Šerohvozd (Duskwood)

Když už ve vězení nebylo pro nadpočet trestanců kam plivnout, bylo nutné je i vyslechnout a udělit jim nějaké pokání - valnou většinou by se jednalo o formu nápravy prací - případně sáhnout k vyšším trestům a sekat hlavy až někde u ponožek. Jenže jak se zařídit u tvorů, kteří měli valnou většinou na svědomí pěkných pár životů? Prve byli vězni roztříděni na takové, jejichž trest nesnese odklad, a na ty, kteří mohli počkat - jako třeba odrzlá nekromantka a nebo Reini, která se dosud nacházela v mizerném stavu v lazaretu. Nejdříve byl vynesen ortel nad hostinskou ze Strážného vrchu, která podávala zprávy bratrstvu a pokusila se o doražení zraněného člena hlídky. Kdo očekával trest smrti, zmýlil se. Hostinské bylo naordinováno to, co dělala celou dobu: Bude po tři měsíce nalévat hlídkám na Vraním vrchu. K tomu bude každý večer umístěna až do půlnoci doprostřed hřbitova, aby viděla smrt pěkně zblízka, když už ji chtěla přinést nemohoucímu člověku. Odsouzená překvapivě souhlasila se vším, co ji odvede dál od dotěrných krys a nekromantky, mumlající šílené věci a zaříkání. Samostatnou kapitolou se stal Admirál Himlhergot, který byl po dobu do výslechu uchováván v sudu. Čistě proto, aby mu spoluvězenkyně dílem ze msty (a nebo pro zábavu) nevyškrábaly oči.


Do parády si jej v Lordově přítomnosti vzali Wiliam s ne příliš živým Mardukem. Ohavnou podívanou vzdala nejprve felčarka a utekla se modlit, po delší době to zabalila i Eliz, na kterou bylo sekání prstů a podobné věci už přeci jen poněkud moc. Leč admirál zpíval... a hezky zpíval. Dokonce pěl tak, že by i několikanásobný goblinský mithrilový slavík Gája Kott puknul závistí. Po "povzbuzení" vyblil všechno, snad i číslo vlastních spodků. Lord Angelus se tak dozvěděl čeho chtěl zlotřilý gnom dosáhnout, proč stál vlastně o ovládnutí moří u východních zemí (tím pádem i to, proč chtěl ten idiot zlikvidovat přístav ve Stormwindu), a jak k sakru dosáhl toho, že mu sloužil takový mozek, jako je Reini. Lord si sice pohrával s myšlenkou nechat gnoma žít do doby, než se houslistka pozdraví a bude jí moci sdělit, že jejího mentora Canarise potopil a zabil právě Himlhergot, ale nakonec nechal admirála těm dvěma - kor když viděl, že se na tu krvavou práci přímo třesou. Will pro zlato a Marduk...prostě tak nějak od přírody. Když bylo po všem, nezbylo z toho malého parchanta o moc víc, než hnusný krvavý uzel. Will si z ubohých zbytků odsekl hlavu, ze které bylo ještě jakž takž poznat, o koho šlo, a obratem ji spěchal zpeněžit. Dva případy tedy byly vyřešené, další na řadě byla houslistka.

Obyvatelé města si mohli oddechnout od útoků bratrstva a hned to bylo vidět. Natěrači, tesaři a zedníci po dlouhé době dokončili svoji práci. Opraveno bylo vše, co šlo. Třeba radnice.

Zvenku...



...i zevnitř.



Dokonce vznikla místnost pro třídění pošty.



Další budovou, která potřebovala nutné opravy jako sůl, byl dozajista lazaret. Nyní je možné zvládat i větší nápory pacientů.



Lékárník Girkon má kde vařit medvědí lektvar...



...dokonce má i z čeho.



Co tesaři nemohli minout, byl hostinec U Červeného havrana. Neopravit jej by byl snad i hřích. Hann se dočkal nového baru...



...Rose vybavené kuchyně, ve které je radost vařit...



...a pánové se dočkali Williamových přítulných oveč -echem- tanečnic.



Pokoje pro hosty jsou vybaveny jak se sluší a patří.



Některé údajně beze špetky vkusu, ale ten je to poslední, co by kdo v takovém pokojíčku hledal.



Většího pohodlí se dočkaly i hlídky. Strážnice byla překopána od základů.



Nyní se dá po službě, nebo u oběda i klidně posedět.



Porady se mohou konat v prostorném pokoji...



...nebo v Lordově pracovně.



Jediné, co se příliš nezměnilo, jsou stánky na náměstí, ovšem, jen zvenčí. Legendární vekslák Smrda chystá várku nového zboží, nad kterým budou zraky přecházet.

Od smrti admirála Himlhergota uplynuly již tři týdny a bylo patrné, že se schyluje k rozhodnutí ohledně dalšího vězně. Houslistka se podle slov felčarky zotavila natolik, že byla schopna bez potíží ustát výslech. Lord kupodivu nepožadoval, aby celá věc probíhala na strážnici, místo toho vzal prvního z hlídky, co byl po ruce, tedy Williama, a nakráčel do lazaretu. Poinformoval se na aktuální stav pacientky, nakázal průvodci, že nemá být rušen a odešel do lůžkové části patra. Jen za ním zaklaply dveře, Will vyslovil pochybnost, zda vedle za pár minut nenajde Angela svázaného tkaničkami od bot a umlčeného polštářem, přičemž Reini bude zase v tahu, ovšem byl s až podezřelou jistotou uklidněn, že se tak nestane. Lord mezitím debatoval s houslistkou. Hovor se od chvíle, kdy Angelus potvrdil smrt Reinina nadřízeného, nesl v poměrně pokojném duchu na to, že by stejné setkání v době před dvěma měsíci najisto dopadlo fatálně pro jednoho z těch dvou.


Mimo schopnosti předvídat kroky protivníka měla Reini i další nechutnou vlastnost. Byla realistka. Takže když se Angelus otázal, co s ní má sakra dělat, opáčila, aby to tak nezaobaloval. Za to, co činila, se zkrátka nikde po světě nedává jiná sazba, než provaz a nebo špalek. V poklidu odpověděla na dotazy, které se z valné většiny shodovaly s tím, co Marduk s Willem vypáčili z admirála. Angelus váhal, než vytáhl poslední trumf a prozradil, jak odešel William Canaris. Jinak, než z reakce na tuto zprávu nemohl odhadnout, zda je jeho domněnka správná a houslistka byla podvedena stejně jako všichni kolem ní. Stalo se to, co předpokládal a Reini s výrazem, při jehož spatření nebylo ani Lordovi příliš volně, žádala coby poslední přání možnost reanimace admirála, světlonoše k ruce a mučírnu na odpoledne. Angelus takové zvěrstvo sice v duchu schvaloval, ale povolit jej nemohl. Místo toho nabídl čas na rozmyšlenou, přičemž rozsudek bude vynesen další den odpoledne.


Vzápětí do pokoje vletěl Will, kterému bylo relativní ticho vedle až příliš podezřelé a od felčarky se za tu chvíli dozvěděl, oč se jedná. Vida, že je vše v pořádku, chtěl si poněkud napravit reputaci a "nabeton odsouzené" houslistce s mnohovýznamným pomrkáváním nabídl "příjemný strávení tý poslední noci... nějaký to vínečko, žádný oblečení, co?", leč byl krutě zklamán. Reini jeho nabídku (k velkému pobavení okolí) se zdvořilým poděkováním odmítla a dala přednost večeru ve společnosti svých houslí. Naprosto šokovaný Will, kterého zatím žádná žena neodmítla - případně si nedovolila jej odmítnout, odlezl jak spráskaný gnoll, u felčarky vylokal odlivku dezinfekce a svoji úpravu dokončil u Hannova baru takovým způsobem, že s ním dva dny nebyla řeč. Nazítří k večeru nechal Lord zavolat Adel, patrně coby svědka vynesení rozsudku, a Petrusin předvedl Reini. Strážní si povšimli, že byla bez límce, což hovořilo jasně: Hlava půjde dolů. Jak Petrusin s Reini v poutech a těžkým mečem přes rameno opustili Šerohvozd, zavládlo bujaré veselí. Konečně bude klid.

