-Nezlomný-

Hubený učedník rozsvítil svíčku. Zatím jen jednu, i když jich ve své brašně nesl několik. Její světlo mu ale prozatím stačilo, se zbytkem počká na své přátele. Opatrně sestupoval po úzkých schodech až do potemnělého sklep. Vše už tam měli nachystáno. Usadil svíci do stojanu a zapálil od ní dvě další. Mihotavé světlo prosvětlilo sklep a odhalilo učedníkovu tvář, tak hubenou, jako jeho tělo. Učeň vytáhl pergamen, rozvinul jej na stůl vedle stojanu a položil vedle něj černý brk. Inkoust nepotřeboval, pero totiž bylo očarované, aby psalo to, co mu řekli. Podíval se na své dílo, usadil se na židli a uhladil si fialovou róbu.

Zanedlouho se ozvalo vrznutí nad schody. Učedník rychle vytáhl hůlku a namířil ji směrem ke schodům.
„Kdo je tam?“ zeptal se, tiše, ale důrazně.
„Klid,“ odpověděl mu známý hlas. „To jsem já, Bethor.“ Učeň zastrčil hůlku do širokého rukávu a s úsměvem vstal.
„To jsem rád, že jsi tady. Nevíš, kde je Gunther?“
„Ne, Thule,“ zavrtěl Bethor hlavou. „Čekal jsem na něj, ale má zpoždění.“ Thule svému příteli přistrčil židli.

Bethor byl o něco svalnatější a podsaditější než Thule, ale neměl takové zázemí. Oproti tomu Thule pocházel z rodu Havraspárů, majitelů hradu na Fenriském jezeře. Bethor byl jen další z neznámých kouzelníčků, u který se ukázal talent a nějak se dostali až do Dalaranu.

„Přinesl jsem trochu moštu. Dáš si?“ Nabídl Bethor Thuleovi odšpuntovanou láhev. První učedník s díky přijal a lokl si.
„Od tebe bych čekal, že sem doneseš spíše něco tvrdšího,“ pousmál se Thule, když si utřel pusu do rukávu. Bethor náznak úsměvu opětoval, ale rychle zvážněl.
„Nejsem pitomec,“ řekl a sám se napil. „Dneska musíme být střízliví. A doufám, že to zase nepraskne, jako ta záležitost s tím slouhou.“
„Myslíš to, jak jsme Alaricovi nakukali, že když zůstane pohřbený přes noc, tak ho naučíme naše triky? To už odnesla voda. Ale že jsme se při tom nasmáli,“ dodal spiklenecky. Bethor se srdečně zasmál.
„Jo, nasmáli, ale mistr Ataeric se nesmál ani trochu. A já nestojím o to být zase jeho pokusný králík.“
„Prosím tě, dimenzionální kapsy, co se ti tam může stát? To starý Dalar mi vyprávěl o jednom učedníkovi, na kterém dělali pokusy s portály.“
„Jak s portály?“ podivil se Bethor a nevěřícně zavrtěl čupřinou světle hnědých vlasů.
„No kolik je potřeba času k vyrobení portálu, abys jím prošel bez úhony. Takže pokaždé vyčarovali nový za kratší dobu a toho chudáka jím prohodili. Dovedeš si představit, jak to muselo vypadat, když tu hranici překročili.“
„No nazdar,“ napil se znovu Bethor, jako by mu mošt mohl ulevit. „Zlatý dimenzionální kapsy. Ale taky žádný med, to ti povím.“
„O tom žádná,“ přitakal Thule a zamručel, když mu ze stropu spadla malá kapka vody na čelo. Podíval se nahoru, k vlhkému mechu a dřevu. „Taky jsme si mohli najít lepší místo,“ zabručel.
„Dej pokoj,“ ohradil se Bethor. „Dělal jsem, co jsem mohl, a tenhle dům je pro takovou akci až až. Tady nás nenajdou a to je hlavní. Každý někde začínal, ne?“
„Jo, ale…“ chtěl něco namítnout Thule, ale v tom se ozvaly dveře. Tentokrát vyskočili oba dva, připraveni zaklít příchozího, kdyby jím byl někdo nesprávný. Na Bethorově hůlce se dokonce zablesklo pár slaboučkých paprsků.
„Skloňte to, kamarádi,“ řekl ledový hlas.
„No vida,“ zasmál se Bethor. „Jestli to není náš génius Gunther. Dal sis na čas.“
„Omlouvám se,“ zabručel Gunther, když sestoupil po schodech. „Trochu jsem se zdržel, když jsem se plížil z pokoje. Alaric se nám chtěl pomstít a celou dobu brousil před mojí komorou.“ Sundal si černý špičatý klobouk a pověsil jej na stěnu. Pak si přisedl a hned chytil do ruky lahev s moštem.
„A co to máš za ozdobu?“ ukázal Thule hůlkou na klobouk. Gunther se ohlédl.
„Tohle? To jsem koupil za pár stříbrňáků ve Vláknech osudu. Hodí se k naší budoucnosti.“
„Přesně tak,“ zamával Thule hůlkou. „Pánové, můžeme začít?“
„Samozřejmě,“ zvedl se Bethor ze židle.
„Ovšem.“ Gunther udělal to samé a vytáhl svoji hůlku.

Thule si odkašlal a položil svůj brk na pergamen. Černé pero se ihned zdvihlo a čekalo, co jeho pán řekne.
„My, Thule Havraspár…“
„…Bethor Zmrzlostřep…“
„…a Gunther Arcanus…“
„…tímto zakládáme Řád čisté smrti. Řád, který se od dnešního dne až do skonání času zavazuje k boji ohněm s ohněm. Budeme vykořeňovat hrozbu nemrtvých tak, že obrátíme jejich moc proti nim. Zde jsou pravidla Řádu čisté smrti, pevná a neměnná.
Pravidlo první: Existence Řádu nesmí být odhalena nikomu, komu nedůvěřuje celá rada.“
„Pravidlo druhé: Členové řádu smí používat nekromancii pouze k boji s nemrtvými.“
„Pravidlo třetí: Požívání nekromancie vůči živým s úmyslem škodit je zakázáno.“
„Pravidlo čtvrté: Používání nekromancie pro osobní blaho je zakázáno.“
„Pravidlo páté: V případě úmrtí člena Řádu se nesmí dotyčný člen přivést zpět k životu.“
„Pravidlo šesté: Žádný člen se nesmí vydávat na mise bez svolení rady.“
„Pravidlo sedmé: V případě, že člen Řádu propadne nemrtvým a přidá se na jejich stranu, je z Řádu vyloučen.“
„Pravidlo osmé: Za žádnou cenu nesmí být cena za vítězství dosažené nekromancií vyšší, než dobro z ní vzešlé. V takovém případě musí člen najít jinou cestu.“
„Pravidlo deváté,“ řekli všichni společně. „Řád čisté smrti nepodléhá nikomu, pouze sám sobě a většímu dobru. Byl zrozen s dobrými úmysly a vždy bude sloužit jen dobru. Toto jsou zakládající zákony Řádu čisté smrti, které stvrzujeme my, Thule Havraspár, Bethor Zmrzlostřep a Gunther Arcanus.“
„Pánové,“ pronesl Bethor slavnostně. „Pozvedněte své hůlky.“ Tři učedníci napřáhli své učňovské hůlky z ebenového dřeva před sebe tak, aby se dotýkaly špičkami. Každý zamručel zaklínadlo a ze špic vytryskla černofialová záře. Hůlky se k sobě přitiskly a začaly jedna druhou obepínat. Nepraskly, jak se dalo očekávat, ale místo toho se vpletly do sebe, až vytvořily jedinou hůlku, připomínající cop. Gunther vzal spletenou hůlku do rukou, vytáhl z kapsy malé zlaté očko a nasadil jej na konec hůlky.
„Nechť je tato splétaná hůlka symbolem našeho přátelství a boje proti nepříteli,“ zvolal Arcanus a položil ji na nově sepsaná pravidla.

Řád čisté smrti se mohl pustit do práce.

Než mě začnete hejtovat za to, že jsem přeložil jména, tak to není moje dílo, to už kdysi udělala Eynor v jedné své povídce. Já to jen zrecykloval.

Gunther otevřel dveře a rázoval rychlými kroky přímo ke katedře. Na tváře svých studentů, které jej pozorovaly, se ani nepodíval. Položil svůj ošoupaný klobouk z černého sametu na stůl, vedle něj našel místo pro těžkou knihu, z šuplete vytáhl blok spolu s malým amuletem a zamračil se na učně na lavicích před sebou. Neřekl ani slovo, jen střídavě hleděl do svého publika a do bloku. Občas podezřívavě pohlédl mezi ztichlé a bledé obličeje a na amulet, ale vždy něco zabručel a odškrtl si položku. Nakonec uložil blok s amuletem zpět na stůl a napsal svoje jméno na tabuli. Magistr Gunther Arcanus. Vypadalo to moc hezky, to mu musel každý uznat.

„Vítejte na první hodině semináře nekromancie,“ zvolal ledově. V místnosti bylo ticho, že by tam slyšel spadnout špendlík. „Jmenuji se magistr Gunther Arcanus a budu vaším profesorem na toto zakázané téma. Hned na samém začátku vás chci informovat, že tento seminář bude přísně tajný a převážně teoretický.“ Třídou se ozvalo několik nesouhlasných šepotů. „Ticho! Já vím, že jste se nedostali až do čtvrtého ročníku bez jediné poskvrnky a deliktu s nejlepšími známkami jen proto, abyste studovali teoretickou nekromancii. Chápu, že byste chtěli oživovat mrtvé a vyvolávat duchy. Máte smůlu! Toto je nekromancie, žádné poločáry! Když zvrtáte abjuraci, pobudete si pár dní na ošetřovně. Když pokazíte divinaci, možná na čas oslepnete. Ale pokud se pokusíte o nekromanční kouzlo, na které nemáte, odneste to nejen vy, ale dost možná celé město! Takže pokud někoho uvidím, jak se pokouší o něco nepřístojného, okamžitě letí z mého semináře a dostává školní trest nejvyššího kalibru! Je to jasné?“
„Ano, magistře Arcane,“ ozvalo se jednohlasně, i když pár studentů zamumlalo ještě něco dalšího. Gunther dělal, že si toho nevšiml.
„To rád slyším,“ zabručel a mávl rukou k tabuli. Jeho jméno ihned zmizelo a tabule byla opět černá jako noc. „Začneme. Kdo mi poví něco o nekromancii jako první?“ Hned se přihlásil student v první řadě, trochu obtloustlý a s gnómskými brýlemi. „Nuže?“ ukázal na něj magistr.
„Nekromancie je škola magie zaměřená na manipulaci s mrtvými těly a jejich dušemi,“ vyhrkl okamžitě.
„No ovšemže, moulo. To všichni víme, proto jsme přece tady!“ zvolala jedna ze studentek. Gunther k ní střelil pohledem. Byla to jedna z vysokých elfů. Gunther proti elfům nic neměl, přesto ho dokázali rozdráždit mnohem snáz než jakákoli jiná rasa. Elfská slečna se tvářila velmi potměšile a hrála si se svými světlými vlasy.
„Nepřerušujte svého kolegu. Ostatně, zatím řekl mnohem víc rozumného než vy, slečno,“ nahlédl Gunther do svého bloku. „Malicia, je to tak?“
„Ano, magistře,“ přikývla Malicia. Vypadala mladě, ale Gunther moc dobře věděl, že je možná starší, než on sám.
„Tak nám něco povězte. Například o původu nekromancie.“ Malicia se sebejistě postavila a začala odříkávat látku.
„První případy nekromancie máme od nathrezimů, kteří během Války Prastarých reanimovali mrtvé noční elfy, aby bojovali po jejich boku,“ mluvila Malicia. Gunther si založil ruce na hrudi a elfku si měřil. „Další, kdo na Azerothu něco takového zkoušel, byli trollové, když Hakkar, Trhač duší, předvedl svým kněžím Atal’ai, jak využívat síly zabitých nepřátel ve svůj prospěch. V každém případě nekromancie, jak ji známe dnes, k nám přišla od Gul’dana a jeho nekrolytů z Draenoru. Tito černokněžníci krom mnoha dalších hrůzných činů dokázali vytrhnout duši z těla a vložit ji do jiného a…“ Gunther mávl rukou.
„To stačí. Pěkně, opravdu moc pěkně…jste to zopakovala támhle po vašem kolegovi! Já nejsem pitomec, všechno jsem viděl! Sednout!“ vykřikl a práskl pěstí do katedry, až kniha a klobouk na ní nadskočili. Malicia sklopila hlavu a sedla si, přičemž zamumlala pár sotva slyšitelných nadávek na magistrovu adresu. „A ty narážky si nechte! Nicméně…“ otevřel Gunther knihu. „Váš kolega vám radil správně. Gul’dan a jeho poskoci jsou skutečně zodpovědní za tu formu nekromancie, která nám tu řádí a kypí u jedinců, kteří si myslí, že jsou mimo zákon a nejmocnější na světě. Žádný div, že dlouho nevydrží. Přesto jsou divocí nekromanti velkou hrozbou. Neznají své hranice a i pokud ano, stejně je překročí. A právě proto existuje tento seminář. Ne aby vás naučil, jak se stát mocným nekromantem, ale jak se stát nekromantem, který nad sebou dokáže udržet kontrolu nebo ještě lépe, abyste se stali někým, kdo nekromancii nebude vůbec využívat, ale místo toho použije znalosti zde nabyté, aby se dokázal nekromantům postavit a porazit je. Pokud se to někomu nelíbí, může opustit posluchárnu.“

Dva studenti si něco pošeptali, zvedli se a beze slova odešli. Gunther nehnul ani brvou.
„Nejsou první ani poslední, ale aspoň mají dost rozumu. A co se týče vás ostatních,“ přelétl zběžně pohledem celou třídu. „Je mi jasné, že mnoho z vás je bude následovat. Za to se nezlobím. Prostě ztratíte své iluze a vrátíte se k tradičnějším zaměřením. Tak pokračujme. Jaký je magický základ nekromancie?“ Chvíli bylo ticho, než se brejlounek odhodlal zvednout ruku.
„Fel?“ spíše se zeptal, než že by doopravdy odpověděl.
„Fel. To je zajímavé. Proč si to myslíte, kolego?“ zeptal se ho Arcanus.
„No…má neblahé účinky na svého kouzelníka a…a taky na prostředí,“ koktal. Bylo na něm vidět, že co nevyčte z knih, to neví. Gunther nakrčil nos. Typický šprt. Tihle, co se jen naučí a pak to zapomenou, jsou v magii k ničemu. „A ve výsledku nakonec své médium pohltí a…“
„To stačí,“ zastavil jej magistr. „Zaprvé, pane vševíme, nekromancie nemá s felem díky bohům co dělat. Je to nečistá forma arkány. Ty ,neblahé účinky‘, jak jste je nazval, jsou způsobeny tím, že manipulujeme se smrtí a to zanechává své jizvy. Je to podobné, jako kdybyste si spálili ruku při čarování ohnivých kouzel. Jak je tedy možné, že si ohněm ruce nespálíme, ale tělo nám při nekromancii chřadne?“

Teď trvalo ještě déle, než se někdo zmohl na nějakou odpověď. Ne však z nedostatku ochoty. Třídu naplnilo vzrušené špitání, jak každý učeň vyložil svou teorii sousedovi, který mu zase předložil její nedostatky. Po několika minutách se Gunther posadil na židli za katedru a otevřel knihu před sebou. Maskoval tím, že byl velmi unavený. Pyšnil se tím, že nekromancii provozoval již dvanáct let a nezanechala na něm téměř žádné stopy. Téměř. Snadno se unavil už z prostého stání. A to svého zaměření téměř neužíval. Většina mágů, kteří nenavštěvovali jeho obvyklé semináře, jej měla za abjuristu a divinora, ale Gunther tušil, že jeho tajné přednášky jsou spíše veřejným tajemstvím než čímkoli jiným. Vzpomínal také na své dva přátele, Thula a Bethora. Co věděl, tak oba nekromancii opustili a věnovali se svým záležitostem. Bethor se vrhl na kryomancii a v Lordaeronu se dobře uchytil, zatímco Thule se vrátil na svůj hrad na Fenriském jezeře, který zdědil jako poslední z rodu Havraspárů, a staral se o své panství.


„Magistře Arcane,“ ozval se jeden ze studentů. Gunther obrátil stránku a zabručel. „Nemohlo by to být tím, že poznáme, když nás oheň pálí a tak si dáváme pozor?“
„Pokračujte, prosím,“ usmál se v duchu Gunther. „Pane…?“
„Hans Diesalven, mistře. Pokud totiž obvykle tvoříme kouzlo, které nám může ublížit, rovnou si dáváme pozor, aby nám nic neudělalo. Jakmile ale něco pokazíme, spálíme se a to nás varuje, že je něco špatně. Ale jestli uvažuju správně, nekromancie škodí, aniž bychom ji cítili, nemáme tedy jak moc zjistit, jestli postupujeme správně.“
„Nejste daleko od pravdy, pane Diesalvene. Naopak, uvažujete správně. Avšak to není nejčastější ani zdaleka jediný důvod, proč se tomu tak děje. Nicméně se s tím prozatím spokojíme.
Ano, je pravda, že pokud čarujete se smrtí, často necítíte, co se s vámi děje. Samozřejmě, můžeme použít ochranné kouzlo ještě předtím, než se vrhneme na nekromancii, ale jak poznáme, že nás plně chrání? Nemůže někde, lidově řečeno, protékat? Víte, nekromancie jako plně uznaná škola magie je velmi mladá a kontroverzní a proto v ní jsou stále velké otazníky. Není pochyb, že jednoho dne tuto divokou magii dokážeme zkrotit a přivést pod kontrolu, ale kdo ví, kdy to bude. Právě praktické znemožnění sledování chyb, dokud není příliš pozdě, její výzkum neskutečně ztíží. Ale já věřím, že se to podaří. Máte u mne pochvalu, pane Diesalvene.“

Poslední student opustil učebnu a Gunther osaměl. Byla to vydařená přednáška a měl dobrý pocit, že se z jeho žáků nestanou nezodpovědní nekromanti. Podíval se na tabuli, kterou popsal nejrůznějšími termíny a formulacemi, pokreslil cykly zaříkávání a spoustou dalších věcí. Nahnul se nad katedru, vytáhl ze šuplíku starou omšelou houbu a namočil ji do umyvadla, které si nechal přidělat na stěnu, kdyby snad někdo potřeboval umýt ruce. S mokrou houbou přistoupil k tabuli a začal ji mazat. Jistě, mohl by ji smazat kouzlem, ale kde v tom byla zábava? Monotónní pohyby jej uklidňovaly. Nahoru, smáznout dolů, nahoru, smáznout dolů… Koneckonců, každý z mistrů tady musel mít nějakou zvláštnost, jestli se chtěl udržet při zdravé mysli.

Zálibně si prohlédl mokrou tabuli. Dobře smazat křídový prach není jen tak a Gunthera stálo mnoho hodin, než si vytvořil vlastní osobitý grif. Položil houbu na stůl, jednoduchým zaklínadlem ji zase vysušil a opět uzamkl v šupleti. O tomhle nikdo nemusel vědět. Na svoje nekromantské znalosti byl hrdý, ale houbu by zapíral až do hořkého konce. Opláchl si ruce a navoněl slabým parfémem, aby přebil zápach z houby. Pořádně si je umyje až bude doma. Popadl svůj omšelý černý klobouk a knihu, kterou si donesl na hodinu, klobouk nasadil na hlavu a vyrazil ze dveří učebny.


„Mistr Arcanus?“ zeptal se Guntherovi za zády hlas, jakmile zamkl dveře. Bleskurychle se otočil, aby zjistil, kdo na něj mluví. Zčásti to bylo i kvůli záchvatu paranoie. Hleděl do tváře staršího muže s šedými vlasy a hladce oholenou tváří, která vypadala mnohem mladší, než mohl její nositel být. Oblečen byl čistě a úhledně ve fialových róbách se znakem Kirin Toru. Gunther si ve svém černém klobouku a už notně obnošených šatech přišel jako netopýr vedle motýla. „Jsem rád, že jsem vás našel. Chtěl bych s vámi hovořit.“ Gunther si ho prohlédl přimhouřeným okem.
„A vy jste…?“ řekl tázavě.
„Arcimág Kel’thuzad, mistře.“ Gunther smekl klobouk a lehce se uklonil.
„Omlouvám se, arcimágu. Ovšemže spolu můžeme promluvit. Je to pro mne velká čest. Ale tady je to trochu nedůstojné. Smím vás pozvat k sobě?“ Kel’thuzad se usmál.
„To budu potěšen. Pojďme.“


Vyšli ze suterénu školy a prošli přes hlavní náměstí. Byl krásný jarní den, lehký větřík si pohrával s květinami v truhlících i se špičkou Guntherova klobouku a několik bílých mraků na nebi bránilo slunci, aby fialové střechy kouzelnického města rozpálilo. Gunther byl o trochu menší než Kel’thuzad, takže musel vždy trochu zvednout hlavu nebo aspoň krempu svého klobouku, pokud mu měl arcimág vidět do obličeje.
„Proč jste se mnou chtěl mluvit, pane Kel’thuzade?“ nadzdvihl Gunther krempu.
„Jde o dost delikátní věc, magistře. Mám totiž zájem o konzultaci ve vašem oboru. Slyšel jsem, že jste na dané téma odborník.“
„Milerád. Oč se jedná? Abjurace nebo divinace? Neřekl bych, že jsem přímo odborník, ale mé zkušenosti jsou dost vysoké, takže rád pomohu.“
„O nic z toho nejde, milý Arcane. Měl jsem spíše na mysli vaše, jak to říct…stínové zaměření.“ Arcanovi se zrychlilo srdce, ale nedal to na sobě znát. Není přece možné, aby o tom arcimág věděl. V tom případě by v Dalaranu mohl velmi snadno skončit. Měl sice ústní svolení od arcimága Antonida, který ho měl krýt, alespoň do chvíle, než jeho zájem přeroste z akademického na mnohem větší, ale Kel’thuzad byl stejně jako Antonidas v Radě Šesti a ta by v žádném případě nechtěla ve městě nekromanta, ať už sebeloajálnějšího Kirin Toru.
„O čem to mluvíte, arcimágu?“ zeptal se na oko překvapeně. Dobře však věděl, co Kel’thuzad myslí. Arcimág se jen zasmál.
„Nehrajte na mě divadýlko, Arcane,“ náhle zvážněl. „Vím o vašich tajných seminářích. Vím o vaší minulosti, o ,Řádu čisté smrti.‘ Vím o celém vašem životě, Arcane. Vím, že jste ve skutečnosti nekromant.“ Poslední větu spíše zašeptal, aby je nikdo neslyšel.
„To jsou pomluvy!“ vzkřikl Gunther. „Mé tajné semináře jsou pro ty, kteří se chtějí dozvědět více o abjuraci a divinaci. Žádný Řád čisté smrti neexistuje. Je mi líto, pane Kel’thuzade, ale spletl jste si člověka.“
„Podívejte se, mistře Arcane, já vám nechci dělat nepříjemnosti. Nedělejte ze mne hlupáka, nebo bych vás taky před Radou Šesti mohl nahlásit. Já však věřím, že vaše nekromancie je čistě akademická, bez touhy ji kdy zneužít. Stejně, už je to více méně veřejné tajemství než cokoli jiného. Jediné co chci, je s vámi prokonzultovat pár věcí ohledně nekromancie.“
„Jen to?“ změřil si Gunther arcimága.
„Jen to,“ přisvědčil Kel’thuzad.
„A co že vás to tak zajímá, arcimágu?“ Kel’thuzad uhnul pohledem a zadíval se někam na štíty střech domů, okol kterých procházeli.
„Většina mých i vašich kolegů je přesvědčena, že nekromancie je pouze zlá a nemůže nikomu prospět. Já si ale myslím, že nic není černobílé a chci to dokázat.“
„Černobílé, říkáte? V tomhle případě ale bohužel máte smůlu, pane Kel’thuzade. Nekromancie je jen černá a z žádného úhlu pohledu ji nemůžeme chválit. Nejde to, je to neobhajitelné.“
„Takže přece jen jsem se ve vás nespletl,“ usmál se Kel’thuzad. „Víte mnohem více, než jste ochoten přiznat, Arcane.“ Gunther si těžce povzdechl a sklonil hlavu, aby schoval tvář pod krempou sametového klobouku.
„Když jsem byl mladý,“ řekl po chvilce mlčení. „Viděl jsem, co dokážou nekrolyté, jak oživují padlé a posílají je proti nám. A já blb si myslel, že se to jednou taky naučím a budu tak chránit svoje blízké. Dokonce jsem k tomu přesvědčil pár svých kamarádů, podobných snílků jako já. Nikdy jsme ale nedokázali oživit nic víc, než pár krys a švábů, žádná velká sláva. Založili jsme si i spolek, který nám stejně dlouho nevydržel. Byli jsme kluci a první pravidlo o mlčenlivosti jsme porušili hned o týden později, když jsme v hospodě balili holky na to, že jsme velcí nekromanti.“ Kel’thuzad se tomu srdečně zasmál.
„Všichni jsme byli takoví,“ poplácal Gunthera po rameni. Setřásl mu paži z ramene a pokračoval.
„Není na tom nic vtipného, arcimágu. Z nás tří jsem se nakonec ukázal jako největší pitomec, když jsem s tím neseknul. Teď za to pykám…“
„Ale co vás nemá, kolego. Zatím vás přece nikdo nenahlásil. A stejně si myslím, že jste tím někomu dokázal pomoci.“
„To zas ano, jednou jsem v nějaké vesnici zahnal ze hřbitova ducha a vesničanům řekl, že jsem ho zaplašil nějakým štítem nebo co. Ale to už jsou čtyři roky a za tu dobu jsem žádné jiné čáry s mrtvolami neprováděl.“
„A není to trochu škoda? Těm vesničanům jste jistě prokázal velké dobrodiní.“ Gunther se zamračil a vyhrnul si rukáv. Zhruba v polovině levého předloktí měl nezdravě vyhlížející bolák o velikosti mince. Vypadal dost staře. Kůže, která se odchlípila, měla našedlou barvu a odhalené maso zase trochu hnědlo. Bolák nebyl hluboký ani to nevypadalo, že by se šířil, ale přesto vypadal dost odporně.
„U Světla na nebi, co to je?“ zděsil se Kel’thuzad.
„Myslím, že tušíte…“ řekl tiše Gunther a bolák rychle schoval. „Za nekromancii se platí krutá cena. Podívejte se na mě. Jsem v rozkvětu života, ještě mi nebylo ani třicet…a už se mi začínají dělat vrásky a mám potíže s výdrží. Tohle,“ poklepal si na předloktí. „Byla cena za to, že ten duch zmizí. Dvanáct let od mých počátku s nekromancií. Vlastně bych si mohl gratulovat, že jsem na tom jen takhle. Už jsem se však smířil s tím, že budu žít z poloviny tak dlouho, ale ani zdaleka ne dvakrát tak jasně. Tady máte skutečnou nekromancii. Pořád si myslíte, že může být někomu prospěšná?“ Kel’thuzad očividně nevěděl, co říct. Přátelský výraz v jeho tváři vystřídal šok.
„Já…omlouvám se, mistře Arcane, netušil jsem…“ Gunther jen mávl rukou.
„To nic, arcimágu. Zavinil jsem si to sám. Můžu vás leda požádat, abyste se o tomhle rozhovoru nikomu nesvěřoval, za žádnou cenu. A abyste se držel dál od nekromancie, pro vaše vlastní dobro.“
„Ano…ovšem, máte pravdu, mistře Arcane. Ještě jednou se omlouvám, nebudu vás déle zdržovat,“ zadrmolil Kel’thuzad, nervózně si uhladil róbu a rychlým krokem odkráčel směrem k Fialové citadele. Gunther si odfrkl, rozhlédl se, jestli je někdo neviděl a pokračoval směrem domů. Tohle mu byl čert dlužný. Arcimág, dokonce člen Rady Šesti, se doslechne o jeho zakázaném vyučování. Jestli se to doslechlo Kel’thuzadovi, mohlo se to doslechnout komukoliv.

Do svého bytu dorazil v mizerné náladě. Hodil klobouk na věšák, posadil se ke stolku a bezmyšlenkovitě si vyčaroval něco k jídlu. Věděl, že i když Kel’thuzada varoval, neslyší o něm naposled. Buď jak buď, v žádném případě už v Dalaranu dlouho nezůstane. Když se o to nepostará Kel’thuzad, udělá to někdo jiný. A být vyhnaný pořád nebyla ta nejhorší alternativa, když uvážil tu druhou možnost. S nekromanty se nikde nepárali. Na venkově by na tom byl ještě mnohem hůř, tady by mu jen sebrali titul a jeho skrovný majetek, tam by ho upálili, to věděl moc dobře.
Přešel k truhle, ve které přechovával svitky a vytáhl z ní starou ošuntělou mapu. Rozvinul ji na stole a málem se udusil prachem, který se rozvířil po místnosti. Kdysi si na té mapě vyznačil bezpečná místa, když ještě nevěděl, jak bude své nekromantství skrývat. Byla to mapa okolí Dalaranu a jeho hranic s Alteracem a Lordareonem. Chvíli do ní tupě civěl, než rozpoznal vybledlé čáry a nápisy. Spousta z těch míst už nejspíš dávno bezpečná nebyla. Nakonec vztekle smetl mapu ze stolu a otevřel okno, aby se mohl vydýchat z prachu, který rozmetal po místnosti. Ne, dnes neuteče. Tomu dni se nejspíš nevyhne, ale dnes utíkat nebude.

Dveře obchodu rozcinkaly zvonek a kníratý mužík za pultem zdvihl obličej od vah. Gunther smekl klobouk a usmál se na blonďatou holčičku, která se potulovala po krámě. Obchodník s lektvary na moment ustal ve svém vážení a zvedl ruku na pozdrav. Když ho ale uviděla holčička, vypískla a běžela se schovat za pult.
„Dobrý den, pane Arcane. Co to dneska bude?“ zeptal se alchymista.
„Zdravím, mistře Egane. Potřeboval bych opět nějaké mýdlo, nejlépe měsíčkové, na kůži, chápete?“
„Á, takže vás to ještě pořád trápí?“ Gunther přikývl.
„Ale nemůžu říct, že mi vaše výrobky nepomáhají, to zas ne.“ Egan se zamyslel.
„Víte, možná tu pro vás něco mám. Kam jsem to jen…“ zaštrachal v několika šuplatech pod pultem. Gunther se opřel o pult a nahlédl za něj. „Ha! Tady je to. Podle úplně nového receptu,“ chlubil se Egan a vytáhl na pult lahvičku plnou zlatavé tekutiny. Holčička se postavila na špičky a přitáhla se, aby viděla, co to položil na pult.
„Tohle, milý mistře Arcane, je tinktura až z Quel’thalasu. Elfové vědí moc dobře, jak se starat o svoji kůži. Nechtěli mi moc prozradit, co do toho dávají, ale s určitostí můžu říct, že v tom je alespoň trochu krvavého bodláku a stříbrolístku.“ Gunther se usmál a potěžkal si lahvičku.
„Za kolik? Abych svoje kožní problémy nepřehodnotil.“
„Arcane, mistře Arcane, vždyť my se známe už tak dlouho a málokdo sem chodí tak často, jako vy. A že jste to vy, tak vám ji dám za půl zlaté za unci. To je sotva cena cla z elfských zemí. Dohromady to dělá… pěl a půl unce, to jest dva zlaté a sedmdesát pět stříbrných, jen pro vás.“
„A to je přesně ten důvod, proč vás každému doporučuju,“ zasmál se Arcanus a vytáhl z kapes požadovanou částku. „Všude říkám, navštivte Notha Egana, nejlepšího alchymistu ve městě.“ Vyskládal peníze na stůl a vzal si lahvičku.
„Lichotíte mi, magistře,“ shrábl Noth s úsměvem peníze, vsypal si je do dlaně a následně do kasy. „Kdyby se vám tu cokoli dalšího zalíbilo, stačí říct.“
„Ano, ano, ovšem,“ pokýval Gunther hlavou. Založil ruce za zády a obešel krámek.

Čirými okny prosvítalo dovnitř jasné denní světlo a odráželo se od různých ampulí a křivulí, kádinek a lahviček. U každého regálu bylo napsáno, k čemu lektvary v něm vedené slouží a každá nádobka následně měla u sebe lístek, na němž bylo krasopisně napsáno její jméno a detailní účinky i s dávkováním. Noth byl skutečně kapacita, když přišlo na alchymii. Gunther sice byl mladší jen o pár let, ale cítil ten velký rozdíl mezi nimi.


„Jak se má vůbec Edward?“ zeptal se Gunther. Noth opět zvedl hlavu od vážení.
„Můj bratr? Na čas spolu s Dorothy odjeli z města, obávám se.“
„Ale? Co je k tomu vedlo?“
„Mno, moc mi toho neřekli, jen že si je žádá nějaký trpasličí zeman. Prý kvůli nějaké nemoci jeho synka nebo co. A než se vrátí, starám se jim o Patricii.“
„Koho?“ otočil se překvapeně Gunther. Holčička zbystřila.
„Patricie. Moje neteř. Pat, ukaž se mistru Arcanovi a nestyď se.“ Zpoza pultu vykouklo to malé děvčátko, které se před Guntherem schovalo už při jeho příchodu.
„Já nechci, strejdo,“ ozvalo se pípnutí. Egan se zamračil.
„Dej pokoj. Ukaž se,“ zopakoval svůj příkaz.
„Ne,“ opáčil Gunther. „ To je v pořádku. Když mě nechce vidět, nevadí. Jsem na to zvyklý,“ pousmál se a nasadil si klobouk. „Děkuju vám za tu tinkturu, pane Egane. Přeju hezký den.“
„I vám,“ usmál se Noth. „A omluvte mou neteř, obvykle taková není.“
„Jak jsem řekl, nezlobím se,“ otevřel Gunther dveře obchodu a vyšel ven.

Sešel po schodech před obchodem na cestu a pohrával si přitom s lahvičkou. Upřímně doufal, že Noth nepřeháněl, protože záděry na prstech se mu nehojily a bolák na předloktí ho zlobil už dlouho. Trochu Kel’thuzadovi lhal, když mu říkal, že ho má už čtyři roky, ve skutečnosti se ukázal tak před měsícem. Přesto nepochyboval o jeho původu. Nikomu jinému o tom neřekl, věděl, že takové informace se šíří rychle a stejně tak i panika, kterou by to vyvolalo.

„Gusi? Gusi! Jsi to ty?“ ozvalo se mu náhle za zády. Gunther se otočil a obličej se mu náhle rozzářil.
„Thule!“ zvolal překvapeně a rychlým krokem vyšel svému příteli naproti. „Co ty tu děláš?“ Thule ho přátelsky objal a zasmál se při tom. Vypadal výborně. Dobře živený, v černé róbě se stříbrným prošíváním a krásně zdobeným pláštěm.
„Přijel jsem tě navštívit,“ usmál se Thule. „Už je to dlouho, co jsem tě naposledy viděl.“
„Sedm let, abych pravdu řekl,“ nadzdvihl si Gunther klobouk, aby svému příteli viděl lépe do tváře. „To se musí zapít.“
„Správně. Má ještě Trias tu svoji vinotéku, kam jsme chodili jako študáci?“
„Jasně. Pojď, zavedu tě tam. Zavzpomínáme na staré časy a povíme si, co je nového.“


Vinotéka U ještě jedné sklenky byla nejvyhlášenější v celém Dalaranu a zároveň také prodejnou labužnického chleba a sýrů, takže ji vyhledávali gurmáni všech Sedmí království. Když ale Thule a Gunther vstoupili, byla vinotéka téměř prázdná.
„Ne, vy dva lotři!“ zařval majitel obchodu, Lucian Trias starší, na dva muže v černém, kteří jej navštívili. „Říkám vám, že už jsem toho života nechal a vám jako vlastním bratrům radím to samé.“
„Asi jsme přišli nevhod,“ otočil se Thule na Gunthera. Lucian na moment obrátil pozornost od bratrů k hostům a zčervenal.
„Ale ne, jen pojďte dál, pánové,“ přivítal je medovým hlasem. „Tady moji bratři jsou už na odchodu.“
„Luciane, nechtěl by sis to ještě…“ začal starší z bratrů.
„Ne Ellingu. Nechtěl. A teď si ty i David sbalte svoje saky paky a vypadněte z mého obchodu. Mám tu hosty,“ řekl rázně a povolil si límeček své fialové košile. David i Elling se poklonili mágům a naštvaně vykráčeli z vinotéky. Thule s Guntherem se usadili u stolku hned u okna a za malý moment už u nich stál Lucian.
„Omlouvám se, že jste to museli slyšet. Člověk by řekl, že už z toho vyrostli, ale oni mě pořád lákají na nějaké svoje tajné mise. Každopádně, co si dáte, pánové?“
„Co byste nám doporučil, pane Triasi?“ zeptal se Gunther dříve, než stačil Thule něco říct.
„Lord Silverlaine nedávno sklízel ze svých vinic a tak tu mám výtečné červené z Pyrewoodu. Nebo také růžové z Tyrovy Ruky, ale to ještě není moc uzráté.“
„Já mám radši jižní víno,“ řekl Thule. „Nemáte tu něco ze Stormwindu?“ Trias se rozzářil. Vždy ho potěšilo, když se někdo vyznal ve víně a Thule někým takovým byl.
„Ovšem že mám. Stormwind znovu stojí a znovu vyrábí víno. Zatím to sice nejsou úplně nejlepší ročníky, protože neměli moc času na zkulturnění svých vinic ale…“
„To je v pořádku. Doneste nám sem láhev westfallského vína. A platím já,“ usmál se Thule.
„Zajisté, pane,“ uklonil se Trias a spěchal vyřídit objednávku.
„Počkej, Thule, to přece…“ chtěl se ohradit Gunther, ale Thule jen mávl rukou.
„Šlechtic se přece o své přátele musí postarat,“ zazubil se a opřel se o opěradlo polstrované židličky. Gunther přikývl a odložil klobouk na stranu.
„No ovšem, jak bych mohl zapomenout. Thule Ravenclaw, pán z Fenrisu,“ udělal Gunther několik teatrálních gest. Thule se srdečně zasmál.
„Nazvi mě tak ještě jednou a platíš si to sám!“

Uplynulo hezkých pár hodin a oba přátelé stále seděli ve vinotéce. Na stolku i pod ním se hromadily prázdné lahve od různých druhů vín, od alterackého bílého až po temně rudé gilneaské. Thule i Gunther přešli přes různá témata a jak se vyprazdňovaly lahve, klesala i úroveň rozhovoru až k obyčejným drbům.
„A cso ten sssyčák, Brthr,“ zamručel Gunther a málem přitom rozlil poloprázdnou skleničku s vínem. „Cže ten tu není?“
„Bethar!“ zvolal Thule a prudce se zvedl, což nebyl nejlepší nápad. Zamotala se mu hlava a tak hned zase klesl do křesílka. „Tsen se zapchrděl v Londa…v Londý…Lodr…no, vchšak víš kde. A schere na kamrdy!“ Gunther mávl rukou. V jeho současném rozpoložení to vypadalo dost komicky.
„Acsi tam shnije, šrábak jcheden. Ne! Ať smrsne! To by mu bylo potopchný.“
„Von cep rej to… voženil nebo so…“ pokoušel se Thule odrbat ze své černé róby červenou skvrnu po víně. „Satrachenej flek, já cho snad vopálím.“
„Voženil poudáš?“ podivil se Gunther. „A cže nás neposval na tu…tentononc…zvazbu?“
„So by? Schere na kamouše!“ vykřikl Thule a zvedl skleničku. „A n‘to sche napijm!“
„Na Brta!“ přidal se Gunther. „A na jho žhenu! Aťi vymdá tk, jak vymdal násch!“
„Na Betha!“ ťukl si Thule a oba se napili, až jim víno stékalo po bradě a róbách.

