pro 
Do téhle složky budu postupně dávat pohádky, které jsem po různu vyprávěla v RP (a některé mi zkusil ukrást Lithiri podobně jako nick, když se za mne vydával na jiném serveru, kde stejně koupil ban).
Začnu ale od konce, tou nejnovější, která nezazněla celá. Je inspirována jiným starým příběhem... a snad potěší.
- Akil'darah:
Bylo nebylo, v jednom ze stavení vysoko v horách Hinterlands kdysi bydlel maličký elfí chlapec se svými rodiči. Nežili v Quel'Danil, jako zbytek jejich rodu, protože otec byl sokolník a jeho dravcům se lépe dařilo zde, než v údolí, kde lovili velcí hippogryfové.
Jenže toho rána se něco děsivého stalo, otec byl bledý a nic neřekl, jen vypadal ustaraně a díval se na severní obzor, který tmavl čím dál víc. Matka pak chlapci řekla, že musí být silný a statečný a že musí sám odejít co nejrychleji za ostatními elfy do údolí.
Otec dal chlapci na cestu mapu a zakázal mu chodit blízko cest, hlavně těch prastarých. Pak se odešel postarat o své dravce, zatímco se zvedl ostrý vítr.
Quel'Danil byl na mapě vyznačen za vysokou horou na druhé straně jezera a chlapec neměl ani tušení, jak by se na to místo mohl sám dostat.
Matka chlapci dala velký batoh plný jídla a vřelé objetí a cosi schovala hluboko do kapsy na jeho plášti, pak ho prosila, aby rychle odešel než TO přijde.
Skoro se nestihl rozloučit, nenechali ho ani zeptat se, co je TO, čeho se tolik bojí.
O pár chvil později už chlapec kráčel po zasněženém svahu hory, počasí bylo drsné, ale kdykoli pocítil zimu, prostě se víc zachumlal do svého pláště, na který mu kdysi matka vyšila ochranné runy. Na úbočí kopce našel stezku, sotva dost širokou pro jednu osobu, a tak se po ní vydal... vůbec ho nenapadlo, že to může být jedna z prastarých cest, před kterými ho otec varoval.
Ani mu nepřišlo divné to, že právě na stezce skoro žádný sníh nebyl.
Za chvilku se ale chlapec cítil hrozně utahaný, a tak shodil ze zad batoh s jídlem, nechal ho ležet a vykročil dál.
"Počkej!" zavolal za ním batoh. "Nechal jsi mne tu!"
"No promiň, ale jsi moc těžký, neunesu tě."
"Když mě nemůžeš nosit, tak budu muset jít sám," prohlásil batoh a začal ťapkat za chlapcem po cestě.
A tak spolu šli dál, až došli k rozcestí - jedna cesta vedla do kopce, druhá dolů z kopce.
Chlapec se na to díval a neměl ani tušení, kterou zvolit.
"Proč nevytáhneš mapu, když víš prd?" optal se batoh a chlapec poslechl.
Mapa se sama rozložila po zemi a její linie a barevné skvrny se chvilku přelévaly, než se na ní objevil červený bod.
"Jsme přesně tady," řekla mapa, "kam si přeješ jít, malý?"
"Quel'Danil, je to údolí a vrch za tou velkou horou a jezerem."
"Umíš číst mapy?" optal se batoh, a chlapec zakroutil hlavou.
"Pak se vydej cestou doprava, do kopce... a kdykoli narazíš na rozcestí, vyndej mne a povím ti, kudy dál," řekla mapa.
A tak se chlapec vydal dál, dokud nepřišel o poslední zbytky sil i nálady. I posadil se do sněhu vedle cesty.
"Vstávej!" volal na něj batoh. "Musíš pořád jít! Pořád jít dál!"
"Musíš pořád rovně a nesmíš se zastavit," dodala tlumeně mapa, kterou chlapec předtím nacpal do batohu.
"Buďte oba ticho!" přikázal chlapec a batoh i mapa zmlkly.
Sundal palčáky a sáhl si do kapes, smutný, že si nevzpomněl včas a nevzal si s sebou ani jednu hračku...
Jak tak hledal, našel to, co mu maminka strčila do pláště. Byla to maličká dřevěná soška orla se smaragdovýma očima, kterou musel vyřezat táta a ona ji ozdobila veselými barvami.
