pro Altash Tue Nov 24, 2015 11:36 ammale info na zaciatok:
Pri 8 kapitole som sa rozhodol pisat po anglicky a prekladaju my do cestiny dobrobolnici
Odohrava sa priblizne 8 rokov po Prvni z poslednych
Pri 8 kapitole som sa rozhodol pisat po anglicky a prekladaju my do cestiny dobrobolnici
Odohrava sa priblizne 8 rokov po Prvni z poslednych
- Kapitola I.:
- Temná noc halila krajinu pod svůj tmavě modrý plášť. Husté mraky nad Alterackýmy vrchy bránily měsíčnímu světlu a kraj se topil v husté tmě. Chlad se plazil při zemi a hledal nic netušící oběti. Jediná světla v kraji byla ze svíček ospalých věsničanů. Avšak daleko na severu hned pod úpatím Alteraku bylo světla i tepla na rozdávání. Osamělý domek na nábřeží jezera stál v plamenech, které osvěcovaly celé údolí. Žár roztápěl zmrzlé kapky rosy v trávě. Zvuk pohlcující ticho bylo přerušováno hlasitým praskáním drevěné stavby. Nedaleko domku plameny olizovaly nohy čtyřem postavám, nehybně ležímcí na zádech. Jejich oči byly zavřené a ústa zahalená šátkem. Každá z postav měla hlubokou řeznou ránu, přesně mířenou na životně důležité orgány. Náhle zadunělo hlasité prasknutí a z domku vyšlehly plameny vysoko k nebi. Silná záře osvítila pátou postavu, která dění sledovala ze stínu nedalekých stromů. Štíhlá postava si na ochranu před září překryla oči rukou. Po chvilce ji však znovu zahalila modrá temnota noci. Střecha domku se po chvíli zřítila a záblesk světla znovu osvítil okolí, avšak postava už pod stromem nebyla.
Od nočního požáru přešlo několik dní než se zpráva o něm dostala i do Tarren Millu.
"Dům shořel do základů ale to prý nezabilo ty bandity. Každý z nich byl zabit jediným přesným řezem," nahlas mluvil jeden z obyvatel v místní hodpodě.
"Proč o tom vůbec mluvíme? Nemáš lepší téma než místní drby?" unaveně k němu zdvihl oči jeho přísedící.
"To nejsou drby, jsem slyšel dokonce dva strážný, jak se baví o tom, že ty bandity nekdo zabil břitvou," řekl první s ohrnutým nosem.
"Každý druhý den naletíš na nějakou ptákovinu. Čtyři muži byli zabiti břitvou. Slyšíš se vůbec?" kroutil přísedící hlavou.
"Na zlatý zub mýho dědy ti přísahám, že jsem to tak slyšel!" bušil se první do hrudi.
"Vždyť tvůj děda zemřel před dvaceti lety," řekl přísedící se zdvihnutým obočím.
"A proto mám jeho zub teď já," řekl se širokým úsměvem první, "hmm ať je to jakkoli, na jednu stranu jsem rád, že nás jich zbavili, ale na druhou stranu... Může to být i někdo
horší. Když si vezmeš... ti banditi nebyli amatéři je to již nekolik let, co byli hledáni... a ti, co je zabili, nepřišli ani pro odměnu. Co když je přišli jen nahradit."
"A co když odměnu chtěli, ale velitel stráže jim za prvé nevěřil, protože jedna osoba to nemohla udělat? Za druhé byl chamtivý a odměnu si chtěl nechat pro sebe a podal hlašení, že ti banditi byli zabiti jeho muži?" ozval se dívčí hlas opodál.
Oba muži se ohlédli za hlasem a spatřili postavu nižšího vzrůstu, sedící opodál, jak pokojně jí polévku. I když bylo horko, postava měla oblečený černý plášť a kápě ji zakrývala tvář.
"Slyšel jsem něco o tom, že velitel stráže je zkorumpovanej, ale vždy jsem to bral jako nepravdivou pomluvu," řekl první z mužů.
"Nikdy se vám nezdalo divné, že i když ti banditi zabili lidi, nebyla vyslaná ani jedna hlídka na cesty, kde nejčasteji loupili?" zeptal se dívčí hlas.
"Těď když to říkate....," muži koukli jeden na druhého, "nevzpomínám si, že by na tu cestu byla někdy vyslána hlídka."
"A jako kdyby to nestačilo, velitel se cítí ohrožen tím, že někdo přišel na to, že se spolčoval s badity a tu osobu chce za každou cenu odstranit," řekl dívčí hlas.
V té chvíli se dveře hospody rozletěly dokořán a dovnitř napochodovali tři vojáci.
"Osobo v černém plášti, zatýkam vás za čtyřnásobnou vraždu a vyhožování veliteli stáže!" řekl rázně jeden z vojáků. Pohledy všech v hospodě skákaly z vojáků na postavu v plášti.
"Než půjdem, můžu alespoň dojíst polívku? Od včera jsem nic nejedla," hlas dívky prolomil ticho, které následovalo příchod stráží. Očividně zaražení odpovědí, vojáci jako kdyby nenacházeli slov. Po chvíli však jeden z nich procitl, přistoupil k postavě zezadu a natáhl ruku po jejím plašti. Jeho ruka se však sevřela naprázdno. K překvapení všech osoba v plášti teď sedela pod pultem a dále v klidu jedla polévku. Voják, viditelně podrážděn jejím chováním, tasil meč a namířil ho na postavu.
"Vstávej osobo!" přikázal rázně.
Postava v plášti právě dojedla poslední lžíci polévky, postavila se, misku položila na pult, slušně poděkovala hospodskému a otočila se k vojákovi. Vzrůstem mu nedosáhovala ani k rameni.
To, co se stalo pak, nikdo z přítomných nečekal. Rychlým přískokem se postava v plášti dostala přímo před vojáka, úderem do lokte a zápěstí mu vzala meč. Kopnutím ze zadu do kolene ho poslala na kolena, a pak ho poslala do světa snů uderem jílce jeho vlastního meče. Voják ještě nedopadl na zem a ona postava už stála u jeho spoločníků, kteří právě tasili meče. Z pod pláště se vynořila noha v zelených nohavicích a dřív, než jeden z vojáků tasil meč, silným kopem mu meč zarazila zpátky do pochvy, a hned na to ho na chvíli znehybnila úderem dlaní ze spodu do brady. Druhý voják už stihl vytasit meč, ale na nízkou postavu to nestačilo. Rychlým přískokem se mu ocitla u těla a za použití jeho vlastní ruky jako pomůcky vymrštila nohy do vzduchu a kopla vojáka do hlavy až jeho helma zazvonila. Za pomoci gravitace a vlastního momentu hybnosti složila vojáka k zemi.
