Pohádky od Orkelta

Za dávných dob, kdy svět býval lepší a tauři ještě neměli domov a putovali Pustinami, byl jeden malý kmen. Každý jeho člen byl vynikající lovec a válečník, jeden ale nad všemi vynikal. Jmenoval se Chaska, „Prvorozený“, a byl to synovec náčelníka. Síla, chytrost, mrštnost, nic mu nechybělo, a proto byl velmi oblíbený mezi všemi členy kmene. Všemi, až na jednoho: jeho vlastního strýce. On měl totiž důvod, proč ho nenávidět. Kdysi dávno vyslal jednoho ze svých přátel k moudrému věštci ze sousedního kmene, který tehdy přebýval poblíž, pro věštbu. Přítel se vrátil s varováním, které ale bylo neúplné, kus totiž cestou ztratil. Na kůži s proroctvím bylo napsáno: „Dávej si pozor, neboť ten, kdo tě sesadí a zabije, bude tvůj sy…“ Nebylo ale jasné, zda syn nebo synovec, ale jelikož náčelník syna neměl, choval o to větší zášť ke svému synovci.
Jednoho dne na kmen zaútočili kentauři. Pod vedením Chasky ale neměli tauři sebemenší problém s jejich odražením. Bitva byla krátká a rychlá a tauři neměli jediného padlého. Ten večer oslavovali Chasku jako hrdinu jejich kmene. A tehdy se strýc opravdu polekal, když uviděl jeho oblibu. Rozhodl se jednat a tak v nestřeženém okamžiku nasypal Chaskovi do rohu s pitím slabý jed. Chaskovi se udělalo zle a náčelník se nabídl, že mu pomůže ven, aby se vyzvracel. Vyvedl ho za osadu, a zatímco Chasku podpíral, vší silou mu zabodl do zad otrávený kentaurský šíp. Šíp a dva jedy byly na mladého hrdinu příliš a on na místě zemřel. Několik kapek jeho krve dopadlo na zem a vsáklo se do hlíny. Náčelník rychle běžel pro pomoc, aby neupadl v podezření, ale Chaskovi už nikdo pomoci nedokázal.
Veliký byl smutek kmene, když vynášeli ráno padlého hrdinu k pohřbení. Postavili mu vysoký hrob a zabalili ho do nejkrásnější látky, jakou nalezli. Smutek byl tak velký, že ještě toho dne sbalili svůj tábor a odjeli.
Po několika letech se ale vrátili. Chaskův hrob se už dávno rozpadl, ale na místě, kde se Chaskova krev vsákla do země, vyrostl pomerančovník. Všichni se tomu divili, kde se tu ten strom vzal, ale byli rádi za trochu ovoce. Na hostině na počest svatby náčelníka byly pomeranče vyhrazené pro nejvyšší vrstvu a náčelník sám je ochutnal jako první. A v tu chvíli uslyšel povědomý hlas, šeptající v jeho hlavě.
„Já jsem Chaska. Pamatuješ si na mě? Zabil jsi mě, ale já žiji,“ šeptal jemně. Strýc se na něco vymluvil a vypotácel se ven. Tak Chaska byl naživu, jeho duše přebývala ve stromu. Musel něco udělat. Hned ráno prohlásil, že se mu ve snu zjevili předkové, kteří mu řekli, že ten strom je prokletý, že musí být pokácen a zbytky jeho ovoce hozeny kodům. Tak také učinili. Strom pokáceli a spálili. Na místě ale tentokrát zůstali.
Nedlouho poté se největší kodici narodilo nádherné telátko. Bylo silné, už po několika týdnech se pralo s většími telaty a vyhrávalo. Náčelníkovi se velmi líbilo a tak si ho nechal. Telátko rostlo a mohutnělo rychleji, než bylo obvyklé a náčelníkovi to začalo být podezřelé. Když dorostlo do plné síly, byl mu ani ne půl rok. Pak se tauři opět stěhovali a tenhle silný kodo táhl náčelníkovy věci. Během cesty ale náčelník strnul. Opět se ozval ten hlas, tentokrát vycházel z koda.
„Já jsem Chaska. Pamatuješ si na mě? Dvakrát jsi mě zabil, ale já přesto žiji.“ Tohle ho vyděsilo ještě více, než strom. Přemýšlel, jak se zbavit koda, ale to nebylo tak snadné. Nakonec využil slavností Pramatky Země a ukázal svou oddanost tím, že obětoval nejlepší zvíře svého stáda. Po vykonání oběti položil kodovu hlavu na oltář a zbytek jeho těla snědl kmen.
Po deseti měsících kmen slavil. Náčelníkovi se narodil syn. Vše ukazovalo na to, že to bude zdatný hoch a to se také splnilo. Když mu bylo devět, uhnal první antilopu, nad čímž všichni zůstali stát s otevřenou pusou. Když mu bylo dvanáct, odrazil svůj první útok kentaurů. Jeho obliba rostla spolu s jeho schopnostmi. Na oslavě jeho patnáctých narozenin najednou náčelníkův syn povstal a požádal všechny o pozornost.
„Musím vám všem něco říct. Nejsem ten, kým se zdám být. Byl jsem taurem, rychlým a schopným a byl jsem zabit. Znovu jsem se narodil, byl jsem pomerančovník, košatý a štědrý a byl jsem pokácen. Znovu jsem se zrodil, byl jsem kodo, věrný a silný a byl jsem obětován. A teď stojím před vámi. Já jsem Chaska. Třikrát mě můj strýc a váš náčelník zabil, a třikrát jsem se vrátil. Já jsem Chaska a můj otec je můj vrah.“ V tu chvíli všichni strnuli. Byl to opravdu on? Tolik se mu podobal. Podívali se tázavě na náčelníka, kterému došlo, že věštba se naplnila. Chytl svoji sekeru a z řevem se na Chasku vrhl. Ten ale chytil strýce za rohy a mrštil s ním o zem tak silně, že to zlému strýci zlomilo vaz. Tauři poklekli před tím zázrakem a od toho dne tomu kmeni velel nový náčelník, s právem prvorozeného. Chaska byl moudrý a vládl dlouho, a když doopravdy zemřel, stal se skutečnou legendou. Říká se, že až to bude skutečně potřeba, Chaska Znovuzrozený se opět narodí, aby pomohl svému Lidu.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil na Zimních lukách na severu jeden taurský kmen. Žili v zimě a sněhu, ale zvykli si a díky dlouho předávanému ohni jejich život nebyl tak těžký. Museli na něj ale dávat pozor, protože jediný, kdo uměl přivolat oheň, byl dlouho zesnulý šaman, takže kdyby o něj přišli, neměli by už možnost, jak ho navrátit. Starali se o něj velice dobře a dlouhá léta je jeho plameny hřály, dávali jim ochranu před zvěří a mohli si na něm péct ulovené maso. Bylo to ještě před dobami, kdy se na Zimních lukách objevili první elfové a meďácké kmeny zešílely. Na Zimních lukách vládl pokoj a mír, neboť tauři i meďáci si v časech nouze velmi ochotně pomáhali.
Jednoho dne si malá Sihu, „květinka“, hrála s kamarádkami. Byla to nevinná dětská hra, přesto měla přinést velké neštěstí. Holčičky se koulovaly, válely se ve sněhu a tančily. Probíhaly vesničkou a házely jednu kouli za druhou. Jenže pak se to stalo. Sihu šlápla na kluzký kámen u ohniště a spadla přímo do ohně. Její kamarádky a ženy, které zpracovávaly maso u ohně, ji rychle přispěchaly na pomoc a uhasily Sihu sněhem. Holčičce se naštěstí nic nestalo, ale kmen měl za tuhle nehodu velmi trpět. Sníh totiž dopadl i do ohniště a oheň udusil. Kmen byl po dlouhých letech bez ohně. Na Sihu se nikdo nezlobil, myšlenky všech se upínaly k budoucnosti. Jak přežijí ledové noci, když je nebudou zahřívat plameny? Pak jejich náčelníka napadla spásná myšlenka. Meďáci! Ti přece musejí mít oheň. Pravda, žili ještě o něco barbarštěji než tauři, ale žít na Zimních lukách bez ohně? To přece nemůžou zvládat ani oni. Jenže kdo k nim půjde? Přihlásilo se několik dobrovolníků, ale stařešina kmene je odmítl.
„Omlouvám se,“ řekl lítostivě. „Ale podle zákonů, které nám dali naši předkové, musí jít pro oheň ten, kdo zapříčinil jeho uhašení. Jen tak může odčinit svou vinu.“ Zraky všech padly na malou Sihu.
„Ale Sihu je ještě dítě!“ ozvaly se hlasy. Stařešina pokýval hlavou.
„Ano, ale jiná možnost není. Zákon předků mluví jasně.“
Ještě ten den vyrazila Sihu k meďákům žádat o oheň. Meďáci nežili zas tak daleko, ale velmi se podivili, když uviděli malé děvčátko přicházet samotné a divili se o to víc, když uslyšeli důvod její návštěvy. Vůdce meďáků si ji změřil, když před něj předstoupila a sdělila mu svou prosbu.
„Statečná být malá. Být líto mě, meďák nemoci pomoci taur. Vědět ale, kde vzít oheň. Na Lukách potulovat se oheň lišák. Ty ho najít a on vám dát oheň. Krandl, dát malá něco jídlo a pití, než ona odejít hledat lišák!“ zavolal na svého poskoka. Meďák donesl Sihu trochu hřejivé medovice a vyhlášenou meďáckou pochoutku: medové rampouchy. Pak se s ní hezky rozloučili a Sihu odešla na zasněžená luka hledat ohnivého lišáka. Netušila ale, že lišáka naposledy někdo viděl před mnoha zimami, takže nebylo jisté, jestli ho vůbec potká. Sníh ji křupal pod kopyty a začalo chumelit. Sihu se klepala zimou i přes spoustu kožešin z vesnice a hřejivou medovici meďáků.
Najednou uviděla v dálce něco ryšavého. S nadějí se k tomu rozběhla. Ryšavá věc se ale nehodlala nechat chytit a utíkala. Sihu ale najednou ucítila novou sílu a odhodlání přinést ohnivého lišáka do vesnice. Hluboký sníh ani chumelenice ji přece nemohly zastavit. Náhle ryšavá věc zmizela ve sněhu. Sihu přiběhla k místu, kde se lišák vypařil. Naběhl totiž do pasti a teď dole poštěkával, bez možnosti útěku. Když uviděl Sihu, zakňučel.