Následuj mne!
„Csi říkal?“ zeptal se Gunther. Thule se na něj podíval alkoholem zamlženýma očima.
„Cjá pece nic nerecht,“ zamumlal.
„Le já sm nco syšel,“ vykoktal Gunther.
„Si vož…vož…vožrlj!“ zavolal Thule a složil se na stolek. Nedopitá sklenička se rozlila vedle jeho spadlé hlavy a spadla na zem, kde se jen zázrakem nerozbila. Gunther se koukl na opilého přítele a pak na skleničku, která se odrážela od země.
„Sm si vžralj,“ zahučel ještě, než sám usnul spánkem opilců.

Ráno Gunthera probudily sluneční paprsky, které ho nepříjemně bodaly do tváře. Oči měl tak zalepené ospalky, že je sotva otevřel. Protřel si oči a v tu chvíli to začalo.
„Au,“ zaskučel. „Moje hlava.“
„Aspoň jsme dva,“ ozval se rezignovaně Thule. Gunther zvedl hlavu a uviděl svého přítele, jak sedí naproti němu na posteli, jednou rukou se opírá o čelo postele a druhou si tiskne na hlavu mokrý hadr. Oba byli odění jen v kalhotách, zbytek oblečení měli pověšený v otevřené skříni v rohu pokoje.
„Kde to jsme?“ zeptal se Gunther a zamžoural. Místnost, v níž se nacházeli, mu vůbec nebyla povědomá.
„V mém pokoji v hostinci. Trias nás sem prý nechal odvést, když jsme vytuhli. Doufám, že si někde poznamenal, kolik mu dlužím, nemám totiž vůbec tušení, kolik jsme toho vypili.“
„Dost,“ sykl Gunther. „Nemáš tu ještě jeden obklad?“ Thule namočil svůj hadr v lavoru s vodou a podal ho Guntherovi.
„Půjč si můj.“ Gunther s díky natáhl ruku a přiložil si obklad na hlavu. Trochu to ulevilo od třeštění. „Co to máš?“ ukázal mu Thule najednou na paži.
„Co?“ ohlédl se Gunther a zrak mu padl na bolák. „Nic,“ zapřel rychle, přehodil si obklad do druhé ruky a tu s bolákem schoval za zády.
„To teda něco je, Gusi,“ zamračil se Thule. „Možná mám kocovinu, ale vidím dobře.“ Gunther přivřel oko a stiskl zuby, až to skříplo.
„Neřvi tak,“ zamával rukou Thulovi před obličejem. Ten nejdříve neřekl nic. Jeho tvář strnula ve výrazu náhlého hrozného prozření.
„Tys toho nenechal, že ne, Gusi? Ty si pořád špiníš ruce tou nekromancií, viď?“
„Ne,“ odpověděl rozhodně Gunther, ale do očí se mu nepodíval.
„Zbláznil ses? Víš, co ti můžou udělat, když na to přijdou? Když ti jen seberou titul a pocty, budeš rád. Vždyť tě můžou zavřít do Fialové holdy nebo ještě hůř: do Tol Baradu.“
„Říkám ti neřvi tak,“ málem vykřikl Gunther a schoval svůj obličej v dlaních. „Nejsem hlupák, Thule. Učím ji jen teoreticky a pod záštitou jednoho z Rady Šesti.“
„A to mě má uklidnit? Myslíš si, že to někoho zastaví, když tě bude chtít zničit? Myslíš, že ten tvůj patron sestoupí z nebes a řekne: ‚Ano, věděl jsem, že tu máme nekromanta a povolil jsem mu tu praktikovat svoje temné čáry‘? Tady nemůžeš zůstat, jestli v tom budeš pokračovat.“
„Fajn,“ zvolal Gunther a hodil hadr na podlahu, až to plesklo. Thule se chytl za hlavu, jak jí projela bolest z kocoviny. „Co mám podle tebe teda dělat? Utéct z Dalaranu bez vindry v kapse a někde se schovat? A co všichni moji žáci? Nebudou se divit, kam zmizel jejich profesor? Já přece nemůžu někam zmizet jako nějaký…loupežník.“
„Můžeš, Gusi. Můžeš a musíš. Ale na Fenrisu tě schovat nemůžu. Kdyby se to provalilo, šel by po mě Dalaran i král Terenas.“
„Tak ti pěkně děkuju,“ sykl ostře Gunther. „Díky, radši si zůstanu hezky tady v teple, než se někde trmácet a hledat nový domov.“
„Počkej, nech mě přemýšlet,“ obořil se na něj Thule. Promnul si oba spánky i vousy okolo úst. „Možná tu je někdo, kdo by tě mohl ubytovat. Jeden můj přítel, alteracký baron.“
„Do toho království lumpů nevkročím. Pořád lepší Tol Barad než se nechat upálit.“
„Ne, ne, baron je vzdělaný muž a na jeho dvoře budeš v bezpečí. Do Alteraku se žádný vládce neodváží. Na to po sobě král Aiden zanechal moc velký nepořádek. Když se za tebe přimluvím, určitě ti poskytne útočiště. Aspoň na rok, pak se budeš moci vrátit zpátky do nížin.“ Gunther si sevřel kořen nosu. Copak mohl všechnu svoji práci nechat za sebou a opustit jediné místo, které za dvacet let poznal? Thule měl pravdu, měl nechat nekromancie, dokud byl čas. Teď už bylo pozdě. Teď už mohl jen utéct.

„Můžeš mu věřit?“ zeptal se Gunther po chvíli. Thule se usmál a pokývl hlavou.
„Jmenuje se Valimar, baron z Mordisu. Bude se ti líbit. Je to velmi tolerantní a laskavý člověk. Když se nedozví nic o tvém učení, nebudeš s ním mít nejmenší problém.“
„A co když se to dozví?“ Thule se srdečně zasmál, ale smích hned přerušilo zaskučení, když ho znovu zabolela hlava. Jakmile se zase narovnal a bolest opadla, převzal si od Gunthera obklad, aby si ho přiložil na čelo.
„Já myslím, že dokud se mu nebudou probouzet mrtvoly na hřbitovech, budeš tam vítaný. Ostatně, on se rád obklopuje různými individui. Má tam celou gardu složenou z trpaslíků a prý u něj slouží tau…tu…“ hledal to správné slovo. „Tuaran? Čert to vem, prostě cizinec.“
„Co je to tuaran?“ podivil se Gunther. Thule se poškrábal za uchem.
„Já si vlastně ani nejsem jistý. Prý to k němu přijelo ze západu a je to něco…něco jako člověk s kraví hlavou, aspoň tak jsem to z jeho dopisu pochopil. Možná bych ho měl navštívit, tuarana jsem nikdy neviděl. Ale to je vedlejší. Půjdeš k němu?“ Chvíli bylo ticho, během kterého Gunther zíral do podlahy.

„Může mi zaručit, že si tam pro mne nepřijdou?“
„To může. Neboj se, Gusi, horský vzduch ti jen prospěje a pak se zase vrátíš.“ Gunther pokýval hlavou.
„Díky, Thule,“ usmál se na svého přítele. Thule vstal, hodil hadr do lavoru a vrávoravým krokem došel ke skříni pro košili.
„Ještě jsem nic neudělal,“ zasmál se. „To spíš budeš děkovat Mordisovi, jestli tě přijme. Podívej, dneska mu napíšu dopis, ty si zabalíš to nejnutnější a do týdne už můžeš být v Alteraku. Co říkáš?“ Gunther se podíval na svůj bolák a přejel si přes něj prstem.
„Máš pravdu, Thule. Ve všem. Nemůžu tu zůstat,“ pokýval hlavou. „Já jen… od té doby, co jsem dostudoval, jsem nevytáhl paty z Dalaranu. Tohle město je celý můj svět, ve kterém zahnívám. Více méně doslova,“ poklepal si na bolák.
„Takhle nemluv. Třeba se to dá ještě zvrátit, když se na to vykašleš,“ řekl povzbudivě Thule a podal Guntherovi jeho košili a róbu. Gunther se posadil na posteli a začal se oblékat.
„Ne. To už je nezvratné,“ sklopil hlavu.
„Hele, vždycky je naděje,“ dopínal si Thule knoflíky své róby. „Jdu napsat ten dopis, že můj přítel, magistr Arcanus, je v úzkých a potřebuje na čas útočiště. Ty si běž sbalit, co potřebuješ a zítra ráno se sejdeme u východní brány.“
„Co tím myslíš, ‚co potřebuješ‘?“ zeptal se Gunther, zatímco se navlékal do bot, které doteď stály u paty postele.
„Co já vím? Knihy, komponenty pro kouzla, oblečení, prostě to, bez čeho se tam neobejdeš. A jestli si schováváš nějaké knihy o…no, však víš, tak je radši znič, aby je někdo nenašel, jinak to celé bude k ničemu,“ přikázal Thule a odešel z pokoje. Gunther se za ním ještě podíval a uviděl, jak se pán z Fenrisu musel opřít o opěradlo na schodech, když se mu zamotala hlava. Sám pro sebe se usmál a pustil se do zápasu se šněrováním vlastní róby.


Když nejhorší kocovina pominula a Gunther mohl opět čistě myslet, byl už doma. Přejížděl dlaní po hřbetech knih ve své knihovničce a neslyšně četl jejich názvy. Všechny si vzít nemohl, ale zatímco s oblečením a osobními věcmi se vypořádal rychle, u knih se nemohl rozhodnout. Které zachovat a které zničit? Všechny byly svým způsobem cenné a nenahraditelné a část z nich dokonce napsal sám. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. Trvalo mu snad hodinu, než se rozhodl pro šest svazků, které položil na stolek a potom se několik minut lítostivě díval na zbytek svých spisů. Nemohl je zničit. Nemohl si je vzít s sebou. A nikdo je nesměl najít. Rozhlížel se po pokoji, jako by tam snad mohl najít nějaké řešení.
Zrak mu padl na zrcadlo a s ním dostal spásný nápad. Vrhl se k jedné hromádce knih, rozhrabal ji a pak z ní vytáhl velký grimoár se zlatým nápisem: Arcimág Ataeric z Ambermillu – Dimenzionální kapsy a jak je vytvořit. Nalistoval příslušnou stránku a usmál se. Před sebou měl detailní návod na řešení svého dilematu. Bylo to geniální, takhle jeho knihy nikdo nenajde. Takhle je nemusí ničit a přesto budou v bezpečí. Gunther si opsal na malý papírek vše potřebné, co neměl doma a vyrazil na nákupy.

Gunther zavřel dveře a vytáhl z kapsy klíč. Pozoroval zámek od dveří a povzdechl si. Takže na to nakonec došlo. Utíkal z Dalaranu. Skoro všechno nechal za sebou a třeba že jeho knihy a jiné cennosti byly dobře ukryté, měl nepříjemný pocit z toho, že už je nikdy neuvidí. Pohrával si s klíčem v hubené ruce a přemítal o svém osudu. Nechtělo se mu pryč, ale copak měl jinou možnost? Teď má novou příležitost, příležitost zahodit svoje temná učení a začít nanovo, jako kouzelník na hradě alterackého barona. Něco si pro sebe zabručel, stiskl pevně klíč a vsunul jej do zámku. Dvakrát rozhodně otočil klíčem. Klapnutí zámku mu v tu chvíli přišly hlasité jako mocné rány obřích kovářů. Vytáhl klíč a pohřbil jej hluboko ve své kapse. Couvl o dva kroky, ještě naposledy pohlédl na dveře svého dlouholetého domova a pak se otočil. Zrak mu padl na velkou truhlu, v níž přechovával své zbylé pozemské statky. Truhla byla očarovaná, takže se vznášela, kam její majitel chtěl. Gunther ji nikdy nepotřeboval, ale teď za ní byl rád. Zvedl svoji hůl, kterou měl opřenou o truhlu a aniž by se ohlédl za svou minulostí, vyrazil k bráně. Thule na něj už určitě čekal.

Městem prošel bez povšimnutí. V jiných krajích by si lidé ukazovali a špitali, kdyby se tam objevil kouzelník s létající truhlou, ale v Dalaranu to bylo celkem běžné. Ve městě mágů se vznášely podivnější věci než truhly. Ani u brány neměl Gunther žádné problémy. Stráže tu prakticky neexistovaly, vše obstarávala magie. Pokud by opravdu došlo ke zločinu, ve městě fungovaly oddíly strážců zákona, ale samotný Dalaran hlídalo málokdy víc než jediný mág ve Fialové citadele.


Před bránou už stál velký obchodní vůz krytý lněnou plachtou. Gunther došel až k němu a uviděl Thuleho, jak se baví s opáleným kupcem v šedém vlněném plášti. Když si ho Thule všiml, usmál se na něj a zamával. Gunther mu úsměv opětoval a zamířil přímo k nim.
„Gusi, tohle je Christoph Jeffcoat. Pane Jeffcoate, tohle je mistr Gunther Arcanus,“ představil je Thule.
„Těší mne,“ podal mu ruku Gunther.
„I mě,“ stiskl ji Jeffcoat. „A tamto nemehlo na kozlíku je můj pomocník Wesley,“ ukázal palcem za sebe na plavovlasého mladíka. Wesley to musel slyšet, ale neříkal nic.
„Tady pan Jeffcoat má shodou okolností,“ mrkl Thule. „Cestu do Mordiského baronství. Rád tě přijme ve svém voze. Že, pane Jeffcoate.“ Kupec pokýval hlavou.
„Jasně. Lord Ravenclaw mi už všechno vysvětlil, mistře Arcane. Nemusíte se bát, dostanu vás do Alteraku za pár dní a bezpečně.“
„A co baron Mordis?“ obrátil se Gunther na Thula. Ten jen pokrčil rameny.
„Dopis jsem poslal teprve včera. Posel teď bude někde u Tarren Millu, jestli se nepletu.“ Jeffcoat pokýval hlavou.
„Zdejší poslové mají rychlé koně, podle mne to mohl stihnout.“
„A co když mě Mordis odmítne?“
„Neodmítne, ujišťuji tě. Zvlášť když o to žádám já. Pane Jeffcoate, pomohl byste mistru Arcanovi s jeho zavazadlem?“
„Jistě, vaše Milosti. Wesley! Pomoz našemu hostovi s truhlou!“ Wesley si povzdechl, seskočil z kozlíku a vzal truhlu za ucho. Jeffcoat vzal ucho na druhé straně a společně vytáhli truhlu na vůz.
„Máte to těžký, mistře. Smím vědět, co převážíte?“ zeptal se kupec. Gunther zavrtěl hlavou.
„Bude pro nás oba bezpečnější, když to nebudete vědět, pane Jeffcoate.“ Obchodník vykulil oči a uctivě couvl.
„Ovšem, ovšem. Zapomeňte prosím, že jsem se ptal.“ Gunther se v duchu zasmál. „Wesley! Padej zpátky na kozlík!“

„No, řekl bych, že tohle je sbohem,“ podíval se Thule na vůz.
„Díky, Thule. Díky za všechno,“ poděkoval Gunther svému příteli. „Bez tebe bych pořád seděl v Dalaranu a čekal, až mě odhalí.“ Thule se jen zasmál.
„Vždyť bys to časem udělal sám. Já tě k tomu jen dokopal, protože vím, jak dlouho ti trvá, než se k něčemu rozhoupeš.“
„A taky jsi mi zařídil nové místo k životu. Snad, až se příště uvidíme, budu mít nový život,“ natáhl k Thulovi ruku. Thule místo toho, aby mu podal svoji, odstrčil tu Guntherovu na stranu a přátelsky objal Arcana, až mu shodil klobouk a přinutil pustit hůl.
„A já zase doufám, že až se vrátíš, nebudeš takový suchar,“ smál se. Gunther se zasmál spolu s ním, než se odtáhl. „Takže za rok se vrátíš?“
„Třeba ne,“ ušklíbl se Gunther. „Třeba si najdu ženu a budu žít úplně jinak.“
„S tímhle obličejem? Přeju hodně štěstí,“ zazubil se Thule. Gunther zvedl klobouk i hůl, poodešel k vozu a naskočil skrz plátěná dvířka dovnitř.
„Nepodceňuj svůdnou moc magie,“ chytl se Gunther za jeden z trámků kostry plátěné střechy a vyklonil se ven. „Můžeme jet, pane Jeffcoate?“
„Jasně!“ ozvalo se z kozlíku. „Už jsme jen čekali, až se vy dva rozloučíte!“
„Sbohem, Gusi, a měj se dobře.“
„I ty, bratře,“ zamával Gunther. Z kozlíku to plesklo, jak Jeffcoat vrazil Wesleymu pohlavek, Wesley zanaříkal a práskl koně otěžemi. Vůz se rozjel, nejprve pomalu, ale po chvíli nabral na rychlosti. Gunther se opíral o trámek a mával Thulovi, který postupně mizel v dálce, dokud jeho silueta nezmizela úplně. Posadil se na svou truhlu, aby si oddechl a přitom pozoroval obrysy Dalaranu, který nechával za sebou.

„Mistře Arcane?“ Gunther sebou škubl. Knihu, kterou držel v rukách, instinktivně hodil zpět do svojí truhly a zabouchl ji. „Pardon, netušil jsem že…“
„V pořádku, pane Jeffcoate,“ oddechl si. „Děje se něco?“ Jeffcoat se sotva postřehnutelně zamračil.
„Zastavili jsme. Přespáváme tu.“ Gunther si ani neuvědomil, že vůz stojí. Očividně se příliš začetl do své knihy.
„Aha,“ pokýval hlavou. „Děkuju za upozornění. Kde jsme?“
„V Hillsbradu. Starý Wilkes nás tu nechá přespat na svém dvoře.“ Gunther vyskočil z vozu a rozhlédl se. Slunce se už blížilo k obzoru, ale pořád bylo dost světla. Vůz stál na dvoře velkého statku, skrz jehož otevřenou bránu viděl nedaleké městečko, obklopené poli.
„Wesley!“ vřískl Jeffcoat. „Odvaž koně a odveď je do stáje. Já vyrazím do Hillsbradu pro něco k večeři. Máte nějaké zvláštní přání, mistře Arcane?“
„Hm?“ trhl sebou Gunther. „Ne, díky. To ani nemusíte, mohl bych nám večeři vy…“
„Pst!“ zadržel ho Jeffcoat. „Lidi tady na venkově nemají rádi…takové, jako jste vy. Krom toho, rád se projdu, po dni na kozlíku mi to jen prospěje.“ Jeffcoat rozklepl svůj vlněný plášť, na kterém po cestě seděl, a zapnul si ho okolo krku ošuntělou bronzovou broží. Zpod kozlíku vytáhl naditý měšec, vložil jej do brašny a vydal se na cestu k městečku. Gunther se podíval po dvoře, sundal z hlavy černý klobouk a hodil jej do vozu. Prohlédl si své róby, lehce se kousl do rtu a skočil za kloboukem.


Chvíli mu trvalo, než dokázal najít něco, v čem nevypadal jako čaroděj, ale nakonec objevil košili, kazajku i kalhoty, v nichž byl k nerozeznání od obyčejného vesničana. Těžko říct, proč si je bral s sebou. Vyskočil z vozu na dvůr, kde kromě pár slepic a jednoho psa nikdo nebyl. Jeffcoat se stále nevracel, takže se Gunther rozhodl navštívit Wesleyho. Našel ho ve stáji, kde láskyplně hřebelcoval Jeffcoatova hnědáka.
„Dobrý podvečer, Wesley,“ pozdravil Gunther. Wesley málem upustil hřebelec a uctivě se uklonil tak hluboko, jak jen dokázal.
„Nejuctivější poklona, mistře Arcane,“ vychrlil ze sebe. Gunther se tomu musel zasmát.
„Co tě nemá, Wesley. Takhle se ke mně chovat nemusíš. Přišel jsem si popovídat, ne poslouchat poklony.“
„Omlouvám se, mistře, Arcane,“ narovnal se Wesley a vrátil se k hřebelcování. Nespouštěl přitom oči z Arcana.
„Jak dlouho už sloužíš u Christopha?“ zeptal se Arcanus, zatímco si prohlížel stáj. Na venkovského statkáře byla celkem prostorná. Pan Wilkes musel být bohatý muž, pokud si mohl dovolit mít stáj pro osm koní naplněnou. Jeffcoatovi koně dostali každý svoje stání, takže z osmi koní jich Wilkesovi mohlo patřit jen šest, ale Gunther měl povědomí o tom, kolik stojí i jeden kůň a tušil, že obyčejný venkovan by si jich šest dovolit v žádném případě nemohl.
„Sedm let, mistře.“
„Sedm? Ale vždyť ti může být tak…patnáct?“
„Šestnáct, mistře. Sloužím u něj už od dětství.“
„A to tě baví nechávat se od něj takhle urážet?“ Wesley pokrčil rameny.
„Už jsem se naučil ty jeho urážky víceméně ignorovat. Ale to mu prosím vás neříkejte, mistře Arcane. Je bohatý, platí dobře a já si ty peníze šetřím.“
„Co s nimi chceš dělat?“ podivil se Arcanus. „Odstěhuješ se do města?“ Wesley zavrtěl hlavou.
„Víte, já mám hrozně rád koně, pane. A jednoho dne bych se chtěl vrátit domů do Southshoru a postavit si tam hřebčín. Nebo aspoň malou stáj. A s penězi od pana Jeffcoata na to za pár let budu mít.“
„To ti přeju hodně štěstí,“ usmál se Gunther. „Snad jednoho dne pojedu do Southshoru a potkám tam nadějného koňského handlíře jménem Wesley.“
„Jste příliš laskavý, mistře.“
„Wesley!“ ozval se Jeffcoatův křik. „Koně nemaj co žrát. Vykašli se na hřebelcování a dones jim nějakou píci.“
„Hned, pane,“ pověsil Wesley hřebelec na hřebík a utíkal pro seno. Gunther se zamračil na žlab, v němž podle jeho soudu leželo pořád dost krmiva.
„Mistře Arcane, mohl byste prosím jít se mnou? Potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit.“
„Zajisté,“ kývl hlavou Gunther a odešel za Jeffcoatem k vozu. Kupec zalezl mezi náklad a vytáhl odtamtud mapu. Rozvinul ji a ukázal Arcanovi trasu.
„Podívejte se, mistře. Tady je Dalaran,“ ukázal na velký fialový znak Kirin Toru u Lordamerského jezera. „Tady je Hillsbrad,“ zabodl prst do značky označující pole nedaleko cesty na východ. „A tady je Mordiské baronství,“ obkroužil oblast v Alteraku.
„Chápu. V čem je problém?“
„V ničem, jen jsem vám chtěl ukázat, jak dlouho nám potrvá cesta. Zítra přespíme někde tady, mezi Hillsbradem a Tarren Millem. Pozítří dorazíme do Tarren Millu a tam je v neděli trh, takže tam jeden den zůstaneme, abych mohl prodat něco ze svého nákladu. V pondělí dojedeme do Alteracký hor a to bude trochu nepříjemné. S trochou štěstí se stačíme dostat do Strahnbradu, ale je možné, že se zasekneme v nějakém horském průsmyku a budeme muset přenocovat venku. Doporučuju vám proto, abyste si na trhu koupil nějaký teplý plášť. Sečteno a podtrženo, za pět dní ode dneška bychom měli být u barona Mordise.“
„Dobrá. Pět dní. To bude baron očekávat můj příchod.“
„Moje slova, mistře. Pojďte, půjdeme se navečeřet. Sehnal jsem nám klobásy. Speciálně pro vás, mistře Arcane.“

Jeffcoat se pevně držel itineráře. Třetí noc po odjezdu z Dalaranu už přespávali v Tarren Millu. Cesta utíkala hladce, netrpěli žádným nedostatkem a Gunther se o Jeffcoatovi i Wesleym hodně dozvěděl. Například to, že Jeffcoat ve skutečnosti míří do Andorhalu, kde bydlí se svojí rodinou a na kočovný obchod vyráží jednou za měsíc. Po žních vždy vozili obilí z Andorhalských polí do většiny Lordaeronu, ale po zbytek roku se živil jako obyčejný kupčík. Někde něco nakoupil, jinde to prodal a nakoupil zas něco jiného. Wesleyho potkal právě na trhu v Tarren Millu, kde mu pomohl naložit nakoupené páry bot na vůz a když Jeffcoat boty spočítal a zjistil, že žádné nechybí, rozhodl se přijmout poctivého kluka do služby. Gunther jim o sobě taky prozradil pár věcí, ale dával si dobrý pozor, aby neřekl nic, co by mohlo ve formanovi a jeho pomocníkovi zakořenit sebemenší podezření o jeho nekromantské minulosti.


„Wesley, slož hedvábí a víno, já nám postavím stánek,“ přikázal nezvykle mírně Jeffcoat. „Mistře Arcane, klidně se jděte podívat na trh. Do večera máme času dost. Máte nějaké peníze?“ Gunther přikývl a poklepal si na brašnu, v níž měl kromě peněz i trochu chleba a čutorku. Nechtěl si nutně kupovat jídlo, dokud měli zásoby. „Výborně,“ pokýval Christoph a začal se stavbou prostého stánku složeného z dlouhého prkna, dvou beden a plátna na tyči, které si natáhl z vozu, aby tak vytvořil provizorní stříšku jako ochranu před sluncem. Gunther si upravil kazajku a šel se podívat na náměstíčko Tarren Millu, které se přes brzkou ranní hodinu plnilo všemožnými kupci a jejich zbožím.


„Sušenééé masoooo!“ „Čerstvééé rybyyy!!“ „Kvalitnííí pláááštěěě!!!“ „Kuuupte si sýýýryyy!“ „Slepiceee! Husičkyyyy! Drůbež na prodeeej!!!“ Gunther přecházel mezi překřikujícími se obchodníky a sám pro sebe se usmíval. Na trhu byl v životě jen jednou, když ho tam vzal jeho dědeček, ale moc si z toho nepamatoval. Teď ale kolem sebe všude viděl, cítil a slyšel život. Kupci se navzájem handrkovali o místo k prodeji, zákazníci o místo ve frontě a všichni mezi sebou o ceny a kvalitu zboží. V jednu chvíli se mu zazdálo, že mu někdo vybírá brašnu, ale když se prudce otočil, nikdo za ním nestál. Prohledal brašnu a s úlevou zjistil, že má peníze pořád u sebe. Neměl jich nazbyt a i kdyby, nechat se okrást by bylo to poslední, co by teď chtěl.

Přišel blíže ke káře, u níž stál starší mužík v jasně červeném a žlutém oblečení a vychvaloval na všechny strany kvality svých plášťů, košil, kazajek, tunik, kalhot, onucí a vůbec všeho možného oblečení.
„Dobrý den, vážený pane,“ usmál se na něj kupec, když si všiml Guntherova zájmu. „Mohu vám něčím posloužit?“
„Ano. Víte, vyrážím na dlouho cestu do hor a…“ Krejčík zamával rukama.
„Už nic neříkejte, vše je mi jasné. Potřebujete pořádný teplý plášť, nepletu se?“ Gunther kývl hlavou. „V tom případě vám mohu nabídnout…“ zahrabal v jedné z beden a vytáhl z ní dlouhý a široký plášť z hnědobílé kožešiny. „Toto! Lepší plášť do hor na světě nenaleznete. Můžete to zkusit, ale nebudete mít úspěch. Je z pravé kůže z yettiho, prošívaný ovčí vlnou, takže drží teplo uvnitř a sníh venku. Nefalšovaný plášť mistra Ginsettiho!“ Gunther vzal plášť do rukou a mnul ho mezi prsty. Byl mnohem těžší, než čekal.
„Mohu si ho vyzkoušet?“
„Zajisté. Jak jinak byste poznal, co to znamená práce velkého Bartola Ginsettiho?!“
Gunther si přehodil plášť přes záda a zapnul měděnou sponu. Plášť jej okamžitě obalil jako velkého netopýra jeho křídla, takže mu koukala jen hlava. „Je teplý a pohodlný, že?“ Gunther se zavrtěl, ale Bartolova slova popřít nemohl. Skutečně to byl pořádný plášť do hor, takový, jaký potřeboval. Rozepnul si ho a položil zpět na pult.
„Kolik?“ zeptal se. Ginsettimu se rozzářily oči.
„Sedm zlatých, pane,“ zamnul si ruce.
„Sedm?“ ulekl se Gunther. „Tolik nemůžu vydat za plášť. Vždyť i v Da…chci říct na dalších trzích stojí nejvíce tři zlaté.“ Bartolo pokrčil rameny.
„Tohle je plášť pro šlechtu, ne pro sedláka. Sedm zlatých prosím. Nebudete litovat.“
„A co takhle pět, když už to chcete mít tak drahé,“ navrhl Gunther.
„No dovolte! To je urážka mých schopností. A víte vůbec, jak je lov yettiů nebezpečný? Šest a tři čtvrtě.“
„Z toho, co jsem slyšel, je to zhruba tak nebezpečné, jako ulovit divočáka. Pět a půl.“
„Divočáka, který měří dvanáct stop. A na zdejším hřbitově je už dost lovců, což zvyšuje ceny. Šest a půl.“
„I kdyby, tolik si nemůžu dovolit. Pět a tři čtvrtě, víc nedám.“
„Pak odejdete bez pláště, pane. Takový pán z Durnholdu nebo z Ravenholdtu by zelenal závistí, kdybych mu nabídl takovou cenu. Poslední nabídka: Šest zlatých a dvacet stříbrných. Berte nebo nechte být.“
„Tak dobrá!“ zvolal nadšeně Gunther a oba si plácli. Vytáhl měšec a začal sázet mince z různých kovů na pultík.
„Chcete ho zabalit?“ zeptal se Ginsetti. „Nebo ho mám někam poslat?“
„Ne, ne,“ zavrtěl Gunther hlavou. „Vezmu si ho rovnou. Tady. Mělo by to být všechno.“ Ginsetti shrábl mince do dlaně a přitom je přepočítával.
„Ano, vážený pane. Plášť je váš. Ještě mi přijdete poděkovat, i když mě to stálo víceméně ruku a nohu.“
„Děkuji, mistře Ginsetti,“ poklonil se Gunther, schoval měšec do brašny a vzal složený plášť do náruče.


Jeffcoatův vůz byl na druhé straně tržiště, ale Gunther chtěl nejprve uložit plášť do své truhly, než půjde zpátky na trh. Přes plášť viděl jen tak tak a lidé okolo mu přenos moc neulehčovali. Věčně do něj někdo strkal a narážel. Tu se mu mihlo přímo pod nohama a on zakopl. Plášť zmírnil většinu nárazu, ale dopadl přímo do prachu, což mu nemohlo svědčit. Naštvaně se rozhlédl po tom, co způsobilo jeho pád. Byla to malinká holčička, mohlo jí být sotva pět.
„Natasho!“ uslyšel Gunther za sebou naštvaný mužský hlas. „Podívej, co jsi udělala!“ Otočil se a uviděl od pohledu farmáře, který přiběhl na místo srážky jen o moment pozdě.
„Promiň, tati,“ vzlykla holčička. Sklopila oči a tiskla si odřené koleno.
„Mě se neomlouvej. To tady pánovi.“ Malinká Natasha se podívala na ležícího Gunthera, který se nemohl pořádně zvednout ze země, a po čtyřech zděšeně couvla. Otec se zamračil a pomohl Guntherovi zpět na nohy. „Omlouvám se, pane, za svou dceru. Pořád jí říkám, ať tak neutíká, ale je to marné, je to marné, je to marné.“
„To nic,“ oprašoval si Gunther oblečení. Zvedl z prachu plášť a pečlivě si ho prohlédl. „Nezdá se mi, že by se mu něco stalo.“
„Vstávej, Natasho. Ještě jednou se omlouvám. Jmenuju se Morris a přijel jsem sem s trochou zeleniny na prodej. Nechcete něco? Dal bych vám slevu.“
„Ne, děkuji,“ usmál se Gunther a podíval se Morrisovi zpříma do očí. „A jmenuju se Gunther,“ napřáhl k němu ruku.
„Ah, těší mě,“ stiskl mu ji Morris. „A tohle zvířátko, to je moje dcera Natasha.“ Holčička se zvedla a schovala se za otce. „Natasho, co to děláš? Pan Gunther ti nic neudělá.“ Gunther si povzdechl a mávl rukou.
„To je v pořádku. Z nějakého důvodu na mě děti takhle reagují. Netrapte se s tím. Krom toho si nemyslím, že tenhle prcek je nějaký zbabělec, že?“ usmál se na zrzavé děvčátko. Znovu složil plášť do úhledné hromádky a nadhodil si ho do náruče. „Poroučím se, pane Morrisi. Nashledanou.“
„Nashledanou, pane Gunthere.“

Jeffcoat s Wesleym se činili. Prodej vína i hedvábí jim šel jako na dračku a tak mohli po chvíli vytáhnout i kožešiny, které si schovávali do Alteraku a dál. Když k nim Gunther s pláštěm přišel, byl forman ve velmi dobrém rozmaru.
„Á, mistr Arcanus,“ zamával na něj. „Vidím, že jste dobře pořídil.“
„Dobře, ale draho,“ poznamenal Gunther, když nakládal plášť na vůz. Jeffcoat obsloužil zákazníka a pak se otočil na kouzelníka.
„Že vy jste nakupoval u toho kecala Ginsettiho? Ten prodává draho, to je pravda, ale taky ty jeho pláště něco vydrží. Tenhle,“ chytl se za svůj lehký vlněný pláštík. „jsem od něj koupil před pěkně dlouhou dobou a pořád drží. Hold ví, kolik si účtovat. Skoro se divím, že bydlí v Southshoru a ne ve městě.“
„Jak vám jde prodej?“ zahučel Gunther z vnitra vozu.
„Výborně, mistře Arcane,“ řekl rychle Wesley. „Ráno odjedeme s nabitou truhličkou.“
„To rád slyším,“ vyskočil Gunther z vozu.
Teď jsi sláb. Mohu ti dát sílu.
„Pardon, co jste říkali?“ zeptal se Gunther kupců. Jeffcoat se trochu udiveně zamračil.
„Říkali jsme, že ráno…“
„Ne, to nemyslím. Myslel jsem to potom.“
„Potom?“ podivili se oba formani.
„My už nic dalšího neřekli,“ řekl nejistě Wesley. Gunther se klepl do uší.
„Už mám asi slyšiny.“
„Možná byste si měl odpočinout, mistře,“ navrhl starostlivě Jeffcoat. „Slyšiny nevěstí nic dobrého.“
„Nesmysl. Na chvíli si tu sednu, ale ještě se půjdu porozhlédnout.“

Ledový vítr alterackých hor se opřel do Gunthera, ale Bartolův plášť ho dobře chránil. Už nemohli být daleko od Mordisu, jenže počasí jim nepřálo. Pár hodin po odjezdu ze Strahnbradu je přepadla silná sněhová bouře. Uvízli v čerstvě napadaném prašanu, na deset metrů od nich jen bílá tma. Koně se vzpínali a třásli zimou.
„Wesley!“ zakřičel Jeffcoat tak nahlas, jak ne dokázal. „Uklidni ty zatracené koně! Mistře Arcane! Pojďte mi pomoct s tím kolem!“ Gunther vzal z nákladového prostoru tyč a hrabal se s ní sněhem k Jeffcoatovi. Christoph kopal lopatou pod zapadlým kolem a snažil se dostat jej ven. Kožešiny a látky, které neprodali na trhu, teď měl omotané okolo těla, stejně jako Wesley, který se o pár metrů dál pokoušel uklidnit koně. Jeho volání a ržání koní mizelo v hučícím větru, třebaže stál jen o kousek dál.
Gunther vrazil tyč pod kolo, Jeffcoat udělal to samé s lopatou a společně se snažili kolo vypáčit. Vítr se jim opřel do zad i do plachty vozu. Kolo vyskočilo z vyhrabané díry, držíc jen na Guntherově tyči a Jeffcoatově lopatě.
„Popožeň je!“ křikl Jeffcoat a Wesley, aniž by je pořádně slyšel, pustil otěže a pleskl koně po zadku. Zvířata zaržála a vůz se pohnul. „Na vůz!“ zavelel Jeffcoat a vyhoupl se na kozlík. Wesley z Guntherem naskočili zezadu.

„Tohle je příšerné, mistře Arcane,“ oklepal se Wesley a zamokřil tím ještě víc podlahu. „Nemůžete s tím něco udělat? Jste přece kouzelník.“ Gunther se podíval na mladíka a zavrtěl rezignovaně hlavou.
„I kdyby tohle bylo moje zaměření, nemám dost moci na to, abych odvrátil sněhovou bouři. Ale počkat!“ skočil k truhle a hrabal se v ní, dokud nenašel malinké kyvadélko.
„Najdi mapu hor,“ přikázal a pečlivě při tom oprašoval kyvadélko. Byl to v podstatě čirý krystal na mosazném řetízku. Wesley vytáhl mapu a rozvinul ji. Gunther podržel kyvadélko nad mapou a něco zašeptal. Rozkývalo se a za malý moment se zastavilo nad jedním místem hluboko v horách.
„Podrž na tom prst,“ přikázal Gunther a rozhoupal kyvadélko znovu. Tentokrát se zastavilo o kousek dál. Wesley tam automaticky natáhl dlaň a přidržel na tom bodu palec.
„Skvěle. Tady teď jsme a tady je nejbližší skrýš. Jeskyně nebo převis, prostě místo, kde to můžeme přečkat.“ Wesley zíral do mapy a ve tváři se mu objevil nechápavý výraz.
„Ale kudy to je?“ Gunther znovu něco zamumlal, vyhodil krystal do vzduchu a opět jej chytil. Z jeho sevřené dlaně se vydralo slaboučké světlo. Otevřel dlaň a podíval se na svítící krystal, n něhož vycházely paprsky světla. Jeden paprsek byl silnější než ostatní a zabodl se do pravé strany vozu.
„Pane Jeffcoate!“ zakřičel Gunther. Neozvala se žádná odpověď, jen skučení horského větru. „Wesley, vylez za ním a řekni mu, ať zatočí doprava hned, jak to bude možné. Tam to přečkáme.“ Wesley kývl a prodral se mezerou v plachtě na kozlík. Gunther schoval kyvadélko i mapu a po chvíli pocítil, jak se vůz stáčí napravo.

