Dump Fiction - Historky z Kezanu

Ogatix se probudil v důlním vozíku na pláži. Slunce už bylo vysoko a jeho otravné paprsky nepříjemně bodaly goblina do očí. Zahodil párty klobouček, který měl na hlavě a nemotorně se vydrápal z vozíku. Nebyl na pláži sám. Okolo něj chrápalo ještě asi deset goblinů a goblinek. Ogatix zkontroloval, zda má všechno a všiml si, že mu chybí kalhoty a sluneční brýle. Rozhlédl se po spících. Pozorně si je prohlédl a když se rozhodl, zkušeným pohybem správného obchodníka stáhl z jednoho spáče kalhoty a oblékl si je. U jiného našel brýle, takže jeho frajerský oblek byl zase kompletní. Protože tam už neměl co dělat, odešel ze zčernalé pláže zpátky do města. Cestou koukal, jestli někde nezůstalo něco k jídlu nebo k pití, na co by se dalo ještě uplatnit pravidlo pěti hodin, ale ti, kteří se probudili dřív, už nejspíš všechno vyřídili.
Ogatix přemýšlel, kolik je hodin a kolikátého vůbec je. U pláže zamířil k malému stánku pro ty, co měli stejný problém. Zašklebil se na nápis "služby zdarma" a zeptal se na čas. Goblin uvnitř ani nezvedl hlavu od nejnovějšího čísla Playguye a zaklepal na nápis. Ogatix vyhrabal z kapsy dva blixy a vysypal je na pult.
"Třetího ledna, půl jedenáctý, krkoune," zahučel goblin a roztáhl si stránku s goblinkou měsíce.
„Třetího ledna?“ podivil se pro sebe Ogatix. „To teda byl mejdan.“ Takhle zamyšlený vstoupil do silnice a málem ho srazila kára.
„Ty vole! Čum na cestu!“ zařvali na sebe vzájemně a šli si svou cestou. Ogatix zamířil do své kanceláře na kopci nad Kezanem. Cestou se stavil pro kebab (dnes obzvlášť drahý), vyhodil z něj narafičený deseticentimetrový hřebík a kebab si snědl cestou.
„Zdar děvky!“ zvolal bodře, když vpadl do ústředí společnosti Ogatixova otce, KTC. Nikdo mu ale neodpovídal, protože tam nikdo nebyl, kromě asistentky Sassy.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Ogatix. Sassy se dál věnovala spisům a goblina si nevšímala.
„Na pohřbu vašeho otce a zbytek personálu to zřejmě vzal jako placené volno.“
„Tak starouš umřel? Kdy? Jak?“
„Během oslav Nového roku. Zavražděn na ulici.“
„Přirozenou smrtí, to je útěcha,“ poznamenal Ogatix. „A co tu děláš ty, když ostatní zdrhli?“
„Pan Raketix mi nic neodkázal, tudíž nemám důvod být na pohřbu. A kdybych si vzala volno, tak nám to tu mezitím rozkradou.“ Ogatix pokýval hlavou, rozloučil se se Sassy, na dvorku naskočil do své káry a odjel na hřbitov.
Před branou stál jeho bratr Ugutix, úspěšný majitel žoldácké firmy. Když uviděl Ogatixe, zamával na něj.
„To je dost, že tu jsi, brácho. Táta už je zahrabanej a máma tě třískne, až tě uvidí,“ pohladil si tmavou skvrnu na tváři ve tvaru ruky. Ogatix se trochu zatřásl.
„S tím se stejně musí tak nějak počítat,“ usmál se trpce. Na pohřbu panovala typická nálada:
hašteřivá, jako na každém správném pohřbu. Když Ogatix a Ugutix dorazili, máma, které nikdo neřekl jinak než Mamgoblinka, s nečekanou mrštností a s výkřikem: „Ty mrňavej hajzle!“ vyskočila ze svých nosítek, které nesli na ramenou čtyři hobgoblini a vrhla se za Ogatixem. Nečekané to bylo především proto, že měřila půldruhého metru a vážila půldruhého metráku. Její cíl se dal na útěk, ale marná snaha, Mamgoblinka měla větší nohy a po pár skocích ho dohnala. Zvedla ho do výše, mohutnou fackou mu vyhodila hlavu z obratlů a druhou ji zase vrátila na své místo.
„To tě naučí chodit pozdě!“ zahulákala a postavila otřeseného syna na zem. Ogatix se rozhlédl po ostatních. Nebyl jediný, kdo schytal ránu, každý měl na tváři otisk Mamgoblinčiny ruky za to, že přišel pozdě, dokonce i advokát a smuteční řečník v jedné osobě. Jediný, kdo nedostal facku kvůli tomuhle, byl Raketix mladší, ten svoji schytal za to, že přišel moc brzo.
Když advokát viděl, že jsou všichni na svých místech, dal se do důvodu, proč všichni přišli. Totiž Raketixově závěti.  Ogatixovi hned došlo, proč je Mamgoblinka naštvanější než obvykle. Byla totiž na seznamu dědiců hodně, hodně vzadu.
„Všechen můj majetek bude rozdělen mým přeživším dětem. Pokud se ti pitomci navzájem pozabíjejí, dědické právo přechází na Mamgoblinku,“ četl advokát. Mamgoblinka zlostně zafuněla a Ogatix se radši přesunul jinam, víc do bezpečí. Prohlédl si otcův náhrobek. Vypadal obyčejně: z kovových trubek, se jménem, obrázkem, odhadovaným majetkem, daty narození a úmrtí a poslední slova. Ani ta nebyla příliš originální, slova „Co to kur…?!“ měl na sobě každý druhý hrob.
Advokát dočetl seznam toho, kdo co dostane a Galiwyx rychle odkráčel ze hřbitova, než se mohla Mamgoblinka zase rozzlobit. Ostatní jeho příkladu následovali.
Po pohřbu už moc času na kancelářskou práci nezbývalo, takže Ogatix zamířil rovnou domů. Otevřel dveře svého luxusního (rozumějte obyvatelného) bytu, zapálil si a přemýšlel, co udělá se svým dědictvím: dolem na kajamit, továrnou na Kaja Colu a fotbombovým týmem Kezanské pily.
„No co,“ řekl si nakonec. „Aspoň z toho něco kápne.“ Přitáhl si láhev Kaja Coly a zhluboka se napil. Do zápisníku si poznamenal: „Nechat se zkontrolovat u doktora kvůli té facce.“ Podíval se na kalendář a než se zakoukal do toho samého čísla Playguye, které měl ten goblin na pláži, zamumlal sám pro sebe „To nám ten rok hezky začíná.“