Často ji vídal vysoko na polici v domě rodičů a nikdy si s ní nesměl hrát. Maminka mu tvrdila, že je to strážce jejich domova.
Chyběli mu oba dva.
Proč by mu dali to, co mělo hlídat dům, když dům zůstal vzadu s nimi?
Ohlédl se a zjistil, že severní obzor zakrývají tlusté mraky.
Chlapec jen zakroužil orlíkem nad hlavou, jako by dravec létal a sám dál seděl na sněhu.
"Ahoj, vorle," řekl unaveně a smutně.
"Ahoj," odpověděla soška, "jsi v nesnázích?"
"Nevím," přiznal chlapec a otřel si nudli u nosu do rukávu.
"Pak pravděpodobně jsi. Nesmíš sedět takhle na sněhu, nastydneš, usneš a už se neprobudíš."
"Ale já se nudím. Není co jiného dělat. Jsem unavený a mám hlad."
"Tak tě naučím písničku na cestu, ale nejdřív musíš vstát."
Chlapec mrzutě vstal a vydal se dál, následován batohem.
Spolu s dřevěným orlem pak zpívali o temné noci, kterou se nesou zvuky písně, a kdo ji bude následovat, najde i v té největší tmě a zimě světlo a teplo.
Stíny se dloužily a les dole pod horou zčernal, holé bílé břízy vypadaly jako duchové a chlapec se začínal bát.
Už klopýtal únavou, když si všiml světla daleko vepředu... nejdřív si myslel, že našel stavení, ale jak došel blíž, zjistil, že to je táborový oheň.
U ohně se krčila temná bytost, shrbená, svalnatá, s obrovskými kly, chlapec hned pochopil, že je to troll.
A trollové jedí malé elfy.
Pak si ale všiml, že má troll na sobě lidské šaty... snad ženské. Nemohl to tedy být tak docela divoký troll, že?
Vyrazil tedy rychle k ohni.
Při zvuku kroků ze stezky muž u ohně vyskočil a zakřičel: "Kdo tam?! Drž se zpátky, mám obušek a nůž!"
"To jsem jenom já," řekl chlapec a zůstal stát na místě.
Muž v šatech se víc naklonil a kývl, aby hoch šel blíž, v jedné ruce držel pořádnou větev a v druhé nůž.
"Co jsi zač? Je s tebou někdo další?!"
"Jsem jenom kluk a jsem sám."
Muž se začal najednou strašlivě nahlas smát, jeho kly se zaleskly ve světle ohně.
"Duchové a loa! Já se tak bál, na chvíli jsem si myslel, že jsi... to je jedno. A co je to za tebou?"
"Já jsem jeho batoh," řekl batoh.
"A já jsem jeho mapa," řekl měkčí tlumený hlas.
Muž kývl, hodil klacek do ohně, uklidil nůž za opasek, a pak došel k chlapci a vzal ho za ramena.
"Jsem nebezpečný muž a když něco přikážu, musíš mě poslechnout. Došel jsem sem z dalekého severu, kde mrtví chodí krást duše živým. Viděl jsem strašlivé věci a udělal jsem strašlivé věci. Pamatuj si to a možná přežiješ. A teď se pojď ohřát k mému ohni."
Chlapec na něj kývl, ale chtělo se mu spát a moc těm hrozbám nerozuměl. Byl přeci jen malý chlapec.
Že se na něj muž mračil ho nevylekalo a nejstrašnější věc, co si uměl představit, bylo, když maminka plakala, protože se táta jednou za vánice zdržel dlouho na lovu.
"Mám hlad," řekl chlapec a nahlas mu zakručelo v břiše. Muž se na něj zadíval, jako by ho viděl poprvé a něco z hněvu v jeho tváři zmizelo.
"Tak se podíváme, co to máš v batohu," řekl muž a bez dovolení batoh otevřel a vyndal všechno jídlo, co do něj chlapci maminka sbalila. Pak začal hltavě jíst.
"Hej, to je moje!" dožadoval se svého chlapec, který dočista zapomněl, že s sebou má jídlo.
Muž na něj zavrčel, pak mu dal stranou kus chleba a sýra, ale sám snědl všechno maso.
Potom se zabalil do své deky u ohně a lehl si.
Chlapec vytáhl svou vlastní deku a lehl si na druhou stranu ohně, usnul skoro okamžitě. Jenže uprostřed noci ho vzbudil šepot u jeho ucha.