„Pomoz mi ven,“ zaprosil. Sihu ani nepřekvapilo, když promluvil. Znala takové pohádky a myslela si, že mluvící zvířata jsou běžná. Nevěděla ale, jak dostat lišáka ven.
„Prosím, když mi pomůžeš, dám vaší vesnici to, co jí chybí: oheň,“ kňučel dole lišák. Sihu už neváhala ani vteřinu. Svlékla si svůj kabátek a roztrhala ho na cáry. Ty pak svázala a jeden konec hodila lišákovi dolů. Ten se do něj zakousl a Sihu ho začala tahat nahoru. Byl těžký, ale Sihu ho v žádném případě nechtěla pustit dolů. Nakonec ho ale vytáhla.
„Děkuju ti,“ řekl udýchaně lišák. „Teď, když jsi splnila, co jsi slíbila, splním svůj slib já. Jdeme domů.“
Když se Sihu vrátila do vesnice s obyčejným lišákem, mnozí si říkali, co je to za žert. Pak ale lišák přistoupil k vyhaslému ohništi a dvakrát štěkl. Z jeho tlamy vylétlo několik jisker a ty nějak zapálily smutné černé místo. Oheň se vrátil do vesnice. Všichni se radovali a ten den lišák slíbil taurům jednu věc: Až bude potřeba, přijde jim vždy rozdýchat uhlíky a zapálit polena. Od toho dne se už tauři ze Zimních luk o oheň nestrachovali a mohli si více užívat radostí pozemského života.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil mladík jménem Honaw, „medvěd“, který byl mnoha kmenům známý jako velký šprýmař. Měli ho rádi, třebaže si z nich nejednou vystřelil, protože nikdy nikoho nezranil a další den si udělal legraci z někoho jiného, k nemalé radosti všech členů jeho kmene. Jeho vtípky byly navíc tak zábavné, že i potrefený se občas zasmál své vlastní hlouposti. Honaw jim prosvětloval dny, i když nic jiného pořádně neuměl. Byl nemotorný, nikdy nic neulovil a párkrát málem umřel, když snědl nějakou jedovatou rostlinu při sběru. Naštěstí se ho podařilo vždy zachránit, ale taky pokaždé chvíli trvalo, než se mu pokusili pomoct, protože si nebyli jistí, zda to jen nehraje.
Honawův kmen, kterému většina ostatních kmenů říkala Veselý kmen, putoval Pustinami, jako mnoho dalších. Samozřejmě měli stejné potíže, jako všichni tauři, a ani Honawův ostrý vtip často nepomáhal. Ale aspoň jim život nepřišel tak hořký a prázdný, zvlášť, když u velké hostiny Honaw vždy parodoval nejvýraznější členy kmene.
Jedné noci ale tábor Veselého kmene přepadli prasáci. Tauři se jim postavili na odpor, ale prasáci byli čerství, což jim dávalo velkou výhodu proti ospalým taurům, kteří se zrovna probudili. Nakradli nějaké jídlo, kožešiny a zbraně a zase zmizeli. Aby je nepronásledovali, sebrali několik zajatců, mezi nimi i Honawa. Odvlekli je do svých úkrytů mezi trní. Tam je praštili do hlav, spoutali a nechali ležet. Pak určili dva prasáky, kteří je budou hlídat.
Když se Honaw i ostatní probrali z ran do hlav, poznali, že jsou ve velkém průšvihu. Spoutaní, hlídaní a jejich kmen nejspíš ani neví, kde jsou. Stráže pochrupovali, ale téhle výhody v žádném případě využít nemohli, protože za pár minut je přišli dva prasáci vystřídat. Jeden z čerstvých na ně zařval, ať se probudí a v tu chvíli si Honaw něčeho všiml. Oni mluvili stejnou řečí. Tím pádem by jim mohli rozumět a toho by se dalo využít. Okamžitě začal skládat ďábelský plán na útěk.
„A tenhle znáte?“ řekl nahlas, aby ho mohli stráže slyšet. Jeho spoluvězni se na něj zle podívali. Jak může v tuhle chvíli myslet na vtipy. „Víte, jaký je rozdíl mezi kentaurem a lejnem? Pachově žádný, ale lejno nemá hloupý kecy!“ Tauři zavrtěli pohoršeně hlavami, ale ze strážního postu se ozval tichý smích. Honaw se pousmál a pokračoval.
„Nebo kentaurská férovka!“ začal napodobovat hlasy. „,Kolik ti je?‘ ,Devět‘ ,Nás taky!‘“ Smích střežících prasáků sílil a spoluvězni pomalu začínali chápat, proč to dělá. Prasáci měli očividně kentaurské vtipy v oblibě a bylo na nich vidět, že čekají na další. Honaw je nehodlal zklamat.
„,Podívej, támhleta kentaurka se na mě usmála!‘ ,To nic, taky jsem se musel smát, když jsem tě poprvé viděl.‘“ To se prasáci začali řehtat.
„Když jsem tě poprvé viděl…“ hýkal jeden. „To jsem ještě neslyšel!“
„Ty!“ zavolal druhý na Honawa. „Ty musíš jít s námi, o takhle vtipnýho taura nemůžeme náčelníka připravit!“ Nechal druhého prasáka, ať se směje a sám odvedl spoutaného Honawa ke svému náčelníkovi.
Ani on nebyl suchar a Honaw u něj slavil úspěch s vtipem, které tři tělesné otvory jsou na kentaurovi nejlepší. Samozřejmě že ty po vidlích. Když se náčelník i osazenstvo jeho sálu dosyta nasmálo, nabídl Honawovi, aby u něj zůstal jako šašek. Bude svobodný a dostane ty nejlepší kusy z uloupeného a uloveného jídla. Honaw přijal, ale něco za to chtěl. Když náčelník uslyšel jeho žádost o propuštění taurských zajatců, okamžitě mu to bylo splněno. Tak Honaw zůstal u prasáckého kmene a bavil náčelníka.
Žil u prasáků teprve několik dní a už tak si u nich vybudoval silnou pozici. Nebyl jen šaškem, byl i vlivným rádcem a téhle funkce naplno využíval. Nějakou chvíli mu to sice trvalo, ale dokázal vysvětlit, že kdyby se prasáci a tauři naučili žít pospolu, oběma stranám by to prospělo. Měl velké štěstí, že náčelník byl po několika vtipech a po lahvi kradené ohnivé vody svolný skoro ke všemu. Na Honawův nápad tak přistoupil relativně rychle. Koneckonců, společně jim to proti kentaurům půjde líp. Nechal proto vyslat posla se vzkazem taurům, že chce projednat podmínky vzájemné dohody o neútočení. Sněm měl proběhnout na nedalekém kopci a Honaw měl fungovat jako prostředník mezi oběma stranami.
Náčelníci obou kmenů na místo dorazili včas, každý s malou osobní stráží a začalo jednání. Nutno říct, že ani jeden z nich nebyl moc zručný diplomat, takže se často hádali o prkotiny. Prasácký náčelník měl ale slabší nervy a když po něm chtěl taurský vůdce navrácení všeho, co nakradli, divoce zařval a tasil dlouhý kostěný nůž. Na pahorku vypukl lítý boj prasáků proti taurům. To byl Honawův plán a sám se do boje přidal. Sice nikoho ani nezranil, ale i tak tauři vyhráli, protože když jeden z nich zlomil prasáckému náčelníkovi vaz, dali se ostatní na útěk.
Honaw byl mezi svými slaven jako hrdina, protože pouhou řečí dokázal osvobodit své spoluvězně. Prasáci si na ně navíc už nikdy netroufli, takže měl kmen o starost méně. A Honawovi se od té doby říkalo Honaw Ostrý jazyk, na památku jeho vítězství nad prasáky.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil postarší taur, velmi zběhlý v umění vyprávění a zpěvu. Znal spoustu příběhů a spoustu písní a neustále hledal další, neboť Lid si za celá tisíciletí na Azerothu vybájil dlouhou řadu všelijakých legend. Jeho umění nezůstávalo zapomenuto, za svůj život objel hodně dvorů králů, i slavností náčelníků. Nikdo na něj nikdy nezaútočil, protože věděl, že proti jeho vrahovi by se spojil celý svět, bez ohledu na to, zda by to byla Aliance, Horda nebo třeba i divoké kmeny odněkud ze západu. Všichni ho respektovali, kudy prošel, tam na čas ustaly všechny konflikty a zavládl mír. Přes všechnu svoji slávu nikdo neznal jeho jméno a tak mu to i vyhovovalo.
Ale ani on neznal všechny písně a příběhy a přesto, že ty, které znal, byli velmi krásné, stále cítil onu nejistotu, onoho hlodajícího červa, který ho hnal kupředu a nabádal k hledání nových balad. Každý mu rád sdělil příběh, který znal, pokud to mělo rozšířit jeho moudrost a on jim za něj vždy vlídně poděkoval a požehnal jim.
Jednoho dne přišel do kraje, kde ho nikdo neznal. Velmi se tomu divil, ale brzy se mu dostalo vysvětlení. Na vrcholu kopce nedaleko žil Bard, o kterém se říkalo, že je starší než sám čas. Tohle našeho vypravěče zaujalo a ptal se na něj dál. Legenda říkala, že on zná úplně všechny písně, básně, příběhy a pohádky, o které se rád podělí, až na jednu. Jmenovala se Šepot naděje a měla to být nejkrásnější píseň na celém světě. A v ten moment se vypravěč rozhodl, že půjde a požádá Barda, aby ho Šepot naděje naučil.
Vyšplhal se do kopce, na kterém Bard žil a hledal jeho stan. Také ho našel, starý a zpráchnivělý a před ním seděl malý stařeček. Brnkal nějakou melodii na lyru.
„Koho to sem vítr donesl? Co zde hledáš?“ zeptal se nečekaně zvučným hlasem.
„Hledám Barda,“ odpověděl popravdě vypravěč. Stařec pokýval hlavou.
„A také jsi ho našel. Jenže to asi nebude jediný tvůj cíl, že?“ Vypravěč přisvědčil, což Barda potěšilo.
„Čeho si tedy ode mě žádáš?“
„Chtěl bych se naučit…Šepot naděje,“ hlesl vypravěč. Bard se zatvářil otráveně.