Ogatix se vypotácel z ordinace dr. Sovaxe. S krkem nic neměl, ale jeho duše trpěla. Ten hrabivý felčar si účtoval za vyšetření šestnáct zlatých kezanů. Kdyby nebyla daň ze smrti tak vysoká, radši by k němu vůbec nechodil.
Když ale vylezl na ulici, uviděl něco, co ho donutilo zapomenout na těžkou ztrátu šestnácti kezanů. Obrovský plakát na grandiózní koncert. Měly tam být všechny hvězdy současné hudby: 50 silver, Mackleless, Snoop Cat, Dr. Dred, The Notorious S.M.A.L.L. , Fire Cube, 2Mac, Crendor, Beckman a dokonce celé A6.
Ogatixovi bylo jasné, že na takovéto kulturní akci chybět nemůže, prostě proto, že nikdo jiný tam chybět nebude. Celou cestu domů na nic jiného nemyslel. Především uvažoval o tom, co si vezme na sebe. Jeho obvyklý frajerský oblek totiž nestačil. Chtělo to něco speciálního, něco originálního.
Doma si jen vyzvedl peníze a káru a vyrazil na nákupy. Nejdřív musel sehnat tu nejdůležitější, nejdražší a nejvýznamnější část: boty! Ty jediné totiž byly předepsané. Kdo se neukázal v botách, které ho nestály aspoň jednu celou měsíční výplatu, neměl na koncertě co dělat. Jasně, většina goblinů se tam stejně ukáže v Džordankách, ale to není žádná známka kvality. Trh totiž nedávno zaplavily levné Džordanky odněkud z Pandarie nebo jak se ta díra jmenuje. K něčemu takovému se Ogatix snížit nehodlal. Ano, i on měl Džordanky, ale byly pravé, měl na to i certifikát, razítko a paragon. Nosil je ale už ke svému standartnímu frajerskému obleku, takže byly bobužel nepoužitelné. Tentokrát ale potřeboval boty hodné císaře, kdyby nějaký kdy žil.
Zašel do nejdražšího obchodu s obuví, prohlížel si jeden pár bot za druhým, ale všechny byly moc levné nebo moc hezké. Ogatix žádnou nádheru nehledal, potřeboval drahé boty. Nakonec si vybral ohavné vysoké žluto-hnědě proužkované boty, které vypadaly, že jsou vyrobené z obřích včel. Když se duplo, že špičky boty vyletěl malý, ale ostrý nožík, takže včelí původ byl dost dobře možný. Za boty utratil opravdu dost peněz, takže teď už musel improvizovat. Na bleším trhu nakoupil vše potřebné a doma mohly začít přípravy.
Kalhoty z látky na stany namočil do krve a ponořil do kádě s humry, čímž dosáhl moc hezkého a roztomilého efektu, že je ukradl nějakému nebožákovi, kterému žralok sežral obě nohy. Bílé tílko cestou domů násilím natáhl na náhodného kolemjdoucího hobgoblina, takže bylo hezky plandavé a vytahané. Doma na něj ještě nastříkal logo KTC. Vzal nejpevnější hornickou helmu, jaká se prodává a dvěma slabými ranami razítkem z ní vyrobil kruh se svíčkou. Místo náušnice si do díry v uchu pověsil scvrklou trolí hlavu, obyčejné brýle vyměnil za obroučky z rybích tlam a místo náramků na sebe natáhl dvě prázdné plechovky od Kaja Coly, které zbavil víček a den. Kolem krku si Ogatix pověsil rám z obrazu a celý se omotal děravou rybářskou sítí. Odporný puch ho upozornil na skutečnost, že mu v rohu sítě nejspíš už několik měsíců hnije ryba, tak ji tam nechal.
Zbývalo už jen vyřešit problém účesu, to ale byl problém sotva na pár okamžiků. Využil své dlouho a pečlivě pěstované přírodní pomády a vlasy si do požadovaného tvaru vytvaroval. Takto vyšnořený a s doslova ptačím hnízdem na hlavě naskočil do káry a odjel na onu očekávanou kulturní událost. Rám mu sice překážel v řízení, ale i tak dorazil na místo včas a bez větších potíží. (Čtyřikrát boural) Cestou srazil dva murloky, jednu opici a jeden goblin mu šedesátkou naběhl do káry.
Ogatix zaparkoval před fenomenální koncertní síní, která byla chloubou Kezanu, především proto, že žádné jiné místo na Azerothu nemá takovou úrodu hub a plísní. Nešťastnou náhodou Ogatix pětkrát najel do káry bratra Galywixe. To aby si nemyslel, že když má vinou opilého matrikáře stejně znějící jméno jako nejvyšší Obchodní princ, tak si může dovolovat a machrovat.
V sále bylo natřískáno až hrůza, protože když pořadatelé viděli, jaký je zájem, rychle psali nové vstupenky, aby vydělali co nejvíc. Nikomu očividně nevadilo, že byli ochotní prodat lístky na neexistující místa nebo naopak, že na jedno místo připadalo i patnáct vstupenek. Na gobliny to bylo relativně poctivé. Ogatix se za pomoci několika jemných domluv a tvrdé židle procpal dovnitř a hned mu došlo, že tohle nedopadne dobře. Vedle společensky oblečených goblinů, jak byl on sám, se v sále objevovaly barvy dvou největších a nejznepřátelenějších gangů ze slumů: Červenomodří Growixové a Modročervení Ballaxové.
Nepomáhalo ani to, že Ugutix ucítil kšeft a nasadil tam svoje žoldáky. Po sále se pohybovalo hodně goblinů v černých kožených bundách s logem Ugutixovy společnosti Prettykitten a firemním heslem: „S tak měkkým jménem musíme být tvrdí!“ Přítomnost žoldáků spíš napomáhala tomu, že se tu něco semele. Ogatixe ani nepohoršovalo, že by se poprali, vždyť kvůli tomu si taky kupoval ty šíleně drahé včelí boty, ale že by se poprali ještě dřív, než začne koncert? Tak to teda prr, chtěl ztřískat pár gobliních hlav, ale bez hudby to dělat nehodlal.
Neměl na výběr, nějaký inteligent totiž vystřelil. Později se přišlo na to, že to měl být zahajovací tón koncertu, ale to už bylo všem jedno. Rvačka vypukla, vzduchem začaly létat lahve, plechovky a goblini. Ogatix zaklel a s pomocí té samé židle, která ho tak podpořila na cestě dovnitř, si klestil cestu ven. Párkrát se rozhodl použít svoje žihadélko, ale nějaký blbec vždycky jeho oběť vyřídil. Tak bodl aspoň jeho, aby řeč nestála. Se zakrvácenou a jinými sekrety pokrytou židlí se dostal ven, židli zahodil, ohlédl se smutně za rámem obrazu, kruhem se svíčkou, jednou plechovkou a rybou z rohu sítě, které nechal v síni a nastartoval káru. Tak hezký večer to mohl být a oni ho takhle zničili dřív, než mohl něco pokazit on. Už byl zvědavý na zítřejší noviny.
Druhý den ráno snídal svou oblíbenou roládu s olihní a k tomu přikusoval sušenky, když mu na dveře přiletěly ranní noviny a udělal do nich promáčklinu. Zvedl se od snídaně a došel si pro ně. Na titulní stránce se skvěla novina dne: „Velký koncert proběhl velmi klidně, z 3000 přítomných přežilo nebo nebylo zraněno 783 goblinů.“ Ogatix si odfrkl a dorazil sušenku. Nesnášel, když se k němu dostaly takové měkké zprávy. Chtěl si kousnout do sušenky, ale zapomněl, že ji už snědl.
„Do pytle!“ zaklel. „Umíme udělat umělého goblina, hrabeme hluboko pod zem, zotročili jsme bývalé otrokáře, ale udělat sušenku jen tak ještě nezvládneme? Dyť to přece nemůže být tak těžké!"

