Historie národa Draenei

Po překvapivém zjištění, které bylo učiněno v satelitu Tempest Keep, byla zodpovězena otázka, kde a odkud se v bažinách vzala právě ona nemoc, se kterou tamní obyvatelé zápasili už několikerý týden. Zbývalo přesně určit místo, odkud se rozšířila a důvod proč bylo nakaženo právě obyvatelstvo zangarských močálů. Určit místo bylo poměrně snadné, protože přibližná poloha zdroje byla známa již z dřívějška. Jen najít jednu určitou houbu mezi tisícovkami jiných se jevilo jako potíž. Pátrat po zdroji choroby a ukončit jeho mrzkou existenci se vydalo pět statečných... tedy vlastně čtyři a pátý se do všeho zamotal tak nějak nepředvídatelně. I vyrazili na gryfech nemrtvý neživý Maronaar, rytíř Světla Akhanir, kouzelnice Salaar i zvědavý trpasličí lovec Rognor...a za nimi se na "vypůjčeném" gryfu pustil onen pátý člen: malá neposedná Akhanirova neteř, která o nebezpečí v bažině četla leda v pohádkové knížce.


Pátrat se začalo od místa posledního odběru vzorků a Akhanir ihned navrhl prohledat vesnici kmene Feralfen, obývanou zlomeným lidem. Nejubožejšími z ubohých. Těmi, kteří také dříve patřívali k Lidu Světla. Nyní z nich však byly politováníhodné bytosti, kterým byla nečistou felovou magií odebrána možnost užívat přízně Naaru. Pouze málo jedinců se pokusilo zastavit průzkumníky. Čerstvě nahrnuté rovy na hřbitově a apaticky vyhlížející obyvatelé chatrčí jasně napověděli, co se zde děje. Osada byla ztracena, zachvácena zlou chorobou a zbylé nakažené čekala smrt ve spánku během několika desítek hodin. Zde se již nedalo nic dělat. Pohled na umírající nutil všechny členy skupiny k rychlejšímu jednání. Každý hlásil co chvíli vzorek a alchymista Maronaar skoro nepostačil testovat a hodnotit. Pak však vzorek přinesl Hugo. Ano - medvěd. Jeho vzorek se vztekal, pištěl, byl navlečený v červených šatečkách a s sebou měl panenku.


Netrvalo moc dlouho a Akhanir zjistil, o koho jde. Vzhledem k tomu, že rozčilováním by nic nenapravil a jeho malá neteř mu koneckonců chtěla pomoci, nechal to být. Jen doporučil děvčátku, aby se drželo poblíž něj, aby nepřišlo k úhoně. Napomínání nebylo příliš platné, neboť události se rozběhly směrem, jaký nikdo neočekával. Nakažená houba byla sice nalezena, neb byla označena kruhem z hub jiných, ale při pokusu o spálení začala kynout a kynout... a závratnou rychlostí se vyvinula do (po)tvora, který byl vše, jen ne přátelský. Jediný Maronaar viděl něco podobného před několika dny v orbitu Tempest Keep - ale momentálně mu to bylo doslova houby platné. Nu, naštěstí tento výtvor nechrlil kyselinu a jen se oháněl masivními pažemi, které připomínaly chapadla. Jedna otočka sem, jedno máchnutí tam a skupina byla, paladin nepaladin, rozházena do všech světových stran. Jen trpaslík a děvčátko se krčili za nejbližší houbou a kouzelnice se znovu pokoušela o spálení vodou nacucané nestvůry.


Leč Draenei míní a Naaru mění. Houbák se rozmáchl a precizně posazenou ranou poslal čarodějku nejprv do říše snů a následně letecky do louže o deset metrů dál. Nic dalšího nebylo blíže v dosahu, než zrovna trpaslík a to malé stvoření v červené sukni - přerostlá muchomůrka zelená se tedy vydala právě tímto směrem. Už bylo skoro pozdě. Oslizlá hnáta letěla vzduchem, když z druhé strany vystartoval Akhanir a zabavil nemotornou ohavu na tak dlouho, aby se ti nejvíce ohrožení stačili přesunout. Trpaslík nabíral střeleckou jistotu a každou chvíli zatížil obludu olovem, děvče se i s panenkou schovalo za další houbu, ale vida že je strýc v nebezpečí, pokoušelo se spolu s Maronaarem zadrhnout kolem nohou houbáka smyčku. Nezadařilo se. Ba co víc - obluda se rozmáchla a plesk! Malá draeneika jako by zmizela z povrchu zemského. Zmizení dítěte paradoxně napomohlo situaci. Namíchnutí draenei se pustili do houbové obludy s takovou vervou, že z ní během pěti minut nezůstalo více, jak žrádlo pro červy.