„Šepot? Šepot se ale neučí jen tak. I kdybych tě ho chtěl naučit, což nechci, zabralo by to spoustu let. Opravdu bys byl ochoten obětovat velkou část svého života jen kvůli jediné písni?“
„Ano!“ řekl rázně vypravěč.
„Nu dobrá, chytnu tě za slovo. Zůstaneš tu se mnou a já tě naučím každý příběh, který znám a pak, na úplném konci, tě naučím Šepot naděje. Ovšem pokud se toho já nebo ty dožijeme,“ zasmál se a podal vypravěči ruku, vstát kvůli tomu ale nehodlal. Když ji vypravěč stiskl, opět promluvil.
„Vidím, že se máš dost co učit. Neboť i kdybych byl sebevetší, nikdy bych neměl podávat ruku vsedě. I to tě budu muset naučit. To, a všechny ostatní pravidla chování, psaná od dob, kdy Shu’halo poprvé vstoupili na tuto zem.“ Vypravěč chtěl protestovat, ale nechtěl si nově nabytého mistra zbytečně rozčílit.
Léta přecházela a vypravěč se stále učil. On i jeho mistr stárli, ale nezdálo se, že by se nějak blížil k tomu, aby ho naučil Šepot naděje. Místo toho mu vyprávěl příběhy a učil písně a kdykoli se vypravěč pokusil stočit řeč na důvod, proč přišel, začal hovořit o počasí. Tak to šlo rok za rokem a i když vypravěč znal mnoho, neznal všechno a stále se měl od Barda co učit. Znal teď na tisíce písní a tisíce legend a přesto neměl dost. Věděl tolik o kulturách celého světa, že ani celá Objevitelská liga se s ním nemohla měřit. To všechno se naučil během dvaceti let. Ale čas je neúprosný a i na velkého Barda stáří dolehlo. Už nedokázal učit tak, jako dřív, což velice znervózňovalo jeho žáka. Tlačil na něj, prosil, ale Barda neobměkčil. Zdálo se, že Bard zemře a nezůstane nikdo, kdo by znal jeho dědictví, jeho tajemství, které si sebou nejspíš hodlal vzít do Věčných lovišť.
Až jednoho dne to přišlo. Bard ležel a už nevstal. Zavolal si k sobě svého žáka a sdělil mu své poslední přání.
„Prosím, ještě než zmizím z tohoto světa, chtěl bych naposledy slyšet Šepot naděje. Zahraj mi ho…“
„Jak bych mohl, vždyť jsem ho nikdy ani neslyšel. Neznám ho, nevím, jak zní, nevím…“
„Zahraj mi ho…“ trval na svém Bard. Žák si tedy povzdechl, vzal do rukou svoji lyru a nesměle začal vybrnkávat nějaké tóny. A pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Náhle měl tušení, ne, vnuknutí, jak hrát, jak silně brnkat a jak klást prsty. V tu chvíli všechno pochopil. Hrál Šepot naděje a nevěděl jak. A byla to nádherná píseň. Dvacet let života neobětoval nadarmo, dočkal se a cena stála za to. Nevěděl to, ale ta tichá melodie zněla pláněmi a lesy, pouštěmi a přes moře. Tehdy ji slyšel celý Azeroth, každé zvíře, každá rostlina, každý národ. A všichni ustali v tom, co zrovna dělali a zaposlouchali se do nejkrásnější melodie, jakou kdy svět slyšel. Šumění trav, vln i lesů. Zpěv ptáků. Hřmění hromu i bubnů a zároveň nádherné ticho. To všechno bylo v Šepotu naděje, písně, kterou nikdo neučí, protože ji máme v nás. A až přijde čas, projeví se.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, sužoval jednu malou loveckou osadu démon. Jmenoval se Arcenciel a i když nebyl příliš mocný, nebozí tauři nevěděli, co s ním, protože proti němu neuměli bojovat. Arcenciel jim vždycky přišel krást jídlo a kazil jim lov, což se jim nelíbilo, ale báli se ho a tak si ten zlý démon žil nad poměry. Několikrát se mu sice postavili, ale zdálo se, že mu jejich zbraně vůbec neubližují. Vždycky se jen děsivě zasmál a odešel i s nakradeným lupem. Chudáci lovci nevěděli, co s tím a proto sháněli pomoc, kde se dalo. Nikdo je ale nemohl Arcenciela zbavit.
Až jednou k nim přijel kramář. Nakoupil od nich přebytečné maso a kožešiny a divil se, že toho mají tak málo, vždyť v okolí je zvěře habakuk. Lovci mu řekli o svém trápení a kramář se začal přehrabovat v jednom ze svých vaků, až našel, co hledal. Byl to malý stříbrný nožík. Lovci se na něj nevěřícně podívali. Jak mohlo tohle zničit Arcenciela, když mu ani jejich kopí a šípy nic neudělaly?
„Tohle jsem dostal kdysi dávno od nějakého elfa. Říkal, že i když to tak nevypadá, dokáže to zastavit démona, když tomu budete věřit. Zní mi to dost divně, ale tonoucí se stébla chytá, že?“ S tím lovci souhlasili a byli tedy ochotní nožík koupit. Když se zeptali na cenu, kramář se zasmál.
„Cena? Tohohle? Vždyť jste bratři v nesnázích! Připadal bych si jako šejdíř, kdybych vám prodal něco, co nefunguje. Nechte si ho, jako dárek od starého kramáře. Stejně, když se ho zbavíte, tak budete lovit víc a já na tom tak jako tak vydělám.“ Lovci tedy nožík přijali a se špetkou naděje poděkovali. Zbývalo jen počkat na démona a určit, kdo se s ním bude bít. Los padl na Ahuliho, „Buben“.
Arcenciel vtrhl do osady a sháněl se, co by mohl zničit. Do cesty se mu ale postavil Ahuli. Démon byl překvapený, že vidí jediného taura. Většinou nepotkal žádného nebo všechny. Nijak ho ale neznervóznil. Místo toho se děsivě zasmál.
„Copak ty tu děláš? A kde jsou tvoji kamarádi? To už všichni utekli?“ poškleboval se. Ahuli neustoupil ani o krok. Doufal v kouzelnou sílu nožíku a to mu dodávalo odvahu.
„Dnes utečeš ty, Arcencile. Doby, kdy jsi nás neustále otravoval a utlačoval, jsou pryč!“ zvolal. Démon se zatvářil ještě překvapeněji a pak hrozivě zařval. Lovci ukrytí ve stanech se zatřásli. Co když je ten nožík falešný? Co když tam Arcencil Ahuliho roztrhá? Ale Ahuli o své zbrani nepochyboval. Rozběhl se, uhnul démonovým spárům a zabodl mu nožík přímo do břicha. Arcenciel se tomu jen zasmál a odhodit Ahuliho.
„Ty hloupý hmyze. Vážně sis myslel, že mě taková cetka zničí. Za tuhle opovážlivost vás vyhladím,“ natáhl se ke smrtícímu úderu. Ten ale nikdy nedopadl.
Nožík začal teple zářit a démon začal řvát. Elfská čepel se mu v ráně rozpalovala a žhnula a Arcencielovi to způsobovalo nepředstavitelnou bolest.
„Co…co to je!“ řval zběsile. „Co je to za čáry!“ Ahuli rychle skočil za nejbližší stan, právě včas, aby ho nesmetla tlaková vlna, v kterou se proměnil řvoucí démon. Když vybuchl, vykoukli lovci zvědavě ven. Na místě, kde stál, se černala zem a na ní jako ohořelý klacík ležel démonobijecký nůž. Ale to nebylo všechno. Na obloze se klenulo něco do té doby nevídaného: sedmibarevný oblouk.
Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová. Sedm barev vzniklo z konce zlého démona. Lovci na ni ohromeně hleděli, dokud oblouk nezmizel. Nebyl ale pryč navždy. Kdykoliv na Azerothu od těch dob zapršelo do slunečného počasí, objevil se barevný oblouk, který tauři nazvali duhou. Připomíná, že je vždycky naděje a že jen pokud je vše v rovnováze jako déšť a slunce, vznikají nádherné věci. Ovšem nejen to, duha je jedna z věcí, které se démoni bojí, neboť není horší zbraně, než té, která byla zrozena z tvého spojence. Nesnesou sedm barev svítících na nebi, protože v nich vzbuzuje vzpomínku na Arcenciela, kterého zabila nepatrná zbraň a velká víra. Proto se jí bojí a proto si tauři, kteří vyráželi po boku nočních elfů do boje s démony, malovali na štíty duhu. Tak se to stalo a tak to bylo, tak vznikla na Azerothu duha a malá zbraň ve velkých rukách skolila mocného démona.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil jeden mladý taur. Jmenoval se Nodin, „vítr“ a byl velmi zdatný. Nodin byl skvělý lovec, dokázal z jediné šlápoty určit vzdálenost a sílu kořisti, i kterým směrem se dala. Bez potíží skládal jednu zkoušku Velkého lovu za druhou. Žádné zvíře si před ním nemohlo připadat bezpečné.
Všechny tyhle vlastnosti nemohly zůstat bez povšimnutí a do Nodina se brzy zakoukala Hurit, dívka stejná, jak její jméno prozrazovalo, „krásná“. A když Nodin její city opětoval, stala se ještě krásnější, protože úsměv dokáže zkrášlit i toho největšího ošklivce. Po čase se rozhodli, že se vezmou. Huritin otec jim jejich štěstí přál, ale bál se, že ji po čase Nodin opustí kvůli nějaké trofeji. Měl proto podmínku: svatbu posvětí ve chvíli, kdy Nodin daruje nevěstě největší kořist svého života, takže se už nikdy nepožene za zvěří jen kvůli své pýše.
Nodina i Hurit to značně sklíčilo, protože o žádné takové trofeji nikdo z nich neslyšel. Nodinova největší trofej byl totiž velký lev, tak velký, že překonat by znamenalo napnout všechny své znalosti.
Jednoho dne do jejich tábora přišel vypravěč starých příběhů. Děti se k němu seběhly a on jim vyprávěl jeden příběh za druhým. I někteří starší tauři se zastavili a poslouchali. Jen Nodin seděl ve svém stanu a přemýšlel, kde sehnat takové zvíře, jehož majestátnost ještě nikdo neviděl.  Když vypravěč odcházel, zastavil se u Nodina.
