Šerohvozd (Duskwood)

Šerohvozd (Duskwood)

Šerohvozd se nachází v jižní části centra království, přímo na jih od Elwynnských lesů. Technicky se jedná o území, které je součástí aliance a pod ochranou Stormwindu, ale jeho značná vzdálenost od všech pevností a jeho blízkost k neklidným jižním a východním oblastem, jej předurčuje k tomu být nebezpečným místem. Vzhledem k událostem kolem mocného artefaktu, kosy samotné Elune, se z dříve krásných prosvětlených lesů, podobných těm Elwynnským, stalo to, čím je Šerohvozd nyní. Země, kterou pokrývají pokřivené stromy, obývají ji odporní nemrtví a worgeni. To vše v ponuré atmosféře a věčnou mlhou, jenž visí nad lesem. Ogři, kteří přišli z Deadwindského průsmyku už jen završili míru potíží, se kterými se mají lidé v Šerohvozdu potýkat. Zdejší obyvatelé jsou vzdorní a zarputilí. Lpí na svém hospodářství, i když je jejich protivníkem smrt. Na každém rohu číhají nebezpeční tvorové od worgenů přes neklidné mrtvé až po členy bratrstva Defias. Milice Šerohvozdu, známá jako Noční hlídka, hlídá cesty a brání Darkshire proti všemu, co přijde ze tmy. bratrstva Defilas. Milice Šerohvozdu známá jako Noční hlídka, hlídá, dopraví cesty a chrání Darkshire.

Dlouho ležící kroniku někdo ofoukl a shodil z ní půlmetrový nános zdechlých pavouků. Bude to chtít přidat zápisy o tom, co se mělo stát a nestalo. Je třeba očistit plesnivé okraje pergamenu a namíchat množství barev i inkoustu pro vypsání všeho, co se přihodilo od doby, kdy má Šerohvozd opět cíl i vedení. Zapsat vše, co za dva roky pohltil čas, aniž by o tom kde byla zmínka.

Kronikář sevřel v ruce stoh zápisů a začal se jimi probírat. Popis honby za draky i bitev na území severních marek... to vše přijde do dodatku kroniky, neboť jde pouze o vzpomínky na budoucnost, a i ty mohou být někdy k užitku. Zabrání opakování starých chyb a podnítí vytvoření nových. Ale opravy a vázání dodatku? To až večer, kdy na to bude klid. Nyní je třeba psát o tom, co se děje - a že toho není málo. Hradby, lov, tahanice se Stormwindem. Odkud jen začít?

Znovu je mi umožněno psát události a historii města Darkshire. Vězte tedy, že okolní kraj se začal zmáhat a lidé dokazují, že i tak zlá kletba, jako padla na Šerohvozd, nemusí být nekonečná. V několika prvních dnech, které by se nedaly nazvat začátkem, ani koncem - snad ani ne začátkem konce, jako spíše koncem začátku, proběhlo plánování všeho, co je potřeba stihnout do příchodu zimy. Lord naznačil směle zvolené cíle. Soběstačnost, neboť nechce být odkázán na pomoc Stormwindu. Soběstačnost v obraně, stavbě i obchodu. Byly navrženy plány na opevnění města, znovuvyzbrojení hlídky a obnovení alespoň minimální produkce farem.

Město pomalu ale jistě ožívá. Hostinec má téměř neustále plno. Probíhají obchůzky, na kterých se označují stromy vhodné k pokácení a využití na stavbu palisády, která má obkroužit město. V palisádě budou ponechány tři průchody. Východní, jižní a západní. Hlídkám tak bude umožněn delší oddech mezi službami. Služby budou kratší a posádka bude moci lépe odpočívat. Vojáci budou v permanentní pohotovosti, aby docházelo k co nejmenším ztrátám na životech a majetku. Plánují se i pravidelné pochůzky.

Navržena je i malá kaple, postačující potřebám města, vybudování stájí, řádného cvičiště pro Hlídku a oprava severní věže. V neposlední řadě dojde i k pokusu o nápravu stavu okolních farem, jak z hlediska budov, tak i produkce. Napravit situaci by měl nákup hospodářských zvířat ze západních plání a Elwynnu. Ovšem, až po obehnání města palisádou.

Probíhají práce na opevnění města palisádou. Hotova je kompletní západní část. Pro potřeby stavby byli odkoupeni koně z pily v Elwynnském lese. Při troše štěstí a trpělivosti se postarší zvířata podaří uvést do provozuschopného stavu. Stavba probíhá v rámci možností dnem i nocí. Každý usazený kmen znamená posun. Nově přivedení koně se osvědčili dobře a do nedávno vybaveného lazaretu zamířili během stavby pouze dva zranění.

Mimo příjemných událostí je třeba zaznamenat i ty nepříjemné. Jeho Eminence, arcibiskup Stormwindský, byl velice rozladěn nepříjemností a výtržnostmi, které způsobil Trey Lightforge ve slabší chvilce. Lord Angelus se následně vydal na cestu do katedrály, kde se snažil vše urovnat. Na pohled nevinná lapálie měla velké dopady na diplomatické vztahy s Exodarem a je možné, že za celou věc ponese následky právě Lord Angelus.

Po návratu Lorda již zde na radnici čekala zpráva, že nedlouho po rozhovoru s arcibiskupem byl Trey Lightforge zatčen a obžalován z velezrady, což způsobilo pozdvižení a viditelnou nelibost. Z okna Lordovy kanceláře vyletěla po obdržení neblahého listu židle a  nebylo zbytí, podomek musel zaběhnout pro Lady Sinandu, aby uklidnila situaci. Všichni obyvatelé doufají ve vysvětlení a brzké setkání s nešťastníkem, který se prohřešil jen tím, že se podnapil, a mluvil ve špatnou chvíli a na špatném místě.

Smutnou událostí začíná tento zápis. Den po zápise předešlém došel na radnici spěšný list s prostým sdělením, že Trey Lightforge zvolil dobrovolnou smrt a snad v přechodném pominutí smyslů, se oběsil na mříži v cele. Tělo dovezl v podvečer zaměstnanec Správy Stormwindských věznic a kanalizací, následně bylo podrobeno řádné medicínské kontrole a identifikaci. Podle podrobné pitevní zprávy nebylo pochyb, že jde o Treyovy ostatky. I když sešel se světa vlastní rukou, byl pochován ve vší slušnosti do posvěceného hrobu.
Snad neunesl veřejnou ostudu a pokles mínění o jeho osobě, kdož ví. Pokoj jeho duši a čest jeho památce. Ač bylo jeho poslední vystoupení v rozporu s dobrými mravy, město bude želet ztráty tohoto světlonoše. Lord následně ujistil obyvatele, že se zasadí o očištění jména Treye Lightforge, byť posmrtně.

Nepříjemné události jako by neměly konce. V podvečer, padl na město oblak neznámé zapáchající látky, která následně s mocným zábleskem a rachotem vybuchla. Zraněni byli dva příslušníci hlídky. Naštěstí se jim, krom drobných popálenin, nic nestalo. Původ látky je neznámý, ale vzhledem k nekalým rejdům nemrtvých je možné, že útok přicházel právě z jejich strany. Se stavbou palisád by se mělo pospíšit. Uvažuje se i o magické ochraně města pomocí run.

Se stavbou hrazení je nutno spěchat. Nemrtví si den zpět údajně měli dovolit vkročit do opuštěných budov v blízkosti již postavené palisády. O vyřešení potíže se postaralo několik členů hlídky s velitelem. Mělo být pobito několik pobudů a zcela jistě byla zachráněna neznámá elfka spolu s blíže neurčeným nákladem. Pravděpodobně obchodnice. Boj musel být tuhý, neboť v lazaretu byla hlášena pohotovost a pracovalo se tam do pozdních hodin. Lord se dalších několik dní pohyboval po městě s rukou na pásce a kovář měl mnoho práce se správkou zbrojí.

Jedinou kladnou věcí za poslední dny bylo to, že ve městské pokladně se jakýmsi podivným řízením osudu podařilo objevit dostatek financí na pokračování stavby palisád, která se zarazila mezi plánovanou západní a východní bránou. Je s podivem, že zmíněný obnos byl doručen tak brzy, v tak bytelné truhle a ve zlatě, špercích i mithrilu. Se současnými odvody a daněmi je malý zázrak, že účty nezejí prázdnotou.