Zbývalo najít Akhanirovu neteř - nebo to, co z ní zbylo, a vytáhnout mátožnou kouzelnici z jezírka. Druhá jmenovaná se po chvíli zvedla sama a více podobna bahenní obludě, než svému vlastnímu druhu, se zajímala o poslední dění, které prospala. Nebylo příliš času na vysvětlování, neboť Akhanir s Rognorem narazili pod vrstvou rozhoupaného bláta na cosi hadrového. A zrovna za tento kousek vytáhli malou draeneiku na vzduch. Houbák ji zabil jak hřebík. Stačilo plácnutí a vyděšené dítě skončilo ve vrstvě rašeliny. Po několika chvatných pokusech o probrání děvčátko k ulehčení všech vydechlo. Rognor zamáčkl slzu a i jindy zachmuřený Maronaar odněkud vyhrabal úsměv. Navraceli se k Telredoru utahaní, ohození od bláta a s malým, copatým, zašpiněným tvorem, který se vezl na medvědovi. Boj dopadl naštěstí dobře, ale jak si všichni uvědomovali, skrytá válka nebyla ani zdaleka dotažena do konce.

A zas je jich o jednoho víc! To si mohli říci obyvatelé Telredoru, když spatřili onu černě oděnou skupinu po návratu z akce. Leč, povězme vše jak to šlo pěkně jedno po druhém. Na začátku byl omyl, tedy záměna jednoho rytíře za druhého. Ve zbroji totiž vypadají všichni stejně, pokud neměříte tloušťku vrstvy zaschlé krve na plechu. Tak zrovna jednoho takového nebožáka se otázala Salaar, "kde že to lítal a jak to vypadá s lektvary a nemrtvými dušemi na jihu." Odpovědí byl udivený obličej, který se vyloupl z pod helmy a poznámka, že patrně není tím, koho hledá. Nu což, rytíř jako rytíř a slovo dalo slovo...a oba nově seznámení draenei se vydali na okružní cestu po Outlandu, který Othos (tak se bývalý světlonoš jmenoval) již dlouho neviděl. První cesta vedla k hoře duší, nebo chcete -li, k Oshu'gunu. Lodi, na které se zbytky národa Draenei dostaly z Argusu až na nový svět, jenž byl později nazván Draenorem.


Loď byla zvenčí i zevnitř zavalena nezvanými nájemníky, ze kterých táhl fel na sto honů. I bylo rozhodnuto o přiměřené eliminaci přítomného zla, i kdyby to mělo vydržet jen den či dva. Nutno říci, že ač beze Světla, napáchal Othos v řadách démonů a jejich mrzkých přisluhovačů takovou paseku, za jakou by se nemusela stydět ani goblinská těžební společnost. Zdechliny byly ihned po vyrobení flambovány, takže uvnitř posvátného místa nezbyl ani ždibec felu...ne že by to mělo vydržet dlouho, neb do twisting nether to je jen co by tauren gnomem dohodil. V nitru lodi se oba Draenei poklonili K´uremu, který i přes nevhodnou společnost zůstal na místě po velmi dlouhou dobu. Následně Othos projevil zájem spatřit Shattrath. Naposledy jej viděl poničený a ani nedoufal, že by mohl být pozvednut z ruin. Co spatřil, mnohokrát předčilo jeho očekávání. Město Světla bylo obnoveno a poskytlo klidný život všem, kteří přišli v míru. Salaar zamířila do sirotčince (co tam vyváděla zrovna ona, těžko říci) a Othos se odebral na místní hřbitov, pomodlit se za padlé. Další společná cesta na sebe nenechala dlouho čekat.

Cesta pokračovala dál, ale už ve třech. K Othosovi a Salaar se přidal i Maronaar, navracející se z obhlídky plání. Prý že je tam nějaká potíž se zatoulanými dětmi od karavany, která uvízla nedaleko Auchindounu. Slovo dalo slovo a trojice nastavila kurs ke karavaně. Nedívali se tam na ně příliš přívětivě, ale v okamžiku, kdy nabídli pomoc, se situace obrátila. Skupina dětí se prý ztratila v ruinách nekropole a ďas sám ví, kde je jim konec. Tak se šlo, i přes protesty Maronaara, že se ho ta droboť bude bát, neb vypadá jak bubák. V odpověď byl vyzván, aby si sundal kapuci a neremcal. Děti byly nalezeny poměrně rychle - leč v nevhodné společnosti orka - nekromanta. Tato nedobrá kombinace rasy a profese nenechala chladnými ani rytíře smrti, natož mágyni. Nadělali z černokněžníka krvavé cucky a až pak se ptali, zda jsou škvrňata v pořádku. Byla, jenže oni ne.