Netrvalo dlouho a vůz se s trhnutím zastavil. V zadní mezeře v plachtě se objevila Jeffcoatova zasněžená hlava.
„Mistře Arcane, polezte ven!“
„Jsme na místě?“ Jeffcoat se usmál a vytáhl hlavu ven do zimy. Gunther si narazil klobouk tak pevně, jak jen dokázal, hodil si přes rameno brašnu a vyskočil ven. Bouře ani trochu nezeslábla, ale přesto mohl spatřit tmavou puklinu kousek od vozu. Jeffcoat se brodil sněhem s nějakou bednou a Wesley couval spolu s koňmi, které se vší silou snažil udržet na uzdě. Gunther se k němu prohrabal, aby mu pomohl. Silný vítr znemožňoval rychlý pohyb, ale nakonec oba dva koně dostali do jeskyně. Tam z nich Wesley oklepal sníh a Gunther vytáhl z brašny křídu, s níž vchod do jeskyně obkreslil podivnými vzory. Formani jeho počínání trochu nedůvěřivě sledovali a když Gunther kouzlo dokončil a vstup vyplnila průhledná stěna připomínající vodní hladinu, Jeffcoat vyskočil.
„Co to má být, Arcane?!“
„Uklidněte se, pane Jeffcoate,“ konejšil ho gestem Gunther. „Tohle je kouzlo, které drží sníh a zimu venku.“
„Aha,“ posadil se Jeffcoat. „A co vzduch? Neudusíme se tu?“
„Vzduch, předměty, živé bytosti, to všechno tím projde.“ Jeffcoat si odfrkl a otevřel bednu, kterou donesl.
„Wesley, hoď to přes koně,“ přikázal a hodil podomkovi pár houní. Sám vytáhl z bedny křesadlo, troud a pár třísek a polen. Položil je na suchý kus podlahy a začal křesat. Několikrát se přitom podíval lítostivě ven na svůj vůz, který trčel ve sněhu a blizard ho pomalu ale jistě přikrýval studenou pokrývkou. „Ještě že tam nemáme nic, co by nám mohl mráz zničit,“ poznamenal. „A vy si udělejte pohodlí, mistře Arcane.“ Gunther si stáhl zasněžený plášť, oklepal jej někam do rohu, složil ho a posadil se k Jeffcoatovi, který se snažil rozdělat oheň.


Troud rychle chytl a malý ohýnek osvětlil jeskyni, takže si ji konečně mohli pořádně prohlédnout. Byla velmi prostorná, vešlo by se tam i deset koní a nemuseli by se mačkat. Wesley jim proto našel lepší místo, kde si mohli odpočinout. Ohýnek rychle rostl a hřál, což byla po sněhové bouři zuřící venku příjemná změna. Wesley dřepěl zády k východu a mnul si ruce u ohně. Jeffcoat se přehraboval v bedýnce a tahal z ní různé předměty.
„K čertu!“ zaklel náhle. Wesley i Gunther se podívali jeho směrem. Jeffcoat nasupeně zamával malým plátěným pytlíčkem. „Vy asi nekouříte, že?“ zeptal se Gunthera. Mág ztuhl a pak se praštil do čela.
„Já blbec!“ Sáhl do brašny, kterou si odnesl z vozu a za malý moment vytáhl nádherně zdobenou dýmku se symbolem zlatého oka okolo konce. „Tuhle dýmku jsem si krátce před odjezdem půjčil od arcimága Runeweavera. Moje se rozbila a Ansirem byl tak laskavý, že mi ji na pár dní půjčil, než si najdu novou. Já jsem mu jí nevrátil.“
„No, teď mu bude k ničemu. Bude vám vadit, když si jí vypůjčím? Já tu svoji nechal ve voze a teď se mi tam doopravdy nechce,“ pohodil Jeffcoat hlavou k východu z jeskyně. Gunther mu ji podal.
„Prosím, aspoň poznáte, jak kouří arcimág.“
„A co vy, mistře?“ zeptal se Wesley.
„Já nejsem žádný závislák. Kouřím příležitostně, když dostanu chuť a to je tak jednou do měsíce.“ Jeffcoat si nacpal arcimágovu dýmku tabákem a zapálenou třískou zažehl ohýnek v dýmce. Wesley se znechuceně odvrátil.

„Musím říct, mistře Arcane,“ potáhl Jeffcoat labužnicky kouř. „Jsem rád, že mě lord Ravenclaw přesvědčil, abych vás vzal s sebou. Nejen že jste můj nejvýdělečnější náklad, ale kdybyste taky nenašel tuhle jeskyni,“ rozhlédl se okolo sebe. „určitě bychom tam venku zmrzli.“
„Nemusíte mi děkovat, já jsem zase rád, že jste mě vzal s sebou,“ pousmál se skromně Gunther.
„To máte pravdu,“ pokýval Jeffcoat hlavou. „Víte, většina obchodníků by do svého vozu kouzelníka nevzala. Mají vůči nim zbytečné předsudky, jako že by jim mohl zničehonic shořet vůz nebo by jim narostli oslí uši, kdyby někoho jako vy naštvali.“
„A co že vy tyhle předsudky nemáte?“
„Už je to doba, co jezdím obchodovat do Dalaranu. Hezké město a příjemní lidé, třebaže trochu divní. Ale není třeba se jich bát.“ Gunther se zasmál.
„Já vám přijdu taky divný?“ zeptal se Jeffcoata, který bafal dýmku a koukal se do ohně. Občas tam přihodil polínko, když viděl, že skomírá. Poškrábal se za uchem a pak odpověděl.
„To máte tak. Do jisté míry samozřejmě, normální člověk neumí tyhle věci,“ pohodil hlavou k průhledné stěně. „A celý dny jste schovaný vzadu a koukáte do těch svých knih v bůhvíjakém jazyce. Jíst vás vidím jen snídani a až potom večeři. Ale beru vás jako normálního smrtelníka, který čirou náhodou umí pár triků, které člověk jako já nemusí za život ani vidět. Co si myslíš ty, Wesley?“ Mladík sebou trhl, když se o něm jeho pán zmínil. Gunther se na něj také podíval a Wesley vtáhl hlavu mezi ramena.
„Co jestli si myslím, pane Jeffcoate?“ Gunther se znovu zasmál a forman zakoulel očima.
„Jestli si myslíš, že je mistr Arcanus divný, hlavo skopová.“ Wesley se trochu poděšeně podíval na magistra.
„Neboj, oslí uši ti nepřičaruju,“ usmál se povzbudivě Gunther. Podkonímu chvíli trvalo, než váhavě odpověděl.
„Já se vás teda na začátku trochu bál, protože moje máma mi vždy říkala, ať si dávám pozor na kouzelníky, že s nimi je jen trápení.“
„Tvoje matka se příliš nepletla, Wesley. Ale to jsou hlavně ti divocí, ti samoukové, co si myslí, že vše zvládnou. To my z Kirin Toru dobře víme, co děláme, a vystříháme se zbytečných chyb. Ne že bychom nestáli o moc, to zase ano, ale známe své meze. Ti divocí, ti jsou schopní spálit celou vesnici, ani nevědí jak.“ Jeffcoat spolkl trochu víc kouře, než zamýšlel, a rozkašlal se.
„A…je hodně těch…těch divokých kouzelníků?“ Gunther pokrčil rameny.
„Ovšemže se vždycky nějaký najde. Lidská hloupost v kombinaci s mocí je častá a nebezpečná. Ale ve spoustě případů to jsou jen podvodníci, co vydělávají na strachu jiných. Šarlatáni, mastičkáři, zaklínači, věštci, čarodějky a čarodějové ze sklizně…Nikdy si nenech nabulíkovat nějakou pitomost, chlapče.“
„A je nějaký způsob, jak poznat, kdo je opravdový mág?“ ozval se Jeffcoat, když udusil svůj kašel.
„Těžko říct. Za ty roky se podvodníci hrozivě zlepšili. A teď nám akorát dělají špatnou pověst.“
„Taky znám takový,“ zabručel Jeffcoat a potáhl z dýmky. „Co koně? Jsou v bezpečí?“ Wesley zuřivě zakýval hlavou. „Dobře. Přenocujeme tu, v téhle bouři se stejně nikam nehneme. Vydrží to i když budete spát?“ otočil se na Arcana.
„Zajisté.“
„Tak to se jděte co nejlépe vyspat. Do rána to snad přejde a pak dorazíme za baronem Mordisem. Stejně, jste nejzajímavější náklad, jaký jsem kdy vezl, Arcane.“

„Mistře Arcane, vstávejte.“ Gunther otevřel jedno oko a promnul si krk. Po spaní na boku ho dost bolel. Zívl a zamžoural na Jeffcoata, který mu třásl s ramenem.
„Cse děje?“ zamumlal nepřítomně.
„Je ráno, bouře skončila a můžeme pokračovat,“ usmál se kupec. „Tak na nohy, něco snězte a já s Wesleym zatím zapřáhneme koně a vyhrabeme vůz.“ Gunther se posadil a protáhl. Z ohýnku, u kterého přespávali, zůstala jen hromádka studeného popela. Jeskyně stále byla chráněná jeho kouzlem, takže v ní bylo příjemné teplo.
„A vy nesnídáte?“ optal se mág a Jeffcoat se srdečně zasmál.
„Víte vůbec, kolik je? Já a Wesley jsme už dávnou na nohou a najedení.“ Gunther vykulil oči.
„Proč jste mne nevzbudili?“ Jeffcoat pokrčil s úsměvem rameny.
„Řekli jsme si, že vás necháme prospat, stejně nám s hrabáním vozu a zapřáháním zvířat moc nepomůžete. V klidu se najezte a my se postaráme. Wesley donesl trochu chleba a mléka, co jsme koupili ve Strahnbradu,“ ukázal na snídani položenou na bedničce opodál. Zvedl se a vyšel ven z jeskyně. Gunther ještě viděl, jak se po průchodu kouzelnou bariérou otřásl a pousmál se jeho počínání. Po čtyřech líně dolezl k snídani a prohlédl si ji. Mléko sice mělo škraloup a polovina chleba nebyla nejčerstvější, ale po týdnu na cestě si už nemohl na nic stěžovat. Promnul si tváře obrostlé nezastřiženými vousy a pustil se do jídla. Pozoroval přitom Jeffcoata s Wesleym, kteří venku hrabali krytý vůz ze sněhu, zatímco koně stáli o kousek dál a nervózně přešlapovali v chladném počasí. Gunther skoro ani nechtěl uvěřit, že je venku zima, ale dobře věděl, že to je jen díky jeho bariéře. Měl ale dobrý zimní plášť, takže ho to vůbec netrápilo.

„Jsme připravení. Co vy?“ zeptal se Jeffcoat, když se vrátil do jeskyně a oprašoval si sníh z rukou. Gunther se zvedl a souhlasně kývl hlavou.
„Můžeme vyrazit.“
„Výborně. Wesley už sedí na kozlíku. Já akorát odnesu tuhle bednu a můžeme jet,“ sehnul se Jeffcoat pro bedýnku, kterou si večer přinesli. Gunther se zabalil do Bartolova pláště, přešel k průhledné stěně a obkroužil prstem nakreslené symboly po okraji vchodu. Sotva kouzlo přerušil, udeřila ho chladná vlna zvenčí. Teplo ihned vylétlo ven a studený vítr se nahrnul dovnitř. Gunther se ihned rozklepal zimou a ani Jeffcoat něco takového nečekal.
„Brrr, a to už jsem byl venku,“ ozvalo se za Guntherem. „Radši odsud rychle pojedeme. Už tak jsme se tu zdrželi moc dlouho.“ Gunther přikývl, narazil si klobouk na hlavu, zvedl svoji brašnu a vyšel za kupcem do chladného dne.
„Á! Ještě jedna věc, málem bych na ni zapomněl,“ sáhl Jeffcoat do jedné ze svých hlubokých kapes a vytáhl Runeweaverovu dýmku. „Tady, děkuji vám,“ usmál se a vtiskl dýmku Guntherovi do ruky. Ten ji sevřel v dlani a opatrně uložil do brašny.

Nebe bylo čisté a modré, ohromná změna oproti včerejší sněhové bouři. Jeffcoat naložil bedýnku na vůz a Gunther se vyškrábal za ní. Přesunul bedýnku ke kraji, aby nevypadla, a pohodlně se usadil. Od úst mu šla pára a i pod rukavicemi cítil zimu. Jeffcoat naskočil na kozlík za Wesleym. Ozvalo se prásknutí otěžemi a kupcovo jasné „Hejá!“

O pár hodin později vůz s trhnutím zastavil. Než se Gunther stačil zvednout a podívat se ven, plátěná dvířka do vozu se rozhrnula a v nich se objevil Jeffcoat a muž, kterého neznal. Byl oděný ve starém brnění, napůl kroužkovém a napůl koženém, které vypadalo, že jej poskládal z mnoha různých kusů. V rukou skrytých v tuhých rukavicích svíral sudlici. Muž se zadíval na Gunthera a řekl něco v alterackém nářečí, kterému Gunther pořádně nerozuměl. Jeffcoat přikývl a odpověděl mu stejnou řečí. Zbrojnoš se zamračil a zavolal na svého kamaráda. Gunther opatrně sáhl po něčem, čím by se mohl bránit. Neměl z těch dvou dobrý pocit a na moment ho napadlo, že ho Jeffcoat mohl prodat. Druhý pěšák nevypadal o moc lépe než ten první, ale na rozdíl od svého společníka párkrát pokýval hlavou, rozhlédl se po vozu a několikrát nahlédl i do papíru, který mu Jeffcoat prodal. Nakonec se usmál, vrátil Jeffcoatovi papír a mávl, že můžou jet. Kupec se natáhl k mágovi.
„Omlouvám se, mistře Arcane, za tuhle nepříjemnost.“
„Co to mělo být?“ ohradil se Gunther.
„Chtěli vidět vnitřek vozu, jestli něco nepašuju. Na takovém místě si musí dávat obzvlášť pozor, pašeráci si tu snadno přijdou na velké peníze. Žádný div, že jich tu je tolik.“
„To už jsme na hranicích?“ podivil se kouzelník a Jeffcoat se rozesmál.
„Na hranicích? Právě stojíme před hradem. Chcete se na něj podívat?“ Gunther vyskočil ven z vozu a otočil se.


Stáli před branou starého kamenného hradu, který už měl svá nejlepší léta za sebou, ale stále vyhlížel jako mocné sídlo významného šlechtice. Okolo hradu ležela vesnice, v níž bydleli řemeslníci a obchodníci Mordisu. Wesley popohnal koně a Jeffcoat s Guntherem prošli branou pěšky. Na nádvoří hradu byl klid, který se nenechal narušit ani příjezdem kupeckého povozu.
„Co jste jim vůbec říkal?“ zeptal se Gunther.
„Nic zvláštního, jen že jsme kupci a pan Valimar vás očekává. Ten druhý o tom na rozdíl od toho prvního slyšel, takže nám povolil vjezd. Nevím, co bychom jinak dělali.“
„Určitě by se to nějak vyřešilo. Alespoň doufám.“
Wesley zastavil koně na příhodném místě u studny na nádvoří. Voják, který vypadal, že má o kolečko i frček navíc, mu povolil si nabrat vodu pro koně. Zatímco podomek tahal džber ze studny, ozvaly se za nimi otřesy. Všichni se ohlédli a spatřili něco, co si do té doby neuměli ani představit.

Dlouhými kroky k nim rázoval mohutný tvor. Vypadal jako býk, ale chodil po dvou, oblečený a v očích mu zářil plamínek inteligence. Hustá černá srst se mu leskla jako nejlepší kožešiny dalaranských paniček. Oblečen byl skrovně, jen krátké kalhoty a kožená vesta, ale nezdálo se, že by mu byla zima. Boty neměl, přes ohromná kopyta by je ani neoblékl. Okolo mocného krku měl uvázaný krátký oranžový pláštík s černou orlicí, který mu splýval na levé rameno. Na hrudi mu visely různé vyřezávané náhrdelníky a za podobně zdobeným opaskem měl zasunutou velkou sekeru, tak velkou, že si Gunther vůbec nebyl jistý, zda by ji dokázal uzvednout. Dva rohy, světlejší než jeho srst, se tvorovi táhly od hlavy, každý by aspoň půl metru dlouhý. Při chůzi se oháněl ocasem, čímž za sebou ve sněhu zanechával pozoruhodné stopy. Přišel až k vozu, sklonil se a očichal si Gunthera i Jeffcoata.
„Kenda,“ řekl hlubokým hlasem. „Vy musíte být mistr Akanus. Baron vás již očekává.“ Gunther byl tak zaskočený, že tvor umí mluvit, že se v první chvíli nezmohl na slovo.
„Promiňte,“ ozval se nakonec slabým hlasem. „Vy jste…vy jste…“ nemohl si vzpomenout na to slovo. „…tearun?“ Tvor na něj udiveně zamrkal malýma očkama.
„Taur, když dovolíte,“ odpověděl. „Jmenuji se Trag, z kmene Highmountainů. Těší mne,“ usmál se, pokud se tedy jeho škleb, ve kterém odhalil všechny kulaté zuby naráz, dal nazvat úsměvem.
„Christoph Jeffcoat, forman a kupec,“ vzpamatoval se i Jeffcoat.
„Magistr Gunther Arcanus,“ uklonil se Gunther. Trag se střídavě díval na oba dva, pak na vůz a pak zase na ty dva.
„Přijel jste za obchodem nebo jen vezete mistra Ar…kana?“ zeptal se Trag. Výslovnost Arcanova příjmení mu očividně dělala problémy.
„No,“ ohlédl se Jeffcoat za svým vozem. Wesley sice předstíral, že na taura nezírá, ale velmi špatně. „Příležitost k obchodu se neodmítá, pokud by byl váš pán tak laskav…“ Trag silně zafuněl.
„Baron Mordis je můj přítel, ne však pán.“ Jeffcoatův výraz se ihned změnil do úleku, že mu taur něco udělá. „Nicméně, jste zde vítán, vy i váš vůz. Můžete tu zůstat až do zítřka a prodat, co se vám zlíbí. Mistře Alkane, následoval byste mne?“
„Mohu se rozloučit s mými průvodci?“ zeptal se Gunther. „Přece jen, strávil jsem s nimi týden na dost náročné cestě.“ Trag si znovu odfrkl, ale tentokrát ne tak silně. Obrátil se k malovaným dveřím na druhé straně nádvoří a ukázal na ně silnou rukou se třemi prsty.
„Počkám tam na vás,“ řekl prostě a oddusal na místo setkání.


„Takže tohle je řekl bych sbohem,“ napřáhl k němu Jeffcoat ruku. Gunther ji vděčně stiskl. „Opatrujte se, mistře. Alterak je nebezpečné místo.“
„To je popravdě řečeno i Dalaran,“ zavtipkoval Gunther. „Nemám sice nic, co bych vám dal přímo od sebe…“
„To nestojí za řeč,“ mávl Jeffcoat rukou. „Lord Ravenclaw za vás všechno zaplatil a já bych si přišel jako zloděj, kdybych si od vás měl cokoli vzít.“
„Tak tedy sbohem, pane Jeffcoate. Přeju vám i Wesleymu hodně štěstí,“ potřásl kouzelník rukou.
„No vidíte. Wesley!“ vřískl Jeffcoat. Podomek si utřel ruce a oběhl vůz. „Rozluč se s mistrem Arcanem.“
„Nashledanou, magistře,“ ukláněl se Wesley a natáhl k němu ruku. Jeffcoat ho přes ni ale okamžitě praštil.
„Nesahej na mistra těma svýma špinavýma prackama od koní! Běž si to umýt! Zvíře jedno.“ Gunther se musel zasmát. Jeffcoatův obličej se přestal mračit a zase se usmál. „No, nebudem vás už dál zdržovat, baron Mordis na vás čeká.“
„To máte pravdu,“ přikývl Gunther. „Ještě jednou děkuju a sbohem, pane Jeffcoate.“

Otočil se a vyšel vstříc malovaným dveřím, u kterých čekal Trag. Jedna část jeho života končila a začínala další. Ta, kterou stráví v alterackých horách. Ta, kterou začne s čistým štítem i čistým svědomím.

Trag chodil po schodech s nečekanou lehkostí. Přestože jeho kopyta přečnívala každý schod tak o polovinu, neměl taur žádné potíže s rovnováhou. Gunther se tomu podivoval více než výzdobě hradu. Vnímal portréty baronů z Mordisu, ale ty mu neučarovaly tolik jako taur jdoucí do schodů. Přemýšlel, zda se kvůli němu musel hrad alespoň částečně přestavovat, protože některé chodby, kterými prošli, mu stačily jen tak tak a do dveří se musel shýbat. Na rovinkách ale musel občas přidat, aby taurovým dlouhým krokům stačil. Když došli ke dveřím baronovy pracovny, musel se Gunther opřít o stěnu. Trag nehnul ani brvou. Opatrně dvěma prsty uchopil klepadlo, zvedl jej do pravého úhlu ke dveřím a pustil. Jediné klepnutí přehlušilo Guntherovo oddechování.
„Pojď dál, Tragu,“ ozval se zevnitř bodrý hlas. Taur stejně opatrně jako předtím klepadlo chytil kliku, otevřel dveře, sehnul se a vstoupil do pracovny.
„Máš tu hosta, Valimare. Mistr Akabus přijel před malým momentem.“ Gunther vstoupil hned za taurem.

Valimar Mordis byl muž v nejlepších letech a jeho pracovna taktéž. Ozdobená praporem Alterackého království na jedné stěně, zatímco další byla skrytá za mohutnou knihovnou, v níž však Gunther viděl jen pár svazků. Mnohem více tam bylo různých tretek, které si baron jistě nechal dovézt ze světa. Mordis seděl za velkým stolem na druhé straně pracovny, s širokým oknem za zády, přesně podle novodobého šlechtického stylu. Oblečený byl v bledě modrých šatech zdobených kožešinou a vlasy i vousy měl lehce neupravené, snad aby vzbudil dojem venkovského šlechtice, který se nebojí boje. O tom ostatně svědčily překřížené meče nad krbem vedle praporu. V krbu dohoříval oheň. Sotva uviděl Gunthera, usmál se, vstal a rozpřáhl paže.
„Magistr Gunther Arcanus!“ zvolal nadšeně. „Už jsme se na vás těšili. Vítám vás v Mordiském baronství, vašem novém domově.“ Gunther smekl klobouk a poklonil se.
„Děkuji, že jste mne přijal, barone Mordisi. Je mi velkou ctí…“
„Láry fáry,“ zamával rukou baron. „Nemusíte mi děkovat. To spíš já bych měl být poctěn, že se tu chce ubytovat dalaranský mág.“
„Neměl jsem moc na vybranou,“ pokrčil rameny Gunther a baron pokýval hlavou.
„Ano, ano, Thule mi všechno napsal. Chápu vaše důvody k opuštění Dalaranu a je mi líto, co jste si musel vytrpět, ale zde se vám dostane nového domova. Už jsem jej nechal nachystat. Budete mít vše, co dokážu zajistit, aby váš výzkum nebyl ničím rušen.“ Trag si odfrkl, zamával ocasem a vyšel z pracovny. Při zavírání dveří si opět dával pozor, aby je nepoškodil.

„Máte za sebou dlouhou cestu. Pojďte, posaďte se,“ sedl si Mordis do křesla za svým stolem a pokynul Guntherovi, aby se usadil do druhého křesla naproti němu.
„Co všechno vám vlastně Thule napsal?“ zajímal se Gunther, když se pohodlně uvelebil v křesle a položil si klobouk na stůl. Křeslo bylo kvalitní, gilneaská práce, nejspíš ještě z doby, kdy neexistovala Zeď. Dnes by barona přišlo na velké jmění.
„To vás zajímá?“ podivil se Valimar. Otevřel šuplík, vytáhl z něj třikrát přehnutý papír se stopami bílého vosku a přisunul jej po stole ke kouzelníkovi. Ten jej vzal do rukou a začal číst.
„Nic neobvyklého. Jen že potřebuje azyl pro svého přítele mága, který upadl v Dalaranu v nemilost. Někoho jste šmíroval, že?“ zamrkal spiklenecky a rozesmál se. „Jinak si nedovedu představit, jak byste se svými schopnostmi mohl někomu ublížit.“ Gunther si pečlivě několikrát přečetl dopis. Nikde nebyla ani zmínka o nekromancii, ani nic, co by mohlo Mordisovi naěco napovědět. V duchu si oddechl.
„Ale kdepak,“ usmál se kysele Gunther. „Spíš si myslím, že za to mohly moje názory. Nepohodl jsem se s jedním arcimágem.“
„Ahá, tak to chápu. Ale z toho si nic nedělejte, Runeweaver je prostě zmetek. Když dovolíte, mohl bych si ten dopis vzít zpátky?“ Gunther rychle kýval hlavou a podal mu list. „Děkuju. Takže se tu hodláte zdržet na rok? Nevadilo by vám, kdybych vás po tu dobu prohlásil za dvorního čaroděje?“
„Co prosím?“ podivil se Gunther.
„Já vím, já vím, je to trochu troufalá žádost a nenaléhám na vás.“
„Ne počkejte, dvorní čaroděj? Co to je?“ nahnul se Gunther nad stůl. Baronova nabídka v něm probudila zvědavost.
„No, je to přesně to, jak to zní. Budete na mém dvoře čarodějem, mým rádcem v oblastech magie a podobně. Vlastně to není nic moc závazné, ale považte, jaký to udělá dojem na okolí. Baron Mordis má dvorního čaroděje,“ zasnil se. „Baron Vardus pukne závistí.“
„Kdo?“ Mordis se vytrhl ze snění.
„Ou? Baron Vardus. Starosta Strahnbradu. Mohl se zbláznit, když se dozvěděl o Tragovi a tak se pokouší o vlastní magii. Chudák. Když se teď dozví, že proti jeho pochybnému samoučení tu teď máme i skutečného čaroděje, popadne ho amok. Závidí mi všechno možné,“ zašklebil se samolibě baron. Gunthera se trochu dotklo, že Mordis přemýšlí spíše o tom, jak udělat jiného šlechtice závistivým, ale nechtěl koukat na zuby darovanému koni.


„Když už jste to nakousl, kde se tu vůbec vzal ten…taur, co vám slouží?“ zeptal se opatrně Gunther.
„Trag? Potkal jsem ho před pár lety. Prý přišel z kmene Highmountain, který žije na západě, daleko za mořem. Spřátelili jsme se a od té doby žije tady. Není to žádný otrok, je naprosto svobodný. Ostatně, žádný taur by ani okovy nesnesl.“
„Jsou snad něco jako ti, jak se jen jmenují, orkové?“
„Chraň Světlo, to ani náhodou,“ vztyčil se baron. „Tauři možná vypadají jako…no, však víte, jako co vypadají; ale žádná zvířata to nejsou. A Trag je jedna z nejmoudřejších a nejklidnějších hlav, jaké jsem v životě poznal.“ Znovu se usadil.
„Omlouvám se, nevěděl jsem to.“
„Ovšemže jste to nevěděl,“ usmál se náhle baron. „Nikdo to neví, protože Trag je jediný taur v Sedmi královstvích. Lord Blackmoore si může mít nějakého svého orkského gladiátora a považovat se za pána světa, ale já vám něco řeknu, pane Arcane. Zotročený ork nemá ani zdaleka takovou cenu jakou tauří přítel. Hodně jsem se toho od Traga naučil a vy byste mohl koneckonců taky.“ Gunther se na moment odmlčel a stejně tak baron. Na krátký okamžik bylo v pracovně ticho.
„Barone Mordisi, můžu se ještě na něco zeptat?“ zeptal se po té chvilce Gunther a baron se zazubil.
„Právě jste to udělal i bez mého dovolení. Ale ano, můžete.“
„Děkuji. Jakto, že Trag umí obecnou řeč?“ Baron se znovu uchechtl.
„To byly neuvěřitelné galeje, abych pravdu řekl, a doteď mu některá slova dělají potíže. Ale naučil se. A já se zase od něj naučil pár slov taursky. Víte například, jak se řekne člověk v jejich řeči?“
„Jak?“
„Nijak!“ zvolal nadšeně Mordis. „Tauři neví, co je to člověk, takže pro nás nemají slovo. Trag mi však prozradil, že kdyby o nás měl mluvit, nazve nás uwewe, tedy růžová kůže. Úžasné. I když slovo nemají, snadno ho vytvoří. Což mi připomíná, že bych vás měl důrazně varovat.“
„Před čím?“ podivil se Gunther. Baron mu byl dost sympatický, ale na jeho vkus příliš mluvil.
„Před tím, abyste kdy řekl Tragovi, že vypadá jako…“ baron se rychle rozhlédl, jestli Trag náhodou někde není, i když dobře věděl, že v místnosti být nemůže. Byl to podobný reflex, jako když se chystal říct vtip o trpaslících. „Neříkejte mu, že vypadá jako kráva.“
„Proč?“ zarazil se Gunther. Čekal ledacos, ale kráva?
„Protože když se dozvěděl, co to kráva je, dost se rozčílil, že ho tak někdo nazývá. Vlastně je to jedna z mála věcí, která ho dokáže vytočit k nepříčetnosti. Není to ani měsíc, co jsme tu měli takový incident. Nějaký čeledín se na něj naštval, protože mu vytkl, že se špatně stará o koně. Ten pitomec začal řvát na celý hrad, že se nějaké chodící krávy nebojí a Trag ho hodil do studny.“
„U Světla. Stalo se mu něco?“ Baron s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Ne, jen se dost urazil. Tauři jsou hrdý národ, nenechají si urážky líbit.“
„Ale já myslel čeledína!“ naléhal s očima na vrch hlavy Gunther. Jeho strach a respekt k Tragovi o něco stoupl.
„Ahá, ten. Nic moc, Trag ho zase vytáhl. Ale dostal rýmu a lekci.“
„Nezníte z toho moc nespokojeně. To se tu děje často?“ Baron pokrčil rameny.
„Věděl, že to nemá rád a mohl si za to sám. Tak co bych to řešil? Mám tu závažnější problémy než čeledína ve studni. U všech svatých, kde je moje hostitelské vychování. Já tu s vámi tlachám a vaše zavazadla pořád musí být ve voze. Nemluvě o tom, že jste ještě neviděl vaši komnatu. Není nic moc, ale je to to nejlepší, co jsme za týden dali dohromady. Pojďte, odvedu vás tam,“ zvedl se z křesla a zamířil ke dveřím, které Guntherovi ještě podržel.

Guntherova komnata byla zastrčená v části hradu, která dříve sloužila jako ubytování pro služebnictvo. Vzhledem k tomu, že sloužící teď ale povětšinou bydleli i s rodinami ve vesnici v podhradí, nebylo téhle části zapotřebí a tak sloužila jako přídavný sklad. Gunther si to místo prohlížel s nedůvěrou, ale jen do chvíle, než ho baron Mordis přivedl ke dveřím z masivního dřeva a s mosazným klepadýlkem.
„Tohle býval pokoj hlavního komorníka. A protože Trag má svůj malý příbytek v konírně, je úplně volný. Nechal jsem jej vyklidit a udělat v něm potřebné úpravy. Prosím, pane magistře,“ napřáhl v uváděcím gestu ruku ke dveřím. Gunther vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Dveře přitom hlasitě zaskřípěly a baron se hryzl do rtu. „Omlouvám se, nestihli jsme spravit všechno a roky tu nikdo nežil,“ omluvil se ihned.

Pokoj hlavního komorníka byl velmi prostorný a dobře prosvětlený. Měl hned dvě okna na dvou přilehlých stěnách, obě kvalitně utěsněná. Široká postel stála nedaleko malého krbu a hned vedle velké dubové skříně. Nad krbem visel obraz alterackých hor z dob, kdy se ještě měly čím pyšnit. Dřevěná podlaha nebyla nijak umělecky vykládaná, ale šlo o pořádnou práci. Pracovní stůl, křeslo i knihovna, u které si Gunther nemohl nevšimnout rýh v podlaze, jak ji sluhové posouvali; všechno na svém místě.
„Doufám, že se vám tu bude líbit,“ usmál se baron.
„Bude, barone Mordisi. Jsem vám opravdu zavázán. Jen, kde jsou moje zavazadla?“
„Á, ovšem!“ plácl se do čela Mordis. „Nechám vám je ihned donést. Vy si to tu zatím prohlédněte. A nestyďte se, buďte jako doma. Ostatně, tohle je teď váš domov,“ zazubil se a vyplul na chodbu. Gunther se usadil do křesla a podíval se ven z okna, na zasněženou vesnici a horské vršky v dálce. Kouř stoupal z komínů nízkých domečků a útočil na ptáky vznášející se nad ním.


On ví.
Gunther sebou prudce škubl a otočil se ke dveřím. Byl v pokoji sám a dveře se ani nepohnuly.
„Barone Mordisi? Tragu?“ zavolal zmateně a vyděšeně zároveň. Nikdo se neukázal. Zvedl se z křesla a otevřel prudce skříň. Nikdo.
Moc dobře to ví.
„Kdo to řekl?! Ukaž se!“ vykřikl Gunther. Nikdo se ale neukázal. Nic se nepohnulo. Vše zůstávalo v perfektním klidu. Kromě kouzelníka. „Ty! Ty jsi ten hlas z Tarren Millu, že ano? Jdi pryč! Nechci tě! Já nejsem blázen!“
Ne, ještě ne. Ale snadno se jím staneš, když mne odmítneš.
„Co jsi zač? Co po mě chceš?!“
Jsem ten, kdo ti může dát nekonečnou moc. Mohu tě vyrvat ze spárů smrti. Stačí, když mě budeš následovat.
„Cože? Ne, já nestojím o žádnou tvoji nekonečnou moc! Nech mě na pokoji! Chci žít v klidu!“
V klidu? Místností se ozval mrazivý smích. Gunther se zděšeně rozhlížel, odkud ten chechot jde. Nikdo se ale nikde neukázal.
Nikdy nemůžeš žít v klidu, Arcane. Žádný nekromant nemůže žít v klidu. Čas mi dá za pravdu. Já umím čekat. A až poznáš, že hovořím upřímně a zvážíš moji nabídku, vrátím se.
„Nevracej se!“ vykřikl Gunther a zhroutil se do křesla. „Nesmíš se vrátit,“ zašeptal. „Já už nejsem nekromant.“

Uplynulo několik týdnů, během kterých se Gunther zabydloval ve svém novém domově. Hrad v horách byl velmi dobře zásobený jídlem, oblečením i hygienou, takže si neměl na co stěžovat. Většinu času trávil ve svém pokoji, kde pročítal svoje knihy a sepisoval nové. Hodně si také povídal s Tragem, který mu po počáteční nevraživosti ochotně vyprávěl o svém lidu. Gunther se tak dozvěděl, proč ho Trag neviděl rád. Tauři totiž žijí velmi spjatí s přírodou a magie je pro ně synonymum černé moci, která jen kazí. Na rozdíl od lidí také nemají krále, nýbrž náčelníka nebo radu Starších, která vede příslušný kmen. Trag byl velmi zručný diskutér a Gunther měl pocit, že konečně může s někým rozumně argumentovat.

„Věříš v něco, Gunthere?“ zeptal se ho jednoho dne. Tauři nikdy nevykají, na což si Gunther celkem rychle zvykl.
„Myslíš jako v nějakého boha?“ Trag pokýval svojí těžkou hlavou. Seděli na velkých stoličkách na zasněženém dvoře hradu a pokuřovali ze svých dýmek. Guntherovy byla vyřezaná úplně jinak, než Tragova, která byla dlouhá jako mágův loket a ozdobená pírky horských ptáků. Stejně tak Guntherův zimní plášť jej úplně obaloval a klobouk sražený do čela neumožňoval sněhu vlétávat do očí, zatímco Trag se ve své kožené vestě s třásněmi ani nezatřásl, i když se mu na černé srsti usazovaly ledové krystalky. Bylo krátce po obědě, takže se nikomu nechtělo pracovat. Podkoní, sluhové, felčar, všichni odpočívali.
„V bohy příliš nevěřím. Víš, Tragu, v Dalaranu to moc nejde. Tam jakmile začneš vyprávět o tom, co ten či onen bůh udělal, najde se někdo, kdo si na něj začne hrát a občas se mu to i podaří. Takže ne, spíš věřím v sebe a svou moc.“
„Mhm,“ zabafal Trag. Jeho dýmkové koření bylo úplně jiné, než to Guntherovo. Tauři si očividně potrpěli na silné kuřivo. „A co takhle život po životě?“ Mág se usmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, ani na to se mi moc nechce věřit. Dovedeš si představit, jak to musí být na tom druhém břehu narvané, pokud nějaký existuje?“
„Vy mágové jste zvláštní plémě,“ zakroutil hlavou taur. „Když nemáte žádného boha, žádnou víru, žádný příslib, tak čarujete, abyste si to všechno nahradili.“
„A to zase ne,“ ohradil se čaroděj.
„Ne? Tak proč tedy?“ usmál se Trag a Gunther si s hrůzou uvědomil, že vlastně nezná odpověď. Proč se hnali mágové za učením a vědomostmi? Proč strávili celé životy nad knihami a pokusy? Proč chtěli být mocní?
„A proč vy v něco věříte? Co vám dává vaše…Pramatka, je to tak?“ přešel Gunther do protiútoku. Trag si potáhl z dýmky a promnul bradu.
„Otázka je spíš, co vám dává magie, že vám to nemůže dát Pramatka Země. Nebo Světlo. Nebo cokoli, v co tu lidé věří. Naše Pramatka vzešla z Mlh úsvitu,“ začal Trag s nábožnou úctou vyprávět příběh. „Stvořila vše okolo nás. Zemi, oceány, nebe, rostliny i zvěř a nakonec Shu’halo – nás. Dokáže tvořit i ničit, ale nikdy neničí. Dokáže klidnit i bouřit, ale nikdy nebouří. Dokáže být laskavá i krutá, ale krutost se jí protiví. A my jsme její děti. Nikdy nám nezavře dveře a vždy nám dokáže odpustit. A tak mi pověz, Gunthere, čeho bych se měl bát s Pramatkou Zemí na své straně?“
„Mluvíš dost přesvědčivě, Tragu. Skoro jako ten bláznivý kněz, co k nám občas chodil do Dalaranu a přednášel o velikosti Světla, které nás všechny spasí.“ Trag se rozesmál, až mu krystalky ledu opadávaly ze srsti.
„Kdo ví. Třeba nebyl až zas tak bláznivý. Kdybys mu dokázal naslouchat, možná bys ty i další mágové uznali, že má pravdu. Víš, já mám jistotu, že až přijde můj čas, Pramatka si mě přivolá, protože zná mé jméno. Zná mě. Jakou naději mají mágové?“

Gunther už měl vymyšlenou odpověď, ale nestihl ji vyslovit, protože se ozvaly trumpety a brána hradu se otevřela. Trag se otočil, aby viděl, kdo přichází, a zamračil se. Na malých a huňatých koních na nádvoří přijela družina nějakého pána. Lord byl navlečený v kvalitní kožené zbroji, spíše ozdobné než bojové; a okolo krku měl uvázaný oranžový šátek. Hned za ním před zbytkem družiny jel holohlavý obr, nejméně o hlavu větší než jeho pán. Oranžový šátek mu zakrýval tvář od kořene nosu níž. Gunther se podíval na Traga, který se mračil.
„Hej!“ zavolal taur na nejbližšího podkoního. „Postarej se pánům o koně. A ty!“ ukázal na strážného, který k němu už mířil. „Běž rovnou za baronem a řekni mu, kdo přijel.“
„A kdo to vlastně přijel?“ zeptal se čaroděj.
„Problémy,“ procedil mezi zuby taur.