Ještě že je spravedlnost slepá:

Předposlední vězeň byl vylifrován do vodního hrobu, hostinská, která si kroutila trest na Vraním vrchu, byla kvůli menšímu opomenutí po půlnoci roztrhána nemrtvými, a ve vězení nyní zbývala jenom pološílená nekromantka. Provinila se víceméně jenom svojí existencí a tím, že lezla na nervy lidem, co už se s ní setkali v jiném čase a na jiném místě. Velitel Berthall čím dál tím častěji vzpomínal na svoje světlonošské radikální mládí a brblal cosi o hranici. Leč k takovému kroku se zatím nikdo neodhodlal. Lord i Berthall věděli, co zrovna tahle mrcha dokáže, a pouštět ji jen tak nadivoko mezi lidi, nebo ještě hůře mezi mrtvé lidi, nebylo radno. Jenže co s ní? V lochu ji bezdůvodně nemohli nechat napořád a v případě, že by byla svobodná, musel by ji někdo ohlídat, aby netropila nepřístojnosti, jako je kriket s využitím hlav nekřtěňátek a podobné výstřelky. Jenže komu ji dát hlídat? A jak ji propustit bez toho, aby zůstala a proklela každého na potkání? "Babo raď", říkali si Berthall s Angelem nad korbelem a spoléhali na to, že se situace nějak vyřeší.


A vyřešila se, jen ne úplně nejlíp. Do Darkshire se totiž z toulky vrátil vzácný host, Aurel. Lord si dal dohromady dvě a dvě, přehodnotil postoj k využití...ba vlastně zneužití neskonalé dobroty (nebo spíš posedlosti) svého nemrtvého bratra... koneckonců, městu to pomůže ač to nebude úplně košer, a zkrátka mu jen tak mezi řečí oznámil, koho že to strážní už před měsícem zavřeli do lochu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý večer se Aurel vypravil na obhlídku do vězení. Vysadil dveře, čapnul vysmátou Serpentii a vzal čáru nečistou branou s tím, že se vrátí "až brácha trochu vychladne, protože todle se mu nebude líbit". Všechno by to bylo hezký, jenže na Acherus za nimi prošel i Marduk, který podobný průběh událostí snad i tušil, leč něvěděl o tom, že je celá věc vlastně Lordův plán, jak předejít potížím a zbavit se labilní vězenkyně. Mardukova uvědomělost a pádná ruka tak započala kolečko jen těžko předvídatelných událostí, které měly pro některé členy hlídky nepěkné následky.


Dopadl uprchlíky na Acheru. Serpentie se do potyčky nezapojila a vida potíže, okamžitě se ztratila na jedné z tamních poletuch. Dva místní se jali ji pronásledovat po tom, co je Marduk seřval, že se jedná o vězně. Nakrknutý Aurel, který si už jistě maloval poklidnou "dovolenou" strávenou oživováním věcí dávno umrlých, se pustil do Marduka mečem. Z napadeného sem tam něco ulítlo, ale ani on nebyl z cukru, jak to tak u rytířů smrti bývá, a souboj byl velice vyrovnaný. Když už byli oba soupeři dokřápaní jak trollský hračky, vrátili se dva letci, kteří vyrazili za Serpentií. Při lovu byli úspěšní a přitáhli nekromantku nazpět. Polomrtvou, protože se bránila opětovné cestě do lochu. Ohlédnutí po těch třech stálo nakonec svobodu i Aurela. Marduk jej vítězoslavně dorval do Darkshire coby zrádce a kořist číslo jedna. Ve vězení jej přiflastroval ke skřipci a místo helmy mu dal poněkud zlomyslně kbelík. Řvát může jak chce, beztak ho nikdo neuslyší. Serpentii, kterážto byla jen tak nějak do počtu a nevěděla o světě, švihl do cely. Až se Lord vrátí, vynese spravedlivý rozsudek.


Lord jej teda vynesl, ale až po tom, co se chytil za hlavu. Místo toho, aby nekromantku vyhodil, musela zůstat v péči felčarky. Aurel s Mardukem se na potkání div nezakousli - ta urážka s kbelíkem byla holt asi příliš, nadto to ve vězení hrozně smrdělo a nastěhovaly se tam myši. Zkrátka jedna starost na druhou. Nekromantka, která byla po zásahu na Acheru už opravdu praštěná, začala po tom, co opustila lazaret, blábolit jeden nesmysl za druhým. Horší bylo, že se ty "nesmysle" začaly plnit. Jízdní hlídka si to zase vyžrala s plnou parádou (jak bude popsáno o článek dál) a Rognor se jenom mohl děsit toho, kdy se na ztemnělé cestě opět objeví duch jistého šlechtice, pro kterého on i Ariana pracovali. Horší částí proroctví byl fakt, že onen duch žádá služby svých věrných i na onom světě a neusiluje o nic jiného, než aby měl své jednotky do posledního muže pěkně u sebe. Trochu pech, když jste živí. Další věštby se bezvýhradně týkaly mrtvých s tím, že se "vrátí to, co je mrtvé i živé, a vybere daně". Že by berňák a účtenky za Lordaeronské vlajky? Mají být ony věštby vůbec brány vážně?

Nebyly to jenom myši, co uvedlo všechny ozbrojené hlídky do extáze, ale pěkně jedno po druhém. Nejprve se rojili elfi, a co hůř, rojili se v průsmyku, a snad došli i do Medivhovy věže - asi tam mají hnízdo. Nutno říci, že pátrat po elfech na tak temném místě bylo jako hledat prd ve vířivce. Zkrátka, "rádcové nenašli" nic jiného, než několik kruhů, určených k vyvolávání nečistých tvorů, a snůšku ukecaných oběšenců. Po čem pátraly podezřelé osoby bude v nejbližších dnech předmětem vyšetřování, tedy za předpokladu, že se něco nesemele.


A semlelo se, dokonce víc, než dost. Po cestě na západní pláně vybafl na jízdní hlídku duch, který se už jednou zjevil Rognorovi. Někteří bývalí zaměstnavatelé si zkrátka nedají pokoj a nejraději by si vás s sebou vzali až do hrobu. Na to konto proběhla důkladná šťára ve Stromgarde. Hrobka Galena Thorglenského byla prázdná, kosti ďas ví kde, zato bývalých zaměstnanců až příliš, leč v silně průhledné a duchovité podobě. Dokonce tolik, že si s nimi Lucan s Arianou neporadili zrovna dobře. Výsledkem byla nakládačka a pobyt v lazaretu.


Další katastrofa přišla v zápětí. Vzhledem k neutěšenému stavu místního barmana rozhodl Lord o tom, že mu zabaví veškerý chlast, dokud se nedá do pucu. I byly nabrány lahve a neseny na nejbezpečnější místo - do šatlavy. Jenže nikdo nepočítal s tím, že vylezou myši... a budou vypadat jako ghůli. Zkrátka a dobře, vězení se hemžilo nemrtvými tak, že nebylo pomalu kam plivnout. Alkohol šel stranou a strhla se bitka, po které Lord pomalu nechodil, Marduk zuřil a William oplakával láhev whisky. Není se čemu divit, bylo jí teprve dvanáct. Zbývalo než vyřešit otázku, zda ghůli cítí chlast na dálku, nebo má jejich přítomnost něco společného s uvězněním Serpentie. Odpověď si ve mžiku domyslel každý sám.


Poslední zpráva je z jiného soudku. Lékárník Girkon se stal v podvečer šťastným otcem. Bývalá pirátka Niki i dcerka, jejíž jméno slíbil Girkon prozradit až o křtinách, jsou zdrávy. Narození holčičky bylo zapito takovým nehorázným stylem, že bude podle propočtů žít několik staletí bez sebemenší újmy. Hann naléval půl večera zadarmo a hlídkující skládali část žoldu na kočárek... i když je pravděpodobné, že jej do rána zase propili. Tak jako tak, po matce bude hezká, po otci chytrá. Ať to roste a hodně zdraví!

