Za sedmero kláštery se sedmero biliony vší se nacházelo jedno království. Vlastně to nebylo království, ale malá vesnička kousek od Prahy, jménem Brno, a ta vesnička či království, říkejte si tomu, jak chcete, mělo jeden maličký problém. Bylo sužované zlou mocí. Prostě tam nic nerostlo, kachny létaly ve formacích tvaru pentagramu a lišky řádily v kurníku.
Přišlo se na to, že nepřítelem je introvertní lich trpící syndromem plachosti před společností, který ho dohnal k tomu, aby se -chudinka mizerná- zahrabal uprostřed bažin. Tedy dle slov jednoho hobitího paladina s bičíkem, který dorazil na shromáždění hrdinů… no spíše pochybných existencí… ve zdejším chrámu.
„Vítejte nám, dobrodruhové, jste 666. skupina, která má i tak požehnání našeho krále Lemouna, a jsme si jistí, že právě vy vyhledáte liche, zabijete ho a budete tučně odměněni!“
„Na to ti **** pes, odpověděl jeden šílenec, který dorazil na shromáždění dívaje se na čokla vykonávajícího potřebu, který mu jistě pomohl volit správná slova. „ Chci platbu předem!“
Kněz, který vedl proslov, se na něj podíval a dal mu své náhradní zuby. Což mělo za následek, že si všichni přítomní začali říkat o to, co potřebovali, a požehnání bylo spíše zašišláno. A šlo poznat, že království mele z posledního, aneb rozdával se i majetek, co byl již nějak používán či střádán pro zvláštní příležitosti, včetně plen pro seniory.
Na místo určení, kde se údajně lich nacházel, měli dobrodruzi býti dopraveni skrze bažinu veslicemi poháněnými pažemi místních farníků. Zezačátku doslova ten smrad z bažin trkal a ne jen do nosu, ale po pár dnech spíše z vlastního podpaždí. Stal se zázrak a plavbu nepřežil jen Franta Pepík Třetí zvaný též Houbička, kterého si stejně nikdo nepamatuje. Byl to nějaký princ zakletý do slepice, který se přidal k výpravě doufaje, že donutí liche, aby ho zprostil kletby, byl však zaměněn s proviantem.
I skupinka dobrodruhů se vylodila a někteří se pomodlili ke svým bohům za to, že přežili plavbu, s modlitbou a přáním přežití i pro dny nastávající. Bohové mlčeli (tedy souhlasili?), tudíž byli někteří rádi za trpasličího pubertálního šlechtice, který s sebou táhl sbírku amuletů, jež nashromáždil během života v internátní škole pro děti zbohatlíků. Vytáhl zlatou skřínku, kterou otevřel a nabídl její obsah válečníkovi s obouručákem na zádech. Válečník byl za ochranný amulet nesmrtelnosti vděčný a hned si ten psí výkal plácl na palici.
Drow protočil panenky a raději se držel mimo ostré světlo, aby pak vyhledal inteligentnější společnost: a to sebe sama. Hned si sám vyšel na procházku prozkoumat ostrov, díky svému temnému dědictví dokázal nejen vycítit, ale i vypozorovat kde se přibližně utajené zasypané vchody nacházejí. Avšak si to si nechal pro sebe, neboť nenašel nikoho sobě inteligenčně rovného. Ovšem, hrubá síla je taky někdy třeba, no né?
Z ostrova se nahrnuli přeživší veslaři a naskákali do veslic, opřeli se do pádel jako jeden muž a kdyby nezapomněli, že veslice byly uvázané, tak už by byli fuč. Toho využil starší trpaslík, který si z dřevěných noh tahal šášně lodní, jež nedobrovolně nachytal během plavby. Trpaslík přesvědčil veslaře, ať na ně počkají. Slovně neuspěl, ale když jím postavil blikající vánoční autíčko, které přebilo i kamion od Coca-coly, začali na to koukat jak prase na močál. Podružno, že oni zrovna v jednom byli.
Ostrov vypadal jako hlava zhulené smrtky. Což nějak vůbec nevadilo mladé elfce, která si v ignoraci tohoto bohem zapomenutého ostrova nahánějícího husí kůži v klidu chytala nohatou havěť a lopatičkou vyrýpla pár kytiček. Jeden z hobitů, kterého jeho pověst i puch předcházely daleko před tím, než se zjevil, se rozhodnul takticky ukrýt v prázdné veslici, kde byl maskován výpary z bažiny. Usmyslel si počkat na návrat ostatních zde, a přemýšlení předstíral tak hlasitě, že chrápáním splašil aligátory na dvě míle od ostrova
Mezitím tiefling pohybující se výlučně nahý spolu se svým bratrem vlkem asi pochopil, že jeskyně budou v zemi, tudíž začali hrabat pěknou jamku - asi na kuličky. Jak to vypadalo, je těžké popsat. Následně oba dva spořádaně zvedli nožičku a vymočili se do jamky, označujíce si tak teritorium.
