Archiv - Kronika starého Šerohvozdu + Svobodní

Události, které předcházely současnosti a zformovaly Hlídku do stávající podoby.

(převzaté ze starého fóra SWL a Gamenode)

Jak to bylo se Šerohvozdem dříve?

Místní Hlídku vedla s většími či menšími úspěchy Reemi Tenemi, která posléze zmizela za hory a doly s milencem bývalé kontroverzní vládkyně Stormwindu Wellenis. Po ní přešlo velení na prvého z důstojníků jménem Angelus - současný Lord a velitel. Na něm bylo zajistit prosperitu města a bezpečí země. Oficiálně spravoval všechny jižní marky, což znamená Westfall, Šerohvozd a zemi kolem velkého jezera.

Darkshire se slušně držel, i když pomalu došlo k dalšímu ochlazování vztahů se Stormwindem (pod správou kancléře Reaga) a naopak - navázání kontaktů s Alterakem, tehdy ještě pod vedením královny Erinyes Foulmoon, a Severními markami pod správou Lady Latume. Tyto kontakty se Stormwindu pochopitelně nemohly líbit, neboť došlo k oslabení jeho mocenské i vojenské pozice.


Ve Stormwindu (který vyměnil při poslední volbě Reaga za kancléřku Veralyn) kynuly obavy z rostoucího vlivu Šerohvozdu a jednou z posledních společných akcí, které se účastnili i bojovníci z alteraku, byla likvidace všudypřítomných nemrtvých (Áno, ta slavná Hniloba, která odhalila "charaktery" v SW). Pak se Stormwind odmlčel s jakoukoliv pomocí téměř na půl roku.

V období klidu byly nadále posilovány vztahy s alterakem, ovšem za cenu menšího salonního skandálu, kdy si alteracká vládkyně v Šerohvozdu uschovala až podezřele vysoké množství financí (jak bylo později zjištěno, odebraných Stormwindskému výběrčímu daní na mostě mezi Severními markami a trpasličími zeměmi - nač platit daně někomu, kdo vás nechrání, že?).


Vzhledem k situaci kolem financí byli k odpovědnosti za ztrátu financí na neutrálním území, případně jejich uchování, pohnáni správci Severních i Jižních marek. Velitel Angelus byl nucen přijmout razantní zvýšení daní, následně byl propuštěn. Lady Latume bylo nakázáno uhradit trojnásobek ztracené částky jako pokutu královské pokladnici, nadto byla ponechána v žaláři, údajně kvůli vyšetření nařčení z praktikování nečisté magie.

Po krátké poradě v Šerohvozdu bylo rozhodnuto. Správce Angelus byl namaskován za kněze a vzhledem ke zkušenostem z mládí byl převlek velice věrohodný. Po fingovaném odvedení Lady Latume kvůli vyšetřování nařčení z nekalých praktik, následoval rychlý odlet přes Severní marky do Alteraku. Oba správci byli přijati královnou Erinyes a Angelus byl v návaznosti na poslední události povýšen do šlechtického stavu.


Následoval plán na uklidnění situace ve všech zemích a bylo uzavřeno pevné spojenectví království Alteraku, Severních a Jižních marek. Do dalších voleb na kancléře Stormwindu měl být vyslán jeden z předem vytipovaných lidí, aby mohl zavládnout klid. Leč nestalo se tak. Právními kličkami a rychlými neupřímnými sliby členům řádu Šarlatového plamene (ooc: Norg zakázal markám hlasovat, jinak jsme to měli v kapse) bylo dosaženo znovuzvolení Veralyn, vydání zatykače a vypsání odměny za polapení Lorda Angeluse i přinesení hlavy Lady Latume, a pokračování celkového úpadku.

Lord Angelus po zralé úvaze opustil s částí posádky Šerohvozd, aby neohrozil tamní obyvatele, a na čas pobýval ve Stromgarde. Po zničení Alterackého hradu černými draky se veškerá infrastruktura - i s pomocí rudých draků - přesunula právě do oné pevnosti, kterou dala Lady Sinanda k dispozici. Po krátké době se v Severních markách překvapivě objevili i někteří členové řádu Šarlatového plamene, kteří byli nedlouho po tom, co při volbě odevzdali své hlasy správkyni Veralyn, "odejiti" ze Stormwindu a okolních území.







Dále jen krátce, neb se nejedná o historii Šerohvozdu:
po příletu Deathwinga zmizela jak bývalá královna Sahni - asi se zašila na Sever, tak královna Erinyes, kterou těžce oželeli všichni, nejvíce však elf Seitheach. Králem byl prohlášen Jesper - do té doby královský vrah. Pod jeho vedením se dařilo držet království do jisté míry stabilní i přes těžký nápor nemrtvých, a uvažovalo se o obnově pevností. Taktéž se chystala královská ženitba, byť měla být nevěstou elfka - hraběnka Tryela - dříve Foulmoon, se kterou měl král dcerku. Ze svatby z (ne)pochopitelných důvodů sešlo a Tryela i s dcerou na čas zmizely, chráněny smrtonošem Volcanosem.


Po zjištění příčiny zrušení sňatku vzaly okolnosti rychlý "sešup". Bylo plánováno dočasné uvěznení krále, vláda rady a odstranění problémové "kněžky", nejlépe umlčení přemírou jižního ovoce a protažením přes žraloky v moři. Leč, informace se přes důvěřivou nemrtvou dostala ven a většina spiklenců raději opustila pevnost. Král zanedlouho vstoupil ve svazek manželský právě s onou kněžkou a rozklad království Alterackého byl během krátké doby bezmála dokončen. Královna zakladatelka Sahni Alteracká se musela v hrobě obracet. Při pokusu o převrat oddělená skupina pokračovala dále pod názvem "Svobodní".

Jak to bylo se Svobodnými?

Po odletu ze Severních marek a opuštění domova ve Stromgarde putovala skupina trasami možnými i nemožnými. Cesta za novým domovem byla hořká, trnitá a nikdo nevěděl, zda se setká s úspěchem. Místa pobytu se střídala jak na běžícím páse... Theramore, Outland, Surwich...a na každém místě přišlo něco nového. Vrátili se staří známí a naděje na vysněný klid znovu ožila. Veškeré zápisy z událostí, ať již to je cesta po mořích, nebo tvrdá přistání, prožili Svobodní na cestě za místem, kterému se dá říkat "doma".

Tam, kde něco končí, něco nového začíná...

Loď se kolébá na vlnách, námořníci zkušeně a s jistotou běhají po ráhnech, všude je slyšet hlahol posádky a křik trpasličího kapitána, jenž rozdává rozkazy. „Jaký kurs máme nabrat, Lorde,“ ptá se muže ve stříbrné zbroji. Tázaný přehodí plášť přes ramena a odvrátí zrak od pevnosti Stromgarde. „Kalimdor,“ odpoví stroze. Trpaslík pokrčí rameny a začne hulákat na námořníky. Po krátké chvíli se náporem větru napnou plachty a loď mizí za obzorem. Po delší době strávené na moři se před lodí objeví pevnina. „Lorde, vidím pobřeží Kalimdoru!“ hlásí hlídka ze strážního koše. „Mhm, dustwallowský močál. Máme zde přistát?“ ptá se kapitán muže stojícího vedle něj. „Zakotvěte u jednoho z ostrovů, třeba tam u toho většího,“ dostalo se mu odpovědi. Kotva byla spuštěna, ovšem ne na dlouho. Po zevrubném průzkumu se ukázalo, že nitro ostrova se hemží nagami, i když zde byly známky pobytu lidí. Ve chvíli, kdy z kopců zazněl i řev draka, bylo rozhodnuto o změně kotviště. Kapitán navrhl přístav Theramore a „lordem“, jak jej oslovoval, bylo k tomuto přistání i svoleno, ovšem, bylo na něm vidět, že má velké obavy – ale z čeho? K molu v Theramore přirazila loď v podvečer.


Z velitelského můstku byl nádherný výhled na město osvětlené zapadajícím sluncem. Kdesi za mužem ve zbroji skříply dveře a ozvaly se tiché kroky. „Theramore vypadá nádherně, jako by nás vítal,“ vyrušil Lorda z myšlenek vlídný hlas. Oslovený se pousmál a přikývl. Z poza rohu se vykolébal trpasličí kapitán. Žena v tmavém šatu, stojící po boku Lorda se urychleně stáhla nazpět do kajuty a ten večer již se na palubě neukázala. „Loď je v pořádku a ukotvená, ale bejt váma, tak tu dneska vostanu. Nevíte, esli nás tu nechaji. Jenom posádce jsem dal volno. Jsou vyprahlí a chtějí se pobavit, aby ne po takovejch dnech na moři“, ohlásil trpaslík, podrcl trojcípý klobouk a s přáním hezkého večera se vypravil na pevninu do nejbližšího lokálu.


Druhý den ráno zburcoval posádku rachot a řev. Paluba lodi byla plná vojáků z Theramore a trpasličí kapitán, žmoulaje konec vousů mezi prsty, odešel do kajuty pro Lorda. „Echem, někdo tady z přístavu by s váma rád mluvil“, vymačkal ze sebe po chvíli větu kapitán. „A je nějákej nabroušenej.“ Lord bez zbytečných řečí pokývl na nesouhlasně se tvářící dámu v kajutě. „Vím, co si o tom myslíš, ale věř mi a schovej se.“ Neřekla na to nic, jen sebrala z lůžka jakýsi vrnící uzlík a padacími dveřmi v podlaze se odebrala do podpalubí. Jak za ní zapadly, obrátil se nazpět na trpaslíka. „Nesmí se dozvědět o nepříznivých věcech, když nebudu poblíž, pokud máte rád sebe, svoji loď i posádku. Rozuměl jste, kapitáne?“ „Rozuměl, Lorde, dáme si všici bacha, a teď pojďte, ať se tam venku něco nesemele.“ Na palubě už netrpělivě stepoval důstojník místních stráží. „Jsem kapitán Evencane – a vy jste Angelus Spacis, Lord Alteraku a bývalý velitel hlídky Šerohvozdu.“ „Ano, to jsem“, odvětil klidně tázaný. Zpoza důstojníka se vynořil jakýsi šedivý člověk, od pohledu úředník, rozdělal poměrně objemný svitek a začal číst: „Angelus Spacis je obviněn ze zrady a pobuřování proti království stormwindskému. Proto bude tato loď zadržena, vy vzat do vazby a vyčkáte na rozhodnutí Lady Jainy Proudmoore. Pokud budete klást odpor, vy i s posádkou budete pobiti.“ Dědek dočetl, kapitán stráží pomalu potěžkal meč v ruce a promuvil. „Nuže, jaké je vaše rozhodnutí?“ Lordovi nezbývalo nic jiného, než souhlasit. „Dobrá. Skloňte zbraně a půjdu s vámi.“


Těžko jim mohl vysvětlovat, že podpalubí skrývá někoho, kdo by v takovéto situaci nadělal z lodi i vojáků hromádku popela, představa to byla sice lákavá, ale následky už nikoliv. Lord byl odveden a skončil v místním posádkovém vězení. Dny plynuly jeden jako druhý – pomalu už ani nevěděl kolik jich bylo. Nespatřil ani nikoho z posádky a začínal se obávat té nejhorší varianty událostí. Jeden večer se ale otevřely dveře a do cely vešel kapitán, který ho zatýkal. „Půjdete se mnou, Lady Proudmoore vás chce vidět.“ Angelus byl s pouty na rukou převeden do věže, kde sídlila místní vládkyně. Nevěděl, co má čekat. „Lady, přivedl jsem vězně na váš rozkaz,“ oznámil kapitán suše a poodstoupil. „Tak to jste vy ten muž, co dokázal nadělat problémy celému Stormwindu a těžkou hlavu tehdejším kancléřům?“ otázala se Jaina. „Co s vámi? Proč jste sem připlul?“ Angelus jí v klidu vypověděl celý svůj příběh až po chvíli, co doplul do zdejšího přístavu. Nevynechal ani důvody, proč je zde a co se semlelo ve Stromgarde.


Lady Proudmoore jej bedlivě vyslechla a vynesla verdikt. „Nerada činím takové zkoušky, ale dám vám možnost dokázat, že dostojíte svých slov a slibů...když se navrátíte zpět.“ Než se Angelus nadál, odříkala jakési kouzlo a on se ocitl v kobce, kde se válely lidské ostatky, mučící nástroje všude kolem, pod nohama čvachtala voda a ohavně to tam páchlo, ovšem, okovy z jeho rukou zmizely. Zůstala otázka, jak ven. Nestačil se ani zamyslet, když se ozval syčivý hlas ne nepodobný pokusu draka o lidskou mluvu. „Hsss, lidská večeře!“ Krve by se v Angelovi nedořezal, ale zkoušet to nehodlal. Z hromady kostí, povalujících se v kovové panně opatřené bodci, vytáhl meč. Snad se s ním ubrání prvnímu nebezpečí a s trochou štěstí se úspěšně utká se vším, co mu bude bránit v cestě za svobodou. Do cely se začal sápat ohromný samec nagy s trojzubcem v pařátech a na těsné ploše se strhla lítá holomajzna. Naga syčela jak goblinský papiňák, Angelus do ní dřístal mečem a snažil se nenechat napíchnout na trojzubec. Těžko říci, jak se to stalo, ale naga byla odzbrojena a osekána do skladnější podoby. Nyní byl zajatec volný a s mečem v ruce hledal, kde nechal tesař, či spíše kameník, díru. Jediná cesta ven vedla, zdá se, pod vodou. Angelus vkročil do prohlubně v podlaze, která vzbuzovala jen pramálo důvěry. Šplouchlo to a v mžiku se plácal po krk ve vodě. Naštěstí byla docela čistá a kdesi pod nohama viděl odlesky světla, pravděpodobně z jiné části kobek.