Stavba palisády se opět rozběhla, tentokrát již rychleji. Napomohla i přítomnost dvou bojovníků v barvách Stromgarde. Ze severních marek je přivedl neutěšený stav tamních držav i posádky, tedy další starost navíc - neboť správa Severních marek spadá pod Lady Latume. K posádce se přidal i jakýsi vandrovní, údajně se zaměřením na výbušniny, a nový adept na strážného spolu s trpasličí zlatnicí. Město taktéž získalo nového hrobníka, který se postará alespoň o ty nejbližší hřbitovy. I hostinec došel jistého zlepšení stavu - čas od času se v něm ukáže bardka s proklatě nabroušeným kordem - ta samá, co nedávno veřejně vyzvala Lorda Angeluse na duel.

Bylo rozhodnuto, že během stavby palisády proběhne i stavba stáje a následně i oltáře, neboť obyvatelé zatoužili po možnosti modlitby na vysvěceném místě. Svatostánek ochotně nabídl objednat i dodat strýc slečny Elizabeth Martinezské, světlonoš na volné noze. O rekonstrukci zařízení věže se přihlásili i mágové, ovšem je dosti pravděpodobné, že se nestihne vše naráz. Stále probíhá kácení vybraných stromů a snadnější polovina hradeb bude brzy dokončena. Strážní mění systém hlídek. Prodlužující se palisáda jim usnadňuje práci.

Začalo se aktivně jednat co se týče možnosti obrany města s pomocí magických run. Mág Alan Crisfallen navrhl od každého elementu něco. Ovšem, potřeboval k tomu esenci ohně, země, vzduchu a vody. Obranu proti temným silám zajistí společnou rukou Lady Sinanda a přítomní světlonoši - každý jak umí a každý po svém. Pro esence byli obratem vysláni poslové ve dvou skupinách. Slečna Elizabeth spolu s Berthallem a Alan si měl vzít k ruce Lucana, nejprve ho tedy musel najít. První dvojice vyrazila s přáním štěstí ještě ten den večer.

V městečku se rozmáhá nevhodné obtěžování žen jak z hlídky, tak náhodných cestujících. Kupříkladu dva týdny nazpět se dva nejmenovaní pánové pokoušeli o kontrolu dámského spodního prádla. Je s podivem, že na ně leze jaro, když začíná podzim. Nepříjemnou situaci byl nucen vyřešit Lord a poslal oba výtečníky kácet stromy s vysvětlením, že u dodávky dřeva mohou klidně myslet na dámské půvaby aniž by tropili ostudu. Nutno říci, že ještě před odchodem novopečení dřevorubci zachránili život strážnému, který sotva stačil nastoupit do služby a stihl jej jakýsi záchvat, projevující se náhlou slabostí, zhmožděnými břišními svaly a sliněním. Doufejme, že tato choroba není nakažlivá.

Lord ohlásil, že je třeba vykonat cestu do jižního přístavu za účelem zásobování. Sklady i spíže se železnými zásobami se se stoupajícími počty posádky vyprázdnily rychleji, než se očekávalo. Dá se odhadnout, že tato dodávka bude poslední před velkým zimním nákupem. Taktéž se hledá kdokoliv se zkušenostmi s navracením kvality kletbou zkažené půdě. Uvažuje se o vyhledání nějakého druida. Léto valem uteklo a doba, za kterou by se dalo na polích vypěstovat cokoliv s rychlým růstem, se krátí. Bude na dlouho ladem ležící zemi vůbec něco růst? Místní si nedělají přílišné iluze, že se bude dařit něčemu jinému, než dýním a bodlákům.

Z výpravy za esencemi ohně a země se navrátila dvojice Berthall - Elizabeth. Očouzení a unavení sice, ovšem úspěšní. Esence, podle hlášení pocházející z Lorda Bokka a Lorda Ohnislava, byly uloženy v bezpečí věže mágů a nyní se čeká jen na zbývající esence - tedy esenci vody a vzduchu, za kterými je nutno cestovat poměrně daleko. Město bude v nejbližší době chráněno i před temnotou. Každým dnem je očekáván příjezd potahu s rozebraným oltářem. Má být bytelný, jednoduchý a přece vzhledem povzbuzující. Ihned po jeho příjezdu bude rozhodnuto, kdo jej vysvětí. Pravděpodobné je, že se této pocty dostane světlonoši, který oltář daroval městu.

Je tomu už dva týdny, co vyrazila karavana do Booty Bay, doveze vše, co je okamžitě potřebné, snad i něco ztenčujících se zásob pro hostinského. Muly byly opatřeny pevnými postroji a lany na upevnění soudků i vaků. Každá měla nést náklad, který by odpovídal váze dvou zbrojnošů. Skupinu vedl Lord osobně, neboť se jednalo o vyšší finanční částky. Cesty se účastnila i nedávno zachráněná elfská obchodnice. Trasa skrz Stranglethornskou džungli tam i zpět je časově odhadnuta na dva dny. Pokud ovšem nenastane průtrž mračen, nebo neplánované zdržení. V přístavu, kde kořalka teče proudem a trpasličí hospoda je proti tamním tavernám pokojík pro slečinky, se může stát leccos.

Během Lordovy nepřítomnosti pokračovaly práce na palisádě a začala se vyměřovat stáj na pozemku vedle hostince. Taktéž se mnoho nařezaných prken přesunulo do radnice na vyztužení stropu. Klepání kladiv neustává ani nyní. Jisté úpravy probíhají na rozkaz Lady Latume i uvnitř budovy určené pro posádku. Náklady na to všechno zjevně nejsou z nejnižších, neboť došlo k politováníhodné události, kdy kolega účetní při pohledu na částky na posledních zakázkách vypil láhev inkoustu. Hovořil o tisícovkách zlatých, které Lady utratila v Dalaranu a za zakázkovou výrobu nábytku. Do městské pokladny byla následně převedena z goblinské banky částka o pěti cifrách. Od koho a proč byly tyto finance získány, účetní nehovořil.

Karavana se navrátila obtěžkána větším nákladem, než bylo plánováno a o den později. Skupinu údajně zdrželo jakési jednání s obchodními partnery kartelu. Jednání muselo být velice tvrdé, neboť zbroje některých bojovníků vykazovaly známky boje a také šipek v toulcích znatelně ubylo. Nikdo z nich však více nevysvětlil. Po vyložení nákladu se započalo se stavbou vyměřené stáje. Několik obyvatel kopalo základy pro upevnění sloupků, jiní tahali dřevo a během jednoho odpoledne byla hrubá stavba hotova. Zbývalo než pokrýt střechu. Pro náklad slámy byla do západních zemí vyslána Ariana. Vyrazila na noc, ač by se na cestu skrz ztemnělý hvozd odvážil málokdo.

Stáj je hotova. Zásilka slámy dorazila včas a v pořádku. Lví podíl na dokončení měl právě ten pyrotechnik, který se jakýmsi řízením osudu zdržel ve městě i po skončení odstřelů, týkajících se palisády. Po krovu lezl jako veverka (Gyramisté prominou) a pokryl střechu během několika málo hodin. Do nové stáje byli zavedeni jak koně, tak jedna kravka, kterou dovedla hlídka odkudsi ze severu, prý že zatoulaný kus. Při poctivém krmení a dobrém ustájení zvířata brzy naberou na síle i kráse. V plánu je zakoupení dalších kusů dobytka. Snad dvou, nebo i tří.

Vše se otáčí k lepšímu. V lesích byli zaslechnuti říjící jeleni a hostinský pustil mladou krev do kuchyně. Rapidně se změnil jídelníček a zvýšila se návštěvnost i spokojenost hostů. Pokoje jsou téměř neustále plné. Vedle lazaretu byly opraveny ploty a proběhla příprava místa pro usazení oltáře. Odněkud byly sehnány sazenice planých růží, snad se u svatostánku chytnou. Druid pro rady, jak opečovávat temnotou ztýranou zemi stále ještě nebyl nalezen. Není divu, elfové mají svých starostí na Kalimdoru až dost. Na severozápadě města probíhá vyměřování dalších částí palisády.

