Blíženci (únos)

Od doby, co se věci vrátily do běžných kolejí, uplynulo slovy pár dní. Tolik, že by je spočítal na prstech jedné ruky. Už si zvykli na to, že Ogatix se chová vytříbeněji než kdysi Uther Lightbringer a má větší smysl pro charitu, než samotný princ Anduin, i na to, že Flairica je tak trochu jiná a Engiee... tak trochu naživu.
Hodlali si zasloužený klid užít... ale ani to jim nebylo přáno.

Když toho večera z Thalassijského průsmyku dorazili nezávisle na sobě Balahen i Ygraine s hlášením o zpozorování magické runy uprostřed cesty, odložila kapitánka Windsong očistu a ošetření po bojové akci, nařídila sehnat kohokoli z mágů a průsmyk okamžitě prozkoumat.

Kromě sílících potíží s nemrtvými na jih od Kaple je nyní trápil i uprchlý nathrezim, kterého se stále marně snažil dostihnout pan Kechi.
Nějaké nepovolené magické runy jim tedy ještě chyběly, jako by starostí nebylo nad hlavu!

Zatímco hraničáři rozpoznali u magické runy stopy tří osob a talbuka, tedy předtím, než je stačili ostatní zkoumající členové posádky rozdupat, mágové vedení Flairicou označili runový kruh za teleport, který podle zbytkové magie směřoval až kamsi do Northrendu. Reaktivovat se jej ale nepodařilo, magie v něm slábla a komplikovaná runa se pomalu ztrácela. Flairica sama musela uznat, že tento druh zápisu run je na ni příliš složitý a může v sobě ukrývat pasti pro neautorizované použití.
Ygraine dále nedaleko u jednoho ze stromů našla přeříznutý pásek z bílé kůže s modrými elfími runami, který byl některým povědomý.

Zatímco se Balahen odjel zeptat stráží k nedaleké Thalassijské bráně, kdo dnešního večera projížděl z království elfů či do něj, ostatní se rozhodli vyslechnout Elrendarskou hlídku strážící průsmyk.
Podle všeho vedly od brány Quel'Thalas na jih stopy odpovídající velikostí dospělému muži, které končily právě runovým kruhem. To ostatně potvrdila i sin'doreiská hlídka - sotva tři hodiny před návštěvou elrendarských prý ze severu přišel elfí mág v šedomodré kápi a směřoval dál na jih do Morových Zemí, aniž by se nějak zastavoval či zdržoval, ničeho nápadného si u něj nevšimli a glejty měl vpořádku.

Stopy vedoucí od jihu patřily neokovanému zvířeti s kopyty - jeho jezdci byli dva a podle velikosti stop byli menšího vzrůstu, možná děti. Jezdci sesedli až na místě nedaleko runového kruhu a tam také končila jejich stopa.
Dohady o tom, zda šlo o neokovaného oře černokněžníků, nemrtvého koně či jiné jezdecké zvíře (protože elfové nejčastěji používají hawkstridery či okované thalassijské plnokrevníky), ukončilo hlášení elrendarské hlídky.

Onoho večera pevnost opustila jen sestra lady Eynor, Alexiel Coldheart, jela na svém talbukovi. V sedle vezla sedmiletou učednici Arcana, Therisiel Silversun, sirotka po Isiel Snowdawn. Malá s ní jela dobrovolně a těšila se na to, že konečně uvidí Thalassijskou bránu. Alexiel tvrdila, že budou do soumraku zpět a neměla s sebou ani zbraně.

Jako by nebylo dost děsivé, že od jejich návratu z Hillsbradu a Northrendu nenarazili na lady Eynor ani lorda. Poslední, co si pamatovali, bylo to, jak Alexiel vyhubovala kapitánovi Dawnspear za fakt, že u sebe stále ještě nosí Oko Slunce, aniž by jej konečně vrátil k soše do Shandaral a ukončil tak kletbu.

A teď byla pryč a s ní dítě, které se mělo za dva dny (stejně jako každý měsíc) sejít se svým sourozencem na neutrální půdě Light's Hope Chapel, jak si ve své závěti přála jejich matka.

Nemrtvý strýc obou dětí, Vael'thas Snowdawn, pěstoun druhého dítěte, se dokonce několikrát přijel přímo do pevnosti ujistit, zda setkání proběhne podle dohody.
Navíc během Vael'thasovy druhé návštěvy a boje se stínovou bytostí, která napadla i členy posádky, utržil rytíř smrti zranění přímo na jejich půdě.
Podle slov nemrtvých z jeho doprovodu od té doby nevysvětlitelně slábl až do stavu, ve kterém nedokázal uzvednout svou dvouruční sekeru.

Jeho zranění se dalo popsat i jako selhání na straně Elrendaru, nebo cílený útok.
V sázce bylo křehké spojenectví s Undercity, které od bitvy o Wrathgate spíše sláblo, než sílilo. Dohodnutou schůzku v Light's Hope museli dodržet.

Byli zatraceně zase po špičky uší v průšvihu.

---

Děkuji za RP zúčastněným, to jest Balahenovi, Flairice, Ygraine, Idarisovi a všem, na které jsem už stihla zapomenout. Překvapilo nás, že jste nachystanou stopu našli doslova pár hodin po jejím vzniknutí

Scénář: Caelir a Eynor Astrae
OOC poznámka: povídka je samozřejmě zavádějící spoiler, vaše postavy zatím neměly šanci tušit, jestli a jak se věci skutečně seběhly.

Zdálo se, že zkusit dodržet stanovenou schůzku obou dětí v Light's Hope Chapel, byl dobrý plán. Ogatix sice chvíli protestoval, když se dozvěděl, že to ON má vystupovat coby malá Therisiel, ale když ho ostatní přesvědčili, že ji zná z posádky nejlépe, navíc že by se to dalo brát jako praktická zkouška z transmutace (a hlavně, když to dostal rozkazem), odebral se s Flairicou do věže Arcana. Ostatní, nastoupení a připravení na cestu, nechápali, co jim tak trvá, ale když kolem proběhla začervenalá mágyně shánějící se po dětském oblečení, došlo jim to.
Kdosi pro Ogatixe navrhl růžové tutu, ale v zájmu zdravého rozumu všech se... za chvilku dostavilo elfí děvče na vlas podobné malé Theri. Mohlo se vyrazit do Kaple.


V okolí Kaple bylo mrtvo, jako obvykle. Vzhledem k tomu, že měli dorazit do západu slunce, které právě mizelo za obzorem, tázali se na přítomnost delegace z Undercity. Odpověď byla negativní. Stráže neviděly nikoho jako rytíř smrti, jeho doprovod a malý elfí chlapec.
Po chvilce uvažování se tedy rozhodli přesunout k Undercity a žádat po Vael'thasovi vysvětlení. To už je jeho stav tak špatný, že nebyl schopen cesty? Nebo to celé byla šaráda z jeho strany?


Po přistání pronajatých netopýrů v Lordaeronu se ukázalo, že Ogatix bere svou roli až příliš vážně a začíná z toho trochu šílet. Dělal si starost o šatečky a zápach kolem. Vzhledem ke složitosti transmutace bylo její odkouzlení možné až zpět v mágské laboratoři, kterou zde neměli k dispozici, kapitánka tedy pověřila Ygraine, aby na "děvčátko" dohlédla. Plachý elf, který se jim připletl do cesty v ruinách spolu se svým rysem, byl šmahem zařazen do houfu a pak už se z davu nedokázal vymotat, dokud se nezastavil u výtahu do Undercity.




Jedna z temných rangerek jim oznámila, že má pana Vael'thase a malého Araniona Silversun doprovodit do Light's Hope, ale zatím na jejich příchod čeká marně. Když si přáli oba vidět, chvíli je doprovázela jako průvodce, než ji nahradil starý známý nemrtvý, na kterého narazili, jak prošetřoval anomálie kolem Karazhan: rytíř smrti Hallate.


Nemrtvý jim oznámil, že i když měl Vael'thas mít shůzku v Light's Hope, věřil by tomu, že zase pravděpodobně simuluje - poslední týden se prý skoro neukázal ve službě a ani nenosí zbraň a vypadá chabě. Rozhodl se je za Vael'thasem a malým zavést osobně, v cestě na Univerzitu, kde se měli nacházet, jim však vypukl požár.
Po pomoci s hašením někteří řekli, že zaslechli zvuky boje zeshora - vyrazili tedy tím směrem a na ochozu Univerzity našli krvavé šmouhy táhnoucí se téměř po celé její délce.




Ve stopě krve na jedné z lávek pak našli ležící tělo rytíře smrti v tak špatném stavu, že se zarazil i Hallate - Ygraine mu podle vzoru, který viděla u Flairicy, nabídla svou krev, praktika, kterou někteří z družiny odsoudili a jiní měli za zbytečnou a nefunkční.
Kapitánka poslala mezitím Flair a Balahena prozkoumat Univerzitu dál směrem, kterým se nemrtvý očividně snažil plazit.
Po chvilce byli zpět se zprávami o teleportační runě téměř totožné s tou na cestě, odkud zmizely Theri a Alexiel. Byla čerstvá a Flairica se její moc snažila udržet aktivní, aby vystopovala přibližně směr.




Kapitánka se rozhodla hrát vabank - svou dobrou vůli již nemrtvým projevili při hašení požáru a záchraně Vael'thase, tím snad smyli podezření z jeho neblahého stavu. Přikázala pronásledovat a zkusit polapit únosce dětí.
Portál ústil na skalnatém pobřeží Northrendu, snad Grizzly Hills nebo Howling Fjord - nebyli si jisti. Rozhodně je ale hodil přímo pod nohy rozčileného zemního obra, kterému hodně vadilo, že jejich magie znečišťuje přírodu v okolí a rozhodl se je rozšlapat.
Místo boje ho zkusili diplomaticky uchlácholit a předstírat, že runu mažou, zatímco z ní Flairica pochopila, že byla použita víckrát a přesměrována - i ze slov onoho obra bylo jasné, že kdokoli sem přišel s tím křičícím děckem, udělal jen "vžžžuuum" sem a pak "bžuuum pryč".

Další manipulace portálu jim tragicky nevyšla - Ogatix byl mimo, zaujat svou krajkovou zástěrkou a botičkami s mašlí. Rady se od něj nedočkali. Flairica, jakkoli transmutace není její obor, risknula runu aktivovat. Výsledkem byl její dočerna očazený obličej a zničená runa.
Navíc rytíř smrti, který je spolu s Hallatem a plachým elfem následoval, začínal opět drastickým tempem slábnout. Divili se, jak vůbec dokázal svést proti někomu takový boj, pokud neunese ani vlastní sekeru.




Byl nařízen návrat teleportem do Elrendarské pevnosti, kde měli probrat další možnosti, prozkoumat stav rytíře smrti za pomoci rady všech mágů z Arcana, a nabrat i trochu sil.

(Obsahuje shrnutí informací pro OOC přehled - postavy mají ovšem každá jen svou část znalostí problému)





Když se mágové z Elrendar Keep po únosu druhého ze sirotků z Undercity rozhodli zkusit odhalit původ záhadné slabosti jeho pěstouna, netušili, že o jejich jednání bude takový zájem z řad zvědavých farstriderů, šermířů i hostů - dopadlo to tedy tak, jak se dalo předpokládat.

Do laboratoře a učebny magie laiky nepustili, svá tajemství a praktické testy si mágové ponechali pro sebe a původ potíží se pokusili vystopovat hlavně formou rozhovoru s postiženým rytířem smrti a pěstounem v jedné osobě: Vael'thasem Snowdawn.

Během procesu nebylo ublíženo žádnému nemrtvému na těle, duši a ani ješitnosti.

Vael'thas nakonec v rozhovoru s Mistryní Amberdusk přiznal, že jeho slabost se objevila již před útokem v Elrendar, vlastně zhruba dva dny předtím, než přijel poprvé domluvit schůzku dvojčat v Light's Hope Chapel. Den po prvním projevu slabosti navštívil svou žijící sestru v Dalaranu a dozvěděl se, že město potkala jistá magická téměř-nehoda.

Vyšlo také najevo, že stav jeho slabosti se mění - přibylo mu sil, když navštívil Dalaran to ráno po té, co mělo město málem spadnout z oblohy; také když se nedávno blížil Elrendar, což bylo zpětně odhadnuto na večer, kdy zmizela Alexiel a Theri. Poté měl opět zpátky téměř všechny síly ve chvíli, kdy v Undercity došlo k požáru, boji a únosu malého Araniona.

Kapitánka Windsong byla poradou zklamaná, hlavně faktem, že na vlastní oči neviděla žádné čárymáryfuk pokusy na nemrtvém.
Slíbila pomoci vystopovat malého Araniona i Theri a vzdálila se, protože byl hlášen jakýsi poplach u brány.

Flairica Amberdusk během synodu pak rozlámala zhruba tři tužky a pokreslila dvě stránky svého zápisníku, protože bez vyzvání hovořili ti, kteří měli mlčet (včetně trpěných hostů a učedníků) a navíc navrhovali řešení, které neodpovídalo etickým zásadám pevnosti a posádky.

Ogatix odešel, když se nedočkal kýžených praktických magických testů, zatímco druhá nemrtvá, přizvána patrně pro znalost problematiky a anatomie rytířů smrti, Lithiana, provedla krátkou nevyžádanou přednášku na téma pokročilé Antonidovy magie z doby pádu Dalaranu, která Mistryni rozčílila ještě víc, nehledě na pochybný zdroj informací, který o tom patrně nemrtvá měla.

Ygraine se dobrovolně nabídla pomoci najít lék pro rytíře smrti i obětovat pro něj další krev, či jí sehnat zásoby jinde, což kvitoval i Keyan a dodal kromě návrhu veřejné sbírky krve ve prospěch nemocného rytíře smrti i nápad na vlastní vylepšení formou krvavé magie, za což ho po synodu čekala perná hodinka či dvě s Mistryní Amberdusk.
Mladý muž nedovoleně a bez odevzdání tabardu i učednické smlouvy opustil pevnost a byl prohlášen za dezertéra.

To, že následujícího večera někdo zkusil do pevnosti dodat otrávenou várku manových elixírů od obchodníka, který měl v záznamech mezi zakázkami i Keyanovo jméno, vrhlo na zběhlého učedníka ještě horší světlo a bylo po něm vyhlášeno pátrání jako po zločinci.

