pro Altash Tue Nov 24, 2015 11:26 amKedze som dostal novy topic tak zacnem pomaly prsuvat moj pribeh
- Kapitola I.:
- Obrovské Slunce se pomalu koulelo za horizont. Přicházela noc a s ní odlehčení od pálivé záře, která sežehla krajinu vhodnou akorát tak pro piráty. Žár slunce přes den byl nesnesitelný, jako kdyby vysával všechnu vůli k bytí. Horký bílý písek násobil teplo a měnil každý závan větru v boj o holý život. Malá elfka pomalu zkoušela konečky prstů, jestli mříže klece vystydly natolik, aby se o ně mohla opřít a konečně se alespoň trochu uvolnit. Jediné co jí z pod jednoduché látky, ve které byla zabalená, vykukovalo, byly dlouhé uši a smaragdově zelené oči. Jestli správně počítala, byl to třetí den po měsíční plavbě, co dorazili do Tanaris. Malá elfka se opřela o horoucí mříže. Ostatní děti v její kleci udělali totéž, byl to totiž jediný způsob jak přežít noční mrazy. Na začátku jich bylo víc než dvacet, teď jich kvůli dlouhé plavbě v hrozných podmínkách a pak teplu přes den a nočním mrazům zůstalo jen jedenáct. Nikdy nezapomene na ten pocit, když uviděla tvář jednoho z dětí, co znala od malička a věděla, že ono se už neprobudí. Jejich nehybná tělíčka ležela v kleci s ostatními dětmi i několik dní než to piráti zjistili a bez jakéhokoli soucitu hodili přes palubu. Její hlas utichl po prvním týdnu a slzy vyschly v druhém. Ve svém nitru cítila prázdnotu. Spánek byl takřka nemožný, jednak kvůli nepohodlí a chladu, nejhorší však byly smrtelné výkřiky, které se ozývaly v její hlavě, když se její oči třeba jen na chvilku zavřeli. Nikdy by ani jen nepomyslela na to, že ten osudný den skončí jako sirota. Slunce zapadlo a ohně pirátu se rozzářily. Alkohol, zpívání a bitky až do východu slunce byly na nočním pořádku. Malá elfka se třásla, ale ne zimou, už několikrát viděla, jak si opilí piráti vypůjčili jednu z holek, aby si s ní "pohráli".
Její uši sebou škubly, jakmile k nim dolehnul zvuk kroků. Malá elfka se stáhla do klubíčka, očekávajíc že bude na řadě s "hraním" si s piráty. Zvuk co uslyšela, nebylo skřípaní dveří klece, ale kloktání. Její zrak zabloudil k strážci, co den co den stál při kleci. Elfkyne zelené oči se roztáhly doširoka, když spatřila člověka, co je strážil, dusit se vlastní krví. Začala se rychle ohlížet, aby spatřila toho, kdo to udělal. Jediné co však viděla, či už to bylo kvůli tmě, nebo únavě, byli ostatní spící děti a ohně pirátů a jejich divoké stíny. Hlasité vytí náhle přetnulo zvuk oslav. Mladé elfce proběhl mráz po zádech, co ji však samou udivilo, vytí jí přidalo na odvaze. Pomalu se zvedla a těžkými krůčky kráčela k mřížím. Její špičatá uška sebou znovu škubla, když zachytili zvuk tlumených pádů. Ohně poutaly pozornost jejích očí a plnili tak okolí ještě vetší temnotou. Její zrak znovu zabloudil k teď už nehybnému strážci. Okamžitě spatřila dýku, kterou měl strážce u opasku. V ten moment věděla, co chce. Mezery mezi mřížemi by normálně nestačili, aby jimi prostrčila co jen zápěstí, ale týdny hladu způsobili, že dokázala prostrčit ruku až po rameno. Co si ale za okamžik uvědomila, bylo, že na dýku stále nedosáhne. Shodila látku, co ji zakrývala a odhalila svoje zlaté vlasy sahající jí až po pás. Znovu se natáhla za dýkou. I když získala par cenných milimetrů, stále to nestačilo, aby se jí co jen dotkla. Díky svému počínání si vůbec nevšimla, že v táboře mezi tím vypuknul poplach. Piráti zmateně pobíhali kolem a snažili se najít toho, kdo zabil jejich společníky. K elfčině smůle si jeden z pirátů všimnul jejího chování. Uvědomila si to až po tom co ucítila ostrou bolest na ruce. Chtěla ruku rychle stáhnout, ale už bylo pozdě. Veliká bota piráta její ruku vtlačila do horkého písku. Malá elfka zapištěla, když ji horký písek popálil na ruce. Najednou však tlak na její ruce pominul. Elfka zdvihla zrak a spatřila černý úsměv na zarostlé mužské tváři. Pirát, oblečený v těžkém koženém oděvu hnědé barvy s pistolí u boku tiskl v ruce šavli a šklebil se na ni s polovinou zubů a více chlupy na bradě než na hlavě. V jediné sekundě se jeho šílený usměv změnil ve výraz plný bolesti. Něco za ním ho zvedlo se zemně a jeho tělo se začalo divně cukat. Elfka párkrát zamrkala, po chvilce se její oči přizpůsobily tmě a ona spatřila za Pirátem něco velikého a bílého. Ozvalo se hlasité prasknutí a údy piráta ochably a on se sesunul k zemi. Zpoza něj se vynořil sněhově bílý vlk velký jako kůň. Elfku zalil studený pot, když vlk udělal krok směrem ke kleci. Jeho obrovské drápy bez problémů pronikly těžkým koženým brněním piráta, kdys si na něj stoupnul. Několik silných prasknutí naznačovalo, že vlk měl taky správnou váhu k poměru svého těla. Bíla bestie sklonila hlavu a svůj čumák zarazila mezi mříže. Několik krát nasála vzduch přes nozdry tak silně ze se elfce dostal do očí písek zpod klece. Ozvalo se hlasité písknutí. Vlk sebou trhnul směrem, odkud přišlo, zastříhal ušima a třemi skoky zmizel tiše ve tmě. Elfka se rozhlédla a spatřila, že pirátské ohně pohasly a nastalo děsivé ticho. Ještě uslyšela dva tlumené výkřiky, než se opět vše ponořilo do ticha. Elka pocítila vedle sebe ostatní děti, které s ní hleděly to temnoty. Jediné co teď šlo slyšet, byl tichý příboj vln. Trvalo dobrou chvíli, než zase uslyšela něco jiného než moře. Silné odfouknutí prolomilo ticho. Z temnoty se znovu vynořil bílý vlk, na sobě měl naloženo plno věci, pres zbraně jako pušky, šavle, dýky, až po měšce pravděpodobně plné mincí. Nečekaně se zpoza vlka vynořila mužská postava v kožené róbě s kápí přes hlavu. Elfka pečlivě sledovala počínání postavy. Muž utáhnul popruhy na vlkovi a pak ho pohladil po hlavě, následně přeložil hlavu ze strany na stranu a sundal z vlka deset dýk, deset velkých vaků s vodou a pět měšců s mincemi. Postava se pak otočila směrem ke kleci. Tichými kroky prošla vzdálenost, která je dělila, a zůstala stát před zamknutými dveřmi. Všechny děti se natlačily na opačnou stranu kromě malé elfky, která ani na jeden okamžik nespustila oči z cizince. Když muž přistoupil k zámku a vyndal pomalým pohybem opásanou dýku, aby zámek vypáčil, malá elfka mu nakoukla pod kápi. Detaily tváře byly zahaleny tmou, ale všimla si, že muž měl oči převázané páskou. Muž zarazil dýku mezi mříž a zámek a rychlým pohybem zápěstí zámek odlomil. Za doprovodu skřípání dveře pomalu otevřel. Postava chvíli stála na místě, pak nasála vzduch přes nozdry, jak to udělal předtím vlk.