Orkská válečnice, na kterou dolehl následek prochlastané noci, využila příležitosti. Přidala se k zablešené dvojici a jamku pak dle vybraného orčího bontonu i zahrabala. Postarší trpaslík využil chaosu a vyměnil si mezitím plenku. Drow uslyšel za sebou plížícího se koda v porcelánu, či vlastně zlomyslného a negry nesnášejícího mladšího vousáče, a taktně mu ustoupil. Mladší trpaslík udělal čest své rase a místo toho, aby drowa srazil, zabořil se po hlavě do písku. Což bylo mimochodem důkazem, že jeho amulety jsou pěkné šunty. I přesto stačil udělat dostačující kravál, aby k sobě přivolal ostatní.
Vychrtlý mág postával kolem a soustředil se na magické proudy v okolí, ale vypadalo to spíš, jako kdyby měl zácpu. Mladý trpasličí Rytmus byl po vytažení z písku použit jako bagr a vykousal jeden průchod do tunelu. Druhý průchod otevřel starší trpaslík výbušninou, třetí vykopala statná orčice lopatou, kterou urvala z nepovedeného inženýrského počinu trpasličího kmeta.
Svědci mohou potvrdit, že tunely byly vykopány téměř za rekordní čas díky druhé přítomné orčí nymfě, která se rozhodla svou písní podpořit kopání, což se jí i povedlo. Každý se chtěl před jejím hlasem co nejrychleji zahrabat.
Mág pronesl, že se na vstup musí nejprve připravit a vytáhl umaštěnou velkou knihu anatomie - podezřele ohmatanou a olepenou na jedné určité stránce, se kterou zmizel ve křoví. Drow s orčicí se vydali mezitím do jednoho tunelu. Trpaslíci do druhého a vlčí děti do třetího. Drow našlapoval s lehkostí a elegancí, orčice opačně, což mělo za následek, že nejen všechny breberky, ale i pasti utekly.
Vlčí děti zjistily, že jeskyňka není zas tak útulná, neboť se na ně propadl strop. Vlk s tím chlupatějším ocasem dopadl lépe než ten druhý. Ten byl pěkně zřízený. Tak si kecnul před jeskyní a za asistence svého bratra se začal doslova vylízávat z ran.
Mladý trpaslík nebral rady staršího vážně a aktivoval jeden nástražný mechanizmus. Následně starší trpaslík začal zdrhat. Zdrhalo se mu těžko, uvědomil si, že to není díky dřevěným hnátám, ale jezdci, který si ho osedlal. Nastala mela, mladá modrá krev prohrála krocení starého valacha díky špatné uzdě, která sice byla z masivního zlata, ale to není pro trpasličí umělý chrup překážkou. Starší trpaslík mu ukousnul uzdu, shodil ho a i se zlatem mu zdrhnul. Když se Rytmus oklepal, zjistil, že mu v cestě ven stojí obří balvan.
Mezitím elfka přišla ke křoví a pomalu do něj vstoupila s dotazem, za jak dlouho bude mág s přípravou hotov. Ten, jakmile uzřel elfku, hotov byl úplně a omdlel. I elfka se poté předklonila jak vězeň pro mýdlo a sebrala z kouzelníka nějakou breberku, avšak netušila, že tou dobou už jedna breberka s bičíkem (a ne jedním) sprintuje k ní smyslů zbavená, jako žralok, který ucítil čerstvou krev. I vzal to s rozběhem ten rebelský Robin Hood a zabořil svůj šíp doprostřed připraveného terče. A podle hlasitého zařvání držitelky terče výborně. Následně se ukázala hobitova vynalézavost, flexibilita a neostýchavost v ladění nástroje. Probraný mág byl mile překvapen, neboť mu elfka rytmicky odsouhlasila, že se smí přidat. I naladil si také nástroj a začal koncert. Z křoví se linul pestrý chorál.
Válečník s obouručákem poklekl před zvučné křoví a prohlásil, že stromy mají duše, a pozvedl svůj hlas k písni také, aby si mohl nábožně promluvit s křovím, které mu odpovídalo. Orčí bardka nemohla strávit, že zpívající křoví je populárnější než ona, a rozhodla se vyhledat vlčí děti ve snaze je přesvědčit, ať počůrají to křoví a tím spálí tu drzou konkurenční dřevinu. Orčí válečnice mezitím opouštěla jeskyni z důvodů zjistit, co se děje tam venku, ale než vylezla, našla jen pohvizdujícího si mága a magora sprintujícího do jeskyně.
