pro Orkelt Mon Nov 07, 2016 6:52 pmNezlomný
- část pětadvacátá: Prchněte!:
- Nad Darrowmerským jezerem vládlo ticho a mlha. Jediný zvuk, který pět mužů v malé loďce slyšelo, bylo slabé šplouchání, když se vesla člunu ponořila pod vodní hladinu, po dešti klidnou a nehybnou jako zrcadlo. I v mlze se dalo rozeznat, kterým směrem plují a zatímco se od nich čím dál více vzdalovaly břehy Gahrronova statku, tím blíže se ocitali siluetám smutných věží hradu Barovů. Caer Darrow byl centrem jejich moci, jejich velkého a mocného panství. Stále ještě měli dlouhou cestu napříč vodami jezera, ale přesto jim přišlo divné, že nevidí žádné světlo, které by z hradu vycházelo. I přes mlžnou záclonu muži ve člunu dokázali zahlédnout slunce, jenž se pomalu chýlilo ke konci své cesty, ale přesto nikdo v Caer Darrowu nerozdělal ani svíčku. Na člunu nikdo nepromluvil. Všichni si schovávali své myšlenky pro sebe.
Člun drcnul do malého mola v místě, kde stály domky služebnictva. To bydlelo v podhradí, za branou a mimo údolí, do nějž byl vestaven hrad. Creed přivázal člun lodním uzlem k molu a vyškrábal se z něj na břeh. Ostatní jej následovali. Slunce už v tu chvíli z poloviny zmizelo za horami na západě, stále ale bylo dost světla. Gunther se ze člunu dostal jen s pomocí hole a Thuleho.
„Něco je tu špatně,“ zamručel Hiram s rukou na jílci meče.
„Neříkej,“ odpověděl stejně ponuře Bethor.
„Co se tu mohlo stát?“ hryzl se Thule do rtu. „Čekal jsem…no, tohle určitě ne.“
Vesnička pro služebnictvo zela prázdnotou. Ve velké kovárně tiše rezavěly nástroje, polotovary i hotové podkovy a potkani oždibovali prázdný pytel ležící před jedním z domků. Okna byla téměř bez výjimky vytlučená a na dveře se něco podepsalo velkou černou skvrnou. Na římse jednoho z domků sedělo malé hejno vran. Pročesávaly si peří a hladově pozorovaly příchozí poutníky.
„Haló?“ zavolal Bethor. Nikdo mu neodpověděl, jen několik vran se vzneslo k zamlženému nebi. „Haló!“
„Nemyslím si, že tu zůstal někdo, kdo by chtěl odpovědět,“ poznamenal ponuře Gunther. Thule přistoupil k jednou ze znaků na dveřích a pozorně si ho prohlédl, část jeho mysli se ale stále soustředila na to, aby mohl včas uprchnout, pokud by na něj něco zaútočilo.
„Jak se měl jmenovat ten kult?“ zavolal Thule ode dveří.
„Kult zavržených nebo tak nějak, jestli se nepletu,“ odpověděl mu Bethor a vykročil za ním.
„Mhm,“ zamručel Thule a poklepal prstem na skvrnu.
„Co je s tím flekem?“ optal se Diesalven. Gunther se po Bethorově vzoru dokulhal k označeným dveřím.
„To není náhodná skvrna,“ zachmuřil se Thule. „Podle mě je to opršelá kresba. Někdo ty dveře pomaloval, nejspíš ten Kult zavržených.“
„Takže podle tebe za zmizením těch lidí stojí Kult zavržených?“ Bethor to spíše konstatoval, než že by se ptal. Thule přikývl.
„Podle toho, co říkal Hank, lákají nové rekruty z řad nižší třídy. Ale Barovům pod nosem, to že by si troufli?“ rozumoval Diesalven.
„Podle mě bychom se měli podívat na hrad. Třeba o tom lord Barov vážně neví,“ navrhl Gunther.
„Když nic jiného, slíbili jsme to Gahrronovi a dali do záruky moje koně. Měli bychom to zkusit,“ přidal se Diesalven.