Nadechl se a zmizel pod hladinou. Tunel pod vodou byl jen krátký a na druhé straně se nacházelo schodiště ven. Odkudsi shora zazněly hlasy a po schodech dolů si štrádoval trpaslík, který nijak neprojevoval radost z nezvané návštěvy. Angelus neváhal a útočný jedinec byl rázem o hlavu kratší. „Co když je jich venku víc?“ blesklo mu hlavou. Malou chvíli přemýšlel a pak začal z bezhlavé mrtvoly stahovat svrchní části oděvu a navlékat je na sebe. Trochou bláta si přilepil i něco trpasličích vousů a takto vyhastrošen vyšel do schodů. Vykoukl ven. Kolem se pohybovalo mnoho nag, na kopci zahlédl černého draka a kus od něj napravoval nějaký gnom cosi, co |Angelovi připomínalo létací stroje, co kdysi viděl v Ironforge. Využil příležitosti a okamžiku překvapení, srazil gnoma na zem a zatáhl za něco, co považoval za ovládání. Pohon nástroje zkázy zařval a celá ta hybajdokola odnášela alterackého Lorda pryč nad moře. Když už si myslel, že má vyhráno, začalo to v motoru kuckat a prskat. Kontrolka paliva ukazovala na ukazatel T (jako Tanaris) značící sucho v nádrži. Přistání do moře rozhodně nebylo hladké a ani další cesta se neobešla bez potíží. První překážkou byl ostrov plný pirátů. Ten se však dal obeplavat. Pláž byla nedaleko a želvy na ní nevypadaly nepřátelsky. Angelus se oklepal jak mokrý pes. Jeho cesta byla už téměř u konce. Upevnil meč k opasku a rozběhl se směrem k věži, jejíž střecha vykukovala nad stromy. Byl už velmi blízko přístavu, když mu cestu zatarasila skupina murloků. Než stačil cokoliv udělat, zazněla palba z pevnostních děl a murloci se rozlítali a rozprchli na všechny strany. Doběhl k branám Theramore a zanedlouho už stál naproti Lady Proudmoore.


„Vidím, že jste přežil“, pronesla. „Nyní vám sdělím podmínky, za kterých budete moci zůstat v Theramore: Za prvé, loď i s posádkou odpluje z přístavu. Za druhé se vzdáte veškerých šlechtických nároků a práv. Za třetí na vás použiju kouzlo, s jehož pomocí budu vědět, kde se nacházíte.“ Angelus po chvilce rozmýšlení se vším souhlasil. Když loď odpluje, zas se tolik nestane. Šlechtická práva sice měl, ale vidět byly spíše jen ty povinnosti... už odsouhlasil i horší věci. Bylo na něj sesláno kouzlo a měl si počkat na rozhodnutí druhé strany – tedy Stormwindu. Z toho měl mnohem větší obavy. Sražení ega tří po sobě jdoucích kancléřů není jen tak. Pousmál se. Za zkoušku to ale stojí. Následující den dostal překvapující vyjádření sepsané od písařů Theramore i Stormwindu potvrzující, že nebude stíhán na území Theramore a přilehlém okolí, pokud se vzdá všech titulů a neopatří si vlastní palác a kukačky s vodotryskem. V případě porušení oněch nařízení bude domluva zrušena. Poslední položce bylo jen těžké odolat, ale co se dá dělat. Zabydlet se dá i jinde, než zrovna v přístavu.

Úklid

Začalo to prostě, ostatně jako vždy. Hledal se goblin se šikovnýma rukama. Přesněji řečeno goblinský obchodník s "nejlepšími koženými výrobky" z Booty Bay. "Nejlepší odění, úchyty, toulce, stany, vaky. Nejkvalitnější na světě!" řekl by o sobě. Jeho věci vydržely možné i nemožné a žádný goblin ani jiný tvor takové kvality výroby nedosáhl. Ostatní goblini jej vinili z používání nekalých praktik, ale pravděpodobnější se zdálo, že nikdo neodhalil jeho know-how. Nakonec bylo něco pravdy na obojím. Ale nepředbíhejme. Přesně tenhle goblin se měl vypravit do bažin kolem Theramore a přesně jej se vypravila hledat pětičlenná skupina lidí, kteří chtěli pomoci, případně neměli do čeho píchnout. Od bran vyjeli čtyři. Angelus, Saifor, Tryela a Volcanos. Po dvou mílích se k nim přidala i Sinanda, která se podle svých slov "nemohla ve městě ukázat". Tak jich tedy jelo pět.


Cesta ubíhala v příjemném hovoru potažmo zabíjení komárů a byla přerušena jen jedním nemilým setkáním s partou dezertérů. Opravovali starou rozbouranou věž ve snaze z ní vytvořit cosi obyvatelného. "Hej hola, co se k nám přidat!" vyzval okolojedoucí skupinu jeden ze zarostlých a naprosto nevojensky neupravených individuí. "Přidejte se vy k nám," zahulákal v odpověď Saifor a měl se k cestě dále, ovšem dezertéry nabídka zaujala. "Co z toho budeme mít?" "Čestnou smrt", broukl kdosi z těch pěti, ale Saifor uvedl odpověď na pravou míru: "Moc, zlato a Světlo!" Odpověď vagabundů byla obdobná, leč zamítavá: "Moc a zlato berem, na Světlo ti víš co..." Více ani nestačili říct. Saifor se po rouhačské odpovědi nakrkl, a než by murlok řekl "otorinolayngologie", promluvil Saiforův meč a bylo po všem. Cesta mohla pokračovat.


Těžko říci, kdo přehlédl odbočku k Mudsprocketu, ovšem na to, že je pod kopyty koní a tlapami tygra rozhodně něco jiného, než zpevněná cesta, přišla Tryela. "Nejdeme poněkud špatně?" optala se opatrně. "To je...hmm, zkratka," konstatoval Volcanos. "Jo, je to dál, ale o to horší cesta," nasadila tomu korunu Sin a zakřenila se na vedoucí jezdce. Nestačili se handrkovat dlouho. Jeden z bystřejších pozorovatelů totiž zahlédl v moři pohybující se zeleně živou pohybující se zeleň. Goblina ve vyztužené vestě. Po chvíli vyptávání bylo zjištěno, že tenhle goblin rozhodně do kůží nedělá - hlídá cestu a konkrétně tenhle den přešli celí dva ogři a jeden krokodýl. Po zachraštění měšcem (a zbraněmi) z goblina vypadlo, že onoho zázračného jircháře, ševce a všeuměla z Booty Bay zná, ale neví, kam že přesně mířil, prý že pro černé kůže se kterými chtěl udělat díru do světa. O dalším cíli cesty necesty bylo rozhodnuto.


Na dračí vrch nebylo daleko a i tak si Volcanos stačil odskočit na partičku rošamba s gobliny s Mudsprocketu. Po jednostranné výhře se připojil ke skupině, která mezitím prohledávala onen velmi nevlídný kus země. Jak se dalo čekat, nalezli draky, ovšem našli i to, co nikdo nečekal. Orky - a ne málo. Hrdinové tasili zbraně a jali se orky nahánět, aby z nich dostali informaci o goblinovi, ale kde nic tu nic. Poštěstilo se až když Volcanos přišpendlil jednu z orčích bojovnic na strom a vytáhl z ní za pomoci ostatních překvapivou věc. Onen goblin neloví draky, nýbrž právě orky - a stahuje je z kůže. Orčici bylo poté odpuštěno a byla Saiforem propuštěna. ("Nechť ti Světlo odpustí a tvá duše bude svobodná..." Kuch!)


Nyní všichni hledali opatrněji s vědomím, že setkání s goblinem vůbec nemusí být příjemné. Brzy se přesvědčili, že nebude a "ty zelený potvory by prodaly i vlastní matku," jak řekl Volcanos. Načapali totiž právě onoho obchodníka, jak se dohaduje o cenu orčích kůží s černým drakem a ujišťuje jej, že se žádné informace od orků nedostanou ven z bažiny. Co za tím mělo být, nikdo nevěděl a těžko to půjde zjistit. Drak odlétl a goblin si mnul pazoury. Tedy do té doby, než jej Volcanos popadl a Angelus nacpal do pytle, aby si s tím goblinským holomkem mohli někde v klidu pohovořit. Zelenáč spustil kvikot, jaký se hned tak neslyší a o to rychleji s ním Angel spěchal pryč. Když už byli skoro u koní, které nechali pod dračím kopcem, Volcanos lakonicky poznamenal, že to bylo nějaké snadné.


O půl vteřiny později by si patrně nejraději nafackoval. Na překvapené hrdiny vystartoval jeden z draků a začal tanec. Překvapivě jako první nešel po nich, ale právě po pytli, ve kterém se nacházel goblin. Stačilo jedno máchnutí tlapou a nebylo už koho nebo co vyslýchat. Zatímco se pánská část osazenstva pokoušela proseknout dračí šupiny, Tryela neztratila duchapřítomnost , povolala na pomoc síly přírody a několik kořenů znemožnilo černé bestii hýbat hlavou. Naneštěstí, kořeny stáhly draka k zemi zrovna ve chvíli, kdy se pod něj hrabal Saifor, který mu chtěl zarazit meč do břicha. Nezdařilo se ani jedno, ani druhé. Drak se ohnal ohonem a do té doby vypucovaný rytíř letěl obloukem do jezírka, kde spolkl pár pijavic. Podobnou cestu, ale přes kopec, si nedobrovolně proletěli Volcanos s Tryelou, kteří byli doslova odfouknuti z místa. Oba naštěstí spadli naměkko (Tryela do bláta a Volcanos na Tryelu), takže se jim zas tak moc nestalo. Svoji dávku bláta a leteckých hodin dostali i Angelus se Sinandou, když se rozvzteklený drak snažil drápy zbavit výbušniny, kterou mu Volcanos zarazil zrovna do nosu, protože se s tou jednou rukou prostě jinam netrefil. Kde byla ruka první? Tou mlátil draka dokud mu neupadla a běsné zvíře se nerozhodlo ukončit tuto zdvořilostní návštěvu. Kořeny, držící jej při zemi, zapraskaly pod náporem. Tryela v heroické snaze draka udržet na místě, vyletěla do vzduchu jako střela - jenže zlotřilá černá potvora uhnula - a elfka předvedla ukázkového placáka do jezírka kousek od Saifora.


Co dodat. Drak ulétl a členové výpravy se hrabali z jezírka - bez výjimky špinaví jako prasata. Angelus se vynořil ze zarostlého jezírka s absolutně cizí kostrou kolem krku. Volcanos hledal svoji ruku a hrozil, že si tu černou potvoru ještě najde a podá. Saiforova zbroj přestala pod nánosem kentusu na chvíli svítit a Tryela se Sinandou by byly horkými adeptkami na titul "Miss zablácené tričko", pokud by se takový ovšem uděloval. Jako smrad se skupina táhla nazpět k městu a jedno bylo jisté. Volcanos nemá rád draky zas o něco víc a zbytek lidí si na každou další výpravu, byť by byla za roh, přibalí mýdlo.

Sváteční Johoho!

Bylo nebylo... v jedné hospodě se večer nudilo několik lidí a tak vyprávěli o všeličem. Nadávali na dezertéry, probírali bitvy i situaci a tu jim do hovoru vstoupila místní hostinská. "Kdybyste radši utnuli tu naši konkurenci a pak se zabejvali dezertérama", povídá, vytíraje mokrou hadrou korbele. "V noci řve na pláži o rumu tak, že se zvědavci odcházejí kouknout a pak nepijou. Navíc ječí celou noc a hosti nemůžou oko zamhouřit." Posíleni nabídkou zvláštní ceny na rum a večeře, začali se hosté a i obyčejní zvědavci zvedat a že půjdou potížisty na pláži poněkud umravnit. Neopomněli se optat, kdo že má na té pláži tak řvát. "Toho neznáte?" divila se hospodská. "Přece ten starej násoska kapitán Blackhnát! Říkalo se, že se potopil s lodí, ale určitě to je on. Korzár, co prý měl strašně nakřečkováno." Na tento popud se čtyřčlenná společnost vyvalila ze dveří div se neurvaly z pantů a hurá na pláž. Už z daleka bylo od kostry dávno mořem semleté lodi slyšet závadné popěvky jako "na rakvi sedí patnáct chlapů; po moři plavaly houna tři; mám v šenku zrzavou milenku" a jiné perly pirátského sprostonárodního zpěvníku. Byly vyluzovány kapitánem Blackhnátem v podobě víceméně duchovité a průsvitné. Kde se tam po takové době vzal?