Ze Strážného vrchu na západních pláních se po delší době nesou podivné zvěsti, že si o tom povídají všichni hlídkující a klepou si na čelo. Tamní velitel dává na modlení za všechny Defiasy, které nechal popravit on sám, nebo kteří byli "uloveni" Arianou a jejichž hlavy sundali strážní z hradeb teprve nedávno. Co jej k tomu vedlo, naznačil Lordu Angelovi, jemuž uhozené chování Gryana Stounmantla neušlo. Někdo by tomu řekl "špatné svědomí", jiný zas, že jej tlačí noční můra a další by viděl duchy. Leč Lord věděl, oč jde, a namísto inkvizice, kterou požadoval Gryan, poslal jednoho ze světlonošů. "Beztak neví co by roupama a tropil do teď až na výjimky ostudu. Berthall je z něj na prášky, tak ať vyšetří ty duchy, aspoň se chlapec otrká i když nevyčuchá ani prd", pravil Lord na účet Lucana Cordela, Berthallova (a předtím Gyramova) učedníka. "Vyrazit může hned." Jak řekl, tak se i stalo. Natěšený skoropaladin osedlal koně a vyjel na epickou seč, na jejímž konci bude minimálně tucet pobitých orků, zlej černokněžník, černej drak...a rozcupovaná knihovna - jak by dodala jeho prostořeká kolegyně, kterou ďas ví proč nesměl vzít s sebou. Prve zamířil na Strážný vrch. Velitel Stounmantle mu najisto popíše, co že za potvory ho vlastně děsí.


Gryan hovořil o takových věcech, že by citlivější povaze vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. V noci prý vídal nemrtvé Defiasy, kteří se mu chodili smát až k posteli. Zkoušel prý se modlit, ale to bylo ještě horší, zjevovalo se jich čím dál více, a coby bonus pak i jejich velitelka. Všichni rozkládající se, páchnoucí, mrtví. Dál dodal, že mimo modlitby nezabrala ani svěcená voda, a že ho Světlo jistě trestá za to, že nechal pobíjení lapků dojít tak daleko. Nabádal Lucana, aby se kál ze svých hříchů a "tu fůrii na koni" někam zavřel, nejlépe do kláštera s ostrahou. Lucan se ještě zběžně poptal, kolika místním se nepokojné duše zjevily, nasedl na koně a vydal se pátrat směrem k Moonbrooku. Kde jinde taky začít, když šlo zrovna o bratrstvo. Prošel rozpadlými zbytky města. Nikde známky jakékoliv aktivity. Draci to vypálili a pobořili víc než slušně - a jediné, co zůstalo jakž takž v pořádku, byl hřbitov. Lucan tam tedy zašel, a to bylo poslední, co ten den učinil s klidnou hlavou a srdcem na správném místě. Ledva obešel několik náhrobků, ukázala se před ním důvěrně známá postava. Reini, umazaná od mořských řas, mokrá a zapáchající rozkladem,solí a oceánem, jako by opravdu vstala ze svého vodního hrobu, tasila zbraň a zahrozila na světlonoše, kterému právě slítlo srdce do gatí a stál na místě zapíchnutý jak vidle v hnoji.


To ale jenom chvilku. Vědom si toho, že každá mrtvola se bojí Světla, zkusil houslistku přežehnat, ale se zlou se potázal. Ta zlořečená mrtvola se mu vysmála do ksichtu a rozehnala se po něm až čepele hvízdly. Lucan nečekal a bez dalších modliteb se dal na překotný úprk jen se za nim prášilo i když bylo po dešti. Tohle mu v kněžském semináři nějak opomněli říci. Mrtvoly co se neobávají Světla! Kdo to kdy viděl?! Dosvištěl ke koni, vyskočil do sedla a pryč z toho pekelného místa. Zůstala po něm akorát udupaná tráva a smrad jak po tchoři. Domnělá "mrtvola" vyčkala, až bude jezdec za kopcem, sejmula zavánějící masku, otřela líčidla a dala se do halasného smíchu. Lucan mezitím štval koně jako šílenec. Světlo svaté, co když ho ta ohava bude taky chodit strašit?! Určitě už osedlala kostlivou herku se svítícíma očima a žene se za ním! Tak jen rychle do Darkshire. Přifrčel na náměstí, v gatích plno a uzdu div nedržel zubama, jak se klepal. Velitel z něj ani za pomoci Eliz, Ariany ba ani lékařky, nemohl dostat kloudné slovo. Až mnohem později, přesvědčen o tom, že jeho i Gryanovy vidiny způsobily výrobky z pšenice napadené jistou houbou, se uklidnil. Žádní bubáci, co se nebojí Světla, neexistují. Ariana, ač ještě odpoledne, pokládala jeho slova za ptákovinu, nakonec obrátila, a chtěla více informací. "Není bubák jako bubák, Lucane," vysvětlila své počínání. "Možná, že takovej někde vážně je."

V Šerohvozdu nastalo klidnější období. Hlídky byly nerušené ve dne i v noci a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. Jen jedna událost Darkshirem poněkud zatřásla. Tedy za předpokladu, že přepočítáme lidi, kteří se málem utloukli smíchy. Zkrátka a dobře, ve městě se objevil sprosťácký papoušek - a později druhý. Těžko říci, odkud přiletěli a jen s obtížemi se pátralo po tom, kam odletěli. Slušné slovo snad neznali, a jediný, komu se po nich stýská je leda barman a Will. Celá věc vlastně začala ve chvíli, kdy se Eliz nudila na náměstí. Neměla do čeho píchnout, i usmyslela si, že zajde do lazaretu. Tam je pořád někdo. Možná ztropí i nějaký žertík, vlastně už se dlouho nepobavila... od doby, co Lucanovi slibovala, že ho promění v papouška za to že jí při převazování náhodou zavadil o ducpartie. Když se tak nad tím zamyslela, Lucana od toho trestu uchránila felčarka, která argumentovala tím, že Lucana o pomoc s převazem požádala ona sama a tak bere odpovědnost na sebe. Od myšlenky nebylo daleko k činu, a z okna v prvním poschodí lazaretu brzy vyletěl poplašený skřehotající opeřenec s chocholkou na hlavě. Zmizel ve tmě a až pak Eliz došlo, že v případě, že se někdo z města vážně zraní, vznikne situace, které se lidově říká průser.


Ještě chvíli setrvala v lazaretu a pak vyšla nazpět na náměstí. Uklidňovala se tím, že Adel přece neopustí svoje pacienty. Nebo že by ano? Chmurné myšlenky ji neopustily ani ve věži, nemluvě o chvíli, když šla s Bertem na večeři. Sama neměla chuť, ale Berthall by snědl i vlka. Po hlídce holt vyhládne. Kuchař Grual, který na pár dní zaskakoval za Rose, přinesl lehce přišmajcnuté, ale prý relativně chutné kuře. Tedy, všichni si mysleli, že to je kuře, dokud Bert nevytáhl z jídla několik modrých pírek. Eliz zbledla, zezelenala a po krátkém výslechu (a strašlivém seřvání) proměnila nebohého kuchtu ve vypasenou krysu - na dobu, než se vrátí do kuchyně Rose. Hann sebral hlodavce a hleděl se ztratit, přičemž Berthall kroutil hlavou a nestačil se divit, co to mágyni popadlo. Vždyť je to jedno. Opeřenec jako opeřenec, hlavně že Bertovi chutnalo, no ne? Mágyně se se svým experimentem pochopitelně nechlubila. To, že její vinou právě sežral felčarku, by jí Bert asi těžko odpouštěl, i když šmakovala solidně. Nepříjemnosti se Eliz nevyhnuly ani další dny. Nepřítomnost Adel vylezla na povrch a pátráním byl pověřen Lucan, který to vzal od podlahy, přesněji řečeno od žumpy. Společně s Lady, která se odreagovávala od hlídání Nela, nalezl pozůstatky přípravy velitelovy večeře. Snědeným opeřencem byl opravdu modrý papoušek.


