Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Blíženci (únos)

    Share
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci (únos)

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Nov 02, 2015 6:43 pm



    "Obě části dohody byly naplněny, můžeme se v klidu rozejít," stříbrovlasá elfka pokynula elfovi v kápi a natáhla ruku k dítěti, u kterého klečel.
    Elf se zvedl od holčičky a potvrdil kývnutím její větu.
    "Ano, obě části dohody byly splněny."
    "Je čas se vrátit, Theri," řekla Alexiel přísně, ale malá ji ignorovala, jen dokola něco brebentila.
    "Fungovalo to," jásala Theri, "přání se splnilo a zbývá už jen najít naše! Je pěkný, že? Líbí se ti? Vrátíš mi ho pak?"
    "PAK ho určitě vrátím," odpověděla Alexiel smířlivě, i když trochu protáhla slovo "pak". Zároveň se na holčičku netrpělivě zamračila.
    Dotek cizí ruky na tváři ji tak zastihl nepřipravenou, protože se soustředila na dítě.
    Ten bastard to dělá zase, zabij-




    Elf čekal její pád do mdlob a zpomalil jej, položil ji na zem a zadíval se na vyděšenou elfí holčičku, která nejistě couvla.
    "Co je s ní?!"
    "Je jí zle, moc, moc zle, Theri," zašeptal, "musíme jí pomoci."
    "Elrendar není daleko, pomohou jí tam... jen ji tam musíme dostat!" malá se sklonila a odhrnula elfce stříbrné vlasy z tváře, elf ji ale odtáhl stranou.
    "Vím, kde jí pomohou ještě lépe. Ale musíme tam portálem. Pomůžeš mi ji zachránit?" optal se vážně.

    Theri těkala pohledem od ležící elfky k vysokému elfovi v kápi, chvíli si kousala nehet, nakonec ale kývla, až se jí krátké zlaté vlasy rozlétly kolem hlavy.
    "Doveď zatím jejího talbuka," řekl, poklekl a začal na zemi kreslit runový kruh pro portál. Pak zvedl elfčino tělo, aby jej mohl vzít do sedla a zůstal zírat na holčičku, která se ze své pidivýšky šklebila nahoru na obrovskou bílou rohatou věc ignorující její prosby, hrozby i rozkazy a uhýbající tak, že malá nedosáhla ani na otěže.
    "Theri?" povzdechl si elf.
    "Už to bude. Strýček Ogatix mě učil jednu metodu, která zabere, když nepomáhá nic jiného," za svých slov přimhouřila oči, pak se chvilku soustředila, zamumlala konjurační formuli a na její dlani se objevil manový muffin s jahodovým pudinkem. Zvedla ho výš - talbukovi se rozsvítily oči a zachvěly nozdry.
    Elf v kápi nebyl schopen slova, když zvíře dovedla k němu do magického kruhu.
    "Mufiny s jahodovým pudinkem," mumlal si nevěřícně a pak položil tělo bezvládné elky přes talbukův hřbet. Pohladil malou po vlasech, natáhl ruku a ona do ní vložila tu svou, upatlanou od pudinku a talbučích slin.
    Vzal talbuka za uzdu a nijak to dál nekomentoval.
    "To byl hezký trik, ale naučím tě mnohem lepší kouzla. Půjdeme?"
    Runa na zemi se modře rozzářila.

     



    Dějství první:



    Od doby, co se věci vrátily do běžných kolejí, uplynulo slovy pár dní. Tolik, že by je spočítal na prstech jedné ruky. Už si zvykli na to, že Ogatix se chová vytříbeněji než kdysi Uther Lightbringer a má větší smysl pro charitu, než samotný princ Anduin, i na to, že Flairica je tak trochu jiná a Engiee... tak trochu naživu.
    Hodlali si zasloužený klid užít... ale ani to jim nebylo přáno.

    Když toho večera z Thalassijského průsmyku dorazili nezávisle na sobě Balahen i Ygraine s hlášením o zpozorování magické runy uprostřed cesty, odložila kapitánka Windsong očistu a ošetření po bojové akci, nařídila sehnat kohokoli z mágů a průsmyk okamžitě prozkoumat.

    Kromě sílících potíží s nemrtvými na jih od Kaple je nyní trápil i uprchlý nathrezim, kterého se stále marně snažil dostihnout pan Kechi.
    Nějaké nepovolené magické runy jim tedy ještě chyběly, jako by starostí nebylo nad hlavu!

    Zatímco hraničáři rozpoznali u magické runy stopy tří osob a talbuka, tedy předtím, než je stačili ostatní zkoumající členové posádky rozdupat, mágové vedení Flairicou označili runový kruh za teleport, který podle zbytkové magie směřoval až kamsi do Northrendu. Reaktivovat se jej ale nepodařilo, magie v něm slábla a komplikovaná runa se pomalu ztrácela. Flairica sama musela uznat, že tento druh zápisu run je na ni příliš složitý a může v sobě ukrývat pasti pro neautorizované použití.
    Ygraine dále nedaleko u jednoho ze stromů našla přeříznutý pásek z bílé kůže s modrými elfími runami, který byl některým povědomý.

    Zatímco se Balahen odjel zeptat stráží k nedaleké Thalassijské bráně, kdo dnešního večera projížděl z království elfů či do něj, ostatní se rozhodli vyslechnout Elrendarskou hlídku strážící průsmyk.
    Podle všeho vedly od brány Quel'Thalas na jih stopy odpovídající velikostí dospělému muži, které končily právě runovým kruhem. To ostatně potvrdila i sin'doreiská hlídka - sotva tři hodiny před návštěvou elrendarských prý ze severu přišel elfí mág v šedomodré kápi a směřoval dál na jih do Morových Zemí, aniž by se nějak zastavoval či zdržoval, ničeho nápadného si u něj nevšimli a glejty měl vpořádku.

    Stopy vedoucí od jihu patřily neokovanému zvířeti s kopyty - jeho jezdci byli dva a podle velikosti stop byli menšího vzrůstu, možná děti. Jezdci sesedli až na místě nedaleko runového kruhu a tam také končila jejich stopa.
    Dohady o tom, zda šlo o neokovaného oře černokněžníků, nemrtvého koně či jiné jezdecké zvíře (protože elfové nejčastěji používají hawkstridery či okované thalassijské plnokrevníky), ukončilo hlášení elrendarské hlídky.

    Onoho večera pevnost opustila jen sestra lady Eynor, Alexiel Coldheart, jela na svém talbukovi. V sedle vezla sedmiletou učednici Arcana, Therisiel Silversun, sirotka po Isiel Snowdawn. Malá s ní jela dobrovolně a těšila se na to, že konečně uvidí Thalassijskou bránu. Alexiel tvrdila, že budou do soumraku zpět a neměla s sebou ani zbraně.

    Jako by nebylo dost děsivé, že od jejich návratu z Hillsbradu a Northrendu nenarazili na lady Eynor ani lorda. Poslední, co si pamatovali, bylo to, jak Alexiel vyhubovala kapitánovi Dawnspear za fakt, že u sebe stále ještě nosí Oko Slunce, aniž by jej konečně vrátil k soše do Shandaral a ukončil tak kletbu.

    A teď byla pryč a s ní dítě, které se mělo za dva dny (stejně jako každý měsíc) sejít se svým sourozencem na neutrální půdě Light's Hope Chapel, jak si ve své závěti přála jejich matka.

    Nemrtvý strýc obou dětí, Vael'thas Snowdawn, pěstoun druhého dítěte, se dokonce několikrát přijel přímo do pevnosti ujistit, zda setkání proběhne podle dohody.
    Navíc během Vael'thasovy druhé návštěvy a boje se stínovou bytostí, která napadla i členy posádky, utržil rytíř smrti zranění přímo na jejich půdě.
    Podle slov nemrtvých z jeho doprovodu od té doby nevysvětlitelně slábl až do stavu, ve kterém nedokázal uzvednout svou dvouruční sekeru.

    Jeho zranění se dalo popsat i jako selhání na straně Elrendaru, nebo cílený útok.
    V sázce bylo křehké spojenectví s Undercity, které od bitvy o Wrathgate spíše sláblo, než sílilo. Dohodnutou schůzku v Light's Hope museli dodržet.

    Byli zatraceně zase po špičky uší v průšvihu.




    Děkuji za RP zúčastněným, to jest Balahenovi, Flairice, Ygraine, Idarisovi a všem, na které jsem už stihla zapomenout. Překvapilo nás, že jste nachystanou stopu našli doslova pár hodin po jejím vzniknutí Very Happy

    Scénář: Caelir a Eynor Astrae

    OOC poznámka: povídka je samozřejmě zavádějící spoiler, vaše postavy zatím neměly šanci tušit, jestli a jak se věci skutečně seběhly.



    Naposledy upravil Eynor dne Mon Dec 28, 2015 12:58 pm, celkově upraveno 2 krát
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Dalaranská stopa

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Nov 03, 2015 12:19 am



    "Pokud se rozhodnote jít do Dalaranu, máte velení," pronesla kapitánka a odebrala se s omluvou k  nemocné tygřici.
    Do Ygraine jako by uhodilo. "Velení?" zahučelo jí v hlavě a další myšlenky se  začaly rojit jak sršni. "To si ze mně dělá srandu? Já, taková horká hlava, a velet? Jako by  nestačily ty starosti kolem Vaela, krucinál. Vypadá jako by utekl hrobníkovi z lopaty. Lith mi naznačila, že je na tom hodně mizerně, zase zkolaboval. Pochybuji, že by simuloval, a Lithiana nelže..."
    Dál Ygraine nedomyslela, protože se na zítřejší akci hlásil Taharis - a pak i další.  
    "Fajn, fajn, beru všechny, jenom se na to musim prospat a nechat si to projít hlavou."
    Chvatně  zamířila od ohně na ubikace, usedla a vzala kus pergamenu, kam poznamenala následující:

    1. Bez označení, beze jmen, pokud možno nenápadně. Všímat si známých obličejů (Theri, Alexiel, Tasadar), neobvyklých věcí a událostí.
    2. Prověřit hostince, tam se probere všechno (použít historku o tom, že se mně/známé zaběhlo  děcko, na to skočí kde kdo).
    3. Zajít za Hirou Snowdawn. Nedržkovat, chovat se uctivě. Oklikou zjistit bližší informace, nezmiňovat se o únosu, také je jedna z podezřelých.
    4. Pokud bude Theri spatřena, s nasazením jakýchkoliv prostředků ji dostat zpět do pevnosti.
    5. Zajistit, aby se všichni ze skupiny vrátili vcelku a živí.






    "Tak to by bylo", broukla, když na pergamen vypotila několik bodů, potřebných pro zítřek.
    "Když  to klapne, něco zjistíme a možná mimo to přijdu na kloub i tomu oslabení u mrtvolky," poklepala se měkkou částí brku na bradě.
    "Budu muset jednat rychle, jinak...," zahodila brk na stůl a začala rychle přecházet sem a tam.
    Přemýšlela nahlas, neb na ubikacích bylo prázdno.

    "Buďto to z něj někdo silný v magii tahá, jak potvrdila Flairica, nebo opravdu mocenské boje v Undercity, jak říkala kapitánka? Někdo se ho chce zbavit, sakra, ale proč? Že by se jeho výchovné praktiky nelíbily rodině Snowdawn? Nebo že by to snad spískal ten mág, kterému jsem řekla pod vlivem vína více, než by bylo zdrávo?"
    Tuto variantu ihned zavrhla.  
    "Blbost, kvůli mně taková hovadina nikoho nenapadne."
    Svinula pergamen do roličky a zastrčila za zbroj. S tlumeným zaklením vyšla z ubikací ven na nádvoří a podívala se na nebe.
    Už aby bylo, sakra, po všem.




    Do Dalaranu jich šlo pět. Ona, Lithiana, Ogatix, Taharis a Avianna.
    Dost na to, aby je v  pořádku uhlídala, málo na vzbuzení nějaké velké pozornosti ve městě. Zopakovala jim, proč do  Dalaranu jdou.
    "V průsmyku byla nalezena runa, která byla pravděpodobně využita pro teleportaci Alexiel a malé Theri do Dalaranu. Alexiel odvedla dítě bez vědomí a svolení kohokoliv, takže se zde jedná o únos. Je možné, že v celé věci má prsty i Tasadar, ale nelze to říci s jistotou. Nějaké dotazy?" Nikdo se zvlášť neptal a Ogatix vytvořil portál do města, kde kdysi dávno pracoval - a málem se stal prvním goblinským arcimágem.

    První tedy hospoda. Všechno proběhlo relativně v pořádku, až na to, že se jedna gnomka pokusila  naverbovat celou skupinu k záchraně tučňáka z kanálu (jaký jiný černý pták se taky koupe v  Northrendu, že?), Taharis ve své bezbřehé dobrotě neprozřetelně věnoval padesát zlatých na  podporu vykořisťovaných orčích číšnic, a Avianna stačila sbalit jednoho místního mága.
    Jenže se  nedozvěděli nic nového, krom poznatku, že Dalaran, nebýt zásahu z nejvyšších míst, před pár dny  málem spadl z oblohy.
    Onomu skoroneštěstí předcházel výbuch jakési magické energie z centra města.
    O Therisiel nikdo nic nevěděl. Nikdo nic neviděl, ani neslyšel, ač se všichni činili.
    Ogatix dokonce tak, že byl osočen z výroby a pokoutního prodeje kouzelných samosmetáků.




    Nezbývalo, než vstoupit do jámy lvové a informace se pokusit dostat z Hiry Snowdawn, jedné ze  dvou Isieliných sester.
    Stav této jezdkyně na dragonhawcích by se dal označit jako permanentní  nakvašenost, takže ještě předtím, než se Taharis i s Ygrainou vydali vstříc osudu a absolutnímu  zdeptání, div že nepodepsali závěť. Čistě pro jistotu.
    Zbylí tři členové trestného komanda hlídkovali před vchodem na dalaranskou vzletovou plochu. Debata s Hirou byla poměrně dlouhá, ale naštěstí vydala některé zásadní informace.

    Tři dny nazpět došlo k pozdvižení mezi místními elfkami, neboť se do města přistěhoval nový alfasamec, tedy mág. Bylo to těsně před incidentem s pádem města.
    Hned dalšího dne se za Hirou dostavil Vael´thas Snowdawn, její nemrtvý bratr, aby se ujistil, že je v pořádku, neboť měl předtuchu něčeho zlého.
    A coby bonus se hned ráno po magické explozi, která skoro shodila Dalaran z oblohy, dostavila za Hirou elfka, popisem plně odpovídající hledané Alexiel Coldheart - ovšem, bez malé Theri.
    Prý se vyptávala na poslední ze sester Snowdawn - Narasi. Kde že je, jak se má, co dělá... bylo na místě se domnívat, že zamířila severněji, směrem k turnajové aréně, kde Narasi chystala výroční turnaj.

    Po prověření osoby onoho "nového alfa-mága" (údajně se jednalo o pohledného floutka v červeném  oděvu), kterýžto pobláznil skoro všechny místní ženské tak, že před nimi a záplavou květin musel  skočit do kanálu (možná tam on a tučňák šťastně žijí dodnes?), následovala cesta na mrazivý sever.
    Než se doletělo k aréně, půlka přítomných se ze sedel musela div ne odsekávat. A mělo být hůř.
    Narasi před časem odlétla velet jednotce, která se zabývala bojem proti kvaldirům. Měla se nacházet na jedné z bitevních lodí - jak jinak, než ještě více na sever.
    Promrzlá skupina zajektala zuby a v sedle polétavých vywern se přemístila na loď. A zrovna k nejlepšímu!






    Kvaldirové přirazili s plavidlem k elfské korvetě a šli na zteč. Nebylo jich příliš, takže byli brzy rozprášeni.
    Jen Narasi opět nikde. Po opatrné otázce ke kapitánovi bylo jasné, že se letí dál. Kvaldirové totiž vzali zajatce a chtěli je obětovat.

    Nedalo se nic dělat, nasedat a skrz tu mizernou mlhu až k ostrovu, který snad původně obývali  Tuskaři, nyní tam však byla lotrovská peleš kvaldirů, a puch tam panující rovnal se zápachu v  doupatech masožravých šelem. Omlouvalo je jen to, že se nemohli umýt. Proč? Byla tam taková  zima, že slovo "voda" zmrzlo a spadlo na zem, ještě než jste je stačili doříct.
    Masakr  kvaldirských nájezdníků na sebe nenechal dlouho čekat. Sypali se ze všech stran, ale nebylo to  na škodu. Promrzlé skupině to udělalo jen dobře. Boj je zahřál. Lithiana vše sledovala z výšky, a jako to je celý svátek mrtvých pravidlem, cpala se čokoládou, lízátky, sem tam zakousla žužu, a vcelku se dobře bavila, komentujíc ten či onen dobrý či špatný výpad a ránu mečem.




    Bitku zakončilo agresivní vyjednávání s náčelníkem kvaldirské pakáže, na kterého stačily dvě rány. Ygraine zaujala pozornost tím, že se mu motala kolem nohou - kteréžto mu taky přerazila - a výsledek zajistila Aviannina rána šípem. Zasáhla oko a probila lebku náčelníka, takže už  nepředstavoval problém.

    Narasi byla v jeskyni, zmrzlá, jak tuskaří lejno, ale živá.
    Po krátkém hovoru byla dopravena k aréně, kde jí byla částečně vysvětlena situace s návštěvou její sestry Hiry a elfkou s bílými vlasy a obouručním mečem na zádech.
    Ohledně Alexiel se vyjádřila zamítavě, nikdo takový za ní nedorazil. Ovšem, jakmile dorazí, pošle zprávu.

    Co se dalo dělat. Promrzlá pětice se rozloučila a Ogatix vytvořil portál nazpět do pevnosti. Vypotáceli se na nádvoří krokem tučňáčí gardy a Ygraine s úlevou ukončila akci.
    Nikdo nebyl zraněn, nikdo nechyběl. Tedy velela rozchod a doufala, že to nikdo neodnese na zdraví.
    Koneckonců, ten večer šel všechen grog na její triko.





    RP se účastnili: Taharis, Ygraine, Lithiana, Avianna, Ogatix
    Scénář, spawny a podpora: Caelir
    Záznam eventu: Ygraine, díky!
    Screeny: Avelion


    Galerie:















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Podsvětí v plamenech

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Nov 03, 2015 7:44 pm



    "Hm. Theri i teta mi vždy říkaly, že jsem nepoužitelný pro magii. Nechápaly, kde se někdo takový mohl vzít v rodině, že prý vše dobré šlo do sestry a já jsem černá ovce," Aranion rozumbradoval nad hromadou knih rozložených na profesorském stole.
    Rukama upatlanýma od hlíny, švábích hovínek a kdo ví čeho dalšího se cennými manuály a lexikony s pečetí Lordaeronu i Kirin Tor probíral dost nezaujatě. Jen u knihy s obrázky nemrtvých se zarazil a prolistoval ji důkladněji.
    "Je nesmysl, abys neměl dar pro magii. Jsi Sin'dorei a navíc ze dvou rodin pyšnících se těmi nejlepšími mágy," nemrtvý elf stojící za jeho zády sňal rohatou helmu a opřel ji o bok.
    Knihy i dítě pozoroval netečně, beze stopy zájmu, jen s obvyklým zlomyslným úšklebkem. "Magii se vyplatí znát už proto, aby ses uměl ubránit zranění nebo předejít škodě. Nebo abys nevlezl do magické pasti."

    Aranion pokyvoval na jeho slova a nártem ruky si utřel ušmudlaný nos, zatímco druhou  držel u obrázku ghůla a zombie.
    "Slíbil jsi, že mne naučíš, jak se dělá ghůl, strýčku Vaeli. To je v té knize, proto jsme tady?" očíčka mu nadšeně zazářila.
    "Chtěl jsem ti ukázat, kde je Univerzita. Příště sem půjdeš v době, kdy probíhají přednášky."
    Malý si přestal patlat nudli po obličeji a vykuleně se rozhlédl.
    "Tohle je Univerzita?" ukázal kolem sebe na ochoz obepínající celé vnitřní srdce Undercity.
    Vael'thas mlčky kývl.
    "A oni mne vezmou bez zkoušek? Protože v Kirin Tor mne nechtěli, ani v Silvermoon."
    "Vezmou tě, protože jsem to řekl. Budou tě učit lékárníci a ty u toho nebudeš okopávat židli a rýpat dýkou do lavice. Já si vezmu na starost tvůj bojový výcvik."
    "Jé, další hodina šermu? Ale povídali, že ti není týden dobře, myslel jsem, že nemáš sílu na trénink. Strýc Maladath říkal, že si mne raději vezme na starost sám-"
    Vael'thas na něj upřel tak pronikavě oči, že se malý zakoktal a zmlknul.
    "Zaprvé, neučím tě tak zbytečné věci, jako je elfí šerm. Učím tě opravdovému boji a obraně. Zadruhé, na tebe budu mít síly, i kdybych měl sekeru vzít do zubů. Zatřetí - škola ti začíná zítra ráno, výcvik boje klidně dnes před spaním, až se vrátíme z Kaple. A teď se jdi upravit, za okamžik odjíždíme na setkání s tvou sestrou. Nechceš, aby se ti zase smála, že?"
    Vlastně... dnes se poprvé po dlouhé době cítil lépe. Po týdnu, co ho napadla ta stínová věc v Elrendar, měl konečně jistou ruku a pevný stisk, aby udržel svou dvouruční sekeru.

    Malý nadšeně zavýskl a rozběhl se k nemrtvému, aby jej objal. Rytíř smrti se zarazil v půlce pohybu, jímž chtěl děcko odstrčit, jak se mu pověsilo na jednu nohu. Zadíval se na svou plátovou rukavici, a pak ji pomalu položil na zlaté rozcuchané vlasy.
    Tehdy si všiml, že se dítěti cosi hýbe pod tunikou.
    "Aranione, co je to?"
    "Můj šváb. Vykrmím ho, až bude velký, a budu na něm jezdit do boje," malý nechal smrdutého brouka vylézt rukávem a rytíř smrti na okamžik provrátil oči.
    "Kdo ti nakukal takovou hovadinu? Jeremiah už dávno vysmrkal zbytky svého mozku do kapesníku. Asi s ním budu muset promluvit...," Vael'thas se náhle zarazil, když očima zabloudil na jeden z mostů. Stál pod ním sin'doreiský kupecký vůz.

    Nepamatoval si, že by objednávali nové zásoby z města elfů, nebo že by se blížily trhy. Opatrně odstrčil chlapce a s helmou stále u boku došel na kraj ochozu.
    V tu chvíli vůz vybuchl v plamenech, které málem ožehly i jeho. Otočil se na dítě - chlapec byl v pořádku, tiskl se ke stěně na druhé straně a fascinovaně sledoval požár.
    "Aranione, ani se nehni, dokud se pro tebe nevrátím!" křikl na něj, nasadil si helmu a rozběhl se ke schodišti dolů do města.
    Cestou se chopil zbraně a křičel na poplach na stráže.
    Bylo to tak, jeho síla se vracela, ve velkých vlnách.
    Ale pak ucítil auru arkány, která se do něj opřela zezadu, jen co se octl v těsné chodbě... šlo to z ochozu nahoře, kde nechal malého.
    Okamžitě se otočil a utíkal zpět s patřičným rachotem saronitové zbroje.
    V cestě na ochoz mu stála vysoká osoba v modré kápi obklopená ohnivým štítem.

    "Měl jsi pomáhat svým lidem hasit požár... Ale dobrá, tak to uděláme tím drsnějším způsobem," řekl mág melodickým, ač lehce arogantním tónem.
    Pak po čepeli své dýky poslal jeho směrem ohnivou kouli.





    Průběh eventu:



    Zdálo se, že zkusit dodržet stanovenou schůzku obou dětí v Light's Hope Chapel, byl dobrý plán. Ogatix sice chvíli protestoval, když se dozvěděl, že to ON má vystupovat coby malá Therisiel, ale když ho ostatní přesvědčili, že ji zná z posádky nejlépe, navíc že by se to dalo brát jako praktická zkouška z transmutace (a hlavně, když to dostal rozkazem), odebral se s Flairicou do věže Arcana. Ostatní, nastoupení a připravení na cestu, nechápali, co jim tak trvá, ale když kolem proběhla začervenalá mágyně shánějící se po dětském oblečení, došlo jim to.
    Kdosi pro Ogatixe navrhl růžové tutu, ale v zájmu zdravého rozumu všech se... za chvilku dostavilo elfí děvče na vlas podobné malé Theri. Mohlo se vyrazit do Kaple.


    V okolí Kaple bylo mrtvo, jako obvykle. Vzhledem k tomu, že měli dorazit do západu slunce, které právě mizelo za obzorem, tázali se na přítomnost delegace z Undercity. Odpověď byla negativní. Stráže neviděly nikoho jako rytíř smrti, jeho doprovod a malý elfí chlapec.
    Po chvilce uvažování se tedy rozhodli přesunout k Undercity a žádat po Vael'thasovi vysvětlení. To už je jeho stav tak špatný, že nebyl schopen cesty? Nebo to celé byla šaráda z jeho strany?


    Po přistání pronajatých netopýrů v Lordaeronu se ukázalo, že Ogatix bere svou roli až příliš vážně a začíná z toho trochu šílet. Dělal si starost o šatečky a zápach kolem. Vzhledem ke složitosti transmutace bylo její odkouzlení možné až zpět v mágské laboratoři, kterou zde neměli k dispozici, kapitánka tedy pověřila Ygraine, aby na "děvčátko" dohlédla. Plachý elf, který se jim připletl do cesty v ruinách spolu se svým rysem, byl šmahem zařazen do houfu a pak už se z davu nedokázal vymotat, dokud se nezastavil u výtahu do Undercity.




    Jedna z temných rangerek jim oznámila, že má pana Vael'thase a malého Araniona Silversun doprovodit do Light's Hope, ale zatím na jejich příchod čeká marně. Když si přáli oba vidět, chvíli je doprovázela jako průvodce, než ji nahradil starý známý nemrtvý, na kterého narazili, jak prošetřoval anomálie kolem Karazhan: rytíř smrti Hallate.


    Nemrtvý jim oznámil, že i když měl Vael'thas mít shůzku v Light's Hope, věřil by tomu, že zase pravděpodobně simuluje - poslední týden se prý skoro neukázal ve službě a ani nenosí zbraň a vypadá chabě. Rozhodl se je za Vael'thasem a malým zavést osobně, v cestě na Univerzitu, kde se měli nacházet, jim však vypukl požár.
    Po pomoci s hašením někteří řekli, že zaslechli zvuky boje zeshora - vyrazili tedy tím směrem a na ochozu Univerzity našli krvavé šmouhy táhnoucí se téměř po celé její délce.




    Ve stopě krve na jedné z lávek pak našli ležící tělo rytíře smrti v tak špatném stavu, že se zarazil i Hallate - Ygraine mu podle vzoru, který viděla u Flairicy, nabídla svou krev, praktika, kterou někteří z družiny odsoudili a jiní měli za zbytečnou a nefunkční.
    Kapitánka poslala mezitím Flair a Balahena prozkoumat Univerzitu dál směrem, kterým se nemrtvý očividně snažil plazit.
    Po chvilce byli zpět se zprávami o teleportační runě téměř totožné s tou na cestě, odkud zmizely Theri a Alexiel. Byla čerstvá a Flairica se její moc snažila udržet aktivní, aby vystopovala přibližně směr.




    Kapitánka se rozhodla hrát vabank - svou dobrou vůli již nemrtvým projevili při hašení požáru a záchraně Vael'thase, tím snad smyli podezření z jeho neblahého stavu. Přikázala pronásledovat a zkusit polapit únosce dětí.
    Portál ústil na skalnatém pobřeží Northrendu, snad Grizzly Hills nebo Howling Fjord - nebyli si jisti. Rozhodně je ale hodil přímo pod nohy rozčileného zemního obra, kterému hodně vadilo, že jejich magie znečišťuje přírodu v okolí a rozhodl se je rozšlapat.
    Místo boje ho zkusili diplomaticky uchlácholit a předstírat, že runu mažou, zatímco z ní Flairica pochopila, že byla použita víckrát a přesměrována - i ze slov onoho obra bylo jasné, že kdokoli sem přišel s tím křičícím děckem, udělal jen "vžžžuuum" sem a pak "bžuuum pryč".

    Další manipulace portálu jim tragicky nevyšla - Ogatix byl mimo, zaujat svou krajkovou zástěrkou a botičkami s mašlí. Rady se od něj nedočkali. Flairica, jakkoli transmutace není její obor, risknula runu aktivovat. Výsledkem byl její dočerna očazený obličej a zničená runa.
    Navíc rytíř smrti, který je spolu s Hallatem a plachým elfem následoval, začínal opět drastickým tempem slábnout. Divili se, jak vůbec dokázal svést proti někomu takový boj, pokud neunese ani vlastní sekeru.




    Byl nařízen návrat teleportem do Elrendarské pevnosti, kde měli probrat další možnosti, prozkoumat stav rytíře smrti za pomoci rady všech mágů z Arcana, a nabrat i trochu sil.


    Doslova sa škriabal ďalej.
    Niekde stratil svoju sekeru, strácal veľa zo svojich tekutín, ktoré mal namiesto krvi, a na boku cítil tú uškvarenú ranu, čo zostala po fireballe toho parchanta.
    Ako rád by doňho zaťal sekeru!
    Tak rád by mu oddelil hlavu od tela, ale vždy bol príliš rýchly. Vždy sa na poslednú chvíľu uskočil, alebo sa teleportoval.  
    Využíval proti nemu fakt že mal na sebe ťažkú zbroj a on len látku, no urobil jednu chybu. Nechal ho žiť.
    Nezabil ho, namiesto toho zobral brániaceho sa Araniona a utiekol preč.
    Môže utiecť, môže sa teleportovať, no on si ho nájde... aj na konci sveta.

    Vael sa pomaly škriabal ďalej a dopredu ho hnala pomsta a spomienka na Araniona, ako naňho kričí a naťahuje ruku, keď ho ten parchant bral preč.





    Účastnili se: Aerin, Thanalos/Vaelthas, Balahen, Avianna, Lithiana, Ygraine, Taharis, Flairica, Ogatix, Hallate, Daneileon (plachý elf), všem díky za RP!
    Scénář, spawny a podpora: Caelir
    Screeny: Avelion
    Autor slovenského textu: Thanalos



    Galerie:
















    Galerie II:
















    Galerie III:
















    Galerie IV:
















    Galerie V:
















    Galerie VI:
















    Galerie VII:
















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Mezihra

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sun Nov 08, 2015 6:55 pm



    "Chtěla jsem tím říci jen to... vy jste si vždy byla vědoma, že v krajní nouzi sáhnu i po drastičtějších metodách, se kterými by nemuseli souhlasit všichni členové pevnosti. Po všem, co se stalo, jsem... rozhodla jsem se některé věci změnit. Hledám radu, jak dál. Jak prospět a jaký specialista chybí pevnosti. Radu, jak nahradit tak silný zdroj kouzel, po kterém už nechci nikdy sáhnout," zrzka trochu nervózně mačkala zlatou výšivku na rukávu své scryerské róby a dívala se na malou černovlásku, která se napůl otočená k ní dívala z té závratné výše dolů na vody jezera Elrendar, které barvilo zapadající slunce pomalu do podoby tekutého zlata.
    Byla zpět, byla to ona a přeci byla jiná. V alternativní časové linii z ní byl nemilosrdný lovec mágů a přesto se vyhnula všem, kteří sloužili pevnosti. Ta původní Eynor, kterou pamatovala, by se nikdy nepostavila takhle na kraj ochozu věže a neriskovala pohled do hlubin.
    Jenže každý z nich byl jiný.

    "Radu, jak přijít snadno a rychle ke zdroji moci využitelného pro vaše kouzla stejně jako fel? Dobře víte, že snadná a rychlá je jen cesta do pekel," obrátila k ní temně modré oči a ve tváři měla smutek.
    Flairičina slova o změně času ji zasáhla, stejně jako nový hrob na hřbitově, o kterém jí řekly stráže ihned po jejím návratu.
    Dosud neměla čas vydechnout a pojmout celou pravdu, ani se k němu dojít podívat.
    Byla zpět sotva hodinu, stačila přerušit tu parodii na sněm mágů, utéci ranhojiči a zjistit, že její sestra patrně unesla cizí dítě, zatímco lord Sunhand a seržantka Eyra jsou pohřešováni v akci.