Učedník Idaris si během celé porady mlčky dělal poznámky, přerušené jen několika termíny typu "fakt hustý", zatímco Avianna, pozvaná jen pro svou šílenou zvědavost, tentokrát doopravdy dokázala celou poradu stát a mlčet.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že Flairica svůj hněv neovládne a jednání se dostalo do slepé uličky, kdy někteří navrhovali odvést rytíře nahoru do věže "na pokusy", vrátila se nečekaně lady Eynor Sunhand, obeznámená se situací ústy kapitána Dawnspear.
Odhalila na Vael'thasovi slabou ale přetrvávající transmutační auru, jejímž původem se zdála být chronomancie - tedy druh magie, se kterým v pevnosti neuměl nikdo nakládat.
Doporučila rytíři smrti krom hledání pomoci v Acheru vydat se osobně poprosit o pomoc bronzovou letku do Tanaris... tedy pokud je schopen takovou cestu "přežít".

Na zprávy o své sestře a předpokládaném únosu malé Theri, kterého se Alexiel dopustila, zareagovala lady nařízením prohledat pokoj podezřelé ve věži Arcana a připravit výpravu na místa, které Alexiel v nedávných letech používala jako své úkryty v Kalimdoru:
poblíž ruin měst Urozených jménem Kel'Theril, Ethel Rethor a Isildien. To tedy zahrnovalo téměř celý Kalimdor.

Tas'adar del Rey byl zproštěn podezření z únosu dětí, ne na základě obchodních listin podepsaných právě v době únosu na půdě Kirin Tor před svědky, ale prostě proto, že Vael'thas, který byl jediným svědkem únosů, nepoznal jeho hlas ani postavu.

Podle všech informací se Alexiel vrátila z výpravy do Northrendu, kam jeli vyřešit kletbu nad lady Eynor, jako poslední ze všech a sama. Ostatní členové výpravy už pár dní byli v Keep.
Alexiel tehdy prý mluvila o soše ze Shandaral, které má "kapitán Primitiv" vrátit druhé oko, a jestli prý by ji (Alexiel) u ní (té sochy) nechal trčet do soudného dne... prostě kapitánovi vynadala tak, jak to u ní ještě nikdo neviděl, jejím hlavním rysem vždy bývala chladná sebekontrola.
Po této scéně se zavřela ve svém pokoji ve věži, zatímco kapitán obratem odjel na Sever do Crystalsong. Pokoj neopustila až do osudného večera, kdy zmizela i s malou Theri, veškerý čas do té doby prý trávila studiem knih dovezených z Dalaranu.




Prohlídka pokoje Alexiel Coldheart odhalila několik zneklidňujících faktů - elfka pracovala na jakémsi komplikovaném rituálu z dob Války Prastarých, který propojoval snad všechny existující živly a druhy magie. Postup v šifrách zapisovala do svého pracovního deníku a také k němu sháněla podklady a magické almanachy téměř z celého Azerothu, včetně řady knih zapůjčených z Dalaranu s tematikou transmutace, nebezpečí chronomancie, jejích praktických dopadů a aplikace.

Celý svůj výzkum ale jako by před pouhými pár dny zavrhla a začala se věnovat studiu starodávného mithrilového šperku, prstene, jehož podoba se měnila nákres od nákresu, společný u něj zůstával jen jeho název: "Prsten přání - prsten modrého draka" a úvaha o tom, jak velká přání může plnit věc, která je tak malá, že ji dospělý elf nemůže navléci, natož použít?

Ukázalo se také, že osudného večera elfka svůj pokoj opustila beze zbraní, zbroje a většiny svých věcí, o kterých lady Eynor prohlásila, že je Alexiel vždy mívala za "nepostradatelné drobnosti".
Chyběla jen její měsíční róba a drobné šperky.


Družinu určenou na tu cestu pátrající po starých úkrytech Alexiel měl vést kapitán Dawnspear a doplnit dva mágové a zvěd, vzhledem k druhu magie, se kterým si zahrávala Alexiel - i vzhledem k tomu, že v magických runách, které se našly po únosu obou dětí, byly škodolibě umístěny pasti proti jejich zneužití.

Skupina vedená Ygraine pak měla zkusit vyjednat v Acheru lék či pomoc pro Vael'thase Snowdawn. Členy její družiny se stali Greshi, Taharis, Avianna a Lithiana.

Začal závod s časem.

Do strnule sedící elfky ve tmavé zbroji lehce drcla plechová rukavice.
"Lith, snad jsi zase nevytuhla? No tááák, Lith! Mám svolení k návštěvě Acheru!" Ygraine se pokusila zatřást nemrtvou, ale jen jí nadarmo zamrazily prsty. Nepolevila ovšem v monologu.
"Můžu tam jít a požádat o radu, a když to zvořu, tak mne ani nedegradují a pohřbí s vojenskými poctami," usmála se s náznakem černého humoru, i když se jí pod nohy motal Greshi, sondoval, kam se to půjde a snažil se vydedukovat, zda na místě půjde na odbyt lépe leštidlo na nábytek, nebo mucholapky šmejd  in Kezan.
Chvíli poslouchala pokusy o reklamní slogany a smířila se s přítomností goblina. Pokud chce Greshi na Acherus jít s nimi, zakazovat mu to nebude - koneckonců, dobročinnosti se zrovna u goblinů meze nekladou.
"Ty, Greshi," načala opatrně větu. "Je možnost, že odtamtud neodejdeme. Vážně chceš jít? Nenutím tě do toho."
Leč goblin si z případné eliminace nic nedělal. Zjevně by mu více vadilo, kdyby na místě neuzavřel žádný obchod.
Stejné varování po chvíli adresovala Taharisovi a Avianně, kteří po nějakém tom dnu v pevnosti postrádali pravidelnou dávku adrenalinu, a nahlásili se, že půjdou také.
Nedlouho po jejich příchodu se z lavičky se skřípěním kovu a ledu odlepila Lithiana a vysvětlila, jak na Acheru nepřijít k úhoně. Základem by bylo tam nelézt, ale když už je to třeba, tak platí: nenavazovat oční kontakt, nezírat, nezastavovat se a jít si přesně svou cestou, na nic nesahat.
Při pohledu na rozparáděného Greshiho bylo docela jasné, že po návštěvě Acheru budou mít všichni adrenalinu dost na rok dopředu. Pokud tedy zdvořilostní setkání přežijí.

Vzhledem k tomu, že v pevnosti je zakázána jakákoliv forma nečisté magie, Lithiana vytvořila portál na Acherus kousek za bránou.
"Portály nemám rád, a tohle už je trochu moc", pravil Taharis při pohledu na mihotající se vchod do sídla rytířů smrti.
Jenže když do portálu vešel  goblin, následován elfkami, Taharis šel také.  
Během chvíle byli na terase pevnosti, vznášející se nad morovými zeměmi.

Greshi byl rázem všude a nikde. Omakával a okukoval, co mohl, a řečnil u toho až jej museli Lithiana s Taharisem mírnit výhrůžkami, že jej naučí lítat. Hodně rychle a směrem dolů.
Nestáli na místě dlouho.
Brzy si jich všiml Koltira Deathweaver. Skupinka čtyřech živých doprovázena jednou z nemrtvých přímo bila do očí.


"Proč jsi je sem vodila a proč se s těmi živými vůbec paktuješ?" uhodil Koltira na Lithianu. "Víš dobře, že Acherus patří pouze nám."
Lithiana se pustila do debaty s tím, že kdyby to nebylo potřeba, nepustila by sem živou duši. Ostatní, krom Greshiho, mlčeli jak zařezaní.
Goblina prostě nemohlo rozhodit nic.
Činorodě pobíhal kolem a do všeho čuchnul, všechno musel vzít do nenechavých zelených pracek.
Debata mezi Koltirou a Lithianou se mezitím stočila k poněkud klidnějšímu tématu, a to, kde je rytířů momentálně třeba. Shodli se, že je dost práce v Morových zemích i na Severu, a tam se na nějaké mrtvé - živé nehraje. Bojuje ten, kdo má ruce a udrží zbraň.
Po tom, co Lithiana vysvětlila přítomnost odznaků Acheru na kytlici jednoho ze živých, Taharis chytil Greshiho a Ygraine jej demonstrativně vytahala za uši, vykročili všichni k audienci u Higlorda Mograina.




"Zatím je to dobré," pomysleli si najisto všichni, když došli na místo.
Greshi byl pod hrozbou sežrání zaživa donucen mlčet a Lithiana se poklonila svému představenému.
"Acherus patří mrtvým", projevil Mograine svoji nelibost. "Co zde pohledávají živí?"
Lithiana krátce vysvětlila, že se jedná o závažnou věc, na kterou jsou i živí krátcí - nu, a diplomatická cesta na Acherus byla jediným prozatimním řešením. K popsání podrobností vytáhla ze skupiny Ygrainu, která s úklonou požádala o radu.
"Pátráme po léku pro jednoho z vás," začala opatrně a takticky nezmínila jméno.
"Dotyčný má potíže, jež nikdo z nás nedokáže řešit; jako by zmizelo to, co jej drží pohromadě. Laicky řečeno se rozpadá. Neudrží zbraň."
"Lék? Neexistuje." odpověděl krátce Mograine.
Ygraine přešlápla na místě a otázala se, zda je podobný stav obvyklý.  
"Někteří bratři odtud z Acheru absolvovali to samé," pokývl nemrtvý. "Prostě zemřou."


Lithiana krátce pohlédla za sebe, kde se Taharis s Aviannou pokoušeli servat goblina z knihovny, a pak na Yg, která se se sklopenýma ušima ujišťovala o bezvýchodnosti situace.  
"Říkáte, že tedy není nic, co by mohlo zlepšit jeho stav?"
Darion Mograine si změřil ty živé před ním.
Ano, existovala jedna věc...ta, která stvořila je všechny. Společné prokletí všech rytířů smrti.
Ovšem, jak by její střípky dokázali nalézt tihle, když to nedokázali ti nejlepší z živých, ani nejlepší z mrtvých.
"Řekni mi", ptal se Mograine elfky před sebou. "Co jsi schopna udělat pro jednoho z nás, zatracenců?" Ygraine sklopila hlavu a odpověděla, aniž se podívala na  skupinku za sebou.
Nemluvila nyní za ně, ale za sebe.
"Cokoliv..."

Ještě že ti vzadu zrovna masakrovali goblina, rvali mu z pracek zaprášenou publikaci, a přes Lithianu ani pořádně nemohli vidět Ygraininy reakce na Mograinova slova. Nemohla se zcela ovládnout. Prostě to nešlo, ale zároveň nesměla dát najevo jakoukoliv slabost.
Ne tady. Ne před těmi, které má někam vést za nelehkým cílem.
Vynadat si může, pokud neuspěje. A vynadá si, sakra, že si vynadá, když by kvůli jejímu neúspěchu přišel k úhoně kdokoliv jiný, než ona sama. V mysli se jí promítly věty věštkyně.
"Tvojí předností i prokletím je velké srdce...pamatuj, že nikdy nemůžeš zachránit všechny."

Zatlačila nedávné varování někam pryč.
Vytáhla si pro věštbu kruci jen dvě karty, ta třetí musela být najisto tvrdohlavost - a pořádná.
"Zachraňuju snad celý Acherus?" uklidnila sama sebe a  ihned si v duchu i odpověděla: "Ne, tady jde o Vaela a Isieliny děti."

"Jedna možnost je", zarazil její myšlenky Morgaine. "Ale možnost, že tu věc naleznete, je mizivá. Nezvládnete to."
"Chcete se vsadit?" sykla Ygraine potichu. Do banku by v tuhle chvíli dala i duši.
Rytíř smrti ji předešel. Sázky zřejmě nebyly jeho šálek čaje. "Naleznete Tiriona Fordringa a otážete se ho, co ztratili před rokem," zahovořil. "Vzkažte mu, že jsme na to zde na Acheru ještě nezapomněli. Pokud tu věc najdete, našli jste i řešení vašeho problému." Skončil a Koltira je chvatně vyhodil s připomenutím, aby už na Acherus jakživi nelezli.
Na poděkování za vlídné přijetí se tvářil... no... mrtvě.


Netrvalo dlouho a s pomocí mágyně, kterou vytáhli od partičky svlíkacího pokru v Light's Hope, se přenesli do Dalaranu a na vypůjčených vywernách mířili k aréně na severu Icecrown.



Greshiho raději vzala na vywernu Ygraine osobně, protože vysvětlovat velícím, proč jej někdo z ostatních shodil ze sedla, by bylo horší, než jej jen seškrabat v pevnosti ze cvičiště.
Po zběžném vyptání se skupinka pomalu přesunula do největšího ze stanů. Tedy, skoro všichni, kromě Greshiho.
Ten ukořistil dřevec a pln optimismu se pustil do boje s větrnými mlýny...no tak dobře, větrný mlýn nebyl v okolí ani jeden, takže začal útočit na agresivně vyhlížející kadibudku.
Podle řevu, co doléhal do stanu ve chvíli, kdy elfové žádali o vzácný Tirionův čas, Greshi zasáhl do černého... nebo možná i do hnědého.




Po tom, co Tirion prozradil, že oním "léčivem" není nic jiného, než úlomky Arthasovy zbraně, se pečlivě ujistil, že zvlášť Lithiana žádný ten kousek neztopí, ač právě u ní by se dalo silně pochybovat, že by využila byť jen střípek legendárního meče.
Rozhovor byl krátký a naznačil pouze místo, kam odešel križák, který po střepech pátral jménem Stříbrné Krusády.
Tirion odešel a bylo na čase se přesunout zhruba do středu Icecrown.




Měla se tam nacházet jakási jeskyně vylámaná v nejvyšší skále v okolí - a také že tam byla. Po opatrném průzkumu vchodu se šlo dovnitř. Jeskyně vypadala prázdně. Kolem se povalovaly kosti všeho možného, zapáchalo to tam, prostě ne zrovna příjemné místo ke trávení dovolené.




I proto bylo velkým překvapením, když se za jedním ohybem chodby objevil elf ve zbroji s odznaky Argent Crusade.
Potvrdil, že se v Icecrown zhruba před rokem ztratily kousky Frostmourne a od té doby po nich pátrá pohroma, Šarlatoví, ti z Acheru i spousta živých. Prostě je na ně fronta.
Jen to dořekl, kosti na zemi se začaly hýbat, slézat k sobě a během několika vteřin stála v jeskyni obstojná armáda. Pro nemrtvého nebylo pomalu kam plivnout a nezbývalo nic jiného, než se s těmi ohavami popasovat ručně. Bojovalo se krátce, ale ztuha.
Pohroma byla vbrzku rozložena na prvočinitele a bylo dost dobře jasné, že ani oni nepřestali hledat.