Kápě jí padla dolů a z pod ní se vynořily krátké zlaté vlasy a smaragdově zelené oči. Dívka vypadala tak na čtrnáct, ale její oči byly starší. Oba muži, pořád stojíc u pultu, naráz polkli. Krásná dívka se ani nezdála být z tohoto světa. Ještě jednou se ohlédla po vojácích ležících na zemi a vyrazila ke dveřím. Muži se rozběhli za ní, ale než doběhli ven, už bylo po všem. Na zemi leželi další tři vojáci v bezvědomí a dívka nebyla k nalezení.
"Tak kdybych tohle neviděl na vlastní oči," řekl druhý muž, "pokládal bych to za další tvoji ptákovinu."
"Tak vidíš," plácnul ho první po zádech, "nekteré z mých "ptákovin" jsou docela skutečné. A teď pojď dopít pívo, nebo bude teplé."
Ješte ten den byly vyvěšeny plakáty s podobou dívky po městě s nápisem: "Odměna živá 1000 zlatých, mrtvá 5000 zlatých".
- Kapitola II.:
- Od Nayelina výstupu v hospodě uplynuly přesně dva dny a dvě noci. Zesílené hlídky dávaly najevo, že ji konečně lidé začali brát vážně. Sedíc na jedné z nespočetných střech Tarren Millu se usmívala dolů. Nikoho totiž ani nenapadlo, že od toho incidentu neopustila město. Nayeli si přešla rukou po krátkych zlatých vlasech. Pak si oprášila zelené nohavice, urovnala běloučkou košili, povzdecha si, a pak si lehla na hromádku plakátů, co té noci nasbírala. Silně ji zakručelo v břiše. Poslední, co jedla, bylo pár jablek, co se ji podařilo ukrást na trhu. Zlatovlasá dívka si zakryla tvář rukou. Hned, jak zavřela, oči se ji vybavil elf s ostrými rysy tváře a modrými vlasy. Už to budou tři roky, co ho naposledy viděla. Mladá elfka si vzpomněla, jak ji přivedl do Hinterlands. Tam na ně už čekala Mihewi, která ji pak učila magii.
Nayeli se natočila na stranu a sáhla po meči v pochvě, který ležel opodál. Kousek ho povytáhla a sledovala čepel. Stříbrná rukojeť a čepel s modrým nádechem jakoby tancovaly v slunečním světle. Nayeli se postavila, jeden a půl ruční meč upevnila na záda. Přes sebe i meč přehodila plášť. Rukama si přešla po uších a ty se zmenšily na normální, lidské. Následně si rukou přešla i po tváři a ta okamžite zestárla, ješte zatřásla hlavou a její vlasy změnily barvu ze zlaté na šedou. Už to nebyla mladá dívka ale paní ve vyšším věku. S hbitostí veverky slezla ze střechy do uličky. Když se otočila, uvědomila si, že ji vidí nekolik ušmudlaných dětí. Nayeli se na ně mile usmála a přiložila si prst k ústum, sáhla do kapsy a každému z dětí dala po jedné stříbrné minci. Děti se na ni zeširoka usmály a ona kulhavým krokem zašla za roh. Procházejíc ulicemi nepřitahovala žádnou pozornost. Dokonce se jí jeden z vojáku zeptal, jestli nepotřebuje pomoci.
"Nevíte, kde najdu toho velitele?" zeptala se změněným hlasem a vytáhla plakát zpod pláště. Ochotný voják ji nejen nasměroval, ale i osbně doprovodil na velitelství městské stráže.
"Děkuji ti synku," děkovala Nayeli a mněla co dělat aby nevybuchla smíchy, "kéž by můj vnuk Altash byl alespoň z polovice tak hodný jako ty."
Voják zrudnul, pozdravil a odkráčel zpátky na hlídku.
Na velitelství bylo plno vojáků, nekteří se vraceli z hídek, jiní zase jen vyráželi, další psali hlášení a někteří měli právě asi přestávku.
Rázným klepáním někdo ohlašoval svůj příchod do velitelovy pracovny.
"Vstupte," řekl velitel nezaujatým tónem a dále se přehraboval v dokumentech. Pracovna by nebyla ničím vyjimečná, kdyby okno na severní stěně nebylo rozbité. Do místnosti vstoupil voják ve zbroji a zasalutoval.
"Pane, přišla jedna stařenka a říká, že má informace o té dívce, co hledáme."
"Proč mi to hlásíte, vojáku? Znáte postup... Vyslechnout, kategorizovat, ověřit věrohodnost, vyslat hlídku," zamračil se na vojáka.
"Pane, ta paní říká, že ty informace podá jen vám osobně," odpovědel voják.
Velitel překvapeně zvednul obočí, po chvilce ticha pak řekl: "Přivedte ji tedy."
Voják znovu zasalutoval a zmizel ve dveřích. Po chvíli se znovu objevil se stařenkou a ta se rozhlížela na všechy strany. Zdálo se, že jí vše kolem fascinuje. Velitel ji pečlivě sledoval.
"Tedy paní," promluvil na ni, "prý máte informace o hledané osobě."
"Ano?" optala sa stařenka zmateně, "nejsi ty jeden z mých vnuků? Adam... Jakže to bylo? Ah ano, Adam Toostupid?"
"Ne paní," Velitel provrátil oči, "Kapitán Richard Evan Oldwood. Velitel Tarrenmillské stráže."
Stařenka k nemu přistoupila a upjatě na nej koukala.
"Tedy ty informace paní!" zopakoval podráždeně.
"Ach ano, informace. No ... Ta dívka je poblíž."
"Poblíž? Můžete být konkrétnejší?"
"Blíže, než si myslíte?" dodala stařenka.
Velitel na ní zaujatě koukl. V te chvíli se před ním blýsklo neco modravého. Iluze pominula a před kapitánem stála Nayeli ve své podobě s lidskýma ušima. Na velitelově tváři se objevil široký úsměv, když spatřil Nayelino zmatení. Úder, co ho měl smtelně zranit, vykryl velitel dýkou.