„Lorde Falconcreste!“ zvolal nadšeně Valimar, když pán s oranžovým šátkem a jeho muži vstoupili do přijímacího sálu. „Rád vás vidím. Copak vás přivádí ke mně do hor? Pojďte, posaďte se. Co si dáte? Mám nechat poslat do vesnice pro hostinského?“
„Ne, děkujeme, barone Mordisi,“ odmítl zdvořile Falconcrest. „Nejsme unavení ani hladoví, ale je příjemné přijet někam, kde vás přivítají s otevřenou náručí a bez nože za zády.“
„Na to se zde můžete spolehnout,“ usmál se Mordis. „Ale pochybuji, že byste vážil tak dlouhou cestu jen kvůli pocitu, že jste zde vítán.“
„To zajisté ne,“ pokýval hlavou Falconcrest. „Chci s vámi něco probrat, Valimare. Ale radši v soukromí.“
„S tím jsem tak trochu počítal. Pojďme, půjdeme do mé pracovny. Ať se vaši muži zatím chovají jako doma.“ Falconcrest pokynul svým vojákům, kteří si prohlíželi lehce zaprášený sál a ohřívali se u velkého krbu; a oba šlechtici odešli.

Trag s Guntherem se opírali o zábradlí ochozu síně a nedůvěřivě si prohlíželi lordovy muže pod sebou, zejména pak holohlavého obra, který se zdál být Falconcrestovým pobočníkem.
„Takže, kdo je tenhle…Falconcrest?“ zeptal se tiše Gunther. Taur se zachmuřil a zadíval se do prázdna.
„Jistě jsi slyšel o pádu Alteraku. Od doby, co byl Aiden Perenolde sesazen, zmítá zemí neklid. Někdo tomu říká občanská válka, ale Valimar to nazývá prachsprostá vraždící habaďůra. Král Terenas se příliš nestará o svůj protektorát, nebo jak se to jmenuje, a tak vznikl Syndikát. Banda zlodějů, banditů a vrahů, když se zeptáš mne nebo barona, ale pro chudé lidi, kteří se nechají snadno zlákat, je to vidina jasné budoucnosti.
Naštěstí pro nás není Syndikát ani zdaleka jednotný, vlastně má hned dva vůdce, kteří se snaží zviklat zbytek Alteraku na svou stranu. Jeden je Perenoldův syn Aliden, který sídlí dole v nížinách u jezera a slibuje lidem jednotný Alterak jako před Druhou válkou. A druhý…druhý je lord Falconcrest, který se snaží získat podporu ve Stromgardu, v Lordaeronu, prostě všude možně. Právě on teď drží ruiny hlavního města a snaží se v nich znovu postavit mocnou pevnost.
Nevím, jak přesně se válka právě teď vyvíjí, ale tuším, že Falconcrest vede. Jméno Perenolde sice stále hodně znamená, ale má také velký škraloup. A z toho těží Falconcrest. Tvrdí, že když zdejší lid zradil otec, určitě to může udělat i syn. Ale tahle válka se ještě potáhne dlouho.“
„A…“ zamyslel se Gunther. „A na čí straně je baron?“
„Valimar?“ usmál se taur. „Valimar je rozumný vládce. Ví, že v téhle válce velikost nezíská, jen mnoho ztratí. Chytře se drží neutrality, i když je Mordiské panství na strategické pozici. Čas od času se tu objeví zástupce jedné nebo druhé strany a snaží se přetáhnout Valimara na svou stranu.“
„Ale vždyť ho tak nadšeně vítal. Já bych se na jeho místě spíše děsil toho, že přijedou.“ Trag se rozesmál.
„Ano, v tomhle je opravdu dobrý, že? Je jako lasička. Pokaždé mnoho naslibuje, vyslanec odejde s pocitem dobře udělané práce a po měsíci nečinnosti si pořádně přečte dohodu a zjistí, že se vlastně nic nezměnilo a my jsme stále neutrální.“ Gunther se ani nepousmál.
„Jak dlouho už to dělá?“
„Prakticky od začátku. A tak je to nejlepší.“
„Mhm. Nemáš hlad?“
„Trochu. Pojď, půjdeme se podívat do kuchyně, než to všechno vyjedí ty Falconcrestovy kobylky.“

Gunther se procházel po chodbách Mordiského hradu. Mrazivě to na nich táhlo, takže z jeho pláště koukala jen hlava. Čas od času se z pláště vynořila ruka s kapesníkem, aby se mohl kouzelník vysmrkat. Zarudlý nos ho už trápil nějakou dobu. Začalo to krátce poté, co odjel lord Falconcrest. Když ale nepočítal rýmu, cítil se lépe. V horách strávil zatím jen několik týdnů a už mu fyzicky bylo mnohem lépe, než když odjížděl z Dalaranu. Hory mu svědčily.

Prohlížel si obrazy Valimarových předchůdců i jiných pánů, kteří byli pro Alterak důležití. Z jednoho obrazu na něj shlížely přísné oči mladého pána Ravenholdta. Rám obrazu už byl zaprášený a barva popraskaná. Kdo ví, kdy se nechal portrétovat. Dnes už určitě musel být o dost starší. Na konci chodby sloužící jako obrazárna našel Gunther portréty králů. Rod Pelenordů nebyl tak dlouhý, jako v ostatních říších a proto mnohdy nacházel obrazy i vzdálenějších příbuzných, kteří dostávali různé funkce v království. V úplném čele chodby visel ohromný obraz mladého muže. Gunther se pořádně podíval, jestli ho zrak neklame. Obličej muže byl vytržený, takže hleděl jen na zeď za obrazem. Přejel prstem po zaprášené jmenovce a četl do zlata vyražený nápis: Král Aiden Perenolde. Vedle něj někdo do dřeva vyřezal další nápis: Zrádce.

„Líbí se vám naše galerie?“ ozval se za Guntherem hlas. Kouzelník se otočil, i když věděl, kdo za ním stojí. Baronu Mordisovi očividně vůbec nevadilo, že mu jde pára od úst a všichni ostatní okolo něj chodí zahalení ve svém nejteplejším oblečení. Oděv, který měl na sobě, by i lordům z nížin stačil možná jako lehký letní oblek.
„Je dost…ehm…stará…?“ chytil se Gunther za zátylek. Baron se usmál.
„To ani ne, jen se o ni nikdo nestará. A já s tím popravdě začínat nehodlám.“
„Proč ne? Copak to nejsou vaši předkové nebo přátelé?“
„Přátelé?“ vykulil Valimar oči. „Já myslel, že vám to Trag vysvětlil, jak to mám s přáteli.“ Gunther trochu zahanbeně přikývl a baron jen mávl rukou. „Skoro všichni v téhle místnosti jsou už buď mrtví anebo ve vyhnanství. Spíš bych se těch krámů měl zbavit. Nehodí se ani k tomu, abych jimi na někoho dělal dojem.“
„Prosím vás, co má znamenat tohle?“ ukázal kouzelník na Aidenův obraz. Baron vzhlédl k díře v plátně a založil ruce na hrudi. „To jste nechal udělat vy?“
„Já?“ zasmál se Mordis. „Ne, to udělal nějaký sluha hned, jak vyšel ten králův podraz najevo.“
„Potrestal jste ho?“ zajímal se Gunther.
„A to proč? Zaprvé má pravdu a za tu já netrestám. Zadruhé jste první po kolika měsících, kdo sem přišel, takže se na to stejně nejspíš veřejně nepřijde. A navíc, dává mi to možnost se vymluvit z výsledku války, ať už bude jakýkoli a pro mě si přijde vítěz.“
„Jak?“ podivil se Gunther. „Jak může někomu protržený obraz dát imunitu před lynčováním?“ Baron se opět samolibě usmál.
„Zjednoduším to. Pokud zvítězí Aliden, můžu to zahrát na to, že jsem tu nechal viset portrét jeho otce i po jeho soudu, jen jsem neměl prostředky na to, abych ho nechal opravit potom, co ho nějaký lotr poškodil. Oproti tomu, když vyhraje Falconcrest, můžu se chlubit tím, co jsem udělal s obrazem Perenolda osobně.“ Gunther se uchechtl, sklonil hlavu a zakroutil jí.
„Máte zajímavou diplomacii, Vaše Jasnosti.“ Valimar přistoupil blíž k obrazu a ledabyle mávl rukou.
„Tohle nemá s diplomacií nic společného, mistře Arcane. Tohle je obyčejný vlezdoprdelismus, často velmi podceňovaná disciplína,“ zazubil se samolibě. „Krom toho mi ten obraz přijde velice legrační, ale to prosím nikde nešiřte,“ mrkl spiklenecky.
„Protože král ztratil tvář na obraze i ve skutečnosti?“ zkusil to mág po chvilce ticha. Mordis se na něj překvapeně podíval.
„Ano. Máte pravdu,“ řekl zaraženě. „Víte, že jste první, kdo tenhle zvláštní vtip pochopil?“ Gunther se skromně usmál a pokrčil rameny. „Poslyšte, co byste řekl tomu, že bychom společně zašli dolů do vsi a něčeho se tam napili? Trag je sice výborný společník, ale vůbec nepije.“
„Myslíte hned teď?“ zatřásl se Gunther. I pod kvalitní plášť se občas dostane zima.
„Nemusí to být hned, ale ještě dnes? Potřeboval bych se trochu poradit se svým dvorním čarodějem,“ mrkl na Gunthera. „A kde jinde se poradit než nad džbánkem chladného horského piva?“
„No…proč ne? Stejně jsem už dlouho nikam nevyšel.“


Hospůdka ve vsi pod hradem nebyla nic moc, ale pro horaly a vesničany znamenala dobrý úkryt v kruté zimě. Hostinský patřil k lidem, kteří nedělají rozdíly mezi penězi a jejich majiteli, takže se v jeho špeluňce ukazovali lidé z nížin i z hor, chudí i bohatší a Gunther dokonce zahlédl partičku trpasličích prospektorů, kteří seděli v koutku a vzrušeně si šuškali. Jakmile šenkýř spatřil barona a kouzelníka, vyskočil zpoza pultu, aby jim nabídl nejlepší místa u krbu, i když to znamenalo, že musel vykopnout partu dělníků, kteří stůl doteď okupovali. Mordis poděkoval hostinskému a objednal dvě pinty ohřátého piva.
„To je taková zdejší libůstka,“ usmál se omluvně baron, když uviděl Guntherův zaražený výraz. „Každý cizinec se na ohřáté pivo dívá skrz prsty, ale zvyknete si na to.“
„Tím si nejsem úplně jistý,“ odvrátil Gunther pohled směrem ke svému špičatému klobouku, jenž pověsil spolu s pláštěm na věšák u dveří a kontroloval, jestli mu ho někdo nevzal. Od krbu se linulo příjemné teplo a tak k němu natáhl nohy oděné v tenkých zasněžených botách.
„Tak schválně, co jste pil ještě v Dalaranu?“ opřel se baron lokty o stůl.
„Většinou víno, tedy ještě za studentských let. Teď už nic moc,“ pokrčil rameny Gunther.
„Ahá. Jenže víno tu jen tak neseženete. Víno je drahá věc a já jsem chudý baron.“
„Doopravdy?“ podivil se Gunther a uhnul se, když hostinský donesl dvě pinty, z jejichž pěn se kouřilo. Uklonil se a znovu se vrátil za svůj pult, ale po očku sledoval barona, jak mu bude pivo chutnat.

Mordis si s chutí loknul a zatřásl se.
„To jsem potřeboval,“ otřel si vousy. „Teplá místnost a teplé pivo, co víc si přát.“
„Nezdáte se mi chudý,“ pokusil se Gutnher vrátit k tématu.
„Ne? Zvláštní. Vždyť můj hrad se skoro rozpadá, nemám ani na pořádného zbrojíře a obchod je tu jeden velký vtip. Já totiž nemám moc co nabídnout.“ Baron pohodil hlavou k trpaslíkům v koutě, z nichž jeden se náhle zvedl a práskl pěstí do stolu, ale když se za ním ostatní hosté zvědavě ohlédli, znovu si sedl. „Ti krátkonožkové si myslí, že se tu někde skrývá obří naleziště železné a stříbrné rudy, tak je tu nechávám kopat za malý úplatek. Já sám tomu ale moc nevěřím. Ať si kopou, když chtějí, dokud platí, je mi to jedno.“
Gunther nedůvěřivě ochutnal ohřáté pivo. Chutnalo příšerně, ale nechtěl barona urazit a bylo to aspoň něco teplého do břicha. Lidé tady si asi nemohli dovolit pít nebo jíst něco studeného dobrovolně.
„Nemůže to ale být tak špatné. Vždyť máte vlastní baronství, vlastní hrad…“
„Dokonce dva!“ vyprsil se pyšně Valimar a znovu si lokl. „Ale k čemu mi to je, když nemám co vyvážet. Kousek na východ odtud mám sice jeden lom, ale ten je v zimě nepoužitelný. Takové už je riziko bydlení v horách.“
„A nedají se tu třeba pást ovce nebo tak něco?“ optal se Gunther. „Všiml jsem si, že tu jsou celkem slušné pastviny, i když nejsem pastevec.“
„Což o to, ony by se tu daly pást ovce, kozy, koně, krávy, cokoli si řeknete. Daly by. Kdyby nebylo těch zatracených divokých orků, co se tu schovávají v horách.“
„Orků? To není možné, vždyť jsou přece všichni mrtví nebo v táborech. Alespoň to jsem slyšel. A navíc, co by tady mohli dělat orkové. Vysoko v horách.“
„Ano, taky jsem tomu nevěřil. Ale vypadá to, že tu někdo ošulil svojí práci a v Alteraku ještě aspoň jeden klan zůstal.“
„Proč s nimi teda nezatočíte?“ Baron se znovu hltavě napil a opřel se o opěradlo židle.
„Protože věc se má tak, mistře Arcane. I kdybych vůbec věděl, kde táboří, nemám v žádném případě dost mužů na to, abych si to s nimi vyřídil hezky postaru. Tím spíš, dokud trvá tahle válka.“
„Copak nejste neutrální? Krom toho mám pocit, že kdyby se král Terenas dozvěděl…“
„Král Terenas se o hory nestará. A to, že jsem já neutrální, neznamená, že je neutrální zbytek mých ovcí. Každou chvíli sem dorazí nová propaganda a než se jí stačím zbavit, jedna nebo druhá strana mi odvede pár lidí. Víte, kolik je jen tady prázdných domů? Na co koukáte?!“ obořil se najednou na někoho za Guntherem. Kouzelník se otočil a spatřil skupinku vesničanů, kteří si je doteď prohlíželi. Potom, co je baron odhalil, se opět stáhli do sebe a odvrátili obličeje od nich. „To jsem si myslel,“ pokýval spokojeně hlavou Mordis.


Sněžilo. Ne silně, jen lehký větřík si pohrával se sněhovými vločkami a zanášel je pod dlouhé střechy vesnických domků. Byla už tma, když Gunther napůl táhl opilého barona. V hostinci musel nechat celé malé jmění, když odcházeli. Mág toho tolik nevypil, chuť ohřátého piva mu to nedovolila. Zato Mordis byl tak napitý, že málem při chůzi usínal. Aspoň nebyl příliš hlučný.
Gunther neměl problémy najít hrad, jehož svítící okna zářila jako maják, horší to bylo s cestou. Bahno mu klouzalo pod botami a klikaté cestičky mezi domky jej párkrát zavedly málem do žumpy. Mordis, který mu visel na rameni jako pytel, mu nemohl nijak pomoct, takže musel zatnout zuby a pokusit se je dostat do hradu sám. To nebylo nic snadného a tak často odpočíval. Slabé plíce i paže mu nikdy nedovolily táhnout barona moc dlouho.

Při jedné ze svých přestávek najednou uslyšel ženský křik. Ohlédl se, odkud vychází, ale nic neviděl. Nemohla být ale daleko. Opřel sedícího barona o zeď domku a vyběhl za křikem. Na rohu se na moment zastavil, aby nabral trochu sil, ale další výkřik ho přinutil přidat do kroku. Pár kroků za vsí uviděl několik temných siluet, které spolu zápasily.
„Podívej, jak se brání, mrška jedna,“ zasmál se hrubý mužský hlas.
„Nechtě mě být!“ vřískla žena, kterou jeho kumpán pevně držel zezadu.
„Ticho, zlato!“ sykl ten, co ji držel. „Sama víš, že to chceš. Pořádnýho chlapa! Ha!“ Jeho oběť ho kopla a ony zavyl. Nepouštěl ji však a druhý mizera hned zareagoval a udeřil ji pěstí do břicha.
„Tak slečinka to ráda po zlém,“ sehnul se, chytl děvče za límec a utrhl jej i s polovinou halenky. S heknutím se pokusila zakrýt odhalený hrudník, ale její věznitel ji držel příliš silně.
„Vytáhni tu kudlu,“ zahalekal. Druhý lotr přikývl a od pasu vytasil dlouhý neotesaný dirk. Gunther ho viděl i na dálku a ve tmě.

„Přestaňte!“ vykřikl, aniž by pořádně věděl, co dál. Všichni tři se otočili. Děvče hned chtělo využít příležitosti a vysmeknout se, ale nepodařilo se. Lotr ji jen pevně chytil okolo pasu a pod krkem a nastavil ji před sebe jako živý štít. Druhý darebák se zamračil na Gunthera a zatočil dýkou.
„Táhni, hrdino, nebo si podáme i tebe,“ zabručel. Jeho společník se hrubě zasmál a dočkal se jen zamračeného pohledu. „Nemyslím takhle, buzerante jeden!“
„Pusťte ji,“ zopakoval Gunther, sice už ne tak hlasitě, ale o to výhružněji, až sám sebe překvapil.
„Nebo co, nádivo?“ zeptal se lotr s dirkem a posměšně předstoupil až před kouzelníka. Byl mnohem větší a silnější, ale Gunther stejně neustoupil.
„Jsem dvorní čaroděj barona Mordise a tak vám…“ nedořekl, protože ho darebák prudce udeřil do ramene, až se skácel do sněhu. Dívka vykřikla, ale její výkřik byl hned umlčen mozolnatou rukou, kterou jí ničema zakryl rozbitá ústa.
„Čarodějník!“ rozchechtal se grázl. „Tak čaruj!“ nakopl Gunthera do břicha, až zasténal. „Ty hovno s velkou hubou! Jebačka se na chvilku odkládá, nejdřív tu mám jazyk k vyřezání.“ Gunther se svíjel ve sněhu, když ho znovu nakopl a sehnul se k němu s nabroušeným dirkem v ruce.
Udělej to! Udělej, co musíš!

V momentě, kdy se dirk vznášel sotva palec od kouzelníkovi tváře, vylétla Guntherovi ruka samovolně vzhůru a už se jen slyšel, jak mu z úst plynou slova, která znal jen z knih. Z obličeje lotra vyšlehl bledý záblesk a Gunther už jen cítil, jak vysává duši lotra, cítil jeho strach i bolest, myslí mu prolétávala každá jeho vzpomínka i pocit. Viděl jeho rodinu, jeho domov, jeho skutky a z toho všeho se mu točila hlava. Když druhý ničema viděl, co se stalo s jeho kamarádem, vyděšeně hodil dívku do sněhu a dal se na úprk do tmy. Gunther vykřikl a jeho ruka klesla. Tělo lotra, vysáté a bez duše, padlo hned vedle něj.


„Co…co jste mu to udělal?“ špitla dívka, když se po čtyřech dostrkala k mrtvole. Gunther se nezmohl na slovo. Ležel na zádech, nedbaje zeboucího sněhu, a prohlížel si své dlaně, které se mu silně třásly. Hlavou mu stále kroužila vřískající duše ničemy jako meluzína. Dech se mu zpomalil a sám cítil, jak jím prostupuje síla, hrozivá a pohlcující síla. Jeho slabost nezmizela, ale vysátá duše ji natolik utlumila, že se opět cítil silný. V dlaních ještě zahlédl slaboučký bledý záblesk.
„Nic dobrého,“ zamumlal a zvedl se. Šlo to překvapivě lehce. Když dívka viděla, že je v pořádku, okamžitě se začala shánět po utržené halence, kterou by si mohla přikrýt odhalené poprsí. Gunther jí jen přelétl zrakem, rozepnul si sponu pláště a podal jej dívce. „Řekl bych, že ho teď potřebuješ víc, než já.“ Upřela na něj zelené oči, s díky přijala plášť a rychle se do něj zahalila.
„Děkuju vám, šlechetný pane. Za záchranu i za plášť. Kdybyste nepřišel tak…“ Gunther ji přerušil hlubokým vzdechem. Neposlouchal ji, jen se díval na své třesoucí se dlaně.
„Máš kde zůstat?“ obrátil se starostlivě k dívce.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a sklopila oči. Gunther si znovu povzdechl.
„Pojď. Zvedneme jedno tělo a vyrazíme do hradu.“ Mág zvedl ze sněhu klobouk, oprášil jej a nasadil si jej na hlavu. Poté vyrazil nazpět k baronu Mordisovi, který o pár metrů dál seděl téměř v bahně.

Dívka se rozhlédla po okolí, potom se podívala na mrtvého a vysušeného lotra, přitáhla si plášť těsněji k tělu, posetém husí kůží, a rychle cupitala za svým zachráncem.

Byl to sladký pocit, nemám pravdu?
Viděl ho. Viděl toho muže, kterému sotva před pár hodinami vysál duši z těla, až v něm nezbylo vůbec nic. Před očima mu létaly myšlenky na jeho nemocného otce a těhotnou sestru, na předáka v lomu, který mu nechtěl přidat. Na Tyrdu, se kterým občas chodil na menší krádeže, aby dokázal nasytit sebe i rodinu.
Lidská duše. Zachránil jsi děvče a sám jsi zesílil. Ten ničema nikomu chybět nebude.
Znal jej, znal všechny, jejich jména, jejich záliby, jejich radosti a nesnáze. Otec umíral na souchotiny a sestru opustil manžel, když otěhotněla. A tak dřel na oba, aby je zachránil. Od slunce do slunce, často během ledových bouří a v létě za hrozného vedra. V zimě práce u hrnčíře, po zbytek roku v lomu. Otroctví u obou.
Tohle je jen zlomek moci, který ti můžu dát.
A pak ho spatřil. Helmici zakletou v ledu. Hlas odnikud. Mráz, děs a zármutek všude okolo. Kvílení duší. Smrtelný kašel nemocného otce. Nářek těhotné sestry. Tyrdův strach. Ničemova bezmoc.
Následuj mne. Přijeď za mnou na sever. Mnoho už vyslechlo mé volání. Udělej to samé a vše, co by sis mohl přát, se ti splní.


„Ne!“ vykřikl Gunther a prudce se na posteli vzpřímil do sedu. „Nikdy. Jdi pryč,“ přikázal ostře a až teď otevřel oči. Ležel ve svém pokoji, mezi práchnivějícími závěsy prosvítalo slunce a nikde ani stopy po duši lotra nebo tajemném hlasu. Promnul si zpocené čelo a natáhl se po přikrývce, kterou v noční můře odkopal. Slezl z postele a roztáhl závěsy. Dopolední slunce osvítilo jeho vyhublé tělo a dalo mu na chvíli zapomenout na výčitky svědomí, které ho mučily. Ve skříni nejprve sáhl po svých róbách, pak si to ale rozmyslel a oblékl si teplou košili a kazajku. Róby by mu určitě připomínaly jeho včerejší zločin. Letmo se podíval do lehce zkaleného zrcadla a ulekl se. Hned se k němu vrhl a začal si pročesávat vousy. Nepřehlédl se. V divokém plnovousu se objevila prázdná místa a na nich rudé vřídky. Nekromancie si z něj ukrajovala další kus.

Ozvalo se klepání na dveře. Gunther se prudce napřímil a v panice si snažil upravit vousy, aby nebyly vřídky vidět.
„Dále,“ snažil se znít, jako by se nic nedělo. Dveře se otevřely a v nich se objevila hlava dívky, kterou v noci zachránil. Tehdy si ji ani pořádně neprohlédl, když společně táhli barona do hradu. Teď už na sobě měla halenku, kterou jí někdo půjčil, výměnou za tu roztrženou. Přes ruku měla pověšený Guntherův těžký plášť.
„Mistr Arcanus?“ špitla.
„Áh, to jsi ty,“ uklidnil se trochu Gunther. Dívka pokývala hlavou s černými vlasy a ošetřenými šrámy v obličeji.
„Jmenuju se Neema,“ představila se. „Přišla jsem vám poděkovat, že jste mě včera zachránil. Kdybyste se tam neobjevil, tak…“ nedořekla, místo toho začala slzet. Gunther si povzedchl.
„Pojď dál a posaď se,“ poklepal na neustlanou postel a zavřel za ní dveře. „Takže Neemo,“ zahleděl se do jejích uslzených zelených očí. „To, co se stalo v noci, se nesmí nikdo dozvědět, jasné?“
„Ale proč?“ vzlykla slabě Neema. „Vždyť jste mne zachránil. Udělal jste správnou věc.“ Gunther se zamračil.
„Tím si nejsem tak úplně jistý.“
„Myslíte to, že jste ho zabil? Zaútočil přece první. Zasloužil si to.“
„Ne!“ obořil se na ni Gunther. „Tohle si ani on nezasloužil. Potkal ho osud horší než smrt. Kdybys to chápala, byl by vděk to poslední, čeho bych se od tebe dočkal.“

„Při…přinesla jsem vám váš plášť,“ vykoktala po chvíli mrtvého ticha Neema a utřela si oči prsty. Guntherova tvář se trochu rozjasnila.
„Díky. Polož ho na postel. Stál mě dost peněz a nerad bych, aby se mu něco stalo.“
„Nic se mu nestalo,“ zavrtěla hlavou Neema. „Vy nejste odsud, že ne?“ Gunther zakroutil hlavou.
„Ne. Není to ani měsíc, co jsem přijel z nížin.“
„Myslela jsem si to. Takhle slušný člověk přece nemůže pocházet z hor.“ Mágovi přeběhl po tváři úsměv, který ale rychle zmizel.
„A odkud jsi ty, Neemo? Taky nevypadáš dvakrát na horala.“
„Já…já jsem ze severních nížin. Utekla jsem z domu,“ posmutněla Neema a znovu fňukla. „Musela jsem. Můj táta…on je hrozný opilec a násilník…“ Náhle sebou prudce švihla do peřina a zabořila hlavu do polštáře. „On…ubil mi maminku!“ propukla v silný pláč. Oběma rukama objímala polštář a skrápěla jej slzami. Gunther na okamžik ztuhl. Nebyl zvyklý na plačící ženy a tím spíš, když je měl uklidňovat. Posadil se na postel hned vedle ní a konejšivě jí položil ruku na rameno. Nereagovala.
„To je mi líto,“ snažil se znít povzbudivě, ale nešlo mu to. „Je to smutné, ale život musí jít dál. Tvůj otec určitě za tohle dostane, co si zaslouží, neboj se.“
„Ani…ani jsem jí nemohla říct…jak ji mám ráda…“ vzlykala Neema.
„Svět je krutý,“ pokýval smutně hlavou Gunther. „Teď se ale musíš vzchopit, postavit se na vlastní nohy, Neemo. Víc pro svoji mámu udělat nemůžeš.“ Neema vynořila tvář z morkého polštáře a ohlédla se na mága. Gunther by to nepřiznal, ale v tuhle chvíli se nejvíc zaobíral tím, jak vysuší péřový polštář od slz.
„Ale…vy jste kouzelník. Nedokážete ji přivést zpátky? Aspoň…aspoň na chvíli, abych se s ní mohla pořádně rozloučit,“ zavzlykala. Gunther pustil její rameno a s nevěřícným výrazem se zvedl a ustoupil o pár kroků od postele.
„Ty…ty nevíš, co po mě žádáš,“ řekl překvapeně. „Odpusť. Tohle nemůžu udělat.“
„Ale umíte to!“ posadila se Neema na postel, rukama stále objímajíc vlhký polštář. „Prosím, mistře Arcane. Moc vás prosím. Jen na chvilku, jen na malinkou chvilku. Udělám pro to cokoliv.“
Pomoz jí. Udělej správnou věc.
„Snažně vás prosím, magistře. Udělejte správnou věc a vraťte mi na chvilinku mojí maminku.“
„Ticho! Oba dva!“ vykřikl rozčileně mág. Neema se schoulila do sebe a pustila polštář.

„Oba dva? Vždyť jsme tu sami,“ podivila se, když sebrala odvahu promluvit. Gutnher si sevřel prsty kořen nosu.
„Bude lepší, když půjdeš. Magie, která by přivedla tvou matku na chvíli nazpět, je zlá a zakázaná. A když udělám zlou věc ze správných důvodů, časem budu dělat zlé věci i z těch špatných. Promiň,“ přešel ke dveřím a otevřel je. Ve tváři neměl ani náznak soucitu. Neema pokývala hlavou, otřela si uslzený obličej a vyšourala se na chodbu. Gunther za ní zavřel dveře, povzdechl si a zahleděl se do prázdna, jako by tam mohl najít nějakou odpověď.


Zaklepal na zdobené dveře. Nejdříve uslyšel jen rychlé šustění a skřípání.
„Dále,“ pozval jej dovnitř baron. Mág otevřel dveře a vstoupil do baronovy pracovny. Mordis stál zády k němu, díval se z okna a ruce měl spojené za zády. Očividně se snažil zaujmout pózu přemýšlivého panovníka.
„Volal jste mne, Vaše Jasnosti?“ Valimar se k němu obrátil zachmuřenou tváří.
„Ah, to jste vy, mistře. Posaďte se, prosím,“ ukázal na křeslo a znovu se obrátil k oknu. „Jak jste zachránil to děvče, které jsme si přitáhli z naší pitky?“ zeptal se bez obalu. „Říkala, že jste ji ubránil před nějakými pobudy. To se mi nezdá. Nejste právě nejsilnější hřebec ve stádě.“ Gunther se posadil a mlčel. „Popisovala, jak jste jednoho z nich dokonce zabil nějakým kouzlem.“
„Ano,“ sklonil hlavu Gunther. „Ano, zabil jsem člověka. Je mi to moc líto.“ Baron mávl rukou. Přesto se ale neotáčel a držel si pevný vzpřímený postoj.
„Vím, kdo to byl. Nikdo. Nebyl ani ženatý, nikomu chybět nebude.“ Kouzelník sebou lehce škubl, což baron nezpozoroval. Bude a víc, než si myslíte, pomyslel si. „Mnohem více mne zajímá, jak se vám to podařilo. Thule mi řekl o vašem zaměření, že jste abjurant a divinor. To mi nepřijde jako smrtonosné kouzelnické disciplíny, není-liž pravda?“
„Je, barone Mordisi. Neměl jsem…“ Baron se otočil a gestem mu naznačil, aby ztichl.
„Mistře Arcane,“ posadil se ke stolu a opřel se lokty o jeho desku. „Co jste vlastně zač?“
„Já…“ začal mág, ale zadrhl se pod zamračeným pohledem barona. „Je mi líto, ale kdybyste to věděl, určitě byste mne nechal popravit.“
„Výtečně. Teď už vím, že vás mohu nechat popravit a zákon bude na mé straně. Tak ven s tím, ať vím i za co.“ Gunther si povzdechl. Hlavu měl stále skloněnou na hrudi.
„Já…strávil jsem mnoho let studiem nekromancie. Toho muže jsem zabil tak, že jsem mu vysál duši z těla. Nevím, co mě to ovládlo.“ Zvedl hlavu a podíval se baronovi do očí. Ten pohled ho mátl. Baron Mordis se už nemračil, právě naopak. Usmíval se. Stáhl ruce ze stolu a opřel se pohodlněji do křesla.
„A kdy jste mi to plánoval říct?“ řekl vesele.
„Vy se…nezlobíte?“ divil se Gunther. Mordis zavrtěl hlavou.
„Milý Arcane, já už to vím dlouho. Jen jsem to chtěl slyšet přímo od vás.“
„C…cože? Jak? A…proč?“ zadrhával se Gunther. Baronovo chování jej naprosto vyvedlo z míry.
„Já jsem velmi jasnozřivý muž, Arcane. Bylo mi to jasné v tu vteřinu, kdy jsem vás uviděl. Vyzáblý kouzelník prchající z Dalaranu, to není jen tak. Thule mi kdysi prozradil, že během studentských let trochu přičichl k tomuhle zakázanému učení. Není těžké dát si dvě a dvě dohromady. A proč jsem to chtěl slyšet přímo od vás? Nu, řekněme, že jsem nechtěl, abyste měl pocit, že vás chci vydírat nebo zneužívat. A to byste mi víc věřil, kdybych to nevěděl.“
„J…já…nevím, co na to říct,“ opřel se Gunther do křesla. Baron bodře rozhodil rukama.
„Tak nic neříkejte, snadná pomoc,“ usmál se a náhle zvážněl. „Ale je vám doufám jasné, že to zůstane jen mezi námi dvěma?“ Gunther rychle pokýval hlavou. „Skvěle. A taky bych byl rád, kdybyste mi dal vědět předem, než zase uděláte podobnou ptákovinu jako s tím hovadem včera. Nestojím tu o davy s vidlemi a pochodněmi. Taura zdejší ještě snesou, ale nekromant? To by nedělalo dobrotu.“
„Spolehněte se, pane barone. Mohu jít?“
„Ale ovšem,“ máchl rukou Mordis. „Přeji vám hezký den.“

Gunther se zvedl z křesla a omámeně odešel z baronovy úřadovny. Své minulosti očividně neuteče nikde. Může se jen snažit, aby se nestala i současností.

Zima v Alterackých horách začínala koncem října a končila uprostřed dubna. Právě tehdy vždy napadl první a roztál poslední sníh. Bylo to zvláštní, po pěti měsících vidět, jak bílý sníh a mráz ustupuje zeleni a příjemnému chládku. Gunther míval jara rád, ale nečekal, že lidé Alteraku něco takového znají. Očividně znali. Těžba v kamenolomu se rozběhla, rolníci se vydali na svá pole a lovci si konečně mohli aspoň trochu odpočinout po době, kdy přežití vesnice záleželo téměř jen na nich.
Neema už na Mordiském panství zůstala. Baron ji přijal do svých služeb jako pokojskou, což Gunther nenesl úplně nejlépe. Vždycky, když ji potkal někde na chodbě, odvrátil pohled a dělal, že si jí nevšiml. Čas od času za ním přišla sama a prosila ho, aby se alespoň pokusil přivolat na pár momentů ducha její matky. Odpověď byla vždy stejná. Tvrdé a důrazné ne.