Vysvětlení podal sám kapitán, ale nechápal, proč ho kvůli tomu Tarvius s Angelusem obklíčili v desetinásobné převaze. Opice jej zjevně neopustila ani po smrti. "Moře vyplavilo mně, ale né můj rum! Dokud ho nebudu mít pěkně u sebe, nebudu mít klid - škyt! Na tejhle pláži neni, už jsem ji prohledal," načal vyprávění kapitán, ale byl přerušen řevem. Z moře vyletěl duch jeho prvního důstojníka, tedy důstojnice a začal mu spílat, že utopil celou posádku a dále do ožralých křivohubů, neumětelů a jiných nepublikovatelných výrazů, z nichž nejslušnější označuje znečištěnou toaletu. "Vidíte to? Tak tuhle to vyplavilo se mnou a věčně ji poslouchat nechci, ale na to bych potřeboval ten rum," kapitán Blackhnát zahořekoval a padl před skupinou na kolena. "Jestli mi ho donesete, nebudete škodný, ale co nejdřív. Já tu s tou opicí prostě nechci přebejvat! A jestli vám to pomůže, naposled jsem se plavil na lodi...heršvec, jak se jmenovala. Skaut - a bylo to kolem tý země, co se jmenuje po nějaký náramný ušatý fešandě, která měla balónky jako tady ta...", a ukázal na Nefas. "Ale vopravdu!" S těmi slovy kapitán zmizel v moři a první důstojnice se s řevem a štěkáním hnala za ním.

Po debatě, kdy bylo vyřešeno, že se má zamířit na Aszharu, byl vyhledán nejbližší chovatel gryfů a mohlo se letět. Po doletu a konzultaci s místními (kupodivu) gnomy, se zjistilo, že gnomský výzkum ohledně znečištění je veden špatným směrem a není způsoben gobliny - a zároveň, že patnáctiletý rum dokáže spolehlivě působit na místní faunu. První obětí rumu byla jedna z nag. Naprosto bezelstně se přiblížila k vyplesknutým hrdinům a jednoho po druhém si prohlížela s takovým nelíčeným zájmem, jako děcko dloube do chcíplé myši. "Kudy to vlastně klade vejce?" podivovala se nad morfologií Evally a pánové jen těžko zadržovali smích. Ten utichl ve chvíli, kdy naga popadla do čtyř rukou Tarviuse, okoukla jej znaleckým okem a položila jej zpět na zem. "Vůbec nemáte hezké ssssamce", promluvila k Evalle. Ještě než sebou naga naprosto neeticky švihla v opileckém rauši na zem, podařilo se z ní vytáhnout, kde že se to koupala. Že prý v jezírku, kde je "vessselá voda". I šlo se hledat jezírko, ve kterém bublal studený grog. Po jisté nepříjemnosti s nagami, které byly snad ze železa, se celá společnost probojovala k jezírku, a co hrdinové nezahlédli?!


Jezírko i sudy rumu v něm byly hlídány velkou a hlavně dosti zubatou rybou. Snad nějaký monstrsumec, nebo monstrkapr, ďas ví. Tarvius se statečně vrhl do jezírka a vyhladovělá ryba po něm chňapla, div že nepřišel o trenýrky. Bylo jasné, že po dobrém to s oploutveným nezmarem nepůjde. Angelus mu skokem plavmo letěl na pomoc, avšak nebylo to moc platné. Kluzké šupiny tvořily na rybím těle hodně odolný krunýř a meče se od něj snad samy odrážely. Pánové se tak tak dostali do prekérní situace. "Tak si myslím, že jsme měli přijít s prutem", nadhodil Angelus. "To tě sakra nemohlo napadnout dřív?" funěl Tarvius a snažil se dostat z dosahu rybí tlamy. Nu, povedlo se, ale situace nebyla o moc lepší. Angelus, jako hůře sežratelný nakonec zabavil rybu a Tarvius nabyl své zablešené worgení podoby. Z břehu skočil šupinatci na hřbet, uklouzl a už se zas koupal. To jej rozzuřilo a zuby drápy zaútočil rybě na oči a žábry - a rozhodně úspěšně. Netrvalo dlouho a obluda plavala v jezírku břichem vzhůru, zajišťujíc tak kterémukoliv průměrnému městu rybí filety na měsíc dopředu. Stačilo vzít sudy a dostat je k Blackhnátovi.


Kapitán Blackhnát přijal sudy s velikou radostí. Objímal baňaté nádoby s rumem jak milenku. Počínal si tak vášnivě, že se při děkování rozplynul... zůstaly po něm jen dva soudky rumu a na nich mapa. Je vysoce pravděpodobné, že na označeném místě je uloženo vše, co za svého pirátského života nastřádal. Je podružné, zda to bude zlato, nebo rum, neboť obojí bude mít najisto velikou cenu.




ooc: díky za účast a vlny roflu, které vzbudily (opět neuvěřitelné) rolly... nezmrzačit vás je někdy i zázrak... pro příklad:

Angelus: Tarvie, nadělej z ní bramboračku!
Tarvius: epicky se rozmáchne a roll 4
Kapr: tohle má bejt bramboračka? ,ožene se zubatou tlamou, roll 97

Za pokladem?

Jak již bylo naznačeno dříve, kapitán Blackhnát po sobě zanechal mapu vedoucí někam a současně nikam. Nad luštěním rozpitých a časem poničených liter proseděla několik nocí nejprve Sinanda - a nad jejich významem následně Angelus s hospodským osazenstvem sestávajícím z věkovitějších (a alkohol odmítajících) ras. Trasa z ostrova s dračími slzami do jednoho ze sídel černé letky byla odhalena ihned, ovšem s dalšími dvěma bylo mnoho trápení. Mají goblini sušší huby v Gadgetzanu, nebo v Ratchetu? Díra místo města je na místě kde býval Dalaran, jenže ta zase není plná vody, jen tak trochu na dně. A kde se sakra hraje na dudy? Všechny tyhle otázky se pokusil zodpovědět Angelus spolu s jednou elfkou a oblečenou - neoblečenou draeneikou, co se už dřív účastnila cesty za rumem. Výsledkem bylo toto:


Vzhledem k tomu, že se rozkřiklo, jak byl Blackhnát zazobaný (byť šlo o rum), se na výpravu vydalo osm statečných, kterým nevadilo, že se budou pravděpodobně koupat. Tedy, dokud nedošlo na plavecké úbory... ale to bychom předbíhali.
K molu v Theramore přirazila loď Štístko. "Loď ahoj a vítejte na palubě!" zahlaholil trpasličí kapitán a skutálel se ze schodů, neb byl napitý jak mořská houba. Přítomní vyslovili podiv nad tím, že loď dorazila bez nehody a začali se modlit, protože nikdo jiný kromě trpaslíka kormidlovat opravdu neuměl. Kupodivu si byl na houpavých vlnách jistější, jak na pevnině a hladce navedl loď až do mělkých vod v oblasti označené mapou. Tam dal rozkaz kroužit kolem skalisek, protože zakotvit z jistých důvodů nešlo. Holt ne každý rozkaz kapitána se má brát doslovně, kor když se týká vyhození kotvy.


Cesta na místo činu šla docela snadno, ale kam dál? Všude kolem moře... a dostat se do oblasti v oceánu, kde měly být pod vodou ve vysokých chuchvalcích chaluh zachyceny ztroskotané lodě, bylo suchou nohou nemožné. Po chvíli přemýšlení přišla odpověď z nejméně pravděpodobného místa. Opatrovník gryfů se na ostrůvku z nudy zabýval výzkumem murloků a nabídl celé společnosti, že jim zapůjčí obleky, které využívá pro výzkum oplátkou za zmonitorování murločí populace. Při pohledu na Saifora navlečeného do gumového obleku některé dámy vzdaly šanci zaplavat si s murloky bez šatů a rozhodly se zůstat na místě a vyčkat, co bude. Zbytek osazenstva se s různými poznámkami navlékl do přestrojení a hurá pod vodu do oblasti, kde rostly chaluhy. Naštěstí nebyla příliš vzdálena a ne příliš čistá magie ze Sinandiných rukou zajistila, že se nemohli utopit. Jediné, co vadilo, byla absence hovoru. Přestrojení hrdinové byli nuceni gestikulovat, což byl v některých chvílích pohled přímo pro bohy.


Po půlhodině strávené proplouváním lodních vraků, komíháním končetinami i "baterkami" a prapodivnými gesty, z nichž část byla naprosto nepochopitelná, zavadil pohled jednoho z lidí o dosti zpuchřelý pozůstatek plavidla, které držel pohromadě snad už jen krabí trus. Rozpadající se a prolezlé kusy dřeva naznačovaly, že loď je pod hladinou již pěknou řádku let. Vzhledem k dosavadnímu neúspěchu se do průzkumu pustili všichni "murloci" a výsledek na sebe nedal dlouho čekat. V podpalubí byla nalezena truhlice. Přesněji řečeno truhlice těžká jak prase - možná i jako dvě prasata - a nadto s neznámým obsahem. Nepomohly ani paklíče, kor když se jeden z nich zlámal zrovna jak na potvoru v zámku. Truhla lákala, ale jak ji dostat z vody? Zkoušelo se všechno možné: lana, spojená murločí síla i návrh na osedlání žraloka. Nakonec byl místo žraloka odchycen mořský koník a s pomocí lan i všech přítomných se truhlice pomalu sunula k pevnině, kde mohlo dojít k jejímu pohodlnému otevření.


Když byla truhla dovlečena na pláž, rozhodovalo se, jak s ní naložit. Zda ji otevřít kultivovaně, nebo ji prostě rozmazat na prvočinitele. Po stažení nepohodlných gumových obleků a zběžnám namazání několika míst do mapy se většina rozhodla pro ten méně kulturní způsob. Zámek truhly byl nejprve rozpálen (žel bohu i s okolím) a následně zmražen, aby popraskal, což se také stalo. Pak už stačilo jen jedno lupnutí Saiforovou zbraní a všichni přítomní nestačili valit oči. Z rozseknuté truhlice začalo doslova pršet zlato různého stáří, měn, zpracování... ale prostě: bylo to zlato. Po letmém odhadu a zběžném rozdělení si každý z výpravy odnášel velice solidní čtyřmístnou sumu, která bohatě postačí na několik týdnů po které může meč zahálet a ke slovu se dostane víno, ženy a zpěv.

Pohádky, které možná nebyly pohádkami

Po návratu z výpravy za Blackhnátovým zlatem se někteří cestovatelé rozjeli do svých domovů, jiní se rozhodli přenocovat na lodi kotvící u ostrova Alcaz. Aby zkrátili dlouhou chvíli, sešli se Angelus, Treey, Sylriellea a Sinanda u prostřeného stolu a zazněly dva příběhy na dobrou noc. První příběh Sinandin s názvem:


O pivním království

Za horami vysokými, mořem a ještě jednou horou navrch leželo věhlasné trpasličí království, jehož král měl jedinou dceru, sličnou Pivnipěnu. Její vlasy zlátly jako sladový ječmen, oblá byla jako půllitr a ty dvě přednosti upředu jako dvě nejnadýchanější pivní čepičky, zkrátka princezna jak má být. Mimo toho měla i věno přenádherné: královský pivovar. Jenže král nevěděl, komu sličnou dcerku dát, i rozhodl se, že vyhlásí pivní turnaj pro prince ze široka i daleka. Nechal zabubnovat na pivní sudy a po všech končinách vyhlásit, že princeznu Pivnipěnu dostane ten, kdo vydrží nejdéle pít. Sjeli se ze všech míst blízkých i dalekých princové. Přijel princ Gambrinus i princ Radegast. Dorazil baron s černým kozlem v erbu, ba i Primátor z Ironforge. Mnoho se jich sjelo. Svorně zasedli za jeden stůl a začali pít. Jeden den, druhý i třetí. Pípy se točily a pak už korbele nikdo nepočítal. A nikdo také nevěděl, kdo odpadl první a kdo poslední. Když se za noc a den všichni probrali, tak zjistili, že někdo chybí... Princezna byla fuč. Král si lítostí div vousy nevytrhal, když v princeznině pokoji našel smutné psaní, že její rostoucí bříško nebylo z lahodného chmelového moku, nýbrž se spustila s jedním členem nenáviděného klanu sodovkářů. Ale až se to narodí, dostane jméno Pito I. a zášť mezi klany bude zažehnána na věčné časy. Co měl tedy král dělat. Nejprve se ze žalu zkusil utopit v sudu ale pak raději uspořádal pivní smršť na rozloučenou. Pípy se opět roztočily a trpaslíci zasedli za stoly. A jestli neumřeli na otravu alkoholem, tak tam pijí dodnes.


Další příběh nadhodil Trey. Byl prapodivný a znělo to jako variace na červenou Karkulku, jenže na celém tom povídání bylo něco znepokojivého. Vlastní zkušenost? Kdož ví... ukáže čas. Jeho vyprávění bylo:

O vlcích a beránkovi

Kdysi dávno byl jeden beránek. Co pamatoval, žil ve tmavém doupěti vlků, kteří každý den přicházeli a živili se jeho masem, které mu trhali z těla. Beránek ale každého rána dorostl a hody vlků mohly pokračovat donekonečna. Beránek se nebránil. Nemohl. A ani už nevěděl proč by se měl bránit. Byl ve vlčí noře měsíce či roky...snad déle. Pak se ale objevil další vlk. Mohutný a silný. Snadno pohltil ostatní vlky, beránka uchopil do zubů, zanesl na místo ještě tmavší, nehostinnější a zmizel. Beránek zůstal sám v temnotě, ve které se mohlo skrývat cokoliv - a pak, jako mávnutím proutku nastal záblesk, najednou ležel na široké zelené louce a hleděl do slunce, které nikdy nebylo tak veliké. Tma a vlci byli naráz zapomenuti jako noční můra, ale byl to skutečně jen sen?