„Jeďte na sever, podél moře, před svítáním dorazíte ke skalám, tam se na den schovejte. Vyrašte znovu po západu slunce, první vesnice je pak ještě půl noci cesty,“ zazněl mužův hlas. Nedalo se z něho vyčíst takřka nic. Muž se pak otočil a odkráčel směrem k vlkovi, toho pohladil a spolu se vydali na jih. Malá elfka vyskočila z klece, ostatní děti ji následovaly. Každému přidělila dýku a vodu, pěti chlapcům dala měšce s mincemi, byla překvapená, když viděla, že vyšlo na každého. Její pohled zabloudil zpátky ke kleci, v níž leželo nehybně jedenácté dítě. Zatřásla hlavou, jako kdyby z ní ten obraz chtěla dostat ven. Ostatní děti tomu nevěnovaly žádnou pozornost a pomalu začaly kráčet směrem na sever. Elfka však zůstala stát na místě a její pohled skákal z dětí do temnoty, kam zmizel muž s vlkem. Ostatní děti se zastavily a začaly ji volat, aby šla s nimi, malá elfka se jen usmála, opásala se dýkou, přehodila čutoru s vodou přes rameno a rozběhla do tmy, kam zmizel muž s vlkem.
- Kapitola II.:
- Elfku obklopila temnota noci. Kapky vody stékající po čutoře se jedna za druhou měnili na led. Každý krok byl neúprosný boj. Příboj vln a šepot písku malou elfku pomalu ukolébávali ke spánku. Jediné co stálo v cestě únavě, byl neutichající mrazivý vánek dorážející na tvář. Uběhlo asi deset minut, co se odpojila od skupiny dětí. Teď už neviděla ani děti, ani muže, kterého následovala. Písek, vítr a tma dělali její cíl takřka nemožným. Sama však byla překvapená, že i po předložení všech faktů její odhodlanost zůstávala neoblomná. Její smaragdově zelené oči fixovaly temný horizont v naději, že spatří bílý stín.
Její uši se cukli, když zachytily nový zvuk. Kroky, ne běh, ze směru odkud přišla. Její tělo ztuhlo, když se mysl začala pohrávat s možnosti původu zvuku. Několik okamžiku její mysl pracovala na plné obrátky, ale ke konci jediné co by vše vysvětlilo, bylo, že spatří zdroj. Elfka se pomalu otočila. Severní horizont byl odět do ještě větší temnoty. Zvuk rychlých kroků pomalu sílil. Její ruka nervózně zabloudila k rukojeti dýky u pasu. Zvuk kroků ustal. Z temného závoje severního horizontu se vynořily obrysy pěti čtyřnohých zvířat. Opatrnými kroky zvířata zkrátila vzdálenost mezi nimi a elfkou na polovici. Jejich karmínově červená srst za světla měsíce tancovala v mrazivém vánku. Obrovské červené oči fixovali malou elfku která dávno před tím už tasila dýku. Za průvodu děsivého vrčení, šelmy cenřili své tesáky do černé noci. Plíživými kroky začali malou elfku obkličovat. Její uši se cukaly při každém zvuku, únava upadla do zapomnění. Tlukot jejího srdce bušil do mrazivé tmy. Elfčiny oči sledovaly každý pohyb šelem.
Bez varování nebo náznaku útoku jedna z rudých šelem jediným skokem doslova přeletěla vzdálenost, která ji dělila od malé elfky. Rychlým přenesením váhy na pravou nohu a zatažením levé se malá elfka bravurně vyhnula útočníkovi, co více dostala se za něj a přesně mířeným bodnutím přeťala dýkou krční tepnu. Zvíře dopadlo na zem, zakvílelo a po krátkém cukání nohou vydechlo naposled. Tenhle manévr si však vyžádal hořkou daň. Poslední síly opouštěly malou elfku. Její kolena se zabořila hluboko do sametově jemného písku. Její ruce ochably a dýka se jí vykoulela z ruky. Všechny zbývající síly soustředila na to, aby udržela svá víčka otevřená, ale bezvýsledně. Oči malé elfky se zavřely. Skoro v tom samém momentu ucítila ve svém pravém rameně obrovskou bolest. Její oči se doširoka otevřely. Obrovské rudé oko koukalo přímo na ní s tesáky zabořenými v jejím mase. Otevřela ústa ale místo vzlyku z nich vyšel výkřik bojovníka. Elfka nahmatala svou dýku a zarazila ji do velikého oka. Zvíře zakvílelo a pustilo ji, hned tu však bylo druhý, které se připravovalo zaujat místo svého druha. Zvíře se odrazilo od země, ale nikdy nedopadlo. Sevřela se nad ním obrovská bílá tlama. Teplá rudá tekutina zalila její tvář. Řev, vrčení, praskání kostí, pak klid. Na elfčině tváři se objevil malinký úsměv. Její oči se zavřely a svět ji konečně nechal klidně spát.