Zhluboka se nadechl a zařval:
"Poplách!"
Nayeli uskočila dozadu a znovu sekla po veliteli, ten však útok znovu vykryl dýkou.
"Jsi talentovaná, škoda jen, že toho víš více, než je zdrávo," řekl a zaútočil na dívku dýkou.
Nayeli měla co dělat, aby vykryla útoky, nebo se jim vyhla. Po chvilce se ve dveřich objevili i vojáci a Nayeli byla zahnaná do koutu pracovny. Její oči běhaly od útočníka po místnosti, aby našly sebemenší náznak možnosti, jak prchnout.
"Okno!" proběhlo ji hlavou.
Dlouho nezahálela, odrazila poslední útok, prosmýkla se kapitánovi mezi nohama, chytla se parapetu a vyšvihla se oknem ven. Hned, jak doskočila na zem, ucítila ostrou bolest v levé ruce. Přímo zpod ramene se jí z rány asi šest palců dlouhé valil proud krve. Zlatovlasá divka vrátila meč do pochvy, a priložila na ránu pravou ruku.
"Oheň," zašeptala tiše a její zuby se okamžitě secvakly bolestí.
Nayeli potřásla hlavou a dala se do běhu, protože zpoza rohu se už za ní valili vojáci s kapitánem v čele. Bylo jí jasné, že kapitána podcenila.
Honička pokračovala do severního lesa. Pronásledované psy a celé od krve ji nezbývalo nic jiného, než jít hlouběji do lesa.
Najednou stíny v lese zhoustly a vítr ustal. I když bylo poledne, neviděla na deset kroků před sebe. Šustění listí ustalo a ptáci přestali zpívat, jen sem tam bylo slyšet stěkot psa.
Nayeli se zastavila a opřela se o strom, pak pomalu skouzla dolů a posadila se do mechu. Zespodu košile odtrhla pás látky a obvázala si levou ruku. Najednou se její pohyb zastavil a jeji uši sebou cukly.
Dívka vyskočila na nohy a zpod plášte tasila modravý meč. Před ní se ze stínů vynořili tři psi tahnoucí za sebou kapitána.
Když spatril zlatovlasou dívku, koutky jeho úst se roztáhly do širokého úsměvu.
"Trhej!" Vykřikl nečekaně, a pustil psy.
Nayeli zaujala bojový postoj zády ke stromu a byla připravená bojovat. Náhle vzadu uslyšela prasknout větev. Dřive, než se stačila ohlédnout, spoza ní se oddělil velký stín, jediným skokem ji přeskočil a dopadl přímo před psy.
- Kapitola III.:
- Stínové zvíře mělo v kohoutku kolem šesti stop, psi proti němu vypadaly jako štěnata. Nervózně na něj štekali.
Okolím se neslo hluboké vrčení, které se dalo i cítit. Kapitánův úsměv také zmizel. Po chvíli vrčení se psi konečně odhodlali a zaútočili, avšak boj to byl kráktý. Černé zvíře chytilo jednoho ze psů a hodilo ho proti nedalekému stromu. Smrtelné zakvílení zarezonovalo lesem a poslalo ostatní psy na útěk.
Černé zvíře se teď zaměřilo na kapitána. Stín se odrazil zadníma nohama a doslova přiletěl ke kapitánovi. Jeho tlama se však zacvakla jen nad chráničem předloktí, ale bylo slyšet hlasité prasknutí. Kapitan připraven s taseným mečem se ohnal po zvířeti, ale jeho úder nikdy nedopadl. Jeho pohled sklouzl dolů, mezi přední nohy zvířete.
Tam spatřil zlatovasou dívku s modravým mečem v rukou. Jeho čepel procházela mírně nalevo od středu jeho hrudí. Nayeli vytáhla meč a otřela z nej krev do své košile a vrátila ho do pochvy na zádech.
Les se znovu naplnil světlem a začal vát teplý vánek. Nayeli se opřela o černé zvíře a pohladila jej po srsti.
"Díky, Sami," řekla tiše a zvíře k ní otočilo hlavu. Byl to velký černý vlk, dokonce i jeho oči byly černé. Vlk si lehl na zem a Nayeli se na něj vytáhla. S Nayeli na zádech se pak postavil a vykročil směrem na východ.
Tys vyrostl," Nayeli poznamenala, "co jsem tě posledně videla, nebyl jsi větší než ti psi," řekla s úsměvem. Vlk jen odfrkl a kráčel dál.
Po chvilce se mezi stromy vynořila postava v modrých šatech. Její bílé vlasy se třpytily v paprscích odpoledního slunce.
"Víš, že i když nejsi moje dcera, beru tě tak a klidne ti mohu naplácat na holou, holčicko," řekla bělovlasá elfka nazlobeně, jakmile přisli blíž.
"Co bys dělala, kdyby tě Samael nenašel, ha?" opřela si ruce v bok.
"Omlouvam se, Shando," řekla Nayeli se sklopeným zrakem, "nečekala jsem, že narazím na človeka, který je lepší než já."
"A pravě proto si skoro přišla o život. Teorie a praxe je jedna věc, ale nejvíce záleží na zkušenostech a ty získáme jen časem, obezřetností a poznáním vlastných hranic," povzdechla si elfka.
"Máš před sebou ješte dlouhou cestu než se co jen přiblížíš zkušeným šermířům a kouzelníkům. Takováhle zkratka te může hodně rychle připravit o život, Nayeli," řekla elka starostlivě a ladným pohybem se vyšvihla za Nayeli na hřbet vlka.
"Omlouvam se, Shando." zopakovala zlatovlasá dívka. Elfka kolem ní ovinula ruce a zezadu ji políbila na hlavu.
"Mihewi?"
"Hmm?"
"Proč nepřišel taky?"
"Víš, že tě nechce rozmazlovat, a poslal ti odvoz, tak si nestěžuj," řekla Mihewi s úsměvem.
"Nerad dává najevo, že mu na někom záleží, ale někdy to dělá dost špatně. Po těch letech sis uz určite všimla. Nejdříve jsem si myslela, že je bez emocí, nebo mu je to prostě jedno, ale čím déle jsem ho znala, tím více jsem se o něm dozvědela a tím více ho dokázala pochopit. Říkala jsem ti, že znal mého starého otce?"
Nayeli zakroutila hlavou.
