Mahpeeho pohřeb a co následovalo

Zlá zpráva zasáhla nás, velký Mahpee Skychaser opustil tento svět. V pondělí se konal jeho pohřeb na malém hřbitůvku za kempem Taurajo. Mnoho taurů se s ním přišlo rozloučit a pozadu nezůstali ani příslušníci jiných ras. Za orky nás přišel navštívit válečník Drodgal, za elfy poctila svoji přítomností Aerin Windsong z Elrendarské pevnosti a až z dalekého severu přijela ve jménu taunků Mawa Frosthoof.



Hlas Velenáčelníka Orkelt Thunderhorn započal svou pohřební řeč, ve které chválil svého přítele a žádal Pramataku Zemi, aby ho přijala mezi své, neboť si místo mezi nimi bezpochyby zasloužil. Poté, co skončil svoji dojemnou řeč, vyzval hosty, aby i oni projevili Mahpeemu poslední úctu, než bude jeho tělo následovat duši do světa duchů. Hosté splnili Orkeltovo přání a každý z nich pronesl pár slov na Mahpeeho počest.
Nakonec přinesl Orkelt velký koš, v němž se nacházely věci zesnulého taura. Misky, kožešiny a jiné osobní věci vyskládal k hranici a pak vzal slavný Mahpeeho totem a položil mu jej na nehybnou hruď. Pronesl ke svému příteli i k Pramatce Zemi poslední slavnostní slova a zapálil hranici. V tu chvíli dav na hřbitůvku ani nedutal a jen pozoroval, jak tělo předchozího Hlasu obalují a stravují plameny.  



Po chvíli ticha, do něhož se ozývalo jen praskání ohně, poprosil Orkelt všechny přítomné, aby se přesunuli na slavnostní hostinu, která již čekala v kempu. Celé osazenstvo se tedy přesunulo tam.

Tauři z Tauraja mezitím připravili vše potřebné k hostině: lavičky, oheň, ale co hlavně, jídlo. Na této hostině představil Orkelt ostatním jeden poslední úkol, kterým ho pověřil před svým skonem Mahpee. Vytáhl z kapsy zdobený hrot šípu a prohlásil, že tento hrot byl potřen jedem, který nakonec vzal Mahpeemu život. Jejich úkolem bylo vystopovat a dopadnout toho, jenž ten šíp vystřelil, aby už nikomu v Pustinách nemohl ublížit. Účastníci hostiny velmi rádi přislíbili, a tak se již teď chystá trestná výprava za neznámým střelcem. Tento úkol však určitě nebude jednoduchý, neboť nevíme, kdo a kde náš střelec je. Naštěstí nám přislíbilo pomoc hned několik zkušených lovců-stopařů a také Mawa Frosthoof prohlásila, že se pokusí poradit s duchy.
Snad nám Pramatka Země v tomto nesnadném úkolu pomůže a snad nás Mahpeeho duše povede.

Malá galerie povedených screenů:

---

Všem přítomný velmi děkuji za účast a chtěl bych je i další pozvat na pokračování našeho úvodního taurského eventu.
Účastnili se: Aerin, Drogdal, Mawa, Bravehoof, Misae, Kamara, Mahpee a já (za případné zkomoleniny jmen se omlouvám, snad mě za to nebudete strašit ve snech )
GM podpora: Astrae

Přijďte blíže a slyšte, jak započal hon na Mahpeeho vraha. Družina na trestné výpravě se sešla ve středeční podvečer v Campu Taurajo a netrpělivě očekávala výsledky vizí a rady s duchy. Mawa Frosthoof prozradila dobrodruhům, co jí duchové ukázali. Prý viděla jakoby skrz oči někoho jiného městečko u moře, plné lodí a goblinů. To mohlo být jen jediné místo: Ratchet!





Hned po svém příjezdu do města goblinů zamířili honci do hospody, kde si ork Drodgal okamžitě objednal něco ostrého k pití. Zelený šenkýř mu toto přání ihned splnil, ale na nalezený šíp a otázky lovce Hurkena se tvářil ne úplně přátelsky. Místo odpovědí jim spíše nabídl dobré jídlo a tvrdé pití. Ihned po příchodu dalšího hosta si ale taurenů a jejich přátel přestal všímat a okamžitě začal obsluhovat příchozího, kterým nebyl nikdo jiný než slovutný pán Ratchetu, Hlavní inženýr Hordy atakdále Gazlowe. Ten, aby zvětšil už tak slušnou výšku, vyšplhal na sud s kořalkou, takže se menším taurům díval přímo do očí. Chtěl vědět, co se to tu děje a když mu ukázali šíp, okamžitě prohlásil, že to jeho práce není. Neměl však ani tušení, o čem je řeč. Jakmile se ale dozvěděl o smrti Mahpeeho, rázem posmutněl, vytáhl velký kostkovaný kapesník a div se nerozbrečel. Bývalý Hlas Velenáčelníka tak překvapuje i po smrti, neboť z Gazlowa vylezlo, že ho dost dobře znal. Po chvilce vzlykání si ale vzpomněl na bandu nájemných vrahů, kteří měli podobné šípy a před pár dny divoce slavili v hospodě a šenkýř si k tomu přidal, že pořád mluvili o tom, jak dostali velkou zakázku. Říkal také, že se utábořili nedaleko odsud, prý u nějaké oázy.



