Rudé slunce

Malar se s trhnutím probudil. Z venku se ozýval křik a řinčení zbraní. Na nic nečekal. Popadl svoje kopí a vyběhl ze stanu. Obraz, který se mu naskytl před očima, vídal v posledních měsících až příliš často. Byli to kentauři, ti neúnavní nájezdníci, kteří znovu a znovu přepadali taurenské vesnice a kteří přivedli kmen Bloodhoof až sem, do Rudé pustiny. Dnes večer si sem přišli, jako vždy, pro to málo, co se taurenům podařilo ulovit a nejspíš si velkou část z toho znovu odnesou a nechají kmen znovu hladovět. Teď však neměl čas přemýšlet nad tím, kolik křivd jeho vesnici kentauři už způsobili. Teď byl čas bojovat.

Pevně uchopil své kopí a vrhl se po kentaurovi, který právě vykrádal sousední stan. Jeho soupeř byl veliký a obhroublý. Udělal však zásadní chybu. Jeho náruč byla plná kradených věcí, když mu Malar vrážel kopí do boku. Malar na nic nečekal a podřízl svému umírajícímu soupeři hrdlo. Teprve pak měl možnost si pořádně prohlédnout situaci.

Vesnici ozařoval svit několika málo dohasínajících ohňů a tak byla skoro tma, ale i v šeru rozlišoval bojující postavy svých druhů a jejich nepřátel. Do totemu, který stál poblíž se zarazil šíp. Malar už na nic nečekal. Vydal ze sebe ten nejděsivější válečný pokřik a vyrazil mezi nepřátele, jen aby byl zezadu sražen kentaurem, který se zčista jasna vynořil zpoza stanů. Než se však kentaur stačil otočit, aby svou oběť dorazil, sám byl zasažen obrovským totemem jednoho z mladíků. Křupnutí naznačovalo, že mu zlomil páteř a kentaur se s jekotem sesunul k zemi. Mladík pomohl Malarovi na nohy a společně se vydali na pomoc ostatním. Byl to lítý boj. Kentauři se stahovali a znovu útočili až do svítání, ale taurenům se nakonec s vypětím všech sil podařilo nepřítele zahnat na útěk. Bylo to však hořké vítězství. Několik mladých taurů zůstalo po boji bezvládně ležet na zemi a mnoho dalších při odchodu do dlouhého domu krvácelo na mnoha místech. Malar kývl na své druhy, Šest kamenů, Borovou šišku, Nahého zajíce a náčelníka Šedého stína, kteří unaveně oddechovali nad těly svých právě skolených nepřátel.

„To už byl tento měsíc třetí“ řekl Šest kamenů, starý, šedivý tauren, se kterým Malar vyrůstal, se zachmuřeným výrazem ve tváři, když se všichni sešli u vyhasínajícího ohniště.

„Teprve slunce nám ukáže, jak moc byl zlý“ řekl Borová šiška. Byl v nejlepších letech, ale jeho tělo už bylo poseto stovkami jizev a chyběl mu jeden roh.

Šedý stín souhlasně přikývl „Budeme muset znovu přestěhovat vesnici. Na severu v roklích sice žijí harpie ale při troše štěstí se nám podaří najít místo daleko od jejich hnízd.“

Nahý zajíc se rozhlédl kolem „Pobili jsme jich dost, na cestu nám to určitě vystačí. Ale s odchodem bys měl počkat, než uctíme naše padlé.“

Ostatní souhlasně zamručeli. Byli to stařešinové vesnice a už několik let museli pro ochranu své vesnice dělat stále těžší a těžší rozhodnutí. Dřív putovali se svou vesnicí po pláních Mulgore. Kentauři je však donutili ustoupit až sem, do Rudé pustiny, kde se jim stěží podařilo něco ulovit.

„Sneste ty mrtvoly k sobě a zavolejte ženy. Musí to maso rychle zpracovat, ať se můžeme vydat na cestu. A vyšlete běžce na sever, ať najde vhodné místo pro tábor.“ velel Šedý stín.
Přikývli. Nemuseli se příliš často přít se svým náčelníkem. Za ty roky se jejich mysli sladily natolik, že teď působily skoro jako jedna.

„Naše mrtvé zahalte plátnem a odneste je jejich rodinám a ty Malare zajdi za šamanem. Neviděl jsem ho při útoku, snad je v pořádku. Popros ho, aby připravil mrtvé na cestu.“ pokračoval náčelník dál. Malar mlčky kývl. V těchto chvílích nikdy nic neříkal. Všichni věděli proč a nikdo o tom nemluvil. Chvilku ještě zůstali v tichém mlčení a pak se všichni rozešli po svých úkolech.