Darkshire poctila neobvyklá návštěva, údajně vynucená okolnostmi, avšak i tak vítaná. Do města dorazilo od průsmyku několik elfů "z druhé strany barikády". Ubytovali se v hostinci a byla jim poskytnuta pomoc pro jednoho raněného. Následující večer byli hosté více než platni, neboť došlo k útoku nemrtvých ve směru od stájí. Na oplátku za výpomoc s potřením nemrtvých Lord rozhodl, že se s elfy vypraví do Karazhanu, kde se měl údajně nacházet magický lék pro jednoho z nich. Vzal s sebou ještě slečnu Elizabeth a mága Alana, coby povolané osoby. Je podivné, že účast odmítla Lady Latume, která podobné bojové akce vždy absolvuje s chutí. Snad ji zmáhají mateřské povinnosti.

Na pořádku dne jsou potěšující zprávy. U oltáře proběhla první modlitba za dostatek síly k obraně města a za klid pro živé i mrtvé. Hromadnou poklonu Světlu vedl Telarian Martinezský a uvedl tak slavnostně ve službu oltář, který daroval městu. Mimo jiné nabídl obyvatelům možnost se vyzpovídat, což bude pro duše místních jen přínosem. A nejen duše lidí budou živy. Zdá se, že i to málo péče, co se dalo zdejším polím, poněkud pomohlo. Na záhonu s dýněmi se silně zadařilo a hospodský plánuje dýňové koláče, zavařeninu, ba i dýňový alkohol. Jak může taková kořalka asi chutnat?

Po opakujících se hlášeních o neklidných worgenech vyrazilo několik členů hlídky na zběžnou kontrolu kolem pelechů těchto nečistých a Světlem opomenutých zvířat. Vskutku, skupiny vlčích stvoření projevovaly neustálou aktivitu a zdálo se, že jsou snad něčím častěji vyrušováni. Po návratu byla celá věc vyřešena rychle, vlastně i díky poznámce, že do města došel potulný mág, který se zabývá výzkumem v oboru. Lord jej nechal předvést a celou věc za přítomnosti světlonoše a mága Alana i přísně vyšetřil s tím, že je povoleno pouze čerpání teoretických znalostí, nikoliv lezení do vlčí tlamy - a ještě dobrovolně. Zdá se, že ve městě bude třeba i šatlava.

V podvečer seděla v krčmě známá trojce: mág Alan, čerstvě povýšený velitel hlídek Berthall a lord Angelus, a bavili se o obraně města. Když tu do lokálu  vstoupil nějaký pohůnek, a hned se začal vyptávat kde je velitel.  Jakmile oběhl všechny přítomné, začal si prohlížet trojici sedící hned u baru. Onen poslíček se zeptal kde je velitel a Alan jej stihnul vyvést z míry otázkou jaký je týden, jestli sudý nebo lichý. Muž se zmateně díval po všech třech, Alan nezaváhal ani minutu a odpověděl mu na vyslovenou otázku. Pokud je lichý týden tak je velitel Angelus a Sinanda je matka na plný úvazek, a pokud sudý je velitelkou Sinanda a Angelus je zase matkou, prý proto nosí dlouhé vlasy svázané do culíku. Tím dokonale odzbrojil poslíčka, který si nejspíš celou cestu učil větu „Posílá mě starosta Lakeshire s dopisem“.

Angelus viděl, jak muž dokonale zmaten. Poslíček onen list předal a byl rád, že se ho zbavil. V ten okamžik zapojil své dokonalé smysly a svůj žaludek. Zavítal proto do místní kuchyně. Jakmile se zavřely dveře, byl slyšet jen plesknutí ruky o sukně, následně gong vydaný pánvičkou na dutý předmět a pak žuchnutí jako když padne pytel mouky.  Ten večer už o poslíčka bylo postaráno. Skupina osedlala koně, i Alan. Ten nechal své kuře jménem KFC doma, bál se že ho použijí na výrobu slepičího vývaru. Za necelou půl hodinku jízdy byla skupina v Lakeshire a poslouchala co má starosta tak urgentního. To, co Angelus a jeho doprovod vyslechli, nebyly nijak dobré zprávy. Nejen že orkové útočí na vesnici, ale nyní začali unášet místní děti. Jeden ze dvou stopařů, kteří se vydali za Orky vypověděl, že je stopovali směrem k hořícím pláním. Ten druhý se rozhodl prozkoumat tamní hory, zda v nich nejsou unesené děti. Zatím se z průzkumu nevrátil.

Skupina z Noční hlídky se proto rozhodla vyrazit tím směrem. Cestou narazili na pár orků se kterými si hravě poradili. Zanedlouho stáli v malém údolí kde byla malá osada orků s jeskyní. Alan díky své magii zapálil jednu z chýší a tím se dostali nepozorovaně do jeskyně, tou se museli rychle probít a prozkoumat okolí. Na samém konci našli ukrytého stopaře, který jim rychle vypověděl, že zde děti orkové nevězní a že to mělo všechny, kdo se pokoušejí hledat, zmást. Na nic nečekali a vyběhli ven z jeskyně a rychle se proplížili kolem orků, kteří dohašovali oheň. Cestou nazpět už nenarazili na žádný odpor. Když dorazili do Lakeshire vše vypověděli starostovi. Ten nebyl ze zpráv, které mu donesli nijak nadšený. Angelus slíbil že nadále zůstane v Lakeshire a pomůže s hledáním dětí a přislíbil, že prohledají všechna známá místa, kde Orkové sídlí.

Předchozí den potvrdil jedno pravidlo: neštvěte orčí mágy, případně černokněžníky. Nemuselo by se to vyplatit. Totiž, aby bylo vše uvedeno na pravou míru... po několika dnech mapování okolí pevnosti nad jezerem u Lakeshire bylo rozhodnuto, že proběhne útok a vyhoštění orků z jejich zatuchlých smradlavých pelechů jednou provždy. Sjela se výpomoc z dálky i z blízka - ba se ukázal i novopečený ženich Volcanos se svojí drahou Es (všichni gnomové v Šerohvozdu se hrůzou zavrtali pod zem), když si odskočili ze svatební cesty. Všechno klapalo jako na drátkách a Lord nakázal poslední průzkumnou cestu. Čtyři jezdci prý stačí...jen okouknou, zda se orkové nehemží, navrátí se a následně vyrazí všechny jednotky a rozcupují orčí stanoviště na hadry. Tak bylo rozhodnuto a učiněno. Vyrazil velitel se svým zástupcem, trpaslíkem Rognorem a pyrotechnikem, u kterého si zaboha nikdo nemohl vzpomenout, jak se jmenuje.




Zbytek posádky si mezitím krátil čas pitím a probíráním trasy svatební cesty, potažmo Alanových budoucích potomků - a hlavně té ochotné (a slepé) ženské, která s ním do toho půjde. Výzkumné skupině se vedlo poněkud hůř. Dorazili na křižovatku na hranicích zemí a dali se doprava. Ujeli kousek - leda tak aby poprvé zahlédli věž pevnosti nad jezerem, když tu se něco vybatolilo z křoví. Ne, milé děti, nebyl to murlok ani potulný transvestita exhibující se při měsíčku. Z poza stromu vylezl ork. Než se skupina stačila rozkoukat, zařval onen magickou formuli...něco typu "čury mury kuří nožka, ať je z tebe --- (domyslete si sami)", a na zemi v mžiku poskakovaly tři jasně modré žáby. Proč ne čtyři? Snadná odpověď. Pyrotechnik zahnul kramle ihned, jak velitel změnil barvu a začal kvákat. Hnal se zpět do Šrohvozdu Jako střelený. Žáby nechal žábami a orka orkem.




V hostinci mezitím utíkal čas v příjemné debatě, když tu se v místnosti objevil právě pyrotechnik. Vlasy mu stály jako psu, který čuchl do pilin, a blekotal překotně cosi o žábách a změně a kouzlech. Pak, zjevně přemožen nenadálým nervovým vypětím, omdlel, a byl odtažen stranou - tj. do stáje. Zbytek posádky, vědom si toho, že má průzkumná skupina nějaké potíže, sedal na koně a mířil směrem k zemi u jezera, aby bylo zachráněno co se ještě zachránit dá. Orčí zmetek byl v tu chvíli pochopitelně dobře schován v pevnosti a kolem místa incidentu poskakovaly tři vypasené namodralé žáby. Část skupiny odmítala uvěřit, že se pod studenou kůží a bradavicemi schovávají kolegové, ale nebylo zbytí. Žáby byly pochytány a nastrkány kam se dalo, aby neutekly. Jedna Alanovi pod klobouk, jiná Sinandě do výstřihu, další se nesla v ruce. Ještě že se nikdo nepozastavoval nad tím, která žába je která, neb výsledek by mohl být poměrně zajmavý.