Zase jednou stál před baronovými dveřmi. Už ani neklepal, Mordis na něj byl vždycky připraven. Vstoupil dovnitř a uctivě pozdravil. Valimar si prohlížel velkou mapu království, která jako velký plakát přikrývala stěnu a Trag mu nahlížel přes hlavu.
„Dobré jitro, Vaše Jasnosti,“ poklonil se Gunther. Baron jen nepřítomně zamával rukou, oči nespouštěl z mapy. Mág k nim přišel a zadíval se na mapu, která byla plná křížků a lebek.
„Máme tu menší polízanici, Arcane,“ mračil se baron a obkroužil prstem hranice svého panství. „Vlastně dost velkou.“
„Co se stalo?“ zahleděl se Gunther na sérii křížků, z nichž některé byly hodně velké. Jeden z těch velkých byl dokonce v samé blízkosti Dalaranu.
„Ten Blackmoorův ork utekl ze zajetí a teď se mstí. Sebral dva klany a s nimi teď rozpoutal peklo. Ničí jeden internační tábor za druhým a osvobozuje další a další vězně.“ Gunther se kousl do rtu.
„Je to ale divné,“ podotkl Trag. „Když se na tu mapu zadívám, jdou hlavně po těch táborech a vojenských posádkách. Vesnicím a farmám se obvykle vyhnou. Zvláštní.“
„Takže se teď musíme bránit před orky?“ zeptal se Gunther. Baron se na něj překvapeně otočil.
„Ne. Ovšem že ne. Podívejte se,“ ukázal na své panství. „Orkové tu sice jsou, ale neútočí na nás. Řádí výhradně v Hillsbradu a na Vrchovině. Alterak trápí jiné věci. Falconcrest je zalezlý v hlavním městě a nemá důvod to měnit. Perenolde se na druhou stranu snaží sekat dobrotu, aby z toho vyšel lacino, až sem přijede protektor z Lordaeronu. To je náš hlavní problém.“
„Protektor? Jaký protektor může být horší než orkové?“ podivil se Gunther.
„V téhle situaci každý. Bude chtít dát věci do pořádku a vyhnat orky z Hillsbradu, než nasekají mnohem větší paseku. Což znamená, že mi vezme všechny schopné muže, které právě teď potřebuju na poli. Ano, možná ubrání říši, ale lidé široko daleko budou hladovět,“ mračil se baron. „Kdyby to bylo třeba na začátku léta, to by mě to tak neštvalo, ale teď se musí osít pole a opravit domy po zimě. Když to propásneme, bude to průšvih. Proto to tu musí vypadat, že s orky už válčíme, že je vyháníme z jejich doupat tady v horách. A to je právě důvod, proč vás potřebujeme.“
„Cože?!“ Baron se na mága obrátil a položil mu ruku na rameno. Gunther ji setřásl.
„Potřebujeme totiž důkaz, že děláme, co je v našich silách, aby nás nechal být, protože děláme svoji práci. Potřebujeme orčí hlavy, zbraně, zástavy. A taky potřebujeme vědět, kde je najít. Jste přece divinor, no ne?“
„Ehm…“ odkašlal si Gunther. „To jsem, ale najít ten tábor nebude jen tak. Můžou být daleko. Potřeboval bych nějakou jejich osobní věc, podle které bych je mohl vystopovat. Když mi ji seženete, uvidím, co dokážu.“ Baron pokýval hlavou.
„S tím jsme tak trochu počítali. Trag už vymýšlí past na orky. Mučit je nemá smysl, v mém panství není nic, co by je dokázalo přimět mluvit. Takže spoléháme na vás.“

Druhý den už měl baron plán připravený. Na dvoře hradu stál vůz naložený sudy a bednami a okolo něj se opíralo o svá kopí několik zbrojnošů. Podomci zapřahali koně a Trag vojákům vysvětloval, co mají dělat. Baron Mordis to všechno pozoroval opřený o rám dveří do hradu. Ve tváři se mu zračila směsice spokojenosti a nejistoty.
Gunther to všechno viděl z okna a tak sešel na nádvoří, aby se pořádně podíval.
„Á, mistr Arcanus,“ přivítal ho Mordis, když k němu mág přišel.
„Dobré ráno, Vaše Výsosti. Jak pokračuje váš plán?“ Baron ukázal na vůz.
„Ty bedny i sudy jsou prázdné a mají sloužit jen jako vějíčka. Orkové zaútočí na vůz v očekávání snadné kořisti a v tu chvíli vyskočí Trag zpod plachty přes náklad a bum! Do večera máte, co budete potřebovat.“
„A…a co když Traga udolají?“ Valimar se zasmál.
„Tolik jich ten vůz zas nepřepadne. O Traga se bát nemusíme. Spíš si připravte vše potřebné pro vaši divinaci a nejlepší šaty, až sem přijede lord protektor.“ Gunther přikývl.
„Kdo je vůbec ten protektor? Měl jsem pocit, že tohle místo je více méně v anarchii.“
„Řekl bych, že se to po jeho příjezdu změní. Je to koneckonců hrdina z Druhé války, ale mám trochu strach, že ho tu někteří šlechtici nebudou vítat. Určitě jste jeho jméno musel slyšet. Je to lord Uther Lightbringer osobně.“

K večeru posedával Gunther na nádvoří začtený do jedné ze svých knih, které přivezl z Dalaranu a pokuřoval přitom Runeweaverovu dýmku. Ptáci už utichali a nebe začínalo červenat, když se do hradu přiřítil jezdec. Byl celý špinavý a zničený. Vypadal jako jeden ze zbrojnošů, které baron poslal s vozem. Gunther vstal, aby mu pomohl, ale čeledíni a sluhové jej předběhli. Pomohli jezdci z koně, dali mu napít a posadili jej na židličku. Jeden z nich rychle doběhl pro Mordise.

„Co se to tu sakra děje?!“ vyšel rychlým a rázným krokem na nádvoří Valimar. „Terrenci! Kde jsou ostatní?!“ Vypadal velmi naštvaně a zároveň ustaraně. Zbrojnoš vzhlédl ke svému pánovi a chytl se za ovázanou paži.
„Přepadli nás, Vaše Jasnosti…“ zamumlal.
„Však to byl plán, Terrenci! Měli jste na sebe nalákat orky, pamatuješ?!“ Terrence zavrtěl hlavou.
„Pane…nás nepřepadli orkové.“
„No tím spíš! Chceš mi snad říct, že se Trag nedokázal vypořádat s několika loupežníky?!“ Zbrojnoš pokynul baronovi, aby se k němu naklonil a poté mu něco pošeptal. Gunther neslyšel, co to bylo, ale Valimarův výraz neprozrazoval nic hezkého. Zbledl a trochu se zklidnil. Rozhlédl se okolo sebe po hloučku čumilů včetně Gunthera.
„Vyhlašte poplach,“ řekl důrazně. „Do půl hodiny tu chci mít všechny jezdce z okolí připravené k boji.“ V první chvíli se nikdo ani nepohnul. To barona opět nastartovalo. „Honem! Na co čekáte?!“ Čumilové se rozutekli do stájí i kasáren, ale většina zamířila dolů do vsi. „Terrenci!“ obrátil se ostře na posla. „Napij se a odpočiň si, pojedeš taky. Potřebuju vědět, kde je ten konvoj. Mistře Arcane,“ otočil se zase na mága. „Vy pojedete s námi. Vezměte si všechno, co budete potřebovat na vaši divinaci a vraťte se sem. Trag a jeho muži můžou být ve velkém maléru.“
„Co se stalo?“ zeptal se Gunther, než odběhl do své komnaty.
„Nemáte čas. Vysvětlím vám to po cestě. Každopádně budete potřeba.“


Baron Mordis nebyl muž války. Proto bylo zvláštní jej vidět ve zbroji. Pravda, od zbroje běžného zbrojnoše jeho panství se lišila jen v pár přidaných kovových plátech navíc, ale přesto byla dost působivá. Paladinové z Lordaeronu by se nejspíše jeho napůl kožené zbroji a malému huňatému koni vysmáli, ale on nebyl rytíř v zářivé zbroji, nýbrž člověk, který byl ochotný za svůj lid bojovat, když neměl jinou možnost. Za půl hodiny příprav dali dohromady sotva tucet lehkooděných jezdců, ale baron nechtěl čekat. Gunther nikdy předtím na koni nejel a tak polovinu z daného času strávil tím, že se pokoušel nespadnout ze sedla. Nakonec se mu to jakž takž dařilo.
„Kupředu! Trag nás potřebuje!“ zavelel Mordis, stráže otevřely bránu a jejich malá kavalerie vyrazila na pomoc ztracenému konvoji. Gunther se pevně držel sedla a zároveň si přidržoval druhou rukou klobouk, aby o něj nepřišel. Občas pohlédl na barona, jemuž se ve tváři zračily upřímné obavy. Obavy o život jeho nejlepšího přítele. Pevně držel uzdu svého strakatého koníka a soustředil se na cestu před nimi.
Víš, co je napadlo, že, Arcane? Ten taur a jeho muži jsou již mrtví.
Gunther se rozhodl hlas ignorovat. To nebylo snadné, protože se mu ozýval přímo v hlavě a mráz, který z něj lezl, se zařezával do všech koutů jeho mysli.
Přesvědč svého pána, ať obrátí koně a ušetří aspoň tyhle životy.
„Neudělám to,“ zašeptal si Gunther pro sebe. „Nebudu tě poslouchat.“
Pak zhyneš také.

Noc padla na Alterak jako temný samet, když jezdci barona Mordise našli konvoj. Terrence je vedl neomylně, nikdy ani na okamžik nezaváhal a tak stihli ujet celou cestu za pouhé dvě hodiny. Vůz našli převržený, náklad vysypaný a vojáci seděli okolo ohně z rozštípaných beden přikrytí v pláštích. Trag seděl na sudu, hlavu měl sklopenou a svíral si obvázané předloktí. Opodál leželo něco zakrytého velkou plachtou, pod kterou se měl taur schovávat. Všichni byli zamlklí a přepadlí. Druhý kůň táhnoucí vůz ležel mrtvý před vozem, posekaný a pořezaný. I zbrojnoši byli poraněni, ale naštěstí žádný svým ranám nepodlehl. Jakmile si všimli barona a jeho mužů, trochu pookřáli.

„Díky Světlu, jste v pořádku,“ oddechl si Valimar a seskočil z koně. Trag se zvedl ze svého sedátka a šel mu naproti. „Máte aspoň něco?“ Trag pohodil hlavou k plachtě a zatřásl se.
„Je tu někde nějaká pauwau,“ zamručel taur. „Seslala na nás své mazzra kenda. Tam leží její…“ místo dořeknutí si odplivl.
„Mistře Arcane,“ luskl Mordis na Gunthera. „Pojďte sem.“ Mág slezl z koně a došel až k plachtě. Baron ji zvedl a znechuceně odvrátil tvář. Trag jen vztekle zafuněl a Guntherovi se udělalo špatně. Pod plachtou leželo bezhlavé tělo i jeho hlava, ale nebylo to nic, co by znal. Tělo i hlava byly seschlé a nahnilé, páchly rozkladem a na pár místech maso opadalo až na kost. Tuk i svalstvo prakticky zmizelo, zůstala jen kostra potažená nazelenalou rozpadající se kůží. Mrtvola byla oděná v rezaté zbroji, z níž většinu už dávno vzal čas a rez. Co ale bylo nejstrašnější, tělo muselo být spoutáno, protože se stále slabě pohybovalo, jako kdyby bylo naplněné červy.
„Zaútočilo jich na nás tak deset,“ zabručel Trag. „Tohohle jediného jsme zneškodnili úplně. Zbytek jsme dokázali zahnat. Je to to nejodpornější, co jsem kdy viděl.“ Baron se hryzl do rtu a znovu tělo přikryl.
„Je tohle vaše práce, Arcane?“ obrátil se na ochromeného kouzelníka.
„Nikdy,“ vydechl Gunther. „Takové zvěrstvo…“
„Hm. Nemám moc důvodů vám to nevěřit. Dokážete vysledovat, odkud tyhle příšery přišly?“
Jistě že to zvládneš.
„Ano. Doufám. Ale možná to chvíli zabere.“ Baron pokýval hlavou.
„Spoléhám na vás, Arcane. Až budete hotov, chci, abyste to spálili,“ otočil se na Traga.
„S radostí,“ zaduněl Trag. „Tohle není stvoření Pramatky. Nemá to tu co pohledávat.“

Oba dva odešli ke zbytku mužů u ohně a Gunther se pustil do práce. Odhodil plachtu a na malý moment se zahleděl do vyhaslých očí nemrtvého. Byly temné a prázdné, duše z nich dávno vyprchala. Teď to byla jen a pouze temná magie, která poháněla tělo kupředu. Vytáhl z kapsy kyvadlo, z brašny mapu, štítivě vzal do ruky rezavý meč a začal s kyvadlem kroužit nad mapou a šeptat tajemná slova. Tělo velice pomalu sevřelo ruce v pěst a pak je zase otevřelo. Gunther si ho snažil nevšímat, ale šlo to velmi špatně. Rušilo to jeho soustředění a kyvadlo se jen bezcílně komíhalo nad mapou bez jasného bodu. Pokusil se kouzlo zopakovat, ale bezvýsledně. Meč už byl jen nástroj, s nemrtvým neměl sebemenší vazbu, podle které by mohl objevit jeho spoluzplozence. Vztekle upustil meč do trávy a tu si všiml podivné věci. Rostliny okolo těla na omak zvláštní. Gunther zamumlal formuli a u ramene se mu objevila zářivá koule bílého světla. Barva mu zmizela z tváře a prudce se postavil. Několik vojáků se za ním ohlédlo, ale rychle se zase otočili. Tráva okolo těla už nebyla zelená. Začala neuvěřitelně rychle zahnívat a černat už jen z přítomnosti nemrtvého. Rozhlédl se a pomalu si klekl. Vzal ze země klacek, zvedl jím ruku nemrtvého do výšky tak dvou pídí a počkal, až se jeho dlaň opět začne zavírat. Jakmile už chyběl jen malý kousíček, vsunul mu velmi opatrně provázek kyvadélka do dlaně. Pěst se sevřela a Gunther rychle zadrmolil kouzlo a podsunul pod kyvadlo mapu. Začalo se houpat na všechny strany, létalo po mapě jako zběsilé, ale nezdálo se, že by se chtělo nad nějakým bodem zastavit. Klacek, kterým Gunther podpíral paži, začal rychle černat a hnít, až se nakonec k mágově nemalému úleku rozpadl a paže dopadla na zem. Pěst se opět pomalu rozevřela a kyvadélko z ní vypadlo. Zaklel.

„Vaše Jasnosti?“ zavolal na barona. Ten se zvedl od svých mužů a došel k mágovi.
„Nějaké pokroky?“ zeptal se a Gunther zavrtěl hlavou.
„Zatím ne. Půjčil byste mi na moment svoji rukavici?“ Baron si stáhl kovovou rukavici a podal ji Guntherovi, který si ji spěšně oblékl.
„Co s ní chcete…?“ nedokončil otázku baron, protože kouzelník zašeptal nějaká temná a nesrozumitelná slova, v obrněné dlani se mu rozsvítilo slabé namodralé světélko a pak rychle přirazil dlaň v rukavici na uťatou hlavu nemrtvého. Mordis vykřikl, když se z otvorů a očí hlavy vysvitlo podobné světlo a hlava se pohnula. Několik mužů se zvedlo, tasilo své zbraně a rozběhlo se na pomoc svému pánovi, ale Mordis se naštěstí vzpamatoval.
„Klid, chlapi! Zůstaňte tam. Nic se neděje.“ Gunther se pevně soustředil na kouzlo.


„Kde je sídlo tvého nekromanta?“ otázal se ostře hlavy. Hlava už neměla rty, přesto mluvila jasně a zřetelně mrtvým a dutým hlasem.
„Na východ odsud…patnáct minut cesty…“ řekla hlava. „Ve zřícené věži…“ Gunther prudce odtrhl ruku a světlo z hlavy ihned vyprchalo. Gunther se narovnal, stáhl rukavici, oklepl ji a podal ji baronovi. Na hlavě zůstal jemný otisk dlaně.
„Slyšel jste ho,“ řekl stroze a slabě se zachvěl. Mordis si s odporem ve tváři natáhl rukavici a otřel si ji o trávu. Zbytečky tkáně se zachytily o stébla ještě zelené trávy.
„Jestli může někdo věřit mrtvole,“ zahuhlal si spíš pro sebe, ale kouzelník ho slyšel.
„S tímhle nemá důvěra nic společného. Mrtví nemohou lhát.“
„Arcane…“ ukázal náhle baron na mágovu ruku. Gunther se ohlédl na svoji pravačku, kterou před chvílí tiskl nemrtvému na čelo. Nejdřív si myslel, že špatně vidí a tak ji zvedl, aby si ji mohl lépe prohlédnout ve světle bílé koule. Jeho nehty ihned nabraly nezdravý žlutý nádech, na hřbetu ruky vyrazily šlachy a skvrny jako nějakému starci a palec začal otékat. Rychle přemohl paniku, která se mu hromadila v těle.
„To nic není…to přejde,“ uklidňoval lží barona i sebe. „Pojďte. Musíme vymést jedno odporné hnízdo. Ale nejdřív…nejdřív spálíme tuhle ohavnost.“

„Vyrážíme, chlapi!“ zavelel baron Mordis. „Zranění tu zůstanou a pohlídají koně. Terrenci, budeš je mít na povel. Vy ostatní za mnou.“ Opustili muže u vozu, kteří právě pálili nemrtvé tělo. Puch ze spalované hniloby byl příšerný, dokonce přinutil dva zbrojnoše, aby úplně opustili vůz a odpočali si o kus dál. Mordisův doprovod spolu s Tragem zamířil přesně směrem, který Guntherovi popsal nemrtvý. Gunther jim ozařoval cestu zářící koulí jako pochodní, ale i přesto občas někdo zaklel, když zakopl nebo narazil holení do kamene.
„K zemi!“ sykl zničehonic baron a Gunther zhasl světlo. Vojáci se přikrčili a Trag přímo lehnul, ale kdyby stále svítilo slunce, nebylo by mu to nic platné. Několik sáhů před nimi se tyčily tmavé trosky zbořené věže a okolo nich se něco splývavě hýbalo. Nepotřebovali je ale vidět, mrtvolný puch cítili až sem. V přízemí věže svítilo světlo a trochu tak ozařovalo zčernalou zemi okolo. Těch pár stromů v bezprostřední blízkosti trosek už dávno zahynulo a jejich suché větve se kývaly do větru jako kostnaté prsty smrti. Z řad tiché stráže se občas ozvalo škytnutí, zabublání nebo mručení, ale nic víc.


„Tak dobře, chlapi,“ tasil baron Mordis svůj meč a povzdechl si. „Jdeme na to. Pamatujte si, že jim musíte useknout hlavy. Útok!“ Vojáci vyskočili z úkrytu a se zbraněmi a křikem se rozběhli na nemrtvé. Gunther zůstal vzadu a mumlal ochranná kouzla. Nemrtví překvapivě obratně popadli své zbraně a nastavili své štíty útoku. Magie, která je poháněla, byla velmi silná a zbrojnoše to překvapilo, když stěží ustávali jejich rány. Trag i se zraněnou paží dokázal svými dvěma sekerami nadělat paseku v řadách nepřátel. Prolétával bojištěm jako nějaký démon a zatínal břity seker do těl nemrtvých tak snadno, jako kdyby štípal dříví. Jenže to obludy nezastavilo. Skutečně se jim musela useknout hlava, jinak na ně neměly údery žádný účinek. Naproti tomu jejich rány by už vzaly většinu zbrojnošů, kdyby za nimi nestál Gunther a nechránil je svými kouzly. Takhle pomalu ale jistě nemrtví padali na zem bez hlav.

Když už jich ale zbývala jen hrstka z původního počtu, otevřely se dveře a z nic vyběhly další tři temné siluety. Gunther se nejdříve lekl, že to jsou další nemrtví, ale když se pořádně podíval, poznal, že jejich podivná chůze je způsobená něčím jiným. Jedna z postav očividně nesla knihu. Rozevřela ji a všichni tři začali vykřikovat slova, při kterých Guntherovi vyschlo v krku. Baron i zbrojnoši se na ně ihned vrhli, ale než k nim stačili doběhnout, ze země se zvedly padlá a bezhlavá těla, pozdvihla zbraně a pokračovala v boji na novo.
Víš, že to můžeš zarazit. Dělej, co umíš a zachraň je.


Gunther sevřel pěsti a ve vzteku vycenil zuby. Krev se mu nahrnula do hlavy a zastřela rozumné myšlení. Přerušil kouzlo a rozběhl se zbrojnošům na pomoc přímo. V zaťatých pěstích se mu rozzářilo bledé světlo, podobné, jako když zabil toho lotra v zimě. Vrhl se přímo do hlavní vřavy a máchl rukama k nebi. Světlo z dlaní rostlo a nemrtví najednou ztuhli. Podobné to bylo i u lidí a taura. Nekromanti zesílili své volání, ale prolomit Guntherova kouzla se jim nedařilo.
„Klid vám, zakletým duším!“ vykřikl Arcanus, trhl pažemi dolů a z nemrtvých těl se oddělily bledé podoby lidí. Několik zbrojnošů ze strachu ustoupilo, zatímco duše zotročených mrtvol zavířily okolo ztuhlých vojáků a zoufalých nekromantů a rozplynuly se v hlasitém výdechu. Těla bez duší popadala na zem jako pytle. Guntherovi se začal vracet rozum, ale s ním přišla i slabost a prudké mravenčení.
„Kupředu!“ uslyšel tlumený výkřik barona Mordise a skrz zastřený zrak viděl, jak se zbrojnoši vrhají na nekromanty. Roztřásl se a měl pocit, že se mu hlava rozskočí, ale neměl pocit, že by jen trošičku zeslábl.
Jsi silný. Jsi mocný.
Cítil se plný síly. Přesto nedokázal pořádně stát. Mysl byla mocná, ale tělo příliš slabé. Chvíli se potácel na kraji vědomí a mdlob, ale potom nad svým vlastním tělem ztratil kontrolu a vláčně dopadl na zem v bezvědomí.
Zavři oči. Spi. Přijmi tu sílu.

Tma. Prázdno. Ticho. Nic víc Gunther okolo sebe neviděl ani neslyšel. Náhle ale tmu protrhla chladná záře. Zastínil si oči a znovu spatřil to, co už jednou ve snu viděl. Ohromný kus ledu, v němž rozeznával tvar nějakého trůnu a kusy zbroje.
Jsi mocnější, než jsem očekával, to se musí nechat.
Mrazivý hlas jasně vycházel z ledu, prosvětlujícího tmu. Gunther se na něj zamračil.
„Kde to jsem? Co jsi se mnou provedl?!“
Ležíš ve své posteli na Mordiském hradě, tvé tělo chřadne a zmítá se v horečce a máš zlomené zápěstí. Tví přátelé porazili nekromanty a vrátili se domů. A co jsem s tebou provedl? Nic, jen jsem tě postrčil blíže k tvému osudu.
„Co tím máš na mysli?“
Nedělej, že mi nerozumíš, Gunthere. Jsi nekromant. Vždy jsi byl nekromant a vždy jím budeš a nezáleží, jak moc se tomu budeš vzpírat. To je tvůj osud.
„Ne! Nejsem nekromant! Tou cestou opovrhuji!“
Ale no tak. Neviděl jsem snad, jak jsi vyrval duši z těla ničemy, který se pokoušel zprznit tu dívku? Nepocítil jsem snad, jak jsi vzkřísil hlavu nemrtvého a dotazoval se jí? A neslyšel jsem snad nářek desítky duší, které jsi osvobodil z jejich vězení?
„Udělal jsem to, protože jsem neměl na výběr!“
A zde se pleteš, mladý Arcane. Každý si může vybrat! I smrt je možnost. Vybral sis nekromancii, čaroději. Popřemýšlej o tom a uznáš, že mám pravdu. Mohl jsi udělat cokoli jiného, ale ty sis vybral magii mrtvých.
„Zmlkni! To byl všechno jen omyl! Udělal jsem, co bylo správné, ale dal jsem se špatnou cestou. Chci to změnit.“
Chybovat je lidské, ale co jsi napáchal, to už nevymažeš. Věř mi, sám jsem jich udělal víc než dost.
„Co po mě vůbec chceš?! Proč mě tu týráš mými omyly a mou minulostí?“
Jsi jeden z těch, které jsem si vybral. Jsi mocný, ale můžeš být mocnější. Neodmítej to, čeho se ti dostalo. Druhý takový nekromant se již nenarodí. Opusť tyto země a vypluj za mnou na sever. I moudřejší už vyslyšeli mé volání.
„Vážně? A co z nich dělá tedy moudřejší?“ odsekl zpupně Arcanus.
To, že slepě nezavrhují možnosti. Arcimág Kel’thuzad se před pár týdny vrátil ze severu, obohacený o mé vědomosti. Takových je mnohem více, ale proč bych ti měl říkat jejich jména?
„Ty lžeš!“ vykřikl Gunther na ledový trůn. I přesto, že byla zamrzlá v ledu, se černá helmice zvedla, aniž by poškodila led. Její prázdné oči teď hleděly přímo do těch Guntherových. „Žádný dalaranský arcimág by se nestal nekromantem ani tvým přisluhovačem.“
Až do morku kostí jím projelo mrazivé zachechtání.
Jsi mocný, nekromante. Mocný, ale také hloupý. Má nabídka nepotrvá věčně. Až přijmeš, čím ve skutečnosti jsi, pak také přijmeš, že mám pravdu. Sbohem, Gunthere Arcane.“


Oči měl zalepené a tělo zesláblé. První pohyby po probuzení tak byly velmi pomalé a trhavé.
„Pššš,“ uslyšel nejprve jako z velké dálky příjemný uklidňující hlas. „Ležte v klidu. Máte toho hodně za sebou.“ Chtěl zvednout levačku a protřít si jí oči, ale silná bolest mu v tom zabránila. Sykl a zabořil týl hlavy hlouběji do polštáře.
„Opatrně,“ chytila ho Neema za paži a něžně ji vrátila na své místo. „Máte zlomené zápěstí.“ Guntherovi se do hlavy nahrnula krev. Otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Byla to jeho komnata. Ležel ve své posteli a u ní seděla Neema, která se o něj nejspíš starala. Prohlédl si i sebe. Levé zápěstí měl doopravdy obvázané a vyztužené, aby drželo v jedné poloze. Ovázanou měl ale i hubenou hruď. Skrz obvaz prosakovala nějaká nažloutlá kapalina. Nevonělo to příjemně.
„Co se mi stalo?“ byla ta nejrozumnější otázka, jaká ho v tu chvíli napadla. Neema se od něj trochu odtáhla.
„Možná bych měla zavolat spíš Traga. Ten by vám to dokázal vysvětlit lépe.“
„Ne, ne…chci to vědět hned,“ naléhal Gunther. Neema si povzdechla.

„Předevčírem, tedy den po tom, co jste odjeli, se baronova výprava vrátila zmožená, ale naštěstí byli všichni naživu. Tedy až na vás. Vypadal jste jako mrtvý. Baron Mordis říkal, že jste je tam prý všechny zachránil a teď je na čase, abychom vám to vrátili. V noci jste dostal silné horečky a vykřikoval jste ze spaní nějaké nesmysly o černé helmě a ledovém trůnu. A o mrtvých. Všichni jsme se báli, že se už neproberete. A k tomu ty nemoc…“
„Jaká nemoc?“ vzpřímil se Gunther na posteli, ale smrtelná slabost jej ihned srazila zpátky do polštáře. Neema se dotkla čarodějovy ošetřené hrudi.
„Udělaly se vám tam velké puchýře. Ošklivé žluté puchýře. Felčar nevěděl, co s nimi a tak jsme jen počkali, až prasknou a potom je ošetřili a vypláchli. Od té doby se o vás starám.“ Gunther trochu zvedl hlavu a všiml si dek, které ležely na zemi. Chudák Neema u něj nejspíše i přespávala. „Baron Mordis se dokonce bál, že jste sem přinesl nějaký mor. Proto se k vám nechtěl ani přiblížit, dokud nebude mít jisto, že to není nakažlivé.“ Gunther se sám sobě hořce a slabě zasmál.
„Tohle není žádný mor, Neemo, o tom tě můžu ujistit.“
„Ne?“ Dívce se očividně ulevilo.
„Ne. Tohle je kletba, moje i mnoha dalších, kteří se vydají stejnou cestou,“ odvrátil se od ní a zahleděl do stěny. Právě se po ní procházel malý pavouček a bezstarostně si splétal síť.
„Jaká kletba? To se stává všem kouzelníkům?“
„Ne, všem ne. Jen těm, kteří se pokouší ošidit smrt. Ostatně už nevidím moc důvodů to před tebou nebo kýmkoli jiným tady skrývat. Jsem nekromant, Neemo.“

Jeho ošetřovatelka se prudce zvedla ze židle a ustoupila o pár kroků dozadu.
„N…Nekromant? Jeden z těch zlých čarodějů, co zotročují mrtvé a znesvěcují hroby?“ Gunther se znovu otočil k Neemě a nejistě zakroutil hlavou.
„Ano i ne. Většina takových je, ale já jsem z těch, kteří se nenechali zlákat mocí a snaží se konat dobro. Nebo aspoň jsem si to o sobě myslel. A vůbec, co sis myslela? Před tvými zraky jsem vyrval člověku duši z těla!“
„Já…já myslela, že…já nevím…“ koktala zaskočeně Neema.
„No, pravda je zlá. To je moje prokletí. Dokážu neuvěřitelné věci, ale čím jsem silnější, tím je mé tělo slabší. Postupně shniju zaživa.“
„Ne! To nesmíte, mistře Arcane! Znám vás, vím, že jste lepší, než si myslíte.“ Gunther se znovu hořce zasmál.
„Už jsem se o to pokusil…a selhal jsem. Myslel jsem, že tu najdu nový, čistý život, neposkvrněný mou odpornou minulostí, ale nejspíš to byl jen sen. Mám žízeň, Neemo.“
„Žízeň po čem?“ zeptala se po chvilce Neema a Gunther se slabě usmál. Pravicí si protřel oči a pořádně se podíval na zmatenou služku.
„Obyčejnou žízeň. Rád bych se napil.“
„Ou! Jistě, promiňte…“ rychle se omluvila Neema. „Hned vám dojdu pro něco k pití.“ Otočila se a vyběhla ze dveří, které za sebou ani nezavřela.

Prudká bolest v zápěstí. To bylo to jediné, co po náhlém probuzení uprostřed noci dokázal registrovat. Sevřela mu hrdlo, takže nemohl ani křičet, jen lapal po dechu. S námahou a v mrákotách se vyvalil z postele, o kterou se ale sále musel jednou rukou opírat. Zlomené zápěstí jej pálilo jako pekelný oheň a i přes dlahu se zmítalo v tak silné křeči, že ji během chvilky přelomilo. Neema už byla pryč, přespávala v pokojích služebnictva jako předtím, takže teď byl ve svém pokoji dočista sám. Zmítaný horečkou se s napětím všech sil dostrkal až k oknu. Neměl sílu na to jej otevřít, ale potřeboval čerstvý vzduch. Hned. Rozpřáhl se a rozbil okno na stovky střepů. Z pěsti mu crčela krev, ale to nevnímal. Nevnímal vůbec nic.
Je na to lék.
Chladný noční vzduch vnikl do místnosti spolu se studeným měsíčním svitem. Gunther stál u okna, ovázaný a v křeči, upíraje prázdný zrak ven.


Před oknem stál starý uschlý strom a na jedné z jeho mnoha šedých větví rozeznal Gunther obrys nočního ptáka. Sova otočila hlavu na něj, když se sklo okna rozsypalo, ale nevyplašila se. Klidně seděla a pozorovala zničeného muže v okně.
Ukonči své trápení.
Natáhl zakrvácenou pravici z okna směrem k sově, která očividně netušila nic zlého. Bez jediné výčitky, bez jediného zaváhání zašeptal stejná slova, jako když bojoval s lotrem. Sova bolestně zahoukala, marně zamávala křídly a zalapala po dechu, ale Gunther toho nedbal. Duše nebohého ptáka tlumila jeho bolest a uvolňovala křeč. Silné bledé světlo okolo sovy rychle sláblo a mizelo v nekromantově dlani. Noční pták, připraven o ten nejmenší střípek duše, se zhroutil z větve na tvrdou skálu pod hradem. Gunther, kterého bolest a křeč v zápěstí úplně přešla, udělal to samé ve své komnatě.
Vybral sis správně.

I když felčar dělal, co uměl, zlomené zápěstí se Guntherovi zahojilo až v polovině třetího měsíce.
„To jsem blázen,“ brumlal si pod prořídlý plnovous. „Ještě jsem neviděl, aby se nějaká zlomenina hojila tak pomalu.“ Gunther uhnul pohledem, zatímco mu prohmatával ruku vyndanou z dlahy. „Víte, u muže vašeho věku a stravování by to mělo být vyřízené do šesti týdnů a ne jedenácti.“
„Máme to v rodině,“ zalhal Gunther. „To dělá ta naše ostrovní krev.“
„Stejně tak kožní onemocnění a potíže s dýcháním, předpokládám,“ klepl felčar nedůvěřivě na Guntherův bolák na předloktí, který se od příjezdu do hor trochu zvětšil. „Nejsem hlupák, mistře Arcane. Ani ty vaše puchýře nebyly přírodního původu. A po okolí se špitá, že strkáte nos do nečistých kouzel.“
„To říkají lidé, kteří mé práci nerozumí,“ vyškubl Gunther z doktorových rukou levici. Projela jí krátká bolest. Sykl. Doktor se zamračil.
„Dávejte si pozor, mistře Arcane. Možná jednou vaše pověst překoná strach lidí a ani baron vás neuchrání.“ Zvedl se ze židle a popadl svoji brašnu. „Vaše zápěstí je zahojené. O zbytku těla tak bohužel mluvit nemohu.“ Otočil se a vyšel ze dveří Guntherovy komnaty. Kouzelník chvíli naslouchal, protože zpoza dveří se ozývaly hlasy. Doktorův a hluboký, dobře známý hlas. Nerozuměl jim, ale to ani nemusel. Natáhl se po košili a oblékl se.

Dveře se otevřely a nakoukla do nich rohatá hlava. Trag se zachmuřeně podíval na Gunthera sedícího na okraji postele.
„Dobré jitro,“ pozdravil Gunther taura.
„Hinhanni washte,“ zabručel Trag. „Daří se ti dobře, Gunthere?“ Váhavě přikývl. „Mhm. Posílá mě Valimar. Chtěl by si s tebou promluvit. A taky ti posílá tohle,“ položil na stolek malou dřevěnou krabici. „Trefíš k němu sám,“ dodal mrzutě.
„Děje se něco, Tragu?“ zeptal se Gunther. Tón taurova hlasu jej zarazil. Trag si povzdechl.
„Ty se děješ, Gunthere. Když jsi sem přišel, cítil jsem z tebe kenda. Myslel jsem, že ten zápach snad časem vyprchá. Nikdy nevyprchal. Právě naopak, po tom nájezdu na, jak tomu říkáš, nekromanty, to z tebe smrdí ještě víc. Činíš proti Pramatce a to se ti vymstí. Já jen nechci, abys Valimara stáhl s sebou.“ Otočil se a vydusal z komnaty dříve, než mu stačil Gunther cokoli říct. Svěsil hlavu a zadíval se na své zažloutlé a nemocné nehty. Dokonce i na hřbetu ruky mu vylézaly žíly, které však neměly svoji přirozenou barvu, nýbrž nabíraly černý nádech.

Otevřel krabičku od barona a vytáhl z ní její obsah. Byl to pár kožených rukaviček, šitých přesně tak, aby mu padly. U zápěstí měly bílou nití vyšitý monogram GA. Vzkypěla v něm žluč. Ne ze vzteku na barona, ale na sebe. Neměl tohle vůbec dopustit. Neměl se nechat takhle ocejchovat. Teď už pro něj nebylo cesty zpět.
Měl jsem pravdu, že?
Neodpověděl. Zatnul ruce v pěsti a hryzl se do rtu, až mu z něj začala téct krev. Jakmile ucítil její železitou pachuť, povolil stisk a rychle si jazykem přejel po rtech. Krvácení po chvilce ustalo. Chuť ale přetrvávala. Prohlédl se v zrcadle a shledal, že ranka není tak velká a nebude vidět. Obličej v zrcadle jej ale znechutil. Pohublý, nazelenalý a s kruhy pod očima, vřídky v prořídlém plnovousu a zdálo se mu, že i vlasy začínají ustupovat.
Už to nezastavíš. Už to můžeš jen použít.
Skryl tvář do dlaní a chvíli tak stál, přemlouvaje sám sebe, aby zrcadlo ve vzteku nerozbil. Nakonec se od něj odvrátil, aniž by do něj pohlédl a zadíval se na rukavičky přehozené přes okraj krabičky. Beze slova se pro ně natáhl.

Valimar seděl ve svém křesle, nohy měl přehozené přes sebe na stole a četl nějakou knihu. Když Gunther vstoupil do pracovny, jen sklonil svazek a podíval se na nekromanta. Na tváři mu hrál ten samý vřelý úsměv jako vždy.
„Dobré ráno, magistře. Vidím, že vám Trag donesl můj dar.“ Gunther pohlédl na své ruce v kožených rukavicích.
„Ano…donesl,“ řekl potichu a posadil se do křesla naproti baronovi.
„Tohle je velmi dobrá kniha, mistře Arcane. Sice jsou to jen trpasličí pohádky, ale její autor věděl, co dělá,“ zamával s úsměvem knihou.
„Co po mně chcete?“ zeptal se zpříma Gunther. Mordis sklapl knihu a položil ji na stůl.
„Vyhráli jsme,“ roztáhl s úsměvem ruce. „Orkové se stáhli zpátky do hor. Ať si tam zmrznou.“
„Cože?“ podivil se Gunther.
„Tedy, je to trochu těžké vítězství. Internační tábory už neexistují a o Blackmoorovi od pádu Durnholdu už nemáme žádné zprávy, ale na druhou stranu, utekli do hor a podařilo se nám zabít Doomhammera.“
„Jak nám? Nepodařilo se vám snad vyhnout válce?“ Baron se zatvářil vyhýbavě a uhnul pohledem.
„Ne tak docela. Lord Uther nám nevěřil, že jsme se tu porvali s nemrtvými. Dokonce, ani když jsme mu ukázali spáleniště. Na druhou stranu, aspoň jsme ty šmejdy úplně vymazali z povrchu zemského a to se počítá, ne?“
Gunther se s úlevou opřel hlouběji v křesle. „Vy jste to nevěděl?“ podivil se upřímně baron.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Gunther. „Nikdo se mi nic takového neobtěžoval říct.“
„Áh,“ zarazil se Valimar. „To je mi líto. A na znamení mé omluvy tu pro vás něco mám.“

Otevřel zásuvku a vytáhl z ní knihu, tlustší, než kterou četl. Byla zabalená v černé kůži a vyhlížela ošuntěle.
„Co to je?“ ukázal Gunther na grimoár. Baron se ošil.
„Tohle je jedna z knih, kterou jsme objevili v tom černém doupěti. Ostatní jsem nechal zničit, ale taky jsem si řekl, že byste možná stál o to, trochu si prohloubit vaše znalosti. Doufám, že ji použijete k čistě akademickému zkoumání,“ usmál se omluvně. Gunther na chvíli oněměl.