obrázek od Kapra

Nejotravnější zvuk na světě v nejotravnější den na světě a nejotravnější dobu na světě. Dynamitový budík v pondělí v devět ráno. Ogatix se probudil, ale ještě nevstal a nadával na pondělky. Jak může někdo vstávat tak brzo každý den několik let a ještě si zachovat zdravý rozum. To mu přišlo nepochopitelné.
Vyhrabal se z postele, vyměnil použitý dynamit za nový a nasoukal se do svého oblíbeného růžového županu. Nakoukl do spíže, jestli tam nemá něco dobrého. Většina věcí tam ale byla vyrobena z ropy a mořských nechutností.
„No co,“ pokrčil Ogatix rameny. „Dneska budu jíst zdravě, jednou mě to snad nezabije,“ řekl si a sáhl pro naftový sulc, zčernalý salám a několik vajec z racka utopeného v ropě. Dal se do snídaně a hned se zakuckal. Nesnášel zdravé věci a tak po několika soustech ztratil chuť k životu. Statečně to do sebe nacpal (i když ho všechno to zdraví málem stálo několik žaludečních tekutin a zdravou zelenou barvu) a rozhlédl se, kde má nějaké oblečení. Pečlivě si ho složil, aby hned první den jako majitel společnosti nevypadal, že přišel odněkud ze slumu. Kancelářské oblečení se povalovalo po bytě a jeho nalezení vyžadovalo detektor a pořádnou dávku nervů. Ogatix ale byl v domácím prostředí a do dvou minut všechno bez nějakých velkých potíží nalezl.
Ve své koupelně se podíval do špinavého zrcadla a chvíli hledal ještě nějaké čiré místo. Našel ho a s pomocí odrazu velkého jako blix si ostříhal chlupy v uších a v nose. Vypadal teď úplně jinak, než když se strojil na koncert- strašně obyčejně, jako kdyby šel někam na jmenování Obchodním princem. Co se dalo dělat, předpis je předpis.
Před svým bytem naskočil do káry a odjel do své továrny na Kaja Colu, kde si nechal zbudovat své ústředí. Každý z dědiců měl své, to podle toho, co zdědil: Ogatix v továrně, Galiwyx v budově KTC, Raketix mladší v kasinu Monte Kezan, Durex v hlavním bordelu Kezanu, jejich sestra Goil v ústředí dceřiné fastfoodové společnosti KFC (Kezan fried chicken) a Ugutix jediný zdědil jenom peníze, protože on už svoji společnost měl, velkou žoldáckou firmu Prettykitten.
Továrna byla v zadní části Kezanu, takže mu chvíli trvalo, než k ní dojel. Podíval se na svoje parní hodinky; bylo půl desáté. Pomyslel si, jak jde zbytečně brzo a vstoupil do továrny. Prohlédl si píchací hodiny a zkontroloval, kdo chybí. Po cestě do kanceláře seřval několik dělníků a jednoho předáka.
V kanceláři bylo kupodivu spoustu papírů. V tu chvíli Ogatix těžce záviděl Galiwyxovi, protože to on zdědil Sassy, takže se nemusel skoro vůbec namáhat. Že by ji unesl? To by tomu zlému bratrovi patřilo. No jo, jenže placení únosci jsou drazí a navíc se z nich odvádí vysoká daň. Prozatím to nechá plavat. Sedl si za stůl a začal si číst hlavičky papírů a zpětné adresy dopisů. Ty, které na sobě měly napsáno „První upomínka“ jednoduše rovnou házel do skartovačky a pečlivě zatočil kličkou. Kdyby existovala nějaká, co by fungovala sama, hned by měl o polovinu práce méně. Druhé upomínky někam zakládal a vyřizoval jen ty třetí. Přečetl si zprávu za poslední týden a u jednoho bodu se zhrozil.
„Pynee!“ zavolal svou asistentku, která měla kancelář hned vedle. Teda on to byl spíš vyklizený kumbál s židlí, stolem a lampou. Víc si ani nezasloužila, v porovnání se Sassy to bylo líné nemehlo. A navíc nebyla ani moc hezká, čili se nedalo moc na co koukat.
„Tyhle dvacetiprocentní ztráty, co to sakra je?!“ zařval vztekle. Pynee vypadala dost vyděšeně, šéf byl v práci první den a už se naštval.
„To jsou pracovníci, co se upili k smrti během oslav Nového roku,“ šeptala ustrašeně. Ogatixova tvář se rázem změnila. „Tady je jejich seznam.“ Šéf si ho letmo přečetl.
„Takže těch dvacet procent jsou jen ztráty na životech? U svatého Dolaru, tohle mi už nedělejte. Já se lekl, že jsme přišli o nějaký majetek.“
„Ne, máme jen mrtvé.“ Ogatix se usmál, povolil Pynee odchod a sám se vrátil k papírům. Sotva odešla, vstoupil do kanceláře ostře vyhlížející goblin v kožené bundě pobité cvočky a se dvěma hobgobliny na zádech. Ogatix měl trochu nahnáno, vlastně docela dost, ale věděl, že to na sobě nesmí nechat znát. Ostrý goblin přistoupil ke stolu a opřel se o něj pěstmi.
„Jste syn pana Raketixe?“ zeptal se tak pisklavým hlasem, že kdyby ho Ogatix slyšel kdekoli jinde, rozchechtal by se na celé kolo. Takhle se mu jen nafoukly tváře, jak se snažil nesmát a vypadat vážně.
„Ano.“
„Posílá mě pan Salierix. Váš otec mu dlužil velké peníze a pan Salierix je chce zpátky. Jelikož pan Raketix nešťastně zemřel, i když přirozenou smrtí, stále ho vynechal ve své závěti, což se panu Salierixovi nelíbí. Tady máte všechen soupis majetku, který pan Salierix požaduje jako náhradu za dluhy vašeho otce.“ Ogatix se zakabonil a prohlédl si ho. Ale něco mu v tom nedávalo logiku. Prakticky nic z toho, co bylo na seznamu, nezdědil on, ale Galiwyx.
„Promiňte, ale jste si jistý, že máte toho správného?“ zeptal se ostrého goblina.
„Ovšemže jsem!“ vyštěkl goblin a hobgoblini si prokřupli klouby na rukou. „Jste snad Galiwyx, syn Raketixe, ne?“ Ogatix se tentokrát už neudržel a dal se do smíchu. Ostrý goblin se zamračil. „Čemu se smějete?!“
„Vy jste se spletli, já jsem Ogatix, jeho bratr,“ dostal ze sebe Ogatix mezi záchvaty smíchu. Výraz ostrého goblina se změnil v hodně trapný. „Galiwyx sídlí v KTC, to je na druhé straně města,“ řekl Ogatix.
„Ou, to se omlouváme,“ ztichl ostrý goblin.
„Nic se nestalo,“ usmíval se Ogatix a vylovil ze stolu mapu města. „Podívejte, tady,“ ukázal jim polohu KTC. Ostrý goblin si mapu pořádně prohlédl.
„Dobře, děkuju. A ještě jednou se omlouvám za tohle časné ranní vyrušení,“ drkl do hobgoblinů, kteří se rázem taky začali omlouvat.
„To nic, to se stane každému. Na shledanou a hodně štěstí s Galiwyxovým dluhem. A pozdravujte ode mě pana Salierixe,“ smál se za těmi třemi gangstry. Opřel se do svého křesla, vysmál se a vrátil se k papírování. Skartovačka měla dost velký hlad a bylo třeba ji nakrmit.