Povzbuzeni touto stopou nechali stopaři brečícího Gazlowa v Ratchetu a sami se vydali k úpatí hory u blízké oázy, kde očekávali tábor lovců odměn a konečnou spravedlnost. Nemilé však bylo jejich překvapení, když na místě kempu našli jen zdemolovaný stan, dva mrtvé vrahy a několik zabitých kentaurů. V troskách stanu pak Kamura objevila toulec šípů, totožných s tím, kterým zastřelili Mahpeeho. O vinících tedy už nešlo pochybovat a zdálo se, že Osud potrestal vrahy po svém.



Jenže pak si lovkyně Misae všimla podezřelých stop. Podle nich se zdálo, že ne všichni lovci odměn skončili bídně rukou a kopyty kentaurů. Jeden z lovců mohl být zajat a uvězněn. Pokud tedy onen zajatec zůstal jako poslední ze všech nájemných vrahů, bylo nutné ho získat z kentauřího zajetí a po zásluze potrestat, případně z něj dostat vše, co ví o Mahpeeho vraždě.

Tábor kentaurů na okraji oázy však byl velmi dobře hlídaný. Nomádi byli v přesile čtyř na jednoho. Tauři proto museli vymyslet nějakou taktiku. Mawin pokus přivolat proti kentaurům živly se setkal s neúspěchem, s možným řešením ale přišla elfka Aerin a lovec Hurken. Aerin totiž navrhla odlákat je s pomocí svého vlka, zatímco Hurken zpozoroval velkého koda, jenž se procházel po oáze. Kombinací tohoto vznikl plán, ve kterém elfčin vlk Galak a Hurkenův lev Akecheta společnými silami vyplašili koda a ten naboural přímo do řad kentaurů.



Ani ne za pár minut boj skončil a těch několik těžce raněných kentaurů taureni hned dorazili. Rozčarovaní však přišlo co nevidět, když zjistili, že zajatý vrah sice v prackách kentaurů byl, ale už není. Jeden z umírajících se taurům vysmál, neboť ten, koho hledají, už dávno odvedli k jejich chánovi a nemají dost času na to, aby eskortu zastavili. Nebo ano? Hurken totiž nalezl primitivní mapu Pustin, ve které ale bylo jedno místo označené velkým černým X. To je náš nový cíl!

---

Tímto vám děkuji za příjemně strávený večer u eventu s tauříky. Omlouvám se také za to, že nedorazil náš záporák, ale když nic jiného, zaimprovizovali jsme to a máme námět na další event, i když je to taková znouzecnost.
Hráli: Misae, Aerin, Kamura, Drodgal, Mawa, Hurken (to su já)
GM podpora: Astrae (děkujeme i za zahrání Gazlowa)
Těším se na pokračování.

Nechť bubny znějí a lyry hrají o lovu na Mahpeeho vraha, který byl zajat smrdutými kentaury a odvlečen kdovíkam. Nechť si pěvci pamatují, jak jsme tohoto černého služebníka dopadli.



Na Křižovatkách byl stopařům nabídnut nocleh a dobré jídlo, ale hned ráno museli pokračovat v honu. Podle mapy, již ukořistil Hurken, měli kentauři předat své rukojmí jiné patrole a ta jej měla odvést pryč. Když však dorazili na místo shledání, zjistili, že celá eskorta byla pobita orky a zajatce kentaurů vzali (jak jinak) do zajetí.



Ten trol vypadal jak z legend o tajných vrazích a zločincích. Seděl však před nimi, svázaný a bezmocný. V nenadálém hněvu na něj tauři prudce udeřili, avšak trolí zabiják se jim pouze vysmíval. Přiznal se k vraždě Mahpeeho, ba dokonce se jí chlubil.

Výslech však téměř okamžitě přerušil poplašný zvon. Druhá eskorta kentaurů, která si měla zajatce vyzvednout, zaútočila na orkský bunkr, v němž věznili trola. Misae vystrčila zvědavě hlavu z bunkru a téměř o ni přišla. Tauři se po boku orků postavili kentauřím nájezdníkům na odpor a za pár chvil slavili vítězství. Bobužel, trol využil zaneprázdněnosti svých věznitelů k útěku. Viděli už jen jeho záda, jak jim unikal do savany. Ihned se za ním pustili, ale trol byl rychlejší; mohli ho nanejvýš jen sledovat, dohnat ne. Jeden z Misaených šípů jej však dokázal škrábnout na noze.