„Vy…vy jste zachoval nekromantskou knihu?!“ málem se rozkřikl Gunther. „Měl jste je spálit, všechny! Skrývá se v ní zlo,“ zabodl prst do svazku.
„Prosím vás, nekřičte tak,“ uklidňoval ho rychle Mordis. „Na to slovo na N se v poslední době pořádá hon.“
„To nejsou žádné novinky,“ zamračil se Gunther. „A můžete si za to sám, když sem taháte takové svinstvo a ohrožujete tím sebe i vaše okolí.“
„Ne, ne, vy mi nerozumíte,“ posmutněl Valimar. „Tohle není typický hon. Říká se, že se arcimág Kel’thuzad zbláznil a učí nové…no, čaroděje. Dalaran to nechce přehlížet a tak chytá každého, na koho má podezření. Ale velké ryby jim zatím unikají.“
„Však proto jsem tady. Aby mě nezatkli. Nebo už jste zapomněl?“ Baron rozhodně zavrtěl hlavou.
„Nezapomněl, mistře Arcane. Jenže časy se mění. Dalaran se už nenechá zastavit horami a po vás půjde jako slepice po flusu. Jakmile se dozví, že jste tady, je konec.“
„Takže mě vyháníte, je to tak?“ sklonil hlavu Gunther. Baron smutně kývl.
„Bohužel. Přál bych si, aby to bylo jinak, ale není zbytí. Samozřejmě vás nechám si uspořádat vaše věci a také si dovolím navrhnout náhradní řešení.“
„Poslouchám,“ řekl Gunther tak klidně, až to překvapilo i jeho samotného.
„Nejbližší použitelný přístav je Southshore, dva až tři dny jízdy koňmo. Umíte jezdit na koni?“ Gunther trochu nejistě přikývl. „Dobře. V nejhorším vám dám několik osobních hodin. Ale k tématu. Nechám vám zamluvit loď na jih, do Stormwindského království. Tam budete v bezpečí, než se celé tohle šílenství na severu přežene. Sám jsem přesvědčen, že tahle krize slova na N dlouho nepotrvá.“

„Přijímám,“ řekl po dlouhé pauze Gunther. „Přijímám a děkuji za všechno, co jste pro mne udělal.“
„A já se omlouvám, že jsem nemohl udělat více. Běžte dokončit, co potřebujete, než vyrazíte.“
„Nemusím doufám odjet hned dnes?“ Baron se trochu hořce usmál.
„Ovšem že ne, to by bylo nelidské. Ale rád bych to uzavřel co nejdříve. Prostě mi dejte vědět, až budete připraven.“
„Dám, dám. Mohu odejít? Mám dnes ještě jednu pochůzku.“
„Ale zajisté, nedržím vás tu. A nebojte se, té knihy se zbavím.“
„Spalte ji,“ řekl Gunther důrazně a vstal z křesla. „A popel někde zazděte.“

Noci v Alteraku byly chladné i v létě. Neema stála opřená o sloup na nádvoří a občas se zatřásla zimou. Teplá halenka nehřála tak, jak si představovala. Mráz po zádech ji ale neběžel jen z nočního chladu. Čekala a čekala, když se ve dveřích objevila tmavá silueta s kloboukem na hlavě. Rozběhla se mu naproti.
„Dobrý večer, Neemo,“ pozdravil ji Gunther. „Promiň, že jdu pozdě.“
„Nic se neděje, mistře Arcane,“ usmála se na něj nervózně dívka. Stejně to nemohl vidět.
„Vyrazíme?“ nadhodil si Gunther brašnu zavěšenou přes rameno a vykročil směrem k bráně.


S pomocí Guntherova kouzelného světélka nezabloudili ani nezakopli o kameny, které na cestě potkávali. Šli po hrbolaté cestě výš do hor, dokud jim pohasínající světla Mordiského hradu i městečka okolo nezmizela z dohledu a jedinou záři jim poskytovalo kouzlo a hvězdy. Měsíc byl právě v novu. Gunthera ten výlet velmi zmáhal a často se zastavoval, ale s tím naštěstí Neema počítala. Ve své vlastní brašně měla měch s vodou a trochu sýra, kterým Gunthera občerstvovala.
„Tady to půjde,“ zastavil se náhle Gunther a posadil se, aby se mohl vydýchat.
„Mistře Arcane?“ ozvala se poprvé za celou dobu nesměle Neema.
„Hm?“ broukl Gunther. „Copak?“
„Proč jste s tímhle souhlasil? Chci říct, když jsem vás o tohle požádala poprvé, odmítl jste, jako bych po vás chtěla něco příšerného. A teď? Najednou jste mi to nabídl sám. Přijde mi to zvláštní.“ Gunther si temně a dutě povzdechl.
„Časy se mění, Neemo,“ sundal si klobouk a utřel si zpocené čelo do rukávu. Přisedla si k němu a podala mu poloprázdný měch. S chutí si párkrát lokl. „Jsem to, co jsem a už s tím nemůžu nic dělat. Ale to neznamená, že nemůžu činit dobré věci. A ty sis tohle zasloužila, když ses o mě starala, zatímco já o sobě nevěděl.“
„Vy jste mě zase zachránil. Připadala bych si hrozně, kdybych nepomohla.“ Mávl rukou, zašpuntoval měch a zvedl se.
„Máme tu práci.“


Otevřel brašnu a vytáhl z ní stránku se zaklínadlem, které si opsal, kolík a flaštičku s nějakým práškem, který ve tmě zeleně světélkoval. S heknutím si klekl a kolíkem vyrýval do kamenité zeminy nějaký obrazec. Neema ho zvědavě pozorovala, ale neodvážila se říct jediné slovo.
„Jaké že bylo její jméno?“ zeptal se náhle Gunther.
„Trin,“ špitla Neema. Zachmuřeně pokýval hlavou a doryl do obrazce pár tahů. Potom odzátkoval lahvičku a vysypal prášek do obrazce. Plácek se rozsvítil mdlou zelenkavou září z obrazce.
„Pojď blíž,“ vyzval Neemu nekromant. „Podej mi ruku.“ Ostýchavě mu ji podala, nespouštěje oči ze zdroje světélkování. Gunther začal mumlat nějaká slova, kterým nerozuměla. Zněla jí jako vzdálené šeptání, zesílené ozvěnou. Záře zesílila a z obrazce začaly stoupat nějaké páry. Zděšeně ucukla, ale čaroděj jen zesílil stisk své dlaně a nepouštěl ji. V záchvatu paniky se mu pokoušela vytrhnout, Gunther však měl víc síly, než by od jeho vyzáblého těla čekala. Mumlání postupně vyvolávalo na obrazci bledý obrys ženského těla.

„Trin, tvá dcera s tebou touží promluvit,“ zaduněl nelidským a dutým hlasem Gunther. Neema pohlédla na siluetu a vydechla úžasem a strachem zároveň.
„Mami…“
„Neemo?“ zazněl vzdálený hlas. Silueta se rozhlédla a i když měla obličej spíše jen naznačený v bledé záři, Neema by přísahala, že se duch Trin usmál. Těžce polkla a po tváři se jí rozběhly slzy.
„Neemo! Ty žiješ!“
„Ano, mami…“ vzlykla Neema. Gunther ji nepouštěl, protože tím by celý rituál přerušil a průběžně šeptal formule, ale činil tak nejtišeji, jak dokázal, jelikož nechtěl rušit shledání matky a dcery. „Je mi to hrozně líto, mami…ani…ani jsem se s tebou nemohla rozloučit.“ Z přízračného hrdla Trin zazněl nezvykle živý smích.
„Nikdy jsi nedovolila, aby tě něco zastavilo, viď? Jsem na tebe hrdá, Neemo,“ natáhla Trin průsvitnou ruku ke své dceři. Neema se jí chtěla dotknout, ale Gunther trhnul rukou a zavrtěl hlavou.
„Promiň mami…to asi nejde,“ řekla smutně a utřela si slzy. Trin stáhla ruku zpět k tělu.
„K čemu to bylo? Co že tě vidím, že s tebou mluvím, když se tě nemůžu ještě jednou dotknout. Co bych za to dala?“
„Mami…miluju tě, strašně moc…proč se to muselo stát?“
„I já tě miluji, Neemo. Tak moc, jak jen matka může milovat dceru.“ Gunther se lehce zakoktal a bylo na něm vidět, že ho rituál stojí mnoho sil. Neema si toho všimla.
„Mami…musíme se nejspíš rozloučit,“ zavzlykala. Přízrak pohlédl na své dlaně, které se začaly třást jako horký vzduch v létě, a smutně pokýval hlavou.
„Sbohem, Neemo. Budu na tebe čekat,“ zamávala naposled Trin. Gunther skončil monotónní odříkávání formulí a místo toho začal odvolávat Trin. S každým slovem se třásla a ztrácela tvar víc a víc, až nakonec úplně vybledla a zůstal po ní jen zápach hniloby z kouzlem zasažených stébel trávy. Až teprve teď Gunther pustil ruku děvčete. Zničeně dosedla na zem. Nic neříkala. Ani nekromant neřekl ani slovo a dal se do uklízení. Ve své brašně si přinesl ještě jednu substanci. Vylil ji na místo, kde ještě před pár okamžiky stál duch a zelenkavý prášek vzplanul mdlým, ale rychlým plamenem. Během chvilky shořelo nejen místo rituálu, ale také vše okolo zasažené nekromancií. Nic víc však oheň nestrávil, jen nečistou plochu okolo obrazce. Sklidil své náčiní do brašny, kterou si přehodil přes rameno a natáhl paži k Neemě sedící otřeseně na zemi.
„Pojď,“ řekl klidně. „Je čas vrátit se.“

Kůň se krmil ze žlabu, zatímco mu Gunther řemeny přivazoval svůj skromný majetek. Naprostou většinu musel nechat v Alteraku, protože Dalaranští lovci nekromantů mohli přijet každým okamžikem a povoz by byl příliš pomalý. Bral si s sebou převážně knihy a oblečení, Bartolův plášť a Runeweaverovu dýmku. Od barona také dostal dost peněz, aby se po příjezdu do jižních království mohl uchytit. Všechno měl propočítané tak, aby koně co neméně zatížil a dostal se do Southshoru co nejrychleji. Nechal koně, ať se nažere a vyšel na nádvoří s dýmkou v ruce. Vytáhl z kapsy váček s kuřivem, vycpal si dýmku a drobným kouzlem si zapálil. Opřel se o stěnu stájí, pokuřoval a prohlížel si hrad, který již za pár okamžiků opustí. Skoro mu z toho bylo smutno. Věděl ale, že pro něj i pro panství bude mnohem lepší, když odejde. Přejel pohledem přes svoji dlaň v rukavici a pomyslel na zčernalé žíly, které od rituálu s Trin ještě více povystouply.

„Takže odjíždíte, mistře Arcane?“ ozvala se Neema. Gunther otočil hlavou doleva a spatřil služku, která se džberem mířila ke studně. Hodila škopek přivázaný na provazu dolů a otočila se k čarodějovi. Vyfoukl kouř a smutně přikývl.
„Už to tak bude.“
„A myslíte, že v tomhle splynete?“ Gunther se podíval na své fialové róby se zankem Kirin Toru, které nosil jen při slavnostech.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale čaroděje nezapřu, tak chci aspoň vypadat, že patřím k těm správným.“
Ze studny to žbluňklo, když se džber úplně naplnil vodou. Neema pokrčila rameny, vzala za rumpál a začala s ním točit. Na její vzrůst jí to šlo překvapivě lehce. Gunther by jí býval pomohl, ale dobře věděl, že v téhle chvíli měla Neema mnohem větší sílu než on.
„Víte,“ řekla Neema mezi skřípěním rumpálu. „Já už tu taky dlouho nezůstanu. Už mě tu nic nedrží.“
„A kam chceš jet?“ podivil se Arcanus.
„Do Southshoru, stejně jako vy. Trag už souhlasil, že mě tam dorpovodí. Prý se tam dá snadno najít práce a já stejně nikdy nebyla děvče do hor. A ráda bych jednou spatřila moře. Musí být nádherné.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ pousmál se Gunther. „Nic není tak hezké, jak jsme si to vysnili. Já už doufám jen to, že se nikdy nesetkáme.“
Neema málem upustila škopek.
„Proč?“ zeptala se zaraženě. „Copak vy se mě straníte?“
„Ne, ne, to vůbec ne. Právě naopak. Sama jsi viděla, co dovedu. A kvůli tomu bude lepší, když ti zmizím ze života. Pro tebe i pro všechny tady.“ Přišla k němu až na vzdálenost škopku, který držela v náručí, a zahleděla se mu do tmavohnědých očí.
„Mýlíte se, mistře,“ zašeptala tak, že to mohl slyšet jen on. „Vy jste dobrý člověk, o tom jsem přesvědčena. Nenechte své činy, aby vás přesvědčily o něčem jiném.“ Sklopila hlavu a odešla směrem do hradní kuchyně. Ve dveřích se ještě jednou otočila a podívala se na Gunthera, stále se opírajícího o stáj. Díval se na ni a i na tu dálku poznala, že posmutněl.

Vyklepal vyhaslou dýmku a zašel do stáje. Vzal nakrmeného koně za uzdu a vyvedl jej na dvůr. Huňatý vraník jménem Ferda měl být posledním dárkem od barona. Vydrápal se do sedla a zatímco Ferda očichával dlažbu, naposledy se rozhlédl po starobylém hradu. Ohlédl se i za zvukem otevírajícího se okna v patře. Z něj se vyklonil baron Mordis a zamával mu. Gunther mu na oplátku smekl sametový klobouk, teď už dost ošoupaný.
„Sbohem, mistře Arcane! Nechť jsou vaše kroky šťastnější, než doposud!“ zavolal Valimar na rozloučenou.
„Ještě jednou vám za všechno děkuji, barone Mordisi!“ zvolal Gunther nazpět. „Přeji vám i vašemu panství šťastné dny. Nashledanou.“

Pobodl Ferdu a černý kůň klusem vyběhl z brány hradu. Stráže mu uhýbaly z cesty, když kolem nich proklusal vraník s čarodějem na zádech. Pro Gunthera bylo celkem náročné udržet opratě v rukou a držet tak koně směrem, kterým hodlal jet, ale Ferda naštěstí už nebyl žádný divoch a nechal se snadno vést. Za pár minut už míjeli hraniční kameny Mordiského baronství. Gunther se už neohlížel. Už se nikdy nechtěl ohlížet.


Smrákalo se, když Gunther uviděl domy a kostelní věž. Tarren Mill. Ferda vycítil, co jeho jezdec zamýšlí a s novým elánem zamířil k městečku. Vypadalo úplně jinak, než když se v něm zastavil s Jeffcoatem. Teď mu připadalo menší a tiché. Zastavil Ferdu před hostincem a přivázal jej k břevnu u koryta s vodou. Kůň se okamžitě dal do pití. Vstoupil do hospody, kde za pultíkem seděl neučesaný šenkýř. Z kuchyně za ním se každou chvíli ozýval vzteklý křik, ale toho si nevšímal. Zaměstnával se pětiprstým filé. Gunther smekl a pozdravil, načež hostinský příšerně zařval, když ztratil pozornost a bodl se do prsteníčku. Odhodil nůž někam do kouta, strčil si prst do úst a zle se zamračil na příchozího.
„C chcte?“ zamumlal přes prst. Gunther se mu omluvil a přišel až k pultu.
„Rád bych zde přespal.“
„Mte čím zpltit?“ Gunther přikývl, z brašny vytáhl měšec od Mordise a vyskládal z něj na pult několik mincí. Šenkýř je přejel pohledem, vytáhl poraněný prst z pusy a sáhl pod pult pro účetní knihu.
„Jméno?“ zabručel.
„Gunther Arcanus,“ oznámil nekromant. Šenkýř se na něj zadíval, pak si odfrkl a zapsal jméno.
„Velmi srandovní jméno máte, jen co je pravda.“ Zaklapl knihu, shrábl peníze a podal Guntherovi klíč natřený modrou barvou.
„Pane hostinský…“ začal Gunther.
„Říkejte mi Shay, jako všichni tady,“ přerušil ho Shay.
„Tak tedy Shay, proč je ten klíč modrý?“ Šenkýř si povzdechl a hrábl si pod pult pro obvaz.
„Protože většina lidí tady neumí číst ani počítat. Označit dveře barvou je prostě snazší. Pokoje jsou nahoře,“ ukázal Shay na schody a dal se do hledání nože.

Modrý pokoj nebyla komnata Mordiského komorníka, ale na jednu noc byl víc než dobře vybaven. Gunther si do něj donesl svůj majetek a taky přistrčil Shayovi pár dalších mincí, aby se mu postaral o Ferdu. Shay sice nepatřil mezi příjemné lidi, ale když ucítil peníze, nijak neprotestoval. Když bylo už o všechno postaráno, vyšel si Gunther na večerní procházku. Tarren Mill byl v noci poklidný, jen z kostela se linulo slabé světýlko. Arcanovi byla víra vždy k smíchu, ale možná měl Trag v něčem pravdu. Vzal za kliku a snadno otevřel kostelní dveře. Zajímavé, pomyslel si. Víra lidí v lidi tu musela být neobyčejně silná.

Světélko v kostele vycházelo z malé mističky naplněné olejem. Gunther je znal. Byla to malá chrámová světýlka, která vydržela hořet i několik dní, než se musela vyměnit. Sám si nedokázal představit, že by něco bez použití magie mohlo hořet tak dlouho. Byl to určitý symbol. Světlo nebylo jasné, ale zato vydrželo dlouho a ať už padla sebevětší tma, dokázalo prosvítit kostelík a zavést lidi na cestu Světla. Gunther se musel vlastnímu uvažování usmát. Zněl teď jako nějaký praštěný paladin. Obrátil se k oltáři zády a vyšel zase ven.

Ani si neuvědomil, jak bylo v kostele chladno, dokud nepocítil večerní vzduch, který byl stále jasně teplejší, než nitro malého chrámu. Najednou se mu ale zazdálo, že na druhé straně městečka vidí oheň a povědomý obrys. Nedalo mu to a šel se k němu podívat. Hned poznal, že se nemýlil, že je to opravdu krytý kupecký vůz.
„Pane Jeffcoate!“ zvolal nadšeně, když uviděl známou tvář. Jeffcoat se zvedl z bedny, na které seděl a s udiveným výrazem šel Guntherovi naproti.
„Mistře Arcane! Co vy tu děláte?“
„Dlouhý příběh,“ usmál se mág a rozhlédl se po jeho malinkém tábořišti. Koně měl stále stejné, vůz měl pár nových záplat a Jeffcoat vypadal, že se mu daří. „Kde máte podomka?“
„Wesleyho?“ poškrábal se Jeffcoat na zarostlé bradě. „Klukovi skončila služba, tak jsem ho dovezl do Southshoru. Prý si tam chce postavit stáj nebo tak něco. Už je to pár týdnů. A posaďte se,“ nabídl mu bedýnku. Gunther si sedl a napil se z lahve s nějakou kořalkou, kterou mu Jeffcoat podal.
„Takže jste na vlastní noze?“ utřel si mág ústa.
„Jo,“ přikývl kupec. „Aspoň se nemusím dělit o jídlo. A řekl bych, že je to vidět,“ poplácal se se smíchem na rostoucí břicho. „Ale vy nevypadáte moc zdravě,“ zadíval se Guntherovi do tváře. Mág se hned odvrátil.
„To se vám musí zdát.“ Jeffcoat pokrčil rameny, na naostřený klacek si nabodl klobásu a strčil ji nad oheň.
„Chcete taky?“ zeptal se kupec. Arcanus zavrtěl hlavou.
„Ne, díky. Já už mám večeři zajištěnou v hostinci.“ Jeffcoat zbystřil a odklonil klacek s klobásou z ohně.
„Tak co děláme tady? Pojďte, půjdeme se nadlábnout do šenku.“ Stáhl lehce ohřátou klobásu z klacku a uložil ji zpátky do zásob.

Před Shayovou hospodou ale náhle Gunther ztuhnul.
„Děje se něco?“ zeptal se Jeffcoat.
„Pst,“ zaposlouchal se Gunther. Kupec udělal to samé, ale neslyšel nic než cvrkání cikád. „Jsou tu,“ zašeptal nekromant. „Přišli si pro mě.“
„Kdo?“ zeptal se potichu obchodník.
„Není čas. Musím se schovat.“
„Jasně. Ukryju vás v nějakém sudu a vypadnem odsud.“

Doběhli ke krytému vozu tak potichu, jak jen dovedli. Jeffcoat našel mezi sudy jeden prázdný a ukázal gestem Guntherovi, ať se schová v něm. Čaroděj zahodil svůj klobouk mezi Jeffcoatův náklad a zalezl do dřevěného sudu. Koutkem oka ještě spatřil, jak se dveře do hostince otevřely a z nich vyšli dvě postavy, jedna v rudém a druhá v purpurovém oblečení. Jeffcoat přiklopil sud víkem a posadil se zpátky k ohni, jako by se nic nedělo.


„Hej, kupče,“ uslyšel za malou chvíli Gunther zvenčí.
„Ano?“ ozval se klidným hlasem Jeffcoat. „Co si přejete, pánové?“
„Nehraj to na nás! Kde je?“ vyštěkl mužský hlas.
„Kdo?“
„Nekromant! Kde je?“ zopakoval muž důrazně otázku.
„Nekromant? Chraň Světlo, kde ten by se tu vzal? Ale slyšel jsem, že prý v jeskyních se jeden ukrývá.“
„Máš poslední příležitost, kupče. Pověz nám, kde schováváš toho nekromanta, jinak se tě zeptá tady Arellas.“
„Ten ušák umí obecnou řečí?“ zeptal se posměšně Jeffcoat, ale Gunther v sudu ztuhnul. Znal to jméno. Arellas Fireleaf. Elf, který se přidal k Šarlatové krusádě. Mág inkvizitor. Hryzl se do rtu.
„Nemusím,“ zavrčel hlas, který určitě patřil elfovi. Večerní klid prořízl prudký výkřik bolesti. „Kde je ten nekromant?!“ zavřískl Arellas. Jeffcoat neodpovídal, jen se ozvalo žuchnutí na zem. „Tak tedy znovu.“ Další výkřik, teď už ne tak silný, ale o to víc Gunthera zneklidňoval.
„Vy šmejdi…“ zasyčel Jeffcoat.
„Na to jsem se neptal,“ ozval se Arellův hlas a kopanec. „Kde je ten nekromant?!“ Jeffcoat už nezakřičel, už jen němě volal o pomoc a lapal po dechu.
„Dost…dost, prosím…už ne…“ žadonil. Gunther si těžce povzdechl. „Je…je mi to…líto…Arcane…je v támhletom sudu…“
„Díky,“ řekl posměšně elf a ještě jednou nakopl tělo na zemi. Kupec tiše zanaříkal. Víko od sudu se nadzvedlo a Gunther hleděl do tváře mužského mága. Ještě se pokusil vyslovit nějaké zaklínadlo, ale mág byl rychlejší. Prudkým gestem začaroval nekromantova ústa, takže nemohl říct jediné slovo.
„Gunther Arcanus,“ řekl samolibě. „Byl jste zbaven titulu magistra a obviněn ze zločinu nekromancie. Půjdete s námi. A vylezte z toho sudu, je to nedůstojné i pro takovou špínu, jako jste vy.“ Gunther neochotně vylezl z dřevěného sudu a mág mu nasadil očarovaná pouta. Poznal, že prohrál. Uviděl Jeffcoata, který se svíjel na zemi v křečích a upíral na něj omluvné pohledy.
„Tak, tohle už nebude nutné,“ řekl muž a zrušil kouzlo němoty. „Podívej se na něj, Arelle. Tohle z tebe udělá čachrování se smrtí. No co, na Tol Baradu se už na váš nekromantský obličej nikdo nebude muset dívat.“
„Tol Barad? A co soud?“ upnul se Gunther k nepatrné naději.
„Ale prosím vás, Arcane, nebuďte směšný. Pro nekromanty žádný soud není. Pro vás je to buď smrt nebo Tol Barad. Je mi líto, ale na vás padla zrovna ta horší možnost.“

Tlumený zvuk vyhozené kotvy byl po mnoha dnech tím prvním, co Gunther uslyšel, snad kromě nekonečného šumění vln a křiku mořských ptáků. Otevřel oči, i když věděl, že neuvidí nic nového. Jen tmu, kterou v pár místech pronikaly záblesky světla škvírami mezi prkny. Lezavá zima, odporný smrad a pocit všudypřítomného slizu. A samozřejmě ostatní vězňové. Gunther měl alespoň ten kousek štěstí, že byl hned v podpalubí a ne hlouběji. Snažil se ani nemyslet na ty, co byli pod nimi. Napnul ruce pevně uzamčené v rezavých okovech. Za chvíli si pro ně přijdou. Pro nekromanty. Přijdou si pro ně a odvedou je do hlubin věznice na Tol Baradu, nejpřísnějšího vězení pro lidské i nelidské zločince. Byl to odpadkový koš nejen Dalaranu, ale i celého světa.


Se zavrzáním se otevřelo víko sloužící jako dveře do podpalubí a po schodech sešlo několik zřízenců věznice v čele s mužem, který měl na tváři ošklivou jizvu a v ruce držel lampu.
„Tak jo, hovada!“ zakřičel si s gustem. „Vítejte do svého nového domu! Dejte se do práce, chlapi.“ Muži navlečení v prošívaných vestách a v kroužkových rukavicích postupně odemykali pouta vězňům a odváděli je ven na palubu. Gunther se tam nepodíval. To se naučil rychle. Chtěl-li se vyhnout bití, nesměl navázat s dozorci oční kontakt. Jemu odemkli pouta na kotnících a odvedli ven někdy uprostřed vykládání lidského odpadu. Bylo pošmourné počasí, ale po pár dnech v téměř absolutní tmě na něj slunce za mrakem zapůsobilo jako reflektor přímo do tváře.
„Hni se!“ strčil do něj zřízenec, který jej měl na starost. Gunther jen tak tak udržel rovnováhu.

Tol Barad nebyl přívětivé místo. Původní základna Stromgardu lehla za válek popelem, jen aby si na jejích ruinách postavil Dalaran žalář světových rozměrů. Věčné zataženo, zčernalé stromy i tráva a lidé, které Gunther viděl okolo sebe, také odpovídali rázu ostrova. Kotvili v přístavišti, které už zažilo lepší dny, ale stále v něm někdo žil. Nekromanty zřízenci postavili do tří řad. Nebylo jich zas tak moc, ale na malou smutnou jednotku to stačilo. Gunther se rozhlížel jen koutkem oka, aby na sebe nepřitáhl moc pozornosti. Někteří z těch černokněžníků vypadali ještě hůř, než on. Klesl pohledem na své ruce uzavřené v ocleových poutech, očarovaných tak, aby každý, kdo by se v nich pokusil kouzlit, si svůj pokus hned rozmyslel. Opodál z jiné lodi vykládali démony. Snažil se zaostřit, ale viděl jen nazelenalé plameny zavřené v klecích a dozorce pobíhající okolo klecí a bodající do démonů dlouhými píkami, zatímco byli sami navlečení od hlavy až k patě v ochranném oděvu.

Muž s jizvou na obličeji předstoupil před nekromanty v doprovodu dvou dalších stráží. Oba měli přes své prošívané košile ještě trochu kroužků a na hlavách helmice. Velitel se znechuceně díval na čerstvě dovezený náklad. Poklepal si na emblém Kirin Toru na hrudi a odplivl si.
„Vy všichni tady jste byli souzeni a odsouzeni sem! Nebudu vám říkat za co, protože to moc dobře víte! Serete se do průběhů přírody, jako by to nebylo vůbec nic! A proto jste tady, v téhle hnusné díře, ale abyste věděli, vy nechutní čerchmanti nebo co to vlastně jste, tahle hnusná díra existuje jen kvůli vám dobytkům! Nikdo neunikne z Tol Baradu! Nikdy! Ani v bedně! A teď, marš!!!“ zavelel ostře a vojáci za nekromanty prudce vrazili do poslední řady. Zapotáceli se, ale hned se museli narovnat a pochodovat, jinak je čekalo další sražení na zem, kopance a plivance. Gunther s nimi ani trochu nesoucítil. Věděl moc dobře, že si pobyt tady zasloužili svými skutky. Předsunul nohu před sebe a udělal krok. První posledních, které měl strávit na denním světle.

Dozorci jako by neznali únavu, což jim Gunther dost záviděl. Prohnali je tmavým lesem plným pavučin a teď zase do strmého kopce. Během cesty potkali několik patrol a zátarasů. U každého se museli všichni hlásit jménem a velitel si vždy dával pozor, aby mu nikdo nechyběl. Cesta musela trvat už dobře tři hodiny, když konečně zahlédli narezlé věže, jejichž střechy byly pokryté měděnkou. Strmý kopec se však ukázal být útesem, z něhož přes moře stál visutý most na útes na druhou stranu. Gunther netušil, že Tol Barad jsou vlastně dva ostrovy, ale v tuhle chvíli byla geografie tím posledním, na co měl pomyšlení. Když přes něj přecházeli, vydával ze sebe most ošklivé zvuky a z rezavé konstrukce se občas nějaký nýt nebo vzpěra zřítila vstříc mořským vlnám. Ani racci se neodvážili usadit se na solí a deštěm zubožený most.

Krajina na druhé straně se proměnila, ale ne k lepšímu. Všude okolo nich viděl Gunther hlavně trosky a v dálce se rýsovaly obrysy posádek. Tmavý les byl ten tam, vystřídaly ho smutné pláně poskvrněné občasnými mokřady. Dalo se do deště. Nebyl to zatím žádná průtrž mračen, ale jen lehké mrholení. Přesto to stačilo, aby se nekromanti oblečení v tenkých a roztrhaných hadrech roztřásli jako osiky. Ani strážní nebyli rádi na dešti, byť slabém, a tak popohnali své stádo k rychlejšímu kroku. Do hodiny už stáli před svým cílem.

Byla jím mohutná ocelová věž pokrytá rzí a podpíraná opěrami ze čtyř stran. Odsouzenci byli zastaveni přímo před jejími vraty, která se na ně šklebila jako pekelná tlama. Ostatně k peklu neměla daleko. Další inspekce, další čekání v pozoru, což někteří z hůře zasažených nekromantů ani nezvládali. Dostalo se jim jen bití a nadávek, dokud se nedokázali postavit zpět na nohy. Na vrcholku věže se otáčely čtyři reflektory, které prudkým světlem ozařovaly krajinu okolo vězení. Po pěti vteřinách se vždy otočily o devadesát stupňů, aby mohly pokrýt celé okolí, kdyby se někdo pokoušel utéct. Gunther nepochyboval o tom, že u těch reflektorů jsou i nějaká magická opatření, která měla uprchlíky okamžitě vyřídit.
„Jméno!“ vyštěkl na Gunthera podmračený kapitán s tenkým knírem. Gunther se mu zahleděl někam na ohryzek a snažil se nevnímat zvuky úderů, nadávky a nářek ležících nekromantů.
„Mag…Gunther Arcanus,“ zašeptal. Kapitán nakrčil nos a rukou v kroužkové rukavici prudce udeřil Gunthera do břicha. Nekromant se přehnul, i když jeho trapitel minul citlivé místo. Naštěstí. Pokud by se trefil, neustál by to a pak by ho čekalo jen další bití. Takhle se jen po pár vteřinách narovnal se zkřivenou tváří. Kapitán si na něj s odporem plivl, odškrtl jméno a šel k dalšímu zločinci.

Rozšklebená vrata se s ohlušujícím vrzáním otevřela a dozorci nahnali vězně dovnitř. Ocitli se v malé místnosti, celé z oceli a s malými kroužky upevněnými na stěnách a podlaze. Dozorci každého připoutali k jednomu těžkým řetězem. Gunther skončil u pravé stěny a přemýšlel, co se asi stane. Že by je teď nějakým způsobem popravili? Nebo je tu nechají svému osudu? Ani jedno mu příliš nesedělo. I v šeru rozeznal výrazy svých spoluvězňů. Nikdo si očividně nebyl jistý, co bude dál. Poslední trestanec byl připoután ta, že se nemohl ani pořádně narovnat a stráže se znechucenými výrazy zavřeli vrata.

Najednou je nějaká síla jakoby popovznesla o nepatrný kousek vzhůru a kdyby nebyli pevně připoutáni k podlaze, možná by to ty lehčí a zetlelé odneslo až ke stropu. Gunther poznal, že se místnost rychle řítí dolů nějakou šachtou nebo přesněji řečeno, padá. To však trvalo jen několik vteřin, než se zvenčí začalo ozývat příšerné skřípání, které všechny ohlušilo. Místnost se zastavila, ale setrvačnost s nimi prudce hodila na podlahu. Gunther měl pocit, že si i něco zlomil, ale než si mohl své podezření ověřit, otevřela se jedna ze stěn a už skrze pootevřená křídla dveří proniklo silné oslepující světlo. Nekromanti instinktivně zavřeli oči a snažili se světlu bránit, ale moc jim to nešlo. Pouta měli příliš těsně utažená a jejich paže se tak nemohly dostat na úroveň, z níž by efektivně chránily zrak.
„Další várka! Honem honem honem! Než se vzpamatují!“ zavelel hlas vrchního dozorce. Jeho podřízení vyzbrojení ochranou před světlem reflektoru se vrhli mezi dovezené sténající vězně, odemykali jim pouta a odváděli je na cosi, co vzdáleně připomínalo vozík, jen ploché a mnohem rozsáhlejší. Tam je opět připoutali za nohy, zápěstí a krky k ploše vozíku. Silný reflektor měl nejspíše jen ochromit přicházející vězně, aby kladli co nejmenší odpor při nakládání.


Když se Guntherovi přestaly dělat mžitky před očima, vezli je už na vozíku vlhkými chodbami. Všechny stěny byly pobité nějakým kovem a podlaha dvojnásobně, alespoň tak mohl usuzovat z toho, co v mdlém světle kouzelných lamp mohl spatřit. U lamp rozeznal nápis, který varoval všechny před pokusy vysávat z nich energii. Takové pokusy měly vést k pomalému a bolestivému konci. Kirin Tor nikdy neodpouštěl snadno, ani ty nejmenší přečiny.
Převáželi je na několika vozících, které jely pravděpodobně po kolejnicích. Každý vozík měl šestičlennou eskortu, po zuby ozbrojenou a vždy ve složení pět dozorců a jeden dozorčí mág. Ten nejspíše udržoval vozíky v pohybu, ale určitě znal i mnoho bojových kouzel.

Gunther nedokázal určit, kolik času uteklo, když se před nimi otevřel vnitřní žalář v celé své pekelné hrůze. Byl to ohromný prostor ve tvaru stojícího válce s mnoha patry, které se černaly nad i pod nimi. Každý kousek stěny byl pobitý nahnědlým kovem a velká část plátování byla přinejmenším ožehnutá. Ze stropu visely pověšené za řetězy mohutné klece, z nichž Gunther viděl vylétávat zelené plameny a slyšel démonický řev.
Vozíky se na dalším rozcestí rozdělily a každý se rozjel svou cestou. Guntherův zamířil do chodby, na jejímž konci blikalo slabé modré světélko. Přijeli do místnosti, která připomínala skladiště. Jedna vedle druhé tam byly vyskládány krabice o velikosti pokoje a vyrobené z kovu, který Gunther ani neznal. Na některých svítilo modré světlo a jméno vězněného, další byly tmavé a bezejmenné. Dokonce i v dalších patrech skladných cel svítila a nesvítila světla podle svého stavu. Vozík zastavil ve slepé uličce a dozorci začali číst jednotlivá jména a odvádět vězně do jejich cel.

„Gunther Arcanus!“ ozvalo se po kratší chvíli, než v jakou jeho nositel doufal.
„Tady,“ pípl. Jeho tělo už bylo příliš slabé. Dozorci jej odvázali od vozíku a dovedli k jedné z cel. Mág cosi zamumlal a cela se otevřela. Klidně a neslyšně se její přední stěna rozdělila na čtyři shodné části, mezi kterými se dalo snadno projít. Odvedli bezvládného nekromanta do jeho cely, kde jej opět připoutali pevnými řetězy, které navíc nachově zářily. Přivázali jej za zápěstí, kotníky, krk a pas ke všem stěnám a zatímco Gunther cítil, jak skrz řetězy k němu proniká dost energie na to, aby jej udržela naživu, ale ani o trochu víc, dozorci vyšli z krabicové cely a mág znovu pronesl tajemné formule. Stěna se opět pomalu a neslyšně uzavírala. Poslední, co Gunther zahlédl, byl shluk vězňů, šest věznitelů a zavírající se dveře cely, to vše osvětlené namodralým světlem. Stěna se zaklapla a uvězněného Gunthera obklopila tma, chlad, vlhko a beznaděj. Především beznaděj.


Dozorčí mág přejel dlaní po destičce umístěné na pečeti kovové krabice. Na ní se ihned vyrýsovala bíle zářící písmena dávající dohromady nápis: Gunther Arcanus – nekromant první třídy – trest: věčný.

Vzdálený řev oblud vězněných v hlubinách Tol Baradu nebylo snadné ignorovat, ale jemu se to dařilo. Eskorta, která jej doprovázela mezi magickými celami, s tím taktéž neměla problémy. Vedl je vrchní dozorčí mág a neustále si přitom něco brblal pod vousy. Ani toho si nevšímal. Měl důvod sem přijet a nehodlal se od něj odklonit. Občas prudce zatočili za nějaký roh a eskorta si přitom dávala dobrý pozor, aby nezabloudili. Mdle osvětlené podzemní prostory nabízely až příliš mnoho příležitostí ke ztrátě orientace. Pak by mohli jen doufat, že je najde nějaká skupina odvážející vězně.
Vrchní mág se najednou prudce zastavil před jednou z krychlí, v nichž byli vězněni zločinní mágové. Odfrkl si a ukázal bradou nahoru. Návštěvník si prohlédl jméno bledě zářící na štítku. Souhlasilo.
„Otevřete to,“ přikázal mágovi. Ten se jen zamračil a pokynul eskortě, aby o krok ustoupila. Napřáhl ruce a šeptem odříkával kouzelné formule. Otevřít prázdnou celu bylo snadné, to zvládl každý mág-dozorce, ale pro odemčení obsazené krabice bylo třeba jeho asistence. Myslí mu bleskla myšlenka, že by třeba mohl „omylem“ pokazit kouzlo a zničit tak celu i s jejím obyvatelem, ale prudký pohled návštěvníka, který ucítil v zátylku, jej přesvědčil, že by to nebyl v žádném případě dobrý nápad. Dořekl formuli a stěna se dala do pohybu. Nejprve se rozzářil světle modrý kříž, který se za okamžik rozestoupil a rozdělená stěna se beze zvuku otevřela.


