Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Plameny Revoluce

    Share
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Oct 14, 2015 6:02 pm

    V tomto případě jde o takový experiment, jehož děj se odehrává osm let po událostech Cataclysm, takže pokud dobře počítám, předběhl jsem Blizzard v době, kdy o Legion věděli jen oni. Ať se líbí.

    (Vím, Lothar se do budoucnosti moc nehodí, ale ten obrázek jo Very Happy)
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Oct 14, 2015 6:26 pm

    Plameny Revoluce

    prolog::
    Probudilo ho hlasité kokrhání kohouta. Zívl, promnul si oči a posadil se na postel. Spokojeně se usmál na svou stále ještě spící manželku, jejíž hladké černé vlasy se nezkrotně rozlévaly po polštáři. Opatrně vstal, aby ji nevzbudil. Po špičkách došel ke své skříni a otevřel ji. Dnešek byl pro něj a jeho rodinu důležitý.

    Svlékl si své pruhované gatě na spaní a místo nich si natáhl slavnostní modré kalhoty a vlněnou bílou košili. Vytratil se z ložnice a i z horního patra svého domku do přízemí. Tam už na něj čekal oblek, který si na tu velkou slávu připravil. Podíval se na něj a zamířil k vaničce se zrcadlem, kde se patřičně učesal a trochu si přistřihl pěstěný vous á la Van Dyke. Obešel krejčovského panáka. Nejprve z něj stáhl všechny kusy oblečení a odložil je stranou, aby mu nepřekážely.

    Nejprve se navlékl do lesklé kroužkové zbroje. Nosil ji už od bojů v Pandarii, jako připomínku toho, že je voják a taky aby se udržel v kondici. Přes zbroj natáhl kabátec svého drahého města a opásal se oplechovaným opaskem. Nakonec přišel na řadu jeho nejmilejší kus oblečení: ošoupaný hnědý kabát, který už viděl nejedno bojiště a skvěl se na něm nejeden metál. Nechal ho rozepnutý, aby jeho kabátec mohl volně koukat ven. Třebaže už za svoji kariéru dostal bezpočet nabídek na nový kabát, on všechny odmítal. Ten kabát byl totiž dárek a taky symbol jeho funkce ve městě. Jeho řád už nežil ve stínech, jeho členové se právě naopak snažili dát najevo co nejvyšší hodnost a loajalitu k organizaci, ke které patřili.
    Ohlédl se, jestli náhodou nevzbudil manželku nebo syna, ale dům byl tichý. Obul se do vysokých vojenských bot a trochu samolibě se prohlédl v zrcadle. Nevypadal nijak vznešeně, avšak jeho jméno a jeho pověst mluvili za něj. Z misky na stole vzal koláč, který přes noc trochu ztvrdl, ale i tak chutnal dobře.

    Ozvalo se tiché, nicméně rázné zaklepání na dveře. Věděl, kdo za nimi je a rychle dveře otevřel.
    „Bon matin, pane,“ pozdravil zdvořile hubený mladík s krátkými hnědými vlasy a oholenou tváří, který čekal za dveřmi. Měl na sobě velmi podobný hnědý kabát, jen ne tak ověšený a odrbaný.
    „Dobré ráno, Francois,“ odpověděl s úsměvem. „Všechno připraveno?“ Francois kývl.
    „Oui, monsieur. Už na vás čekají.“
    „Tak na co čekáme my?“ pokynul mladíkovi rukou a sám vyšel směrem k hradu. Francois ho následoval.

    Procházeli ranním Stormwindem. Slunce už vyšlo, ptáci zpívali a do ulic se pomalu znovu vracel život. Bylo chladno, ale ne zima a pod kabátem mu to mohlo být fuk. Jednou nebo dvakrát během celé cesty se ohlédl přes rameno na Francoise. Byl na toho chlapce hrdý. Od chvíle, co se zjistilo, že na ostrovech poblíž Kul Tirasu žili ještě lidé, mezi nimi i tehdy ještě chudý klučík Francois, ušli velký kus cesty. Bretonci byli vymírající národ, dokud na ty ostrovy nepřiplul on a neodvedl je do Stormwindu. Francois se mu hned hodil jako šikovný špeh. Tak šikovný, že brzy dosáhl velmi slušné pozice.

    Korunní sál Stormwindského hradu byl i přes časnou hodinu celkem slušně obsazen. Kromě králů Variana a Genna posedávali v okolních křesílkách i královna Mia, princ Anduin, princezna Tess, arcibiskup Farthing, arcimág Maginor Dumas a mnoho dalších čelních představitelů Stormwindského království. Hlavně si ale všiml svých dvou přátel: lorda Francise Blakea a lorda Harolda, zvaného Orcbane. Svoji přezdívku si vysloužil během malé války s orky z Redridgských hor. Oba se na něj z druhé strany sálu usmáli a kývli na pozdrav. Jakmile vstoupil do sálu, okamžitě na sobě ucítil desítky očí.
    „Přistup!“ řekl silným hlasem král Varian Wrynn. Přistoupil tedy k trůnu blíž a poklekl před ním. Svědci obřadu povstali a jejich hovor rázem utichl.
    „Nemálo statečných mužů ti vděčí za své životy,“ začal svou řeč Greymane. „Díky tobě nemálo rodin stále může obejmout své otce, bratry, syny a manžele. Tvá statečnost a síla inspiruje bardy k oslavným písním na tvé jméno. A tvá léta oddané služby Gilneasu i Stormwindu tě přinesla sem.“ Genn luskl prsty a Francois mu přinesl nádherný meč i s pochvou. Na konci jílce seděla krásně vyvedená bílá vlčí hlava.
    „Tento meč ti bude ode dnešního dne náležet jako silná zbraň i symbol tvého nového úřadu!“
    Varian tasil dlouhý meč a klečícímu poklepal dvakrát čepelí na každé rameno, přičemž pronášel slavnostní formuli.
    „Z mého práva krále Stormwindu i z pokrevního práva linie Wrynnů ti uděluji titul a funkci generála Stormwindské i Gilneaské armády. Povstaň, generále Williame Cleesi!“
    část první: Generálova rodina:

    Domů dorazil Cleese až během pozdního odpoledne. Jmenování generálem je vždy velká událost, při níž se koná velká hostina, takže nebylo divu. Doma se ihned vyzul z vysokých bot, svlékl kabát, kabátec i kroužkovou zbroj.
    „Tatííí,“ vrhl se k němu osmiletý klučík a skočil mu do náruče, až zavrávoral o krok dozadu. Hned ale rovnováhu opět nabral a se smíchem pohladil synka po světle hnědých vlasech.
    „Ahoj Thomasi,“ usmál se na něj. „Ty jsi dneska zase vyrostl, že jo? Za chvíli tě už ani neunesu.“
    „Kdepák. Můj táta je teď generál. Ten všechny unese a přepere!“ volal rozjařeně Thomas.
    „Jak to šlo, Wille?“ zeptala se s úsměvem Cleesova manželka.
    „Výborně, Lorno. Bez vás to sice nebylo ono, ale i tak jsem se místy i bavil,“ zakřenil se Cleese. „A lord Orcbane nás zve na svůj hrad, na slavnosti Dne osvobození.“
    „To je za dva týdny, ne?“ zeptala se Lorna. William přikývl a položil malého Thomase na zem.
    „Takže by to chtělo zajít k Larsonům pro nějaké nové šaty. Když jsem teď žena generála, tak se tak musím i oblékat,“ zasmála se.
    „No ovšem,“ přidal se k ní Cleese. „A copak mi žena generála uvařila?“
    „Neříkej, že po té hostině máš ještě hlad.“
    „Mám, protože se tam pořád řešila nějaká politika a na jídlo moc času nezbylo.“
    „Počkej si na večeři,“ odbyla ho s úsměvem.
    „Vždyť si voják, táto. Tak něco vydržíš,“ pokáral Cleese Thomas a skočil sedícímu generálovi do klína.
    „Jenže nudné debaty s nudnými snoby by utahaly i Lothara, víš?“ zašklebil se, čímž hošíka rozesmál.
    „A bylo tam těch nudných snobů hodně?“ vyzvídala Lorna.
    „Hrozně moc. Wrynnové, Greymane, Farthing… Darius by tam umřel, kdyby teď s lady Proudmoore nestavěl v Kalimdoru novou základnu. Ale Harold a Francis mi to zase pomohli přežít.“
    „Jo, jasně,“ naznačila Lorna gestem, že jí je jasné, jak si vymýšlí. „Určitě jsi koukal po služebných nebo dokonce po princezně Tess,“ ušklíbla se. William i Thomas se na ni překvapeně zadívali a pak se všichni tři začali smát.

    K večeři Lorna připravila výtečnou pečeni, po které se celá rodina nemohla pořádně hnout. Lorna ukládala Thomase ke spánku, zatímco Cleese se svalil s rozepnutým opaskem na postel. Najednou uslyšel ťukání na okno. Líně k němu otočil hlavu a podíval se na původce ťukání. Na potemnělé okenní římse seděl holub, k noze měl přivázanou zprávu a kloval do okenní tabulky. William se s heknutím zvedl, přešel k oknu a otevřel ho, aby mohl pták dovnitř. K tomu se ale holub neměl, takže ho prostě popadl za záda a zprávu mu z nohy odvázal. Opeřeného posla pak znovu vypustil do noci. Posadil se na postel, rozmotal zprávu a dal se do čtení.

    „Williame Cleesi,
    Upřímně Ti blahopřeji k čerstvě získané pozici generála. Je mi líto, že Ti mohu gratulovat pouze dopisem, nicméně určitě chápeš, že současná organizace Královské hlídky si vyžaduje moji plnou pozornost. I tak mě zpráva o Tvém povýšení potěšila, Hlídka tím získala další silný post.
    Přeji Ti mnoho úspěchů ve Tvé nové funkci.
    Velmistr Královské hlídky.“

    Cleese se sám pro sebe usmál. Věděl, kdo mu píše, vždyť sám byl jeden z devíti, kdo mohli velmistra volit. Sám na velmistrovství nikdy neaspiroval. Poté, co s Blakem obnovili Hlídku na přijatelnou mez, vzdali se oba svého vůdcování a spolu se sedmi dalšími nejvýše postavenými Hlídači zvolili současného velmistra. Za jeho vlády teprve začal druhý zlatý věk Hlídky. Její řady se rozrostly natolik, že dokázala postavit perfektně vyzbrojený a vycvičený prapor mnohem dříve, než Stormwindská armáda nebo Gilneaská milice. Mnoho Hlídačů také dosáhlo na vysoké pozice, většinou šlechtické tituly, a po celém Stormwindu vlastnili několik nádherných budov.

    „Co to máš?“ vytrhla Cleese ze zamyšlení Lorna. Zamával na ni dopisem.
    „Velmistr mi blahopřeje k postupu.“
    „Velmistr Hlídky? Kdopak to je?“ Cleese se srdečně zasmál.
    „Víš přece moc dobře, že tohle ti říct nesmím, ať to zkusíš tolikrát, kolikrát chceš. A ani po tak skvělé večeři neřeknu nic.“
    „A to jsem si dala tak záležet,“ ušklíbla se posměšně a zalezla za paraván, kde se převlékla do noční košile.
    „Víš, že mě s tou svojí Hlídkou pěkně štveš? S těmi všemi tajnostmi, co okolo toho děláš.“
    „Některé věci je lepší nevědět a ty už tak víš mnohem víc, než většina ostatních,“ pokrčil rameny Cleese, svlékl si košili a zalezl pod peřinu.
    „Alespoň v tomhle mi doufám nelžeš,“ vlezla Lorna do postele, pohladila svého muže po čele a zhasla lampu.
    „Dobrou noc, Lorno.“
    „Dobrou, generále Wille.“
    část druhá: Orcbaneovo panství::

    Cleese hleděl z okýnka svého kočáru na krajinu venku. Před půl hodinou minuli Lakeshire a teď projížděli územím, které před lety Orcbane tvrdě vybojoval od Blackrockských orků. Harold odvedl skvělou práci, na místě bývalé orkské základny stála nová pila, místo spálených zemí se zelenala horská luka a kde kdysi stával stan hlavního náčelníka, tam se teď do výše tyčil kůl, na kterém byla nabodnutá silná lebka s mohutnými čelistmi. Orcbane si svoji přezdívku rozhodně zasloužil. Redridgské hory vypadaly bez orků rozhodně mnohem lépe.

    Hrad Stonewatch stál na skále, ze které byl moc hezký výhled na Everstillské jezero. Potom, co ho Orcbane dobyl zpět s hrstkou žoldáků a dobrovolníků z Lakeshiru a následně tři týdny bránil, než dorazily posily, vypadal dost zuboženě, ale teď to byl příklad nádherné pevnosti. Červené střechy a bílé hradby šly vidět už zdaleka.

    „Už tam budem?“ zakňoural Thomas.
    „Už brzo, Tome,“ ujišťovala Lorna synka.
    „Jak vypadá pán Orcbane? Má hodně jizev? A zbraní? Slyšel jsem, že jednou vytrhl vlkovi tesák z tlamy a zabodl mu ho do hlavy!“ Cleese se té dětské naivitě zasmál.
    „O Haroldovi jsem už slyšel hodně historek. Až přijedeme, tak ho uvidíš a možná ti ukáže nějaký svůj trik,“ zamrkal spiklenecky.
    „Jóóó!“ volal Thomas. „A už tam budem?“
    „Už tady jsme,“ řekla mírně Lorna a Thomas se nalepil na okno kočáru.
    „Júúú! To je větší hrad než ve Stormwindu!“
    „To asi ne,“ usmála se Lorna.

    Cleesův kočár vjel na nádvoří Stonewatche, kde už pár kočárů stálo, mezi nimi i kočár prince Anduina.
    „No vida, Orcbane pozval i prince,“ poznamenal Cleese, když vystupoval z kočáru.
    „Princ na pána Orcbanea nemá!“ vykřikl rozpustile Thomas.
    „To možná nemá, ale stejně to radši neříkej,“ pokárala Lorna synka.
    „Williame!“ zvolal veselý hlas.
    „Harolde!“ usmál se Cleese a vyšel hradnímu pánovi naproti.

    Harold Orcbane vážně vypadal jako hrdina ze slavných časů Azerothu. Svalnatý, ramenatý, skvěle oblečený a upravený. Spousta žen ze Stormwindu i z venkova po něm bláznila, tím spíš, že zůstával svobodný a nic nenasvědčovalo tomu, že by to hodlal v nejbližší době měnit. Nejen jeho síla, ale i charisma a inteligence byly pověstné. Dokonce natolik pověstné, že zněly jako přehnané. Nutno však říct, že přehnané v žádném případ nebyly. Lord Harold Orcbane byl vskutku mužem mnoha ctností.

    „Takže jsi taky dorazil,“ usmál se Orcbane. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy mít na oslavách Dne osvobození samotného generála.“
    „A já bych si zas nemyslel, že se dá se čtyřiceti muži dobýt pelech orků. Časy se mění,“ zašklebil se Cleese a Orcbane se tomu zasmál.
    „Friku! Friku!“ zavolal svým mocným barytonem. „Kde je ten flákač?“ Odpovědi se mu záhy dostalo. Ze Stonewatche na nádvoří vyběhlo malé zelené stvoření a v černém obleku šitém na míru.
    „Friku!“
    „Ano?“ zasalutoval Frik, zatímco malý Thomas na něj nevěřícně zíral a schovával se před ním za Lornou.
    „Ubytuj tady Cleesovu rodinu do pokud možno v co nejlepších pokojích. Jasné?“ Frik zabručel a mávl na Lornu s Thomasem, ať ho následují.
    „A co zavazadla?“ zeptal se Cleese.
    „Trpělivost. Postarám se o ně pak,“ zahučel Frik a i s generálovou rodinou zmizel v hradu.
    „Odkdy zaměstnáváš gobliny?“ podivil se Cleese. Harold se srdečně zasmál.
    „Od té doby, co jsem přišel na to, že tady Frik je nejschopnější sluha široko daleko. Zvládá několik pozic: komorník, sluha, správce, hejtman, výběrčí daní…“
    „Vážně?“ podíval se Cleese za Frikem. „Kolik mu platíš?“
    „Nevím. Frik má jako správce plný přístup k pokladně. Vezme si, co potřebuje.“
    „To mu toleruješ? A co když mu někdo nabídne víc?“
    „Víc, než celé panství pod palcem? A Frik není hlupák, ví, že čím víc budu prosperovat, tím větší je jeho výplata. Mimochodem, jaká byla cesta? Chystám totiž lov a jestli nejsi moc unavený, byl bych rád, kdyby ses připojil.“
    „Co se loví?“ zeptal se podezřívavě Cleese.
    „Neboj, na lov orků bych šlechtu netahal,“ usmál se zeširoka svými tenkými rty.
    „Copak já jsem nějaká šlechta?“ Na tohle mu Orcbane neodpověděl.

    O dvě hodiny později se účastníci honu hnali na Orcbaneových nejlepších koních po svazích hor za jelenem. Kromě lorda Orcbana a Cleese lovili také sir Blake, princ Anduin a Lakeshirský starosta Solomon. Lovečtí psi šli neomylně po stopě, kterou jelen za sebou zanechával. Sir Blake také nic nezapomněl ze svých dní v Gilneasu, které strávil jako jeden z nejlepších lovců království. Jelen se ale nehodlal vzdát bez boje a své pronásledovatele vedl až do hor, kam by se jinak nevydal.

    „U všech čertů, co je tohle za zvíře?“ smekl Blake klobouk, aby si otřel pot s čela. „Ani v Gilneasu, ani v Pandarii, ani kdekoli jinde jsem nic takového neviděl.“
    „Člověku nezbývá, než se divit, co může najít za svým plotem,“ pronesl filosoficky princ Anduin.
    „Řekl bych, můj princi, že v Gilneasu jsme měli stejné jeleny jako kdekoli jinde, takže by nás tohle nemělo překvapit,“ namítnul Cleese.
    Psi očichali stopu a znovu se rozběhli, lovci tedy rychle pobodli své koně do trysku.

    Po další půlhodině divokého honu konečně jelena dohnali. Ležel uhnaný na palouku, pot na něm kouřil a bylo jasné, že na další útěk už nemá sílu. Blake sundal ze zad pušku a zamířil přímo na srdce zvířete, v tom ale odněkud přiletěl šíp a na místě jelena zabil.
    „No co to?!“ zvolal naštvaně Blake, ale Orcbane ho mávnutím ruky utišil.
    „Ať jsi, kdo jsi, vylez!“ zařval a střelil do vzduchu. Zpoza keře na svahu hory vylezl střelec. Cleesovi okamžitě připomněl den, kdy potkal Francoise.
    „Co jsi zač, že si dovoluješ sebrat pánovi jeho úlovek přímo před nosem?!“ zeptal se nevybíravě Orcbane. Plavovlasý mladík, kterému na tvářích teprve rašily první vousy, se vystrašeně před lordem krčil.
    „Na…Nathan,“ vykoktal.
    „Uvědomuješ si, Nathane, že jsi právě samotnému princi Anduinovi sebral šanci k zabití jelena, kterého jsme zde několik hodin naháněli?“ Nathan horlivě kýval hlavou.
    „A…ano pane. Velmi se vám omlouvám. Nevěděl jsem o vás, když jsem střílel.“
    „Když dovolíte, Harolde, já Nathana znám,“ vložil se do toho Solomon. „Je to dobrý chlapec. Rozhodně toho jelena neukradl úmyslně.“ Orcbane se zamyslel.
    „Nathane,“ promluvil po chvíli. „V našem království je zvykem, že ten, kdo uloví zvíře, stává se jeho vlastníkem. Ten zvyk respektuji, jelen patří tobě. Ale,“ zastavil Nathana, aby se mu s díky nevrhnul k nohám. „Já ho od tebe koupím. Padesát zlatých a pozvánku pro celou tvoji rodinu na dnešní hostinu, kde se bude podávat i tvůj jelen. Souhlasíš?“ Nathan nepřemýšlel ani minutu.
    „Ano pane. Děkuji vám, pane. Velmi rád přijdu, pane.“ Orcbane se na něj jen usmál.
    „Dobře. Teď ještě půjdeš s námi a pomůžeš nám donést toho jelena až na Stonewatch.“
    část třetí: Hostina:
    „Večeře je připravena,“ oznámil suše Frik a bez dalších detailů se odkulhal zpravit i ostatní hosty. Cleese si ještě upravil hnědý frak s bílou nařasenou náprsenkou, než se zvedl ze židle. Nabídl načesané a společensky oblečené Lorna rámě, Lorna vzala za ruku upraveného Thomase a společně prošli chodbami do hlavní jídelny. Cestou potkali Frika ve svém slušivém oblečku, jak klepe na dveře dalších pokojů.

    Frik nemluvil úplně pravdu. Když dorazili do jídelny, na stole byly jen příbory a svícny. Lord Orcbane seděl v hlubokém křesle u čela dlouhého stolu zády ke dveřím do kuchyně a školik Nathanovu rodinu ve stolování. Kromě nich seděl u stolu ještě starosta Solomon, pozorující dění skrz malý cvikr.
    „Williame, Lorno, Thomasi, prosím, posaďte se a nestůjte tam v rohu,“ usmál se Orcbaen na Cleesovu rodinu a gestem je všechny přivolal ke stolu. Cleese si sedl hned vedle Harolda, který právě dokončoval vysvětlování Nathanovi, že se nemusí držet zpátky, ale bývá slušností nechat něco i ostatním. Lorna s Thomasem se posadili po Cleesově levé ruce.


    Chvilku po nich přišel i sir Blake a princ Anduin. Zasedli ke stolu a Frik zmizel v kuchyni. Hned byl ale zpátky spolu s talíři a v doprovodu podsaditého vousatého chlapíka v zástěře, který nesl velký kotel plný husté masové polévky. Na temeni mu začínala pleš. Frik každému stolovníkovi rozdal talíř, načež do něj kuchař nalil polévku. Nějak dokázal vždy odhadnout, kolik dokáže kdo sníst.
    „Tak copak jsi nám přichystal, Bene?“ olízl se hladově Orcbane.
    „Masovou polívku. Potom tam na vás čeká jelen tady pana Nathana. Dobrý masíčko, ani jsem ho nemusel moc kořenit,“ vysvětlil stručně Ben a se zbytkem polévky odkráčel zpátky do svého království.
    „Moc vychovaný není a ze jmen jeho receptů každý pozná, co dostane,“ uznal Orcbane. „Ale vařit umí skvěle. Slyšel jsem, že je veterán z Crowleyho malé války v Silverpinu. Nebyl jste tam také, Francisi?“ otočil se na sira-lovce. Blake jen pokrčil rameny.
    „Nemůžu si všímat každého pěšáka, stejně tak každý pěšák si nemusí všímat mě,“ promluvil a očichal svoji porci. „Ale voní to moc hezky, jako by se k válce ani nepřiblížil.“
    „Á vidíte, já bych málem zapomněl. Friku, přiveď naši přítelkyni.“ Frik se poslušně uklonil a ztratil se v dlouhých chodbách.
    „Co sis pro nás přichystal?“ zeptal se Cleese, opět s tím podezřívavým tónem.
    „Překvapení. Dobrou chuť,“ zazubil se Harold a pobídl stolovníky k jídlu.

    Polévka byla vážně dobrá, snad proto zmizela z talířů tak rychle. Ben posbíral talíře, vyměnil je za velké tácy a donesl hlavní chod: jelena. Přinesl ho rozřezaného na spoustu částí, jinak by ho nemohl unést. Spolu s jelenem přistálo na stole i několik bochníků chleba.
    Když se Ben vrátil do kuchyně, dorazil Frik. S sebou vedl vysokou noční elfku. S fialovou kůží, oděnou v prostých šatech a s růží ve vlasech. Všem u stolu se uklonila.
    „Přátelé, toto je Leria Nightwindová, jedna z nejlepších pěvkyň Stormwindu. Požádal jsem ji, aby nám sem dnes přišla zazpívat k jídlu.“
    „Takže tohle je to tvoje překvapení,“ řekl udiveně Blake. „Moc pěkné, to musím uznat.“
    „To tedy ano. Lerio?“
    Elfka se napila vody, na všechny se mile usmála, vzala do rukou loutnu a medovým hlasem začala zpívat.

    „Kind friends and companions,
    Come join me in rhyme.
    Come lift up your voices, in a chorus with mine.
    Come lift up your voices, all grief to refrain.
    For we may or might never all meet here again.“

    „To mi musíš vysvětlit ještě jednou, Solomone,“ opřel se Orcbane lokty o stůl. Hostina se chýlila ke konci, z jelena zbyly jen kosti, Nathan s rodinou odešel na kutě a stejně tak Lorna s Thomasem, zatímco se Leria se k diskutujícím pánům posadila a občas se i zapojila do debaty.
    „V podstatě jde o to, že panovník svou pozici nemá jistou a nezískává ji tím, že se umí narodit. Místo toho si svou pozici musí zasloužit a i tak ji získává jen na rok či dva. A lid si ho musí sám vybrat.“
    „To funguje jak?“ zajímal se Orcbane.
    „No, potenciální panovník objíždí království a snaží se přesvědčit co nejvíce lidí, že on by byl nejlepší král. A pokud získá na svou stranu nejvíce lidí, stane se králem. Na určitou dobu, pak je zase vystřídán, nebo, pokud se osvědčí, je zvolen znovu a znovu.“
    „A tímhle „voleným králem“ může být každý?“ zeptal se Cleese.
    „Teoreticky ano. Samozřejmě musí být i dobrý řečník nebo dokázat velké věci, ale v zásadě je jedno, jestli jde o muže, ženu nebo otroka.“
    „Nevím, jak by tohle mohlo fungovat v praxi,“ zavrtěl hlavou Blake. Solomon se jen usmál.
    „Ono to tak už funguje. Volí se tak Lakeshirský starosta, už od té doby, co jsme získali autonomii.“
    „A já si říkal, proč tě nemůžu odvolat,“ opřel se Harold s úšklebkem do křesla.
    „Nemůžete pane. Jediná možnost, jak se zbavit voleného pána, je počkat, až jeho vláda skončí nebo ho svrhnout referendem a nahradit.“
    „Počkej, počkej, od udělení autonomie jsi přece starostou pořád jen ty, že?“ ujistil se Orcbane. Solomon pokrčil rameny. Na tváří měl nevinný úsměv.
    „Co se dá dělat? Jsem oblíbený.“
    „Za tu dobu jste se jim neomrzel? Jak to?“ nechápala Leria.
    „Jak rád říkám: Dej lidu chléb a hry a bude tě zbožňovat.“
    „Myslím, že by tohle otec neslyšel rád,“ řekl pobaveně Anduin.
    „Já bych řekl, že se bát nemusí,“ mávl rukou Cleese. „Podle mě tohle možná může fungovat na úrovni města, ale celé království? To by se brzo rozpadlo.“
    „Já tomu tedy věřím. Ale což, současné zřízení funguje dobře, tak proč ho měnit?“ ukončil debatu o politice Orcbane a zavedl řeč na letos až příliš agilní jeleny.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Oct 17, 2015 3:23 pm

    Plameny Revoluce


    část čtvrtá: Válečník Thomas:
    „Tímto zahajuji náš malý festival!“ rozhodil Orcbane rukama a seskočil z improvizovaného pódia. Na velkém nádvoří Stonewatche už bylo otevřeno množství stánků, uprostřed otáčel Ben na rožních prasata a potulní komedianti bavili příchozí z celého Redridge. Pro Thomase to bylo celé úžasné dobrodružství. Nejvíce ho fascinovali snědí mužíci na vysokých chůdách, kteří žonglovali s hořícími pochodněmi jakoby nic.

    Cleese víc zajímaly všelijaké zvláštnosti a kuriozity, které nabízelo hned několik obchodníků. Podivuhodnosti byly vždy jeho slabinou, dokázala se jimi kochat dlouhé hodiny. Zrovna obdivoval květinu rostoucí vzhůru nohama, když ho za loket chytil Blake.
    „Za hradem se budou za chvíli konat kohoutí zápasy. Myslel jsem, že by ses chtěl přidat.“
    „Ne díky, Francisi. Už mě tahle zábava nějak přešla,“ odmítl Cleese.
    „No dobře,“ usmál se Blake a odkráčel.

    Během prohlížení kuriozit vnikla Cleesovi do nosu lahodná vůně pečeného vepřového a šel po její stopě jako pes po zajícovi. Ben skákal okolo ohně, odháněl dorážející psy a kočky a dával neustále pozor, aby se ani kousek masa nepřipálil. Když někdo chtěl, stačilo si prostě plátek pečeného masa uříznout.
    „Daří se?“ zeptal se William Bena. Kuchař se na něj ani nepodíval.
    „Máš voči? Máš. Jestli chceš, uřízni si plátek. Všechno to stejně jde na pána Orcbanea.“
    „To ho musí mít lidi rádi, když jim takhle podstrojuje,“ pokýval Cleese hlavou a odřízl si docela velký plátek. Ben pokrčil holými svalnatými rameny.
    „Lidi možná jo, ale já se z něj na prdel neposadím.“ Takovou odpověď William nečekal a dost ho rozesmála. „Jestli se chceš smát, běž se podívat na ňáký komedianty, já sem tu vod vaření,“ zabručel Ben. Cleese se zakousl do chutného kusu masa a nechal tedy Bena, ať se stará o svoje prasata.

    Thomase s Lornou našel v hloučku, který obklopoval lorda Orcbanea a vzrušeně poslouchal jeho historky o dobytí a obraně Stonewatche, k čemuž přidával autentické bojové pohyby a šermířské útoky. William se protlačil davem až k Lorně a zezadu ji objal okolo pasu. Cukla sebou, ale hned se na Cleese usmála a nerušeně dál pozorovala Harolda. Jakmile hostitel domluvil, schoval meč, kterým právě pokosil desítky neviditelných orků, a s rozpaženýma rukama se nahlas zeptal svých hostů.
    „Najde se teď zde mezi vámi někdo, kdo je ochoten se se mnou utkat v boji? Smozřejmě že s dřevěnými meči.“
    „Tady! Tady já!“ volal Thomas. „Tati, mami, že můžu?“ Jeho rodiče se tomu pousmáli.
    „Jasně že jo, Tome. Jen mu ukaž, čí jsi syn!“ povzbudil ho Cleese. Thomas zajásal a prosmýkl se mezi čumily až k lordovi. Ten když uviděl svého soka, s úsměvem mu podal dřevěný meč.
    „To je vážně tenhle hošík jediný, kdo má dost kuráže, aby se mi postavil?“ zvolal Orcbane. Odpověď nedostal, protože ho Thomas odhodlaně dřevěným mečíkem podle sekl do lýtka v pevné vysoké botě. Rána to nebyla silná a přes botu by ji stejně nemohl cítit, ale byl to signál k započnutí souboje. Harold to vzal jako báječnou možnost pobavit své poddané. Okázale a opakovaně proto míjel „mrštného“ Thomase a přehrával, když ho chlapec zasáhl. A lidi to bavilo. Dokonce tak moc, že mezi sebou začali vybírat sázky, jestli Orcbane nechá Thomase vyhrát, nebo jestli ho nakonec porazí jak zákon káže.
    „Blake bude ještě litovat, že šel na ty svoje kohoutí zápasy místo tohohle,“ zašklebil se Cleese.
    „Ty jsi odmítl kohoutí zápasy? Co se to s tebou děje?“ podivila se Lorna.
    „To víš, rodina především,“ zazubil se Cleese a položil jí hlavu na rameno. I když neviděl celý její obličej, jasně zpozoroval, jak jí ztvrdl výraz.
    „Kdy by se to měl dozvědět? Že nejsi jeho táta?“ Cleesův úsměv byl rázem tatam. Vystřídala ho smrtelná vážnost.
    „Až bude dost velký na to, abychom mu taky mohli říct, že je královské krve a že jsem si tě vzal jen proto, aby ho mohla Hlídka nepřetržitě střežit a nikomu to přitom nebylo divné.“

    Thomasovi se právě povedlo lorda „srazit“ na zem, což bylo doprovázeno bouřlivým potleskem. Cleese a Lorna opět obrátili pozornost na bojový talent jejich syna.
    „Ale roste ti z něj voják, ne?“
    „Nám z něj roste voják,“ opravila ho Lorna. „Teď jsi jeho otec ty a nikdo jiný. A já jsem tvoje milující manželka,“ ušklíbla se a políbila ho na zarostlou tvář.

    „Wille! Zavolej si ho, dává mi na frak!“ smál se uzemněný Orcbane, zatímco ho Thomas sekal dřevěným mečíkem do kyrysu.
    „Nemůžu Harolde, duel je duel,“ pokrčil rameny Cleese. „Dokud jeden nezemře nebo se nevzdá, nemůžu zasáhnout.“
    „No dobře, dobře. Vyhráls Tome,“ uznal se smíchem Orcbane, když se zvedal.
    „Vyhrál! Vyhrál!“ hopsal Thomas okolo lorda k nemalému pobavení přihlížejících.
    „Velký lord Harold Orcbane!“ zvolal Cleese. „Přemožitel orků, osvoboditel Redridgských hor, pán z obnoveného Stonewatche – a porazí ho můj osmiletý synek.“ Orcbane se před Thomasem teatrálně uklonil a pak ho odnesl k jeho rodičům.
    „Zajímalo by mě, jestli Solomo tím svým chlebem a hrami myslel něco takového,“ usmál se ještě, než odešel k Benovi pro něco k jídlu.
    část pátá: Šaty dělají generála:
    U dveří Larsonova krejčovství cinknul zvonek a dovnitř vstoupil čerstvý generál.
    „Dobré jitro, generále Cleesi,“ uklonil se vzorně drobný krejčík.
    „Dobré, Larsone. Máte pro mě ten kabát?“ Larson přikývl a spěšně odběhl do zadního skladu svého krámku. Během okamžiku byl zpět spolu s velkým krejčovským panákem, na kterém měl pověšený tmavohnědý kabát. Na několika místech byl kabát tak mistrovsky sešitý, že nešlo ani poznat, že ho kdy něco roztrhlo.
    Na ramena našil Larson zlaté pásky značící hodnost jeho majitele a na pravé straně hrudi se skvěl znak zlatého lva v modrém poli, který překrýval vybledlé místo po růži a meči. Ke kabátu patřil i pár kožených rukavic šitých na míru. Cleese si vyspravený kabát spokojeně prohlédl.
    „Skvělá práce, Larsone. Ten kabát je jako nový.“
    „Pro našeho generála jen to nejlepší,“ usmál se skromně Larson.  
    „Chceš tím říct, že král dostává horší oblečení, než já?“ ušklíbl se Cleese a natáhl ruku po kabátu, než se ho však dotkl, tázavě se zadíval na mistra krejčího. Larson přikývl a tak Cleese vzal kabát do ruky a hladce do něj vklouzl.
    „Král mi především nevěří natolik, aby mi dovolil ho šatit. Má své osobní krejčí.“
    „Dělá chybu,“ pronesl Cleese, když ve staronovém kabátě několikrát přešel po dílně. Vyzkoušel si i rukavice. Ty mu také perfektně padly.
    „Všechno je to výborné, mistře krejčí. Takže nám zbývá už jenom otázka tvé odměny.“
    „Ale pane, pro vás a Hlídku přece nemůžu vystavovat účet,“ odmítavě zavrtěl hlavou Larson. Cleese se jeho oddanosti od plic zasmál.
    „Vzhledem k tomu, kolik členů Hlídka má, bys brzo přišel na mizinu.“ Vytáhl z kapsy měšec plný zlatých mincí a položil ho na pult.
    „Ber nebo rozdej potřebným. Hlídka každopádně tyhle peníze nechce už ani vidět,“ spiklenecky mrkl na váhajícího Larsona a spokojeně odešel s vyspraveným kabátem z krejčovství.


    Tam div nevrazil do Francoise, který se procházel po městě.
    „Excuse moi, monsieur Cleesi. Neviděl jsem vás,“ omluvil se spěšně. Cleese jen s úsměvem mávl rukou.
    „Mám spravený kabát. Musel bys teď udělat mnohem horší věci, abys mě naštval.“
    „Nesu dobré zprávy, monsieur. Guvernér Connisport de Booty Bay nám poslal zprávu, že l’invention, který si Hlídka objednala, je hotový a bojeschopný. Zbývá si ho jen vyzvednout.“ Jestliže měl předtím Cleese dobrou náladu, teď se celý rozzářil.
    „Hotový říkáš?“
    „Oui!“
    „Pak tedy sežeň dva schopné chlapy a ráno vyjíždíme do Booty Bay.“
    „Bien, général. Hned to vyřídím.“
    „A přestaň brát Hlídku tak vážně, máš i svůj vlastní život,“ usmál se na Francoise, než mu mladík zmizel v uličkách.

    Takže stroj, který si Hlídka objednala už před měsíci, byl konečně hotový. Existoval důvod, proč o něj tolik stáli. Ten stroj byl jediný svého druhu, Hlídku stál hodně peněz a Alianci mohl hodně pomoct. Dokud v Booty Bay vládli goblini a piráti, nemohli něco takového uskutečnit, ale když před dvěma lety Aliance po těžkém boji a komplikovaném obléhání Booty Bay dobyla a učinila z ní svoji državu a důležitý přístav, získala tím silný opěrný pilíř i některé z největších gobliních mozků průmyslu a inženýrství na svou stranu. Pohroužený v myšlenkách došel až k velké katedrále.