Na východě se skrze rozeklané rudé skály pomalu plížily první paprsky spalujícího slunce a odhalovaly tak žalostný pohled na vesnici. Mnoho stanů bylo potrhaných, zničených a pár z nich dokonce vypálených. Všude po zemi se válela těla jak kentaurů, tak taurenů. Nejsmutnější pohled byl na těch pár mrtvých žen a dětí, které teď bezvládně ležely na udusané zemi.

Tak to bylo pokaždé. S každým nájezdem byla jejich vesnice menší a menší. Nebude trvat dlouho a možná zmizí úplně. Malar věděl, že to tak bylo vždycky. Jednou byli silnější tauři, jindy zase kentauři, ale teď měl o osud svého lidu vážně obavy.
Dorazil k šamanově chýši, která byla tradičně kousek od ostatních. Zřejmě tu taky došlo k nějaké potyčce, protože před stanem ležela dvě ohořelá těla. Po šamanovi však nikde nebylo ani stopy.

„Šeptající větre!“ zavolal Malar s obavami v hlase. Nikdo se neozval. Malar už pomýšlel na nejhorší. Šeptající vítr, šaman, byl už velmi starý. Byl dokonce tak starý, že byl šamanem už v době, kdy byl Malar ještě chlapec a v poslední době se už necítil zrovna silný, říkal, že se brzy jistě odebere k předkům.

Malar se rozběhl ke stanu a rychle odsunul kůži, která zakrývala vchod. Pak si oddechl. Tedy, jen tak napůl. Šaman byl živý. Z jeho boku však čnělo veliké kopí.

„Snad sis nemyslel, že bych se nechal zabít“ pronesl slabým, chraplavým hlasem a pokusil se o úsměv, který odhalil mnoho chybějících zubů. Bylo však znát, že ho bolest velmi vysiluje.

„Pojď mi pomoct, musíme zastavit krvácení a dostat to kopí ven. Jak jsou na tom ostatní? Je mnoho mrtvých?“ ptal se šaman, zatímco si přidržoval kopí a přerývaně dýchal.

Malar vstoupil do stanu. Byl tu hrozný nepořádek, šaman jim jistě musel dát co proto. Všude se válely rozsypané váčky s léčivými bylinami, dřevěné figurky zvířat, blýskavé kameny a jiné okultní věci. Našel mezi nimi vak s vodou a pytlík bylinek, o kterých věděl, že pomáhají při podobných zraněních.

„ Mnoho jich zemřelo“ pokýval Malar hlavou a namočil obvazy do hojivých mastí.

„Náčelník už vyslal běžce, chce se přesunout na sever. A teď drž!“ opřel se o šamanovo tělo a rychle vytrhl kopí z rány. Šaman zaúpěl a v očích se mu objevily slzy, jak se snažil nevykřiknout, pak se vyčerpaně sesul k zemi a Malar rychle přikryl jeho ránu obvazy.

„Ano, ano, nic jiného nám stejně nezbude.“řekl šaman tiše a pak se zachmuřil „Nebudu moct dnes večer připravit mrtvé na cestu. Poprosíš Orlí ženu, ví, jak je třeba vést obřady a provede naše mrtvé.“ Malar znovu přikývl. „A Malare…možná už jsem na konci své stezky. Pokud skutečně odejdu mezi předky, do vesnice musí přijít nový šaman.“

„Kde ho máme hledat Větře? Od smrti Vlka který se směje si nevzal učedníka, to přece víš.“ odpověděl Malar.

„Ano, to skutečně vím, ale duchové mi seslali vidění. Nového šamana, který zachrání naši vesnici, hledejte na východě. Bouře ohlásí jeho příchod.“ řekl šaman a pokusil se posadit tak, aby mu Malar mohl obvázat obvazy okolo trupu. Šlo mu to velmi těžce, Malar mu musel pomoct a když obvazoval obvaz kolem jeho těla, cítil, jak šamana opouští síly, to ho velmi zabolelo, možná už to skutečně nebude dlouho trvat a Šeptající vítr odejde.

„Dobře šamane, ale teď odpočívej, hned sem někoho pošlu, aby ti tu byl k ruce.“ usmál se, když dokončil svou práci a pomohl šamanovi na lůžko, pak se rychlým krokem odebral k náčelníkově chýši.