Lehce poraněný vrah jim tedy zmizel ve Skučících jeskyních, místě, kam i naši hrdinové váhali vstoupit. Pro mír Mahpeeho duše ale neměli na vybranou. Jakmile vstoupili do Jeskyň, ucítili zvláštní pocit malátnosti, jako by se nacházeli v nějakém snu. Čím hluběji postupovali, tím hůře se jim rozeznávala hranice mezi snem a realitou. Několik členů výpravy dokonce vidělo, jak se rostliny mění v hady a kameny v želvy. A když Misae spadla do průrvy a ošklivě si natloukla, shodli se, že dál nemohou. Vraha už nejspíš roztrhaly bestie v jeskyních, takže spravedlnosti bylo učiněno zadost. Pomohli Misae z průrvy a zamířili k východu.



Tam však překvapili trolího zabijáka, který si ošetřoval zranění. Dal se před nimi na úprk, ale po zásahu Kamuřinou holí a následném šípu od Misae do kolene poznal, že prohrál. Upadl pod palmu a čekal na poslední ránu. Všem otázkám na vraždu se jen smál a řekl jim, ať se do toho nepletou, že by se stali součástí příliš vysoké hry. Mahpee byl jen pěšák, jen zrnko, které vítr odfoukl z hromádky. Orkovi Drodgalovi nakonec došla trpělivost a než mohl kdokoli zasáhnout, mrštil ukecanému trolovi na hlavu těžký balvan. Ať už měl zabiják odpovědi jakékoliv, už je nikomu sdělit nemohl.



Jediným vodítkem zůstaly pouze jeho zbraně a kus černé látky s podivným znakem, který měl u sebe. Snad tedy s jejich pomocí najdeme stopu a rozkryjeme skládačku, kterou za sebou nechal bývalý Hlas Velenáčelníka.

Malá galerie povedených screenů:

---

Tímto všem účastníkům děkuji za ze začátku trochu ospalé, ale nakonec velmi akční a příjemné RP. Rozhodně mi to ten den zvedlo náladu.
Hráli: Drodgal, Misae, Kamura, Juzbuk (Nebo Jukbuz, teď nevím) a já
Speciální efekty: GM Astrae
Screeny: GM Astrae
Námět: Mahpee
Režie: Orkelt
Trolovi hlavu kamenem o hmotnosti pětadvacet kilogramů hodem z výšky dvou metrů rozbil na malinkaté kousíčky: Drodgal
Losa naučil míchat beton a podepisovat složité pojišťovací formuláře: Jurgen Wigg

Cesta dlouhá leží před našimi hrdiny, aniž by kdo z nich tušil, kam až je zavede.




Po dlouhé noci na Křižovatkách si přivstali, jelikož snad s výjimkou orka Drodgala nikdo z nich nemohl pořádně usnout, a zamířili opět do Ratchetu, který jim už v minulosti sloužil jako cenný zdroj informací. Se zbraněmi od trolího vraha na zádech, s pěnezmi pečlivě ukrytými před kapsáři a s novou chutí do pátrání vyhledali zdejšího kováře a odborníka na zbraně (tedy aspoň to říkal jeho vývěsní štít)


Goblin je přivítal typickým úsměvem a ihned se jich nonšalantně zeptal, co si přejí. Jeho „příjemný“ úsměv však okamžitě zmizel, když Kamura vyložila zabavené zbraně na stůl. Kovář od nich okamžitě odskočil a křičel, jako kdyby před něj položili daňové přiznání. Pořád jen opakoval, že s tím nemá nic společného a ať to od něj drží dál. Takové věci prý přinášejí smůlu do obchodu.




Kamura však všechny překvapila svou drsností. Udeřila na goblina, ať kouká zpívat, jinak se mu může stát pár nehezkých nehod. V kombinaci s děsem ze zbraní tím nešťastnému maloobchodníkovi přivedla zajisté trvalé trauma. Nakonec z něj však vylezlo, že zná někoho, kdo by mohl vědět víc, ale že je to strašný tvrdohlavec, navíc trochu paranoidní, protože někdo, kdo si vydržuje zlobří gorilu, musí mít zdravou dávku paranoi. Potíž je ale v tom, že bydlí, daleko, daleko na jihu, až v Gadgetzanu.
Tohle naše hrdiny nepotěšilo, ale měli snad na výběr? Vypadli z kovárny, nechali otřeseného goblina za sebou a u tamějšího taxikáře si zakoupili letenky do Tanarisu. Wyverny letěly rychle, takže se již brzy kryli před štiplavým pouštním větrem.