    Otec Cassius zapálil svíčku a trhl sebou, když uslyšel kroky notně zesílené ozvěnou velkolepé katedrály.
    „Polekal jsem vás, otče?“ zeptal se opatrně Cleese. Starý kněz zavrtěl hlavou.
    „Spíše překvapil. Není zvykem, aby se po této svaté půdě procházeli jednotlivci, tím méně vojáci.“
    „Kdepak,“ odvětil Cleese. „Teď už jsem generál a moje bitvy jsou dávno vyhrané. Konečně si odpočinu.“ Cassius sklopil hlavu a přešel k nádobě se svěcenou vodou, ve které si namočil dva prsty a pokřižoval se. Cleese ho následoval, křižování však vynechal.
    „A co zde tedy pohledáváš, můj synu?“ zeptal se Cassius vlídně, i když trochu strojeně.
    „Přišel jsem trochu popřemýšlet a zavzpomínat na staré časy. Tehdy jsi mi velmi pomohl, aby se ze mě nestal bezcitný stroj na zabíjení,“ řekl Cleese a ani si neuvědomil, že ctihodnému mnichovi tyká. Cassius to určitě postřehl, ale nedal to na sobě znát.
    „Každý máme svůj úděl. A jestli je ten můj hlídat Hlídače, aby se z něj nestalo zvíře, tak budiž.“
    „Prozraď mi, otče, jak to děláš, že si dokážeš vždy zachovat chladnou hlavu a nikdy se nerozzuřit ani nesesypat?“ Cassius schoval dlaně v širokých rukávech své bílé sutany.
    „Kdo říká, že se nikdy nezlobím nebo nepláču? Víš, ze všech hříchů, které na světě jsou, jsem vinen pouze jedním. Ale pokud vám můj hřích dává naději, je opravdu špatný?“
    „Co je to za hřích?“
    „Přetvářka, můj synu. Denně se přetvařuji, aby jste měli naději, že pokud dokáže bolestem světa odolat starý muž, tak proč ne vy. Ale sám jsem uvnitř často roztrhán a jediné, co to mě, a i vám, pomáhá zvládnout, je můj hřích: přetvářka.“
    část šestá: Booty Bay:
    Úmorné vedro a vlhký vzduch. Na nic jiného se nedalo myslet. Už to byly tři dny, co vjeli do Stranglethornské džungle a popravdě měli toho místa plné zuby. Cleese, Francois a další dva Hlídači už vůbec nepůsobili nijak reprezentativně. Jejich dlouhé kabáty visely přes záda cestovních koní a na propocených košilích měli všechny knoflíky rozepnuté. Stále však byli kdykoliv připraveni tasit meče a bojovat, pokud by je přepadli trolové nebo piráti. Za ty tři dny nedošlo ani jednou k sebemenší potyčce, což jim přišlo podezřelé. Ať už měli štěstí nebo to byl úmysl banditů, cestou do Booty Bay na ně nikdo nezaútočil.


    Chvíli po poledni byl v džungli největší hic, když tu spatřili ohromné doširoka otevřené žraločí čelisti, mezi nimiž se černal tunel-brána do přístavního města. Booty Bay bylo malebné městečko, které stálo na dřevěných kůlech přímo nad vodní hladinou. Přisedalo přímo na strmé útesy zátoky a tvořilo tak několik pater. I když většina domů byla postavená ze dřeva, našlo se mezi nimi i pár kamenných staveb, zejména pak baterie na jižním okraji zátoky, jejíž děla směřovala daleko do oceánu.

    Jakmile přijeli do města a slezli z koní, houknul nějaký polosvlečený voják Stormwindu na gobliní strážníky a ti si okamžitě začali rozebírat těch pár zavazadel, co s sebou Hlídači vezli. Jeden z nich chtěl zakročit, ale Francois ho zadržel.
    „Ils ont servants. Odnášejí nám zavazadla do hostince.“
    „No jen aby,“ zabručel zadržený Hlídač. Všichni čtyři následovali gobliny až do hospody U Slaného námořníka a cestou si prohlíželi přístav. Kotvilo v něm několik lodí, pár kupců se hádalo o zboží, seržant se lvem na hrudi obcházel hlídkující vojíny a dokonce uviděli jednu gobliní prostitutku, jak se líbá se svým zákazníkem.


    Francoisův odhad byl správný, v hostinci strážníci ne zrovna šetrně shodili jejich bagáž na zem a odběhli. Šenkýř s jedním ukousnutým uchem je zavedl do jejich předem zajištěného pokoje se čtyřmi hamakami a jedním špinavým oknem. Hlídači si hned lehli do houpacích sítí, aby si trochu odpočali, až na Cleese, který vystoupal po schodech do horního patra hospody. Tam, jestli si dobře pamatoval, sídlil guvernér Connisport.

    „William Cleese,“ přivítal guvernér Cleese se zářivým úsměvem. Paměť generála nemátla, Connisportova kancelář byla na tom samém místě, jako předtím sál barona Revilgaze, původního vládce Booty Bay. Connisport byl oblečený v tenkém hedvábném kabátku podle gilneanského střihu, ale kůži měl opálenou jako pirát a zpocené černé vlasy mu padaly do tváře, ve které měl nikdy nemizící výraz, že každou chvíli kýchne. Cleese si před ním zapnul košili, aby nepůsobil jako úplný vandrák.
    „Je tu dusno, že?“ ušklíbl se guvernér a Cleese přikývl. „Na to si zvyknete. Dáte si rum?“
    „Ne děkuj,“ odmítl zdvořile Cleese. „ Chtěl bych nejdříve vidět ten stroj, pak s vámi milerád posedím.“
    „Rovnou k věci. To se mi líbí,“ usmál se Connisport na Cleese, který stále držel svůj kamenný výraz. „Tak pojďte, bude se vám zajisté líbit.“ Vzal hůl a s její pomocí vykulhal ven ze své pracovny.


    Sešli po schodech dolů a prošli přístavem až do velkého kamenného skladiště s věží a zvonem. Uvnitř Connisport přetáhl podřimujícího hlídače, aby se probudil. Strážný rychle vyskočil a strhl plachtu z velkého stroje. Pod plachtou se ukrývalo něco, co vypadalo jako velký vůz na seno. Vůz měl vysoký podvozek a velká loukoťová kola, díky nimž se mohl rychle pohybovat. Postroje byly speciálně navržené, aby vůz mohli táhnout dva nebo čtyři koně, to podle potřeby. Na stěny vozu inženýři přibili kovové pláty, sloužící jako hradba. Connisport pobídl Willa, aby vylezl nahoru a ten tak učinil. Za kovovou hradbou na Cleese čekala hlavní část stroje. Základem byla pažba a spoušť hodně velké pušky, skrz kterou procházelo kolo vyrobené z mnoha hlavní, jedna hlaveň vedle druhé, a na pažbě přidělaná zahnutá úzká roura. Pažba byla upevněná na kloubech, takže s celou tou věcí se dalo svobodně pohybovat nahoru, dolů, doleva i doprava.
    „Kvalitní práce a přitom takové kráska, nemyslíte?“ usmál se Connisport. Cleese pohladil vyřezávanou pažbu a přikývl.
    „Jak to funguje?“ zeptal se. Connisport obešel vůz, holí poklepal na oplechované stěny a pyšně vypnul hruď.
    „Když se tam porozhlédnete, uvidíte bedýnku. V ní jsou speciálně vyráběné kulky. Ty se ve stejných intervalech, jako se střílí, vkládají do té roury tam. Zkušená posádka vám dokáže vystřelit z téhle věci takových třicet nábojů za minutu.“ Cleese obdivně hvízdl.
    „A co se stane, když do toho dám obyčejný náboj?“
    „V těch speciálních kulkách je střelný prach, bez něj je to samozřejmě celé k ničemu, takže k normální byste ho musel přisypat extra. Goblini sice říkají, že by se nic stát nemělo, ale určitě to znamená, že je velká šance, že se to přinejmenším zadře,“ řekl upřímně guvernér. „Ale pořád je kulomet nejefektivnější netitány vyrobená mechanická zbraň na světě.“
    „To tedy jo,“ řekl uznale Cleese. „Mám si to nechat předvést nebo vám můžu věřit?“ ušklíbl se ještě. Connisport pokrčil rameny.
    „To už je na vás.“
    „Budu věřit, že nejste tak hloupý, abyste se pokoušel ošidit Královskou hlídku. A mimoto mám už chuť si po té cestě pořádně odpočinout.“
    „Není problém. Skindle vás už měl dávno nechat ubytovat, jak jsem mu nařídil. Jak dlouho se zdržíte v Booty Bay?“
    „Asi ještě den nebo dva. Nechci, aby mi tu Hlídači moc zvlčili.“
    „Věřte mi, v tomhle městě stačí ke zvlčení ani ne tři hodiny,“ zazubil se guvernér Connisport.
    „My jsme Hlídka. Nechci se moc chlubit, ale jsme disciplinovanější, než většina obyčejných vojáků,“ řekl pyšně Cleese.
    „V tom případě čtyři hodiny,“ nepřestával se Connisport zubit.
    část sedmá: Abandon all Hope:
    Pátý den po odjezdu z Booty Bay přijel vůz s kulometem doprovázený čtyřmi Hlídači na Sentinel Hill. Cleese svým mužům věřil oprávněně; samozřejmě, že se vyšli večer pobavit, ale nezřídili se, jazyk se jim nepletl a ani si s sebou neodváželi nějakou pohlavní nemoc.

    Sentinel Hill se během let rozrostl na velkou vojenskou pevnost a centrum Westfallu. Už na nádvoří je přivítal stařičký Gryan Stoutmantle, sám vysoce postavený člen Hlídky. Za zády mu stála mladá dívka s krátkými černými vlasy. Stydlivě se usmívala a klopila oči k zemi. Gryan měl dlouhé bílé vlasy a vousy, vrásčitý obličej, ale zároveň stále unesl svou starou plátovou zbroj jako za starých časů a jeho mysl léty ani trochu neotupila. Třebaže to byl svrchovaný pán Westfallu, sám se tak nechoval ani necítil. Dokázal se však před lety vypořádat s hrozbou bratrstva Defiasů, což mu vyneslo respekt mnohých šlechticů a otevřelo cestu do vysokých armádních pozic. Pro Hlídku ideální člen. Proto přivítal příslušníky svého řádu jako velmi dobré přátele.

    „Hope, dojdi zařídit vše potřebné, aby se tu naši přátelé z Hlídky cítili jako doma,“ požádal Gryan dívku. Hope stydlivě kývla a odcupitala splnit maršálovu žádost.
    „Ty máš dceru?“ podivil se Cleese. „Že jsem ji nikdy neviděl.“ Gryan se jen uchechtl.
    „Kdepak, to je Hope. Adoptoval jsem ji, když tenkrát vyvraždili Saldeany a ona jediná přežila. Ale pojďte, ukážu vám úlovek, na který jsem právem pyšný.“ Odvedl je k velké věži na kopci, která zároveň byla centrem celé pevnosti. Před ní stála dřevěná kláda, v níž byl uvězněný worgen. Vypadal dost zuboženě, nejspíš v té kládě už nějaký den strávil.
    „Porquoi?“ zeptal se Francois při pohledu na vězně.
    „Říkáme mu Ripsnarl. To zvíře kdysi sloužilo u námořnictva a pak jednoho dne bezcitně roztrhalo svoji rodinu na cáry. Nějaký čas terorizoval Westfall, než jsme ho dostali.“
    „Kdo může roztrhat svoji rodinu?“ řekl opovržlivě Cleese. Ripsnarl zvedl hlavu a nenávistě pohlédl Cleesovi přímo do očí. I otrlý generál před tím pohledem uhnul.
    „Takové,“ odpověděl Gryan a udeřil Ripsnarla pěstí přímo do čela. „Zítra ho odvezou do Stormwindu, tam už rozhodnou, co s ním dál.
    „Popraví, určitě ho popraví,“ pravil rozhodně Francois.
    „To doufám, nemůžu ho pomalu…“

    Větu přerušilo zvonění poplašného zvonu. Gryan i Hlídači se rychle rozhlédli, co poplach způsobilo. Několik strážných pevnosti zničehonic shodilo helmy, pod kterými měli tváře ovázané rudými šátky, a otevřeli hlavní bránu. Tou dovnitř vpadla vlna lidí, goblinů, gnollů, ale i několik zlobrů a s černým taurenem v čele. A všichni měli přes obličej nebo okolo čela uvázané rudé šátky. Měli lehkou a nesourodou zbroj, zbraně měli zastaralé, nicméně bylo jich mnoho, od pohledu skvěle organizovaní a měli výhodu momentu překvapení. Stoutmantle vběhl do věže pro své bojové kladivo, zatímco Hlídači tasili meče. Hned se ale otočili, když z věže vyšel bolestný křik.

    Gryan se vypotácel ven s probodnutým kolenem. Za ním vyšla Hope, s tím samým šátkem přes obličej, zakrvácenou dýkou v pravé a velkou lahví v levé ruce. Než kdokoli stihl něco udělat, mrštila lahví o zem a okolo klády se rozhostila hustá mlha. Jakmile se jí Hlídači nadýchali, děsivě se rozkašlali a začaly jim prudce slzet oči. Ta mlha škrábala a kousala v nose i ústech a nedalo se před ní utéct. Hope nerušeně došla ke kládě s worgenem a uvázala mu také přes tlamu šátek, aby se nedusil. Bitvy zuřící na nádvoří si vůbec nevšímala. Když se mlha rozestoupila a Hlídači se konečně mohli nadechnout, bylo dobojováno. Útočníci obklíčili věž a čtyři z nich je teď drželi za vlasy, zvrátili jim hlavy dozadu a na hrdla jim přiložili nože. Přímo Cleese držel ten velký černý tauren se dvěma sekerami za opaskem.


    „Proč, Hope…proč?“ mumlal Stoutmantle. Hope mu jistou rukou vzala z opasku klíč od Ripsnarlovy klády.
    „Omlouvám se, Gryane. Byl jsi mi jako otec. Ale stojíš mi v cestě,“ řekla. Snažila se znít nevzrušeně, ale Cleese v jejím hlase postřehl náznak lítosti.
    „V jaké cestě? V cestě zločinu?“ plivl po ní jeden z Hlídačů, ale silná ruka bandity ho hned vrátila do správných mezí. Hope se na něj podívala s děsivou zlostí v očích.
    „V cestě pomsty. V cestě spravedlnosti. Víš, jaké to je, když malé holčičce před očima uřežou jejímu otci hlavu?“
    „Otci…Hope?“ dostal ze sebe Gryan, krčící se na zemi v prachu.
    „Žádná Hope není, je jen Vanessa. Vanessa VanCleefová. Dcera Edwina, kterého jsi nechal tak zbaběle popravit. A teď jsem tu, abych dokončila, co začal. Ne, nepřišla jsem se mstít na tobě, Gryane. Nepřišla jsme tě zabít. Jsem tu pro Jamese a pro kulomet, který nám tví přátelé tak ochotně dovezli až pod nos.“ Cleese polilo horko. Vanessa odemkla Ripsnarlovu kládu a podala mu kapitánský klobouk. Worgen se proměnil zpátky na člověka a vděčně si klobouk nasadil.
    „Ať zlobři odtáhnou kulomet do bezpečí. Okamžitě opouštíme Sentinel Hill,“ rozkázala VanCleefova dcera.
    „A co když nás budou pronásledovat?“ zeptal se jeden z Defiasů. Vanessa se jen pousmála, i když to pod šátkem nemohlo být vidět.
    „Nebudou, když budem mít s sebou jejich generála. Pane Smite, byl by jste tak laskav?“ Tauren se zasmál a to bylo to poslední, co Cleese slyšel, než ho silná rána tauří pěstí poslala do bezvědomí.


    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Oct 17, 2015 3:47 pm

    Plameny Revoluce

    část osmá, Vítejte v Mrtvých dolech:
    „Hej! Hej! Vstávej!“ volal pisklavý hlásek. Cleese nabral znovu vědomí, a ještě než otevřel oči, promnul si velkou bouli na spánku.
    „Hej!“ nenechal se odbýt hlásek. „Seš v cajku?“ Will otevřel oči a zjistil, že je neozbrojený a zavřený v rezavé kleci zavěšené asi tři metry nad zemí na řetězu, který byl upevněný ve skále. Celé to vězení v podstatě byla jen velká jeskyně. Cleese se otočil za hláskem. Spatřil ani ne metr vysokého zeleného mužíčka s dlouhýma ušima, modrým mohawkem a v titěrné černé kožené vestě. Visel na podobném řetězu, jako Cleese, ale s tím rozdílem, že jeho žádná klec nedržela. Defiasové ho prostě pověsili za nohy.
    „Che ché, seš živej!“ zajásal goblin. „Takže mi můžeš pomoct zdrhnout!“
    „Co…co?“ zeptal se zmateně Cleese. Rána do hlavy ještě bolela a nedovolovala úplně čisté myšlení.
    „Jó, promiň, asi na tebe du moc rychle, když máš takovou kocovinu, co?“ řekl omluvně goblin. „Dej mi vědět, až budeš úplně v pohodě. Jinak já sem Ugutix,“ natáhl ke Cleesovi dlouhou pracku. Visel ale dost daleko od něj, takže i když navzájem viděli svá bělma, nedosáhli na sebe.
    „William Cleese,“ dostal ze sebe. Čistá mysl se mu už vracela.
    „Těší mě, Wille,“ začal mu Ugutix rovnou tykat.

    „Už je mi líp. Cos to plácal o útěku?“ zeptal se Will po chvíli. Ugutix neodpověděl, jen se začal ohýbat ke svým nohám, jako by si chtěl zavázat tkaničky, ale vždy se zase vrátil do viselecké pozice. Ve výsledku dokázal řetěz rozhoupat a po chvíli pevně čapl klec, až sebou Cleese škubl, když mu goblin přistál na kleci. Zelený mužíček odkudsi vytáhl tlustý drátek a nacpal ho do zámku klece. Chvíli s ním jednou rukou kroutil, až se ozvalo klapnutí západky a dvířka klece se otevřela. V tu samou chvíli Ugutix pustil klec a zase se spustil jako předtím.
    „Tak a teď dávej bacha. Vidíš tam dole to kormidlo?“ ukazoval goblin. Očividně i přesto, že visel vzhůru nohama, se stále dokázal dobře orientovat. „Seskočíš potichu dolů a budeš s tím kolem otáčet. Tak mě spustíš dolů. Někde by tam měly být i klíče, těmi mi odemkneš pouta a vypadnem odsud.“
    „Ty víš, kudy ven?“ Ugutix rozhodil rukama.
    „Vítej v Mrtvých dolech. Ani samotní Defiasové se tu pořádně nevyznají. Ale já už mám visení hlavou dolů po krk, takže nějakou orientaci řešíme pak.“ Cleese přikývl a lehce jako kočka seskočil na vlhkou podlahu. Ve světle lamp na stěnách rychle našel kolo, kterým měl Ugutixe spustit dolů. Několikrát s ním otočil, až se mohl zavěšený goblin dotknout země. Vzal ze stolu klíče a odemknul s nimi Ugutixova pouta.
    „Skvělý, Wille. Mizíme odsud,“ řekl rozhodně Ugutix.

    Odemkli dveře a s jednou olejovou lampou se vplížili do chodby. Ugutix měl pravdu, stejně jako legendy o Mrtvých dolech. Bylo to neuvěřitelné bludiště. Každou chvíli se rozhodovali, kudy dál, naráželi na slepé konce, zakopávali o kořeny a marně vyhlíželi aspoň paprsek jiného světla než jejich lampy.

    Najednou Ugutix rychle zhasl lampu a strhl s sebou Cleese na stěnu. Cleese se chtěl bránit, ale pak uslyšel těžké kroky. Sotva půl metru vedle nich prošlo něco velkého, nejspíš zlobr. Funěl a dupal, takže kvůli tomu nemohl slyšet malého Ugutixe, který se za ním plížil. Zazněla dutá rána, tříštění skla lampy a hned nato pád omráčeného zlobra na zem. Ugutix si vyprášil dlaně, chytl Cleese za ruku a táhl ho temnými chodbami.
    „Co to sakra děláš?!“ ohradil se Cleese.
    „Už vím, kde jsme. V Mrtvých dolech je jen jedno místo, kudy projdou zlobři.“
    „To sis to nemohl zjistit, když jsme měli světlo?“ mířil Cleese na skutečnost, že se goblin prostě mohl podívat nahoru.
    „Pro mě jsou všechny chodby velké,“ zapištěl goblin. Cleese by mu řekl ještě něco, ale povedlo se mu došlápnout na díru v zemi zadělanou shnilými prkny. Dřevo nevydrželo a Cleese se pohroužil s křikem do tmy pod ním.


    Dopadl na svažitou plochu, po které ještě chvíli klouzal. Přistál na velké hromadě písku na ochozu v obrovské a dobře prosvětlené jeskyni, jejíž podlaha byla zatopená mořskou vodou. Celé to byl obří dok, ve kterém se hemžilo mnoho Defiasů-dělníků. Ochoz se naštěstí nacházel vysoko nad dokem, takže nehrozilo, že ho někdo najde.
    Ugutix přiletěl na tu samou hromadu písku.
    „Co to u všemocné Salmo je?“ zněla jeho první slova, když pohlédl do doku. Dělníci totiž tam dole budovali ohromnou válečnou loď, připomínající orkské lodě z Druhé války. Celou ji osázeli velkými děly, měla několik palub a na té úplně nejvyšší palubě se skvělo největší dělo, jaké kdy Cleese viděl.
    „Nevím, ale vůbec se mi to nelíbí.“
    „No já vím, co to je. To je loď jako kráva! Otázka je, na co potřebujou banditi loď jako kráva?“ Cleese teď znatelně zbledl, když si vzpomněl na zkazky a pověsti o vzniku bratrstva Defiasů.

    Když v První válce Horda zničila Stormwind, najal čerstvý král Varian Cech kameníků, aby město znovu postavil. V čele cechu stál Edwin VanCleef, otec Vanessy. Postavili nový Stormwind, větší a krásnější, než předtím. Jenže když došlo na placení, Dům šlechticů odmítl vyplatit dohodnutou částku a král nechal dokonce Cech kameníků rozpustit. Edwin se tehdy rozzuřil a Kameníci rozpoutali ve městě nepokoje, při nichž zahynula i Varianova žena Tiffin. Edwin potom opustil Stormwind a v ilegalitě založil Bratrstvo Defiasů, které nevynechalo jedinou možnost se pomstít. A tohle byl možná jejich konečný plán.

    „Chtějí s tím dobýt Stormwind,“ řekl tiše. Ugutix si střídavě prohlížel Cleese a loď.
    „Tak to mají ve Stormwindu problém.“
    „Neříkej,“ zavrčel William. „Kudy ven?“
    „Po ochozu,“ řekl stroze Ugutix a opravdu, na konci ochozu byla malá dřevěná dvířka. Ugutix je odemkl stejným drátem jako Cleesovu klec.
    Za dvířky na ně čekala celkem schůdná cesta po útesu až na pláně Westallu. Když se nějak zorientovali, zjistili, že jsou na pobřeží několik kilometrů západně od Moonbrooku.
    „Hm, to bude štreka,“ povzdechl si Ugutix.
    „Aspoň si připomenu vojenské pochody, jako za starých časů,“ pokrčil rameny Cleese. Goblin se na něj udiveně zadíval.
    „Tys byl v armádě?“
    „Ještě pořád jsem a mám docela slušnou pozici.“
    „Jo? Seržant? Kapitán?“
    „No,“ podrbal se Will za uchem. „Vlastně jsem generál.“
    „Á, generál. To abych si vyleštil zbroj a nabrousil zbraň a stál hezky v pozoru. Bacha, máme tu generála, generál se na nás přišel podívat. Počkat, já jsem vlastně zachránil z Mrtvých dolů generála. To bych měl už dostat nějakou odměnu.“
    „Leda bys šel se mnou do Stormwindu,“ ušklíbl se Cleese.
    „To tak. Já půjde leda obejít starý kámoše a dát dohromady Prettykitten.“ Cleese vyprskl smíchy.
    „Co to je za pitomý jméno?“
    „Marketing, generále. Aby žoldácká společnost s tak měkkým jménem mohla vůbec uspět, musí být tvrdá. Máme to i na firemních bundách,“ ukázal na logo na zádech svojí vesty. „No, bylo mi potěšením, generále, ale nazdar a já jdu.“
    „Počkej,“ zadržel ho ještě.
    „Co je?“ Cleese ukázal na malý škuner zakotvený u ostrova s majákem nedaleko nich. Škuner měl modré plachty a na nich znak bílé lví hlavy.
    „To je loď guvernéra Connisporta. Pojď, třeba nás může svézt domů.“
    část devátá: Ukradený dárek:
    Mezi pobřežím a ostrůvkem s majákem se táhla dlouhá mělčina spojující pevniny, díky níž Cleese ani nemusel plavat, stačilo mu brodit se. Naproti tomu Ugutix s vodním živlem bojoval o poznání víc. Nakonec ho Cleese vzal a hodil si ho přes rameno, aby se zbytečně nezdržovali. Na ostrůvek se dohrabali celkem rychle, Cleese byl promáčený až po podpaží a Ugutix úplně. Vylezli na břeh, kde mezi nimi a Connisportem sedícím na malé stoličce rostl hustý keř. Cleese už k němu chtěl vykročit, ale hned se zarazil, skrčil se za keř a naznačil Ugutixovi, ať je zticha.
    Guvernér tam totiž neseděl sám. Kromě jeho posádky odpočívající na palubě se s Connisportem bavil goblin v černém oblečení se světle modrými vlasy, doprovázený velkým hobgoblinem. Ugutix se vyklonil zpoza keře a zaklel.
    „A sakra. Toho malýho šmejda znám, kdysi pro mě makal jako zbrojař. Jmenuje se Helix. A já myslel, že zařval, když Alíci dobývali Booty Bay.“
    „Co tady chce?“ zavrčel Cleese.
    „Zmlkni, generále. Poslouchám.“ Ugutix nastražil dlouhé uši a pečlivě zopakoval každé slovo, které slyšel. Cleese mezitím setkání pozoroval.

    „Slečna VanCleefová i kapitán Greenskin byli vaším kulometem velmi potěšení, stejně tak se zamlouvá i mému kolegovi Sneedovi. Bratrstvo vám je zavázáno, poskytl jste nám mocnou zbraň po pozemní útok,“ pochleboval opálenému guvernérovi Helix.
    „Potěšení je na mé straně,“ poklonil se lehce Connisport. „Doufám, že teď už se mnou ve vašich plánech počítáte.“
    „Samozřejmě. Až tohle všechno skončí, mnoho měst a vesnic bude potřebovat nové místodržící. Uvažovali jsme nad tím, že by vaší odměnou mohl být Sentinel Hill nebo Darkshire, prostě něco blíže městu a přitom na obchodní stezce. Oafie!“ luskl Helix na hobgoblina. Oaf vytáhl dlouhý úzký balík a podal ho guvernérovi. Connisport ho rozbalil a vytáhl zdobený meč s vlčí hlavou na jílci. Když Cleese meč uviděl, měl sto chutí tam vtrhnout a vzít si svou zbraň zpět, ale naštěstí se ovládl.
    „Tohle je samozřejmě jen symbol a začátek naší spolupráce. Vím, že členem Bratrstva se stát nechcete a respektuji to. Nicméně jste vítaným spojencem a až bude spravedlnosti učiněno zadost, zjistíte, že nejsme jen skupina banditů a pirátů, za jakou nás všichni mají, nýbrž že jsme sofistikovaní a umíme držet slovo.“
    „Ten Helix se vůbec nezměnil, pořád stejný srab a vlezdoprdelista,“ poznamenal si pro sebe Ugutix.
    „Doufám také, že se k nám připojíte během závěrečného útoku na Stormwind.“
    „Zajisté, za to, co jsem vám poskytl, řekl bych, že si zasloužím spatřit výsledek vaší usilovné práce.“
    „To ano, připravovali jsme to více než deset dlouhých let, kdy jsme sbírali síly a spojence, stejně jako kontakty a přátele na vysokých místech. A se slečnou VanCleefovou v čele se už nezdaru vážně nemusíme bát,“ zasmál se Helix a Connisport se k němu přidal.

    „Teď mektají něco o nějakých místech a zbraních a co já vím, nic moc důležitýho. Měli bychom vypadnout.“
    „A varovat Stormwind,“ doplnil Cleese.
    „Seš tím jak posedlej. Honem, odnes mě zpátky a tak potichu, jak to jen jde.“ Cleese vzal goblina na ramena a co nejtišeji opustili ostrůvek. Connisport a Helix byli naštěstí tak zabráni do debaty, že si jich vůbec nevšimli.

    „Já tu černou svini zabiju,“ zanadával Cleese na guvernérův účet, když se dohrabali na břeh. „Určitě dal Defiasům hlášku o našem odjezdu i kulometu, takže věděli, kdy a pro co vtrhnout na Sentinel Hill. Celá ta maškaráda byla jen proto, aby neupadl v podezření.“
    „Chytrý. To mě mělo napadnout dřív, ví Salmo, že bych takovou taktiku dokázal využít.“ Cleese se na goblina lehce zamračil. „Co?“ zeptal se nevinně. „Říká se tomu byznys.“
    „Ty jsi vážně goblin, že jo?“
    „Jasně že jo, čistokrevný. I když pravda, máma vypadala dost jako zlobr, ale to je vedlejší.“ Cleese si povzdechl a začal ždímat nasáklý kabát. Ugutix udělal to samé se svou vestou.
    „Takže teď půjdeš asi do toho tvýho Stormwindu, co, generále?“
    „Jo. Jestli mají tu velkou loď, kulomet a Booty Bay na své straně, není to žádná sranda.“
    „A ty si myslíš, že ti doma někdo bude věřit? Že se najednou zničehonic vynořilo bratrstvo lumpů, které měli všichni za dávno mrtvé, a jde po vás? Tak to přeju hodně štěstí, generále.“ Zvedl se a měl se k odchodu, když ho Cleese chytil za rameno.
    „Počkej, kam chceš jít?“ zeptal se ostře.
    „Jdu dát dohromady starou patru. A až na vás ti rudí šmejdi půjdou, za správnej peníz můžem pomoct. Když máš na svý straně gobliny, tak se nic nemůže pokazit. Hezkou cestu domů, generále.“ Vyškubl se Cleesovi, zašklebil se na něj a během pár minut po něm nezbylo nic než mokrá čára ve zlatavé trávě.

    Cleese se taky zvedl, rozhlédl se po širých pláních Westfallu a vyšel podél pobřeží na sever. Bez jídla, vody, zbraně a v mokrém studeném kabátu.
    část desátá: Starostlivá manželka:
    Do města dorazil o dva dny později, špinavý, hladový, promočený a skoro úplně vyčerpaný. Stráže ho nechaly projít bez povšimnutí, během těch dvou dnů se na něj nalepilo tolik prachu, že jeho kabát stejně nikdo nepoznal. Byla zrovna neděle, trhovní den. Ulice se hemžily obchodníky, šejdíři, kapsáři i žebráky, mezi něž teď stormwindský generál nejvíc zapadal. Nikdo si ho nevšímal, byl to pro něj jen další somrák ve starém kabátu. Proplétal se uličkami i mezi stánky a marně hledal svůj dům. Obvykle by ho našel hned, ale únava se na něm příliš podepsala a párkrát se už opíral o svůj dům, načež hned zjistil, že patří někomu jinému.


    „U Světla, Wille!“ vykřikla vystrašeně Lorna, když Cleese konečně zaklepal na správné dveře. Rychle ho vtáhla dovnitř a s Thomasovou pomocí vynesla do ložnice v patře. Tam z něj svlékla mokré a špinavé oblečení, položila ho do postele a přikryla peřinou, aby neprochladl ještě víc. Přikázala vykulenému Thomasovi, aby rozdělal v krbu oheň, sama se však posadila na postel a stiskla manželovi ruku.
    „Co se stalo, Wille?“ zeptala se ustaraně.
    „Defiasové…přepadli nás na Sentinel Hillu…“ Lorna mu položila ruku na čelo. Přestože hřálo, horečku neměl.
    „Co to povídáš? Defiasy přece porazili na hlavu dřív, než jsme sem my dva vůbec přijeli a Graynovu pevnost by banda tuláků nedobyla.“ William odmítavě zavrtěl hlavou.
    „Ne, ne, ne. Viděl jsem to. Odtáhli mě do Mrtvých dolů.“
    „Wille, posloucháš se vůbec?! Kde by se najednou vzali Defiasové, už léta o nich nikdo neslyšel.“ Ozvalo se praskání ohně. Thomas vstal od hořícího krbu a zatahal mámu za sukni.
    „Už to hoří, mami.“ Lorna se na něj usmála, pustila Willovu ruku, vložila do ohně velké oblázky, aby s nimi poté vyhřála Cleesovu postel, a odběhla dolů pro vodu a přísady do horké polévky. Thomas se jen vystrašeně koukal na tátu, ale pak radši odběhl pryč. Cleese, kterému dvoudenní cesta vyprahlými pustinami v dala pořádně zabrat, tvrdě usnul.

    Když se probudil, za oknem už svítily hvězdy. Promnul si oči plné ospalků i vousatou tvář. Kromě jeho pěstěného vousu mu už na zbytku tváří rostlo týdenní strniště. Pořád si trochu neuvědomoval, že už je doma. Nadzdvihl se na loktech a zívl.
    „No tys nám dal,“ ozval se známý hlas. Na židli u postele seděl Francis Blake, zpod svých hnědých licousů se usmíval a v dlaních otáčel velkým cylindrem. Lorna byla nejspíš v přízemí.
    „Jak je?“ zeptal se Blake.
    „Líp, než když jsem přišel. Spát v mokrém kabátě vážně nebylo to nejchytřejší, co jsem kdy udělal.“
    „To je skoro na zápal plic, tak pozor.“ Cleese jen mávnul rukou a znovu si protřel oči.
    „Jak dlouho jsem spal?“
    „Zas tak dlouho ne. Slunce zapadlo teprve před chvílí. Francois nám řekl, co se stalo u Gryana. Měli jsme tě za mrtvého.“
    „Nebyl důvod si myslet něco jiného. Ten tauren mi dal takovou ránu, že to musel cítit i můj táta.“ Blake se předklonil, opřel se lokty o kolena a propletl prsty.
    „Takže to je všechno pravda? Všechny ty řeči o Defiasech?“

    Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila Lorna a hned se úlevně usmála na pololežícího polosedícího Cleese.
    „Ještě že už jsi vzhůru. Pěkně jsi nás všechny vystrašil.“
    „Neboj Lorno, už bylo hůř,“ opětoval jí Will úsměv.
    „No to mi ani neříkej.“
    „Jo, než na to moje děravá hlava zapomene,“ přerušil je oba Blake a vytáhl z kapsy malou pomačkanou obálku s rudou pečetí, na které bylo vytlačené tlusté písmeno C, iniciála velmistra Hlídky. Podal ji Cleesovi, ten rozlomil pečeť a četl. Vzkaz byl krátký, ale velmistr vždy trval na tom, že jeho dopisy si přečte pouze adresát a nikdo jiný, takže i ty sebebezvýznamnější vzkazy pečetil.