„Vím, že tě něco trápí, protože šťastný taur si mé příběhy ujít nenechá. Co se děje?“ Nodin jen pokrčil rameny a řekl vypravěči o sobě a Hurit i o tom, co má udělat, aby si ji mohl vzít.
„Aha,“ promnul si vypravěč vousy na bradě. „Láska je krutá paní. Ale myslím, že ti můžu pomoci. Vím totiž o zvířeti, které určitě nikdo z tohohle kmene neviděl, a je jedno, kolik zim už zažili. Nebo ty jsi snad někdy slyšel o bílém kodu?“ Nodinovi v očích zableskla jiskřička naděje.
„Cože? Bílý kodo? Prosím, povídejte, to by mohlo být ono,“ prosil vypravěče. Ten se usmál a vyložil mu celý příběh.
„Bílý kodo je velmi starodávná bytost, seslaná na Azeroth spolu s Prastarými. Ačkoli jsem řekl, že z tvého kmene ho nikdy nikdo neviděl, po celém světě ho spatřila spousta lovců. Ale žádný ho nedokázal ulovit a nikdo neví proč. Třeba byl schován pro tebe,“ usmál se vypravěč a vykročil z tábora. Nodin se zvedl a utíkal vyložit tu nadějnou zprávu Hurit a jejímu otci. Huritinu otci se to moc nezdálo, ale Hurit byla nadšená.
Hned druhého dne vyrazil Nodin na největší lov svého života. Vzal si s sebou své vyhlášené kopí a amulet po svém dědovi, taktéž velkému lovci a odešel z tábora pln naděje, že až se vrátí s kůží bílého koda, bude Hurit jeho ženou. Tahle myšlenka ho poháněla kupředu.
Jenže po několika týdnech marného lovu i zkušeného a oddaného Nodina naděje pomalu opouštěla. Naděje ano, odhodlání však nikoli. Byl pevně rozhodnut najít a ulovit bílého koda. A pak, jako zjevení z mlh moře, které omývá východní břehy Pustin, se před Nodinem objevil jeho cíl: bílý kodo. Sundal ze zad kopí, rychle se pomodlil k Pramatce Zemi a plížil se k pasoucímu se kodovi. Ten mu nevnímal sebemenší pozornost. Ve chvíli, kdy se Nodin narovnal a napřáhl k smrtícímu hodu, se ozval hluboký a pomalý hlas.
„Proč mě chceš připravit o život, Nodine?“ Lovec se zarazil. Bílý kodo promluvil, čistě a jasně.  
„Zdvořile jsem se zeptal, odpověz. Proč mě chceš zabít?“ zopakoval kodo svou otázku. Nodin se vzpamatoval a odpověděl.
„Chci tvoji kůži, jako dar pro otce dívky, kterou miluji a chci si ji vzít.“
„Hmmm,“ zamručel dlouze kodo. „A kvůli tvé lásce musí jiní zemřít. Jsi vskutku velmi zamilovaný, když jsi schopen pro Hurit obětovat i cizí život.“
„Jak znáš naše jména?“ zeptal se Nodin.
„Znám spoustu věcí. Budiž tedy, pokud není jiná cesta, udělej, co musíš.“ Nodin se napřáhl, pak ale ruku opět spustil. Pochopil, proč ho žádný lovec nemohl zabít. Kodo si odfrkl.
„Ano, je tu jiná cesta a ty to víš,“ řekl potěšeně. „Nikdo nemusí zemřít. Odveď mě ke své nastávající, živý jsem ještě cennější.“ To Nodin uznal a tak se spolu s bílým kodem vydal hledat nové tábořiště svého kmene.
Trvalo to, ale nakonec ho nalezli. Velký byl údiv Hurit, jejího otce i všech taurů v táboře. Viděli před sebou bílého koda, stvoření, které mělo žít jen v pohádkách. Nodin došel k Huritinu otci a poklekl před ním.
„Taure,“ oslovil kodo otce. „Jako že nebe nade mnou a země pode mnou a že před tebou stojím, tento lovec je více než hodný tvé dcery. Nezabil mne, jak slíbil, ale udělal něco, čím si vysloužil můj obdiv a co jsem za dlouhé roky svého života neviděl. Byl ochotný vzdát se toho, co chtěl, ve jménu toho, co je správné. A ušetřit život je větší odvaha, než ho vzít.“ Huritin otec se kodovi poklonil.
„Nodine, máš mé svolení, nechť svítí slunce navždy na vaše manželství, neboť jsi dokázal, že jsi velký,“ zvolal slavnostně a Nodin a Hurit se radostně objali a políbili. Tábor zajásal a kodo se usmál.
„Sbobem, Nodine a Hurit. Buďte šťastní,“ řekl ještě bílý kodo, než odešel z vesnice, nechávajíce veselý tábor za svými zády.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žila v Pustinách ve svém stanu tauří stařenka. Jak byla stará, tak byla nebojácná. A že byla hodně stará. V těch dobách už si málokdo pamatoval skutečný původ a důvod svátku Zimního závoje, ona však ano. Každý rok ho poctivě slavila, i když se mnohokrát setkala s pohrdavými pohledy, že takhle se přece Zimní závoj neslaví. Ona ale věděla, že se pletou a své pravdy se držela.
Časy míru už v těch dobách dávno minuly a svět trhala na kusy válka Aliance a Hordy. Pustiny nebyly výjimkou. Na jedné straně bojovali orkové z Křižovatek a militantní tauři z Campu Taurajo, na druhé potom lidé, trpaslíci a elfové z Theamoru. Boje byly tvrdé, Hordy bylo více a byli tu doma, Theamore měl ale velmi dobrou pozici a výborně ji hájil. Tyhle potyčky v Pustinách trvaly už několik měsíců a čas plynul. Postupně přecházel až v zimu a s ní přišel Zimní závoj. Všechny národy slavily, ale to jim nezabránilo v krvavé válce. Právě naopak, když si nějaký tábor chtěl udělat oslavu, byl okamžitě přepaden a vyvražděn do posledního muže i orka.
Babička zatím žila v kopcích a o okolní svět se příliš nezajímala. Její stan byl snad posledním opravdu neutrálním místem v Pustinách. A jednoho podvečera, kdy sama seděla před svým obydlím a tichem slavila Zimní závoj, uviděla čtyři vyčerpané muže, kteří přicházeli jejím směrem. Zvedla se a všimla si, že dva krvácejí. Vyšla jim naproti a pomohla jim ke svému stanu. Muži ji rukama nohama vysvětlili, že potřebují pomoct, ale to už stařenka viděla sama. Pozvala je dovnitř a raněné začala ošetřovat. Něco jí říkali, ale ona jim stejně nerozuměla. Pochopila ale, že se tu strhla nedaleko velká bitva a oni jen taktak utekli. Ovázala jim zranění a v duchu probíhajícího svátku jim nabídla jídlo a nocleh. Vojáci s díky přijali.
Po půl hodině se venku ozvaly kroky. Stařenka vykoukla ven a ztuhla jí krev v žilách. Patrola orků. Určitě hledají ty čtyři, co přišli před nimi.
Orkové ale přišli z jiného důvodu. Chtěli popřát veselý Zimní závoj a zeptat se na cestu. O bitvě vůbec nevěděli, protože se den před tím, než proběhla, ztratili v savaně. Dali se se stařenkou do hovoru a požádali ji o místo k přespání. Babička si povzdechla a ustoupila ze dveří. Jakmile orkové uviděli muže a oni je, začali řvát a tasili zbraně, připraveni rozsekat se na kusy. Tomu byla ale babička pevně rozhodnutá zabránit.
„A dost,“ zařvala na orky i na muže. „Žádný z mých hostů dnes nezemře! Buďto se můžete navzájem zabít nebo spolu jednu noc vydržíte! Je svátek Zimního závoje, to nemůžete alespoň jednou zapomenout na svoje neshody? Alespoň jednou za rok, jednou v životě?!“
S oběma stranami to pohnulo. Složili zbraně a společně si sedli do babiččina stanu. Zpočátku byl vzduch ve stanu neúnosný a plný napětí, pak se ale ukázalo, že jeden z orků se v internačním táboře naučil lámaně obecnou řečí. Dělal proto tlumočníka. Díky tomu začal alespoň nějaký rozhovor. Ale co se nestalo, z pár vět přecezených mezi zuby se pomalu stával plynulý a vstřícný hovor. Nevěděli, čím to bylo, a neví to nikdo, ale něco ve stařenčině stanu zahnalo vrozené nepřátelství, i kdyby to mělo být jen na pár okamžiků. Ze starého příbytku staré taurky se po čase ozýval veselý smích. Jeho sedm nájemníků se hezky bavilo, vyprávělo si vtipy a jedli to málo, co měla stařenka doma. Nevadilo jí, že ji skoro vyjedli, byla ráda, že duch Zimního závoje se vrátil do jejího opuštěného stanu. Začala potichu zpívat starou píseň v taurštině a orkové a lidé se rychle přidali, i když nerozuměli slovům a tak zpívali své orkské a obecné verze. Trojjazyčná píseň se linula do noci a všichni byli velmi veselí. Zapomněli na chvíli na válku a na všechny strasti, znovu přece pochopili význam Zimního závoje. Ork-tlumočník se ukázal být orkem mnoha talentů. Vedle jazyka totiž dokázal raněné muže ošetřit lépe než babička. Muži se na oplátku podělili o své mapy a ukázali orkům, kudy na Křižovatky.
Když se ráno všichni probudili, Zimnozávojová nálada nevyprchala. Muži i orkové se před odchodem ke svým pozicím hezky rozloučili, podali si ruce a podarovali se navzájem. Vřele poděkovali babičce za to, co jim připomněla a rozešli se. Bylo jim líto, že jakmile se vrátí do svých kasáren a táborů, bude z té noci jen hezká vzpomínka. Odnesli si z toho ale víc, než by jeden řekl. Ti muži a orkové se už nikdy nepotkali, ale po obou stranách se šířila pověst o stařenčině stanu a Zimnozávojovém zázraku. Babička se konce války nedožila, ale její památka žije v řadách Aliance i v klanech Hordy dodnes.