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zavrtěl hlavou Thule. „Mám z toho celého špatný pocit.“
„Já taky,“ přimluvil se Hiram. „Lidé obvykle mizí z nějakého důvodu a tenhle bude dost ošklivý.“
„Ale Thule,“ namítl Gunther. „Co se stalo s celým tím slavným Řádem čisté smrti, kterým ses oháněl? Ten už pro tebe ničím není?“ připojil slabý výsměšek. Thule se na svého přítele udiveně podíval.
„Změnil ses, Gusi. Nepamatuju si tě takhle jedovatého,“ upřel na Gunthera zrak. „Bethe, co si o tom myslíš ty?“ Bethor pokrčil rameny.
„Řád má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. Nelíbí se mi to o nic víc, než tobě, Thule, ale myslím si, že bychom od toho neměli utéct.“
„To jsou tři proti dvěma,“ poznamenal neutrálně Diesalven. Thule nakrčil zlostně nos a ani Hiram z výsledku hlasování nebyl nijak nadšený.
„Dobrá,“ prohodil naštvaně Thule. „Pojďme na ten zpropadený hrad.“
I hradní brána byla opuštěná. Naštěstí pro čaroděje ji poslední strážný také nezavřel. Hlavní nádvoří lemované dalšími stavbami, stájemi a ještě jednou kovárnou vypadalo stejně, jako domky služebnictva. Hrad samotný se tyčil nad celou scenérií na vršku kopce za dvěma malými baštami. Celému prostoru vévodila vysoká socha zakladatele rodu, lorda Nikolause Barova. Na jedné z jejích rozpažených pažích sedělo rozcuchané ptačí hnízdo. Tíživé bezvětří doplňovalo úzkostnou atmosféru Caer Darrowu. Když členové Řádu čisté smrti vstoupili na nádvoří, zahlédli jedinou osamělou a smutnou postavu, stojící u studny. Pomalu otáčela rezavým rumpálem a táhla škopek vody na zemský povrch. Thule k ní sebejistým krokem vyrazil.
„Hej, ty!“ zavolal na postavu u studny. Mužík k němu na moment obrátil prázdný pohled a pak se znovu soustředil na studnu. Thule došel až k postavě u studny a zatřásl mu ramenem. Mužík jeho ruku sklepl a až když vytáhl škopek a sundal jej z rumpálu, projevil nějakou ochotu vnímat.
„Co je?“ zeptal se. Jeho hlas zněl až podivně čistě, nebylo v něm žádné zabarvení, žádný chrapot, jen čistý, ničím neomezovaný hlas. Thuleho to v kombinaci s jeho chováním na moment vyvedlo z míry, ale hned se vzpamatoval.
„Chceme mluvit s tvým pánem, lordem Barovem,“ oznámil tak autoritativně, jak jen mohl. Sluha pokrčil rameny, zvedl škopek a mávl na hosty, ať ho následují. Thule se ohlédl za svými společníky, kteří se na něj zatvářili stejně udiveně jako on na ně. Něco tu bylo hodně zle.
„Co chceš?“ utrhl se na sluhu vysoký muž s černými vlasy a pěstěnými vousy. Jeho aristokratický vzhled doplňoval zakřivený nos a bohatě zdobené šaty. Na první pohled obyčejná bílá košile pod blankytnou vestičkou přikrášlenou kožešinovým lemem a zlatými nitkami se ukázala být vyrobená z pravého quel’thalaského magivábí, jedné z nejlepších a nejdražších látek k sehnání. Přes to všechno bylo v jeho očích něco zvláštního, něco matného, co dávalo tušit, že tento mocný muž není úplně sám sebou.
„Lorde Barove, tihle muži s vámi chtějí mluvit,“ řekl nevýrazně sluha. Lord Alexej Barov vzhlédl od své knihy a přejel pohledem po příchozích.
„Znám vás?“ zeptal se nakonec. Zdvihl se od stolu, založil stránku brkem a odložil ji na desku.
„Lorde Barove, je mi ctí, že vás poznávám,“ poklonil se mu lehce Thule a naznačil ostatním, ať udělají to samé. „Jsem Thule Ravenclaw, pán z Fenrisu, a toto jsou moji přátelé.“ Když se Alexej dozvěděl, že přišel šlechtic, jeho tvář se hned rozjasnila.