Gadgetzan je výsměch téměř všemu, v co tauři věří, ale nebylo zbytí, museli jej prohledat. Obyvatelé jim s hledáním příliš nepomáhali, místo toho jen nabízeli svoje zboží, po nějaké době však Kamura s Hurkenem zavítali do většího obchodu, taktéž se zbraněmi, zatímco Drodgal venku naháněl zlaté prase. V onom obchodu se dočkali podobně vlezlého úsměvu od prodavače, jako v Ratchetu, tenhle se ale nenechal vůbec rozhodit.




Ani když Kamura vyložila zbraně, tvářil se, že něco takového vidí poprvé a i přesto ho to vůbec nezajímá. Marné byly výhružky nebo prosby, i když bylo jansé, že něco ví, neřekl prodavač nic. Takhle se to táhlo notnou chvíli, během níž goblin několikrát zavolal stráže a zavřel obchod, stejně tak jemu bylo několikrát pohrozeno věčným hněvem Lidu, ale nakonec tomu všemu musel učinit přítrž Drodgal, kterému utekl zlatý čuník. Naštvaný vstoupil do obchodu, vyslovil tak dvě tři věty a potom poprosil goblina, jestli by mu nepomohl s hledáním zlatého prasete. Na zlato i na prase obchodník slyšel, takže orka s radostí následoval.




Radost ale hned zmizela, když jej ork hned za branou čapl, spoutal a odnesl k šibenici o kus dál, kde jej pověsil za nohy. Tauři to jen sledovali opodál, jak Drodgal zvládá něco, co se jim nepovedlo. Výslech začal i přes to, že si goblin stěžoval na příliš mnoho krve v mozku a že omdlí, načež mu Drodgal řekl, že pokud má v mozku moc krve, milerád mu nějakou odborně odebere. Goblin ale nakonec opravdu omdlel, takže se Drodgal šel podívat po nějaké tyči, kterou by ho probral. Toho ale využil mazaný prodavač, který to celé samozřejmě předstíral, aby se vyvlékl z pout a utekl. Ke své smůle ale uprchl přímo do náruče taurů.

„Mluv! Řekni co víš!“ řval hrozivě Drodgal a třásl zeleným mužíčkem, až z něj dukáty lítaly. Toto odlehčení způsobilo, že se mu začínala paměť vracet. Nazval se již zabitým člověkem, ale stejně požádal dobrodruhy, aby mu splnili poslední přání, poté že jim všechno řekne. S tím mohli souhlasit. Goblin po nich chtěl, aby zajistili, že se jeho oblíbená zlobří gorila vrátí na těch pár dní jeho života do jeho služeb. Prý si teď prolévá hrdlem jednu bečku za druhou v baru v přístavu.

Přístav naštěstí nebyl daleko a tak se pátrači spolu s goblinem šikovně uvázaným na Drodgalových zádech rychle přemístili. Onen zlobr opravdu seděl v baru, do kterého se sotva vešel a i přesto, že se vešel, měl kvůli tomu dost potíže se zády. Když uslyšel, že jeho páno ho chce zpět, rázně odmítl, protože mu prý vůbec neplatil. Žádal mnohem vyšší plat a dokonce si dovolil říct, že chce dovolenou. Při každém ústupku, který za něj tauři udělali, goblin na orčích zádech bolestně zavyl.




Zlobr se nakonec ukázal jako dobrák, souhlasil a tak mu jeho nového majitele předali, aby ho mohl opatrně rozvázat. Goblin si pak rozpomněl, odkud ty zbraně zná. Sám je totiž vyrobil a vyrábí pro tajemnou bandu, která prý sídlí v Booty Bay, ale že je nemůžou nikdy najít, to oni si najdou je a to pouze v případě, že prokážou, že jsou jich hodni.




Takže tam vedou další cesty? Na nový kontinent a do spárů zločinu? Co všechno ještě budeme muset podstoupit, abychom se dozvěděli pravdu o Mahpeeho úmrtí a měli klid v duši?

---

Děkuji všem účastníkům a zároveň se omlouvám za velice pozdní záznam. To víte, prokrastinace je hnusná věc :X
Hráli: Drodgal, Kamura, Misae, Juzbuk, Hurken
Speciální efekty a kostýmy: GM Astrae
Screeny: Kamura
Námět: Mahpee
Režie: Orkelt

Osud si s námi hraje podivuhodné hry. Poslyšte o tom, jak naši hrdinové odputují na druhý kontinent, aby zjistili pravdu.