Kdysi dávno žil jeden trpaslík. Nebyl to však obyčejný trpaslík, patřil totiž k Ledorozeným trpaslíků z Bouřných hor. Jmenoval se Dirlon. Nijak nevynikal mezi ostatními, byl jen jedním z mnoha stájníků pro orly, které Ledorození trpaslíci chovají. Za celý svůj život nepoznal nic, než hory, v nichž žil. Nestýskal si, neměl proč. Žilo se mu dobře a bezpečně. Staral se letcům o orly a letci se na oplátku starali o horu, na níž bydlel. Dirlona nikdy ani nenapadlo, že by se něco mělo měnit.

Jedné noci se to ale změnilo. Té noci se Dirlonovi zdál podivný sen, takový, jaký ještě nikdy předtím. Viděl v něm sám sebe, jak se najednou objevil v neznámé krajině. Nebyl tam žádný sníh ani hory, jen podivná zelená tkanina na zemi a okolo něj nahnědlé a nazelenalé sloupy, které se kývaly do větru. Dirlon tou krajinou procházel velmi nejistě. Nikde ani živáčka, na nebe také téměř neviděl kvůli těm divným sloupům.
Najednou se za ním ozval hlas.
„Zdravím,“ řekl. Byl to jemný dívčí hlas, ten nejkrásnější, jaký kdy Dirlon slyšel. Otočil se a spatřil stvoření, které bylo ještě zvláštnější, než země okolo nich. Měla čtyři nohy s malými kopýtky, pokryté jemnou světle hnědou srstí, které přecházely ve štíhlé zvířecí tělo se stejnou srstí a krátkým ocáskem. Od pasu výš však zvíře plynule přešlo v tělo mladé štíhlé dívky, oblečené v tenkém kabátku z listí. Z hlavy jí vyrůstaly dvě dlouhé uši a z překrásného obličeje vyzařovala laskavost a něha. Dirlon při pohledu do jejích světle modrých očí bez panenek téměř ztratil řeč.
„Ty jsi trpaslík, viď?“ usmála se na něj. Dirlon přikývl. „Nikdy jsem neviděla trpaslíka na vlastní oči.“
„Žijeme vysoko v horách,“ vyhrkl Dirlon a zastyděl se. Za takovou hloupou odpověď by si měl nafackovat. Stvoření se podrbalo za dlouhým uchem.
„Co je to hora?“ zeptalo se nakonec. Dirlon nevěděl, jak jí to má vysvětlit. Sám by nevěděl, jak by mu mohla vysvětlit všechny ty zvláštní sloupy okolo nich.
„To je…to je…“ brumlal Dirlon a prohraboval si vousy. „To je hrozně velký kámen, tak velký, že se do něj vejde celé město.“ Stvoření však nevypadalo, že by mělo potuchy o tom, co říká. Rozpačitě zahrabalo kopýtkem.
„Víš,“ řekla nakonec. „Tohle setkání je moc hezké, ale je to jen sen. Až se probudíš, možná si na mě už nebudeš pamatovat.“
„Ale budu. Tebe jen tak nezapomenu,“ řekl rozhodně Dirlon a vypjal hruď, aby vypadal hrdě a zároveň co nejvyšší. I tak ale dívce-srně sahal sotva po pás. Znovu se na něj usmála.
„Kdo ví. Ale kdyby sis na mě přeci jen vzpomněl, jmenuju se Ithil…a jsem nymfa.“
„Dir…Dirlon,“ vykoktal Dirlon. „Trpaslík.“ Ithil se rozesmála a její smích zněl jako zpěv ptáčků na jaře.
„To už přece vím,“ zašeptala sladce. A pak se Dirlon probudil.