Když už byla skartovačka nakrmená a práce pro ten den hotová, Ogatix se protáhl a mocně zívl. Šestihodinová pracovní doba ho vážně zmáhala a kdyby neměl schováno dvanáct plechovek Kaja Coly, těžko by to všechno vydržel. Chtěl už odejít, ale ukázalo se, že názor, že Kaja Cola je silně močopudná, není až zas taková blbost. Na záchod by to už asi nestihl, tak se rozhlédl z okna, jestli někdo nejde a následující půl minuty strávil močením z okna na ulici. Spokojený a o půl kila lehčí zamkl svoji kancelář, klíčky hodil Pynee a odjel domů. Po tak tvrdém prvním dnu v práci si zasloužil odměnu, čili se teď hodlal jít někam pobavit.
Doma si ohřál studené makarony s kočičím masem, zapil to další plechovkou Kaja Coly a vklouzl do svého frajerského obleku. Podíval se na hodiny, které z neznámého důvodu pořád ukazovaly na za pět minut jedenáct, shledal, že z pět minut jedenáct v žádném případě není a rozzlobil se, že ten krám ještě nespravil nebo nevyhodil. Vzal klíčky od káry, před zrcadlem na dveřích si zopakoval svůj cool výraz a naskočil do svého milovaného dopravního prostředku. Roztáhl si káromapu a koukal, kam pojede. Nakonec si vybral vyhlášený bar U Perplexe, přece jen vstával zítra dopoledne do práce. Složil mapu, uklidil ji a vesele oddrandil do vybraného baru.
Očividně nebyl jediný, koho to napadlo, protože před Perplexovým barem byla už nějaká ta kára zaparkovaná, nehledě na silné stroje známého motorkářského gangu PWNED. Ogatix velmi ohleduplně zaparkoval (poškrábal jen tři káry a přejel jednu kočku) a vstoupil do baru.
U Perplexe bylo natřískáno, ale dýchat se tam ještě dalo. Koneckonců, kdo chodí pařit v pondělí? Ogatix se posadil k baru, objednal si něco k pití a rozhlédl se po lokále. Několik goblinů se už potácelo, ale speciálně jeden ho dost poděsil: jeho bratr Durex.
„Ahój, Ogatixi!“ zahulákal už značně přiopitý a šoural se k němu.
„Nazdar, Durexi. Co ty tady děláš?“ zeptal se Ogatix s předstíraným nadšením.
„Ále, však víš. Přišel jsem oslavit dědictví. Ale bacha. Po městě rázuje Mamgoblinka a hledá nás. Už ztřískala Ugutixe a Gail, takže pššš…“ přiložil si Durex prsty na rty. Pak se otočil, praštil se o barovou stoličku a zůstal ležet.
Ogatix vypil svoji skleničku a rychle se od ležícího Durexe vzdálil, než si ho s ním někdo mohl spojit. Přešel na druhou stranu baru, kde se konaly naprosto legální souboje opic na nože. Okolo ringu postávali motorkáři, povzbuzovali svoje favority a uzavírali sázky. Ogatix měl ale jiný důvod, proč se tam přesunout. Mezi motorkáři byla totiž taky Revi. Revi byla jednou z nejslavnějších goblinek v Kezanu. Proslavila se tím, že byla neuvěřitelná nymfomanka. Možná právě proto se přidala k PWNED, jistě ale Ogatix věděl jen to, že když se s ní chtěl někdo pobavit, stačilo ji jen plácnout přes zadek a říct „Pojď“. Na tuhle úroveň se ale snížit nehodlal. Tedy, na Revinu se snížil rád, nicméně dostat ji jedním slovem mu přišlo dost blbé a on měl přece na víc.
„Ahoj, jsem Ogatix,“ představil se s úsměvem Revi.
„Zdravíčko, fešáku,“ zamrkala vilně Revi a Ogatixovi bylo hned jasné, jak si ho představuje. „Jmenuju se Revi.“
„A co bys, milá Revi, řekla tomu, že bychom se spolu mohli vypařit ven a trochu si zalaškovat?“ usmál se Ogatix. Revi se zatvářila nazlobeně, ale její oči se smály a jasně souhlasily.
„Ty mě máš za nějakou lehkou ženštinu?“ zeptala se s předstíraným pobouřením. „Protože taková fakt nejsem. Já to dělám zadarmo a čistě pro mé vlastní potěšení.“ Přitočila se k němu a společně vyšli zadním vchodem ven. Ulička za Perplexovým barem byla špinavá a tmavá, ale ani Ogatix, ani Revi světlo nepotřebovali. Přitiskli se na stěnu, kterou ulička končila a rychle začali ukazovat světu víc a víc zelené kůže.
Když už jediný díl oblečení, který se neválel vedle nich, byly Ogatixovy trenky (Revi z důvodů časové úspory spodní prádlo zásadně nenosila), uslyšel najednou jejich majitel nepříjemně povědomý dusot. Odtlačil od sebe rozvášněnou Revi a podíval se na druhý konec uličky, kde se jeho nejčernější obavy potvrdily.
Stála tam Mamgoblinka, v levici držela za nohy Durexe, třepala s ním nahoru a dolů a při tom na něj děsivě řvala. Pak ale třepat přestala, zavětřila a podívala se Ogatixovým směrem. Když ho uviděla s Revi, zahodila opilého Durexe do popelnice a rozběhla se za Ogatixem, až dlažba praskala.
„Ogatixi! Stůj, ty kurevníku!“ zařvala hrozivě.
„Ani mě nehne!“ zaječel Ogatix a dost nešetrně použil Revinu hlavu jako odrazový můstek, s jehož pomocí přeskočil zídku, u které stáli. Dopadl do kontejneru na druhé straně, vyškrábal se z něj, povalil starého goblina, který mu nadával, že mu leze do rajónu, a prchal pryč. Věděl, že je pošetilé si myslet, že zídka Mamgoblinku zastaví. A opravdu, zazněla hlasitá rána, zídka i kontejner se rozsypaly na kousky a starého goblina už nikdy nikdo neviděl. S nejvyšší pravděpodobností byl zadupnut rozlícenou Mamgoblinkou. Ogatix rychle zdrhal jenom v trenkách a přemýšlel, jak tu bestii setřást. To nebylo jen tak, Mamgoblinka měla výtečný čich a jestli platí, že co se nehýbe, to nevidí, to se ještě nikdo neodvážil zkusit.
Když běželi okolo stadionu, začal Ogatixovi docházet dech, ale zato dostal spásný nápad. Vzpomněl si totiž na to jediné, o čem věděl, že se toho Mamgoblinka štítí. Na další zatáčce prudce zatočil a zamířil směrem do kopce. Vážně nechápal, jak mohlo jedenapůlmetrákové monstrum běžet tak rychle a vytrvale, když on sám pomalu litoval, že běží do kopce. Všechny ty roky prospaných dní a prochlastaných nocí se projevily.
Konečně uviděl domnělou spásu: ústředí KTC. V tu chvíli se modlil k oběma kezanským bohům (Dolaru a Mamonu), aby Galiwyx ještě neudělal nějakou změnu. Která by ho mohla teď stát život. Přelezl bránu na zahradu, Mamgoblinka ji o tři vteřiny později rozrazila, ale to už se Ogatix vrhl do čisté vody firemního bazénu. Když to Mamgoblinka uviděla, zabrzdila tak prudce, až ji od nohou odletěla ploška umělé trávy, která uvedla svou rychlostí kolemletícího ptáka do bezvědomí. Vztekle obcházela bazén, zlostně funěla, ale po pár minutách to vzdala a nasupeně oddusala pryč.
Ogatix si oddechl. Ještě chvíli se čachtal v bazénu a pak vylezl ven. V ústředí našel náhradní oblek a vydal se zpátky domů. K Perplexovi pro káru se staví až zítra, dnes bylo té srandy až až a to bylo teprve půl osmé.