Moo - Mooo - krávy se mstí!

Začalo to jako vždycky. V hostinci v Theramore se nudila banda obvyklých štamgastů, hospodská pucovala korbele a nic nenaznačovalo, že by se mělo něco dít. Vše bylo přerušeno příchodem Volcanose, který přinesl tak překvapivou zprávu, že si celé osazenstvo málem sedlo na zadek, čelisti jim spadly do sklepa a jazyky se jim rozrolovaly až k bráně. Novopečený adept na ztrátu svobody si bujaře připil rumem nejprve do jedné, pak i do druhé nohy (která beztak není jeho) se všemi okolo, a připíjelo by se i déle, nebýt toho, že se zvenku ozval řev sbíhajících se stráží. Hlídky zjistily blížící se davy taurenů, kteří vypadali všelijak, jen ne přátelsky. Co se dalo dělat, rum musel počkat a osazenstvo hospody se vyhrnulo ven.


Po tom, co vylezli před bránu, štamgasti zjistili, že taurenů je opravdu více než dost. Co s nimi? Volcanos rozdal svoji pohotovostní zásobu výbušnin a už to jelo. Exploze nadělaly v davech rohatců značnou paseku ale nestačilo to ani zdaleka. Přišly ke slovu meče, magie a vlastně všechno, co se dalo použít jako zbraň. V mezičase, kdy taureni přeskupovali síly, našel Berthall chvilku, aby stáhl gatě a ukázal útočníkům, co si o nich opravdu myslí. Všichni se bili statečně a nebylo divu, že se brzy dostali až k první strážné věži (a opravdu to nebyl zahozený časopis od Jehovistů). Vojáci byli pobiti a jeden, snad v deliriu, mumlal něco o taurenských asasínech.


Taurenský asasín? To je něco jako Alteracký zákoník královny Sahni. Nikdy ho nikdy neviděl a přeci prý existoval. Naši hrdinové se babrali ve věži a naráz šup, šup - na místě se bezhlučně zhmotnilo několik taurenů v černém a ve jménu Dona Mlíka, který byl umrtven o několik chvil nazpět, zaútočili. Angelus, Berthall i Volcanos se do nich pustili, zatímco Evalla lovila ze křoví prapodivného ptáčka. Taky rohatého. Po taurenech za chvíli nebylo ani vidu ani slechu... a na zemi zbylo po lítém boji jen krev, mlíko a Mlíko. Proč by ale ta smradlavá cháska útočila na věž? Všem to docvaklo brzy. Útok na věž byl pouze záštita pro mnohem nebezpečnější akci, kterou měla být odříznuta hlavní cesta do Theramore a následně zlikvidováno město jako takové.


Všichni se dali do běhu, aby zabránili nejhoršímu. Jen Angelus se chvíli zdržel, aby přivolal posilu a mohl zahlásit: "Mám černokněžníka a nebojím se ho použít!" Na mostě bylo v tu chvíli boží dopuštění. Taureni přivlekli balisty (sestrojil je údajně učenec Meonardo de Mliči) a situace vůbec nebyla růžová - spíš to každý viděl hnědé. Volcanos, vida děla, zavelel k boji a začal ostřelovat taureny na dálku. Zbytek lidí se pak rychle přemístil zhruba do poloviny mostu, tentokrát už mezi nimi byla i tajemná osoba, která měla na hlavě pytel od brambor - čistě pro snížení možnosti identifikace. Celá skupina se schovala za jednu rozsekanou balistu, zatímco Sinanda s pytlem na hlavě čmárala po zemi kruh pro nějaké složitější kouzlo. Během doby kdy do kruhu zapisovala runy, ti, co byli zašití za balistou, upoutávali pozornost útočníků řevem různě závadných hesel.


Ještě dvě runy, jedna, kruh byl hotov. Po odříkání pár vět byl taurenský obléhací stroj k nepotřebě a válečníci mohli vyrazit, aby napáchali další mlíkoprolití. To na sebe nenechalo dlouho čekat. Vykosili všechno, co se hnulo a mělo rohy. Zabrzdila je až brána taurenské vesnice, kterou nevyplenili a nechali několik jedinců tzv. na semeno, aby bylo v budoucnosti co dělat a obránci Theramore příliš nezlenivěli. Nato se celá společnost navrátila k rumu, ovšem nikoliv do hostince, ale na loď Štístko. Tamtéž se v pozdních nočních hodinách, kdy Sinanda vyžahla s Volcanosem láhev rumu a Es spořádala nějakou tu nohu a ruku, uskutečnila módní přehlídka. Přehlídka říznutá debatou o gastronomii, počtech lidí a filozofování o Světle i temnotě. Co z toho všeho vůbec bude?



(ooc: díky bývalému kolegovi z Gamenode, Vondrovi, za uspořádání - neb bez něj by to nešlo. Obrana města spadá pod Jainu a její kůže je mi malá. Taurení roguny neměly chybu a Dona Mlíka si budeme pamatovat ještě hodně dlouho, stejně jako Bertíkovy stažené gatě.)

Plovoucí mýtus

Posádky lodí, které navštěvují hostinec v Theramore rozhlašují zkazky o tom, že bylo spatřeno stvoření, staré skoro jako sám čas. Věky vzbuzovalo hrůzu i v duších ostřílených mořských vlků a mnohý před vstupem na palubu ulil do moře trochu rumu z láhve, aby mu vlny zůstaly nakloněny a neposlaly mu do cesty právě tuto nestvůru z hlubin. Kraken podle pověsti může popadnout i tu největší válečnou loď jako hračku a stáhnout ji ke dnu. Ovšem je to skutečně tak? Nevyděsila lodníky jen zdechlá nafouknutá kosatka, zahnaná sem ze severských vod?





Plovoucí mýtus doplaval

Na plážích kolem Theramore bylo za poslední dva nebo tři dny vyplaveno množství chapadel a následně i mršina ohromného hlavonožce, či spíše jeho zbytku. Samotný tvor na sobě nesl známky boje ba dokonce i zásahy od děl a kartáčových střel. V písku byl nalezen i trpaslík, objímající prázdný soudek od rumu. Blábolil v deliriu (rozuměj: deliriu z vysokého obsahu krve v alkoholu) cosi o zmizelé lodi a srážce s krakenem. Po osvěžení mysli douškem bramborwhisky tento jezdec na soudku dodal, že jeho loď i s posádkou a cestujícími zmizela z hladiny, ale najisto neskončila pod ní, jináč by ho vír od vraku stáhnul s sebou.
Další den moře vyhodilo na břeh něco sudů a bedniček s běžným lodním nákladem, také několik utopených námořníků ale žádné trosky. Kde skončila loď Štístko a ti, co se na ní plavili? Ožírají někde krabi jejich kosti?

O chlup lepší, než přistání Exodaru


Ale opravdu jen o chlup. Tak tvrdě dopadla Štístko po boji s krakenem, až do ... ale to si přečtete na konci, do jaké kaše.

Nedlouho po vyplutí z Theramore vodu zčeřil vítr. Vlny se zdály být čím dál mohutnější a začalo pršet. Bylo vidět tak na krok, maximálně dva, odevšad lítaly hromy, blesky a voda. Ne zrovna optimální počasí na piknik s jahodovým dezertem. Optimista by řekl, že horší by už to být nemohlo, jenže zde byla na pořadí dne pesimistická odpověď. Mohlo. A jak! Na pravoboku stojící Rognor právě poslal svého ucouraného medvěda Huga do podpalubí, když mu do očí padl tmavý obrys na hladině rovnou vedle lodi. Protřel oči a hned pak se zatahal za knír, zda nespí a to, co vidí, není zlý sen. "Vobluda! Kraken! Při všech vousech, kraken na pravoboku!" Skoro celá osádka se přesunula a zírala přes palubu. Angelus moc nečekal a chopil se harpuny, stejně tak Berthall a Tarvius. Ariana zůstala u toho, co se jí zatím osvědčilo nejvíce - u meče. Déšť poněkud polevil a obrovitá chobotnice začala na omak prozkoumávat loď. Zda se s plavidlem dá hrát, nebo zdali je v něm něco poživatelného. První chapadlo se přilepilo na palubu a několik harpun vylétlo různými směry. Trefily jen některé a to ještě tak blbě, že podnítily zvědavost hlavonožce.

Kraken škubl lodí jako by byla papírová a dva vrhači harpun se poroučeli přes palubu. První byl vytažen Arianou a oklepával se jak zmoklý pes - zato druhý mohl na nohou cítit ne moc příjemné sevření chapadel. Šlo o čas a každá vteřina byla drahá. Naštěstí se přes bok lodi brzy přehouplo lano, dva zachránci nahoře zabrali a Angelus byl na poslední chvíli vytažen... leč ne úplně celý. Jeho božíhodové plátové boty zůstaly (v) chobotnici. Na palubu se přilepilo další chapadlo a všichni se chopili zbraní. Trpaslík se jak dělová koule řítil do podpalubí, kde se horlivě ujal řízení palby. Bylo načase. Kraken se sápal na loď, hrozilo, že ji překotí a pak běda všem námořníkům. První dělová salva šla víceméně do prázdna a zapříčinila jen další mohutný skok lodi. Ustáli to všichni, krom jezdkyně Ariany, která jakživa nekrotila škunery, jen koně. Skutálela se jak pytel se zbrojemi kamsi do podpalubí a stejně jako Rognorův medvěd se vypotácela z pod kupy děl a trosek až dlouho po boji. Chobotnice neochabovala a dosavadní rány byly příliš lehké i když se obránci činili ze všech sil.

Rognor poručil nabít kartáčové střely z čehokoliv, co bylo po ruce...a dvojnásobnou dávku prachu. Bác! Salva ze šesti děl se zakousla do krakena. Ten pod sebe pustil inkoustovou louži takových rozměrů, že by s ní mohli sepsat všechny belfské telenovely stokrát. Radost ze zásahu netrvala dlouho. Obří hlavonožec se nakrkl, čapnul loď a bylo zle. Dřevěná kostra zapraskala a i když Tarvius odhodil svoji lidskou kůži a coby vlk se vydal připravit krakena o zrak, nepomohlo to. Berthall s Angelusem rubali do chapadel, ale jen jedno naplátkovali, přilíplo se na palubu další - a že jich kraken měl. Rognor kázal ládovat a střílet. Ti, co měli prázdné ruce, se chápali věděr nebo koudele a smoly a napravovali škodu, co napáchala voda. Všeobecný kravál probral i do teď spící "odvrácenou stranu sluníčka", jak by řekl Gyram. Ledva vylezla na palubu a optala se, co to tu je za bordel, opřelo se do plavidla další chapadlo. To loď nemohla vydržet. Žebra kostry škuneru začala povolovat a do podpalubí se hnala slaná voda. Pro někoho nepochopitelně vytáhla Sinanda dýku a i přes houpání začala do volného místa na palubě vyrývat neumělý obrazec. Po dalším rozmašlovaném chapadle a pár masivních zhoupnutích lodi byla vypálena poslední dělová salva. Víc suchého střelného prachu už nikde nebylo a tak bylo všechno vsazeno na jednu kartu.


Kraken dostal plný zásah, ovšem ničeho se nepustil, což byla potíž. Polámanou konstrukci zatíženou umírající chobotnicí nebylo možné udržet nad hladinou a v bouři, jaká panovala, nebylo moc výhledů na záchranu. Lodní kapitán začal systematicky vyprazdňovat soudek s rumem, zbylí bojovníci se všemi silami pokoušeli odlepit mršinu a černokněžnice se jala tvořit portál se slovy, že se nehodlá utopit a raději riskne doživotní pád nicotou. Hladina dosáhla výšky prvního otvoru pro dělo. Zbývala jediná možnost. Navést loď do ne příliš velkého portálu, který se ukázal v blízkosti přídě. Angelus se celou vahou zavěsil za kormidlo, loď nepatrně pozměnila kurs a nejbližší vlna posunula příď do portálu. Nicota čapla nenadálou kořist, následoval záblesk. Přetížený portál se zhroutil a zmizel. S ním se vytratila i Štístko. Na hladině zůstala pomalu se potápějící mršina chobotnice, něco prken, bedýnek a opodál na mol ožralý trpaslík držící se soudku od rumu.

Spadla lžička do... nikam


Mlha, šero, šumění a svištění prapodivně čistého vzduchu, jakoby nabitého elektřinou - a prásk ho. Rána jako když pukne Maghteridon. Lítá kamení, prkna, bedny...pak chvilka tmy. První se probral Angelus...zábly ho nohy, protože boty mu sebrala chobotnice. Beztak jí nebyly. Rozhlédl se. Krajina mu připadala jen málo povědomá. Loď vězela v kusu skály , kolem které bylo ...nic, snad jen dál se daly zaznamenat obrysy něčeho, snad pomyslného kontinentu - težko říct. Opodál se z pod zbytku plachty hrabal Tarvius. Tou ránou z něj najisto vypadaly všechny blechy. Díval se kolem podobně nechápavě. Kde to k čertu jsou? Společně z paluby seškrábali Berthalla, který dopadl o něco hůře. Každý pohyb levé paže mu dával zabrat, ale jinak se jevil být relativně v pořádku. Ze zborceného podpalubí se ozývalo brumlání. Medvěd Hug se hrabal z haldy všeho možného a oblízl nazelenalou tvář Ariany, která hromadu bince až do té doby sdílela, byť nevědomě, s ním.