„Thomasi,“ otočil se na sluhu. „Proč jsi tady pány nepřivítal, jak se sluší a patří?“ Thomas nehnul ani brvou.
„Nezmínili se o tom, co jsou zač,“ řekl dutě. „Chtěli jen mluvit s vámi.“
„Bah, takže bys mi sem přivedl kohokoliv, kdo by hezky poprosil?“ zamračil se Alexej. „Ztrať se! Anebo ne,“ zastavil Thomase, který už byl na odchodu. „Řekněte mi, pane Ravenclawe, jste vy i vaši přátelé hladoví?“ Thule se ani nemusel otáčet. Dobře cítil pohledy na svém krku, ale nemohl někoho takového urazit.
„Posledních pět dní jsme na cestách. Rádi se u vás najíme. A také bychom s vámi chtěli pohovořit.“
„Ano, ano,“ pokýval lord Barov hlavou. „Ale to můžeme probrat u večeře, ne? Bude tam i má žena a dcera a také pár vzácných hostů, společně s vámi. Thomasi!“
„Ano, pane?“ zahučel sluha.
„Ukaž našim hostům, kde je jídelna, a potom se koukej hlásit v kuchyni. Dej jim vědět, ať připraví víc jídla. Jasné?“
„Ano, pane.“
„Dobrá. Pánové, račte se obtěžovat za tímhle nekňubou. Kdybyste měli jakékoli otázky, zodpoví vám je. Také bych vám radil, abyste nevyráželi na výzvědy po mém hradu. Poslední dobou se nám to tu rozpadá a já bych nerad, aby se vám něco stalo. Prostě vyčkejte v sále a buďte tam jako doma. Já i má rodina dorazíme na večeři včas. Ostatně,“ otočil se a poklepal na stolní hodiny ve tvaru stříbrné ryby. „Už se stejně pomalu blíží.“
„Děkujeme vám, lorde Alexeji, že jste nás takhle rychle přijal,“ řekl ještě Thule, než vyšli z lordovy pracovny a vyšli zpět do bohatě zdobené, ale také velmi úzkostné chodby. Alexej Barov za nimi vrhl krátký zdvořilý úsměv, bez náznaku pobavení.
Jídelní sál Barovů rozhodně nesloužil jen k panským pitkám a občasnému hodování. Když Thomas odemkl dveře vykládané ebenovým dřevem, mágové byli velmi překvapeni noblesou jedné z nejstarších komnat Caer Darrowu. I Hiram obdivně hvízdl. Dlouhý stůl s pozlaceným kováním stál na lvích nohách a okolo něj se skvělo šestnáct židlí, každá jiná podle toho, kdo v ní běžně seděl. Nějaké známky výraznějšího používání jich však vykazovalo jen šest. Stůl byl zatím prázdný, až na vysoké svícny pokryté roztaveným voskem a velký prázdný tác uprostřed. Síň byla velmi dobře prosvětlena díky četným oknům, vysokým, ale bez mozaiky, takže lidé uvnitř mohli snadno pozorovat dění venku na jezeře. U stěn stály knihovny naplněné všelijakými spisy a knihami, šikovně seřazenými podle svého obsahu. Nad knihovničkami visely obrazy starých Barovů, zástavy a lovecké trofeje a u stropu visel velký lustr spletený z mnoha jeleního a dančího paroží. Barové zřejmě měli kromě talentu na hospodaření i nadání v oblasti lovu.
Alexejovi hosté nervózně obešli sál a prohlíželi si jeho výzdobu. Thomas jen prohlédl všechny kouty a beze slova odešel.
„Hej, Thomasi!“ zavolal na něj Diesalven, ale to už byl podivný služebník pryč. Hans se obrátil ke svým přátelům. „Co myslíte, že s ním bylo?“ zeptal se.
„Nevím a nemám moc chuť to zjišťovat,“ opáčil Thule. Gunther se dokulhal k židli, která měla na vrcholu svého opěradla překrásně vyřezávanou lilii a s námahou a úlevným heknutím se do ní usadil. Hůl si opřel hned vedle o opěradlo na ruce.