"No... můj starý otec mi říkal, že za mlada byl pořádný rebel. Vadila mu pravilda a autorita a proto chtěl být nejlepším šermířem ze všech. Taky poctivě trénoval, ale v očích starších byl pořád jen dítě. Mohlo mu být jen šedesát, když se prvně potkal s Malanorem.
Bylo to v jednom z přístavů Quel'thalas. Malanore přijel lodí ze severu a chtěl se ubytovat v místním hostinci. Mému starému otci hned padl do očí meč, co měl Malanore u sebe. Podle něj silní si mohli dělat, co chtěli, a slabí mohli jen přihlížet. Tedy první, co ho napadlo, bylo, že ten meč prostě tomu slepci ukradne.
Vyčkal do noci, a pak se vplýžil do Malanoreho pokoje. Tehdy byl Malanore ješte více nemilosrdný. Když se můj starý otec dotkl toho meče, ztratil vědomí. Když se vzbudil, visel hlavou dolů v tom samém pokoji, byl nahý a Malanore byl pryč. Poté co se mu konečně podařilo se osvobodit, vyhledal Malanoreho a vyzval ho na souboj o ten meč. Pět zlomených žeber, jedna ruka zlomená, druhá vykloubená, levá noha zlomená a to Malanore nevytáhl zbraň. Prostě ho zmlátil. Možná to začalo už tehdy, co můj rod trochu obměkčil Malanoreho.
Po souboji spolu vedli dlouhý rozhovor a na naléhání mého starého otce ho Malanore nakonec vzal do učení."
Zatím, co mluvili, vlk tiše kráčel lesem na východ, než narazil na pohoří. Odtud šel chvíli na jih, a pak, když mu to pohoří dovolilo, znovu na východ. Nakonec narazil na průsmyk a vydal se směrem na sever. Pomalá cesta trvala několik hodin.
"Jak jste mě vůbec našli?" zeptala se Nayeli.
"No, původně sme jeli naslepo do Tarren Millu. Zmínila jsi, že budeš v okolí. Jak sme šli lesem, Samael zachytil tvůj pach a našel tě," odpověděla bělovlasá elfka a pohladila černěho vlka.
Pomalu se schylovalo k noci. Jakmile vstoupili do Hinterlands, Nayeli se zhluboka nadechla a rozhlédla. Koutkem oka spatřila něco bílého, ale když se ohlédla, už to tam nebylo.
Listy stromů tancovaly ve večerní písni chladného vetru. Asi do hodiny dorazili k domku u hor na jihu Hinterlands. Díky úplňku mesíce nebyla viditelnost skoro vůbec omezená. Malý dům z hlíny byl obehnán zeleninovou zahradou. Zralé ovoce na stromech hlásalo období sklizně. Před domkem stál elf s dlouhými modrými vlasy a přetahoval se s červeným raptorem o velkou kost. Elf mněl oblečenou dlouhou zeleno-hnědou koženou róbu a oči převázané černou páskou. Když byli asi na čtyřicet kroků od něj, vlk náhle zastavil a lehl si do trávy.
"A je to tu zas," povzdechla si Mihewi a spolu s Nayeli sesedly z vlka a ten se začal tiše plížit k domku.
"Co to dělá?" překvapeně se zeptala Nayeli.
"Podle Malanoreho se snaži získat dominantní postavení ve smečce."
"Vždyť cestují jen dva, ne?"
"I dva členové mohou tvořit smečku," odpovědela bělovlasá elfka. Nayeli si přešla rukama po uších a ty se změnily na elfí, zatřásla hlavou ze strany na stranu a koukla se směrem k domku.
- Kapitola IV.:
- Černé stíny nočního světa si hrály mimo dosah měsíčního světla. Mezi ně se pomalu plížil i mladý vlk. Mihewi a Nayeli tiše sledovaly jeho počínání. Zkušeně se plazil v trávě až na několik kroků od elfa. Tady chvíli držel pozici a pak vyskočil ze svého úkrytu směrem na elfa. V stejné chvíli elf dovedl, za pomoci veliké kosti, raptora vlkovi do cesty. Vlk se ve vzduchu srazil s raptorem a byl odhozen na pár stop. Raptor si přestal hrát a koukal z elfa na vlka, pak ale znovu hravě chňapnul po kosti. Vlk se postavil na nohy a otřásl se, pak se kouknul na elfa a zavrčel. K překvapení elfek, které už byly na cestě k domku, elf zavrčel zpátky na vlka. Raptor znovu přestal tahat kost a koukal z elfa na vlka. Navzájem na sebe vrčeli dobrou minutu. Přerušil je až raptor který do elfa šťouchnul tak silně, že elf ztratil rovnováhu. Raptor si pak sebral kost a šel s ní za domek.
"Anu belore dela'na, quel Altash." Nayeli pozdravila elfa vstávajícího ze země. Elf zastříhal ušima a zdvihnul hlavu k zlatovlasé dívce. Přes oči mněl převázaný šátek sivé barvy.
"Elune adore, quel Nayeli Sungazer." Zněla odpověď od slepého elfa. Altash pak vstal a otočil se k domku. Nayeli tuhle chvíli využila, zezadu ho objala a hlavou mu jemně udeřila do zad.
"Tři jara, tři léta, dva podzimy a dvě zimy... kde ses flákal, zmetku?"
Po chvíli ticha ji Altash beze slova pohladil po rukou, na což ho Nayeli pustila. Pak se navečeřeli a šli spát. Té noci se Nayeli zdál znovu jeden z těch hezkých snů. Normálně je mívala každý večer, od kdy byla s Altashem, dokud znovu neodešel. Pak je mívala jen občas, když byla smutná nebo měla pocit úzkosti. Tentokrát znovu lítala vysoko v oblacích nad stromy a horami Azerothu. Při tom všem si vzpomněla na to, co ji téhož dne říkala Mihewi. Napadlo ji, že vlastně ani neví, jak Altash poznal Mihewi. Věděla, že ji střetnul ještě moc mladou, ale jak a za jakých okolností...? Scenérie lesu a hor náhle zmizela. Snový svět se ponořil to temnoty, ale Nayeli mala pořád stejný pocit jako při létání.