A co že se dělo dál? Nic menšího, než že se rozkacená skupina vrhla na most vedoucí k pevnosti, ork neork. Zelená pakáž byla na tuto možnost připravena a padl pokyn k odpálení mostu. Následoval úprk na všechny strany, rána...a jak se kouř poněkud rozptýlil, bylo jasné, že Volcanos ještě s jedním kolegou zůstali na straně, kde bylo víc zelených, zbytek na situaci kulil oči před mostem. Orkové se rozeřvali, vida v těch dvou snadnou kořist. Jenže Volcanos plivl do dlaní, popadl zbraň a ve dvou lidech zrychtovali první příval zelenáčů jako prase pytel šrotu. Co o to, takhle by to šlo, ale ne donekonečna. Věci napomohla Elizabeth a vytvořila na krátkou vzdálenost portál, kterým ustoupili Volcanos a Maksym, a pak další portál, kterým se všichni i se žábami dostali do věže mágů v Darkshire. Orkové mohli v téhle situaci dozajista počkat. Jen bylo třeba zjistit, která žába je která, a jak se sakra dosáhne jejich změny nazpět do lidské potažmo trpasličí podoby.




Jo, lehko se řekne, ale hůř udělá. Žáby byly k nerozeznání a všechny přítomné ženy tvrdošíjně odmítaly jakoukoliv ze žab políbit, jak navrhoval Alan, který mezitím načerpal vědomosti z pohádkové knížky malého Nela. Žáby se hnaly tu za Volcanosem, tu za Alanem a v kouzelnické věži panovala naprostá anarchie ba by se dalo říci že i maglajs. Ve chvíli, kdy se žáby pověsily na paty Elizabeth, pronesl Alan málo moudrou větu naznačující, že pokud je jedna ze žab velitel, právě se dopouští nevěry. Nestačil myšlenku rozvést dále, neboť se přes stůl naklonila Sinanda a bez vysvětlování mlaskla nehorázná facka, jejíž následky byly na mágově obličeji vidět ještě další den ráno. Než se potrefený mág sesbíral z podlahy, pokusila se Elizabeth proměnit jednu ze žab na ovci. Nebečelo to, ale chlupaté to bylo. Místo jedné žáby se na podlaze mrvil králíček. "Tohle už se políbit dá," zhodnotila pokus Sinanda, čapla králíka za uši, probodla pohledem Alana a přitiskla rty na králičí nos. K údivu všech to zabralo a místo králíka Sinanda krákala uši veliteli hlídky.




Všechno by bylo super, ale v nastalém zmatku se ztratily další dvě žáby - tedy Berthall s Rognorem. Kam tak ti žabáci mohli jít? Jak jinak než k vodě...byli nalezeni, jak se čvachtají v jezírku "U padlého bojovníka". Měli namále, neboť nad nimi začali kroužit supi...teda čáp. Po odehnání opeřence se Elizabeth odhodlala k činu. Pink - a zástupce velitele shodil žabí kůži. Zbývala otázka, co s Rognorem? Žádná trpaslice se v jeho dosahu nenacházela nejméně rok, pokud nelhal, a pivní sud mohl políbit leda on, nikoliv opačně. Tvor trpaslíkovi nejbližší byl pouze a jen jeho medvěd Hugo, ale riskovat v případě Rognora sežrání medvědem se opravdu nikomu nechtělo. Poslední žabák byl přenesen do kádě s lekníny, stojící u lazaretu a hrozilo, že zůstane v žabí podobě navěky, případně do doby, než se podaří opít nějakou trpasličí princeznu. Tento problém se nakonec vyřešil sám. Z poza hostince se vyvalil Hugo a vypil čtvrt kádě - i se žabákem. Pink...před kádí stál vyplesknutý trpaslík s vousem kompletně v medvědí tlamě. "Hugo, sakra! Pusť, ty smradlavá potvoro!" zařval z plna hrdla a zachraňoval co se dalo. Vous i trpaslík přežili bez úhony. Zbývalo než tento neuvěřitelný večer zapít a naplánovat výpravu na orky na jindy.




(ooc: díky Angelovi za prvotní nápad se změnou na kostlivce, kterýžto myšlenkový pochod byl během jednoho odpoledne zrubán do tohoto miniaturního díla   )

Začalo to nevinně, ostatně jako vždycky. Osazenstvo Šerohvozdu si válelo šunky na trámech připravených ke stavbě, a probíralo (jak taky jinak) nejnovější drby, z velké části se týkající Alanovy vyvolené elfky říznuté čímkoliv, čemu svítí oči. Zábava probíhala nerušeně až do chvíle, kdy se přítomným zavlnila země pod nohama. Všichni se po sobě podívali. Byl snad nově dovezený rum až příliš silný? Ne, v tomhle opravdu neměl prsty ani Hann, ani nikdo jiný z hostince. Země se totiž opět klepala jako řádně vyvedený sulc. Drb sem, drb tam. Hotová mořská nemoc. Ke všemu vyrazil z lesa na severní straně sloup dýmu a ohně naznačující, že problém, který se zjevil, je větší než malý.


Po doběhnutí na místo bylo vidět, že slovo "průšvih" nebo "kaše" zdaleka nevystihuje problém. V prostřed hvozdu se otevřela země a na dně průrvy se převalovala, bublala a kypěla láva. Okolní stromy začínaly hořet a už tak mizerná tráva byla spálena v okruhu několika desítek kroků. Množství magmatických elementálů už jen tak kosmeticky dokreslovalo situaci. Prý že msta elementálního Lorda Bokka, který byl před časem z velké části proměněn na štěrk právě příslušníky zdejší domobrany. Skupina odvážlivců se začala pošťuchovat s menšími elementy, zatím co mágové hasili okolí, aby se zabránilo rozšíření ohně k městu. Ve chvíli, kdy byli menší elementi v podobě jemně mletého písku pro kočky navráceni do lávy, zjevil se v ohni i Lord Bokk osobně.


Vzhledem k tomu, že se magmatický obluďák projevoval coby elekk v porcelánu, bylo nutno použít agresivnější styl vyjednávání. Po předchozích zkušenostech Berthalla a Elizabeth začali všichni útočit na "náramky", které měly údajně držet elementa pohromadě. Těžko tomu uvěřit, ale jiná šance nebyla, zvlášť když se Lord Bokk začal chovat jako Šílený Zizi (nejslavnější kanonýr trpasličí stojedenáctky - konkrétně ve hře koulení sudem) a mohutnými ranami posílal vše, co bylo kolem, buďto na zem, nebo po krátkém letu do říše snů. Naštěstí měli obránci relativně trefu a za dobu, co by se přesypala polovice písku v hodinách, Bokka udolali, a ten zmizel rozpuštěn v lávě. Láva byla zneškodněna a na místě zbyla jen pomalu tuhnoucí krusta.


Řeklo by se: pohoda a klídek...až teda na tu ohnivou cestičku vedoucí kolem worgeních pelechů směrem k Darkshire. V okolí se rozlézal smrad, asi jako když dáte péct psa i s chlupama a zapomenete jej v troubě. Co že to bylo? Jasně! Druhá část elementálského dua - Lord Ohnislav - dělal pořádek v nejzavšivenějším worgením kutlochu v Jižních markách. A dělal jej s důkladností sobě vlastní. Co v záchvatu paniky neuteklo, bylo na popel. Horší byla skutečnost, že se po spatření pronásledovatelů valil směrem k Darkshire, které bylo již několikrát otestováno na nehořlavost - a nikdy ten test nedopadl dobře. Každý, kdo mohl začal do elementa rubat, hasit jej, střílet, prostě co se dalo.