"Heršvec, Hugu!" Ozvalo se z poza překoceného děla, a na "světlo" se vymotal trpaslík Rognor. Zatřepal hlavou a zkontroloval, zda nepřišel o vousy. "Hugu, pocem..," zavolal na medvěda, okouknul ho a potřepal mu srst na hřbetě. "To byla teda jízda, kruci. Rád bych věděl, kde..." trpaslík ztišil hlas. Od zlámaného lodního žebra se zvedla rozježená postava a ihned se drala do místa, kde snad dřív bývala kajuta. Vylezla odtamtud s bedničkou, přetaženou sítí, snad aby náklad nevypadl. "Šéfe, máme tady asi černýho pasažéra! Nějakou ženskou!" zahalekal trpaslík a poslal medvěda kupředu. Medvěd neprojevil pražádný zájem o bližší průzkum, jen ženu, která z bedničky vytáhla vrnící uzlík, zběžně očichal a vrátil se ke svému pánovi. "Zdá se, že to klaplo," zazubila se na udiveného trpaslíka do té doby jemu neznámá Sinanda, a vyhrabala se i s čímsi v uzlíku na nakloněnou palubu, kde se zrovna sčítala posádka i škody. Rozhlédla se po přítomných. "Pánové, jsme ve Twisting Nether - obecnou řečí v nicotě, která obklopuje zbytky něčeho, čemu se teď říká Outland," osvětlila situaci. "Jen to přistání mohlo být měkčí, ale lepší než se utopit."


Angelus na chvilku nechal posádku posádkou. "V pořádku, Sin?" ptal se starostlivě. "Relativně," pokývla. "Nel to celé prospal a v podpalubí je medvěd s trpaslíkem." Po zběžném ohledání a ošetření zraněných se posádka začala zajímat, jak odtud. Pomyslná "pevnina" byla kus cesty a poblíž nic, co by mohlo létat. Naštěstí byl nalezen polétavý "prostředek". Polapený démon měl křídla a létal o sto šest, místy i o sto sedm, ale na jízdu na něm se nikdo netřásl. Nakonec se odhodlal Berthall a s pomocí hrozeb Světlem (i stínem) na démonovu adresu, přeletěl na jeho hřbetě úžinu mezi "ostrovem" v nicotě a Outlandem. V rychlosti vyprovodil démona mečem nazpět do nicoty a jal se shánět transport. Za nelidskou (= goblinskou) cenu sehnal u jednoho zelenáče několikero obstojných gryfů a během chvíle s nimi dolétl až na místo měkkého přistání á la Exodar. Využitelný náklad lodi (hlavně rum), byl naložen na hřbety gryfů a celá posádka se po nedlouhém letu ubytovala na malé goblinské základně.

S trpaslíkem o závod


Nedlouho po tom, co loď Štístko skončila svoji plavbu a přeživší posádka se rozkoukala po nové zemi, uzrál v hlavě trpaslíka Rognora nápad: prověřit, zda je nejlepším lovcem v okolí. O pořádání požádal věhlasného Nesingwaryho. Ten měl ale jiné plány a tak pořadatelství hodil na sestřenici strýce z druhého kolene od poručníka dcery jeho sestry... nebo tak nějak. Každopádně, plánovaná soutěž se uskutečnila a průběh byl jak jinak, než klasicky trpasličí. Prvním úkolem, který vytyčila trpaslice s proporcemi Věstonické Venuše, byla střelba na plamen. Jedině dokonalý zásah způsobil i na 30 kroků zhasnutí smolné louče. Trpaslice takový zásah sama předvedla, aby nebylo pochyb o důkladnosti připraveného testu. Pálil Rognor i další přihlášený - Hrothgar. Úspěšnější v prvním úkolu byl druhý jmenovaný, který ze tří pokusů sestřelil louč jednou i přes vysokou trávu kolem a bez toho, aby lezl na hřbet svého medvěda, jako Rognor. Druhou zkouškou byl běh - a to se zapotili jak medvědi, tak jejich pánové. Vzdálenost, kterou měli uběhnout, nebyla sice dlouhá, ale pod tíhou zbroje a zbraní se zdála být trojnásobná. Ohlédnutí po soupeři tentokrát stálo Hrothgara vítězství. Rognor napnul síly a doběhl o pár vteřin dříve.

Na dalším místě čekala trpaslíky zkouška vynalézavosti a obratnosti. Jak jim řekla pochechtávající se pořadatelka, žil byl v díře pod starým stromem tvor, zvaný Smraďoch. Úkolem bylo v co nejkratším časovém úseku dostat Smraďocha z nory živého. Trpaslíci se po sobě podívali a Rognor sebevědomě nakráčel ke stromu. Znalý života lišek a podobných tvorů, rozhodl se zvíře z nory dostat kouřem. Nalámal několik suchých větví a jak se rozhořely, přihodil na ohníček čerstvé listí. Čpavý dým se hrnul za obyvatelem díry a ozvalo se kýchání. Rognor už si byl jist vítězstvím, ale jeho práskaný chlupatý soupeř začal hrabat a v noře se "zabetonoval". Trpaslík protáhl obličej a několikrát hrábl do doupěte až kam dosáhl. Zatím blíže nezjištěné zvíře jej bolestivě raflo do palce a po okolí se začal šířit nehorázný zápach, který naznačoval, co že to mají oba soutěžící lovit. "Na smrad smradem!" prohlásil po chvíli Rognor a počal krmit svého medvěda svačinou, která podle jeho slov "strašně nadýmala a proto s ní Huga nikdy nekrmil." Po sežrání svačiny donutil medvěda, aby se poněkud proběhl a následně mu velice plasticky naznačoval, které že místo bude nejvhodnější k úlevě. Jenže medvěd nic.

"Zas má zácpu," brumlal trpaslík a nestaraje se o medvěda, nastražil kousek svačiny na provázek a nahodil jej coby rybářskou nástrahu do nory. Po chvilce se ozvalo chrochtavé zamlaskání. Rognor škubl lankem...a pochopitelně bylo prázdné. "Já se na to vy...!" zahulákal a vrhl se do nory rukama, aby to úlisné zvíře vytáhl a rozcupoval. S čím ovšem nepočítal, byl jeho medvěd Hugo, který pamětliv rozkazu svého pána zrovna v ten okamžik zabrousil k noře, aby si ulevil. Trpaslík se začal, ne nepodoben žížale, zavrtávat do nory ke tchoři, protože před medvědím zadkem nebylo úniku. Tchoř, pochopitelně rozladěn vousatým tvorem, který se mu dral do pelechu, pozvedl ohon a... Puch, síra, humus - a rovnou do kníru! Běsný trpaslík, zavánějící nyní od tchoře i od medvědince, popadl Smraďocha za kůži a dral se s ním ven přes překážejícího medvěda. "Mám," oznámil Rognor smějící se trpaslici a vyděšenému soupeři. "Můžu tu potvoru zaškrtit?" dodal a s nepokrytou nenávistí se díval na lasicovitou šelmičku, která na jeho vousu napáchala škodu na více než jednu krevní mstu. "Jen ho pusťte, práskanějšího tchoře nemáme," poznamenala pořadatelka. "Navíc, na čem by soutěžil váš soupeř, he?"

"Ještě řekněte, že si tady toho mizeru vykrmujete?!" zahudroval zaplkaný Rognor. "Sec mazec, potvora!" S těmi slovy pustil tchoře a ten vypálil jako střela nazpět do nory. Hrothgar na to šel chytře. Taktéž vybalil trochu jídla a počal budovat cestičku od nory až k nejbližšímu keři, kde plánoval Smraďocha dopadnout. Jaké bylo jeho překvapení, když v keři cosi zachrastilo a po cestě se směrem k noře chrochtajíc a mlaskajíc vydal jiný tchoř. Konsternovaný trpaslík měl tedy soupeře dva. Rozhodl se pro přímý útok a nacpal přední část těla do jámy po Rognorovi. Oba tchoři si ovšem nedali nic líbit a několika přímými zásahy trpaslíkovi umožnili náhled na to, co obědval předevčírem. Nato se jeden z nich srdnatě zakousl do baňatého Hrothgarova nosu. Patrně to bolelo, neb potrefený z nory vyletěl jako namydlený blesk, ale tchoře nepustil. A tchoř jeho také ne. Trpaslice s úsměvem zapsala body a vyzvala oba zdachmané závodníky, aby se posunuli k předposlednímu úkolu: zápasu s Prďolou. Pod tímto náramným jménem se skrýval grizzly, pocházející odkudsi z hvozdů Northrendu. I když medvědy obou trpaslíků značně převyšoval vzrůstem, podle slov majitelky to byl "sotva odrostlej trouba". Hrothgar našel odvahu se medvědu postavit jako první.


Trpaslice důtklivě připomněla grizzlymu pravidlo "nesežrat a neškrábat", přičemž mu nasadila chrániče na tlapy. Poté jej potřepala za uchem a povídá: "Prďolo, vem si ho!" Hrothgar byl i přes silné protesty několika štulci zpacifikován jako zlobivé medvídě, čapnut za flígr a medvědem vymáchán do alabastrova v blízkém jezeře. Poloutopený trpaslík byl nucen souboj vzdát a ani medvěd nejevil jakoukoliv další potřebu Hrothgara koupat. "No, nevoněl jste mu," komentovala pokus o boj trpaslice a po zopakování pravidel poštvala pořádkumilovného medvěda na Rognora. Ten se vyhnul pokusu o umytí a jako klíště se chytil srsti na Prďolově hřbetě. V tomto případě pořadatelka uznala plichtu, neboť si medvěd podrbal záda (i s trpaslíkem) o strom a sraziv jej z hřbetu, odcházel. Poslední zkouška byla prostá a ve své prostotě i záludná. Jeden trpaslík měl přelhat druhého co se týče životních zkušeností a úlovků. I rozdělali trpaslíci oheň, zasedli k němu a začali hovořit o svých úspěšných cestách. Vymýšleli si a cigánili až se jim od hub prášilo. Dobře se bavili a nebýt východu slunce nad Nagrandem, snažili by se jeden druhého překonat ještě dnes.


A jak že celý závod dopadl? Vzhledem k rovnosti bodů z prvních čtyřech disciplín a těžkému rozhodování v disciplíně páté, bylo pořadatelkou určeno, že vzhledem k absenci jiných ras, jsou trpasličí lovci prostě nejlepší. Výsledek byl bujaře oslaven a zapit pivem i medovinou. Rognor si mohl oddechnout. Nad trpasličího lovce na světě prostě není!

Může se bojovník vypařit?


Odpověď zní, že může. Buďto je příčinou termonukleární katastrofa, nebo ženská. V horším případě obojí naráz. Něco podobného se týkalo jednoho z dobrodruhů, pravidelně absolvujících různé výpravy na místa povětšinou nepřátelská. O koho že šlo? Nebyl to nikdo jiný než Tarvius, který si po sekeře z Auchindounu a granátu z Mechanaru, donesl naprosto živou belfskou zahradnici. Prý že na převýchovu. Všechno by bývalo bylo v pořádku, jenže od výpravy do Botanicy uplynul den, dva...tři a nakonec z toho byl týden a Tarvius nikde, další výprava v nedohlednu. Obvyklá skupina spolupracujících a spolubojujících se jej pokusila hledat, ale kde začít? Jasně! Přeci od poslední cesty za kořistí a artefakty vůbec! Poptávali se jak v oblasti 52, tak v Shattrathu, ba i na Telredoru ale nikde nic. Tarvius jako by se do země propadl. Jediným vodítkem byla skutečnost, že před čtyřmi dny vylétl ze Shattrathu a mířil severně, prý ke goblinům na poslední stanici...Telredor přeletěl, ale pak? Nezbývalo než hledat.

Na cestu po jeho stopách se vydali ti nejbližší: Angelus s Berthallem a Sinandou. Poptali se v Telredoru a zjistili, že Tarvius cestoval sám, v dobré náladě a na odpočatém zvířeti tmavší barvy. Nedalo se nic dělat. Celá skupina musela přeletět hrozivou hradbu trnitých výstupků a pátrat v kraji, kterému více či méně vládli ogři klanu Bloodmaul. S pátráním si pospíšili, protože večer už byl za dveřmi a zůstávat mimo bezpečný hřbet gryfa kdesi na zemi se v daném místě jevilo jako velice nerozumné. V nejširším z trny ohraničených údolí byl nalezen Tarviův gryf ve stavu víceméně placatém...jaký by také měl být po pádu z výšky... takže se nedalo poznat, zda byl černý jestřáb sestřelen, či nikoliv. Po zběžném prohledání byl nalezen Tarviův klobouk a v brašně na sedle list, podle prvotního dojmu (a velice chabých znalostí řeči) adresován nějaké elfce. A jakou jinou elfku by mohl Tarvius znát, než zrovna tu, kterou převychovával? Tedy hurá nazpět do Shattrathu!