"Tohle pořád není můj sen." Proběhlo jí hlavou. Najednou se svět naplnil odstíny modré. Tráva stromy dokonce i země jako by byly nakreslené jemnými tahy slabými odstíny modrého světla. Po chvilce si Nayeli uvědomila, že aniž by otočila hlavu, viděla do stran a dokonce i za sebe, jako kdyby prostě cítila co tam je. Trvalo ji dobrou chvíli, než se vůbec zorientovala. Nayeli seděla na levhartovi z modrého světla, který běžel krajinou. Pevně se ho držela jednou rukou za srst a jako by uměla číst každý jeho pohyb. Na zádech ji svítilo světlo ve formě úzkého jeden a půl ručního meče a v druhé ruce držela malé světýlko. Světýlko bylo silně modré barvy a mělo tvar malé holčičky. Scenérie se opět náhle změnila. Nayeli se teď ocitla v okrouhlé místnosti. Po stranách bylo mnoho dveří z různých materiálů. Mladá elfka koukla nahoru. Dřevo, ocel, měď, stříbro, žula, některé dokonce vypadaly, že je tvoří nějaká kapalina. Dveře po obvodu se vrstvily do pater a patra mizela nahoře v temnotě. Zvláštní bylo, že ke dveřím nevedli žádné schody. Nayeli se otočila a uviděla otevřené dřevěné dveře se scenerií, kde před chvílí byla. Ještě jednou nakoukla dovnitř, a pak dveře zavřela. Následně zkusila otevřít ocelové dveře hned vedle. Nayeli stiskla kliku a zatlačila, ale těžké dveře se ani nehnuly, až když se zapřela celou silou, dveře se pootevřely. Ze skulinky se okamžitě vyvalila pára a ticho místnosti přetnul ženský řev tak ohlušující, že Nayeli pustila kliku a zacpala si uši. Mučivé ječení ani na chvilku neutichalo. Nečekaně se zpoza Nayeli natáhla ruka z modrého světla a dveře zavřela. Opět nastalo ticho. Elfka si pustila uši a pomalu se otočila. Před sebou uviděla malý orb z modrého světla. Po ruce co dveře zavřela, nebylo ani stopy. Orb se vznášel ve výši jejích očí a Nayeli mněla nepříjemný pocit že si ji ta věc prohlíží. Najednou se její hruď naplnila teplem jako poté když ji Altash pohladil po vlasech. Nayeli sebrala odvahu a pokusila se orbu dotknout. Jakmile se však elfka natáhla jeho směrem, orb se o stejnou vzdálenost vzdálil.
"Co jsi zač?" Zeptala se spíše pro sebe, ale dostala i odpověď.
"Správce." Zaznělo šeptem z každé strany. Elfka zastříhala ušima.
"Kde to jsem?"
"Někde, kde nemáš co dělat." Ozval se hlas klidným tónem. Dříve než stihla něco říct, modrá koule přiletěla k ní a dotkla se jejího čela. Věž zmizela a místo toho se Nayeli ocitla venku, na trávě. Nad její hlavou svítily hvězdy a oba měsíce.
"Jsi ještě tady?" Zeptala se nahlas.
"Jsem." Uslyšela znovu šeptem z každé strany, ale nikoho neviděla. Najednou ucítila, jako by ji někdo pohladil po hlavě, a jemné šustění ze strany. Když se otočila, byla tam modrá koule. Pak si všimla něčeho ještě divnějšího. I když se orb vznášel ve vzduchu, tráva pod ním byla uležená, jako by tam někdo seděl.
"Tohle není tvá pravá forma." Řekla podezřívavě.
"Tohle je svět myšlenek a snů. Tvoje hlava se snaží zpracovat to, co vidíš nejlépe, jak to jde, protože tady ani ty ani nikdo jiný nemá fyzickou podobu. Můžeš se na mě dívat roky, desetiletí i staletí a pořád budu jen orb, protože ačkoli se na mě díváš, nevidíš mě. Tvoje hlava neumí dát tvar tomu, co tvé oči vidí, proto si vybrala jednoduší tvar.
"Mluvíš stejně komplikovaně jako Altash." Podotkla.
"Ale je to divné, i když jsme jinde, pořád mám pocit, že ten sen je stejný. Ať to bylo to lítáni v oblacích, nebo ten modrý svět." Řekla a zahleděla se na hvězdy. "Kde jsme vlastně teď? Zdá se my to tady povědomé."
"Na místě, kde sedíš, v skutečném světě spíš."
- Kapitola V.:
- Nayeli se probudila do pozdního rána, sama překvapena jak dlouho spala. Lehká bílá košile odkrývala její pravé rameno. Jemnými doteky prstů si přešla po pěti jizvách, které přerušovaly hladkost její bělavé kůže. Její oči se zaleskly a pohled se změnil na nepřítomný. Z venku se ozval známý štěkot a vrátil mladou elfku do přítomnosti. Ohlédla se. Postel Mihewi byla prázdná a ustlaná a na stolku byl krajíc chleba a džbánek. Nayeli se protáhla jako kočka a převlékla se. Po tom, co se najedla, vyšla ven. Mihewi sbírala ovoce ze stromu, raptor se válel na sluníčku sledován Samaelem ze stínu. Altash nebyl k nalezení. Bělovlasá elfka ji spatřila a usmála se. Po letech společného žití se stala více než jen její učitelkou, byla její nejlepší kamarádka ale také něco jako máma. Nayeli úsměv opětovala a připojila se ke sbírání.
„Tedy?“ Mihewi přerušila mlčení. „Co jsi provedla tentokrát?“
Nayeli jen omluvně sklonila pohled.
„Naposledy sis musela odříznout vlasy, abys utekla, teď skoro odřízli něco jiného. Nevím, jak dlouho v tom chceš ještě pokračovat, ale jestli nezačneš používat více toto!“ Mihewi ji šťouchla prstem do čela. „Bojím se, že ztratím svojí studentku.“ Povzdechla si. Nayeli jen mlčky hleděla do země.
„Jaká je nejsilnější zbraň mága?!“ Zeptala se Mihewi vážným tónem.
„Mysl.“ Řekla Nayeli tiše, skoro až šeptem.
„Přesně. Tedy jestli ji nebudeš používat častěji a budeš se vrhat do nepromyšlených věcí, dopadne to hůř než pár modřinami a řeznými ranami.“ Tentokrát ji Mihewi píchla prsem do levé ruky a Nayeli sebou cukla.
„Asi ti bude zapotřebí lekce s Malanorem.“ Řekla Mihewi jako by to měl být trest, ale na tváři zlatovlasé elfky se objevil úsměv.