    „Williame,
    Francois nás zpravil o útoku na Sentinel Hill. Defiasové jsou zpátky a to není hrozba, kterou bychom měli podceňovat, protože to za nás určitě udělá někdo jiný. Přeji ti brzké zotavení, máme toho hodně co probrat.
    C“

    „Velmistr už o všem ví?“ Blake se tomuhle dotazu od srdce zasmál.
    „Stojí v čele Hlídky, to se nesmíš divit, že ví vždycky všechno. Spíš by mě zajímalo, kdo to řekne králi Varianovi. Protože neznám moc lidí, kterým by tohle uvěřil a navíc nechce o Defiasech ani slyšet.“
    „U všech svatých, Francisi, dej mu trochu klidu. Sotva se probudil a ty už na něj jdeš s těmi svými plány a intrikami,“ vložila se do toho Lorna. Blake se usmál, vstal ze židle a nasadil si klobouk.
    „Dobře, tak já už půjdu, ať má náš marod klid. Wille, až ti bude líp, sejdeme se u Poraženýho jehněte. A Lorno, opatruj se,“ uklonil se a vykráčel dlouhými kroky ven. Lorna za ním zavřel dveře a pořádně přikryla svého muže.
    „A to jsem si myslela, že to budeš ty, kdo bude dávat pozor na toho druhého,“ ušklíbla se. „A zatím je to přesně naopak.“ Cleese ji pohladil po tváři, když se nad něj naklonila, až ho její husté černé vlasy lechtaly na obličeji.
    „Málokdy jde všechno tak, jak jsme chtěli. Nebo myslíš, že jsem měl v plánu se enchat zajmout?“
    „Jen mi slib, že už se zajmout nenecháš.“
    „Dobře,“ ušklíbl se Cleese. „Nechám se rovnou zabít.“
    „To se opovaž. Stačí, že už mi zemřela jedna životní láska.“
    „Jo tak já jsem tvoje životní láska, jo?“ vyplázl na ni jazyk. Lorna se zasmála a slabě ho praštila pěstičkou do nahé hrudi.
    „To ani náhodou. Zbytečně si nefandi.“

    část jedenáctá: Souzení zrady:
    Znovu se probudil až ráno, téměř úplně odpočatý. Lorna vstala dřív než on a tak na něj čekala velká snídaně. Jakž takž se oblékl do košile a krátkých kalhot a sešel se dolů najíst. Po vyčerpávající cestě čerstvý Millerův chleba přišel vhod. Lorna zatím na dvorku zuřivě drhla kabát a kabátec, které měl Cleese více než špinavé.
    Jakmile nabral sílu, umyl se a upravil si vlasy i vousy. Potom se usadil v křesle u vyhaslého krbu a odpočíval nad rozečtenou knihou. Kniha vyprávěla o různých kazatelích a mučednících Světla. Cleese ji měl půjčenou od otce Cassia, který snad doufal, že ho tím přivede k víře. V poledne se měl sejít se sirem Blakem v hospodě U Poraženého jehněte, ale bylo už půl dvanácté a jeho oblíbený kabát stále visel na prádelní šňůře. Jeho manželka však myslela i za něj, proto našel na posteli čistou košili, černé vlněné kalhoty a tmavou koženou vestičku se vzkazem, že boty si už musí najít sám. S úšklebkem z botníku vytáhl nízké vystlané boty a obul si je.
    „Kam to jdeš, tati?“ zeptal se Thomas, který ho celou dobu zvědavě pozoroval. Will si dopnul vestu a usmál se na synka.
    „Jdu si popovídat s Blakem, Tome.“
    „Můžu taky?“ Odpovědí mu byl laskavá smích.
    „Tak pojď. Stejně to tam celou dobu nevydržíš.“ Thomas si poskočil a odběhl pro botky.

    Společně jim cesta trvala o něco déle, než kdyby šel Will sám, ale Blake nebyl král a uměl čekat. Nakonec poslední dobou stejně neměl na Toma moc času a bylo příjemné to aspoň trochu dohnat. Před Poraženým jehnětem ale došlo na otcova slova. Thomas ani nevlezl dovnitř, protože uviděl svoji o rok mladší kamarádku Anne, kterou musel samozřejmě pozdravit a jít si s ní hrát. Cleese se nezlobil. Od začátku věděl, že Tom tam s ním stejně nezůstane. Ale co, až s Blakem skončí, vezme ho zase s sebou domů.


    Vstoupil do hostince a první, čeho si všiml, byla Leria, která na loutnu hrála starou písničku. Blake seděl poblíž okna, obědval lehkou polévku a koukal ven. Když si všiml Cleese, rychle spolkl sousto a zamával na něj. Svůj cylindr měl pověšený na hřebíku trčícím z rámu okna, takže nic nekrylo jeho začínající šediny. Cleese si přisedl a u šenkýře si poručil pintu slabší medoviny.
    „To je dobře, že už ti je dobře,“ usmál se Blake.
    „Víš, že nemám rád, když používáš ty svoje absolutní rýmy,“ kopnul ho Cleese pod stolem do nohy.
    „Vím, proto to dělám,“ zazubil se Blake a strčil si do pusy další lžíci polévky. Na stole před Cleesem přistála jeho pinta. Zabručel a šenkýř odkráčel. Poražené jehně bylo poloprázdné, ostatně jako většinu času, proto si tuhle hospodu oblíbily všelijaké živly podsvětí, nemluvě o skryté podzemní místnosti, kde se často konaly zápasy a kudy se dalo vstoupit do městských katakomb. Hlídač tam občas vycházeli na razie. Od doby, co se tamější černokněžníci přestěhovali jinam, hemžilo se to v katakombách různými zločinci. Cleese a Blake tu ale byli kvůli úplně jiným lotrům.

    „Takže říkáš, že Bratrstvo opět povstalo ve stejné síle, jako před třinácti lety?“
    „Ne-li ještě silnější,“ řekl pochmurně Cleese a zhluboka se napil.
    „To jsem teda zvědavý, kdo to řekne králi,“ opřel se Blake o opěradlo.
    „Proč?“
    „Víš, Wille, král Varian má s Defiasy historii a nechce o nich ani slyšet. A jen Genn nebo princ Anduin můžou riskovat, že se při zmínce o nich rozčílí. Kohokoli jiného by nechal okamžitě uvěznit.“
    „To jako že se s nimi budeme muset vypořádat sami?“ Blake se hořce rozesmál.
    „Ani náhodou. Samotná Hlídka se s Defiasy nemůže měřit. Abychom dobyli Sentinel Hill, potřebovali bychom při vší naší síle i snaze tak týden obléhání. A podle toho, co říkal Francois, Defiasové ho dobyli během čtvrt hodiny. Očividně se máme dost co učit.“
    „Takže jsme v pytli,“ spráskl ruce Cleese.
    „No, jestli to takhle necháme, tak jo. Velmistr si myslí, že s pomocí od Wrynnů nemůžeme počítat dřív, než přijde přímý útok a to už bude pozdě. Taky si myslí, že bychom se měli obrátit na jiné. Na Gilneaskou brigádu, na trpaslíky, na Gnomeregan, na elfy, na Orcbanea, možná i na žoldáky, když na to přijde. Každopádně bychom měli jednat dřív, než udělají Defiasové další krok.“
    „Ugutix,“ vzpomněl si Cleese na svého spoluvězně.
    „Cožeto?“
    „Když jsem byl zavřený v Mrtvých dolech, potkal jsem tam goblina, Ugutixe. Říkal, že velí žoldákům, ti by mohli pomoct.“
    „Věřit goblinům? Není to až moc zoufalé?“
    „Jsou tu jiní, kterým bychom neměli věřit. Třeba…třeba Connisport.“ Blake se v tu ránu rozkašlal, jak mu zaskočilo. Cleese ho rychle udeřil do zad.
    „Cchožche?“ zasípal, když nabral trochu dechu a pak svoji otázku zopakoval. „Cože?“
    „Connisport nás všechny podrazil. Viděl jsem to na vlastní oči. Paktuje se s Defiasy. To přepadení a krádež kulometu, to všechno měl do detailu naplánované, aby to nevypadalo, jako že s tím má něco společeného.“
    „To je ale pěkně těžké obvinění. Zrada guvernéra z Booty Bay? Předpokládám, že máš i jiný důkaz, než jen svoje tvrzení.“ Cleese se na moment zamyslel.
    „Má můj meč. Ten, který jsem dostal od krále Genna. Defiasové mu ho dali za odměnu, že jim dal ten kulomet.“
    „No, o tom se vlastně můžeme snadno přesvědčit. Za pár dní se s ním máme sejít v Raven Hillu. Bude se tam zodpovídat ze ztráty kulometu a dohodneme se na náhradě. Pojeď s námi, až tě uvidí, řekl bych, že jen těžko skryje, co si o tvém zjevení myslí.“
    „Asi bych měl říct i Francoisovi. Kde ten kluk vůbec je?“ Blake se šibalsky usmál.
    „Pamatuješ si na tu blondýnku Marisu, okolo které se před odjezdem do Booty Bay pořád motal? Včera ráno se zamkli u Francoise doma a od té doby nevylezli.“ Cleese se opřel o opěradlo a rozesmál se.
    „Už jsem si říkal, kdy se v něm probudí bretonská krev.“
    „To jo. Neboj se, běž domů a až pojedeme za Connisportem, oběma vám řeknu.“ Cleese dopil pintu a začal se shánět po penězích, ale Blake ho zadržel.
    „To je dobrý, já to zaplatím.“
    „Díky Francisi.“
    „Za málo,“ usmál se ještě Blake za odcházejícím přítelem.

    Před Poraženým jehnětem se Will rozhlédl a když nikde Thomase neviděl, vyšel si na procházku po městě. Nebylo to zlé, poslední dva týdny strávil na cestách a rád si odpočinul. Thomase našel poblíž kanálů se škopkem na hlavě, jak zachraňuje princeznu Anne před sedmihlavým drakem, což byla vlastně jen kachna se šesti káčaty.
    „Tome,“ zavolal na malého rytíře a ten si nadzdvihl škopek, který mu padal přes oči. „Už budeme muset jít.“
    „Ještě ne, tati,“ zaprosil Thomas a Anne se připojila.
    „Jó, Tom mě ještě nezachránil.“ Cleese se vesele rozesmál a prohrábl si vousy.
    „Tak dobře. Domů sám trefíš, takže až ji zachráníš, vrátíš se domů, jo?“
    „Jasně!“ zajásal Thomas a znovu se pustil do boje s drakem.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Oct 17, 2015 3:57 pm

    Plameny Revoluce


    část dvanáctá: Schůzka se smrtí:
    Velmistrovi se celá ta patálie s Connisportem vůbec nelíbila, ale nakonec uznal, že pokud opravdu spolupracuje s Defiasy, musí být odstraněn. Čím méně chapadel bude Bratrstvo mít, tím méně se ho budou muset bát. Rozkaz zněl jasně: Pokud se v Raven Hillu ukáže s Cleesovým mečem, už neodejde. Velmistr v tom viděl jediné možné řešení, protože na Booty Bay neměla Hlídka sebemenší vliv. Zato Lorna nechtěla o té akci ani slyšet.

    „Sotva jsi dolezl domů a už chceš zase odjet?“
    „Je to moje povinnost vůči Hlídce i celému království,“ vysvětloval Cleese.
    „Povinnost vůči Hlídce. A co já a Thomas? Vůči nám snad žádnou povinnost nemáš? Přísahal jsi na všechno co je ti drahé, že nás ochráníš a teď, když se to venku, jak říkáš, hemží Defiasy, tak si odjedeš kdovíkam!“
    „Ale já vás chráním, Lorno. Snažím se to všechno zarazit, vykořenit ty šmejdy dřív, než pořádně povstanou. Neboj se, ani tobě, ani Tomovi se nic nestane, přísahám.“
    „Stejně tě nemůžu zadržet. Tak si jeď, pane generále! Ale jestli si Tom třeba jen zadře třísku o špatně vyrobený stůl, tak ti zase já přísahám, že si tě najdu, a žádná Hlídka na světě tě nezachrání.“

    Tahle hádka ležela Cleesovi v hlavě celou cestu až do Duskwoodu. Starostou Raven Hillu byl bývalý lékárník Oliver Harris, také Gilnean, stejně jako Cleese, Blake a Connisport. Proto se spolu na setkání rychle dohodli. Harris měl neuvěřitelnou vlastnost: dokázal být naprosto neutrální a potlačit zvědavost, takže díky tomu se Raven Hill proslavil jako ideální místo pro smlouvání a všelijaké schůze, dokonce i schůze vůdců banditů. Žádná částka nedokázala Harrise zviklat, aby pomohl jedné nebo druhé straně a stejně tak, aby prozradil jména účastníků a důvod schůzí na hraně zákona.

    Cleese po cestě pečlivě pozoroval Francoise. Mladý Hlídač vypadal dost unaveně a na hrudi se mu kinklal medailonek s obrázkem krásné mladé blondýnky. Hned po příjezdu do Raven Hillu se omluvil a šel si někam odpočinout. Cleese se na něj nezlobil, věděl, že Francois má jedinou vášeň, neřest i slabinu: ženy. A to pořád bylo méně, než záliby jiných Hlídačů. A krom toho se Francois u Marisy asi moc nevyspal.


    Do městečka na okraji velkého hřbitova přijeli dřív než guvernér Connisport, takže měli dost času všechno naplánovat. Harris už pro guvernéra i pro Blakea připravil místo v radním sále. Dohoda zněla, že v sálu bude hovořit pouze Blake s Connisportem, přičemž každý si může přivést dva tělesné strážce, kdyby se jeden z nich o něco nekalého pokusil, ti však směli jen sedět opodál a nesměli mluvit ani mít zbraně. Tohle Harrisovo pravidlo už několikrát zabránilo krveprolití.

    Connisport přijel ve svém trochu oprýskaném bílém kočáru ke konci odpoledne. Stále však přijel dost brzo na to, aby si stihl před večerní poradou dát malé občerstvení. Cleese si dával moc dobrý pozor, aby ho guvernér nebo někdo z jeho lidí neviděli. Chtěl vidět na Connisportově tváři upřímný výraz, až se navzájem konečně uvidí. Ale Hlídači už stejně věděli, že guvernér je škodná v revíru. Ve své nabubřelosti totiž s sebou přivezl generálský meč.


    Večer zasedli Blake a Connisport k jednacímu stolu. Poslušni Harrisových pravidel odevzdali všechny zbraně na stůl ve vedlejší komoře. Blakovi dělali osobní strážce Cleese a Francois, Connisport s sebou přivezl dva muže ze své posádky v Booty Bay. Když kulhavý guvernér zasedl ke stolu a prohlédl si Cleese, proběhl mu ve tváři stín zděšení, nicméně byl to dobrý herec a ten záblesk netrval déle než pár vteřin, než nasadil svůj obvyklý žoviální výraz. Bylo ale moc pozdě, všichni tři Hlídači si toho všimli, nicméně Blake se rozhodl tu hru na kočku a myš rozehrát dál.
    Blake platil v Hlídce za skvělého diplomata, skoro až těžko uvěřit, že se v Gilneasu živil jako pouhý myslivec a pohraničník. Mluvil jen on, ale bohatě to stačilo. Cleese a Francois jen dělali, co měli, tedy pozorovali guvernérovi strážce.

    Asi po půl hodině debatování dokázal Blake zahnat guvernéra do kouta a usvědčil ho. Všem už bylo naprosto jasné, že je spiklenec a zrádce. Connisport to však stále nedával znát.
    „Víte, nemohl jsem si nevšimnout, že jste s sebou přivezl krásný meč. Odkudpak ho máte?“ prohodil Blake ledabyle.
    „Dárek, od přátel,“ odvětil Connisport.
    „Defiasové jsou očividně dobří přátelé. Nicméně mám pocit, že ten meč původně patřil tady Willovi, nemám pravdu?“ Connisport ztuhl a jeho opálená kůže znatelně zbledla.
    „Takže proto to všechno? Proto jste si vymysleli tohle jednání? Aby jste mě mohli vytáhnout ven a potichu zneškodnit?“
    „Ano. Ale o své odstranění jste se zasloužil sám. Paktování s nepřáteli království a Hlídky vždy končí stejně.“
    „Vy tomu nerozumíte. Defiasové chtějí jen spravedlnost. Chtějí to, co si zaslouží.“
    „Tedy provaz, v tom jsme zajedno,“ pronesl Blake a už vstával, aby guvernéra vyřídil, ale Connisport ho předběhl. Převrátil stůl, udeřil Blaka holí do paže a nečekaně rychle vyběhl ze sálu i radnice. Francois se vrhl na guvernérovu ochranku, která už už chňapala po Blakovi, zatímco Blake a Cleese popadli odložené zbraně ze stolu a utíkali za prchajícím Connisportem.

    Cleese si hned přišel silnější, když opět držel v ruce svůj vlčí meč. Blake stále nic nezapomněl ze svých loveckých dní. Před radnicí sice už guvernéra neviděli, ale lovec zaklekl a hned našel charakteristické stopy kulhavého člověka. Vedly na hřbitov za Raven Hillem. Blake se zamračil, sevřel pevněji svoji loveckou pušku a prošel bránou hřbitova. Cleese ho neméně opatrně následoval. Connisport musel být zoufalý, když tam vběhl. Zdejší hřbitov nechvalně proslavili nemrtví, kteří se tam po svém zmrtvýchvstání toulali a útočili na všechny okolo. Kvůli všudypřítomné tmě mnoho neviděli, takže kdyby je něco přepadlo, měli by sotva pár vteřin na zareagování.


    Najednou několik metrů napravo od nich zaznělo tlumené překvapené vyjeknutí a žuchnutí. Byl to Connisport, který přehlédl prázdný hrob a spadl do něj. Blake už na nic nečekal a jedním čistým výstřelem zrádného guvernéra zbavil života. Cleese schoval meč, skočil do hrobu, otočil mrtvého Connisporta obličejem nahoru a pečlivě ho prohledal. Ve vnitřní kapse kabátku našel pomačkaný dopis. Otevřel ho, přečetl a rychle vyskočil z hrobu.
    „Honem Francisi, zpátky ke koním.“
    „Proč? Co se děje?“
    „Orcbane je v hodně velkým průšvihu.“
    část třináctá: Hlasy lidu:
    Vyprahlé hory Redridge byly pravým opakem tmavého Duskwoodu, ale na to teď Cleese nedbal. Hnal koně, aby se na hrad svého přítele dostal co nejdříve. Blake a Francois s ním nejeli, ti se vrátili do Stormwindu zburcovat brigádu. Ještě štěstí, že tentokrát neútočili Defiasové, nýbrž zbytky Blackrockých orků, jinak by jim nikdo nevěřil. Defiasové měli velmi velkou informační síť a Connisport byl nejspíš její součástí, když nesl dopis o útoku orků Defiasům v Booty Bay.


    Když přijel k jezeru Everstill, na chvíli u něj zastavil, aby se napil a opláchl si obličej. Jeho kůň si také pár minut odpočinku zasloužil. Cleese na něj ale hned opět naskočil a pokračoval v cestě na východ ke Stonewatchi. Když ale uviděl hrad na skále nad jezerem, strnul. Ze Stonewatche stoupal černý dým a hradby byly pobořené od primitivních obléhacích strojů. Chvíli přemýšlel, ale pak rychle pobodl koně a po úzké cestě a dřevěné lávce vjel rozbitou branou na nádvoří, kde už pomalu končil boj orků proti lidem.

    Orcbaneovi muži právě doráželi poslední orky ležící v kalužích černé krve. Několik nejzdatnějších orků se stále nechtělo vzdát a i notně poranění činili velké potíže. Většinu těchto divokých válečníků dorážel osobně Harold Orcbane, jehož meč od krve celý zčernal. Útok orků ho očividně překvapil, protože běhal po bojišti jen v lehké zbroji a to nebýval jeho styl. Ani tak na sobě ale neměl ani škrábnutí. Cleese seskočil s taseným mečem z koně, i když už jasně viděl, že je po boji.

    „Jdeš pozdě!“ zazubil se na něj zakrvácený Orcbane. „Teď se hodí říct, že po bitvě je každý generál. Ti orkové tady už poznali, proč mám svoje přízvisko.“ Cleese schoval meč a přišel blíž k hradnímu pánovi.
    „Co se tu stalo?“
    „Ono to není očividné? Stonewatch napadli orkové. Nějaký náčelník si zase dovoluje. To se děje jednou za čas, ale tenhle je až moc drzý. Zítra na něj zahájím trestnou výpravu.“
    „Až zítra? No počkej, vždyť můžou zaútočit i na Lakeshire.“ Orcbane sklopil hlavu.
    „Já vím. Jenže všichni moji muži se právě několik hodin zuřivě rvali o život. Vyčerpaní bychom tam vážně nebyli k ničemu. Nech je si odpočinout. Jsi přece generál, ber to jako taktický krok,“ usmál se na Cleese a plácnul ho do zad. „Zatím jsi na mém hradě mým hostem. A taky my musíš říct, jak ses o tomhle útoku dozvěděl. Ale to počká,“ řekl, sehnul se a otřel si svůj meč o mrtvolu, která mu ležela u nohou. „Teď bych po tobě měl malou prosbu. Najdi Frika, ať to tu může začít dávat do pořádku. Určitě se někde schoval, nesnáší pohled na krev.“
    „Jasně. A s příběhem moc nepočítej, protože to je záležitost Hlídky a ty bys mu stejně nevěřil,“ souhlasil Cleese a prošel vyvrácenými dveřmi do vnitřní tvrze. Na chodbách se také povalovalo několik mrtvých orků, kteří se dostali dovnitř.

    Po chvilce pátrání v obytné části hradu přišel do kuchyně, kde potkal kuchaře Bena, který si právě balil velký batoh.
    „Hledáte někoho?“ zabručel Ben a ani se nepodíval, kdo to přišel.
    „Frika. Není tady?“ Ben zvedl plešatící hlavu a zavrtěl jí.
    „Tady ne. Ten mrňous zmizel dole v ledárně hned, jak začal ten útok. Jestli eště nezmrz, tak mu vode mě vyřiďte, že mi bude chybět.“
    „Bude chybět? Co tím myslíš?“ Ben zvedl batoh a hodil si ho na záda.
    „Du pryč. Na tomhle hradě sem vařil, bojovat za ně nebudu. Víš, já se v životě nabojoval až dost a na tyhle voloviny jsem už vážně moc starej. Nazdar,“ řekl s úsměvem, sebral ze stojanu velký sekáček na maso, odstrčil Cleese z cesty a těžkým krokem odešel z kuchyně. Cleese se za ním chvilku vyjeveně díval, než se vzpamatoval a šel hledat Frika do ledárny.

    Naštěstí už pomalu končil podzim, takže ledárna už byla skoro prázdná. Jen díky tomu nejspíš Frik nezmrzl úplně. Cleese se ani nemusel ptát, jestli tam Frik je, zběsilé cvakání zkažených zubů mu ihned dalo najevo, kdo je uvnitř.
    „Friku!“ Drkotání zubů zrychlilo. „Už je po všem, můžeš vylízt. Orkové jsou pryč a tvůj pán tě volá do služby.“ Frik přišel tak rychle, jak mu to jen jeho podchlazení dovolovalo.
    „Rororozkaz,“ vydrkotal přimrzle a s Cleesovou pomocí už brzy opět rozmrzal u kuchyňského krbu. Cleese přes něj přehodil deku, kterou tam Ben nechal a Frik hned začal dávat dohromady plány na opravu Stonewatche.

    „Tady jste. Připravený k práci, Friku?“ zvolal Orcbane, když vpadl jako velká voda do kuchyně. Hmátl po kusu uzeného masa a hladově se do něj zahryzl. Frik kývl ošklivou hlavičkou a ukázal svému pánovi papír pokreslený a popsaný svými návrhy.
    „No výborně, tak se tu o všechno postaráš, až vyjedeme na orky.“
    „Áno, papane,“ cvakal ještě trochu zuby Frik.
    „A tebe, Wille, už nepotřebuju. Klidně se tu chovej jako doma a ve zbrojnici si vypůjč nějakou zbroj. Nemůžu tě nechat běhat po horách zamořených orky jen v kabátu, že?“


    Tu noc spal Cleese těžce a několikrát se probudil. Uprostřed noci ale uviděl něco, co ho velmi vyděsilo.
    „Špatné sny?“ zeptala se stínová postava, sedící v otevřeném okně. Cleese rychle odhodil deku, vymrštil se z postele a sahal po něčem na obranu, ale postava si toho nevšímala a jen poklidně rozsvítila svíčku. V jejím chabém světle uviděl mladou ženu v kožené zbroji s červeným kabátcem a rudým šátkem okolo krku.
    „Nemusíš se bát. Nejsem tu, abych tě zabila, chci si jen promluvit.“
    „Jak ses sem dostala?!“ křikl na ni Cleese, v ruce vyhaslý svícen, který doposud stál na jeho nočním stolku.
    „Přijela jsem na koni. A nekřič, nechceš přece všechny vzbudit.“
    „Co tu chceš?“
    „Vím, jak jsi zatočil s Connisportem. Takový nekompromisní přístup se mi líbí. Někdo jako ty by to v Bratrstvu mohl dotáhnout velmi daleko.“
    „Nikdy!“ Ve světle svíčky bylo vidět, jak se Vanessa pro sebe usmála.
    „Jen žádná ukvapená rozhodnutí, Williame. Znáš příběh mého otce?“
    „Toho sprostého vraha a bandity?“ řekl opovržlivě Cleese.
    „Ne, čestného muže a poctivého stavitele,“ odpověděla stejným tónem Vanessa. „Postavil vám překrásné město, pomohl vám, když se k vám celý Sever obrátil zády a nechtěl za to nic, než férovou cenu. A jak jste mu oplatili? Šlechtici Stormwindu ho zbavili místa, majetku i jména. A když si chtěl vzít to, co mu po právu náleželo, postavili ho i jeho stoupence mimo zákon. Stejně jako později všechny chudáky, kteří se opovážili žádat o pomoc nebo si stěžovat. Prostě jste je uklidili a doufali, že je neuslyšíte.“
    „To není pravda,“ chtěl se hájit Cleese, ale Vanessa ho gestem utišila.
    „Řekni, Williame, byl jsi někdy ve Westfallu déle než dva dny? Pak bys poznal skutečnou chudobu. Chudobu těch, o které se král ani šlechta nemohla nebo nechtěla postarat a tak se jich prostě zbavila. To čestní lidé nedělají. Poslouchej, co říkám. My si tuhle cestu nezvolili. My jsme k ní byli donuceni. Existujeme jen kvůli vám, prostě jsme se nehodlali smířit s tím, že by nás někdo utlačoval jen proto, že mu ostatní říkají král. Tak neodmítej moji velkorysou nabídku. Revoluce proběhne tak jako tak a na jejím konci budou vládnout ti, co si to zaslouží, ne ti, co se uměli narodit. Přesně jako říkal Solomon tenkrát na té schůzi.“
    „A i kdybych chtěl zradit to, za co jsem osm let bojoval, jak ti můžu věřit, co?“ prskl jedovatě Cleese. Vanessu to nerozhodilo.
    „Chceš důkaz naší dobré vůle? Dobrá. Ti orkové, proti kterým bojujete, mají v čele velmi tvrdohlavého náčelníka. Jmenuje se Targorr, zvaný Děsivý. Ale ať si je tvrdohlavý jak chce, moc tvrdou hlavu nemá,“ mrkla Vanessa spiklenecky.
    „Jak to všechno víš?“
    „Máme uši i oči všude,“ ušklíbla se a natáhla si šátek na obličej. „Přeji dobrou noc, Williame.“ Zhasla prsty svíčku a vylezla z okna ven do noci. Cleese rychle přiběhl k oknu a zavřel ho, ale ještě dlouho hleděl na noční Redridge a přemýšlel o tom, co mu Vanessa vlastně řekla.
    část čtrnáctá: Bitva o Lakeshire:
    „Do útoku!“ zařval Orcbane a posádka Stonewatche se vrhla na orkský prapor, který právě útočil na Lakeshire. Orkové nečekali, že by někdo z hradu mohl přežít, počítali s tím, že Stonewatch lehl popelem, takže byli právem zaskočeni. Přesto se dokázali rychle vzpamatovat a obrátili svou pozornost z relativně neškodného městečka na Orcbaneovy muže. Obě malé armády na sebe tvrdě narazily, lačné po krvi a smrti svých nepřátel, stejně jako za První války. Orcbane vsadil na svou pěchotu a její obratnost, koně nechal na hradě, a to se mu teď vyplácelo. Orkové byli rození válečníci, ale lidský výcvik a výzbroj rozdíl sil víc než vyrovnával. Lidé tak orky rychle obklíčili ze všech stran. Samotný hradní pán se po bojišti pohyboval rychle a jistě, jako smrtící vichřice, kosící jednoho černého orka za druhým. Jeho meč doslova přitahoval hrdla orků a žádného nezasáhl dvakrát, neboť to už nebylo potřeba.

    Kapitán orků ale očividně znal základy lidské taktiky a taky dobře věděl, co dělá. Pomocí šikovných rozkazů dokázal rozdělit lidskou armádku na tři části a každou zahnat na jinou stranu. Jednu část, tu největší, odřízl v Lakeshiru, druhou, ve které se nacházel Cleese, zatlačil po příchozí cestě směrem k horám, a třetí, nejmenší a s Orcbanem v čele, držel v šachu na mostě. To od něj bylo chytré, protože tak Harold nemohl efektivně řídit svoje muže. Zatímco na cestě Cleese situaci zvládal, když rychle převzal velení, v Lakeshiru zavládl chaos. A to bylo přesně to, co orkové potřebovali.

    S novou vervou se vrhli na své nepřátele jako by to byli jehňata. Odtržení od svého vůdce, obránci Lakeshiru prchli v hrůze před černými orky do malých domků městečka. Orcbane na ně pokřikoval, ať se vrátí, ale přes řinčení oceli a bolestné nářky ho stejně nemohli slyšet. Všem už bylo jasné, že orkové zvítězí, že Lakeshire shoří v plamenech orkské nenávisti. A když se orkskému kapitánovi, velkému černému orkovi pomalovanému rudou barvou, podařilo odzbrojit Orcbanea, popadnout ho a shodit z mostu do jezera, zlomilo to i poslední odpor Haroldových mužů na mostě. Za šlechticem v plátovém brnění se zavřela voda, jak ho ocel rychle stahovala na dno. Kapitán vyskočil na zábradlí mostu, zaklonil hlavu a děsivě zařval.


    „Zapalte to! Spalte město na popel!“ zvolal kapitán. Válečníci vprostřed voje poklekli, shodili ze zad velké koše obalené mokrou kůží a plné žhavých uhlíků, o které si rychle zapálil pochodně, které si přinesli s sebou, a rozběhli se do dřevěného Lakeshiru. Pochodněmi mávali u doškových střech a pálili tak jeden dům za druhým. To vyhecovalo zbabělce skrývající se uvnitř, takže se v posledním marném boji vyhrnuli ven a snažili se orky zastavit, aby mohli obyvatelé města vyběhnout k jezeru pro vodu a zachránit tak, co se dalo.

    Najednou se uprostřed dne ozvalo vytí a všichni bojovníci se za tím do morku kosti mrazícím zvukem otočili. Na druhé straně jezera, na kopci za mostem, stáli jezdci na netrpělivých koních a velká worgení smečka. Gilneaská brigáda dorazila.

    „Na ně!“ zařval nakřáplým hlasem rytíř v šedém brnění a brigáda se rozběhla přes most přímo doprostřed bitvy. Jezdectvo a worgeni projeli řadami černé hordy jako nůž máslem a povzbudili tím obránce Lakeshiru. Orkové se však nechtěli vzdát. Otočili se, aby zastavili vlnu nově příchozích posil, ale proti čerstvé brigádě neměli šanci. Během chvíle bylo dobojováno, a co se zdálo jako předem prohraná bitva pro lidi, nakonec skončilo jejich vítězstvím. Plameny uhasínaly každým okamžikem a obránci provolávali slávu svým zachráncům.


    Vůdce brigády, rytíř v šedém brnění, seskočil z koně, přistoupil ke Cleesovi a hřbetem ruky mu vrazil takovou ránu do obličeje, až se generál ohnul a okolostojící uhnuli pohledem. Rytíř si sundal přilbici a zpod ní na Cleese vykoukla tvář krále Genna Greymanea, která se mračila jako čert.
    „Co to u všech ďasů mělo být?!“ zaburácel Genn. „Čeho jste si myslel, že dosáhnete, když se sem poženete jako šílenec, místo aby jste se vrátil do Stormwindu?! A proč jste vůbec v první řadě odjel?! Tak se chová generál, Cleesi?!“
    „Odjel jsem, protože si to žádal velmistr Hlíd…“ mnul si Cleese rudnoucí čelist, ale král mu skočil do řeči.
    „I kdyby vám velmistr stokrát něco nakázal, máte v první řadě poslouchat především krále armády, které velíte! Měl bych vás nechat okamžitě degradovat!“
    „Když dovolíte, můj pane, nemyslím si, že byste měl Willa trestat,“ ozval se zpod mostu známý hlas, který hned přerušilo vodnaté kašlání, za nímž se král i generál otočili. Rychle přeběhli pod most. Seděl tam na kost promočený Orcbane. Z plátové zbroje mu zbyly jen kalhoty, zbytek dokázal pod vodou svléct a to mu zachránilo život. Orcbane se ztěžka postavil, došel ke králi a zpříma se mu podíval do očí. Gennovi zamračeným obličejem proběhl náznak úsměvu.

    „Harold Orcbane, není-liž pravda?“ řekl a napřáhl k polonahému hradnímu pánovi ruku. „Dost jsem o vás slyšel a řekl bych, že vaše slovo by tomuhle břídilovi mohlo přilepšit, když už ne jeho skutky.“
    „Děkuji, můj pane.“ Genn mávl rukou.
    „Na vašem místě bych se místo děkování šel osušit a obléct. Běžte, ať se můžeme po tomhle všem poradit o dalším postupu. Sire Blaku,“ otočil se na Francise. „Zařiďte mužům ubytování a jídlo, ať si odpočinou, jako to jen jde. Brzo potáhneme na zbytky těchto…“ kopl do mrtvoly jednoho z orků, „…zvířat. A sežeňte mi nějakého zajatce, který hodně ví. Chci mít na poradě spolehlivý zdroj informací.“
    část patnáctá: Válečná porada:
    Když Cleese odpoledne vstoupil do hlavního sálu Lakeshirské radnice, už u stolu seděl starosta Solomon, král Genn a lord Orcbane ve vypůjčených šatech. Blake se určitě někde opozdil, jak měl ostatně ve zvyku.
    „Posaďte se,“ vyzval Greymane svého generála o poznání mírněji, než když dorazil do města v čele brigády. Cleese si sedl hned vedle Orcbanea a naproti Solomonovi, který na něj přes své brýle přátelsky zamrkal. Král samotný seděl v čele stolu. Orcbane měl opět u pasu svůj meč a před sebou na stole rozvinutou velkou mapu Redridge.
    „Než dorazí sir Blake, dáte si něco k pití?“ zeptal se Solomon. „Já osobně preferuji čaj. Právě nám dovezli z Pandarie čerstvou várku.“
    „Čaj?“ zeptal se vyjeveně Orcbane. Očividně netušil, o čem je řeč.
    „V Pandarii roste strom jménem čajovník. Povařením jeho listů vzniká velmi dobrý teplý nápoj. Mezi pandareny je velmi oblíbený a s trochou cukru chutná opravdu dobře. Zkusíte?“ Starostovi hosté se na sebe podívali a pak přikývli. „Rachel! Přines tady pánům šálek čaje a mně taky,“ požádal Solomon mladou služku. Rachel se uklonila a odběhla splnit starostův požadavek.