Jenže co s tím vším? Podle všeho se hledala felčarka a modrý papoušek, kterého prý měly děti z lazaretu jako mazlíčka. Lucan to řešil všechno při jednom. Začal na jihu v Booty Bay. A také tam skončil. Po tom, co u obchodníka s papoušky začal debatovat o ceně, jeden naprdnutý pták jej napadl - a nejen že napadl, dokonce za ním letěl celou cestu zpět až do Darskhire a štípal jej do hlavy. Lucan před ním utekl do hostince, kde si zvíře, komunikující ze zásady sprostými slovy, objednalo rum, znectilo Hanna a vynadalo Eliz. Ta posléze papouška zavřela do klícky v horním patře lazaretu. Světlonoš, drbajíc se za uchem, začal s výslechem, ale odpovědí mu byla slova počínající "krreténem a krrriplem" a končící výrazy, za které by se nemusel stydět ožralý trpaslík. Lucan se zamyslel a nakonec požádal Eliz, aby z něj udělala podobného opeřence - zkrátka aby tomu druhému rozuměl lépe. Žádnou Lucnaovu žádost mágyně nevyplnila rychleji. Vzala nebohého Lucana a fouk jej do klícky ke kolegovi v peří. Prve jmenovaný se pokoušel o komunikaci, ale dostával hroznou čočku. Will, který došel z hospody, se vyjádřil pozitivně o případných mladých, a že půjdou slušně prodat. V klícce mezitím jeden papoušek vynadal druhému a oba následně svému okolí, jen jim to bylo prd platný.


O hodinu později dokázali oba ptáci to, že papoušci mají jistý stupeň inteligence, a vylámali se z klícky... jen proto, aby na chvíli zaletěli do hospody za Willem... a pak frnkli. Když na to všechno přišel o den později Lord, mohlo ho trefit. Jak William, tak Lordem pověřeý Edwin, zkoumali vše, co po felčarce zbylo v lazaretu. Zvlášť její zápisník, ze kterého byl při papouščím náletu utržen kus jedné stránky. William typoval, že nákres interiéru má vzor v severských budovách, ale neznamená nic. Ale Edwin věděl... bylo to místo, na kterém on a felčarka lepili věrohodně vyhlížející dračí vejce ze skořepin, a pokoušeli se oklamat zlotřilého černého draka, aby dali ostatním ve městě čas něco vymyslet. Edwin Tarin nikomu neřekl černé ani bílé a po vyzpovídání několika lidí se vytratil. Tři dny po něm nebylo vidu a slechu, strážní si vytahovali třísky ze zadků kleštěmi u kováře, dezinfikovali to kořalkou (zevnitř), a pustě kleli. Pak, když už to snad ani nikdo nečekal, přivedl Edwin felčarku nazpět. Oškubanou, unavenou, ale živou. Prý že ze severu. Víc neřekl. Jak se Adel dostala stovky mil od Darkshire, nemluvě o tak rychlém překonání oné vzdálenosti, jak mohla coby nebojovník přežít, se od ní nedozvěděl nikdo - ba ani sám Lord. Koneckonců, co by měla vysvětlovat? Lékařské tajemství, a tečka! Nevlídná reakce od jindy laskavé lékařky spustila další dohady, ale hlavní byla jen jedna otázka. Kde je k sakru Lucan?

Lucan se nakonec našel. Ba dokonce taky na severu - a nikdo by byl nečekal, co všechno z toho setkání vzešlo za zděšení, ale i radost. Lord, který měl nyní k dispozici všechny prsteny, dal na vědomí, že se malá skupina bojovníků vypraví k Utherově hrobce, kde by z něj a jeho rodiny měla být sejmuta kletba. Sice netušil jaká, proč a hlavně kým, ale když už výsledek znamenal, že bude znát všechny, co z jeho příbuzných zbyli, stálo to za to. Na okraj morových zemí se cestovalo dobře, ale okolí Utherovy hrobky, která se nacházela byť jen kousek za hranicemi, již bylo zamořeno nemrtvými. A bylo jich tolik, jako by celý Vraní vrch povstal z hrobů. Šest statečných, vedených Lordem, přešlapovalo za vraty, vedoucími ke hřbitovu. Zubilo se na ně několikero kostlivých bojovníků, kteří chtěli všechno, jen ne je pustit dál. Situaci pořešila Ariana, která se k údivu všech pustila coby dělová koule do útoku s napřaženými meči padni kam padni. Nutno říci, že tato léčba šokem pomohla a Angelus, Berthall, Eliz i ostatní mohli kosit do nemrtvých, kteří se zaobývali agresivní chodící plechovkou s lančmítem v jejich středu.


A kosili do nich jen to hvízdalo. Angelus i Berthall už měli po památeční helmě z mrtvoláka, a na dalších se pracovalo - nebýt toho, že Eliz měla ten den vskutku špatnou mušku. Nejprve poslala na zem Berthalla, a pak Arianu rovnou do náruče nemrtvému, do kterého rubala až se z něj prášilo. Těžko říct, kdo z těch dvou byl překvapenější. Ohnilé ohavy (vyjma Aurela) byly rozloženy na prvočinitele a potrefení provizorně ošetřeni, aby se mohlo pokračovat dál. U Utherovy hrobky se žádná sběř nepohybovala. Snad proto, že takvé jméno vzbuzuje respekt i po smrti. Uvnitř se všichni pustili do pátrání po nějakém vodítku, které by je navigovalo dál. Jen Eliz zůstala stát ve dveřích a sondovala okolí. Ariana zůstala rovnou venku, zřejmě jí bylo blivno z cucfleku od ghůla. Komu taky ne? Pátrání na moment přerušil přílet něčeho řvoucího, modrého a sprostého. Papoušek. "Lucane, ty vole, tys tu chyběl", zahlásila Ariana a lupla se do čela. Ostatní přítomní začali vehementně přemlouvat mágyni Eliz, aby světlonošského nešiku proměnila nazpět. Už si v peří vytrpěl dost.


Ještě než se s opeřencem cokoliv stalo, Petrusin nalezl to, co všichni hledali. Malinké pouzdro se stočeným papírkem, který poněkud ohlodal čas. Nacházelo se v něm ujištění, že nyní již bude vše v pořádku. Papoušek - tedy Lucan - vřískal na Elizabeth, však měl proč, a celkově byl na místě docela rachot. Jeden by čekal, že Uther sám vstane a zjedná si klid. Leč, nevstal Uther. Místností se směrem ke dvojici mágyně-papoušek blížila průsvitná postava ženy, již od pohledu také kouzelnice. "Zas tě trápili, můj nejmladší?" povzdechla a natáhla ruku. Na podlahu z luftu spadla hromádka plechu a v hromádce Lucan. Rozježený, umolousaný, ale v pořádku. Přízrak se otočil od civícího světlonoše na ostatní. Petrusin se maskoval za Angela, jako by čekal sekec, Aurel stál zaraženě a ač dlouho mrtev, dalo by se říci, že byl v šoku. "Jste starší - všichni tři. Měli byste mít rozum," promluvil duch takovým tónem, že ti neznalí nemohli mít pochyb. Žádný Uther. Čtyři výtečníky s Lordem v čele přišla srovnat ta, která na ně uvrhla kletbu, a jejich matka v jedné osobě. Jediný, kdo našel odvahu hovořit, byl Aurel. Omlouval se za to, co udělal a jestli byla u rytíře smrti někdy patrná lítost, bylo to nyní.

I když pod Arthasovým velením spáchal zvěrstva, v případě vlastní rodiny napravil co se dalo. "I ty jsi našel cestu zpátky - neztrať ji znovu, a hlídej ostatní." To bylo poslední, co tři - vlastně už čtyři bratři slyšeli od matky. Vytratila se. První se vzpamatoval Berthall a uvědomiv si, že nešika Lucan vlastně patří do Lordovy rodiny, chytil záchvat smíchu, ze kterého se zaboha nemohl vzpamatovat. Angelus se chytal za hlavu a Aurel se narychlo zdekoval, aby mu novopečený brácha náhodou nepožehnal. Jediný, kdo zachoval klid, byl Petrusin, snad proto, že mu prozřetelnost nadělila smysl pro škodolibý humor. Začal si z Lucana střílet a byli by si to snad na místě vyřizovali ručně, kdyby nebylo na čase se vrátit. Velitele bolel hrb od toho jakou dostal od své milované "tečku" a s Arianou bylo zbytečné ztrácet slova. Výprava skončila po cestě portálem jako obvykle v lazaretu. Berthall si uzurpoval svoji oblíbenou postel a přímo si chrochtal, Ariana se kupodivu vzpouzela jakémukoliv pohovu a felčarka neměla jinou možnost, než jí odpočinek na tři dny nařídit přes Lorda. Ten si měl s tvrdohlavou jezdkyní zjevně co říci, šla na kobereček a výsledkem byl zákaz vyjíždění z města (kterýžto ihned porušila, ale o tom snad někdy jindy). Co dodat? Našli se všichni papoušci i bratři, a budoucnost se jevila jako růžová - ale jak to tak chodí, nakonec nebyla.