Elfka ucítila pálivou bolest v pravém rameni. Pomalu otevřela oči. První co viděla, byl jeskynní strop. Uvědomila si, že leží na divně formované bílé chlupaté posteli. Rozhlédla se kolem. Byla uvnitř prostorné jeskyně, na padesát kroků od vchodu, kde se světlo střetalo se stínem jeskyně. Nedaleko od ní doutnalo veliké ohniště, nad kterým viselo několik svlečených zvířat. Vůně pečeného masa a dýmu ji škádlila v nose. Opodál ohniště, se sušilo pět karmínově červených kožichů. Elfka se stáhla do klubíčka a slastně se protáhla. Okamžitě jí do pravého ramena vystřelila ukrutná bolest. V té samé chvíli, se u jejích nohou vzpřímili dva chlupaté rohy posteli, hned potom se pravá část posteli zvedla a natočila k elfce. Teď na ni koukala obrovská hlava bílého vlka, na kterém vlastně ležela. Dobrou chvíli si elfka s vlkem hluboce hleděli do očí. Oční souboj přerušil až vlk, který jediným nečekaným líznutím oslintal celou její tvář. Vlk se pak stáhnul do klubíčka, s elfkou uvnitř a položil svoji hlavu přes elfčino levé rameno. Dívka pohladila obrovské bíle zvíře na temeni, pak začala studovat své pravé rameno. Zeleně zbarvené obvazy fixovaly její pravou horní část těla. Tu a tam prorážely červené fleky. Jakákoliv snaha pohnout pravou rukou byla odměněna bolestí. Neviděla smysl dále se něco pokoušet, a k tomu byla její postel hezky měkká a hebká. Pomalé a klidné dýchání vlka ji ukolébalo ke spánku.
Když se elfka znovu probudila, ucítila tahání na pravém rameni. Pomalu otevřela oči. Stál nad ní muž v kožené róbě s kápí na hlavě, která stínem zakrývala jeho tvář. Jeskyně teď byla osvětlována jen chabým světlem ohně. Elfka teď ležela na velikém kameni hned vedle ohniště. Mužská postava, sklánějící se nad ní, si přiložila ruku pod kápi. Když se ruka muže znovu vynořila ze stínu kápi, byla na ní zelená substance, kterou pravděpodobně vyplivl, a s ní pak zamířil k jejímu rameni. Pálivý pocit se začal šířit od místa a postupně projel celým jejím tělem, pak ustal. Bolest v jejím rameni otupěla natolik, že byla zanedbatelná. Muž pak obvázal její rameno čerstvými obvazy a staré spálil. Celý čas z něj elfka nespustila oči. Muž pak elfku posadil a navlékl na ni košili ne zrovna její velikosti. Elfka zamávala dlouhými rukávy a zachichotala se. Pod kápi muže se něco zacukalo. Osoba se sehnula k ohništi a pak se opět otočila k elfce. V ruce držela misku a v ní něco, co vypadalo jako vývar. Muž se posadil naproti elfce, do druhé ruky vzal lžíci. Děvče se pokusilo zvednout pravou ruku, aby si převzalo lžíci, ale k jejímu překvapení její pravá ruka odmítala vykonat jakýkoli úkol. Pod neustálým dohledem elfky nabral na lžíci male množství vývaru a vynesl ho do úrovně elfčiny tváře. Elfka očekávajíc otevřela pusu, ale muž se nehnul z pozice, v které byl předtím. Tušení, které malá elfka měla od chvíle, kdy prvně zvídavě nakoukla pod kápi cizince, se naplnilo. Muž byl slepý. Elfka se pomalu nahnula, vzala obsah lžíce do pusy a polkla. Její líce zrudly, její chuťové pohárky se probudily. Přisel na ní pocit, jakoby to bylo to nejlepší jídlo, jaké kdy jedla. Tekutina ohřívala její nitro, jak tekla do žaludku. Krmení pokračovalo, až snědla celý vývar. Muž pak odložil misku a lžíci, sebral malou elfku do náručí a položil ji na nedaleko ležícího vlka. Elfka chtěla protestovat, ale pocit měkkosti a tepla ji rázem uspal. Když se následně probudila, bylo to na hřbetu vlka kráčejícího po boku cizince směrem na jih.
- Kapitola III.:
- Dva dny, tak dlouho byli už na cestě. Muž a vlk neúnavně kráčeli zády ke Slunci. Cesta byla vyčerpávající a elfka několik krát usnula, když se pak vzbudila, změnil se její nositel, její obvazy byly vyměněné. Elfka však nikdy cizince a vlka neviděla odpočívat. Jedli a pili cestou. Každým vzbuzením se taky měnila scenérie, takže během jejího spánku muž s vlkem museli přejít pořádný kus cesty. Jedno však zůstávalo stejné. Písek, mnoho písku. Chráněná před spalující září slunce jen jemným bílým závojem, který muž skoro až magicky vytáhnul z brašny na vlkovi. Jemná látka ji až nepřirozeně úspěšně chránila před teplem a pískem.