    O pár minut později se vrátila a před každého stolovníka postavila kouřící šálek plný hnědozeleného nápoje. Solomon se hned labužnicky napil a král Genn ho následoval, zatímco Cleese s Orcbanem ještě chvíli podezřívavě hleděli na čaj před sebou a očichávali ho, než ochutnali.
    „No,“ zamlaskal Genn. „Znám pandarenskou kuchyni a nikdy mi k srdci nepřirostla, ale tomuhle jak říkáte, čaji, jsem ochoten dát šanci. Není vysloveně špatný, nicméně s trochou mléka nebo…“
    Královo hodnocení přerušilo klepání na dveře. Dovnitř vstoupil sir Blake v doprovodu dvou Hlídačů: Francoise a Shawna, Hlídače z Lakeshiru. Za sebou vlekli na řetězu orkského kapitána, který vedl útok na městečko na jezeře a jehož se jim podařilo zajmout. Francois byl trochu potlučený; měl zašitou ránu na obočí a fialové levé oko, památky na setkání s Connisportem a jeho vojáky. Kapitán s rudou lebkou namalovanou na obličeji na tom byl ale mnohem hůř, Francois se Shawnem tak ani nemuseli příliš často trhat řetězem. Posadili ho na velkou židli, omotali řetězy a přisedli si k ostatním. Blake si sundal cylindr a položil ho před sebe na stůl.
    „Omlouvám se za naše zdržení,“ sepnul ruce položené na stole Blake. „Náš vězeň se bránil víc, než bylo záhodno.“
    „To vidím. Doufám, že ještě zvládne mluvit,“ řekl Orcbane.
    „Zvládne. Že ano!“ zařval Blake přísně na černého orka a ten jen slabě přikývl.
    „Dobrá, začal bych tím, co víme i bez něj,“ zahájil radu král Genn. „Stonewatch a Lakeshire přepadla velká tlupa orků.“
    „Podle mých zkušeností měli zdejší orkové sídlo tady,“ zabodl Solomon prst do levého horního rohu mapy, kde byl v horách poměrně věrně vykreslený kaňon s vyschlou řekou.
    „Jenže tam jsem to vyčistil s armádou už před lety. Jestli orkové někde přežili, musí to být na východ od Ilgalarské věže, kde se to špatně hlídá,“ namítl Orcbane.
    „Pokud si dobře pamatuji, tady dole býval tunel a i tam měli základnu, že?“ ukázal Cleese do pravého spodního rohu mapy, pod jezero Everstill a nedaleko Stonewatche. „Třeba je tudy mohla zásobovat Horda jako předvoj.“
    „Tak blízko mě by žádný ork nepřežil,“ zavrtěl hlavou Orcbane. „Mimoto, kdyby je opravdu zásobovala Horda, neútočili by na nás prakticky klacky a kameny. Měli by něco mnohem lepšího a určitě se znaky Hordy.“
    Král Greymane se zahleděl na severní stranu mapy a ukázal na velký průsmyk.
    „A co tudy?“
    „Tohle je starší mapa, Blackrockský průsmyk už dávno neexistuje. Během mého tažení jsem ho nechal spolu se sourozenci Hammerbreaky zasypat. Tudy sem orkové nemohli.“


    Najednou se zajatý kapitán děsivě rozchechtal a Francois mu okamžitě jednu vrazil do jeho předsunuté čelisti.
    „Copak sis myslel, Orcbane, že by nás mohli ti trapní trpasličí šamani zastavit? Průsmyk je opět volný a každým dnem přichází z Hořících plání víc a víc vojáků. Targorra nemůžete zastavit. To, co poslal na váš hrad a město, byl jen začátek.“
    „Mlč nebo řekni něco, co nám pomůže,“ obořil se na něj král, ale ork se jen smál, takže do něj začali Shawn s Francoisem znovu tlouct.
    „To stačí,“ zastavil je po chvíli Blake. Ork vyplivnul zkrvavený zub. „Kolik má Targorr mužů?“
    „Mnoho…“ zamumlal ork. „Víc než vás…několikrát víc…“
    „Co víš o Targorrovi?“ zeptal se Cleese.
    „Co o sobě… vědí bratři. Utekl vám… z vězení a vrátil se do hor. Bezcitný… krutý… tvrdohlavý… ctí tradice… Proto je náčelník… skvěle bojuje se sekerou.“
    „Vy jste s orky strávil hodně času,“ obrátil se Solomon na Orcbanea. „Pokud ctí Targorr tradice, možná by nám nějaká mohla pomoct.“ Orcbane jen vyšpulil spodní ret a zavrtěl hlavou.
    „To si pletete lidi, Solomone. Já je nestudoval, já je rovnou zabíjel.“
    „Vážení pánové, myslím, že vím, jak se dostaneme Targorrovi na kobylku,“ řekl zničehonic Cleese. „A jeho bratr nám v tom pomůže.“
    „Targorr nevymění armádu za jednoho vojáka, i kdyby to měl být jeho bratr,“ zabručel Genn. „Žádný dobrý stratég by člena rodiny za vítězství nevyměnil.“
    „Kdepak, nikoho měnit nemusíme,“ usmál se Cleese. „Jen mu udělám nabídku, kterou nebude moci odmítnout.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Oct 18, 2015 2:24 pm

    Plameny Revoluce

    část šestnáctá: Konec Děsu:
    „Na řeči o tom, že jsi šílený, sis už očividně zvykl, že?“ řekl sir Blake. Odpovědí mu byl jen Cleesův smích. Spolu s Francoisem, Orcbanem a desítkou nejstatečnějších vojáků ze Stonwatche jeli krokem na malých ponících po cestě k Blackrockskému průsmyku. Za sebou táhli na řetězu zajatého orkského kapitána, z něhož nakonec vypáčili jeho jméno: Murdunk. Vyslanci měli kupodivu dobrou náladu na to, že právě putovali ke kaňonu na severozápadě Redridgských hor, kde měli mít Targorrovi orkové hlavní doupě.

    Jeli už několik hodin, když tu náhle jim z pohledu před nimi ztuhla krev v žilách a Murdunk se začal děsivě řehtat. Nelhal, mezi horskými štíty se černala cesta na Hořící pláně. Poníci zneklidněli a veselé úsměvy heroldů rázem zmizely.
    „Jsou tady,“ zašeptal Orcbane. „Sledují nás.“ Cleese zklidnil své zvíře a pořádně se v sedle narovnal.
    „Blackrockští orkové!“ zavolal, až se to rozlehlo oranžovými horami. „Přicházíme v takovém míru, jaký vztahy mezi lidmi a orky umožňují. Chceme hovořit s vaším náčelníkem, Targorrem Děsivým.“ Cleesův poník sebou neustále cukal, stejně jako všichni ostatní.
    „Ty jsi opravdu šílený,“ řekl vážně Blake. „A to jsi nám ještě ten svůj plán ani pořádně neřekl. Cítím průšvih.“


    Na svahu se objevili dva černí orkové odění v lehké zbroji z kožených pásků. Větší držel v rukou kuši, menší velké kopí.
    „Co jsi zač, človeče?“ zeptal se opovržlivě ten menší.
    „Jmenuji se William Cleese a tohle jsou moji přátelé: sir Francis Blake, lord Harold z Redridge a Francois Couteau. A také náš doprovod.“ Orkové se na sebe podívali.
    „A proč by s vámi náčelník Targorr měl chtít mluvit?“ zeptal se znovu ten menší, který na sebe vzal úlohu vyjednavače. Cleese sám pro sebe usmál a ukázal na Murdunka.
    „Ustáli jsme jeho útoky. Při tom druhém jsme dokonce zajali jeho bratra Murdunka. Vyměníme jeho svobodu za slyšení u náčelníka Targorra.“ Menší ork zavrčel a pošeptal něco většímu, který potom odběhl.
    „Slezte z poníků!“ rozkázal potom ork-vyjednavač. „Za mnou půjdete pěšky.“
    „A co tvůj společník?“ zeptal se Blake. Ork ho spražil pohledem.
    „Vyběhl napřed, zpravit ostatní o vašem příchodu. Heroldi nesmějí být napadeni, dokud vůdce nerozhodne jinak, tenhle zákon u nás platí také,“ dodal rychle, když uviděl výrazy vyslanců. První seskočil z poníka Cleese, poslední Orcbane, kterému se přítomnost orků vůbec nelíbila. Ork s kuší na ně kývl a o chvíli později už je vedl po cestičkách mezi horami a skrz kaňon do orkského ležení.

    Do něj dorazili asi za hodinu. Jejich průvodce se je navíc určitě snažil zamotat a zmást, aby je už podruhé najít nemohli. Orkský tábor byl rafinovaně skrytý a projít k němu se dalo jen úzkou soutěskou. Když vstoupili do ležení, upřely se na ně oči dobře pěti set orků a ostatní byli určitě mimo dohled lidských příchozích.

    Náčelník Targorr si svůj přídomek rozhodně zasloužil. Byl to ohromný černý ork pomalovaný rudou a bílou bravu. Měl na sobě bederní roušku z černé medvědí kožešiny, na kotnících a zápěstích bronzové nátepníky, přes hruď železem pobité kožené pásky a na nárameníku z tvrzené kůže seděla vybělená lebka jeho předchůdce. Seděl ba dřevěném trůnu uprostřed tábora. Trůn byl doslova obsypán lidskými, orkskými i zvířecími lebkami. Targorr vyštěkl okrsky něco na průvodce a ten mu stejným hrdelním jazykem odpověděl.
    „Pusťte Murdunka. Do té doby se s vámi nebude bavit,“ přetlumočil průvodce. Cleese pokynul Francoisovi a ten odemkl kapitánova pouta. Murdunk zavrčel, promnul si zápěstí a přešel ke svým.
    „Tak mluv, Klishi!“ zkomolil Targorr Willovo jméno. „Co tak zoufale chceš, žes kvůli tomu riskoval můj hněv?“ Cleese se před ním uklonil, pokorně, ale stále hrdě, a přešel rovnou k věci.
    „Jsem zde, Targorre Děsi, abych tě vyzval na souboj o náčelnictví nad tvým kmenem.“ Targorr se jednou rukou zapřel o svůj trůn a překvapeně zamrkal.
    „Jsem zde, abych tě vyzval na souboj o náčelnictví nad tvým kmenem!“ zopakoval důrazně Cleese. Táborem to zašumělo a ani Cleesův doprovod to nenechalo chladným.
    „To nemyslíš vážně, Wille!“ zavolal hned Blake.
    „Myslím, Francisi,“ odpověděl pevně Cleese.
    „Vždyť to ani nepřijme, jen nás nechá rozsekat na kusy, monsieur,“ ozval se Francois.
    „Přijme, protože nemá na výběr.“


    Targorr děsivě zařval, čímž uklidnil šum hlubokých hlasů.
    „Vypadněte! Přestaňte mě urážet a vypadněte! Jsi jen sprostý chlap, žádný ork a pouze ten, kdo je orkské krve, má vůbec nějaké právo žádat o mak’goru! Běžte pryč, než vás nechám rozcupovat prasaty!“ Šla z něj taková hrůza, že i Orcbane o krok couvl. Cleese však neustopil ani o píď.
    „Správně, pouze ten, kdo je orkské krve,“ řekl klidně a s vítězoslavným úsměvem zvedl svoji levou ruku, aby si ji mohl náčelník dobře prohlédnout. Dlaň měl omotanou hadrem, zpod nějž ještě prosakovalo trochu krve. Targorr se rychle dovtípil, co se stalo, a střelil pohledem po Murdunkovi, který měl taktéž na levé dlani čerstvou ránu.
    „To je urážka!“ zaječel Targorr.
    „Ne,“ odvětil Cleese. „Murdunk a já jsme pokrevními bratry, třebaže nedobrovolnými. Jsem válečník a ork stejně jako ty, možná dokonce víc, neboť já neodmítám nabídku k boji. Jmenuji se William Cleese a vyzývám tě na mak’goru!“
    Targorr nakrčil nos, čímž odhalil horní zuby, a pevně sevřel opěradla svého trůnu. Pak se z něj rychle a s děsivým výrazem ve tváři zvednul.
    „Tak dobrá,“ zavrčel. „Přijímám tvou výzvu, štěně. Rozsekám tě na cucky, tebe i všechny tvé přátele!“


    Cleese tasil svůj vlčí meč a zaujal bojový postoj. Na tváři se mu mihl slabý úsměv. Targorr popadl dvě jednoruční válečné sekery pověšené na zadní straně trůnu. Obě měly rudá topůrka a černé čepele s velkým vykousnutým zubem. Náčelník na nic nečekal a vrhl se přímo na Cleese, kterému se povedlo elegantně uskočit. Sekera tak projela naprázdno jeho kabátem. Targorr zařval jako rozzuřený býk a sekl oběma sekerami najednou. Cleese na poslední chvíli zastavil rány mečem. Ork měl větší sílu, než čekal, a tak tam chvíli jen stáli se zbraněmi zaklesnutými do sebe nad hlavami. Targorr nenávistně pohlédl Cleesovi do očí a zuřivě mu zařval přímo do obličeje. Will přivřel oči před náporem smrdutého dechu, pustil levou rukou jílec meče a praštil orka do břicha. Jejich zbraně od sebe s cinknutím odskočily, čehož Cleese využil a hned vedl útok na Targorrovu hlavu. Černý ork byl ale moc mrštný. Včas nabral rovnováhu a uhnul se. Vydal bojový pokřik a přešel do protiútoku, ve kterém Cleese zasypal sprchou ran. Cleese se snažil bránit svým mečem, ale ork měl příliš velkou sílu a nastavování meče na obranu generála velmi vyčerpávalo. Nakonec se Targorrovi povedlo srazit Cleese na zem. Orkové zajásali, zatímco lidé povzbuzovali svého velitele, i když to pro něj vypadalo bledě.


    Náčelník se napřáhl, aby ležícího Cleese potrestal za jeho opovážlivost. Těsně před tím, než rudočerná sekera dopadla, se však dokázal jeho protivník odkutálet. Zaryla se hluboko do země a na moment tak Targorra zastavila. Generál rychle vstal asi dva metry od orka, zvedl kámen o velikosti lidské hlavy a hodil ho na Targorra, který bojoval se sekerou zaraženou v hlíně. Netrefil ho do hlavy, jak doufal, ale podařil ose mu zasáhnout svalnaté rameno. Ozval se ošklivý praskot a řev zasaženého náčelníka. Kámen mu zlomil levou ruku. Targorr zařval bolestí, pustil sekeru zaraženou v zemi, přehodil si tu druhou do zdravé pravačky a hnal se na člověka. Tentokrát se už Cleesovi nepovedlo uskočit úplně. Hned, jak doskočil, ucítil, že mu z boku crčí krev. Zranění to nebylo vážné, ale dost bolelo. Snažil se tu bolest potlačit, ale Targorr dobře věděl, co dělá, když schválně vedl takové údery, aby musel Cleese při jejich odrážení co nejvíce namáhat krvácející bok. Relativně neškodná rána tak nabývala na nebezpečnosti. Nakonec unavený generál upustil meč a jen zvolna uhýbal Targorrovým výpadům. Už byl skoro úplně vyčerpaný, když mu náhle myslí jako blesk proletěla vzpomínka na Vanessinu noční návštěvu.

    „Na druhou stranu, zas tak tvrdou hlavu nemá.“

    Sebral poslední zbytky síly a postřehu a když Targorr vedl další úder seshora, zachytil topůrko sekery oběma rukama. Slábnoucím zrakem se podíval do Targorrovy rozzuřené tváře a pak ho vší silou praštil čelem do čela. Kříslo to, na chvíli se mu zatmělo před očima a hned ucítil, jak mu na čele začíná růst ohromná boule. Čekal smrtelný úder, ten však nepřicházel. Otevřel oči a zjistil, že v ruce drží Targorrovu sekeru. Zaostřil a uviděl Targorra dva kroky před ním, jak se sotva drží na nohou, skučí a drží se za čelo. Mezi prsty mu pomalu protékalo několik čůrků černé krve.


    Cleese pohlédl na sekeru ve své ruce, potom ji uchopil oběma rukama, napřáhl se a s vítězoslavným rykem ji zasekl Targorrovi hluboko do hlavy. Trochu se bál, že se na něj teď vrhnou ostatní orkové a dorazí ho, ale oni místo toho zaklonili hlavy a začali řvát. V tom řevu byla směsice nenávisti a oslavy nového náčelníka. Udýchaný Cleese pustil sekeru, chytl se za bok a svezl se na zem. Francois ho ještě stačil zachytit, než dopadl úplně.
    „Lorně ani slovo,“ řekl ještě Cleese, než upadl do mdlob.
    část sedmnáctá: Kat'Zorfa a Ocelová hlava:
    Když přišel opět k sobě, bolest ze zraněného boku byla pryč. Měl ho ovázaný čistým obvazem a zpod něj voněly nějaké byliny. Ležel ve velkém stanu z kůže, ověšeném zbraněmi a trofejemi z různých výpadů, nájezdů a bitev. Uprostřed stanu, hned vedle Cleesovy postele z huňatých kožešin, hořel v kamenném ohništi oheň. U něho dřepěla orkská dívka a právě drtila v hliněné misce bylinky. Až na pruhy vydělané kůže omotané přes prsa a klín byla nahá. Černou kůži měla bez sebemenší jizvičky a tmavé vlasy spletené do mnoha copánků. Dívka přešla od ohniště, odmotala Cleesovi obvazy a začala mu zraněný bok natírat chladivou mastí. Teprve teď si uvědomil, že je jen v kalhotách. Rozhlédl se po stanu a uviděl svůj kabát i košili, zakrvácené a natrhlé, jak jimi projela Targorrova sekera.


    Orčice mu pohlédla do očí a Cleese v tom pohledu viděl jen starostlivost, něhu, ale i nějaký druh divoké a nespoutané touhy.
    „Kde to jsem?“ zeptal se Cleese.
    „Jsi tam, kam patříš. Ve stanu náčelníka. Celé Redridgské hory si vyprávějí o Wil’Klishovi Steelheadovi, člověku, který se stal naším novým vůdcem.“
    „Wil’Klish Steelhead?“
    „To je tvé jméno, které jsme ti dali. Vysloužil sis jej, když jsi svým čelem přemohl Targorra. Děs skončil, nastupuje Ocelová hlava.“ Cleese si promnul velkou bouli, která se mu klenula na čele.
    „A moji přátelé, co se s nimi stalo?“
    „Náš řezník se o ně postaral,“ řekla orčice, jako by se nic nedělo.
    „Cože?!“ vykřikl Cleese a nadzdvihl se na lokty. Orčice se očividně lekla, že řekla něco špatně.
    „Postaral se, aby jim nic nechybělo. Jsou našimi hosty v jiném velkém stanu,“ volila opatrně slova.
    „Díky Světlu,“ oddechl si Cleese a znovu se spustil na postel. „A kdo jsi ty?“

    Orčice se narovnala, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Kdyby nebyla z jiné rasy, rozhodně by mu přišla velmi krásná.
    „Jmenuji se Kat’Zorfa. Vybrali mě, abych ti byla ošetřovatelkou, společnicí a konkubínou.“ Znovu si klekla a nahnula se nad Cleese, který se rychle odsunul z jejího dosahu. Kat’Zorfa se jen usmála.
    „Nestyď se. Jsi válečník, šampion a náš vůdce. Zasloužíš si jídla, pití, zbraní i žen, co si jen budeš přát.“ Přilehla si k němu a lehce mu přejela rukou po hrudi. Cleese opět ucukl.
    „Promiň, ale tohle já nemůžu. Já už ženu mám,“ řekl Cleese rychle, protože jemné Kat’Zorfiny doteky byly příjemnější, než byl ochoten připustit. Orčice se zatvářila nechápavě.
    „Válečník jako ty by měl mít mnoho žen, ne jen jednu,“ namítla.
    „Jenže podle lidských tradic můžu mít jen jednu ženu, dokud jeden z nás nezemře. Podívej, proto nosím ten prsten,“ zalhal a ukázal dívce prsten Královské hlídky, který měl zrovna na ruce. Kat’Zorfa si pozorně prohlédla prsten se znakem růže, pak se zatvářila zklamaně a odtáhla se. Stále však zůstala ležet na posteli vedle něj.
    „Dobrá. Ale z ostatních tradic našeho lidu se už nevykroutíš.“
    „A čím mám ještě projít?“ zeptal se Cleese.
    „Náš šaman ti zítra vytetuje znamení náčelníka na ruku. Potom už budeš opravdovým náčelníkem. A…“ řekla váhavě. „Mohla bych tě o něco požádat?“ Kývl.
    „Mohl bys všem tvrdit, že jsi mě ve skutečnosti neodmítl? Pro vybranou dívku je to vždy velká pocta, ale pokud ji náčelník odmítne, budou mě navěky hanit. A já nechci, aby mě někdy někdo odmítl jen proto, že jsi to udělal ty.“ Teď se usmál Cleese, dodal si odvahy a pohladil ji po tváři, která byla mnohem hebčí, než by kdy od orka čekal.
    „Jsi ta nejlepší, kterou jsem kdy měl,“ zalichotil jí a ona mu úsměv vrátila.


    Ráno se probudil sám, což úplně nečekal. Protřel si oči a vyšel ze stanu, venku totiž slyšel šplouchání. Jen co se vzpamatoval z ostrých slunečních paprsků, uviděl před náčelnickým stanem malé jezírko. Samotný stan byl na vyvýšené plošině nad táborem a dalo se k němu dojít jen klikatou stezkou na skále. U jezírka měl Cleese přivázaného koně, který ožíral listí z blízkého keře. A na břehu jezírka ležely natažené dva dlouhé pruhy hnědé kůže. Uprostřed jezírka plavala Kat’Zorfa. Když uviděla Cleese, přikryla si rukou ňadra, postavila se na dno, takže jí voda sahala po pupík, a s úsměvem na něj zamávala.
    „Pojď se taky vykoupat!“ zavolala vesele. Cleese pohlédl na své kalhoty a pak na orčici. Té hned došlo, nad čím přemýšlí. Přibrodila se blíž a laškovně zamrkala.
    „Jen je sundej, ať vím, co jsem přišla,“ zakřenila se. Cleese se tedy ještě rozhlédl, pak si ale kalhoty stáhl a nahý vstoupil do jezírka. Voda se zrána ještě nestihla prohřát, takže se společně koupali v osvěžující chladné vodě. Kat’Zorfa se rozpustile zasmála a volnou rukou na Cleese šplíchla trochu vody. Ten nestihl nastavit ruku na obranu, takže ho dost zmáčela.
    „No počkej,“ rozesmál se Cleese a vyběhl za orčicí, která hned začala se stejným smíchem utíkat. Cleese byl ale rychlejší a po pár skocích ji dokázal popadnout okolo pasu a stáhnout ji s sebou do vody.

    Teprve teď, když ji držel v rukou, byl napůl rád a napůl zklamaný, že ji odmítl, protože tělo Kat’Zorfy bylo silnější svalnatější a robustnější, než tělo jakékoli ženy, kterou kdy viděl. Doslova z ní sálal život a energie. Cleese si uvědomil, že noc s ní by byla opravdu nezapomenutelná, především proto, že by na něm zanechala trvalé následky.
    Mokrá Kat’Zorfa mu vyklouzla a smíchem a pokřikováním ho vábila k sobě. Nenechal se dlouho pobízet a docela rád s ní tuhle hru na honěnou hrál.

    Dováděli spolu ještě notnou chvíli, když je vyrušilo významné zakašlání. Několik metrů od břehu přešlapoval Francois.
    „Francoisi!“ okřikl ho Cleese. „Jak dlouho tam už stojíš?“
    „Juste un moment, monsieur,“ vykoktal bretonsky. Snažil se uhýbat pohledem, ale Cleese dobře věděl, že každé nahé ženské tělo působí na jeho oči jako magnet, i kdyby patřilo taurence.
    „Posílá mě šaman, mon général. Říká, že je čas a máte přijít.“ Cleese se podíval na Kat’Zorfu a vylezl na břeh pro kalhoty. Francois se otočil úplně. Toho využila Kat’Zorfa a natáhla se pro své dva pruhy.

    Za malou chvíli už plně ustrojený Cleese kráčel s Francoisem dolů do tábora.
    „To o mlčení Lorně platí pořád,“ mrkl spiklenecky na Francoise a ten s nervózním úsměvem přikývl.
    část osmnáctá: Náčelník orků:
    Mezi lidmi ze Stormwindu panovala pověra, že klan Blackrock je bezbožný i na orkské poměry. Proto Cleese trochu překvapilo, když uviděl jejich šamana. Byl to starý bělovousý ork, shrbený, ale očividně si nežil zle. Třebaže měl černou kůži posetou vráskami, svaly neztratily nic ze své velikosti a síly. Pro obřad se šaman oděl do světle hnědé jelení kožešiny a i na hlavě mu seděla vybělená parohatá lebka. V ruce držel totem ze dřeva a kostí. Když Cleese přivedli k šamanovi stojícímu u Targorrova trůnu, cítil na sobě novopečený náčelník oči všech orků z tábora. Dokonce uviděl Kat’Zorfu, jak za nimi slabě pokulhává. V duchu se zasmál, když uviděl závistivé pohledy ostatních orčic. Šaman si prohlédl Cleese a posunkem mu naznačil, aby si svlékl kabát i s košilí. Cleese tak učinil, podal své oblečení Francoisovi a sám se posadil na trůn. Tehdy zahlédl Blakea s Orcbanem, jak stojí mezi orky a pozorují rituál.

    „Podej mi svou zbraň,“ vyzval šaman třesoucím se hlasem Cleese. Will tasil svůj meč s vlčí hlavou a podal ho šamanovi, který ho zarazil do země, začal okolo něj mávat hubenýma rukama a přitom mumlal něco v nesrozumitelném jazyce. Z jedné ruky mu vyšla blankytná, z druhé rudá záře a obě světla se spojila na čepeli meče. Ostří se rozzářilo oběma barvami a když šaman kouzlo ukončil, zhasl i meč. Předtím k nim ale doletělo v ozvěně vzdálené vlčí zavytí.

    „Nechť tě vlci provází, neboť máš duši vlka. Drž svou zbraň pevně, neděl se se svou smečkou a Duch vlka ti přijde na pomoc, když ji budeš potřebovat,“ pronesl slavnostně šaman a mávl na svého pomocníka, jenž ihned přiběhl s podnosem, na němž ležela velká kostěná jehla, palička a temně rudé barvivo. Šaman vzal do rukou jehlici i paličku a pozdvihl oba předměty nad hlavu tak, aby je všichni mohli vidět. Přítomní orkové poklekli, stejně tak lidský doprovod. Začal mumlat nějaká zaříkadla, namočil jehlu do rudého pigmentu a přiložil ji Cleesovi na kůži vnější strany pravého předloktí. William zatnul zuby. O tetování a hlavně jeho výrobě slyšel nepříliš pěkné věci.


    Šaman se napřáhl a poprvé klepl paličkou do hlavy jehlice. Nebyl to příliš příjemný pocit, jak ostatně očekával, ale když se zahryzl do rtu, dalo se to vydržet. Orkové však měli mnohem tvrdší kůži než lidé a šaman tloukl tak, jak byl zvyklý od předchozích náčelníků. Pokaždé, když šaman jehlou vpustil barvu pod kůži, jehlu opět vytáhl, namočil znovu do barvy a tloukl znova. Pomalu tak v Cleesově kůži vytvářel obraz hory, sekery a okolo celého obrazce ještě tetoval v orkštině jméno klanu a jeho nového náčelníka.

    Celé to trvalo něco přes hodinu a Cleese při tom pozoroval příslušníky „svého“ kmene. Většina se tvářila přinejmenším nedůvěřivě, že je teď má vést člověk, ze všech však vycházel alespoň nějaký respekt vůči svému novému vůdci. Cleese věděl, že ho budou beze zbytku aspoň nějaký čas následovat, třebaže není jedním z nich, nikdy jím nebude a brzy je opustí.

    Šaman naposledy klepl, odložil oba nástroje, vytáhl ze země vlčí meč, který podal Cleesovi pak zdvihl paže do vzduchu a slavnostně zvolal cosi v orkštině. Orkové okolo okamžitě spustili ohromný řev. Čerstvý náčelník Wil‘Klish se zadíval na zarudlou pálící kůži na své pravačce. V ní se skvělo temně červené tetování s mnoha nápisy. V návalu pýchy prudce vstal ze svého trůnu, zvedl potetovanou ruku i s mečem a zařval společně s ostatními. Meč po šamanově kouzlu trochu ztěžkl, ale Cleese cítil, že lepší už mít v ruce nebude. Zamával s ním na dav okolo, aby ztichl.


    „Mí válečníci!“ zvolal. „Dneškem začíná nová doba pro náš kmen! Redridgské hory nám už brzy nebudou stačit! Je načase se obrátit proti těm zlotřilým černokněžníkům z Hořících plání a zabrat zpět území, které patří nám, skutečným Blackrockům, ne těm otrokům démonů! Vrátíme se do vašich domovů, odkud vás sem vyhnali blázni zaslepení mocí a temnotou! Přišla chvíle vrátit Blackrocku jeho starou slávu!“ Odpovědí byl Klishovi další souhlasný řev. Teď začal vážit slova, protože se chtěl dotknout velmi citlivé věci.
    „Ale přes všechnu naši sílu nedokážeme zvládnout takový úkol sami, aspoň ze začátku ne. Ač se mi z toho chce zvracet, musím odjet a dohodnout smír s lidmi ze Stormwindu. Je to odporné spojenectví s čertem proti ďáblu, ale dohromady budou orkové s Aliancí neporazitelní. A až přijde čas, zaplatí i oni!“ Táborem zazněl zmatený a pobouřený šum, což Cleese čekal. Na druhou stranu, také počítal i s tím, že ho jen za takovou myšlenku hned zabijí.
    „Murdunku, bratře Targorrův! Předstup!“ Z davu se k němu protlačil velký ork. Cleese se na něj zadíval a pak sáhl za trůn, kde stále ležely dvě Targorrovy sekery. „Nečekám, že dohady s lidmi půjdou rychle. Proto vybírám tebe, Murdunku, abys podle práva krve vedl v mé nepřítomnosti kmen tak dobře, jak jen umíš. Zastavte útoky na lidi a oni se k nám pak spíše přidají. Pro začátek jim řeknu, aby vám platili, časem však přijdou a budou bojovat po našem boku proti společnému nepříteli. Učiň mě hrdým, abych tvého dosazení nemusel litovat!“ Murdunk se podíval na sekery svého bratra, které mu jeho náčelník podal, a chvíli přemýšlel. Rychle se otočil, zvedl jednu sekeru do vzduchu a zařval.
    „Sláva Wil’Klishovi Steelheadovi! Povede nás k vítězství!“ Otevřená podpora zastupujícího náčelníka a váženého orka přiměla i ostatní, aby uvěřili Cleesově plánu. Celým táborem se tak nesl jednomyslný řev.
    „Sláva Wil’Klishovi Steelheadovi! Povede nás k vítězství!!!“
    část devatenáctá: Cassiova rada:
    Zvěsti letí rychle a proto se Cleese vrátil do Stormwindu v doprovodu svých přátel jako malý hrdina, který jednou pro vždy ukončil válku s Blackrocky v Redridgských horách. Ale jedině on sám, Blake, Francois, Orcbane a pár účastníků Cleesova duelu s Targorrem znalo skutečné okolnosti příměří. Králi Greymaneovi, stejně jako zbytku říše, sdělili falešné informace o tom, jak objevili průsmyk na Hořící pláně a zavalili ho, čímže se orkové ocitli v ohrožení hladověním, takže se raději vzdali výměnou za bezpečný návrat na Hořící pláně. Orcbane pak zůstal spolu se svými vojáky v Redridgi, aby pomohl opravit Lakeshire i Stonewatch.

    Při návratu do Stormwindu sice nejásaly davy, nevyvěsily se vlajky a nepršely růžové lístky, lidé si však na něj ukazovali, šeptali si a mnoho se mu jich přišlo poklonit. Jeden veterán mu dokonce zasalutoval jako hrdinovi, čili u toho ještě zapěl jednu polozapomenutou vojenskou píseň. Mluvilo se o něm i jako o druhém Orcbaneovi.

    Cleese ale celou dobu v hlavě strašily temné myšlenky. Své tetování měl skryté v rukávu, polozahojené zranění z duelu pečlivě ovázané Kat’Zorfou a vlčí meč schovaný v pochvě, přesto se nemohl ubránit pomyšlení na to, co bude, až se všichni dozvědí pravdu o jeho náčelnictví u orků. A nejvíce ze všeho se bál Lorny a její reakce. Proto se rozhodl, že neponechá nic náhodě a ještě předtím, než přijde domů, bude se chvíli procházet po městě. Mezitím poslal k Lorně Francoise, aby ji aspoň trochu uklidnil. Pochopitelně měl zakázáno mluvit o duelu nebo o Kat’Zorfě, spíše ji měl ujistit, že všechno, co říkají ostatním, je pravda. Francois znal Lornu skoro stejně dobře, jako ona jeho, takže se úkolu trochu zalekl, ale postavil se k němu jako muž. Cleese se vřele rozloučil s králem Gennem i sirem Blakem, oba mu popřáli hodně štěstí a rozešli se každý domů.

    Ve Stormwindu krátce před jejich příjezdem zapršelo a kapky vody, které ještě nestihly uschnout, se leskly na dláždění, listech stromů a keřů, okenních parapetů a z okrajů střech také nějaká ta kapka spadla. Sluneční světlo se odráželo v kapkách a vytvářelo tak dojem, že celé město je pošito průhlednými drahokamy. Jak si Will prohlížel světlo v kapkách, vzpomněl si na otce Cassia v Katedrále Světla a rozhodl se ho navštívit.

    Když přecházel most přes vodní kanály města, potkal elfku, kterou už znal. Pěvkyně Leria seděla na sloupku na druhém konci mostu a jemně brnkala na struny své loutny. Zpod dlouhé sukně vykukovala její bosá chodidla, o která se otírala mourovatá kočka.
    „Dobrý den, generále Cleesi,“ pozdravila Leria svým medovým hlasem a usmála se. Cleese její úsměv opětoval a také se lehce uklonil.
    „Vám také, slečno Nightwindová.“
    „Říká se, že jste zastavil hrozbu orků v Redridgi. Je to vážně tak? Slyšela jsem o vašem nápadu zavalit průsmyk a hrozit tak orkům vyhladověním.“ Cleese jen pokrčil rameny.
    „Neřekl bych, že je to přesně tak. Lidé rádi mluví.“ Leria se sklonila a pohladila mourka u svých chodidel.
    „Bylo to jinak, že?“ zamrkala spiklenecky. „Ale pro lidi jste teď hrdina a hrdinské příběhy si přece zaslouží trochu vylepšit. Kdo jiný, než pěvec by to měl vědět?“ znovu se usmála, až odhalila svůj bezchybný chrup.
    „Já se teď spíše děsím toho, aby se moje žena nedozvěděla až příliš vylepšenou verzi,“ podělil se Cleese o svou starost. Leriin úsměv přešel do laskavého smíchu, zvonícího jako zurčení horského potůčku.
    „Nebojte se, generále Cleesi. Ženy jsou tvárné jako vosk. Stačí malí pozornost, důkaz snahy, že o ni nechcete přijít, a hned vám snáze dopustí.“ Leria si vytáhla z modrých vlasů červenou růži, pošimrala s ní kočku na nose a pak jí zasunula Cleesovi do klopy. „Přeji vám s paní Lornou úspěch, byla by škoda ztratit tak statečného muže kvůli neshodě v manželství,“ pohlédla na něj svýma stříbrnýma očima a znovu se soustředila na loutnu. Cleese na ni na moment zaraženě hleděl, potom poděkoval a pokračoval v cestě ke Katedrále Světla za otcem Cassiem.


    Když Cleese vešel do katedrály, otec Cassius stál v levé postranní lodi a povídal si se dvěma ženami. Obě byly ke generálovi otočené zády. Jedna na sobě měla světle šedé až stříbrné šaty a bělostné vlasy. Druhá, o trochu vyšší, byla oděná lehkém tmavém kožíšku a měla husté černé vlasy. Cleese k trojici opatrně přistoupil a slušně pozdravil. Cassius kývl hlavou na pozdrav a obě ženy se otočily.
    „Neruším?“ zeptal se zdvořile.
    „Ale vůbec ne,“ odvětila starší žena, královna Mia. „Jen s otcem Cassiem rozprávíme o plese, jenž se bude brzy konat.“
    „Opravdu? Ples?“ podivil se Cleese. Podobné společenské události nevnímal v jednom kuse, tak ho ani moc nepřekvapilo, že o nějakém plese neslyšel.
    „Ano, na oslavu narozenin prince Anduina,“ pokývala hlavou druhá, princezna Tess. Cassius schoval ruce do širokých rukávů své sutany a mlčel.
    „Předpokládám, že se tam s paní Lornou také ukážete, pane generále,“ poznamenala královna Mia.
    „Budeme-li pozvaní, rádi přijdeme,“ přislíbil Cleese.
    „Zajisté. Genn i já vás tam rádi uvidíme.“
    „Když už mluvíme o tatínkovi,“ vstoupila do rozhovoru Tess a ukázala si na líc. „Tohle vám asi udělal on, že jste ho neposlechl, viďte? Když za vámi odjížděl do Redridge, strašně zuřil.“ Cleese dotkl své lícní kosti a uvědomil si, že tam po královské pěsti má ještě pořád modřinu. Mia se zamračila a stáhla své rty do malého kroužku.
    „Bála jsem se, že něco takového provede. Genn umí být hrozný bouřlivec a je tvrdohlavý jako beran. Hrozná kombinace. Doufám, že mu to nakonec odpustíte, je to dobrý člověk. Jen je toho na něj občas příliš. Chápejte, musí se starat o národ v exilu a ještě tohle všechno. Navíc už má svoje nejlepší léta za sebou, co si budeme povídat.“ Cleese si promnul namodralou tvář a usmál se.
    „Už jsem mu dávno dopustil. Nebyla to zas taková rána a schytal jsem horší. Mimochodem, o čem přesně jste si povídaly tady s Cassiem? Tedy jestli to není tajemství.“
    „Jak se to vezme,“ zavrtěla hlavou princezna Tess. „Přišly jsme si pro nějakou radu na dárek pro prince.“ Will pohlédl na Cassia pohledem „ty tomuhle rozumíš?“ Odpovědí mu bylo jen mnichovo němé pokrčení rameny.
    „Anduin je muž víry, tak jsem si myslela, že jestli bude znát někdo vhodný dárek pro kněze, bude to kněz,“ odpověděla namísto Cassia královna.
    „Cassius? Čekal bych, že se obrátíte spíš na arcibiskupa Farthinga nebo někoho podobného.“
    „Kdepak, Farthing by nám navrhl něco okázalého, načančaného a neosobního, to já nechci. Radši bych mu dala něco obyčejnějšího, něco s minulostí, jestli mě chápete.“
    „Ani ne, ale tady Cassius určitě.“ Mnich významně zakašlal a když se na něj obrátili, začal hovořit.
    „Vlastně máš pravdu, Willame. Vzpomněl jsem si totiž na něco, co by mohlo Anduina velmi potěšit. Mám tu jeden starý stříbrný růženec s modrým drahokamem. Ten růženec patřil arcibiskupu Benediktovi, tedy až do té nešťastné události v Northrendu. Můžu ho najít, jestli by jste měly zájem,“ obrátil se na členky královské rodiny. Mia i Tess nadšeně přikývly.
    „To je skvělý nápad, otče,“ vydechla Tess.
    „Ano, to vskutku je. Jak jste k tomu přišel?“ zeptala se Mia. Cassius se tajemně usmál.
    „Všichni máme svá tajemství. Není-liž pravda, Williame?“ Cleese pokýval hlavou.
    „Ještě že to jsou tajemství. Nedovedu si představit, kolik lidí by viselo, kdyby všechny vyšla najevo.“
    „Musím vám poděkovat, otče Cassie,“ sepnula ruce Mia a uklonila se starému mnichovi. „Za tohle si Církev zaslouží od královské rodiny nějaký dar.“ Cassius ale s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou. „To není třeba, má paní. Jsme kněží a pomáháme potřebným bez nároku na odměnu. Stejně tak od krále jako od žebráka.“


    Najednou za sebou Cleese uslyšel kroky. Otočil se a uviděl Francoise, který právě vstoupil do katedrály. Bretonský mladík vypadal dost otřeseně.
    „Jak to šlo, Francoisi?“ zeptal se opatrně Cleese.
    „Dělal jsem, co jsem mohl, monsiuer,“ dostal ze sebe Francois. Cleese chápavě přikývl.
    „Díky, máš u mě něco k pití.“
    „Potíže v manželství?“ zeptala se s lehkým náznakem škodolibosti Tess.
    „To tedy ano,“ přikývl Will. „Držte mi palce.“
    „Samozřejmě,“ přislíbila královna Mia.
    „Budu se za tebe modlit, Williame. Ví Světlo, že to budeš potřebovat,“ prohlásil Cassius. Cleese se na ně na všechny usmál a těžkým krokem vyšel ven z katedrály.