V Ratchetu už na ně čekala loď, která je měla dopravit do Booty Bay ve Východních královstvích. Plavba neprobíhala nijak divoce, ale stejně se některým členům výpravy udělalo z houpání trochu nevolno. V Booty Bay zamířili po chvilce dohadování do pirátské krčmy, kde se chtěli vyptávat na skupinu vrahů, která má zde mít podle jejich přítele z Tanarisu sídlo. Hned ve dveřích narazili na nic netušícího cestovatele, kterého návštěvnice ze severu přátelsky pozdravila. Bobužel ve svém rodném jazyce, kterému človíček nemohl ani za mák rozumět. Více než čtvrt hodiny ho tauři mučili pokusy o domluvu, během nichž se nějak dokázalo zjistit jeho jméno. Chudák cestovatel si oddechl, když ho tauři nechali na pokoji a šli se ptát osoby nejpovolanější: šenkýře.



Ve světě těchto dobrodružství se často stává, že když se hrdinové zeptají hospodského, (který tradičně ví nejvíc) samozřejmě nic neví. To však platí jen do chvíle, než ho doposud čistý a čestný hrdina nezačne sprostě vydírat. Nejinak tomu bylo v tomto případě, kdy Kamura s Mawou začali nebohému živnostníkovi v baru tancovat. Otřesy taureního tance způsobovaly, že se celý lokál otřásal. Nakonec si goblin chtě nechtě vzpomněl, že někdo podezřelý sedí nahoře na terase a tauři ho nechali, ať brečí nad rozbitým nádobím po vlastnoručně přejeté babičce.
Na terase se však nacházeli dva takoví podezřelí. První vyšetřování u mladé černovlasé dívky neneslo ovoce, ale u kladení otázek jednookému orkovi narazili. Svým chováním jasně dával najevo, ale v hospodě byl příliš sebejistý a cítil se v obklopení strážemi bezpečně. Tauři se proto rozhodli počkat si na něj venku a obsadit všechny východy, aby jim nemohl pláchnout.



Jenže když k onomu pokrytí vchodů došlo, už jim ork syčel za rameny, že se musí sejít, ale ne tady. Nechtěl, aby je někdo viděl spolu, takže se měli všichni sejít na hřbitově za městem. Podivná zpráva nenechala nikoho chladným a způsobila, že se (až na slušně vychovanou Mawu) nikdo neobtěžoval pomoci poloztracené elfce která naléhavě hledala místo pro ustájení svého vlka.



Na hřbitově jim ork povyprávěl o tom, co mu velká vražedná organizace způsobila. Měl stejný důvod ji nesnášet a chtít ji sabotovat, jako tauři; zabili mu totiž bratra. Pověděl jim o tom, že vrazi mezi sebe nepřijímají nikoho, kdo neprokáže, že je jich hoden, a proto musí někoho zavraždit…nebo přimět vrahy, aby si mysleli, že někoho zavraždili. Potíž byla v tom, koho si vybrat. Jednooký ork jim navrhl tři cíle: Správce přístavu, který má v oblibě lov exotických a ohrožených zvířat, dále pirátského kapitána Žlutovouse a nakonec lichváře, který odírá víc jak polovinu přístavu. Jeden z nich musel prostě zmizet a to tak, aby bylo jasné, že za jeho zmizením, potažmo vraždou, stojí oni.



Je tohle způsob, jak pomstít Mahpeeho? Prolomit své morální zásady a vzít život někomu, kdo s jejich potížemi nemá nic společného? A jak hluboko ještě budou muset hrabat, než objeví pravdu?

---

Děkuju všem za RP, na které jste čekali. Bohužel si ještě budete muset chvíli počkat, mnoho z našich milých taurů má zrovna zkouškové a bylo by nesolidární pokračovat bez nich.

Hráli: Kamura, Mawa, bezejmenný taurenský voják Taharis, pan M jako jednooký ork a Hurken
Náhodní kolemjdoucí, kteří byli bezohledně přehlédnuti: Filas jako nebohý cestovatel, Poloztracená elfka v klobouku s vlkem, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl, omlouvám se
Kostýmy a speciální efekty: GM Astrae
Fotodokumentace: Kamura a GM Astrae
Scénář: Mahpee
Režie: Orkelt

Hrdina je zvláštní titul. Opravňuje vás dělat věci, které obyčejným lidem nejsou dovoleny. Hrdinu se nikdo neodváží zastavit, třebaže jde proti zákonu a zdravému úsudku.