„Byl očarovaný,“ zamumlal Gunther. „Celé tohle místo páchne smrtí. Podle mě tu jsme příliš pozdě.“
„To snad ne,“ zakroutil hlavou Bethor. „Určitě je pro tohle všechno nějaké vysvětlení.“
„Jasně že je,“ přejel Thule prstem po bezchybně čistém stole. „Takové, jaké říkal Gunther. Všichni sloužící jsou už určitě pochytaní a někde uklizení.“
„A Barové do toho budou zapletení,“ přikývl Hiram. „Cítím to.“
„Neměli bychom se tu zdržovat, Bethore,“ ozval se Diesalven. „Prostě za to ustájení zaplatíme a nic se nestane.“
„Ne!“ odmítl rezolutně Bethor. „Děje se tu něco zlého, to víme všichni. Chci vědět, co to je.“
„To špatně dopadne,“ snažil se ho přemluvit Thule. „Musíme pryč, dokud můžeme.“
Dveře vrzly v pantu a všichni se za nimi ohlédli. Dovnitř vešel lord Alexej Barov v doprovodu vysokého štíhlého muže oděného v tmavé plátové zbroji. Obličej mu zakrývala helmice, z níž zíraly dvě pichlavé a ostražité oči. U pasu se mu kýval meč, od pohledu velmi široký a těžký.
„Pánové, omluvte mi moji nevychovanost,“ začal lord Barov. „Musel jsem ještě vyřešit pár detailů ohledně vaší návštěvy. Nicméně, nenechte se pobízet a zasedněte,“ usmál se přívětivě a sám se usadil v čele stolu. Jeho křeslo bylo ze všech největší a jeho hlavice zpodobňovala hlavu krále Terenase a trnitou korunu. Zbrojnoš se postavil vedle dveří, spojil svěšené ruce ve výšce pasu, lehce se rozkročil a znehybněl. Celou dobu upíral hledím zrak na mágy, kteří se nejistě posadili ke stolu.
„Tam prosím ne,“ vztáhl náhle lord Barov ruku, když se chtěl Diesalven posadit na židli hned vedle lorda. Měla na sobě vyřezaného jednorožce. „Tam sedává má drahá žena Illucia. Ale můžete se posadit hned vedle. Ona i má dcera se zanedlouho také připojí. A s nimi i náš další host.“ Barov zabloudil na moment pohledem ke zbrojnoši. „Tohle je Černý Marduk, moje osobní stráž.“ Mágové zdvořile přikývli na pozdrav Mardukovi. Ten nehnul ani brvou. Alexej vzal za malý zvonek a zazvonil.
„Ano, pane?“ zahučel od menších dvířek Thomas. Mágové sebou trhli. Těch dveří si vůbec nevšimli a už vůbec nečekali, že jimi přijde Thomas.
„Dones nám něco k pití a oběhni opozdilce, že už na ně čekáme.“ Thomas cosi zabručel a zmizel. „A teď se pánové omlouvám, ale obávám se, že mi unikla jména vás ostatních,“ rozhlédl se po svých spolustolovnících.
„Jak jsem již řekl, já jsem Thule Ravenclaw z Fenrisu,“ chopil se Thule rychle iniciativy. „Tohle jsou mí přátelé Bethor Iceshard, Gunther Arcanus, Hans Diesalven a sir Hiram Creed.“
„Sir?“ nadzdvihl obočí Alexej. „Jste tedy rytířem?“
„Po právu ano,“ řekl neochotně Hiram. „Nicméně z rodinných statků mi zbyla jen tahle pobitá kožená kazajka, něco peněz a meč.“
„Oh,“ vydechl lord. „Směl bych se na něj podívat?“ Hiram bez řečí vstal, vytasil meč z pochvy a jílcem napřed jej podal lordu Barovi přes desku stolu. „Úžasná práce,“ obdivoval lord zbraně, když ji držel ve svých rukách. „Vy jste z východu?“ obrátil svůj obličej zpět k rytíři.