Ork je totiž ještě před smrtí stačil proklít. Učinil tak poměrně rafinovaně, odsuzujíc buďto dva k smrti přehřátím, nebo jednoho k umrznutí. Prostě a jednoduše, žádný z těch tří se nesměl vzdálit od ostatních na víc, než deset kroků. Děti odvedli ještě v pořádku, i na Telredor se dostali. Problém nastal, když kouzelnice jako obvykle přála kolegům dobrou noc a chystala se k spánku. Došlo to všem třem a dívali se po sobě bezradně, jak že to ve slušnosti zajistit, aby se od sebe nevzdálili ani v noci. Salaar byla nucena obléci se jak do týdenní akce na mrazivém Severu, a sdílet jednu ložnici s dvěma nedobrovolnými nocležníky. A jak že to dopadlo? Rytíři si nestěžovali - snad než na to, že celou noc vařili čaj na zahřátí - a kouzelnice chytla pekelnou rýmu.

Čas... jak mocná a nestálá věc. Hýbat jím je lákavé a tak ošemetné. A přece se stalo. Pro dobro všech živých tvorů bylo pohnuto s písky času, aby se oheň a zkáza nikdy nedostavily na zemský povrch. Ti, kteří měli zemřít, nezemřeli. Ti, kteří měli chybovat, nechybovali...a čas jim i dovolil vymyslet si chyby naprosto jiné, nové a neotřelé.

Ihned po porovnání situace bylo nutno řešit události, které nebyly z nejpříjemnějších. Jeden nebohý zbloudilec z rasy lidí si v centru Exodaru dovolil hanobit Naaru! Jak pošetilé a nestoudné bylo jeho vysvětlení se dá jen těžko vypovědět. Z Exodaru naštěstí odešel dříve, než mohl být (vynesen v zubech) vyveden, i tak byla ovšem do Stormwindu zaslána zpráva o neodpustitelném jednání daného člověka.


Ač se to zdálo býti velice nepravděpodobné, složitá diplomatická situace byla rozetnuta již po týdnu a dvou návštěvách vyslance v lidském království. Obdobná urážka již se nebude opakovat, což bylo přislíbeno jak jeho eminencí arcibiskupem Stormwindským, tak velitelem Jižních marek, odkud onen Světla nehodný člověk pocházel. Vzhledem k neutěšené situaci víry bude uvažováno o vyslání kněze do Darkshire.


Z bývalého domova Draenei přišlo povzbudivé hlášení. Odhadované stavy neklidných duší kolem Auchindounu se podařilo vlivem Světla a milosti Naaru eliminovat o deset procent. Tedy za celou tu dobu, co se tam potulují. S dostatkem času a dobré vůle se snad podaří uložit všechny mrtvé k věčnému klidu. Jiné hlášení dorazilo z Telredoru. Tamní skupinka rytířů smrti se od časové anomálie neukázala. Zmizeli snad v propasti času?

Maronaar se probral s tlumeným výkřikem a zaboha ze nemohl upamatovat, kde to vlastně je. Byl to pro něj docela šok. Co to do temnoty Netheru mělo všechno znamenat? Ohavné dlouhé snění o nepopsatelných činech, smrti, ztrátě důvěry ve Světlo, Naaru i v sebe... o nalezení přátel v tom nejzakopanějším místě na konci světa, které si mohl představit. Vše v úhledném balíčku jedné noci, která jako by trvala měsíce či roky. Otřepal se z toho snu, ovšem, zcela nepochopitelně si tuhle noční můru, na rozdíl od jiných, pamatoval. Uklidnil se vědomím, že ví, kdo je a po rozhlédnutí i kde je a co dělá. Tedy: je draeneiský léčitel, cestuje po zemích Azerothu za dalším věděním a momentálně na jedné ze zastávek zkoušel spát, což mu hrubě nevyšlo. Vybabral se na nohy. Dnes už po tomhle neusne. Raději půjde dál. Jen ten sen...ten mu nešel z hlavy. Vážně by měl pokračovat až na nejzazší severní místa bývalého lidského království? Měl by se přiblížit těm strašným věcem, které tušil - a dnes v noci i viděl - v morových zemích? Zopakovat to, co mu ukázal sen? Nerozmýšlel se dlouho. Nemohlo to být jinak, než že mu samotní Naaru naznačili, co se stane, když půjde dál. Vrátí se tedy na Kalimdor, pak na ostrovy - a zkusí nalézt přátele ze snu, pokud ovšem existují.