A zadařilo se. Palba na náramky pomohla i zde, jen s tím rozdílem, že elementál se nerozsypal, ale s mocným zařváním "RAGNAROS AKABAR!" explodoval. Co ta slova znamenala, nikdo nepochopil. Snad vyznání nějaké praštěné elementálské víry. V té chvíli, to bylo vlastně fuk. Ožehnutí hrdinové se potáceli, případně poponášeli ostatní směrem do města, potažmo do lazaretu. Alan šel po cestě coby primadona, aniž mu došlo, že má v róbě díru jak hrom a tou prosvítají trenky s podobiznou něčeho, co vypadalo jako chlápek ve stylizovaném černomodrém kostýmku pavouka. Felčarka hořekovala nad zničenými památečními šaty, zbylí, co mohli chodit, nesli Elizabeth v bezvědomí a potichu nadávajícího Berthalla, kterému oheň poněkud připekl nohy v plechových botách. V lazaretu budou mít opět napilno...

Stará pravda říká: může - li se něco pokazit, pokazí se to. Za poslední dobu se na město snáší jedna katastrofa za druhou, ale od počátku... V tajemnou noc posledního dne měsíce Duší, kdy všichni duchové vychází ven a čarodějnice konají své nekalé rejdy, dorazil na ztemnělé náměstí jezdec, hledající něco, co mu bylo kdysi odebráno. Všechno by bylo normální, až do chvíle, kdy byste na jezdcově postavě začali hledat hlavu. Nějak ji prostě neměl, ale věděl, že ten, kdo mu ji vzal, se nachází někde kolem. Ve chvíli, kdy z hrobu povstal jezdec, svým způsobem ožila i jeho hlava - tedy helma, a vzít ji na sebe nebylo moudré.


Do jezdce bezprostředně po jeho příjezdu nabourali členové hlídky a začal bengál, ve kterém se hlídka snažila zneškodnit bezhlavého i naopak, zatímco všichni dohromady lovili helmu po dláždění. Popravdě, dalo se jen děkovat Světlu, že byl jezdec bez hlavy, neboť s hlavou by patrně vymlátil celé město sám. Mimo nepřehlédutelných fyzických schopností projevil i talent pro černou magii. Bez skrupulí sebral slečně Elizabeth duši, ač byla v té chvíli již zadaná, a spáchal tak neodpustitelné společenské faux pas. Mimo to sesekal na jednu hromadu hlídku, velitele nevyjímaje. Přitom sám utrpěl jen málo vážných ran a popáleniny od Světla, které mu uštědřila felčarka.


Po tom, co se jej podařilo vystrnadit, se začaly sčítat škody. Berthall byl (opět) Girkonem odveden na ošetřovnu s podezřením na otřes mozku, ovšem, jen do spodního patra. Nahoru si totiž felčarka s nečitelným výrazem v obličeji levitovala tělo slečny Elizabeth přehozené pláštěm. Za ní se posléze přesunula značná část hlídky, chtějíc zvědět něco o stavu nadějné kouzelnice. Dle posouzení medicíny byla zvenčí nepoškozena, ale uvnitř teoreticky mrtva, což nesl těžce právě Berthall. Po zafixování stavu byla slečna Eliz přesunuta na jedno z lůžek na pozorování a ostatní začali ihned pracovat na plánu, jak získat její duši nazpět.


Pro výpravu daleko na sever byla přemluvena Lady - už proto, že Lord Angelus si od jezdce při boji vytrpěl své, a manipulace s dušemi neovládá. Spolu s ní a Berthallem se cesty účastnil ještě Alan, Lucan a Elizabethin strýc. Angelus se tedy na jeden večer zhostil role otce v domácnosti a zbytek vyrazil vydobýt duši. Cesta pomocí portálů netrvala dlouho, ale ten pobyt tam...Alan byl nucen na všechny uvalit iluzi, zpodobňující příslušníky Šarlatových fanatiků. Tedy na všechny, krom Sinandy, protože té by tu iluzi přes felový závan nikdo nevěřil. Souhlasila tedy s tím, že bude věrohodnější, když ji do zdí komplexu povedou naoko, coby vězně.


Nápad byl přijat všemi hlasy a skupinka vykročila do jámy lvové. Šarlatoví sice jevili zájem, ale zůstali jen u nemístných poznámek na adresu "vězně". Ihned, jak byl nalezen hřbitov, Sinanda byla uvolněna z pout. Každá hrobka byla obrácena naruby takovým způsobem, že jezdci nezbývalo nic jiného, než se ukázat. Nyní sice nebral duše, ale používal noturgii, což mělo velmi špatný vliv na Alana a Berthalla. Oba dva se zhroutili s pocitem absolutního strachu a odcizení - naštěstí jim to nevydrželo déle než pár minut. Pomocí Světla, ohně i zbraní byl jezdec nakonec poražen a jeho duše svobodná. Coby poděkování navrátil duši Elizabeth do odpovědných rukou - pak puff...byl pryč.


Rituál navrácení duše byl vykonán neprodleně po prozkoumání krystalu a připravení nezbytných věcí. Díky své neobvyklosti měl vysokou sledovanost. Elizabeth byla na lazaretním lůžku pomalována runami a obrazci od hlavy k patě. Přítomným bylo striktně zakázáno využívat Světlo a jakkoliv se míchat do celé věci, ať se bude dít cokoliv. Místností se nesla magická slova a ti, co seděli u ohně, jen drželi palce. Mezi krystalem v Sinandině dlani a tělem se ukázal sílící paprsek rudé barvy, který se tak, jak rituál postupoval, měnil až na zelenou a slábl. Aktérka i majitelka duše sice skončily na pokraji svých sil, ale prokazatelně živé. Berthall si mohl oddechnout a na zvláštní rozkaz opatřit těm dvěma koš kremrolí na zotavenou. Elizabeth byla zachráněna.

 

Druhorozený se vydal na cestu hned, ještě než si začal uvědomovat následky kouzla.  Po pár dnech už nevěděl, proč se vlastně vydal na cesty. Měsíce bezcílně bloudil světem, až se přidal k bandě lapků. Druhé dva, matka poslala s jedním kupcem do Stromwindu. Osud tomu chtěl, že se jejich cesty rozdělily. Obchodníka přepadli lupiči v elwynnských lesích těsně před cílem cesty. Jednoho našli strážní při hlídce poblíž vlčích pelechů. Byl odveden do stormwindského sirotčince. Poslední utekl a skončil u starších farmářů ve Westfallu, kteří ho přijali za svého.
Matka synům nechala indicie, aby mohli v budoucnu spatřit a poznat jeden druhého, ony předměty však mohou najít jen a jen oni, nikdo jiný.
Jeden prsten již má svého majitele. Odkazoval na trůnní sál kde se stala největší zrada. Další tři teprve čekají na nalezení.

Šerohvozd není pro slečinky. Vlastně, není ani pro nezkušené. Nu, a když do něj vkročí jednotka, která viděla pouze tréninkové nádvoří, a je zhýčkána relativním pohodlím Stormwindu, dá se čekat katastrofa. Taky že přišla. Stalo se nepředvídané, ale v mlhách hvozdu zřejmě zabloudila skupina vojáků, chránící kněze a úředníka Stormwindské správy. Ve zšeřelém lese se dovolali dříve nemrtvých, než strážců cest. A nemrtví zajatce neberou. Smutnou zprávu oznámil Lord ihned po nálezu místa masakru. Nalezená těla byla ihned spálena, aby nerozšířila řady nečistých přisluhovačů zla. Pokoj jejich duším.

Mimo této otřesné zprávy jsou i události lepší a radostnější. Byla dovezena část zásob ze západních zemí. Kvalita potravin měsíc od měsíce stoupá a celkově by se dalo říci, že se opět blýská na lepší časy. Posíleno bylo i osazenstvo lazaretu. Elfka, která tolik vypomohla městu, se pomalu zacvičuje coby polní zdravotnice. Kéž by od lékárníka i felčarky převzala to nejlepší. I na určité starosti nad rámec se nachází čas. Lady Latume odcestovala na kontrolu severských zemí a její návrat se nedá očekávat dříve, než za týden. Odcestovala nalehko, ne jak se na takovou osobu patří, a vzala s sebou i syna, což je poměrně neobvyklé.