Elf jim vysvětlil, že úlomky měli nejprve Stříbrní, ale při přepravě jim je uloupili Šarlatoví, ke kterým se zase dostavila na návštěvu komanda složená ze zbývajících zájemců... všech dalších barev.
Takže pokud se dalo někde začít s průzkumem, tak to bylo zrovna na západním okraji Icecrown.
Mimo základny rytířů Ebenové čepele je tam i ostrov, na něm katedrála, a tam se vyplatí zahájit pátrání.
S tím si elf zavolal svého hippogryfa a spěchal předat nové zprávy Tirionu Fordringovi.

...Therisiel může být klíčem, ale i velkou překážkou, tak jako byla tehdy Aerin v Zemích Duchů... nemohu přeci... je to jen dítě... čeho všeho je jeden schopen tváří v tvář nevyhnutelnému osudu...?

...zdá se nemožné, aby šlo o jediný prsten... buď by měnil podobu, nebo by na něm lpěla iluze... každý nositel z legendy jej popisuje jinak... a úlomky legendy jsou rozeseté celým Azerothem... tak málo času... vím, kde začít, ale nevím, jak to celé skončí... byl na počátku všeho, nebo bude na konci všeho...?

...musí jít o tu samou věc, o které tehdy Eliendir tvrdil, že ji vytvořila jeho žena Kirina krátce před svou smrtí... pak ale jeho žena nikdy nebyla elf a on sám není elfem... jeho tajemství je u mne v bezpečí, co to ale znamená pro Elrendar?

...stalo se příliš mnoho náhod, skutečně je to ta věc...?

...po tom všem, když jsem pouhý krok od rituálu, se najednou objeví stopa po Prstenu Modrého draka? Musím navštívit všechna místa, kde jsou úlomky báchorek, co o něm vyprávějí. Je to blábol nehodný pozornosti nikoho, kdo má zdravý rozum. Nemůže na něm být zrnko pravdy. Lidé mají tendenci vše přehánět a trpaslíkům se pod helmami zapařily mozky... ale elfové? Proč o něm mlčí legendy elfů...?

...modlila bych se, kdybych ještě věřila na sílu modliteb... odhadla jsem kombinaci správně? Vodní element požehnaný Snovou letkou... pak na vzdušnou esenci zbývají Bronzoví. Jestli jsem se spletla v úsudku, zdrží mne to o celé měsíce...

...vím, že toto místo bylo pro Eynor svaté a dovedu pochopit, proč si kdysi přála spočinout právě zde, pokud přijde její čas... nepochopím ale, proč svatyni vod tedy nezbavila plevele, který se v  ní usídlil... možná soudím moc příkře, sama jsem milovaný Isildien nechala banditům, kultistům a ogrům... ale Isildien dávno není svatý jako toto místo... kolébka všech vod uprostřed nejvyprahlejší pustiny... to, že Eynor chápu, neznamená, že souhlasím... vezmu si zde, čeho je mi třeba a běda každému, kdo se mi postaví do cesty...

...Heliandros mne varoval a slíbil strašlivou kletbu mně i celé mé rodině, jako by mne ještě teď mohly zastavit kletby nějakého Urozeného, který je tak zoufalý, že skončí míli pod zemí coby vyhnanec na dohled míst, kde stával jeho palác a věž...
...mám, co jsem chtěla, vím, co jsem chtěla...
...ušetřil mi svou pílí polovinu práce, za to mu buď díky... stejně by rituál nikdy nedokázal dotáhnout do konce, příliš dlouho žije v temnotách mohylové hrobky, aby ještě kdy unesl i obyčejné světlo hvězd zde venku...

...Haleh mi vyhověla v obojím! Ovšem jen výměnou za cosi, co nedokázala odmítnout... a s vidinou, že pak již nikdy nespatří mou tvář... mám její požehnání pro esenci magie a vím o nejnovějším Heliandrově úkrytu. Zbývají mi tedy pouhé tři kroky k dokončení příprav a rituál mohu zahájit...

...mám-li přijmout fakt, že světlo a stín nejsou posledním živlem, zbývá jediný... mana a arkána... magie. Živel určený k ovládnutí ostatních... teprve pak mám stejný počet letek jako živlů... párování země a černých se zdá jasné, stejně jako ohně a rudých, magie a modrých... ale zbytek...?

...požehnej každý z živlů jedním z darů dračích letek... jak snadno se to řekne... dovedu do rovnice dosadit polovinu neznámých, ale výsledek mi uniká... jak?
Jak, když je pět letek a čtyři živly? Jaká je správná kombinace?

...odčinění nebo stvoření? Kéž by ta runa měla v obou elfštinách jen jeden význam a ne hned několik. Jak poznám, že jsem vybrala správný rituál a neodčiním, co jsem chtěla stvořit, či nestvořím, co jsem chtěla od-činit? Je to tak frustrující!...

Malá skupina cestovala zasněženou krajinou Winterspring vcelku bez potíží až na břeh zamrzlého jezera, kolem kterého byly rozesety trosky starého města urozených, Kel'theril. Při pátrání Alexieliných stopách nebo důkazech její přítomnosti zde pak narazili na kaldoreiský domek.
Sotva Eliendir zaklepal na dveře, ze závětří budovu obešla velká šavlozubá kočka, podle zbarvení původem právě z Winterspring. Jednání s ní nevedlo nikam, olizovala si čenich od krve, jako by zrovna dohodovala na předchozí návštěvě. Když se ale rozhodli do domku vstoupit, prostě je nechala jít a dál hlídala dveře.
V tu chvilku se od jezera objevila noční elfka s várkou čerstvě ulovených ryb. I přes nepřátelství obou ras je vzhledem k začínající sněhové bouři pozvala dál do tepla.







Nad čajem, rýžovými koláčky a trochou sushi pak překvapeně zjistili, že noční elfka má s quel'dorei své zkušenosti, navíc zná lady Eynor i její sestru. Alexiel Coldheart prý naposledy viděla před dvěma úplňky, kdy se snažila projít mezi bojujícími nočními elfy a modrými draky do Mazthorilu - zdejšího sídla modré letky. Jak pochopili, modří napadali noční elfy, kteří se je snažili vystrnadit z úbočí Hyjalu, konflikt ale poslední rok po smrti Malygose jen zesílil a zdivočel.
Alexiel podle všeho hledala právě zdejší matriarchu modrých, dračici jménem Haleh, kvůli nějakému požehnání a nějaké informaci.
Jako by už tak nebylo otravné cestovat sněhem.





Hned dva členové družiny se od zmínky o Mazthoril tvářili, jako by snědli něco velmi hořkého, kapitán dokonce na chvilku opustil domek, aby nikoho zbytečně neurazil. Zdálo se ale, že nebylo na vybranou - cestou mezi stromy podél břehu jezera se pokusili vyhnout Strážkyním nočních elfek i většim modrým drakům. Projít do Mazthorilu nepozorovaně ale nebylo možné.
I když Thanalos navrhoval poslat napřed Eliho, že budou draci s plným žaludkem milejší, nakonec si dračí stráž u vstupu do jeskyně žádala jako záruku nechat na místě Hawke a dítě. Bylo tedy jasné, že pokud se uvnitř či při jednání s Haleh dopustí chyby, podepsali oběma rozsudek smrti.



Haleh, kterou nalezli meditovat na samém vrcholu hory nad jeskyněmi Mazthoril, pro ně při jejich příchodu měla jen pohrdání a Eliendira oslovila jménem, které dosud nikdo z nich neslyšedl: Lykourgos. Označila ho za vyvrhele a nechápala jeho drzost vracet se zpět v tak nízké formě. Eliendir, který tušil, že se za jejím hněvem skrývá cosi víc, než tajená nenávist, jí pokorně nabídl svou pomoc i rozhodnutí o něm, zatímco Thanalos na okamžik zaváhal, zda mága na místě nezabít. Flairica si jen spokojeně potvrdila svou dávnou doměnku o Eliendirovi, takže celou situaci sledovala mlčky a pobaveně.
Jenže i na Thanala došlo - dračice v podobě vznešené elfky poznala kopí, které nesl. Podle jejích slov jej vytvořil kdysi modrý drak Azragos a vlil do něj celou svou nenávist k černé letce. Přesně ten drak, jehož mladý elf pronásledoval téměř celý svůj život kvůli pomstě za smrt své matky.
A aby situace nebyla úplně snadná, Haleh jim odmítla prozradit o Alexiel Coldheart cokoli víc, než fakt, že ji před měsícem či dvěma viděla a splnila jí dvě přání.
Tedy, pokud jí nepomohou získat zpět, co jí bylo uloupeno.

Podle jejích slov noční elfové kryli lidského mága (což samo o sobě bylo hodně zvláštní), který unáší její mláďata a vejce. Nepřála si smrt jeho ani Strážkyň, chtěla zpět své děti.
Teprve poté jim byla ochotna říci cokoli o záležitostech, které s ní řešila Alexiel.
Neměli na vybranou, jak se zdálo... navíc osud plačící matky nebyl lhostejný ani Flairice Amberdusk.
Sestoupili tedy zpět magickou runou do Mazthoril a aniž by cokoli vysvětlili Hawke, popadli ji, dítě i jízdní zvířata a vrátili se do Everlook.
Jak najít jednoho lidského mága v zamrzlé krajině, když ho ke všemu skrývají největší mistři maskování v celém Azerothu?

Wyverny měkce dosedly na severovýchodní část ostrova, na kterém se tyčila katedrála. Po bližším pohledu bylo jasné, že zde proběhl nemilosrdný masakr. Kolem tlely zbytky těl a sem tam bylo možno spatřit obraz nepokojné duše člověka, násilím vytrženého ze světa živých.
"Porozhlídneme se tady", rozhodla Ygraine a pustila wyvernu na volno. "Hlaste vše neobvyklé."

Prošli přístavem směrem ke katedrále, ale nespatřili nic, co by porušovalo obraz absolutní zkázy.
"Ti se tady museli vyřádit", broukla při pohledu na hlavní nádvoří Yg. "Jdeme dovnitř. Dávejte pozor, možná tam něco bude."
Postupovala spolu s Lithianou do hlavní chrámové lodi, za ní Greshi připravený pálit, a Avianna s nataženým lukem.
Uvnitř katedrály je čekalo překvapení. Zaručeně nemrtvá elfka, která, jak se později ukázalo, pátrala na rozkaz z Acheru přesně po tom samém, co oni. Nadto byla povědomého obličeje.
Nebylo pochyb. Jednalo se o Elerien, kterou si měl v jiném čase a na jiném místě vzít kapitán Thanalos. Nakonec vše přežil bez ztráty kytičky a s odseknutým copem.
Po chvíli hovoru bylo jasné, že elfka to nemá v lebce tak docela v pořádku. Kdo by taky měl, kdyby mu usekli a po nějaké době znovu přišili hlavu. Všichni se pustili do horečného prohledávání katedrály, zvlášť Greshi se zde vyznamenával.




Jenže nenašli nic až na Lithianu, která se zájmem četla v modlitební knize. Tedy alespoň si to myslela.
Omylem spustila staré zaklínadlo, které mělo chránit chrám a všechny uvnitř přivoláním strážce svetla.
Nato se v chrámu zjevilo něco velkého, agresivního a oplechovaného jak trpasličí tank. Protivník sice řval cosi o očistě Světlem, ale užitá magie čistotou připomínala leda tak goblinské ponožky po souvislém půlročním používání.
Hned první rána, před kterou měli všichni co uskakovat, nadělala z Ygraininých bot cedník. Štítonoška se i přesto pohnula kupředu, aby dala těm za sebou čas něco vymyslet, případně tomu plechovému čumáku poupravila fasádu.
Greshi se schovával za nemrtvu elfku brblal něco o využití mokré magie a Avianna se snažila trefit do nekrytých míst na těle ozbrojence, kterých bylo pořídku. Ve chvíli, kdy Ygraine přišla o štít i zbraň, frnkla jí kolem ucha na kost zmražená masivní modlitební kniha a křísla jejího soupeře do helmy. Lithiana uváděla v praxi rčení, že pero je mocnější, než meč.
Než se kdo nadál, obdobnou cestu absolvoval náboženský slovník, následovaný publikací "Jak povzbudit své ovečky". V odpověď na nevybíravý přísun vědomostí hodil ozbrojenec opačným směrem Ygrainu, která si s křápnutím plechů ustlala za schody. Vyhrabala se odtamtud až za hodnou chvíli s hudrováním, že "to v pevnosti asi neměla přehánět".
Mezitím se na hlavu Šarlatového fanatika snesly hromy a blesky, načež Greshi smutně oznámil, že ta zbroj je pravděpodobně nevodivá.
Ruku (i nohu) k dílu úspěšně přidala i nemrtvá elfka, za kterou se goblin schovával, a než vzduchem zasvištěla sedmá kniha, bylo hotovo. Protivník byl poražen a změnil se v prach.




V katedrále tedy ukryté  nic nebylo. Nemrtvá se po několika dalších větách přidala ke skupince, už proto, že v pěti se to lépe táhne - a pokud naleznou nějaké úlomky, prostě se o ně podělí.
Padla věta, že na ostrově je ještě jeskyně, poslední možné místo, kde by mohly být ukryty kousky Frostmourne.
Po nalezení vchodu všichni vpadli dovnitř jako velká voda. Aby ne, když na ně ze tmy hladově pomrkávala světýlka několika ghůlů. Čím dále šli, tím více ghůlů přibývalo.
"Tam je jich nějak dost", ukázala Lithiana kus dopředu. "Oni tam snad něco žerou," zamžourala do tmy Ygraine, táhnoucí se jeskyní jako poslední. "Nebo něco hlídají", naznačila nemrtvá.
Nebylo to tak ani tak.
Na zemi byly totiž nakresleny zeleně zářící runy, přes které se polézavá havěť snažila marně dostat. Bylo údělem okamžiku nadělat z té hromady prožraného masa čalamádu.
Jenže co s runami? Obě nemrtvé se na ně tvářily nevraživě a neodvažovaly se do jejich blízkosti byť jen  šlápnout. Ygraine do jedné z run rýpla posvěcenou zbraní, ale to si dala. Proletěla se. Za tu chvíli už podruhé. Greshi se přes runy odmítal nechat přehodit, takže nastoupila hrubá síla. Lithiana se na moment zamyslela a v další chvíli začala podlaha namrzat. Runy se vlivem ledu trhaly a pozvolna pohasínaly. Nyní již nepředstavovaly žádné nebezpečí a bylo možné projít. Cesta dál byla volná.