Tedy se pro nalezení Tarvia pátralo po elfce...podle vzhledu by ji poznal kde kdo a tak se prostě poptali té, která byla nejblíž a první na ráně. O osudu Tarviovy kořisti věděla (Elfka a u člověka, kdo to kdy viděl!? Taková věc se musela v drbech roznést rychlostí blesku.), ba dokonce byla svolná k přeložení dopisu, který byl - alespoň podle ní - napsán řečí belfů, ale tak mizerně, jak jen může umět člověk po několikadenním ne příliš intenzivním kursu. Z toho, co se jí povedlo rozluštit, měl Tarvius potíže s něčím modře zářícím a mumiemi. Zbytek se ani při nejlepší vůli prostě nedal přečíst. Co se týče "mumií", mohlo jít o Ethereály, jak nadhodil jeden kolemjdoucí draenei. Zrovna tihle draenei, jak skupina zjistila, jevili o Tarvia taktéž velký zájem, ale patrně kvůli něčemu jinému, než bylo jeho zmizení. Ve spolupráci s Draenei měly být podrobně popsány a zakresleny všechny tábory ethereálů v oblasti, kde se Tarvius ztratil. Zakreslování se jeví jako klidová činnost, to bezpochyby - ale nesmí vás u toho nahánět rozvzteklený horský gronn, kterých je v horách za hradbou trnů požehnaně. Přesně takto se vedlo svérázným zapisovatelům, když se vydali na obhlídku ethereálských ležení, spojených v jeden velký celek na severu oblasti. Množství hlídek a hlavně uzavřených cel bylo až šokující, avšak Tarvius nebyl spatřen.


Při přeletu na jih narazili průzkumníci na Gronna a nastal mazec. Gronn, zjevně hladový, se pokoušel srazit jízdní zvířata z oblohy, aby si opatřil alespoň blbou jednohubku, ale neuspěl - ještě ke všemu narazil na dračí hnízdo a začal jej vyžírat jako by to byly lentilky. Sledovat bitku gronna s drakem by bylo sice lákavé, ale příliš nebezpečné pro okolí. Proto bylo rozhodnuto o tom, že se letci pokusí gronna vynavigovat jinam, případně se ho zbavit. Lehko se řekne, ale těžko udělá. Po odvedení pozornosti a riskantním manévru bylo z hnízda ukradeno jedno vejce coby návnada. Hladový gronn by za takovým nepatrným pamlskem vystoupal až do nebes, což také zkusil předvést a jal se šplhat po trnité hradbě, na jejímž konci seděl na draku Maronaar i s kýženou mlsotou. Gronn byl zřejmě zkušený lezec, protože natahoval pařátu stále blíž a blíž. Nevěda, co jiného, hodil draenei dračí vejce Gronnovi a zvedl draka k odletu do bezpečí. Co na to gronn? Samozřejmě se rozhodl tu maličkost chytat... to by bylo všechno pěkné, jenže promáchl, ztratil rovnováhu a po několika vteřinách nekontrolovaného letu bez padáku se rozmázl hluboko v údolí. Okolní obyvatelé si mohli oddechnout, ale ti, co měli zakreslovat, nikoliv. Tarvius zůstával stále nezvěstný.

Šifra mistra Leothrase


Po odtransportování felem nasáklé osoby šupem pěkně do Desolace se všechno zdálo být v nejlepším pořádku. Tedy až na to, že zrovna tato krajně podezřelá krotitelka ogrů při svérázném odchodu ztratila jakýsi lístek. Tedy, ani ne lístek, jako útržek. Snad z knihy, ale to by jeden těžko poznal. Pergamen byl podle vzhledu používán jako podložka pod víno, nebo k zabalení kousku šunky k svačině. Nad tím, co bylo na pergamenu namazáno, všichni svorně kroutili hlavami. Litery nedávaly smyslu ani za mák. Že by pozvánka na rande?


Po bezesné noci, kdy několik lidí (ba i jedna elfka) hloubalo nad papírem od svačiny, bylo zjištěno několikero věcí, zda podstatných, nebo nikoliv, ať posoudí historie: text je údajně zašifrovaným receptem na kořalku domácí výroby; píše se v něm o oběti čehosi nevinného - a na dost divném místě; to, co bylo do papíru zabaleno, byla poměrně mastná šunka; a v poslední řadě jakési zaříkání. Shrnuto a podtrženo (a hlavně sepsáno od všech do jednotné podoby) vyznělo z listu toto:

Všichni přítomní se po přeluštění shodli, že tahle legrácka pravděpodobně nebude patřit do regulérní magie a lupen si přehazovali jako horkou bramboru. Prozatím setrvává ve vlastnictví Svobodných a je jen otázkou času, kdy zvědavost zvítězí nad opatrností a rituál bude vykonán děj se co děj.

Vanu sem a zrcadlo tam!


Tak nějak by se dalo shrnout vše, co obnášely záměry osoby, od které velice různorodá banda tvorů získala lístek s jakýmsi návodem (viz článek výše). Jak že to začalo? Po jednom velmi uspěchaném návratu domů byli ti, kteří se nazývají Svobodnými, doslova přepadeni zatoulanou elfkou, která kvůli démonům uvízla v oblasti i s poselstvím, jež měla nést dále. Co že poselství obsahovalo? Zkrátka: ogři ve Feralasu začali činit prapodivné věci. Ne že by to bylo na škodu, ale kombinace slov "ogr", "práce", "potichu" a "čistota", vážně nešla dohromady. A jestli někdy šla, tak to byl úkaz, který se zjeví jednou za x stovek let , ještě při zatmění slunce a správné konstelaci planet. Co naplat... celá skupina (vcelku čtyři různě posebraní lidé), se vydala do Feralasu, kde již byli očekáváni jednou z elfek. Přidala se k nim a že tedy půjdou na místo činu. Když dorazili do blízkosti starých elfských ruin v jižní části Feralasu, zůstala celá neznalá část skupiny zaražená jak vidle v hnoji. Co to neviděli?! Nemalý počet ogrů tam pracoval...tedy - nepracoval, ale dřel až se jim od rukou prášilo. Vskutku nevídaný pohled. Tu jeden odnášel části sloupů, další je pucoval, třetí rovnal na místa, jiní vytrhávali keře vrostlé po obvodu chrámu. Treey volal Světlo, aby se na to podívalo, protože něco takového hned tak zase neuvidí, Angelus se musel štípnout, zda nespí. Zbytek přítomných se pohledem na ogry bavil a někteří dokonce navrhovali přistavit tribuny a vybírat vstupné.


Podezřelé to všechno začalo být až ve chvíli, kdy jeden z ogrů upustil předmět, který nesl...poškodil jej a v okamžiku se skácel mrtev na zem. Po opatrném přiblížení bylo slyšet i hlas ogra rozdávajícího rozkazy. "Sloupy vyčistit všechny, ty tam! Odnes tu vanu! Hej, ty! Tu sochu, a nerozflákat!" "Sochu?" podivil se Berthall. "Mne snad šálí zrak i sluch." "A takhle je to tady za poslední týden, možná i deset dní. Tohle nemohou mít ze své hlavy", poznamenala elfka. "Někdo jim poroučí." "No tak se zeptáme, ne?" ozvalo se z pánské části hloučku, a odvážlivci už se šinuli kupředu k jednomu z ogrů, který pracoval dál od ostatních. Ten se zrovna zabýval taháním kamenných sloupů na místo, kde se daly očistit a zkusmo složit. "Hej, ogře, co to vyvádíš?" zahalekali unisono Angelus s Berthallem. "Pucovat a tahat, aby čisto," odpověděl po chvíli mžourání ogr. "Kolik ti za to dají?" Zajímal se Trey. "Dát? Dát maso jíst," prohlásil ten čtyřmetrový žok tuku a lehké mentální retardace. "Když nejíst , tak spát. Když nespat, pracovat." "Počkej, to tě platí masem?" divil se Trey dál. "Co platit? Co být platit? Dostat maso ráno, večer, to jíst..." nechápal ogr otázku a pustil se do koulení ohromného kamenného bloku tvaru válce. Přizvedl jej nad hlavu k přenesení a tu jej patrně něco zasvědilo, chtěl se podrbat...a bums! Obr se zásluhou vlastní blbosti a zemské gravitace odebral do říše snů. Tím skončil i hovor. "Takže oni tu dřou jen tak?" poklesla Treyovi čelist. "No, holt efektivní pracovní síla a její využití," uculovala se Ariana. "Úměrná intelektu pracujících." Po krátké debatě bylo rozhodnuto o vyzpovídání dalšího ogra tentokrát to byl jedinec, likvidující nevhodnou vegetaci.


Ten byl o něco výřečnější a skupině vyplesknutých bojovníků vysvětlil, že dělají to, co šéfová řekne, a že on zrovna zařizuje, aby to kolem drobet vypadalo a chrám se leskl jako v dobách dávno minulých. Po dotazu na onu poroučející osobu se ogr poněkud odvázal a na chvíli se zdálo, že i když tu pracuje jen tak, v hlavě měl mimo vzduchoprázdna i nějakou revoluční myšlenku. Jenže než stačil pronést rouhavější slovo, skácel se na zem jako podťatý. Všichni přítomní se po sobě podívali. "Jako by je opravdu někdo kontroloval," podotkla elfka. "Jejich myšlenky," dodal Trey. "A poroučel..." V kostce takové zjištění znamenalo, že dotyčná osoba jasně a s jistotou ovládá veškeré ogry v okolí chrámu. Jenže kdo to je? A jak tu šéfovou najít? Ve hledání pomohli sami ogři. Jeden z nich táhl do chrámu ohromnou mramorovou nádobu - či tak něco. Co to má všechno znamenat, se dozvěděli od ogra s funkcí předáka. "Vanu odnést dovnitř a upevnit na místo. Nerozflákat!" "Vana???" vyhrkl Angelus. "Tak to ta šéfová nebude ogr." Ariana namítala něco na způsob, že dnes už viděli takových věcí, že by ji ani ogr ve vaně nepřekvapil. Nu- šlo se po stopách nosiče vany. Ten podle očekávání vanu složil uvnitř chrámu a začal se zabývat přenášením nějaké sochy, která se zdála být minimálně svatokrádežnou. Spíš však těžce nemravnou.


Po jejím vybalení se ukázalo, že zpodobňuje (jistého velice známého a horlivého Arna) paladina v oděvu méně, než nedostačujícím. Ogr čapl sochu, aby ji poupravil, trochu s ní klepl o sloupek a neštěstí bylo hotovo. "Idiote jeden," ozvalo se odkudsi shora. "Jak bude vypadat bez toho, co jej dělá pravým mužem?" Osoba, která sepsula ogra, měla zřejmě priority jinde, neboť tím, co ze sochy upadlo, byla hlava. Ogr se choulil strachem, neb asi věděl, co bude následovat. Leč stal se zázrak a dotyčná žena mu pouze nehorázně vyčinila a pak jej propustila v milosti. Bylo jasno. "Šéfová" je kdesi nahoře v patře - a musí se jít za ní. Hrdinové tedy opatrně postupovali dále - až na platformu, po které přecházela rozčilená žena. "Kam démon nemůže, nastrčí babu," pomyslel si Trey, ovšem po chvilce dívání musel svoji myšlenku přehodnotit. Z pod oděvu semo tamo probleskovala neopálená kůže a náhled na záď prozrazoval pěkně osvalenou kýtu. "proč ty potvory vypadají vždycky tak, že je škoda to zabít, himlhergot", zabrumlal a spolu s ostatními vykročil vpřed. Už od první chvíle, co se samozvaná vládkyně ogrů otočila a zjistila, že má návštěvu, bylo jasné, že naše hrdiny nečeká procházka růžovým sadem. Po sarkastickém komentáři, "že snad všechny kolem naučili v mládí rodičové klepat, než někam vlezou", dotyčná dáma začala kouzlit. Kolem se setmělo a situace začala vyhlížet řádně hnědě. Nejen že se jí přes jakousi temnou auru nemohl dostat nikdo na kůži, ale po pronesení pár slov a upřeném pohledu začali někteří bojovníci slintat jako ogři, jiní mluvit jako ogři a jeden dokonce i jednat jako ogr - čímž není myšleno že by začal shánět krocany a s pohekáváním se dloubat v nose.


Mávnutím rukou bylo novopečenému ogru naznačeno, aby se zbavil svých spolubojovníků a přátel. Snažil se sice, ale díky chvilkově sníženému intelektu byl poměrně rychle zpacifikován. "Šéfová" si z celé situace tropila dobrý den, šoufky, tahala bojovníky za fusekli a vůbec: dělala si srandu z jejich bezmoci. Posléze se dvěma paladinům zadařilo a poněkud oslabili auru, která se vznášela kolem - což byl najisto pokrok. V té chvíli totiž slintala větší půlka přítomných a smolařka Ariana objímala kamenný sloup, ke kterému byla odhozena. I přes citelné povolení štítu se hubatá černokněžnice nadále ukazovala jako srovnatelný soupeř. Vlnám nečisté energie každý uskakoval jak se dalo, ale jeden plus měly: oslabovaly i jejich původkyni. Ve chvíli, kdy štít povolil, přiskočil jeden z těch méně uslintaných a jednou ranou do hlavy uzemnil na pohled křehké, ale zato ošemetně nebezpečné stvoření. Celá společnost se dala do zkoumání okolí. Ne že by toho našli moc, mimo nějaké té sochy a připravovaného vybavení. Víceméně se snažili najít to, čím černokněžnice ovládla mysl každého ogra v dosahu. Netrvalo příliš dlouho a každému docvaklo, čím že to všechno: ve vlasech bezvládné temnoslavky se matně blýskala zdobená stříbrná čelenka, podle vzhledu starý artefakt elfské výroby. Po ozkoušení šperku bylo vše jasné. Někdo jej získal, upravil a zneužil. Zbývalo než dostat z černokněžnice přiznání.