    Zadívala se na Flairicu, kterou poprvé za dobu, co ji znala, vnímala jako dospělou, i přes bolest a smutek uvnitř se usmála.
    "Myslím, že jste si tam dobře vedla skvěle, projevila jste sebeovládání, které bych u vás ještě před rokem nikdy nečekala. A mám plnou víru v to, že si poradíte skvěle i se svou další cestou. Nemyslím, že váš prvotní Mistr věděl o světě vše, ani já to nevím, každý z nás je určen a svázán klecí představ vštípených tradicí našich předků a poučkami našich učitelů. Málokdo pak vidí za ně. O vás se ale nebojím. Pojďme prohledat komnaty mé toulavé sestry Alexiel a můžeme hovořit více, než se opět vrátím k synkovi. Kéž by se mnou má sestra jen občas promluvila, než spáchá tolik hloupostí."
    Flairica kývla s očima upřenýma na svůj tabard, pak se nadechla a narovnala.
    Nakonec vždy největší moc a sílu nalezl jeden sám v sobě a ve víře, že se rozhodl správně.
    "Jsem nespokojená, protože nevím, co dál a jak dál," zamumlala Flairica, když Eynor z Alexieliných dveří strhla pergamen se strohou výhrůžkou strašlivou kletbou každému, kdo by se obtěžoval rušit její soukromí bez jejího vědomí.
    "Ale na druhou stranu, díky tomu, že nevím... může to pro mne znamenat nové možnosti?" povzdechla si, a pak následovala drobnou černovlásku do komnaty stíněné tmavomodrými závěsy.






    Výsledky synodu Arcana i pátrání v pevnosti a okolí:


    (Obsahuje shrnutí informací pro OOC přehled - postavy mají ovšem každá jen svou část znalostí problému)





    Když se mágové z Elrendar Keep po únosu druhého ze sirotků z Undercity rozhodli zkusit odhalit původ záhadné slabosti jeho pěstouna, netušili, že o jejich jednání bude takový zájem z řad zvědavých farstriderů, šermířů i hostů - dopadlo to tedy tak, jak se dalo předpokládat.

    Do laboratoře a učebny magie laiky nepustili, svá tajemství a praktické testy si mágové ponechali pro sebe a původ potíží se pokusili vystopovat hlavně formou rozhovoru s postiženým rytířem smrti a pěstounem v jedné osobě: Vael'thasem Snowdawn.

    Během procesu nebylo ublíženo žádnému nemrtvému na těle, duši a ani ješitnosti.

    Vael'thas nakonec v rozhovoru s Mistryní Amberdusk přiznal, že jeho slabost se objevila již před útokem v Elrendar, vlastně zhruba dva dny předtím, než přijel poprvé domluvit schůzku dvojčat v Light's Hope Chapel. Den po prvním projevu slabosti navštívil svou žijící sestru v Dalaranu a dozvěděl se, že město potkala jistá magická téměř-nehoda.

    Vyšlo také najevo, že stav jeho slabosti se mění - přibylo mu sil, když navštívil Dalaran to ráno po té, co mělo město málem spadnout z oblohy; také když se nedávno blížil Elrendar, což bylo zpětně odhadnuto na večer, kdy zmizela Alexiel a Theri. Poté měl opět zpátky téměř všechny síly ve chvíli, kdy v Undercity došlo k požáru, boji a únosu malého Araniona.

    Kapitánka Windsong byla poradou zklamaná, hlavně faktem, že na vlastní oči neviděla žádné čárymáryfuk pokusy na nemrtvém.
    Slíbila pomoci vystopovat malého Araniona i Theri a vzdálila se, protože byl hlášen jakýsi poplach u brány.

    Flairica Amberdusk během synodu pak rozlámala zhruba tři tužky a pokreslila dvě stránky svého zápisníku, protože bez vyzvání hovořili ti, kteří měli mlčet (včetně trpěných hostů a učedníků) a navíc navrhovali řešení, které neodpovídalo etickým zásadám pevnosti a posádky.

    Ogatix odešel, když se nedočkal kýžených praktických magických testů, zatímco druhá nemrtvá, přizvána patrně pro znalost problematiky a anatomie rytířů smrti, Lithiana, provedla krátkou nevyžádanou přednášku na téma pokročilé Antonidovy magie z doby pádu Dalaranu, která Mistryni rozčílila ještě víc, nehledě na pochybný zdroj informací, který o tom patrně nemrtvá měla.

    Ygraine se dobrovolně nabídla pomoci najít lék pro rytíře smrti i obětovat pro něj další krev, či jí sehnat zásoby jinde, což kvitoval i Keyan a dodal kromě návrhu veřejné sbírky krve ve prospěch nemocného rytíře smrti i nápad na vlastní vylepšení formou krvavé magie, za což ho po synodu čekala perná hodinka či dvě s Mistryní Amberdusk.
    Mladý muž nedovoleně a bez odevzdání tabardu i učednické smlouvy opustil pevnost a byl prohlášen za dezertéra.

    To, že následujícího večera někdo zkusil do pevnosti dodat otrávenou várku manových elixírů od obchodníka, který měl v záznamech mezi zakázkami i Keyanovo jméno, vrhlo na zběhlého učedníka ještě horší světlo a bylo po něm vyhlášeno pátrání jako po zločinci.

    Učedník Idaris si během celé porady mlčky dělal poznámky, přerušené jen několika termíny typu "fakt hustý", zatímco Avianna, pozvaná jen pro svou šílenou zvědavost, tentokrát doopravdy dokázala celou poradu stát a mlčet.

    Ve chvíli, kdy se zdálo, že Flairica svůj hněv neovládne a jednání se dostalo do slepé uličky, kdy někteří navrhovali odvést rytíře nahoru do věže "na pokusy", vrátila se nečekaně lady Eynor Sunhand, obeznámená se situací ústy kapitána Dawnspear.
    Odhalila na Vael'thasovi slabou ale přetrvávající transmutační auru, jejímž původem se zdála být chronomancie - tedy druh magie, se kterým v pevnosti neuměl nikdo nakládat.
    Doporučila rytíři smrti krom hledání pomoci v Acheru vydat se osobně poprosit o pomoc bronzovou letku do Tanaris... tedy pokud je schopen takovou cestu "přežít".

    Na zprávy o své sestře a předpokládaném únosu malé Theri, kterého se Alexiel dopustila, zareagovala lady nařízením prohledat pokoj podezřelé ve věži Arcana a připravit výpravu na místa, které Alexiel v nedávných letech používala jako své úkryty v Kalimdoru:
    poblíž ruin měst Urozených jménem Kel'Theril, Ethel Rethor a Isildien. To tedy zahrnovalo téměř celý Kalimdor.

    Tas'adar del Rey byl zproštěn podezření z únosu dětí, ne na základě obchodních listin podepsaných právě v době únosu na půdě Kirin Tor před svědky, ale prostě proto, že Vael'thas, který byl jediným svědkem únosů, nepoznal jeho hlas ani postavu.

    Podle všech informací se Alexiel vrátila z výpravy do Northrendu, kam jeli vyřešit kletbu nad lady Eynor, jako poslední ze všech a sama. Ostatní členové výpravy už pár dní byli v Keep.
    Alexiel tehdy prý mluvila o soše ze Shandaral, které má "kapitán Primitiv" vrátit druhé oko, a jestli prý by ji (Alexiel) u ní (té sochy) nechal trčet do soudného dne... prostě kapitánovi vynadala tak, jak to u ní ještě nikdo neviděl, jejím hlavním rysem vždy bývala chladná sebekontrola.
    Po této scéně se zavřela ve svém pokoji ve věži, zatímco kapitán obratem odjel na Sever do Crystalsong. Pokoj neopustila až do osudného večera, kdy zmizela i s malou Theri, veškerý čas do té doby prý trávila studiem knih dovezených z Dalaranu.




    Prohlídka pokoje Alexiel Coldheart odhalila několik zneklidňujících faktů - elfka pracovala na jakémsi komplikovaném rituálu z dob Války Prastarých, který propojoval snad všechny existující živly a druhy magie. Postup v šifrách zapisovala do svého pracovního deníku a také k němu sháněla podklady a magické almanachy téměř z celého Azerothu, včetně řady knih zapůjčených z Dalaranu s tematikou transmutace, nebezpečí chronomancie, jejích praktických dopadů a aplikace.

    Celý svůj výzkum ale jako by před pouhými pár dny zavrhla a začala se věnovat studiu starodávného mithrilového šperku, prstene, jehož podoba se měnila nákres od nákresu, společný u něj zůstával jen jeho název: "Prsten přání - prsten modrého draka" a úvaha o tom, jak velká přání může plnit věc, která je tak malá, že ji dospělý elf nemůže navléci, natož použít?

    Ukázalo se také, že osudného večera elfka svůj pokoj opustila beze zbraní, zbroje a většiny svých věcí, o kterých lady Eynor prohlásila, že je Alexiel vždy mívala za "nepostradatelné drobnosti".
    Chyběla jen její měsíční róba a drobné šperky.


    Družinu určenou na tu cestu pátrající po starých úkrytech Alexiel měl vést kapitán Dawnspear a doplnit dva mágové a zvěd, vzhledem k druhu magie, se kterým si zahrávala Alexiel - i vzhledem k tomu, že v magických runách, které se našly po únosu obou dětí, byly škodolibě umístěny pasti proti jejich zneužití.

    Skupina vedená Ygraine pak měla zkusit vyjednat v Acheru lék či pomoc pro Vael'thase Snowdawn. Členy její družiny se stali Greshi, Taharis, Avianna a Lithiana.

    Začal závod s časem.






    "Kapitán dostal své rozkazy, Flairico. Po vás budu chtít hlavně to, abyste cestou dohlédla na Eliho. Mezi těmi dvěma to povážlivě skřípe a já nepotřebuji, aby se během výpravy vrhli jeden na druhého ve chvíli, kdy bude zapotřebí zastavit mou sestru nebo zachránit ty děti. Pokud si ale mohu vybrat," Eynor na okamžik zaváhala, než pokračovala.
    "Zkuste ji přivést k rozumu jinak, než magickým bojem. Pokud to jen trochu půjde, vyhněte se jakékoli zbytečné smrti. Ve chvíli, kdy získáte informace o tom, co Alexiel chystala, nebo nač potřebovala Theri, budu očekávat vaše hlášení," ukázala ke křišťálové kouli ve zlatém stojánku, která pulsovala neustálým mírným světlem.

    Zrzavá mágyně, oblečená na dlouhou cestu, kývla a převzala z jejích rukou pracovní deník Alexiel Coldheart a několik svázaných knih s pečetí Kirin Tor.
    "Zapomněla jsem říci, že o tom prstenu patrně něco vím, lady. V tom rozbitém čase, ve kterém byly věci jinak, ale Alexiel byla stejná, jako zde, jsme s ní vedly debatu se slepým elfem, který si říkal Eliendir. Mluvil o tom, že jeho první žena vytvořila věc podobnou té, kterou tehdy Alexiel popisovala, ale ta věc se ztratila krátce před útokem černé letky a její smrtí. Nabyla jsem dojmu, že ani on, ani jeho žena, tehdy nebyli pouhými elfy, ale konkrétní důkazy pro to zatím nemám. Ne, že by to tehdy něco znamenalo - ale ten prsten se jmenuje po modrých dracích."

    Eynor se trochu zamračila.
    "Pamatuji si, jak jsme se Shalasyr ten prsten našly. Bylo to nedaleko jeskyně, kde žila mocná modrovlasá čarodějka - její vzhled nebyl mezi Urozenými kaldorei ničím neobvyklým, ani tvář jejího muže. Jednoho dne jsme ji našli na kraji jeskyně zraněnou, krvácela a byla v bezvědomí. Zatímco jsem se jí pokoušela pomoci všemi znalostmi, které dítě mohlo mít, Shalasyr utíkala po stopě elfa, který ji prý přepadl a pobodal. Nenašla ho, jen místo na mýtině, kde byly pokácené stromy a všude krvavé cákance a kusy masa... viděla na obloze kroužit jednoho z modrých draků, tak se raději ukryla v kořenech vyvráceného stromu. A tam, dole v hlíně, našla ten prstýnek, velký sotva na dětskou ruku.
    Vrátila se za mnou - to už jsem věděla, že modrovlasou elfku ten zloděj pobodal otrávenou dýkou, a na protijed jsem potřebovala pomoc z Chrámu Shandaral. Shalasyr přiběhla a jí v patách se z oblohy snášel obrovský modrý drak... utekly jsme, schovaly se nedaleko a zahrabaly ten prstýnek do země. Drak odlétl a modrovlasou čarodějku jsme v té jeskyni již nikdy nenašly.
    Daly jsme si tehdy malíčkový slib, že o tom tajemství nikdy nikomu nepovíme a prsten vrátíme jen jí, pokud ji ještě potkáme.
    Jenže pak přišla Válka, svět se změnil... a místo, kde byl prstýnek ukrytý, už bych ani já sama patrně nikdy nenalezla."
    "Alexiel tehdy na hřbitově mluvila o tom, že vás a vaší přítelkyni sledovala, jak zahrabáváte poklad. Došla na místo, kde jste prsten schovaly, ale prý jej tam nenašla. Byla proto překvapená, že se po tolika staletích objevil... a právě ve vaší blízkosti. I ona ale tvrdila, že je tak malý, že jej navlečete jen vy dvě, nebo elfí dítě."
    "To by vysvětlovalo, nač unesla Therisiel... měla jsem původně teorii, která se týkala sudby mé sestry. Hvězdy určily při jejím narození, že nikdy nebude mít dítě vlastní krve - a přesto byl vždy její sen vychovat jednou mocného mága sama podle sebe, bez vměšování ostatních. Vím, že ji první pohled na mého syna zasáhl a odcizila se mi, protože mám, co chtěla sama. Theri se mi zdála pro její pochybené cíle jako vhodný kandidát: sirotek se silným magickým potenciálem. Mohla Therisiel prostě potřebovat, aby skrze ni ovládala ten prsten?"
    Flairica vložila knihy do brašny, kterou nesla přes rameno, čelo měla trochu nakrčené.
    Záhada Eliendirova původu nyní nebyla prioritou, to pochopila.
    Eynor pomalu přešla učebnou magie k laboratornímu stolu, zvedla z něj světlý pásek kůže zdobený modrými runami a podala jej Flairice.
    "Eli dal Alexiel před rokem dar, podle kterého ji prý mohl vystopovat téměř kdekoli v Azerothu. A Ygraine jej po únosu Theri našla zničený na místě, odkud Alexiel zmizela. Jenže pak zmizelo i to druhé dítě z Undercity a navíc u obou únosů byl cizinec, mocný mág. Je dost pravděpodobné, že s ním má sestra spolupracuje, ať už dobrovolně, nebo ne... Vraťte to Elimu, prosím. Pak začněte lov. Ale diel shala," Eynor kývla na pozdrav mágyni, která zvedla ruku k salute, otočila se a vykročila ven na ochoz věže. Do jejího rudého pláště i vlasů se opřel chladný vítr z hor.
    "Shorel'aran," Flairica si natáhla přes vlasy kápi a dotkla se relokačního orbu.

    Eynor po chvilce vyšla na ochoz také, opřela se rukama o zlaté tepané zábradlí a zadívala se k bráně, kterou otevřeli pro odjíždějící čtyřčlennou družinu.
    Nebylo to poprvé, co za sestrou posílala lovce, ani poprvé, kdy Alexiel dělala potíže a jednala bez ohledu na názory a chápání ostatních.
    Bylo to ale poprvé, kdy sama neměla ponětí o tom, jak vše skončí... nebo jak na tom její svéhlavé dvojče je. Jejich pouto se zdálo z nějakého důvodu přetržené.
    "Do čeho jsi se to zase namočila, Alexiel?" zašeptala, zatímco se brány Elrendaru opět pomalu zavřely.


    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Mrazivé tajemství

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Nov 09, 2015 12:14 am



    "Řekni mi," ptal se Mograine elfky před sebou, "co jsi schopna udělat pro jednoho z nás, zatracenců?"
    Ygraine sklopila hlavu a odpověděla, aniž se podívala na  skupinku za sebou.
    Nemluvila nyní za ně, ale za sebe.
    "Cokoliv..."



    Průběh eventu:


    Do strnule sedící elfky ve tmavé zbroji lehce drcla plechová rukavice.
    "Lith, snad jsi zase nevytuhla? No tááák, Lith! Mám svolení k návštěvě Acheru!" Ygraine se pokusila zatřást nemrtvou, ale jen jí nadarmo zamrazily prsty. Nepolevila ovšem v monologu.
    "Můžu tam jít a požádat o radu, a když to zvořu, tak mne ani nedegradují a pohřbí s vojenskými poctami," usmála se s náznakem černého humoru, i když se jí pod nohy motal Greshi, sondoval, kam se to půjde a snažil se vydedukovat, zda na místě půjde na odbyt lépe leštidlo na nábytek, nebo mucholapky šmejd  in Kezan.
    Chvíli poslouchala pokusy o reklamní slogany a smířila se s přítomností goblina. Pokud chce Greshi na Acherus jít s nimi, zakazovat mu to nebude - koneckonců, dobročinnosti se zrovna u goblinů meze nekladou.
    "Ty, Greshi," načala opatrně větu. "Je možnost, že odtamtud neodejdeme. Vážně chceš jít? Nenutím tě do toho."
    Leč goblin si z případné eliminace nic nedělal. Zjevně by mu více vadilo, kdyby na místě neuzavřel žádný obchod.
    Stejné varování po chvíli adresovala Taharisovi a Avianně, kteří po nějakém tom dnu v pevnosti postrádali pravidelnou dávku adrenalinu, a nahlásili se, že půjdou také.
    Nedlouho po jejich příchodu se z lavičky se skřípěním kovu a ledu odlepila Lithiana a vysvětlila, jak na Acheru nepřijít k úhoně. Základem by bylo tam nelézt, ale když už je to třeba, tak platí: nenavazovat oční kontakt, nezírat, nezastavovat se a jít si přesně svou cestou, na nic nesahat.
    Při pohledu na rozparáděného Greshiho bylo docela jasné, že po návštěvě Acheru budou mít všichni adrenalinu dost na rok dopředu. Pokud tedy zdvořilostní setkání přežijí.

    Vzhledem k tomu, že v pevnosti je zakázána jakákoliv forma nečisté magie, Lithiana vytvořila portál na Acherus kousek za bránou.
    "Portály nemám rád, a tohle už je trochu moc", pravil Taharis při pohledu na mihotající se vchod do sídla rytířů smrti.
    Jenže když do portálu vešel  goblin, následován elfkami, Taharis šel také.  
    Během chvíle byli na terase pevnosti, vznášející se nad morovými zeměmi.

    Greshi byl rázem všude a nikde. Omakával a okukoval, co mohl, a řečnil u toho až jej museli Lithiana s Taharisem mírnit výhrůžkami, že jej naučí lítat. Hodně rychle a směrem dolů.
    Nestáli na místě dlouho.
    Brzy si jich všiml Koltira Deathweaver. Skupinka čtyřech živých doprovázena jednou z nemrtvých přímo bila do očí.


    "Proč jsi je sem vodila a proč se s těmi živými vůbec paktuješ?" uhodil Koltira na Lithianu. "Víš dobře, že Acherus patří pouze nám."
    Lithiana se pustila do debaty s tím, že kdyby to nebylo potřeba, nepustila by sem živou duši. Ostatní, krom Greshiho, mlčeli jak zařezaní.
    Goblina prostě nemohlo rozhodit nic.
    Činorodě pobíhal kolem a do všeho čuchnul, všechno musel vzít do nenechavých zelených pracek.
    Debata mezi Koltirou a Lithianou se mezitím stočila k poněkud klidnějšímu tématu, a to, kde je rytířů momentálně třeba. Shodli se, že je dost práce v Morových zemích i na Severu, a tam se na nějaké mrtvé - živé nehraje. Bojuje ten, kdo má ruce a udrží zbraň.
    Po tom, co Lithiana vysvětlila přítomnost odznaků Acheru na kytlici jednoho ze živých, Taharis chytil Greshiho a Ygraine jej demonstrativně vytahala za uši, vykročili všichni k audienci u Higlorda Mograina.




    "Zatím je to dobré," pomysleli si najisto všichni, když došli na místo.
    Greshi byl pod hrozbou sežrání zaživa donucen mlčet a Lithiana se poklonila svému představenému.
    "Acherus patří mrtvým", projevil Mograine svoji nelibost. "Co zde pohledávají živí?"
    Lithiana krátce vysvětlila, že se jedná o závažnou věc, na kterou jsou i živí krátcí - nu, a diplomatická cesta na Acherus byla jediným prozatimním řešením. K popsání podrobností vytáhla ze skupiny Ygrainu, která s úklonou požádala o radu.
    "Pátráme po léku pro jednoho z vás," začala opatrně a takticky nezmínila jméno.
    "Dotyčný má potíže, jež nikdo z nás nedokáže řešit; jako by zmizelo to, co jej drží pohromadě. Laicky řečeno se rozpadá. Neudrží zbraň."
    "Lék? Neexistuje." odpověděl krátce Mograine.
    Ygraine přešlápla na místě a otázala se, zda je podobný stav obvyklý.  
    "Někteří bratři odtud z Acheru absolvovali to samé," pokývl nemrtvý. "Prostě zemřou."


    Lithiana krátce pohlédla za sebe, kde se Taharis s Aviannou pokoušeli servat goblina z knihovny, a pak na Yg, která se se sklopenýma ušima ujišťovala o bezvýchodnosti situace.  
    "Říkáte, že tedy není nic, co by mohlo zlepšit jeho stav?"
    Darion Mograine si změřil ty živé před ním.
    Ano, existovala jedna věc...ta, která stvořila je všechny. Společné prokletí všech rytířů smrti.
    Ovšem, jak by její střípky dokázali nalézt tihle, když to nedokázali ti nejlepší z živých, ani nejlepší z mrtvých.
    "Řekni mi", ptal se Mograine elfky před sebou. "Co jsi schopna udělat pro jednoho z nás, zatracenců?" Ygraine sklopila hlavu a odpověděla, aniž se podívala na  skupinku za sebou.
    Nemluvila nyní za ně, ale za sebe.
    "Cokoliv..."

    Ještě že ti vzadu zrovna masakrovali goblina, rvali mu z pracek zaprášenou publikaci, a přes Lithianu ani pořádně nemohli vidět Ygraininy reakce na Mograinova slova. Nemohla se zcela ovládnout. Prostě to nešlo, ale zároveň nesměla dát najevo jakoukoliv slabost.
    Ne tady. Ne před těmi, které má někam vést za nelehkým cílem.
    Vynadat si může, pokud neuspěje. A vynadá si, sakra, že si vynadá, když by kvůli jejímu neúspěchu přišel k úhoně kdokoliv jiný, než ona sama. V mysli se jí promítly věty věštkyně.
    "Tvojí předností i prokletím je velké srdce...pamatuj, že nikdy nemůžeš zachránit všechny."

    Zatlačila nedávné varování někam pryč.
    Vytáhla si pro věštbu kruci jen dvě karty, ta třetí musela být najisto tvrdohlavost - a pořádná.
    "Zachraňuju snad celý Acherus?" uklidnila sama sebe a  ihned si v duchu i odpověděla: "Ne, tady jde o Vaela a Isieliny děti."

    "Jedna možnost je", zarazil její myšlenky Morgaine. "Ale možnost, že tu věc naleznete, je mizivá. Nezvládnete to."
    "Chcete se vsadit?" sykla Ygraine potichu. Do banku by v tuhle chvíli dala i duši.
    Rytíř smrti ji předešel. Sázky zřejmě nebyly jeho šálek čaje. "Naleznete Tiriona Fordringa a otážete se ho, co ztratili před rokem," zahovořil. "Vzkažte mu, že jsme na to zde na Acheru ještě nezapomněli. Pokud tu věc najdete, našli jste i řešení vašeho problému." Skončil a Koltira je chvatně vyhodil s připomenutím, aby už na Acherus jakživi nelezli.
    Na poděkování za vlídné přijetí se tvářil... no... mrtvě.


    Netrvalo dlouho a s pomocí mágyně, kterou vytáhli od partičky svlíkacího pokru v Light's Hope, se přenesli do Dalaranu a na vypůjčených vywernách mířili k aréně na severu Icecrown.



    Greshiho raději vzala na vywernu Ygraine osobně, protože vysvětlovat velícím, proč jej někdo z ostatních shodil ze sedla, by bylo horší, než jej jen seškrabat v pevnosti ze cvičiště.
    Po zběžném vyptání se skupinka pomalu přesunula do největšího ze stanů. Tedy, skoro všichni, kromě Greshiho.
    Ten ukořistil dřevec a pln optimismu se pustil do boje s větrnými mlýny...no tak dobře, větrný mlýn nebyl v okolí ani jeden, takže začal útočit na agresivně vyhlížející kadibudku.
    Podle řevu, co doléhal do stanu ve chvíli, kdy elfové žádali o vzácný Tirionův čas, Greshi zasáhl do černého... nebo možná i do hnědého.




    Po tom, co Tirion prozradil, že oním "léčivem" není nic jiného, než úlomky Arthasovy zbraně, se pečlivě ujistil, že zvlášť Lithiana žádný ten kousek neztopí, ač právě u ní by se dalo silně pochybovat, že by využila byť jen střípek legendárního meče.
    Rozhovor byl krátký a naznačil pouze místo, kam odešel križák, který po střepech pátral jménem Stříbrné Krusády.
    Tirion odešel a bylo na čase se přesunout zhruba do středu Icecrown.




    Měla se tam nacházet jakási jeskyně vylámaná v nejvyšší skále v okolí - a také že tam byla. Po opatrném průzkumu vchodu se šlo dovnitř. Jeskyně vypadala prázdně. Kolem se povalovaly kosti všeho možného, zapáchalo to tam, prostě ne zrovna příjemné místo ke trávení dovolené.




    I proto bylo velkým překvapením, když se za jedním ohybem chodby objevil elf ve zbroji s odznaky Argent Crusade.
    Potvrdil, že se v Icecrown zhruba před rokem ztratily kousky Frostmourne a od té doby po nich pátrá pohroma, Šarlatoví, ti z Acheru i spousta živých. Prostě je na ně fronta.
    Jen to dořekl, kosti na zemi se začaly hýbat, slézat k sobě a během několika vteřin stála v jeskyni obstojná armáda. Pro nemrtvého nebylo pomalu kam plivnout a nezbývalo nic jiného, než se s těmi ohavami popasovat ručně. Bojovalo se krátce, ale ztuha.
    Pohroma byla vbrzku rozložena na prvočinitele a bylo dost dobře jasné, že ani oni nepřestali hledat.






    Elf jim vysvětlil, že úlomky měli nejprve Stříbrní, ale při přepravě jim je uloupili Šarlatoví, ke kterým se zase dostavila na návštěvu komanda složená ze zbývajících zájemců... všech dalších barev.
    Takže pokud se dalo někde začít s průzkumem, tak to bylo zrovna na západním okraji Icecrown.
    Mimo základny rytířů Ebenové čepele je tam i ostrov, na něm katedrála, a tam se vyplatí zahájit pátrání.
    S tím si elf zavolal svého hippogryfa a spěchal předat nové zprávy Tirionu Fordringovi.




    "Skvěle," promluvila k ostatním Ygraine. "Jsme o krok dál. Proletíme se?"
    Nabrala Greshiho na vywernu a vyčkala, až nasednou i ostatní. Zamířili na sever, na místo, kde pevnina končila prudkým srázem.
    Ygraine si dovolila krátkou odbočku. Nechala vywernu letět stranou a prosmýknout se kolem vysoké věže kamenné pevnosti na útesu.
    Greshi měl zavřené oči a modlil se ke svatému Goldovi, aby ta pekelná jízda skončila.
    Tím lépe. Neviděl, jak polétavec zakroužil kolem místa, kde, ač to bylo velice podivné, na sněhu vyrašily květy.
    Ygraine se pousmála a přitáhla zvířeti uzdu, aby dohnala zbytek. Má toho sice dost, je unavená, a kdyby velení vědělo, že leze do akce o litr lehčí, dostala by navrch pěkně zdrbáno; ale už je blízko cíli.
    "Přivedu je nazpátek, Isiel", broukla. "Všechny tři."





    Eventu se účastnili: Taharis, Greshi, Avianna, Ygraine, Lithiana
    Scénář, spawny, podpora: Caelir, děkujeme
    Záznam eventu: all credits go to Ygraine
    Screeny: Avelion


    Galerie:















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Požehnání Modrých

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Nov 09, 2015 6:38 pm



    Z deníku lady Coldheart:




    ...Therisiel může být klíčem, ale i velkou překážkou, tak jako byla tehdy Aerin v Zemích Duchů... nemohu přeci... je to jen dítě... čeho všeho je jeden schopen tváří v tvář nevyhnutelnému osudu...?

    ...zdá se nemožné, aby šlo o jediný prsten... buď by měnil podobu, nebo by na něm lpěla iluze... každý nositel z legendy jej popisuje jinak... a úlomky legendy jsou rozeseté celým Azerothem... tak málo času... vím, kde začít, ale nevím, jak to celé skončí... byl na počátku všeho, nebo bude na konci všeho...?

    ...musí jít o tu samou věc, o které tehdy Eliendir tvrdil, že ji vytvořila jeho žena Kirina krátce před svou smrtí... pak ale jeho žena nikdy nebyla elf a on sám není elfem... jeho tajemství je u mne v bezpečí, co to ale znamená pro Elrendar?

    ...stalo se příliš mnoho náhod, skutečně je to ta věc...?

    ...po tom všem, když jsem pouhý krok od rituálu, se najednou objeví stopa po Prstenu Modrého draka? Musím navštívit všechna místa, kde jsou úlomky báchorek, co o něm vyprávějí. Je to blábol nehodný pozornosti nikoho, kdo má zdravý rozum. Nemůže na něm být zrnko pravdy. Lidé mají tendenci vše přehánět a trpaslíkům se pod helmami zapařily mozky... ale elfové? Proč o něm mlčí legendy elfů...?

    ...modlila bych se, kdybych ještě věřila na sílu modliteb... odhadla jsem kombinaci správně? Vodní element požehnaný Snovou letkou... pak na vzdušnou esenci zbývají Bronzoví. Jestli jsem se spletla v úsudku, zdrží mne to o celé měsíce...

    ...vím, že toto místo bylo pro Eynor svaté a dovedu pochopit, proč si kdysi přála spočinout právě zde, pokud přijde její čas... nepochopím ale, proč svatyni vod tedy nezbavila plevele, který se v  ní usídlil... možná soudím moc příkře, sama jsem milovaný Isildien nechala banditům, kultistům a ogrům... ale Isildien dávno není svatý jako toto místo... kolébka všech vod uprostřed nejvyprahlejší pustiny... to, že Eynor chápu, neznamená, že souhlasím... vezmu si zde, čeho je mi třeba a běda každému, kdo se mi postaví do cesty...

    ...Heliandros mne varoval a slíbil strašlivou kletbu mně i celé mé rodině, jako by mne ještě teď mohly zastavit kletby nějakého Urozeného, který je tak zoufalý, že skončí míli pod zemí coby vyhnanec na dohled míst, kde stával jeho palác a věž...
    ...mám, co jsem chtěla, vím, co jsem chtěla...
    ...ušetřil mi svou pílí polovinu práce, za to mu buď díky... stejně by rituál nikdy nedokázal dotáhnout do konce, příliš dlouho žije v temnotách mohylové hrobky, aby ještě kdy unesl i obyčejné světlo hvězd zde venku...

    ...Haleh mi vyhověla v obojím! Ovšem jen výměnou za cosi, co nedokázala odmítnout... a s vidinou, že pak již nikdy nespatří mou tvář... mám její požehnání pro esenci magie a vím o nejnovějším Heliandrově úkrytu. Zbývají mi tedy pouhé tři kroky k dokončení příprav a rituál mohu zahájit...

    ...mám-li přijmout fakt, že světlo a stín nejsou posledním živlem, zbývá jediný... mana a arkána... magie. Živel určený k ovládnutí ostatních... teprve pak mám stejný počet letek jako živlů... párování země a černých se zdá jasné, stejně jako ohně a rudých, magie a modrých... ale zbytek...?

    ...požehnej každý z živlů jedním z darů dračích letek... jak snadno se to řekne... dovedu do rovnice dosadit polovinu neznámých, ale výsledek mi uniká... jak?
    Jak, když je pět letek a čtyři živly? Jaká je správná kombinace?

    ...odčinění nebo stvoření? Kéž by ta runa měla v obou elfštinách jen jeden význam a ne hned několik. Jak poznám, že jsem vybrala správný rituál a neodčiním, co jsem chtěla stvořit, či nestvořím, co jsem chtěla od-činit? Je to tak frustrující!...

    "To je vše, co jsem zatím dokázala z deníku rozšifrovat... týká se to rituálu, který původně chystala, a je to od nejnovějších záznamů, pokračuje to k těm starším," Flairica podala deník s pečetí ledového srdce Eliendirovi a kapitánovi. Jeden knihu jen nezaujatě přehlédl očima, stejně tak runy, kterými byla psána. Druhý se na věc zadíval s mnohem větším zaujetím.
    "Zdá se, že na zašifrování měla dost času a klidu, až na ty části psané starou elfštinou," Flairica si raději deník vzala zpět.
    Hawke i s malým uvázaným u těla v tu chvíli vyšla z taverny, v ruce poskládanou mapu.
    "Kel'theril není zase tak daleko, je to na obou rozcestích doleva. Prý nemáme dráždit kaldorei, zdá se, že jsou na nějaké válečné stezce do hor na sever od jezera. A měli bychom si pospíšit, goblini do večera čekají sněhovou bouři," nakrčila pihatý nosík a trochu se zamračila na oblohu.
    "Vyrazíme," Thanalos kývl k vlkům, zatímco Flairica si při pohledu na gobliní strážné s puškami stáhla kápi víc do čela.