obrázek od Eyny

Když Ogatix ráno v káře přidrandil ke své továrně, čekalo ho tam velmi nemilé překvapení. Před továrnou postávalo a posedávalo asi třicet goblinů s květinami ve vlasech (kde na Kezanu vzali květiny, to je záhada), barevné hadříky uvázané okolo končetin a nad hlavami mávali rozčileně transparenty „Kaja’Cola je vražda,“ Za znovuzazelenání Kezanu“ a „Zachraňte naši planetu!“
Ogatix si jen znechuceně uplivl, přešel ke kufru své káry, odkud vytáhl cosi, co připomínalo ostnatý sněžný pluh, a namontoval to na přední nárazník. Takto vyzbrojený se rozjel přímo mezi aktivisty. Naneštěstí se všem podařilo jeho smrtonosné káře uniknout, navíc měli ještě tu drzost, že na něj pokřikovali svoje zvrácené hesla. Jezdit zeleně, to tak! Zvlášť po tom, co na Kezanu na chvíli došla zelená světla, takže většina semaforů měla jen červené světlo. Některé dokonce neměly vůbec žádné.
Jedna z aktivistek se dokázala vyšplhat na motor a i přes Ogatixovu usilovnou snahu ji shodit se na káře udržela a vjeli tak společně za plot. Tam už Ogatixovi došla trpělivost, chytil ji za ty její dva nemožné copy po stranách hlavy a vyhodil ji ven.
„Zatracení Greenpissáci,“ ulevil si, zatímco Greenpissáci zůstali a demonstrovali za zavřenou branou dál.
V kanceláři na něj už čekala hromada spisů v ucpané skartovačce.
„Pynee!“ zaječel na svou sekretářku. Pynee rychle vyběhla ze svého kumbálku, cestou se jakžtakž upravila a v kanceláři Ogatixovi vzorově zasalutovala.
„Kolikrát jsem ti říkal, abys tu skartovačku šetřila?!“ zařval Ogatix. „Nech to bejt, vyčistím to sám. Ale zavolej mi Ugutixe. Na ty Greenpissáky potřebujem profíka.“
„Pane! Ano, pane! Pane!“ vychrlila ze sebe Pynee a odběhla do telefónní ústředny. Ogatix si povzdechl, přešel k ucpané skartovačce a začal z ní vytahovat papíry, přičemž kontroloval, co že to chtěla Pynee vlastně zničit. Aspoň že byla dost chytrá, aby nejdřív likvidovala záznamy o ztrátách na majetku a životech. Všechny papíry vystrkal na psací stůl, zapnul skartovačku a ty nežhavější papíry rychle cpal zpět do její nenasytné tlamy. Pynee se vrátila.
„Pan Ugutix na vás čeká u telefónu.“ Ogatix kývl, nechal Pynee se skartovačkou o samotě a rychle přešel do ústředny, aby nenechal Ugutixe moc dlouho čekat.
Ústředna byla plná kabelů a všelijakých přepínačů. Ogatix přes ně všechny přelezl a došel k telefónu, což byl veliký bronzový trychtýř mířící z okna ústředny ven do ulice.
„Hej, Ugutixi?!“ zařval do trychtýře, až se to rozléhalo na celým ostrovem.
„Zdar brácho! Co potřebuješ?!“ ozvala se mu Ugutixova odpověď, notně zesílená telefonem.
„Mám tu trable s Greenpissáky! Vem pár hochů a poďte to sem vyčistit!“
„Jasan! Kolik jich je?!“
„Nemám páru, asi třicet!“
„Fajn! Za pár minut jsme tam!“
Ugutix zavěsil a Ogatix si promnul krk. Telefón moc často nepoužíval, vždy ho z něj bolelo v krku.
Ugutix dorazil se třemi žoldáky ve vojenském vozítku do pěti minut. Ogatix poznal jeho příjezd podle šíleného rachotu na dvoře továrny, protože vozítko brzdilo výhradně o něčí popelnice. Nebo byl řidič prostě hajzl. Otevřel okno a vykoukl ven.
„Tak jsme tu!“ zahalekal Ugutix. „Kde máš ty svý Greenpissáky?“ Ogatix se rozhlédl a opravdu, před továrnou už neprotestoval jediný goblin.
„Asi nás odposlouchávali a zdrhli,“ pokrčil rameny Ogatix. „Poď nahoru, zaplatím ti za výjezd, aby ses na mě příště nevysral.“
Ugutix vyskočil z vozítka, zkontroloval si modrého mohawka: svoji pýchu, a za chvilku už seděl v Ogatixově pohodlném kancelářském křesle.
„Tady,“ vyskládal továrník na stůl dvanáct kezanů. Žoldák s úsměvem poděkoval a kezany zmizely v jeho kožené vestě.
„To za tebou budu jezdit častejc, když tak rozhazuješ,“ zazubil se. Ogatix po něm střelil pohledem. „Hele, nestěžuj si. Chudinku Goil tihle pošahanci buzerují prakticky nonstop. Vlastně nás volá tak často, že už má u nás věrnostní slevu.“
„Ty dáváš věrnostní slevu?“ podivil se Ogatix.
„No právě že nedávám. Říkám, že to má blbý. Ale tak co čekala, KFC leží Greenpiss v žaludku už od svého založení. Jo!“ uchechtl se najednou. „Slyšel jsem o tom tvým trapasu s Revi. Durex mi všechno napráskal.“
„Cože?!“ vykřikl Ogatix. „Durex kecá, byl tak zlitý, že jeho hladina krve v lihu byla skoro u dna!“ Ugutix se jen nevinně usmál a pokrčil rameny.
„No nic, já musím zpátky, už tě nebudu zdržovat,“ zašklebil se a zvedl se z křesla. „Hodně štěstí s úředničinou.“ Ogatix po něm vztekle hodil prázdnou plechovku od Kaja’Coly.