Drow mezitím našel nějakou páčku, kterou otevřel na povrchu ostrova tajnou šachtu. Když se navracel, byl převálcován oplechovaným válečníkem, hrajícím si na pendolino. Když se sbíral na nohy, jen zaslechl, jak si válečník tam vepředu prohodil pár slov pro sebe. „ Nesrazili jsme něco? Vážně, já jsem nic neviděl?“ Válečník pak běžel dál a zašuměl do místní bažiny, kde ze sebe následně strhal zbroj a věnoval se ranní hygieně, na kterou ten den nebyl ještě čas.
Mezitím většina našich hrdinů, ano hrdinů, neboť jen hrdina či blázen by dokázal pobývat na tom ostrově, zírala do nového tunelu. Byl nádherně pestrý, plný barev a obrázků i run, které vypadaly jako umělecké dílo, až na to, že některé obrázky byly opravdu strašidelné.
A tak vlčí děti otočili prdelky, zvedly ocásek a začali tunel zpátky zahrabávat, orčice hodila do místnosti pár šutrů a následně sekerou rozmlátila pár run, druidská krotitelka plevele, hmyzu a nadržených hobitů vhodila do vchodu dva drny nějakého plevele a tuhle podívanou ukončil starší trpaslík, který vhodil do vchodu bombu…
Prostě se každý s moderním uměním vyrovnával po svém.
Následně někde hluboko pod nimi lich dívající se do koule zření ztratil signál od vchodové kamery. Dílo dokončil mladý Rytmus, který se nějak dostal přes balvan věznící jej v jeskyni bouchnutím lahve šampaňského.
Mág teprve poté přečetl zaházené a omlácené runy, které se klikatily na zemi jako had rudé barvy. Bylo tam cosi o cestování mlhou a rudé stezce krve, cosi o tom, aby si dali pozor na zelenou, ale barva noci, že je pouze pro opravdu odvážné… a podobný paskvil naznačující, že kdokoli dělal mozaiku v chodbě, byl buď barvoslepý, jako trpaslík, nebo jedl lysohlávky.
„Kecy,“ ozvalo se z davu a vešli do chodby na vlastní pěst.
Jediný, kdo zůstali venku, byla bardka, druhý hobit spící v lodi, veslaři a vlčí děti. I tiefling zvětřil, že samice je pořádná samice a zvednul přední ruce a ocáskem udělal helikoptéru, aby jí naznačil, že se mu líbí. Asi kroutil špatným ocáskem, neboť to orkská umělkyně nepochopila, ale protože byla počestně vychována, tak čapla rohatce a začala z něj drhnout tu špínu a zaschlou krev. Při tom procesu zjistila, že ten tiefling vlastně není až tak ošklivý, jak se zdál obalený bahnem.
Sebranka šílenců se procházela uvnitř kopce se znakem umrlčí hlavy a narážela na podivné obrazce. Mladý trpaslík musel mít nějaký dost dobrý matroš, či mu odmítli žádost registrace na horké lince sebevrahů, protože byl svým chováním šíleně sebevražedný, neboť ze všech přítomných měl nejmenší pud sebezáchovy. Otevřel si uvnitř labyrintu malý obchůdek se suvenýry a amulety. Drow už z trpaslíka mírně pěnil, neboť přehlídl pro jeho blýskavé cetky past nastraženou u truhličky a málem se propadl do hlubiny sto stop na zánovní sadu bodců zdobených kostrami.
Mág takticky šel ve šlépějích orkské válečnice, které rozsvítil sekeru, aby lépe viděla. Ukázalo se tak, že má v batohu proviant i na cestu zpátky (živého králíka, který bedlivě sledoval okolí). Začala být šílená mlha, ve které se doslova začali ztrácet, a nejen lidé. Mág, orkyně a starší trpaslík vybavený nově nalezenými inženýrskými brýlemi zmizeli beze stopy v oblouku, ze kterého mlha vycházela.
Hobit s drowem, trpaslíkem a elfkou dorazili mezitím k velké zelené hlavě ďábla s černou otevřenou tlamou tak asi velikosti průměrného sebevraha, který by se do ní chtěl vecpat. Hlava a tlama zabíraly celou jednu stěnu chodby, zatímco doleva se táhly ty divné mlhy. V tlamě byla černota tak temná, že v ní mizelo veškeré světlo. Hobit Casanova okamžitě musel strčit mečík hlavě do tlamy a vzápětí o něj přišel, zbyl mu z něj jen jílec. Zahradnice sáhla hluboko do zákoutí svých šatů a vytáhla nohatého pavoučka, kterého potkal stejný osud jako mečík. Drow se začal mračit více, neboť to vnímal jako urážku své pavoučí bohyně.