    Průběh eventu:










    Malá skupina cestovala zasněženou krajinou Winterspring vcelku bez potíží až na břeh zamrzlého jezera, kolem kterého byly rozesety trosky starého města urozených, Kel'theril. Při pátrání Alexieliných stopách nebo důkazech její přítomnosti zde pak narazili na kaldoreiský domek.
    Sotva Eliendir zaklepal na dveře, ze závětří budovu obešla velká šavlozubá kočka, podle zbarvení původem právě z Winterspring. Jednání s ní nevedlo nikam, olizovala si čenich od krve, jako by zrovna dohodovala na předchozí návštěvě. Když se ale rozhodli do domku vstoupit, prostě je nechala jít a dál hlídala dveře.
    V tu chvilku se od jezera objevila noční elfka s várkou čerstvě ulovených ryb. I přes nepřátelství obou ras je vzhledem k začínající sněhové bouři pozvala dál do tepla.







    Nad čajem, rýžovými koláčky a trochou sushi pak překvapeně zjistili, že noční elfka má s quel'dorei své zkušenosti, navíc zná lady Eynor i její sestru. Alexiel Coldheart prý naposledy viděla před dvěma úplňky, kdy se snažila projít mezi bojujícími nočními elfy a modrými draky do Mazthorilu - zdejšího sídla modré letky. Jak pochopili, modří napadali noční elfy, kteří se je snažili vystrnadit z úbočí Hyjalu, konflikt ale poslední rok po smrti Malygose jen zesílil a zdivočel.
    Alexiel podle všeho hledala právě zdejší matriarchu modrých, dračici jménem Haleh, kvůli nějakému požehnání a nějaké informaci.
    Jako by už tak nebylo otravné cestovat sněhem.





    Hned dva členové družiny se od zmínky o Mazthoril tvářili, jako by snědli něco velmi hořkého, kapitán dokonce na chvilku opustil domek, aby nikoho zbytečně neurazil. Zdálo se ale, že nebylo na vybranou - cestou mezi stromy podél břehu jezera se pokusili vyhnout Strážkyním nočních elfek i většim modrým drakům. Projít do Mazthorilu nepozorovaně ale nebylo možné.
    I když Thanalos navrhoval poslat napřed Eliho, že budou draci s plným žaludkem milejší, nakonec si dračí stráž u vstupu do jeskyně žádala jako záruku nechat na místě Hawke a dítě. Bylo tedy jasné, že pokud se uvnitř či při jednání s Haleh dopustí chyby, podepsali oběma rozsudek smrti.



    Haleh, kterou nalezli meditovat na samém vrcholu hory nad jeskyněmi Mazthoril, pro ně při jejich příchodu měla jen pohrdání a Eliendira oslovila jménem, které dosud nikdo z nich neslyšedl: Lykourgos. Označila ho za vyvrhele a nechápala jeho drzost vracet se zpět v tak nízké formě. Eliendir, který tušil, že se za jejím hněvem skrývá cosi víc, než tajená nenávist, jí pokorně nabídl svou pomoc i rozhodnutí o něm, zatímco Thanalos na okamžik zaváhal, zda mága na místě nezabít. Flairica si jen spokojeně potvrdila svou dávnou doměnku o Eliendirovi, takže celou situaci sledovala mlčky a pobaveně.
    Jenže i na Thanala došlo - dračice v podobě vznešené elfky poznala kopí, které nesl. Podle jejích slov jej vytvořil kdysi modrý drak Azragos a vlil do něj celou svou nenávist k černé letce. Přesně ten drak, jehož mladý elf pronásledoval téměř celý svůj život kvůli pomstě za smrt své matky.
    A aby situace nebyla úplně snadná, Haleh jim odmítla prozradit o Alexiel Coldheart cokoli víc, než fakt, že ji před měsícem či dvěma viděla a splnila jí dvě přání.
    Tedy, pokud jí nepomohou získat zpět, co jí bylo uloupeno.

    Podle jejích slov noční elfové kryli lidského mága (což samo o sobě bylo hodně zvláštní), který unáší její mláďata a vejce. Nepřála si smrt jeho ani Strážkyň, chtěla zpět své děti.
    Teprve poté jim byla ochotna říci cokoli o záležitostech, které s ní řešila Alexiel.
    Neměli na vybranou, jak se zdálo... navíc osud plačící matky nebyl lhostejný ani Flairice Amberdusk.
    Sestoupili tedy zpět magickou runou do Mazthoril a aniž by cokoli vysvětlili Hawke, popadli ji, dítě i jízdní zvířata a vrátili se do Everlook.
    Jak najít jednoho lidského mága v zamrzlé krajině, když ho ke všemu skrývají největší mistři maskování v celém Azerothu?









    Věděl, že jeho doprovod pochybuje o jeho zdravém rozumu. A zároveň cítil, jak se někteří z nemrtvých z jeho družiny celí třesou a nemohou dočkat, až konečně zeslábne natolik, že se neudrží na nohou ani v sedle svého kostlivého oře. Rozsápou jeho kosti, vezmou si jeho zbroj a sekeru a zaujmou jeho místo.
    Měli mentalitu supů a kdo by jim to také zazlíval... dokázali se požírat navzájem.

    Jenže když šel zeppelin na přistání u věže v Durotaru, poprvé po dlouhé době se cítil lépe. Natolik, že nejtroufalejšího z nich mrštil přes palubu, ještě než přistáli...
    Zbytek nemrtvé smečky to pochopil, jako že se alfa vrátil a zacouvali před ním.
    Rachotilo to, jak ho následovali z věže dolů, chrastily kosti a chřestily zbroje.

    Pár orků se při pohledu na nemrtvé vystupující ze vzducholodi neudrželo a odplivlo si. Spojenec je spojenec, ale tyhle zrůdy jim moc připomínaly dobu, na kterou se mnohý snažil zapomenout.

    Prohlížel si vyprahlou rudou krajinu a přemýšlel o tom, že je tu poprvé. Nikdy nebyl důvod do téhle proklaté země primitivů zamířit.
    Konečně se cítil dost silný, aby po dlouhé době připnul celou zbroj, zvedl sekeru a unesl helmu. Vzal ji od sedla nemrtvého koně a obrátil ji, aby ji nasadil... vtom ze saronitové temnoty přílby pomalu vypadla zmačkaná květina, pozůstatek věnečku, co se mu tehdy na její rohy pokusila nasadit malá Therisiel, když ji v Elrendar viděl poprvé.

    Čekal by, že zhýčkané elfí dítě při pohledu na jeho nemrtvou tvář vykřikne a poběží se schovat. Ale ne ona.
    A teď ji má ten samý bastard, co má Araniona.
    Najde je a zachrání.
    Nebo si užije pomstu, až toho šmejda rozseká na kusy.

    Ví ten hajzl o kletbě Silversunů, souzené těm dvěma? Ví, že když je bude držet pohromadě, jedno z dětí zemře, než dospějí?
    Mohlo mu to být jedno, měl plnou víru v to, že jestli z těch dvou někdo přežije, bude to chlapec.
    Měl přeci jeho školu.

    A přeci se sklonil a zvedl napůl zvadlý kvítek kovovou rukavicí. Ukryl jej za zbroj, než nasadil helmu a dutým hlasem zavelel k cestě na jih.
    Jeskyně Času.
    Uvidíme.





    Eventu se účastnili: Hawke/Shalasyr, Thanalos, Flairica, Lykourgos
    Scénář, spawny, provedení: Eynor Astrae
    Screeny: Thanalos
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Houbyt, aneb cesta tam a zase zpátky....

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Nov 10, 2015 9:50 pm



    "Takže jsi byla u svého hrobu?" hlas za jejími zády zněl utajeným cynismem.
    Kývla by, ale čerstvě zašitá rána kolem celého krku byla ještě slabá, jak se jeho "léčivá" magie teprve usazovala a sílila.
    "Našla jsi něco zajímavého?" zněla další otázka a ona zvedla před oči levou rukavici, na které se leskly dva prsteny z bílého kovu, jejichž kameny sem tam zazářily magickým světlem.
    "Ano."

    Kdo byli ti dva, jejichž jména byla vyryta uvnitř?
    Thanalos. Elerien.
    Tušila, že i kdyby se zeptala, ten škodolibý černokněžník by jí nedal odpověď.
    "Vidíš, kde bys byla, kdybych tě nenalezl a nevzal pod svá křídla? Vidíš, co mi dlužíš?" sykl za ní.
    "Vidím, že stále nevím, kdo jsem, a jak se mnou souvisí vše kolem," pomalu spustila ruku dolů.
    "Vykonej poslední službu, kterou žádám, a vrátím ti krom existence i vzpomínky," jeho hlas zazněl téměř svůdně.
    Málem se otočila, ale rozpomněla se, že rána bude ještě chvíli slabá.
    Hlavu vám nevrátili na místo každý den. Nebo tak nějak se to říkalo.
    "Neohlížej se," zasyčel nenávistně a ona zůstala dál strnule stát a hleděla před sebe.
    Jaké monstrum musel být, že myslel, že by nemrtvou elfku vyděsil pohled na něj?

    "Zjistil jsem, že jeden z těch šarlatových zlodějů přeci jen zůstal naživu... ukrývá se někde kolem katedrály na jejich ostrově. Dojdeš tam a přineseš mi úlomky runové zbraně, kterou ty krysy ukradly."
    "To je vše, co mám vědět?"
    "Ne. Patrně nebudeš sama, kdo se za nimi po tom roce ještě stále požene. Nech si pomoci, ale neděl se s nimi. Kdyby ti překáželi, chytře se jich zbav. Kdyby měli všivé otázky, zapamatuj si, že jsi z Acheru, od Ebenové čepele."
    "Co je to Ebenová čepel?" zaváhala, zatímco si dopínala křížem přes záda dva meče a vytahovala vysoký kožený límec až k bradě.
    Zajistila ho řemenem s přezkou a opět se málem-
    "Neohlížej se!" jeho hlas jí zmrazil to, co vídala ve svých ranách místo krve.

    "Co je Ebenová čepel ti může být jedno a jim také. A teď jdi a dones mi Mrazivé úlomky."
    Beze slova vykročila z klenuté síně s morbidní výzdobou, pryč kolem nádob krve a slizu... ven a vzhůru na chladné světlo severského dne.








    Průběh eventu:




    Wyverny měkce dosedly na severovýchodní část ostrova, na kterém se tyčila katedrála. Po bližším pohledu bylo jasné, že zde proběhl nemilosrdný masakr. Kolem tlely zbytky těl a sem tam bylo možno spatřit obraz nepokojné duše člověka, násilím vytrženého ze světa živých.
    "Porozhlídneme se tady", rozhodla Ygraine a pustila wyvernu na volno. "Hlaste vše neobvyklé."

    Prošli přístavem směrem ke katedrále, ale nespatřili nic, co by porušovalo obraz absolutní zkázy.
    "Ti se tady museli vyřádit", broukla při pohledu na hlavní nádvoří Yg. "Jdeme dovnitř. Dávejte pozor, možná tam něco bude."
    Postupovala spolu s Lithianou do hlavní chrámové lodi, za ní Greshi připravený pálit, a Avianna s nataženým lukem.
    Uvnitř katedrály je čekalo překvapení. Zaručeně nemrtvá elfka, která, jak se později ukázalo, pátrala na rozkaz z Acheru přesně po tom samém, co oni. Nadto byla povědomého obličeje.
    Nebylo pochyb. Jednalo se o Elerien, kterou si měl v jiném čase a na jiném místě vzít kapitán Thanalos. Nakonec vše přežil bez ztráty kytičky a s odseknutým copem.
    Po chvíli hovoru bylo jasné, že elfka to nemá v lebce tak docela v pořádku. Kdo by taky měl, kdyby mu usekli a po nějaké době znovu přišili hlavu. Všichni se pustili do horečného prohledávání katedrály, zvlášť Greshi se zde vyznamenával.




    Jenže nenašli nic až na Lithianu, která se zájmem četla v modlitební knize. Tedy alespoň si to myslela.
    Omylem spustila staré zaklínadlo, které mělo chránit chrám a všechny uvnitř přivoláním strážce svetla.
    Nato se v chrámu zjevilo něco velkého, agresivního a oplechovaného jak trpasličí tank. Protivník sice řval cosi o očistě Světlem, ale užitá magie čistotou připomínala leda tak goblinské ponožky po souvislém půlročním používání.
    Hned první rána, před kterou měli všichni co uskakovat, nadělala z Ygraininých bot cedník. Štítonoška se i přesto pohnula kupředu, aby dala těm za sebou čas něco vymyslet, případně tomu plechovému čumáku poupravila fasádu.
    Greshi se schovával za nemrtvu elfku brblal něco o využití mokré magie a Avianna se snažila trefit do nekrytých míst na těle ozbrojence, kterých bylo pořídku. Ve chvíli, kdy Ygraine přišla o štít i zbraň, frnkla jí kolem ucha na kost zmražená masivní modlitební kniha a křísla jejího soupeře do helmy. Lithiana uváděla v praxi rčení, že pero je mocnější, než meč.
    Než se kdo nadál, obdobnou cestu absolvoval náboženský slovník, následovaný publikací "Jak povzbudit své ovečky". V odpověď na nevybíravý přísun vědomostí hodil ozbrojenec opačným směrem Ygrainu, která si s křápnutím plechů ustlala za schody. Vyhrabala se odtamtud až za hodnou chvíli s hudrováním, že "to v pevnosti asi neměla přehánět".
    Mezitím se na hlavu Šarlatového fanatika snesly hromy a blesky, načež Greshi smutně oznámil, že ta zbroj je pravděpodobně nevodivá.
    Ruku (i nohu) k dílu úspěšně přidala i nemrtvá elfka, za kterou se goblin schovával, a než vzduchem zasvištěla sedmá kniha, bylo hotovo. Protivník byl poražen a změnil se v prach.




    V katedrále tedy ukryté  nic nebylo. Nemrtvá se po několika dalších větách přidala ke skupince, už proto, že v pěti se to lépe táhne - a pokud naleznou nějaké úlomky, prostě se o ně podělí.
    Padla věta, že na ostrově je ještě jeskyně, poslední možné místo, kde by mohly být ukryty kousky Frostmourne.
    Po nalezení vchodu všichni vpadli dovnitř jako velká voda. Aby ne, když na ně ze tmy hladově pomrkávala světýlka několika ghůlů. Čím dále šli, tím více ghůlů přibývalo.
    "Tam je jich nějak dost", ukázala Lithiana kus dopředu. "Oni tam snad něco žerou," zamžourala do tmy Ygraine, táhnoucí se jeskyní jako poslední. "Nebo něco hlídají", naznačila nemrtvá.
    Nebylo to tak ani tak.
    Na zemi byly totiž nakresleny zeleně zářící runy, přes které se polézavá havěť snažila marně dostat. Bylo údělem okamžiku nadělat z té hromady prožraného masa čalamádu.
    Jenže co s runami? Obě nemrtvé se na ně tvářily nevraživě a neodvažovaly se do jejich blízkosti byť jen  šlápnout. Ygraine do jedné z run rýpla posvěcenou zbraní, ale to si dala. Proletěla se. Za tu chvíli už podruhé. Greshi se přes runy odmítal nechat přehodit, takže nastoupila hrubá síla. Lithiana se na moment zamyslela a v další chvíli začala podlaha namrzat. Runy se vlivem ledu trhaly a pozvolna pohasínaly. Nyní již nepředstavovaly žádné nebezpečí a bylo možné projít. Cesta dál byla volná.




    Z horních chodeb jeskyně bylo slyšet bublání a poměrně podezřelé zvuky. Také zápach pomalu narůstal. Všichni čekali něco odpudivého, minimálně obřího hnusa, nebo liche, ale těžce se spletli.
    Narazili na oškubaného a zarostlého člověka v potrhané kytlici s odznaky Šarlatů. Házel do bublajícího kotlíku kousky jeskynních hub a zřejmě si vařil polévku. Těžko říci, jak dlouho v podzemí pobýval, ale podle vzhledu a ustrašených očí, kterými těkal po elfech, tam byl měsíce.
    Nebylo divu, že se bál o život.

    Podle toho, co řekl, byl jediným přeživším z jednotky, která ukradla zbytky Arthasovy zbraně.
    Po tom, co dostal od Yg několik loků kořalky a od Avianny pár facek (protože ženu jakéhokoliv druhu neviděl stejně dlouho, jako pořádné jídlo), sdělil, jak to všechno bylo a kde úlomky najisto jsou.
    Když on a jeho lidé ukradli pozůstatky zbraně Argentu a mířili s nimi na ostrov trasou, kteru by je nikdo nečekal, byli napadeni a vše skončilo v bezedné jámě pod Arthasovou pevností. On sám se prý zachránil jen náhodou a utekl sem.
    Bohužel ostrov za nějaký čas čelil útoku ze všech stran a on se musel ukrýt dole v jeskyních, kde ho před ghůly a duchy chránily magické runy. Byl tak napůl šílený a živořil tam více, než rok.
    Skutečnost, že mu elfové, ani goblin neublíží, jej uvedla do stavu euforie. A když se dozvěděl, že je cesta ven volná a může jít jako svobodný člověk, nechal kotel kotlem a nebývalou rychlostí vyběhl z jeskyně - elfská výprava za ním, ale jediné, co ještě zahlédli, byla rychle se vzdalující loďka. Poslední svědek celé události byl pryč.





    "Co teď?" optal se někdo ze skupinky.
    "Asi se vrátíme," odpověděl jiný hlas.
    "Pokud ten člověk nelhal, ty kousky meče budou ještě na místě," broukla zachmuřeně Ygraine a poodešla, aby přivolala vywernu.
    Ostatní se mezitím dohadovali, co že v označené jámě může strašit.
    "Nic pěkného. Už jen dostat se poblíž není med," vysvětlila Lithiana. "Kolem je to zamořené nemrtvými a zkoušet to tam nepřipadá v úvahu. Navíc tam dole nepůjde dýchat, pokud tam leží to, co odhaduju."




    K debatujícím se přiblížila Ygraine s uzdou v ruce a vyslechla názory, které se klonily k návratu do Elrendaru, případně Dalaranu, zvážení celé věci, případně zajištění výpomoci od někoho z mágů.
    "Nezbývá čas na experimenty nebo hledání míst, kde jsou ukryté jiné úlomky", poznamenala stroze a vyšvihla se do sedla. "Než bychom objevili další důkazy a svědky, může být pozdě."
    Tentokrát s návrhem k průzkumu nesouhlasila ani Lithiana, a to už bylo co říct. Těžko se dalo hádat, co za hrůzy tam pod zemí musí být, aby to od návštěvy odradilo i rytíře smrti.
    "Určitě je i jiná možnost", zachrčela z pod helmy. "Jiné řešení."
    "Nemůžu do toho nikoho nutit, a taky nebudu", opáčila Ygraine a pobídla polétavého kocoura. "Ale splním, co jsem slíbila."
    Wyverna mávla křídly, vznesla se do vzduchu, opsala po nebi půlkruh a zamířila k pevnině.
    "Jestli tam zařvu, můžou mně kapitáni klidně degradovat!" ozval se ještě hlas z výšky a pak bylo ticho.
    První se vzpamatovala Lithiana. Přivolala gryfa a s mumláním, že tu tvrdohlavou ženskou roztrhne jako hada, zmizela stejným směrem.

    Dohnala Yg až u cíle. Spatřila ji, jak obhlíží terén. Okamžitě přitáhla gryfu uzdu a donutila jej přistát poblíž.
    "Co to vyvádíš, zbláznila ses?" vybafla na elfku v kapuci, nahlížející na brány do pevnosti. "Nemůžeš tam."
    Ygraine se pootočila a pousmála se. "Nemůžu, ale musím. Slíbila jsem to, a sliby plním."
    Lithiana seskočila z gryfa a zakoulela očima... tihle živí a jejich pohnutky. Od absence pudu sebezáchovy je tady přeci ona a ne Yg.
    "Když tam vlezeš, nedostaneš se ven," odrazovala ji od nebezpečného kousku. "Vletím tam na vywerně, lapnu pár zlomků kovu a vypadnu odtamtud," vysvětlovala Ygraine. "Stejně tak jako bych tam vletěla v případě, že bys takovou pomoc potřebovala ty."
    Lithiana zašermovala rukama, tohle byl silný argument. Na to, aby donutila svoji "skorosestru" upustit od zaručeně sebevražedého náletu, musela najít nějaký silnější.
    "Tohle bych po tobě nechtěla ani na smrtelné posteli!" Lith pustila diplomacii k vodě a zkusila popojít kousek dopředu. "Je to šílenost!" "Myslíš, že bych se tě v takovém případě ptala na to, zda do toho mohu jít?" promluvila Yg až neobvyle otevřeně.
    "Jeho jsem se taky nevyptávala."
    Nemrtvá odfrkla, prohrála další výměnu ve slovním pingpongu.
    "Nechci se dívat na to, jak tam dole zůstaneš bez pomoci", zkusila to Lith trochu jinak. "Pokud jsou tam mrtví - a jako že jsou, normální vzduch tam nebude. Zadusíš se."
    "Proč tam asi jdu? Nesnesu pohled na to, jak...," Ygraině na moment odumřel hlas a chvíli trvalo, než opět nabyla klidu.
    "Prostě nemůžu zůstat sedět na zadku s rukama v klíně, a čekat, že se to samo vyřeší. Nevzdám to jen tak."
    "Co ostatní?" zahrála Lithiana na strunu vojenské povinnosti.
    "Odveď je nazpět domů, Lith", požádala Yg. "Nikomu z nich nedám rozkaz, aby do toho šel se mnou. V Morových Zemích mají zač se prát."
    "Sakra, a ty snad nemáš?" rozhorlila se nemrtvá. "Je tvoje povinnost je dovést do Elrendaru, tak ji nepředávej mně."
    "Pokud tam nepůjdu," kývla Ygraine přes ochoz někam dolů do hloubky. "Nebudu mít brzy proč bojovat."
    Lithiana na chvíli zmlkla a skoro by se dalo zaslechnout, jak namáhá hlavu, aby tuhle slovní bitvu dovedla ke zdárnému konci. Z jednoho pohledu věděla, proč ta živá nasazuje krk, z pohledu rozumu ovšem... no jasně! Zazubila se pod helmou. Přišla na způsob, jak ji přesvědčit.
    "Yg, ty pěkně slezeš z té vywerny, abych nemusela udělat to, co jsme si dohodly při tom výletu do jiné reality. Uvědom si, že teď tvoje jednání nevede hlava!"
    Co vypadalo jako nemožné, stalo se. Ygraine se opřela o meč a sklouzla ze sedla.
    "Nechci, aby umřel... i když už to tak je. Lith, pochop to, že..."  
    "Já vim, Yg, a teď jdi pěkně daleko od toho okraje," korigovala situaci nemrtvá. "Pojď sem, něco vymyslíme."





    Eventu se účastnili: Greshi, Avianna, Elerien, Lithiana, Ygraine
    Scénář, spawny, provedení: Caelir
    Záznam průběhu eventu: Ygraine
    Úvodní text: Eynor
    Screeny: Avelion


    Galerie:





























    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Lhář, lhář...

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Nov 12, 2015 11:20 pm



    "Vážně ji musíme brát s sebou? Jen nás zdržuje. Pořád jen spí a je slabá, navíc tady jí sotva někdo pomůže," Theri se mračila uprostřed prázdného sin'doreiského tábora nedaleko prastarých elfích ruin.
    Čas i místní neustále deštivé počasí jako by byly milostivé k opuštěným zásobám, zbraním i stanům, které tu před pár měsíci nechala expedice z mágů z města, když jim došly fondy na výzkum.
    Najedli se, našli zbraně i manové krystaly a nějaké knihy. Po chvilce společného úsilí se jim podařilo ohnivými kouzly zapálit navlhlé dřevo v ohništi, takže byla konečně možnost se ohřát a usušit.
    Prohledával zbytek tábora, zatímco Alexiel dál v bezvědomí ležela v jednom ze stanů, ze kterého právě Theri vyšla. Ke všemu téměř neustále mrholilo a mezi stromy se ozývaly hladové šelmy.
    Povzdechl si při pohledu na malou, stáhl z hlavy modrou kápi a odhalil tak krátké plavé vlasy a zeleně zářící oči. Sklonil se k holčičce a zastavil ji. Theri bleskově schovala vše, co nesla, za záda.

    "Co to máš?"
    "Její věci. Už je nebude potřebovat," prohlásila neochotně malá, ale nakonec mu vydala Alexielinu dýku a pár jejích šperků. Upřímně se vyděsil, když ty věci od ní bral.
    "Therisiel, chováš se jako goblin nebo nějaký lidský zloděj! Jen mi potvrzuješ, že nechat tě v té pevnosti bylo to nejhorší rozhodnutí, co kdy Isiel stačila učinit. Krom toho, že v téhle pokřivené realitě cestovala do Northrendu..."
    "Ogatix je hodný strýček a naučil mne trans-mamutaci a bouchat plechovky! Povolil mi čarovat víc, než kdy dovolila teta Hira nebo Eli!"
    "Belore, Hiru mi zkus chvíli nepřipomínat... a netuším, jestli je Eli další goblin, ale vlastně mne to ani nezajímá. Jsi elf z rodiny dalaranských mágů, ne pokusný králík. Naučím tě víc, ano? Odteď tě budu učit já sám," řekl, jako by na to malá měla být pyšná. Prohlédl si Alexieliny věci a povzdechl si.
    Malá se zamyslela, pak spojila ruce a propletla prsty za zády, zhoupla se na patách a kývla.




    "Ten tvůj portál byl úža, ano. Takový jsem ještě neviděla, musel tě stát spoustu síly. Co tedy s ní? Vážně by jí bylo líp v pevnosti, mají tam lazaret... a vanu," s nakrčeným nosíkem se rozhlédla po vlhkém pralese kolem nich.
    "Pomohu jí sám, Theri. Navíc ona tu prý někde nedaleko bydlí, uvidíš, jakou radost bude mít, až se probere," namítl a holčička našpulila rty.
    "Můžu se koukat?"
    Odkašlal si a rozhlédl se.
    "Víš co, dojdi mi najít fialovou květinu s oranžovými trny, budu ji k tomu potřebovat. A nechoď daleko mezi stromy."
    Malá na něj upřela pohled naznačující, co si o této jeho taktice jak se jí zbavit, myslí.
    "Pokud tu takové rostou, chápu," gestem ruky vyčarovala dva manové mufiny, jeden mu podala, do druhého se zakousla, a pak i v bílých botičkách s mašličkami vykročila do mokrého pralesního podrostu za mumlání slova: "jaffně, fialová kytka s oranžovými trny."

    Chvíli se díval do své ruky na mufin, pak jej snědl.
    Chutnal fakt skvěle a teprve tehdy mu došlo, kolik sil ho ta komplikovaná teleportace více osob po všech čertech a ďáblech stála.
    Talbuk, vyžírající v nedaleké polní kuchyni trvanlivý elfí chléb ze sin'doreiských zásob, se nechápavě zadíval za děckem, pak na mladého elfa, jako by zvažoval, jestli to oba myslí vážně. Zamečel a po chvíli prcka následoval.

    Elf si povzdechl, vstoupil do stanu, odložil zabavené Alexieliny věci na stolek vedle postele a vklouzl si rukama do vlasů. Chvilku přemýšlel, než se sklonil, aby zrušil kouzlo na na spánku ležící elfky.
    Viděl, jak se zachvěla a začala probírat a prostě neodolal, sklonil se, aby...

    Látka na vchodu stanu doslova vybuchla ven, jak ho výboj arkány odhodil na pár kroků zpět a vyrazil mu dech. Dopadl na zadek do mokré trávy a v obraně před sebe zvedl obě prázdné ruce.
    "To jsem jen já!" snažil se rozdýchat magický výboj, zatímco ve vstupu do stanu se objevila bledá a nahrbená postava s rozcuchanými stříbrnými vlasy a oběma rukama vztaženýma v gestu další útočné inkantace.
    "Co to má znamenat?" Alexiel hovořila sametově jemným a klidným hlasem, ze kterého o to více mrazilo. "Dvojitý únos? Zešílel jsi?"

    Malá Therisiel seděla na kořeni prvního stromu za táborem a pobaveně sledovala scénu u stanu, zatímco drobnou transmutací postupně barvila pralesní růži na fialovo.
    "Hm. Uzdravil ji rychle," zhodnotila to, pak se usmála na talbuka, který jí očichával mašli na hlavě, "asi v něm fakt něco bude. Jestli to přežije, mohl by mne doopravdy učit. Takže už chybí jen bráška a naši," rozzářila se jako sluníčko a podala talbukovi fialovou květinu jako pamlsek, zatímco od elfího tábora se dál blýskala arkána.





    Průběh eventu:




    Po noclehu v Everlook bylo jasné pár věcí, například to, že když dáte Flairice knihu, nespí a celou noc si při svíčce čte.
    Také to, že i když malý byl díky ohnivé auře od Flairicy v pořádku i po cestování závějemi, jeho matky se to netýkalo, a proto ten den ochraptělá Hawke zůstala v posteli.
    A nakonec i to, že pravda o Eliho původu z něj pro kapitána Dawnspear udělala nepřítele na život a na smrt. Se sebeovládáním a špičkováním ovšem měli problém oba dva, jak se zdálo.
    Hawke nakonec na Thanalovu mapu zakreslila místo, na které se podle goblinů prý pravidelně vydával nějaký trpaslík se zásobami, a kde pozorovali stopy magické aktivity, neodpovídající druhu magie, který byl legální u nočních elfů.




    Vskutku našli dřevěnou boudu, u které jedna ze Strážkyň připravovala ulovené maso na ohni pro lidského muže.
    Zkusili cestu diplomatického "vyptávání se" a mágova sebejistota začala postupně klesat... jak pochopili, nočním elfům se nelíbí přítomnost modrých draků tak blízko jejich posvátného místa, Hyjalu, i vzhledem k tomu, co se stalo s nedávno padlým vůdcem modré letky, Malygem.
    Umbranse, jak se člověk představil, prý elfům nabídl nenásilný způsob, jak draky přestěhovat - prostě pravidelně uloví jejich mladé, posbírá vejce a přes "svého šéfa" je dopraví do jejich pravé domoviny v Coldaře v Northrendu.
    Samotná historka se jim moc nezdála, navíc v boudě v kleci byla právě ukryta čtyři modrá písklata. Když ale naznačili použití síly, ze stínů okolních stromů okamžitě vystoupila skupina kaldoreiských Strážkyň a nechala si je na mušce.



    Umbranse pochopil, že se otravné skupiny nezbaví bez vyvolání konfliktu jinak, než že jim vyhoví.
    Na důkaz své dobré vůle před nočními elfkami jim sdělil, že jeho společník se má pro další várku mláďat dostavit právě dnes, a pokud si tedy přejí, mohou je s ním doprovodit do Coldarry a ujistit se, že jsou tam dráčata v pořádku a mají se skvěle. Dokonce jim svěřil čtyři písklata k eskortě, a pak s nimi již nechtěl nic mít, nehledě na Eliendirovu snahu dostat se mu pod sukně.
    Pravdou je, že po jeho kousku se noční elfky začaly více zajímat o obsah Umbranseho laboratoře a kapes.




    Doprovázeni čtyřmi písklaty tedy nedaleko boudy narazili na trpaslíka v učednické róbě a s vakem na zádech.
    Ujistil je, že je žákem samotného Umbranse a že u něj má pernou službu - pravidelně mu musí z Dalaranu vozit reagenty a krystaly a zpět vozí na pokusy nějaký popel a dračí kosti.
    Bylo to jasné - z unesených mláďat tedy žila pouze ona čtyři, která s sebou vedli.
    Se zbylými patrně prolhaný mág Umbranse naložil po svém, aniž by si toho noční elfky všimly.
    Trpasličí učedník, kterému namluvili, že mistr Umbranse si vzal na pár týdnů dovolenou, se nadšeně vydal zpět do Everlook na pivo... a oni za Haleh, s informacemi, které měli... a s pouhými čtyřmi modrými písklaty.




    Matriarcha modrých některé z nich nepotěšila - při bližším pohledu na Thanalovo kopí mu řekla, že se spletla a věc, kterou nosí, je jen zdařilou kopií originálu, načež se elf otočil na patě, kopí odhodil a opustil Mazthoril, následován Hawke.
    Ostatní se pak dozvěděli, že Alexiel zde byla zhruba před dvěma úplňky a výměnou za předmět, který chtěla Haleh, dostala její požehnání pro esenci nejčistší arkány zakletou v krystalu, kterou s sebou nesla.
    Také se prý ptala po úkrytu jistého Urozeného mága jménem Heliandros, o kterém Haleh věděla, že se naposledy vyskytoval kdesi v hlubinách Ban'Thallow.
    To znamenalo tedy projít kolem Starfall tak, aby je nespatřily Strážkyně a Aliance.
    S díky opustili Haleh i její navrácené děti a vydali se na další cestu, kapitán čím dál nemluvnější, Hawke čím dál nastydlejší.