(ooc: díky Tarvovi za bomba nápad, který bude mít i pokračování. Jo, a rolly opět nezklamaly xD)

Výslech - a co bude dál?


Jak bylo rozhodnuto dříve, tak se i stalo. Černokněžnice, která si vzala na paškál ogří populaci pomocí šikovně řešeného artefaktu, měla být vyslechnuta. Angelus, Berthall a Ariana, provázeni elfskou ženou, která je kontaktovala a vlastně tak spískala celou tuhle výpravu, se vydali k hlídanému stanu. "Kdo se toho ujme?" broukla Ariana. "Víte, já na ty výslechy moc nejsem. Ještě tak na popravy. Čistou ránu, to jo," vysvětlila. Mezitím Angelus vešel do stanu za původkyní toho všeho, ovšem, nedozvěděl se nic. Ta ženská byla paličatá až hrůza, o pocitu nadřazenosti nemluvě. Těžko se to přiznávalo, ale i v řetězech byla jako volně ponechaný nůž - potenciálně nebezpečná. Nebylo zbytí a musel zasáhnout Berthall - tedy Světlo. Paladin se tvářil všelijak, když mu řekli, aby nakvašenou, ale ne příliš výřečnou temnoslavku poněkud rozezpíval. Najisto v tu chvíli zalitoval, že se z toho nevykecal jako Ariana. Ujal se své práce a rázem bylo informací dost. Čelenku prý našla černokněžnice sama, po zjištění vlastností ji upravila, aby lépe sloužila jejímu záměru. A co že tu chtěla? Nic méně, než žít v klidu a luxusu.


Nepočítala ale s tím, že se elfům nebude líbit obnovení a úklid chrámu, ale co už. O moc víc z ní nedostali, vlastně ani nebylo třeba. Angelus se po chvíli přemýšlení rozhodl dát černokněžnici svobodu. Ostatně, nešlo jí o boření památek, nýbrž o nápravu. To, že to udělala blbou cestou, už je další věc. Podmínkou pro svobodu bylo to, že vypadne daleko do pouštní oblasti severněji od Feralasu. Kupodivu, odsouhlasila podmínku bez hnutí brvou. Pro eskortování tohoto "nebezpečného nákladu" se nabídl i Berthall, protože pustit černokněžníka s kýmkoliv jiným o samotě, by skončilo minimálně ztrátou duše, v horším případě i roznesením eskorty na kopytech. Jakmile byly hranice překročeny, černokněžnice opět nabyla svobody. Podpálila těm dvěma za patami, setmělo se a kolem opět padla magická bariéra. "A sakra," konstatoval Angelus - a Berthall už se připravoval na horší z předem zmíněných variant. Jenže se stalo něco jiného. Temnoslavka luskla prsty a rozplynula se do tmy. Zůstal po ní vzdušný vír v prachu a poletující kousek pergamenu. (viz. šifra mistra Leothrase)

Ogři kam se podíváš


Když už bylo v elfském táboře po všem, Sylriellea nabídla našim hrdinům odpočinek v relativním bezpečí - a společnými silami se luštilo, co že to mělo být psáno na papíru od svačiny, který černokněžnici vypadl při stylovém odchodu. Papír byl po několika bezesných nocích rozšifrován - ba dokonce i složení svačiny, co v něm byla zabalena. Nikdo se ale dosud neodvážil k vykonání rituálu, který tam byl jasně a zřetelně popsán. A co kromě rituálů se dá dělat s načatým odpolednem? Jasně! Výlet někam na čumendu. A proč ne zrovna do elfského chrámového komplexu , dokonce s arénou. Chrám jako takový měl být hodně pěkně zachovalý i přes činnost ogrů, kterých tam pobíhalo mraky. Navíc se dalo počítat, že zrovna s ogry nastane nějaké to pošťuchování, takže o zábavu bude postaráno. To, že ogři měli na místě i cvičené hyeny, byl jen bonus - dokud nedošlo na první zaslintaný pancíř a roztrhnuté kalhoty. Celkově vzato, ty drobné neladnosti , které způsobily tyto psovité šelmy v garderobě, byl jen nicotný začátek událostí, které během několika dní obrátily pár lidem život naruby. V centrální zahradě chrámu narazili zvědavci na ogřího vládce i s poradcem (rozuměj: ogří panovník měl IQ o 3 body vyšší, jak ostatní ogři, poradce o 1 bod). Nad nenadálou návštěvou, která prolítla chodby chrámu jako AIDS Botswanou, se pozastavili, ale jen na chvíli. Poradce i s královskou ochrankou se pustili do boje jak jen to ogři umí. Třikrát praštit těsně mimo cíl a desetkrát načisto vedle, ovšem, když už se jednou za čas trefí, tak pořádně.

Ogří vladař mezitím žadonil o ochranu od svého božstva, které "chránit ogry a dávat maso". Už to mohlo být bojujícím krajně podezřelé. Jak zpacifikovali ogry kolem, namířili si to přímo k pomazané hlavě před improvizovaným oltářem s velkou kamennou sochou. Ogr mezitím stačil pomyslné "nebešťance" slíbit hory doly, modré z nebe, ba i to, že naučí talbuky skákat na trampolíně a jakéhosi Babicu vycvičí, jak uvařit něco dobrého. Jenže kde nic tu nic. Ogr začal vehementně bránit svatostánek s řevem, že "nenechat urážet ta, co dává maso". "Vida, jak málo stačí ke znesvěcení jednoho pitomého kusu šutru", pomyslel si Angelus ve chvíli, kdy uhýbal sekyře rozběsněného ogra. "Ale dá se to udělat i zábavněji...tu šarlatovou chásku před lety div nekleplo, když viděli, jak...". Další rána ogra Angelovi poněkud rozhodila sandál, takže musel přestat přemýšlet nad dávnou lechtivou situací a věnovat se raději boji. Ogr byl zpacifikován, aniž by během svého života nějak ublížil kterémukoliv z hrdinů. Za živa sice ne, ale po smrti...Jejej! Nejprve se bezvládná ogří halda masa, demence a špeku v celé parádě svalila na Angeluse. Chroustlo to, jako když se louská ořech , a pak bylo ticho. Ogří krev vychlístla až na nohy sochy a zbylá společnost se jala odvalovat a páčit mrtvolu ogra z bývalého šlechtice. Nemít na sobě zbroj, Angelova vizáž by pravděpodobně připomínala nedodělaný lívanec s jahodami. Takhle si jen postěžoval, že s tím opravováním bude práce na dva dny, a během chvíle mohl pokračovat v průzkumu nádvoří i podezřelého svatostánku.

Nebýt té sochy, vypadal by oltář tuctově. Něco kytek, "zaručeně kouzelných" amuletů z výprodeje legendárního goblina Horsta Fuchsekle, misky s obětinami a pár kostí...jenže ta socha tam prostě byla. Chladný kámen v podobě lidské ženy s umně spletenými vlasy a přísným pohledem. Zvědavost opět učinila své. Celá udivená společnost oťukávala oltář a sochu ve snaze zjistit, zda kolem nevede nějaká chodba a co to všechno hergot znamená. Zkoumání opět odnesla Ariana. Poslední dobou má holka velkou smůlu. A co že se stalo? Do té doby nehybná socha k údivu všech kopla do hloučku u jejích nohou a plechovky se rozlétly na všechny světové strany. Angelus si kecl na zadek, Berthall svištěl jak podrcnutý gnom a s efektním křápnutím dopadl tři kroky za ostatní. A Ariana? Kopanec asi zabolel, podle toho s jakým kraválem křísl kámen o kov - a po letu o několik metrů delším, než u ostatních, se bývalá poručice rozplácla u paty jednoho sloupku. Ti, co se stačili otřepat, zbraněmi otloukali nohy sochy ve snaze zastavit další pokusy o trestné střílení. Dosud ležící Ariana zkoušela vstát, ale po jakémkoliv větším pohybu padla s bolestným skučením nazpět, držíc se za pomačkaný hrudní pancíř. Jediná , dosud uskakující ranám, byla elfka, která se dnes zhostila role průvodkyně, jen to průvodcování prostě drobet nevyšlo. Nebylo možné jiné řešení, než dostat sochu na zem. Prostě jí nějak podrazit nohy, což se po perné dřině i podařilo.Kácející se socha buchla na podlahu a ve vteřině byla na sra... na kousky.

Kdekdo by čekal, že je hotovo a jde se domů slavit. Jenže kolem padla taková tma, že by se dala krájet, balíkovat a drolit do inkoustu. Ba by se na jejím konci možná dalo i naít nějakou perníkovou chajdu, ale to je vedlejší. Vcelku bylo jasno, že je celá ta banda zase namočená ve velkém průseru. Na místě, kde byla na oltáři socha, se objevil nehmotný orb coby středobod temnoty. Rostl a mohutněl. V jeho centru vířila nicota. Orb už dosahoval výšky dobře rostlého muže, když se zhroutil sám do sebe a na jeho místě se mihotal portál. Netřeba říkat, že nikdo z přítomných neočekával, že z "druhé strany" vyhopkuje růžový velikonoční zajíček a začne rozdávat karamely. Tedy, lehce nemravný a nečistý zajíček to byl. Jen postrádal chundelaré uši, ocásek, a měl čtyři ruce navíc. Nicota do kruhu překvapených hrdinů vyvrhla šestirukého démona, co ruka-to zbraň. A jako na potvoru velmi dobře nabroušená. Tady už šlo do tuhého, neboť démon se více než vyrovnal všem, co se postavili na odpor. Šrámů na zbrojích hrdinů přibývalo - nu, naštěstí průběžně ubývalo i rukou démona. Berthall sám usekl dvě a zdatně potrápil zrůdu z temnot Světlem. Sylriellea se také činila, neb zde šlo o elfskou historii a kulturní dědictví - a to nebude znečišťovat žádná démonologická habaďůra. Magie i rány meči se sypaly ze všech stran, takže démon po dlouhém boji nakonec padl. Všichni vydechli v domnění, že je konečně vyřízeno. Sotva Angelus s Berthallem obhlédli škody na zbrojích a zjistili, co všechno je bude ráno bolet, začali se zabývat Arianou.

Věčná smolařka schytala přímou ránu od pochodující sochy. Pohled na zmuchlaný pancíř napovídal, že to není moc dobré a bylo by záhodno vypadnout, pokud možno do blízkosti felčara. Sylriellea se zabývala několika elfskými artefakty v blízkosti. Zvlášť něčím, co vypadalo jako krystal na trojnožce. Podle jejího vysvětlení měl odebírat magickou energii z okolí. K čemu měla být využita prý se dá jen těžko odhadovat. Všichni se po sobě podívali. Něco viselo ve vzduchu, který ztěžkl jako před bouřkou. Ani temnota kolem se ne a ne rozpustit. Spíš se ještě více koncentrovala. Oblohu rozčísl blesk a uhodil do krystalu. Oslepení hrdinové, jen těžko přivykající náhlému jasu, s údivem seznali, že se k nim pomalu blíží již známá osoba. "Naprosto nepoučitelní", konstatovala znuděně černokněžnice, která byla oficielně vypovězena do severních pustin. "Ovšem, teď už s vámi nebudu mít takovou trpělivost." Rozhodila všechny kolem jako loutky pomocí ostré vlny ne zrovna nejčistší energie. Chvíli přecházela sem a tam, nadhazujíc řečnickou otázku: "Proč mi nemůžete dát na chvíli pokoj?" Pak se zarazila. Spatřila bezvládné tělo. A co to znamená pro temnoslava? Duše zadarmo. "Mhm, jak vidím, přeci jen byli ogři k něčemu platní", prohodila a natáhla paži k bojovnici. Ariana se, byť zakována v plechu, nepřirozeně zkroutila a z úst se jí dralo jen chrčení. "Bere jí duši!" zařval Angelus, protože doma viděl, jak se to dělá.

S obtížemi se zvedal on i Berthall se Sylriellou. Říká se, že strach (a jakási odnož goblinské Kája Coly, zvaná Red Burp) dává křídla. Zde to nebylo jinak. Stačilo několik skoků a oba ozbrojenci byli u černokněžnice s tasenými meči. Nyní se, na rozdíl od minulého setkání, žádný z nich nerozpakoval a společnou rukou ťali po temnoslavce. Údery byly vedené prudce. První čepel prosekla oděv a způsobila dlouhou rozšklebenou ránu na boku. Druhá se bestii zakousla do hrudi a zůstala tam. Konečně se té mrchy zbavili. Nebezpečná protivnice nyní ležela na kamenné podlaze elfského chrámu a kvapem z ní vyprchával život. Sylriellea odplivla. "Za tohle aby její duše neměla ani po smrti klidu," brumlala, oprašujíc si potrhané šaty. Byl konec potížím, až na jednu, kterou hrdinům připravila již mrtvá černokněžnice. Ve chvilce, kdy z ní vycedila poslední kapka krve, artefakt s krystalem se začal sypat - tedy energie naakumulovaná uvnitř. Nejvyšší čas vytáhnout paty. Sylriellea v rychlosti vytvořila portál, jímž prošli všichni ostatní, nesouce i hromádku plechu, která (z)byla z Ariany. Elfka se pokusila zabránit nejhoršímu, ale portálem za ostatními neprošla. Co s ní bylo dále, se neví. Ti v Surwichi se po napravení škoda a ran navrátili ke svým každodenním povinnostem a doufali, že už je prozřetelnost nepostaví do cesty černokněžníka. A co na to prozřetelnost? Vyslyší je?