Byl podvečer druhého dne, když dorazili k zavřené bráně a hradbám z písku a hlíny. Její uši sebou cukly, když uslyšela tenký pisklavý hlásek. I když nerozuměla obsahu, zněl podle ní dost arogantně. Zvedla oči k vršku brány a uzřela dvě malé zelené potvůrky jak na nich z vrchu hledí. Znovu slyšela slova a k těm dvěma se přidala třetí a koukla dolu na ně. Vzápětí se otočila na ty dvě, co tam byli prvně a začala na ně křičet a mlátit je, dokud nezmizli z dohledu. Za několik okamžiků se brána zvedla a muž, následován vlkem s elfkou na hřbetu, vešli dovnitř. Děvče se zachichotalo, když spatřilo, jak zelená potvůrka stále mlátí ty ostatní dvě, zatím co ony obsluhovaly mechanizmus brány. Uvnitř hradeb bylo malé městečko s budovami z písku a bláta, nedaleko byl dokonce malý přístav. Stejná potvůrka pak doběhla k muži, zdvořile se uklonila a její papulka začala mlít svoji hatlaninou. Muž v kožené róbě se také uklonil a něco řekl té potvůrce. Bylo to poprvé, co slyšela jeho hlas. Na rozdíl od malé potvůrky byl hrubý, ale ne až tak hrubý jak hlas pirátů, co ji drželi. Jeho tón byl uklidňující a pokojný. Zelená příšerka pak něco zakřičela a rázem se objevilo mnoho dalších příšerek v každém odstínu zelené a spolu se vrhli na vlka. Začali z něj sundávat zbraně, brašny a měšce, když se však pokusili sundat ji, vlk na ně nemile zavrčel a muž něco vykřiknul v té jejích hatlanině. Příšerky se zarazily a pokračovaly se sundáváním, až když jim něco řekla příšerka stále stojící při muži, s kterým přišla. Po krátkém rozhovoru s příšerkou co vypadala, že má vyšší postavení, muž přišel k elfce a složil ji z vlka. Nepoložil ji však na zem, ale přenesl ji do jedné z nedalekých budov. Místo dveří byl vchod překrytý látkou, uvnitř byla pouze jedna místnost bez oken, jen s malým otvorem u stropu kudy dovnitř pronikalo světlo. Vybavena jen jednou postelí, ohništěm, uprostřed stolem a dvěma židlemi. Čeho si elfka hned všimla, bylo, že všechen nábytek byl na malé příšerky až moc velký. Odpověď, proč tomu tak je, dostala ještě před tím, než stihla položit otázku. Dovnitř domku totiž vešla elfka. Už jen její přítomností bylo v místnosti více světla. To se totiž odráželo od jejích bílých vlasů. Její safírově modré oči si pomalu prohlížely malou elfku. Její pohled byl hluboký a stejně tak tajemný jako láskyplný. Její tvář byla dokonalá, jinak to malá elfka nedokázala popsat. Elfka se zdvořile uklonila.
"Bal'a dash, malanore." Zazvonil její hlas, jako kdyby zpívala píseň a naplnil dušičku dívky teplem. Pak se bělovlasá elfka usmála. Koutky děvčete se začaly samy od sebe zdvihat a taky se nakonec usmála. Cizinec malou elfku položil na postel, pak se otočil k bělovlasé ženě, a taky se uklonil.
"Anu belore dela'na, quel Mihewi Sunhawk." Zdvořile odpověděl. Na to se bělovlasá kráska usmála ještě více.
"Malanore, znovu musíme mít debatu o tom, jak mě máš oslovovat?" povzdechla si. "Víš, že s tím jen ztratíš čas, protože mi na konec i tak ustoupíš." Její hlas zněl poněkud smutně, ale úsměv z její tváře nezmizl. "Tohle je ona? Taraktan, říkal něco o tom, že sis přivedl malou nevěstu, ale předpokládám, že byl jen zmatený tím závojem. Nebo že by konečně?"
"Ještě i ty s tím začínej." Řekl muž arogantně, jako by všechnu předešlou zdvořilost odvál vítr spolu s pískem.
"Malanore." Začala elfka v klidu vysvětlovat. "Musíš chápat naše zmatení. Je to už nějaké desetiletí co jsme tě viděli s někým, zvířata nepočítajíc." Elfka vypadala, že chtěla ještě něco říct, ale přestala mluvit, když muž zdvihnul ruku.
"Jen se na ní koukni a pak ji pošli s první lodí domu." Řekl rázně a vykročil směrem k východu. Hned se však zarazil, když ucítil jemné zatažení za róbu.
"Jak na to koukám…" štěbetala Mihewi. "… někomu jsi za těch pět dní přirostl k srdci." Malá elfka pevně chytila róbu muže a neměla v úmyslu ji pustit. Několik okamžiků jen mlčky stáli, pak ale elfka nabrala odvahu.
"Vezmi mne s sebou." Řekla tiše. Muž se ale rychlým cuknutím vysvobodil a svižným krokem bez slova odkráčel ven. Mihewi se na něj hrozivě podívala a pak přitančila k malé elfce.
"Nic si z toho bručouna nedělej, zlatíčko, on byl vždy takový. Tak a teď se podíváme na tvoje zranění." Mihewi svlékla z elfky velikou košili a začala jí odmotávat obvazy. Malá elfka sledovala, jak úsměv z tváře Mihewi mizí.
"Anar'alah!" vykřikla Mihewi, když sundala obvazy. Překvapená reakcí, se malá elfka podívala na svoje pravé rameno. Pět obrovských jizev se jí táhlo od podpaží až ke krku. Rameno bylo opuchlé a mělo nezdravou fialovou barvu. Tu a tam byla divná zelená substance, ale více jí zůstalo na obvazech.
"Zlatíčko, určitě tě to musí strašně bolet." Řekla Mihewi ustrašeně, ale elfka jen zakroutila hlavou. Mihewi zúžila oči a jemně se dotkla ramene malé elfky, ona však dotyk vůbec necítila. Mihewi nabrala trochu zelené substance do rukou a přičichla k ní. Pak se znovu koukla na elfku.