Putování zpět netrvalo dlouhou dobu, ale bylo to natolik dost času, aby Maronaar zkusil popřemýšlet, co dál. Jak léčit, kdyby se sen stal realitou a Světlo se od něj odvrátilo? Jak pomoci jiným? Tyto úvahy jej přivedly na cestu šamana. Nebylo snad poznání mluvy elementů darem a záchranou pro část jeho lidu, která byla zasažena nekalou felovou magií orků na Draenoru? Ano, tato cesta uměla dávat život - i jej brát, když se to vzalo z každého ohledu. Znalý a zkušený šaman dokáže ubránit sebe i pomoci ostatním. Proč by to tedy nezvládl on sám? S tímto přesvědčením se po tom, co jeho loď dorazila na ostrov, vydal pátrat po někom, kdo mu řekne více. Nalezl jednoho z těch méně šťastných, kterých se dotkly nečisté síly. Firmanwaar byl sice změněn na těle, ale nikoliv na duchu. Jeho duch, dalo by se říci, ještě narostl - tím jak přibyla zkušenost s elementy. Poslal Maronaara na okraj ostrova, aby zkusil naslouchat tomu, co říká země a voda kolem. Pokud uslyší, má z poloviny vyhráno.

Tedy meditace - Maronaarovi se to zdálo prapodivné, ale proč nakonec ne? Usedl na skálu omývanou mořem tak, aby to bylo pohodlné, a zaposlouchal se do zvuků kolem. Vlny se převalovaly jedna přes druhou, vítr šuměl. Možná tam seděl hodinu, možná taky půl dne...a pak, bylo to jen na malou chvíli, kdy se oči zavíraly ospalostí, přišlo Maronaarovi, že voda i vzduch mluví. Nemluví přímo k němu - ale prostě hovoří, či vlastně zpívají. A on je slyší. Každá kapka ve vlně má svůj hlas. Jedna přišla z hor, jiná z nížiny, další už je v moři dlouho - a všechny budou pokračovat ve své cestě nazpět do mraků v nekonečném neměnném koloběhu. Adept na učení šamanismu a sil elementů se usmál. Tohle hledal. Voda, vzduch, oheň...ano, tyto elementy hovoří. Uslyší je. Ale co země? Jak se dá naslouchat jejímu hlasu? Zvedl se a uklonil moři. Podle polohy slunce na obloze utekl skoro celý den, aniž by to nějak zvlášť zaznamenal. Odešel nazpět do údolí, aby Firmanwaarovi oznámil, co slyšel, a vyptal se, jak dál.

Maronaarův rádce a učitel byl potěšen výsledkem. To, co podle slov adepta zpívala voda, bylo znamením, že bude více než slušně vnímavý k hlasu všech elementů. A proč nemluvila i země? Firmanwaar vysvětlil, že příchod lidu Draenei způsobil na ostrovech rozruch - dokonce i mezi elementy. Ti zemští jsou neklidní a je vhodné jim každého, kdo s nimi bude chtít hovořit, představit osobně. Poslal svého učně do hor, kde měl v posvátném háji u kamene elementů nalézt vysvětlení pro všechny otázky. Sama země zhodnotí, zda je hoden důvěry, či nikoliv. Maronaar tedy šel, veden spíš pocitem, než mapou. V duchu se zaobíral myšlenkou, jak mohla přítomnost jeho lidu rozzlobit zemské elementy? A pokud jsou v ráži, jak je uklidní, když s podobnou věcí nemá absolutně žádné zkušenosti? Téměř neznatelná stezka jej dovedla na palouk, v jehož středu se nacházel omšelý kámen se znaky pro vodu, oheň, zemi a vzduch. Usedl před kámen a snažil se naslouchat s takovým klidem, jako činil napoprvé na skále u moře. Slyšel a i fyzicky cítil jistý nesoulad. Něco kolem bylo špatně, jenže netušil co. Optal se tedy přímo: "Proč se na nás země zlobí?" Nečekal odpověď, ale jaké bylo jeho překvapení, když se za jeho zády zjevil zemský element, a zahovořil k němu.