„Buď si nepamatuješ jeho lekce jako já… anebo jste se ještě nedostali tak daleko.“ Bělovlasá elfka zdvihla obočí.
Zbytek dopoledne strávily sběrem ovoce a obstaráváním zahrádky. Odpoledne dostala Nayeli za úkol číst knihu o magii a Mihewi prala. Nayeli se stále divila nad tím, že Mihwei dělá skoro všechny věci ručně. Nejednou při hodinách magie Mihewi ukázala něco, co Nayeli doposud považovala za nemožné. Ale vždy, když se Mihewi zeptala, proč všechno nedělá jen magií, Mihewi jen řekla:
„Když se naučíš zpívat, přestaneš od té chvíle mluvit a budeš všechno jen zpívat?“
Bylo už několik hodin po obědě, když se Altash vynořil z lesa. První kdo reagoval, byl Samael, který se postavil a odkráčel do lesa hodnou chvíli před tím, než vůbec Altashe zahlédly, jen aby přišel zpátky po jeho boku.
Po té co se najedl, vyslýchal Nayeli, co dělala v Taren Millu. Po pravdě, Nayeli některé věci Mihewi neřekla, nebo neřekla celou pravdu, ale nikdy jí nelhala a Mihewi byla spokojená, neuvědomujíc si svou nevědomost. Naopak Altash, i když se snažila něco skrýt, nebo neříct, ji vždy zaskočil přesně mířenou otázkou, jako by tam sám byl s ní. Nayeli dost rychle zjistila, že i kdyby chtěla lhát, neměla by šanci. Altash vypadal celou dobou zamyšleně, ale nepřerušil její vyprávění. Po čase se už naučila číst jeho náladu i s jeho páskou přes oči. Po tom, co ji Altash vyslechl, jeho čelo se svraštilo a jeho tvář vypadala trochu rozzlobeně. Altash zůstal tiše, jako kdyby nenacházel správná slova, nebo pořád přemýšlel co říct. Nayeli si uvědomovala, že její počínání nebylo zrovna šikovné a bylo hodně jiných možností, jak to mohla řešit, ale byla připravena hájit své konání. Nedočkala se však ani kárání, ani pochvaly, ani diskuze, nebo trestu. Altash prostě odfrknul přes nozdry, postavil se a vyšel ven. Nayeli zůstala v mírném šoku, žádná reakce byla horší než špatná. Hlavou se ji začala honit všechna možné vysvětlení Altashovy reakce.
Přešlo pár minut, Nayeli zatřásla hlavou a probudila se ze svého transu. Její kroky směrovaly ven. Její oči se rychle rozhlédly po okolí hledajíce modrovlasého elfa. Její oči bloudily hodnou chvíli, než zaslechla kvílení a její oči padly na černého vlka snažícího se vydrápat na strom. Nayeli zdvihla pohled a na stromě, na jedné z nižších silných větví, seděl Altash. Povzdechla si, přišla pod strom, pohladila Samaela a svižně jako veverka se vyšplhala na strom a přisedla si. Vypadal unaveně. Od doby, co ho poznala, do teď ho ještě neviděla spát a byla si jistá, že nespal ani včera. Altash nehybně seděl na široké větvi a nebýt pásky na očích, koukal by se hluboko do lesa. Chvíli ho sledovala, několikrát dokonce otevřela pusu, jak by chtěla něco říct, ale potom si to rozmyslela. Pak se pokusila o něco, co začala trénovat s Mihewi po té, co Altash posledně odešel. Zhluboka se nadechla, uvolnila a její mysl se pomalu pohnula k elfovi. Nevěděla co čekat, ale i přesto se o to chtěla pokusit. Když trénovala s Mihewi, ta jí nechala část své mysli otevřenou, ale podstatná část byla chráněná kamennou stěnou. Tu a tam se ji pokusila „odtlačit“, ale stěna se nehnula ani o palec. Nayeli byla myslí na dotek od Altashovy, pomalu zkoušela vodu. Soustředěně a pomalu se její mysl dotkla jeho. Zlatovlasá elfka čekala odpor, vzdor, ochranu, ale ve chvíli, když se dotkla jeho mysli, měla pocit, že spadla do sirupu. Nayeli zatajila dech a snažila se uniknout, ale těžká lepkavá masa ji nechtěla pustit, dokonce ji začala tahat hlouběji a hlouběji. Když si uvědomila, že ztratila kontrolu nad svým tělem, začala panikařit. Avšak čím více se bránila a trhala, tím více ji to pohlcovalo. V tom ji něco popadlo a vytrhlo z lepkavého objetí. Nayeli se vrátila ke smyslům a dokonce se odtáhla od Altashe ke kmeni. Rychle lapala po dechu.
Než Nayeli zklidnila své dýchání, uplynula hodná chvíle. I tak její srdce pořád silně bušilo. Světlo se tlačilo mezi listí a dopadalo na Altashovou tvář. Altash seděl pořád nehybně na větvi a vypadal, že si ani neuvědomoval, že se něco stalo. Hluboko v hrudi jí zůstal pocit prázdnoty.
- Kapitola VI.:
- Nayeli se otřásla. Po tom, co nechala Altashe na větvi a slezla dolů, jí po zádech přešel mráz už asi třikrát. Pořád zmatená tím, co se stalo, zamířila do domku.
Přítmí teplé místnosti uklidňovalo její myšlenky. Mihewi seděla na jedné ze stoliček a vyšívala kousek bílé látky.
„Jsi v pořádku?“ Mihewi se zeptala překvapeně, jakmile ji uzřela. Nayeli se koukla na bělovlasou elfku a pak do kovového talíře, který visel na stěně u vchodu. Její tvář byla bledá a oční bělma protkaná jemnými červenými nitkami. Rukama si přešla po tváři.
„Chtěla jsem se dotknout Altashovi mysli a…“ Nayeli se zasekla v půlce věty, když její oči dopadly na Mihewi. Bělovlasá elfka vypadala, jako by zapomněla dýchat. Její výraz byl rychle nahrazen panikou. Mihewi doslova vystřelila z křesla, vysypala vyšívací nitě, které předtím měla na klíně. Vzala tvář zlatovlasé dívky do obou rukou a koukla se jí do očí.