IC: Tvorové, citliví k magii, měli po další dny v blízkosti ruin poněkud zhoršené vidění, motali se a pískalo jim v uších.
OOC: díky Tarvovi za nápad i spelly, byl to mazec - a ač to s lockem neplánoval, vytvořil námět na další dlouhodobou zábavu. Díky zúčastněným za masivní snahu o sejmutí všeho, co se hnulo, ač byli oslabeni o jednoho wara a jednoho palačinku.

Batole vs. Rytíř

Sinanda se stále léčí z popálenin. Zrovna takhle ležela na posteli, četla a vedle sebe měla žvatlajícího Nela. Do místnosti vešel Angelus, usmál se a povídá: "Potřebuješ si odpočinout, dnes si vezmu Nela s sebou." Přitom bral batole z lůžka. Odpovědí mu byl udivený pohled. "Jsi si jistý, že to zvládneš?" broukla Sin. "Čelil jsem drakům, nemrtvým a kdejakým potvorám, tak zvládnu i svého syna," odvětil v klidu Angelus, s prckem v náruči odešel z pokoje a dumal nad tím, proč se za ním jeho drahá polovice dívala tak, jako by šel právě vyzvat k boji půl stormwindské armády.


Než Angelus se svým potomkem vyrazili na první průzkumnou výpravu, dal se do oblékání. Připravil si věci, ohlédnul se po dítěti a to nikde! Chvatně se rozhlížel po domě a tu vidí špunta, jak si to mašíruje s nataženýma ručkama rovnou k ohni v krbu. Uff, chytil jej, tohle bylo o chlup. Bude muset dávat větší pozor. Spolu s oblékáním začal první spor otce a syna. "To neci!" "Co to je?" (když se snažil ozkoušet ostří Angelova meče) a milion jiných otázek. Tak vypadal monolog Nela, který chtěl vše ostatní, jen ne se převlékat. Po půl hodině útěků a naruby navlečených kousků oděvu, je konečně vše v pořádku - ovšem, s jedním nedostatkem. Angelus si uvědomil, že by měl dítě nakrmit. Podíval se na stále ještě čistého potomka a pak na připravenou snídani. Povzdychl si. Pokud bylo oblékání podobné boji s chobotnicí, pro krmení zatím neměl výraz.

Posadil si Nela na klín, vzal lžičku a nabral medovou kaši. "Tak, a teď budeš papat, abys měl sílu jako táta i strejdové...," naznačil vývoj dalších věcí. První sousto vypadalo, že na trase miska-pusa, dopadne zdárně, ovšem přišel nečekaný útok a kaše dopadla (prozatím) na neutrální půdu. Tedy, podlahu v kuchyni. Další sousta končila všude kolem, jen ne v ústech malého obránce. "Až nás jednou napadnou, tebe chci mít po boku, protože takhle bys odrazil Lva i s celou armádou," komentoval marný boj konsternovaný otec a v nestřežených chvílích se mu podařilo do Nela propašovat celé dvě lžíce kaše. Po snídani byl prcek zralý na koupel i nové oblečení - a to byl jen začátek. Nyní už se dal Angelus do díla s respektem k obratnosti svého syna a po rekordní hodině od snídaně mohli oba vyrazit ven na výpravu. Když zavíral dveře domu a prohlížel si kuchyni, která byla střídavě pokryta vodou, kaší, oblečením a vším možným, pomyslel si, že to vypadá jak po bitvě na život a na smrt. A jestli to Sinanda uvidí, rovnou spálí barák na popel, protože bude považovat za nemožné tu spoušť uklidit.


Angelus vyšel z domu, Nela v náruči. "Zajdeme se podívat za Stephanem, jak se mu dnes dařilo na moři," vysvětlil mu. Došel k rybáři akorát na přebírání úlovku. Pozdravil se s ním a syna posadil na stůl, kde byly háčky, vlasce a jiné serepetičky. Stephan se dal s Angelem do řeči o rybách a Nel se vydal na průzkum. Prohlížel si jednotlivé věci a nejvíce ho zaujala rezavá krabička se žížalami - a jelikož mu táta nedokázal dát pořádně najíst, začal zkoušet, zda jsou poživatelné. Což o to. Pro malého průzkumníka to byly zábavné dlouhé hýbající se tkaničky, které byly schopné se hemžit i po kousnutí. Než si toho Angelus všiml, spořádala jeho nadějná ratolest pět žížal. Rychle vzal Nela ze stolu a zabojoval o život žížaly, kterou jeho syn nestačil sníst. ​ Stephan se pousmál. "Nic se mu nestane, jenom to poznáš v pleně," uklidňoval ho. Po chvatném rozloučení s rybářem namířili ke kováři, a ani tam se příliš nezdrželi. Vlastně Nela za tu chvíli vůbec nedal z ruky. Nechtěl skončit s rozžhaveným železem... kdekoliv. V tom lepším případě. Nad tím horším ani moc nepřemýšlel - už proto, že stěhovat by se nechtěl.


Dalším terčem výpravy se stal pokojně odpočívající Trn. Rudý drak odpočíval nedaleko stájí a pozoroval, jak k němu Angelus chvatně míří i se synem. Oba na svém hřbetě již vezl mnohokrát. Trn si najisto pomyslel, že došlo ke krizové situaci a Angelus mu připoutá Nela na hřbet, aby s ním mohl odletět do bezpečí, ale nestalo se tak. Místo toho byl drak upokojen, že se na něj jdou jen podívat. Trn si tedy klidně lehl nazpět a pozoroval batolící se lidské mládě, které mu po chvíli okukování dopadlo na čumák. Trn se nenechal nijak rozhodit - až do chvíle, než zvídavý prcek uplatnil pohádku o červené karkulce. "Ploč máš tak velké zuby?" ptal se, a následovala zevrubná prohlídka dračí tlamy. To nebylo zdaleka všechno. Nel prozkoumal vše. Šupiny, křídla i drápy. Věta: "A ploč máš tak velké oči?" padla hned poté. Naštěstí byl drak mnohem trpělivější, než pohádkový vlk.
(pokračování píše Angel průběžně)

Bubák v osadě

V podvečer se na náměstí malé osady, kde lišky dávají dobrou noc, sešli Angelus se Sinandou a Berthallem. Mluvilo se o dalších plánech do budoucnosti, když tu se nad náměstím objevila mlha.Trojice nemusela dlouho pátrat, kdo že tu mlhu seslal. Starý známý Marl Wormthorn. Druid, který se snažil vyléčit okolí, ale přitáhl na sebe pozornost démonů a byl ovládnut Legií. Wormthorn stál před těmi třemi v onošené stínové auře, takže nebylo nač čekat. Angelus s Berthallem vykročili vpřed, aby odvrátili pozornost a Sinanda začala kreslit runy na zem. První dva to zkoušeli silou a Berthall jako paladin i Světlem, jenže ani jedno ani druhé nezabralo. Nezvaný bubák byl příliš silný na to, aby jej trojice zmohla. V hostinci byl naštěstí i jakýsi poutník a ten při zaslechnutí hluku vyběhl ven na pomoc.


Na malém prostranství bylo hodně rušno. Modlitby ke Světlu, záblesky, řinčení mečů a jízlivý chechtot Wormthorna se nesly nočním vzduchem. Jen kletby od černokněžnice nebyly slyšet, toho si ale v zápalu boje nikdo z přítomných nevšiml. Než stačila dokreslit vyvolávací obrazec, bývalý druid hrozbu zneškodnil. Kravál přilákal i dalšího bojovníka. Paladin Trey bedlivě obcházel kolem a mluvil, snad sám se sebou, nebo s "něčím ve své hlavě". Pak se přimotal k Angelovi a tiše mu povídá: "Musíš ho odříznout od zdroje jeho síly, jinak ho neporazíme." Angelus se na Treye zadíval dosti nechápavě - také si až nyní všiml, proč Sinanda nekouzlí. Neviditelná ruka (a nebyl to Darth Vader) ji dusila a držela ve vzduchu. Po marných pokusech o pomoc začalo dohadování s Wormthornem. Ten se ale skupince pouze vysmíval, což vedlo k dalším snahám "odpojit" jej od zdroje síly.


"Byl to druid, teď je z něj něco jako opak. Co když čerpá sílu ze všeho živého kolem tím, že to nechá zemřít?" přemýšlel nahlas Angel. Neznámý pocestný (Girkon) na to zareagoval tím, že začal léčit vše kolem druida. Ovšem snaha marná, tento čin Wormthornovi sílu naopak dodával. Skupina bojovníků přestávala bývalého druida bavit. Otočil se k přidušené Sinandě, kouzlo povolilo a že se budou brát duše. Tahle první. Než stačil učinit další krok, křikl Angelus na Berthalla riskantní požadavek. Bert poslechl, co se po něm žádalo, a protože nebyla jiná možnost, ukryl Sinandu pod světelným štítem. Ublížilo jí to, ale Wormthorn k ní nemohl. Mezitím temnoslava zabavil Trey.


Začal s ním vyjednávat, protože podle Wormthorna měl u sebe "něco cenného", snad duši. Mnozí to ani nevnímali, ale zanedlouho odcházel bubák za Treyem, který ho vylákal na vyprahlou a dlouho mrtvou pláň nedaleko osady. Wormthorn začal viditelně slábnout a jeho zneškodnění bylo bízko, ale podařilo se mu zmizet. Nebyl čas se vyptávat Treye, co vlastně nabízel, proč od něj neviděli ani jediný zásah pomocí Světla, a jak to že vypadá, jako by týden oka nezamhouřil. Všichni se hnali směrem na náměstí, kde byl odvolán světelný štít a Girkon se ujal léčby připečené černokněžnice, avšak bez citelnějšího úspěchu.

Lék od třech zmrzlých

Po nuceném opékání Světlem, jemuž byla Sinanda vystavena z rukou Berthalla, aby se její duše nestala majetkem Marla Wormthorna, bylo třeba najít i lék. Ten, který by účinně napravil spáleniny od Světla, nenašel po několika pokusech ani Girkon. Angelus si pak vzpomněl na mast, kterou popálená používala před delší dobou po alterackém incidentu s drakem. "Musím se vydat do Zangarmarshe", pronesl Angelus ke Girkonovi a nespouštěl zrak z lůžka, kde spala popálená Sinanda. "Co tam?" divil se Girkon. "Tam žije alchymista, který by mohl znát složení té masti," odpověděl Angelus. Netrvalo dlouho a seděl na hřbetě madého rudého draka Trna. Pod sebou měl hořící pláně a na obzoru se rýsovaly Zangarské močály. Alchymista měl žít na Telredoru a měl být docela zvláštní. Vyzařoval z něj chlad a smrt, i tak byl uznáván mezi tamními Draenei. Angelus jej našel ve společnosti dvou podobně oděných Draenei. Uprostřed seděla kouzelnice se kterou se Angelus kdysi setkal v Alteraku. Seděla zabalená v teplém oblečení, jak kdyby se chystala do paláce Lich Kinga, dlaně si ohřívala o hrneček čaje, ale i tak jí zimou drkotaly zuby.


Angelus vešel do místnosti značně zmatený, nevěděl,zda se má otočit, ale draenei ho přizvali dál a vyptali se ho, co ho za nimi přivádí. „Hledám, alchymistu Maronaara“ pověděl, když se s nimi nejprve pozdravil. Draenei v kápi stažené tak, aby mu nebylo vidět do tváře promluvil. „Jestli potřebuješ, lektvar nemohu ti nyní pomoci, není možné, abych se vzdálil od svých společníků“. Angelus se nedal odradit a požádal ho aspoň or ecept na onu mast nebo jiný účinnější lék. Maronaar se zamyslel. „Výroba tohoto lektvaru není nijak těžká pokud mi seženeš všechny suroviny, co ti povím.“ S tím dal Angelovi seznam surovin. Angelus si lístek vzal, seznam nebyl nijak dlouhý, ale hledejte bylinky, když jste kovář a každá druhá kytka vám příjde stejná jako ta první. Zhostil se úkolu statečně a vydal se hledat všechny suroviny. Naštěstí měl sebou svého společníka Trna, který jej alespoň trochu navedl, tak to nezabralo tolik času. Za pár hodin už stál před alchymistou a pozoroval, jak míchá lektvar. Dotyčný se ani  nevzdálil od svých společníků vskutku ani o píď. Po celou dobu co míchal lektvar toho zbylí dva moc nenamluvili, jen kouzelnice mumlala co si o pouštích Taranis a ulamovala si rampouchy od nosu a z rohů. Za pár hodin kdy byl lektvar namíchaný už Angel letěl nazpět i s lahvičkou plnou zlátnoucí tekutiny, a přemýšlel o oněch třech zmrzlých.

Kam čert nemůže...





(ooc: Zápis se Serpentií patří mezi poslední události na Gamenode. Po doplnění screenů na toto vlákno bude stará kronika Šerohvozdu a Svobodných dopsána. Chod Šerohvozdu v současnosti je popisován v druhé "knize", ostatní pamětihodné příběhy, například z doby pobytu ve Stromgarde, taky někam švihnu, až bude čas a chuť.)