Jak taurením pátračům sdělil jednooký ork, museli odstranit jednoho z cílů, které jim určil. Jako oběť na oltář pravdy byl vybrán správce přístavu, známý svým bezuzdným zájmem o exotické zvířecí kožešiny a nelítostností v otázce obchodu a termínů.
Plán byl celkem prostý. Hurken a Kamura (neboť o ostatních členech výpravy jako by se slehla zem) předstoupili před správce, goblina Partymixe, s klecí, v níž byl zavřený Hurkenův bílý lev Akecheta. Toho potom vydávali za úlovek, který by rádi prodali odborníkovi. Partymix na první pohled působil jako zaneprázdněný goblin, ale jakmile se zmínili o Akechetovi, jeho tvář se rozjasnila a když spatřil vzácné zvíře, už už si představoval jeho hlavu nad svou postelí. Nadšený neobyčejnou nabídkou ani nesmlouval. Na Hurkenovo znamení však Kamura otevřela klec a Akecheta vyběhl jako…no, jako lev. Osazenstvo skladiště se v panice rozuteklo s výjimkou Partymixe. Toho v tom zmatku Kamura dobře mířenou ranou na hlavičku omráčila.




Další postup byl jednoduchý. Kamura vyběhla ven ze skladiště a vyvolávala paniku v Booty Bay, že se stala tragédie, že velký lev roztrhal a sežral Partymixe a teď je volný. Akecheta mezitím běžel do džungle jako štvané zvíře. V tom zmatku si nikdo nevšiml Hurkena s goblinem na rameni, který vklouzl do moře a plaval pryč.
Znovu se sešli na hřbitůvku za městem. Když se tam mokrý Hurken přiřítil, číhala už Kamura ukrytá v křoví. Po orkovi ani vidu, ani slechu. Odpočali si a Partymixe předali do rukou tauřího válečníka, který je doprovázel, aby bývalého správce odvedl do Grom’golu. V tom se objevil jejich starý známý. Byl nadšený jejich dobrou prací a nešetřil superlativy na popisu paniky ve městě. Jakmile se však pokusil říct jim něco o zabijácích, které hledali, vyletěl ze stínu nůž, který se lehce zaryl hluboko do zelenáčovy lebky. Někdo vykřikl, že tady nikdo zpívat nebude a zmizel. Hurken s Kamurou zůstali sami s mrtvým orkem. Nadávky a lání nad smrtí jejich informátora ale netrvaly dlouho. Museli uklidit tělo a vrátit se do městečka dřív, než si jich někdo všimne.




Občané Booty Bay jsou velmi přizpůsobiví, když přijde na změny. V momentě, kdy se ukázalo, že divoký lev je pryč a už neohrožuje jejich obchody, věnovali vteřinu ticha Partymixovi a vrátili se ke své práci. Pro naše taury však měla začít nejtěžší část zkoušky. Hned na prvním patníku ve městě našli dopis adresovaný Hurkenovi. Neměli vůbec tušení, odkud znají jeho jméno a stejně zmatenými je nechal obsah dopisu.







Ani Hurken, ani Kamura na hádanky příliš nejsou a tak si nad dopisem drahnou chvíli lámali hlavu. Kvílení opilých námořníků příliš nepomáhalo…anebo ano? Po delší době námořníkův zpěv a potácení se po molu vnuklo Hurkenovi myšlenku. Plachty a zločin najdou v Booty Bay, vládce moří by mohl být žralok pověšený za ocas…ale co zbytek? Za žralokem postával jen velký gobliní inženýr se svým velkým teleportérem a snažil si nevšímat si orka, který poblíž bušil do ožralů. Tím orkem nebyl nikdo jiný, než Drodgal, který se konečně ukázal. Překvapeni a zároveň potěšeni tím, že se Drodgal zase našel, Kamura s Hurkenem mohli pokračovat dál. Goblin jim pyšně oznámil, k čemu jeho stroj funguje. Je to transportér, který je dostane do Gnomereganu, pod zasněženým Dun Moroghem. To odpovídalo druhé části hádanky a tak požádali goblina, jestli by je tam neodeslal.




Po výstupu z teleportéru byli všichni zcela logicky překvapeni. Gnomeregan vypadal…no, nebylo to nic, na co by byli tauři z plání zvyklí. Technologie všude, kam se jeden podíval. A hned po příchodu je přivítal nějaký podivný člověk v šatech. Požádal je, ať ho následují, jsou prý očekáváni. Uvedl je do své kanceláře ve velké podzemní hale. Pogratuloval taurům (a orkovi) k úspěšné a promyšlené vraždě a nabídl jim práci. Kladných reakcí se ale nedočkal, protože pátračům šlo výhradně o odpovědi. Jednatel vrahů jim však nechtěl ani v nejmenším říct, koho mají hledat a kdo je zodpovědný za smrt Mahpeeho. A to ani když se Drodgal neudržel a rozsekl mu stůl vedví. Nabídl jim ale, že jim může s oním objednavatelem zařídit schůzku, pokud chtějí. Takovou tauři nabídku samozřejmě neodmítli.