"Pamatuješ, odkud to vyndával?" Malá elfka si hned vzpomněla na obraz, jak se zelená substance objevila na ruce, když ji muž vyndal zpod kápě a řekla to Mihewi. Oči Mihewi vzplály modrým plamenem, její výraz se ale nezměnil. Otřela substanci do obvazů, znova se usmála na dívku, a vyběhla ven. V momentě když Mihewi přešla přes východ, malá elfka uslyšela z venku obrovský křik. Křik pokračoval hodnou chvíli, ale v tom samém momentu, kdy chtěla vykouknout, se Mihewi vrátila. Bělovlasá kráska měla v rukách vědro s vodou, a přes rameno přehozené osušky. Znovu se usmívala na malou elfku.
"Tak tě umyjeme." Řekla a položila vědro vedle postele. "Tak mě napadá, ještě jsme si nebyly představené a bručoun tady teď není takže…" Mihewi si odkašlala "Mé jméno je Mihewi Sunhawk." řekla a uklonila se. Malá elfka seskočila z postele, uklonila se a řekla.
"Já se jmenuju Nayeli Sungazer."
- Kapitola IV.:
- "Já se jmenuji Nayeli Sungazer, paní Sunhawk," řekla malá elfka.
"Ráda tě poznávám Nayeli, ale nejsem žádná paní," Mihewi se usmála. "Klidně mi můžeš říkat Mihewi." Krásná elfka znovu vzala vědro a přišla s ním až k Nayeli. Obě se posadily na postel, Mihewi namočila ručník a začala malou elfku mýt. Smyla ji zbytky zelené substance a také sůl z kůže. Když byla čistá, Mihewi odložila ručník a přiložila ruce na fialové rameno a šeptem začala odříkávat zaklínadlo. Nayeli nejdříve ucítila jemné šimrání a pak se barva ramene začala měnit na přirozenější. Když Mihewi dokončila čarování, otok na rameni se zmírnil a barva byla zase přirozená.
"Promiň zlatíčko," povzdechla Mihewi, "ale ať se budu snažit jakkoli ty jizvy ti už zůstanou."
"To je v pořádku," řekla Nayeli s úsměvem.
"Ruku nebudeš cítit ještě den a hýbat s ní budeš moci až za dva," řekla a malá elfka jen mlčky přikývla. "Nemělo, by to mít …" Mihewi se zasekla ve středu vety, když dovnitř nakoukla obrovská hlava člověka. Nayeli přešel mráz po zádech.
"Mihewi!" zaduněl hrubým hlasem jak hrom během letní bouřky. "Není tady? Nemohu ho najít…" jeho oči zabloudily k polonahé malé elfce a jeho líce zrudly. Z látek, které sloužily jako dveře, se vynořila jeho obrovská ruka v plátovém brnění a on si s ní zakryl oči.
"Grame!" vykřikla na něj Mihewi. "Tvoje negalantnost už překračuje všechny meze."
"Já jen hle…" obr nestihnul dokončit větu, když po něm bělovlasá elfka znovu vyjela.
"Stále si tady? Anar'alah, počkej venku, jestli něco chceš," Nayeli nemohla přemoci úsměv, když viděla obra, jak je poučován Mihewi, která mu byla sotva po prsa. Gram otevřel ještě jednou ústa, ale nevyšlo z nich nic, pak zmizel za látkami.
"Thalassian se naučil, ale naučit ho chování, to je jak odnaučit Malanoreho, aby nesbíral vše, co najde," povzdechla si Mihewi a zatřásla hlavou, jako kdyby z ní chtěla něco dostat. Pak sebrala ručníky, co donesla a vytřídila z nich světložluté šaty.
"Budou ti asi veliké, ale nic jiného nemám, jelikož tady nejsou žádné děti, a věci goblinů by ti byly malé." Nayeli si prohlídla šaty. Byli moc hezké a ušity z jemné látky, stejně ale stiskla pevně bílou košili, kterou dostala od cizince, levou rukou. S těžkým srdcem dovolila Mihewi ji do šatů navléct.
"Určitě ti vyhládlo, nevím co ti Malanore dával jíst, ale určitě to nebylo nic dobrého."
Malá elfka však rázem zavrtěla hlavou:
"Ne, ne, bylo to moc dobré," řekla s velkým úsměvem. Mihewi ji úsměv vrátila i když s pochybnosti a obě vyšli ven.
Zapadající slunce proměnilo městečko na jednu velkou show barev a světýlek, když se odráželo od písku a domků. Tohle bylo poprvé, co viděla písek v hezčím světle.
"Malanore!" duněl Gramův hlas přes městečko. "Malanore!" řval, až se zvedal prach. Nayeli se ohlídla a zrakem hledala cizince, co ji přivedl. Jediné co však našla, byl bílý vlk, který ležel hned nalevo od vchodu do domku, ve kterém byli. Stočený do klubíčka tiše oddechoval do podvečerního řevu. Mezi Gramovými výkřiky dolehlo k uším malé elfky jemné cinknutí. Mihewi šťouchla do Nayeli aby upoutala pozornost, pak ukázala na vrch větrné věže. Na jejím vrcholu seděla osoba oděná v kožené róbě a zdálo se, že hází malé kamínky na nic netušícího obra.
"Jako malé děti. Jeden horší než druhý," oddechla si Mihewi, pak vzala elfí holku za ruku a dovedla ji pod věž.
"Malanore, připojíš se k nám na večeři," znělo to spíše jako rozkaz než nabídka.
"Kde je, Mihewi? Kde se znovu schovává?" Gram se dožadoval pozice cizince.
"Grame, Malanore je tam, kde vždy," ukázala nahoru, "nechápu, jak ho můžeš neustále hledat, když celou dobu, co je tady, tráví skoro jen na tom místě."
Gram a Nayeli koukli znovu nahoru, ale postava už na věži nebyla.
"Jdeme jíst," ozval se jim za zády tichý hlas. Gram a Nayeli rychle otočili pohled směrem, odkud přicházel hlas. Patřil muži, co byl ještě před několika okamžiky na věži. Skupinka pak zamířila k jedné z větších budov uprostřed městečka.