Další záhadou se stalo něco, co vyprávěl nad pivem trpaslík všem ve výčepu. Právě po cestě pro zásoby narazili na hustou mlhu. Ne že by mlha byla něco neobvyklého, ale v ní zahlédli všichni tři, jak tam byli, na vlastní oči, ducha. "Ať tejden nepiju a zhoří mi vousy, esli to nebyl ten, co mi šéfoval naposled!" trval si na svém Rognor. Po několika tuplácích pak pustil na světlo i informaci "Že von se Galen nějáko prej vohlíží po svej bejvalej posádce. Po všech, co sloužili tam v dole. A že se snad setkáme všicí - a začne to vod důstojníků." Tato informace byla brána jako slova silně podpořená trpasličím ležákem, tak je nikdo ani nebral vážně, jenom Rognor. Zda měl snad nějaký bližší důvod k tomu, aby uvěřil, ví zatím jen on sám.

Takhle nevinně začalo další dobrodružství obyvatel Šerohvozdu. Místní lékařka si postavila hlavu, že bude operovat nabroušenou lžící - z prostého důvodu: její poslední skalpel vzal za své při banálním krácení pera (na psaní). Žádný z místních kovářů, jak lidí, tak trpaslíků, nebyl schopen vytvořit tak malou a zároveň ostrou čepel, která se bude snadno udržovat a vydrží nehorázné věci. Se skřípěním zubů trpaslíci připustili, že na tohle budou "ušáci" patrně zručnější. Teď se jen vydat k elfům, ale kam? Felčarka se rozpomněla, na informaci o velkých zkušenostech v tomto oboru. Mají je prý elfové, obývající pevnost v Silithu. Jejich čepele jsou tak ostré, že protnou i silný chitinový krunýř všudypřítomných silithidů, aniž by se nějak zvlášť ztupily. "S takovým pak pitvat, to není práce, ale radost!" podpořila svoji argumentaci lékařka. A prý si klidně půjde osobně vybrat, pokud do té cesty i vybavení město investuje. Co jiného zbývalo, pokud se neměly záněty slepého střeva řešit kleštičkami na cukr a lobotomie příborákem? Prostě se vyrazilo. Alan promptně vytvořil portál do Theramore a skupina složená z pěti lidí a trpaslíka s medvědem se vydala na cestu na jedno z nejnehostinnějších míst na světě.


Silithus rozhodně nebyl pro slečny, což se zjistilo už při jednání. Místní elfové byli k nově příchozím těžce nedůvěřiví, ale nakonec se nechali umluvit, že tedy poskytnou čepele zdarma, ovšem za předpokladu, že se vyšetří ztráta jednoho artefaktu - krystalu ochránce prvnosti - i několik posledních potíží. A s čím jiným, než se hmyzem a kultisty. I sešlo se do prvního broučího pelechu a jámy lvové vetřelcové v jednom. Polézavá a nechutně trvanlivá havěť ztěžovala už tak mizernou cestu. A neříkejte, že cesta není mizerná, když se brodíte ve slizu a sem tam vám pod nohou praskne šváb nebo klíště velikosti čivavy. Naši dobrodruhové se probili hromadami brouků a narazili na něco, co měl být patrně kultista. Ordinérní magor, blekotající o konci světa a disponující jistými nečistými silami, které nebyly nic moc. Poražen - či vlastně poražena - byla během chvíle a nedalo žádnou práci získat hledaný artefakt. Jen byl tedy poškozen, ale nedalo se svítit, prostě jej elfům donesou i tak. Skupinka se pomalu sunula ven z broučí díry a všichni, ba i trpaslík, se dušovali, že do něčeho takového aspoň týden nevlezou. Na půl cesty ven se tak nějak zahoupaly stěny i půda pod nohama, pak znovu a razantněji...řekněme, že přesun ven z jeskyně byl urychlen o 200%.


Po obhlédnutí okolí všichni seznali, že neměli brát řev kultistky o konci světa na lehkou váhu. Proč? Z jedné vedlejší broučí peleše se s duněním vyvalilo něco, co velikostí odpovídalo bitevní lodi a s trochou nadsázky by onen tvor mohl šňupat rodinný domky, za předpokladu že by je dřív nerozebral na prvočinitele. Prostě ohromný brouk, kterého svět dlouho neviděl a hned tak zase neuvidí, neb musel růst pěkných pár tisíc let. Naši hrdinové na moment odhodili hrdinství a dali se na překotný útěk. Jediný, kdo se zachoval jako pravý hrdina (nebo magor?), byl kouzelník Alan, jenž brouka nejdřív nakrknul ohněm a pak si vylezl na jeden z výstupků průlezu do silithidího hnízda, přičemž nepřestal ostřelovat, ba se tu ohavu pokusil i zmenšit! Leč brouček se namíchl, drbnul hlavou do zvětralého oblouku, na kterém balancoval kouzelník, a ten se rozletěl jako by byl z cukru. Eliz s Angelusem se mezitím pokoušeli nějakým způsobem použít rozhašený artefakt a došli k závěru, že v okolí musí rychle najít stejný druh kamene, ze kterého je vytvořen. Ale rychle, než rozběsněný silithid nadělá z troufalého mága deset malých do školky.


Nenadělal sice, ale nepředbíhejme. Zatím co Alan s trpaslíkem a medičkou utíkali před broukem - dokonce se jej opravdu povedlo o štipec zmenšit - novopečení geologové nalezli potřebný kus skály a s trochou štěstí aktivovali artefakt přímo na místě. Skála se počala hýbat a ukázalo se, že celý ten kus kamene je onen hledaný strážce. V rychlosti bylo vysvětleno oč jde a celá společnost mohla posléze sledovat opravdový boj titánů. Obr byl ve výhodě, protože byl pro hmyz nepoživatelný. V oblacích prachu a písku boj začal, a až když hodnou chvíli nebylo nic slyšet a zvířený mrak se usadil, dalo se čekat, že je konec. Z obřího silithida zbyla placka, z broučího hnízda oraniště, a kamenný obr? Poněkud otlučený, ale stále funkční. S nezbytným poděkováním za záchranu situace byl strážce usazen zpět na původní místo a deaktivován. Zašpinění a stále lehce šokovaní účastníci výpravy se odebrali zpět do pevnosti. Nahlášení všeho dění vzbudilo všeobecný údiv a vyneslo zásobu operačních čepelí na dvacet let dopředu. S pomocí mágů byl kousek za pevností otevřen portál a skupinka se i s vzácným nákladem vrátila domů do Darkshire. Přítomné dámy se mezi sebou chlubily několika předměty, které vypadaly jako drobné perličky - prý že je nalezly náhodou v písku. Nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, ale právě ony "perly" měly být zdrojem dalších nečekaných potíží. Ale o tom zase jindy.

Nu ano, kosmetické zákroky jsou různé - od broušení kopýtek draeneikám, po drobnou operaci na zarostlém palci podkoního (spekuluje se o tom, co je příjemnější). Leč po jisté události, která zapříčinila rychlý odjezd Sinandy z města Darkshire do Alteraku, pak nazpět, a následné několikadenní uzavření na marodce, by si i ty nejlepší kosmetičky vylámaly zuby. Úkol byl jasný. Zbavit Lady okrasy, kterou už několik let nosí na čele, a zabránit tomu, aby tam cokoliv podobného narostlo znovu. Lady si dle svých slov na růžky docela zvykla, prý jsou velice praktické pro čtení v posteli, když se na jeden napíchne svíce. Byla však přehlasována felčary. Odstranění růžků napomůže jak jí osobně, tak i Lordovi, neb pro něj odpadne nutnost spát v helmici. Snadno se řekne, ale hůř se provádí. Co s tím? Ořezat? Upilovat? Useknout? Použít hoblík nebo brusný papír? A jak sakra zajistit, aby se Lady v budoucnu nerozzuřila do nepříčetnosti za použití felové magie? Nakonec se problém vyřešil takříkajíc sám. Po vnitřním užití požehnané oceli bez předchozího umrtvení (princip snad vymysleli goblini) se rohy začaly samy lehce kývat a jednoho dne byly prostě pryč. Tedy ne úplně. V Lordově pracovně se objevila nová trofej.