Vzbudil se do jasného dne. Na nebi ani mráček a všichni obyvatelé malé pevnůstky v horách byli skvěle naložení. Jen Dirlonovi prolétávaly myslí husté mraky. Pořád musel myslet na ten sen, co se mu v noci zdál. Nymfa Ithil, tak se jmenovala. Pamatoval si její jméno, ale přitom si detaily ze snů nikdy nepamatoval. Celý den strávil v myšlenkách na nymfu a na její divný domov. Stále si opakoval, že to byl jen sen a že nic jako nymfy neexistuje. Přesto si nemohl pomoct a tak strávil den v myšlenkách na pouhý sen.

Ten den se konala hostina. Letcům se v údolí podařilo ulovit obřího jormungara, ledového červa. S pomocí svých orlů jej vytáhli až do pevnůstky, kde se ihned začala chystat velká oslava. Přišli tam všichni, neboť všichni měli nějaký podíl na úspěchu letců.
Dirlon se však příliš nebavil. Myšlenkami byl stále u nymfy. Toho si ale rychle všiml starý Glorthal, stařešina pevnůstky.
„Copak se děje, hochu, že neslavíš vítězství nad jormungarem, co?“ přisedl si mudrc k Dirlonovi a přátelsky ho plácl do zad. Dirlon k němu otočil posmutnělé oči.
„To je v pořádku, Glorthale.“
„Ne, není, to já poznám. Tak povídej,“ naléhal. „Je v tom nějaká slečna, hm?“ zamrkal lišácky a šťouchl Dirlona loktem do žeber.
„Tak trochu. Zdál se mi totiž o jedné takové sen.“
„Viděl jsi ji někdy?“ Dirlon zavrtěl hlavou a Glorthal sykl. „Aj, to není dobré. Tak se mi zdá, že máš moc bujnou představivost. Jestli se ti zdá o někom, koho jsi nikdy neviděl…“ zavrtěl mudrc hlavou.
„Taky si myslím. Nebyla ani trpaslík. Říkala, že to je…nymfa.“
„Nymfa?“ Glorthalův zájem nabral na upřímnosti.
„Ano, nymfa. A nic takového přece neexistuje…nebo ano?“ Glorthal si pohladil zmrzlé vousy.
„Nymfa…to slovo jsem už slyšel. Prý žijí v podivné zemi na jihovýchodě. Nesněží tam a stromy jsou zelené. Jsi si jistý, že jsi o nich nikdy neslyšel?“ Dirlon zavrtěl rozhodně hlavou. „Zvláštní. Ale koneckonců, takové už sny bývají. Nelam si s tím hlavu, chlapče. Byl to jen sen. Ale tenhle jormungar, ten je stejně skutečný jako ty nebo já! Dáme si do nosu!“ Praštil Dirlona do zad a zahryzl se do velkého kusu pečeného masa z ledového červa.

Noční nebe v Bouřných horách bylo čisté a klidné. Z bezmračné oblohy svítily miliony hvězd, nad nimiž bděla pestrobarevná polární záře. Pevnůstka v horách už dávno spala. Kromě jednoho jediného trpaslíka.
Dirlon si nahodil batoh na záda, zkontroloval, jestli mu jeho kompas na řemínku okolo krku pevně drží, za opasek si strčil sekeru a vyšel do noci. Nikdo nevěděl, co měl v úmyslu. Nikomu neřekl ani slovo o tom, co chystá. Kradl se pevnůstkou až ke stájím, kde spali orli. Než otevřel dveře do stájí, na moment se zarazil. Opravdu mu nějaká nymfa ze snu stála za to, aby kvůli ní takhle riskoval? A co když ho chytí? Nemluvě o tom, že nikdy hory. Kdo ví, jestli se vůbec dostane až k Ithil, pokud doopravdy existovala.
Povzdechl si, sám pro sebe kývl a otevřel vrata. Orlové ve svých hnízdech nerušeně spali, ale když otevřel vrata na druhé straně, kterými se vylétalo, probudil je chladný noční vítr. Nezačali křičet, poznali totiž svého opatrovatele. Dirlon procházel mezi hnízdy a pozoroval majestátné ptáky. Zrak se mu zastavil na bělostné Vichřici, kterou znal už ode dne, kdy se vylíhla. Orlice vycítila, co má v plánu. Když k ní vztáhl ruku, zdálo se mu, že pokývala opeřenou hlavou a otřela se mu zobákem o dlaň. Dirlon se usmál. Vzal orlí sedlo a posadil ho Vichřici na záda. Stála neochvějně a nechala se bez problémů osedlat. Dirlon zavřel vrata do stáje, vyšvihl se i se svým batohem Vichřici na záda a otevřel kompas.
„Tak pojď, holka. Letíme na jihovýchod,“ zabručel si pod ledové vousy. Vichřice došla i s trpaslíkem na zádech k otevřeným vratům a vrhla se kupředu. Během vteřiny nabrala vítr do křídel a odlétla s Dirlonem směrem, který jí ukázal. Dirlon se ještě lítostivě podíval nazpět za pevnůstkou. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Možná, že si budou myslet, že je zbabělec nebo dokonce zrádce. Ale nemohl jim přece říct, že jde za svým snem.
Hvězdy na nebi, jediní svědkové jeho odchodu, ho soudit nebudou.

Dirlon a Vichřice letěli nočním nebem nerušeně. Bílá orlice rozrážela vzduch okolo nich a vítr hučel trpaslíkovi okolo hlavy. Občas se podíval na kompas, aby se ujistil, že letí správným směrem, ale bylo to zbytečné. Ledový vítr vháněl Dirlonovi do tváře mrazivé slzy, přes které neviděl, kam přesně směřují. Teď litoval, že si nevzal letecké brýle. Vichřice však očividně neměla pochyby. Byla si jistá, že letí správně. Nezbylo mu tedy, než jí věřit. Měli před sebou dlouhou cestu a Dirlona nakonec přemohla únava. Vichřice si ani nevšimla, že usnul.

„Dirlone,“ uslyšel ledový trpaslík známý hlas.
„Ithil?“ zeptal se zkusmo. Znovu snil o…jak tomu říkal Glorthal? Zelené stromy, ano, tak to bylo. Byl obklopen zelenými stromy. A před ním stála nymfa, stejně krásná, jako když ji viděl poprvé. Usmála se.
„Takže sis mě zapamatoval,“ řekla.
„Letím za tebou, Ithil,“ řekl radostně Dirlon. Ithil náhle posmutněla a pokývala hlavou.
„Přileť, Dirlone,“ zašeptala a rozplynula se v zeleni, která postupně přerostla v temno.

První, co Dirlon ucítil, když se probudil, bylo pošťuchování zobákem. Ležel ve sněhu na nějaké hoře. Hvězdy na nebi přenechaly místo slunci a nebe samotné se trochu zatáhlo. Vichřice seděla osedlaná vedle ležícího trpaslíka a šťouchala do něj zobákem. Dirlon se posadil a uvědomil si, že to byl jen další sen. Zklamaný sáhl do batohu a vytáhl z něj velký kus soleného masa, který hodil Vichřici. Orlice ho s nečekanou mrštností chytila do zobáku a na místě zhltla. Dirlon se na ni usmál a sám si vytáhl svoji snídani. Netušil, kde jsou a jak dlouho spal. Podíval se na svůj kompas a otočil se směrem na jihovýchod, zatímco dojídal zmrzlé bobule z úpatí hor. Když ale spatřil zeleň hluboko pod vrškem, málem se rozkřičel radostí. Zahodil nedojedené bobule do sněhu a sám se v něm se zvonivým smíchem vyválel. Vichřice viděla jeho radost a tak se pyšně nafoukla, hrdá na svůj výkon. Byla ráda i za Dirlona, který ji objal a div se nerozbrečel.
„Díky, holka, díky!“ volal, zatímco jí cuchal peří. Chvíli to trvalo, než se uklidnil a pustil ji. Vichřice se zatřásla, aby si aspoň trochu upravila rozcuchané bílé peří. Dirlon ji chvilku pozoroval.
„Teď se musíš vrátit domů, Vichřice,“ povzdechl si a pohladil jí po opeřeném krku. Orlice sklopila hlavu a zahrabala pařátem do sněhu. Potom se přikrčila a vyrazila k nebi. Dirlon ještě drahnou chvíli zůstal stát a pozoroval její siluetu, jak mizí v mracích.

Sestup z hory do lesů pod ní byl nakonec lehčí, než čekal. Jednou nebo dvakrát po cestě uklouzl a zastavil se až o velký kus níž, ale jeho tělo z ledu všechny údery vydrželo. Slunce se zastavilo uprostřed své pouti po obloze, když došel až k úpatí. Vypadalo to tam přesně jako v jeho snu: všude zelené stromy a zelená zem. Dirlona z té přemíry nových podnětů málem rozbolela hlava. Před ním teď ale stál problém, nad kterým až doteď nepřemýšlel. Jak v tomhle obrovském lese najde Ithil? Nic naplat, už byl moc daleko. Teď to nemůže vzdát. Nadhodil si batoh na ramenou a vstoupil do lesa.

