Jednohubky

Žil vraj raz jeden chlapec v malej dedine v zemi zvanej Draenor. Tento chlapec žil v orkskej dedine, pretože to bol ork a pochádzal z klanu Whiteclaw.
Orkovia tohto klanu dlho žili v mieri z elementmi a okolným svetom. Všetko sa však zmenilo jedného dňa príchodom posla. Posol niesol zo sebou správu, ktorá zmenila celý ich doterajší život a začala ich pripravovať na vojnu z nepriateľom, ktorého skôr ani nepoznali.
No chlapca sa to veľmi netýkalo. Vtedy si ešte myslel, že mu duchovia predurčili iný osud. Pretože bol učeníkom starého šamana. Pokorne a s chuťou sa učil všetky vedomosti, ktoré mu šaman predával. Síce bol niekedy tvrdohlavý, ale tento problém vždy vyriešil šaman, alebo jeho palica.

Všetko ale zmenil ďalší posol, ktorý do osady prišiel. Ten však neprišiel sám, ale priviedol si zo sebou aj stráž. Požadoval od klanu všetkých chlapcov starších ako pät rokov, aby ich odviedol preč a oni sa mohli pridať k armáde Hordy. Ak by odmietli, celý klan by postihol ich hnev, a tak museli poslúchnuť. Priviedli všetkých chlapcov, teda aj toho nášho.
Odviedli ich vtedy z ich rodnej dediny. Z dediny, v ktorej prežili ich celý život. Cez hory a doly ďaleko do neznáma. Po troch dňoch sa utáborili v lese a náš chlapec využil prílezitosť a utiekol od nich. Chcel sa vrátiť naspäť do dediny. Utekal a utekal pred orkami, ktorí ho naháňali a pomocou elementov, ktoré mu našepkávali. A tam ho uvidel. Stál tam šaman, do pol pása nahý a ozbrojený sekerou.  Už si myslel že je v bezpečí. Nikdy viac sa tak nemýlil, ako vtedy.

O pár okamihov sa z lesa vynorili aj oni a obkľúčili ich.

"Daj nám chlapca, patrí nám."

"Vychováme z neho pravého bojovníka Hordy."

"Vráť nám ho lebo pocítiš náš hnev. Hnev Hordy."

Tak zneli ich hlasy, starý šaman tam len stál zo sekerou pripravenou, no potom sa ozval:

"Vychováte z neho len ďalšieho zabijaka, ako z ostatných. Videl som to. Nechajte ho, nepatrí vám. Elementy si ho vybrali, aby sa od nich učil. Oni mu ukázali cestu domov. Nepatrí vám, odíďte."

"Elementy nás opustili, blázon."  

"Blúzniš, nevieš, čo hovoríš."

"Uhni nám s cesty, alebo zomri!"

No on tam len stál a mlčal. Stál tam aj o pár minút neskôr nad telami nektorých orkov, keď sa mu nepriateľská sekera zaryla do mäsa, no ani vtedy nevykríkol. Nevykríkol, ani keď sa zrútil do zeme a chlapec sa k nemu zohol zo slzami v očiach. Zomrel pohľadom upreným do jeho tváre.

Čo sa týkalo chlapca, toho zbili ako žito a odviedli naspäť. Keď sa dostali do výcvikového tábora, obrovskej a odpornej citadely v červenej pustatine, pridelili ho k ostatním. Pokúsili sa ho vycvičiť v novej mágii, no chlapec sa spieral a nechcel, tak ho bili. Keď to nešlo z mágiou, skúšali ho naučiť bojovať. To mu išlo lepšie, no stále mal problém s autoritami a po nociach sa pokúšal znova a znova o útek. Až im nakoniec došla trpezlivosť a dali ho ako hračku warlockom. Ti ho zavreli do cely a robili na ňom rôzne pokusy. Mučili ho, vysávali z neho život, až sa z chlapca stal muž. Raz mu dokonca dali napiť  z pohára. Tekutina v ňom mu zmenila telo, dušu a jeho oči sa sfarbili načerveno. No keď sa naskytla príležitosť a jeho mučiteľ urobil chybu, on ju využil. Zabil ho a aj každého, kto mu vtedy skrížil cestu.

Hneď ako sa zbavil lovcov, ktorí ho prenasledovali, vrátil sa k známemu miestu. Miestu, kde zomrel jeho učiteľ. Nakoniec ho našiel a pochoval ho a jeho sekeru si zobral. Tá sekera sa v klane Whiteclaw  predávala po generácie z jedného šamana na druhého a aj po tej dlhej dobe bola ostrá. Chlapec, ktorý už nebol chlapcom, vedel, načo ju má použiť. Prisahal pri hrobe starého šamana, že pomstí jeho smrť.