Byl to jeho dřevěný orlík se smaragdovýma očima.
"Musíš být opatrný, to doopravdy není člověk, je to troll. Mohl by tě sníst. Ale udělám vše, abych tě ochránila."
Ráno troll rozkopal oheň, hodil si svou tornu na rameno a vydal se po stezce dál, nenabídl chlapci ani sousto ze svého jídla.
Chlapec si ale večer schoval kousek chleba a sýra, tak je snědl a vyrazil za ním.
Troll šel mnohem rychleji, než na kolik stačily malé elfí nohy.
Kdykoli troll chlapci utekl, zastavil se a čekal na něj.
Občas nesl batoh chlapce, občas chlapec batoh. Když se chlapec nudil, zpíval si písničku, kterou ho orel včera naučil.
Přemýšlel, proč na něj troll čeká a jednou, když byl troll daleko, se na to optal sošky orla.
"Má strach a je pověrčivý. Myslí si, že dítě samotné v divočině musí nosit štěstí nebo ho hlídají loa, jak jinak by přežilo?"
"A čeho se bojí?"
"Honí jej něco mnohem strašnějšího, než je on sám."
Chlapec se ohlédl - ale když se zadíval na cestu zpět, viděl jen temné mraky a sníh padající v dálce.
Před čím mohl troll utíkat?
V poledne se zastavili a protože chlapcovo jídlo dávno snědli, troll se podělil o svoje. Vůbec nebylo dobré tak jako to od maminky, ale malý elf se neodvážil stěžovat.
"Nejsi první, s kým cestuji," řekl pak troll, "na severu v Zul'Drak jsem někoho potkal. Lidská žena, šla se mnou, i když věděla, co jsem zač."
"Co se s ní stalo, že jsi sám?" optal se chlapec s očima navrch hlavy.
Troll na něj vycenil zuby: "Snědl jsem ji. Když nám dojde jídlo, možná budu muset upéct a sníst i tebe."
"Já vím," řekl chlapec tiše a odevzdaně.
Tatínek mu o trollech často vyprávěl, věděl, že sežerou cokoli i lidi, elfy, dokonce i jiné trolly.
"A kam vlastně jdeš?"
"Někam, kde je bezpečno, co nejdál," odsekl troll. "Ty jdeš do Quel'Danil, že? Den po horské stezce a třikrát déle, pokud bys sešel dolů a šel hlubokým hvozdem mezi hladovými šelmami."
"Kdo by chodil temným lesem mimo přímou a nejkratší stezku?" podivil se chlapec."Cesta je kratší a není na ní sníh."
"Fajn, jdeme do Quel'Danil. Třeba bude bezpečno tam."
Toho odpoledne se za nimi zvedla obrovská temnota, zahalila les a úbočí hory a zvedla se nad stromy, až byla polovina oblohy černá jako saze.
Chlapec takhle nebe ještě nikdy neviděl.
Dolů z hor vanul ledový vítr, který je nutil slzet a slzy jim hned přimrzaly ke tváři.
Sníh vanul přes jejich stezku... a spirály sněhu se pak na jednom místě zformovaly do podoby bílého ducha.
Sněžná bytost na ně ukázala a v hlavě se jí otevřel temný vortex, jako by se chystala promluvit.
Troll neváhal ani chvíli, s výkřikem hrůzy utekl z cesty mezi stromy do hlubokého sněhu.
Chlapec se neohrabaně bořil sněhem za ním.
Chvíli to vypadalo, že ho tam troll nechá sněžnému duchovi napospas, ale v půlce cesty ke stromům se vrátil, popadl malého elfa, posadil si jej na ramena a pospíchal závějemi dál, pryč od cesty.
Sněžný přízrak je mezi stromy nepronásledoval. Čím dále byli od cesty, tím tepleji jim bylo... dostali se k lesnímu potoku a ve chvilce, kdy jej troll přebrodil, oteplilo se docela.
V tu samou chvíli za nimi vítr zavyl tak hlasitě, že to znělo jako zuřivý ženský křik.
Lesem mimo cestu se těm dvěma šlo pomalu. Po hodině, nebo dvou troll zakopl o kořen a skoro upadl. Sundal chlapce z ramen.
"Nejsme z toho venku. Ona ví, že tu někde jsme a najde nás. Nepochybuj o tom, že nás najde. Nikdy se neunaví."