Bylo asi o čtyři hodiny později a slunce, které líně leželo nízko nad obzorem, už dávalo tušit, že se dnes opět ukáže ve své spalující síle. V jeho paprscích se sušily vydělané kentauří kůže a nasolené plátky masa. Někteří muži pospávali na kůžích před svými stany a ženy, které teprve před malou chvílí skončily se zpracováváním kentauřích těl, se odebraly do stanů, aby připravily mrtvé na pohřební obřad. A tak vesnici zahalilo ticho, přerušované jen občasnými tlumenými vzlyky vycházejícími z některého ze stanů.

V jednom z nich klečela Mladá vrba nad nahým tělem svého druha, Lstivé vydry, a se slzami v očích zbavovala mokrým kusem látky jeho tělo zaschlé krve a špíny. Naproti ní seděly matka a babička Lstivé vydry a tiše zpívaly píseň, která měla jeho duchu pomoci najít cestu mezi předky. I jejich oči byly plné slz. Lstivá vydra byl z pěti dětí a jen jemu jedinému se podařilo přežít až do těchto dní. Jeho bratři a sestra zemřeli při kentaurských nájezdech v minulých letech.
Když Mladá vrba dokončila očistu jeho těla, začala v připravených miskách drtit směs, kterou později použije jako barvy, kterými pomaluje jeho tvář a hruď. Když si prohlédla jeho tělo a uviděla ránu na břiše, teď už zašitou a táhnoucí se od jednoho boku ke druhému, vybuchla ve směsici žalu a vzteku a přidala se v hlasitém zpěvu ke starým taurenkám. Rytmický zpěv k ní přivanul vzpomínky.

Bylo to možná před zimami, když se svým kmenem Grimtotem mířila na západ, hledat útočiště v průsmycích Stonetalonských hor. Její kmen byl útoky kentaurů opravdu krutě zasažen a tak teď zbývalo už jen pár roztroušených vesnic, které jen velmi obtížně odolávaly nájezdům, což způsobovalo, že se jeho už tak malé počty stále více tenčily. S kmenem Lstivé vydry se setkali na Planinách. Mířil tehdy na sever a doufal, že najde bezpečná loviště v ústí tamější řeky. Toho času byl v lovu úspěšnější než Grimtotemové a jako zázrakem se mu podařilo nashromáždit nějaké přebytky jídla. A tak, když si kmeny po tradičním setkání náčelníků vyměnily chybějící potřeby, rozhodli se náčelníci, vzhledem k tomu, že zvědové nehlásili žádnou velkou aktivitu kentaurů, že večer uspořádají oslavu na počest setkání kmenů.
Ve vesnici Grimtotemů z toho bylo mezi mladými děvčaty úplné pozdvižení. Dívky strávily celý den výběrem těch nejlepších šatů, šperků a jiných ozdob, a pokud náhodou někdo prošel kolem stanu na jihozápadním konci vesnice, mohl z něj zaslechnout vzrušený hovor a neustálé chichotání.
Ani Mladá vrba na to nebyla jinak. Tohle bude poprvé, co potká taura z nějakého jiného kmene. Už od rána byla jako na trní a vůbec neměla představu jak se v takové situaci chovat. Navíc už moc dobře věděla, že má věk na vdávání a bylo by krásné, kdyby si v tom druhém kmeni našla nějakého odvážného bojovníka, stala se jeho ženou a dala mu spoustu dětí.
Znala mladíky od nich z vesnice, ale všichni jí přišli jako strašné děti. Vždyť si s nimi přeci hrávala u potoka, lezla po stromech a večer u ohně s nimi seděla dědečkovi na klíně. Jak by se některý z nich mohl stát jejím mužem? Vždyť Laskavý chřestýš nedokáže ani pořádně napnout luk, copak ten by dokázal uživit rodinu? Nene, to tedy ne, rozhodla se Mladá vrba. V sousední vesnici si najde manžela ať to stojí co to stojí!
S touhle rozhodností se na druhý den společně s dalšími členy kmene vydala k sousední vesnici. Čím blíže však byla svému cíli, tím víc ji odhodlání opouštělo, a když míjela první stany, vyplašeně těkala očima ze strany na stranu a rychle jako blesk střelila pohledem stranou, jakmile se její oči setkaly s jinými.
Bylo to zvláštní. Když si teď po letech zkoušela vybavit ten den, zjistila, že si z něj nepamatuje skoro nic. Jen ten večer. Večer, kdy se oba kmeny za zvuku bubnů sešly u táborového ohně a pustily se do tance a hodování.
Seděla po boku svého otce a s pohledem zaraženým k zemi bubnovala paličkou do svého malého ručního bubínku neodvažujíce se zrak zvednout.  Když to ale však přece jen jednou udělala, viděla, jak na ni přes oheň zírá mladík, možná stejně starý jako ona, s krátkými, rovnými rohy a hnědou srstí, a mile se usmívá. Mladá vrba byla v tu chvíli tak v rozpacích, jako ještě nikdy v životě. Opětovala mu úsměv jen velmi letmo a znovu stydlivě sklonila zrak k zemi. Jaké bylo její překvapení, když uslyšela radostný, burácivý výkřik. Odvážila se oči zvednout ještě jednou a spatřila ho, jak divoce tančí okolo ohniště.
Vydržel to celou noc a teprve nad ránem se únavou sesunul k zemi. Mladá vrba mu podala napít a když se jejich pohledy znovu setkaly, věděla, že si duchové přejí, ba co je důležitější, že si ona sama přeje, aby se stala jeho ženou. I on to nejspíš věděl, protože ji uchopil za ruku a přitiskl ji na své srdce v tichém gestu vzájemného pochopení. Toho rána, právě když první paprsky slunce dopadly na jejich ohromené tváře, se za zvuků dohasínajícího ohně poprvé pomilovali. Pak se oba s prosbami rozeběhli za svými náčelníky.  
Jistě není třeba dodávat, že náčelník Grimtotemů z volby mladé taurenky nebyl příliš nadšen, protože si v situaci svého kmene nemohl dovolit postrádat mladou a plodnou ženu. Podle zvyků taurů na pláních totiž žena přicházela do manželova kmene. Tohle věděl i Šedý stín a věděl taky, že pokud chce získat pro svůj kmen takto mladou dívku, bude muset Grimtotemům nabídnout něco obzvláště cenného. Náčelníci o této věci rokovali celé odpoledne a padlo mnoho návrhů. Náčelník Grimtotemů byl však neoblomný. Nakonec ho Šedý stín přesvědčil, když mu nabídl, že dovolí jedné ženě ze svého kmene, aby si našla manžela mezi jeho bojovníky.
A tak se konaly hned dvě svatby. Obřady byly jen velmi skromné a kvůli nedostatku jídla se nekonala ani tradiční velká večerní oslava, Mladá vrba však v onom mladíkovi, který se jí představil jako Lstivá vydra získala skvělého manžela a přítele.