    Hluboko v doupatech pod mohylami nočních elfů pak doopravdy narazili na místo, které připomínalo laboratoř černokněžníka.
    Sám Heliandros je přivítal velice nevlídně až paranoidně, ale než se na sebe s Eliendirem stačili vrhnout, odkudsi z přítmí vyskočil vrah drobné postavy, který elfa odpravil jedinou ranou dýky a nepromluvil na ně ani slovo, i přes jejich snahu ho zadržet či zasáhnout střelami z kuše.
    Vrah stačil Urozenému uříznout hlavu a ztratit se v bludišti chodeb, přestože za ním Thanalos vyběhl.
    Kapitán se později vrátil jen s plakátkem, na kterém byla za Heliandrovu hlavu vypsána odměna jménem Everlooku a Crossroads.






    Zůstali tedy bez odpovědí na téma, oč se to zde Alexiel snažila, a proč Heliandra vyhledala.
    Ještě tu ale byla jeho laboratoř a stěny jeskyně popsané zaschlou krví, hlásající slova nenávisti právě k té, kterou se snažili najít.




    Při průzkumu knihovny v laboratoři a podivné sochy pak Eliendir spustil past, ze které ho dostal až rychlý zásah Flairicy a dobře mířená rána do hlavy od Hawke - aktivoval to, co měli za sochu, ale ukázalo se to být obsidiánovou bytostí schopnou vysávat manu.

    Flairica likvidovala zbytek magické pasti, zatímco se ostatní snažili Eliho probrat.
    Někdy tou dobou z hlubin zaslechli chřestění řetězů a škrábání kovu o kov, ze kterého tuhla krev v žilách...








    Eventu se účastnili: Lykourgos, Thanalos, Flairica, Hawke, Eyra
    Scénář, spawny, provedení: Eynor Astrae
    Screeny: Thanalos


    Naposledy upravil Eynor dne Sat Nov 14, 2015 11:31 pm, celkově upraveno 1 krát
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Jáma a chapadlo?

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sat Nov 14, 2015 5:54 pm



    Wyverna sletěla k patě Arthasovy pevnosti následována  kostěným gryfem. Na obou seděly jezdkyně ve tmavých zbrojích a s odznaky Acheru na kytlicích.
    "Uvidíme, jaké to tady bude", houkla ta první a namířila do středu haly přes hlavy několika bojujících vojáků, kteří nepatřili k jejich skupině.
    Nemrtví se stahovali k nim a průlet byl bezproblémový. Obě zvířata usedla na okraji jámy. V temnotě dole se povaloval nazelenalý opar.
    Říkalo se, že je bezedná a nedá se tam dýchat. Vlastně se o ní říkalo moc, ale nikdo to prozatím neověřil, neboť každý, kdo se o něco podobného pokusil, nalezl v té prožluklé díře smrt. Zašuměla křídla a za elfské jezdkyně dosedly další dvě wyverny.
    "No konečně", oddechla elfka s lukem přes rameno. Z poza zad jí vykoukl goblin.
    "Vážně tam chcete lézt?"
    Ygraine podrcla kapuci z čela a kývla. "Vyčkejte zde. Pokud se nevrátím, odletíte do Dalaranu a odtamtud do Elrendaru, to je rozkaz."
    "Letím tam s vámi", přidal se Taharis. "Už jsem si odžil a odbojoval své."
    "Jste oba blázni!" sepsula je Avianna, zatímco nemrtvá elfka se pokoušela něco namítat.  
    "Lith, ty víš, proč tam jdu", podívala se na ni Yg a potřepala wyvernu po hřbetě. "Proč tam musím jít."
    Nemrtví kolem se začínali hemžit čím dál více a bojovníci u dveří postupně opouštěli prostor.
    "Dávejte pozor, za pět minut výbuch!!!" řval někdo z nich. Elfové na okraji sebou trhli. Ygraine kvapně překontrolovala úchyty sedla a uchopila uzdu. wyverna se pohnula na samý okraj.
    "Jsi cvok, nebo ses do toho nemrtvého zbláznila?!" pokoušela se Avianna zastavit sebevražedný nálet.
    "Bingo", konstatovala oslovená suše, ovšem bez upřesnění, nadechla se a následována bojovníkem v modré zbroji navedla polétavce přes okraj propasti.
    "Ne!" zavyla Lithiana a natáhla ruce, jako by chtěla zadržet wyverny vůlí, ale Ygraine s Taharisem byli pryč.





    Průběh eventu:




    Ti nahoře stáli jako zkamenělí. Obě vywerny zmizely v kotoučích jedovatě zelené mlhy a z hlubin nebylo slyšet ani hlásku.
    Ygraine a Taharisovi už podle mínění všech kolem nebylo pomoci.
    Zbytek skupiny se tedy pokusil o probití ven, jenže nemrtvých rychle přibývalo a čas utíkal.
    Yg mezitím hnala vywernu střemhlav dolů. Skoro nebylo vidět kolem a zadržený dech se krátil. Zárodek strachu v její hlavě pomalu rostl a stával se téměř hmatatelným. Přežije, nebo se udusí? Rozbije se o dno? A co vůbec čeká tam dole? Ghůlové? Neznámé Arthasovy výtvory? Mimoděk stiskla koleny létajícího kocoura až mňoukl. Odněkud shora v odpověď zavrčela Taharisova wyverna.
    "Tak se seber, srabe," řekla sama sobě v duchu. "Taharis ještě žije a dole bude perníková chaloupka." Ne že by ji to uklidnilo. Perník neměla nikdy moc ráda, ale její myšlenky se aspoň ubíraly jiným směrem. Až se vrátí do pevnosti, vyčistí si zbroj a otevře si víno... ale ještě před tím zajde za Vaelem, aby se zlomkem Arthasova meče napravila to, co je špatně.
    Bude mu lépe, aspoň jako ty dva dny, jak říkal...
    ...náhle všechno zapadalo do sebe. Jak mohla být sakra tak blbá?!
    Cítil se dobře ve dny, kdy byl únosce dětí poblíž, ač by to mělo být naopak! On a únosce museli být nějak propojeni... jako jeden.
    Ve zlomku vteřiny jí došla neuvěřitelná pravda.
    Oni jsou jeden!
    Stejně náhle, jako světlo v mysli, blesklo jí i něco jasného do očí, až si je musela zakrýt. Wyverna zmatečně zaplácala křídly a shodila jezdkyni ze hřbetu. Ozval se výkřik, hlasité žbluňknutí a pak ticho.
    Taharis zkusil zvíře zastavit, ale dopadl podobně. Pleskl sebou do vody jak žába a Wyverna byla v trapu.

    Oba elfové se hrabali z nehlubokého jezírka a divili se, kde že to jsou. Jeskyně ve skále a ledu byla až neobvykle světlá a prostorná, přitom ďas sám ví, jak daleko pod povrchem.
    "V pořádku?" promluvili téměř současně jeden na druhého a oboustranné kývnutí dotaz jen potvrdilo.
    "Jdeme", pokynula Ygraine a vykročila širokou chodbou vpřed.

    Pod pevností bylo tou dobou pěkně dusno. Nahrnula se tam snad všechna Pohroma, vypadalo to, že i všichni ti, kteří mají poločas rozpadu dávno za sebou. Uletět se již nedalo a během pár minut mělo vše explodovat.
    Nezbývalo, než se srdcem až v krku risknout to, do čeho šli Taharis s Ygrainou.
    Sotva dvě minuty po tom, co se Lithianin gryf a wyverna s Aviannou a Greshim propadli do tmy, ozval se ohlušující výbuch. Jáma se začala hroutit sama do sebe.
    Ti dva, co byli dole, mezitím zběžně prozkoumávali místo, kam se dostali - a zjistili u toho, že tu "novou zeměkouli", nebo co to bylo, neobjevili sami. Na temném oltáři ve vedlejší jeskyni stála právě ta nemrtvá elfka, kterou potkali v katedrále a varovala je, aby nechodili dál.
    Než se stačili divit, co tam dělá, z místa, kam ukázala, se začaly stahovat temné obrysy oblud bez tváře.
    "Sakra", utrousila Ygraine a stiskla štít pevněji v ruce.
    "Návštěva." Taharis se vyřítil vpřed, aby kreaturám načechral fasádu, ale zarazilo jej několik chapadel, která se probila z pod ledu.
    Oba se pustili do nelehkého boje a skoro ani nezaregistrovali trojí šplouchnutí od vedle. Z jezera se potácela Avianna i s Greshim, z Lithiany crčelo jak z vodníka, takže to ani nestačilo přimrzat.
    Došli k nemrtvé, která se za tu chvíli ani nepohnula, jen pozorovala jejich boj.
    "To budete jen stát a nepomůžete nám?" křikla Avianna.
    Elfka ve fialové zbroji se téměř nepohnula.
    "Dívám se, jak je to udolá. Varovala jsem je, aby to nechali na pokoji, že se to blíží, ale šli tomu vstříc."


    Hovor přerušil hluk, jako by se bořil strop. Všichni, dokonce i tvorové bez obličeje, se zarazili. Doprostřed jezera se sesypalo množství kamene a ledu z obložení jámy. Cesta zpět byla uzavřena.
    V nastalé skrumáži nemrtvá elfka odešla portálem a nově příchozí se vrhli na pomoc Taharisovi a Ygraině, aniž si více všímali věcí kolem. Když zahnali všudypřítomná chapadla nazpět pod led, přišli na řadu ti problémovější. S obludami bez tváře - služebníky starých bohů - již se setkali v minulosti, a nikdy nešlo o posezení u čaje.



    Postupně došlo k vyčištění prostoru od mrzkých přisluhovačů zla - až na jednoho. Byl větší, silnější a také o mnoho agresivnější, než zbytek. Jak se brzy zjistilo, boj neměl být žádná procházka růžovou zahradou. Kůže té obludy byla na nohou tuhá, a zaseknout do ní zbraň se jevilo jako téměř nemožné. Lithianě se několikrát podařilo zasáhnout ruce, ukončené chapadly. S větším či menším úspěchem i Taharisovi a Ygraině.  Avianna se chopila luku a ve chvíli, kdy se tvor zabýval chytáním Greshiho a Lith, jej zasypala šípy. Měla dobrou mušku. Stejně jako se stalo v předchozích bojích, střely mířené do očí neminuly cíl.
    Bylo by to vše hezké, leč smrtelně poraněný tvor ze sebe vydal zvuk, nikoliv nepodobný křiku smrtonošky. Živí se v bolestech sesuli na kolena, začaly jim silně krvácet nosy i uši, a trvalo pěkných pár minut, než se vzpamatovali. Taharis se povážlivě motal, ale přesto za pomoci nemrtvé zasadil ohavě ránu z milosti.
    Výsledek boje nebyl valný. Avianna ležela v mdlobách na ledu, Ygraine s obličejem zasekaným od své i cizí krve i připomínala zdechlinu, a samotný Taharis s tržnou ránou na hlavě taky nevypadal zrovna nejpřitažlivěji. Paradoxně nejlépe z toho vyvázli Lith s goblinem, po kterých se zuřící tvor sápal nejvíc.



    Než Greshi se štítonoškou zacvičili s Aviannou tak, aby byla schopna chodit, prozkoumal zbytek skupiny jeskyni co se týče možností ji opustit. Nalezli dávno zasypaný tunel, který vedl někam do hlubin.
    Žádná další možnost nebyla.
    Mohli jít jen vpřed a přitom doufat, že ještě někdy spatří denní světlo. Spatřili jej sice, ale až po náročném průchodu spletí zapomenutých štol vytvořených i obývaných Nerubiany a všudypřítomnou nemrtvou havětí.
    Když se dostali špinaví a zkrvavení ven, nikomu nebylo moc do řeči. Úlomky Arthasovy zbraně nenalezli i přes to, že se jeden jako druhý podívali do tváře svému strachu.



    Ygraine sklesle velela k návratu do Elrendaru. Poslední naděje na klidné vyřešení Vaelova problému byla v háji...
    "Takže bude nutné poslat ´druhého´ Vaela kam patří - a vysvětlit to tomu ´prvnímu´, ovšem, pokud to tak opravdu je," broukla si pro sebe Yg. "Sakra. Jak mu to jenom řeknu, aniž by si myslel, že jsem se nadobro zbláznila?"
    Nedokázala určit, co bude, neboť tato otázka měla naleznout řešení až později...v praxi.
    Když jednotka vylezla z portálu před branou pevnosti, připomínal každý jedinec bez výjimky ghůla. Jak vzhledem tak odérem. Střeva z tolika brouků prostě nemohla vonět po fialkách.
    "Rozchod," zavrčela Ygraine unaveně. "Dejte se do pucu. Za ten debakl se kapitánům zodpovím sama."



    Galerie:

    Galerie
























    Fotohvězda Greshi a jeho neodolatelný úsměv:














    Elfí paní z Elrendaru mu poradila lépe, než sama tušila. Čím více byl na jihu, tím silnější se cítil... cesta do Jeskyní Času se zdála požehnáním. Možná nakonec nebude draky ani potřebovat... tedy krom odpovědi na to, co se to s ním, u zamrzlých saronitových jam, děje.
    Sestoupil se svou nemrtvou družinou z plošiny taureního výtahu, který je snesl ze závratné výšky Pustin až sem dolů, do písečných průsmyků Tisíce Jehel. Cíl nebyl daleko a nyní, když nabral zpět téměř všechny své síly, nemuseli se dál bát potíží s nepřáteli. Zase se mohl zcela oddat bezmyšlenkovité zuřivosti, které jej posedla, kdykoli začal skutečný boj, a ukázat tak Opuštěným, proč přesně si ho Temná Paní tehdy vybrala mezi elitu.

    Kupecký alianční tábor byl na špatném místě ve špatnou dobu: stál v jejich cestě. Vael'thas to bral prostě jako další dar osudu. Ještě těm lidským zrádcům nezapomněl ponížení ve službách maršála Garithose a boj v kobkách pod Dalaranem, ještě ne.
    Co mohl, splatil dvojnásob. Někdy i desetinásobně.
    Krev cákala v šplíchancích kolem, lebky se tříštily a kosti praskaly.
    Ano, to byla hudba jeho duše, ta hudba ho uzdravila víc, než cokoli jiného až doposud.
    Narovnal se, když krvavá lázeň skončila, a po rohaté helmě i plátové zbroji mu pomalu kanula směs krve, mozků a vnitřností. Kolem ležela těla kupců, jejich rodin i najatých žoldnéřů, někteří byli doslova na cáry a jeho nemrtvá smečka už na nich začínala hodovat... on sám svůj hlad nasytil jinak. Konečně na okamžik necítil bolest v každé části těla i mysli, jak se jeho touha po zabíjení naplnila. Pomalu cítil, jak se vzrušení z boje odplavuje, když...

    Zaslechl pohyb, jak se za jedním ze stanů smýkla po písku noha sotva dospívajícího chlapce. Otočil helmu jeho směrem.
    Neviděl tam dítě, ale kořist, a ani ho nenapadla vzpomínka na Araniona, kterého chtěl původně najít.
    Viděl pohybující se cíl, který mu unikl, a to nemohl nechat být jen tak.

    Jako stroj na zabíjení vyrazil za uprchlíkem, kličkujícím mezi skalními jehlami a kaktusy směrem do svahu na severozápad.
    Nemrtvý doprovod po chvilce opustil svou hostinu a neochotně rytíře smrti následoval ve štvanici, každý se svými vlastními nechutnými zvuky a skřeky.
    Nevnímal nic kolem, viděl jen svůj cíl.
    Rudá, černá a zlatá barva se míhaly v hledí jeho přílby, jak střídavě probíhal stíny skal a pouštním sluncem. Na rozdíl od děcka se nemohl unavit... běžel za ním v plátech pomaleji, ale neúnavně.

    Chlapec dosáhl stínu prvních stromů, ale byl u konce svých sil. Když pár chvil nato zakopl o kořen, nezvedl se a neutíkal dál, jen se přikrčil na zemi a kryl si rukama hlavu.
    Vael'thas zvedl svou dvouruční sekeru, aby to dokončil, mohutným skokem se dostal až k chlapci krčícímu se mezi kořeny stromů.
    A pak ho na místě doslova sežehla bolest tak pronikavá, že i z jeho nemrtvých rtů unikl výkřik. Pod jeho nohama zazářila bílá runa, která mu znemožnila jakýkoli další pohyb. Stál na místě, cítil mučivou trýzeň, jako by ho někdo tavil ve zbroji nad pekelným ohněm.
    Pohnul očima a zjistil, že ostatní nemrtví z jeho doprovodu narazili na stejné čáry... ale neměli tolik sil nebo štěstí jako on. Runy, které aktivovali na zemi, je rozložily na prach a kosti.

    Snažil se tomu kouzlu vzdorovat, zavřel oči a když se pokusil rozpomenout na magii, kterou používal kdysi, za víčky mu probleskl zářivě bílý obraz elfího přízraku se stříbrnými vlasy a očima planoucíma čirou arkánou.
    "Toto je můj les. Odejdi nebo zemři navěky."

    Připomněla mu čarodějku z Elrendar, která ho vyslala na celou tuhle cestu. A přeci byla jiná. Jenže než si obraz stačil prohlédnout, zasáhla ho další vlna palčivé bolesti způsobené runou... zaťal pěst a soustředil se na uvolnění z pout té bílé čarodějnice, když zaslechl něco dalšího, velice blízko.
    Zašustění listí, znamenající, že již nebyl s chlapcem sám.

    Otevřel oči, když ucítil silný náraz, jak se do škvíry mezi jeho ramenním chráničem a helmou zabodl první kaldoreiský šíp.






    Eventu se účastnili: Avianna, Elerien, Greshi, Lithiana, Taharis, Ygraine
    Scénář, spawny, provedení: Caelir, děkujeme Smile
    Záznam průběhu eventu: Ygraine, děkujeme Smile
    Závěrečný text: Eynor Astrae
    Screeny: Avelion, Caelir
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Každý má své zlé dvojče?

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Nov 19, 2015 6:20 pm




    Kdesi v táboře uprostřed džungle...:




    Hlasitý vřískot a smích ji přiměly otevřít oči... hlava jí třeštila jako po opravdu dlouhém flámu. Sotva se mohla pohnout, ale nutkavý pocit, že již se stalo cosi strašlivého a následovat bude ještě něco mnohem horšího, ji nakonec přiměl se postavit a najít rovnováhu.
    Bylo jí jasné, že by v tuto chvíli neunesla svůj meč ani zbroj... zahalená do hebké pokrývky rozhrnula látku stanu, ve kterém ležela, a zadívala se na to pozdvižení venku.

    Mág v modré kápi uhýbal výpadům ušmudlaného elfího chlapce ozbrojeného dřevěným mečíkem, který se jej podle všeho snažil zabít. Róba dospělého elfa byla celá pokryta zaschlou krví a slizem z nějakého předchozího boje.
    Kousek obou kohoutů stála Therisiel s prstíky propletenými za zády, mašli na hlavě opět upravenou k dokonalosti, bílé šatečky a botky bez poskvrnky i přes fakt, že se právě nacházeli někde uprostřed deštěm promáčené džungle.

    "Přestaň, já ti neublížím!" elf v modrém sykl, když ho malý zasáhl do kolena a chytil dřevěný mečík do ruky.
    "Ublížil jsi strýčkovi! Máš na sobě jeho krev!" vřískl elfí chlapec. "Připrav se na smrt!"
    "Aranione, to nebyl tvůj strýček, jen zlý klon, co se za něj vydával!" opravil ho elf vážně.
    "Co je to klon? Ty znáš moje jméno?" chlapec se na okamžik zarazil, pak velkého elfa kopl a zkusil mu vytrhnout svou dřevěnou zbraň.
    "Něco jako zlé dvojče, ale on je hodně nepoveden... au!"
    "Taky mám dvojče!"

    Therisiel za jejich zády provrátila oči a zadívala se na dospělého elfa, který teď chlapce zvedl za košili jako nějaké štěně a držel ho ve vzduchu na délku natažené paže od sebe, zatímco dřevěný meč vzplál jasným plamenem pod přísným pohledem jeho zelených očí.
    Malý hořící hračku pustil, pak se rozmáchl a praštil velkého elfa prostě pěstí. Neminul: mág v kápi se volnou rukou chytil za oko.
    "Je to marné, teta Hira vždy říkala, že nejjednodušší je brášku praštit magickou hůlkou po hlavě."
    Chlapec se zarazil při zvuku sestřina hlasu, přestal kolem sebe mlátit rukama nohama a ohlédl se za děvčátkem.
    Therisiel se zatvářila důležitě.
    "To je OPRAVDOVÝ živý strýček Vael, Aranione. Vše jde podle plánu a za nedlouho vyrazíme za mamkou a tátou. Budeme konečně spolu, chápeš?"
    Velký elf si stáhl z hlavy modrou kápi, aby mu ukázal svou tvář a zadíval se na chlapce, pak jej pomalu postavil do mokré trávy. Aranion se na něj chvíli díval a lapal po dechu.
    "Strýček je dednajt! A já budu taky! Co když mu jen ukradl podobu? Viděl jsem, jak mu ublížil! Pomstím ho!"
    "Poslouchej, ten nemrtvý ti lhal, celou dobu," blond elf se sklonil k dítěti a položil mu ruku na střapatou hlavu.
    Chlapec zaťal pěstičky, ale zatím stál klidně, "ve skutečnosti jsem tě neunesl, ale zachránil. A pokud si přeješ naučit šermovat i něčím jiným, než dřevěným mečem, naučím tě to. Jsem bojový mág, tak zvládám magii i válečná umění."
    "Bojový mág," vydechl malý nadšeně. "Vy čáryfukové ale šermovat neumíte, povídal strýček. Umíš udělat ghůla? Strýček mi slíbil vlastního ghůla."
    "Už jsem ti řekl, že to nebyl tvůj strýček, Aranione, a ghůl je naprosto nepřípustná zvrácenost proti přirozenému běhu věcí," Vael'thas se zarazil, když si teprve nyní všiml bledé rozcuchané postavy ve vchodu stanu. Polkl a na okamžik byl zticha, ale Theri promluvila místo něj.
    "Vidíš, říkala jsem, že je bráška primitiv, ale vždycky je potřeba někdo na těžkou práci, ne? Tak to povídala teta. Bude se nám hodit, kdyžtak ho trošku začarujeme. Aranione, prostě jsem si přála, aby naši zase žili. A všechno se plní, podívej. Strýček je zase naživu. Pojedeme tedy za nimi, strýčku? A tetu Alexiel už necháme tady? Jen bych chtěla zpět svůj prstýnek, než se jí zbavíme."
    Malá si uvědomila Vaelův pohled a pomalu se otočila s šepotem:
    "Ona je vzhůru a poslouchá mě, že jo...?"

    "Mladá dámo, dovol mi, abych ti připomněla, že se okrádají pouze mrtvoly, ne ti, kteří ti mohou tvé činy oplatit," Alexiel naprosto bez úsměvu natáhla ruku, cosi zamumlala a na místě, kde dosud stála načančaná Therisiel, se objevil bílý králíček, který okamžitě zamířil do lesa.
    Aranion sestřinu proměnu komentoval nadšeným kvikotem a s rozzářenýma očima vyhrkl: "Jdu s vámi! Naučíte mě tohle?!"
    "Aranione, chyť svou sestru a neubliž jí," řekl Vael'thas stranou, zatímco vykročil ke stanu.
    "Myslím, že si musíme promluvit," dodal k stříbrovlasé, ta ale zakroutila hlavou.
    "O tom, že tohle dopadne ještě hůř, než to začalo? Takže teď po tobě jde už i Undercity?" Alexiel ukázala na černou krev na jeho róbě, pak na chlapce lovícího králíčka.
    "Dohoda byla dodržena a ty sis vzal cosi navíc, bez ptaní," dodala a rozhněvaným gestem ukázala na obě děti i na sebe. "Měla to být JEN schůzka! Je mi naprosto jasné, co si o tom teď myslí kdokoli, kdo mne s ní viděl odjíždět. Pověz mi, proč bych se vámi měla dále zabývat? Jste odsouzení k prohře! TY hlavně ani nemáš existovat!"
    "Nemohl jsem je tam nechat. Ani tebe. Potřebuji tvou pomoc."
    "Připomeň mi, kdy se ze mne stala charita?" zasyčela.
    "Mohu ti dát tisíc důvodů, proč s námi zůstat. Navíc je tu ta kletba, která děti zabije, pokud něco neudělám."
    "Kletba?" na okamžik zaváhala. V jejím hlase znělo až příliš mnoho zájmu, který nedokázala zamaskovat svou obvyklou ledovou maskou.
    Jistě, nešlo jí o děti nebo o něj, ani o Elrendar. Ale tajemství neznámé kletby bylo něco, čím by přiměl i věčně nezaujatou Alexiel Coldheart...
    Vael'thas se pomalu a chytře usmál.
    "Takže si promluvíme?"




    Kdesi v síních ledu...:



    "Oh, skutečný úlomek Mrazivého Zármutku... již jsem nevěřil! Dovolím si pochválit tvou dobrou práci, i když obvykle laskavostmi neplýtvám na nemrtvé pěšáky. S těmi z Elrendar nakonec nebyly potíže?" hlas za jejími zády zněl potěšeně a přeci z něj mrazilo.
    "Ne, ten oltář je ani nenapadl... nechali mi ho. Vrhli se bezhlavě do boje s beztvářnými. Nebyly potíže a neměla jsem proč je vyhledávat."
    "Ah... jaká škoda. Potíže jsou občas tak zábavné. Ne, neohlížej se."
    "Věřím, že jsme měli úmluvu," nedokázala cítit nic, než hněv. A zrovna teď jím překypovala. Toužila někomu oplatit fakt, že je na tom tak, jak je.
    Bez vzpomínek. Bez důvodu. Bez příčiny.
    Až na tu touhu se pomstít.
    "Ach ano, tvé vzpomínky. Zavři oči a nastav dlaň," řekl panovačně a ona ho nemohla neposlechnout.

    Kolik naivity v ní muselo být, že ho poslechla? Nebo ji doopravdy stvořil tak dokonalou? Každý nemrtvý měl něco, čím se dal ovládat, ale u ní na to skoro nemohl přijít. Po čem to tak toužila? Byla jeho dílo, ale vymykala se kontrole.
    Kdyby chtěl, měl tu nejlepší šanci ji zničit právě teď. Ale nač rozbíjet figurky, které ještě na šachovnici měly sehrát svou důležitou úlohu?

    Otevřela oči až poté, co jí dal svolení a na dlani ucítila chladnou věc s mnoha hranami.
    Fialový a částečně průhledný krystal... dívala se na něj a žádné pochopení všeho, co se stalo, nebo toho, proč tu je, proč vlastně existuje, se nekonalo.
    "To je ono?"
    "Tvé vzpomínky, ano, pečlivě uschovány a zapečetěny."
    "Ale jak-," stále nechápala.
    "Proč nedojdeš najít jednoho z těch dvou, jejichž jména nesou tvé prsteny, aby ti je pomohl otevřít a vrátit zpět?" v jeho hlase zněla trocha sadistického pobavení.

    Thanalos. Elerien.
    Ti s bílými tabardy vypadali, že je znají.
    "Doporučil bych ti opat se v Undercity. O tabardech z Elrendaru tam budou jistě něco vědět."

    Sledoval ji, jak se bez zastavení vydala z jeho ledového paláce ven do mrazivého polárního dne. Pomalu shodil z hlavy tmavou kápi a krásné rty mu přeběhl zlý úsměv.
    "Hodně štěstí při hledání tobě i těm, které ještě zabiješ... loutko," zašeptal.



    Everlook, Winterspring, začínající zimní období:




    "Myslím, že byste do toho neměl plést osobní city, kapitáne," modrovlasý elf si založil ruce na prsou a měřil si toho velkého zrzavého, zatímco mágyně s kápí na hlavě nad nimi lomila rukama.
    "A najednou jsou city špatně?" sykl Thanalos a sevřel pěst ruky volně mu visící u boku.
    Jistě, neměl kopí, zůstala mu kuše a dýky.
    I tak by Eliendir nebyl problém.
    Žádný modrý nikdy nebyl problém, až na to, že oni sami byli zdrojem všech problémů.
    Jen tak, při plnění mise, skončili u toho, že zachraňovali písklata modrých draků a jednali s nočními elfy. To šlo překousnout, i když se musel hodně ovládat.
    Mimo jiné našli unesené děti z Barrens a vrátili je do Everlooku... i pár stop po Alexiel.
    Zatím se to celé zdálo, jako by jim osud házel do cesty vznešené úkoly, které je zdržovaly od toho hlavního: zjistit, co měla Alexiel v plánu a kam zmizela.

    "Ano, pokud brání soustředit se na misi. Měli bychom ji dokončit," Eli pokračoval ve své arogantní přednášce.
    Thanalos se nadechl a vydechl, odolal touze po něm sáhnout, zvednout ho do vzduchu a zatřást s ním.
    Vše se dalo skousnout. Skoro vše.
    Ale sobecký modrý drak, který mu vykládá o morálce...

    "Takže city, které tobě a Engiee zabrání dokončit misi, na kterou se vykašlete, jsou v pořádku. Moje city, které mi velí tě zabít, ne? Ani má starost o rodinu?
    Řekni mi, proč bych tě neměl na místě zabít? Patrně lžeš všem kolem celý svůj život, stejně jako všichni modří!"
    "Vážně myslím, že byste se měli oba krotit. Hawke ztratila spoustu krve, je prochladlá a dál s námi nemůže. A máme před sebou dvě třetiny mise," Flairica se pokusila mezi ně vstoupit, ale byla odstrčena oběma najednou.

    Thanalos učinil krok blíž k modrovlasému a ze své výšky se mu zadíval do očí.
    "Díky takovým jako ty jsem už o jednu rodinu přišel. Jestli se přiblížíš k té, kterou mám teď, jen na sto kroků... zabiju tě."
    Eliendir jen frustrovaně rozpažil ruce, kývl hlavou, otočil se na patě a odešel z Everlook.
    Před branou se posadil k zasněženému stromu a trucoval.
    Jako obvykle.
    "Tohle je vážně moc, kapitáne, důstojníci z Elrendaru vždy byli synonymem sebeovládání a zdravého rozumu. Vážně nyní zvažuji, jestli takhle mám zůstat členem po-," Flairica s rukou položenou na tabardu se zarazila a vyjekla, když se z prostoru před nimi se zábleskem zčistajasna vynořil mág v modré kápi.
    Zašklebil se na počasí a rozbředlý sníh ve kterém čvachtal nohama, trochu zvedl róbu výš, oprášil čerstvé vločky z ramen a kývl na ty dva stojící před krčmou.
    "Anu belore dela'na."

    "Tas'adar?" Thanalos vyslovil tónem "ten tu ještě chyběl" a Flairica sotva slyšitelně zaskřípala zuby. Dealer felu tu vážně chyběl.
    "Přináším nějaké zprávy od lady Sunhand, které byste měli vyslechnout," mladý mág ukázal ke zvoucím otevřeným dveřím taverny, pak jimi prošel do tepla a konečně shodil kápi.
    Nepatrně se zamračil při pohledu na Hawke bledou jako smrt, která se choulila v jedné z houpacích sítí i se synkem a asi spala.
    Flairica a Thanalos si ještě vyměnili několik rozhněvaných pohledů, než se otočili, aby následovali Tas'adara dovnitř.
    Zrzavý kapitán byl na poslední chvíli zastaven hlasem, ze kterého ho zamrazilo v zádech.

    "Věřím, že sis u mne něco zapomněl," řekla za ním zlatovlasá elfka, která vypadala, že na ni chlad Winterspring nemá nejmenší vliv. Povzdechl si a pomalu se otočil.
    Podávala mu kopí, které odhodil v Mazthoril.
    "Haleh."
    Zůstal stát a poklonil se jí s nejvyšším sebeovládáním.
    "I když je to kopie, je dokonalá. Třeba tě dovede za tím, kdo má originál? Protože kdo by si dal práci s tak dokonalou kopií?" hodila po něm násadu toho, co nazvala Nightspear a on ji chytil v letu.
    Prohlédl si kopí a zadíval se zpět na místo, kde Haleh dosud stála... ale byla pryč.
    Zamračeně tedy také vstoupil do taverny.