„Ano,“ řekl poněkud překvapeně Hiram. „Jak jste to poznal?“
„Víte, tady na západě jsou v oblibě spíše těžké zbraně, masivní, robustní. Ale lidé z východu jsou trochu ovlivněni Quel’thalasem a tak se snaží o lehké a vzdušné meče. Stejně tak ty malé zoubky,“ přejel prstem po plamenné čepeli, jejíž hrana se vlnila jako mořská hladina. „Je to velmi účinný trik vůči trolům, kterých, jak vím, máte na východě dost. Odkud přesně pocházíte?“
„Můj otec byl jedním z velitelů v internačním táboře v Arathorské vysočině. To bylo ještě před tím povstáním. Já se ale narodil kus odtamtud, na farmě Callowů.“
„Ah ták. Bojoval jste s trolly?“
„Ano,“ přikývl Creed. Princ Trollbane mi za to udělil rytířský titul.“
„Zajímavé, jen co je pravda,“ prohrábl si Barov pěstěné vousy a téměř obřadně podal Creedovi jeho meč nazpět. „Nepochybuju o tom, že si svoji pozici zasloužíte.“
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Thomas s džbánkem v jedné a tácem s krásnými vysokými sklenicemi v druhé ruce. Doprovázel jej vysoký muž okolo pětačtyřiceti let se začínajícím břichem. Na sobě měl dlouhé nařasené róby tmavě modré barvy, poseté stříbrnou pavučinkou ozdobných nití. Na rozdíl od Gunthera, který se snažil pod kloboukem schovat co největší část obličeje, tenhle mág byl prostovlasý a hrdě dával světu na odiv havraní vlasy i mužný knír. Jeho tmavá kůže odkazovala na jižní původ.
„Magistr Frostfinger, dobře že jste tady. Prosím, posaďte se,“ ukázal lord Alexej na volné místo o dvě židle nalevo od něj. Frostfinger se lehce uklonil a elegantně se usadil na místo. „Pánové, představuji vám Rase Frostfingera, jednoho z arcimágů velkého města Stromgardu.“
„Těší mě,“ znovu se poklonil Ras, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. Gunther si na něm okamžitě všiml něčeho, co silně podkopalo jeho důvěru v arcimága ze Stromgardu. Nosil rukavice.
Konverzaci mezi hosty přerušilo až energické zaklepání na dveře, které všechny přehlušilo a za nímž se všichni ohlédli. Do sálu vstoupily dvě ženy. Obě na sobě měly černé sametové šaty a nevypadaly příliš zdravě. Působily dojmem, jako kdyby toho poslední dobou příliš mnoho nenaspaly. Ta starší se usadila na židli, v níž se původně chtěl uvelebit Diesalven. Mladší udělala drobné pukrle a sedla si naproti ní. Obě bývaly nepochybně velmi krásné a u té mladší její krása ještě zůstávala jako u sušené růže. Měly dlouhé černé vlasy a tmavé kruhy pod očima. Mladší žena navíc měla na čele diadém se znakem zlatého oka.
„Konečně,“ postavil se lord Barov. „Pánové, tohle je má sličná žena Illucia a má dcera Jandice, arcimágyně z Dalaranu.“ Zaznělo šoupání židlí, jak se muži u stolu zběžně snažili co nejrychleji postavit.
„Jen seďte, pánové,“ usmála se unaveně Jandice. „Nezakleji vás v žáby, když zůstanete sedět.“
„Výborně,“ znovu se usadil lord Barov do svého křesla a zazvonil.
„Ano, pane?“ zjevil se v sále okamžitě Thomas.
„Můžeš nosit na stůl.“
„Ano, pane.“
Najednou Thule na svém křesle mezi Jandice a Bethorem trochu nadskočil a zasykl, jako když ho píchne. Illucia se na něj zvědavě zahleděla.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se. Thule se na moment zadíval do jejích zarudlých očí a ihned odvrátil zrak.
„Ale jistě, lady Illucie,“ snažil se znít tak nezúčastněně jak jen dokázal. „V naprostém.“
„Kult zavržených?“ podivil se lord Barov.
„Alespoň tak o tom náš přítel farmář mluvil,“ přisvědčil Bethor. „Podle nás se jich vážně obává.“ Alexej se trochu zachmuřil, opřel se lokty o desku stolu a spojil ruce.
