pro Tady i já házím něco z minulosti o Flairice. Jedná se vesměs o shrnutí jejích učednických let po Pohromu. Přečtení postupně zodpoví i několik otázek jako proč jí vadí chlad, když běžný pyromág s tím problémy nemá, nebo co zapříčinilo, že bytostně nenávidí gobliny (je toho vícero a ne vším se chlubí). Tudíž upozorňuji, že se mohou objevit i důležité informace, jaké vaše postavy nemohou vědět. Za případné chyby se omlouvám, jedná se o moji prvotinu po spoustě let.
Prolog je sloučení upraveného původního a části 1. kapitoly, která se zde nejpozději zítra objeví.
Prolog je sloučení upraveného původního a části 1. kapitoly, která se zde nejpozději zítra objeví.
- 0. kapitola - Prolog:
- "Podívej!" nadšeně zvolal dětský hlásek směrem k někomu. Stála tam malá elfí holčička s rudými vlásky po pás. Mohlo jí být přibližně šest, nanejvýš sedm let. Měla na sobě hnědou tuniku z měkké kůže se světle zeleným lemováním, plátěné kalhoty barvy jehličí a hnědé šněrovací boty. V jejích velikých průzračně modrých očích šlo spatřit nadšení. Usmívala se od ucha k uchu. Její pohled se soustředil k chumlu bíle zářících vláken postupně se splétajících v míček vznášející se jí mezi dlaněmi. Tyto magické pavučinky pro Quel'dorei nebyly nic zásadně těžkého, měl-li jedinec sebenepatrnější nadání na magii. Nicméně ona jej náhle jakoby vyhodila do vzduchu a dále si s ním pohrávala s extrémní precizností manipulace s vlákny. Hrou průměrného dítěte jejího věku to zcela jistě nebylo…
Flairica otevřela oči, avšak nepřipadala si, že by viděla lépe, neboť kam se podívala, spatřila pouze čerň noci posílenou o tmavou celtu stanu, kde spala. Převrátila se na druhý bok a povzdychla si. Opět se jí zdálo o rodině, kterou již neměla, o rodině která se jí zřekla krátce poté, co její skutečné schopnosti vyšly najevo.
Před přibližně rokem pohostinnosti její rodiny využil svérázný elfí cestovatel, který se představil pod jménem Rilen. Taktéž měl nadání na magii a nabídl se, že by dcerku převážně loveckého, ne příliš významného rodu Amberdusk vzal do učení, což se také stalo. Již od okamžiku, kdy rodičům ukázala, jaký je její skutečný talent, vnímala určitou ostražitost. Ale že se jí rod tak rád zbaví, nečekala. Tehdy probrečela několik bezesných nocí a utěšování, kterého se jí dostalo od jejího mistra, mělo pramalý efekt.
Již však uplynul rok. Rána ji sice stále bolela, ale nyní už se přes ni přenesla. Také její schopnosti se o dost zlepšily a co více, počínaje nadcházejícím dnem se konečně bude učit specialitu svého učitele: ohnivou magii. Pyromágů za dobu putování pár viděla, ale ani jeden jejímu mistrovi v jejích očích nesahal ani po kotníky.
Rilen se svedl doslova obalit plameny bez újmy na zdraví. Když byl večer, tak jí také vyprávěl příběhy a často využíval ohniště k vizualizaci scén. Dokázal z nich vytvořit cokoliv počínaje línou kočkou na náměstí Silvermoonu a animací bitvy do nejtintěrnějších detailů konče. Ale hlavně při manipulaci s ohněm vypadal, že se spíše jedná o naprosto přirozenou součást jeho samotného, jakoby to snad ani nebyla magie. S těmito myšlenkami opět zavřela oči a usnula.
Probudila se krátce před východem slunce. Oblékla se a vyšla ze svého stanu s myšlenkou, že zkusí připravit něco k snídani. Avšak její mistr na ni již čekal s širokým úsměvem a v ruce třímal křesadlo.
Flairica se šokovaně zastavila. On a křesadlo? Co to má znamenat? Nepamatovala si, že by někdy vytvořil oheň jinak než pomocí své magie. Leda, že by bylo pro ni, ale co by tím pak sledoval? Nechtěl ji snad naučit magii? Navíc oheň rozdělat zvládla. Jejího šokovaného výrazu si nejspíše Rilen povšiml.
„Co tak překvapeně? To jsi nikdy neviděla zpívající křesadlo?“ otázal se zvesela. „Dnes budeme potřebovat pouze tuto věcičku a nepodceňuj ji, skrývá se v ní více kouzel, než dává najevo.“ pronesl poté se stejně nepřítomným pohedem jako vždy. Nikdy mu tak docela nerozuměla a mnohokrát ji napadlo, že je šílený. Ale již s ním cestovala dostatečně dlouho, aby věděla, že za jeho neškodným zjevem a chováním je mnohem více.
Rilen byl vysoký, již postarší dříve blonďatý elf v těžké róbě vínově rudé barvy bez ozdob, což jej samo o sobě odlišovalo od většiny jeho rasy již z dálky. Přes ni měl přehozen červený plášť s kápí. Při bližším pohledu však upoutala pozornost jeho tvář. Působil pomateně, ale sympaticky. Na svůj věk měl překvapivě čilý výraz, vrásky nepatrné a v sytě modrých očích se odráželo nadšení dítěte. Jeden by řekl, že půjde o typ elfa, kterého si každý pamatuje, ale opak byl kupodivu pravdou.