    Kdesi v deštivé noční džungli...:

    Kedykoľvek zavrel oči, videl tú istú scénu. Scénu, ktorá sa mu vracala v snoch, odkedy sa vrátil z Undercity.
    Dve chladne modro žiariace oči, tak chladné, že ten chlad cítil až na duši, sledujúce ho zpod rohatej helmy.
    Obrovská runová sekera, ktorú by mal problém len udržať v rukách nato snou bojovať. Ten hlas, s ktorého mu vstali všetky chlpy na tele, no to nebolo najhoršie.
    To prišlo až keď uvidel tvár čo sa skrývala pod helmou.
    Mŕtvolne biela tvár z trčiacimi lícnymi kostami, skrivená do vražedného úškľabku.

    Pomaly sa sklonil a opláchol si tvár.  
    Nikdy sa ničoho nebál, ale tá tvár ho desila.
    Dúfal, z celého srdca dúfal, že ten sľub o tom, že si ho nájde aj na konci sveta sa nesplní.
    Nemal predsa možnosť ako sa sa sem dostať.
    Stále tu však bol ten kúsok. Časť mysle, ktorá mu stále v duchu šepkala, že si preňho to monštrum príde.
    Presne vedel čo by potom nasledovalo. Poriadne krvavá a bolestivá smrť.





    Před branou Bílé Citadely...:




    Stála před zlacenou mříží brány a hleděla na fialový krystal ve své dlani. Nemrtví z Undercity ji poslali sem.
    Nad branou vlály zástavy bílé barvy se zlatým mečem a štítem.
    A tihle u brány nesli stejný znak na prsou a na tabardech.
    Nakonec jí řekli, že Thanalos Dawnspear je zde kapitánem a kdysi si měl brát nějakou Elerien, která zemřela v Northrendu, v jehož sněhu ji také pohřbil.
    A teď jeho srdce patří jiné.
    Zadívala se na druhou ruku, kde svítily dva prsteny s jejich jmény.

    Vlastně neměla nic, než tu minulost, kterou neznala. A dluh, který cítila vůči tomu, co ji zabil. Ten, co ji kousal uvnitř jako nenažraný červ.
    Potřebovala najít pravdu. Potřebovala se pomstít.
    A on, který jí mohl pomoci... byl prý na misi v Kalimdoru.
    Otočila se, aby nasedla na hřbet kostlivého koně.
    Pak tedy Kalimdor, nemá na vybranou.

    Zastavila se při pohledu na místo, kde nechala nemrtvé jezdecké zvíře. O jeho sedlo se loktem opíral vysoký vychrtlý elf v masce a kápi, druhou rukou nenuceně spočíval na jílci dýky za tmavým opaskem a svět kolem něj jako by tmavl jen proto, že on byl nablízku.
    Okamžitě sáhla na ramena, aby tasila čepele, ale on jen zakroutil hlavou. Jeho hlas zněl chraptivě a oči ve stínu masky vydávaly nepřirozené světlo. Zdálo se být rudé a žluté.

    "Možná bych ti mohl pomoci s hledáním, Elerien Sunborne. Ale nebude to zadarmo."
    "Pomoc nikdy nepřichází bez podmínek, stejně tak dar nikdy nepřijde bez pouta, které na něm je připojeno, to již jsem pochopila," odpověděla nemrtvá elfka chraplavě a vykročila ke svému koni.
    Ustoupil jí z cesty a ostražitě ji sledoval.
    "I já jsem dal svůj slib. Nuže... nech mne tě doprovodit. Z té cesty budeme mít prospěch oba dva."
    Vyhoupla se do sedla a bezmasá kopyta zatančila na písčité cestě, postroj zachřestil.
    Elf v masce se nezdál ani v nejmenším vyděšený jejím vzhledem nebo pachem hniloby, který se kolem nemrtvé šířil.
    Jen velmi pomalu a opatrně kývla, pak mu podala ruku, aby mohl vysednout za ni.

    Kdesi v prašné Desolace, nedaleko "nějakých kaldoreiských ruin"...:




    "Jen se ujistím, že jsem to pochopil správně: kapitán vám předal velení mise a vzápětí někde ztratíme toho modrovlasého podivína? Nebo ten váš Eli dezertoval?" Tas'adar se ze sedla hawkstridera neklidně díval na lidskou lebku s rubíny v očních důlcích, kterou zrzavá mágyně obracela v prstech.
    "Eliendir dostal za úkol prozkoumat Heliandrosův deník a na to je zapotřebí klid, ne cestování pustinami. Navíc, zná z nás Alexiel nejlépe, v tom se kapitán nemýlil. Sejdeme se v Dalaranu, jen co my dva prozkoumáme ony elfí ruiny. Zpráva o dvojníkovi Vael'thase, který utekl z alternativní reality, také patrně znamená, že naše další cesta bude do Jeskyní Času," elfka se moc nevěnovala jemu ani ubíhající krajině kolem, zabývala se lebkou.

    Sice cestou neměli potíže, ale cestovali přesně tak, jak mohli dva elfí mágové v pustině Kalimdoru - kdykoli zahlédli nějakou zřícenou kaldoreiskou stavbu, vyrazili k ní v naději, že to je Ethel Rethor.
    Tak-tak unikli pozornosti démonů v Mannoroc Coven a satyrů v tom, co se nyní zvalo Sargeron. A přitom je ta trollka navigovala jasně: Ethel Rethor je na sever od Maraudonu na pobřeží a pod hladinou moře.
    Jen jaksi zapomněla vysvětlit, co je Maraudon.
    Taureni z Ghost Walker post se mágům sice trochu zasmáli, ale konečně jim ukázali správný směr.

    "Doopravdy to chcete dát Taharisovi? Zkontroloval bych to na přítomnost kletby a podobných věcí...," Tas se střídavě šklebil na lebku a na elfku, vděčný za svůj šátek, který si vytáhl přes nos a ústa kvůli prašnému větru.
    "Tím zeleným žabáčkem - Thanbambusem - myslela kapitána Dawnspear? Docela by mne zajímalo, co tam před rokem ti dva dělali," poznamenal Tas'adar ještě.
    Trochu zuřil, protože si během téhle cesty stačil zničit nehty. A nehty jsou přeci vizitkou pravého muže.
    Raději ani nepřemýšlel o tom, co ten písek dělá s jeho vlasy pod kápí. Bude pak potřebovat specialistu, toho nejlepšího v Dalaranu, kondicionér, vířivou lázeň... a hodně, hodně jahod a perlivého vína, aby zapomněl na tohle hnusné vyprahlé místo.
    Už aby byl zpět v civilizaci...

    Flairica se pohledem vrátila k lidské lebce s rubíny, kterou jim vnutila jedna z trollek v Shadowprey. Ta se zeleným punkem na hlavě, celá se lesknoucí rybím a kodím tukem.
    "Řekla, že pozná, pokud se ten dar k Taharisovi NEDOSTANE. Typuji nějaké ošklivé zlé voodoo, které pak zasáhne nás dva a ne Taharise. Koneckonců to vypadá jen jako neškodný milostný vzkaz, ne?" zkusila lebkou zachrastit a Tas'adar se otřásl odporem.
    "Jen připomenu, že souhlasem s účastí na mé misi jste se také svěřil pod mé velení," trochu zle se usmála a lebku nakonec uklidila k sedlu kostlivého koně, na kterém ujížděla po jeho boku prachem a pískem Desolace.
    Tas'adar ale náhle zastavil hawkstridera a dokonce se drze natáhl po uzdě jejího oře, aby zastavil i ji.
    Kývl hlavou dopředu, jako by oněměl.

    Cesta vedla do mírného svahu k čemusi, co vypadalo jako stará kaldoreiská věž, jejíž vchod nedokázali na první pohled rozeznat. Asi i proto, že před ním protahoval průsvitná křídla modrý nether drak. U táborového ohně odpočívali dva noční elfové s páskami přes oči.
    Teď se zvedli a každý se chopil svých dvoubřitých glaive.
    Otočili tváře k přijíždějícím a z jejich postojů čišela obezřetnost.
    "Lovci démonů," zašeptal Tas'adar s veškerou dávkou respektu i nevůle k těm dvěma vysokým svalnatým postavám u věže, "s těmi si nebudeme povídat, ani je provokovat, Flairico, že? Flairico?!"
    Elfka jen přimhouřila oči a tiše šeptla zpět: "Myslím... že je oba znám..."
    "V dobrém nebo ve zlém?" Tas nechával ruku na runě pro okamžitý teleport, pustil tak Flairičina oře.
    "Jak se to vezme," odvětila elfka a pobídla kostlivého koně blíž.
    "Čichám, čichám fel," poznamenal lovec v rudé, pak se ale široce a děsivě usmál, "to je čarodějka z Elrendaru, pamatuji její auru. Byla s těmi, co zabili Malchezaara."
    Flairica se zhluboka nadechla, pak sestoupila ze sedla a zkusila lovcův děsivý úsměv co nejvěrněji napodobit. Trochu u toho zapomněla, že její výraz lovci nejspíš nevidí, zato dobře vycítí váhavost v jejím hlase.
    "Ano. Známe se z Blasted Lands," řekla a držela záda zpříma, "někoho tu hledáme."
    "A my tu někoho čekáme," odvětil druhý lovec démonů trochu nevrle.
    "Tohle byl doopravdy, doopravdy hloupý nápad," zavrčel Tas'adar a seskočil ze sedla také, aby elfku následoval blíž k těm dvěma.


    Kdesi v hluboké džungli, krátce po dešti...:




    "Potřebuji vaši pomoc. Alexiel ji potřebuje. Dokázali byste alespoň chvíli spolupracovat a chovat se jako rodina a ne jako smečka impů?"
    Sotva Vael'thas proměnil zabahněného bílého králíčka zpět, obě děti se na sebe vrhly jako divoké kočky. Teď mezi ně vstoupil a na oba se zamračil: děvčátko popotáhlo nosem a zahanbeně dloubnulo kdysi bílým střevíčkem do země. Při pokusu otřít si obličej si po něm jen víc rozmazalo bahno.
    "Promiň, strýčku, chovala jsem se hrozně," připustila Theri.
    Vael si povzdechl a poklekl k ní, aby jí rukávem otřel tvářičku, zatímco Aranion ještě stále uraženě nafukoval pusu.
    "Dobře tedy, jdeme na lov? Potřebujeme nějaké maso, než se pohneme k tomu úkrytu, který nám slíbila Alexiel."
    "Juchů, lov!" malý Aranion se rozběhl po táboře a začal si vybírat ze stanů zbraně. Chvilku na to již visel na liáně na kraji tábora a sháněl se po větvi na míru, ze které si udělá luk.
    "Hm, ale tvoje boty," Vael zaváhal, pak popadl holčičku a vysadil ji na padlý kmen stromu, "měli jsme ti vzít nějaké pořádné, zkusím transmutaci."
    "Neříkal jsi, že musíme magií šetřit? Jídlo jsme mohli prostě vyčarovat."
    "Jídlo se dá ulovit, ale pochybuji, že tu najdeme elfího ševce, Theri," povzdechl si a zaměřil se na její kdysi bílé botičky s mašlemi, "teď mne zkus nerušit, ano?" zamkl jí pusu na pomyslný zámek a odhodil klíček, zatímco ho malá sledovala velkýma očima.
    Pak začal mumlat nějakou formuli.

    Aranion, nadšený vyhlídkou lovu, sebral u jednoho ze stanů nějaké šípy a rozběhl se s nimi mezi stromy, aby ozkoušel svůj nový luk.
    "Maladath mu nikdy nenechává šípy s ostrými hlav-," nestačila to doříci.
    Vael s vyčítavým povzdechem vzhlédl, jak se její botičky zcela rozplynuly a ona zůstala bosá jen v ponožkách.
    Ohlédl se za chlapcem.
    "U Sluneční Studny..."
    Theri zakývala prstíky na nohou, zatímco se z lesa ozvalo zasyčení a vzápětí chlapcův výkřik.
    "Ty jsi trdlo, strejdo," poznamenala celkem laskavě, zatímco jí elf nakázal se ani nehnout a vzápěti se teleportoval mezi stromy.
    "Aranione? Aranione!" tasil jeden a půl ruční meč a zoufale hledal chlapce.

    Theri si klacíkem vznešeně začala čistit bláto zpoza nehtů a dál houpala nožičkami, zatímco se z lesa ozývaly zvuky boje, výbuchů ohnivé magie a syčení. Chvilku nato se mezi stromy objevil kličkující Aranion, pronásledovaný okřídleným hadem, jemuž z těla trčely dva tři polámané šípy. Když byla spokojená, vyčarovala si misku čisté vody, ve které omyla ručičky a obličej, pak kovový tác, na který začala podle Ogatixovy školy kouzlit čokoládové koláčky, manové muffiny, horkou čokoládu a vázu s květinkou.
    Pak si vyčarovala nové boty - pořádné vysoké, kožené a pevné.
    "Jééé strejdo tys ho rovnou ugriloval!" zakvičel Aranion nadšeně ze stromu, na který se utekl ukrýt. Tou dobou už byla s kouzlením hotová.

    Vael'thas si připadal, že za poslední hodinu zestárl o sto let, když se vracel z lesa, za ocas táhl polosmaženého okřídleného plaze a za ruku vedl rozcuchaného a poškrábaného Araniona.
    Sám nevypadal o moc líp, navíc měl pocit, že po něm ta bestie stačila cáknout hadí jed, jak ho to pálilo na straně krku.
    Odhodil zvíře, ze kterého se ještě kouřilo, a které sebou cukalo, před kmenem, na kterém stále seděla Theri.
    Nerušeně chystala čajový dýchánek do servisu pro panenky, jako by oni dva o kus dál nebojovali o život.
    Hlasitě vydechl.
    Aranion se pustil jeho ruky a nadšeně si prohlížel kořist.
    "Hustý, strejdo! Naporcujeme ho?! Hned?"
    Theri se na Vaela usmála a podala mu jeden z miniaturních hrnečků, ze kterého voněla horká čokoláda.
    Vael'thas věc s tiknutím oka přijal, hrneček musel držet dvěma prsty, protože ouškem by neprovlékl ani malíček. Vzápětí dostal talířek se šunkou, sýry, dalaranskými jablky a koláčky.
    Theri se usmívala jako vítěz, zatímco ze země se ozývalo chrupání nože, kterým se Aranion snažil dobýt přes hadí šupiny k masu.
    Vael'thas se zadíval na své jídlo, pak na děvčátko.
    "Umím i čaj na bolení hlavy. Maminka i teta Hira ho pily dost často po kouzlení. Teta Hira taky dost často chtěla měsíční čaj. Ale nikdy v něm neplaval měsíc. Chceš ho udělat taky?" navrhla mu malá.
    Vael chvilku vypadal, že na místě zkameněl, pak se začal dusit soustem, co stačil ukousnout. Rychle ho zapil čokoládou z hrnečku, kterou vypil na jeden lok a ještě chvilku pokašlával.

    "K obědu bude pečený haaaad!" jásal zezdola Aranion, když odtamtud vychlístla trocha plazí krve, jak se konečně probil šupinami.
    Theri nad tou primitivností jen znechuceně provrátila oči.
    "Nejdřív ho budeme muset vykuchat, připravit a zjistit, jestli je vůbec jedlý a ne jedovatý. Neubliž si Aranione. Také bychom se měli umýt," Vael se snažil znít výchovně a drsně, jak to slýchával tolikrát u Theraldise a Isiel.
    "Ale já jsem ho už ochutnal," elfí chlapec zvedl od hada tvářičku a stopy krve kolem jeho úst hovořily dost výmluvně za vše. Theri vydala dávivý zvuk, Vael polkl, vytřeštěně se zadíval na chlapce, odložil jídlo a rychle jí zakryl oči.
    "Chutnalo to líp, než šváb nebo sliz," poznamenal Aranion vesele.
    Vael'thas si povzdechl, pustil Theri a přetřel si tvář rukou.
    Začínal chápat, co myslela Alexiel tím, že ve chvíli, kdy si pro něj dojdou, už nebude mít síly se pořádně bránit. A podle toho, co viděla těmi svými elfími kouzly, byl minimálně jeden z nich na cestě sem... To nemrtvé monstrum. Jeho zdejší "já".
    Nemohl mu dovolit tohle zničit, ne.







    Desolace, Ethel Rethor:



    "Zavolala nás sem kvůli schůzce. Nedostavila se. Dali jsme jí tu milost, že čekáme do úplňku, a pak se na lov vydáme sami," řekl ten tmavší s černou páskou - Altruis. Pamatovala ho z dob, kdy cestovali s Elim po Nagrandu a hledali Altashovo tělo. "Ale doufali jsme v její pomoc. Našli jsme jeho stopy, dvakrát s ním změřili síly, vždy dokázal prchnout. A nedávno... začaly věci být divné."
    "O kom to mluvíte? Vaše kořist? Nějaký démon?" Flairica ho skoro hrubě přerušila.
    Altruis kývl: "Nathrezim, kterého z jeho klece nedávno propustil někdo z Elrendar. Prý náhodou, ale my na náhody moc nevěříme."

    Tas'adar se zadíval na Flairicu a ona na něj.
    "Ta truhlička. Asi tušíme, o jakého nathrezima jde. Mor'ganis?"
    Altruis znovu kývl: "Začala mu pomáhat mořská čarodějka, na kterou jsme v mnoha ohledech nepřipraveni. Ji měla za úkol vyřídit právě Alexiel."
    "Mořská čar... nága?" Tas'adar se rozpomněl na potíže ve starém Hillsbradu a únos malé Natašy a trochu ztuhl.
    "Ano, zachránila před námi toho démona. A on se vydal lovit elfa, který nosí kopí, jímž kdysi zabil Malchezaara," řekl druhý lovec s rudou páskou - Loramus.
    Flairica zbledla: "Nemá to kopí náhodou ellf s medvědem?"
    "Ano, kdysi jsem mu prozradil tajemství, jak udělat zbraň, která umí ničit démony navěky, aby se již nemohli vrátit do Azerothu. Elfovi s chraplavým hlasem a medvědem."

    Flairica otevřela svůj deník, cosi tam rychle načmárala a ukázala to Tas'adarovi, který trochu vytřeštil oči.
    "Mají na mysli toho, co vypije sám tolik alkoholu jako půlka posádky? Balahena?" ujistil se polohlasem.
    "Pokud vím, toulá se Morovými Zeměmi ve snaze zastavit svého nemrtvého bratra. On umí vykovat takovou mocnou zbraň? Proč je tato informace držena v tajnosti?" zašeptala elfka rozčíleně.
    "To bude mít Balahen radost, že ho chce navštívit ještě nathrezim. Ale neztratil on vzpomínky? Třeba ani neví, že něco takového umí. To by se sakra dobře prodávalo...," zamumlal Tas'adar.

    "Jsme oba slepí, ale ne hluší, krvaví elfové. Jestli je ten elf Balahen váš přítel, vzkažte mu, že ho Mor'ganis pokládá za poslední překážku před svým cílem. A nathrezimův cíl je zatím utajen i nám," zavrčel Altruis a pomalu se otočil ke svému éterickému drakovi.
    "Hádám, že na Alexiel a její pomoc s nágou zde tedy čekáme marně?" ozval se i Loramus.

    Flairica zaklapla deník.
    "Alexiel byla unesena, ale věřím, že se z toho brzy dostane."
    "Pak se tedy vydáme znovu na lov a zkusíme zachránit ji i vašeho přítele. Jestli uvidíte Alexiel dříve, než my, řekněte jí, že má Mor'ganis pomocníka se šupinami a tělem hada. A jestli najdete toho vašeho přítele s kopím a medvěděm, řekněte mu, že ještě stále beru učedníky. Pokud se nebojí... bolesti."
    "Nemáme prozatím v úmyslu se vracet do Východních říší a nemyslím, že by Alexiel unesl nathrezim, nebo nágy, ale určitě jí to zkusím vyřídit," kývla Flairica a sledovala, jak Altruisův drak roztáhl křídla a vznesl se k obloze. Nahoře jednou zakroužil kolem věže Ethel Rethor, vykřikl a odlétl na jih, zatímco druhý lovec prohrábl nohou ohniště a zadupal plameny.
    "Ande'thoras-ethil," řekl jim, než se otočil a doslova jim zmizel před očima.

    "Al diel sha...," Tas'adar spolkl zbytek rozloučení a zadíval se na Flairicu.
    "Něco se blíží a nesouvisí to s tím, co jsme měli zjistit," zamračila se, "vydejme se do Dalaran a poraďme se s Eliendirem."
    S úlevným povzdechem se vrátil k jízdním zvířatům, aby u nich za pomocí runového kamene nakreslil teleportační kruh.
    Dalaran. Kadeřník a manikúra.
    Konečně!






    Díky za RP, kterého se postupně účastnili: Thanalos, Flairica, Hawke, Lykourgos, Tas'adar, Vael'thas, Therisiel, Aranion, Alexiel, Scar, Elerien a neznámý zlý nekromant
    Zápletky, spawny a NPC: Eynor Astrae
    RP: vy a pouze vy, díky za zábavu Smile
    Screeny: Thanalos, Eynor
    autor slovenského textu: Thanalos


    Galerie:




















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Černá krev

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Nov 24, 2015 3:42 pm



    "Kéž by již bylo po této neblahé misi a po vaší obhajobě, drahý skoro-kolego," Eynor si upravila plášť a kápi, jak se jí do nich opřel chladný horský vítr, pak se opět stejně jako ostatní sklonila nad jednou z Tyrisiných map.
    "Také už se na to těším, všechny tyhle mise mne neustále vyrušují od studia a to mne dosti stresuje, jestli mne chápete," zahořekoval goblin, zatímco hbitě z orkštiny překládal značky na mapě Kalimdoru.
    "Já to samozřejmě chápu, Ogatixi, ale dobrý mág zbystřuje své dovednosti a mysl nejen studiem v přítmí knihovny. Pak by se mohlo stát, že ho opředou pavučiny a prach stejně jako některé zapomenuté fosílie a artefakty."
    "Tomu rozumím, ale co je moc, to je moc, sotva jsme se vrátili z jedné akce a teď abychom běhali za někým, kdo neumí ani dodržet disciplínu a to má být vzor pro posádku!" udeřil zelenou pěstičkou do zelené dlaně a málem si tak zlomil tužku. Sykl a začal zase psát překlad.

    "Spíš za hloupou elfkou, co se pobláznila do nemrtvého," odsekla Avianna nevrle, "tu jámu má tedy Ygraine u mne, jen co ji najdeme. To jí nezapomenu."
    "Jakou jámu?" Eynor s úctou srolovala dvě nejstarší mapy ukazující sever Kalimdoru, pak je vrátila Tyrise, ale při hraničářčiných slovech se zarazila a zadívala na ni.
    "Já... mu... hm, dám mu, co proto, i za Taharise a Greshiho," zkusila to Avianna zamluvit a Eynor si ji s přimhouřenýma očima prohlédla.
    "Téměř jako byste nebyla upřímná. Netušíte, jak těžké je na tu misi vybrat někoho, kdo při pohledu na mou sestru či Ygraine ihned nepopadne vidle a pochodně. Ale sama jsem zvědava, jak Ygraine své chování vysvětlí na místě, pokud ji dostihneme. To samé Alexiel. Ygraine má náskok jednoho dne, který zkrátíme, pokud použijeme portál do Orgrimmaru. Horší to pak bude s jejím sledováním. Mohla se zdržet kdekoli na cestě."
    "Myslím, že do Taurajo bychom to měli zvládnout i sami, když pojedeme stále na jih. Pokud ji nedostihneme do té doby, hodil by se tauren, ti znají Tisíc Jehel lépe, než orkové."
    "Takže musíme i přes Tisíc Jehel?"
    "No do Tanaris můžeme přes ně, nebo přes Dalaran, tak sice ušetříme celou cestu..."
    "...ale Ygraine na ní může být jakkoli daleko. A my chceme najít ji. Pamatuji si, jak jsme tehdy s Cerothem jeli podél té řeky... patrně to bude jediná cesta na jih. Jeden břeh byl samý krokolisk a na druhém mi nějaká šelma sežrala jízdní zvíře... zhevru. Říkávala jsem jí Puntík."

    Tyrisa vypadala, že chce něco říci, ale zarazila se, jako by váhala, zda to drobná elfka v kápi myslí vážně.
    "Tuším tu řeku jsem tu našel," goblin zapíchl prst do mapy a Avianna si oddechla, že již není středem pozornosti.
    "South-fury. Ale neznám to tam, na to bude vážně potřeba nějaký místní průvodce."
    "Budeme doufat, že se budou dát najmout na tom samém místě, kde jízdní zvířata. To bych snad v Orgrimmaru mohla najít. Stejně tak budu doufat, že nebudeme muset po tom strašlivém houpacím mostě. Nuže, připravte si jízdní zvířata, a vás poprosím o portál, Ogatixi. Jen si cosi ještě zařídím."

    Dívali se za ní, jak se vzdálila, aby zvedla do výšky zlatovlasého chlapce, který už dokázal sám capkat po nádvoří a neustále kolem sebe šermoval plyšovým mečem.
    Políbila ho do vlásků a cosi mu šeptem slíbila, pak jej se smutným úsměvem opět přenechala chůvě.
    Nechala si dovést bílého talbuka a pomoci si do sedla, kam by se se svou výškou dost těžko škrábala.
    Mohli vyrazit na cestu.






    Skály až do nebe, prach, sem tam hyena, štíři, kentauří hromádky.
    Tak by se dala bez obtíží charakterizovat oblast Tisíce Jehel. Slunce, horko a protivný pichlavý písek, který se dostane všude. Mezi skalními obry se jednoho dne v podvečer motal bílý opeřenec s klející elfkou na hřbetě.
    "Se z něj jednou picnu, pokud mně dřív neoběsí za dezerci. Proč sakra nešel, kam měl jít? Lady řekla: jdi do Jeskyní Času, ale milostpán ne, on si klidně někam odbočí..."
    Yg škubla uzdou a zastavila jízdní zvíře, ovšem, klela dál.
    "A jestli do něj nabourá ten živý, tak je v háji zeleným Vael, protože neví, proti komu sakra bojuje. No a i děcka - protože bez mrtvolky je nenajdeme."
    Vytáhla nahrubo nakreslenou mapku a zahleděla se do ní. Bylo to jasné jako sklo.
    Když jej nezahlédli strážní goblini v Gadgetzanu, tak ani neprošel Tisíc Jehel od výtahu až na východ.
    Musel jít jedinou další možnou cestou.
    Na západ do Feralasu.
    Jenže co by tam dělal?  

    Mapa putovala nazpět do sedlového vaku a opeřenec se kolébavě otočil směrem k jediné cestě skrz celou tuhle mizernou zemi.
    Od východu tryskem přisvištěla tmavá postava na koni, kolem kterého se proháněly mouchy.
    "Lith, nikdy se nepřestanu divit tomu, jak rychle mne dokážeš najít", konstatovala živější z těch dvou s úsměvem. "Počítám, že list ti došel."
    Nemrtvá kývla: "Jenom mi řekni, co to má všechno znamenat? Už ta poslední výprava mi dala co proto."
    Ygraine se pečlivě rozhlédla kolem a ztlumila hlas: "Jde o to, že se nikdo z pevnosti neobtěžoval dát Vaelovi vědět o tom, nač jsme přišli. Kapitán byl proti tomu, abych někam chodila - a už vůbec ne jako velitel skupiny! Jenom proto, že jsme z té díry prostě přišli smradlaví, unavení a trochu odření. Ale nenechala jsem si to od něj líbit, to si můžeš pomyslet. Každé zdržování tady může stát tři krky, a já v téhle situaci sakra nebudu sedět na zadku v pevnosti, i kdyby mi to rozkázalo dvacet kapitánů."
    "Kapitán, pche, škoda že jsem u toho nebyla, něco bych mu řekla," zachrchlala Lithiana a poslouchala dál.
    "Jeden otřes mozku a tři krvácející nosy, jaká to nebetyčná a naprosto ohavná katastrofa!" zapitvořila se Ygraine po vzoru laciné měďákové Silvermoonské tragédie.
    "No prostě... kdyby mně po návratu domů chtěli zavřít, oběsit, nebo obojí, tak se nemusíš divit. Jsem tu bez svolení," Ygraine skončila a pokrčila rameny s výrazem "co jsi ode mne čekala jiného?" v obličeji.
    Nemrtvá přijala slovní vodopád jako vysvětlení, pokývla a popohnala koně do klusu za opeřencem.






    Průběh eventu:




    Jezdkyně po chvíli upoutal dusot kopyt a na křižovatce ve skalách prostě přišel zádrhel.
    "A sakra," broukla Ygraine, salutujíc někomu v prostředku skupiny, do které zrovna div nenabourala. A co že to bylo?
    Nikdo jiný, než narychlo sehnaná skupina Elrendarských, vedená Lady Eynor osobně. Nemluvě o místní taurenské průvodkyni Sihu a dvou příslušnících správy z Undercity.
    Po chvilce rozpačitého mlčení nastalo vysvětlování stávající situace z obou stran. Nově zjišťované informace byly hrubě přerušeny útokem kentaurů, kteří pronásledovali Ygraine a Lithianu, ale společně (v čele s nezastavitelnou a běsnící taurenkou Sihu) je odrazili a všichni pohromadě se vydali na západ do džunglí Feralasu.
    Jen jedna zastávka byla nutná.




    Poblíž cesty byl nalezen kupecký tábor. Tedy to, co z něj zbylo.
    Moře červů si dávalo bene a přes stovky much bylo vidět něco, co dřív s nejvyšší pravděpodobností byli lidé, trpaslíci... někdo se zbrojí, někdo bez ní.
    Lady Eynor zakryla oči sobě i svému talbukovi a Surmallien při pohledu na nově vymalované zákoutí Tisíce Jehel podruhé pozdravil svůj oběd.
    Do nastalého ticha, přerušovaného pouze projevy potlačované nevolnosti a nepotlačovaného znechucení, se ozvalo brouknutí: "Sakra, Vaeli, kdo má po tobě ty zdechliny uklízet..."
    Autor obrazu Dantova pekla byl tedy se silnou pravděpodobností znám.

    Nemrtvý vyšetřovatel Hallate a apatykář Abraxas jen dodali, že byla využita i magie. Jinak nebylo moc co říci. Mrtvoly ležely na místě nějaké tři nebo čtyři dny a byly v nesložitelném stavu. Taurenka a Eynor požádaly, aby byly ponechány na místě, že si s nimi příroda poradí. Tedy se jelo dál.




    Ne že by další cesta byla příjemná.
    Na okraji Feralasu byli všichni nemrtví zachyceni do magické pasti, a dalo velkou práci, než byli osvobozeni. Oslabení sice, bez nemrtvých ořů, ale v celku.
    Na přetřes přišla i možnost, že do té samé pasti padl i Vael se svými bojovníky.
    Po obhlédnutí okolí nešlo říci jinak, než že tomu tak skutečně bylo.
    Nalezly se stopy černé krve a šíp, nepochybně elfské výroby.

    Taurenka Sihu se podivila nad těmi způsoby, řka, že elfové tohle nikdy nedělali, a bude dobré se o tom s nimi pobavit. Už proto, že oni i taureni pracují na ochraně Feralasu, a panuje mezi nimi jakés takés příměří.
    Po zajištění nemrtvých následovala cesta do nejbližší taurenské tábora Mojache, kde se mělo rozhodnout, co dál.

    Jaké tam ale čekalo překvapení... všichni taureni vypadali poměrně vážně nemocní, a po krátkém vysvětlení bylo jasné, že choroba či otrava je z vody, kterou pije celý kmen.
    Vzhledem k tomu, že nikdo z taurenů nebyl schopen jít vyvolat k jezeru v horách elemtnálního ducha vod, a požádat jej o radu, byla tato povinnost svěřena Sihu.

    Převzala posvátný kámen s mystickými znaky a v doprovodu všech schopných šla do hor, kde z velkého jezera vytékala říčka zásobující osadu vodou.
    Na první pohled bylo vše klidné a taurenka se jala vyvolávat ducha vod dál od elfů. Hovořila s ním, jenže čím déle to trvalo, tím více houstla atmosféra.
    Les ztichl a na břeh vylezlo něco, co strukturou připomínalo nepovedený pistáciový pudink.
    První ohava byla rozložena na prvočinitele, jenže pak vylezla druhá... třetí... a pak už bylo zbytečné je počítat.
    Hallate se sice divil, proč bojovat kvůli nějaké kontaminované vodě, ale nakonec si nenechal ujít příležitost a jeho meč rozporcoval mnohý zelený cíl.
    Po boji byl celý případ osvětlen samotným duchem vod.

    Jezero bylo otráveno černou krví zajatce, kterého táhlo několik kaldoreiských Strážkyň do tábora opodál.



    Ač to bylo silně nepravděpodobné, Lady coby dočasného velitele skupiny určila Ygraine - prý to pro ni měla být šance k napravení reputace - a sama se vrátila vypomoci taurenům s léčením nemocných. Mimo jiné by ji prý Strážkyně z jistých důvodů viděly nerady, ale tato skutečnost byla ponechána spekulacím.