„Přišel vám dopis od Durexe, pane,“ oznámila Pynee a položila Ogatixovi na pracovní stůl obálku. Ogatix dopis znechuceně otevřel. Nato, že se nakonec stal knězem, byl Durex hodně prostopášný. Tentokrát však nesomroval o zaplacení kauce nebo pomoc s Kezanskou mafií, tentokrát pořádal ve svém kostelíku malou rodinnou sešlost pro všechny legitimní dědice po Raketixovi. Tedy, sešlost, spíš po nich určitě něco chtěl a takhle to jen maskoval. Kdo jiný než rodina by taky pomáhal někomu, kdo nosí kněžský hábit a přitom vede největší bordel v Kezanu. I goblini mají nějaké limity.

Když dorazil před kostelík, už tam parkoval Ugutix a Durex byl určitě uvnitř. Z budovy církve se ozýval perfektně synchronizovaný sborový zpěv. Vstoupil dovnitř a k jeho překvapení to nebyl kostelní sbor, nýbrž šest goblinů a tři goblinky v bundách firmy Prettykitten. Stáli u kostelního piána (původně to byly varhany, ale píšťaly Durex proděvkařil) na které Ugutix znamenitě hrál rychlou melodii. Žoldáci zpívali poklidnou píseň, skoro jako na srazu vojenských veteránů. Dokonce i text byl dost mírný a násilí v něm bylo minimálně. I přesto mu bylo jasné, že tohle je výhružná písnička, kteru sbor žoldáků zpívá těm, co jim nezaplatí.

„Nádhera, lidi,“ pochválil Ugutix svoje zpěváčky, když skončili a Durex přikývl. „Tak, už máte volno, zkouška nám skončila.“
„Proč nemáš takovýhle sbor místo těch svých salátů?“ zeptal se Ogatix Durexe, když žoldáci odcházeli pryč. Ugutix se zašklebil.
„Protože s mými žoldačkami nemůže chrápat,“ vyprskl. „Jen by to zkusil a už by ležel se zlomeným nosem i zlomeným ptákem.“
„To jsou takové dračice? To si dám líbit,“ prohlásil Durex, čemuž se všichni od srdce zasmáli.

„Proč jsme vlastně tady?“ zeptal se Ogatix.
„Počkáme na ostatní, ať to neříkám šestkrát.“
„Ty si vážně myslíš, že nás sem Galiwyx nechá všechny dojít živé?“ ozval se ženský hlas od ošoupaných dveří svatostánku. Byla to Goil, ve skvěle padnoucím i ladícím oblečení, ostatně jako vždycky.
„No, buď nás všechny nechá zabít, nebo nedorazí vůbec,“ pokrčil rameny Ugutix. Goil jen mávla rukou.
„Takže se čeká už jen na juniora,“ usmál se Durex.

Ogatix se zadíval na vnitřek kostela. Nikdy tam moc nechodil, takže i když ho zaujaly vitráže tří postav, neměl tušení, o koho jde.
„Durexi, já vím, že jsou povolanější, na který bych se měl na tohle ptát, ale co jsou ti tři zač?“ Durex zamrkal na vitráže, jako by je po dlouhých dekádách viděl poprvé.
„To je Kezanská nesvatá trojice. Svatý Mamon, patron prachů, svatý Zippy, patron šílenství a svatá Dala, nevědělakomu, patronka děvek. No a ti všichni jsou podřízení nejvyšší Kezanské bohyni ekonomiky a prosperity, Salmo,“ ukázal Durex na okno v průčelí kostela, na kterém se skvěla podobizna velké stříbrné ryby.
„Vy černoprdelníci jste fakt divní,“ konstatoval Ogatix.

Do kostela vstoupil poslední člen rodiny, na kterého se ještě čekalo, Raketix junior. Jeho kasino mu slušně sypalo a bylo to na něm vidět. Přesto Raketix junior nikdy tak příšerně nezpychl jako třeba Galiwyx. To mu ovšem nebránilo dávat svoje bohatství okázale na odiv.
„Fajn, tak jsme tu všichni,“ zahlásil Durex, když se jeho sourozenci usadili do kostelních lavic.
„K věci, Durexi,“ popohnala ho Goil.
„Věc se má tak. V Kezanu operuje jistý podnikatel, který má jistý zájem o jistou komoditu.“
„Myslíš Tučnýho krále?“ zeptal se hlasitě Raketix junior. Durex se zamračil, protože mu rozbil atmosféru tajemna.
„Jo, myslím Tučnýho krále.“
„A co my s ním? Z nás nikdo v tuku nejede?“ zeptal se Ogatix.
„Tenhle Tučný král má továrnu na zpracování tuku, čili ten tuk pořád potřebuje. Z toho jsem vydedukoval geniální plán. Dámo a pánové, představuji vám operaci T.U.K. – Takzvaný Únos Krávy,“ praštil se Durex hrdě do hrudi a přitáhl tabuli, na které měl všechno nakreslené.
„K věci, génie!“ postěžovala si netrpělivě Goil.
„Prostě a jednoduše, my uneseme a následně střelíme Tučnýmu králi…chvilka napětí…Mamgoblinku!“

Asi pět vteřin bylo v kostele naprosté ticho. Potom se všichni Durexovi hosté dali do hurónského smíchu, až se váleli po podlaze.
„Unést Mamgoblinku!“ hýkal Ugutix smíchy a kopal krátkými nožkami do vzduchu.
„Ze všech ptákovin, co jsi kdy vymyslel, tohle je ta největší!“ řehtal se Ogatix. Durex tam stál s tabulí mezi chechtajícími se gobliny a bezradně na ně hleděl.
„To bylo fakt dobrý! Za tohle ti odpustím, žes mě tak nectně vyrušil,“ stíral si slzu Raketix junior. Smích už pomalu slábl.
„No, tak jsme se nasmáli a zpátky k byznysu,“ řekla přísně Goil, ale pořád se usmívala a občas se stranou uchechtla.

I přes Durexovu usilovnou snahu jeho sourozenci rychle vypadli z chrámu a naskákali do svých kár. Ogatix prostě nemohl jinak a celou cestu do továrny a i pak domů se sám pro sebe smál jako šílenec. Taková blbost, unést Mamgoblinku a prodat ji Tučnýmu králi. No, peněz by za ni bylo jako želez, ale ta představa. Ještě večer v posteli se musel chechtat tomu idiotskému plánu.