    Zamířil domů, kde na něj čekala jeho rodina. Doufal, že Lorna Francoise nezlomila a nedostala z něj informace a jeho skutečné činnosti v Redridgi. Ostatně se to měl brzy dozvědět. Během chvíle došel až ke dveřím svého domu ve Starém městě. Povzdechl si, sáhl do kapsy pro klíč od domu a odemkl dveře. Zavřel oči, zadržel dech a otevřel. Okamžitě uslyšel zvuk, kterého se bál: cvaknutí zámku pušky. Otevřel oči. Hleděl přímo do dvou hlavní Lorniny postarší zbraně.
    „Ahoj Wille. Stýskalo se ti?“ zazněl přísný Lornin hlas.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Oct 18, 2015 2:32 pm

    Plameny Revoluce

    část dvacátá: Přivítání:

    Nebylo to poprvé, co Cleese hleděl do hlavně pušky, ale teď mu poprvé doopravdy zatrnulo. Znal dobře Lorninu povahu a věděl, že musí velmi opatrně volit slova, jinak by byla opravdu schopná ho odstřelit jako toulavého psa. Snažil se dát dohromady nějakou omluvu, nedokázal však ze sebe dostat ani hlásku. Jen pozoroval Lornu a její vražedně zamračenou tvář.

    K jeho velkému překvapení a zmatení však Lornino mračení postupně přešlo v jakési potlačování smíchu, až to nakonec nevydržela, sklonila pušku a vyprskla smíchy. Opřela zbraň o botník a radostně objala strnulého Willa.
    „Chyběl jsi mi, mě i Tomovi,“ řekla mu klidně a s úsměvem. Všechen její hněv rázem zmizel.
    „Co stojíš jako z kamene?“ zeptala se líbezně. „Pojď dovnitř.“ Cleese se oklepal z toho šoku a vstoupil v objetí své ženy do domu. Posadil se k jídelnímu stolu, zatímco Lorna zavřela dveře a schovala pušku zpátky do skříně.
    „Měl jsi se vidět,“ rozesmála se. „Vypadal jsi úplně stejně, jako když jsme se poprvé potkali. Jak jsi mi s tím Hlídačem přišel ke dveřím. Ten tvůj výraz, ani trochu se nezměnil,“ začala ho parodovat. „,A sakra! A sakra! Jsem v hajzlu! Teď mě odpráskne!‘“
    „Kdepak,“ popřel to rychle Cleese. „Tak jsem se netvářil.“
    „Ale jo, tvářil!“ nepřestávala se smát Lorna. Will se rozhlédl po jídelně.
    „A kde je Thomas?“ zeptal se.
    „Lítá někde venku s Anne. Řeknu ti, Wille, máš zatracenou kliku, že jsi za mnou poslal nejdřív Francoise, jinak bych ti tu tvoji dutou palici vážně ustřelila. To víš, slyšela jsem zvěsti a neměla jsem důvod jim nevěřit. A pak mi to Francois všechno vysvětlil,“ řekla a plácla se do čela. „ Jak mě taky mohlo napadnout, že by jsi byl schopný udělat takovou kravinu a stát se náčelníkem orků?“
    „Tohle se o mě povídá?“ usmál se Cleese a sáhl po džbánu s vodou, který stál na stole.
    „no i divočejší věci. Třeba že ses tam oženil s nějakou orčicí. To bych brala spíš jako urážku než jako nevěru,“ ovinula zezadu sedícímu Cleesovi krk.
    „U orčice mi aspoň nehrozí taková šance ustřelení hlavy,“ zazubil se drze Cleese. Lorna ho pustila a sedla si na židli naproti němu.
    „Že já pro tu flintu ještě dojdu?“ zašklebila se.
    „Nechoď,“ natáhl Will ruce přes stůl a vzal Lorniny dlaně do svých. Nebránila se, neměla k tomu ani důvod. Takhle tam seděli několik minut bez jediného slova.

    „A víš, kdo bude mít narozeniny?“ prolomila moment ticha nenápadnou otázkou Lorna.
    „Vím,“ přikývl Cleese. „Princ Anduin.“
    „Chytrej. Takže počítáš s tím, že půjdeme na ples, že jo?“
    „No a co Tom?“
    „Copak se za svého synka stydíš? Půjde s námi. Jednou je to Crowley, tak ať pozná všechny ty hrůzy královského dvora. A navíc jsem mu už na tu slávu sehnala obleček.“
    „Cože?“ podivil se Cleese.
    „No nemysli si, sobě taky,“ zasmála se od srdce Lorna. „Takže zbýváš jen ty. Už jsem se smířila s tím, že si tam vezmeš ten svůj milovaný kabát, ale ať tě ani nenapadne strkat si pod něj zbroj, jak máš ve zvyku. A taky si ho předtím vypereš!“
    „Vždyť není zas tak špinavý,“ namítl Cleese. Lorna rychle vstala, několikrát ho obešla a přitom si důkladně prohlížela jeho oděv.
    „Aha, takže bláto, prach, orkská krev a smrad potu se najednou dostali do módy? A to nemluvím o téhle díře,“ namířila prst na bok, kudy prošla Targorrova sekera. „Kdes k tomu vůbec přišel?“ Cleese se trochu zakabonil, ale Lorna si toho naštěstí nevšimla.
    „No, když jsme pracovali na zasypání toho průsmyku, občas nás orkové napadli. A při jednom takovém nájezdu jsem to schytal. Ale neboj, měl jsem tam tu svoji zbroj, kterou tak nesnášíš, takže z toho mám jen škrábnutí.“ Lorna se na něj podezřívavě podívala a zamumlala si něco jako „to určitě,“ ale pak jen pokrčila rameny.
    „Je mi jasný, že šít neumíš, takže ti to zašiju, ale vypereš si ho sám, ať taky zkusíš, jaké to je, uklízet po tobě tvůj bordel.“
    „Cokoli řekneš, má paní,“ usmál se Cleese. Lorna dělala, že sarkastickou poznámku neslyšela.
    „Nemáš hlad? Zbyla tu dýňová polévka a myslím, že je ještě trochu teplá.“
    „Dýňová polívka!“ zaskučel Cleese. „Tu nemám rád.“
    „Já vím,“ zasmála se zle Lorna. „Proto jsem ji uvařila, když ses měl vrátit. To je tvůj trest za všechny ty starosti, co jsem si tu kvůli tobě nadělala. A to si ještě nemysli, že jsem tak naivní, abych si myslela, že všechno, co mi tu Francois navykládal, je pravda. Je mi naprosto jasné, že jste se tam dostali do mnohem většího průšvihu, takže buď rád, že jsi z toho vyvázl tak snadno.“

    Se smíchem vyšla nahoru po schodech a tak Will osaměl se zbytkem dýňové polévky v hrnci na plotně. Chvíli seděl u stolu a nenávistně hrnec hypnotizoval, ale nakonec si pro něj došel k plotně, odnesl si polévku ke stolu a s nechutí se dal do jídla. Jakožto voják si zvykl jíst i to, co mu nechutnalo, dýňová polévka však byla výjimka. A navíc skoro studená výjimka! Nabíral polévku na lžíci a zase ji vyklápěl zpátky do hrnce. Při tom přemýšlel o tom, co všechno musí Lorna tušit. Věděl, že je chytrá a i když se Francois určitě snažil ze všech sil, očividně ji neošálil úplně. Rozhodně ne dost na to, aby mu věřila každé slovo. Neochotně si strčil lžíci s polévkou do úst a přitom očima zabloudil ke skříni, kde odpočívala Lornina stará zadovka. Napadlo ho, jestli ho vážně chtěla zastřelit nebo jen vystrašit až k infarktu. Rozhlédl se, ale Lrona zůstávala nahoře a nic nenasvědčovalo tomu, že se hned vrátí. Odložil tedy lžíci zpátky do hliněného hrnce, zvedl se a přešel ke skříni. Otevřel a po chvíli štrachání mezi kožichy a kabáty našel dvouhlavňovou flintu.

    Hned jak zalomil hlaveň, aby se podíval dovnitř, oddechl si. Puška nebyla nabitá, takže to celé divadlo se zbraní ho mělo jen pořádně vyděsit. Seshora uslyšel kroky, takže spěšně vrátil pušku do skříně a sám se posadil zpátky ke stolu a hrnci, na jehož obsah se dál tvářil jako malý spratek. V duchu se ale usmíval.

    „Jak se ti líbí?“ zeptala se Lorna a měla na mysli své plesové šaty. Měly střih typický pro gilneanské šlechtičny; byly širší než jižanské šaty, zároveň ale také s užším pasem. Na šatech dominovaly světlejší barvy, bílá, stříbrná, ale i trochu gilneanské šedi a hnědi. Měly také širší rukávy, ty ale končily v podpaží a vůbec nezahalovaly ramena.
    „No nevím, jsou pěkné, ale něco jim chybí,“ prohlédl si Lornu Cleese.
    „Jo, jasně, já ty tvoje fóry znám, Wille,“ pousmála se Lorna. „Chybí jim látka na ramena, viď? A já si zase myslím, že ještě nejsem tak stará, abych nemohla ukázat všechno od prsou nahoru. Vlastně bych mohla ukázat ještě víc, ale bude tam královna Mia a víš moc dobře, jak je prudérní.“
    „Ne, to jsem zrovna nemyslel,“ zavrtěl hlavou Cleese. „Tedy to s tou látkou na ramenech. Chybí jim něco jiného.“ Vstal, vytáhl si z klopy kabátu Leriinu růži a zapletl ji Lorně do tmavých vlasů. „Tak. Není to hned lepší?“ Lorna nejdříve protočila oči tak nahoru, jak mohla, ale po chvilce to vzdala.
    „To ukáže až zrcadlo,“ usmála se a znovu Cleese objala, tentokrát vroucněji než předtím. Zabořila mu obličej do ramene a Will by přísahal, že slyší, jak se jí láme hlas. „Prosím tě, Wille, už nikdy nedělej takovou blbost jako s těmi orky. Prosím.“
    „Neboj Lorno, už mě od tebe a Toma nic nedostane,“ zašeptal jí Cleese. Odpovědí mu bylo jen pár slabých vzdechů a jedno tiché slovo.
    „Díky.“
    část jednadvacátá: Ples:
    „Tak se mi ukažte,“ zavolala Lorna na svého manžela a synka. Oba sešli ze schodů ve svých oblecích na ples. Cleese si samozřejmě vzal svůj starý kabát, i když vypraný a zašitý. Pod ním měl sváteční košili a kalhoty, které nosil naposledy na své svatbě s Lornou. Naštěstí od té doby díky svému vojenskému řemeslu nepřibral, takže by to nikdo nepoznal. Vlasy si proti svému zvyku načesal dozadu a vousy si navoskoval. Vypadal teď pro jednou více jako šlechtic a méně jako voják. Na Thomase čekal tmavozelený sametový fráček šitý na míru. Spolu s nízkými botkami a bílou nařasenkou vypadal dost roztomile, jako malý lesní tučňáček. Jen by sebou nesměl pořád tolik šít.
    „Nádhera. Vypadáte skvěle,“ usmála se Lorna, sama oblečená ve svých plesových šatech.
    „Mě to kouše, mami,“ postěžoval si Thomas. „A je mi v tom vedro.“
    „Na to si zvykneš. A když ne, protentokrát to vydržíš,“ odvětila laskavě Lorna. „Můžeme jít, Wille?“
    „Můžeme,“ kývl Cleese a nastavil Lorně rámě. Ta se do něj zavěsila a společně vyšli ze dveří, přičemž drbající se Thomas pobíhal za nimi.


    Staré město nepatřilo k nejpříjemnějším čtvrtím Stormwindu, tím spíše večer a v noci, ale aspoň jím nemusel Cleese se svou rodinou procházet dlouho. Do Stormwindského hradu stačilo projít jen několika ulicemi a tak se ocitli v hradu dřív, než se opravdu stačilo setmít. U hradní brány se ani nemuseli představovat, stráže ho ihned poznaly a pustily dál. Jakmile vešli dovnitř, přiběhl k nim sluha v barvách království.
    „Vítejte generál Cleesi. Je mi velkou ctí vás i vaši rodinu přivítat zde na Stormwindském hradě,“ uklonil se jim mladík, až se mu blonďatá čupřina trochu rozcuchala. „Jmenuji se Benny. Benny Blaanco.“
    „Děkuji, Benny. Zavedeš nás do tanečního sálu?“
    „Ovšem, pane,“ znovu se uklonil Benny. Otočil se na podpatku a pokynul rodině, aby ho následovala. Will, Lorna i Thomas šli za sluhou Blanceem nádherně zdobenými chodbami, jak se na oslavu princových narozenin sluší. Prapory se znakem Aliance, pečlivě vydrhnuté podlahy, naleštěné svícny i rámy obrazů a pořádně ustrojené služebnictvo i stráže.

    U vstupu do tanečního sálu jim zasalutoval voják s hodností poručíka.
    „Dobrý večer, pane generále!“ zvolal strážný v pozoru.
    „Děkuji, poručíku…“ nedokončil Cleese úmyslně větu.
    „Poručík Hendel, pane!“
    „Pohov, poručíku Hendele. Pokračujte v dobré práci,“ usmál se na něj povzbudivě Cleese a otevřel Lorně a Tomovi dveře do sálu. Jestliže chodby byly nastrojené, taneční sál překonal veškerá očekávání. Nastrojení číšníci obsluhovali hosty, hudebníci ladili své nástroje a všechno muselo být dokonalé. Princ Anduin ani král Varian ještě nedorazili, stejně jako rodina Greymanů, ale hostům to příliš nevadilo. Ochutnávali z dlouhých stolů naplněných jídlem a pitím, diskutovali, vyprávěli si vtipy nebo veselé příhody a navzájem se jim smáli.


    Mezi hosty se vynořil sir Blake s korbelem piva v ruce a vesele zamával na Cleese. Učinil tak se svou typickou elegancí, takže jeho mávání ani moc nevyčnívalo. Měl na sobě sváteční černý frak, protože na rozdíl od Cleese věděl, kdy nechat kabát Hlídky doma a netahat ho do společnosti. Stejně tak neměl na hlavě svůj cylindr a i když se snažil zamaskovat deroucí se pleš, občas mu v kštici prosvítala holá lebka.
    „Ahoj Wille, dobrý den paní Lorno, nazdar Thomasi,“ pozdravil Blake způsobně každého člena rodiny. Lorna mu nastavila ruku a Blake ji elegantně políbil. Přitom obratně schoval korbel za zády.
    „Zdravím, Francisi. Užíváš si to tady?“ zeptal se Cleese.
    „Tak moc, jak jen starý mládence může, ale zase ne moc. Chci se v přítomnosti prince udržet na nohou.“
    „A co že jste žádnou nesehnal?“ optala se trochu nezdvořile Lorna, zatímco Thomas uchváceně pozoroval zbroj jednoho strážného.
    „Rád bych to hodil na svoje padající vlasy, ale asi za to může víc věcí, než jen moje vlasy,“ zašklebil se Blake na Willa, který kvůli jeho absolutnímu rýmu protočil oči.
    „Paní Lorno, mohla byste nás prosím nechat chvíli o samotě?“ požádal Blake Lornu. Ta se trochu zamračila, potom ale kývla a odvedla Thomase dál.
    „Pak nás najdeš u stolů, Wille,“ řekla jim ještě. Cleese kývl a pak se otočil k Blakovi.
    „O co jde, Francisi?“
    „Přišla zpráva od pána Gryana. Prý několik jeho lidí vidělo Defiasy a náš kulomet. Podle nich s ním trénují na troskách Alexstonova statku. Mají teď ale plné ruce práce s rekonstrukcí Sentinel Hillu, proto nezakročili.“
    „Dobře žes mi to řekl, ale já tam nepojedu. Slíbil jsem Lorně, že už zůstanu s ní.“ Blake mávl rukou.
    „Ty taky nikam nepojedeš. Pošlu tam někoho jiného. Ale od Gryana taky víme, že právě zastavili nějakého „obchodníka,“ který převážel ty kulky z kulometu. Někdo jim je dodává z Booty Bay, takže Connisport očividně nebyla jediná krysa.“
    „No bezva. Velmistr o tom ví?“
    „Jasně že o tom ví! Odkud myslíš, že to vím já? A když už mluvíme o velmistrovi, je tu ještě jedna věc. Týká se to tvého chráněnce, Francoise.“
    „Co je s Francoisem?“ Blake si lok z korbelu.
    „Velmistr si totiž myslí, že se osvědčil dost na to, abychom ho přijali do vyšších kruhů.“
    „Myslíš do Rady? Vždyť…vezmi si, kolik mu je!“ Blake se rozesmál.
    „A kolik bylo tobě, když ses hlásil do armády a oni tě vzali?“ Cleese se po téhle otázce odmlčel, takže Francis odpověděl za něj. „Čtrnáct!“
    „Ale když mi bylo čtrnáct, neudělali ze mě rovnou generála.“
    „Jak myslíš, ale velmistr je toho názoru, že si to zaslouží. Stejně tak já a většina Rady. Rozmysli si to. A teď padej za ženou, ať se nezlobí,“ usmál se.
    „Co budeš dělat ty?“
    „Já? Já půjdu ztrestat pár lahví a taky nějaké to prase,“ zachechtal se Francis a postrčil Cleese směrem k Lorně. Cleese zavrčel, ale vrátil se k manželce, která právě na druhé straně sálu rozmlouvala s jednou ze svých přítelkyň z řad nižší šlechty.

    Thomas si rychle našel pár kamarádů a spolu s nimi se zabavil u jednoho z šašků, který se na ně pitvořil a legračně tancoval.
    „Tati, koukni na toho šaška!“ zavýskl se smíchem Thomas. William si dřepl mezi šaškovy diváky, čehož komediant hned využil, když si sundal svoji velkou šaškovskou čepici a nasadil ji generálovi s tím, že on už tu není ten největší šašek. Děti okolo se rozesmály. Cleese se také trochu usmál, stáhl si čepici a vrátil ji šaškovi.

    Najednou zazněly trubky a šum v sálu rázem utichl.
    „Dámy a pánové!“ zvolal silným hlasem hlasatel. „Přichází král Varian Wrynn ze Stromwindu, syn Llanův! Princ Anduin Wrynn, syn Varianův! Král v exilu Genn Greymane, syn Archibaldův! Královna v exilu Mia Greymaneová! Princezna Tess Greymaneová!“ Odkašlal si a ustoupil, aby se mohly velké dveře do sálu doširoka otevřít a právě jmenovaní vstoupili dovnitř. První šel princ Anduin, oblečený přesně podle přísných regulí, plavé vlasy učesané pod zlatou čelenkou. Král Varian byl ohromný muž, který téměř nikdy neodkládal svou zbroj s motivy lvů a orlů. Neodložil ji ani dnes. Dlouhé vlasy měl stažené do divokého culíku a vypadal tak spíše jako nějaký velký gladiátor. To král Greymane působil mnohem víc jako král. Bohatě nařasený oblek gilneanského střihu, navoskovaný plnovous a s královnou Miou v závěsu. Mia se také oblékla velice noblesně. V nejlepších šatech, se stříbrným diadémem a nádherným, i když poněkud prostým náhrdelníkem. Vedle zachmuřenějšího Genna přišla všem hostům jako zářící anděl, který doprovází starého poustevníka. Tess měla své oblíbené šaty s tlustým kožešinovým lemem a v rukou držela dřevěnou truhličku ovázanou rudou mašlí, v níž pravděpodobně čekal Benediktův růženec. Tess měla velmi dobré vlasy, když přišlo na velkolepé účesy, takže její vysoký účes s mnoha kudrlinami oprávněně budil mezi přítomnými dámami závist.


    Hosté se rozestoupili, aby mohli monarchové bez problémů projít. Králové se snažili tvářit celkem neutrálně, zatímco Mia, Tess a Anduin nezastírali radost a na všechny se usmívali. Došli až na konec koridoru mezi hosty a sluhy, kde na ně čekalo pět velkých dřevěných trůnů, velmi dobře polstrovaných. Všichni se na ně usadili, s výjimkou prince. Ten se postavil před svůj trůn po pravé ruce svého otce, sedícího na prostředním trůnu. Narovnal se, odkašlal si a promluvil k přítomným.
    „Je mi ctí vás zde všechny přivítat a velice vám děkuji, že jste přišli, i kdyby kvůli něčemu jinému, než jsou moje narozeniny.“ Sálem zazněl slabý smích. „Nicméně jste tady, a to je hlavní. Lidé ze Stormwindu a vůbec celá Aliance si v posledních letech mnoho vytrpěli, ale teď, po desetiletích válek a zmaru a neustálého strachu, je před námi čas míru a prosperity. Začala nová éra a já vás v ní vítám. Vítejte v době blahobytu, víry a šťastného života. Tenhle bál je jen malým předkrmem obrovské hostiny, která přijde později. Za Alianci a za světlejší zítřky!“ Odměnou za procítěný proslov mu byl bouřlivý potlesk.

    Když už potlesk utichal, zvedla se z trůnu úplně napravo princezna Tess. Uklonila se princi a podala mu truhličku.
    „Někteří zde kvůli vašim narozeninám možná nejsou, princi Anduine, ale já a moje rodina ano. Je mi proto velkou ctí zde dnes být. Prosím, přijměte dar od rodu Greymanů, který se vám, jak doufáme, bude líbit.“ Anduin převzal krabičku, otevřel ji a po tváři se mu rozhostil slunečný úsměv. Vytáhl z krabičky růženec a podržel ho proti světlu, aby si ho on i hosté mohli lépe prohlédnout.
    „Tohle je růženec, který během svých lepších dní nosíval arcibiskup Benedikt,“ sdělila Tess a vypnula hrdě hruď. Anduin se na ni udiveně podíval.
    „Potom je to nejen opravdu krásný, ale i vzácný dar. Velmi vám děkuji, rode Greymanů.“ Vrátil růženec do krabičky a tu potom položil na trůn. Zatleskal na hudebníky, kteří už jen čekali na povel.
    „Nechť ples započne!“ zvolal a hudebníci se dali do hraní. Hosté se nejprve rozestoupil k okrajům sálu, aby uvolnili taneční parket a pak se začali párovat do tanečních dvojic. Ani princ Anduin nezůstal pozadu.
    „Smím prosit, slečno Tess?“ uklonil se zdvořile a stejně zdvořile nastavil princezně ruku. Tess na takové chování zjevně nebyla příliš zvyklá a tak jí chvíli trvalo, než s rozpačitým úsměvem kývla, přijala princovo rámě a nechala se Anduinem odvést k tanci.

    Cleesovi přišlo hloupé nechat Lornu někde jen tak stát a tak se po ní porozhlédl. Našel ji zrovna ve chvíli, kdy si povídala s Blakem. Když ho ale uviděli, přerušili hovor a Blake se otočil zpátky ke stolu s jídlem, před kterým stáli. Cleese požádal Lornu o tanec, což ji dost překvapilo ale i potěšilo. Hned souhlasila.
    „Jen doufám, že jsi to během všech těch bojů nezapomněl,“ poznamenala s úšklebkem Lorna. Cleese jí ušklíbnutí vrátil a společně došli doprostřed sálu, kde už tančilo několik jiných párů, především pak princ Anduin s princeznou Tess a král Genn s královnou Miou. Cleese otočil Lorně jednu ruku okolo pasu a druhou sevřel její dlaň, zatímco Lorna mu položila druhou ruku na rameno.


    Chvíli trvalo, než si Cleese vzpomněl na nějaké taneční kroky, ale rychle se rozpomněl, takže mu nedělalo říliš velké potíže nepošlapat Lorně nohy. Postupně se jeho neohrabané začátky proměnili v relativně ladné pohyby po parketu, hlavně díky přičinění Lorny. Společně tančili přesně do rytmu hudby. Celý jejich svět se teď soustředil jen na ně, jen na tu jednu jedinou chvíli, která měla být předzvěstí lepších časů, pro ně i pro všechny ostatní.
    část dvaadvacátá: Dopis od Přítele:
    Věžní hodiny odbíjely půl dvanácté a i když z něj už několik účastníků odešlo, ples samotný stále neutichal. Děti na plese, které ještě rodiče neodvedly domů, už dávno pospávaly v jiných místnostech, kde nebyl takový hluk. Večerní život byl pro ně prostě ještě příliš, Thomase nevyjímaje.

    Stejně tak pro Cleese, který si na podobné slávy nikdy nezvykl. Musel na vzduch, takže rychle vyšel na velký kamenný balkon, kde se opřel o zábradlí a zhluboka dýchal. Zrak mu přitom padl na potemnělé město pod ním. Noční Stormwind vypadal zajímavě. Většina oken už dávno zhasla, někde se ale ještě stále svítilo. I ve tmě se Cleesovi za chvilku podařilo najít Francoisův dům a pousmál se, když viděl, že okno do jeho ložnice stále svítí. Zabloudil myslí k tomu, co mu říkal Blake. Rozhodně měl pravdu v tom, že Francois je spolehlivý, inteligentní a umí mlčet, což byly skutečné vlastnosti člena Rady. Jenže Rada Královské hlídky nebyl obecní výbor. Šlo o výtažek těch nejlepších z nejlepších a Francoisův věk mohl spočítat i nedoučený sedlák. Na chvíli se obvinil z toho, že na Francoise trochu žárlí, protože postupuje hodnostmi tak rychle, že jemu se o tom v jeho věku mohlo nechat jen zdát. Sám strávil skoro deset let jen na pozici seržanta a ani předtím, ani nějaký čas potom jeho jméno mnoho vzrušení nevyvolalo. Když nad tím tak přemýšlel, napadlo ho, že skutečný postup u něj nastal ani ne tak potom, co vstoupil do Hlídky, ale potom, co všichni odjeli z Gilneasu před osmi lety. Než našel Francoise na tržišti jedné bretonské vesničky, byl to kapsář a pouliční surovec. I jeho vzestup začal poté, co ho odtamtud odvezl.

    Tok jeho myšlenek přerušilo opatrné zakašlání. Otočil se a uviděl šéfa ochranky, poručíka Hendela.
    „Co se děje?“ zeptal se Cleese.
    „Pane generále, přišel sem jistý člověk a dal mi pro vás dopis. Prý ho mám dodat přímo do vašich rukou.“
    „Pustili jste ho dovnitř?“
    „Ovšemže ne, pane. Jeho jméno nebylo na žádném seznamu hostů, dokonce ani předtím, než ho pořadatelé seškrtali a zúžili.“
    „Dobře jste udělali,“ pokýval Cleese hlavou. „Jak vypadal?“
    „Nejsem si jistý, ale vím, že měl jen jedno oko a takový agresivně vyhlížející vous,“ pokrčil rameny Hendel a podal Cleesovi dopis. Cleese převzal dopis, roztrhl obálku a nahlédl do něj.
    „Nebude vám vadit, když tu také chvíli zůstanu?“ zeptal se zdvořile poručík. Cleese zvedl hlavu od dopisu, zavrtěl jí a přešel blíž k proskleným dveřím do sálu, aby tak získal více světla na čtení.

    „Vážený generále Cleesi,
    Doslechl jsem se o vás i o vašem boji. Zaujala mě zejména část o Defiasech, které mnozí považují za zmizelé, já však ne. Naopak věřím, stejně jako valná řada mých přátel, že jsou stále velkou hrozbou. Chtěl bych vám nabídnout pomoc a spolupráci v této podsvětní válce, která se dozajista brzy strhne. Mám širokou síť kontaktů, která mi pravidelně dodává důležité a kvalitní informace a ty by se v rozhodujícím boji mohly ukázat jako klíčové. Možná by k němu ani nemuselo dojít.
    Pokud vás moje nabídka zajímá, navrhuji osobní setkání. Tuto sobotu, ve dvě odpoledne, U Modrého samotáře.
    S pozdravy,
    Přítel.“

    Cleese složil dopis a schoval ho do vnitřní náprsní kapsy. Vrátil se k zábradlí, kde se opřel hned vedle Hendela.
    „Dneska je tichá noc, co?“ poznamenal Cleese.
    „To ano, nebýt toho randálu tady a toho pozdvižení, co to způsobí,“ řekl zachmuřeně Hendel.
    „Jakého pozdvižení?“
    „Z Westfallu přišlo několik zvěstí. Prý tam roste nespokojenost, protože oni živoří a my si žijeme. Lidem se to nelíbí a já sám mám pocit, že je v tom ještě někdo podporuje.“
    „To mi chcete říct, že se chystá povstání?“ snažil se hrát překvapeného Cleese, i když mu bylo všechno jasné.
    „Ovšem. Slyšel jste to o guvernéru Connisportovi?“
    „Ne, neslyšel. Stalo se něco?“ Hendel trochu ztišil hlas a rozhlédl se okolo, jestli někdo neposlouchá.
    „Prý jel s někým na vyjednávání do Raven Hillu…a už se nevrátil. Našli ho zastřeleného na hřbitově. Neví se, kdo to udělal.“
    „Takže Booty Bay je teď bez guvernéra?“ Hendel pokýval hlavou.
    „Hledá se nový. Zatím to vyhrává cechmistr Derrington. Ale nejde o tohle. Pokud si někdo dovolil jen tak zastřelit guvernéra, nikdo není bezpečný.“
    „Myslím si, že zbytečně strašíte. Nejspíš jste z toho hlídkování přepracovaný,“ usmál se na něj mile Cleese. „Nechám vás tu na vzduchu, potřebujete si dát přestávku,“ zvedl se a nechal vynervovaného Hendela o samotě na balkoně.

    Nebyl si úplně jistý, kde najde Thomase, takže chvíli jen tak bloumal po chodbách hradu, než ho našel spícího v křesílku u dveří do tanečního sálu. Lorna seděla hned vedle něj a i na ní bylo vidět, že by si ráda odpočinula.
    „Už jste unavení, co? Tak půjdeme domů,“ řekl Cleese a Lorna se zívnutím přikývla. Will vzal Toma opatrně do náručí a dal si velký pozor, aby ho nevzbudil. Lorna si opět zívla, protože pomalá hudba znějící tlumeně ze sálu ji už uspávala stejně rychle, jako uspala Thomase. Objala Willa z boku okolo pasu a položila mu hlavu na rameno. Se synkem v náručí a skoro spící manželkou na rameni se mu šlo trochu hůř, ale ještě nebyl tak starý, aby něco takového nezvládl. Cestu domů příliš nevnímal, stále musel přemýšlet o tom podivném „Příteli.“ Doma probudil Lornu, společně svlékli Thomase z jeho fráčku a uložili ho do postele. Lorna si pak šla hned lehnout, ale Cleese nemohl usnout. Přecházel po jídelně v přízemí jako lev v kleci. Nakonec rozsvítil velkou svíci na stole hned vedle nepopsaného listu papíru a kalamáře s brkem. Potichu se posadil na židli, aby nikoho nevzbudil, a dal se do psaní.

    „Velmistře,
    Sir Blake mě informoval o vašem návrhu přijmout mého učně Francoise Couteau do Rady Královské hlídky. Ačkoli jsem byl zpočátku proti z důvodů Francoisova nízkého věku, nakonec jsem uznal, že vaše důvěra je více než oprávněná. Souhlasím tedy s přijetím Francoise Couteau do Rady.
    Píšu ale také ohledně jiných věcí. Jeden z mých podřízených mě zpravil o vzrůstající nespokojenosti v řadách sedláků z Westfallu, která by mohla být v rukou Defiasů velkou hrozbou. Mám se v sobotu sejít s někým, kdo nám možná může pomoci. Doufám, že tak získáme cenného spojence.
    Se srdečnými pozdravy,
    William Cleese.“


    Odložil brk zpátky do kalamáře, ofoukal čerstvě napsaný dopis a pak jej stočil do tak malé ruličky, jak mu to jen materiál dovolil. Se svíčkou v ruce vyšel na zahradu, kde mu v holubníku podřimovali holubi. Jednoho opatrně vytáhl, přivázal mu dopis na nožku a potom ho vyhodil do noci. Holub se během vteřiny probral, zamával křídly a zmizel v noční tmě.
    část třiadvacátá: Modrý samotář:

    Modrý samotář byl velký hostinec ve čtvrti mágů, který si mezi kouzelníky a hlavně jejich učedníky rychle získal velkou popularitu. Tohle Cleese věděl, takže dlouho přemýšlel, jestli náhodou nemá čekat nějakého mága. Jenže kolik mágů mohlo přijít o oko?

    Do hostince přišel už najedený a usadil se ke stolu. Ihned k němu přitančil ryšavý číšník v modrém úboru, typickém pro Modrého samotáře.
    „Něco k jídlu nebo k pití, pane?“ zeptal se se zářivým úsměvem od ucha k uchu. V porovnání s věčně zamračeným šenkýřem Moorem od Poraženého jehněte vypadal jako nevinný a naivní andílek.
    „Ne, díky,“ mávl rukou Cleese, jehož v žaludku stále ještě trochu tlačil Lornin vydatný oběd. Číšník na sobě vůbec nedal znát zklamání, jen se uklonil a zase doběhl pryč. Cleese se na židli párkrát nadzdvihl, aby se uvelebil a lépe se mu sedělo. Na stěně naproti jeho stolu visely velké hodiny, které stále pozoroval. Ukazovaly tři čtvrtě na dvě; onen „Přítel“ tedy ještě nějaký ten čas měl. Ručičky hodin se však hýbaly velmi pomalu.

    Ve chvíli, kdy hodinová ručka ukázala na dvojku a nad Stormwindem zazněly zvony, si ke Cleesovi přisedl jednooký muž. Měl černé vlasy a vousy, ostře řezané rysy a trochu omšelou kazajku přes celkem solidní oblečení. Ještě než jeden z nich stačil něco říct nebo vůbec otevřít pusu, přiběhl k nim zase ten číšník. Se svým elánem působil tentokrát skoro otravně.
    „Co si dáte, pane? Jídlo? Pití?“ zašvitořil.
    „Jen ležák, děkuju,“ odvětil ne zrovna přívětivě host. Číšník se otočil na podpatku a zmizel. Muž teď upřel své šedozelené oko na Willa.
    „Zjevně jste můj dopis dostal, generále Cleesi,“ pousmál se samolibě.
    „Co jste zač?“ nakrčil Cleese nos. Muž se mu příliš nezamlouval.
    „Jmenuji se Elling Trias. Možná jste moje jméno už slyšel, mám tu ve městě obchod se sýrem,“ představil se Trias a natáhl ke Cleesovi přes stůl ruku. Cleese jí zběžně potřásl a opřel se lokty o stůl. Otravný číšník se vrátil a donesl Triasovi jeho ležák.
    „Ještě něco pane?“ zeptal se.
    „Jen soukromí, děkuji vám mockrát,“ odpověděl Trias napůl děkovně, napůl výhružně. Pak mávnutím ruky číšníka odehnal.