    Nedaleko byl opravdu nalezen kaldoreiský tábor. Jenže v podobném stavu, jako ten kupecký. Nikde ani živáčka, strážkyně mrtvé a Vael fuč.
    Zatímco nemrtví profesionálně ohledávali těla, konstatujíce, že jejich zranění  najisto způsobily "slizky" z jezera, vynořily se z lesa další noční elfky, a nebyly daleko od zasypání oddílu šípy a hvězdicemi.

    Lithiana úplně, úplně sama! šťastně lapila jednu z útočnic, a Sihu se jí pokusila vysvětlit, že skupina zde není proto, aby likvidovala ty, co hlídají les, nýbrž proto, že něco hledá.
    Elfka byla na příkaz propuštěna, a kupodivu bylo po několika minutách docíleno rozumného oboustranného předání informací.




    Strážkyně si div nesypala popel na hlavu, když zjistila, že chybnou manipulací s postřeleným nemrtvým způsobily noční elfky nastalé znečištění vod a potíže shu'halo. Jenže kdo z nich kdy jak zacházel s nemrtvým? Těžko to mohla vědět.
    Celá věc byla prostě škrtnuta a označena za nešťastnou náhodu, což se ovšem nezdálo Sihu.
    Po tom, co poněkud uklidněná elfka slíbila předání vězně, a coby projev dobré vůle bylo na oplátku nabídnuto obhlédnutí potíží s ogry, taurenka požádala o výslech u starších kmene. I to bylo nakonec odkýváno.

    Na povrch vyplavala i další - o něco veselejší - zpráva: prý byl poblíž Dire Maul v pozůstatcích sin'doreiského expedičního tábora spatřen malý elfí chlapec s blond vlasy, zřejmě tedy unesený Aranion Snowdawn.
    Ještě než se debatující dostali k bližším dotazům, týkajícím se obou dětí, byl přiveden Vael´thas.
    Zřejmě čekal všechno možné, jen ne takový uvítací výbor uprostřed pralesa.
    Po krátkém probrání podstatných událostí (a naprosto nepodstatných urážlivých drbů), bylo rozhodnuto o návratu do vesnice.



    Celá věc byla nahlášena Lady, která mezitím vypomohla s postavením půlky kmene na nohy... tedy na kopyta.
    Taktéž se během večera přišlo na to, že nebyla obeznámena s úplnými detaily událostí z předchozích akcí, a to až poté, co se jí některé slovní obraty o "jámě" i "nemrtvých" zdály nejasné a nerozuměla jim ani za mák. Někdo prostě cosi vynechal z hlášení.

    Jednotka se rozešla k odpočinku, zatímco si Sihu vymínila u staršího mudrce Palerunnera rozhodnout o obžalobě, kterou vznesla proti rytíři smrti za přepadení kupecké karavany a znečištění vod napájejících celou polovinu Feralas.
    Starší si vyžádal dobu na rozmyšlenou, ale vzhledem k absenci vážné hrozby a vyslechnutí tvrzení proti tvrzení navrhl, aby za úsvitu spor mezi taurenkou a nemrtvým Vael'thasem, ve kterém nešlo o život, rozhodl test, který oběma určí.




    "Ty, Lith?" broukla Ygraine, oklepávajíc se u ohně od vody a celovečerního bombardování na téma "jak musí vypadat osobní život příkladné ctnostné elfky", kteréžto jí viditelně nebylo po chuti.
    "Mhm?" zachrchlala nemrtvá a ohlédla se po ní. "Co je?"
    "Víš, myslela jsem...," načala Yg s poněkud zlomyslným úšklebkem v koutku, "pomohlo by vztahům s Undercity, kdybych apatykářům opatřila jeden objekt na pokusy?"
    Lithiana vydala z pod helmy zvuk, podobný pobavenému odfrknutí: "Nepochybně."

    Do hostince se přihrnuli i ostatní nemrtví. Jejich nadřízeného čekal další den jakýsi souboj cti, navržený radou starších.
    "Můj soupeř bude buď taurenka, nebo ta protivná elfka", odhadoval Vael´thas s nelibostí a zadíval se na nesourodou oplechovanou dvojici v kytlicích Ebenové čepele.
    "Z toho tabardu je mi zle," konstatoval a zatvářil se o chlup naštvaněji než obvykle.
    Leč tahle věta vzbudila u obou bojovnic oproti všemu očekávání jen pobavený úsměv. Bylo jim jasné, že Vael je zase v nejlepším pořádku.






    "Nikdo mi nikdy nedal dar, ne dar, který by nebyl řetězem táhnoucím za sebou závazek či další účel. Co to znamená?" trochu nechápavě odstrčila jeho ruku.
    "Že ti to daruji, ať se rozhodneš, jak chceš. Ať odejdeš, nebo mne půjdeš nahlásit Elrendaru. A nebo mne ještě stále můžeš zabít za to vše," stál proti ní, vysoký a hrdý, v ruce šperk, kterým ji chtěl uplatit, jako by snad byla řadovou elfkou z města.
    Nadechla se a vydechla, ale rostoucí hněv se skoro nedal ovládnout.
    "Netuším, co by mi přinesla tvá smrt - a kdo by se pak postaral o ty dvě děti. Já určitě ne. Takže nemyslím, že zabít tě je cesta, kterou zvolím. Navíc je to poprvé, co tu malou vidím doopravdy šťastnou. Přenechám vám svůj úkryt, a pak se rozhodnu," zadívala se na děti za jeho zády a opět ovládla emoce, otočila se na patě, až se jí stříbrné vlasy rozlétly, a vyrazila stranou meditovat, nebo co to předtím chtěla dělat.

    Polkl nadávku, ukryl prozatím šperk u opasku a povzdechl si.
    "Dobře, promluvíme si pak," trochu se zamračil, protože věci nevycházely tak, jak plánoval.
    A teď tedy úkryt, do kterého se dalo dostat jen čirou magií, jiná cesta neexistovala.
    Ohlédl se po dětech.
    Aranion někde cestou našel skořápku kokosu či polovinu kdo-ví-čeho, narval si ji na hlavu a téměř přes ni neviděl nic kolem.
    Theri, jen co se dozvěděla, že se budou přenášet pomocí magie, čupnula si na rovnější místo a začala kreslit komplikovaný a trochu roztřesený magický kruh na zem, tak jak to vídávala u něj, svého velkého božského strýčka.
    "Zase jsi trapnej, Aranione, mohl bys dělat něco užitečného?" zanadávala holčička na brášku, když jí poslepu šlápl přímo doprostřed veledíla.
    Chlapec uraženě popotáhl nosem a odešel zpět po cestě, kde začal cosi tvořit také.

    Theri dokončila a opravila svůj kruh, pak zvedla ručičky nad hlavu a znak se rozzářil, načež beze stopy zmizel.
    "Podívej, strejdo, už je umím schovávat iluzí skoro jako ty," upozornila, i když Vael'thas se momentálně zaobíral tím, co na cestě vytvořil Aranion, patrně ve snaze zamaskovat jejich stopy...
    "Ta cesta vypadá, jako by tu hrabalo kodo," pronesla Theri trochu povýšeně při pohledu na bratrovu práci.
    "Echm... dobrá práce, oba dva," dostal ze sebe Vael, pak si přešel rukou po tváři.
    V tu chvíli si Aranion rozepnul kalhoty a začal na kruh i brázdu močit.
    Vael bleskurychle zakryl hihňající se Theri oči a vrhl na chlapce nechápavý pohled.
    "Strýček Maladath povídal, že šelmy nejdou tam, kde se čůralo. Takže za námi do portálu nepůjde žádná chytrá šelma, které je život milý!" zavázal si kalhoty a uculil se.
    "Aranione, nemyslím si, že chytré šelmy ovládají magii."
    "Nikdy nevíš," kývl malý, díval se na cestu a chvilku se dloubal v nose.
    Vael si povzdechl, přešel i s malou do kruhu a kývl na chlapce, který konečně vytáhl prst z nosu a chytil se za ruku Theri.
    "Fůůůůj...," zakňourala holčička.
    "Je úplně jako já kdysi...," povzdechl si Vael.
    "Taky ses hrabal v nose, a pak si to prohlížel, strýčku?"
    Stiskl rty, aby se nerozesmál nahlas, pak řekl: "Také mne každý podceňoval."

    Po jednom delším "vžuum", jak by řekl jistý obr z Northrendu, se svět kolem nich změnil.
    Zaprášené místnosti potřebovaly jen trochu světla, jinak byly obyvatelné. Theri si samozřejmě dokouzlila na postel krajkový polštářek, zatímco Aranion testoval, jak vysoko se na ní dá vyskočit a nahlas u toho výskal.
    Tedy do chvíle, kdy mu jeho "přílba" přepadla dopředu přes nos.
    Vael si povzdechl a došel ji chlapci sundat: "Dobrá, hlavně nezapomeňte na pravidlo, že se nikdy nemáte dotýkat toho, co tu není vaše, tím méně, když to vypadá magicky. Za chvíli se najíme a měli byste se předtím umýt... hlavně ty, Aranione."
    "A po jídle mi teta Alexiel konečně vrátí prstýnek?" chtěla ještě vědět Theri.
    Vael si povzdechl.
    "Ten prstýnek Alexiel pomáhá, myslím ale, že ti ho dá, jen co jí bude lépe."
    "Jestli ti něco vzala, mám jí natlouct, jak by to udělal strýček Vael z Undercity?" optal se Aranion, který mezitím došel k míse s vodou, jejíž valnou většinu rozšlapal po okolí a zbytkem si zamáčel šaty, zatímco jeho obličej a ruce zůstaly hanebně špinavé, včetně hlíny a všeho dalšího za nehty.
    Zato si před zrcadlem opleteným pavučinou namočil a pečlivě uhladil blonďaté rozčepýřené vlásky.
    Theri už tou dobou způsobně seděla u stolu, v ruce šálek kakaa.
    "Ale no tak, pravý muž se nepere s dívkami," Vael'thas se zamračil na chlapce a změnil téma, "utíkej taky ke stolu a sladké smíš až po mase."

    Theri je pozorovala se zvednutým obočím a kinklala na vysoké židli nožičkami, když si k ní sedli: "Říkala jsem ti, že je to primitiv, strýčku."
    Aranion na ni vyplázl jazyk a vzal si příbor.
    "A až se najíme, půjdeme konečně pro mamku?" optala se ještě
    Vael si povzdechl: "Maminka je přeci mrtvá, Theri. Ale zůstaneme spolu jako rodina, tak, jak to má být. A já zruším tu vaši kletbu... nějak."
    "Není mrtvá," zamračila se Theri.
    "Je, povídal to nemrtvý strýček Vael i strýček Maladath," odsekl malý Aranion a mlsně se díval od svého masa ke sladkostem.
    "Ale strýček Vael je teď také živý. Takže mamka bude taky."
    "Theri, jez, než ti to vychladne," povzdychl si Vael'thas a potlačil chuť zabořit obličej do dlaní.
    "Ty nevíš nic, strýčku Snowdawne," malá Theri s tímto dospělým konstatováním zabodla vidličku do masa, až z něj vycákla šťáva.






    Eventu se účastnili: Vaelthas, Hallate, Abraxas, Eynor, Surmallien, Avianna, Tyrisa, Sihu, Ygraine, Lithiana
    Scénář, spawny a provedení: Caelir, děkujeme!
    Záznam eventu: Ygraine, děkujeme!
    Autor úplně úvodní a úplně poslední mini-povídky: Eynor
    Screeny: Avelion, děkujeme!


    Galerie:



























    Naposledy upravil Eynor dne Thu Nov 26, 2015 10:26 pm, celkově upraveno 1 krát
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Návrat zlodějky času?

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Nov 25, 2015 11:07 pm



    Vypadala unaveně, slabě a téměř průsvitně, skoro jako by byla na pokraji života a smrti... jenže, koneckonců, byla to jeho mysl, se kterou si zahrávala, takže si ji mohl představit, jak sám chtěl.
    Místo toho, aby měnil její podobu, se ale soustředil na obraz, který mu nabídla sama.
    Měla na sobě tmavé šaty bez jediné ozdoby, což bylo u té rozmařilé Urozené zatraceným nezvykem. Stejně tak vypadala, že se nějakou dobu vůbec nevyspala a její vlasy nepotkaly hřeben.
    Stála na kraji skalního mostu a dívala se do hučících hlubin Zaetarovy hrobky kam se řítily proudy vody a odkud stoupala tříšť páry a kapek.

    Bohatství života v největší pustině. Hrob otce, kterého zabila jeho vlastní stvoření. Tohle místo měl spojené s její sestrou a ne s ní... proč ho zavolala právě sem?

    Když ji oslovil, povzdechla si, rozostřila se v obrysech a nakonec se otočila k němu.
    "Lykourgos? Jsi to ty? Povídal jsi, že je snadné zabloudit ve tvé mysli... ta krajina je mnohem rozsáhlejší, než bych čekala. Sama dávám přednost tomu své vzpomínky zapomínat, ne z nich stavět svatostá-," odmlčela se v půlce slova, jako by tušila, že v ní čte.
    Zachmuřeně se na ni díval.
    "Kéž bych si s tebou stačila promluvit, než to celé začalo, Lyku, možná jsi tehdy jediný měl šanci tomu všemu zabránit..."
    "Tak začni od začátku," pomalu se k ní blížil, ale udržel si odstup.
    Ano, vypadala, jako by přišla o spoustu sil.
    "Co je pro tebe nejdůležitější? Ne, to je špatná otázka... jsi mezi těmi, co mne loví? Protože po tom všem očekávám, že mne Elrendar loví."
    "Já tě nelovím, já tě hledám, Alexiel. A to je rozdíl. Je mi jasné, že se něco děje... a že potřebuješ pomoc."
    "Dala jsem slib, že umožním někomu z rodiny vidět někoho jiného z jeho rodiny. Tam to také mělo skončit... ale byla jsem oklamána. Theri, na druhou stranu, je... šťastná. Je nejšťastnější za dobu, co ji znám.
    Mysli na to, až ji půjdete z toho štěstí hrdinně zachránit, prosím."
    "Chci, aby byla Theri šťastná, ale záleží na tom, co z toho štěstí plyne. Takže: kdo vás unesl? Kde jsi... a kde jsou děti? A hlavně: proč vás unesl?"

    Chvíli jako by váhala, co mu poví, a to se mu vůbec nelíbilo.
    "Potřebuji něco, co je mé. A nabízím za to něco, co je tvé," řekla místo odpovědi a zvedla levou ruku, na jejímž malíčku se třpytil prsten z čirého mithrilu.
    Pohled na něj ho zasáhl přímo do srdce, vzdychl si a jako by trochu zestárnul.
    "Pamatuješ na to, jak jsi před lety zachránil malou Aerin Windsong? Měla tehdy něco, co již nemohla a neuměla použít... Bylo to poprvé a naposledy, co jsem si zkusila vzít věc od někoho násilím. Tehdy ses mi postavil do cesty... Duch z Elrendaru a dva další elfové. Zachránil jsi ji a skryl za hradbami.
    Nvzdala jsem tehdy proto, že bych se vás tří lekla, ale proto, že jsem věřila, že si tu věc od Aerin vezmeš ty sám," jak hovořila, prsten na její ruce zářil čím dál víc, skoro mu z toho začaly slzet oči.
    Naklonil hlavu ze strany na stranu.
    "Později měl u sebe prstýnek kapitán, byla pro mne nedostupný. Pak ji dostala ke zkoumání Isiel Snowdawn... tou dobou jsi již byl pryč, prohlášen za mrtvého. Isiel jsem tehdy proměnila v kočku, protože nechtěla spolupracovat... trvalo jim půl roku, než ji z toho dostali. Bylo by bývalo stačilo, aby mi pomohla k tomu prstýnku, ale... patrně netušila potenciál pro tragédii, který takové kouzelné věci vždy mají," pokrčila rameny.

    Díval se na miniaturní šperk na jejím malíčku a tvářil se smutně.
    "To je on?" nadechl se, jako by větřil. oči mu zazářily modrým svitem divinační magie, jak studoval její podobu i prsten.
    "Ten, který před Rozdělením světa vykovala tvá žena pro vaše dítě? Ano, trvalo mi roky odhalit jeho tajemství.
    A i když ten prokletý prsten nikdy nebyl tím, co jsem hledala, stále dokola mi on a jeho nositelé křížili cestu.
    A po tom všem, když se rozbila časová osa, mrtví žili a živí byli pryč... najednou se ten prsten objevil na dosah. Na ruce pouhého dítěte."
    Trochu sebou trhl, jako by tušil, co řekne dál.
    "Ten prsten má několik vlastností. Poprvé předpoklad, že je k němu připoutána část duše jeho tvůrce. To by ti odpovědělo na tvé trápení a otázku, proč se Kirina stále vrací, proč její duch stále bloudí Azerothem, dokud prstýnek existuje.
    Podruhé - ten prsten byl vyroben, aby plnil dětská přání, proto ho běžný dospělý jedinec z jakékoli rasy nedokáže použít.
    Aerin tehdy hovořila o někom, komu říkala Bílá Paní, o někom, koho vídala, kdykoli ten prstýnek jako malá nasadila a otočila jím. Ten někdo se zdál být elfkou, která musela plnit vše, co si majitel prstenu přál. Takže ten druhý předpoklad je, že prsten má svého... džina z lampy. Otroka plnícího přání."
    Opět se zachvěl, ale jeho tvář zůstávala beze stopy emocí: "Máš tušení, jaká další bytost je k tomu připoutaná? A ano, něčeho takového byla tehdy Kirina schopná."
    Alexiel pomalu kývla, ve tváři výraz pobavení při tom, co říkala dál.
    "Teprve nedávno jsem zjistila, že ten prsten ovládá bronzového draka v elfí podobě. Pokud někdo prstenem otočí a vysloví přání, zotročená bytost musí vykonat vše, co si pán prstenu přeje. A my oba víme, že existuje někdo, kdo si rád hraje na Věštkyni a plete se do věcí, do kterých nemá. A její věštby se záhadně bez chybičky plní."
    "Věštkyně... přání," zamumlal a sevřel pěsti.
    "O toho bronzového draka jsem se postarala. Prozatím. Dokonce jsem ji nedávno vrátila Soridormi výměnou za protislužbu, ale nesetkala jsem se s pochopením ani laskavým přijetím.
    To nejhorší už ale takzvaná Věštkyně stačila napáchat. Časová linie se rozbila... následky jsme pocítili všichni."
    Lykourgos na okamžik pevně zavřel oči a nadechl se. Skoro nebylo třeba dalších slov.

    "Je tak malý, že ho sice navleču na malíček, ale ani jím neotočím... a i kdybych jej mohla použít, nikdy tak neučiním. Ale Therisiel..."
    "Theri jej použila a proto je šťastná?" zamračil se a okolní vodopády jako by pomalu začaly zamrzat. Místo kapek vody nyní kamenný most pokrývala ledová krusta a do hlubin padaly sněhové vločky.
    "Theri si přála, aby její rodina zase žila, Lyku. Drak ji nemohl neposlechnout, vrátil se tedy do minulosti a napravil ji tak, aby splnil její přání.
    Nyní je Theri s živým Vael'thasem a se svým bratrem. A doufá, že brzy si dojdou pro Isiel a Theraldise. Živý Vael'thas nechce nic jiného, než vychovat obě děti tak, jak je v jeho realitě vychovávali jejich rodiče."
    "Pro mne za mne ať zemřou tedy oba Vael'thasové, nepatří sem ani jeden! Co mají, je jen iluze života, není to pravda, Theri to bude muset pochopit!"
    "Nemyslím, že chci být u toho, až to tomu dítěti budeš vysvětlovat, je jí sotva sedm let... A na iluzi je ten druhý Vael až příliš skutečný, až tak, že ovlivňuje bytí toho nemrtvého Vael'thase.
    Nebudu tam, až najdete jednoho nebo druhého... a nebudu se dívat, jak zničíte štěstí těch dětí, i kdyby to byl jen sen, jak říkáš. Ten prsten ti ráda přenechám, ale dobře víš, co za něj budu chtít."
    Kdyby pohled mohl zabíjet, právě se stal vrahem. Její podoba se opět rozostřila, jak ledové síně kolem nich explodovaly jeho hněvem. Jistě, byla to jeho mysl, chtěl ji vyděsit. Ale ona byla vždy zatraceně paličatá.
    "Kde tě najdu? Kde ti to zrcadlo předám?" pokusil se udržet její mizící podobu na místě i proti její vůli, ale vyklouzávala z jeho vědomí, jako by se spojení přerušilo i mimo její kontrolu, zaslechl jen zastřená bolestivá slova:
    "Vodopády Verdantis..."

    Trhl sebou a probral se z hluboké meditace s kaldoreiskou knihou v jedné ruce a koženým náramkem v druhé. Na vlasech se mu pomalu usazoval sníh.
    Zjistil, že ho z jedné strany zahřívá šedý vlk.
    Zavřel knihu, natáhl ruku a podrbal ho v husté srsti, zvíře se otřepalo a zasypalo ho další dávkou sněhu. Skoro připomínal Kanu, ale nemohla to být ona.
    Pomalu se zvedl ze svého úkrytu mezi kořeny starého stromu, kde chtěl původně strávit meditací jen pár chvil, ale musel ztratit dobrou polovinu dne.
    Zadíval se ke goblinímu městu skrze padající sníh. Družina již jistě musela být pryč.
    Měl by mluvit s Flairicou a ostatními. Musí najít ty děti a pomoci Alexiel, i kdyby sama nechtěla.
    Takže... Feralas.






    Průběh eventu:



    Když se Eliendir setkal v Dalaranu s Flairicou a Tas'adarem, překvapil je informací o tom, že se Alexiel sice únosu Theri účastnila, ale nedobrovolně... a že únoscem je Vael'thas č.2.
    Tedy ten živý, který jim dal tak zabrat v pokažené časové linii. Nějak se dokázal vetřít i do té jejich a natropit spoustu dalších potíží.
    S vědomím, že musí učinit to nejlepší pro všechny, jim pak podal svou verzi pravdy, to jest, že oba Vael'thasové spolupracují, a proto musí být oba odstraněni, jinak zabijí Alexiel, která na to přišla a teď je na útěku před nimi kdesi ve Feralas.

    Mágům na tom sice něco nesedělo, ale smířili se s Eliho verzí. Jenže Lady Eynor před časem poradila Vael'thasovi, aby navštívil Jeskyně Času, kde se podle jejich vyšetřování ve Winterspring měla stavit Alexiel také. A cesta tam byla kratší než do Feralas. Rozhodli se tedy projít do Tanaris a požádat o pomoc bronzovou letku, z čehož byl nejméně nadšený právě Eli.

    Za Eliho prohlašování, že malá Theri je nevinný zlatý andílek, kterého musí všichni za každou cenu zachránit z pařátů únoscových a nedovolit, aby ji získal její nemrtvý strýček, a Flairičiných protitezí typu: děti jsou pisklavé, pletou se pod nohy a často smrdí, se nakonec octli v pustých Jeskyních Času.
    Pustých doslova, protože po nikom z obvyklých obyvatel nebylo ani památky.

    Teprve po delší době objevili Soridormi, která jim vysvětlila, že vyslala všechny členy letky najít uprchlého malého savce nejvyšší důležitosti.
    Než se zaběhnutá kočka se zlatýma očima najde, odmítala s nimi cokoli řešit. Nezbývalo, než také přiložit ruku, nohu a hlavu k dílu. Jenže micka byla zatraceně rychlá a chytrá. Pohled na pobíhající mágy tak přebila jen snaha osvalených dragonkinů, kteří se snažili nacpat do úzkých škvír, kudy jim kotě prchalo.
    Během lovu na kočku pak Eliendir vyplašil podivnou postavu skrývající se za ne zcela dokonalou iluzí neviditelnosti, která je očividně sledovala.

    Mrzká kočkovitá šelma jim nakonec utekla do jeskyně, kde byla časová anomálie vedoucí do starých Hillsbrad Foothills. Vzhledem k tomu, že byli stále sledováni, umístil Eliendir na zem mrazivou runu jako past... a vskutku do ní za okamžik někoho lapil.
    Ne ptáčka, ne kočku.
    Elfku, kterou mágové nechali zamrzlou na místě pro pozdější zkoumání a vydali se po stopě uprchlé šelmičky dál.

    Siamskou kočku se zlatýma očima našli, kterak se otírá o róbu lidského mágaz Kirin Tor, který se představil jako Kel'thuzad. Krmil šelmičku rybičkami (podle puchu prošlými). Čaroděj se zvířete samozřejmě odmítl vzdát, leda výměnou za podobně impozantního jedince.
    I zamysleli se a vykašlali se na to, rozhodnuti vrátit se do Jeskyní a promluvit se Soridormi znovu. Handlovat s nějakým člověkem zablešené kočky byl přeci úkol pod kapacity elfa a mága.


    Tehdy je překvapila svým příchodem ona slídivá elfka v kápi, nyní zcela viditelná, která nesla v náruči podobnou siamskou kočku. Prý ji ukořistila na střeše Bartolovy farmy za pomoci malé Nataši.
    Mág nakonec vyměnil micku za mourka, kterému začal něžně říkat pan Bigglesworth.

    Od té chvíle mágové elfku zahrnuli pozorností, nedůvěrou a dotazy.
    Kdo byla? Jak se dostala z pasti? Proč je sledovala?
    Nechtěla se s nimi moc bavit, i tak ale bylo jasné, že o nich ví víc, než pouhý náhodný kolemjdoucí.
    Nakonec přiznala, že to vše má z deníku své sestry v nesnázích, kterou prý znají oni. Sama ale slíbila Soridormi pomoci výměnou za jakési služby a magii, proto neměla problém s nimi spolupracovat až do konce.

    Bídná zlatooká kočka ji ještě stačila poškrábat a pokusit se o svůj poslední slavný útěk na svobodu, ale v byla záhy dopadena v Jeskyních Času a uvězněna podobným kouzlem, jako předtím sama zvědavá elfka. Tj. byla uložena k ledu.
    Když jim Soridormi řekla, že tuto prchavou potvůrku draci nedávno obdrželi od Alexiel, Eliendir zbledl, promluvil sprostě a striktně doporučil, aby kočku, jak jen dlouho to půjde, "nerozmrazovali".


    Po rozhovoru se Soridormi pak on a Flairica odešli portálem do Undercity, jakkoli chtěli původně navštívit Feralas - měli za to, že o nových informacích musí podat hlášení v posádce.
    Tas'adar se zdržel s onou cizinkou, která se mu svěřila, že hledá jakýsi lék. I proto pak měli v Undercity trochu problém najít zbylé dva mágy.

    Když se konečně sešli, vypukla hádka zahrnující témata od Eliho urážek na kohokoli mužského pohlaví, za které Tas'adar požadoval gentlemanskou omluvu, přes Flairičin stoupající tlak a klesající vůli dál velet takovému rozhádanému cirkusu, po Eliho podání situace s únosem dětí a dotazu, jaký živočišný druh je gentleman. Zvědavá cizinka místo zklidnění působila na celou situaci jako proslulý přilévaný olej do ohně.

    Když zjistili, že je patrně už nějakou dobu poslouchá jezdkyně na nemrtvém oři, ztišili se, ale bylo pozdě.
    Rozhovor s nemrtvou jim klidu nedodal, ani fakt, že ji někteří pamatovali z alternativní reality jako nevěstu kapitána Dawnspear - Elerien. Při pohledu na její šat ale některým došlo, že ji viděli i mnohem dřív... a že se ve stínech a stopách Elrendarských pohybuje téměř rok a maří jejich plány, jakkoli si podle svých slov žádné předchozí setkání s nimi nepamatovala. Omluvila to absencí hlavy, ze které se dlouhodobě léčila...

    Elerien je požádala o pomoc s odemčením vzpomínek, uzavřených v magickém krystalu fialové barvy, který Flairice něčím připomněl krystal z Karazhanu, používaný k ovládnutí jiné mocné nemrtvé bytosti. Tas'adar při dálkovém zkoumání krystalu odhalil, že se jedná o silně kondenzovanou arkánu a stín s ničivým potenciálem manové bomby, jen čekající na někoho, kdo ji zkusí aktivovat. Eliendir pak působil, že se mu z pouhého pohledu na krystal dělá zle. Pokusili se jí aktivaci či rozbití krystalu vymluvit a nějak jej z ní vymámit, ale nevypadala, že má náladu na smlouvání a vtípky. Otočila se a odjela pryč.

    Byli by ji zastavili, jistě. Kdyby se nemuseli hádat mezi sebou o tom, kdo má větší pravdu. Ale takoví již jsou mágové.
    Když se vzpamatovali, zahájili na nemrtvou elfku lov po celém Undercity za pomoci temných rangerek, ale již ji nezastihli. Podle stráží prý ale hovořila o tom, že se pokusí vyhledat mágy v elfím městě, když jí ve městě mrtvých nedokázali pomoci.

    Jako jedinou stopu po Pánovi, o kterém mluvila, a který jí prý dal za dobré služby konečně svobodu, objevili utržený manžetový knoflíček se znakem jistého aristokrata ze Silvermoon.
    Až příliš velká shoda náhod?

    Flairica, zničená tím, kdo vše slyšel to, co nemělo být prozrazeno, ale částečně nadšená důkazem o nekromancii jistého vlivného elfa, se rozhodla přenést celou skupinku do své staré skrýše v Eversong.
    Šmírující cizinka se nakonec představila jako Aerana Brightshore, sestra jisté zvlčilé a nepopulární rekrutky z posádky, která před téměř dvěma roky ve snaze vystopovat svou sestru byla hostem Elrendaru, dokonce na svatbě lorda a lady Sunhand. (Ano, ta slečna, co nepochopila, že bílou na svatbu nosí jen nevěsta a při pokusu chytit svatební kytici se nedává ostatním dívkám pěstí do oka.)

    Aerana jim vysvětlila, že hledá pro svou sestru lék na worgení nákazu... a netajila se názory, které si na ně udělala z četby sestřiných osobních deníčků obsahujících posledních pár let v posádce.
    A tak se v klidu rušeném jen šustěním noh obřích pavouků a chroupáním vyschlých broučích krovek dál hádali téměř do svítání.
    Mágové to mají těžké, vážně.

    I přesto se nakonec rozhodli podat hlášení do pevnosti a vydat se na Eliho přání do Feralas, kde se tou dobou podle jeho slov měli nacházet oba Vael'thasové, Alexiel i obě unesené děti.





    Byl připravený na bolest, ale ne na takovou, jakou mu pohled na ni přinesl.
    Blížila se po zamrzlé hladině Lordamere a ani v tom zimním dni se jí u úst nesrážela pára... nemrtví přeci nedýchají.
    Bezděky stiskl obě ruce v pěst a zkusil ji oslovit, ale hlas ho zklamal... a tak bez povšimnutí dál vedla své děsivé kostlivé zvíře ke břehu.
    Byl to někdo jiný.
    Ne ona, která mu tak dokonale kazila plány, morálku i sebekontrolu prostě jedním mrknutím řas nebo vypláznutím jazyka. Byla tak plná života a svobody až do posledního dechu.
    Na okamžik zavřel oči a před nima mu vyvstal obraz do krvava rozedřených rukou, kterýma se snažil odházet sníh, co je oba tehdy zavalil.
    Pozdě. Příliš pomalu. Zbytečně.
    Ztratil ji, protože nebyl dost rychlý. A pak už nebylo nic, co by mohl ztratit... až donedávna.
    A za pár okamžiků mu zmizí podruhé.

    "Elerien...," dostal ze sebe, když kostlivý oř vystoupal mezi zasněžené stromy.
    Odlepil se od úvazového kůlu starého mola a vykročil jejím směrem. Nemrtvá k němu pomalu otočila celé tělo i hlavu svého oře.
    Ani rudá barva jejích vlasů a zelená jejích očí nezůstaly nedotčené tím, co se jí stalo... ale nebylo pochyb, byla to ona.
    "Znáš mne?" optala se sípavým hlasem a z toho nehybného pohledu se mu na okamžik udělalo mdlo.
    "Znal jsem... Elerien, ano. I to, jak milovala svobodu a čemu se uměla smát."
    "Pak mi povíš, jak Elerien zemřela? Protože někoho hledám, abych se mu za její smrt pomstila. A nebudu mít klid, dokud jej neztrestám," zachraptěla.
    "Ten, komu dlužíš svou smrt, je již dávno mrtvý, Elerien. Viděl jsem to na vlastní oči-"
    "Smrt je jen přechodný stav. Sama jsem toho důkazem. Jak víš, že ten někdo nebloudí světem stejně, jako nyní já? Kdo to byl?"
    Celé ty dva roky, kdy myslel na to, že se nestačil rozloučit a udobřit po jejich poslední hádce.
    To vše... naděje, že to urovná... bylo to marné, ona byla nyní někdo docela jiný.
    Cesta k rozhřešení neexistovala.