Byl to významný den pro Kezan, takový, jaký se opakuje tak pětkrát do roka. Velkou cenu Kezanu si nikdo nenechal ujít, byla to totiž záruka děsné srandy. Šlo o to, projet vyznačený okruh. V případě, že závod dokončilo více jezdců, o vítězství rozhodovalo se podle toho, na koho byl vypsán vyšší kurz. Rychlost tedy nehrála žádnou roli, ale na to všichni zvysoka smrkali… Velká cena Kezanu měla jistý unikát oproti všem ostatním akcím takového druhu a to ten, že se vždy používal stejný tvar dráhy. Navzdory očekávanému to pro závodníky v žádném případě výhoda nebyla, protože ve městě, jako je Kezan, se neustále proměňovaly ulice. Tu něco spadlo, tu něco vyrostlo, takže i když trasa zůstávala stejná, jezdci neměli žádnou záruku, že na trase vždy pojedou po silnici. Proto se nezřídka stávalo, že závod zůstal nedokončen, protože uprostřed trati najednou zmizel kus dálnice vedoucí čtrnáct metrů nad horní vrstvou odpadků a dvacet metrů nad zemí samotnou. Rozhodně však šlo vždy o velmi zajímavou podívanou.
Ogatix se s velkým nemytým kýblem Kaja’Coly v jedné a mísou uleželých párků v druhé ruce prodíral davem v hledišti k místu, kde už na něj čekali Raketix junior a Goil. Sedadla, která obsadili, nepatřila k nejlepším, ale aspoň byla celá. Nejeden návštěvník v touze ušetřit zakoupil levnější vstupenky a následně byl nemile překvapen, když našel své sedadlo, z něhož zbyla jen křivá noha, na níž mohl posadit leda tak manželku.

Sourozenci přivítali Ogatixe velice vřele, neboť nesl jídlo.
„Ha! Párky!“ zvolala Goil a prackou s polakovanými nehty ukořistila dvě nožičky ještě dříve, než se Ogatix stačil posadit.
„Hej! To je moje!“ ohradil se hned. Raketix junior mu pod nos strčil křidýlko ze smaženého racka.
„Nemusíš se hned čertit, tady máš náhradu,“ pronesl a nadzdvihl si svůj klobouk se širokou krempou a dlouhým pavím pérem. Potom si otřel mastnou dlaň a do zad diváka před ním.
„Jak to vypadá?“ pohlédl Ogatix na startovní čáru, kde se už chystali účastníci závodu.

Složení závodníků bylo velmi různorodé. Hlavní cena skutečně stála za to, takže se přihlásil každý s čímkoli, co mohlo mít alespoň nepatrnou naději na vítězství. Na startu právě mechanici prováděli poslední úpravy do závodu o dva bžiliony makarónů. Ogatix si v přestávce mezi obranou jídla před Goil hned všiml bojového vozítka s logem Prettykitten. Ugutix sám se neúčastnil, nýbrž vybral čtyři svoje zaměstnance a ty posadil do nejnovějšího Turbotanku 9, elity v armádním závodění. Nedaleko nich se bavil motorkářský tým z gangu PWNED, mezi nimiž se mihla i Revi. Galiwyxův závodní bourák se ještě neukázal, zato vedle sebe na startu nenávistně pokřikovali Growixové a Ballaxové ze svých modročervených a červenomodrých kár. O kousek dál další závodník startoval kozí dech. Nakopával ho tak důkladně, až bylo s podivem, že nebohý kozel startování přežil.

Náhle všechny diváky a závodníky oslnil prudký záblesk světla. Zdrojem byl Galiwyx, přesněji jeho auťák. Galiwyx totiž vlastnil závodní káru, kterou nechal celou obložit zrcadly, kočičím zlatem a falešnými drahokamy. Celé to působilo zazobaným, až zbohatlickým dojmem a postrádalo to sebemenší náznak vkusu; Galiwyx tedy dosáhl toho, čeho chtěl. Svou roli v tom hrála i strategie. Za takovou lesklou hromadou se prostě bez pořádných slunečních brýlí jet nedalo.

„Dámy a pánové!“ zněl hlasatel z megafónu. „vítám vás na jubilejní Velké ceně Kezanu, kde se opět pro vaše potěšení vybourají zástupy jezdců. Kurzy na jednotlivé sanmohyby naleznete napsané na velkých tabulích pod tribunami podél trasy závodu.“

Hlasatel stál na vysoké věži, z níž nějak viděl na celou trasu, a velkým kusem plechu stočeným do trychtýře vyřvával na diváky stav. Sami diváci však měli velmi omezený výhled, často viděli jen na určitý úsek trati. Je proto logické, že i přes nechutně vyšroubované ceny byly první řady v tribunách poblíž šikan nacpané k prasknutí.

„Závodníci, startujte své stroje!“ zaječel hlasatel. Jeho žádost ale k velkému překvapení všech přítomných nedošla naplnění. Pokusy ovšem proběhly. Všechny startující motory však ihned zhasly, s výjimkou kozího dechu. Na dráhu vyskákali dva goblini v oblečení duhové barvy, s vlasy spletenými do dredů, s logem hnutí Greenpiss začali vykřikovat na všechny strany.
„Zelený Kezan!“ „Probuďte se, zastavte tuhle devastaci přírody!“ „Bojkotujte Velkou cenu Kezanu, stejně jako my!“

Volání aktivistů však bylo hned umlčeno a Greenpissáci poklidně a v míru odklizeni z trati piraňovým dělem. Tribuny vybuchly smíchy, sám Ogatix a jeho sourozenci se málem svalili ze sedadel a zkropili zem Kaja’Colou a párky. Závodníci mezitím s více či méně sprostými nadávkami vytahovali z výfuků a kouřovodů polorozteklé brambory, které se tam dozajista zjevily přičiněním ekomaniaků z Greenpiss. Jediný, koho brambora netrápila, byl majitel kozího dechu. Jeho dopravní prostředek se jí totiž zbavil sám přirozenou cestou. Těžko říct, zda tím ulici znečistil či nikoli, neboť Kezan byl tak špinavý, že běžné znečištění jej spíše očistilo než zaneřádilo.

„Ehm,“ zaznělo hlasatelovo odkašlání. „Omlouváme se za toto neočekávané vystoupení. Osoby zodpovědné za bezpečnost startu byly vyhozeny. Pokud jsou motory v pořádku, nastartujte stroje!“ Někteří diváci částečně čekali, že si Greenpissáci přichystali další trik, jak zastavit závod, ale kupodivu všichni nastartovali, teď už bez obtíží spojených s aktivisty. Smog nad startem roztrhalo hlasité burácení motorů. Velkou zásluhu na tom měli motorkáři z PWN Stars, kteří si do výfuků nadělali tolik děr, že na jejich ucpání spotřebovali Greenpissáci celou bednu brambor. Hlasatel měl co dělat, aby je přeřval.

„Závodníci! Připravte se! Sešlápněte plyn aaa…“ nechal si dramatickou pauzu, kterou rušil jen řev motorů a mečení kozla. „Pusťte brzdy!“ Na ten signál okamžitě vyletěla kupředu Galiwyxova kára a motogang PWNED. Oproti tomu Growixové a Ballaxové na sebe ihned zahájili palbu, na níž se soustředili víc než na jízdu samotnou. Kozí dech a jeho majitel se rozvážně vydali k cíli a jako zázrakem zůstali v dešti kulek, kamenů, lahví, slepičích vajec, pytlíků s kečupem a kdo ví ještě čeho nezasaženi.

