Mise: Scarlet Monastery

Čtenáři, prokletí kletbou života.

Věřte tomu, jestli čtete tento text, tak jsem Vás přelstil a nemusím již řešit odpadávající kousky masa, sklerózu, anorexii a jiné věci. Protože je mi Vás líto, neboť jste sužované dušičky, tak jsem se Vám rozhodl přenechat některý svůj majetek, který Vám může usnadnit problémy Vašeho života.

Ogatixovi, jehož maso není vůbec špatné, zanechávám svojí sbírku zlatých zubů, které jsem nashromáždil od potulných dárců a mrtvol ze hřbitova.

Lady, která má nervy z mlhy, zanechávám své náhradní  očně-ušní krystalky, nechť  své mindráky ventiluje na své družině i na dálku.

Ygraine věnuji svůj opotřebovaný váleček na nudle. Jestli v něm najdeš nějaké zuby, tak si toho nevšímej, někteří zákazníci se bránili dravěji, než jsem čekal.  Vem s tím prvního chlapa po hlavě, který se ti bude líbit, a bude tvůj.

Mágům zanechávám svého švába narozeného v Outlandu, je nadopovovaný magií, kterou i kálí. Smíchával jsem jeho výkaly  s lepidlem a používal to jako magické přemostění... co s tím vymyslíte Vy, je na Vás, ale nevím kde teď běhá... naposledy jsem ho potkal v Undercity.

Hawke věnuji své dráty na drátování kostí. Sdrátuj si milého a bude jak laňka.

Thanalovi zanechávám své šicí potřeby, nechť ti intuice řekne, co s tím máš dělat, když tě snoubenka naš...e.

Aerin věnuji svojí kostěnku (kroužkovku). Pečlivě jsem sbíral všechny humanoidní zuby a drátoval je do úhledné zbroje.

Elimu: svojí sbírku masožravých červů, nechť je nechá čas od času proběhnout po své nemrtvé hračce a neucítí zápach tlejícího masa.

Společnici z nočního klubu zanechávám svou měsíční mzdu.

Grešli dávám svůj náhradní sekáček na maso, aby Ti lépe šlo obchodování.

Taharisovi: měch na vodu vyrobený z trolského močového měchýře a svůj prsten zvratků – neolizuj ho.

Engiie: hadřík s leštěnskou na mrtvé potahy.

Kechimu předávám svoji rozptylovací mantru.

Alatheasovi: svoji domácí palečnici.

Veline zanechávám svojí malou truhličku se sbírkou jedů.  Dávej si pozor, některé jedy jsou i magického původu či kletby, na které neexistuje lék.

Elyon zanechávám svůj kartáč na vlasy a blechy, já jej již několik let nepotřebuji.

Fel'talahovi zanechávám svoji blond zánovní paruku, at se nebojí ukázat v celé kráse.

To vše Vám zanechávám pod jedinou podmínkou: přeji si být pohřben se svými pravými pozůstatky či alespoň s jedním z nich. Vím že jeden má Šarlatová krusáda v klášteře.  Jedná se o pravou holenní kost. Poznáte jí díky magii a slov vyrytých do ní: Bez světla není stínu.  
Dále prosím, nekontaktujte mé pozůstalé, neboť by mě zabili.

Po příchodu do Tirisfal si družina nejdříve obstarala převleky a za pomoci magie upravila své podoby. Povel "zajmout Šarlaty" si ovšem vyložili někteří po svém.  Nebo se prostě Šarlati nechtěli nechat chytit zaživa.




Druhým krokem jejich plánu bylo získání hesla, které jim mělo zajistit vstup do kláštera. Tím hůře, že se heslo prý mění každého dne při ranní modlitbě. Po chvilce nedůvěry, kdy se prohlásili za skupinku přeživších ze Stratholme a prokázali pečetními prsteny, odhalili slabost jedné z hlídek: koláčky. Ogatixův manový muffin nakonec naklonil přísnou stráž k milosrdnosti nad ztracenými bratry a sestrami, takže je nejen propustil do chodeb řádu, ale heslo jim pošeptal.



Než se stačili rozkoukat, byli jedním z meditujících mnichů zaměněni za očekávanou eskortu z Hearthglenu, která měla doprovázet mistra exorcistu a nového opata, který měl nahradit toho, jenž byl nedávno úkladně zavražděn Opuštěnými. Okamžitě byli uvedeni do mučírny, kde právě místní kat pracoval na slepém elfovi a dvou nemrtvých. Elf hovořil mnoha jazyky, z nichž jeden zněl jako démonština a další jako nějaká plazí řeč, očividně byl tedy posedlý a kat se z něj pokoušel dostat marně jakékoli informace. Aviannina přesvědčivá role exorcisty nakonec měla za následek to, že jim byl elf v okovech a na řetězu předán, aby jej mohli odvést "do Hearthglen", kde prý mají mnohem vybavenější speciální místnosti.