"Rovnováha byla narušena", ozval se hlas, který spíš připomínal sypající se písek a štěrk, než cokoliv živého. "Pád z nebes otřásl zemí a rozzlobil mé bratry." Maronaar se nezmohl na nic jiného, než na přikývnutí. "Ostatní elementy přispěchaly na pomoc, zklidnit rozrušenou zemi, avšak nepovedlo se to zcela," pokračovalo vysvětlení. "Pokud budeš schopen nastolit rovnováhu, porozumíš všem elementům. Nyní jdi a naprav, co je třeba." Maronaar se opět uctivě uklonil. Jak ale uvede vše do pořádku? Dá se vůbec oddělit jeden element od druhého, když se do sebe pustí? Nedalo se jinak - musí to zkusit. Několik kroků od posvátného kamene se cosi zablesklo. V ohni se tam svíjela hormádka nesourodých kusů kamene. "To bude ono", pomyslel si Maronaar, a několika přesnými zásahy hole odmrštil části zemského elementa z plamenů pryč do křoví. Pohyb ustal. Bylo to dobře, nebo ne? Na to přijde, až se vrátí ke kamennému strážci posvátného háje. Ještě dvakrát obešel prostranství a tu i tam narazil na další neshody v rovnováze. Když mu připadalo, že je okolí pokojné a i pocit neklidu se vytratil, otočil se nazpět a zamířil zpět k tomu, kdo jej sem vyslal.

Strážce byl nejen spokojen, ale i překvapen, že byla věc vyřešena bez nadměrného násilí. Ten Draenei dokázal projít zkouškou a nyní byl hoden naslouchat i hlasu země. "Pamatuj na to, že rovnováha musí být zachována", řekl mu zemský element na rozloučenou. "A žádej naši pomoc s rozmyslem." Maronaar kráčel nazpět za svým učitelem. V dlani svíral oblázek, pocházející ze samotného strážce. Dostal jej darem a mohl s jeho pomocí kdykoliv užívat síly země. Věděl, co s ním udělá. Bude jej nosit coby přívěšek na krku. Odtud jej nesejme co bude živ. A pak...? Vrátí se do země spolu s jeho kostmi, aby byl zachován koloběh. Firmanwaar mu po návratu vysvětlil, kterak využít zemské síly, aby se zbraň stala pádnější a kroky jistější. Za dalším věděním jej poslal do Exodaru. Maronaar se zarazil. Vzpomněl si na sen, ve kterém se na něj ve městě hledělo jako na prašivé zvíře. Sen, ve kterém uvízl mezi životem a smrtí. Mávl nad tím rukou. Byla to jen můra...přelud. Nic takového se nyní nemůže stát. Jeho další kontakt se prý jmenuje Sulaa a vysvětlí mu, jak komunikovat s elementem ohně. Před očima mu při myšlence na oheň matně proběhly tváře ze snu. Dva povědomé obličeje za plameny a ledem.

Maronaar se pěkně prošel. Sulaa mu toho příliš neřekla a obratem jej poslala za šamanem Tuluunem, který měl mít velikou zkušenost v komunikaci s elementy ohně. Dotyčný se měl pohybovat v okolí Azurewatch, takže opět cesta zpátky. Že by zkouška trpělivosti? Tuluun byl postarší, ale velmi vnímavý jedinec, který dlouze mluvil o nestálosti, věčném pohybu a těkavosti ohně. Nejen že mluvil, ba jej dokonce poslal přímo do jámy lvové - tedy na místo, kde ve věčně hořícím lese pobývá ohnivý element. Ba má i jméno. Maronaar tedy šel. Ten spálený kousek země by měl najít i poslepu. Faktem je, že šel spíše po čichu. Vůně pálící se smoly a kůry jej vedla neomylně. Byl by došel až na místo, jen kdyby v lese nezahlédl vzdálenou postavu v oděvu, který byl pichlavý už od pohledu. Celé mu to přišlo povědomé. Vzhled, postoj i pohyb, a přitom by přísahal, že takovou osobu reálně nikdy neviděl. Nevěděl proč, ale hlava mu napovídala, že to je někdo, koho zná v dobrém - ale i to, že ty postavy by správně měly být dvě. Oheň a led. Chvíli váhal, zda má prve dokončit úkol a až pak hledat, kam ta osoba odešla, ale dal na to, co mu říkal rozum.



Když to propase, už nikdy nemusí najít ty, které nikdy neviděl, ale přesto by si dovolil nazvat je přáteli. Dal se do běhu. Musí zjistit, zda to všechno byla pravda. "Počkejte, prosím!" zavolal a letěl dál, doufajíc, že si pocestný nebude myslet, že je blázen. "Omlouvám se, chtěl jsem jenom..." načal řeč, když doběhl. "Mare?" ozval se překvapený hlas z pod kapuce, kterou zdobila dračí lebka. "Tys živý?"