Týmu Prettykitten to bylo jedno; ve svém obrněném transportéru se nemuseli ničeho bát. Nejeli tak rychle jako motorky nebo závodní bourák, ale jeho náboje dokázaly dohnat kteréhokoliv závodníka. A navíc, Turbotank 9 byl ze všech vozítek nejlépe uzpůsoben k jízdě Kezanem. Měl všechno, by jste mohli potřebovat: dvoucentimetrové pláty z kalené oceli na ochranu před závodníky, krysami, denním světlem a kanálovými výpary, pásy pro projiíždněí odpadky, plováky pro občasné kaluže kyseliny (i když poslední dobou příliš nepršelo), přenosné mosty pro místa, kde silnice chyběla a granátomety pro místa, kde ji bylo třeba teprve udělat. Na Kezanu se ničím nedalo jezdit bezpečněji, než Turbotankem 9. Kulky a kameny znepřátelených gangů se od jeho pancíře odrážely jako nic.

A stejně jejich palbě nebyl vystaven dlouho. Už za čtvrtou zatáčkou vyhodili Ballaxové káru Growixů z trati, jen aby se v příští vteřině rozmlátili o shluk popelnic. Tím pro ně závod skončil, protože do jedné z popelnic nějaký občan ohleduplný k životnímu prostředí vyhodil rezavou námořní kotvu, o niž si Ballaxové zpřelámali osy svého vozítka. Growixové na tom nebyli o nic lépe. Po nárazu o zem začal jejich vůz vypouštět více kapalin a kouře, než by mělo auto nechystající se k výbuchu produkovat. Velmi prozíravě se proto rozhodli kvapně pokročit směrem vzad. (lidově řečeno: zdrhli)

„Ouuu, to je nepříjemné!“ ozýval se hlas z věže. „Tedy, nepříjemné pro Growixy a Ballaxe, pro nás je to samozřejmě děsná prdel!“
Turbotank 9 projel okolo vraků poloviční rychlostí a za ním volným krokem kráčel kozí dech.

Mezitím se v čele závodu Galiwyx snažil vyhýbat všem nástrahám motorkářů, kteří na něj doráželi a snažili se ho vystrčit ze silnice. Už mu utrhli několik zrcadel a falešných drahokamů, což jim ale moc nepomohlo, protože Galiwyx po nich duchapřítomně začal házet ulomené ozdoby. Dva členy gangu už tak dokázal sundat z jejich strojů. Černé kožené bundy se ztratily v prachu, bahně a použitých plenkách za Galiwyxovým sporťákem.

Když už je řeč o černých kožených bundách, Turbotank 9 právě proletěl přímo skrz něčí skleník, který předtím Galiwyx a motorkáři elegantně přeskočili. Jeden ze žoldáků vylezl za jízdy na předek závodidla a pečlivě smetl všechny střepy. Poté ještě naleštil logo, z nějž se na svět usmívalo roztomilé koťátko, a vlezl zase dovnitř. Nutno říct, že právě včas, protože přesně v té chvíli vystřelila osádka z granátometů na budovu, která jim stála v cestě. Projelí jí stejně snadno jako nůž máslem, s tím rozdílem, že nůž obvykle netvoří tunely.

„Tím Prettykitten se do toho opravdu opřel! Mít takové lidi v demolici, hned by Kezan vypadal jinak! Ale co se to děje v čele?“ Stav v čele se změnil. Galiwyx sice dokázal shodit ze svých mašin většinu z PWNED, ale teď mu došly ozdoby, které by mohl vrhat na zbylé tři jezdce. I s očesanou károu dokázal úspěšně řídit, jen za sebou nenechával stopu ze zrcadel, drahokamů a zlata. Motorkáři na něj doráželi řetězy, ale kdykoliv se pokusili přiblížit ze strany, Galiwyx do nich prudce najel, až se na svých motorkách zakymáceli. V prudkých zatáčkách se vždycky na pár vteřin oddálili, aby se společně nevybourali. I Galiwyx, i PWNeři jeli na plný výkon. A právě se postaralo o vypadnutí dalšího závodníka.

Při jednom pokusu o vystrčení motorkáře se jinému podařilo omotat řetěz okolo Galiwyxova výfuku a následkem prudkého trhnuté se Galiwyx roztočil jako káča, dokud jeho rotaci nezastavil ropovod. Měl neuvěřitelné štěstí, protože kdyby do něj udělal díru, musel by platit i ztracenou ropu, i opravu. A kromě toho by patrně uhořel. Teď však vyvázl jen s pár otlučeninami. Vítězný řev a smích PWNED však netrval dlouho, když se motorka, na níž seděla Revi, prudce vznesla následkem menší exploze.

„A tým Prettykitten v Turbotanku 9 likviduje dalšího motojezdce! To je po vyřazení Galiwyxe ze závodu velmi zajímavá podívaná!“
„Hééj!“ zaradoval se Raketix junior. „Galiwyx má po srandě.“
„Proč se vůbec hlásil, pitomec jeden,“ zadumala Goil.
„Dva bžiliony makarónů se hodí každému,“ poznamenal Ogatix.

Zbylí dva motorkáři kličkovali před Turbotankem 9, aby neskončili stejně jako Revi, se zničeným strojem a pomlácení na zemi. Granátomet měl jistou nevýhodu: náboje vybuchovaly s odstupem, což značně stěžovalo míření. I proto se nedokázali hned strefit, navíc Turbotank 9 v porovnání s motorkami nejel zas tak rychle. Přesto potřebovali PWNeři zázrak, jestli chtěli ujet. A potřebovali ho rychle, respektive jen jeden z nich, protože toho druhého zneškodnil další granát, i když ne tak, jak by někdo čekal. Zrovna tenhleten granát nevybuchl, nýbrž poklidně dopadl na vozovku, přímo pod kola motorky. K velké smůle majitele, který na granát najel, uklouzl po něm a skončil v kaluži oleje.

Zbýval tedy už jen poslední konkurent pro Turbotank 9. Osádka tanku se jej marně snažila zneškodnit. Snažila se tak úporně, až přehlédla chybějící úsek silnice. Poslední PWNer si jej samozřejmě všiml, přestal kličkovat, zvýšil rychlost a efektně přeletěl mezeru v trati, zatímco Turbotank 9 zmizel v hromadě odpadků několik metrů pod tratí. Motorkář se zaradoval a o pár okamžiků později už vjížděl do cílové rovinky, kde ho bouřlivě vítal rozjásaný dav. Po dlouhých pěti minutách prošel cílem lážo plážo kozí dech.

„Navzdory očekáváním máme dnes hned dva účastníky, kteří dokončili závod! Bude tedy třeba počkat na vyjádření poroty, abychom znali jméno vítěze!“ volal hlasatel. Publikem to zašumělo. Všichni netrpělivě čekali na vítěze Velké ceny Kezanu. Naštěstí byla porota v těhle věcech velice rychlá.

„Vítězem dnešní Velké ceny Kezanu a majitelem putovních dvou bžiliónů makarónů se stává…“ neodpustil se hlasatel ještě malou chvilku napětí. „Bamo Tryskovejfuk za tým PWNED! Pencek Kozodoj byl porotou diskvalifikován za přílišný fér-plej! Sláva vítězi, posměch poraženým!“