„Nikdy … nikdy se o to nepokoušej bez jeho svolení.“ Bez mrkání se koukala na Nayeli, která byla jejím chováním vyvedená z míry. Nasucho polkla. Nayeli otevřela pusu, ale dříve, než něco řekla, Mihewi zopakovala:
„Nikdy!“ a její očí se zaryly hluboko do Nayelina nitra. Na to zlatovlasá elfka jen beze slova přikývla.
Nayeli pomohla posbírat nitě i vyšívání a přiložila do krbu. Z domku vyšla až po delší době, oblečená v zelených šatech, pod kterými měla lehké kožené brnění. Po tom, co se rozhlédla, zjistila, že Altash už na větvi nebyl. Samael spal na slunci a raptor na něm měl položenou hlavu a taky mhouřil oči. Nayeli se rozhodla provětrat. Vydala se přes les k nejbližší cestě asi tří míle od domku. Cesta jí trvala přes dvě hodiny a to si dala více na čas než obvykle. Před tím než se dostala na cestu, změnila za pomoci iluzorní magie svůj vzhled na lidskou dívku. Jemný vítr zvedal prach na cestě směrující ze severu na jih. I tady v lese byla cesta vyježděná, jediný kousek zeleně byl pás trávy, který se táhl prostředkem po celé její délce. Prašná cesta byla využívána jako obchodní trasa mezi lidmi z Arathoru a trpaslíky z Aerie Peak. Vinula se přes les, pak se členila a vedla i do samotného Stromu. Za den po ní projelo i několik karavan či osamocených vozů. Jenže, jak se zdálo, právě teď neměla Nayeli moc štěstí. Rozhodla se kráčet na jih. Avšak neušla ani pár metrů, když spatřila dým dál na jihu nad stromy. Nebylo to nic zvláštního, jelikož tahle část cesty nebyla osídlená, karavany často zastavovaly nedaleko ní, aby se utábořily. I přesto měla nepříjemný pocit. Dýmu bylo až moc na jeden oheň. Rychlostí srnky přiběhla k zdroji za pár minut a ukryla se do stínu.
Před ní ležely tři převrácené vozy. Jeden z nich byl v plamenech, ostatní dva měly bílé plachty s občasnými pásy a kapky rudé. Ve středu ještě pořád hořel oheň s převráceným kotlíkem a na zemi ležely napůl rozestavené stany. Nayeli napočítala sedm těl, než ji přerušilo prasknutí z opačné strany zničeného tábořiště. Postava muže oblečeného v lehkém koženém brnění s kápí přehozenou přes hlavu, pomalými kroky přecházela do středu tábořiště. Nayeli v něm rychle rozpoznala Altashe. Ulehčilo se jí, když poznala známou osobu, už se chtěla postavit, ale v okamžiku ji přerušil divoký řev. Proti Altashovi z lesa vyběhli dva muži v těžkém koženém brnění, s tasenými meči. Nayeli se automaticky stáhla zpátky, zčásti z překvapení, z části ze zvídavosti. Byli to přeci pouze dva muži a ona zatím Altashe neviděla pořádně bojovat. To, co se pak odehrálo, se pro ni stalo zklamáním i důvodem k zamyšlení.
První z mužů máchnul po Altashovi mečem. Elf v kápi se vyhnul meči do levé strany tak efektivně, že meč byl jen pár centimetrů od jeho ramene. Altash pak pravou rukou chytil muže zápěstí a levou mu vrazil do lokte. Ruka muže se nepřirozeně prohnula a muž zařval ještě víc, než předtím. Altash mu následně vytáhl meč z ruky, otočil ho čepelí proti muži a zarazil po jílec do jeho krku. Muž přestal řvát a klesl na kolena, a pak nehybně na zem, jako pytel brambor. To už u Altashe stál druhý muž. Tomu se také Altash vyhnul doleva a chytil ho za pravé zápěstí, ale levou ruku mu ovinul okolo krku a nasměroval ho k Nayeli. Do mužovy hrudi se v okamžiku zabodly dva šípy. Vše se odehrálo v rámci chvíle. Ale oči Nayeli zachytili i ten nejmenší detail, hned věděla, co dělat. Rychle se rozhlédla a spatřila oba lučištníky sedící ve větvích. Jako veverka vylezla na strom prvního lučištníka. Než si uvědomil co se děje Nayeli mu vytáhla dýku z pochvy a podřízla hrdlo. Rychle se otočila k druhému, ale ten napínal znovu luk se založeným šípem a pak pustil tětivu. Nayeli se zhoupla do strany, ale šíp ji škrábl na rameni. Zlatovlasá elfka využila točivý moment svého uhýbání a mrštila po lučištníkovi dýku. Muž na větvi se jí vyhnul, ale ztratil rovnováhu a spadnul dolů. Nayeli hodila letmý pohled směrem k Altashovi, jen aby spatřila, jak muži, kterého držel, zlomil vaz a následně se rozběhl do lesa. Nayelin pohled klesl k lučištníkovi dole. Muž ležel bezvládně na zemi a z pod jeho hlavy tekl malý potůček rudé.
„Tak to je vopruz.“ proběhlo jí hlavou a povzdechla si. Následně slezla dolů a odtáhla jednoho po druhém do tábořiště. Těla položila jedno vedle druhého a začala vyrovnávat i ostatní. Když se Altash vynořil z lesa, táhl za sebou tři těla svázaná opasky. Z pravého ramene mu trčela dřevěná střela z kuše.
- Kapitola VII.:
Zlatovlasá elfka začala procházet věci karavany. Látky, koření, jídlo, stále nenacházela žádné masti, ani léčivé rostliny. Natrhala tedy pár látek na obvazy a otočila se k Altashovi. Modrovlasý elf už seděl
u ohniště, těla banditů, která dotáhl, ležela nedaleko něj, jejich ruce a nohy svázané. Nayeli přešla k němu.
„Masti ani bylinky jsem nenašla, byli to obchodníci s látkami a kořením. Zkusím se ohlédnout po okolí…” Řekla. Altash beze slova přikývl a hodil do ohniště čepel jednoho z mečů. Jiskry vyskočily z rozdmýchaných oharků do vzduchu. Nayeli se rozhlédla po okolí, a pak její pohled padl znovu na Altashe. Najít náhodně léčivé bylinky v lese nebylo moc pravděpodobné. Zakroutila hlavou a přistoupila ještě blíž k elfovi. Střela z kuše mu vstoupila zepředu do ramene asi dva palce pod klíční kostí, to špatné na tom bylo, že neprošla skrz. Altash se natáhl po opeření střely.