    Zavřel oči a za víčky se mu mihl obraz rozšklebené masky toho sadisty ze Zemí Duchů.
    "Jakým právem?!" křičel do té masky, když se mu nedostalo odpovědí, pro které si ten večer přijel na jedno prokleté panství.
    "Právem toho, kdo rozhodne, jestli ji ještě kdy uvidíš, takovým právem," Scarův hlas zněl tak chraplavě, že by přísahal, že ten bastard je také dávno nemrtvý.
    "Pokud přežiješ setkání se stínem minulosti, můžeš mne znovu zkusit vyhledat. Ale měj se na pozoru...
    Její pán nezahazuje hračky, nikdy ne nadarmo. Ani ty, pro které již nemá použití. A i kdybys stokrát chtěl, nedokážeš ho sám nikdy zabít."
    Pak před něj položil ten proklatý černý orb a byl pryč, aniž by se někde zachvělo stéblo uschlé trávy nebo zvadlý lístek.
    Na zemi před ním černě pulsoval ten samý orb, který dvakrát získali, dvakrát ztratili a nakonec předali Relikviáři. Patrně si jej měl prohlédnout i on osobně.
    Poklekl, ale zvedl jej tak, že jej zabalil do tabardu.

    "Elerien," otevřel oči a jeho hlas zněl skoro prosebně, "nehledej vzpomínky, najdeš jen bolest."
    "Bolest necítím," odvětila nemrtvá chladně a pobídla koně téměř k němu.
    Z pachu hnijícího masa a toho chladu kolem mu vstávaly vlasy vzadu na krku, ale ovládl se.
    "Je bolest to, čeho se bojíš, a proto mi lžeš, Thanale?" optala se ho a on rozšířil oči. "Popsali mi tě u brány, vím, kdo jsi. Jen teď nemáš jejich tabard."
    "Nejsem ten, koho hledáš, ten zemřel na severu s tebou... Elerien, ať jménem svého pána chystáš cokoli, on nemá na mysli tvé dobro... nikdy neměl. Mohu ti pomoci, pokud mi dáš něco, co máš... a je to moje."

    Přes promodralé rty se přelil chladný úsměv, který ho bodl jako dýka.
    "Oba snubní prsteny jsem našla nedávno na svém hrobě. Kdokoli je tam nechal, pohřbil i svou minulost."
    "Myslel jsem, že jsi mrtvá!" neovládl se.
    "A to také jsem," sykla, "raději mi jdi z cesty. Vidím, že mi nepomůžeš. Pak tedy vyhledám mágy ve městě mrtvých, aby mi pomohli odemknout mé vzpomínky a vykonat mou pomstu."
    "Byl to Berion, Elerien. Zavalil nás oba lavinou a já tě nedokázal najít dost rychle," vklouzl si rukama do vlasů a ona se na něj dál upřeně dívala.
    "Kde byl Berion zabit, jak tvrdíš?"
    "Nexus. Coldarra. Jeden z horních prstenců. A nebyl jsem to já, i když jsem si to moc přál," dostal ze sebe.
    Její výraz se nezměnil, ale neměla již tak napřímená záda.
    "Jestli v nějaké podobě ještě existuje, zajistím, aby ho bolel každý okamžik bytí, tak jako nyní mne," přelétla očima hladinu jezera k ostrovu, od kterého se vracela, "a ty se vyhni Fenris Keep, pokud nemáš lovce démonů.
    Žij blaze, dokud tě smrt neskosí a doufej, že tě pak někdo nebude nutně potřebovat zpět," kývla mu kostlivými prsty v omrzlé rukavici a otočila nemrtvého oře zpět na cestu.
    "Al diel shala, Elerien," stačil ze sebe dostat.

    Chvíli sbíral síly na návrat a přemýšlel, oči upřené do temných vod Lordamere, kde se kdysi oba tak rádi koupali. Kdysi...
    Zadíval se přes hladinu jezera ke břehu, za kterým pamatoval starý Dalaran a polknul bolest, pak se otočil, aby se vrátil na cestu.
    I když zde dosud panoval podzim, její stopy byly zaváté sněhem.





    RP se účastnili: Alexiel, Lykourgos, Flairica, Tas'adar, Aerana, Scar, Thanalos, Elerien
    Scénář: Eynor Astrae
    Provedení: Eynor Astrae a Caelir



    Galerie:















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Síla, duch a srdce

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Dec 02, 2015 1:39 pm



    "Tvému srdci se stýská?"
    Hluboký hlas ji probral ze zamyšlení, trhla sebou a otočila se od výhledu na les, který za úsvitu zakrývala mlha drobných kapek mnoha růžových a zlatavých odstínů.
    Nemohla spát celou noc.
    Jediný další, kdo v táboře nespal krom stráží, byli nemrtví. I oni ale pro vytrvalý pralesní déšť nakonec vyhledali přístřeší v krčmě... možná i proto nedokázala usnout. Jejich pach sem tak strašlivě nepatřil... mnoho věcí sem nepatřilo.
    Tady na terase byl alespoň vzduch svěží a zelený jako život všude kolem.
    Celou noc nebyly pro těžké mraky vidět hvězdy ani měsíc... a nyní se slunce teprve mělo zvednout nad koruny prastarých stromů.
    "Požehnání Matky tobě a tvému kmeni, Starší. Nechala jsem doma samotného synka, stýská se mi, ano," přiznala a sklonila hlavu.
    "Pamatuji se, kdy tu dcera měsíce pobývala naposledy a nebyla sama. Určitě to je stesk po synovi a domově, co ti vehnal slzy do očí?"
    Nadechla se a polkla hořkost, pak uhnula očima opět k výhledu na ranní světlo prosvicující koruny stromů.
    "Myslím, že sám dobře znáš odpověď, Starší," zašeptala.
    Položil jí velkou ruku kolem ramene a kývl těžkou hlavou k lávce vedoucí na místo, kde toho rána zapálili táborový oheň.
    "Nejposvátnější místo taurena je to, kde hostí přátele a kmen. Pojď, budu potřebovat tvou radu," znovu se tichým a hlubokým hlasem zasmál sám pro sebe.
    Po její bledé tváři se konečně rozlil úsměv a nechala se odvést dolů.





    Průběh eventu:




    Když se toho rána sešla skupina nemrtvých, nyní očividně vedená Vael'thasem Snowdawn, se Sihu, provádějící skupinu Elrendarských, kteří prozměnu doufali, že je rytíř smrti dovede k uneseným dětem a svému "klonu", bylo jim vzkázáno, že je taurení Staršina očekává na nejposvátnějším místě tábora.
    Co jiného to mohlo být, než ohniště, u kterého obvykle taureni rokovali a zároveň hostili své přátele a blízké.

    Sage Palerunner s trochu rozmarným pohledem potřásl šedou hřívou, pak udeřil do bubínků a oznámil, že vyzyvatelka i vyzvaný podstoupí tři druhy testů - vítěz celého klání pak rozhodne celý spor podle sebe. Podle jeho mínění, když nešlo o život a smrt, byly takové spory mezi spojenci zbytečné a na škodu, ale chápal spravedlivý hněv i zápal mladé Sihu.
    Oba soupeři si pro každý duel mohli vybrat svého zástupce či šampióna... což nakonec oba učinili opakovaně.




    Prvním testem byl test síly.
    Nemrtvý Vyšetřovatel Hallate a Sihu tak zaklesli malíčky, aby se utkali v malíčkové páce. Tedy hned ty další prsty, které oba vzhledem k absenci malíčků měli k dispozici.
    I když většina sázela na taurenku, v této části uspěl nemrtvý, aniž by se zapotil. Oni se totiž vlastně nepotí.
    Sihu, nešťastná, že duchové nejsou na její straně, pro další test zvolila také zástupce.




    Druhým testem byl test ducha.
    Lékárník Ruprecht tak hrdě předstoupil před Staršího po boku urostlého taureního bojovníka. Když se dozvěděli svůj úkol, oběma klesly čelisti, nemrtvý naštěstí zareagoval rychlým protipohybem, a tak se nerozpadl.
    Měli na místě zarecitovat či zazpívat ódu na Matku Zemi a její milost.
    Tauren po chvilce vehnal mnohým slzu do oka verši o "kolébce i hrobu svém" a nemrtvý rozplakal každého, kdo dosud neplakal, skřehotáním melodie na téma "chválím tě, země má". I když někteří patrně plakali smíchy, o vítězi tohoto kola rozhodli přihlížející, a ti zvolili taurena.




    S vyrovnaným skóre se tak přistoupilo ke třetímu testu: testu srdce.
    Vael'thas naprosto bez hnutí a známek emocí sledoval, kterak taureni přivedli jediného přeživšího z nedávno zmasakrované kupecké karavany z Thousand Needles. Pak zazněl taurenův úkol a tentokrát u něj nebyl odpočet označovaný bušením do bubnu.
    Měli potěšit srdce tohoto sirotka, rozesmát ho nebo rozmluvit, což byla věc, která se taurenům nepodařila od doby, co chlapce viděli utíkat před nemrtvým a nočními elfkami po lesní pěšině.
    Vael'thas si jako zástupce zvolil Surmalliena z Elrendaru a Sihu Aviannu z té samé skupiny, což mohlo naznačovat střet zájmů, ale chlapci, který ze země sbíral hmyz a baštil jej, se to zdálo být jedno.
    Když mu Surmallien nakreslil do hlíny obrázek klece, které si všiml v troskách karavany, a optal se ho na to, zda ti lidé byli otrokáři, chlapec se rozplakal a kolo nemrtvých bylo ukončeno.
    Avianna pak měla o trochu snazší práci - a i když dítě nerozesmála, přiměla ho mluvit o tom, co by si přálo dál.
    Sage Palerunner tedy ukončil test prohlášením vítězství Sihu, které patřilo i rozhodnutí o řešení situace.




    Sihu svolila s tím, aby nemrtví dokončili svou misi ve Feralas, tedy našli ztracené děti, ale pak aby odešli a pod trestem smrti se již nikdy více do hvozdu nevraceli, protože ohrozili křehké příměří mezi shu'halo a kaldorei.
    Sama se pak rozhodla spolu s dalším taurením válečníkem doprovodit Elrendarské k táboru sin'dorei, u kterého prý noční elfky nedávno pozorovaly ztraceného elfího chlapce velmi mladého věku.

    Při zkoumání tábora pak byla družina napadena ogry, před kterými je kaldorei také varovali - cosi je prý vyhání z Dire Maul. Dost zvláštní bylo, že jediný, kdo se nezapojil do obrany, byla nemrtvá společnice Ygraine - místo snahy pomoci jako by se velmi neuměle pokoušela obránce rozptylovat piškoty...

    Po boji, ve kterém se osvědčili hlavně taureni a nemrtví, zatímco část elfů byla zraněna, a který skončil, když lady Sunhand nechala velitele ogrů "zkamenět" a propadnout se tak do země promáčené kouzlem i deštěm, zůstal Vyšetřovatel Hallate ogra hlídat, zatímco ostatní se snažili v táboře najít stopy po onom elfím chlapci.




    Tyrisa a Eynor nakonec patrně cosi našly - jenže se muselo jednat o past. Když obě před očima ostatních bez varování zmizely po doteku s magickým kruhem, taureni se otočili, aby vzali zraněné do tábora a požádali o radu starší. I ohledně rozruchu v Dire Maul.

    Někteří z nemrtvých toho využili, aby v přesile napadli zbytek Elrendarských a zahnali je tak na ústup - krom jedné, která patrně přeběhla na jejich stranu. Měli tedy nerušenou cestu dál jen sami pro sebe.
    Až na oči zvědů sledujících je mezi stromy.













    Dívala se na tu malou truhličku z kovu, na které nebylo vidět nic jako panty, klíčová dírka či škvíra... nedalo se ani pochopit, kde přesně by se měla otevřít. Navíc se zdálo, že je chráněná velkým množstvím ochranných a maskujících aur... přesto cítila, že uvnitř je i aura toho, co ji nade vše zajímalo.
    Možná se ho měla optat... jak... Bylo pozdě, byl daleko a ona neměla čas.
    Upřela oči na truhličku a pokusila se přečíst druhy aur, které na sobě měla.
    Lehce nadskočila, když se jí před očima rozzářil nápis psaný modrými runami...

    Co je cennější, než voda?

    "Hádanky, Lykourgu, po tom všem? Ubíhá nám čas," sykla a zkusila znovu proniknout do tajemství aur. Nestalo se nic, nápis na ni dál svítil, jako by se jí vysmíval. Odložila jeho náramek a pomalu klesla na kolena, ukrytá zde na nejvyšším ochozu chrámu v Isildien.
    Něco magického odsud muselo teprve nedávno vyhnat ogry, ale byl tu alespoň klid.
    Převracela truhličku v prstech, ale nenašla nic dalšího.
    "Krev?" odpověděla a nápis zhasl.
    Jinak se nezměnilo zhola nic, ani jedna z aur neubyla. Zhluboka se nadechla a zadívala se stranou.
    Eli - Lyk byl pověstný tím, že bral věci doslovně, ano.
    Párkrát se nadechla a vydechla, jako by se potřebovala uklidnit, pak sáhla do vlasů pro starobylou stříbrnou sponu.
    Bílé prameny se jí rozlily přes ramena a zachytily se jí o ramenní chrániče, pak sňala rukavičku a bodla se do prstu.

    Rudá kapka krve dopadla na truhličku a jako by se do ní vsákla, nebo se vypařila... nebylo po ní stopy.
    Na jedné straně se rozzářil další nápis.

    Pokřti mne životem, utop mne ve smutku, zahrň mne šílenstvím, pohřbi mne v zármutku.

    Málokdo by v tu chvíli chtěl být poblíž a ze všech nejméně patrně Lykourgos. Oči jí zazářily čirým hněvem a klouby zbělely, jak objekt drtivě stiskla, ale s truhličkou to nijak nehnulo. Zaříkání, kouzlení, zaklínání, prosby ani klení.
    O několik dlouhých okamžiků dál, kdy se z frustrovaného hněvu dala i do pláče a dokonce vyzkoušela další kapku krve, vzteky mrštila truhličkou ke zdi a přitáhla si kolena k tělu. Objala je a složila na ně hlavu.
    Zatraceně! Musel vědět, že tu věc nepotřebuje jen pro své vlastní potěšení! Tohle má z toho, když se rozhodne dělat dobré skutky!
    Už nikdy podobnou hloupost neudělá. Už nikdy se nepokusí nikomu pomáhat...
    Zvedla hlavu z kolen a zadívala se k truhličce, na které zářil docela jiný nápis.
    Hraje si s ní, samořejmě.
    Protože on jediný má čas si hrát, i když jde o život.

    Je mi zima.

    Povzdechla si a chvějícíma se rukama vzala malou kovovou skříňku, pak ji přitiskla k tělu a zkusila ohřát. Ohnivá kouzla nikdy nebyla jejím oborem a oheň si nemohla dovolit. Tušila, že je sledována.
    Když se skříňka zahřála na tělesnou teplotu, ozvalo se slabé cvaknutí.
    S povzdechem si otřela slzy a zvedla ji k očím... zrcátko bylo doopravdy uvnitř. Sevřela jeho zdobné držadlo v ruce a vytáhla jej ven. Bylo úplné a jeho magie nedotčená.
    S výdechem se zády i hlavou opřela o mramorovou zeď za sebou. Pak to zaslechla...
    Zvuk těžkých kroků na schodišti před chrámem. Ať to byl kdokoli, zatím o ní nevěděl... pokud ji nesledoval již cestou sem. Neměla nejmenší chuť to zjišťovat. Rychle do truhličky zavřela náramek od Eliho a zaklapla ji, zrcátko schovala za svými šaty v jednom z měšců a zamumlala teleportační formuli.

    Obraz chrámu Isildien se rozmazal a nahradil jej jiný.
    Zlatovlasý elf, který právě vedl bitvu dřevěným mečíkem se stejně zlatovlasým elfím chlapcem. Přerušili boj a nechápavě se na ni zadívali. Elfka vypadala slabě a modrá barva arkány z jejích očí byla téměř pryč, zdály se skoro stejně bílé, jako její vlasy.
    "Alexiel?" podivil se Vael, zatímco kolem něj prošla a bylo jasné, že ji každý krok stojí dost sil.
    "Nemrtvý Vael'thas je tady... dokázal přežít mou past. Musíme si promluvit," řekla tiše  a on ji následoval, aby ji podepřel, dřevěný meč stále ještě v ruce.
    Malý Aranion je oba sledoval s očima navrch hlavy.





    Eventu se účastnili: Abraxas, Hallate, Vael'thas, Ygraine, Lithiana, Avianna, Surmallien, Eynor, Tyrisa, Sihu, Taharis (anžto taurení bojovník)
    Scénář a provedení 1. části (test): Eynor
    Scénář a provedení 2. části (tábor Krvavých): Caelir
    Screeny: Avelion


    Galerie:




































    Hlášení Avianny Dawnseeker - IC pouze pro oči kapitánů a lady:

    Den po odjezdu uprchlé Ygrainy Sunbreeze jsme se já (Avianna Dawnseeker), lady Sunhand a hraničářka jménem Tyrisa, myslím, vydaly hledat Ygraine směrem k Jeskyním Času.
    Cestou přes Orgrimmar jsme potkali taurenku jménem Sihu, kterou nám jako průvodce divočinou poslal Orkelt. Vyčkaly jsme do rána a poté vyrazily na jih.
    Během cesty se k nám u Velkého Výtahu připojila skupinka dvou nemrtvých, jmenovitě vrchní vyšetřovatel Hallate a jakýsi nemrtvý v róbě, kterého později nazvali Ruprechtem.
    Z pevnosti jako posila také dorazil Surmallien.

    Dezertovanou Ygraine jsme našli v Tisíci Jehlách společně s rytířkou smrti Lithianou.
    Obě se naprosto bez protestu (jedna s nadšením) připojily k družině hledající Vael´thase Snowdawn.
    Při pátrání po něm jsme nalezli vyvražděný lidský tábor, od kterého vedly stopy směrem k Feralas.
    Na hranicích s Feralas všichni nemrtví nepozorně aktivovali magické pasti, naštěstí fungující pouze proti nemrtvým. Slunci žel se je podařilo z nich vytáhnout.

    Po cestě k taurenům do Mojache se ukázalo, že všichni shu’halo onemocněli záhadnou nemocí.
    Zdroj nákazy byl pravděpodobně ve vodě.
    Lady předala velení družiny nejhorší možnosti, totiž citově rozpolcené Ygraině, a vydala se pomoci léčit taureny.
    Při eliminování zdroje otravy jsme narazily na Strážkyně nočních elfů a jednu se podařilo zajmout.
    Vysvětlila, že celou nákazu způsobila krev zajatého rytíře smrti, která natekla do vody.
    Rytíře smrti,  Vael´thase, nám předaly.  
    Čekala jej výzva vyslovená Sihu v Mojache kvůli vyvraždění karavany, jejíž zbytky jsme našli po cestě.
    Nemrtví nakonec test síly, ducha a srdce prohráli, i mojí zásluhou.
    Sihu tedy rozhodla o Vael’thasově dalším osudu ve Feralas - bylo mu dovoleno zůstat na území, dokud nesplní svou misi (pátrání po unesených dětech), stejně tak dostal dovoleno pak odejít, ale pod trestem zničení se on a jeho zrůdy nesmí nikdy vrátit do Feralas.

    Sihu nás nakonec dovedla k opuštěnému elfskému táboru poblíž Dire maul, kde na nás zaútočili podráždění ogři, před kterými nás varovaly noční elfky.
    Do jejich eliminace se pustili všichni až na rytířku smrti Lithianu, která místo toho očividně nabízela piškoty a rozptylovala ostatní, jako by s ogry byla smluvená.
    Jediným zraněným z boje se zdál být Surmallien, který si ošklivě pohmoždil nohu. Vůdce ogrů pak k výslechu zadržel Hallate za pomoci poutacího kouzla od lady Sunhand, která se mezitím vydala k průzkumu tábora.
    Po krátkém ohledání Surmallienova stavu a nutném ošetření jsme se vydali za lady Sunhand s Tyrisou, které se skláněly na nejvyšším místě tábora u nějakého magického kruhu plného znaků a při našem příchodu náhle zmizely.

    Pro prověření, zdali kruh obě elfky nezabil, mne ta odporná nemrtvá Lithiana naprosto úmyslně strčila do zad a vtlačila do kruhu i proti mé vůli, když jsem stála poblíž.
    Kruh se naštěstí ukázal tou dobou již jako inaktivní a poškozený, a tak se mne podezřelá nemrtvá snažila usmířit piškotem, kterým se patrně snažila předtím omámit účastníky boje proti ogrům a tak je oslabit. Kdo normální by jedl cokoli od nemrtvé stvůry?

    Po výhrůžce smrtí  mi rytíř smrti Vael’thas  úmyslně zhmoždil nohu za pasivního sledování Ygrainy.
    Po následné zbabělé ráně tupým předmětem zezadu do hlavy od rytířky smrti Lithiany, využívající faktu, že mne držel jiný silnější nemrtvý, a opětovného pasívního přihlížení Ygraine, jsme se s talbukem lady Sunhand  a Surmalienem odebrali za taureny do Mojache kvůli ošetření a osvětlení situace, zatím co skupina složená z nemrtvých a dezertované zrádné Ygrainy Sunbreeze se odebrala směrem k Dire Maul.
    Důvodně se domnívám, že Ygraine je buď pod kouzlem jednoho z nemrtvých, nebo s nimi aktivně spolupracovala na zmizení zbytku družiny, protože neprojevila nejmenší zájem pátrat po jejím a Tyrisině osudu.
    Lady je během psaní mého hlášení stále nezvěstná.
    Po ošetření čekáme se Surmalienem v Mojache na další rozkazy.


    Hraničářka Avianna Dawnseeker

    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Hádej, hádej, Hadači...

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Dec 08, 2015 3:05 pm



    "Dal jsem jí zpět ten náramek... zatím ho nepoužila," Eli se tvářil, jako by větřil, když vedl jízdní zvíře pralesem někam na jih k ruinám chrámu nočních elfů, "ale ten náramek je nyní na jihu."
    "Ony ruiny bývaly plné ogrů, měli bychom se zamaskovat," navrhla cizinka cestující s nimi na jejíž pravé jméno si teprve zvykali: Aerana Brightshore.
    "Zamaskovat se za ogry?" Tas'adarovi se to patrně zdálo jako dobrý nápad.
    Zastavili se dost daleko od chrámu a provedli, co si usmyslili. Iluze byly tak dokonalé, že by se vyděsili navzájem. I přes vážnost situace pak potlačovali smích, když se v podobě ogrů "nenápadně plížili" k chrámu Isildien.
    Něco ale bylo jinak - po zdejších ogrech nebylo ani památky.
    Zato již od vstupu viděli v samotném středu chrámu zářit manovou bombu, u které na špičkách stála malá elfí holčička. Zadávala do pekelného stroje složitý a dlouhý kód, jak se zdálo.

    "Theri!" vykřikl ogr Eli a byl u dítěte jako první, následován Tas'adarem a Flairicou.
    Dítě nevypadalo, že by si jich všimlo, dokola opakovalo svou činnost a povídalo stále tu samou větu:
    "Hraju si s něčím, co by strýček Vael neměl vidět..."
    V okamžiku, kdy se malé zkusili dotknout, spustili past. Obraz děvčátka se rozplynul a oni zůstali uvězněni v ledu, zatímco se manová bomba rozzářila silněji.
    Eli skrze led upřel rozhněvaný pohled na to, co jej sem přivedlo - náramek, který dal před pár dny Alexiel, ležel u paty bomby.
    Zaslechli, jak se jediný vchod do chrámu uzavřel magickým silovým polem, stejně tak výkřik Aerany, která jediná neskončila v ledu a ukazovala na kohosi nahoře na ochozu.
    Stál tam elf v rudé kápi a zbroji Sunreaverů, díval se dolů na ně a smál se jim.
    "Slyšel jsem, že máš rád hádanky, Eliendire! Tak to se rozhodně nudit nebudeš! Na viděnou v pekle...!"
    A pak byl Vael'thas Skywrath pryč.

    Na bombě naskočil časovač ukazující dvacet minut.
    Ne. devatenáct minut a padesát devět vteřin...


    Průběh eventu:



    Když se mágové dokázali osvobodit z ledového zajetí, museli čelit útoku manových elementálů, kteří na ně proudili z dvou nedalekých magických run.
    Zatímco Tas'adar s Flairicou se soustředili na jejich deaktivaci a uzavření elementálních portálů, Eli sebral od manové bomby Alexielin náramek a odpočet se zrychlil.
    Aerana vyběhla na ochoz horního patra, kde nalezla tři zářící magické krystaly, u každého z nich pak slova, která jí nejdříve nedávala smysl. Eli otestoval neprostupnost magické bariéry u vchodu i dost bolestivě, když se ujistil, že z budovy se není možné teleportovat ven.
    Proměnil se na dítě, navlékl si jistý Prsten Přání a doufal, že všechny zachrání tak... kdyby jen byl nenechal "kouzelného džina", který přání donedávna plnil, zakletého v podobě kočky v Jeskyních Času...

    Následky jejich rozhodnutí je pomalu dostihovaly.
    Tas'adar dokázal zmanipulovat za pomoci svých hodinek odpočet na bombě tak, že jim koupil doslova pár minut navíc, během kterých se jim podařilo portály uzavřít... a pochopit, že texty u krystalů jsou hádanky a teprve správná odpověď na všechny tři deaktivuje manovou bombu.
    Eli, stále v dětské podobě, seděl rezignovaně před manovou bombou a vyčkával nevyhnutelné, zatímco ostatní na sebe od krystalů pokřikovali hádanky.



    "Čím viac odberáš, väčšie je; čím viac prikladáš, menšie je."

    "Dvaja bratia ustavične spoza jedného brehu na seba hľadia, a nikdy sa nevidia."

    "Tri sestry jedna za druhou utekajú, trímajúc sa za ruky; prvá s každým krokom odrastá, posledná prirastá, a tá stredná vždy rovnako zostáva."


    Na odpočítadle zbývalo jedenáct vteřin, když zhasl i třetí krystal a bomba se s hlasitým zapraskáním deaktivovala a rozsypala. Její těžké kovové části pak prorazily dno posvátného měsíčního pramene.



    Eli si jako první všiml odtoku vody do hlubin, kam se vrhnul bezhlavě napřed a zmizel tak ostatním z dohledu.
    Nakonec jej následovali, protože jiné cesty ven nebylo, a octli se tak v jeskyních hluboko pod chrámem, smáčeni zbývající vodou měsíčního pramene.
    Nebyl mezi nimi jediný, kdo by si teď živého Vael'thase Skywrath nepřál zabít.
    Tedy kromě Flairicy, která usoudila, že je hádankou skrytou za hádankami testoval a zdržoval - kdyby je chtěl zabít, nedal by jim přeci možnost záchrany.
    Osud Alexiel a dětí zůstával neznámý, když se promáčení a naštvaní konečně dostali na povrch.
    A Eliendir byl už zase pryč.




    "Okradl jsi mne a zneužil své loupeže k tomu, abys ohrozil mé přátele? Řekla jsem ti jasně, že nikdy nepůjdu proti Elrendaru," její hlas zněl sladce a vyrovnaně, jako vždy. Nějak ale tušil, že tentokrát je doopravdy v průšvihu. Povzdechl si a pokračoval nerušeně ve své činnosti. Kdyby chtěla, už ho dávno mohla zabít.
    "Jen jsem je zdržel. Také jsi mi cosi ukradla bez ptaní, pamatuješ?" odvětil nevrle, zatímco se probíral sbírkou artefaktů v pracovně a marně hledal... "Navíc je to nebude ani stát život, pokud jsou tak chytří, jak o nich tvrdíš."
    "Můj náramek!" sykla za jeho zády a kolem vlasů a tváře se jí pomalu sbírala namodralá aura arkány. Bylo to tak silné, že mu přešel mráz po zadní straně krku.
    "Obávám se, že tvůj náramek zůstal na místě jako jedna z návnad," přestal hledat krystal, který si nedávno odložil a určitě ho zase někam zašantročilo jedno z dětí.  Narovnal se v zádech a pomalu se k ní otočil s jedním ze svých obvyklých okouzlujících úsměvů.
    "Když mne zabiješ, zemře ve vaší realitě ten poslední, kdo něco věděl o kletbě nad dětmi Silversun, mysli na to, Alexiel."
    "Ano, ta kletba mne zajímá. Když jsme se tedy okradli navzájem, sdělíš mi konečně její podstatu?" pomalu spustila ruku níž.
    Držela v ní karabáč. Když si to uvědomil, překvapeně polkl.
    "Samozřejmě, slíbil jsem ti to za tvou laskavou pohostinnost, má paní. Jen co najdu a přetrhnu Araniona."
    "Co udělal chlapec tentokrát?" zvedla stříbrné obočí a on si založil ruce na prsou.
    "Musel slyšet naši poslední hádku. Patrně si jde prohlédnout mé zdejší nemrtvé já a optat se ho, proč mu lhalo. Ztratil jsem jeho stopu u Dire Maul a do cesty se mi připletli Elrendarští mágové."
    "Chlapec je sám v Dire Maul," nezněla ani trochu překvapeně, "pak je ještě miniaturní šance, že je naživu."
    "Ty doopravdy umíš potěšit a dodat naději," odvrátil se a konečně nalezl ten manový krystal. S povzdechem se na ni znovu zadíval.
    "Pomůžeš mi Araniona najít?"
    "Tvé potíže na mou hlavu, Vael'thasi. Ale jak říkáš, je tam ten nemrtvý, který mi velice vadí. Mohu se pokusit ho zdržet, na víc momentálně nemám síly. Sám jsi ztratil: sám si hledej."
    "Dobře, beru jakoukoli pomoc," kývl na ni, natáhl si přes hlavu rudou kápi a začal otevírat portál zpět na místo, odkud sem naposledy přišel.
    Pozorovala ho a měla neodvratný pocit, že osud je stejně dostihl.
    Tak, jak to čekala od samotného začátku.







    Rp se účastnili: Tasadar, Aerana, Lykourgos, Flairica, Vael, Therisiel
    Scénář, spawny, realizace: Caelir
    Screeny: Avelion

    Galerie:















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Hra na honěnou v Dire Maul

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Fri Dec 18, 2015 12:16 pm



    Musel tu přeci někde být... slyšel tetu Alexiel a strýčka Vaela, jak mluvili o nemrtvém Vael'thasovi. Musel ho vidět a optat se ho, proč mu lhal a nač ho doopravdy chtěl u sebe v Undercity.
    Prý to nebyly dobré důvody, tvrdil "ten pravý" strýček Vael.
    Dokázal se za pomoci kouzelného kamene teleportovat z domu tak, aby si ho nevšimli ti dva velcí, co se hádali jako obvykle, ani malá Theri. A teď utíkal džunglí a snažil se vyhýbat divoké zvěři i ogrům.
    Proč sem vlastně nemrtvý Vael'thas přijel? Pro něj? Nebo pro živého strýčka?

    Nakonec ho napadlo, že víc uvidí, když vyšplhá někam výš nad křoviny, takže si vyhrnul rukávy a začal šplhat po nejbližším stromě. Velikán vyrůstal z nějakých starých ruin porostlých mechem. Po nejsilnější větvi stromu se dostal na kamennou římsu - otestoval ji a unesla ho.
    Vyrazil po ní dál a doopravdy teď dohlédl skoro až ke dvojici Kolosů a k táboru taurenů. Dým z jejich ohně stoupal v pravidelném signálu, jako by někdo posílal někomu zprávy.
    Po nemrtvém Vael'thasovi nebylo nikde ani stopy. Tak kde ho mohla teta Alexiel vidět?
    Jak se přesouval dál, římsa pod jeho nohama povolila.
    Následoval pád do hlubin, rachot a tma. Chlapec stačil jen zamávat rukama.


    Po delší době ho probrala jemná záře a cosi jako bzučení.
    Přímo před očima se mu vznášel vílí dráček a vydával slabé nazlátlé světlo. Pochopil, že se ho snaží léčit. Pomalu se začal hrabat ze sutin a všiml si, že dráček drží v jednom z pařátků zářící dýku.
    "Honem, Aranione," ozvalo se mu v hlavě pisklavým hláskem.
    "Zničil jsi svým pádem zámek, který držel na řetězu veliké zlo. Musíš utéci. Ta dýka ti pomůže, stačí si přát být jinde! Puck ji ale bude chtít zpátky!"
    Než se stačil podivit, odkud zná ta poletující žába jeho jméno, země se otřásla a ze stropu začaly padat další sutiny. Mezi sloupy se blížilo něco velkého, těžkého a planoucího rudým ohněm.
    "Pospěš, Aranione! Pryč!"
    Stiskl dýku v ruce a zkusil ji použít.
    Svět se rozmazal chvilku předtím, než celou sloupovou síň pobořil obrovitý pekelný pes.
    Chlapec s výkřikem dopadl přímo před nohy zaraženého nočního elfa se zelenými vlasy. Byl v místnosti, kterou po všech stěnách lemovaly knihovny, zvedající se od podlahy až k vysoké klenbě.
    "A-ahoj!" zvedl ruku k pozdravu a vstal, aby si oprášil zadek a zkontroloval odřeniny. V tu chvíli se klenba knihovny otřásla a začala z ní pršet omítka.
    Elf se ohlédl kamsi za sebe, pak se opět zadíval na chlapce, jako by se chtěl optat, co o tom rachotu ví.
    Jenže to už byl Aranion zase pryč.