Netrvalo dlouho a naprosto ztratil orientaci. Les vypadal pořád stejně, jen tu byl vyvrácený strom, tu potůček, tu zase podivné zvíře, které nikdy neviděl a do toho všeho neviděl nikdy víc než deset metrů před sebe. Začínalo se mu dělat zle. Ne že by se bál toho, že se ztratí, byl koneckonců trpaslík zvyklý žít pod zemí. Mnohem větší starosti mu dělalo to prostředí, ten les, který neznal, který si nikdy nedokázal ani představit. A navíc ten divný pocit. Zdálo se mu, že se mu na ledové kůži objevují krůpěje vody a sám se cítil dost nepohodlně. Bylo mu, jako kdyby šel medem.
Pak ji ale spatřil. Stála na loučce, obklopená ptáky. Slunce pronikající mezi stromy osvětlovalo její štíhlé tělo i zelené vlasy. Šťastný Dirlon nalezl svůj cíl a klesl na kolena do trávy.
„It…hil…,“ vydechl. Oči se mu zavíraly neznámou únavou. Vypadala přesně jako v tom snu. Snad se mu o ní bude zdát i teď. Poslední, co spatřil, byla nymfa, která vykřikla úlekem a rozběhla se k němu.

Přišel k sobě. Otevřel bledé oči a zadíval se na nebe nad sebou. Divná únava polevila a když si prohlédl své paže, zpozoroval, že i krůpěje byly pryč. Jen hlava ho trochu brněla. Ale byl si jistý. Viděl ji, existovala.
„Cos to vyvedl, Dirlone,“ uslyšel její sladký, ale ustaraný hlas. Ne, tohle nebyl sen. Skláněla se nad ním a starostlivě si ho prohlížela. Od jejích úst šla pára. Dirlon se posadil. Byli na břehu nějakého jezera těsně u úpatí hor, jehož břehy byly pokryté tlustou vrstvou sněhu.
„Co se stalo?“ zahuhlal Dirlon.
„Málem jsi roztál, hlupáčku,“ cvrnkla ho nymfa do ledového nosu. „Kdybys mě nenašel a já tě neodnesla sem, zbyla by z tebe jen loužička.“
„Ithil…já tě našel,“ usmál se Dirlon. Ithil mu úsměv opětovala.
„Nikdy jsem si nemyslela, že bys kvůli mne mohl urazit takovou dálku. Jak dlouho tu chceš zůstat?“ Dirlon se potácivě postavil a pokrčil rameny.
„Když jsem tě našel, hned tak se domů nevrátím, tím jsem si jistý.“ Nymfa smutně zahrabala kopýtkem.
„Jenže já tu nemůžu zůstat,“ řekla a sklopila ušatou hlavu. „Jestli zůstanu tady u jezera, zmrznu.“
„A když já půjdu do lesa, roztaju…“ doplnil ji trpaslík. Ithil smutně přikývla.
„Ale ty tu můžeš bydlet a já tě pak budu navštěvovat,“ usmála se zničehonic. „Každý den za tebou přijdu a něco ti přinesu, abys netrpěl.“
„To bys pro mě udělala?“ vykulil trpaslík oči.
„No ovšem,“ zasmála se Ithil. „Každý den, slibuju! Jako že se Ithil jmenuju.“
A pak se objali, trpaslík a nymfa, stojící na břehu studeného jezera, kde si slíbili, že se nikdy neopustí a nezapomenou na sebe.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, usadil se na úpatí vysokých hor jeden taurský kmen. Nežilo se jim nejlépe, ale přežívali, jak uměli. Byli vděční za milost Pramatky Země, která jim nenechala zahynout.

Tenhle kmen měl ale také velké trápení. Jednou do roka, v poslední den podzimu, k nim přilétal na svých perutích hrozivý Horský vítr. Kmenový šaman s ním totiž uzavřel dohodu. Když k nim Horský vítr přilétl poprvé, chtěl zničit vesnici, která se usadila na jeho území, ale nechal se přemluvit k tomu, že mu budou tauři každý rok nechávat trochu ze své úrody jako oběť výměnou za to, že nechá vesnici stát. Horský vítr na tohle přistoupil a tak žili tauři i Vítr ve vynuceném míru vedle sebe.

Jenže pak přišel suchý rok, v němž se taurům nepodařilo téměř nic vypěstovat. Měli dost sotva na vlastní chleba a i zvěře, kterou by mohli jíst, bylo pomálu. Starší vesnice se opakovaně scházeli a přemýšleli, jak by upokojili Horský vítr, aniž by sami zemřeli hlady. Tehdy to ještě netušili, ale každé zasedání zvědavě poslouchala malá Kele, Vrabčák, dcerka Taima, Hromu.

Když nadešel den, kterého se všichni báli, neměli Horskému větru co nabídnout. Někteří členové kmene už dokonce balili své stany, aby utekli dříve, než Vítr sestoupí ze svých vrcholků. Nestihli to. Na obzoru se začal formovat mohutný vzdušný vír. Horský vítr si přišel pro kmen. Šaman dělal, co mohl, aby se s Větrem nějak domluvil, ale neposlouchal ho. Blížil se stále blíž a blíž a vesničané, neschopní pohybu, jen v němé hrůze zírali na vír, který je měl zahubit. V tom se Kele vytrhla své matce z náruče a než ji mohl kdokoli zastavit, rozběhla se naproti víru. Propletla se mezi rukama dospělých, kteří se ji pokoušeli zachytit a vběhle přímo do víru. Nejen šaman teď mohl slyšet, že Kele s Horským větrem rozmlouvá a Vítr jí odpovídá. Vzudšný vír se zastavit a po chvíli zmizel. A Kele zmizela s ním. Vyměnila svůj dětský život za život celého kmene.

Smutek zasáhl vesničany, kteří měli malou Kele rádi a po jejím hrdinství ji tiše oslavovali. Jeden taur se však s jejím odchodem smířit nehodlal. Taim, její otec. Nevěřil, že ani někdo tak krutý jako Horský vítr dokázal vzít nevinný život jako oběť. Rozhodl se, že Horský vítr vystopuje a přiměje ho vrátit mu jeho dceru. Celý kmen jej marně zrazoval od jeho úmyslu. Říkali mu, že je to zbytečné, že Kele teď loví ve Věčných lovištích a že i kdyby byla u Horského větru, nikdy ji nevydá. Všechny hlasy vesnice, včetně těch nejstarších, se jej snažily od cesty odradit. Všechny, až na jeden. Byl to hlas jeho manželky a matky Kele. Stejně jako Taim i ona věřila, že Kele je naživu a že ji Taim dokáže přivést zpět. Povzbuzovala ho, aby se vydal na cestu a její hlas měl pro Taima mnohem větší sílu, než hlasy zbytku kmene.


Hned nazítří se proto Taim vydal na cestu do hor. Teple se oblékl do mnoha kožešin, sbalil si dost jídla, měch s vodou i zásobu šípů. Vypnutý luk měl složený v brašně na zádech a s tomahawkem za opaskem už překonal nejedno nebezpečí. Vroucně se rozloučil se svojí ženou i kmenem a vyrazil na cestu k horám, kam Horský vítr odnesl jeho jediné dítě. Do hor se odvažoval jen málokterý z lovců o samotě, tím spíše v zimě, která právě začala. Taima však nemohlo v jeho pouti jen tak něco zastavit.

Trmácel se horami celé tři týdny a nezdálo se, že by se blížil ke svému cíli. Šplhal a zlézal horské vrcholky i průsmyky, přespával v ledových jeskyních, kde se klepal zimou až do rána, odolával prudkým blizardům i ledovým kroupám, ale vše bezvýsledně. Už tři týdny neviděl živou duši. Jídlo, které si odnesl z domova, mu už dávno došlo a voda mu zmrzla, takže musel jíst sníh a lovit ptáky, které někdy jedl syrové, protože bez ohně si je neměl jak upravit. Rychle proto hubl a kožešiny na něm stále víc a víc visely. Několikrát to už chtěl vzdát a vrátit se domů, několikrát si říkal, že kmen měl pravdu a Kele je po smrti, ale vždy takové myšlenky dokázal zahnat a získat sílu na další cestu. Zvedl se a šlapal dál, nehledě na promrzlá kopyta, prudký vítr, hroznou zimu a rampouchy, v něž se mu měnily zmrzlé chlupy. Najde Kele, stůj co stůj!