Bylo nebylo...začíná to jako pohádka, ale spíš to bylo připomenutí nejčernějších vzpomínek lidského druhu. Totiž, aby bylo vše uvedeno na pravou míru: Lord Angelus se rozhodl po nejstarším bratru najít i ty další. A nic příjemného se nedalo očekávat. Aurel byl mrtev a mimo občasných agresivnějších výlevů v boji měl i další mouchy. (I ty, co lítají a bzučí.) Jak jen mohli skončit ti ostatní? Zabiti v boji? Reanimováni? Nebo snad někde pokojně žijí? To by byla sama o sobě ta nejlepší varianta. Ale teď je najít. Aurel si nepamatoval nic, patrně se část jeho vzpomínek vypařila v okamžiku jeho smrti, a Angelus sám byl v době, kdy se dostal od rodičů, až příliš malý na to, aby si pamatoval více. "Sakra, kdyby tak mrtví mohli mluvit", zahromoval Lord nad pohárem medoviny. "Hned by to bylo snazší." Lámal by si s tím hlavu ještě dlouho, kdyby si opět nevzpomenul na staršího bratra a jeho nelehký návrat zpět do běžné společnosti. Ano, v minulosti existoval někdo, kdo dovedl přinutit myšlenky pracovat nesprávným směrem, a dávno zapomenuté chvíle nechal ožít. Ale setkat se s tím člověkem nechtěl. Jistě bude i jiná možnost. Tím spíš, že by se Aurel mohl opět obrátit proti vlastní krvi, jako se stalo naposledy. Lord ani nedopil pohár. Medovina mu zhořkla v ústech, když po marném namáhání hlavy došel k závěru, že nezbyde jiná možnost než najít Serpentii - a co hůř, přesvědčit tu arogantní a nevděčnou mrchu ke spolupráci, aniž by ji rozsekal na kusy.




Pobavil se o nápadu s rodinou a reakce byly rozporuplné, Aurel kupodivu souhlasil, Sinanda se na věc tvářila skepticky. I přesto se vydal na cestu do Dalaranu a snad i dál, podle toho kde se Serpentie usadila. Aurel zmínil jen to, že se při poslední nepěkné srážce, která skončila bojem, nějak dohodli a Serpentie přislíbila, že zůstane na severu, ovšem o podmínkách dohody mlčel jako hrob. Angelus už se dále neptal. Dobře znal některé donucovací metody svého bratra, a z věty, začínající slovy, že "Serpentie slíbila..." mu nebylo příliš dobře. Už proto, že se sám přesvědčil o tom, že ta felem nasáklá potvora, co nyní hledá, nikdy nic neslibuje. Tedy s výjimkou chvíle, kdy byla zlikvidována její tělesná schránka a prokletý duch bloudil po pláních Kalimdoru. To slibovala i modré z nebe. Alespoň to tak řekl Trey, kterého v budoucnosti, jenž nemá nikdy nastat, donutila, aby jí opatřil tělo. Dokázala donutit světlonoše k chladnokrevné vraždě, což hovořilo samo za sebe. S takto neradostnými vyhlídkami začal Angelus prohledávat Dalaran. Použil heslo, že v hospodě se člověk dozví všechno, a brzy i slavil úspěch. Personál v ubytovacím zařízení u banky si za mírný finanční obnos velice rád postěžoval na nesnesitelnou osobu, která si najala jeden z lepších pokojů. To, že do Dalaranu přišla poškubaná jak vstupenka na koncert LVL80ETC, jen potvrdilo doměnku o tom, že s ní Aurel nejednal zrovna v plesových rukavičkách. Po pár dnech ale patrně nabrala dech - odněkud snad i zlato - neboť se začala zařizovat po svém, a tím začaly bolehlavy personálu, místního kadeřníka i krejčích.




Lord by si raději nechal proštípnout ucho a oholit hlavu, ale nedalo se nic dělat. Předem napočítal ne do deseti, ale do dvaceti - a vydal se po schodech k apartmánům. Po cestě se srazil s naprosto deprimovanou pokojskou - prý že ubytované dámě nebyla recht barva povlečení. Žádala antracitově lesklou, ne matnou, k tomu milion připomínek...kdo to má vydržet? Angelus chápavě pokývl a zaklepal na okované dveře. "Pokojová služba" zakňoural, aby napodobil hlas pokojské. "Dále", ozval se tolik známý hlas. Lord vešel a nezbylo mu než uznat, že Serpentia si své přechodné doupě nechala zařídit vkusně. Zaklapl za sebou dveře. "Velmi dobré, až na ta prostěradla", rýpnul si, aby mu byla věnována pozornost. Oslovená nekromantka zvedla oči od knihy. Překvapení bylo dokonalé. "To jsou k nám hosti...očekávala jsem, že už nikoho z vás do smrti neuvidím. Tedy, do vaší smrti, pak bych vás byla navštívila osobně." Angelus měl co dělat, aby ji nepřetáhl mečem. Nadělala jeho lidem mnoho potíží. Věděla to, a zjevně si nevážila toho, že vyvázla se zdravou kůží. "Čemu vděčím za tu pochybnou radost z vaší přítomnosti?" otázala se pichlavě a kupodivu i odložila rozečtenou příručku pro alchymisty. "Potřebuji někoho s vašimi schopnostmi", odpověděl po pravdě. "Víte dobře, co hledám v troskách Lordaeronu." "Hledáte dávnou smrt, chcete vidět, co se stalo v trůnním sále, jinak byste nešel za mnou," podotkla Serpentia. "A také znáte cenu, kterou si určím." "Na takovou věc můžete zapomenout, dotyčný je mrtev," prohlásil Angelus. "Neunesl to, co jste mu udělala v Jaedenaru a po sérii excesů zvolil smrt ve vězení ve Stormwindu."




Ano, to byla sice oficiální verze pro veřejnost, ale zde se nedalo jinak, než prostě trochu zalhat, aby uchránil Treye od potupného umučení démony. Vypadalo to, že i Serpentii taková zpráva přišla vhod. "Mizera. Věděl, co by bylo, kdyby se mi dostal znovu do rukou," konstatovala. "Časem si seženu jinou hračku." "Spokojíte se tedy se zlatem?" nadhodil Lord opatrně - a Serpentie se chytla. Světlonoš v řetězech, nebo hodně toho prokletého žlutého kovu, na nic jiného ji nikdy nikdo neutáhl. "Dobrá," promluvila po chvilce. "Pět tisíc zlatých." Angelovi se opět začala cukat ruka ve snaze lapnout meč a nadělat z té vyděračky deset malých do školky, ale ovládl se. "Souhlasím," kývl a přemýšlel, jak to sakra zahrne do nákladů. "Můžete se odebrat do Darkshire hned, nebo přicestujete později?" Jedno se Serpentii upřít nedalo, sbaleno měla za pár minut a svojí několikadenní nepřítomností udělá personálu hotelu velikou radost. Vzali to portálem do Stormwindu a pak dále na jih. Osazenstvo - i přestrojený Trey, který měl nakázáno se držet co nejdále - se tvářilo značně nedůvěřivě, a po letmém oznámení částky, která měla být Serpentii vyplacena, dokonce konsternovaně. Leč, nedalo se svítit a Lord i s ostatními se chystali na dalekou cestu na sever do srdce území nemrtvých. Na poslední chvíli se vyloženě neopatrně prozradil Trey a dalo mnoho práce uklidnit rozzuřenou Serpentii, které její oběť jen tak tak vyšla z drápů nezraněná. Leč smlouva byla již ujednána a i nekromantka pokládala za nečestné podmínky nedodržet. Koneckonců, zlato dostane a světlonoše může umučit i jindy.




Portál donesl celou skupinu na nejvzdálenější možné místo: Ironforge. Dále už byla nutna cesta na gryfech, a to až na předsunuté stanoviště Argent dawn. Odtud bylo nutno jít kousek zpět k jezeru Lordamere a přeplavit se co možná nejtišeji k ruinám Lordaeronu. Nikdo nestál o to, aby byl načapán nemrtvými. Celá skupina, složená z Elizabeth, Girkona, Angela s jeho nemrtvým příbuzným, a Serpentie, se proplížila do trůnního sálu. Nyní muselo jít všechno ráz na ráz. Eliz pro jistotu vytvořila portál přímo do přístavu a snažila se jej udržet stabilní i přes to, co se dělo kolem ní. Nedávná událost se vtiskla do místa a nezmizela z něj. Přítomní lidé spatřili hrůznou scénu otcovraždy omentovanou pichlavými poznámkami Serpentie, která si nebrala servítky. Hlavně ohledně masakru, který se strhl po smrti krále Tenerase Menethila II. Aurel si ve své neživé podobě zblízka prohlédl to, co učinil ve službách Arthase, a bylo vidět, že to s ním docela zamávalo. Na jedné vraždě se podílet a další, dokonce na své rodině provést, to už chce něco víc, jak fanatický zápal pro věc. "A to rodičové vypadali, že tě docela rádi vidí, Aureli," rýpla si Serpentie. "Alespoň je vidět, že nejhorší smrt je z vyplašení." Pohledy, kterými ta slova mlčky oplatili oba přítomní bratři, nebyly zrovna vřelé. "Hmm, podívejte se na to," hovořila nekromantka dál, když Arthasovi přisluhovači pobíjeli vše živé, co se v trůnním sále nacházelo. "Světlonoši jsou v háji. " Trey byl bez sebe vzteky a sliboval za ty rouhačské řeči nekromantce pomstu do padesátého kolena, až jej ostatní napomínali, že nemá hlučet. Koneckonců, on jako svatý by byl těžce sežratelný, ale ostatní poměrně snadno. Nikdo kromě té rýpavé ženské nezůstal v klidu.