    Průběh eventu (tři různé večery)




    Hrátky s čerticí:





    Nemrtví doprovázení Ygraine se zbavili Avianny i jejího doprovodu a s různou motivací vykročili do Dire Maul. Ruprecht tam pro sebe toužil získat jakékoli artefakty, Vael'thas najít chlapce a zabít živého Vaela a Ygraine chtěla najít obě děti. Hallate šel, protože v tom tu zmatenou šarži nemohl nechat a Lithiana... měla piškoty. Lékárník Ruprecht byl však na poslední chvíli odvolán do Undercity, a tak s nimi z vlastních zájmů poslal jen své obludné šmírující "oko"...





    Ihned po průchodu první branou pochopili, že se něco děje. To když je málem rozdupal dav ogrů snažící se v panice utéci odtud, kam měli nemrtví namířeno. Boj o úzkou chodbu nakonec proti všem předpokladům vyhráli nemrtví.
    Ogří čtvrť byla zpola ztracená v pekelných plamenech, ve kterých se mísil oheň a fel. Ogři, kteří neutekli, byli rozdupaní, roztrhaní, upálení a jejich zbytek se shlukl u dveří vedoucích dole pod nimi kamsi dovnitř Eldre'Thalas. Dveře byly patrně chráněny elfí magií - nešly ogrům totiž otevřít ani vyrazit.




    S ogřím zástupem snažícím se v panice dostat do dveří byl učiněn krátký proces a skupina nemrtvých stanula před kaldoreiskými veřejemi. Chvíli si lámali hlavy nad tím, kdo se jich první zkusí dotknout, pokud jsou doopravdy zakleté, až Vael'thasovi došla trpělivost a zaťal do nich sekeru.
    Při pokusu vyrvat ji zpět se dveře hladce otevřely a všem došlo, že ogrové prostě jen "tlačili" na špatnou stranu tam, kde měli "táhnout"...




    Po chvíli cestování chodbami, kdy je provázel neustálý vzdálený hluk s otřesy celé stavby a sem tam na ně spadl kus omítky, došli do velkých prostor plných knih... a nočních elfů, kteří se tvářili jako mágové. Nechovali se nepřátelsky, naopak to vypadalo, že jsou nervózní a naštvaní.




    Příčina jim byla záhy vysvětlena - tito Urození si zde v klidu a utajení roky dělali pokusy a brali energii z obrovského pekelného psa upoutaného nedaleko nich v kruhové síni.
    A teď toho psa někdo - pravděpodobně to divné elfí dítě - pustil na svobodu. A nejen to. Zničil ochrannou pečeť na portálu z Netheru, kterým sem nyní proudili další a další démoni, zatímco "hafík" likvidoval postupně celý Dire Maul. Elfové se tak v malém počtu octli doslova mezi dvěma mlýnskými kameny: ogry a démonickým psem.





    Nemrtví, vybaveni kamenem určeným k uzavření portálu, odtáhli barikádu z knihoven a prošli do obří síně, ve které měl být onen nedobrý portál. Na zemi našli několik stop po teleportech, odpovídajících runám z únosů obou dětí Silversun, takže tušili, že jsou na dobré cestě... někde tu musel být i ten druhý Vael.






    Jenže ve středu místnosti stála eredarka v hravé náladě. Sotva přistoupili blíž, ovládla Lithianu i Hallateho a poslala je proti jejich společníkům, zatímco s levitujícím Ruprechtovým "okem" hrála kruté míčové hry. Bylo to až tak zlé, že Lithiana upustila svůj sáček piškotů!













    Zásluhou trochy štěstí, odolnosti vůči ledu a faktu, že se Ruprechtovi na dálku přes jeho oko nějak povedlo démonku zabavit, se nemrtví s Ygraine, posekaní ze vzájemného boje, omrzlí od ledu a opálení od pekelného ohně nakonec eredarce postavili na odpor.
    Nejdříve přišla o dvoumetrový ocas, a pak o hlavu, do které Vael'thas zatnul svou obouruční sekeru až po rukojeť stylem "hod tomahawkem".
    Hallate si po té dobré trefě nemohl pomoci od komentáře, jak zas bude měsíce poslouchat, že si "šéf musí všechno dělat sám".






    Po prohledání eredarky našli obrázek nedávno uprchlého učedníka Keyana Shade, který si Ygraine s radostí ponechala, a vydali se po stopách... a výkalech... pekelného psa.
    (Jak to vypadalo po tom, co sežral pár tuctu ogrů, si dovedete představit... stopování bylo tak snadné, až z toho slzely oči.)




    Už už čekali, že démonického psa dostihnou na nádvoří, ale ke svému překvapení místo něj narazili na uplakaného a odřeného elfího chlapce, který se bleskovou rychlostí přenášel kolem za pomoci teleportační dýky a zdálo se, že neví, jak to zastavit.
    Rytíř smrti Vael'thas se chlapce pokusil zadržet - a následně zmizel i s ním, neznámo kam.




    Naštvaně pak zjistili, že démonický pes prorazil díru velikosti tunelu branou ven k aréně Dire Maul.
    Předpokládali, že chlapec a rytíř smrti nebudou daleko, a tak se vyhrnuli ven také... jen proto, aby zjistili, že JEJICH démonický pes již s někým bojuje.





    Účastnili se: Lithiana, Ygraine, Vael'thas, Hallate, Avelion coby Abraxovo šmírující oko
    Scénář: Caelir
    GM podpora, spawny, NPC: Eynor
    Screeny: Avelion







    Trable s Puckem:




    Avianna se na talbukovi dostala do Mojache dřív, než Surmallien, kterého překvapil a zdržel osamělý elfí lovec Taean a rozhodl se k němu přidat.
    Vzápětí byli oba dostihnuti posilami z pevnosti v podobě Greshiho a Tyrisy, která měla i nějaké zprávy o lady Sunhand, na které nakonec nebyl čas a prostor.

    Taean skupině sdělil, že na severu viděl mnoho dětských stop - nechali se jím tedy dovést na ono místo a narazili tak na vílího dráčka jménem Puck.
    Dráček skupině slíbil, že jim poví o elfím chlapci, kterého viděl v ruinách, pokud mu pomohou zachránit jeho bratry, které zajal kmen Grimtotemů.
    Při osvobozování dráčků metodou "zabij Grimtotema, zachráníš strom" jim jeden přeživší a zajatý tauren řekl, že elfí dítě doopravdy chytili, ale darovali ho orkskému černokněžníkovi, který jej chtěl někde v ruinách obětovat.

    V obavách o chlapcův život si pospíšili. Podařilo se jim černokněžníka vystopovat a porazit v boji, ale až po té zjistili, že zajatý chlapec není hledaný Aranion, ale mág Eliendir, z nějakého důvodu proměněný v dítě.
    Eliendir jim pak řekl o tajném vchodu do Dire Maul a o skupině mágů z Elrendaru, od které ho po událostech v chrámu Isildien oddělili Grimtotemové.
    Také že černokněžníkova magie způsobila něco s jeho transmutací a teď se nemůže sám osvobodit ze své dětské podoby.

    Puck jim za odměnu prozradil, že pomohl elfímu chlapci, kterého potkal v hlubinách Dire Maul a pronásledoval ho obrovský démonický pes: dal dítěti svou kouzelnou dýku, která mu umožnila teleportovat se na krátké vzdálenosti.
    Prcek se mu pak ale ve městě někde ztratil.
    Vykročili tedy spolu s chlapcem k Dire Maul a doufali, že najdou onen slíbený zadní vchod, nebo skupinu vedenou Flairicou.



    Účastnili se: Eliendir, Taean, Surmallien, Greshi, Tyrisa
    GM podpora a NPC: Caelir, Carpio
    Scénář: Caelir
    Pár screenů: marod Eyny






    Nevítané setkání:




    Flairica, Tas'adar a Aerana nakonec ztraceného Eliho našli. Nejen, že byl stále ještě proměněn na dítě, ale vedl si s sebou dva pomocníky, z nichž jednoho znali - Surmalliena - a druhý se představil jako Taean.
    U bran Dire Maul je překvapil očividný exodus ogrů, kteří ruiny elfího města opouštěli ve velkém - jednoho se jim podařilo chytit a on jim vysvětlil, že kdosi propustil v hlubinách města mocného démona, který zničí každého a vše, co mu přijde do cesty.
    Ogrové se tedy rozhodli místo ruin raději osídlit pustý elfí tábor nedaleko nich.



    Ulice Dire Maul byly lemované mrtvými ogry, podle všeho ušlapanými davem. Na několika místech objevili runový kruh, který znali jako teleportační značku živého Vael'thase Skywrath... a transmutační magie ještě nestačila vyprchat, takže únosce dětí nemohl být daleko.
    Trochu je překvapilo, když u jednoho z runových kruhů nalezli zamraženého Hnuse, který na ně zaútočil, sotva led na něm povolil, zatímco kruh zkoumali.
    Takové monstrum sem mohli dostat jen nemrtví z Undercity, takže začínalo být jasné, že na místě bude i jistý nepopulární rytíř smrti.




    Eli pokračoval s rozšiřováním své verze pravdy o tom, že oba "klony" spolupracují a chtějí zabít Alexiel, že je tedy zapotřebí odstranit oba... pak náhle zahlédl cosi, co jim uniklo, otočil se na patě a byl ZASE pryč.
    Naštěstí až po tom, co jim ukázal, kudy se dostanou do síní Eldre'Thalas, kde podle Pucka stále byl malý Aranion Silversun.




    Některé z chodeb byly uzavřeny magickým silovým polem, které jim přišlo povědomé, stejně tak v nich nalezli další teleportační kruhy. Po boji s několika nižšími démony a zkaženou vegetací, na které narazili na terasách města, se před nimi v chodbě nečekaně objevil sám malý Aranion.




    Než stačili prohodit víc slov a sotva se Flairica k chlapci přiblížila, jeho dýka se opět aktivovala a byl pryč. Slyšeli ho z hlubin vznešených sálů, jak volá zoufale svého strýčka o pomoc.
    Vyrazili za chlapcem, ale zdržela je černokněžnice obývající tuto část Dire Maul. Učinili s ní krátký proces, i když jim slíbila, že na ně počká v peklech, a pak chlapce zaslechli znovu.
    A tentokrát i mužský hlas, který mu odpovídal. Dobře si jej pamatovali z chrámu, ve kterém je uvěznil s manovou bombou!




    Udýchaní dorazili dolů do sklepení, kde patrně kdysi bývaly vznešené elfí lázně. Spatřili živého Vaela, jak se objímá s chlapcem.
    I když se pokoušeli situaci vyřešit klidně, elf je varoval, aby jeho rodinu nechali na pokoji. Blízkost Flair pak opět rozzářila chlapcovu dýku a Aranion byl pryč.
    Vael'thas je naposledy upozornil, aby se mu dál nepletli do cesty, jednoho z nich zaklel do ledu, nechal za sebou několik vodních elementálů a zmizel.




    Zničili elementály a poté zkusili použít Vaelův teleport a dostat se na místo, kam se přenesl - narazili na další magickou stěnu, kterou zničili teprve po delším společném úsilí.
    Unavení, zranění a vážně, vážně naštvaní, pak seběhli dolů do amfiteátru, kde je zarazila scéna, kterou spatřili.




    Obrovský a průzračný vlk se tyčil nad mrtvým satyrem a cenil na ně zuby, přesvědčen, že jsou součástí démonické invaze, která jej probrala ze spánku. Zapřísahali se, že s felem nemají nic společného a rádi tomuto Prastarému Strážci Eldre'Thalas pomohou démony odrazit, že jen hledají ztracené elfí děti.
    Po slibu pomoci je Prastarý nechal jít a ukázal jim tajnou chodbu nahoru na povrch.




    Jenže již cestou nahoru cítili, že se celá struktura chvěje a z klenby se na ně sype kamení.
    V horních chodbách narazili na pobíhajícího Eliendira, který jim dokázal říci jen to, že Alexiel má zatracené problémy... a že venku je něco, co nechtějí potkat.
    Neměli ale na výběr, vyběhli ven... a v ústrety jim doslova letěl ten největší pekelný pes, jakého kdy viděli.




    Účastnili se: Aerana, Taean, Surmallien, Tas'adar, Aranion, Vael, Flairica
    GM podpora, spawny, NPC: Caelir
    Screeny: Avelion





    "Kdo jsi?" zarazil se, když se mu chlapec vysmekl, a pak proběhl kolem bílé postavy, která se náhle vynořila přímo ve východu z chodby. Prostě najednou vyrostla ze země.
    Elfka mu neodpověděla, jen si ho prohlížela, jako by odhadovala jeho síly. Stála na místě a blokovala cestu mezi ním a Aranionem.
    Byl to ten samý bílý přízrak, který viděl, když skončil v pasti na hranici Feralas...
    Stříbrovlasá nevypadala, že má zbraň nebo zbroj, ale to celé mohla být jen iluze. Mágové už byli takoví. Něco o tom sám věděl.
    Cítil, jak mu pomalu začíná vřít jeho černá krev.
    Kdo zatraceně byla, že se pletla do jeho záležitostí? Nepatřila k Elrendaru, nikdy ji s nimi neviděl. A přeci mu někoho připomínala...
    "Kdo jsi?! Co tu děláš?" zopakoval nevrle. "Nepatříš k Elrendar..."
    Viděl, jak malý zůstal stát na nádvoří za ní, jako by na ni čekal.
    "Alexiel? Kde je strýček?" zavolal Aranion, ale ona se ani nepohnula. Nespustila oči z rytíře smrti.
    "Alexiel." zavrčel nemrtvý pod svou helmou.
    "Bývá slušným zvykem, že se muž představí dámě první," ledově se pousmála. Nepatrně mžiknula řasami na podlahu mezi nimi dvěma, byl to tak kratinký pohled, že jej málem nepostřehl.
    Oči živých toho dokázaly prozradit...

    Zadíval se tam, kam ona, i když začala mluvit, jako by chtěla odlákat pozornost. Spatřil nepatrný nazelenalý záblesk, jako by na zemi byla zamaskovaná kouzelná runa.
    Jak dobře si pamatoval bolest z její poslední pasti!
    "Pravdou je, že jsem někdo, kdo má dar činit ta nejhorší rozhodnutí, Vael'thasi Snowdawn," řekla, jako by o něm věděla víc, než mu bylo milé.
    Pod helmou se pohrdavě zašklebil a pak se dal do smíchu.

    "Ať ti jde o cokoli, podruhé do stejné pasti nevlezu," řekl a přeskočil mohutným skokem zelenkavý runový kruh směrem k ní.
    Těžká zbroj zazvonila, když dopadl na mramor, ale to nemohlo způsobit otřes, který rozechvěl i všechny stěny kolem. Stačil se zadívat nahoru, protože měl na okamžik pocit, že se na ně řítí strop.
    Vzápětí strnul na místě, uvězněn jejím dalším kouzlem, které bylo nachystáno v místě jeho dopadu za tou zelenkavou vábničkou. Ze rtů mu unikl výkřik frustrovaného vzteku.
    Došel tak daleko, vydržel toho tolik, a pro-
    "Ano, přesně s tím jsem počítala," řekla mírně, pak se otočila a utíkala k chlapci na nádvoří.
    Díval se za nimi a v očích se mu sbíral hněv. Nemohl se pohnout. Jenže cítil, že tentokrát je její magie slabší.

    "Aranione... musíš pryč. Někde tu řádí mocný démon a blíží se. Hledá tě strýček Vael, nebude daleko," Alexiel se sklonila k chlapci a uhladila mu vlasy na čele.
    V tu chvíli se mezi kořeny a sloupy objevilo planoucí psí monstrum a hnalo se přímo na ně. Vše, co mu stálo v cestě, strhlo k zemi a rozdupalo.
    Elfka vykřikla a přenesla chlapce na druhou stranu nádvoří, sama zkusila udržet démonovu pozornost a vyrazila podél sloupořadí pryč.

    Bylo to právě dost času, aby se Vael'thas dostal z jejího kouzla pomocí své vlastní temné magie.
    Sejmul ze zad obří sekeru a zadíval se za mizícím chlapcem, pak za démonem, který se prohnal kolem ústí chodby v patách stříbrovlasé elfky.
    Takže nepatřila mezi spojence. To byla dobrá zpráva.
    "Fajn, Alexiel. Zahrajeme si na babu."
    Kdo ví, proč ho to tak neskutečně nabudilo.




    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 239
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Blíženci - Requiem pro sen

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Dec 28, 2015 12:50 pm




    Když se přitiskli zády ke zdi, vzduch kolem doslova vybuchl.
    Pekelný pes obřích rozměrů sklonil hlavu a poslal za nimi kužel ohnivého dechu, před kterým byli sice bezprostředně krytí, ale pak horké plameny narazily na protější stěnu ochozu, odrazily se od ní a hrozily je usmažit zaživa.
    Ygraine a Surmallien se octli za kusem čirého ledu, který odkudsi vykouzlila Lithiana, ale i ten pomalu tál. Živější z obou elfek zvedla svůj štít a zaregistrovala, jak jeho okraj černá proti tomu žáru a světlu.
    Surmallienovi pomalu stékal pot po čele, když dostal nápad:
    "Rozdělíme se?! Nemůže nás pronásledovat všechny!"
    Z druhé strany zdi, od které je odděloval kužel plamenného dechu, a kde svým ohnivým štítem bránila Flairica sebe i Aeranu, se ozval její hlas:
    "Skvěle a kdo ho na sebe naláká? Je u vás Eli?!"
    Vtom zaslechli dětský výkřik - a hlas, který pamatovali.
    "Aranione!"
    Démon na chvilku polevil ve svém snažení, protože ho zaujalo něco jiného, tak vyhlédli zpoza zdi, za kterou se krčili.
    Spatřili elfího chlapce, jak se snaží probíhat mezi obřími psími tlapami. Bylo to jako tanec s oživlými sloupy.
    Jenže ten chlapec nebyl Aranion. Byl to Eli.

    Ze všech možných nejméně pravděpodobných spojenců to byl živý Vael'thas Skywrath, kdo se mu pokusil zachránit život a odlákat démona na sebe.
    Zakřičel i na ně, jako by o nich celou dobu věděl.
    "Pohněte sebou, nebo se chcete schovávat na místě, dokud vás neusmaží? Patrně musíme začít spolupracovat!"
    Aerana se nadechla, kývla a pokusila se jednu z obřích tlap přimrazit k zemi, zatímco Lithiana a Ygraine s pokřikem vyrazily do boje na blízko a Surmallien si nachystal kopí.
    Flairica si naštvaně ofoukla konečky prstů, pak z nich vyslala k démonovi další pyroblast.



    Průběh eventu:




    Po boji s démonem konečně našli malého Araniona - ukázalo se, že jeho poslední teleport jej sice dostal z dosahu pekelného psa, ale chlapec se při pádu do hlubin arény v Dire Maul vážně zranil. Pomoc, kterou mu mohli poskytnout na místě, nebyla dostačující, což uznal i jeho prchlivý strýček Vael, nakonec družinu sám poprosil, aby chlapce vzala do bezpečí elrendarského lazaretu pro mnohočetné zlomeniny a patrné vnitřní krvácení. Sám Vael pak zmizel s dýkou, která chlapce předtím přenášela, a se slovy, že je již nikdy nechce potkat.




    Z rozhovoru s umdlévajícím Aranionem, který měl z některých z nich i radost, se dozvěděli, že se chlapec chce vrátit do domu "na stromě" vysoko na dvojici Kolosů, kam se dá dostat jen kouzlem a kde se strýčkem a Theri bydlí.
    Po tom, co dítě dostali do bezpečí, vydali se tedy zpět k jízdním zvířatům.
    Po nemrtvém Vael'thasovi dosud nebylo nikde ani stopy, zato narazili na Ruprechta a Hallateho z jeho doprovodu, kteří se při jeho hledání dostali do několika pastí na nemrtvé a do bitky s prchajícími ogry.




    Společně pak našli ukrytý teleportační kruh na cestě a zkusili jej aktivovat. Krom toho, že nepočítali s pastí pro nepovolený vstup za pomoci kouzla, octli se vysoko ve vzduchu nad vrcholem stolové hory s jezírkem. Ti šťastnější dopadli do vody, kde byli vzápětí napadeni vodními elementály. Ti méně šťastní byli po dopadu přivedeni k vědomí a posbíráni do jakž-takž fungujícího stavu.
    Z okraje hory si pak všimli, že na vrcholu druhého Kolosu doopravdy je strom, v jehož koruně září několik světel. Na krajinu padal soumrak a začínalo pršet.



    Zatímco Hallate se rozhodl pro "test víry" a snažil se všechny přesvědčit o existenci neviditelného mostu mezi oběma vrcholy, ostatní se pokusili o vlastní teleport blíž k druhé hoře. Nakonec se tedy portálem octli na prostranství mezi několika stromy, ze kterého vedlo schodiště do stromového domu, jaké mívají kaldorei. Vnitřek je ale nenechal na pochybách, že ho zařizoval krvavý elf.
    Flairica a Aeranna se zdržely zkoumáním knihovny, odkud si i Ruprecht vzal několikero svazků, ale Ygraine následovaná Lithianou se řítily do vrchního patra, odkud zaslechli hlasy a kroky - našly tak Vaela, jak se snaží sebe i malou Therisiel přenést portálem pryč.




    S mladým elfem se nedalo domluvit, trval na tom, že jej a dívenku (která si přála to samé) mají nechat jít a starat se o své. Holčička navíc elfa kryla vlastním tělem.
    Surmallien se od něj úspěšně pokusil Therisiel odtrhnout, načež začal magický boj, ve kterém měl Vael nad ostatními značnou převahu.
    Do šarvátky v patře se nakonec zapletli i mágové, kteří se zdrželi v knihovně o patro níž. Ygraine se podařilo Vaelovi vytrhnout kouzelnou dýku, která ji vzápětí přenesla někam mimo dohled ostatních.
    Ruprecht elfa dokázal zasáhnout kouzlem, Theri svého věznitele Surmalliena proměnila v ovci - a když se Vael tedy pokusil přenést opět pryč za pomoci runového oblázku, ovce Surmallien neváhala, kámen spolkla a zmizela sama.




    V nevýchodné situaci, kdy to již vypadalo, že k nějakému zranění přišla i Theri, Vael couvl, a nakonec použil poslední portál, na který mu zbyly síly - zpět na místo, odkud se přenesl naposledy, do arény Dire Maul.
    Poté, co Ygraine opět aktivovala dýku, zkusily ho s Lithianou následovat v naději, že je dovede za nemrtvým Vael'thasem, následovány o chvilku později mágy s Theri, kteří teleport použili také.




    Scéna, kterou spatřili, jim vyrazila dech - arogantní mladý mág v úboru Sunreaverů ležel mrtev, přibodnut k zemi obří ledovou sekerou, jejíž nemrtvý majitel byl zaklet jen kousek od něj byl v ledu a uprostřed runy, vedle které ležela v bezvědomí Alexiel Coldheart.
    Nad tím vším zmateně pobíhala a bečela ovce.




    Už ve chvíli, kdy vlezla do portálu, potichu nadávala. Věděla sice, že Vael  plní sliby i hrozby, ale že by až tak důsledně? .
    První jí do očí padl nemrtvý chycený do ledu a runového kruhu. Vypadal, jako by něco házel - a taky že jo.  
    "Do háje", ucedila štítonoška potichu, když se podívala po směru hodu. Ono se  taky nedalo nic moc víc říci. Na zemi u okraje arény ležel mág, runovou sekeru zaseknutou hluboko v hrudníku, na hezké tváři poněkud udivený výraz. Rána to byla jistá, přesná a smrtící. Musel být mrtvý ještě dřív, než dopadl na zem.
    Alexiel, která ležela poblíž bloku ledu, vypadala bez vnějších zranění.
    Ygraine obešla ležící a dovolila si krátký pohled na zamrzlého. Našla jej - dokonce i obě děti. Zbývá ještě Lady a celá ta anabáze bude ukončena, úkol splněn.
    Pak možná pořeší sama sebe. Nejspíš u láhve vína.
    "To je hrozné!" ozval se od portálu hlas jedné z mágyň, které zjevně prošly portem za ní a Lith.
    "Sakra, nesmí sem dovést Theri", blesklo jí hlavou. "Kluk se časem otřepe, protože má toho mrtvého rád a zvykl si na něj, ale to děvče... stačí, že přišla o rodiče. Těžko jí vysvětovat, že si čas srovnal anomálii v podobě dvou Vaelů podle svého."
    Ygraine mečem přerušovala  runy kolem ledu a doporučila těm dvěma za ní, aby sem nepouštěly to dítě a dostaly Alexiel pryč, ale bylo pozdě.
    "Strejdo!" ozval se nešťastný křik holčičky nad tělem, které se nikdy nemělo dostat do téhle reality, a Yg jen svěsila ramena.
    Nemrtvý Vael´thas se lámal ven z ledu.
    Věnovala mu neveselý pohled naznačující, že tohle všechno kolem bude muset vysvětlit sám.



    Dohra:




    Po nešťastném obratu událostí v Dire Maul ještě nebyl všemu konec.
    Eliendir nabízející nemrtvému Vaelthasovi opakovaně portál do Elrendaru, kde si nemrtvý chtěl vyzvednout svého synovce, se na rytíře smrti náhle pověsil a spolu s ním zmizel neznámo kam.
    Zatímco mágové sbírali síly, křísili Alexiel, hasili si hořící konečky vlasů a snažili se utišit Theri, nemrtvý Ruprecht začal se "zkoumáním" těla Vaela Skywrath, k čemuž měli někteří výhrady. Po upozornění na fakt, že jeho velitel zmizel, navrhl zjistit, zda ho Eli nepřenesl k branám Elrendaru. Ygraine se mu nabídla jako doprovod z posádky, aby jej pustili branou (a jak někteří bokem poznamenali asi i proto, že ji rytíř zajímal víc, než zbytek živých).




    Mágové spolu s Theri, Hallatem a Lithianou se po delším odpočinku za využití portálu od malé elfky přenesli branou do pevnosti právě ve chvíli, kdy jí procházeli Ygraine a Ruprecht.
    Ihned narazili na špatně naloženého kapitána Dawnspear, který Lithianu vykázal z pevnosti pro napadení Avianny ve Feralas.




    Trucující Therisiel byla odeslána spát, zatímco Flairica stranou od nemrtvých prozradila, že ví, jak vystopovat Eliho a dostat jej zpět - a že Eliho život visí na vlásku.
    Již tak vyčerpaní mágové se tedy vydali do Měsíční věže Arkána, aby s pomocí Tas'adara, Alexiel a Ogatixe připravili povolávací rituál.
    Eliho se stopami škrcení na hrdle se jim nakonec po delším soustředění a zaměření kouzel podařilo povolat zpět ze samotného Netheru. Ogatix se odběhl dál věnovat přípravě obhajoby své závěrečné práce. Eli všem oznámil, že rytíř smrti Vael'thas je mrtev, což Alexiel přijala se úsměvným pokývnutím a vydala se pro své věci, aby se rozloučila a Elrendar ještě téhož večera opustila.
    Když se zpráva o údajné definitivní smrti nemrtvého rytíře roznesla u ohně, kde toho večera sedělo i několik účastníků dlouhé výpravy a řešilo, že se Lady vrátila zpět z Outlandu celkem v pořádku, Ygraine se bez vysvětlení podruhé vytratila.
    Než po ní stačilo být vyhlášeno pátrání, začalo se šeptat cosi i o tom, že v lazaretu jedno z dětí Silversun zkusilo odstranit druhé... a že tedy tajemná kletba jejich rodu pokračuje a jediný, kdo ji znal a patrně uměl zrušit, je mrtev v obou svých podobách.





    V jednom okamihu bol v Diremaulskej aréne a cítil na nohe toho malého a v druhom sa všetko zmenilo a on stál na niakom kameni a okolo neho vírili energie netheru. Spolu s ním ten malý, ktorý ho tak moc chcel teleportovať do Elrendaru.
    "Vítam ta na mojej skale. Ako zistíš nedá sa odtiaľto telepor..."
    Viac nestihol, pretože Vaelthasovi práve došla trpezlivosť a pritiahol si ho pomocou kouzla a zovrel mu jeho maličké hrdlo medzi prstami.
    "Ak... ak ma zabiješ, v živote sa odtiaľto nedostaneš," začal no Vaelthas len zosilnil stisk až Eliho tvár začala modrať a druhou rukou si zložil svoju masku, aby to posledné, čo uvidí, bola jeho tvár.
    O chvíľu nato už iba odhodil jeho mŕtve telo vedľa seba tak, že skoro prepadlo do netheru, a začal kúzliť bránu smrti.
    Až na to, že ten malý mal pravdu: brána nefungovala.

    Chvíľu tam len tak stál a pozeral sa na výboje v diaľke a ľutoval, že ho zabil tak rýchlo, no potom sa znova usmial.
    Siahol do svojej zbroje a vytiahol malú kosť, ktorú u seba vždy nosil. Vďaka nej si privolal kosteného gryffona. Nasadol naňho a odrazil sa od zeme.  
    Cesta netherom mohla trvať celú večnosť, no on nič také v pláne nemal. Stačilo mu dostať sa mimo ten kameň a vyvolať vo vzduchu  bránu smrti znova. Bola to aj tak stále príjemnejšia možnosť než letieť celú večnosť netherom.

    O chvíľu nato sa pred ním zhmotnil Acherus tak, ako si ho pamätal. Dokonca aj Koltira, ktorý tam stál a videl ho prvého, mal výraz ako posledne.
    "Myslel som, že sme si vyjasnili, že sa tu už nikdy neukážeš."
    "Nechcel som, Koltiro, ale chýbala mi tvoja krásna tvár," nedokázal si odpustiť poznámku na jeho účet, no Koltira ostal ľadovo chladný.
    "Počul som, že teraz robíš devku Sylvanas v Undercity."
    "To vieš, Thassarianova bola už obsadená."
    Koltira Deathweaver zavrčal a dotkol sa hrušky svojho meča, no viac neurobil, zatiaľ čo Vael tam len tak stál, ako by čakal, či to skúsi. Koltira vedel, že ho nemôže zabiť, a tak dal povel strážam, aby sa ho chopili. Ani sa nebránil.
    "Uvidíme, čo povie Highlord, keď ta uvidí."






    Sklonila se, aby z podlahy zvedla dvě pohozené magické hůlky velikostí vhodné leda pro děti. Jedna z nich byla ještě stále naštípnutá od chvíle, co s ní Aranion zkoušel šermovat.
    Odložila je na polici a přešla rukou po zaprášených hřbetech knih. Samozřejmě jich dost chybělo.
    Prošla kolem dvou dětských postýlek a stojanu na dřevěné meče, opustila učebnu, kde chtěl Vael obě děti učit magii, a vystoupila do horního patra stromového domu. Dveře pokoje byly dokořán.
    Odhrnula závěs a sklonila pohled k podlaze, nesoucí stopy zápasu.
    U divinační misky ještě stále zářila Vaelova teleportační runa. Přistoupila k ní a sklonila se, aby ji setřela.
    "Říkala jsem ti, že budeš stále žít na útěku a stejně tě jednoho dne dostihne osud," zašeptala a dotkla se šperku na svém hrdle. "Teď se v Therisiel probudilo cosi, co mělo raději zůstat spát. Ale slibuji, že před ní ani jejím bratrem dveře nikdy nezavřu."
    Narovnala se a aktivovala průchod do místnosti, kterou zde nestačili najít ani zvědaví vetřelci, ani sám Vael a děti.

    Kruhová síň obklopená zrcadly se rozzářila odrazy světla vycházejícími z jejího prstene a náhrdelníku. Zrcadla odrážela ostatní zrcadla, jako by se na všech stěnách naráz otevřely nekonečné křišťálové průchody do neznáma.
    Základním pravidlem síně zrcadel bylo nenechat se polapit v samotném středu zrcadlení, proto i malý stolek, ke kterému šla, stál trochu stranou od něj.
    Vyjmula z váčku u pasu ruční zrcátko, zadívala se do něj a usmála se, než jej položila na mramorovou desku.
    "Vítej doma."




    Galerie:






























    Účastnili se: Vael/Vael'thas, Abraxas, Hallate, Lithiana, Ygraine, Surmallien, Lykourgos, Flairica, Aerana, Alexiel/Aranion/Therisiel
    Scénář, spawny a provedení: střídavě Caelir a Eynor
    Screeny: Avelion
    Autoři částí textů: Ygraine, Vael'thas a Eynor
    Tímto Caelirovi děkujeme za dlouhou příběhovou linii a hodiny zábavy v RP Smile

    Sponsored content

    Re: Blíženci (únos)

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Sun Aug 19, 2018 5:55 am