Bylo nebylo, do Darkshire jednoho dne přišel oškubanej chlap. Vypadal sice, jako by ho přežvejkla kráva, ale kupodivu nezaváněl a hnedka se sháněl po nějaké práci.... to nám ta pohádka začíná pěkně, že? Kuchařka mu za nasekání dřeva nabídla večeři a nocleh, což dotyčný přijal s povděkem. Od pohledu na něm nebylo nic moc k zapamatování, jenom na krku se mu houpal přívěšek, co do jeho vizáže moc nezapadal, ale budiž. Přišel v míru, ruce levý neměl, takže by to všechno bylo docela v pohodě. Jenže, jak to tak bejvá, zkrátka nastal průšvih. Velitel Berthall právě s Lordem a Arianou probíral jak naložit s dotírajícími nemrtvými a zabezpečit všechny hlídky, když tu se od severní brány ozval kravál. "Zločin! Přepadení! Docela mně vožebračili!" halekal chlápek, co přiběhl směrem od Lakeshire, jako by mu za patama hořelo. Ariana nechala velitele a Lorda hovořit, zašla k bráně, postavila chlápka do latě (tam ne) a vytáhla z něj základ: co? kdy? kde? proč? Takže když se vrátila i s okradeným, co měl vizáž městského floutka z lepší rodiny a jednání řeznickýho psa, mohla podat hlášení. A o co že šlo? Nic míň, než že byl dotyčný s nákladem různého zboží přepaden u prvního mostku po vjezdu do Šerohvozdu, a ten mizera mu pobral co se dalo.


Lord se jal vybírat hlídky pro vyšetřování a Berthall vedl obraného do hostince, aby se poněkud uklidnil nad korbelem. Jak tam vešli, začal kvikot nanovo. Obraný hejsek se vyjádřil v tom smyslu, že jej okradl chlápek, který ještě před chvílí sekal kuchařce dřevo na zátop, a sebral mu mimo jiné i cenný šperk - přívěsek. Berthall jezdil očima z jednoho na druhého a nevěděl, co si myslet. Mezitím do hostince došel Lord i s Arianou a Lucanem, nechal si vysvětlit situaci a ještě než stačil něco říct, rozsekla věc hubatá jezdkyně. "Já teda navrhuju, abychom je voba strčili za katr. Jeden z nich je zloděj, no a tomu poctivýmu to přece na chvíli neublíží, ni?" prohlásila s bohorovným klidem. "Jenom každýho jinam, aby se nám neservali." Hod mincí rozhodl o tom, že lépe situovaný muž dostane vězení all inclusive a ten druhý se holt na dobu neurčitou přesune do sklepa hostince. Angelus vyslal velitele s jezdkyní a svým mladším bratrem, aby se pokusili nalézt nějaké stopy, případně i dopadnout lapky a zachránit ukradené zboží. Nemusel říkat dvakrát. Hlídky nasedly na koně a v minutě byly v prachu. Trojice mířila k označenému místu. Dřevěnému mostku těsně u hranice na pomezí Elwynnského lesa a země u velkého jezera.


Kdyby si nos rozškubali, tak nenalezli žádné nové stopy koně, ani povozu. Ariana se plácala v blátě pod mostkem a nenašla nic, leč Lucan při pohledu shora uviděl zpola zanesené stopy. Někdo se zjevně snažil přejít do vody... a už z ní nevyšel. Ve hře tedy byla i možnost, že lapkové unikli po řece. "Defiasové tady nedaleko mívali ležení..." poznamenala Ariana. "Zajedeme na čaj?" Velitel Berthall to zamítl, alespoň na jistou dobu. Místo toho navrhl, že by bylo dobré prověřit onoho obchodníka v Lakeshire. Jak rozhodl, tak se i stalo - a zprávy od tamního hostinského a stráží byly velice zajímavé. "Ten namistrovanej panák se tady pěkně vokázal, to vám řeknu. Prej že má plnou loďku zboží, ale tady ho ani vytahovat nebude, že by na něj místní chátra beztoho neměla", rozčiloval se hospodský. "A pak se tady krutě doštěkal s nějakým pocestným. Vypadal jako vandrák, jo, ale náramně poctivej chlap." Berthall s Lucanem si vyměnili podezíravý pohled a Ariana dál, jako by se nechumelilo, tahala z hospodskýho rozumy. "Co že se hádali? Nóo, ten pocestnej měl něco, co od něj chtěl ten kupec dostat a nabízel mu za to než pár šupů, tak se nedohodli, to je tak všechno." Hostinský dostal slušný dýško a trio se o informaci bohatší drápalo do sedel.


Zbývala než návštěva ve starém a údajně opuštěném ležení Defiasů. Tedy, ono mělo být prázdné, ale rozhodně se to tak nejevilo. Na místě se čile pracovalo a u mola -zavěšená loďka plná zapakovaného nákladu. Nic nemohlo zadržet rozparáděnou Arianu od toho, aby za Lucanova doprovodu nevletěla na koni do přístaviště a nezačala "dělat pořádek". Hlavy na jednu stranu, těla na druhou. Rozvážnější Berthall (proto z něj taky udělal Lord velitele) zkrátka sebral jednoho omráčeného člena bratrstva a ponechal jej živého k pozdějšímu výslechu. Jezdci mezitím zrychtovali lapky jako svině pytel šrotu. Lucan se uvolil zůstat v ležení a ohlídat kontraband, než se pro něj vrátí posílená hlídka, a Berthall s Arianou vedli spoutaného lupiče nazpátek do Darkshire. Výslech byl víceméně veselý, veliteli stačilo prohlásit, že loupež se v Šerohvozdu trestá ohavnou a bolestivou smrtí z rukou Ariany, a informace se jen sypaly. Po konfrontaci s lépe oblečeným vězněm byl určen i spoluviník. Zkrátka: většina lapků kradla, jeden dělal skladníka a ten s nejlepší vizáží prodával. Neprávem obviněný tulák byl ihned propuštěn na svobodu a ty dva plantážníky Lord odsoudil k nápravě prací. Ve hvozdu zbylo hodně nevydobytých pařezů... a topit je třeba, že... tak ať si loupežníci máknou, aspoň je přejdou roupy. Věřte nebo ne, nakonec je přešly, ale to už je zase jiná pohádka.

Události dalších dní měly docela spád. Nejprve se v Darkshire znovu objevila Serpentia a v hostinci pustila na svět další zaobalené proroctví, které říkalo, že místní by měli chránit medvídky před šípy. Čeká snad na trpasličí vlastníky medvědů nějaká bolest? Nebo snad vzrostly ceny kůží? Edwin se dočkal doporučení, aby neztrácel za žádných okolností hlavu, protože ze života vzejde smrt a ze smrti opět život. Proč to ale sdělovala přímo jemu? Minimálně první věštba se naplnila s úděsnou rychlostí, ale to bychom předbíhali. Po tom, co Lord odsoudil dva lupičské výtečníky k několika měsícům tvrdé práce, vypadalo všechno dobře. Ovšem pouze do chvíle, kdy se polapení bývalí Defiasové zaklínali svými životy, že jejich velitelka je na moři, ergo: žije. Velitel Berthall nejprve nevěřil tomu, co mu Ariana ohlásila. Nevěřil ani William, ale červ nedůvěry hlodal a trojice se rozhodla celou teorii prověřit. Samozřejmě, že bez toho, aby vše oznámili Lordovi, neboť ten podle nich mohl jako jediný vědět, co se s Reini opravdu stalo. Pokud přežila, proč by zametal stopy? Bylo snad v Darkshire tajemství, o které se nepodělil s posádkou?