Z horních chodeb jeskyně bylo slyšet bublání a poměrně podezřelé zvuky. Také zápach pomalu narůstal. Všichni čekali něco odpudivého, minimálně obřího hnusa, nebo liche, ale těžce se spletli.
Narazili na oškubaného a zarostlého člověka v potrhané kytlici s odznaky Šarlatů. Házel do bublajícího kotlíku kousky jeskynních hub a zřejmě si vařil polévku. Těžko říci, jak dlouho v podzemí pobýval, ale podle vzhledu a ustrašených očí, kterými těkal po elfech, tam byl měsíce.
Nebylo divu, že se bál o život.

Podle toho, co řekl, byl jediným přeživším z jednotky, která ukradla zbytky Arthasovy zbraně.
Po tom, co dostal od Yg několik loků kořalky a od Avianny pár facek (protože ženu jakéhokoliv druhu neviděl stejně dlouho, jako pořádné jídlo), sdělil, jak to všechno bylo a kde úlomky najisto jsou.
Když on a jeho lidé ukradli pozůstatky zbraně Argentu a mířili s nimi na ostrov trasou, kteru by je nikdo nečekal, byli napadeni a vše skončilo v bezedné jámě pod Arthasovou pevností. On sám se prý zachránil jen náhodou a utekl sem.
Bohužel ostrov za nějaký čas čelil útoku ze všech stran a on se musel ukrýt dole v jeskyních, kde ho před ghůly a duchy chránily magické runy. Byl tak napůl šílený a živořil tam více, než rok.
Skutečnost, že mu elfové, ani goblin neublíží, jej uvedla do stavu euforie. A když se dozvěděl, že je cesta ven volná a může jít jako svobodný člověk, nechal kotel kotlem a nebývalou rychlostí vyběhl z jeskyně - elfská výprava za ním, ale jediné, co ještě zahlédli, byla rychle se vzdalující loďka. Poslední svědek celé události byl pryč.





"Co teď?" optal se někdo ze skupinky.
"Asi se vrátíme," odpověděl jiný hlas.
"Pokud ten člověk nelhal, ty kousky meče budou ještě na místě," broukla zachmuřeně Ygraine a poodešla, aby přivolala vywernu.
Ostatní se mezitím dohadovali, co že v označené jámě může strašit.
"Nic pěkného. Už jen dostat se poblíž není med," vysvětlila Lithiana. "Kolem je to zamořené nemrtvými a zkoušet to tam nepřipadá v úvahu. Navíc tam dole nepůjde dýchat, pokud tam leží to, co odhaduju."




K debatujícím se přiblížila Ygraine s uzdou v ruce a vyslechla názory, které se klonily k návratu do Elrendaru, případně Dalaranu, zvážení celé věci, případně zajištění výpomoci od někoho z mágů.
"Nezbývá čas na experimenty nebo hledání míst, kde jsou ukryté jiné úlomky", poznamenala stroze a vyšvihla se do sedla. "Než bychom objevili další důkazy a svědky, může být pozdě."
Tentokrát s návrhem k průzkumu nesouhlasila ani Lithiana, a to už bylo co říct. Těžko se dalo hádat, co za hrůzy tam pod zemí musí být, aby to od návštěvy odradilo i rytíře smrti.
"Určitě je i jiná možnost", zachrčela z pod helmy. "Jiné řešení."
"Nemůžu do toho nikoho nutit, a taky nebudu", opáčila Ygraine a pobídla polétavého kocoura. "Ale splním, co jsem slíbila."
Wyverna mávla křídly, vznesla se do vzduchu, opsala po nebi půlkruh a zamířila k pevnině.
"Jestli tam zařvu, můžou mně kapitáni klidně degradovat!" ozval se ještě hlas z výšky a pak bylo ticho.
První se vzpamatovala Lithiana. Přivolala gryfa a s mumláním, že tu tvrdohlavou ženskou roztrhne jako hada, zmizela stejným směrem.

Dohnala Yg až u cíle. Spatřila ji, jak obhlíží terén. Okamžitě přitáhla gryfu uzdu a donutila jej přistát poblíž.
"Co to vyvádíš, zbláznila ses?" vybafla na elfku v kapuci, nahlížející na brány do pevnosti. "Nemůžeš tam."
Ygraine se pootočila a pousmála se. "Nemůžu, ale musím. Slíbila jsem to, a sliby plním."
Lithiana seskočila z gryfa a zakoulela očima... tihle živí a jejich pohnutky. Od absence pudu sebezáchovy je tady přeci ona a ne Yg.
"Když tam vlezeš, nedostaneš se ven," odrazovala ji od nebezpečného kousku. "Vletím tam na vywerně, lapnu pár zlomků kovu a vypadnu odtamtud," vysvětlovala Ygraine. "Stejně tak jako bych tam vletěla v případě, že bys takovou pomoc potřebovala ty."
Lithiana zašermovala rukama, tohle byl silný argument. Na to, aby donutila svoji "skorosestru" upustit od zaručeně sebevražedého náletu, musela najít nějaký silnější.
"Tohle bych po tobě nechtěla ani na smrtelné posteli!" Lith pustila diplomacii k vodě a zkusila popojít kousek dopředu. "Je to šílenost!" "Myslíš, že bych se tě v takovém případě ptala na to, zda do toho mohu jít?" promluvila Yg až neobvyle otevřeně.
"Jeho jsem se taky nevyptávala."
Nemrtvá odfrkla, prohrála další výměnu ve slovním pingpongu.
"Nechci se dívat na to, jak tam dole zůstaneš bez pomoci", zkusila to Lith trochu jinak. "Pokud jsou tam mrtví - a jako že jsou, normální vzduch tam nebude. Zadusíš se."
"Proč tam asi jdu? Nesnesu pohled na to, jak...," Ygraině na moment odumřel hlas a chvíli trvalo, než opět nabyla klidu.
"Prostě nemůžu zůstat sedět na zadku s rukama v klíně, a čekat, že se to samo vyřeší. Nevzdám to jen tak."
"Co ostatní?" zahrála Lithiana na strunu vojenské povinnosti.
"Odveď je nazpět domů, Lith", požádala Yg. "Nikomu z nich nedám rozkaz, aby do toho šel se mnou. V Morových Zemích mají zač se prát."
"Sakra, a ty snad nemáš?" rozhorlila se nemrtvá. "Je tvoje povinnost je dovést do Elrendaru, tak ji nepředávej mně."
"Pokud tam nepůjdu," kývla Ygraine přes ochoz někam dolů do hloubky. "Nebudu mít brzy proč bojovat."
Lithiana na chvíli zmlkla a skoro by se dalo zaslechnout, jak namáhá hlavu, aby tuhle slovní bitvu dovedla ke zdárnému konci. Z jednoho pohledu věděla, proč ta živá nasazuje krk, z pohledu rozumu ovšem... no jasně! Zazubila se pod helmou. Přišla na způsob, jak ji přesvědčit.
"Yg, ty pěkně slezeš z té vywerny, abych nemusela udělat to, co jsme si dohodly při tom výletu do jiné reality. Uvědom si, že teď tvoje jednání nevede hlava!"
Co vypadalo jako nemožné, stalo se. Ygraine se opřela o meč a sklouzla ze sedla.
"Nechci, aby umřel... i když už to tak je. Lith, pochop to, že..."  
"Já vim, Yg, a teď jdi pěkně daleko od toho okraje," korigovala situaci nemrtvá. "Pojď sem, něco vymyslíme."

Po noclehu v Everlook bylo jasné pár věcí, například to, že když dáte Flairice knihu, nespí a celou noc si při svíčce čte.
Také to, že i když malý byl díky ohnivé auře od Flairicy v pořádku i po cestování závějemi, jeho matky se to netýkalo, a proto ten den ochraptělá Hawke zůstala v posteli.
A nakonec i to, že pravda o Eliho původu z něj pro kapitána Dawnspear udělala nepřítele na život a na smrt. Se sebeovládáním a špičkováním ovšem měli problém oba dva, jak se zdálo.
Hawke nakonec na Thanalovu mapu zakreslila místo, na které se podle goblinů prý pravidelně vydával nějaký trpaslík se zásobami, a kde pozorovali stopy magické aktivity, neodpovídající druhu magie, který byl legální u nočních elfů.




Vskutku našli dřevěnou boudu, u které jedna ze Strážkyň připravovala ulovené maso na ohni pro lidského muže.
Zkusili cestu diplomatického "vyptávání se" a mágova sebejistota začala postupně klesat... jak pochopili, nočním elfům se nelíbí přítomnost modrých draků tak blízko jejich posvátného místa, Hyjalu, i vzhledem k tomu, co se stalo s nedávno padlým vůdcem modré letky, Malygem.
Umbranse, jak se člověk představil, prý elfům nabídl nenásilný způsob, jak draky přestěhovat - prostě pravidelně uloví jejich mladé, posbírá vejce a přes "svého šéfa" je dopraví do jejich pravé domoviny v Coldaře v Northrendu.
Samotná historka se jim moc nezdála, navíc v boudě v kleci byla právě ukryta čtyři modrá písklata. Když ale naznačili použití síly, ze stínů okolních stromů okamžitě vystoupila skupina kaldoreiských Strážkyň a nechala si je na mušce.



Umbranse pochopil, že se otravné skupiny nezbaví bez vyvolání konfliktu jinak, než že jim vyhoví.
Na důkaz své dobré vůle před nočními elfkami jim sdělil, že jeho společník se má pro další várku mláďat dostavit právě dnes, a pokud si tedy přejí, mohou je s ním doprovodit do Coldarry a ujistit se, že jsou tam dráčata v pořádku a mají se skvěle. Dokonce jim svěřil čtyři písklata k eskortě, a pak s nimi již nechtěl nic mít, nehledě na Eliendirovu snahu dostat se mu pod sukně.
Pravdou je, že po jeho kousku se noční elfky začaly více zajímat o obsah Umbranseho laboratoře a kapes.




Doprovázeni čtyřmi písklaty tedy nedaleko boudy narazili na trpaslíka v učednické róbě a s vakem na zádech.
Ujistil je, že je žákem samotného Umbranse a že u něj má pernou službu - pravidelně mu musí z Dalaranu vozit reagenty a krystaly a zpět vozí na pokusy nějaký popel a dračí kosti.
Bylo to jasné - z unesených mláďat tedy žila pouze ona čtyři, která s sebou vedli.
Se zbylými patrně prolhaný mág Umbranse naložil po svém, aniž by si toho noční elfky všimly.
Trpasličí učedník, kterému namluvili, že mistr Umbranse si vzal na pár týdnů dovolenou, se nadšeně vydal zpět do Everlook na pivo... a oni za Haleh, s informacemi, které měli... a s pouhými čtyřmi modrými písklaty.




Matriarcha modrých některé z nich nepotěšila - při bližším pohledu na Thanalovo kopí mu řekla, že se spletla a věc, kterou nosí, je jen zdařilou kopií originálu, načež se elf otočil na patě, kopí odhodil a opustil Mazthoril, následován Hawke.
Ostatní se pak dozvěděli, že Alexiel zde byla zhruba před dvěma úplňky a výměnou za předmět, který chtěla Haleh, dostala její požehnání pro esenci nejčistší arkány zakletou v krystalu, kterou s sebou nesla.
Také se prý ptala po úkrytu jistého Urozeného mága jménem Heliandros, o kterém Haleh věděla, že se naposledy vyskytoval kdesi v hlubinách Ban'Thallow.
To znamenalo tedy projít kolem Starfall tak, aby je nespatřily Strážkyně a Aliance.
S díky opustili Haleh i její navrácené děti a vydali se na další cestu, kapitán čím dál nemluvnější, Hawke čím dál nastydlejší.






Hluboko v doupatech pod mohylami nočních elfů pak doopravdy narazili na místo, které připomínalo laboratoř černokněžníka.
Sám Heliandros je přivítal velice nevlídně až paranoidně, ale než se na sebe s Eliendirem stačili vrhnout, odkudsi z přítmí vyskočil vrah drobné postavy, který elfa odpravil jedinou ranou dýky a nepromluvil na ně ani slovo, i přes jejich snahu ho zadržet či zasáhnout střelami z kuše.
Vrah stačil Urozenému uříznout hlavu a ztratit se v bludišti chodeb, přestože za ním Thanalos vyběhl.
Kapitán se později vrátil jen s plakátkem, na kterém byla za Heliandrovu hlavu vypsána odměna jménem Everlooku a Crossroads.






Zůstali tedy bez odpovědí na téma, oč se to zde Alexiel snažila, a proč Heliandra vyhledala.
Ještě tu ale byla jeho laboratoř a stěny jeskyně popsané zaschlou krví, hlásající slova nenávisti právě k té, kterou se snažili najít.




Při průzkumu knihovny v laboratoři a podivné sochy pak Eliendir spustil past, ze které ho dostal až rychlý zásah Flairicy a dobře mířená rána do hlavy od Hawke - aktivoval to, co měli za sochu, ale ukázalo se to být obsidiánovou bytostí schopnou vysávat manu.

Flairica likvidovala zbytek magické pasti, zatímco se ostatní snažili Eliho probrat.
Někdy tou dobou z hlubin zaslechli chřestění řetězů a škrábání kovu o kov, ze kterého tuhla krev v žilách...