Bylo těžké ho najít, ale mnohem těžší se na něj podívat. Skoro se mu podlomila kolena. Když ho viděl naposledy, vypadal úplně jinak. Ano, vždy byl hubený, ale nikdy mu nevystupovaly kosti takovým způsobem. Skrz potrhané a špinavé oblečení rozeznal skelet, obalený jen popraskanou kůží. Dlaně a prsty na rukou se svíraly v hrozivé křeči způsobené pevně sevřenými pouty. Na otlačených zápěstích, kotnících, hrdle a pasu se mu tvořily ošklivé boláky. Řetězy ponuře světélkovaly a slabě tak ozařovaly morbidně hubenou tvář, zčásti vyplešatělou a posetou ošklivými vředy. Vězeň měl sotva dost síly, aby dokázal na malý moment zvednout hlavu, která mu hned opět zase klesla na kostnatý hrudník. Dozorčí mág zamával opět rukama a řetězy začaly světélkovat o něco víc.
„Na co čekáte? Osvoboďte ho,“ přikázal návštěvník, ale dozorce zavrtěl hlavou.
„Teď ne. Příliš zeslábl a pokud ho nejprve neposílíme, zahyne v okamžiku, kdy opustí pouta.“
„A jak dlouho to potrvá?“ zeptal se netrpělivě návštěvník.
„Jen pár minut,“ ujišťoval jej mág. „Nebojte se, magistře Icesharde, bude v pořádku. Tedy, tak v pořádku, jak je to jen v tuto chvíli možné.“
Iceshard odvrátil pohled od dozorčího mága a zadíval se na vězně. Nikdo netušil, jak na tom vlastně bude, protože z Tol Baradu nikdy nikdo neodešel. Jednou zavřená cela se už neotevřela. Až doposud. Iceshard pevněji stiskl propouštěcí příkaz, za který poslední dva roky bojoval do roztrhání těla. Nebylo nijak snadné přesvědčit celou Radu Šesti ani všechny panovníky Aliance a splnit jejich požadavky, ale podařilo se.

Vrchní dozorčí mág dokončil kouzlo a žalostná postava v cele se na ně podívala. Už si možná uvědomoval, co je zač a kde to vlastně je. Vztyčená hlava neklesala a nejspíš měl dost sil, aby přežil. Vyřkl kouzlo a řetězy se jeden po druhém uvolnily. Jakmile se otevřel poslední očarovaný okov, upadl vězeň na všechny čtyři. Iceshard k němu vykročil, ale dozorčí mu zastoupil cestu.
„Vy ne, magistře. Od toho jsou tu hoši,“ řekl přísně. Iceshradův nazlobený pohled často otevíral dveře kamkoliv, ale tentokrát narazil na neproniknutelnou hradbu mágova těla. Nechal ho tedy hrát podle pravidel jeho domu. Eskorta se prosmýkla okolo něj a během chvilky složila lehká nosítka, na která omámeného vězně položila. Opatrně jej zvedli do výše ramen a čekali na další pokyny od dozorčího mága.
„Vracíme se na povrch,“ řekl jemně jejich nadřízený a máchl rukou. Prázdná cela se zaklapla a za malý okamžik už opět nebyla ničím jiným, než neprodyšnou krychlí v záplavě dalších. „Magistře Icesharde?“ pokynul hostovi. Iceshard se na moment zadíval na štítek na pečeti cely. Písmena zablikala a zmizela docela. Nezůstalo po nich nic než mlhavý záblesk na Iceshardově sítnici, který za chvilku vybledl úplně: Gunther Arcanus – nekromant první třídy – trest: věčný. Zvláštní, pomyslel si Iceshard, jak může být i věčný trest odpuštěn. Pokud tedy má jeden dobré přátele.

Je čas vstávat, Arcane. Čeká tě mnoho práce.


Zesláblé tělo konečně nabralo dost sil, aby se mohlo probudit. Když pomalinku otevřel oči, první, co spatřil, byl dřevěný strop osvícený tlumeným světlem svíčky a porostlý nějakým mechem. Vzduch v místnosti byl těžký a zaprášený, ale po dlouhé době strávené v podzemí to bylo jako čistý horský vánek. Stejně tak svíčka zářila ostře jako přímé denní světlo. Nemohl se ani podívat jejím směrem. Zůstal prostě ležet na posteli vycpané slámou a hleděl do stropu.
„Vítej zpátky mezi živými,“ řekl nějaký hlas. Nad Gunthera se nahnula tvář mladého muže. Byla bezvousá a překvapivě široká s vystouplými lícními kostmi. Lidé se možná mění, ale oči ne a ty jeho, ty laskavé modré oči poznal Gunther okamžitě.
„Bethore?“ zamumlal. „Jsi to ty?“ Bethor se usmál.
„Jistě že jsem to já. To spíš ty nejsi k poznání.“
„Kde to jsem?“ zeptal se Gunther jako ve snu.
„V Rustbergu. To ti asi moc neřekne, viď? Víš, Rada Šesti se usnesla, že tvé uvěznění byl jen velký omyl a proto jsi byl propuštěn,“ poklepal si Bethor významně na nos.
„Vy…vy jste mě dostali ven?“ vydechl čerstvě osvobozený nekromant. „Ne…ne, to není možné. To je jen nějaký sen.“
„Kdepak, Gusi, není to sen. Ani přelud. Jen skutečnost. Jsi svobodný. Mimochodem, Thule je tu taky. Dals nám zabrat. Mám ho přivést?“
Gunther po chvíli přemýšlení zavrtěl hlavou.
„Ne. Rád bych byl chvíli o samotě a něco snědl.“
„Dobře, tak tedy jídlo. Nechám ti něco donést.“ Iceshard se zvedl ze židle a nechal Gunthera o samotě s jeho myšlenkami.

Jsi připraven?
„Na co bych měl být připraven?“ sykl nenávistně Gunther. „A vůbec, kde jsi byl celou tu dobu? Nenapadlo tě se přijít pokochat tím, co se ze mě stalo?“
Na návrat domů. Ale nebude to ten samý domov, jaký si pamatuješ. A proč bych za tebou měl chodit? Mám nového šampiona. Takového, s nímž se ani ty nemůžeš měřit. Chce to jen trochu času.
„Kdo to je?“ sevřel Gunther kostnaté ruce v pěsti. „Řekni mi jeho jméno. Já ho zastavím. A tebe s ním.“ Místnost naplnil hrozivý smích, který však nikdo kromě něj nemohl slyšet. Zvuk smíchu v jeho hlavě jej ještě víc rozdráždil.
Ty už nezastavíš nic. Svoji šanci jsi promrhal. Má Pohroma už je v pohybu. Kde je tvá?

Druhý den už se Gunther pořádně vyspal a ticho přerušované jen občasnými návštěvami hostinského nesoucího jídlo mu také prospělo. Teď se cítil už dost silný na to, aby se mohl zvednout z postele. Pevně se zapřel oběma rukama o rám postele a vší silou se zvedl do sedu. Paže se mu roztřásly, ale udržel se. Přehoupl nohy přes okraj postele a asi minutu se o něj opíral, než se mu udělalo lépe. O noční stolek, na němž teď padal prach na rozpuštěný vosk zhaslé svíčky, stála opřená hůl. Usmál se a natáhl se po ní. S její pomocí vstal mnohem snáz, než kdyby se musel zvednout jen vlastní silou. Dobelhal se k židli u okna, přes níž byla přehozená dlouhá kytlice. Natáhl si ji přes hlavu, aby dolů nešel jen v kalhotách, a opásal se tenkým páskem, který ležel hned vedle. Vypadal teď jako nějaký rolník. Obrátil se a odkulhal ke dveřím z pokoje.

„Gusi! Gusi!“ mával na něj Thule rukou v černé rukavici. Seděl u stolu spolu s Bethorem a dvěma dalšími muži, které neznal. „Pojď si sednout.“
„Thule. Rád tě vidím,“ usmál se Gunther a přikolébal se k nim. Usadil se na volnou židli a opřel svoji hůl o hranu stolu. Prohlédl si tváře sedících. Živou Thulovu porostlou hnědými vousy, trochu oplácanou Bethorovu lemovanou světlými vlasy i obličeje obou neznámých. U jednoho ale měl pocit, že jej už někdy potkal.
„No, Gusi,“ odkašlal si Bethor. „Tohle jsou pánové, kteří nám trochu pomohli vysekat tě z té kaše. Mistr Diesalven,“ ukázal na mladého mága s hustými černými vlasy a přívětivým výrazem.
„Těší mě, mistře Arcane. Docházel jsem na vaše semináře, pamatujete si?“ Gunther zapátral v paměti, ale po chvíli omluvně zkřivil tvář.
„Je mi líto, pane Diesalvene. Nevybavuji si vás. Omlouvám se.“
„To je v pořádku,“ mávl Diesalven rukou. „Přece jen, nebyl jsem nijak výrazný student.“
„A tohle,“ ozval se rychle Bethor a ukázal paží na muže se světlými vlasy a pronikavým modrookým pohledem, kterému přes záda visel popruh s mečem. „Tohle je Hiram Creed, rytíř, který se uvolil, že nás bude na naší cestě doprovázet.“ Creed se usmál, až se mu tenká jizva táhnoucí se od pravého koutku úst po ušní lalůček zkřivila, a podal Guntherovi ruku. Měl velmi pevný stisk, který čerstvě osvobozenému čaroději jen tak tak nezlámal dlaň.
„Je mi ctí, mistře Arcane.“
„I mě, Hirame. Nestává se často, že bych potkával rytíře.“
„To je spíš jen prázdný titul. Já žádné pozemky nemám,“ pokrčil Hiram rameny a obrátil se na Bethora.
„Pánové Diesalven a Creed vědí o tvém…no, však víš,“ sepjal ruce na stole Thule. „Takže není třeba před nimi mít žádná tajemství. A místo toho se můžeme soustředit na důležitější věci. Třeba to, že tě dostaneme domů, Gusi,“ usmál se.

Slaný mořský vzduch se opíral do plachet škuneru, jenž právě odplouval pryč od smutných břehů Tol Baradu. Příď rozrážela ocelově šedé moře a racci svým křikem doprovázeli malou loď. Na palubě stál čerstvě omilostněný Gunther Arcanus, lokty se zapíral o zábradlí škuneru a hleděl zpět na vesnici Rustberg. Měl nové šaty, které na něm sice trochu visely, ale ze všech sil se snažil, aby do nich opět dorostl. Zpočátku jedl jen po malých porcích, neboť se mu žaludek po měsících strádání velmi stáhl, ale brzy se dostal zpátky do cviku. Teď už mohl jíst normálně. Jednu část oděvu ale nezměnil. Bethor nějak dokázal získat zpět Guntherův starý sametový klobouk, který po celou tu dobu pečlivě opatroval. Ano, už nevypadal nově, spíš dost otrhaně a na pár místech se páral, zatímco jinde byl zaprášený až běda, ale Gunther na něj nikdy nedal dopustit. Byl rád, že ho dostal zpět.


„Užíváš si výhled?“ zeptal se Bethor a opřel se hned vedle Gunthera. Neodpověděl, jen se lehce usmál a zakroutil hlavou.
„Je to rozdíl,“ zahleděl se do vln, které se tříštily o bok lodě. „Za tohle vám nejspíš nikdy nebudu moct dost poděkovat.“ Bethor si prokřupl klouby prstů. I v křiku racků to šlo slyšet.
„Ty bys pro kohokoli z nás udělal to samé,“ odvětil Iceshard ledabyle.
„Jak jste mě vůbec našli? Myslel jsem, že nikdo nevěděl, kde jsem.“
„Ne tak docela,“ řekl Bethor. „Pamatuješ si na toho formana, u kterého tě našli? Jimcoat nebo tak nějak se jmenoval.“
„Jeffcoat?“ vydechl Gunther.
„Jo, to je to jméno. A tenhle Jeffcoat měl dost rozumu, aby o tom při své příští návštěvě řekl Mordisovi, který uvědomil Thuleho a skrz něj mě. Jeffcoat si možná nepamatoval, kam tě odtáhli, ale to jsme si rychle domysleli. Dostat tě na svobodu, to byla ta těžší část.“ Gunther pokýval smutně hlavou.
„Já vím. Muselo to být hrozně náročné. Je mi líto toho, co se stalo.“
„S tím se netrap,“ řekl ledabyle Bethor.
„Ale já se s tím hodlám trápit, Bethore. Zachránili jste mě a zadarmo to nebylo, to mi je jasné. Chci znát svoji cenu.“ Iceshard si povzdechl.
„Dobře, jestli chceš vědět, co jsme kvůli tobě obětovali, tak budiž. Thule strávil rok v knihách, aby se naučil z práva dost na to, abychom měli vůbec šanci na vyjednávání. Taky prodal farmy na břehu Lordamerského jezera, z čehož jsme zaplatili loď na Tol Barad. Já a Hans jsme potom u soudu v Dalaranu svědčili, že ta tvá nekromancie byla jen a pouze teoretická a nikoho jsi nenabádal, což se nám taky vymstilo. Hans má jako nekromant zakázaný vstup do města a musel složit svůj titul. Já byl zase vyhnán z Lordaeronu a v podstatě jsem na západ od Andorhalu psancem. A Creed? Creed běhal po celém Severu a sháněl lidi ochotné se tě zastávat. Takové, které jsi už potkal. Mordis nám dost pomohl, ale ten jeho…kdo ví, co to vlastně je; tak ten mnoho nenamluvil. Rozhodně ne na tvoji obranu. Když to vezmu kolem a kolem, zatraceně ses prodražil,“ lehce se zamračil Bethor, ale ne bez náznaku úsměvu.
„Měli jste mě tam nechat,“ zabručel chmurně Gunther. „Nakonec jsem si to zasloužil.“
„A na to jsi přišel jak?“ zvážněl Bethor. Gunther se k němu otočil a vykasal si rukávy košile. Pod nimi ukrýval už zčernalé paže, pokryté jizvami a boláky.
„Podívej se na mě, Bethe,“ ukázal si nemocnými prsty na obličej. „Je ze mě zrůda. Já už nejsem člověk. Už ne. Za všechno, co jsem způsobil, můžu jen já.“
„Ale nevymýšlej si. Baron Mordis nám vylíčil, jak jsi prakticky zachránil jeho i jeho muže, když se střetli s nemrtvými. Kdo ví, jak by to s nimi dopadlo, kdybys je nezaklel svými kouzly.“
„Ne!“ udeřil Gunther dlaní do zábradlí a okamžitě ho sevřel, protože se mu zamotala hlava. „Nekromancii neomluvíš, přede mnou ne. Je to zlo a každý, kdo si myslí něco jiného, si jen zaslouží, aby skončil jako troska! Jako já.“ Bethor o pár kroků odstoupil, zatímco Gunther sklonil hlavu a znovu upřel zrak na lodní kýl, který prorážel mořskou hladinu. Chvíli se neozvalo nic jiného, než řev racků, šumění vln a hlasy námořníků na palubě.
„Jsi na sebe moc přísný,“ zašeptal nakonec Bethor po několika minutách. „Pojď do podpalubí, ostatní tam hrajou karty. To tě rozptýlí.“

„Koukejte a plaťte, pánové,“ vyložil se širokým úsměvem Creed postupku a přisunul si několik drobných mincí v banku k sobě. Jedna se mu málem zakutálela kvůli kymácení lodi, ale však ji zachytil.
„To je ostuda,“ zašklebil se Ravenclaw. „Jsme tu dva mágové proti jednomu mudlovi a stejně prohráváme.“ Diesalven to potvrdil klepnutím klouby rukou do stolku a sáhl po neoznačené láhvi s nahnědlou tekutinou.
„To víte,“ zakřenil se Hiram. „Kdybyste strávili tolik času ve vojenských táborech, taky se naučíte obehrávat kouzelníky.“
„A hele, kdo se vrátil,“ usmál se Diesalven, který jako jediný seděl čelem k Bethorovi a Guntherovi, kteří se právě spustili po úzkých schůdcích do podpalubí. Hiram a Thule se otočili a přátelsky na ně zamávali.
„Jdete se přidat, pánové? Karet máme dost,“ pozval je Hiram, pohrávaje si přitom s vyhraným stříbrňákem. Gunther zavrtěl hlavou.
„Ne, díky. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť a stejně jsem bez peněz.“
„No jak myslíš, Gusi,“ pokrčil rameny Thule a sáhl po balíčku karet, aby ho rozdal. Bethor však rychle vztyčil paži.
„Moment, pánové. Když už vás tu všechny mám tak pohromadě, je tu něco, co vám chci ukázat.“ Thule odložil karty a všichni karbaníci natáhli krky. Gunther si přitom všiml esa, které lehce vykouklo Creedovi z rukávu. Sám pro sebe se tomu usmál a otočil se k Bethorovi.

Bethor otevřel lodní skříň, ve které měli uložené své věci, a vytáhl z ní malou úzkou truhličku. Obřadně ji pozvedl, loktem zavřel křídlo skříně a položil ji na stolek, zatímco z něj Thule odstraňoval karty a Hans mince. Gunther si přišoupl židli a s úlevou se na ni posadil. Už stál moc dlouho. Bethor uchopil víko truhličky a s úsměvem ji otevřel. Nejdřív neviděli nic. Potom Hiram zvedl svíčku a posvítil dovnitř. Leželo v ní něco zabaleného ve svitku. Bethor svitek opatrně vytáhl a rozložil na stolku. Gunther a Thule ten pergamen okamžitě poznali. Byla to zakládací listina Řádu čisté smrti. Sotva potlačili vědoucí a poťouchlý úsměv, který jim vyvolaly vzpomínky na svou minulost s Řádem. Ze svitku se také vykutálel další známý předmět. Splétaná hůlka. Zlaté očko na konci ebenové hůlky už sice bylo lehce zašlé a hůlky odřené, ale stále to byly jejich učednické hůlky, které před dvanácti lety spletli v jednu.
„Kdes to vzal?“ vydechl Gunther. Bethor si přisedl ke stolku a vzal splétanou hůlku do ruky.
„Přechovával jsem to. To víte, pro Řád čisté smrti nebylo jen něco, čím jsme se snažili ohromit vesnické holky.“
„Ale fungovalo to,“ zašklebil se Thule. „To víš sám ze všech nejlíp.“ Guntherovi klouzal pohled po nadiktovaných řádcích zákona Řádu. V pravém dolním rohu byla listina potřísněná vínem a další rohy měla zohýbané, místy také trochu zažloutla, ale pořád to byla ona. Pohled se mu zastavil na pravidlech Řádu. Pravidlech, která už dávno zapomněl.


Pravidlo první: Existence řádu nesmí být odhalena nikomu, komu nedůvěřuje celá rada.
Gunthera zamrazilo, když si uvědomil, že hlas, který v duchu čte pravidla, zatímco spolu ostatní hovoří, nepatří jemu.
Pravidlo druhé: Členové řádu smí používat nekromancii pouze k boji s nemrtvými.
Copak dokázal do myslí jiných nejen vstupovat, ale také skrze ně vidět?
Pravidlo třetí: Používání nekromancie vůči živým s úmyslem škodit je zakázáno.
Odejdi, pomyslel si Gunther pevně a upínal se k té myšlence celým svým vědomím.
Pravidlo čtvrté: Používání nekromancie pro osobní blaho je zakázáno.
Proč to dělá? Co po něm chce?
Pravidlo páté: V případě úmrtí člena řádu se dotyčný člen nesmí přivést zpět k životu.
Zmlkni! Zmiz!
Pravidlo šesté: Žádný člen se nesmí vydávat na mise bez svolení rady.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nikdo si toho nevšiml.
Pravidlo sedmé: V případě, že člen řádu propadne nemrtvým a přidá se na jejich stranu, je z řádu vyloučen.
Proč ho nemohl slyšet i někdo jiný? Tohle mučení bylo strašné.
Pravidlo osmé: V žádném případě nesmí být cena za vítězství získané nekromancií vyšší, než dobro z něj vzešlé. V takovém případě musí člen najít jinou cestu.
Jdi! Pryč! Odejdi z mého života!
Pravidlo deváté: Řád čisté smrti nepodléhá nikomu, pouze sám sobě a většímu dobru. Byl zrozen s dobrými úmysly a vždy bude sloužit jen dobru.
Tak budeš už mlčet? Chtělo se mu začít hystericky řvát, vyběhnout na horní palubu a skočit do vln, jen aby měl už pokoj.
Toto jsou zakládající zákony Řádu čisté smrti, které stvrzujeme my, Thule Ravenclaw, Bethor Iceshard a Gunther Arcanus.
Ticho. Byl pryč. Hlas umlkl a Gunther mohl zase myslet čistě.
„Jsi v pořádku, Gusi?“ zeptal se starostlivě Thule a jemně mu zatřásl s ramenem. Gunther se oklepal a přikývl. Snažil se na sobě nedat nic znát.

„Pánové,“ postavil se Bethor se sklenkou brandy v pravici, kterou pozvedl. „Tímto obnovuji Řád čisté smrti, do kterého si dovoluji přizvat naše nové přátele Hirama Creeda a Hanse Diesalvena. Je někdo proti?“
„Ne!“ řekli jednohlasně Thule a Gunther.
„Tak tedy na zdraví,“ zvolal radostně Bethor. Těžký vzduch prosvětlený jen několika ubohými lampami naplnilo cinkání skleniček, které o sebe ťukaly v oslavné náladě.

„Připravte se na vylodění!“ volal hlasitě první důstojník škuneru. „Blížíme se do přístavu!“ Pět členů Řádu čisté smrti vyšplhalo po schůdcích na horní palubu. Guntherovi se to podařilo jen s pomocí hole. Také Diesalven nevypadal dvakrát zdravě. Pokoušela se o něj mořská nemoc. Nebe bylo zatažené, ale místy se mraky trhaly a průrvami v nich se na Azeroth dralo sluneční světlo. Gunther se zadíval na budovy přístavu v dáli a zarazil se. Nevypadaly vůbec jako budovy postavené lidmi. Bylo vysoké a štíhlé, skoro jako věže Dalaranu. Elegantní a nadpozemsky vznešené, jako kdyby pro ně zákony gravitace vůbec neplatily.


„Thule,“ oslovil zmateně svého přítele.
„No?“ zabručel Ravenclaw. Hlavou mu létaly úplně jiné myšlenky.
„Kde to jsme?“
„My jsme ti to neřekli?“ podivil se Thule. „Tohle je Dawnstrider, elfský přístav.“
„To mi chceš říct…že jsme připluli do Quel’thalasu?“ Thule už nedokázal udržet vážnou tvář a rozesmál se.
„Ty jsi na geografii nikdy moc nebyl, co? Dawnstrider sice patří vysokým elfům, ale stojí na území Lordaeronu. Je to sice přístav dost z ruky, ale moc jiných jsme použít nemohli.“
„Takže…kde to vlastně jsme?“ zopakoval Gunther svoji otázku.
„Máš alespoň nějaké tušení, kde je Stratholme?“ Přikývl. Stratholme byla perla království, nejbohatší město na východ od řeky Thorondilu. Každý alespoň tušil, kterým směrem se vydat, když do něj chtěl přijet. „Dobře. Tak Dawnstrider je jen pár mil na sever od něj. Je to nejbližší přístav ke Stratholmu, proto jsme připluli rovnou sem.“
„A proč chceme do Stratholmu?“
„Mno, my vlastně nechceme do Stratholmu. Ano, nějaký čas tam strávíme, ale náš cíl je jinde. Diesalvenova rodina vlastní statek nedaleko Cinderhomu, což je kousek od města. Žně jsou už za dveřmi, takže bude dost práce na to, aby si tě nějak všímali. Nebudou na to mít čas, aspoň ne do doby, dokud si na tebe nezvyknou. A Hans se stejně rozhodl, že nechá velké magie a bude pomáhat rolníkům a vesničanům u nich doma. Myslím, že bys tam mohl taky zůstat.“
„Já? Vždyť se na mě podívej. Jen si mě někdo všimne a s řevem uteče. Pokud mě rovnou neodpraví.“
„Jo, to máš pravdu. Na tom jsme chtěli taky zapracovat. Bethor ti sehnal oblečení pro malomocného, abys nebudil nějaké přehnané podezření.“
„Jasně,“ ušklíbl se Gunther. „Jako by malomocní nebyli podezřelí.“ Thule pokrčil rameny.
„Můžeš jim tak zkusit vysvětlit, že jsi bývalý nekromant. Uvidíme, jak ti to půjde.“

Dawnstrider působil velmi čistě a nastrojeně. Gunther moc přístavů ve svém životě nenavštívil, ale měl o nich určitou představu. V žádném případě však jeho představy nezahrnovaly štíhlé bílé budovy se safírově modrými střechami. Ulice byly dlážděné a i když se nějaké té špíně nevyhnuly, stále to byla učiněná čistota v porovnání například s nepoužívanými chodbami hradu v Mordisu. Gunther, zahalený v dlouhých šatech malomocných, se o holi belhal přístavem, zatímco si jeho přátelé dávali dobrý pozor, aby jim stačil. Připadal si zvláštně s obličejem omotaným pruhem látky tak, aby od očí níž nebylo nic vidět. Kápi však rezolutně odmítl a tvrdohlavě nosil svůj odřený špičatý klobouk, který do převleku příliš nezapadal. V Dawnstideru se však dlouho nezdrželi, neboť Thule hned zamluvil dostavník, který je měl dostat do města. Naložili na něj svá zavazadla a nastoupili. Kočí se sice dost podivoval tomu, že jsou tak vybraně oblečení pánové ochotní nastoupit do vozu s otrhaným malomocným, ale peněžní návdavek jej přesvědčil. Aha, myslel si, to nebude ledajaký malomocný. Stejně bych si vsadil na to, že mu ani nic není. Málo smrdí. To budou určitě pašeráci lidí.

Gunther si stáhl pruh látky z obličeje a smekl klobouk. Kodrcali se po frekventované silnici mezi Stratholmem a Dawnstriderem a každou chvíli museli zastavit, aby někdo jiný mohl projet. Do dostavníku ale nikdo nemohl vidět, takže si mohl Gunther dovolit svléknout svoji masku.
„Jak dlouho ještě pojedem?“ ozval se Creed. Bethor pokrčil rameny.
„Těžko říct. Ale věřte mi, že tohle je lepší, než to zkoušet pěšky.“
„Už jenom kvůli Gusovi,“ přisadil si Thule.
„Ano,“ přikývl Iceshard. „Ale hlavně bychom nemohli jít po cestě a všude okolo téhle silnice jsou jen mokřady.“
„Ještě že se můžeme nechat vézt. Ale až do Cinderhomu nás ten kočí nedostane, že?“ zeptal se Diesalven. Bethor zavrtěl hlavou. „Domů je to docela štreka. Co se svézt s nějakým kupcem?“
„Pokud nějaký pojede alespoň tím směrem, neviděl bych v tom problém,“ prohlédl si Bethor tváře svých spolucestujících. Nikdo nevypadal, že by nesouhlasil.

„Gunthere, probuďte se,“ zaklepal mu někdo jemně s ramenem. Protáhl se a zamžoural na Creeda. Nejspíš po cestě usnul a tak ho nechali, dokud nedorazili do Stratholmu.
„Kde jsou ostatní?“ zívl si Gunther, když zpozoroval, že kromě Creeda už nikdo v kočáře není.
„Šli si prohlédnout město. Já jsem nám zařídil přenocování, ale kočí se musí pohnout, jinak bych vás nechal spát dál,“ řekl omluvně rytíř a podal mu klobouk, do něhož vložil pruh látky na obličej a rukavice. Gunther si zakryl obličej, natáhl rukavice, narazil klobouk na hlavu a vyskočil z dostavníku. Creed mu ještě podal vycházkovou hůl, kterou by tam byl zapomněl.
„Řekl bych tedy, že mám teď chvilku času pro sebe, že?“
„Ano,“ přikývl Creed a ukázal na hostinec U kamenné vrány, před nímž stál jejich dostavník. „Tady jsme ubytováni. Až budete unavený, prostě se vraťte. Jestli tu ještě nebudeme, zmiňte pana Ravenclawa a vše bude v pořádku.“
„A co ty, Hirame?“
„Já si taky půjdu užít volného času,“ usmál se Creed. „Ví Světlo, že jsem si ho poslední dobou moc neužil.“


Po dvou letech v hlubinách Tol Baradu zapůsobil Stratholme na Gunthera jako jaro na medvěda, který prospal zimu. Bezpočet barev, zvuků, vůní a všemožných vjemů. Belhal se o holi přes Královo náměstí a užíval si dlouho odpírané svobody. Co na tom, že se na něj lidé dívali skrz prsty a obcházeli ho širokými oblouky? Co na tom, že se před ním děti schovávaly, toulavé kočky se v jeho přítomnosti ježily a psi na něj štěkali? Byl svobodný. Skoro tomu ani nemohl uvěřit. Teprve až teď si to doopravdy uvědomil. A Stratholme si svou pověst zasloužil. Bylo to krásné město. Široké ulice, pořádné kamenné domy… Hned by se sem nastěhoval. Kdyby ovšem měl co stěhovat. Nevadí. U Diesalvenů začne pracovat a až si něco vydělá, začne tady nový život.
Ale prosím. Copak ses nepoučil, Arcane? Nekromant nový život nikdy mít nebude.
U Diesalvenů si něco vydělá a pak tady začne nový život! A nikdo mu v tom bránit nebude!
Ten známý mrazivý smích a potom…ticho.

Ani si neuvědomil, že odešel z té rušnější části města. Prošel nějakou bránou a teď najednou stál, nebo se spíše opíral o hůl, před malým kostelíkem, krčícím se u hradeb. Nebyl to však nějaký umolousaný svatostánek, nýbrž dobře udržovaný kostel. Mnoho lidí okolo nebylo, většina se teď nacházela ve svých domech nebo na náměstí. Pod schůdky do kaple spatřil Gunther několik vyhořelých svíček a uschlých květin. Dokulhal k nim a s námahou si klekl, aby si je mohl snáze prohlédnout. Našel mezi nimi dokonce i malou kamennou sošku, zobrazující malého muže s dlouhými vousy a vřelým úsměvem.
„Přišel jste se poklonit arcibiskupu Faolovi?“ zeptal se nějaký hlas ze schodů. Gunther vzhlédl a uviděl mladého kněze s plavými vlasy. Ve tváři se mu mísil odpor z malomocného, ale také náboženská láska, která Guntherovi dodávala důvěru. Zapřel se o konec hole a s heknutím se zvedl.
„A jak vás to napadlo, mladíku,“ zahuhlal přes roušku jako nějaký stařec. Kněz sešel ze schodů a podržel ho, aby neupadl.
„Mnoho poutníků jako vy sem přichází za arcibiskupem Faolem, aby jim pomohl od jejich trápení,“ vysvětlil. „Zvlášť takových jako vy.“
„Ano…“ zalhal Gunther. „Ano, přišel jsem za arcibiskupem. Nevíte, kdy by mohl dorazit?“ Kněz posmutněl.
„Už nikdy, pane. Před pár týdny arcibiskup zesnul.“
„Ach…to mi muselo uniknout,“ snažil se znít Gunther zklamaně. Kněz přikývl.
„Nechtěl nějaký velký pohřeb. Byl skromný až do konce. Nejspíše proto jste se o tom nedozvěděl.“ Gunther se pokřižoval a doufal, že to dělá správně. „Ale jestli chcete, můžete se v kapli pomodlit za jeho duši.“
„Vy…vy mě pustíte dovnitř?“ podivil se Gunther. „I když jsem…“ zamával si před obličejem. Knězův smutný výraz se obrátil do soucitného úsměvu.
„Světlo nedělá rozdíl mezi zdravými a nemocnými nebo mezi chudými a bohatými. Záleží mu jen na tom, jestli jsme dobří nebo zlí. Jen pojďte.“

Vnitřek kaple nenasvědčoval tomu, že v něm působil svatý arcibiskup a zakladatel paladinského řádu. Na stěnách nevisely přebytečné prapory a obrazy, ale chlubily se jen svými čistými bílými kameny. Přes dřevěný oltář byl přehozen prostý bílý ubrus prošívaný pozlacenou nití a nalevo od něj hořelo na dřevěném stolku věčné světlo vytrvalým plamenem. Gunther si přišel nejistý a měl pocit, že ho ze vší té nevinnosti okolo svrbí kůže po celém těle. Kněz mu pomohl posadit se na jednu z dlouhých lavic a nechal jej, ať si prohlíží interiér.
„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se Gunther kněze. Ten se prudce otočil od věčného světla, až se málem polil olejem.
„Aurius Rivendare, pane. Ale jsem tu jen dočasně, takže kdybyste se sem vrátil jindy, už mě tu nejspíš nenajdete.“
„Ne? A pročpak?“
„Já vlastně nejsem kněz,“ poklepal Aurius na bílé roucho. „Jen zastupuju arcibiskupa, než nastoupí nový.“
„A když nejste kněz, tak…“
„Paladin,“ skočil mu Aurius do řeči a zarazil se. „Omlouvám se.“
„To nic,“ mávl Gunther rukou v rukavici a pobaveně si všiml, že Aurius sleduje její dráhu, jako kdyby z ruky mělo něco odstředivou silou odpadnout. „Těší mě, sire Rivendare.“
„Chm,“ ušklíbl se kněz-paladin. „Sire. Já si na tituly nepotrpím. Ve víře to stejně nemá co dělat. Ale nenechte se rušit, přišel jste sem přece z nějakého důvodu.“ Aurius se zase otočil k věčnému světlu a vzal do ruky lahvičku se svatým olejem. Gunther složil ruce v modlitebním gestu, i když si sám pořádně nebyl jistý, co má vlastně dělat a říkat.
„Mocné Světlo,“ začal velmi tlumeným šeptem, který nemohl slyšet ani Aurius. „Nejsem tvůj služebník ani oddaný následovník, ale přesto se k Tobě obracím. Nechci tě žádat o odpuštění, ale spíš o možnost začít znovu, bez ohledu na to, čím jsem byl a vlastně ještě jsem. Chci se stát lepším a chci, abych měl už klid od toho příšerného hlasu, co mě stále pronásleduje. Prosím, splň mi tohle přání a já ti slibuju, že ve mně najdeš nového následovníka.“

Aurius dolil olej do zásobníku a věčné světlo rázem získalo na síle, ale jen na malý moment, než ho kněz stáhl na záři, kterou vydrží nejdéle.

Cinderhome byl v porovnání s pulsujícím životem Stratholmu umírající mravenec, ale Gunther z něj měl lepší pocit. Skoro jako by se vrátil zpátky do Alteraku. Několik domů na úpatí vysokých kopců mu vyvolalo dávné vzpomínky na dětství. Sám se tomu podivil. Vždyť tu nikdy nežil. Možná, že ho jen nakazil Diesalven tím, jak byl natěšený na návrat na svou rodnou farmu. Všechny je ze Stratholmu dovezl jeden statkář, kterého i po letech poznal a který s radostí souhlasil, že je doveze za Diesalvenovou rodinou. Jenom na Gunthera se díval trochu podezřívavě. To však nepřekvapilo vůbec nikoho a po ujištění, že jeho nemoc není nakažlivá, se uvolil vzít i jeho.

Do Cinderhomu dorazili po poledni, kdy všichni odpočívali po obědě. To však nemělo dlouhého trvání. Blížily se žně a bylo potřeba každé ruky. Statkář věděl velmi dobře, že Diesalvenova usedlost je až kus za městečkem, ale stejně skrz něj projel. Farmáři, kteří zrovna nebyli na poli nebo nevyspávali po obědě, se často podivovali slušně oděným mužům, které statkář vezl. Něco takového nebylo příliš obvyklé. Jakmile ale několik z nich zahlédlo Hanse, začali si tajemně šuškat. Jeden nemusel být mágem na to, aby poznal, o čem debatují. Stejně byly jen dvě možnosti. Buď uviděli Gunthera nebo poznali Hanse.


Sedlák zastavil před farmou, na kterou se Hans hned rozpomněl.
„Franzi!“ zahulákal sedlák. „Polez ven! Máš návštěvu!“ Ze dveří se vykolébal obtloustlý farmář se slaměným kloboukem a kytlicí zašpiněnou od hlíny.
„Co chceš?“ vřískl zpátky na sedláka, ale pak zahlédl ve voze známou tvář. „Hansi! Ty ses vrátil,“ roztáhl se mu podmračený obličej od širokého úsměvu. Diesalven seskočil z vozu a rozběhl se k otci. Radostně se objali, zatímco s domu postupně vylezla celá Diesalvenova rodina, která jej přivítala se stejným nadšením.
„Pojďte dovnitř, všichni,“ zavelel Franz. „Máme si dost co vyprávět.“
„I moji přátelé?“ zeptal se Hans.
„No jistě,“ udeřil se farmář do mohutného břicha. „Co bych to byl za hostitele, kdybych nechal někoho venku. Hej, Ríšo,“ zavolal na sedláka na kozlíku. „Chceš jít taky?“ Sedlák zavrtěl hlavou.
„Víš, jak by mě žena hnala? Vždyť ji znáš,“ pokrčil rameny.