Chlapec se bál, ale pomohl trollovi na palouku vybudovat přístřešek ze smrkových větví a udělat malý oheň.
Troll nasbíral dost dřeva na celou noc a chlapec si mezitím hrál s dřevěným orlem.
Troll pak rozdělil poslední zbytky svého jídla a chlapci dal tu menší část. Když se najedli, troll z batohu vysypal chlapcovu pokrývku a mapu.
"Nezahazuj mě," řekl batoh, "stále mohu být užitečný a nosit věci."
"Nemáme nic, co bys nosil. Jen nás zpomaluješ," troll hodil batoh do ohně a obrátil své třpytivé oči k mapě.
"Elfí magie. Naučili věci mluvit a nakonec je nechají i myslet za nás. Nakonec by mi chtěli radit a dávat povely."
"Nech si alespoň mne," řekla mapa prosebně, "vždy budeš vědět, kde jsi... a kam jdeš."
"Jsem tam, kde jsem, a dostanu se odsud tak daleko, jak to jen půjde," zavrčel troll a hodil mapu do ohně za batohem.
S výkřikem podobným nářku racka se mapa vzňala v plamenech.
Troll se pak opřel o lokty a ukázal na oblohu. Chlapec se tam podíval - nebe bylo plné světel, které se míhaly jako záclony nebo závěsy, které někdo rozhrnuje. Neviděl obvyklé hvězdy a měsíc, jako by celá obloha hořela. Měnila barvu od rudé po zelenou. Jako by celá obloha hořela.
"To je sněžný přízrak, snažící se dostat přes obrany elfích mágů. Cos viděl na cestě bylo jen její echo, vzkaz. Skutečné zlo bude následovat a pak už nám nikdo nepomůže."
Náhle se troll dal do pláče.
"Mrzí mne to, dítě, to já tohle přivedl na tvou domovinu. Myslel jsem, že mne nebude sledovat až tak daleko... až sem na jih."
Pak chlapce uložil na smrkové větve a pečlivě zabalil do pokrývky: "Spi... a budeš velmi šťastný hoch, pokud se ráno ještě vůbec probudíš."
Jenže než chlapec stačil usnout, do ouška mu začal opět šeptat orlík.
"Smím ti pomoci jen ve velkém nebezpečí a to se blíží mílovými kroky. Pokud se tě troll pokusí sebrat, nebo se tě jen zkusí dotknout, musíš před ním utéci!"
"Mám ho rád. Je to hodný troll."
"Ne, není. Chtěl by být hodným, ale na to už je příliš pozdě. Spi a já tě probudím, kdyby přišlo nebezpečí."
Uprostřed noci orlík chlapce probudil a zapřisáhl, aby se ani nehnul. Malý elf s mrkáním zamžoural ven zpod pokrývky - kolem byla tma a obloha byla šedá.
Zdálky zazněla rána a další... bližší. Pak pocítil otřesy, jako by se lesem blížilo cosi obrovského a těžkého. Ty zvuky byly čím dál hlasitější, až ho z toho rámusu rozbolela ouška, a tak si je zakryl. Les zalilo chladné třpytivé světlo a přímo před trollem se náhle objevila bytost, která tam ještě před chvílí nebyla.
Bílá, zářící jako světlo svíce, nádherná a průsvitná. Čišel z ní chlad a zloba.
Bytost natáhla ruce a zašeptala k trollovi, skoro posměšně: "Drahý můj, tolik jsi mi chyběl. A co já tobě?"
Troll se hluboce sklonil, jako by ji uctíval, ale zněl rozzuřeněji, než ho chlapec kdy slyšel.
"Neříkej mi tak! Jen Ona měla to právo a tys ji zabila! Zemřela, když před tebou zkusila utéci se mnou!" napřímil se a zíral na bytost, která se zdála téměř dvakrát taková, jako on.
Bytost náhle otočila tvář k chlapci choulícímu se pod pokrývkou.
"Ale ale, koho to tu máš, drahý? Je to opravdové elfí dítě s masem sladkým jako med a srdíčkem tlukoucím jako srdce myšky chycené do pařátů sovy?"
Orlík se zachvěl chlapci v rukou, ale ani nemukl. Chlapec si zakryl pusu a mlčel také.
"Není to nic, než svázané podsvinče, které si s sebou nesu jako jídlo," zavrčel na ni troll a zkusil se postavit mezi ni a pokrývku, "nedostaneš ho."