Jestliže jí nebyl na očích, jeho tvář si vybavovala jen s obtížemi. Když se otázala, zda na to nemá nějaké kouzlo, chvíli se odmlčel a odpověděl jí zcela vážně: „Něco takového by bylo, ale ty si mou tvář stejně pamatuješ, že? V minulosti jsem byl nucen se chvíli skrývat, ale neboj. Je to dávno.“ Pak se usmál, ale když jí to povídal, poprvé si uvědomila, že je v něm víc, než většinou dává najevo.
Flair se po chvilce probrala z myšlenek a odpověděla mu: „Co mám udělat? Oheň rozdělat umím.“ Začalo ji to trochu rozčilovat. „A křesadla nezpívají,“ paličatě dodala.
„To si myslíš ty!“ takřka vykřikl Rilen a rozesmál se. „Ha! Teď jsem tě dostal, že? Zkrátka a dobře, rozdělej oheň a dej do něj ruku, abys jej pozdravila.“ Poslední větu už řekl docela klidně se svým napůl nepřítomným pohledem. Ten elf zcela jistě měl v hlavě o kolečko navíc. Ale proč po ní chtěl něco takového, když mu muselo být jasné, že se mladá elfka zcela jistě popálí?
Pokusila se vycítit z křesadla magii, neúspěšně. Neochotně si převzala křesadlo a o chvilku později rozdělala oheň, jak ji to učili rodiče, na které se zoufale snažila nemyslet. Chvíli pozorovala plápolající ohniště. Ten elf by jí přece nechtěl ublížit, musí v tom být trik. Zhluboka se nadechla a strčila do plamenů svoji dlaň. Ihned poté se ozval překvapený výkřik, Flair škubla ručkou zpátky a hlasitě se rozbrečela. Přes celou dlaň měla ošklivou spáleninu.
„Klid, klid…“ pronesl její učitel jakoby to nebylo nic vážného s šikovností někoho, kdo se o děti nikdy nestaral. „Je potřeba se seznámit s ohněm i tímhle způsobem. Pro tebe obzvláště, nebo bys dřív či později udělala nějakou hloupost,“ vysvětloval jí, ač ignorovala vše kromě poraněné ruky. Měla na něj vztek, že ji přiměl udělat takovou pitomost a poranit se.
Rilen došel k ní. Po krátké chvilce zápasení, kdy se pokoušela vysmeknout a kousla jej do ruky, mu očividně došla trpělivost. O okamžik později děcko leželo na zádech s rukama podél těla neschopné mluvit natož se pohnout, zatímco jí starší elf natíral popáleninu chladivou substancí. Poté, co zkonstatoval, že se již dostatečně zklidnila, kouzlo zrušil. Pokoušel se ji utěšit a vysvětloval jí důležitost lekce, kterou dostala, ale stejně se s ním nebavila až do večera.
Po večeři, na které si Rilen dal záležet, aby si ji opět udobřil, se jí zeptal: „Víš, co je u tebe největší překážkou ve studiu?“ zeptal se jí večer s klidným laskavým úsměvem, zatímco si křesadlo, kterého se po zbytek dne nikdo nedotkl, vzal spátky k sobě. Opět šlo o jednu ze vzácných chvílí, kdy působil naprosto příčetně, ač v dalším okamžiku se vrátil ke svému šílenství.
Elfí holčička se zamyslela. „No… Myslím-“ zbytek věty nedořekla, protože ji její učitel přerušil výbuchem smíchu. Zamračila se, ale její obličejík působil o to komičtěji a záchvat smíchu zesílil.
Až se trochu uklidnil řekl: „Přesně. Zcela jistě máš obrovský potenciál, ale také nejnevhodnější kombinaci nadání a uvažování.“ Začal, zatímco si mimoděk začal pohrávat s plamínkem mezi prsty, jak míval ve zvyku. „Jsi intuitivní typ, ale zároveň jsi příliš chytrá ke své vlastní škodě. Chceš vědět, jak co funguje a jestliže někde nevidíš logiku, nabydeš názoru, že je to nemožné, čímž si sama zavíráš dveře.“
Chvilku se odmlčel, zatímco malá elfka opět trucovala. Náhle proti ní hodil plamínek, s kterým si celou dobu hrál. Holčička jej polekaně uhasila těsně předtím, než by ji popálil. Dříve, než mohla začít s protestováním, pokračoval: „Přesně! Co ostatním zabere i týdny cvičení, svedeš uplatnit bez přípravy v jednom okamžiku, je-li to potřeba. Tohle není ani intuce. Víš, vědomí každé myslící živé bytosti, kromě vyštudovaných arcimágů a většiny ''vzdělanců'' celkově, má…“ spustil Rilen, ale Flairica jej už neposlouchala. Místo toho se přesunula blíže k ohništi, kde se prozatím marně pokoušela plameny uhasit a pro intenzivní soustředění již zcela zapomněla, že by na něj měla být naštvaná.