Pro získání vysvětlení byli použiti vězni, ke kterým byl po řádném namaskování a domluvě přidán William, coby spoluvězeň. Vytáhl z nich možné i nemožné a za tichého souhlasu Ariany naplánovali vězni za Willovy pomoci útěk z nucených prací. Podmínky byly jen dvě: případný útěk musí vypadat realisticky, aby se to nedalo na nikoho hodit - a samozřejmě při tom nesmí zemřít žádný hlídkující voják. Berthall s Arianou správně počítali s variantou, že se oba pokusí zamíchat mezi pirátskou sebranku a přidají se k posádce své nadřízené, za předpokladu, že je opravdu živa. Will měl za úkol oba hlídat a ihned po zjištění informací o poloze lodi oba ťulpasy "uspat" a dostat zpět do cely. Plán se zdařil do posledního puntíku. Při útěku byl lehce zraněn jeden muž z hlídky a vězni měli vlivem změny tras pochůzkářů volnou cestu do Booty Bay. První večer propili, jak také jinak po dlouhé době tvrdé práce a abstinence, a další den z nich vypadlo, že loď jménem Canaris by měla dorazit za dva dny - čistě pro nabrání zásob - a hned zas odrazit od mola na moře.


Will si jen zamnul ruce. Omámit oba silně zřízené piráty pro něj bylo údělem okamžiku, a za váček zlatých je nechal odeslat jako "živou drůbež" na Arianinu adresu do vlastních rukou. Za katr je Ariana stačila vrátit právě včas na to, aby Lord nepoznal, že vězni nebyli přítomni dva dny. Nyní měla téměř betonovou jistotu, že loď Canaris stále pluje pod barvami stejného kapitána. Zbývalo se jen přesvědčit. Katastrofě, ke keré se schylovalo, se pokusil zabránit William, který Lordovi naznačil, oč jde. Angelus chvatně odeslal několik listů na všechny strany - čistě proto, aby zabránil Arianě strčit do věci nos více, než by bylo zdrávo. Když se vypravila do přístavu, vskutku tam kotvila loď, která měla ve velení ženu. Jenže koráb samotný byl řízen zhulákanou posádkou, která snad neuměla ani vyšůrovat palubu, a jeho jméno - Kanabis - mizerný dojem jen podtrhovalo. Ariana i ostatní zainteresovaní si v první chvíli oddechli, že je vše v pořádku, Reini je mrtva a Lordovi je možno bezmezně věřit, jenže pak přišla studená sprcha. Vězni mluvili a netajili se datem příjezdu Canarise. Je možné, že Arianě její vlastní pán a vládce lhal? Nechtělo se jí tomu věřit. Jen tu bylo věčné a dotěrné slovo...."ale".

Až do konce, Galene:

Definitivní tečku za celým případem měla udělat jedna výprava, ke které byli přizváni Bert s Malem. Fešáka raději nechali doma. Návrh byl takový: převléci se za přístavní povaleče a vyrazit do Booty Bay. Pokud má loď dorazit, jistě se kolem bude nacházet někdo, kdo o tom ví. Získají se informace a pak nezbyde než improvizovat. Berthall by se nejraději držel zpět, ale touha zjistit pravdu jej nakopla. Netrvalo dlouho a z Darkshire vyrazili tři naprosto úchvatně zmustrovaní piráti. Girkon návštěvu Booty Bay odmítl s ohledem na jeho averzi ke zbraním a boji, o kterém očekával, že se mu skupina nevyhne i kdyby se na hlavu stavěla. Tak tedy šli. Lord Angelus pochopitelně nic nevěděl, a William byl kdesi za obchodem nebo za ženskými, takže se nemohl účastnit. Pokud by se na cestu vydal, možná by to z jistých důvodů bylo i jinak.

Poklad, že by?:

V Booty Bay se nejprve "upravili" u baru několika odlivkami rumu, Ariana začala popěvovat, následně se porvala s jedním neodbytným hromotlukem ("Na muj rum se nesahá!!!"), a v neposlední řadě spolu s ním i jeho kumpány zapili dobrou bitku a zakopali válečnou sekeru. Mal, který zkasíroval nějakých dvacet zlatých, protože vsadil na vítězství jezdkyně v pěstním souboji, se mezitím potloukal po hostinci a podařilo se mu zaslechnout správné jméno lodi: Canaris. Během pikosekundy se na místo navalila i Ariana s Berthallem a začali dotyčného systematicky ožírat, aby jim řekl vše, co chtějí. S tím ani nebyla potíž, dokonce se naskytla možnost, jak se na Canarise dostat. Dotyčný měl v přístavu opatřit zásoby a převézt je na člunu... jenže se mu s tím nechtělo dřít. A co bylo snazšího, než si zaplatit nosiče? Za chvíli už všichni tři namířili ke skladišti, odkud lifrovali bedničky, plátno na plachty i soudky rumu. Všechno do loďky upíchnuté dole u mola. A klusem, aby to bylo rychleji. Člun byl naložen a Ariana se uvelebila vedle toho pirátského výlupka, Malenios na druhou stranu. Berthall se snažil ji zadržet, protože podle jejího krvelačného úšklebku poznal, že jakmile bude příležitost, pokusí se zprovodit Reini von Osten ze světa. Jenže klidně to mohlo být i naopak.


Dřív, než stačil Berthall něco vymyslet, odrazila loďka od břehu, zanechávajíc jej tam samotného s opravdu nepříjemnými obavami o další osud těch dvou. Malenios s Reini mezitím pádlovali za mys. Zakotvená na hlubší vodě se líně houpala loď. Po palubě se hemžilo mnoho osob s rudými šátky a Mala napadlo tak, jak před chvílí jeho bratra: plujeme do průseru. Nedával na sobě nic znát a on i Ariana začali po přiražení k boku lodi nosit bedny a skládat je na palubě. Bedny sem a soudky s rumem do podpalubí, plachtovinu támhle... Ariana s očima na stopkách zrovna táhla do podpalubí nějakou krabici, když se na cestě z kajuty zjevila Reini. Hovořila s jedním z důstojníků a nevěnovala pozornost okolí - až do doby, kdy její zraky spočinuly na Arianě, která ji hypnotizovala jako kobra krysu. Mal se hrnul dopředu, aby stačil zabránit nejhoršímu, ale to už Reini vykročila kupředu a rozdávala rozkazy. "Nechte nastoupit posádku, máme na lodi něco, co nesnese odkladu. Ah - a zapomněla bych, ať vezmou zde ...hmm", Reini přistoupila k Malovi a strhla mu šátek i klobouk. "Jakou že to máte v Hlídce hodnost? Vojína, že?" Mal zavrčel cosi o elitním vojsku, ale to bylo tak jediné, co mohl.


"Vezměte zde vojína mezi sebe, aby jej nenapadla další hloupost." Nastoupení lodníci tak učinili a Malenios jenom s hrůzou sledoval, jak Reini vychází na palubu a tasí zbraně, které se již mnohokrát zabodly do masa lidí z Darkshire. Ariana shodila klobouk. Konečně vrátí všechny rány, co utržili její kolegové. "Zaplatíš za ty, co jsi zabila, mrcho," procedila jezdkyně mezi zuby, když Reini pozvedla jednu ze zbraní a vyzývala ji, aby si to vyřídily jednou provždy a přede všemi na život a na smrt. Ariana popadla šavle, kteréžto byly určeny k doplnění pirátského vzhledu. Ne že by s nimi nebyla uvyklá bojovat, ale většinou třímala meč a štít. Nyní neměla ani jedno, vlastně ani zbroj. Bezhlavě se vrhla proti Reini, která měla co dělat, aby uskočila vzteklému výpadu, jenž ji stál polovinu pláště. Meče znovu zařinčely a Mal jenom trnul. I posádka kolem něj byla poměrně tichá - věděli, že jedna z bojovnic padne. Prozatím vypadalo, že má navrch Ariana. Její zuřivé prudké útoky nutily Reini se bránit, nebo to alespoň tak vypadalo. V jednu chvíli Reini uhnula se zbraněmi na jednu stranu a odhalila tak bok. Školácká chyba? Ne, zcela chladný kalkul. Ariana se ohnala tím směrem a aby zůstala poněkud chráněna, nechala jednu zbraň na druhém boku.