Ti nahoře stáli jako zkamenělí. Obě vywerny zmizely v kotoučích jedovatě zelené mlhy a z hlubin nebylo slyšet ani hlásku.
Ygraine a Taharisovi už podle mínění všech kolem nebylo pomoci.
Zbytek skupiny se tedy pokusil o probití ven, jenže nemrtvých rychle přibývalo a čas utíkal.
Yg mezitím hnala vywernu střemhlav dolů. Skoro nebylo vidět kolem a zadržený dech se krátil. Zárodek strachu v její hlavě pomalu rostl a stával se téměř hmatatelným. Přežije, nebo se udusí? Rozbije se o dno? A co vůbec čeká tam dole? Ghůlové? Neznámé Arthasovy výtvory? Mimoděk stiskla koleny létajícího kocoura až mňoukl. Odněkud shora v odpověď zavrčela Taharisova wyverna.
"Tak se seber, srabe," řekla sama sobě v duchu. "Taharis ještě žije a dole bude perníková chaloupka." Ne že by ji to uklidnilo. Perník neměla nikdy moc ráda, ale její myšlenky se aspoň ubíraly jiným směrem. Až se vrátí do pevnosti, vyčistí si zbroj a otevře si víno... ale ještě před tím zajde za Vaelem, aby se zlomkem Arthasova meče napravila to, co je špatně.
Bude mu lépe, aspoň jako ty dva dny, jak říkal...
...náhle všechno zapadalo do sebe. Jak mohla být sakra tak blbá?!
Cítil se dobře ve dny, kdy byl únosce dětí poblíž, ač by to mělo být naopak! On a únosce museli být nějak propojeni... jako jeden.
Ve zlomku vteřiny jí došla neuvěřitelná pravda.
Oni jsou jeden!
Stejně náhle, jako světlo v mysli, blesklo jí i něco jasného do očí, až si je musela zakrýt. Wyverna zmatečně zaplácala křídly a shodila jezdkyni ze hřbetu. Ozval se výkřik, hlasité žbluňknutí a pak ticho.
Taharis zkusil zvíře zastavit, ale dopadl podobně. Pleskl sebou do vody jak žába a Wyverna byla v trapu.

Oba elfové se hrabali z nehlubokého jezírka a divili se, kde že to jsou. Jeskyně ve skále a ledu byla až neobvykle světlá a prostorná, přitom ďas sám ví, jak daleko pod povrchem.
"V pořádku?" promluvili téměř současně jeden na druhého a oboustranné kývnutí dotaz jen potvrdilo.
"Jdeme", pokynula Ygraine a vykročila širokou chodbou vpřed.

Pod pevností bylo tou dobou pěkně dusno. Nahrnula se tam snad všechna Pohroma, vypadalo to, že i všichni ti, kteří mají poločas rozpadu dávno za sebou. Uletět se již nedalo a během pár minut mělo vše explodovat.
Nezbývalo, než se srdcem až v krku risknout to, do čeho šli Taharis s Ygrainou.
Sotva dvě minuty po tom, co se Lithianin gryf a wyverna s Aviannou a Greshim propadli do tmy, ozval se ohlušující výbuch. Jáma se začala hroutit sama do sebe.
Ti dva, co byli dole, mezitím zběžně prozkoumávali místo, kam se dostali - a zjistili u toho, že tu "novou zeměkouli", nebo co to bylo, neobjevili sami. Na temném oltáři ve vedlejší jeskyni stála právě ta nemrtvá elfka, kterou potkali v katedrále a varovala je, aby nechodili dál.
Než se stačili divit, co tam dělá, z místa, kam ukázala, se začaly stahovat temné obrysy oblud bez tváře.
"Sakra", utrousila Ygraine a stiskla štít pevněji v ruce.
"Návštěva." Taharis se vyřítil vpřed, aby kreaturám načechral fasádu, ale zarazilo jej několik chapadel, která se probila z pod ledu.
Oba se pustili do nelehkého boje a skoro ani nezaregistrovali trojí šplouchnutí od vedle. Z jezera se potácela Avianna i s Greshim, z Lithiany crčelo jak z vodníka, takže to ani nestačilo přimrzat.
Došli k nemrtvé, která se za tu chvíli ani nepohnula, jen pozorovala jejich boj.
"To budete jen stát a nepomůžete nám?" křikla Avianna.
Elfka ve fialové zbroji se téměř nepohnula.
"Dívám se, jak je to udolá. Varovala jsem je, aby to nechali na pokoji, že se to blíží, ale šli tomu vstříc."


Hovor přerušil hluk, jako by se bořil strop. Všichni, dokonce i tvorové bez obličeje, se zarazili. Doprostřed jezera se sesypalo množství kamene a ledu z obložení jámy. Cesta zpět byla uzavřena.
V nastalé skrumáži nemrtvá elfka odešla portálem a nově příchozí se vrhli na pomoc Taharisovi a Ygraině, aniž si více všímali věcí kolem. Když zahnali všudypřítomná chapadla nazpět pod led, přišli na řadu ti problémovější. S obludami bez tváře - služebníky starých bohů - již se setkali v minulosti, a nikdy nešlo o posezení u čaje.



Postupně došlo k vyčištění prostoru od mrzkých přisluhovačů zla - až na jednoho. Byl větší, silnější a také o mnoho agresivnější, než zbytek. Jak se brzy zjistilo, boj neměl být žádná procházka růžovou zahradou. Kůže té obludy byla na nohou tuhá, a zaseknout do ní zbraň se jevilo jako téměř nemožné. Lithianě se několikrát podařilo zasáhnout ruce, ukončené chapadly. S větším či menším úspěchem i Taharisovi a Ygraině.  Avianna se chopila luku a ve chvíli, kdy se tvor zabýval chytáním Greshiho a Lith, jej zasypala šípy. Měla dobrou mušku. Stejně jako se stalo v předchozích bojích, střely mířené do očí neminuly cíl.
Bylo by to vše hezké, leč smrtelně poraněný tvor ze sebe vydal zvuk, nikoliv nepodobný křiku smrtonošky. Živí se v bolestech sesuli na kolena, začaly jim silně krvácet nosy i uši, a trvalo pěkných pár minut, než se vzpamatovali. Taharis se povážlivě motal, ale přesto za pomoci nemrtvé zasadil ohavě ránu z milosti.
Výsledek boje nebyl valný. Avianna ležela v mdlobách na ledu, Ygraine s obličejem zasekaným od své i cizí krve i připomínala zdechlinu, a samotný Taharis s tržnou ránou na hlavě taky nevypadal zrovna nejpřitažlivěji. Paradoxně nejlépe z toho vyvázli Lith s goblinem, po kterých se zuřící tvor sápal nejvíc.



Než Greshi se štítonoškou zacvičili s Aviannou tak, aby byla schopna chodit, prozkoumal zbytek skupiny jeskyni co se týče možností ji opustit. Nalezli dávno zasypaný tunel, který vedl někam do hlubin.
Žádná další možnost nebyla.
Mohli jít jen vpřed a přitom doufat, že ještě někdy spatří denní světlo. Spatřili jej sice, ale až po náročném průchodu spletí zapomenutých štol vytvořených i obývaných Nerubiany a všudypřítomnou nemrtvou havětí.
Když se dostali špinaví a zkrvavení ven, nikomu nebylo moc do řeči. Úlomky Arthasovy zbraně nenalezli i přes to, že se jeden jako druhý podívali do tváře svému strachu.



Ygraine sklesle velela k návratu do Elrendaru. Poslední naděje na klidné vyřešení Vaelova problému byla v háji...
"Takže bude nutné poslat ´druhého´ Vaela kam patří - a vysvětlit to tomu ´prvnímu´, ovšem, pokud to tak opravdu je," broukla si pro sebe Yg. "Sakra. Jak mu to jenom řeknu, aniž by si myslel, že jsem se nadobro zbláznila?"
Nedokázala určit, co bude, neboť tato otázka měla naleznout řešení až později...v praxi.
Když jednotka vylezla z portálu před branou pevnosti, připomínal každý jedinec bez výjimky ghůla. Jak vzhledem tak odérem. Střeva z tolika brouků prostě nemohla vonět po fialkách.
"Rozchod," zavrčela Ygraine unaveně. "Dejte se do pucu. Za ten debakl se kapitánům zodpovím sama."

Galerie

Jezdkyně po chvíli upoutal dusot kopyt a na křižovatce ve skalách prostě přišel zádrhel.
"A sakra," broukla Ygraine, salutujíc někomu v prostředku skupiny, do které zrovna div nenabourala. A co že to bylo?
Nikdo jiný, než narychlo sehnaná skupina Elrendarských, vedená Lady Eynor osobně. Nemluvě o místní taurenské průvodkyni Sihu a dvou příslušnících správy z Undercity.
Po chvilce rozpačitého mlčení nastalo vysvětlování stávající situace z obou stran. Nově zjišťované informace byly hrubě přerušeny útokem kentaurů, kteří pronásledovali Ygraine a Lithianu, ale společně (v čele s nezastavitelnou a běsnící taurenkou Sihu) je odrazili a všichni pohromadě se vydali na západ do džunglí Feralasu.
Jen jedna zastávka byla nutná.




Poblíž cesty byl nalezen kupecký tábor. Tedy to, co z něj zbylo.
Moře červů si dávalo bene a přes stovky much bylo vidět něco, co dřív s nejvyšší pravděpodobností byli lidé, trpaslíci... někdo se zbrojí, někdo bez ní.
Lady Eynor zakryla oči sobě i svému talbukovi a Surmallien při pohledu na nově vymalované zákoutí Tisíce Jehel podruhé pozdravil svůj oběd.
Do nastalého ticha, přerušovaného pouze projevy potlačované nevolnosti a nepotlačovaného znechucení, se ozvalo brouknutí: "Sakra, Vaeli, kdo má po tobě ty zdechliny uklízet..."
Autor obrazu Dantova pekla byl tedy se silnou pravděpodobností znám.

Nemrtvý vyšetřovatel Hallate a apatykář Abraxas jen dodali, že byla využita i magie. Jinak nebylo moc co říci. Mrtvoly ležely na místě nějaké tři nebo čtyři dny a byly v nesložitelném stavu. Taurenka a Eynor požádaly, aby byly ponechány na místě, že si s nimi příroda poradí. Tedy se jelo dál.




Ne že by další cesta byla příjemná.
Na okraji Feralasu byli všichni nemrtví zachyceni do magické pasti, a dalo velkou práci, než byli osvobozeni. Oslabení sice, bez nemrtvých ořů, ale v celku.
Na přetřes přišla i možnost, že do té samé pasti padl i Vael se svými bojovníky.
Po obhlédnutí okolí nešlo říci jinak, než že tomu tak skutečně bylo.
Nalezly se stopy černé krve a šíp, nepochybně elfské výroby.

Taurenka Sihu se podivila nad těmi způsoby, řka, že elfové tohle nikdy nedělali, a bude dobré se o tom s nimi pobavit. Už proto, že oni i taureni pracují na ochraně Feralasu, a panuje mezi nimi jakés takés příměří.
Po zajištění nemrtvých následovala cesta do nejbližší taurenské tábora Mojache, kde se mělo rozhodnout, co dál.

Jaké tam ale čekalo překvapení... všichni taureni vypadali poměrně vážně nemocní, a po krátkém vysvětlení bylo jasné, že choroba či otrava je z vody, kterou pije celý kmen.
Vzhledem k tomu, že nikdo z taurenů nebyl schopen jít vyvolat k jezeru v horách elemtnálního ducha vod, a požádat jej o radu, byla tato povinnost svěřena Sihu.

Převzala posvátný kámen s mystickými znaky a v doprovodu všech schopných šla do hor, kde z velkého jezera vytékala říčka zásobující osadu vodou.
Na první pohled bylo vše klidné a taurenka se jala vyvolávat ducha vod dál od elfů. Hovořila s ním, jenže čím déle to trvalo, tím více houstla atmosféra.
Les ztichl a na břeh vylezlo něco, co strukturou připomínalo nepovedený pistáciový pudink.
První ohava byla rozložena na prvočinitele, jenže pak vylezla druhá... třetí... a pak už bylo zbytečné je počítat.
Hallate se sice divil, proč bojovat kvůli nějaké kontaminované vodě, ale nakonec si nenechal ujít příležitost a jeho meč rozporcoval mnohý zelený cíl.
Po boji byl celý případ osvětlen samotným duchem vod.

Jezero bylo otráveno černou krví zajatce, kterého táhlo několik kaldoreiských Strážkyň do tábora opodál.



Ač to bylo silně nepravděpodobné, Lady coby dočasného velitele skupiny určila Ygraine - prý to pro ni měla být šance k napravení reputace - a sama se vrátila vypomoci taurenům s léčením nemocných. Mimo jiné by ji prý Strážkyně z jistých důvodů viděly nerady, ale tato skutečnost byla ponechána spekulacím.

Nedaleko byl opravdu nalezen kaldoreiský tábor. Jenže v podobném stavu, jako ten kupecký. Nikde ani živáčka, strážkyně mrtvé a Vael fuč.
Zatímco nemrtví profesionálně ohledávali těla, konstatujíce, že jejich zranění  najisto způsobily "slizky" z jezera, vynořily se z lesa další noční elfky, a nebyly daleko od zasypání oddílu šípy a hvězdicemi.

Lithiana úplně, úplně sama! šťastně lapila jednu z útočnic, a Sihu se jí pokusila vysvětlit, že skupina zde není proto, aby likvidovala ty, co hlídají les, nýbrž proto, že něco hledá.
Elfka byla na příkaz propuštěna, a kupodivu bylo po několika minutách docíleno rozumného oboustranného předání informací.




Strážkyně si div nesypala popel na hlavu, když zjistila, že chybnou manipulací s postřeleným nemrtvým způsobily noční elfky nastalé znečištění vod a potíže shu'halo. Jenže kdo z nich kdy jak zacházel s nemrtvým? Těžko to mohla vědět.
Celá věc byla prostě škrtnuta a označena za nešťastnou náhodu, což se ovšem nezdálo Sihu.
Po tom, co poněkud uklidněná elfka slíbila předání vězně, a coby projev dobré vůle bylo na oplátku nabídnuto obhlédnutí potíží s ogry, taurenka požádala o výslech u starších kmene. I to bylo nakonec odkýváno.

Na povrch vyplavala i další - o něco veselejší - zpráva: prý byl poblíž Dire Maul v pozůstatcích sin'doreiského expedičního tábora spatřen malý elfí chlapec s blond vlasy, zřejmě tedy unesený Aranion Snowdawn.
Ještě než se debatující dostali k bližším dotazům, týkajícím se obou dětí, byl přiveden Vael´thas.
Zřejmě čekal všechno možné, jen ne takový uvítací výbor uprostřed pralesa.
Po krátkém probrání podstatných událostí (a naprosto nepodstatných urážlivých drbů), bylo rozhodnuto o návratu do vesnice.



Celá věc byla nahlášena Lady, která mezitím vypomohla s postavením půlky kmene na nohy... tedy na kopyta.
Taktéž se během večera přišlo na to, že nebyla obeznámena s úplnými detaily událostí z předchozích akcí, a to až poté, co se jí některé slovní obraty o "jámě" i "nemrtvých" zdály nejasné a nerozuměla jim ani za mák. Někdo prostě cosi vynechal z hlášení.