„Já to udělám.“ Řekla Nayeli a odstrčila jeho ruce. Chvilku střelu zkoumala, pak ji chytila oběma rukama a zlomila napůl. Elf sebou škubl bolestí. Z jeho ramene zůstal trčet kus dlouhý tak čtyři palce. Nayeli pak jeho róbu rozvázala vepředu a stáhla z jeho ramene. Rána nekrvácela moc, takže žádná větší tepna nebyla porušena, ale i tak to nevypadalo dobře.
„Budu ji muset vytáhnout, nemůžu ji prorazit skrz.“ Povzdechla si. Pozice střely silně naznačovala, že to, co ji zastavilo, byla vnitřní strana Altashovy lopatky. Nayeli se znovu ohlédla, hledala něco dost ostrého a malého na rozšíření vstupního otvoru.
„Uděláme to v až v domku.“ Řekl Altash a levou rukou si vytáhl róbu zpět na rameno. Elf pak vzal rozžhavený meč z ohniště a otočil se k tělům banditů, které dotáhl z lesa. Chvíli se zastavil a zdálo se, že je studuje i přes pásku, co měl přes oči. Pak přistoupil k jednomu, rozřízl mu nohavici a rozžhavenou čepel mu přiložil na vnitřní stranu stehna. Tělo na zemi se zacukalo bolestí, jeho či se otevřely a muž vykřikl do ticha.
„Ještě je naživu.“ Proběhlo Nayeli hlavou. Altash odtáhl meč. Muž na zemi se zmateně začal rozhlížet, nakonec jeho pohled skončil na Altashovi.
„Světlo mě ochraňuj před stvůrami z temnot…” muž začal tiše zaříkávat, ale Altash no přerušil doruda rozžhavenou čepelí.
„Když se modlíš, tak alespoň začni od začátku.“ Procedil skrze zuby a položil pak meč znovu do ohně. Nayeli tiše sledovala dění.
„Mám ti pomoci?… Světlo, veď mne, aby mohl být nástrojem míru…” Řekl Altash suchým tónem a zvedl obočí. „Můžeš být rád, že je tvůj bůh buď ignorant, nebo není vševědoucí.“
Pohled muže se po Altashových slovech skoro zabodl do modrovlasého elfa.
„Za tvé zločiny vůči vlastní rase, víře ale hlavně vůči lidskosti všeobecně, svěřuji tvůj osud do rukou těch, kterým jsi ublížil nejvíce.“ Řekl Altash a otočil hlavu ze strany na stranu, jako by se rozhlížel. „… ale jelikož jsem poslední, komu jsi ublížil, a ostatní jsou buď po smrti, nebo nepřítomní, vybírám pro tebe trest nejvyšší.“ Altash znovu vytáhl meč z ohniště a zdvihl ho nad hlavu.
„Počkej, můžu být užitečný, mám spoustu informací…” muž se snažil Altashe přemluvit, “můžu ti říct… ne můžu ti ukázat, kde máme skrýši, a dát ti zlato, co jsme nakradli!“ Altash jeho slova ignoroval a spustil meč dolů a ten pomalu nabíral v jeho rukách rychlost.
„Když mně přivedeš zpátky, můj velitel, lord Sadžek, se ti odmění!“ vykřikl muž a meč se zastavil nad jeho hrdlem. Altash chvíli vypadal dost překvapeně.
Od hořícího vozu se ozvalo hlasité prasknutí, dřevěná konstrukce se poddala žáru, co ji olizoval.
Po chvíli ticha promluvil.
„Lžeš.“ Řekl Altash téměř šeptem. I když byl výraz jeho tváře neutrální, Nayeli při pohledu na něj přeběhl mráz po zádech. Znovu dostala stejný pocit, jako měla po obědě. Zlatovlasá dívka udělala automaticky krok zpět od Altashe. Něco temného, chladného a … hlubokého? Ano hlubokého… se dotklo její mysli. Nayeli se okamžitě uzavřela, ale pořád cítila, jak to něco přechází kolem ní a pomalu ji obklopuje jako mlha. Muž na zemi se ze začátku usmíval, ale pak jeho úsměv zamrzl a jeho oči se široce otevřely. Nayeli okamžitě poznala ten výraz, i když ho sama nikdy neviděla.
„Muž bez jakéhokoli tréninku podlehl té černé mlze snadno.“ Prolítlo jí hlavou. Po chvilce muž přestal dýchat a mlha v okamžiku zmizela. Nayeli pohlédla na Altashe a polkla naprázdno. Po všech těch letech, co ho znala, z něj nikdy neměla strach… až do teď. Modrovlasý elf chvíli jen stál na místě bez pohybu, pak sebou jeho dlouhé uši cukly. Uši Nayeli, i když zdánlivě lidské, to zachytily také. Jemné fňukání se ozývalo asi tak patnáct stop za nimi. Otočila se a její oči se rozběhly po okolí. Zdrojem byl malý hoch asi tak deset let starý, stojící za jedním z převrácených vozů. Jeho malé hnědé oči, se skleněným pohledem, těkaly kolem. Nayeli rychle přešla vzdálenost mezi nimi a zakryla mu tak výhled na mrtvoly a Altashe. Zlatovlasá dívka natočila hocha od těl, poklekla a vzala ho do náruče. Chvíli vzdoroval, ale po chvilce už jí fňukal do ramene. Nayeli viděla Altashe, jak se sehnul pro meč, co předtím upustil, a zabodl ho jinému banditovi, kterého také dotáhl z lesa, do krku. Ozvalo se tiché kloktání, a pak znovu ticho, přerušované občasným praskáním ohniště a hořícího vozu. Altash se potom otočil k tělům obchodníků a hodnou chvíli je sledoval, vypadalo to, že chce něco říci. Jenže když otevřel pusu, z jeho úst vyšla slova v řeči, kterou neznala.
„Óíkh gvehn-nehn nah vah-nahth ah nah dín.
Aho óíkh gvehn-nehn nah ring-irn ahm-bar hen.
Boh nide bain gvahn-nah-thar,
Boh kóél bahn fear-í-thah.
Boh nire gbahn-nah-thakh.“
Altash pronesl ta slova s jemnou pomalou melodií v hlase.
Naposledy upravil Altash dne Tue Nov 24, 2015 11:50 am, celkově upraveno 1 krát