V tom okamžiku se meč kapitánky posunul vzhůru, zablokoval šavli, a ten druhý prudkým švihem zasáhl Arianu do krku. Posádka Canarise zařvala nadšením, a jejich kapitánka jen oklepla zbraň. Malenios se vyškubl ze sevření pirátské bandy a mazal k Arianě, která se se šokovaným výrazem držela za hrdlo. "Nemusíte se obtěžovat, mířím přesně," konstatovala Reini suše. "Bude to rychlé." A nelhala. Jezdkyni vyklouzly zbraně z rukou a zazvonily o palubu. Chvíli po nich padla i bojovnice s podivně klidným výrazm ve tváři. Malenios z ní zatřásl. "Sakra, tohle ne! Ne tady a ne teď!" Leč Ariana odešla rychle, bez rozloučení, a Berthallův bratr se díval už jen na neživé tělo. Vstal a pohlédl na Reini. "Hádám, že mne čeká podobný konec." "Nikoliv," překvapila jej. "Vy jste v celé věci nezainteresovaná osoba, takže není nutné vás připravit o život." Mal zuřil. Proč tedy musela Ariana zemřít? Jen tak? Do reality jej vrátil hlas kapitánky Canarise. "Takže vám doporučuji, abyste si sbalil tělo a zmizel odtud, než si to rozmyslím...a je ve vašem zájmu pomlčet o tom, co se zde stalo. Rozumíme si?" Štěkl po ní tu nejšťavnatější nadávku, co znal, ale viděl, že už nic nenadělá. Reini odešla s ironickým úsměškem v koutku a jemu nezbylo nic jiného, než ji poslechnout.

Po tom, co se Mal vrátil do přístavu i s mrtvolou na palubě, velitele Berthalla málem odvezli. Za prvé se mu těžko přijímal fakt, že přišel o dobrého vojáka, za druhé mu bratr sdělil, kdo to udělal a za třetí o všem ohledně aktivit Reini musel vědět Lord. Berthall se nakrknul. Pod rouškou noci byla Ariana převezena do Darkshire a umístěna pěkně na stůl do Lordovy pracovny. Velitel sice nikdy nedal na teatrálnost, ale nyní... ať se Lord podívá, co způsobilo zatajování skutečností. Jenže uplynul den a Lord nikde. Že by už věděl, co se stalo? Berthall netušil, či vlastně - měl ještě větší problém. O těle v pracovně se dozvěděl další člověk. William se podivoval zesílené a hodně přísné stráži v patře, ta konstatovala, že za dveřmi na Lorda něco čeká (aniž by věděla co), a Willova zvědavost udělala své. Viděl co viděl a z pracovny lezl bledý jak klozetový papír, načež se šel strašlivě ožrat. Na další den kontaktoval velitele a pustili se do pátrání, přičemž zjistili několik věcí, které neměl nikdy nikdo vědět. Věcí, jež znala felčarka, ale nevěděl o nich ani sám Lord, a které na celou situaci vrhaly naprosto jiné světlo - jen to chtělo je potvrdit.


Byla pravda to, že Arianě nezbývalo moc času? Opravdu při pátrání narazila na falešnou loď? Šel Lord do paktu s Reini kvůli zajištění bezpečí města, nebo kvůli financím? Vskutku hodně dotazů ke zodpovězení. Za pomoci nečisté magie byla na pobřeží východních bažin nalezena neklidná duše jezdkyně a byla Berthallem, který těžko potlačoval pohnutí, propuštěna ze služby i z tohoto světa. Všechny důkazy do sebe zapadaly. Nyní se čekalo jen na návrat a reakci Lorda. Ten se vrátil druhý den, přišel, viděl a nevěřil vlastním očím. Veškerá jeho snaha přišla vniveč. Ariana se do případu zakousla jako buldok a i přes Angelovy intervence a nastrčené fiktivní důkazy ji to stálo život. Nezbylo mu, než sdělit veliteli to, co už Will dávno věděl. Reini na oplátku za nenadálé propuštění vskutku sebrala všechny jednotky, co za něco stály, vyrazila s nimi na moře, a okolní země měly klid, nadto přislíbila Canarisovo zlato a informace v případě, že by Jižním Markám hrozilo jakékoliv nebezpečí. Berthall sice koulel očima, ale nezbylo mu než souhlasit s tím, že v dané situaci Lord dělal co mohl a Ariana do puntíku splnila význam přísloví o tom, že "zvědavost zahubila kočku".

No ano, oslava a události, které se daly čekat, ale reálně je neočekával opravdu nikdo. Tedy, minimálně polovinu z nich. Serpentie začala pořádat karetní dýchánky na hřbitově hned v blízkosti města a sezvala na ně polovinu přítomných mrtvol, které působily pozdvižení jen se hnuly - a i přesto, že chodící mrtvola je v Šerohvozdu něco tak běžného, že po ní pes neštěkne (protože ten, který štěkne, je sežrán). Během několika málo týdnů tyto karbanické seance, kdy místo pokerového stolu posloužilo obrácené víko rakve, přerostly do nebývalých rozměrů, a v pozdních nočních hodinách se z krchova ozýval kravál, někdo by dokonce poznamenal, že svérázně pojatá hudba. Nedalo se nic dělat a na místo vyrazili velitel Berthall s Lordem, Ilsou, Eliz i její novou učednicí Liane (o které ještě bude řeč v dalším příspěvku), aby zjednali pořádek. To, co viděli na místě, je odrovnalo. Hřbitov byl jedním velkým tanečním parketem. Na pravé straně naléval olezlý kostlivec, opřený o náhrobní kámen barmanovy rodiny, kořalku, o kus dál jiný vyluzoval náznaky hudby na nástroj částečně vyrobený z kostí, nemluvě o tom, že se snažil o zpěv. Kolem pogoval celý krchov s rozparáděnou pořadatelkou akce a Lordovým bratrem, kterého si přibrala jako tanečního partnera a vyhazovače v jednom.


"Ruce vzhůru!" zařval rozběsněný Lord, chtěje utnout zábavu, avšak kostěný hudebník jej odměnil zdviženým palcem, Serpentie skandováním "všici -ruce- nahoru!" dovedla dav k šílenství - dokonce tak, že kostlivci, co postrádali paže, zdvihli aspoň nohu, nebo vypůjčenou pařátu od souseda. A trsalo se dál. Konsternovaný Berthall naprosto nepaladinsky klel a jal se povolávat k pomoci Světlo. To už na olezlou sešlost platilo, ba i Aurel stáhnul Serpentii z náhrobku a jal se neochotně rozpouštět tak parádně rozjetou zábavu. Nemrtví se s mrmláním a velice neochotně vraceli do hrobu, podporováni výhružným pohledem Berthalla a několika důraznými ohnivými kouzly z rukou mágyně Eliz a její učednice. Když mrtvoly zalezly, vypořádávalo se s pořadatelkou akce. Lord měl co dělat, aby odrzlou nekromantku nerozporcoval na guláš. Místo toho ji seřval a zakázal pobyt v Šerohvozdu pod hrozbou eliminace na potkání. Nebýt na místě i Aurel, patrně by na nějaký ten kulinářský výstřelek i došlo. Nu což, zdálo se, že se Serpentií je definitivně vyřízeno - a na čas opravdu bylo. Do té doby, než Aurelovi zdrhla z dohledu a... ale to už je jiný příběh.


V návaznosti na tuto nepříjemnost se udála i věc jiná, z nesporně jiného směru pohledu. Girkon určil datum pro uspořádání křtin jeho prvorozené dcerky, kterážto akce se stala společenskou událostí měsíce pro celé město. Sešli se u toho téměř všichni a šťastný otec vypadal nejinak, než kocour u sudu smetany. Šťastný jako blecha. Křest vedla osoba z nejpovolanějších - Elizin strýc (těžko by to mohl dělat nekromant, protože by mu posvěcená půda kolem oltáře nedělala dobře na pleť), ba se na oltáři, nebo spíš nad ním, ukázalo i něco jako vylepšený paladin - jak jinak by se dalo říci postavě, které kvůli absenci hříchů narostla křídla - a škvrněti požehnal natolik, že kostlivci v půlce Šrohvozdu nevylezli po tři dny z hrobů. Holt skutečná svatá osoba se pozná. Zda takovéto požehnání znamená, že děcko bude v budoucnu neobvykle hodné, nebo se mu bude dělat zle z perníkových čertů, ukáže až čas. Každopádně, jezinky a jiné zlé mocnosti už na prtě nemají nárok, a pokud se v nerozhodne stát černokněžníkem, bude žít spokojeně až do smrti. Podle míry alkoholu, který byl toho dne zkonzumován, se v jejím případě délka života odhaduje na nějakých 150 - 200 let.