Vražedná scéna trvala na vkus (téměř) každého až příliš dlouho. Konečně padnul poslední strážce i civil... zakrvácená koruna Tenerase Menethila II. se skutálela po podlaze a kapitán Kevhorn skončil stejně jako jeho vládce. Překvapený a zabit rukou svého nejstarsího syna. Zbývalo než vyčkat na chvíli, kdy se do potemnělé místnosti vkradla opatrně se rozhlížející žena, průsvitná a dávno mrtvá stejně jako ti ostatní. Poklekla před opuštěným trůnem a uložila do jeho podstavce věc, kvůli které zde byli ti živí. Opatřila místo matoucími zaříkáními a iluzorní magií. Ještě jednou se rozhlédla a kvapně odkráčela pryč. V tu chvíli vystartovala Serpentie. Ještě než začal celý obraz minulosti mizet, hmátla do podstavce a sevřela v dlani prsten. Přesněji řečeno: jeden ze čtyř, který měl napomoci zbytkům rodiny dát se dohromady. "Myslím, že mi dlužíte nějaké zlato", poznamenala a hodila šperk stále otřesenému Lordovi. "Kolik jste jí slíbil?" vybafl Trey, kterého po čtyřmístné odpovědi málem ranila mrtvice. Skupina se přemístila do přístavu v bažinách. Na víc beztak nebyly síly. Snad řízením osudu se k nim na loď dostal odsouzený zlodějíček, který se z vězení nedostal zrovna legální cestou. Za prokázané dobrodiní (a neprásknutí) slíbil pomoci s hledáním dalšího prstenu, který se měl podle dostupných indicií nacházet ve "městě vysokých věží". Angelus se zachmuřil. Další zkouška bude snad těžší, než tato. Čeká je Dalaran.

Tento zápis kroniky poukazuje na skutečnost, že i v dobách těžkých a za zlé zimy, jakou už nikdo dlouho nepamatuje, si členové Hlídky dokážou udělat ze své mizérie dobrý den. A co že se semlelo? Nic jiného, než že začal padat sníh. Dokonce takovým trapem, že jej nebylo kam dávat. Mrzlo a voda v kašně oproti zvyklostem ztuhla na šutr. Zbývalo než sedět v hostinci a nebo... "Berte, postavíš sněhuláka?" dělala na velitele hlídek psí oči Eliz. "Ale velkého!" Co měl Berthall dělat. Pro krásné oči Elizabeth by přestal pivo pít, do ohně skočil, ba i toho sněhuláka vytvořil. Nápadu se chopili i jiní a z přebyečného sněhu záhy vyrostlo několikero více či méně zdařilých postaviček. Jen ten největší sněhulák, který měl být zvíci kašny, se jaksi nedařil. Pro jednoho by to byla práce na týden, ale když se do kratochvíle zapojili vojáci hlídky, ba i sám Lord Angelus, šlo to skoro samo. Eliz zvětšovala "vypůjčený" klobouk a Lady, šplhajíc po sněhu, propůjčila sněhulákově tváři šibalský výraz. Výsledek hromadné zábavy vydržel na náměstí velmi dlouho. Kéž by bylo takových radostných událostí více.

Sníh začal odtávat a zima pomalu odchází. Spolu s těmito kladnými událostmi přišly i potíže. Starostové a ochránci Jižních marek si s přibývajícím sluncem a krátící se nocí více stěžují na aktivity Defiasů. Toto zlořečené sdružení pobudů a lapků přes zimu jaksi nabralo na síle - což je oproti zkušenostem z předchozích let překvapení. Po smrti Edwina Van Cleefa Defias živořili a jejich největšími úspěchy bylo přepadávání starých babek a krádeže slepic. Jenže nyní bylo všechno naruby. Množí se hlášení o odcizených předmětech, ba i o zraněních, která nemají vzhled, jenž by charakterizoval útok necvičené chátry. Domnělým vrcholem všeho bylo jednání s velitelem Strážného vrchu ve Westfallu. Přímo při rozebírání posledních novinek byl Gryan Stounmantle před očima Lorda a jeho doprovodu postřelen. Okamžitě byla učiněna opatření pro nalezení záškodníka, ale nesetkala se s úspěchem.


Další kapkou do poháru trpělivosti správce Jižních marek se po několika dnech stal nechutný útok na Starostu Lakeshire. Den, ve kterém se měli setkat on, Gryan Stounmantle a Lord Angelus, starosta zkrátka pros... prostě proseděl na místě, na které musí i král pěšky. Pátrání po člověku, který tak trestuhodně zapříčinil odložení setkání, bylo opět neúspěšné. Později se ukázalo, že si starosta Solomon v předvečer sjezdu dopřál večeři, okořeněnou bylinkou se značně projímavými účinky. Kuchař byl na několik dní zavřený, ale dušoval se, že za nic nemohl. Sám doplatil na nepěknou vlastnost bylinek, když ochutnával omáčku, určenou pro stoly vyších kruhů. Z domluvy tedy nebylo nic a Lord, vědom si toho, že při určování data schůzky, nebylo příliš cizích lidí, začal hledat špeha Defias ve vlastních řadách. Kdo by jím mohl být? Zaměstnanci v Darkshirském hostinci? Někdo z místních či snad náhodný vandrovní?


Korunu všemu nasadilo několik oznámených zmizení. Ať již hlášených převážně z Westfallu, nebo Lakeshire. Několik lidí prý zmizelo i ve Stormwindu, což potvrdil jeden člen místní hlídky. Zdá se, že Defias nechávají "zmizet" ty, kteří se o nich nevyjádřili zrovna uctivě. Po roznesení této skutečnosti zavládl mezi obyvateli strach. Nikdo se nechce dostat na seznam pohřešovaných. Ze Strážního vrchu přišla i zpráva o zahlédnutí několika postav, silně připomínajících jezdce z Acheru, ale co by takoví na jihu dělali? Lord vyslechl všechny stížnosti a zvažováno je zdvojení hlídek, které procházejí hvzod z východu na západ. V návaznosti na neblahé události byly kvapně dokončeny veškeré úpravy palisád a na jednom z volných prostranství bylo zřízeno cvičiště hlídek. Defiasové jsou, zdá se, chytřejší a organizovanější, než kdy bývali.

S pokračujícími dny přicházejí stále horší zprávy. S těžkou hlavou chodí hlídky i Lordova rodina, a neuleví jim ani, jindy tolik vyhledávané, sladké tóny houslí potulné umělkyně Liny. Hlídka s vysokou pravděpodobností přišla o vojáka - a Lord o bratra. Doplatil na neprozřetelné pronásledování maskované jezdkyně, která před několika dny drahnou dobu sledovala dění na náměstí. Pokoušel se ji zastavit, leč marně. Nahlásil, že jde po jejích stopách, vyrazil za informacemi a řešením celé záhady nejprve do Stormwindu, následně dále na západ, a již se nevrátil. Po marném hledání přiběhl pouze jeho kůň. Pod sedlem nesl zprávu o jediném slově: Moonbrook. Poslové roznesli do zemí Jižních marek žádosti o zprávy co se týče pohybu Petrusina, případně i jezdkyně, ale po obou jako by se slehla zem. Pátrání v Moonbrooku samotném přineslo více otázek, než odpovědí, a jediným  nalezeným předmětem, byla jehla, zakutálená pod neobvykle čistou a nepoškozenou židlí v radnici.