Dočkáme se konečně odpovědi na jednu z nejpalčivějších otázek? Nebo jen vlezeme do slepé uličky a pasti? Kdo a proč doopravdy nechal zabít Mahpeeho? Modleme se k Pramatce, aby to nezůstalo ve hvězdách.

---

Díky za celkem hezké rp, i když se dostavilo víc organizátorů než účastníků.
Hráli: Kamura, Hurken, Drodgal
Scénařovky: Morbin v roli Partymixe, orka a úředníka
Speciální efekty: GM Astrae
Fotodokumentace: Astrae a Kamura
Scénář: Mahpee
Režie: Orkelt

a trošku romantiky, když se blíží ten Valentýn :

Jak dlouho už jste na cestách? A jak dlouho ještě hodláte jít? Stojí vám pravda za všechnu tu námahu? Tím spíš, když může být tak strašná, že jí nebudete chtít věřit.




Trvalo to několik dní, ale nakonec přišla taurenům prostá zpráva. Raven Hill. Opuštěné město Šerohvozdu daleko na severu mělo tedy být místem schůzky. Pátrači ale nešli sami. Z Kalimdoru přicestovaly nové posily: tauří lovec, druidka a ork. Pátrací skupina se tak rozrostla, což bylo jen dobře.




Cesta do Šerohvozdu proběhla hladce. Trolové, piráti ani divoké bestie se je neopovážili napadnout. Skoro to věstilo klid před bouří, která je měla čekat. Šerohvozd není hezké místo. Taurům se z něj ježily chlupy, orkům cenily zuby a mazlíčci lovců se každou chvíli odpojili od výpravy, aby očichali okolí, zda se neblíží nebezpečí.




Raven Hill byl ale prázdný a jeho smutné, opuštěné domy tiše hnily v potemnělém lese. Nikde nikdo, ani když prohledali každý skřípající dům, nenašli ani stopu po tom, že by tam v nejbližší době někdo byl. Pak ale Akecheta zavětřil a pustil se přes hřbitov na sever od Raven Hillu. Po chvíli následování bílé šelmy to už pátrači spatřili také: nafialovělý opar sedící na kopci nad hřbitovem. A na kopci stál velký dům, v němž si očividně někdo udělal malé vojenské ležení. Okolo domu postávaly hubené postavy nemrtvých vojáků. Taury a orky přivítal jeden takový. Seděl na kostnatém koni, vystrojený v černé a tmavomodré zbroji a zlotřile se usmíval. Představil se jako Igor a pozval je dovnitř na malé pohoštění.




Malé pohoštění ve skutečnosti byla menší hostina, na které chtěl Igor vyjednávat. Přestože mu nikdo nevěřil, nakonec se ke stolu usadili. Jídla na stole se ale zprvu nikdo ani nedotkl. Igorovo vystupovaní bylo zpočátku příjemné, ale po chvíli se dost rychle změnilo. Rázně jim naznačil, že okolnosti Mahpeeho úmrtí bude nejlepší nechat na pokoji. Prozradil tím, že je služebník objednavatele vraždy, ale ani Drodgalův očekávaný výbuch spravedlivého hněvu jej nevyvedl z rovnováhy. Pouze orkovi ukázal napřažené kuše nemrtvých okolo nich a vyzval jej, aby se uklidnil. Nalil si vína a požádal své hosty, ať si nabídnou z pochutin na stole. Měli po cestě hlad, ale přesto ochutnali velmi opatrně. Ani fakt, že Igor jedl ze stejného, je příliš neuklidnil. Poté jim Igor vysvětlil, o co vlastně jeho pánovi šlo. On a Mahpee měli kdysi jakousi dohodu, v níž šlo o nějakou hůl, podle Igora velmi mocnou. Mahpee ale jeho pána podvedl a hůl někam skryl. To ho rozzuřilo a poslal na něj vrahy. Teď ale netušil, kde se hůl nachází a proto si pozval pátrače, aby jim dal nabídku. Pokud mu pomohu najít onu hůl, mohou se ještě vrátit domů. V opačném případě si nadělají smrtelné nepřátele.




Právě teď toho měl Drodgal až dost. Vyskočil jako čert z krabičky, převrhl stůl a sápal se po Igorovi, věren své přísaze, že zabije každého, kdo měl v Mahpeeho smrti prsty. Igor ale stačil proklouznout, zatímco se v hodovní místnosti strhla mela. Nemrtví se vrhli na orky, taurové na nemrtvé a jejich zvířata jim pomáhala. Drudika Etany se proměnila v šelmu a trhala hnijící maso svými zuby a drápy. Hurken s druhým lovcem neměli moc místa na střelbu, takže okolo sebe máchali sekerami. A orkové? Ty ovládla krvežíznivost a tak každou nemrtvou věc v dosahu bez milosti vrátili do mrtvého stavu.