(sepsáno prvního dne měsíce plodnosti - odehrálo se před rokem a půl až dvěma, kdyby chtěl někdo rejpat. Vono i kdyby chtěl, bude mi to fuk xD)

Celkově vzato: velitel Bert byl nasraný, Ariana duchem i tělem nepřítomna, Eliz měla novou učednici, Aurelovi se ztratila z dohledu nekromantka, do Darkshire se domotal cvok, z lidí lezly chobotničky a ve vzduchu visel průser. Další z mnoha

Začalo to zlehka. William až přehnaně stál o jistou relikvii, patřící člověku, jehož si vážil (a to je co říct), následovala konfrontace se Stormwindským hlavounem, jehož manželku kdysi svedl a dceru ošulil o věneček. Nebožák byl téměř vykastrován a umučen, nebýt rychlého, leč nikoliv nehlučného zásahu dalších obyvatel Darkshire. Řekněme, že majitel bordelu bude příště sakra rozmýšlet jakýkoliv nákup starožitností.

Další řachou bylo nalezení jakési pošahané ženské, kterážto se dostavila ve zbroji nápadně připomínající tu Aurelovu, leč - ta žena byla k údivu všech živá. Sháněla se po komkoliv, kdo měl zprávy o všem, co se dělo před několika lety ještě před bojem o pevnost Stromgarde, kteréžto informace mohli z přítomných poskytnout pouze Lord s jeho ženou a velitel Berthall. Lord Angelus nejprve nechápal, a až velitel, potící se pod tíhou z nebes spadlé karmy jak prase, objasnil situaci. Historie ho nyní krutě dohnala. Potvrdil, že mrtvolu této ženy ještě před onou osudnou časovou anomálií zlikvidoval - a nebyl sám. Pomáhala mu s tím tamního kraje znalá trpasličí prospektorka, od které má ty slušivé fusekle s pivním vzorem. Vyptal se pološílené ženy, která se představila jako poručík Aspie, na několik detailů, a Lordovi s jistotou potvrdil: ano, je to ta, co Stormwindští kdysi nasadili na sledování pevnosti. Je to ta, co v tamní kobce po dlouhém utrpení zdechla jako to zvíře na celkovou sepsi po výslechu tehdejší Alterackou královnou... a také to, že to asi nebylo úplně dobře, neb její duch se pak po pevnosti producíroval dost dlouho - než bylo zlikvidováno její tělo. Lord předešel vysoce pravděpodobnému bolehlavu tím, že vyložil karty na stůl. Do Stormwindu se poručík Byra vrátit nemůže, neb by ji měli za nekromanta a ďas ví co by jí udělali, ovšem, pokud potřebuje střechu nad hlavou a nějakou jistotu, rád jí coby omluvu za všechna příkoří nabídne solidní plat a nižší důstojnickou hodnost v řadách hlídky. Dotyčné nezbývalo než přijmout, a během několika dní byla v řadách vojáků  i na hlídkách jako doma.

Další zprávou, která, upřímně řečeno, potěšila 99,9% obyvatelstva, bylo zmizení velmi otravné nekromantky, pořádající s oblibou ilegální technoparty po hřbitovech. Co bylo méně milé, byl fakt, že Lord dostal po pár týdnech echo z...ehem... neznámého námořního zdroje, že Stormwindská katedrála poněkud ryje do dění ve městě. Zvlášť co se týče ilegální magie, felu, a snad i zlata. Odkud takové informace získali a jak, bylo brzy jasné, a po diplomaticko-záchranné akci mělo 99,9% starousedlíků opět důvod k obavám. Kor když  zjistili, že se velebníčky oslepená a značně zvalchovaná Serpentie rozhlíží pomocí oka, které nosí v hrsti. Aby bylo uvedeno vše na pravou míru, prsty v tomto nápadu neměla... ty modrý světýlka sehnal a vyloupal Aurel, leč není rozumné se ptát, kde a komu.

To, že se z jistých lidí začaly v lazaretu drápat temnými silami napumpované "chobotničky" byl vrchol. A kdyby jen drápat - ony se i množily! Jejich eliminace byla poměrně obtížná i pro místní mágy a felčary, a později měl být nepěkně potvrzen fakt, že ty mrchy nebyly zrušeny do mrtě, ale to bychom předbíhali. Ten největší průser a ohromná rána pro celou hlídku - a hlavně pro již tolik zkoušeného velitele Berthalla - měla teprve nastat.

Aby tedy nebyly jen špatné zprávy, hlídkující vojáci hlásili radostnou událost. V horách směrem na jih se zjevně chystají zahnízdit draci. Prý viděli (a hlavně tedy slyšeli) "vrkající" pár. Nato se stráže u piva do noci přely, zda se drak běhá, mrňouká, bzíká, nebo toká. Je podružno, jak tato hádka dopadla, ale Lord měl z výše zmíněné  informace ještě bolavější hlavu, než ze všech událostí předchozích. Když mu pak jeden z dračího páru po dvou týdnech málem rozsedl střechu nad pracovnou, dosáhlo Angelovo rozhořčení vrcholu... ani psí (rozuměj dračí) oči nezabíraly, takže se obě přerostlé hrdličky brzy pakovaly neznámo kam. Snad někam na sever. Lord klel jak pohan, neb jej celá ta situace kupodivu nijak nenadchla. A to se všude říká, že rudoši nosí štěstí.

Lucana strašily zlé sny. Často jej děsil stín jeho někdejší spolubojovnice Ariany - dokonce tolik, že se bál ulehnout. Když pak jednou potkal Arianin neklidný obraz na krchově, jak sedí na svém vlastním hrobě, div jej netřeplo. Dozvěděl se, že jezdkyně nemůže spát, protože městu hrozí něco špatného - jen s tím ona sama nemůže zhola nic dělat. Nehovořila nadarmo. V návaznosti na nedávné uvěznění Serpentie a velmi závažná zjištění, na které Lord a jeho lidé narazili ve stormwindské katedrále, začaly sílit zprvu nenápadné náznaky tlaku na vedení města. Dodejte tohle, doložte tamto, kontroly, příkazy, nařízení… rozlézalo se to jak mor. Do toho všeho Petrusin přivedl do Darkshire osobu, jejíž přítomnost byla hrou s ohněm. Lord Angelus si div nezoufal. Jeho dobrota mu zapovídala neposkytnout dotyčné pomoc, ale vědomí toho, že dědička trůnu krále Tenerase Menethila II., je schována před ohrožením u jeho rodiny, mu na klidu nepřidalo. Jak se později dozvěděl, šel po ní kde kdo, leč to bychom předbíhali.

To, co bylo zjištěno během té doby v katedrále, by zamávalo s kde kým. Nově přijatá důstojnice pátrala po minulosti svých blízkých - zejména kněze Aratorna a své jednotky, a čirou náhodou přinesla do Darkshire listiny, které naznačovaly, jak jsou velmi obratně a nenápadně likvidováni nepohodlní lidé. Lord nařídil tiché vyšetřování, kterého se účastnil i Berthall s Eliz, čistě pro případ, že by se něco pokazilo, a byl potřeba rychlý a bezpečný transport pryč. Na světlo postupně vylézalo nechutné zjištění o zkaženosti „svatoušků“ z katedrály, a o tom, jak preláti a ba i světlonoši záměrně odesílají milosrdné sestry, které byly „využity“ v lazaretu, a ty adepty na svaté bojovníky, kteří se vzepřou, na sever. Obvykle následoval rozkaz k nástupu do první linie a smrt. Velitel Berthall i Lucan byli naprosto znechuceni, a útěchou jim mohlo být jen to, že se jim podařilo jednu z plánovaných „ztrát“ nenápadně přesunout do Darkshire, a pod ochranou světlonoše Arthura ukrýt v zemích trpaslíků.