    „A čím může mě a mým přátelům pomoci sýrař?“ zeptal se odměřeně Cleese, když už byl číšník dost daleko. Snažil se to nedat na sobě znát, ale v tuhle chvíli měl Triase za podivína, který strká nos tam, kam nemá.
    „Pozor na jazyk,“ ušklíbl se Trias. „Tenhle sýrař ví víc, než byste hádal. Například,“ ztišil hlas a nahnul se blíže k Willovi, „vím, kdo zabil guvernéra Charltona Connisporta.“
    „Cože?“ vyhrkl Cleese. Trias se pohodlně opřel do židle a v jeho oku tančil šibalský plamínek.
    „Zanecháváte za sebou příliš mnoho stop a příliš mnoho svědků, vážený generále. Ale nebojte se, nemám v úmyslu vás nahlásit nebo dokonce vydírat. Nakonec, co zmůže slovo sýraře proti slovu generála a válečného hrdiny?“
    „Jak tohle všechno víte?“
    „Connisport byl zrádce, o tom žádná. Spřáhl se s Defiasy. To je vlastně důvod, proč jsem se o něj začal zajímat. Defiasové nejsou pryč, jsou tady a silnější než předtím. Ptal jste se, jak tohle vím. Snadná odpověď. Mám velmi mnoho přátel, v podsvětí i na povrchu, z nich jsem vytvořil velmi organizovanou informační síť, částečně napojenou na SI:7. Když si v Ironforgi prdne krysa, vím o tom do dvou minut.“
    „O něčem takovém jsem už slyšel. Že prý existuje síť, která je schopná předat zprávy mezi kontinenty během jednoho dne. Ale i kdyby jste mluvil pravdu a byl částí téhle sítě, proč byste mi chtěl pomáhat.“
    „Nejen vám, pane Cleesi, ale celé Královské hlídce,“ usmál se Elling. „Ano, mám sice dlouhé uši, ale krátké prsty. Víte, jeden můj přítel je tady ve Stormwindu ve vězení, ovšem neprávem odsouzený. Můžu vám bez problémů sdělit všechny detaily ohledně jeho věznění, ale ven ho bohužel nedostanu.“
    „Ahá, a potřebujete náš vliv, aby mohl na svobodu, že ano?“ Trias přikývl a napil se ležáku.
    „Fujtajbl!“ vyprskl pivo na stůl. „Číšníku!“ Ryšavý sluha ihned přiběhl.
    „Nějaký problém, pane?“
    „No to bych řekl! Je to teplé a naředěné, za to platit nebudu, leda byste teď šel a donesl mi opravdové pivo,“ mračil se Elling. Číšník se ukláněl, omlouval a nakonec popadl korbel a utekl s ním do kuchyně.
    „To jsou způsoby,“ odfrkl si Trias.
    „A jak se tedy jmenuje ten váš ,nevinný‘ přítel?“ Elling se nadechl k odpovědi, ale ještě než stačil něco říct, z kuchyně zaburácel povědomý hlas. Oba dva i těch několik pozdních hostů, co zrovna dojídali oběd, se zvědavě otočili za křikem.
    „Tak pánovi nechutná pivko?! Na to bych se podíval!“ volal z kuchyně nějaký vztekloun.


    Dveře do kuchyně se rozlétly a z nich jako čertík z krabičky vyletěl obtloustlý poloplešatý kuchař s rozevlátým plnovousem a špinavou zástěrou. Za ním se krčil vyklepaný číšník.
    „Kterej frajer to je?“ zařval na číšníka a ten vystrašeně ukázal na Triase. Kuchař k němu navztekaně vykročil.
    „Tak poslouchej,“ praštil do stolu, ale když se na něj Elling podíval, zarazil. „Pane Triasi…“ změnil ihned tón z naštvaného do překvapeného.
    „Taky tě rád vidím, Bene,“ zasmál se Trias.
    „Pardon za ten šmejd. Kdybych věděl, že ste to vy, hned vám nechám nalejt něco pořádnýho.“
    „Vy se znáte?“ podivil se Cleese chování Bena a Ellinga.
    „No jasně,“ kývl Ben. „Já tady pro pana Triase dělám špicla. Ste si snad nemyslel, že s tou almužnou vod Orcbanea sem dokázal vyžít?“
    „Mě spíš překvapuje, že tě zase vidím,“ přiznal popravdě Cleese.
    „A mě zase, že ses nechal tak snadno rozzlobit. Takového tě neznám,“ řekl Trias.
    „To víte, blbej den. Ten pitomec kuchtík nastražil pasti na myši a já se do nich chytil,“ ukázal Ben pánům ovázaný prostředníček. „Co za debila dává pastičky mezi cibule? To pak není žádnej div, že mě to cvaklo. Ale páč je to synoveček ňákýho lorda, tak se ho nikdo neodváží vyhodit.“
    „A ty by ses odvážil, že jo?“ usmál se potěšeně Trias.
    „No jasně! Nevidím důvod, proč bych měl bát takovýho posery jen proto, že jeho strejda je lord.“
    „Většina lidí ho ale vidí,“ poznamenal Cleese. Ben se opřel o stůl a upřeně mu pohlédl do očí.
    „Víte, co mi může většina? Podívejte, pane Cleesi, tydlencti lordové nejsou ani vo trošku lepší než my. Voni i králové choděj srát a nevšim sem si, že by jejich hovno smrdělo jinak, než to moje.“

    Tímhle citátem Triase i Cleese upřímně rozesmál.
    „Teda Bene, ty jsi byl vždycky velký filosof,“ utřel si slzu od smíchu Elling.
    „Ani ne, filozof nemusí makat. Já jo, takže jestli mě vomluvíte, mám tam jídlo k vaření. Ten blbej kuchtík tam už je moc dlouho vo samotě.“ Ben se zvedl a odkolébal se zpátky do kuchyně.
    „Tak tohle tedy bylo zajímavé,“ pokýval hlavou Cleese. „Než nás přerušil Ben, ptal jsem se vás na jméno toho vašeho přítele.“
    „Ó ano,“ přitakal Elling. „Jmenuje se Bruegal Ironknuckle, je to trpaslík a zavřeli ho za nějaké násilnosti. Dostaňte ho ven a já vám dám přístup ke svým záznamům. A kdo ví, třeba z toho bude dlouhá a plodná spolupráce,“ usmál se a zamrkal svým okem.


    Tady končí přepis již hotových a určitě už přečtených částí, teď už budou jen nové Wink
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Oct 25, 2015 10:11 am

    Plameny Revoluce


    část čtyřiadvacátá: Výměna:
    Stormwindské vězení se nacházelo v podzemí pod městskými kanály. Nebylo to hezké místo. Celý prostor bez oken osvětlovalo jen několik olejových lamp, na stěnách rostl slizký mech a skrz strop prokapávala smrdutá voda z kanálů nad nimi. Strážný Thelwater vedl Cleese tmavými chodbami, ale přitom nahlížel do každé cely, aby si ověřil přítomnost vězňů.
    „Co měl vlastně tenhle Ironknuckle provést?“ zeptal se Cleese, svírající ve své ruce propouštěcí dokument. Dalo dost práce a přesvědčování ho získat, ale Hlídka měla naštěstí velký vliv na správných místech. Nemuseli tak Ironknuckla dostat z vězení nějak nepřiměřeně nápadně.
    „Navlékli na něj pár útoků na občany Stormwindu. Je vyhlášený tím, že se rve v hospodách za peníze,“ bručel Thelwater během prohlídek cel. „Nevím sice, co se našlo za důkazy, ale kdyby to bylo na mě, tak už tu zůstane.“

    Došli ke dveřím skoro na konci hlavní chodby a strážný vytáhl svazek klíčů. V polotmě musel několik klíčů vystřídat, než našel ten správný a mohl jím odemknout zámek. Světlo Thelwaterovy lampy osvětlilo vnitřek tmavé vlhké cely. Švábi v cele se okamžitě rozutekli do temných koutů.


    „Nazdar strážnej,“ zahuhlal nějaký hlas z jednoho rohu.
    „Nesu ti dobré zprávy, Bruegale,“ řekl s odporem Thelwater. „Našly se nějak důkazy ve tvůj prospěch, takže jsi byl omilostněn.“ Z rohu se zvedl špinavý trpaslík oblečený v hadrech a s mastnými rozcuchanými vousy. Na zápěstích měl rezavé okovy.
    „Ahá! Já vám to říkal, že sem nevinnej. Sundáte mi to?“ natáhl Bruegal ruce v okovech ke strážnému.
    „Až u vchodu,“ zavrčel Thelwater. Bruegal pokrčil rameny a hrnul se do chodby, ale Cleese se postavil přímo před něj, takže mu zamezil volný východ.
    „Ještě jsi chvíli vězeň, tak moc nespěchej,“ zamračil se na trpaslíka. Bruegal se tedy uklidnil, i když ne zas tak moc. Své nadšení z toho, že brzo bude zase volný, vůbec neskrýval. Thelwater i Cleese si nadále zachovávali své zamračené výrazy. Když vyšli z vězení na povrch, kde stála vojenská strážnice, sloužící jako brána vězení, odložil Thelwater lampu a odemkl trpaslíkovy pouta. Bruegal si promnul zápěstí a zazubil se, čímž odhalil řadu zkažených zubů, z nichž dokonce ani neměl všechny. Jasné znaky rváče.

    „Takže když už se ta moje lapálie vysvětlila, můžu konečně jít?“ zeptal se Bruegal.
    „Ne tak docela, pane Ironknuckle,“ řekl nahlas Cleese. „Půjdete se mnou.“ Trpaslík se zjevně trochu ulekl.
    „S váma? Jste doufám od těch, od kterých si myslím, že ste?“ Cleese se nad podivnou formulací trpaslíkovy otázky na chvíli pozastavil.
    „To zjistíte. Pojďte, ať na nás dlouho nečeká.“ Thelwater Cleesovi zasalutoval a oběma otevřel dveře na denní světlo.

    „Poslal vás pan Trias, že jo?“ Cleese jen mlčenlivě kývl. „A vy budete z Královský hlídky, že jo? To abych se vám omluvil za všechny ty trable, co jste si kvůli tomu propouštěcímu lejstru určitě nadělal.“
    „To nestojí za řeč,“ mávl rukou Cleese. „Trias nám to bohatě vynahradí. Proto jdeme k němu.“
    „Ahá,“ zašklebil se trpaslík. „No, lepší než se zas nechat vykopnout jen tak na ulici.“

    Triasův obchod se sýrem nijak nevynikal mezi ostatními obchody. Když ale vstoupili dovnitř, ihned ucítili štiplavý zápach všech možných druhů sýra. Učedník ve žlutém úboru se podivným zjevem dvou příchozích nenechal vůbec rozhodit.
    „Dobrý den, pánové, co byste si přáli? Právě nám z Khaz Modanu dovezli jemný trpasličí sýr, lahůdka.“
    „Děkujeme, ale ne. Rádi bychom si promluvili s panem Triasem.“
    „Ách ano. Vydržte moment, pánové, hned pro něj dojdu. Zatím se zde můžete porozhlédnout a kdyby vám nějaký sýr padl do oka, stačí říct.“ Obešel pult a vyběhl po schodech do druhého patra obchodu. Cleese se procházel po prodejně a pozoroval Bruegala, který si důkladně prohlížel a očichával velká kola sýrů. Naštěstí na ně ale nesahal; byl si vědom, že na to je příliš špinavý.

    „Výtečně!“ zvolal nadšeně Elling Trias, když sešel spolu se svým učedníkem dolů. Cleese i trpaslík se překvapeně otočili na majitele obchodu. Bruegal se rázným švihem uklonil.
    „Jaká je svoboda?“ usmál se na něj Trias.
    „Zatím pěkně špinavá, hladová a studená,“ ukázal zkažené a vytlučené zuby Bruegal.
    „No ovšem. Běž nahoru, nechal jsem ti tam nachystat jídlo a čisté oblečení. Tak trochu jsem předpokládal, že se mýt nebudeš.“
    „Leda v kanále,“ zahlaholil trpaslík a vyškrábal se po schodech nahoru. Trias se za ním ohlédl a když si byl jistý, že je nemůže slyšet, otočil se na Cleese.
    „A teď k vaší odměně,“ zamrkal spiklenecky okem a pohladil se na nose. „Pojďte se mnou, ukážu vám své nejlepší kousky.“ Cleese pokrčil rameny a následoval Triase do sklepa, kde zrovna zrál sýr.

    Odporný puch ho málem položil, ale Elling na něj byl očividně zvyklý. U jednoho regálu se sýrem zatáhl za nějaká dvě šoupadla a ozvalo se klapnutí zámku.
    „Pomůžete mi?“ opřel se o stranu regálu a otočil se na Cleese. Ten chytil regál z druhé strany a společně jej odsunuli. Za ním na ně čekala nízká dvířka, do kterých se museli oba sehnout. Dvířka vedla do místnosti o trochu větší než sklep se sýrem. Trias vzal lampu ležící na regálu, rozžal ji a osvítil jí prostor za dvířky.


    Místnost připomínala velmi dobře udržovaný archiv. Světlo dopadlo na velké množství listin, dopisů a map.
    „Moje malé království,“ zazubil se Trias a postavil lampu na stůl, na němž už ležela roztažená mapa Stormwindu s mnoha vyznačenými místy a okruhy.
    „Tak co pro mě tedy máte?“ zeptal se Cleese. Trias se trochu pohrabal v korespondenci v krabici na stole a po chvíli vytáhl zběžně načrtnutý obrázek ošklivého trpaslíka, vzdáleně připomínajícího Bruegala. Spolu s obrázkem mu Elling podal ještě stránku s pár základními informacemi.
    „Dashel Stonefist,“ přečetl Cleese jméno nahlas a Trias přikývl. „Další trpaslík? Není to náhodou ten bezdomovec a rváč ze Starého města?“
    „Náhodou je,“ souhlasil Elling a naklonil se nad mapu. „Moji přátelé tvrdí, že je napojený na Defiasy. Má pro ně sledovat budovu SI:7 a informace dodávat dál. Přátelé také říkají, že se pohybuje někde tady,“ zabodl prst do několika zastrčených uliček Starého města, které tvořily jakýsi neoficiální slum. „Jestli za ním chcete jít a dostat z něj něco, neměl byste tam chodit v noci a už vůbec ne sám.“
    „Znám Staré město. Jít samotný by mě ani nenapadlo. Stejně tak to určitě nenapadlo ani Dashela.“
    „Vidím, že se v podsvětí vyznáte,“ zakřenil se Trias.
    „Občas balancuju tak nějak na hraně,“ přisvědčil Cleese. „Zpátky k Dashelovi. Co myslíte, že všechno ví?“ Elling pokrčil rameny.
    „Může vědět všechno, ale taky vůbec nic. Rozhodně pochybuju, že bude mít povídavou náladu.“
    „S tím se počítá. Nějak se o to postaráme. Děkuji za informace, pane Triasi.“
    „Žádné děkování,“ ohradil se jednooký sýrař. „Byl to obchod. A kdyby se někdo ptal, předváděl jsem vám tady ve sklepě plísňové sýry, které má tak ráda vaše žena.“
    „Lorna má ráda plesnivý sýr?“ vyhrkl překvapeně Cleese a Trias se rozesmál.
    „Aby ne, může se po nich utlouct. Dávejte si pozor na ženu, abyste ze sebe jednou takhle neudělal hlupáka.“
    „Nemusíte se strachovat,“ odpověděl tvrdě Cleese a vyrazil ke dveřím ze sklepa. „Na shledanou, pane Triasi.“
    „Na viděnou, generále,“ usmál se za ním pokoutně Elling.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Fri Nov 20, 2015 3:00 pm

    Plameny Revoluce
    část pětadvacátá: Krysí díra:
    Na dveře znělo pomalé, ale důrazné klepání. Francois, který si dopřával chvíli odpočinku ve starém křesle, se s námahou zvedl, protáhl se a šouravým krokem šel otevřít.
    „Nazdar Francoisi,“ pozdravil ho bodře Cleese stojící za dveřmi. „Vzbudil jsem tě?“
    „Mais non, non,“ zavrtěl Francois rychle hlavou. „Jen jsem trochu odpočíval, nic víc.“
    „Výborně. Obleč se, budu tě potřebovat.“
    „Maintenant?“ podivil se mladík.
    „Ano, teď.“
    „Francoisi?“ ozval se zevnitř domku líbezný ženský hlas. „Kdo to k nám přišel?“
    „Monsieur Cleese. Chce, abych mu s něčím pomohl,“ zavolal za sebe. Ze dveří, z nichž se ozval hlas, vystoupila křehká blondýnka v prostých tmavých šatech, jaké obvykle nosila Lorna, když se mohla ušpinit. Působila stydlivě, ale přesto svůdně; přesně ten typ ženy, který Francois tak miloval.
    „Pan Cleese? Generál William Cleese?“ podivovala se a se zájmem si prohlížela návštěvníka v dlouhém kabátu. „Představíš mě, Francoisi?“ Mladík se rychle vzpamatoval ze zamyšlení.
    „Monsiuer Cleesi, tohle je Marissa du’Paige, moje…“ chvíli váhal, co má vlastně říct.
    „…milenka,“ doplnila s úsměvem Marissa.
    „Těší mě, slečno du’Paige,“ uklonil se dvorně William.
    „Klidně mi říkejte Marissa,“ udělala blondýnka pukrle. „Francoisovi přece taky neříkáte Couteaue. Mimochodem, neříkal ti tvůj nadřízený, ať se oblékneš?“ střelila po svém milenci pohledem. Francois jako by si až teď uvědomil příkaz, zmizel v domku, kde začal hledat kabát a zbraně.
    „Vidím, že vás…tě poslouchá na slovo, Marisso,“ poznamenal pobaveně Cleese.
    „Ano,“ podívala se Marissa dovnitř. „Ale to je z velké části i vaše zásluha. Nebýt vás, je to pořád zloděj, protože já bych z lotra vojáka v žádném případě udělat nedokázala.“ Francois si právě zapínal pásek s pochvou a mečem a byl připraven do akce.
    „Vrátíte mi ho ale v celku, že ano?“ objala Marissa Francoise.
    „To záleží na něm,“ pousmál se zlomyslně Cleese. Francois se vymanil z Marissina objetí a políbil ji na rozloučenou.
    „Vždyť nikam daleko nepůjdeme,“ pohladil ji po tváři a otočil se v pozoru ke Cleesovi. „Je suis préparer.“
    „Skvěle. Tak tedy jdeme. Na shledanou, Marisso.“
    „Na shledanou, pane Cleesi. Ahoj Francoisi,“ zamávala jim, opírajíce se o rám dveří, a když se jí oba Hlídači ztratili z očí, pomalu zavřela dveře.

    Francois měl pověst někoho, kdo se zbytečně neptá a činí. Proto byl v Hlídce velmi oblíbený. Tentokrát však nedokázal udržet zvědavost na uzdě.
    „Excuse moi, ale kam to vlastně jdeme?“
    „Jdem vykouřit jednu krysu ze své díry.“ Postupně sešli z té hezčí části Starého města do úzkých křivolakých uliček, kam se často i stráže bály chodit.
    „Hledej tohohle trpaslíka,“ broukl Cleese a nenápadně strčil Francoisovi obrázek, na němž se šklebil Dashel. Mladík si ho důkladně prohlédl a začal zkoumat okolí.


    Tahle část Stormwindu se doslova topila v chudobě. Zdejší domky možná pamatovaly ještě znovupostavení města a podle toho také vypadaly. Pobořené, špinavé, plné potkanů, vší a kriminálníků. Zde nechtěl nikdo skončit, avšak mnozí tu smůlu měli. Tohle byla odvrácená strana Stormwindu.

    Cleese s Francoisem procházeli tou spodinou, v jejíž blízkosti si dávali mnohem větší pozor, než dřív. Dashela se jim ale nedařilo najít. Možná se před nimi schoval, stejně jako spousta dalších chudáků, kteří nestáli o problémy. Sem tam odkopli nějakou starou bednu nebo se podívali do pobořeného domku, ale po Stonefistovi jako by se země slehla. Najednou Francois vykulil oči na papír a přikrčil se, aby nebyl tak snadno vidět. Aniž by Cleese někoho zahlédl, udělal instinktivně to samé.
    „Vidíš ho?“ zašeptal, zatímco se skrývali za převrženým trakařem.
    „Oui, je támhle,“ sykl Francois a ukázal na hnusného trpaslíka na malém dvorku, který se pyšně nesl mezi žebráky, obcházel ztlučeného vojáka a i když nedorůstal ani do pasu většiny přítomných, shlížel na ně pěkně spatra. Cleese ho porovnal s obrázkem od Ellinga.
    „Máš pravdu. Jdem na něj,“ pokynul Francoisovi, oba vylezli ze svého úkrytu a rychlým krokem vyšli k Dashelovi. Jakmile si rváč všiml jejich odznaků Královské hlídky, okamžitě se otočil a dal se na útěk. Hlídači nelenili a rozběhli se za ním.

    Měli sice delší a rychlejší nohy, avšak tohle byl Dashelův domov a skvěle ho znal. Snažil se zmizet v křivolakých uličkách, ale jeho hlasité dupání a funění vždy prozradilo jeho polohu. Dokonce se pokusil ztratit na střechách, kam se Cleese nedokázal tak rychle vyškrábat, Francois to však zvládal víc než dobře. Vymrštil se nad ulici po hromadě beden stejně rychle, ne-li rychleji, než sám trpaslík. Proto ho sledoval na střechách, zatímco Cleese běžel podél na zemi. Vlastně jen díky tomu jej nakonec dohnali. Dashel totiž v mylné domněnce, že Cleese už setřásl a že skokem ze střechy se zbaví i Francoise, přistál v hromadě odpadků, k jeho velké smůle hned vedle Cleese. Ten ho z hromady vytáhl za vousy a přirazil ke stěně.


    „Máme tě,“ zamračil se na něj. „A mluv! Co víš o Defiasech? Proč chystají to, co chystají? Kdo přesně za tím vším stojí?!“ Dashel se místo odpovědi hrozivě rozesmál a smrad z jeho úst přinutil Cleese od něj co nejvíce oddálit obličej.
    „Já? Nic ti nepovím! Ale moji kamarádi by mohli!“

    Cleese se ani nestačil otočit, když ho těžká dřevěná tyč praštila do čelisti. Bolest v kombinaci s překvapením ho srazila na zem, kde se ještě překulil, než se zastavil. Dashel, kterého už nic nedrželo ve vzduchu, přistál na zemi. Cleese se držel za čelist, v puse cítil trochu krve a chvíli mu trvalo, než dokázal zaregistrovat Dashelovy pomocníky. Byli dva, oblečení v podobných hadrech jako Dashel a s rudými šátky omotanými okolo paží. Jeden z nich držel dřevěnou tyč, kterou zasáhl jeho čelist, zatímco druhý se ozbrojil cihlou. Trpaslík si prokřupnul klouby na rukou a když se Cleese pokusil zvednout, nakopl ho přesně do míst, kde ho zasáhla Tarrgorova sekera. Nově probuzená rána ho vrátila zpět na zem.
    „Vlezs do špatný díry, ohaři,“ zašklebil se na něj trpaslík. „Pěkně mu naložte, pánové. Když to přežije, dobrý. Když ne, taky dobrý.“

    Zničehonic se ozval ostrý hvizd a pak Cleese viděl, jak jednoho z chuligánů zasáhl střešní taška. Upustil dřevěnou tyč a to neměl dělat, protože Francois ji okamžitě popadl, aby s ní vykázal útočníky do patřičných mezí. Vyhnul se hozené cihle, přetáhl vrhače dvěma pořádným ranami přes kolena a když oba stejně jako Cleese leželi na zemi, řádně je ještě pro jistotu zbil. Dashel nasadil vyděšený výraz a pokusil se utéct zpět do hlubin Starého města, ale rychlá rána tyčí mu podrazila nohy. Trpaslík dopadl prudce na zem, až si při pádu zlomil nos. Francois odhodil tyč někam do kouta a pomohl zvedajícímu se Cleesovi na nohy.
    „Jste v pořádku, monsieur?“ zeptal se ustaraně. Cleese neodpověděl. Vztekle si promnul naraženou čelist, plivl na zem a došel si k trpaslíkovi. Dřepl si vedle něj, až mu zapraštěly kolenní klouby. Plný hněvu chytil trpaslíka za vlasy a praštil mu hlavou o zem.
    „Zpívej! Nebo ti dám sežrat tvoje zuby!“ zařval hrozivě. „Chci jména a chci je hned!“ Dashel sebou zazmítal v zoufalém pokusu se osvobodit, ale další rána hlavou o zem ho uklidnila.
    „Nevím,“ zaúpěl. „Nikdy jsem nikoho neviděl.“
    „Co prosím?“ zeptal se důrazně Cleese a otočil ho obličejem k sobě. Trpaslíkova tvář byla celá od krve, která tekla z rozbitého nosu.
    „Počkej…počkej!“ vydralo se mu z úst. „Neznám je…všechno to funguje přes dopisy a mrtvé schránky“
    „Ahá,“ kývl Cleese. „A že bys nám třeba řekl, kde nějaká ta schránka je, to ne.“ Dashel zavrtěl hlavou.
    „To nemůžu…oni by mě zabili.“ Francois si přidřepl vedle Cleese.
    „Jestli to neřekneš, zabije tě on,“ připomněl mu laskavě a usmál se. Trpaslík vyděšeně koukal na oba Hlídače.
    „Jedna…jedna je…“ vykoktával a snažil se u toho nespolykat moc své krve.
    „Ano?“ zeptal se výhružně Cleese.
    „U dvou lvů…“
    „Znamenitě, jen by to chtělo trochu upřesnit, nemyslíš?“
    „Jeden z těch lvů…dá se mu otevřít tlama…tam je taková dutina…“
    „…která se používá jako schránka,“ doplnil Francois. Trpaslík divoce zakýval hlavou a Cleese s ním štítivě mrsknul na zem.
    „Máme, co potřebujem,“ pokynul Francoisovi a oba zanechali zmlácené lumpy svému osudu.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Dec 02, 2015 5:47 pm

    Plameny Revoluce
    část šestadvacátá: Olizování ran:
    Cleese se znovu dotkl čelisti, která začínala dost otékat.
    „Ksakru,“ pomyslel si. „Sotva zmizí ta modřina od Genna a už si opatřím další.“
    „Francoisi,“ řekl nahlas.
    „Oui, monsiuer?“
    „Musím ti opravdu poděkovat. Kdyby ses tam neobjevil, nevím, co bych dělal.“
    „Ale vždyť proto jste mě vzal s sebou,“ usmál se mladík skromně. Cleese se na chvilku zastavil a opřel o stěnu, aby popadl dech. Trpaslíkova rána přímo do ne úplně zhojeného boku a díky tomu začala rána znovu prudce bolet.
    „Ale přesto,“ pronesl dýchavičně Cleese. „Marissa by mohla být pyšná, že má doma muže jako ty.“
    „Děkuji monsieur.“
    „A víš, je tu ještě jedna věc. Velmistr o tobě mluvil a to velmi dobře. Podle mě dokonce věří, že by ses mohl stát nejlepším z nás. Rád by tě přijal do Rady Královské hlídky.“
    „Jaké Rady?“ zeptal se nechápavě Francois. Cleese se zasmál, odstrčil se od stěny a pokračoval v chůzi.
    „To vlastně vůbec nevíš, že? V Hlídce funguje Rada nejvyšších hodnostářů, kteří vydávají rozkazy, nikdo kromě nich však neví, že jsou až tak vysoko.“
    „A vy myslíte…že bych na to měl?“
    „Jsi chytrý, houževnatý a umíš mlčet. Dál potřebuješ už jenom doporučení svého mentora a souhlas velmistra, přičemž oboje máš. Můžeš být perfektním členem rady,“ usmál se povzbudivě Cleese a plácl zkoprnělého Francoise do ramene. Mladík ještě pár vteřin stál jako z kamene a snažil se zpracovat tu novinku.

    „To…to budu nesmírně rád, pane,“ dostal ze sebe nakonec.
    „Aby ne. Jen se s tím nikde nechlub, ani Marisse, jasné?“ Francoisova pravačka ihned vylétla k jeho čelu. Cleese mávnul rukou, ať toho salutování nechá.
    „Brzo ti přijde vzkaz od velmistra, ve kterém se dozvíš, kde bude ceremoniál. Já na tyhle věci nejsem, ale velmistr řekl, takže budeš mít přijímací rituál se vším všudy. Každopádně na to buď připraven, ano?“
    „Ano, monsiuer!“

    Pomalu se blížili k Francoisovu příbytku. Marissa se právě v tu chvíli vracela z trhu s košíkem zeleniny.
    „Jé, vy už jste zpátky,“ usmála se sladce na oba muže. „Jaká byla vaše ‚procházka‘?“
    „Dost neobvyklá, abych pravdu řekl,“ pronesl Cleese a promnul si čelist.
    „Propánajána!“ vykřikla Marissa, položila košík na zem a přiběhla ke Cleesovi. „Co vám to provedli, pane generále?“
    „Ale, to nic není,“ snažil se znít lhostejně Cleese.
    „To vidím. Takhle vás domů pustit nemůžu. Pojďte, aspoň trochu vás ošetřím.“


    Než se Cleese stačil vzpamatovat, seděl na židli u Francoise doma a Marissa mu tiskla hadřík namočený ve studené vodě na tvář. Francois donesl zvenčí košík s jídlem a zavřel dveře. Položil nákup na stůl a pozoroval Marissino snažení.
    „Tak,“ oddálila po chvíli hadřík od Willovy tváře, aby ho mohla vymáchat. „Už to trochu splasklo. Je to lepší?“
    Cleese se dotkl modřiny na čelisti. Chladný hadřík ji téměř znecitlivěl a už také nebyla tak oteklá.
    „To nebylo nutné…ale děkuji.“ Marissa se na něj usmála a pak se otočila na Francoise.
    „A co ty? Tobě se nic nestalo?“ Vyzubený Bretonec zavrtěl hlavou. „Aspoň že tak.“
    „No, já už vás nebudu zdržovat,“ zvedl se s heknutím ze židle Cleese.
    „Ale vždyť nikoho nezdržujete, monsieur,“ vyhrkl Francois, ale William si už obul boty a právě si oblékal kabát.
    „To nevadí,“ usmál se. „Zatím na shledanou.“

    I když to nechtěl přiznat, díky přestávce, během které ho Marissa ošetřovala, si poraněné svaly odpočaly a bolest v boku pominula. Domů se tak vydal mnohem lehčím krokem. Když procházel průjezdem ke svému domu, zahlédl dům U dvou lvů. Na chvíli se zamyslel, jestli nemá prohlédnout mrtvou schránku, ale to si hned rozmyslel. Dashel nelhal, to by poznal. A navíc, kdyby ho teď viděl nějaký špeh, bylo by Defiasům jasné, že mrtvá schránka je odhalená a už by jí nic nesvěřili. Místo toho šel proto rovnou domů.

    Lorna i Thomas byli nejspíše na trhu, takže Willa nikdo nepřivítal. Nevadilo mu to. Vytáhl si ze skříňky láhev domácí samohonky, kterou mu nejspíš kdysi někdo daroval. Asi nějaký sedlák z venkova, trpaslíci by nikdy tvrdý alkohol nepálili. Nalil si z lahve skleničku a posadil se na židli. Napil se a zaštkal, protože dárce si dal na samohonce záležet. Cítil, jak mu alkohol rozehřívá hrdlo i útroby, ale také modřinu. Zvedl se, pohlédl do zrcadla a zasyčel, když uviděl, jak se mu přes levou tvář pod vousy táhne velký modrý flek, kde dopadla tyč. Z toho Lorna nebude mít radost, zvlášť po tom, co jí slíbil, že se už bude držet v bezpečí města. A bum, neuplynul ani měsíc od slibu a zase ho skoro zamordovali. Ještě k tomu bez toho, že by vytáhl paty ze Stormwindu. Vrátil se ke stolu a znovu se napil. Tohle měl vědět před osmi lety, když si bral Lornu. Byla to tehdy dohoda, oba to dobře věděli. Vzal si ji kvůli Thomasovi, aby ho mohl chránit a ona si ho vzala, aby nevyrůstal bez otce. Pravdu o jeho původu znalo jen pár lidí: on, Lorna, lord Crowley, Rada Hlídky, princezna Tess, Ivar Bloodfang, o němž celá léta nikdo neslyšel, a pak prý nějaká holka daleko na severu, která teď už určitě bude mrtvá. Ale co když o něm už Defiasové vědí? Defiasové nebo Trias…nebo král Varian. Všechny možnosti byly velmi nebezpečné. A takhle on žil vždycky. Nebezpečně. Možná si měla tehdy vzít Blakea, ten by ji jako rytíř mohl i lépe zabezpečit. A dost možná si Lorna mnohokrát říkala to samé. Další sklenku si už nenalil, místo toho si přihnul rovnou z láhve, načež ji zašpuntoval a uklidil. Neměl v úmyslu se úplně opít, to se mu vždy hnusilo.

    Místo toho si vytáhl mapu Stormwindu, v níž měl označené, kde kdo bydlel. Podíval se na místo, kde byl zakreslený dům U dvou lvů. Defiasové tam umístili mrtvou schránku skoro jako provokaci, protože hned naproti tomu domu přes kanál měla vedle květinářství Hlídka malou zbrojnici. Nejspíš ho bude muset v nejbližší době zkontrolovat. Ale ještě předtím bude muset prozkoumat tu mrtvou schránku a zpravit Triase. A ještě předtím si musí vymyslet nějakou hodně dobrou výmluvu pro Lornu, až se vrátí domů.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Dec 03, 2015 2:58 pm

    Plameny Revoluce

    část sedmadvacátá: Nejlepší mezi námi:
    Čtvrt na deset a on pořád nikde. Stál v noční tmě a občas pohlédl na velké věžní hodiny, které ho trochu znervózňovaly. Určitě čekal na správném místě, přímo na tom, které mu určili. Očima neustále těkal po okolí a přemýšlel, proč ho nechávají jen tak čekat. Chtějí snad pokoušet jeho trpělivost? V potemnělé uličce zaznělo mňoukání kočky a z nedaleké hospody doléhal melodický a veselý zpěv trpaslíků. Instinktivně sáhl po meči, i když věděl, že ani kočka, ani zpěváci mu neublíží. Za deset minut půl desáté…Copak to měl být jen hloupý vtip? Ale ne, on takhle nikdy nežertoval. Možná se mu něco stalo nebo ho někdo někde zdržel.
    Konečně se za rohem vynořila vysoká postava jeho pána.
    „Dobrý večer,“ pozdravil jej. „Omlouvám se, čekáš tu dlouho?“
    „Ne zas tak dlouho, monsieur,“ odvětil hned Francois.
    „Výborně. Jsi tedy připraven na další krok?“ zeptal se ho Cleese. Francois na chvilku zaváhal, spíše však pro efekt, než že by se skutečně rozhodoval.
    „Ovšemže ano.“ Cleese chápavě přikývl.
    „Tak pojď za mnou, cestou ti vysvětlím vše, co budeš potřebovat vědět,“ broukl a oba Hlídači zamířili do nitra Trpasličí čtvrti. Denní práce utichly, trpaslíci se bavili po krčmách a snížené dveře dílen byly zamčené na dva zámky. Francois trochu čekal, že ho Cleese povede nějakými postranními tajnými uličkami, kde si nebude pamatovat cestu, ale namísto procházeli přímo středem čtvrti. Kdokoli by je teď sledoval, by mohl snadno najít cestu zpět. A nezdálo se, že by si s tím Cleese nějak lámal hlavu.

    „Poslouchej dobře, Francoisi, vysvětlím ti celý obřad,“ začal William. „Až přijdeme na místo, uvidíš, že nás tam už všichni z Rady čekají. Já se postavím vedle velmistra, ale ty zůstaneš naproti němu. Od té chvíle na tebe nesmím promluvit, stejně jako ty nesmíš promluvit na kohokoli u stolu s výjimkou velmistra, až se tě bude ptát. Je ti to zatím jasné?“ Francois kývl, Právě procházeli branou z města, což ho dost mátlo. Za tou branou leželo jen pár chalup v malém řídkém lesíku u několika jezírek. Proč by se něco takového konalo ve farmářském domku, když si Hlídka může dovolit největší domy ve Stormwindu? A mnoho jiných staveb tam nebylo.

    „Jakmile zaujmeš svoje místo, vytasíš meč a položíš jej na stůl, jílcem k velmistrovi a hrotem k sobě. Potom ti velmistr přednese přísahu a dostaneš od něj prsten členů Rady. Každý má svůj vlastní, podle jeho kvalit a předností. Od té chvíle budeš plnohodnotným členem Rady Královské hlídky. Už mě nebudeš muset poslouchat, budeš podléhat pouze velmistrovi, jako všichni ostatní.“
    „Ale pořád vás budu moct poslouchat, že?“ zeptal se opatrně Francois a Cleese se pousmál.
    „Akorát své příkazy nazvu radami nebo návrhy. Už tam skoro budeme.“

    Prošli okolo velkého jezera až k trochu většímu domu, z něhož se svítilo. Sice ne moc, spíš jen tak, aby obyvatelé uvnitř viděli, ale přesto prosvítalo světlo ven natolik, že lidé venku nepotřebovali žádné osvětlení. Cleese důrazně zaklepal na dveře a ty někdo zevnitř otevřel. Vstoupili do světnice, která příliš nevzbuzovala dojem mocného a bohatého řádu. V rozích místnosti visely praporce Hlídky, na které svítily lucerny pověšené před nimi. Kromě luceren osvětloval interiér také vysoký svícen s několika svíčkami na prostém dřevěném stole. Ten také osvětloval postavy rozestavěné okolo stolu. Nábytek se v domku prakticky nevyskytoval a krb byl vyhaslý a studený. Cleese se postavil do mezery mezi velmistrem a Gryanem Stoutmantlem. Francois na sobě cítil šest párů lidských očí a jedno oko worgení. Potlačil nervozitu, zopakoval si v duchu všechno, co mu jeho mentor řekl a tasil meč, který otočil v ruce a položil hrotem k sobě na stůl. Očima zkoumal členy Rady, které moc dobře znal z veřejného života, jen netušil o jejich členství v Radě.