Mezitím se mág s orkyní octil v malé v místnosti s páčkami na zdi a bez jediného východu, orkyně chtěla bezmyšlenkovitě použít všechny páčky, zatímco mág byl proti, ale pěst orkyně byla depresivnější, než pohled na zombii. Opět chaosu využil postarší trpaslík, který se tam ocitl taky a hlavolam v klidu vyřešil. Následně se otevřela cesta kolmo nahoru ven z vězení. Pár okamžiků nato se trpaslíkovi na hlavě otevřel klobouček-deštníček, neboť mladý Rytmus se nechal od shora pozdravovat (rozhodl se zlou mlhu polykající družinu… pomočit).
Drow už to samou láskou nevydržel a objal mladého trpaslíka. Tak moc mu chybělo objetí! Navracející se válečník s obouručákem při pohledu na ně dostal nápad, nač chodit k lichovi, když může přijít lich k nim, a začal na mlžném oblouku mačkat jeden ze tří zásuvných kamenů zářících různými barvami, které dobrodruhové do té doby paličatě ignorovali. Patrně to pokládal za dveřní zvonek.
Hobit byl tak zdrcen, že si drow vybral trpaslíka a ne jeho, že spáchal sebevraždu skokem do ďábelské tlamy. Od té chvíle po něm nikdo nenašel stopy. Drow se vzdal neúspěšných pokusů mrštit do ďábelské tlamy i trpaslíka Rytmuse a všiml si, že se tři ztracení z mlh vracejí úplně jinudy, než kudy odešli. A poněkud mokří.
Mezitím lich v hlubinách začal uvažovat o tom, že se přestěhuje, pokud ten magor nepřestane zvonit, ale k tomu nakonec nedošlo, neboť hrdinové přišli na správnou kombinaci a tím zlikvidovali mlhu. Prostě zatlačili na všechny barevné kameny… najednou. Jakmile mlha zmizela, zjistil válečník, že je v úzké jeskyni a že vlastně trpí klaustrofobií. Zpanikařil a začal znovu zdrhat ven.
Drow nadopovaný zážitkem z objetí bez ostychu pokračoval dál, ale byl teleportován na začátek labyrintu těsně před panicky utíkajícího se válečníka, který se mu za cesty kolem stačil představit a opět ho převálcovat. Jediný problém byl, že tentokrát se drow octl venku beze zbraní a zbroje, v celé své nahé temné kráse. Zlodějský teleport tu tedy chyběl! Druhý pokračoval dále mág, který byl následně teleportován do místnosti s kamennou ještěří sochou s čtyřma rukama, z nichž jedna byla ulomena. On kupodivu o svou zbroj a zbraně nepřišel. Co mu to bylo platné se dozvíte jinde a jindy.
Tou dobou se totiž lich Xykon rozhodl, že si bere pauzu a tohle dobrodružství se dohraje příště
Záznam sepsal nadšenec Daelgar
Postavy a obsazení:
Franta Škrtátko, lidský učedník věže mágů s ohmatanou knihou lidské anatomie – Rognor
Hobit s bičíkem, Casanova z řádu Boha Pomsty a první oběť smrtonosných pastí – Jesper
Časnačaj Rytmus, trpaslík aristokrat s amulety mnoha bohů a značkovými teniskami – Thanalos
Nexusis – drowí čaroděj se stylem a elegancí – Mossin
Gruna (Astra) – orkyně bardka, mistryně převleků a cosplay, ubohého hlasu – Flairica
Norgas – trpaslík mág, inženýr s dřevěnýma nohama z myslícího hruškovníku – Taharis
Sir Delirius Tremen, pán z Bubeňákova – lidský aristokrat z hradu s nízkými stropy, trpící klaustrofobií, schizofrenií a bez krátkodobé paměti (zato s velice omláceným čelem) – Kechi a Orkelt
Farina – elfí druidka s fetišem na pavoučky a podobné lezoucí věci – Avelion
Obahněný tiefling s vlkem – Altash
Spící hobit odmítající se koupat – Viktor(ie)
Orkská válečnice s hebkým králíčkem a pádnou rukou, jejíž deník někdo snědl (doplňte jméno) - Carpio
)... odkaz o co jde sem tu už házel dřív.
s naší představivostí asi smíchy umřeme.
). Nevim co má kapr za auto... ale tam by se jelo VW Tuareg a zpátky Hyundai Santa fe (obojí veliký 4x4 SUV... takže zavazadla ani sníh nás nepřekvapí). Ještě no neni úplně jistý... stoprocentní jistotu budu mít asi zejtra.
pro 