Při vzpomínkách znovu propukla v pláč. Její druh už totiž nebude mít možnost být skvělým otcem dítěte, které nosila pod srdcem. Píseň matky a babičky zesílila a rezonovala s písněmi, které se začaly ozývat i z dalších stanů. Mladá vrba, která dokončila míchání barev, namočila do směsi dva prsty a pokreslila Lstivé vydře tváře válečným malováním. Oblékla jeho tělo do nádherného pohřebního šatu, do vlasů mu vpletla dvě barevná pera pustinného běžce a za zvuků stále té stejné písně ho zabalila do nádherně vydělané zhevří kůže. Teď byl Lstivá vydra připraven aby se připojil ke svým předkům na Věčných lovištích.
„Mladá vrbo.“ Ozvalo se před chýší po nějaké době, co Mladá vrba a dvě staré taurenky strávily v truchlení za Lstivou vydru.
„Pojďte dál.“ odpověděla Mladá vrba a zvedla skleněné oči od svého druha.
Kůže zakrývající vstup do stanu se odhrnula a na jejím místě se objevila hlava tauřího mladíka. Nebylo potřeba slov. Mladá vrba na něj kývla a on jí kývnutí opětoval. Společně s dalším mladíkem v tichosti vstoupil do chýše a chopil se pohřebních nosítek na kterých ležel Lstivá vydra. Mladá vrba a matka s babičkou mladíky následovaly nesouce v rukou různé předměty denní potřeby a osobní věci Lstivé vydry, tak, jak kázaly zvyky taurů.
Podobná scéna se opakovala v mnoha dalších stanech a tak se brzy utvořil poměrně velký dav, směřující za zvuků ručních bubínků a smutečních písní velmi pomalým krokem, který připomínal spíše tanec na nedaleký pahorek, na kterém už byly postaveny pohřební hranice.