    Na pravé straně stolu nejdál od něj stál William Cleese, vedle něj Gryan Stoutmantle, pán ze Sentinel Hillu. Ty oba potom zastiňovala robustní postava jednookého poručíka Jane Thornové, která od nějaké příhody na Draenoru všechen čas trávila ve své worgení podobě. Naproti Cleesovi potom stál sir Francis Blake, dále postarší válečnický mistr a veterán mnoha válek Ander Germaine a nakonec doktor Milton Sheaf, hlavní knihovník Stormwindské knihovny a také velmi sečtělý člověk. Všichni na sobě měli hnědé kabáty Hlídky, jen o trochu více nazdobené, než měl Francois. Velmistrovi do tváře neviděl, neboť stál velmi šikovně ve stínu, nejspíš kvůli atmosféře a napětí uchazeče.

    „Francoisi Couteaue, přísaháš, že budeš dobře velet Královské hlídce a nikdy nezneužiješ své moci k vlastnímu prospěchu?“ zeptal se přísně stařecký hlas.
    „Přísahám,“ řekl pevně Francois.
    „Přísaháš, že nenecháš padnout Královskou hlídku, ať už bude cena za její udržení jakákoliv?“
    „Přísahám.“
    „Přísaháš, že nikdy nevyzradíš tajemství Hlídačů, a to ani svým nemilovanějším a nejdůvěryhodnějším?“
    „Přísahám.“
    „Pak tě tedy vítáme mezi námi, bratře,“ řekl velmistr nahlas, vystoupil ze stínu a přešel okolo stolu k Francoisovi. Světlo z luceren osvítilo rudý kabát s motivy růže a meč, mléčně bílé vlasy, vrásčitou tvář a laskavé oči. Kostnaté ruce svíraly šarlatovou krabičku. Velmistr ji otevřel a v krabičce zasvítil stříbrný prsten, na němž byl granáty vysázen květ růže a kroužek samotný měl na sobě tupé široké trny, takže působil dojmem, že si jeho nositel omotal okolo prstu stonek růže i s květem. Velmistr vyňal prsten z krabičky a podal jej Francoisovi.
    „Teď jsi členem Rady Královské hlídky, Francoisi Couteaue. Buď čestný a nevyzraď, co víš.“
    „Buď čestný a nevyzraď, co víš!“ zopakovali jednohlasně zbylí členové rady, čímž mezi sebe přivítali dalšího schopného člověka.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Jan 06, 2016 6:28 pm

    Plameny Revoluce
    část osmadvacátá: Noční slídil:
    Cleese se nenápadně nadzdvihl na lavičce, aby aspoň trochu ulevil sedacím svalům a zachumlal se víc do svého potrhaného pláště. Chtěl vypadat nenápadně a ne jako Hlídač, takže se navlékl do nejotrhanějších šatů, které doma našel a Lorna je ještě nestihla vyhodit. Číhal už několik hodin, až si někdo přijde vyzvednout zásilku ze lví hlavy. Nad Stormwindem se už dávno setmělo a noční chlad se dobýval pod Cleesův oděv, ale i přesto se snažil udržet v klidu a vzbudit tak dojem, že je jen nějaký opilec, který si sedl na lavičku, aby si odpočal a teď klimbá. Neustále přitom upíral oči na dům U dvou lvů naproti přes kanál. Zimě byl vděčný jen za jednu věc: držela ho vzhůru a ve střehu.

    Najednou uslyšel tiché kýchnutí. Přes most nedaleko Cleese někdo přecházel na druhou stranu. Nezdálo se, že stojí o to, být viděn, čímž na sebe upoutal Cleesovu pozornost. Kvůli tmě toho ale moc neviděl, jen že má na hlavě hluboko staženou kápi a nese s sebou brašnu přes rameno. Neomylně zamířil přesně ke kamennému lvovi. Cleese se zvedl z lavičky a v nočních stínech se plížil k neznámému z druhé strany.


    Slídil si ho nevšiml, zaobíral se mechanismem otevíratelné tlamy. Aniž by ho zaregistroval, blížil se k němu Cleese zezadu a rychlým pohybem mu omotal pravou paži okolo krku, zatímco levačkou zachytil špehovu ruku, která se už už napřahovala k protiútoku. Oba dva sotva hekli. Špeh se však nechtěl jen tak vzdát. Volnou rukou chňapl někam k opasku. Zaznělo zařinčení, jak vytrhl z pochvy lovecký tesák a Cleese ucítil zasvištění jen několik palců od jeho tváře.  Pustil své rukojmí, které se okamžitě dostalo do bojové pohotovosti. Cleese si s sebou kvůli maskování nevzal meč, čehož teď dost litoval. Proti chlapovi s nožem se těžko bojuje holýma rukama. Nemohl se pořádně bránit, takže jen uskakoval jeho výpadům. Tesák sice nezasáhl, několikrát však proletěl nebezpečně blízko Cleesových životně důležitých částí těla. Nestál proti němu zelenáč, to poznal na první pohled, ale zkušený vrah. Takového jen tak unavit nedokáže a tak se rozhodl vsadit vše na jednu kartu. Vyskočil nečekaně kupředu, chytil obě předloktí protivníka a zvedl je do výše, aby ho nemohl bodnout. Cleese byl silnější než jeho sok a po pořádném sevření muž zasténal a upustil tesák. Břinknutí oceli o dlažební kameny zmizelo v záplavě nočních zvuků. Zakuklenec sykl bolestí a v protiútoku kopl Cleese přímo pod koleno. Cleese se zafuněním klesl na jedno koleno a pustil svého zajatce, který hned hmátl po tesáku. Ještě než se stačil Cleese vzpamatovat, mířila mu špička tesáku z bezprostřední blízkosti na krk. Zakuklenec ale zaváhal.

    „Cleesi?“ zeptal se udiveně povědomý hlas zpod kapuce. „Co tu krucinál děláte?“ Tesák se vzdálil a noční slídil si stáhl kápi. Pod ní se schovával obličej Ellinga Triase.
    „No to bych se vás mohl zeptat taky, Ellingu,“ odpověděl Cleese rázně, když mu pomáhal na nohy. Nevyužitý adrenalin z boje se mu teď výrazně vpisoval do řeči.
    „Jen klid, Cleesi,“ uklidňoval ho Trias a povzdechl si. „Asi vám dlužím vysvětlení a to taky dostanete. Ale ne tady a teď.“ Elling otevřel lví tlamu, zašátral v dutině za ní a vytáhl z ní smotaný papír s rudou pečetí, na níž Cleese i ve tmě rozeznal něco jako ozubené kolečko. Elling otevřel brašnu, uložil do ní listinu a vytáhl z ní jinou s naprosto totožnou pečetí. Tu uložil do lví tlamy a pokynul Cleesovi, aby šel z ním. Cleese se na něj nedůvěřivě podíval, ale následoval ho.

    Ellingův archiv ve sklepě obchodu se sýrem působil trochu menší, než když ho Cleese uviděl poprvé. Trias odložil brašnu na stůl a pověsil plášť s kapucí na věšák.
    „Co má tohle celé znamenat? Jste snad ve spojení s Defiasy?“ udeřil na něj Cleese. Elling se ohradil.
    „V žádném případě. Ty mrtvé schránky, o kterých vím, vybírám už několik měsíců. Odhaduju tak špehy ve městě a zároveň podle toho plánuju výjezdy svých vlastních špionů. Taky tam dávám vlastní falešné zprávy. Šifrování nemají složité a vyřezat podle pečeti razítko je otázka pár hodin, zvlášť když mají tak primitivní znak. Vlastně je ještě tak trochu ochromuju, když se jim rozchází zprávy.“
    „Aha,“ zarazil se Cleese. Triasovy důvody byly celkem trefné. „A o kolika schránkách víte?“
    „O moc víc než vy jich neznám. Našel jsem jenom čtyři. Podíváme se, co nám píšou, no ne?“ Cleese souhlasně přikývl a Elling vytáhl z brašny listiny se symbolem Defiasů. Jednu po druhé otevřel a rozložil na stole.
    „Mohl byste mi trochu posvítit?“ zeptal se Elling a Cleese se nahnul s olejovou lampou nad dopisy. Na první pohled to byly jen podivné shluky písmen, ale za malý moment spatřil souvislosti a některá kratší slova četl v duchu sám. To už Elling přepisoval vzkazy do čitelné podoby.
    „Vždyť je to tak jednoduché,“ zabručel Cleese.
    „Správně,“ zamumlal Trias, aniž zdvihl hlavu od papíru. „Defiasští špehové očividně až příliš věří svým schránkám- Nebo trpí utkvělou představou, že pokud napíšou každé druhé slovo pozpátku a u zbytku přehází slabiky, že dostanou nerozbitný kód.“
    „Anebo jsou prostě blbí,“ poznamenal Cleese. Od Ellinga se ozvalo slabé uchechtnutí.
    „Jo, anebo jsou prostě blbí.“
    Chvíli vládlo v podzemí ticho, přerušované jen škrábáním Ellingova brku nebo občasným zafuněním jednoho z mužů.

    „A jéje. Asi máte problém, Cleesi,“ řekl Trias.
    „Cože? Co se děje?“ Trias zvedl přepsanou listinu ve své ruce a podal ji Cleesovi.
    „Tohle je dopis ze schránky, do které putují rozkazy svrchu. Vsadím se, že stejnou zprávu poslali i ostatním Defiasům po celém království. Týká se to vašeho přítele.“ Cleese si rychle vzal přepis a začal číst tam, kde mu Elling ukázal.

    „…To všechno je však zbytečné, pokud budou mít lidé stále nějakou jistotu, nějaký symbol starých časů, symbol zkostnatělého království, které se snažíme rozbít. Proto musíme lid těchto symbolů zbavit. V současnosti nejvíce nepřímo ohrožuje hrdina z Redridgských hor. Velká odměna a povýšení čeká na toho, kdo Bratrstvu předá důkaz o úmrtí pána Harolda Orcbanea, lorda z Redridge. Na své cestě za odstraněním pána ze Stonewatche buďte nadmíru opatrní. Jeho sídlo, hrad Stonewatch, je velmi dobře hlídané a ani samotný Orcbane není neschopný břídil. Hodně štěstí v lovu.

    Podepsán Bazil Thredd
    Na příkaz Vanessy Van Cleef“

    „U Světla,“ vydechl Cleese. „Chtějí zavraždit Orcbanea.“ Elling pokýval hlavou.
    „Ani se jim nedivím. Orcbane symbolizuje sílu království, je připomínkou hrdinů ze starých válek. Jakmile se země zatřese, on bude pevný bod, k němuž se lidé seběhnou.“
    „Ale do Stonewatche se dostat nemůžou. Ten hrad je naprosto bezpečný.“
    „Omyl,“ řekl rychle Elling. „Stonewatch by BYL bezpečný, jenže když orkové málem vyplenili Lakeshire…“
    „…začal Harold osobně pracovat na jeho rekonstrukci. A na staveništi je beze zbraně a ochranky snadným cílem.“ Elling znovu pokýval hlavou. „Musíme ho dostat odtamtudpryč, nejlépe sem do města, tady ho můžeme chránit.“
    „Pak mu tedy dejte vědět, že ho někdo chce vidět mrtvého. Udělejte, co bude třeba, aby se sem dostal. Já zatím budu shánět další informace a jestli něco objevím, dám vám hned vědět.“
    „Dobře. Děkuji vám mockrát, Triasi.“ Elling se sklonil zpět nad papíry.
    „To nestojí za řeč. Jsme na jedné lodi.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Jan 18, 2016 4:10 pm

    Plameny Revoluce
    část devětadvacátá: Blakeův zarudlý nos:
    Cleese jako generál mě ve Stormwindském hradu svoji pracovnu, kterou však téměř nevyužíval. Neměl k tomu moc chuti; papírování vážně nebylo nic pro něj. Místo toho nechával ve své úřadovně poručíka Thornovou, která měla pro tyhle věci mnohem větší cit a nadání. Vždy vyřídila, co měla a to, co považovala za důležité, poslala osobně generálovi. Cleese s ní byl naprosto spokojený a už dlouho uvažoval o tom, že ji nechá povýšit.

    Jane Thornová zvedla hlavu, když generál vstoupil do své pracovny.
    „Dobrý den, generále Cleesi,“ usmála se na svého šéfa zpoza hromady papírů na stole a rychle schovala do kapsy něco ve tvaru a velikosti kapesních hodinek. Cleese si toho nevšiml, ale přeběhl mu mráz po zádech, když se zadíval na řadu worgenčiných svítivých zubů.
    „Dobrý. Poručíku, potřebuju po vás, abyste poslala dopis lordu Orcbaneovi. Jde o to, že se na něj chystá atentát a musí se urychleně dostat do města.“ Thornová si to všechno automaticky zapsala a až poté, co udělala poslední tečku, se obrátila zpět na Cleese.
    „Někdo mu vyhrožuje?“ Cleese zavrtěl hlavou.
    „Ne, ale našli jsme tohle,“ vytáhl přepis listiny od Ellinga a přistrčil ho po stole až k Thornové. Worgenka nakrčila čenich, když ucítila štiplavý zápach sýra, který na vzkazu ulpěl. Nakrčila ho však ještě víc, když si dopis přečetla.
    „Tohle je ale důkaz o spiknutí!“ vykřikla náhle. Cleese se rychle otočil, aby se ujistil, že jsou dveře zavřené. „O tom by měl vědět král. Někdo ohrožuje člena Domu šlechticů.“
    „To v žádném případě!“ odporoval rychle Cleese. „Varian by nám nikdy neuvěřil, že Defiasové pořád existují. A to nemluvím o tom, co by se stalo, kdyby to prosáklo na veřejnost.“ Thornová souhlasně pokývala hlavou.

    Udělala na stole místo, položila na něj čistý list papíru a začala psát. Po dvou řádcích se ale zastavila.
    „O těch nepokojích ve Westfallu víte, že? Nemyslíte si, že za nimi jsou Defiasové a tohle celé je část jejich plánu, že ne?“ Cleese se zarazil. V poslední době se tolik soustředil na to, aby udržel město čisté a svou rodinu v bezpečí, že úplně zapomněl na Gryanovy problémy se sedláky Westfallu.
    „Doufám, že ne, ale…“
    „Ale asi to tak bude, co?“ přerušila ho worgenka uprostřed věty. Cleese přikývl. „Radě bychom to ale říct měli.“
    „Už to víte vy i já, Jane. Nevidím důvod neinformovat velmistra. Budete tak laskavá a postaráte se o to?“
    „Ovšem, pane,“ zazubila se znovu úsměvem, jakým se rosomák směje na svou kořist. „A co poslat někoho na pomoc? Gryan by to určitě ocenil.“
    „Myslíte snad někoho konkrétního?“ Thornová se trochu ošila.
    „Třeba ten váš zázrak, Coutaeu. Pokud vím, pracoval zatím jen pod vámi a sólová akce by mu jen prospěla.“
    „Francois? Poslat toho kluka samotného do náruče Defiasům?“ Poručice se významně opřela lokty o stůl.
    „Tenhle váš kluk se dostal až do Rady. Čekala bych, že na něj budete pyšný a místo toho se mi zdá, že si ho schováváte jako nějaké eso v botě, které je tam už tak dlouho, že než ho vytáhnete, rozcupuje se vám.“ Cleese se odmlčel. Naštvat Thornovou se nikdy nikomu nevyplatilo. „Nehledě na to, že si už může vybrat sám, kam půjde. Nevelíte mu.“
    „Takže mu to ani nemůžu přikázat,“ pokusil se hájit Cleese, ale Jane ho rychle smetla.
    „Ne, musí se pro to rozhodnout sám. A o to se už postarám, když dovolíte.“
    „Vidím, že o tomhle se nemá cenu s vámi bavit,“ řekl poraženecky Cleese.
    „To tedy ne,“ zavrčela výhružně Thornová a dál se věnovala papírům, předně pak dopisu pro Orcbanea.


    Na chodbě za dveřmi se ozvalo hlasité smrkání, za nímž se Cleese i worgenka hned otočili. Dveře do pracovny se otevřely a v nich stál Blake, který si právě utíral zarudlý nos do kapesníku.
    „Dobrý den vespolek,“ pozdravil je tak dobře, jak mu to jen rýma dovolovala. „Pardon, že jsem sem tak vpadl, ale doslechl jsem se, že je tady Will ve své pracovně a nemohl jsem odolat pokušení vidět ho, jak dělá úřednickou práci,“ zašklebil se a znovu za hlasitého smrkání zanořil nos do kapesníku.
    „Žerty stranou, Francisi,“ řekl vážně Cleese a podal Blakeovi dopis. Blake schoval kapesník do kapsy a zamrkal na písmenka před sebou.

    „Zdá se to jen mně, nebo kdykoliv najdeme někde nějaký dopis od Defiasů, tak je Orc…“ Tok Blakeových myšlenek přerušilo mohutné kýchnutí.
    „Zdravíčko,“ řekl Cleese i Thornová naráz.
    „Neměl by ses z toho vyležet?“ zeptal se Cleese s náznakem starostlivosti, ale Blake jen mávl rukou.
    „Ále, už bylo hůř a navíc jsme ve válce. Nějaká hloupá rýma mě přece nebude omezovat. Jen by mě zajímalo, kde jsem to chytil.“
    „No jak myslíš,“ pokrčil Cleese rameny. Thornová si hleděla svého psaní, jako by generál ani rytíř vůbec nebyli v místnosti.
    „Kde jsi k tomu vůbec přišel?“ zamával Blake dopisem. Cleese se trochu ošil.
    „To chvíli potrvá,“ povzdechl si a dal se do vysvětlování.

    „Ellling Trias?“ zeptal se na konci výkladu Blake a vysmrkal se. Vypadal, jako když na tu možnost dlouho čekal. „Znáš vůbec toho člověka, že mu tak věříš?“ Cleese si nebyl úplně jistý odpovědí. Ano, několikrát si navzájem pomohli, ale měl z něj všeobecně dost špatný pocit.
    „Trias totiž nějakou dobu pracoval jako zvěd pro mistra Shawa, Wille.“
    „V SI:7?“ Blake souhlasně pokýval hlavou.
    „Víš přece o tom seznamu Hlídky, na němž jsou všichni, kteří si zasluhují zvýšenou pozornost. Recidivisti, špehové a tak. Elling opustil SI:7 už před lety z blíže neurčených důvodů a za podivných okolností. Jasně že na našem seznamu je pěkně vysoko.“
    „Takže si myslíš, že s námi hraje nečistou hru?“
    „To nutně netvrdím,“ řekl Blake a poklepal si na svůj nos. „Ale můj zarudlý nos mi říká, že s ním něco nemusí být v pořádku. Ten chlap pod tou svoji páskou něco schovává.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Jan 25, 2016 6:58 pm

    Plameny Revoluce
    část třicátá: Zhouba orků přichází:
    „Ano pane!“ zasalutoval Cleesovi poručík Hendel a odešel. Generál ve své pracovně osaměl. Toho rána dorazila zpráva od Orcbanea, že všeho v Lakeshiru nechává a odjíždí do Stormwindu. Posel mohl dorazit nejdříve pět hodin před lordem, takže se rozjela velká akce, jejímž cílem bylo zabezpečení cesty a lordova ubytování. To zahrnovalo také zběžné zmapování malých postranních uliček, které se nacházely podél nezbytné trasy a mohli se v nich skrývat vrahové. Pokud chtěli Defiasové Orcbanea opravdu chtěli zabít, nesměla Královská hlídka podcenit jediný detail. Strážení uliček, hlídání na střechách, doprovod lordova kočáru, kontroly potravin v hradu. To byla další část Cleedova plánu. Nechtěl riskovat, že by ho v nějakém hostinci zaříznul úplatný šenkýř a tak zařídil pokoje přímo v hradu, kde jej mohli střežit celý den i noc. Pracovat ve stínech a vykořeňovat zločin, to byla práce Hlídky. Jenže teď už byli víc času na denním světle a bývalé tajnůstkářské taktiky téměř úplně opustili, takže se museli spolehnout na své zákonné pravomoci. Cleesovi bylo jasné, jakou to mezi lidmi rozpoutá šeptandu, ale kvůli Haroldovu bezpečí to byl ochoten risknout.

    Náhle se rozlétly dveře a z nich se na sedícího generála mračila jednooká tvář.
    „Cleesi! Co to má krucinál být?!“ zvolal Trias. To bylo poprvé, co ho Cleese viděl nahněvaného, ale musel mu nechat, že se pořád tvářil relativně klidně.
    „Chystáme příjezd lorda Orcbanea, pane Triasi, když vás to tak zajímá,“ odpověděl mu Cleese mírně. Elling se opřel dlaněmi o Cleesův stůl. Mluvil vztekle a rychle, ale to byly spolu s mračením se jediné náznaky jeho hněvu.
    „Ale tohle? Myslel jsem, že ho tu chcete schovat. O tomhle se dozví každý Defias od Mrtvých dolů až po nejzapadlejší díru v Redridgi!“
    „Jenže to jste se musel splést. My ho tu nechceme ukrýt, ale chránit. Prosím, běžte a vraťte se ke své práci a nechte mě, abych já dělal svou. Nebo vás mám nechat vyvést?“ zavrčel Will. Elling se tvářil tak nasupeně, jak jen dokázal, otočil se na podpatku a práskl za sebou dveřmi. Cleese si jen povzdechl. Triase si proti sobě poštvat nechtěl, ale teď mu prostě odporovat musel. Vždyť je sakra generál a ví moc dobře, co má dělat!

    K večeru čekal Cleese s Blakem a asi deseti dalšími Hlídači na náměstí v obchodní čtvrti. Cleese v rukou svíral dopis od Francoise, že se v pořádku dostal do Westfallu a hned zítra odjíždí do Moonbrooku, takže už tam nejspíše byl. Blake občas přerušil jeho přemýšlení hlasitým smrkáním. Všechno už bylo připravené k eskortě lorda do hradu. Cesta byla dobře zajištěná, o to se postarali. Na nádvoří ho měl převzít poručík Hendel se svými muži.

    Ozvalo se klapání kopyt a skřípění. Na náměstí vjel Orcbaneův rudohnědý kočár. Na kozlíku seděl goblin Frik a tvářil se trochu unaveně, stejně jako jeho koně. Dvířka kočáru se otevřela a z nich vyskákali na dlažbu dva členové lordovy osobní stráže a až chvíli po nich vystoupil ven sám Orcbane. Odjížděl ve spěchu a to se na něm ukazovalo. Zavazadel měl pomálu a jeho oděv vypadal, jako by na sebe rychle něco navlékl, než vyrazili. Rozhodně nevypadal jako jeden z nejbohatších šlechticů království. Kývl na Cleese a Blakea a zase zalezl do kočáru. Jeho dva přátelé nastoupili za ním.


    „Kam směřujeme, pane?“ zeptal se zvenčí Frikův hlas.
    „Na hrad, Friku,“ odpověděl místo lorda Blake. Frik prásknul otěžemi a kočár se kodrcavě rozjel. Cleese vyhlédl z okýnka a uviděl jednotku Hlídáčů, která pochodovala vedle vozu.
    „Tak spusťte, o co přesně tady jde?“ zeptal se Orcbane a rozvalil se na svém sedadle čelem ke směru jízdy. Zněl dost podrážděně. Cleese se opřel lokty o kolena a spojil prsty.
    „Víš, jde o to, že na tebe Defiasové plánují atentát,“ rozhodl se mu to říct na rovinu. Lord se však zamračil. Taková odpověď se mu ani v nejmenším nelíbila.
    „To má být nějaký hloupý vtip? Táhnete mě do města je kvůli bandě zločinců, která už roky neexistuje?“
    „Kdepak, Harolde,“ odvětil Blake a utřel si svůj červený nos. „Defiasové pořád ještě žijí. Jen se schovali pod zem jako cibule v zimě. A zatímco my jsme válčili, oni těžili z toho, že lidé už válčit nechtějí. Schovali se a rostli. A teď už mají prsty všude. Jsi pro ně nebezpečný, Harolde. Symbolizuješ staré a pevné hodnoty, kterých se oni potřebují zbavit, jestli mají získat lidi na svou stranu.“
    „Prsty všude, říkáš? Tak schválně, přesvědč mne, koho jste už našli?“
    „Tak například guvernéra Connisporta,“ vyhrkl Cleese dřív, než ho stačil Blake zarazit. Orcbane vykulil překvapeně oči.
    „To…to jste byli vy? To vy jste zabili Connisporta?“ zeptal se nevěřícně. Blake si položil prst na ústa a přešel do šepotu.
    „Ano, když to musíš vědět, můžeme za jeho zmizení my. Ale je ti doufám jasné, že tahle skutečnost musí zůstat mezi námi, jinak nás oba popraví za velezradu.“ Harold ještě chvíli seděl jako zcepenělý, ale pak kývl hlavou.
    „Ani slovo. Akorát nevím, jestli mám doufat, že jste se spletli nebo nespletli. Jestli jste se spletli, jsou z vás bezdůvodní vrazi. Jestli ne, pak jsem další na řadě.“
    Kodrcající se kočár zastavil tak nečekaně, až sebou cestující trochu škubli.
    „Jsme na místě, pane,“ oznámil suše Frik.
    „Výborně,“ řekl Orcbane a vystoupil z kočáru. Na nádvoří stálo vedle Orcbaneova vozu na deset Hlídačů a u brány samotné čekal poručík Hendel s jednotkou stráží.
    „Děkujeme, mládenci, odtud se už o lorda postaráme,“ řekl Hendel a Cleese mávnutím ruky propustil své Hlídače. Frik a Orcbaneovi vojáci mezitím odvázali ze střechy kočáru zavazadla a odcházeli s nimi ke strážím, stejně jako lord Orcbane. Blake stojící vedle Cleese zatroubil do kapesníku.
    „Hele, Wille,“ začal Blake. „Vrať se domů k rodině, já a Hendel lorda uhlídáme.“
    „To je nesmysl, vždyť jsem ho sem sám pozval.“
    „Podívej, do hradu si snad Defiasové netroufnou. Běž domů a kdyby se cokoli stalo, někoho pro tebe pošlu. Lorna si nezaslouží, abys jí utíkal další den,“ usmál se na něj Blake. Cleese pokýval hlavou a za malou chvíli se už jen díval na záda svého přítele, jak odchází dovnitř hradu.


    V noci probudily Cleese zuřivé rány na dveře.
    „Co to je?“ zahučela v polospánku Lorna a zamžourala. Cleese se okamžitě úplně vzbudil. Vyskočil z postele a oblékl si potmě košili ležící na židli u postele.
    „Promiň, Lorno, musím hned teď běžet do hradu,“ řekl jí spěšně.
    „Teď?“ zabručela a obrátila se na bok, čelem ke svému manželovi. Will neodpověděl. Pohladil ji po vlasech a po holém rameni a rychle seběhl dolů. Prudkým trhnutím otevřel dveře. Hlídač za nimi vypadal trochu překvapeně.
    „Pane Cleesi…,“ začal, když se trochu vzpamataoval.
    „Ano, ano, já vím,“ odsekl rychle Cleese, zatímco si nazouval boty. „Utíkej zpátky a řekni Blakeovi, že už běžím.“
    „Ano, pane,“ kývl hlídač a odběhl. Cleese se přepásal opaskem s Vlčím mečem. Kabát si nebral, to bylo teď zbytečné zdržování. Zamknul dveře od domu a vyběhl k hradu.



    Tam ho přivítal shon. Stráže ho po pár strkancích a tázavých pohledech odkázali na marodku, kde se mu naskytl smutný pohled. Felčar pobíhal okolo dvou raněných vojáků s bodnými a sečnými ranami. Vzadu ležel na dětském lůžku Frik s ovázanou hlavou a nejevil známky vědomí. Postel vedle něj obsadil Orcbane, bez košile a zpod obvazu okolo levého ramene mu prosakovala krev. Na židli vedle něj seděl Blake.
    „No to se podívejme,“ zvedl Orcbane hlavu a hned bolestivě syknul, když si pohnul s raněným ramenem. „Vypadá to, že jste nakonec měli pravdu, aspoň v tom, že po mě někdo jde.“ Cleese se tázavě podíval na Blakea.
    „Hendel už nechal tohle křídlo hradu pečlivě prohledat. Jestli tu jsou nějací další atentátníci, najdeme je. Sedni si,“ dodal a přistrčil ke Cleesovi druhou židli. Ten si ji ale nevšímal.
    „Co se stalo, Harolde?“
    „Sám si pořádně nejsem jistý. Stalo se to asi po prvním střídání stráží. Ležel jsem na posteli a Frik u stolu zrovna počítal nějaké účetnictví nebo co. A pak se najednou rozlétly dveře a dovnitř vlítli dva z těch čtyř, co mě měli chránit. Neměli přilby a přes ty svoje ksichty měli uvázané takové červené šátky…“ vyprávění přerušilo Blakeovo zasmrkání. „Skončil jsi, Francisi? No nic. Vpadli tam a než jsem se stačil zvednout, tak mě chtěl Frik bránit. Chudáka ho kopli přímo do hlavy a omráčili ho. To už jsem se zvedl, popadl nějaký hrnek nebo co to bylo a hodil ho po nich. Jasně že je to nezastavilo. Jeden z těch šmejdů mě pořádně bodnul a přiběhl ještě jeden strážný. Ti dva ho nečekali, takže jednoho stačil sejmout a když to ten druhý viděl, proskočil oknem. Možná tam dole pod hradem ještě někde leží.“ Cleese si dvěma prsty sevřel kořen nosu a podíval se na Blakea.
    „Tohle už před králem asi neutajíme, co?“ Blake se zachmuřil a přikývl.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Jan 30, 2016 10:15 pm

    Plameny Revoluce
    část jedenatřicátá: Pravda o Triasovi:
    V trůnním sále Stormwindského hradu stály dva trůny. Větší pro krále Stormwindu a menší pro krále Gilneasu. Oba králové sedící na svých trůnech se teď velmi rozzlobeně dívali na urostlou postavu v hnědém kabátu stojící před nimi.
    „Generále Williame Cleesi!“ zaburácel král Varian Wrynn. Jizvy na tvářích mu při každém slově zlostně poskočily. „Jsem ve velmi velkém pokušení vás okamžitě suspendovat! Neoznámené a podezřelé akce mimo město, téměř dokonaný atentát na člena královského dvora, kterého jste sem sám pozval, a teď mi tu vykládáte pohádky o tom, jak se Defiasští hrdlořezové vrací zpět?! Kdybyste neměl tak vysokou pozici, už by se vaše hlava kutálela po chodníku! Co jste si u všech ďasů myslel, že vám řeknu na takový nesmysl?! Ti zatracení červenošátci teď hnijí v peklech, kam taky patří! A vy nejspíš taky!“ Cleese mlčel a ani Gennův ostrý jazyk nevypadal, že by chtěl Variana přerušovat. Ve chvílích, kdy se Wrynn nadechoval, bylo slyšet skřípění jeho ocelových rukavic, jak svíral ruce v pěsti. „A i kdyby to nakrásně byla pravda, jak jste si myslel, že vám budu věřit?! Přijdete si sem bez důkazů, bez svědků, bez sebemenšího důvodu vám důvěřovat! Víte, komu patří ta hlava, co několik let visela na cimbuří?! Ne! Tak já vám to vysvětlím! Edwinu Van Cleefovi! Velezrádci Stormwindské říše! A je mrtvý, slyšíte! Není žádný Edwin, není žádné bratrstvo, které by nadále otravovalo naši krásnou zem! Takže nechte těch vašich nesmyslných pohádek a radši mi řekněte, kdo se pokusil zabít lorda Orcbanea!“
    „Můj pane,“ začal Cleese. „Vím, že se vám má odpověď nelíbí, ale jsem si naprosto jistý, že za tím stojí Defiasové.“ Aniž by vzhlédl, cítil, jak se mu do temene hlavy vpaluje Varianův pohled plný vzteku. „Útočníky byli dva členové stráže, kteří měli okolo obličejů uvázané rudé šátky a…“
    „Jako by na tom bylo něco těžkého, omotat si rudý hadr okolo ksichtu a hrát si na ‚bojovníky za svobodu‘!“ přerušil ho Varian. „Tohle je ta nejnemožnější a nejubožejší lež, jakou se mi kdo pokoušel nakukat!“
    „Když dovolíte, králi Wrynne,“ vložil se do debaty Genn, který se také mračil, ale bylo na něm vidět, že do něj se červa pochybností Cleesovi zasadit podařilo. „Myslím, že generál Cleese by mohl mít alespoň v něčem pravdu. Hlásit se k Defiasům ve vaší přítomnosti mohou opravdu jen Defiasové. Kdokoli jiný by se toho ve strachu před vámi neodvážil.“
    „Takže mě máte za tyrana, který zničí každého, kdo se jen zmíní o tom, že mí nepřátelé bojují za něco většího, je to tak! Vím moc dobře, jak jedovatý umí být Greymaneský jazyk, Genne! Mě neošálíte! Ani jeden z vás mě svými lžemi neošálí!“ Cleese se trochu poplašeně podíval na Genna. Moc dobře věděl, jak je pyšný a nenávidí jakékoli urážky směřované na jeho osobu nebo ještě hůře, na jeho rodinu. Bylo na něm jasně vidět, jak moc bojuje s myšlenkou se na Variana obořit, ale nakonec v sobě houstnoucí páru dokázal umlčet.
    „Zmizte mi z očí, generále! Ale počítejte s tím, že chci jméno toho, kdo naplánoval Orcbaneův atentát a chci pravdu!“ zakřičel Varian a mávnutím ruky Cleese propustil. William se uklonil a rychle opustil trůnní sál dříve, než si mohl král své rozhodnutí ještě rozmyslet.


    Když vyšel ze sálu, uslyšel za sebou důrazné odkašlání. Všechen ten nahromaděný stres se konečně provalil a než si uvědomil, že se dívá na komorníka Bennyho, už měl Vlčí meč napůl vytasený ven z pochvy. Blaanco okamžitě zvedl ruce na znamení toho, že se vzdává.
    „Ah, to jsi jen ty,“ odfrkl si Cleese a zastrčil meč zpět do pochvy. „Co chceš?“
    „Poslal mě sir Blake, pane generále,“ řekl Benny a nespouštěl ruce dolů ani oči z jílce Cleesova meče. „Čeká na vás ve vaší pracovně a prý má pro vás zprávy ohledně toho…té nepříjemnosti.“
    „Jak se tvářil, když ti to sděloval?“
    „Celkem mrzutě, smím-li to tak říct, pane.“
    „No to mi ještě chybělo,“ povzdechl si Cleese. „Dobře, díky, můžeš jít.“ Blaanco odběhl a nechal Cleese samotného na chodbě.

    Blake seděl v křesle Cleesovy pracovny div ne s nohama na stole. Jeho cylindr ležel na desce stolu vedle mnoha spisů a sám Blake svíral v dlani kus papíru, který si se zamračeným výrazem četl. Druhou rukou se přitom škrábal ve vousech.
    „Nazdar,“ zabručel. Jeho obvyklý bodrý výraz byl ten tam.
    „Co ta tvoje rýma? Už tě přešla?“ zeptal se konverzačním tónem Cleese.
    „Dostal jsem na to nějaké kapky, děkuju pěkně. Ale můj frňák není to, co bychom teď měli řešit. I když…nejspíš měl pravdu.“
    „Co tím myslíš? Má to snad něco společného s tím papírem?“ ukázal Cleese na papír v Blakeově ruce.
    „Ne něco, úplně všechno,“ zamával Blake dopisem. „Tohle je dopis, který našli Hendelovi muži u toho vraha, který vyskočil z okna. A jak si to tak čtu, kdybych byl na jeho místě, asi bych udělal to samé. Rozhodně bych se nenechal chytit.“
    „Takže to je něco, co se nemělo dostat do našich rukou…“
    „To jsi celkem trefil, protože tahle věc jasně ukazuje na toho, kdo to celé spiknutí řídil odsud z města. A víš, kdo to je? Tak to se připrav na překvapení,“ řekl rozčarovaně Blake a ukázal Cleesovi rovnou na řádek s podpisem.
    „…z rozkazu Vanessy Van Cleef,“ četl Cleese. „…Elling Trias!“ Udiveně se podíval na Blakea. Ten s výrazem zadostiučinění kývl hlavou a opřel se do křesla.
    „Jako bych ti to neříkal.“ V Cleesovi se teď hromadily smíšené pocity od zmatení přes prázdnotu až po prudký hněv.
    „Tak proto byl tak rozzuřený, když zjistil, že chceme Harolda otevřeně chránit. Doufal, že když se ho pokusíme schovat, nebude u něj tolik stráží a pak to bude mít snazší,“ procedil mezi zuby.
    „Jak vůbec přišel k tomu dopisu o atentátu?“ zajímal se Blake.
    „Zná umístění několika mrtvých schránek, které prý vybírá, aby byl o krok před nimi.“ Blaekův obličej zamrzl v jediném nevěřícném výrazu.
    „Ještě mi řekni, že tam místo nich nechával vlastní zprávy.“
    „No…nechával, falešné a zašifr…“
    „Bum!“ zařval Blake a praštil pěstí do stolu, až nadskočil kalamář a svícny. „Už se ti rozsvítilo, Wille? On se ti přímo před ksichtem paktuje s Defiasy. Co se to s tebou stalo? Slepá důvěra přece nikdy nebyla nic pro tebe. Hernajs, vždyť jsi to byl ty, kdo první odhalil Connisporta.“ Cleese stál a mlčel. Věděl, že Blake má pravdu, že to měl celou dobu přímo před očima, ale on se to rozhodl ignorovat. Jen stál a vařil se v něm hněv.