Hned po vstupu si Nayeli všimla, že budova byla plná malých stolků a stoliček. Jediné dva veliké stoly byly oba obklopeny čtyřmi stoličkami. Muž zamířil přímo k nim, ostatní ho následovali. Muž vzal jednu ze stoliček a usadil se do čela stolu, Gram zabral celou podélní část a Mihewi si sedla tak aby mněla napravo muže v róbě a nalevo Nayeli. Hned k nim doběhly dvě zelené příšerky s polévkou. Mihewi se natočila k malé elfce, aby jí pomohla s jídlem. Hned si však všimla, že Nayeli pečlivě sleduje muže v kápi a také se otočila jeho směrem. Muž se nejdříve sklonil nad talíř a přivoněl. Pak zvedl ruce a shodil kápi na ramena, s pod ní se nejdříve vynořili jasně modré krátké vlasy, hned za nimi černá páska, která zakrývala oblast spánků a očí a nakonec dlouhé uši. Oči malé elfky se rozšířily, aby nepropásly ani jeden z detailů elfovy tváře. Na elfa měl muž moc ostré črty tváře. Nayeli ho sledovala, jak vzal lžíci, nabral polévku, zvednul hlavu a polévku si nalil do úst. Tímhle počínáním byla dost překvapena, čehož si všimla i Mihewi.
"To zelené, co jsi mněla na rameni, jsou listy jedné rostliny. Používají se na tlumení bolesti, urychlují hojení, a při větších dávkách způsobují necitelnost až paralýzu," vysvětlovala Mihewi a mezitím nabrala polévku a začala krmit Nayeli, "ten blázen je žvýkal pět dní," Povzdechla si, "můžeme být rádi, že ještě může dýchat bez pomoci. Ale podle zranění, co jsi měla, neměl jinou možnost."
Gram dojedl poslední lžíci polévky a otočil se na elfa:
"Malanore!" zaduněl jeho hlas, "Rád bych si s tebou dal zase souboj."
"Grame! Nech to na zítra," okřikla ho elfka. K Nayelinu pobavení začal Gram dělat štěněčí oči, ale bělovlasou elfku to neobměkčilo. Zelené příšerky pak donesly hlavní chod, dušené maso. Nayeli připomenulo chuť masa, co ji dával jíst její záchrance. Elf místo masa dostal další porci polívky, kterou snědl stejným způsobem jako předtím. Gram znovu skončil jako první a začal se nalívat vínem. Nakonec tam strávili něco přes hodinu. První se bezeslově vytratil elf. Po poháru vína také Mihewi usoudila, že by měli jít spát a vzala sebou i Nayeli. Cestu k domku jim osvětlovaly pochodně. V domku se převlékly do lehčích košilek a uložily se k spánku. Mihewi pevně objala Nayeli a v téhle pozici i usnuly. Malá elfka tvrdě spala a vzbudilo ji až nad ránem jemné cinkání. Když otevřela oči, spatřila Mihewi jak na ní kouká a uši se jí chvějí při každým cinknutí. Pomalu vyklouzla z obětí a vykoukla ven zpoza závěsů. Její zrak padnul na bok obrovského bílého vlka, na jehož hřbetu bylo připevněné sedlo. Na druhé straně za vlkem se pohybovala kožená kápě. V dáli spatřila u mola kotvící loď.
- Kapitola V.:
- Nayeli se vrátila dovnitř. Mihewi seděla na posteli a převlékala se.
"Už ji osedlal?" zeptala se během převlíkaní. Nayeli jen bezeslovně přikývla.
"A chceš jít vážně s ním?" Nayeli znovu jen přikývla. "Chci tě jen varovat, že někdy to s ním bude horší než u pirátů. On není hrdina ani zločinec, když něco udělá a zdá se to až bezdůvodně, věř, že tomu předcházely roky přemýšlení." Nayeli se usmála a s pochopením přikývla. Bělovlasá elfka si povzdechla.
"A to jsem si myslela, že konečně budu mít nějakou normální společnost. Obleč se, já ho chvíli zdržím," Mihewi vstala z postele, nadzvedla matraci a vyndala par šatů.
"Tohle si vezmi," řekla a vyběhla ven. Malé elfce trvalo jen několik minut než se převlíkla. Pravou rukou už mohla hýbat, ale stále ji necítila. Nohavice a košile zabalila do vaku smotaného z jedné z košil. Jak následně prošla látkami ven, uviděla elfa a bělovlasou elfku stát v docela intimní vzdálenosti u sebe. Elf držel Mihewi za ruku a druhou dlaň měl položenou na jejím temeni. Elfka vypadala, že pláče, pak se podívala směrem k Nayeli, usmála se, otřela si oči do rukávu a gestem ruky ji přivolala. Mihewi vzala od malé elfky vak s oblečením a začala věci z něj ukládat do jedné ze sedlových brašen. Elf mezitím beze slov dotahoval postroj na vlkovi. Mihewi se pak sklonila k Nayeli.
"Dávej na něj pozor." řekla a usmála se, její oči se zaleskly. Mihewi se pak postavila a natočila k elfovi.
"Al diel shala, Malanore." řekla a uklonila se.
"Shorel'aran, Mihewi." odpověděl elf, stáhl si kápi do čela a vykročil směrem k přístavu. Nayeli poděkovala elfce, uklonila se a rozloučila. Malá elfka pak cupitala po boku muže v kožené róbě do přístavu.
I když slunce ještě ani jen nevyšlo, v malém přístavu bylo rušno. Zelené potvůrky běhaly sem a tam, nosily zásoby a nakládaly zboží na loď. Dva obrovské stožáry se tyčily nad malinkatými domky. Loď byla úzká, stavěna spíše pro rychlost a manévrovatelnou než transport nákladu. Šlo to vidět i na velikosti posádky – byla menší než obvykle. Nayeli si loď dobře prohlédla a po zádech jí přeběhl mráz. Na pravoboku četla vypálený nápis "Plačící Hrom" v jazyce lidí a na stěžni vlála černá vlajka s bílou lebkou. Vstříc jim šel vyšší zarostlý muž, oblečený v obnošené důstojnické uniformě. Na levém boku měl připásanou šavli a na pravém pistoli.
"Vy budete náš pasažér, pokud jsem těm zeleným skřetům rozuměl správně," promluvil na ně v lidském jazyce a zaujatě si prohlédl skupinku.