Jednotka se rozešla k odpočinku, zatímco si Sihu vymínila u staršího mudrce Palerunnera rozhodnout o obžalobě, kterou vznesla proti rytíři smrti za přepadení kupecké karavany a znečištění vod napájejících celou polovinu Feralas.
Starší si vyžádal dobu na rozmyšlenou, ale vzhledem k absenci vážné hrozby a vyslechnutí tvrzení proti tvrzení navrhl, aby za úsvitu spor mezi taurenkou a nemrtvým Vael'thasem, ve kterém nešlo o život, rozhodl test, který oběma určí.

Když se Eliendir setkal v Dalaranu s Flairicou a Tas'adarem, překvapil je informací o tom, že se Alexiel sice únosu Theri účastnila, ale nedobrovolně... a že únoscem je Vael'thas č.2.
Tedy ten živý, který jim dal tak zabrat v pokažené časové linii. Nějak se dokázal vetřít i do té jejich a natropit spoustu dalších potíží.
S vědomím, že musí učinit to nejlepší pro všechny, jim pak podal svou verzi pravdy, to jest, že oba Vael'thasové spolupracují, a proto musí být oba odstraněni, jinak zabijí Alexiel, která na to přišla a teď je na útěku před nimi kdesi ve Feralas.

Mágům na tom sice něco nesedělo, ale smířili se s Eliho verzí. Jenže Lady Eynor před časem poradila Vael'thasovi, aby navštívil Jeskyně Času, kde se podle jejich vyšetřování ve Winterspring měla stavit Alexiel také. A cesta tam byla kratší než do Feralas. Rozhodli se tedy projít do Tanaris a požádat o pomoc bronzovou letku, z čehož byl nejméně nadšený právě Eli.

Za Eliho prohlašování, že malá Theri je nevinný zlatý andílek, kterého musí všichni za každou cenu zachránit z pařátů únoscových a nedovolit, aby ji získal její nemrtvý strýček, a Flairičiných protitezí typu: děti jsou pisklavé, pletou se pod nohy a často smrdí, se nakonec octli v pustých Jeskyních Času.
Pustých doslova, protože po nikom z obvyklých obyvatel nebylo ani památky.

Teprve po delší době objevili Soridormi, která jim vysvětlila, že vyslala všechny členy letky najít uprchlého malého savce nejvyšší důležitosti.
Než se zaběhnutá kočka se zlatýma očima najde, odmítala s nimi cokoli řešit. Nezbývalo, než také přiložit ruku, nohu a hlavu k dílu. Jenže micka byla zatraceně rychlá a chytrá. Pohled na pobíhající mágy tak přebila jen snaha osvalených dragonkinů, kteří se snažili nacpat do úzkých škvír, kudy jim kotě prchalo.
Během lovu na kočku pak Eliendir vyplašil podivnou postavu skrývající se za ne zcela dokonalou iluzí neviditelnosti, která je očividně sledovala.

Mrzká kočkovitá šelma jim nakonec utekla do jeskyně, kde byla časová anomálie vedoucí do starých Hillsbrad Foothills. Vzhledem k tomu, že byli stále sledováni, umístil Eliendir na zem mrazivou runu jako past... a vskutku do ní za okamžik někoho lapil.
Ne ptáčka, ne kočku.
Elfku, kterou mágové nechali zamrzlou na místě pro pozdější zkoumání a vydali se po stopě uprchlé šelmičky dál.

Siamskou kočku se zlatýma očima našli, kterak se otírá o róbu lidského mágaz Kirin Tor, který se představil jako Kel'thuzad. Krmil šelmičku rybičkami (podle puchu prošlými). Čaroděj se zvířete samozřejmě odmítl vzdát, leda výměnou za podobně impozantního jedince.
I zamysleli se a vykašlali se na to, rozhodnuti vrátit se do Jeskyní a promluvit se Soridormi znovu. Handlovat s nějakým člověkem zablešené kočky byl přeci úkol pod kapacity elfa a mága.


Tehdy je překvapila svým příchodem ona slídivá elfka v kápi, nyní zcela viditelná, která nesla v náruči podobnou siamskou kočku. Prý ji ukořistila na střeše Bartolovy farmy za pomoci malé Nataši.
Mág nakonec vyměnil micku za mourka, kterému začal něžně říkat pan Bigglesworth.

Od té chvíle mágové elfku zahrnuli pozorností, nedůvěrou a dotazy.
Kdo byla? Jak se dostala z pasti? Proč je sledovala?
Nechtěla se s nimi moc bavit, i tak ale bylo jasné, že o nich ví víc, než pouhý náhodný kolemjdoucí.
Nakonec přiznala, že to vše má z deníku své sestry v nesnázích, kterou prý znají oni. Sama ale slíbila Soridormi pomoci výměnou za jakési služby a magii, proto neměla problém s nimi spolupracovat až do konce.

Bídná zlatooká kočka ji ještě stačila poškrábat a pokusit se o svůj poslední slavný útěk na svobodu, ale v byla záhy dopadena v Jeskyních Času a uvězněna podobným kouzlem, jako předtím sama zvědavá elfka. Tj. byla uložena k ledu.
Když jim Soridormi řekla, že tuto prchavou potvůrku draci nedávno obdrželi od Alexiel, Eliendir zbledl, promluvil sprostě a striktně doporučil, aby kočku, jak jen dlouho to půjde, "nerozmrazovali".


Po rozhovoru se Soridormi pak on a Flairica odešli portálem do Undercity, jakkoli chtěli původně navštívit Feralas - měli za to, že o nových informacích musí podat hlášení v posádce.
Tas'adar se zdržel s onou cizinkou, která se mu svěřila, že hledá jakýsi lék. I proto pak měli v Undercity trochu problém najít zbylé dva mágy.

Když se konečně sešli, vypukla hádka zahrnující témata od Eliho urážek na kohokoli mužského pohlaví, za které Tas'adar požadoval gentlemanskou omluvu, přes Flairičin stoupající tlak a klesající vůli dál velet takovému rozhádanému cirkusu, po Eliho podání situace s únosem dětí a dotazu, jaký živočišný druh je gentleman. Zvědavá cizinka místo zklidnění působila na celou situaci jako proslulý přilévaný olej do ohně.

Když zjistili, že je patrně už nějakou dobu poslouchá jezdkyně na nemrtvém oři, ztišili se, ale bylo pozdě.
Rozhovor s nemrtvou jim klidu nedodal, ani fakt, že ji někteří pamatovali z alternativní reality jako nevěstu kapitána Dawnspear - Elerien. Při pohledu na její šat ale některým došlo, že ji viděli i mnohem dřív... a že se ve stínech a stopách Elrendarských pohybuje téměř rok a maří jejich plány, jakkoli si podle svých slov žádné předchozí setkání s nimi nepamatovala. Omluvila to absencí hlavy, ze které se dlouhodobě léčila...

Elerien je požádala o pomoc s odemčením vzpomínek, uzavřených v magickém krystalu fialové barvy, který Flairice něčím připomněl krystal z Karazhanu, používaný k ovládnutí jiné mocné nemrtvé bytosti. Tas'adar při dálkovém zkoumání krystalu odhalil, že se jedná o silně kondenzovanou arkánu a stín s ničivým potenciálem manové bomby, jen čekající na někoho, kdo ji zkusí aktivovat. Eliendir pak působil, že se mu z pouhého pohledu na krystal dělá zle. Pokusili se jí aktivaci či rozbití krystalu vymluvit a nějak jej z ní vymámit, ale nevypadala, že má náladu na smlouvání a vtípky. Otočila se a odjela pryč.

Byli by ji zastavili, jistě. Kdyby se nemuseli hádat mezi sebou o tom, kdo má větší pravdu. Ale takoví již jsou mágové.
Když se vzpamatovali, zahájili na nemrtvou elfku lov po celém Undercity za pomoci temných rangerek, ale již ji nezastihli. Podle stráží prý ale hovořila o tom, že se pokusí vyhledat mágy v elfím městě, když jí ve městě mrtvých nedokázali pomoci.

Jako jedinou stopu po Pánovi, o kterém mluvila, a který jí prý dal za dobré služby konečně svobodu, objevili utržený manžetový knoflíček se znakem jistého aristokrata ze Silvermoon.
Až příliš velká shoda náhod?

Flairica, zničená tím, kdo vše slyšel to, co nemělo být prozrazeno, ale částečně nadšená důkazem o nekromancii jistého vlivného elfa, se rozhodla přenést celou skupinku do své staré skrýše v Eversong.
Šmírující cizinka se nakonec představila jako Aerana Brightshore, sestra jisté zvlčilé a nepopulární rekrutky z posádky, která před téměř dvěma roky ve snaze vystopovat svou sestru byla hostem Elrendaru, dokonce na svatbě lorda a lady Sunhand. (Ano, ta slečna, co nepochopila, že bílou na svatbu nosí jen nevěsta a při pokusu chytit svatební kytici se nedává ostatním dívkám pěstí do oka.)

Aerana jim vysvětlila, že hledá pro svou sestru lék na worgení nákazu... a netajila se názory, které si na ně udělala z četby sestřiných osobních deníčků obsahujících posledních pár let v posádce.
A tak se v klidu rušeném jen šustěním noh obřích pavouků a chroupáním vyschlých broučích krovek dál hádali téměř do svítání.
Mágové to mají těžké, vážně.

I přesto se nakonec rozhodli podat hlášení do pevnosti a vydat se na Eliho přání do Feralas, kde se tou dobou podle jeho slov měli nacházet oba Vael'thasové, Alexiel i obě unesené děti.

Když se toho rána sešla skupina nemrtvých, nyní očividně vedená Vael'thasem Snowdawn, se Sihu, provádějící skupinu Elrendarských, kteří prozměnu doufali, že je rytíř smrti dovede k uneseným dětem a svému "klonu", bylo jim vzkázáno, že je taurení Staršina očekává na nejposvátnějším místě tábora.
Co jiného to mohlo být, než ohniště, u kterého obvykle taureni rokovali a zároveň hostili své přátele a blízké.

Sage Palerunner s trochu rozmarným pohledem potřásl šedou hřívou, pak udeřil do bubínků a oznámil, že vyzyvatelka i vyzvaný podstoupí tři druhy testů - vítěz celého klání pak rozhodne celý spor podle sebe. Podle jeho mínění, když nešlo o život a smrt, byly takové spory mezi spojenci zbytečné a na škodu, ale chápal spravedlivý hněv i zápal mladé Sihu.
Oba soupeři si pro každý duel mohli vybrat svého zástupce či šampióna... což nakonec oba učinili opakovaně.




Prvním testem byl test síly.
Nemrtvý Vyšetřovatel Hallate a Sihu tak zaklesli malíčky, aby se utkali v malíčkové páce. Tedy hned ty další prsty, které oba vzhledem k absenci malíčků měli k dispozici.
I když většina sázela na taurenku, v této části uspěl nemrtvý, aniž by se zapotil. Oni se totiž vlastně nepotí.
Sihu, nešťastná, že duchové nejsou na její straně, pro další test zvolila také zástupce.




Druhým testem byl test ducha.
Lékárník Ruprecht tak hrdě předstoupil před Staršího po boku urostlého taureního bojovníka. Když se dozvěděli svůj úkol, oběma klesly čelisti, nemrtvý naštěstí zareagoval rychlým protipohybem, a tak se nerozpadl.
Měli na místě zarecitovat či zazpívat ódu na Matku Zemi a její milost.
Tauren po chvilce vehnal mnohým slzu do oka verši o "kolébce i hrobu svém" a nemrtvý rozplakal každého, kdo dosud neplakal, skřehotáním melodie na téma "chválím tě, země má". I když někteří patrně plakali smíchy, o vítězi tohoto kola rozhodli přihlížející, a ti zvolili taurena.




S vyrovnaným skóre se tak přistoupilo ke třetímu testu: testu srdce.
Vael'thas naprosto bez hnutí a známek emocí sledoval, kterak taureni přivedli jediného přeživšího z nedávno zmasakrované kupecké karavany z Thousand Needles. Pak zazněl taurenův úkol a tentokrát u něj nebyl odpočet označovaný bušením do bubnu.
Měli potěšit srdce tohoto sirotka, rozesmát ho nebo rozmluvit, což byla věc, která se taurenům nepodařila od doby, co chlapce viděli utíkat před nemrtvým a nočními elfkami po lesní pěšině.
Vael'thas si jako zástupce zvolil Surmalliena z Elrendaru a Sihu Aviannu z té samé skupiny, což mohlo naznačovat střet zájmů, ale chlapci, který ze země sbíral hmyz a baštil jej, se to zdálo být jedno.
Když mu Surmallien nakreslil do hlíny obrázek klece, které si všiml v troskách karavany, a optal se ho na to, zda ti lidé byli otrokáři, chlapec se rozplakal a kolo nemrtvých bylo ukončeno.
Avianna pak měla o trochu snazší práci - a i když dítě nerozesmála, přiměla ho mluvit o tom, co by si přálo dál.
Sage Palerunner tedy ukončil test prohlášením vítězství Sihu, které patřilo i rozhodnutí o řešení situace.




Sihu svolila s tím, aby nemrtví dokončili svou misi ve Feralas, tedy našli ztracené děti, ale pak aby odešli a pod trestem smrti se již nikdy více do hvozdu nevraceli, protože ohrozili křehké příměří mezi shu'halo a kaldorei.
Sama se pak rozhodla spolu s dalším taurením válečníkem doprovodit Elrendarské k táboru sin'dorei, u kterého prý noční elfky nedávno pozorovaly ztraceného elfího chlapce velmi mladého věku.

Při zkoumání tábora pak byla družina napadena ogry, před kterými je kaldorei také varovali - cosi je prý vyhání z Dire Maul. Dost zvláštní bylo, že jediný, kdo se nezapojil do obrany, byla nemrtvá společnice Ygraine - místo snahy pomoci jako by se velmi neuměle pokoušela obránce rozptylovat piškoty...

Po boji, ve kterém se osvědčili hlavně taureni a nemrtví, zatímco část elfů byla zraněna, a který skončil, když lady Sunhand nechala velitele ogrů "zkamenět" a propadnout se tak do země promáčené kouzlem i deštěm, zůstal Vyšetřovatel Hallate ogra hlídat, zatímco ostatní se snažili v táboře najít stopy po onom elfím chlapci.