„To, o čem mluvil, se jmenuje Kult zatracených a není to lecjaká sekta, která se jednou za čas vynoří a pokouší se nastolit nový světový řád. Jen se podívejte po našem hradě.“ Gunther se podvědomě podíval na Marduka stojícího u dveří. Ani se nepohnul.
„Chcete říct, že vám odvedli všechny sluhy?“ zhrozil se Hiram.
„Všechny neodvedli,“ protáhl obličej lord. „Některé rovnou zmasakrovali.“
„Otec si myslí, že se snaží vyvolat válku mezi rody,“ přispěla svojí troškou Jandice. Alexej přikývl.
„Proto jsem vyslal několik poslů do Lordaeronu s žádostí o pomoc. Zatím ale nemám žádné zprávy.“
„Vy se s nimi nedokážete vypořádat sám?“ zeptal se Diesalven. Lord zavrtěl hlavou.
„Je to politika, pane Diesalvene,“ vysvětlovala Illucia. „Alexej nemůže jen tak sebrat armádu a jít si to s tím kultem vypořádat. Mají své lidi i za hranicemi našeho panství a kdyby na ně rod Barovů vyrazil, tak by si nějaký z okolních pánů mohl myslet, že to je jen zástěrka pro útok na něj.“
„A proto tu sedíme a nic neděláme,“ zabručel Gunther. Illucia se po něm zlobně ohlédla.
„Váš přítel očividně nechápe břemena vlády, lorde Ravenclawe,“ pohlédla Thulemu zpříma do očí.
„A co Dalaran?“ pokusil se Bethor zamluvit Guntherovu drzost. „Nemohl by ten nějak pomoci?“
„Poslouchal jste mne, mistře Icesharde? Nemůže nám pomoci ze stejných důvodů, z jakých si nemůžeme pomoci sami. A Andorhal je velké město.“
„Které teď mají v područí, že?“ řekl Ras s kamenným výrazem. „A také jsem zaslechl, že tam mají schopné nekromanty.“
„To jsou jen zvěsti,“ pospíšila si Jandice. „Dalaran nic takového nepotvrdil.“ Ras na arcimágyni upřel pevný pohled.
„Slečno Jandice, vážím si vaší pozice, ale ne vše, co Dalaran nepotvrdí, je nepravdivé. Já pevně věřím, že se v tom městě skrývá tlupa nekromantů. Na vašem místě, pánové,“ obrátil se na zbylé hosty. „Bych se Andorhalu vyhnul.“
„Nemáme ani v plánu tam jet,“ zamručel Diesalven.
„Výborně. Tím lépe pro vás.“
Den se chýlil ke konci a tak lord Barov pozval Řád čisté smrti, aby u něj na hradě přespal. Přijali, částečně proto, aby nemuseli spát venku, a zčásti proto, že se lorda báli víc, než byli ochotni přiznat. Thomas je odvedl na pokoje. Každý měl svůj, jednolůžkový, který zůstal po služebnictvu. Omlouval se tím, že v poslední době příliš mnoho hostů neměli a tak z pokojů pro hosty udělali skladiště. Jakmile ale sluha zmizel za dvěma rohy, Thule nenápadně broukl na své přátele.
„Pst, pojďte sem ještě.“ Ostatní, kteří už byli na cestě na pokoj, se otočil a zvědavě se zadívali na Thuleho. Ten se rozhlédl a pak vytáhl z kapsy malý papírek. „Jandice mě kopla pod stolem a tohle mi předala,“ vysvětlil. Na proužku papíru stál vzkaz.
Prchněte!
Dům Barovů je prokletý a pod vlivem Kultu zatracených. Utečte dříve, než jejich vliv pohltí i mě. Běžte do Dalaranu a řekněte jim, co se tu děje. Někdo to musí zastavit.
Hodně štěstí.
Thule se na své přátele významně podíval. I oni si vyměnili významné pohledy. Nikdo nejdřív neřekl ani slovo. Všichni si mysleli to samé.
„Tedy už v noci?“ vyslovil onu otázku Bethor. Přikývli.