Postupne našiel každého jedného orka z tej bandy, čo vtedy prišla do ich dediny a mohla za smrť jeho učiteľa. Našiel a postupne každého zabil. Vždy pritom mal iba len sekeru a bol do pol pása nahý. Presne ako starý šaman.
Príbehy o tomto orkovi sa postupne dostali až k mocnému vodcovi Hordy. Samotnému warchiefovi Blackhandovi a ten za ním poslal svojich lovcov, ktorí ho mali zabiť a jeho hlavu mu priniesť. Bolo úplne jedno, či ich poslali piatych alebo dvadsiatich. Buď sa nevrátili, alebo ho nedokázali vôbec nájsť.
Nakoniec po dlhej dobe potom, čo splnil svoju prísahu a zabil všetkých vrahov starého šamana, nachádzal sa u jeho hrobu. Vtedy k nemu prišiel ďalší lovec. Tento bol však iný. Mohutný v červenožltej platovej zbroji. V rukách držal kladivo. A aj keď mal zo sebou skupinu bojovníkov, bojoval sám. Bojovali dlho. Jeho kladivo proti sekere. Červené oči proti šedým. Nakoniec zostal po finálnom údere stáť len jeden. Ten úder mu z tela vyrazil všetok vzduch a zlomil par rebier. Jeho sekera mu vypadla z rúk a on si bol istý, že ho zabijú, no bolo mu to jedno. On svoju prísahu splnil. Okolo neho sa zhromaždili orkovia pripravení zasadiť mu posledný úder, no ozbrojená ruka ich vodcu ich zastavila. Zdvihli ho a zviazali. Potom ho odviedli k ostatním.

......

Bola tam skoro tma.

Bol vo veľkej kamennej miestnosti a okolo neho boli ďalší orkovia. Všetci boli ozbrojení a všetkým v tom šere žiarili červené oči. Po stranách a pri vchode stáli na stráži tí najväčší a najodpornejší ogrovia a zvonka k nim doliehali zvuky obrovskej bitky. Nevedel sa dočkať.

"Galtak Ered'nash,"

zašepkal niekto a dav to po ňom zopakuje.

Už je to dlho, čo opustili Draenor a prešli portálom.

"Galtak Ered'nash."

Dlho, čo sa ork, čo ho porazil, stal Warchiefom potom, čo svojho predchodcu zabil.

"Galtak Ered'nash."

Dlho, čo patril do klanu Whiteclaw, ktorý už neexistoval.  

Galtak Ered'nash.

Teraz patril sem.  

Galtak Ered'nash.

Patril k Burning Blade.

Galtak Ered'nash!

Otvorili sa mohutne dvere a oni z bojovým výkrikom vybehli z miestnosti.

…....


To čo sa stalo potom, čo rozpútali v bitke, by sa dalo nazvať Masakrom.  
Bitka, v ktorej sa to stalo, sa nazýva bitka o Black Rock Spire, ale to už je dávno.
Väčšina členov klanu Burning Blade v tej bitke zomrela, ostatní putovali do táborov.
A čo sa stalo s naším blademasterom ? Áno, volajme ho tak, pretože tak si neskor začali hovoriť.
Niekto tvrdí, že zomrel v tej krvavej bitke, niekto tvrdí, že zomrel v tábore, pretože bol tak zúrivý, že ho nikto nevedel zvládnuť.
No niekto tvrdí, že prežil tu bitku, prežil aj internačný tábor, dokonca aj tretiu vojnu a potom, čo sa jeho ľud usadil v Durotare, odišiel do sveta...

Bylo nebylo, měl jeden chudý elf tři bratry: ukecaného, blbého a drsného.
Ti cestovali široko daleko, křížem krážem po celém světě, až jednou přišli do dalekého království, kde byli elfové celí modří, a doslechli se o nádherné a slavné princezně. Elfové široko daleko soutěžili o její ruku... a tak se i naši bratři vsadili o to, kdo ji sbalí.
První šel ten drsný, ale po dni se vrátil zpět pokořen, už nevypadal vůbec drsně a nic neřekl, jen pil a pil a pil.
Pak byl na řadě ten ukecaný, ale i ten se po dni vrátil, viditelně zbledl, jak je to jen možné, a neřekl už ani slovo. A pil, pil a pil.
Třetí byl na řadě ten blbý bratr, ale ten se naštěstí cestou ztratil... a vrátil se až na konci příběhu. No co, blbí mají vždy štěstí.
Nakonec se dostalo i na našeho nejmladšího elfa, i on se vydal za krásnou modrou elfí princeznou... došel až do jejího tábora a málem se pozvracel z toho, co uviděl:
byl to trolí tábor plný kostí a lebek a voodoo panenek, mohlo mu dojít, že i ta princezna bude trolka.