Tyrisa a Eynor nakonec patrně cosi našly - jenže se muselo jednat o past. Když obě před očima ostatních bez varování zmizely po doteku s magickým kruhem, taureni se otočili, aby vzali zraněné do tábora a požádali o radu starší. I ohledně rozruchu v Dire Maul.

Někteří z nemrtvých toho využili, aby v přesile napadli zbytek Elrendarských a zahnali je tak na ústup - krom jedné, která patrně přeběhla na jejich stranu. Měli tedy nerušenou cestu dál jen sami pro sebe.
Až na oči zvědů sledujících je mezi stromy.

Den po odjezdu uprchlé Ygrainy Sunbreeze jsme se já (Avianna Dawnseeker), lady Sunhand a hraničářka jménem Tyrisa, myslím, vydaly hledat Ygraine směrem k Jeskyním Času.
Cestou přes Orgrimmar jsme potkali taurenku jménem Sihu, kterou nám jako průvodce divočinou poslal Orkelt. Vyčkaly jsme do rána a poté vyrazily na jih.
Během cesty se k nám u Velkého Výtahu připojila skupinka dvou nemrtvých, jmenovitě vrchní vyšetřovatel Hallate a jakýsi nemrtvý v róbě, kterého později nazvali Ruprechtem.
Z pevnosti jako posila také dorazil Surmallien.

Dezertovanou Ygraine jsme našli v Tisíci Jehlách společně s rytířkou smrti Lithianou.
Obě se naprosto bez protestu (jedna s nadšením) připojily k družině hledající Vael´thase Snowdawn.
Při pátrání po něm jsme nalezli vyvražděný lidský tábor, od kterého vedly stopy směrem k Feralas.
Na hranicích s Feralas všichni nemrtví nepozorně aktivovali magické pasti, naštěstí fungující pouze proti nemrtvým. Slunci žel se je podařilo z nich vytáhnout.

Po cestě k taurenům do Mojache se ukázalo, že všichni shu’halo onemocněli záhadnou nemocí.
Zdroj nákazy byl pravděpodobně ve vodě.
Lady předala velení družiny nejhorší možnosti, totiž citově rozpolcené Ygraině, a vydala se pomoci léčit taureny.
Při eliminování zdroje otravy jsme narazily na Strážkyně nočních elfů a jednu se podařilo zajmout.
Vysvětlila, že celou nákazu způsobila krev zajatého rytíře smrti, která natekla do vody.
Rytíře smrti,  Vael´thase, nám předaly.  
Čekala jej výzva vyslovená Sihu v Mojache kvůli vyvraždění karavany, jejíž zbytky jsme našli po cestě.
Nemrtví nakonec test síly, ducha a srdce prohráli, i mojí zásluhou.
Sihu tedy rozhodla o Vael’thasově dalším osudu ve Feralas - bylo mu dovoleno zůstat na území, dokud nesplní svou misi (pátrání po unesených dětech), stejně tak dostal dovoleno pak odejít, ale pod trestem zničení se on a jeho zrůdy nesmí nikdy vrátit do Feralas.

Sihu nás nakonec dovedla k opuštěnému elfskému táboru poblíž Dire maul, kde na nás zaútočili podráždění ogři, před kterými nás varovaly noční elfky.
Do jejich eliminace se pustili všichni až na rytířku smrti Lithianu, která místo toho očividně nabízela piškoty a rozptylovala ostatní, jako by s ogry byla smluvená.
Jediným zraněným z boje se zdál být Surmallien, který si ošklivě pohmoždil nohu. Vůdce ogrů pak k výslechu zadržel Hallate za pomoci poutacího kouzla od lady Sunhand, která se mezitím vydala k průzkumu tábora.
Po krátkém ohledání Surmallienova stavu a nutném ošetření jsme se vydali za lady Sunhand s Tyrisou, které se skláněly na nejvyšším místě tábora u nějakého magického kruhu plného znaků a při našem příchodu náhle zmizely.

Pro prověření, zdali kruh obě elfky nezabil, mne ta odporná nemrtvá Lithiana naprosto úmyslně strčila do zad a vtlačila do kruhu i proti mé vůli, když jsem stála poblíž.
Kruh se naštěstí ukázal tou dobou již jako inaktivní a poškozený, a tak se mne podezřelá nemrtvá snažila usmířit piškotem, kterým se patrně snažila předtím omámit účastníky boje proti ogrům a tak je oslabit. Kdo normální by jedl cokoli od nemrtvé stvůry?

Po výhrůžce smrtí  mi rytíř smrti Vael’thas  úmyslně zhmoždil nohu za pasivního sledování Ygrainy.
Po následné zbabělé ráně tupým předmětem zezadu do hlavy od rytířky smrti Lithiany, využívající faktu, že mne držel jiný silnější nemrtvý, a opětovného pasívního přihlížení Ygraine, jsme se s talbukem lady Sunhand  a Surmalienem odebrali za taureny do Mojache kvůli ošetření a osvětlení situace, zatím co skupina složená z nemrtvých a dezertované zrádné Ygrainy Sunbreeze se odebrala směrem k Dire Maul.
Důvodně se domnívám, že Ygraine je buď pod kouzlem jednoho z nemrtvých, nebo s nimi aktivně spolupracovala na zmizení zbytku družiny, protože neprojevila nejmenší zájem pátrat po jejím a Tyrisině osudu.
Lady je během psaní mého hlášení stále nezvěstná.
Po ošetření čekáme se Surmalienem v Mojache na další rozkazy.

Když se mágové dokázali osvobodit z ledového zajetí, museli čelit útoku manových elementálů, kteří na ně proudili z dvou nedalekých magických run.
Zatímco Tas'adar s Flairicou se soustředili na jejich deaktivaci a uzavření elementálních portálů, Eli sebral od manové bomby Alexielin náramek a odpočet se zrychlil.
Aerana vyběhla na ochoz horního patra, kde nalezla tři zářící magické krystaly, u každého z nich pak slova, která jí nejdříve nedávala smysl. Eli otestoval neprostupnost magické bariéry u vchodu i dost bolestivě, když se ujistil, že z budovy se není možné teleportovat ven.
Proměnil se na dítě, navlékl si jistý Prsten Přání a doufal, že všechny zachrání tak... kdyby jen byl nenechal "kouzelného džina", který přání donedávna plnil, zakletého v podobě kočky v Jeskyních Času...

Následky jejich rozhodnutí je pomalu dostihovaly.
Tas'adar dokázal zmanipulovat za pomoci svých hodinek odpočet na bombě tak, že jim koupil doslova pár minut navíc, během kterých se jim podařilo portály uzavřít... a pochopit, že texty u krystalů jsou hádanky a teprve správná odpověď na všechny tři deaktivuje manovou bombu.
Eli, stále v dětské podobě, seděl rezignovaně před manovou bombou a vyčkával nevyhnutelné, zatímco ostatní na sebe od krystalů pokřikovali hádanky.




Na odpočítadle zbývalo jedenáct vteřin, když zhasl i třetí krystal a bomba se s hlasitým zapraskáním deaktivovala a rozsypala. Její těžké kovové části pak prorazily dno posvátného měsíčního pramene.



Eli si jako první všiml odtoku vody do hlubin, kam se vrhnul bezhlavě napřed a zmizel tak ostatním z dohledu.
Nakonec jej následovali, protože jiné cesty ven nebylo, a octli se tak v jeskyních hluboko pod chrámem, smáčeni zbývající vodou měsíčního pramene.
Nebyl mezi nimi jediný, kdo by si teď živého Vael'thase Skywrath nepřál zabít.
Tedy kromě Flairicy, která usoudila, že je hádankou skrytou za hádankami testoval a zdržoval - kdyby je chtěl zabít, nedal by jim přeci možnost záchrany.
Osud Alexiel a dětí zůstával neznámý, když se promáčení a naštvaní konečně dostali na povrch.
A Eliendir byl už zase pryč.

Nemrtví doprovázení Ygraine se zbavili Avianny i jejího doprovodu a s různou motivací vykročili do Dire Maul. Ruprecht tam pro sebe toužil získat jakékoli artefakty, Vael'thas najít chlapce a zabít živého Vaela a Ygraine chtěla najít obě děti. Hallate šel, protože v tom tu zmatenou šarži nemohl nechat a Lithiana... měla piškoty. Lékárník Ruprecht byl však na poslední chvíli odvolán do Undercity, a tak s nimi z vlastních zájmů poslal jen své obludné šmírující "oko"...





Ihned po průchodu první branou pochopili, že se něco děje. To když je málem rozdupal dav ogrů snažící se v panice utéci odtud, kam měli nemrtví namířeno. Boj o úzkou chodbu nakonec proti všem předpokladům vyhráli nemrtví.
Ogří čtvrť byla zpola ztracená v pekelných plamenech, ve kterých se mísil oheň a fel. Ogři, kteří neutekli, byli rozdupaní, roztrhaní, upálení a jejich zbytek se shlukl u dveří vedoucích dole pod nimi kamsi dovnitř Eldre'Thalas. Dveře byly patrně chráněny elfí magií - nešly ogrům totiž otevřít ani vyrazit.




S ogřím zástupem snažícím se v panice dostat do dveří byl učiněn krátký proces a skupina nemrtvých stanula před kaldoreiskými veřejemi. Chvíli si lámali hlavy nad tím, kdo se jich první zkusí dotknout, pokud jsou doopravdy zakleté, až Vael'thasovi došla trpělivost a zaťal do nich sekeru.
Při pokusu vyrvat ji zpět se dveře hladce otevřely a všem došlo, že ogrové prostě jen "tlačili" na špatnou stranu tam, kde měli "táhnout"...




Po chvíli cestování chodbami, kdy je provázel neustálý vzdálený hluk s otřesy celé stavby a sem tam na ně spadl kus omítky, došli do velkých prostor plných knih... a nočních elfů, kteří se tvářili jako mágové. Nechovali se nepřátelsky, naopak to vypadalo, že jsou nervózní a naštvaní.




Příčina jim byla záhy vysvětlena - tito Urození si zde v klidu a utajení roky dělali pokusy a brali energii z obrovského pekelného psa upoutaného nedaleko nich v kruhové síni.
A teď toho psa někdo - pravděpodobně to divné elfí dítě - pustil na svobodu. A nejen to. Zničil ochrannou pečeť na portálu z Netheru, kterým sem nyní proudili další a další démoni, zatímco "hafík" likvidoval postupně celý Dire Maul. Elfové se tak v malém počtu octli doslova mezi dvěma mlýnskými kameny: ogry a démonickým psem.





Nemrtví, vybaveni kamenem určeným k uzavření portálu, odtáhli barikádu z knihoven a prošli do obří síně, ve které měl být onen nedobrý portál. Na zemi našli několik stop po teleportech, odpovídajících runám z únosů obou dětí Silversun, takže tušili, že jsou na dobré cestě... někde tu musel být i ten druhý Vael.






Jenže ve středu místnosti stála eredarka v hravé náladě. Sotva přistoupili blíž, ovládla Lithianu i Hallateho a poslala je proti jejich společníkům, zatímco s levitujícím Ruprechtovým "okem" hrála kruté míčové hry. Bylo to až tak zlé, že Lithiana upustila svůj sáček piškotů!













Zásluhou trochy štěstí, odolnosti vůči ledu a faktu, že se Ruprechtovi na dálku přes jeho oko nějak povedlo démonku zabavit, se nemrtví s Ygraine, posekaní ze vzájemného boje, omrzlí od ledu a opálení od pekelného ohně nakonec eredarce postavili na odpor.
Nejdříve přišla o dvoumetrový ocas, a pak o hlavu, do které Vael'thas zatnul svou obouruční sekeru až po rukojeť stylem "hod tomahawkem".
Hallate si po té dobré trefě nemohl pomoci od komentáře, jak zas bude měsíce poslouchat, že si "šéf musí všechno dělat sám".






Po prohledání eredarky našli obrázek nedávno uprchlého učedníka Keyana Shade, který si Ygraine s radostí ponechala, a vydali se po stopách... a výkalech... pekelného psa.
(Jak to vypadalo po tom, co sežral pár tuctu ogrů, si dovedete představit... stopování bylo tak snadné, až z toho slzely oči.)




Už už čekali, že démonického psa dostihnou na nádvoří, ale ke svému překvapení místo něj narazili na uplakaného a odřeného elfího chlapce, který se bleskovou rychlostí přenášel kolem za pomoci teleportační dýky a zdálo se, že neví, jak to zastavit.
Rytíř smrti Vael'thas se chlapce pokusil zadržet - a následně zmizel i s ním, neznámo kam.




Naštvaně pak zjistili, že démonický pes prorazil díru velikosti tunelu branou ven k aréně Dire Maul.
Předpokládali, že chlapec a rytíř smrti nebudou daleko, a tak se vyhrnuli ven také... jen proto, aby zjistili, že JEJICH démonický pes již s někým bojuje.





Účastnili se: Lithiana, Ygraine, Vael'thas, Hallate, Avelion coby Abraxovo šmírující oko
Scénář: Caelir
GM podpora, spawny, NPC: Eynor
Screeny: Avelion

Avianna se na talbukovi dostala do Mojache dřív, než Surmallien, kterého překvapil a zdržel osamělý elfí lovec Taean a rozhodl se k němu přidat.
Vzápětí byli oba dostihnuti posilami z pevnosti v podobě Greshiho a Tyrisy, která měla i nějaké zprávy o lady Sunhand, na které nakonec nebyl čas a prostor.

Taean skupině sdělil, že na severu viděl mnoho dětských stop - nechali se jím tedy dovést na ono místo a narazili tak na vílího dráčka jménem Puck.
Dráček skupině slíbil, že jim poví o elfím chlapci, kterého viděl v ruinách, pokud mu pomohou zachránit jeho bratry, které zajal kmen Grimtotemů.
Při osvobozování dráčků metodou "zabij Grimtotema, zachráníš strom" jim jeden přeživší a zajatý tauren řekl, že elfí dítě doopravdy chytili, ale darovali ho orkskému černokněžníkovi, který jej chtěl někde v ruinách obětovat.

V obavách o chlapcův život si pospíšili. Podařilo se jim černokněžníka vystopovat a porazit v boji, ale až po té zjistili, že zajatý chlapec není hledaný Aranion, ale mág Eliendir, z nějakého důvodu proměněný v dítě.
Eliendir jim pak řekl o tajném vchodu do Dire Maul a o skupině mágů z Elrendaru, od které ho po událostech v chrámu Isildien oddělili Grimtotemové.
Také že černokněžníkova magie způsobila něco s jeho transmutací a teď se nemůže sám osvobodit ze své dětské podoby.