"Jedno veliké zvíře a jeden muž." přikyvoval pro sebe, pak jeho oči uzřely Nayeli. Malá elfka si toho všimla a chytla se elfovy róby.
"Chcete platit v… " námořník si odkašlal "… v naturáliích nebo jiným způsobem?"
Elf vytáhnul z róby tři malé měšce a podal je muži:
"Ve zlatě," řekl elf v jazyce lidí. Muž si vzal měšce a každý nejdříve potěžkal a pak nakoukl dovnitř. Hodnou chvíli mlčel.
"Mělo by to být víc než dost." dodal elf.
"Pro muže a vlka ano, ale jestli jede s námi i ona, tak ne. Námořníci jsou samí muži, a když budeme mít ženu na palubě během tak dlouhé plavby, nemůžu ručit za její bezpečí a…" muž ještě nedopověděl větu, když mu elf podal další měšec, o něco plnější než ty předtím. Muž ho znovu potěžkal a ohrnul nos.
"To by šlo, následujte mě," námořník se otočil a vedl je na palubu, pak do podpalubí a nakonec do jedné ze dvou oddělených částí.
"Není to nic moc, ale zase nejsme zvyklí na pasažéry," řekl a přitom zašlápl krysu, co mu vběhla pod botu. Vlk vešel dovnitř a ulehl do kouta.
"To bude stačit," řekl elf a začal odvazovat náklad z vlka. Námořník to koutkem oka sledoval a přikývnul.
"Tedy, když spolu máme strávit takovou dlouhou dobu, bylo by hezké znát vaše jméno. Já jsem kapitán Plačícího Hromu, Trevor Corvin."
"Eliendir Dawnsong," odpověděl elf.
"Dawnsong, uhm? Tedy těší mě, a dáma?"
Nayeli už, už chtěla říct své jméno, když ji elf předběhnul.
"Freya Dawnsong, moje dcera."
Kapitán kývnul směrem k malé elfce na pozdrav.
"Tedy, užívejte tohle místo podle libosti po čas naši plavby, já musím dohlédnout ještě na pár věcí. Poroučím se," řekl a svižně odkráčel pryč.
"Stanovíme si několik pravidel," elf začal mluvit v thalassian. " Jestli máš cestovat se mnou, nikomu nebudeš říkat své pravé jméno. Po lodi nebudeš chodit nikdy sama, buďto budeš se mnou nebo se Sorou. Nebudeš s nikým mluvit bez mého svolení a vždy uděláš vše, co ti řeknu, ať to zní jakkoli divně. Otázky?"
"Jen jednu. Jak se jmenuješ?" vyzvídala elfka.
"Mám mnoho jmen. Malanore mi říkají elfové, Mihewi a Gram. Ti starší my říkají Vyhnanec a Vypovězený. Poutníkem mne nazývají lidé, ale také Stínem, Vrahem a spoustou dalších jmen. Můžeš si vybrat, je mi jedno jak mne budeš zvát," odpověděl elf.
"Myslela jsem tvé pravé jméno."
"To jsem zapomněl."
"Zapomněl vlastní jméno? Ztráta paměti?"
"Ne, prostě ti co si ho pamatovali, zemřeli a nikdo mne mým jménem dlouho neoslovoval, tak jsem zapomněl," odvětil elf a Nayeli to na nějakou chvíli umlčelo.
Netrvalo dlouho a loď se pohnula. Vlk nepohodlím zavrčel. Elf, který do té chvíle seděl u vlka, se postavil.
"Jdeme na palubu," řekl oznamovacím tónem. "Sora potřebuje klid, aby usnula, a já se potřebuji protáhnout." Malá elfka ho mlčky následovala. Hned jak vyšli z podpalubí, přilákali pozornost všech očí. Celá loď byla v jednom shonu, námořníci pobíhali sem a tam. Elf s Nayeli přešli pomalu až na příď. Zde bez jakéhokoli slova nebo varování vzal elf Nayeli do náruče a vykročil na špici. Nayeli se nejdříve bála, ale když muž i s ní na rukou, přešel hodný kus bez té nejmenší ztráty rovnováhy, trochu se zklidnila a vychutnávala si vítr a výhled. Na špici přídě se elf posadil a Nayeli si usadil do klína. Byl to úžasný pocit, vítr ji vál do tváře a vlasů. Malá elfka sledovala, jak si loď velikou rychlostí razí cestu přes vodu. Netrvalo dlouho a k lodi se přidali delfíni. Pak ji to napadlo.
"Altash. Budu ti říkat Altash."
- Kapitloa VI.:
- Nayeli se vrátila dovnitř. Mihewi seděla na posteli a převlékala se.
"Už ji osedlal?" zeptala se během převlíkaní. Nayeli jen bezeslovně přikývla.
"A chceš jít vážně s ním?" Nayeli znovu jen přikývla. "Chci tě jen varovat, že někdy to s ním bude horší než u pirátů. On není hrdina ani zločinec, když něco udělá a zdá se to až bezdůvodně, věř, že tomu předcházely roky přemýšlení." Nayeli se usmála a s pochopením přikývla. Bělovlasá elfka si povzdechla.
"A to jsem si myslela, že konečně budu mít nějakou normální společnost. Obleč se, já ho chvíli zdržím," Mihewi vstala z postele, nadzvedla matraci a vyndala par šatů.
"Tohle si vezmi," řekla a vyběhla ven. Malé elfce trvalo jen několik minut než se převlíkla. Pravou rukou už mohla hýbat, ale stále ji necítila. Nohavice a košile zabalila do vaku smotaného z jedné z košil. Jak následně prošla látkami ven, uviděla elfa a bělovlasou elfku stát v docela intimní vzdálenosti u sebe. Elf držel Mihewi za ruku a druhou dlaň měl položenou na jejím temeni. Elfka vypadala, že pláče, pak se podívala směrem k Nayeli, usmála se, otřela si oči do rukávu a gestem ruky ji přivolala. Mihewi vzala od malé elfky vak s oblečením a začala věci z něj ukládat do jedné ze sedlových brašen. Elf mezitím beze slov dotahoval postroj na vlkovi. Mihewi se pak sklonila k Nayeli.