Vědomi si toho, že mají vzbudit co nejméně pozornosti, a přeci najít místo, kde jsou střeženy Daelgarovy ostatky, zkusili se nenápadně vetřít za několikery zavřené dveře, přičemž jednou unikli žaláři jen za cenu vlastní výmluvnosti a jednou sežrání jen díky tomu, že dokázali včas zhodnotit situaci, velikost psích čelistí a vycouvat.




Již se zdálo, že odejdou nejen s nepořízenou, ale i s oním posedlým zajatým elfem navíc (kterého mimochodem Ygraine několikrát přidusila a při-omráčila, protože se choval naprosto nepřístojně), když v tom vstoupili do knihovny. Studující a tiše debatující členové řádu jako by se na okamžik rozplynuli či rozdvojili - elf cukající se na řetězu upozornil na úkaz v jednom z mnoha výklenků síně. Přesýpací hodiny z bronzu, které se vznášely kousek nad čtecím pultíkem.




Když se znovu zadívali dopředu, stali se svědky scény, kterak z jedné z místností vyběhl šarlatový mág s křikem, hodil jakousi kostí po strážném se slovy: "Jde po mně, chce mně zabít, je to démon, pomoc!"
Pak proběhl přímo skrze družinu, následován nevěstou se zakrváceným závojem a válečkem v ruce. Strážní se rozběhli za dvojicí, jen jeden s kostí se otočil na patě a utíkal směrem na druhou stranu, k velkým zavřeným dveřím. V komnatě, ze které vyběhli, družina spatřila ležící polonahou ženu s dýkou v ruce... když se ji ale zkusili dotknout, ruce jí prošly, jako by tam nebyla. Navíc se někteří netajili tím, že osoba ve svatebních šatech a závoji jim připomněla nemrtvého Daelgara. I ten jeho váleček na nudle.
Jenže Daelgar před několika týdny zemřel...
Vize, či co to bylo, byla ta tam.

Bronzové hodinky jako by vnímali jen oni, šarlatoví mniši ne. Stejně tak, jako by členové řádu celou scénu neviděli, nebo se odehrála v úplně jiné době, dál pokračovali ve svých debatách a studiu. Ygraine tedy hodinky nenápadně vzala a uschovala, zatímco ostatní se zkusili dostat ke dveřím, kterými ve vizi odešel strážný s kostí. Jenže v cestě byl ten největší mužský, jakého kdy viděli.


Herod trval na tom, že cizí bratři a sestry nesmí rušit započaté večerní modlitby v chrámu a dovnitř smí vpustit jen očekávaného opata z Hearthglenu. Kapitánovou pádnou rukou zvolený upovídaný Surmallien tedy sňal helmu a představil se jako opat. Věci pak vzaly rychlejší spád - zatímco za asistence inkvizitorky Whitemane vedl večerní kázání o třech Ctnostech a snažil se vlít do duší posluchačů krom lásky ke Světlu i lásku k bližnímu svému a celému světu (na což valná většina modlících se reagovala brbláním, škrabáním se za uchem a krčením čela), zbytek skupiny se pokusil prohledat boční krypty.
Bez úspěchu.




Když byli členové řádu vyzváni, aby se rozešli k modlitbám do svých cel a přemítali o vyslechnutém, a když se inkvizitorka zdržela v rozhovoru s nejistým opatem, nabídli se falešní šarlati jako dobrovolná úklidová četa chrámu. Konečně pak v nádherné stavbě osaměli, pozhasínali většinu svící a použili uzmutý klíček k otevření posledních dveří - těch od sakristie.

V místnosti určené k přechovávání obřadních rouch, relikvií, knih a předmětů používaných k modlitbám, nalezli i množství artefaktů, ze kterého jim přecházely oči.
I když měli co dělat, aby uhlídali nenechavé ruce elfa s páskou přes oči, který se na slepce náhle pohyboval nezvykle obratně a přesně, věděli jedno: nepřišli sem krást, jen získat Daelgarovy ostatky.
I nalezli je v samotném středu sakristie, obklopené magickou runou a doplněné svitkem s pečetí řádu.
V okamžiku, kdy oba předměty vzali, rozezněl se nad nimi katedrální zvon na poplach.

Urychleně otevřený teleport byl nestabilní pro přítomnost ochranné magie v sakristii... a kvapný průchod na druhou stranu nejen zrušil jejich proměnu... až v pevnosti jim došlo, že s sebou přivedli i onoho divného nahého elfa.
Ygraine jej zpacifikovala a bronzové hodiny předala k uschování do trezoru pevnosti - jak se ale ukázalo, již druhý den ráno byl na jejich místě jen bronzově zbarvený písek.

Daelgarovy ostatky byly až do doby pohřbu svěřeny do péče mágů k prozkoumání, stejně tak svitek, který k nim šarlatoví připojili.