Ale bylo pozdě, modrá princezna se do něj na první pohled zamilovala, protože byl tak pěkný, a nechtěla ho nechat odejít.
A tak ho zajali a přivázali k její velké posteli... skoro došlo na nejhorší!
Ale náš elf měl stále své starší bratry a rodina se nenechává ve štychu, že?

Ti blázni s velkým křikem vtrhli do tábora... dva proti přesile celého kmene... a dožadovali se vydání svého bratra.
Ale bratr také nebyl trouba, uvolnil si jednu ruku. Využil chvíle, kdy k němu šla princezna do postele, aby ho...
...mučila. Jako by pohled na její nahé tělo nebyl dostačujícím mučením sám o sobě.

Ale abych to zkrátil, vyšel tehdy nejmladší s princeznou ven z rákosové chýše a pod krkem jí držel nůž.
Povídá se, že ten den ti trolové viděli menší zázrak a uctívají ho dodnes.
No a náš mladý chytrý elf využil toho, že má princeznu jako rukojmí a zachránil sebe i své bratry před jistou smrtí.

Cestou do Orgrimmaru pak našli i toho blbého, co se předtím ztratil. A všichni žili šťastně až do smrti... počkat, všichni ne. Ta princezna jim přísahala věčnou pomstu

Chcete slyšet pokračování? Tak si, prosím, sedněte a já vám povím o čtyřech bratrech: drsném, blbém, ukecaném a krásném.

Ne, nebude to o modré princezně, to je jiný příběh. Je to příběh o Městě, co celé stálo na vodě. O hrozné příšeře, co to město sužovala a nikdo si s ní nevěděl rady.
Naši čtyři bratři hodně cestovali a po dlouhé plavbě přišli i do tohoto města, zázraku postaveném nad nejmodřejší hlubinou jižních moří.
Nejstarší, drsný bratr, šel vyřizovat cestu dál.
Blbý šel hrát karty do hospody a prohrál kalhoty.
Ukecaný zase vyhrál trojnásobek vkladu a vychlastal celý bar.
Ale poslední, nejmladší a krásný bratr se dozvěděl o příšeře ukrývající se ve městě, se kterou si nikdo nevěděl rady. Tak se náš mladý a krásný hrdina rozhodl, že příšeru porazí a bratrům dokáže, že i on má za ušima.

Ta bestie byla monstrum z nejhorší noční můry, přebývala v jediné komnatě, kde byla okna na věky zakrytá a vždy tam byla tma.
Předtím se tam stavilo nespočetné množství dobrodruhů, kteří to monstrum zkoušeli porazit svými meči a kopími, ale nikomu se to nepodařilo...
A tak šel své štěstí vyzkoušet i on.

Konečně byl na řadě a vstoupil do místnosti, kde byla úplná tma. Nebylo vidět ani na krok a on už si myslel, že si z něj vstřelili. Tu se najednou ozval medový hlas příšery:
"Fajfka za 3, rychlovka za 5 a to vzadu nedělám."
Náš hrdina znal jen jednu fajfku, tu, do které si jeho bratr dával tabák a věčně z ní pokuřoval, nevěděl proto, o čem to ten hlas mluví.
Tasil svůj meč a o něco zakopl... o něco dřevěného...

"Prosím, mohla bys rozsvítit, nevidím, kde jsi," žádal příšeru.
"Ne ne, takhle je to dobré, tak to mám ráda," odvětila příšera medovým hlasem a místností se rozlila těžká omamná vůně, jak se pohnula blíž.
Ale on potmě neuměl bojovat. Musel vědět, čemu bude čelit, tak ji ještě jednou poprosil.

Ona tedy zapálila knot na malé lampičce a náš hrdina spatřil to, co do smrti nezapomene, monstrum tak příšerné, tak ohavné, že mu meč klesl a on nelenil a vyskočil skrze zavřené okno do vody, na které stálo město.
Povídá se, že tu příšeru tam najdete dodnes a straší tam každého, kdo je dost odvážný. Konec.