„Takže,“ zašermoval Franz dřevěnou vidličkou, na níž měl stále nabodnutý kus tuřínu. „Vy jste se dostali do nějakýho průšvihu a teď nemůžete zpátky do Tralalanu?“ Hans trochu váhavě přikývl. „Já věděl, že to jednoho dne skončí zle. Já jsem to tvé matce říkal, že jsi rozený na pole, ale ona ne, že prý ať kluk jde studovat, ať vidí kus světa a něco se naučí.“
„Nemáte mi to za zlé, že ne?“ těkal Hans pohledem z otce na matku. Oba zavrtěli hlavami.
„Kdepak, Hansi. On se vždycky najde někdo, kdo se pokouší uniknout svému osudu, ale většině se to nepovede. A naučil ses tam aspoň něco?“
„Ano, ovšem. Například…“ Franz zamával odmítavě rukou.
„Ušetři mě všech těch blábolů o tajemství vesmíru. Stačilo říct jen ‚jo‘.“
„Jo,“ kývl Hans a farmář se rozesmál.
Gunther seděl o kus dál od všech a mlčky jedl svoji porci kuřete na tuřínu. Diesalvenové byli zvláštní rodina. Tak například očividně nevytýkali Hansovi, že se vykašlal na rodinnou farmu a šel do Dalaranu. Vzpomínal si, jaké potíže měl Bethor, aby ho jeho rodina pustila. A to to byli písaři, což bylo ještě o něco lepší, než farmáři. A pak tu byl on. Většina lidí by s malomocným nemohla být v jednom domě, natož u jednoho stolu, ale to starého Diesalvena netrápilo. Pro něj byl člověk jako člověk. Stejně tak pro jeho ženu. I pro tři Hansovy sourozence. Ano, když mu podávali ruku, byli trochu odtažití, ale i u toho měl pocit, že to je kvůli tomu, aby mu neublížili. Zvláštní lidé, tihle Diesalvenové. Ani Mordis nebyl takhle liberální.
„A kdy zase odjíždíte?“ zeptala se máma Diesalvenová, sedící po Franzově levici. Byla to malá dáma, která působila dojmem, že je to ve skutečnosti nějaká komtesa, která se jen na farmě ukrývá v přestrojení. Bylo úžasné, co dokázala vyrobit za šperky z oblázků, drátků, dřívek, šňůrek a podobně.
„To nevím,“ pokrčil rameny Hans. „Já bych tu rád zůstal. Koneckonců, dlužím vám pomoc za všechny ty roky, co jsem se tu neukázal. Támhle Gunther,“ ukázal přes stůl na postavu v bílém špinavém hábitu. „Taky hledá místo, kde by se mohl usadit, jen nemůže moc vykonávat nějaké těžké práce. A ostatní…“
„Rádi bychom vám pomohli se žněmi,“ skočil mu rychle do řeči Bethor. „A potom bychom opět vyrazili na cesty.“
„Se žněmi?“ podivil se starý Franz. „Co vy můžete vědět o žních, pánové?“ změřil si pohledem jejich elegantní šaty. Bylo vidět, že je tou otázkou zaskočil. „Hah! Na tom nezáleží. Však já vás to naučím včas. Stejně, letos je vůbec nějaká podivná úroda,“ zachmuřil se. „Klasů je sice hodně, ale také dost vyhublé. Nikdy jsem nic podobného za padesát let neviděl.“
„To znamená neúrodu?“ vyhrkl Thule. Farmář zavrtěl hlavou.
„Ale ne, neúroda nebude. Na zimu by toho mělo být habakuk. Jen je zvláštní, že takhle hubené klasy jsou náchylné k nemocem, ale zatím nemáme zprávy o žádné zničené úrodě.“
„Darovanému koni na zuby nekoukej, říkávala moje máti,“ ozvala se máma Diesalvenová. „Dokud nad námi Světlo drží ochrannou ruku, nemáme se čeho bát.“ Franz se široce usmál.
„A to je zase pravda. Hubené nebo tlusté klasy, hlavně že je dost obilí. Jo mimochodem,“ zamával znovu tuřínem, který se na vidličce držel už jen silou vůle. „Asi vím, co by se tu pro našeho Gunthera našlo.“
Gunther zvedl hlavu a podíval se na starého Diesalvena. „Jak jste na tom s chůzí?“ zeptal se ho farmář.
„No, když mám dost času a něco k pití s sebou, dojdu docela daleko.“
„Výborně. On totiž kousek odsud bydlí rybář Nefara se ženou. Albert a Lilith. Občas si sem zajdou pro jídlo a prodat úlovky, jenže poslední týden se vůbec neozvali. Máma si dělá starosti a myslí si, že by za nimi měl někdo jít. Případně jim donést nějaké zásoby.“
„To mi připomíná tu dětskou pohádku,“ poznamenal Hans. „O holčičce s červenou čepicí, co ji rodiče poslali k babičce přes les samotnou a sežrala ji divá zvěř.“
„Jenže my neposíláme holčičku přes les,“ zakřenil se Gunther. „Ale leperáka k rybářovi.“
Diesalvenovi se na moment ocitli v rozpacích, protože nevěděli, jestli se můžou smát, či nikoli.
„Ano, tak nějak. Ale nemůže se vám nic stát, Gunthere. Zvířata na takhle vážně nemocné neútočí a z malomocného moc kořisti nekouká. Král hlídaný výkvětem své armády by nemohl být víc v bezpečí.“
„Tak dobře,“ usmál se Gunther. „Když mi ukážete, jak se k nim dostanu, můžu jít hned po obědě.“

Gunther se s pomocí své hole těžce posadil pod rozcestník. Vytáhl z brašny čutoru s vodou, třesoucími prsty ji otevřel, stáhl si pruh látky z obličeje a hltavě se napil. Měl za sebou nečekaně obtížnou cestu a to nebyl ještě zas tak daleko od Cinderhomu. Starý Diesalven mu sice řekl přesně, kudy má jít, ale nějak se zapomněl zmínit o tom, že to jezero, u kterého Nefarovi bydlí, se nachází v kopcích. Opřel se o rozcestník a těžce oddechoval.


Už to nemá cenu. Je po nich.
„To jsi říkal i o Mordisovi a Tragovi a dalších,“ zašklebil se Gunther. Sám sebe svým cynismem překvapil. „A já už stejně nemám na to, abych pro tebe cokoliv udělal. Mrháš tu svým časem.“
O tom se ještě přesvědčíme, Arcane. Znáš Andorhal?
„Ne,“ odvětil se znechuceným výrazem Gunther.
Brzy ho poznáš.
„K čertu s tebou,“ zapřel se Gunther o hůl a vyšvihl se na nohy. Chvíli mu trvalo, než nabral rovnováhu, potom zvedl brašnu se zásobami pro Nefary a pokračoval v chůzi. Cítil však, že je něco špatně, i když by to v tuhle chvíli nepřiznal ani sám sobě. Odevzdanost, se kterou mluvil se svým trapitelem, ho také zaskočila. Že už by se tak moc měnil?

Po pár hodinách a mnoha dalších přestávkách stanul Gunther u jezera, na jehož břehu se krčila rybářská chata. Před ní stála břevna a na nich byly pověšeny ryby a schly sítě. Gunther se dobelhal k chatě, ale něco mu přišlo divné. Ryby na břevnech nebyly celé. Něco je ohryzalo.
„Haló? Nefarovi?“ zavolal nejistě Gunther. Nic se však neozvalo. Otevřel dveře a znovu zavolal. Nic. Pak si ale všiml škrábanců na dveřích a faktu, že měly vyražený zámek. Zděšeně ucouvl a pevněji sevřel svoji hůl. Najednou zaslechl podivné mručení, táhlé a nelidské.
„Alberte? Lilith?“ Mručení přešlo v hladové vrčení. Gunther se rozhlédl, co by mohl ještě použít jako zbraň. Proti nějakému divokému psu se mu nechtělo jít jen s holí.
Vstoupil do kuchyně a byl by vykřikl, kdyby ho nějaká zrůda nesrazila na zem. Nestačil si ji ani prohlédnout, cítil jen její příšerný puch a slyšel její vřískot. Pád na zem mu vyrazil hůl z ruky a zanechal ho bezbranného, zatímco se na něj zrůda sápala. Levým předloktím se ji snažil držet od těla, zatímco pravačkou se marně natahoval po holi. Zrůda však měla mnohem větší sílu než on. Bylo mu jasné, že ji nemůže udržet. Vzdal se hole a místo toho zašeptal dlouho nepoužívané kouzlo. Vymrštil pravačku před sebe a vzniklá tlaková vlna odrazila smradlavou obludu na druhý konec kuchyně.


Pokusil se rychle zvednout, ale ani vlna adrenalinu mu nedala dost síly, takže se ihned těžce zapotácel. Příšera se vyhrabala z trosek kuchyňského stolu a zuřivě se rozhlížela po své kořisti. Gunther se zaměřil na kručící hromadu zapáchajícího masa a ve své mysli pátral po použitelném kouzlu. Nechtěl použít nekromancii, dnes ne. Nechtěl, aby si ho ten hlas opět dobíral. Ne, dnes to vyřídí jinak.

Nemrtvý se znovu vyřítil jeho směrem. Gunther se zapřel tenkou nohou, napřáhl se a vykřikl magickou formuli. Obluda narazila do neviditelné stěny a zatímco se zmateně rozhlížela a opakovaně se pokoušela prorazit bariéru, vykřikl Gunther jiné kouzlo a nemrtvý vzplál jasným plamenem. Prudkým pohybem ruky vyhodil oživlou mrtvolu oknem ven z chatky, kde se v agónii ještě notnou chvíli rychle převalovala ze strany na stranu. Adrenalin klesl na normální hladinu a Gunther se zhroutil na kolena. Pozoroval ožehlý otvor v chatrné stěně i své vlastní dlaně. Zvládl to. Prudce oddechoval, jako kdyby za sebou měl několikahodinovou bitvu, ale žil a nezničil si tělo ani mysl ještě víc. Rozhlédl se a hubenou rukou sáhl po holi, s jejíž pomocí se znovu vydrápal na nohy.


Kdysi to byl Albert Nefara, o tom nebylo pochybu. I ohořelé a znetvořené ostatky jasně prozrazovaly muže, který kdysi mohl odpovídat popisu. Gunther do nehybného těla strčil holí a znechuceně si odplivl. Kdo mu mohl něco takového provést? A kde byla Lilith? Obrátil se nazpět do chatky. Jednou rukou se opíral o hůl a druhou otevíral nahnilé dveře místnůstek chajdy. Jedny ale nešly otevřít. Gunther se do nich opřel vší silou i váhou, ale nešlo to. Někdo zevnitř něco vzpříčil. Povzdechl si a opsal na dveřích zčernalým prstem kruh o velikosti talíře a přitom mumlal nějaká zaříkadla. Pomyslný kruh zamžikal a za malý moment se v jeho místě utvořilo jakési mihotavé okénko, jako kdyby v tom místě místo dveří najednou byla vodní hladina. Gunther nahlédl skrze kouzelný průzor a hned mu bylo jasné, proč nešly dveře otevřít. Byly zaražené nejspíše jedinou skříní, kterou měli Nefarovi k dispozici.

Za dveřmi se ukrývala ložnice, pokud tak mohl soudit z chudé postele. Nefarovi rozhodně nežili v přebytku. Na lůžku spatřil Gunther něčí tělo, rozežrané nějakou odpornou chorobou. Ohromné černé boláky, ruce i nohy napjaté v křeči a prázdné mrtvé oči, které se upínaly ke světlu procházejícímu skrze špinavé okno. Lilith. Určitě to byla Lilith. Mrtvá a znetvořená Lilith. Gunther se znechuceně odvrátil a nechal mihotající okénko, aby se rozplynulo. Vyklopýtal ven a tam se posadil na studenou zem.
„Co se stalo?!“ vykřikl.
se stalooo…talooo…looo…, odpověděla mu ozvěna od okolních kopců. Mezi nimi zahlédl kouř z komínů Cinderhomu.
„Vím moc dobře, že mě slyšíš,“ zasyčel vztekle. „Odpověz!“
pověz…věz…
Sevřel hůl tak pevně, až mu zbělaly kloubky na prstech. Hněv mu rozpumpoval krev v úzkých žilách a zrychlil mělký dech. S námahou vstal a obešel chajdu. Zastavil se před ohořelou mrtvolou, která nejspíš ještě před týdnem byla Albertem Nefarou a zamračil se. Pustil se hole a ta potichu dopadla na zem. Chvíli zápasil s rovnováhou, ale pak napřáhl obě ruce nad tělo, zavřel oči a začal odříkávat zakázané formule. Z těla vylétla Nefarova duše, slaboučká a pokřivená, ale byla to jeho duše. Guntherovi se před očima míhaly okamžiky Albertova dětství, jeho života rybáře, svatby s Lilith a stavby jejich společného domu. A taky dne, kdy k nim přišel zvláštní host. Oděný v černém, kápi lemovanou podivnými znaky i to, jak se jim po jeho odchodu udělalo hrozně zle. Ale Gunther sám pocítil, jak jeho vlastní síla roste. Už nepotřeboval hůl, aspoň na čas ne. Vysál ze znesvěceného těla vše, co mohl, a pak se sehnul pro svoji hůl. Chytil ji jako sekeru za topůrko a lehce s ní zamával. Byl to moc hezký pocit. Už se necítil tak prázdný, spíše naopak. Plný sil a energie. Do Cinderhomu by teď mohl i běžet. Ale ne, nemůže svojí nově nabytou silou plýtvat na takové hlouposti. Tohle byl jen začátek. Brzy načerpá víc síly a víc moci, až se nakonec svému trýzniteli bude moci postavit.
„Zničím tě!“ zařval. „Ať jsi, kde jsi, nakonec tě porazím!“
porazííím…razííím…zííím

Klep!
Buch!
Cvak!
Franz Diesalven nahlédl pod svůj hrnek a zachoval ten nejneutrálnější výraz, jaký kdy jeho spoluhráči viděli.
„Tři čtyřky,“ řekl po chvíli a rozhlédl se po svých spoluhráčích. Creed se hryzl do rtu a podíval se na své kostky.
„Tři pětky,“ otočil se na Bethora. Mág lehce škubl nosem a zabubnoval prsty na desku stolu, na němž se už usadily čtyři ztracené kostky. Z Hiramovy tváře nedokázal nic vyčíst. Popozvedl hrnek a pozorně si jej přitom zakryl dlaní, aby ani Creed, ani Diesalven nemohli zahlédnout, co pod ním ukrývá.
„Čtyři dvojky,“ zahlásil. Franz přimhouřil oko a změřil si podezřívavě Icesharda. Mág starému farmáři uhnul pohledem a polkl. Malý okamžik ticha a pak se opřel do židle.
„Pět dvojek,“ usmál se samolibě. Hiram si zajel rukou do vlasů. V lhářových kostkách byl dobrý, ale oproti starému Diesalvenovi si přišel jako naprostý zelenáč. Přejel pohledem kostky a malou hromádku peněz, o kterou hráli. Olízl si nervózně rty.
„Blaf,“ špitl tišeji, než by si přál.
„Co prosím?“ naklonil se k němu Franz s lišáckým úsměvem. „Asi jsem vás přeslechl.“ Hiram dobře věděl, že šance, že by tam opravdu mohlo být pět dvojek, byla nízká. On sám žádnou dvojku neměl.
„Blaf,“ zopakoval hlasitěji, i přes varovný Bethorův pohled. Franz pokrčil rameny a zvedl svůj hrnek, stejně jako všichni ostatní u stolu. Hiram se podíval na kostky svých soupeřů a pobledl. Tři dvojky u Bethora a dvě u Franze. Naštvaně zvedl jednu ze svých kostek a posunul ji k ostatním. Ze čtyř se stalo pět.

Gunther vrazil do místnosti s hráči jako velká voda.
„Ale, ale, co ten spěch?“ podivil se starý Diesalven. „Jak to šlo u Nefarů?“ Když ho Gunther zaregistroval, trochu se zarazil, ale hned se vzpamatoval.
„Dobře, velmi dobře,“ zamumlal. „Bethe, můžeš na chvíli?“ Bethor se zadíval na stůl i na potenciální výhru.
„Ovšem. Nebude vám to vadit, že ne, pánové?“ Diesalven zavrtěl hlavou.
„Jasně že ne. Chvíli prostě budeme hrát bez vás.“ Bethor přikývl a zvedl se ze židle.
„Co se děje, Gusi?“
„Tady ne. Kde je Thule a Hans?“
„To nevím, proč?“ Bethorův tón zněl dost znepokojeně.
„Musíme ven, někam, kde nás nikdo nebude poslouchat.“
„Na tohle jsou dobré stáje,“ zahučel od stolu Franz.
Klep!
Cvak!


Diesalvenovy stáje byly celkem velké, neboť starý farmář vlastnil hodně koní i na poměry okolí Stratholmu. Mezi čtrnácti hlavami vznešených zvířat se Gunther necítil o moc pohodlněji. Skoro měl strach, že i koně mu rozumí. Smekl si klobouk a uhladil si mastné a zpocené vlasy.
„Nefarovi jsou mrtví,“ oznámil stručně.
„Cože?“ vyhrkl Bethor a zbledl ještě víc, než když ho před dvěma koly Franz obehrál se sedmi trojkami. „Jak? Kdy?“
„Nevím. Alberta jsem našel jako…jako nemrtvého. A Lilith zabila nějaká choroba, nejspíš mor.“
„Obyčejný mor nedělá z lidí nemrtvé,“ namítl Bethor, když se trochu zklidnil. Pohlédl Guntherovi do skelných očí a spatřil v nich strach. „Takže ty si myslíš…“
„…že tu někde pobíhá divoký nekromant? Ne, myslím, že ne.“
„Hloupost. Kdo jiný by něco takového zvládl?“
„Co když ten mor nemá nikoho zabít, ale namísto toho z něj udělat nemrtvého?“ Nějaká kobyla si těžce odfrkla a oba čarodějové sebou trhli. Kůň zahrabal kopytem a vrátil se ke krmení.
„Dovedeš si vůbec představit, co by taková čertovina dokázala napáchat?“ zeptal se s hrůzou v očích Bethor.
„Právě že dovedu. S tím musíme něco dělat, než se to rozšíří.“
„My jako Řád čisté smrti?“ Gunther se na svého přítele udiveně zadíval.
„Uvědomuješ si, že je to celé jen náš mládenecký výstřelek, že jo?“ Bethor pokrčil rameny.
„Ono je lepší si to, jaké odpornosti pácháme, něčím zdůvodnit,“ ušklíbl se. „Ty bys to z nás měl vědět nejlíp.“
„To byla pěkně klišovitá věta,“ zamračil se Gunther. „I na tebe. Pojď, musíme sehnat zbytek toho tvého řádu.“

„A jsi si jistý, že tihle nemrtví jsou výsledky toho moru?“ zeptal se Thule. Vypadal stejně rozčileně jako Diesalven a Bethor.
„Jsem,“ podíval se mu Gunther zpříma do očí. Thule ten pohled dlouho nevydržel.
„Mě spíš trápí jiná věc,“ ozval se Diesalven. „Říkáte, že Nefarovi jsou mrtví. Oba. Co jste udělal s jejich těly? Nemůže je teď vzkřísit někdo další?“
Jestliže doposud byla Guntherova tvář bledá, teď zbělala úplně. Jednou rukou nahmatal za sebou židli a těžce se posadil. Bethor s Thulem mu hned přiskočili na pomoc.
„Děje se něco, Gusi?“ zeptal se starostlivě Thule.
„Já blbec,“ zašeptal Gunther. „Měl jsem to tam všechno spálit. Teď je jen otázka času, než přijde někdo další a použije je znovu.“
„Hm, jenže teď už je pozdě,“ poznamenal Diesalven, rozpřáhl ruce a otočil se po půlkruhu. Thule po něm střelil pohledem.
„Třeba to byli jen jediní nakažení. Třeba jsi to zarazil hned na začátku,“ uklidňoval Gunthera.
„Ne,“ zavrtěl Gunther hlavou. „Je tu něco, co bych vám měl říct.“ Zvedl hlavu a všechny si prohlédl. „Už nějaký čas slyším hlas. Ale ne, nezešílel jsem,“ dodal rychle, když uviděl obličeje svých přátel. „I když se o to ten někdo dost snaží. Pořád se mě pokouší přesvědčit, abych odcestoval na sever. A taky mi řekl jedno jméno, které za tím nejspíš stojí.“
„Jaké jméno?“ zeptal se Bethor.
„Mluvil o někom jménem Andorhal. Měli bychom ho najít, on bude nejspíš tím zdrojem.
„Andorhal?“ zopakoval Thule a Gunther přikývl. Ostatní mágové se na sebe zmateně podívali.
„Gusi,“ řekl po chvíli Thule. „Jak dobře znáš Lordaeronskou říši?“
„Co to s tím má co dočinění?“ podivil se Gunther.
„Docela dost,“ přitakal Diesalven. „Mistře Arcane, Andorhal není člověk. Je to město na západ odsud. A to dost významné město.“ Gunther vykulil překvapeně oči.
„Opravdu?“ Cítil se dost zahanbeně, když to uslyšel. „Jak je daleko?“
„Ty jsi vážně zeměpisu nikdy nepřikládal nějakou důležitost, co?“ zamrkal Thule.
„Jak je to daleko?“ zopakoval Gunther ostře. Mágové pokrčili rameny.
„Těžko říct. Na koních možná tak týden cesty. Je to hned u Darrowmerského jezera pod Alterackými horami. Ty už snad znáš,“ přisadil si Bethor, když po něm Gunther střelil pohledem.
„Ano, ty znám. Takže za týden na koních? Hansi, tvůj otec má hodně koní, nemohl by nám nějaké půjčit na cestu tam?“ Zraky členů Řádu čisté smrti se obrátily na Hanse.
„Nevím,“ pokrčil rozpačitě rameny. „Pět koní žádný farmář jen tak nepustí. Ale můžu mu zkusit vysvětlit naši situaci a pak možná povolí.“
„Jen ne moc podrobně,“ ozval se Thule. „Neměl by vědět, co děláš, Hansi. A taky by nebylo rozumné šířit paniku, která ani nemusí být opodstatněná.“

„Já věděl, že to všechno zní moc dobře, než aby to byla pravda,“ založil Franz chlupaté paže na hrudi.
„Nebude to napořád,“ ujišťoval otce Hans. „Brzy se vrátíme a snad ještě stihneme žně.“
„To si nemyslím,“ zakroutil starý farmář s letmým úsměvem hlavou.
Thule, Bethor a Hiram osedlávali koně, které jim Franz zapůjčil, zatímco Gunther seděl na stoličce a kontroloval zásoby na cestu.
„Možná bych tu měl zůstat,“ řekl opatrně Hans.
„Nesmysl,“ odmítl jej starý Diesalven. „Každý jsme k něčemu předurčeni a u tebe to farmařina není. A navíc, jestli je opravdu v Andorhalu taková pohroma, jak říkáš, budeš víc k užitku tam. Nakonec, třeba se vrátíš jako hrdina, který se svými přáteli zachránil celé město.“
Hans se vrhl otci do náručí a pevně ho objal. Mágové a voják se po něm na moment ohlédli.
„Mám tě rád, tati,“ řekl mu. Franz se objetí nebránil, spíše naopak.
„Já tebe též, Hansi,“ povzdechl si. „Vždyť jsi jednou můj syn!“ Hans pustil farmáře a kývl.
„Správně. Děkuju, že jsi mě nikdy nezavrhl, ani potom, co jsem odjel.“ Franz se div nepokřižoval.
„Chraň Světlo. Hanbou bych se propadl, kdybych měl vlastní dítě zapudit. Ale teď už bys měl jít, tví přátelé na tebe čekají,“ ukázal tučnou bradou na nekromanty, kteří právě upevňovali zásoby jídla a pití spolu s dekami a pár nástroji na koňská sedla. Hans přikývl, ještě jednou se s Franzem objal a došel ke koním.

Členové řádu se vyhoupli do sedel, i když Guntherovi museli hodně pomoct, aby se v něm prvních pár vteřin, než získal stabilitu, udržel. Franz se na ně hrdě zadíval a pozvedl při tom slamák.
„Neboj se, tati, zanedlouho jsme zpátky,“ usmál se na farmáře Hans.
„Nu dobrá,“ zašklebil se starý Diesalven. „Beru tě za slovo. Do tří týdnů ať jsi zpátky, nebo se radši nevracej vůbec.“

Prudký déšť bubnoval do kápí, klobouků a hřbetů zvířat, stejně jako do lesa okolo nich. Gunther se choulil do svého pláště od Bartola, ale po letech ve skladu Tol Baradského vězení už nechránil tak dobře. Ani ošuntělý klobouk netěsnil tak dobře, jak by měl, a prořídlé vlasy měl rychle zmáčené deštěm. Už byli na cestě pátý den, ale až dnes je přepadl takový liják. Bethor ale trval na tom, že musí jet dál, dokud to půjde. Snad narazí na nějaké přístřeší.
To určitě, pomyslel si Gunther. Od chvíle, co před dvěma dny odjeli z Darrowshiru, nepotkali ani živáčka. I koně toho začínali mít dost. Gunther věděl, že jeho kůň ho ponese mnohem neochotněji, než kteréhokoli z jeho přátel, ale teď byl obzvlášť neklidný. Průtrž mračen mu vůbec nepřidala.

Thule si vyčaroval malou neviditelnou zástěnu proti dešti, aby se mohl podívat od mapy. Všichni se během té chvilky, kdy pán z Fenrisu brejlil do stařičké mapy, snažili schovat blíž ke kmenům stromů a aspoň částečně se tak uchránit před deštěm. Hiram déšť snášel nejlépe, ale i on měl mokrých šatů i jídla plné zuby.
„Pane Ravenclawe,“ ozval se nečekaně právě Hiram, který si až doteď na nic nestěžoval. „Prosímvás, řekněte mi, že v té mapě je poblíž nějaká vesnička nebo aspoň zájezdní hospoda!“ Thule ani nezvedl hlavu, jen se mračil do mapy. Neviditelná bariéra se začala trochu mihotat a na Ravenclawa dopadlo pár kapek. Naštvaně mávl rukou nad sebe a zástěnu tím posílil. Na výsledku jeho hledání to ale nic neměnilo.
„Zatraceně!“ zaklel. „Kvůli tomu pitomému dešti se vůbec neorientuju!“
„Půjč mi to,“ vytrhl mu mapu z rukou Bethor. Thule jen rychle mávnutím paží přesunul neviditelný deštník nad Icesharda.

Po chvilce ticha, které narušovalo jen souvislé bušení kapek do země, stromů, lidí a koní, Bethor vztekle zavrčel. Nevedl si o nic lépe, než Thule, a to mu stresu neubralo.
„Co teď?“ zeptal se ho Thule. Bethor se už už nadechoval k nějaké jedovaté odpovědi, když tu Diesalven ukázal kamsi mezi stromy.
„Podívejte!“ zvolal. „Támhle svití nějaké světlo!“ Všichni čtyři se otočili ukázaným směrem. Mezi šnůrami dešťových kapek a zplihlými stromy se zablesklo slaboučké světélko. Nebylo silné ani trvalé, ale bylo tam.
„Zvládnou to koně přes les?“ zeptal se opatrně Gunther, aniž by spustil oči ze záblesku.
„Radši ať tomu tak je. Hejá!“ vykřikl Hiram a práskl otěžemi. Kůň to nečekal, ale naštěstí se ve svém zvířecím mozku bleskově rozhodl, že bude lepší člověku na zádech věřit, než se jej pokusit shodit. Rozběhl se skrz les, který naštěstí nebyl příliš hustý ani hrbolatý a přestože to nebylo ideální prostředí pro koně, oba ostatním brzy zmizeli z dohledu.
„Tak jo,“ povzdechl si Bethor. „Za ním!“


Když les za pár minut skončil, stanuli na okraji pšeničného pole. Tady na ně déšť udeřil ještě silněji. Také hned spatřili zdroj světla. Bylo jím okno farmy nalevo od nich. Než k němu ale vyjeli, na moment při pohledu na pšeničné klasy strnuli.
„Je to…“ začal Thule.
„Je to stejné jako v Cinderhomu,“ přikývl ustaraně Diesalven.
„Co se to tu děje?“ zeptal se spíš sám pro sebe Bethor a otočil se na Gunthera. Ten neříkal nic, ani se pod vrstvou látky, která zahalovala téměř celé jeho pokřivené tělo, nepohnul.
„Hej! To můžeme řešit, až přestane tak šíleně pršet!“ křikl na ně Hiram a zamířil k velkému domu na farmě, v němž nejspíš žil její majitel.

Zabouchali na dveře, opatrně, ale důrazně. Chvíli slyšeli jen dupání a skřípání.
„Kdo je tam? A co chcete?“ ozval se po chvilce mužský hlas.
„Prosím vás, pane,“ zkusil to Thule. „Jsme na cestě a potřebujeme se někde schovat, než přejde déšť.“
„Chm, to určitě. Já znám ty vaše triky! Táhněte do prdele a vzkažte tomu svému pánovi, že já o jeho bláboly nestojím. Ať si celou tu svoji rovnost všech strčí za klobouk!“
Mágové se na sebe udiveně podívali.
„Jakému pánovi?“ zeptal se opatrně Diesalven.
„Á, tak vy tak!“ vykřikl muž za dveřmi. „Nechtějte, abych se nasral! Jinak s váma pohnojím pole!“
„Ne! Poslyšte, my nemáme tušení, o kom tu mluvíte, ale rozhodně k nim nepatříme. Pro Světlo, pusťte nás dovnitř!“ zaprosil znovu Thule. Zevnitř se ozvalo slabé šeptání, kterému nemohli rozumět.
Za malý okamžik cvakla klika u dveří a někdo je pootevřel.
„Tak pojďte,“ řekl trochu neochotně muž. Než ho mohl kdokoli zadržet, otevřel Thule dveře dokořán a jen rychlá reakce ho zachránila před tím, aby se napíchl na špičku kopí. Ihned zase vycouval ven.
Sedlák stál pár metrů ode dveří a mířil krátkým kopím přímo na návštěvníky.
„No to se podívejme,“ zabručel a změřil si mágy. „Nejdřív mi odlákáte všechny podomky svými kecy o rovnosti a jedovatými řečičkami o spravedlivém boji proti vrchnosti, a teď máte tu drzost, že mi vlezete na moji farmu a klepete na moje dveře. Tak pojďte dál. Pojďte si pro smrt,“ zavrčel nepřátelsky.
„Pane, neblázněte. My jsme jen cestující. Chceme se jen schovat. Nechceme vám ublížit. Copak vypadáme, jako nějací fanatici?“ argumentoval dále Thule. Farmář si je změřil.
„A co támdleten,“ hodil bradou ke Guntherovi. „Proč je zafačovanej?“ Thule se podíval na Gunthera a pak zase na sedláka.
„Je malomocný, příteli. Vezeme ho do Andorhalu a chceme tam hledat pomoc.“ Sedlák sklonil kopí, ale stále ho pevně svíral.
„Do Andorhalu? Vy nic nevíte?“ Zmoklí mágové se na sebe už ani nedívali. Bylo to zbytečné.
„Promiňte, ale co bychom měli vědět?“ zeptal se Bethor.
„Pojďte dovnitř,“ pozval je rychlým gestem sedlák dovnitř. „Tohle chvíli zabere.“
„Děkujeme vám mockrát. A…víte, jsme tu na koních…“
„Jasně, jasně,“ kýval sedlák nepřítomně hlavou. „Hanku! Je to dobrý, můžete vylézt!“

V patře se ozvalo šoupání a skřípění dveří a za pár chvil po schodech opatrně sestoupil další farmář, od pohledu mladší než ten s kopím. V rukou držel napjatou kuši. Když ale uviděl sedlákův pohled, spustil ji, stále si však uchovával podezíravý pohled.
„Hanku, běž tady pánům schovat koně před tím lijavcem,“ požádal ho sedlák. „A vy se, pánové, posaďte,“ ukázal ke stolu nedaleko krbu. Hank se navlékl do pláště, obul se do vysokých bot a z věšáku si vzal nízký kožený klobouk, promazaný rybím olejem. Schody znovu zaskřípaly a sešla po nich žena středního věku. S nervózním úsměvem si měřila mokré příchozí. Gunther neměl pocit, že by jim nevěřila, ale velký nůž, který se snažila schovat v jednom ze svých širokých rukávů, mu moc důvodů k důvěře nedával.
„Glorie, polož tu kudlu,“ zavelel farmář manželce. „A dojdi pro Andreu, máme hosty.“ Gloria se zatvářila rozpačitě, ale potom nůž odložila na krbovou římsu a vrátila se po schodech nahoru. Za malý moment se vrátila spolu se zhruba sedmiletou dcerkou.
„Tak tedy,“ začal sedlák. „Já jsem Gahrron, ale klidně mi říkejte Del, jako všichni tady.“ Mágové se usadili ke stolu a Del opřel své kopí o stěnu.
„Těší nás, pane Gahrrone. Jmenuju se Thule Ravenclaw z Fenrisu a tohle jsou moji společníci,“ ukazoval Thule postupně na členy Řádu čisté smrti. „Mistr Bethor Iceshard, dalaranský mág; tohle je Hans Diesalven z Cinderhomu, sir Hiram Creed, veterán z Druhé války a…“ zarazil se, když ukázal na postavu skrytou pod vrstvami látek. „Gunther Arcanus z Mordisu.“
„Z Mordisu?“ podivil se Del. „To je někde v horách, ne?“
„Vy jste tam byl?“ zahuhňal zpod látek Gunther. Del zavrtěl hlavou.
„Ne. Ale slyšel jsem o tom místě. Prý tam mají netvora. Napůl člověka a napůl býka. Je to pravda?“
„Ovšem že není,“ usmál se Thule dřív, než mohl Gunther otevřít ústa. „Jak by mohlo něco takového existovat?“ Del přimhouřil oko a těkal pohledem z jednoho mága na druhého.
„Glorie!“ zahalekal na manželku. „Opatři pánům něco k snědku, určitě mají hlad.“ Glorie si cosi zamručela pod vousy a zašla do vedlejšího pokoje. Malá Andrea se ostýchavě přiblížila ke stolu a vylezla tátovi na klín.
Dveře vrzly a dovnitř vstoupil podomek Hank. Oklepal si kožený klobouk od dešťové vody a spolu s mokrým pláštěm jej pověsil na věšák u dveří. Vyzul si vysoké pracovní boty a přezul se do domácích bačkor.
„Hanku, poď sem,“ zakýval na něj prstem Del. Podomek se došoural ke stolu a sedl mezi Bethora a sedláka. Glorie se mezitím vrátila z kuchyně a nesla s sebou malou porci uzeného na dřevěném tácu. Položila jej na stůl a nakrájela na tenké kousky. Andrea se hned po jednom natáhla. Del jí trochu pohoupal na klíně a pobídl hosty, ať si také vezmou.
„Pane Dele,“ ozval se Bethor. „Co se tu v okolí děje? Neřekl bych, že máte ve zvyku vítat hosty s kopím v ruce.“ Del zrudl.
„Šest chlapů jsem tu měl. A všechny mi je odlákali. I předáka. Že prý svrhnou tyranii a budou nesmrtelní a tyhle sračky.“
„Dele!“ okřikla ho Glorie.
„Promiň, drahá,“ obrátil Del oči v sloup. „Tohle se neříká, Andrejko. No, každopádně mi zbyl jen tady Hank.“
„Já jsem slyšel, co dělají v tom svým kultu,“ přikývl Hank. „Prý tam provozujou nějaký čáry a nosí černý hadry a otravujou dobytek.“
„Ale kdo?“ zeptal se Bethor. Del se podrbal na hlavě.
„Říkaj si Kult zavrženejch nebo tak nějak.“
„Jsou tu už hezkých pár měsíců, ale poslední týdny jsou drzejší a drzejší,“ přikývl Del. „Ti šmejdi obcházejí statky a rekrutují nový členy.“
„A proč s tím vrchnost nic nedělá?“ zeptal se Thule. Del se ohlédl, i když je těžko mohl někdo odposlouchávat. I kdyby se nějakému špehovi chtělo stát za oknem na dešti, rány kapek do okenních tabulí byly tak silné, že by stejně nic neslyšel.
„Podle mě o tom ani neví,“ naklonil se nad stůl. „Podle mě si to ten kult dokázal nějak zařídit, že se o nich nedozvěděli a tak si v klídku verbuje další a další členy.“
„Tak pošlete někoho do Hearthglenu,“ navrhl Hiram. „Lord Fordring by vám určitě mohl pomoci.“ Hank se hořce uchechtl.
„Lidi říkají, že se starej Fordring pomátl. Prý dokonce ukrýval orka. Věřili byste tomu? Co my víme, co s těma zrůdama vymejšlí.“
„Krom toho, my platíme daně Barovům, ale ti chudejm lidem nepomáhají,“ přidal se Del. „Když nemáte ověření nebo peníze, nedostanete se ani na ten jejich hrad na ostrově, natož přímo k nim.“
„Je to bída,“ shrnul Hank téma a natáhl se špinavou rukou po plátku uzeného. Bethor se tázavě podíval na své kolegy. Nepotřebovali slova. Jen přikývli.
„Poslyšte,“ olízl si rty. „Myslíte, že by k sobě pustili mágy?“
„Mágy?“ vykulil oči Del a poškrábal se na zarostlé bradě. „No, vlastně proč ne? Vždyť i baronova dcera je mág.“
„Já vím,“ řekl obdivně Bethor. „Arcimágyně Jandice Barová, nejlepší iluzionistka v dějinách Dalaranu. A taky nevypadá špatně,“ dodal, načež se Thule ušklíbl.
„Teď jsem rozuměl sotva tý poslední větě,“ spráskl Del ruce. „Ale za pokus by to asi stálo. Až přestane pršet, mohl bych vám půjčit člun, na kterým byste se dostali na ten jejich ostrov.“
„To by bylo skvělé, pane Gahrrone. Unesla by ta loďka nás všechny?“ zeptal se Diesalven. Del si je pohledem změřil.
„Asi jo. Ale koně s váma nemůžou.“
„Mhm,“ zamručel Thule. „Pane Gahrrone, vím, že jsme vaší pohostinnosti už zneužili dost, ale stejně bych vás chtěl požádat, jestli byste nám naše zvířata neohlídali, než se vrátíme od Barovů. Samozřejmě že vám za to zaplatíme.“
Del se poťouchle usmál.
„Víte co? Uzavřeme menší sázku. Když přesvědčíte Barovy, aby nám pomohli a rozprášili ten hloupý kult, tak vám koně pohlídáme zdarma. Když je nepřesvědčíte, pak až zaplatíte. A když se nevrátíte, tak si je nechám. To zní fér, ne?“ Diesalvenovi se zkřivila tvář při pomyšlení na ztrátu rodinných koní, ale nakonec přikývl.
„No dobrá,“ řekl Hans. „Lepší nabídku od nikoho jen tak nedostaneme.“
„To doopravdy ne,“ usmíval se sedlák.

Déšť už dávno utichl, ale země byla stále mokrá. Gunther seděl na kládě u malého mola a pozoroval své přátele, jak spolu s Hankem nakládají skrovný majetek na člun. V mlze, která se zvedala, matně rozeznával obrysy velkého hradu, sídla mocného rodu Barovů.
„Gusi?“ Zvedl hlavu a uviděl Thuleho, jak se nad ním sklání. Kývl hlavou a Thule se posadil na mokrou kůru klády hned vedle Gunthera. „Říkal jsi, že slyšíš nějaký hlas, co se tě snaží přesvědčit, abys páchal zlé věci, že?“
„To ti trvalo pět dní, než ses mě odhodlal zeptat?“ ušklíbl se cynicky Gunther. „Ale jo, říkal jsem to. A je to vážně tak.“
„Jak ten hlas zní?“ zajímal se Thule.
„Mrazivý, nelidský…“ hledal Gunther obtížně slova. „…Mrtvý. Proč se ptáš? Ozývá se ti?“ nadzvedl se na rukou. Ta otázka ho vytrhla z dosavadní letargie. Thule jen zavrtěl hlavou.
„Ne. Jen jsem chtěl vědět, čím si procházíš.“
„Procházím si hnilobou zaživa a postupným šílenstvím,“ podotkl Gunther.


„Všechno naloženo?“ zeptal se sedlák Gahrron Diesalvena, který pokládal zásoby do člunu. Hans přikývl.
„Ano, pane Gahrrone. Děkujeme vám mockrát.“
„To já budu děkovat vám, jestli dokáže přesvědčit naše milované pány,“ usmál se na něj Del. Gunther s Thuleho pomocí nastoupil do člunu a Hiram s Bethorem se chopili vesel, zatímco Hans se ještě ujišťoval, že vše je dobře přivázáno. Vesla se zařízla do vodní hladiny a Del s Hankem zatlačili do zádě loďky. Člun odrazil od břehu. Farmáři stáli na molu a pozorovali pětici, dokud jim úplně nezmizela v husté mlze nad Darrowmerským jezerem.