Puck jim za odměnu prozradil, že pomohl elfímu chlapci, kterého potkal v hlubinách Dire Maul a pronásledoval ho obrovský démonický pes: dal dítěti svou kouzelnou dýku, která mu umožnila teleportovat se na krátké vzdálenosti.
Prcek se mu pak ale ve městě někde ztratil.
Vykročili tedy spolu s chlapcem k Dire Maul a doufali, že najdou onen slíbený zadní vchod, nebo skupinu vedenou Flairicou.



Účastnili se: Eliendir, Taean, Surmallien, Greshi, Tyrisa
GM podpora a NPC: Caelir, Carpio
Scénář: Caelir
Pár screenů: marod Eyny

Flairica, Tas'adar a Aerana nakonec ztraceného Eliho našli. Nejen, že byl stále ještě proměněn na dítě, ale vedl si s sebou dva pomocníky, z nichž jednoho znali - Surmalliena - a druhý se představil jako Taean.
U bran Dire Maul je překvapil očividný exodus ogrů, kteří ruiny elfího města opouštěli ve velkém - jednoho se jim podařilo chytit a on jim vysvětlil, že kdosi propustil v hlubinách města mocného démona, který zničí každého a vše, co mu přijde do cesty.
Ogrové se tedy rozhodli místo ruin raději osídlit pustý elfí tábor nedaleko nich.



Ulice Dire Maul byly lemované mrtvými ogry, podle všeho ušlapanými davem. Na několika místech objevili runový kruh, který znali jako teleportační značku živého Vael'thase Skywrath... a transmutační magie ještě nestačila vyprchat, takže únosce dětí nemohl být daleko.
Trochu je překvapilo, když u jednoho z runových kruhů nalezli zamraženého Hnuse, který na ně zaútočil, sotva led na něm povolil, zatímco kruh zkoumali.
Takové monstrum sem mohli dostat jen nemrtví z Undercity, takže začínalo být jasné, že na místě bude i jistý nepopulární rytíř smrti.




Eli pokračoval s rozšiřováním své verze pravdy o tom, že oba "klony" spolupracují a chtějí zabít Alexiel, že je tedy zapotřebí odstranit oba... pak náhle zahlédl cosi, co jim uniklo, otočil se na patě a byl ZASE pryč.
Naštěstí až po tom, co jim ukázal, kudy se dostanou do síní Eldre'Thalas, kde podle Pucka stále byl malý Aranion Silversun.




Některé z chodeb byly uzavřeny magickým silovým polem, které jim přišlo povědomé, stejně tak v nich nalezli další teleportační kruhy. Po boji s několika nižšími démony a zkaženou vegetací, na které narazili na terasách města, se před nimi v chodbě nečekaně objevil sám malý Aranion.




Než stačili prohodit víc slov a sotva se Flairica k chlapci přiblížila, jeho dýka se opět aktivovala a byl pryč. Slyšeli ho z hlubin vznešených sálů, jak volá zoufale svého strýčka o pomoc.
Vyrazili za chlapcem, ale zdržela je černokněžnice obývající tuto část Dire Maul. Učinili s ní krátký proces, i když jim slíbila, že na ně počká v peklech, a pak chlapce zaslechli znovu.
A tentokrát i mužský hlas, který mu odpovídal. Dobře si jej pamatovali z chrámu, ve kterém je uvěznil s manovou bombou!




Udýchaní dorazili dolů do sklepení, kde patrně kdysi bývaly vznešené elfí lázně. Spatřili živého Vaela, jak se objímá s chlapcem.
I když se pokoušeli situaci vyřešit klidně, elf je varoval, aby jeho rodinu nechali na pokoji. Blízkost Flair pak opět rozzářila chlapcovu dýku a Aranion byl pryč.
Vael'thas je naposledy upozornil, aby se mu dál nepletli do cesty, jednoho z nich zaklel do ledu, nechal za sebou několik vodních elementálů a zmizel.




Zničili elementály a poté zkusili použít Vaelův teleport a dostat se na místo, kam se přenesl - narazili na další magickou stěnu, kterou zničili teprve po delším společném úsilí.
Unavení, zranění a vážně, vážně naštvaní, pak seběhli dolů do amfiteátru, kde je zarazila scéna, kterou spatřili.




Obrovský a průzračný vlk se tyčil nad mrtvým satyrem a cenil na ně zuby, přesvědčen, že jsou součástí démonické invaze, která jej probrala ze spánku. Zapřísahali se, že s felem nemají nic společného a rádi tomuto Prastarému Strážci Eldre'Thalas pomohou démony odrazit, že jen hledají ztracené elfí děti.
Po slibu pomoci je Prastarý nechal jít a ukázal jim tajnou chodbu nahoru na povrch.




Jenže již cestou nahoru cítili, že se celá struktura chvěje a z klenby se na ně sype kamení.
V horních chodbách narazili na pobíhajícího Eliendira, který jim dokázal říci jen to, že Alexiel má zatracené problémy... a že venku je něco, co nechtějí potkat.
Neměli ale na výběr, vyběhli ven... a v ústrety jim doslova letěl ten největší pekelný pes, jakého kdy viděli.




Účastnili se: Aerana, Taean, Surmallien, Tas'adar, Aranion, Vael, Flairica
GM podpora, spawny, NPC: Caelir
Screeny: Avelion

Po boji s démonem konečně našli malého Araniona - ukázalo se, že jeho poslední teleport jej sice dostal z dosahu pekelného psa, ale chlapec se při pádu do hlubin arény v Dire Maul vážně zranil. Pomoc, kterou mu mohli poskytnout na místě, nebyla dostačující, což uznal i jeho prchlivý strýček Vael, nakonec družinu sám poprosil, aby chlapce vzala do bezpečí elrendarského lazaretu pro mnohočetné zlomeniny a patrné vnitřní krvácení. Sám Vael pak zmizel s dýkou, která chlapce předtím přenášela, a se slovy, že je již nikdy nechce potkat.




Z rozhovoru s umdlévajícím Aranionem, který měl z některých z nich i radost, se dozvěděli, že se chlapec chce vrátit do domu "na stromě" vysoko na dvojici Kolosů, kam se dá dostat jen kouzlem a kde se strýčkem a Theri bydlí.
Po tom, co dítě dostali do bezpečí, vydali se tedy zpět k jízdním zvířatům.
Po nemrtvém Vael'thasovi dosud nebylo nikde ani stopy, zato narazili na Ruprechta a Hallateho z jeho doprovodu, kteří se při jeho hledání dostali do několika pastí na nemrtvé a do bitky s prchajícími ogry.




Společně pak našli ukrytý teleportační kruh na cestě a zkusili jej aktivovat. Krom toho, že nepočítali s pastí pro nepovolený vstup za pomoci kouzla, octli se vysoko ve vzduchu nad vrcholem stolové hory s jezírkem. Ti šťastnější dopadli do vody, kde byli vzápětí napadeni vodními elementály. Ti méně šťastní byli po dopadu přivedeni k vědomí a posbíráni do jakž-takž fungujícího stavu.
Z okraje hory si pak všimli, že na vrcholu druhého Kolosu doopravdy je strom, v jehož koruně září několik světel. Na krajinu padal soumrak a začínalo pršet.



Zatímco Hallate se rozhodl pro "test víry" a snažil se všechny přesvědčit o existenci neviditelného mostu mezi oběma vrcholy, ostatní se pokusili o vlastní teleport blíž k druhé hoře. Nakonec se tedy portálem octli na prostranství mezi několika stromy, ze kterého vedlo schodiště do stromového domu, jaké mívají kaldorei. Vnitřek je ale nenechal na pochybách, že ho zařizoval krvavý elf.
Flairica a Aeranna se zdržely zkoumáním knihovny, odkud si i Ruprecht vzal několikero svazků, ale Ygraine následovaná Lithianou se řítily do vrchního patra, odkud zaslechli hlasy a kroky - našly tak Vaela, jak se snaží sebe i malou Therisiel přenést portálem pryč.




S mladým elfem se nedalo domluvit, trval na tom, že jej a dívenku (která si přála to samé) mají nechat jít a starat se o své. Holčička navíc elfa kryla vlastním tělem.
Surmallien se od něj úspěšně pokusil Therisiel odtrhnout, načež začal magický boj, ve kterém měl Vael nad ostatními značnou převahu.
Do šarvátky v patře se nakonec zapletli i mágové, kteří se zdrželi v knihovně o patro níž. Ygraine se podařilo Vaelovi vytrhnout kouzelnou dýku, která ji vzápětí přenesla někam mimo dohled ostatních.
Ruprecht elfa dokázal zasáhnout kouzlem, Theri svého věznitele Surmalliena proměnila v ovci - a když se Vael tedy pokusil přenést opět pryč za pomoci runového oblázku, ovce Surmallien neváhala, kámen spolkla a zmizela sama.




V nevýchodné situaci, kdy to již vypadalo, že k nějakému zranění přišla i Theri, Vael couvl, a nakonec použil poslední portál, na který mu zbyly síly - zpět na místo, odkud se přenesl naposledy, do arény Dire Maul.
Poté, co Ygraine opět aktivovala dýku, zkusily ho s Lithianou následovat v naději, že je dovede za nemrtvým Vael'thasem, následovány o chvilku později mágy s Theri, kteří teleport použili také.




Scéna, kterou spatřili, jim vyrazila dech - arogantní mladý mág v úboru Sunreaverů ležel mrtev, přibodnut k zemi obří ledovou sekerou, jejíž nemrtvý majitel byl zaklet jen kousek od něj byl v ledu a uprostřed runy, vedle které ležela v bezvědomí Alexiel Coldheart.
Nad tím vším zmateně pobíhala a bečela ovce.




Už ve chvíli, kdy vlezla do portálu, potichu nadávala. Věděla sice, že Vael  plní sliby i hrozby, ale že by až tak důsledně? .
První jí do očí padl nemrtvý chycený do ledu a runového kruhu. Vypadal, jako by něco házel - a taky že jo.  
"Do háje", ucedila štítonoška potichu, když se podívala po směru hodu. Ono se  taky nedalo nic moc víc říci. Na zemi u okraje arény ležel mág, runovou sekeru zaseknutou hluboko v hrudníku, na hezké tváři poněkud udivený výraz. Rána to byla jistá, přesná a smrtící. Musel být mrtvý ještě dřív, než dopadl na zem.
Alexiel, která ležela poblíž bloku ledu, vypadala bez vnějších zranění.
Ygraine obešla ležící a dovolila si krátký pohled na zamrzlého. Našla jej - dokonce i obě děti. Zbývá ještě Lady a celá ta anabáze bude ukončena, úkol splněn.
Pak možná pořeší sama sebe. Nejspíš u láhve vína.
"To je hrozné!" ozval se od portálu hlas jedné z mágyň, které zjevně prošly portem za ní a Lith.
"Sakra, nesmí sem dovést Theri", blesklo jí hlavou. "Kluk se časem otřepe, protože má toho mrtvého rád a zvykl si na něj, ale to děvče... stačí, že přišla o rodiče. Těžko jí vysvětovat, že si čas srovnal anomálii v podobě dvou Vaelů podle svého."
Ygraine mečem přerušovala  runy kolem ledu a doporučila těm dvěma za ní, aby sem nepouštěly to dítě a dostaly Alexiel pryč, ale bylo pozdě.
"Strejdo!" ozval se nešťastný křik holčičky nad tělem, které se nikdy nemělo dostat do téhle reality, a Yg jen svěsila ramena.
Nemrtvý Vael´thas se lámal ven z ledu.
Věnovala mu neveselý pohled naznačující, že tohle všechno kolem bude muset vysvětlit sám.

Po nešťastném obratu událostí v Dire Maul ještě nebyl všemu konec.
Eliendir nabízející nemrtvému Vaelthasovi opakovaně portál do Elrendaru, kde si nemrtvý chtěl vyzvednout svého synovce, se na rytíře smrti náhle pověsil a spolu s ním zmizel neznámo kam.
Zatímco mágové sbírali síly, křísili Alexiel, hasili si hořící konečky vlasů a snažili se utišit Theri, nemrtvý Ruprecht začal se "zkoumáním" těla Vaela Skywrath, k čemuž měli někteří výhrady. Po upozornění na fakt, že jeho velitel zmizel, navrhl zjistit, zda ho Eli nepřenesl k branám Elrendaru. Ygraine se mu nabídla jako doprovod z posádky, aby jej pustili branou (a jak někteří bokem poznamenali asi i proto, že ji rytíř zajímal víc, než zbytek živých).




Mágové spolu s Theri, Hallatem a Lithianou se po delším odpočinku za využití portálu od malé elfky přenesli branou do pevnosti právě ve chvíli, kdy jí procházeli Ygraine a Ruprecht.
Ihned narazili na špatně naloženého kapitána Dawnspear, který Lithianu vykázal z pevnosti pro napadení Avianny ve Feralas.




Trucující Therisiel byla odeslána spát, zatímco Flairica stranou od nemrtvých prozradila, že ví, jak vystopovat Eliho a dostat jej zpět - a že Eliho život visí na vlásku.
Již tak vyčerpaní mágové se tedy vydali do Měsíční věže Arkána, aby s pomocí Tas'adara, Alexiel a Ogatixe připravili povolávací rituál.
Eliho se stopami škrcení na hrdle se jim nakonec po delším soustředění a zaměření kouzel podařilo povolat zpět ze samotného Netheru. Ogatix se odběhl dál věnovat přípravě obhajoby své závěrečné práce. Eli všem oznámil, že rytíř smrti Vael'thas je mrtev, což Alexiel přijala se úsměvným pokývnutím a vydala se pro své věci, aby se rozloučila a Elrendar ještě téhož večera opustila.
Když se zpráva o údajné definitivní smrti nemrtvého rytíře roznesla u ohně, kde toho večera sedělo i několik účastníků dlouhé výpravy a řešilo, že se Lady vrátila zpět z Outlandu celkem v pořádku, Ygraine se bez vysvětlení podruhé vytratila.
Než po ní stačilo být vyhlášeno pátrání, začalo se šeptat cosi i o tom, že v lazaretu jedno z dětí Silversun zkusilo odstranit druhé... a že tedy tajemná kletba jejich rodu pokračuje a jediný, kdo ji znal a patrně uměl zrušit, je mrtev v obou svých podobách.