Tak se dokázali probojovat ven, kde už nebylo ani vidu ani slechu po Igorovi. Zato se k nim blížilo něco mnohem horšího. Igor si totiž s sebou přitáhl obrovského hnuse, který se k nim sunul rychlostí ledoborce. Hurken vyskočil do kodího sedla a zavelel útěk. I když se orkům nechtělo nechat tak velkou potenciální trofej jen tak, všichni nasedli na své oře a odjížděli, co jim síly stačily.




Nezastavili se, dokud nepřijeli k hranicím Stranglethornu. Tam vyšla najevo ošklivá pravda: podezření bylo oprávněné, Igor jim nabídl otrávené jídlo. Pátračům se začínaly dělat mžitky před očima a nejhůř ze všech na tom byl Drodgal. Jed mu už pronikl do krevního oběhu a způsoboval mu horečky a únavu. Nebylo nazbyt, museli se dostat co nejrychleji do Grom’golu, kde by mu dokázali pomoci.




I v Grom’golu měli potíže s vyléčením otrávených pátračů. Rozhodli se proto, že zde zůstanou, dokud nenaberou dost sil na to, aby se mohli vrátit vzducholodí domů, kde odevzdají zprávu svému Hlasu Velenáčelníka. To však trvalo hezkých pár dní, ale po otravě jedem se nic nesmí uspěchat.




Jakmile však účinky jedu vyprchaly díky pomoci zdejších léčitelů i druidky Etany, rozdělila se výprava na dvě skupiny. Hurken, Drodgal a Kamura se vydali zpět na vzducholodi, zatímco ostatní odlétli na wyvernách do Booty Bay, aby odpluli lodí odtamtud. Cestou vzducholodí se naštěstí nic nepřihodilo ani Drodgalovi, kterého účinky jedu ještě pořád úplně neopustily.




Když vzducholoď přirazila ke stráním Thunder Bluffu, už tam na ně někdo čekal. Nebyl to dav ani náčelník, ale pouze medicinman. Přivítal je zpět doma, ale zároveň jim vzkázal, že na ně čeká ještě jedna cesta. Hlas Náčelníka Orkelt na jejich příchod čeká ve vsi Taurajo. Předal jim také protijed a nějaké pití, aby se před posledním odletem mohli občerstvit.




V Tauraju kromě Orkelta čekala i hostina. Pokuřující taur přivítal znavené dobrodruhy, nabídl jim neotrávené maso a vyptával se jich na výsledky jejich pátrání. Třebaže zprávy, které dostal, nebyly veselé, nezdálo se, že by byl Hlas nějak rozmrzelý. Pochválil je za jejich snahu a prohlásil, že až se spolu vrátí do města, dostane se jim hrdinských poct a i když nezjistili, kdo doopravdy stál za vraždou jejich přítele, Mahpee je určitě vidí a je na ně hrdý.




Sotva domluvil, objevila se na jednom místě u ohně průzračná postava. Byl to sám Mahpee Skychaser, který sestoupil z Věčných lovišť, aby osobně poděkoval za jejich zápal a houževnatost, kterou prokázali na své dlouhé pouti. Omluvil se, že za svého života tajil svůj příběh, ale rozhodl se to napravit a tak vyprávěl pátračům vše, co se odehrálo. Řekl jim o holi i o svém nepříteli, před kterým ji skryl. Také jim řekl, že ji nesmí nikdo najít, protože její moc je příliš velká na to, aby činila dobro. Nakonec jim všem ještě jednou poděkoval, požehnal a rozplynul se jako obláček dýmu. Po duchovi nezůstalo ani stopy.




Tak končí příběh jedné smrti a hrdinské výpravy za pravdou. Ale kdo ví, možná bude někdy pokračovat. Cesty Osudu a vůle Pramatky jsou nevyzpytatelné. Nechť nám dává Pramatka Země sílu a moudrost ve dnech příštích.

---

V první řadě nemohu dělat nic jiného, než omluvit se. Půl roku je přece jen hrozně dlouhá doba na sepsání záznamu. Zadruhé se omlouvám za to, že u některých postav mi prostě vypadla jména.
Hráli: Kamura, Drodgal, Etany, Caelir jako ork, tauří jezdec na raptoru, Malar, Hurken
Scénářovky: Mahpee jako Igor a jako on osobně
Speciální efekty: GM Astrae a/nebo GM Caelir (pardon, už si fakt nepamatuju, jak to bylo )
Fotogalerie: Kamura
Scénář: Mahpee
Speciální poděkování: Ježíši Kristu a Pramatce Zemi za to, že už to máme za sebou
A samozřejmě také všem zúčastněným. Ishnu-aloh-porah!