Po třech týdnech namáhavého pátrání dorazil k útesu, který ho nepouštěl dál. Musel by ho dlouze obcházet. Už toho měl dost.
„Horský větře!“ zvolal, až se ozvěna odrazila od útesu a okolních vrcholků. Prolétla údolí a zanikla v hučícím větru. „Větře! Přijď sem! Chci svou dceru!“
Chvíli se nic neozvalo, jen někde na nebi zakřičel vysokohorský pták. „Větře!“ zahřměl Taim potřetí. Vzduch se pohnul, rostl a sílil, až před otcem narostl ohromný tvor, celý z větrných vírů, mnohem větších, než byl ten, co se chystal srovnat jeho vesnici se zemí. V těle tvora se zmítaly sněhové vločky a malé oblázky. Taim sevřel pevně tomahawk.
„Vzal jsi mi Kele. To nejcennější, co jsem měl. Vrať mi ji!“ Vítr si otce, hubeného a vyčerpaného, stojícího z posledních sil, změřil neexistujícíma očima.
„Nemáš na ni právo,“ ozval se hučící hlas odnikud. „Sama se mi nabídla výměnou za kmen. Odejdi a já na tebe zapomenu.“
„Nikdy! Vrať mi Kele nebo si ji vydobudu sám!“ zamával Taim tomahawkem, který vypadal v porovnání s Horským větrem směšně. Oběma bylo jasné, že Horskému větru nemůže ani ublížit. Byl bez šance.
„Nemůžeš mne porazit,“ zahučel vítr. „Mohu tě roznést po horách mávnutím paže. Během chvíle tě mohu odnést doprostřed nejhlubších oceánů. Shodím tě z nebeských výšin. Odejdi a já na tebe zapomenu!“
„Tak to udělej, mocný Horský větře!“ vzkřikl vzdorovitě Taim. „Nebojím se. Pramatka Země ví, že jsem v právu. Po šestero zim jsem ji opatroval. Já i má žena jsme pro ni dělali to nejlepší, často jsme hladověli, aby ona sama neplakala hlady. Víš, co jsou to dětské slzy? To je něco, co dokáže vyhnat mne vzhůru do hor a stát proti tobě, bez šance na vítězství. Já ji získal po právu otcovské lásky, ty neuváženou dohodou. Vrať mi ji, jestli v sobě máš kousek cti!“

Vítr zčernal. Nebe se zatáhlo, vzduch ztěžkl a v mžiku se rozpoutala mohutná větrná bouře. Otec si zakrýval obličej a snažil se mermomocí udržet na nohou. V ruce držel pevně svůj tomahawk. Okolo něj samé bílo a silné hučení větru. Neviděl si na špičku nosu a neslyšel nic jiného než příšerné hučení a kvílení. Sníh se na něm usazoval a v mžiku se měnil v led. Chlad Taimovi pronikal až do morku kostí.

Najednou bouře ustala, stejně rychle, jako se rozpoutala.

„Tati!“ Taim si stáhl promrzlou ruku z očí a ústa se mu roztáhla do zkřehlého úsměvu. Stála před ním, živá a zdravá. Upustil svůj tomahawk, strhal ze sebe kusy ledu, rozběhl se ke své dceři a objal ji. Pod teplem dětského obětí tály i poslední zbytky ledu, které měl na sobě. Plakali štěstím a pod jejich slzami, které nemrzly, tál sníh.
„Děkuji. Děkuji ti, Horský větře, že jsi mi vrátil Kele!“ volal radostně Taim.
„Neděkuj mne, taure,“ ozval se Větrův hlas odnikud, tentokrát však mnohem mírnější a laskavější. „To tvá odvaha mne přiměla. Nikdo mi ještě nevzdoroval bez šance na vítězství s takovou nebojácností. Tvá dcera je jen tvá a Horský vítr se před tvou statečností sklání. Odnesu vás domů, tvá žena na tebe i na Kele jistě čeká a hoří nedočkavostí.“
Okolo Taima a Kele se znovu roztočil vzdušný vír, ale ne ten černý a zlověstný, nýbrž světle šedý, plný sněhových vloček. Neviděli nic, co se dělo okolo nich, ale tím silněji se objali. Cítili, jak vylétli vzhůru, jak jim vítr vysoko nad mraky fičel do tváří. Smáli se tomu. Letěli, naprosto bezstarostně letěli.

Trasu, kterou Taim zdolával tři týdny, ulétl Horský vítr během hodiny. Když se vzdušný vír okolo otce a dcery opět rozplynul, stáli na úpatí hor, na dohled své vesnici. Ještě se naposledy ohlédli směrem k horám a naposledy uslyšeli hlas Horského větru.
„Šťastný život, Taime a Kele. Běžte domů a já si vás zapamatuji navěky.“

Byl hrdina velký, Jack se jmenoval a o tom Jackovi se starý příběh vypráví. Že chlastu snesl hektolitry, že pil ho i z hodin přesýpacích a přesto nad ránem nikdy okno neměl. Že většího chlapáka nebylo, že vymluvil z krávy jalové telecí trojčátka, že nikdy nikdo nepřepil ho. Jack byl chlap jak hora, na dva metry vysoký a za svaly jeho ani orkský šampion by se nestyděl. Ale největší legenda o něm se vyprávěla, že mužství největší v širém okolí měl. Nikdo neopovažoval se vyzvat Jacka na souboj, protože porážka byla vždy jistá. Žádné chlapisko ani trpasličstvo neodhodlalo se bojovat s Jackem v čemkoli, neboť každý vyzyvatel skončil nakonec s oknem naraženým na hlavě.
Jednou však, stín temný přišel do Jackovy vsi. Postava mohutná, tmavá, strach z ní šel a právem. V černi oděná, dva dvouručáky za pasem, s kápí, která mu tvář zakrývala, přesto však zpod ní čouhaly dva dlouhé rohy, špičaté jako jehly. Lid před ní prchal, dveře zavíral i okna zatloukal. Farmáři zahnali své krávy do chlévů a koně do stájí. A černé mraky se zavřely nad Jackovou vesnicí. Však Jack, ten jinoch statečný, se nezalekl a postavil se tomu, jehož se všichni ostatní báli.
„Kdo jsi a co tu chceš?“ pravil Jack a příchozí se zastavil, když uslyšel, že někdo opovážil se postavit mu do cesty. Stáhnul svoji kápi a odhalil kraví hlavu. Jak černé bylo jeho odění, tak černé byla i jeho srst.
„Jsem tauren roguna…“ děl pomalu. Při těch slovech zvedlo se krkavců hejno a zděšeně odlétlo do dáli.
„Hledám někoho, kdo mě dokáže porazit. A ty vypadáš slibně.“ Tasil jeden ze svých mečů a zabodl ho před Jacka do země. Jack opovržlivě na tu zbraň nečistou pohlédl a pak přijal výzvu drzého soka. Disciplíny byly vskutku královské: Boj, Picí hra a Hra na schovávanou.
Hra na schovávanou přišla první na řadu. Oba soupeři schovat se měli a malý Timmy je hledat měl. Jack skočil do stáje a na nejvyšší trám se přitiskl, však tauren roguna král všelijakých cest a kliček byl a mistrně se schoval ve vlastním stínu. Timmy hodně práce s pátráním měl, neboť oba soci ukryli se nanejvýš dobře. Čtyřikrát museli porotci velké hodiny přesýpací obrátit, než Timmy někoho našel. K velkému zklamání objevil prvního Jacka. Tauren roguna vylezl ze svého stínu a potměšile se na Jacka šklebil. Zdatný rek si to ale nechat líbit nehodlal, stále ještě dvě disciplíny na vyrovnání měl.
Hra picí snadná má pravidla: pít a zůstat na nohou déle než protivník tvůj. Málo mohl tauren roguna tušit, že Jack pil všelijaké pálenky, samohonky, chlast, lak na rakve i nemrznoucí kapalinu ještě dříve, než na tento svět přiveden byl a že o tréninku jeho samotní Thunderbrewové mohou nechat si jen zdát. Když druhou kopu žejdlíků oba doráželi, začal se tauren roguna lehce potácet. Však zapotřebí ještě tucet džbánků lahodného moku bylo k vítězství velkého Jacka a k potupnému vytuhnutí taurena roguny.
Boj soutěží poslední a rozhodující byl, takže oba borci, ač podnapilí, zato v náladě bojové, postavili se proti sobě. Jack i roguna silní byli, boje znalí a vytrvalí. Leč tauren je tauren a Jack měl co dělat, aby ho jeho rány nesložily. Nikdy však statného Jacka nikdo neporazil, i když teď před ním stanul tauren roguna, osoba z legend. Otec Richard pomoci Jackovi chtěl, však když Holy light castit začal, tauren roguna zradu zachytil. Svým kickem zrušil nejen cast, ale i nebohého castera samotného. Oběť otce Richarda však marná nebyla. Jack využil toho, že tauren roguna cooldown na kick měl a sám nakopl jej do oblasti nejzranitelnější. Tauren roguna chytil se za mužství své a k zemi se poroučel.
V jásot mocný lid propukl, když šampion jejich taurena rogunu porazil. Ten s hanbou odkráčel ze vsi, aby nikdy se tam již neukázal. Však nikdy nezapomněl na porážku potupnou od člověka pouhého. Cvičí ze všech sil svých, aby až přesýpacích hodinách osudu poslední zrnko propadne, napije se tauren roguna mocně chlastu a prohodí zdatného hrdinu Jacka oknem.