"Dávej na něj pozor." řekla a usmála se, její oči se zaleskly. Mihewi se pak postavila a natočila k elfovi.
"Al diel shala, Malanore." řekla a uklonila se.
"Shorel'aran, Mihewi." odpověděl elf, stáhl si kápi do čela a vykročil směrem k přístavu. Nayeli poděkovala elfce, uklonila se a rozloučila. Malá elfka pak cupitala po boku muže v kožené róbě do přístavu.
I když slunce ještě ani jen nevyšlo, v malém přístavu bylo rušno. Zelené potvůrky běhaly sem a tam, nosily zásoby a nakládaly zboží na loď. Dva obrovské stožáry se tyčily nad malinkatými domky. Loď byla úzká, stavěna spíše pro rychlost a manévrovatelnou než transport nákladu. Šlo to vidět i na velikosti posádky – byla menší než obvykle. Nayeli si loď dobře prohlédla a po zádech jí přeběhl mráz. Na pravoboku četla vypálený nápis "Plačící Hrom" v jazyce lidí a na stěžni vlála černá vlajka s bílou lebkou. Vstříc jim šel vyšší zarostlý muž, oblečený v obnošené důstojnické uniformě. Na levém boku měl připásanou šavli a na pravém pistoli.
"Vy budete náš pasažér, pokud jsem těm zeleným skřetům rozuměl správně," promluvil na ně v lidském jazyce a zaujatě si prohlédl skupinku.
"Jedno veliké zvíře a jeden muž." přikyvoval pro sebe, pak jeho oči uzřely Nayeli. Malá elfka si toho všimla a chytla se elfovy róby.
"Chcete platit v… " námořník si odkašlal "… v naturáliích nebo jiným způsobem?"
Elf vytáhnul z róby tři malé měšce a podal je muži:
"Ve zlatě," řekl elf v jazyce lidí. Muž si vzal měšce a každý nejdříve potěžkal a pak nakoukl dovnitř. Hodnou chvíli mlčel.
"Mělo by to být víc než dost." dodal elf.
"Pro muže a vlka ano, ale jestli jede s námi i ona, tak ne. Námořníci jsou samí muži, a když budeme mít ženu na palubě během tak dlouhé plavby, nemůžu ručit za její bezpečí a…" muž ještě nedopověděl větu, když mu elf podal další měšec, o něco plnější než ty předtím. Muž ho znovu potěžkal a ohrnul nos.
"To by šlo, následujte mě," námořník se otočil a vedl je na palubu, pak do podpalubí a nakonec do jedné ze dvou oddělených částí.
"Není to nic moc, ale zase nejsme zvyklí na pasažéry," řekl a přitom zašlápl krysu, co mu vběhla pod botu. Vlk vešel dovnitř a ulehl do kouta.
"To bude stačit," řekl elf a začal odvazovat náklad z vlka. Námořník to koutkem oka sledoval a přikývnul.
"Tedy, když spolu máme strávit takovou dlouhou dobu, bylo by hezké znát vaše jméno. Já jsem kapitán Plačícího Hromu, Trevor Corvin."
"Eliendir Dawnsong," odpověděl elf.
"Dawnsong, uhm? Tedy těší mě, a dáma?"
Nayeli už, už chtěla říct své jméno, když ji elf předběhnul.
"Freya Dawnsong, moje dcera."
Kapitán kývnul směrem k malé elfce na pozdrav.
"Tedy, užívejte tohle místo podle libosti po čas naši plavby, já musím dohlédnout ještě na pár věcí. Poroučím se," řekl a svižně odkráčel pryč.
"Stanovíme si několik pravidel," elf začal mluvit v thalassian. " Jestli máš cestovat se mnou, nikomu nebudeš říkat své pravé jméno. Po lodi nebudeš chodit nikdy sama, buďto budeš se mnou nebo se Sorou. Nebudeš s nikým mluvit bez mého svolení a vždy uděláš vše, co ti řeknu, ať to zní jakkoli divně. Otázky?"
"Jen jednu. Jak se jmenuješ?" vyzvídala elfka.
"Mám mnoho jmen. Malanore mi říkají elfové, Mihewi a Gram. Ti starší my říkají Vyhnanec a Vypovězený. Poutníkem mne nazývají lidé, ale také Stínem, Vrahem a spoustou dalších jmen. Můžeš si vybrat, je mi jedno jak mne budeš zvát," odpověděl elf.
"Myslela jsem tvé pravé jméno."
"To jsem zapomněl."
"Zapomněl vlastní jméno? Ztráta paměti?"
"Ne, prostě ti co si ho pamatovali, zemřeli a nikdo mne mým jménem dlouho neoslovoval, tak jsem zapomněl," odvětil elf a Nayeli to na nějakou chvíli umlčelo.
Netrvalo dlouho a loď se pohnula. Vlk nepohodlím zavrčel. Elf, který do té chvíle seděl u vlka, se postavil.
"Jdeme na palubu," řekl oznamovacím tónem. "Sora potřebuje klid, aby usnula, a já se potřebuji protáhnout." Malá elfka ho mlčky následovala. Hned jak vyšli z podpalubí, přilákali pozornost všech očí. Celá loď byla v jednom shonu, námořníci pobíhali sem a tam. Elf s Nayeli přešli pomalu až na příď. Zde bez jakéhokoli slova nebo varování vzal elf Nayeli do náruče a vykročil na špici. Nayeli se nejdříve bála, ale když muž i s ní na rukou, přešel hodný kus bez té nejmenší ztráty rovnováhy, trochu se zklidnila a vychutnávala si vítr a výhled. Na špici přídě se elf posadil a Nayeli si usadil do klína. Byl to úžasný pocit, vítr ji vál do tváře a vlasů. Malá elfka sledovala, jak si loď velikou rychlostí razí cestu přes vodu. Netrvalo dlouho a k lodi se přidali delfíni. Pak ji to napadlo.
"Altash. Budu ti říkat Altash."