"Ani ho nechci. Podsvinče, svázané... jak je to dlouho, co ses naposledy najedl dosyta? To bylo ještě na severu, že? Musíš tolik hladovět... drahý."
"Nemáš právo mne soudit! Hladověli jsme a ona zemřela a já... nemáš ani představu, jak strašné bylo sníst...!"
"Ale tys jí přeci pomohl zemřít, drahý. Házeli jste mincí, který z vás dvou se obětuje. To bylo skoro fér... jenže ona svěřila ten hod tobě. Došlo jí to, než jsi ji uškrtil?"
Troll před ní padl na kolena a vzlykl: "Prosím, ne, nenuť mne to dělat. Vím, že jsem špatný muž, ale nenuť mne to dělat znovu!"
Chlapec se celou dobu skrýval pod svou pokrývkou, tichý jako myška. Teď pocítil, jak se mu orlík vymkl z rukou. Snažil se sošku chytit a shodil tak ze sebe pokrývku.
Soška byla pryč. Proti bílému přízraku roztáhl křídla ten největší dravec, jakého chlapec kdy viděl.
Dívali se na sebe - přízrak i orel - a dole pod nimi se strachy choulil troll.
"Mám právo vzít si zpět, co je mé," řekl po dlouhé době přízrak a ukázal na trolla, "kdo jsi, abys mne zkoušela zastavit?"
"Jsem Akil'darah, ochránce této země. Nepřeji si ve svém domově tvé zlo."
"Ale je pozdě, jsem již zde. A protože jsem zde, myslím, že zde zůstanu, na severu mi už došly hračky."
"Co vyprávíš, je starý příběh. Myšlenky toho trolla, kterého jsi zkazila, tě sem přivedly. Ale nemáš právo zůstat. Napíšeme tvému příběhu konec," odvětil orel.
"Ne všechny příběhy mají šťastné konce," zasmál se přízrak a zadíval se na elfího chlapce, krčícího se opodál.
"Tenhle skončí roztrháním a snězením tvého malého bojovníka. Pak už nebude nikdo, kdo by si tě zde pamatoval a Hinterlands budou moje."
V tu chvíli chlapec ucítil, jak se mu do očí derou slzy a nahlas vykřikl: "Ale co můj troll? Proč se nikdo neptá jeho, co chce?"
Orel i přízrak se zarazili a shlédli na schouleného trolla. Přízrak pohrdavě mávl rukou a nebránil dravci nahlédnout do vrahovy mysli. Byl přesvědčený, že to je tak temné místo, že Akil'darah pochopí, že prohrála dříve, než zkusí začít boj.
Troll nakonec sní chlapce, pokud jej chlapcův ochránce dřív nezabije.
Akil'darah věděla, že nemůže zabít žádného z obyvatel této země a troll mezi ně nyní patřil.
A trollova mysl byla doopravdy temné, pokřivené a děsivé místo.
"Co si přeješ ze všeho nejvíce?" optal se orel trolla uvnitř jeho hlavy a trollův obličej se zkroutil bolestí.
"Už nechci mít ty strašné vzpomínky," zanaříkal.
Akil'darah okamžitě pochopila. Byly to vzpomínky, které trolla poutaly k přízraku.
V ten okamžik trollovu mysl zasáhla palčivá bolest a jeho oči div nevyskočily z důlků. Pak se zavřely a on nehybně spadl na zem. Přízrak zavřískl... a byl pryč.
Obří křídla zašuměla nad střechou Quel'Danil v okamžik, kdy nad krajinou vycházelo slunce po té nejdelší noci v roce.
Bylo ráno po zimním slunovratu a bylo zlaté, rudé a bílé. Všude kolem ležel nový sníh a krajina pod ním spala.
"Jsi v bezpečí, maličký," zamumlala Akil'darah a i když k chlapci přilnula, sotva jej postavila na zem, rozplynula se do nicoty, "žij dobře a blaze."
Chlapec seběhl ze svahu a nechal ve sněhu, který během noci zakryl celou zemi, řadu stop. Končila před domem u elfího hraničáře se zlatými vlasy, kterému skočil do náruče.
Elf zvedl smaragdové oči ke kopci a zůstal nevěřícně zírat.
Hlubokým sněhem se ve stopě dítěte pomalu, zmateně a přeci s naději brodil troll s plachým a trochu hloupým úsměvem, náruč plnou dříví na oheň.