    „Tohle mu přece nemůže procházet“ řekl po chvilce zuřivého ticha Blake. „Podívej, ještě dneska nechám vydat zatykač, zítra za ním s pár hochy zajdu do té jeho smradlavé sýrárny a pozítří už bude po všem.“
    „A kdy pro něj zítra půjdete?“ zeptal se Cleese. „Půjdu s vámi, chci vidět, co si vymyslí tentokrát:“
    „Ani náhodou. Před chvílí tě seřval král. To si vážně myslíš, že kdybys sotva den po své návštěvě u něj porušil všechno, co po tobě chtěl, tak za Ellingem rychle nepoputuješ? Ale poputuješ a to sakra rychle.“
    „Dobře, dobře. Ale v tom případě ho prosím odveďte co nejtišeji, ano?“
    „To se nestrachuj. Já vím moc dobře, jak být nenápadný. Nemusíš se bát, tak se přestaň bát.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Feb 06, 2016 2:41 pm

    Plameny Revoluce
    část dvaatřicátá: Záplatování:
    Když druhý den přicházel Cleese do hradu, potkal na chodbě Blakea v doprovodu čtyř Hlídačů. Nenápadně na sebe kývli a pokračovali si svou cestou. Ještě než přišel do své úřadovny, zastavil se Cleese na marodce. Návštěva však byla téměř zbytečná, protože Orcbane spal a Frika se stále nepodařilo probrat z kómatu. Felčar ho ale ujišťoval, že oba budou v pořádku. Haroldova rána se velmi dobře hojila a u Frika to prý byla už jen otázka času, než procitne. S uklidněným pocitem strachu se Cleese vydal ke své pracovně.

    U dveří se ale zarazil. Nepamatoval si, že by je nechával pootevřené. Možná Thornová, ale ta k smrti nenáviděla, když za sebou někdo nedovíral dveře, takže nebylo pravděpodobné, že by něco takového sama opomněla.
    „Jane?“ zavolal Cleese pro jistotu. „Jste tam?“ Žádná odpověď. Cleese se ohlédl, přikrčil a když se připlížil ke dveřím, rychle je otevřel. Čekal, že na něj někdo skočí, ale ve skutečnosti vypadala pracovna stejně, jako když ji včera opustil. Až na jeden nepatrný rozdíl: papíry a korespondence na jeho stole vypadaly, jako by mezi nimi vybuchla malá bomba. Byly rozházené po desce stolu a na zemi, jako by se v nich někdo zuřivě přehraboval. Přimhouřil oči a pečlivě se rozhlížel po místnosti. Pomalými kroky obešel stůl a snažil se představit si, co se tu asi událo. Trochu rozhrábl papíry a něco se slabým cinknutím dopadlo na zem. Cleese si klekl na všechny čtyři a zašátral po tom něčem pod stolem. Bylo to malé měděné ozubené kolečko. Na dvou zoubcích se mu začínala usazovat měděnka. Cleese si sedl do svého křesla, zadíval se na kolečko a začal přemýšlet. Proč by tady někdo nechával zloděj ozubené kolečko? Možná mu z něčeho vypadlo a on si toho nevšiml. Nebo uslyšel Cleese, jak volá Jane, a tak rychle zmizel, aniž by si zkontroloval, že zahladil všechny stopy. Jenže to udělal zcela určitě a s tím nemělo kolečko co dělat.

    Pak ho ale něco trklo. Rychle otevřel jeden ze šuplíků, chvilku v něm hrabal a vytáhl přepis dopisu o atentátu. Udělal si na stole místo, položil na něj dopis a potom přitiskl kolečko ke konci stránky. Ano, přesně tak to bylo na originálu. Takže Defiasové mu posílají pozdrav. Tedy spíš provokaci.

    Z myšlenek ho vytrhlo slabé zašustění. Obyčejný člověk by si ho nejspíše nevšiml, ale William si během let ve válce vypěstoval velmi citlivý sluch na slaboučké šramoty, což mu už mnohokrát zachránilo život. Ten šramot přišel od okna. Vstal, co nejtišeji se k němu přemístil a pak prudce kopnul do závěsů na okně. Jakmile se ozvalo heknutí a závěs se přehnul, rozhrnul ho a praštil s osobou uvnitř na podlahu. Za závěsu vylétl muž v obleku sloužících a rozplácl se na břiše.
    „Stráže! Stráže!“ zařval Cleese a zaklekl sluhovi na záda. Jeho úlovek sebou sice zuřivě zmítal, ale Cleese ho držel pevně. Do úřadovny vtrhli dva strážní a hned se chopili lapeného špiona.

    „Benny,“ zamračil se na sluhu. „Tak to ty jsi ten špion, ne Trias.“ Blaanco se na něj drze usmál, za což okamžitě schytal takovou ránu do obličeje, až mu začala z nosu téct krev.
    „Že jste na to ale přišel brzo, pane Cleesi,“ zachechtal se. Zpod náprsenky mu vykoukl cíp červené látky. „Ale už vám moc času nezbývá, co?“
    „Vy dva, odveďte ho do vězení!“ Strážní volnýma rukama zasalutovali, ale na to už Cleese nečekal. Vyběhl na chodbu a hnal se z hradu. Teď závodil s časem. Musel se dostat k Blakeovi dřív, než se on dostane k Triasovi. Prolétl nádvořím i branou a běžel podél kanálu, co mu síly stačily. Před Obchodní čtvrtí ho začalo píchat v boku, ale pocit strachu, že by se mohlo strhnout něco ošklivého, ho hnal dál.

    Na rohu u Triasova obchodu uslyšel výkřiky a zvuky padajícího nábytku. Dveře našel otevřené dokořán a prodejnu prázdnou, až na sýrová kola, která se válela rozkutálená všude po podlaze. Ze sklepa se ozývaly tlumené zvuky boje. Vběhl právě včas, alespoň podle toho, co viděl.

    Elling stál v rohu sklípku, svůj masivní tesák držel na hrdle jednoho z Hlídačů a kryl se za ním jako za živým štítem. Jeho jediné oko se divoce lesklo. Okolo něj stáli další Hlídači s tasenými meči a hledali místo, kudy by mohli Triase zasáhnout, aniž by ublížili svému druhovi. Blake stále s napřaženou puškou na druhém konci sklípku a snažil se zamířit na neustále se pohybujícího se Triase.
    „Francisi!“ zvolal Cleese. „Zastavte to! Našel jsem skutečného špeha!“
    „Vidíte? Já vám to říkal!“ zařval divoce Elling.
    „Tak potom můžeš pustit Davida, Ellingu,“ řekl mu ostře Blake. Svoji pušku stále nespoutštěl dolů.
    „A vy mě rozsekáte. Ani nápad! Nejdřív schovejte ty meče.“
    „Nejdřív pusť Davida!“
    „Oba najednou, dobře?“
    „Dobře, tak na tři. Raz…dva…tři!“ Elling i Blake sebou škubli, ale to byla jediná změna oproti předchozímu stavu. Pořád zůstávali na mrtvém bodě.
    „Tak dost!“ vložil se do toho Cleese. „Ellingu, pusť Davida a vy hoši složte zbraně!“ Ani jedna ze stran nevypadala, že by se jí chtělo poslechnout.
    „Á, do hajzlu s váma!“ zaječel nakonec Elling, který už to nevydržel. Strčil Davida na Hlídače, kteří ho jen tak tak zachytili, než spadl na zem. Sám se postavil do bojového postoje, připravený se znovu bít, když to bude potřeba.
    „A teď!“ schovejte ty zbraně!“ zařval pevně Trias. Hlídači pohlédli na Blakea a po jeho souhlasném kývnutí schovali meče. Stále ale zůstávali ve střehu. Ellingův tesák s břinknutím dopadl na zem.
    „Jak jste si krucinál mohli myslet, že pomáhám Defiasům?!“ rozeřval se Trias.
    „Tak zaprvé,“ začal Blake. „Když někomu pomáhám, neschovávám před ním tajemství tak, aby to vypadalo, že hraju proti němu. Zadruhé jsme se dostali k tomuhle,“ významně zamával usvědčujícím dopisem.
    „Dejte to sem,“ vytrhl mu Elling dopis a zběžně si ho přečetl. „To beru jako urážku! Kdybych něco takového opravdu psal, rozhodně bych si dal tu práci, abych to zašifroval a nepodepisoval se pod to. Nemluvě o tom, že ‚zabyjte‘ bych vážně napsat nemohl!“
    „Ono se při vašem vystupování není co divit, že vám jeden nevěří,“ přisadil si Cleese.
    „Ale vy jste mi věřil, ne? Aspoň ze začátku,“ odfrkl si Elling. „Jen ze zvědavosti, kdo to vůbec byl?“
    „Jeden sluha v hradu, Benny Blaanco.“
    „Sluha? Benny Blaanco má už roky svoji vlastní bandu v severním Westfallu. Měli byste si tam zaměstnance lépe proklepnout.“
    „Taky jste nám o tom mohl říct,“ prohlásil jedovatě Blake. Elling zrudl jako vařený rak.
    „O tom, co jsem vám mohl a nemohl říct, nerozhodujete, sire. A vzhledem k tomu, že jste mi zdemolovali obchod, falešně mě nařkli a ještě mě málem odtáhli do vězení, nevidím důvod, proč bych vám měl ještě kdy něco říkat. A vůbec, vypadněte z mého obchodu!“ Cleese si povzdechl a pokynul Hlíadčům, aby odešli. Nechali Ellinga samotného ve sklepě a vyšli na denní světlo.

    „Wille, promiň…“ začal Blake, když se za nimi zabouchly dveře, ale Cleese ho mávnutím ruky utišil.
    „Tady se nemáš za co omlouvat, aspoň mně ne. Já si taky myslel, že je to on. Ještě že ten Blaanco udělal takovou chybu a nechal se chytit, jinak…“
    „Monsiuer Cleesi!“ ozval se známý hlas se známým přízvukem. Hlídači se otočili a spatřili Francoise. Byl špinavý a šel pěšky, třebaže s sebou vedl hubeného hnědáka. Na koňském hřbetě seděla spoutaná dívka v otrhaných šatech. Měla krátké černé vlasy a jasně modré oči.
    „Monsieur Cleesi, vrátil jsem se z Westfallu a podařilo se mi přivést zajatkyni,“ ukázal neoholený Francois na dívku na koni. Cleesovi zatrnulo, protože ji okamžitě poznal, i v těch otrhaných hadrech.
    „Dobrý den, pane Williame,“ usmála se na něj vřele Vanessa Van Cleef.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Feb 11, 2016 7:32 pm

    Plameny Revoluce
    část třiatřicátá: Čeho se bojíš?:
    Před Vanessinou celou seděli na stoličkách dva muži d hnědých kabátech a nahlíželi dovnitř. Velitelka Defiasů seděla v rohu vlhké místnosti, jednu ruku položenou na koleni pokrčené nohy a zamyšleně hleděla do prázdna. Její oděv byl ještě žalostnější než ten, v němž ji přitáhl Francois. Pod roztrhanou látkou prosvítala zjizvená, mozolnatá a opálená pokožka a na hřbetě levé dlaně se černalo tetování: ozubené kolečko.
    „Tak,“ začala Vanessa a usmála se přitom na své věznitele. „Když už jsem tady, ráda bych si s tebou promluvila mezi čtyřma očima, Williame.“ Cleese se tázavě podíval na Francoise, co si o tom myslí.
    „C’est pas probléme, monsieur. Nevadí mi to, klidně půjdu.“ Francois se uklonil a odkráčel s jednou z luceren do labyrintu chodeb vězení. Cleese se znovu otočil na Vanessu a jeho tvář se zamračila.
    „Tak a teď spusť, jinak ho přivolám zpět a řeknu mu, aby donesl palečnice.“ Vanessa se znovu zadívala do vzduchoprázdna.
    „Čeho se bojíš, Williame?“ zeptala se.
    „Tady bys měla odpovídat ty na moje otázky,“ opáčil ostře Cleese.
    „Vím, že se něčeho bojíš. Každý se něčeho bojí a to je v pořádku. Mám ve svých řadách zlobra, jmenuje se Glubtok a je to velmi schopný čaroděj. Jenže nikdy se nic o takového neprosil, nikdy po ničem takovém netoužil. Chudák Glubtok. Když se jeho moc projevila, jeho vlastní zlobří hromada bylo to první, co lehlo popelem, i se všemi jeho kamarády. Glubtok se víc než čehokoli jiného bojí vlastní moci. Bojí se, že kdyby někdy vypustil příliš mnoho, zničí ho to. Musí to být příšerné, vědět, že pokud uděláte jen o trochu víc, než smíte, zmizíte v ohnivé kouli a hromádce prachu. Čeho se bojíš ty, Williame?“ Cleese mlčel, protože ho nenapadalo nic rozumného, co by mohl odpovědět. Vanessa si po chvilce ticha povzdechla a mluvila dál.
    „Mého pomocníka Helixe jste už viděl, že? Helix je zvláštní. Většina jeho druhu, většina lumpů, lotrů a loupežníků, se drží pod rouškou noci, dokud mohou. Ve dne téměř nevycházejí na světlo, protože co kdyby je někdo uviděl? Ne však Helix. Helix má neuvěřitelný strach ze tmy a z toho, co se v ní skrývá. Klapání nožiček, cvakání kusadel, možnost nenadálého kousnutí ze tmy, jednoho malého kousnutí, které může být smrtelné. Helix nenávidí tmu a stejně tak nenávidí pavouky, štíry, všechny ty malé věcičky, které ho dokáží vyřídit jediným kousnutím. Čeho se bojíš ty, Williame?“
    „Není pro mne zrovna snadné ti věřit natolik, abych ti mohl odpovědět. Vykládat nepříteli o svém strachu není nic rozumného.“ Vanessa pokývala smutně hlavou.
    „Pamatujete si na Sentinel Hill? Na Jamese Harringtona? Na něj asi ne, protože znáte jen jeho obludnou přezdívku: Ripsnarl. Máte ho za vraha, ale jeho příběh neznáte. Harrington býval šťastným mužem. Měl svůj dům, svou loď, ale hlavně, měl svoji rodinu. Býval milujícím manželem a otcem dvou dětí. Chceš znát jejich jména? Emme, Erik a jeho milovaná manželka, Callisa. A pak o všechno přišel během hodin. Worgení kletba ho proměnila v monstrum, ale ne natolik, aby si neuvědomoval, co dělá. Svoji rodinu roztrhal při plném vědomí. Na vlastní oči viděl, jak jeho rodinu drásá hrozivé zvíře, na vlastní uši slyšel jejich bolestné výkřiky a pláč a to nejhorší ze všeho bylo, že věděl, že to dělá on sám. Rozcupoval je bez milosti, protože neměl jedinou šanci svoji milost projevit. Dovedeš si představit, jaké to je, když brutálně roztrháš na malé kousky ty, které nejvíc miluješ a ještě si to plně uvědomovat? Čeho se bojíš ty, Williame?“ Cleese sevřel mříže Vanessiny cely a upřeně se na ni podíval. Ona mu pohled oplatila.
    „Chceš vědět, čeho se bojím?“ začal váhavě. „Nejspíše toho, že ať udělám cokoli, nebude to stačit. Bojím se selhání, bezmoci a zatracení. Když jsem byl malý, vrátil se můj táta jednou z pole s pořezanou rukou. Nebylo to nic hrozného, jenže v noci se to zhoršilo. Dostal horečky a křeče. Ta rána byla od rezatého nástroje. Zavolali jsme pro léčitele, ale neuměl mu pomoci. Říkal, že to je otrava krve, že to žádný ranhojič neumí vyléčit. Může mu jenom utišit bolest a uspíšit konec. To ale táta nechtěl. Chtěl si nás na svém konci zapamatovat. Celou noc trpěl jako zvíře v železech. Bál jsem se o něj, hrozně moc a nejděsivější bylo to, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Nikdo mu neuměl pomoct. Nad ránem se s námi už loučil, když k nám do světnice vběhl stařík v takových hnědých šatech a s lístky ovázanými všude okolo sebe. Říkal, abychom ho k tátovi pustili, že mu možná ještě dokáže pomoct. Nakonec ho zachránil, ale ten strach, že by mohl on nebo kdokoliv jiný v mé blízkosti umřít, mě nikdy neopustil. Asi proto jsem vstoupil do armády, abych je mohl všechny chránit. Takže tady je moje odpověď. Bojím se bezmoci. Ale proč tě to tolik zajímá? Proč mi to všechno říkáš?“
    „Protože ti chci ukázat, že jsme stejní jako vy. Nejsme jen krvežíznivé bestie, kterým jde jen o peníze a utrpení nevinných. My sami jsme často nevinní, kteří byli ke svému údělu prostě dohnáni. Možná vidíš Glubtoka jako slabocha, Helixe jako zbabělce a Jamese jako monstrum, ale to jen proto, že je sotva znáš a to ještě z třetí ruky, pokud vůbec. Já je vidím jako oběti osudu, kterým chci pomoct k lepším zítřkům. A nejen jim, všem lidem v království, kteří trpí. Proto tahle revoluce, pane Cleesi. Skutečnými vládci jsou lidé a čím dříve si to uvědomí, tím lépe pro všechny. Ještě není pozdě přejít na správnou stranu, Williame,“ dořekla Vanessa a sevřela mu v dlaních ruce, kterými svíral mříže. Dívala se mu přitom do očí s čirou upřímností. Nebyla v ní jediná lež, jediná přetvářka. Každé své slovo myslela vážně. Cleese polkl, ale pak se vzpamatoval a pak bez jediného slova své ruce vyvlékl a spustil podél těla. Odstoupil přitom se skloněnou hlavou o dva kroky dozadu. Vanessa s povzdechem chápavě přikývla.
    „Chcete vědět, čeho se bojím já? Máš velké štěstí, že tvůj otec přežil a já mu to přeji. Můj tolik štěstí neměl. Když jsem byla malinká a neměla tušení o nespravedlnosti světa, přišel mi táta jako neporazitelný, nepřemožitelný hrdina, který drží ty zlé pány, co by nám chtěli vzít naši svobodu, na uzdě. Byl pro mne vším, třebaže na mě neměl moc času. Viděla jsem ho skoro jako boha. A pak mému bohovi uřízli hlavu, mně přímo před očima. To ve mne zanechalo hrozné jizvy a dodnes se děsím toho, že přijdu o hlavu. Proto tě chci o něco požádat, Williame. Pokud se naše zbraně někdy srazí v boji a já prohraju, nech mé tělo v celku. Neber si moji hlavu jako trofej. V žádném případě pro sebe nežádám milost, chci jen mít důstojný konec s důstojným soupeřem. Já bych pro tebe udělala to samé.“ Cleese sevřel ruce v pěst a pohlédl jí zpříma do očí.
    „Dobrá,“ řekl nakonec. „Tuhle malou laskavost ti udělat můžu.“

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Feb 13, 2016 9:50 pm

    Plameny Revoluce
    část čtyřiatřicátá: Umrlčí prst:
    V noci zazněl nad Stormwindem známý a přece trochu cizí zvuk. Ticho bylo protrženo naléhavým zvoněním zvonu z katedrály. Nebyl to běžný zvon, jakým se ohlašovaly bohoslužby, ani poplašný zvon. Byl to takový zvon, jehož zvuk někteří za svůj život nemusí vůbec zaslechnout.


    Cleese se prodíral zástupem čumilů na náměstí až ke katedrále. Nikdo mu nedokázal říct, co a proč se to děje, i když někteří měšťané se tvářili zaraženě a jejich pobledlé tváře svítily v noční tmě. Cleese rozevřel dveře do katedrály a to, co spatřil uvnitř, ho překvapilo. Mniši a kněží seděli v dlouhých lavicích se skloněnými hlavami a za mdlého svitu svíček a měsíčního světla se usilovně modlili, jako kdyby jejich modlitby dokázaly přehlušit a ukonejšit hlas zvonu, který se široce rozléhal chrámovou lodí.
    „Vysvětlí mi někdo, co se to tady děje? Kdo a proč zvoní?!“ prořízl modlitby Cleesův hlas. Kněží se ani nepohnuli, až na jednoho. Otec Cassius se zvedl ze svého místa, přišel ke Cleesovi a významně si položil prst na rty.
    „Ticho, Williame. Ukaž nějakou úctu,“ zašeptal. I v hluku způsobeným zvonem a modlitbami byl jeho hlas jasný a srozumitelný.
    „Co se děje, otče? Kdo zvoní?“ odpověděl mu stejně tiše Cleese.
    „Kdyby ses teď vydal nahoru do zvonice, bylo by to zbytečné, Williame. Nikoho bys nenašel. Tohle není jen tak obyčejný zvon. Tenhle zvon se jmenuje Umrlčí prst a zvoní pouze tehdy, když se duše panovníka loučí s tímto světem. Když zvonil naposledy, zemřel král Terenas. Modlíme se za královskou duši, která odchází.“ Cleese zbledl. Dál už se nevyptával, jen se obrátil a vyběhl ven z katedrály, kde postávaly davy lidí, které strážní naštěstí dokázali udržet na uzdě. Vykřikovali dotazy, ale ani jeden jim nebyl zodpovězen.
    „Vojáci!“ zařval Cleese. „Vyhlašuji poplach! Všichni okamžitě do Stormwindského hradu! Ihned!“
    „Rozkaz, pane generále!“ ozvalo se od jeho podřízených a s Cleesem v čele se rozběhli do přikázaného cíle. Cleese cestou prosil všechny bohy, na které si jen dokázal vzpomenout, aby přišli ještě včas, aby mohli ještě něco zachránit.


    Trůnní sál nalezli prázdný. Tedy, nebyli v něm králové. Stráže samozřejmě ano, stejně tak sluhové, ale žádný neměl sebemenší tušení, kde monarchové jsou.
    „Rychle, rozdělte se a najděte krále Variana a Genna!“ zavelel ostře Cleese.
    „Wille? Co se děje?“ ozval se mu náhle za zády Orcbane. Jednu ruku měl zavěšenou v šátku a vypadal, že by potřeboval pořádně vypucovat.
    „Máme poplach. Hledáme krále,“ odpověděl mu krátce Cleese. Neměl moc náladu se vybavovat, zvlášť v takové stresující chvíli. „Vrať se na ošetřovnu, my to tady zvládneme.“ Nenechal Harolda ani odpovědět a zmizel mu z dohledu.

    Na chodbě se málem srazil s princeznou Tess, která byla neméně vyděšená. Možná dokonce víc, než sám Cleese.
    „Pane generále!“ vyhrkla udýchaně. „Kde jsou? Genn a Mia? Anduin a Varian? Nemůžu je nikde najít!“
    „A sakra!“ zaklel Cleese. „Rychle, má paní, musíme sebou hodit.“
    Společně se rozeběhli každou chodbou a vráželi do každých dveří v naději, že právě za nimi bude jeden z hledaných lidí. Neměli ale vůbec štěstí, v každém z pokojů, které navštívili, nalezli jen sluhy, kuchaře, děvečky nebo panikařící stráže.

    Jedny dveře nešly otevřít. Tess zbytečně lomcovala klikou, ale bez výsledku. Byly zamčené.
    „Ustupte, princezno,“ řekl Cleese a tasil Vlčí meč. Nechtěl se zbytečně zdržovat, ani za cenu zničených dveří. Když poprvé ťal do dřeva okolo zámku, měl pocit, že se čepel zaleskla od světla, které v okolí nebylo. Myslel si však, že se mu to jen zdálo a tak tomu nepřikládal žádný význam. Meč se však zakusoval do bukového dřeva mnohem rychleji, než by to čekal od zbraně. Když usoudil, že vysekal dost, rozmáchl se a prudce vrazil ramenem do dveří. Dřevo zanaříkalo a dveře povolily. Cleese jimi prolétl a málem upadl na zem, kdyby ho Tess včas nezachytila. Octli se v něčím pokojíku, prostě zařízeném s jedním oknem naproti dveřím. To je ale nezajímalo. U otevřeného okna stála zády k nim židle, k níž byla připoutána mohutná postava krále Variana. Rychle k němu přiběhli, aby ho osvobodili a rozvázali mu rudý roubík, který mu zabraňoval na sebe upozornit. Jakmile měl Varian opět volná ústa, spustil salvu nadávek, až se Tess zarazila.
    „Co se tu stalo, můj pane“ zeptal se starostlivě Cleese, když se král trochu uklidnil.
    „To řekněte vy mně!“ vrčel Varian a mnul si při tom zápěstí. „Šel jsem spát a probudil se až tady. Rozhodně mě něčím praštili…“ zasyčel, mnouce si spánky. Cleese vyšel na chodbu a zavolal na nějakého poslíčka, který tam procházel, ať dojde pro pomoc.
    „Děje se něco, Tess?“ zeptal se Varian. Cleese se otočil a uviděl, proč se král stará. Tess stála jako opařená, upírala vyděšený pohled ven z okna do potemnělé zahrady. Byla bledá, sotva dýchala a v očích se jí zaleskly slzy.
    „Ne…“ vydechla. „Ne! NE!“ vykřikla a vyběhla z pokoje. Cleese i Varian se vrhli k oknu, ale ve tmě nemohli nic zahlédnout.
    „Běžte za ní, Cleesi. Já budu v pořádku,“ řekl mírně Varian. Cleese přikývl a rozběhl se za princeznou.

    Kdyby si s sebou nevzal lucernu, už by si dávno natloukl nos. Královská zahrada příliš neupravovala, Wrynnové chtěli mít skutečný les. Klopýtal přes kořeny, odstrkoval si z cesty větve a snažil se nešlapat do bahna. Lucerna sice osvětlovala prostor okolo něj, ale ne moc do dálky. Najednou zahlédl mezi hustými kmeny stromu paprsek světla. Vyšel směrem k němu a čím víc se blížil, tím jasněji slyšel šplouchání vod jezera. Po chvíli se k němu přidalo i usedavé vzlykání. Slabé světlo sílilo. Cleese došel k němu a zastavil se na břehu jezera, z něhož viděl zdi hradu.
    „Ne…Ne!...To nemůže být…“ ozývalo se. Na zemi klečela mezi kořeny a keři Tess, hlasitě plakala a pravou rukou bila do hlíny, kterou skrápěla svými slzami. Lucerna pohozená vedle ní slabě osvětlovala okolí a stíny plačící princezny tančily po okolních stromech jako duchové lesa. V dáli slabě zněl hlas Umrlčího prstu. Cleese pozvedl lucernu a z toho pohledu ho zamrazilo až do morku kostí a stáhl se mu žaludek. Cítil, jak se mu krev vytrácí z tváří, jen aby po ní zůstalo děsivé prázdno. Na silných větvích mohutného stromu visela pověšená za krk dvě těla v honosných šatech. Okolo oprátek měli mrtvoly obalené rudé kusy látky a i ve smrti se tvářily klidně a držely se vzájemně za ruce.
    „Mami!...Tati!...“ vzlykala Tess a pak ještě potichu zašeptala. „Liame…“


    Vanessa Van Cleef si stáhla z obličeje rudý šátek a pohlédla směrem ke katedrále. Na krátký okamžik se zaposlouchala do zvonění Umrlčího prstu a hořce se usmála. Zvonění v kombinaci se šploucháním vesel malého člunu s osmi Defiasy na palubě pryč z přístavu vytvářelo dost dramatický efekt. Pak se podívala na spoutanou osobu se zavázanýma očima i ústy. Pečlivě si ho prohlédla a otočila se na Bennyho Blaanca vedle ní.
    „Dobrá práce, Benny. Je to on. Dostali jsme prince Anduina.“

    Další umrlčí prst Razz:

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Mar 01, 2016 10:21 pm

    Plameny Revoluce
    část pětatřicátá: Světlo ochraňuj královnu:
    Stormwind se zahalil do černě. Nenadálá a potupná smrt krále Genna i královny Mii všechny zarmoutila. Ulice zaplnily černé prapory, nikde se neslavilo a lidé se téměř nesmáli. Královská hlídka i SI:7 sice okamžitě rozjeli rozsáhlé pátrání po vrazích a únoscích, ale po nich jako by se země slehla. To, že Vanessa, Benny a pár dalších prioritních vězňů uteklo ze Stormwindského vězení, nikomu z vyšetřovatelů na náladě nepřidalo. Cleese dokonce zkusil navštívit Triase, ale ten mu rázně přirazil dveře přímo před nosem, když uviděl, kdo klepe. Nejhůř ale ztrátu nesla princezna Tess, která se jen velmi obtížně připravovala na novou roli královny. Trávila teď hodně času ve společnosti arcibiskupa Farthinga, aby mohli společně zorganizovat královský pohřeb a aby se od něj Tess mohla přiučit, jak vládnout svým ovečkám v exilu.

    Katedrála světla přetékala lidmi a další čekali před ní. Nejen Gilneané, ale i občané Stormwindu, trpaslíci, elfové a gnómové se přišli poklonit zesnulému královskému páru. Genn a Mia leželi ve dvou velkých kamenných sarkofázích, král vlevo od své královny a mezi nimi byla mezera. Oba zesnulí měli své honosné obleky vybavené navíc vysokými límci, které zakrývaly podlitiny na hrdlech. V Gennových rukou spočívala gilneaská koruna z lehkého stříbra s velkým rubínem na čele. Mia svírala nádobku s růžovým olejem, kterým se pomazávaly královské hlavy. Tess seděla na velkém trůnu z tmavého dřeva před oltářem. Oblečená byla v černých šatech s dlouhými rukávy a hustou černou kožešinou na ramenou a zádech. V její pohledné tváři se zračil hluboký žal, oči zarudlé od pláče a bezesných nocí a polámané nehty decentně schované v sametových rukavičkách. V rukou obracela dva bílé květy mírokvítku. Dívala se před sebe, uplakanýma očima si prohlížela tváře přítomných a občas se pokusila o slabý úsměv. Dělala, co mohla, aby vypadala silná a nezlomná.


    Na oltáři za princeznou ležela velká modlitební kniha, ze které arcibiskup Farthing předčítal dlouhou pasáž v cizím jazyce. Cleese tomu jazyku nerozuměl a přestože chtěl prokázat králi i královně čest, příšerně ho to nudilo. On i jeho rodina však ještě měli štěstí, protože na rozdíl od mnohých měli možnost se posadit, a to hned do druhé řady, takže mohli korunovaci sledovat pěkně zblízka. Cleese se podíval na Lornu a Toma. Tom sice seděl tiše, ale pořád se rozhlížel a otáčel, jestli náhodou někde neuvidí svoji kamarádku Anne. Lorna se smutně podívala na Williama a sevřela mu ruku v dlani. Cleese jí pohledem odpověděl na nevyřčenou otázku a otočil se na druhou stranu. Tam seděl stále ještě ovázaný Orcbane, ale nyní už upravený, čistý a oblečený tak, jak se na lorda a takovou událost sluší. Na lavici na druhé straně lodi seděl Blake, který přes mohutnou postavu krále Variana dost dobře neviděl. Wrynn seděl se skloněnou hlavou a bylo na něm vidět, že v sobě dusí příšerný hněv i smutek nad únosem syna. Pod schody k oltáři stál otec Cassius, vrásčité dlaně sepjaté a schované v rukávech. Dost starostlivě si prohlížel budoucí královnu. Francoise Cleese neviděl, stejně tak Thornovou, ale zato měl pocit, že někde vzadu v davu zahlédl tvář trpaslíka Bruegala.
    „Není to trochu morbidní, korunovat hned na pohřbu předešlého krále?“ zašeptal Orcbane směrem k Williamovi. Ten zavrtěl hlavou.
    „Morbidní? Je to gilneaská tradice. Nový král musí přijmout korunu z chladných rukou toho předešlého, právě při pohřbu. Je to proto, aby si pamatoval, jak je pomíjivý.“
    „Aha. A co se stane, když třeba král padne v boji a z těch zbytků se koruna převzít nedá nebo hůř, co když se tělo vůbec nenajde?“
    „To se zatím, díky Světlu, řešit nemuselo. A už ticho, jsi jak malý kluk.“


    Arcibiskup Farthing obešel oltář i dřevěný trůn a zastavil se mezi sarkofágy.
    „Lidé Aliance!“ zvolal. „Shromáždili jsme se, abychom se naposledy rozloučili a uložili k věčnému spánku krále Genna a královnu Miu. Jejich odchod byl nenadálý, trestuhodný a všechny nás naplnil hlubokým žalem. Jejich duše jsou však stále s námi, aby nám pomáhaly v těžkých chvílích.“ Cleese postřehl, jak se Tess zahleděla do rozetového okna naproti ní. Arcibiskup vzal z rukou královny nádobku s olejem.
    „Ale i přes tuto tragédii je třeba hledět k novým zítřkům, neboť Světlo dalo Gilneasu královnu. Nechť jsou jí dopřány slavnější a delší dny, než jejím předchůdcům.“ Došel k Tess, namočil si pravý palec do oleje a obtáhl jí na čele malý křížek. Tess zavřela oči a trochu sebou cukla, když se studený olej dotkl její kůže. Farthing odložil nádobku a pomalu se vrátil pro korunu.
    „Princezno Tess Greymaneová, z vůle Světla nade mnou a se svolením duše Genna Greymanea korunuji tě nyní královnou Gilneasu i královnou tvého lidu. Nechť tě Světlo chrání na trnitých cestách a dopřeje ti velkolepé a požehnané vlády, Veličenstvo!“ Arcibiskup posadil korunu na hlavu královny. Tess přitom stiskla oční víčka ještě víc k sobě a zakousla se do rtu, jako by čekala, že se jí koruna na hlavě rozpálí do běla. Jakmile se ale koruna octla na svém místě, otevřela oči a vydechla. V ten okamžik se rozezvonily slavnostně zvony.


    Lidé v sále začali tleskat, ale ne příliš nahlas. Byli ještě trochu rozpačití z toho, zda se na královském pohřbu smí tleskat. Tess sevřela opěradla svého trůnu a pomalu se postavila. Působila přitom mnohem starší, než doopravdy byla. Oči se jí leskly slzami, ale nerozplakala se, i když k tomu neměla daleko.
    „Mí lidé,“ začala Tess hlasem, který byl až nečekaně pevný a rozhodný a dokázala přehlušit i zvonění zvonů. „Vím, že mnozí z vás si myslí, že ještě nenastal čas, abych vládla, že můj otec odešel příliš brzy a já nedokážu nahradit jeho rozhodnost. Ale i v této přetěžké hodině, kdy se loučíme s mými rodiči, odmítám. Já, královna Tess, vám u těl svých předků slibuji, že má vláda nebude poznamenána ničím, za co by se historie Gilneasu mohla stydět. Lid Gilneasu je silný a s pomocí našich spojenců znovu nalezneme své místo na slunci. Tento den vám dávám své královské slovo, že s podporou armád Aliance dokonám, co nedokázal můj otec ani lord Crowley. Dnes vám přísahám, že udělám vše možné i nemožné a povedu svůj lid do nejčernější temnoty, abychom odtamtud vyšli jako vítězové a mohli se vrátit domů, do Gilneasu. Nebude to rychlé ani snadné, ale ještě za mého života přijde den, kdy se noha Gilneana opět dotkne království na severu a bude ho opět moci zvát svým domovem, tak, jako za časů starých Greymanů. Čest památce mých rodičů i předků,“ domluvila mladá královna a sklonila hlavu. Účastníci korunovace začali tleskat ještě hlasitěji a přidali i jásot a výkřiky slávy královně. Někteří si ještě nebyli úplně jistí tím, jak může tak mladá žena vést armády do srdce ztracených zemí, ale přesto se připojili k jásotu. Její charisma udělalo s lidmi své.


    Tess majestátně sešla ze schodů a na chvíli sevřela ruce okolo okrajů rakví jejích rodičů přesně tak, jak si žádala tradice. Bylo na ní ale vidět, jak moc ji bolí, že se s nimi nemůže rozloučit pořádně, ale aspoň jim do prázdných rukou každému vložila jeden mírokvítek. Pustila okraje a pokračovala dál uličkou tleskajících lidí, ale vůbec je nevnímala. Snažila se působit jako královna, ale přesto spousta lidí aspoň částečně viděla zdrcenou ženu, příliš mladou na to, aby mohla někomu vládnout. Chtěli ji však povzbudit a tak jí provolávali slávu na znamení, že jí důvěřují.

    A když Tess za slavnostního dunění zvonů vystoupila ze dveří katedrály, už na ni čekaly davy všech národů Aliance, které ihned vybuchly v mohutný jásot. Z oblouku dveří katedrály se na mladou královnu začaly pozvolna snášet desítky růžových okvětních lístků. To ji přimělo se aspoň trochu pousmát a začala mávat lidem na náměstí. Městem se neslo jediné zbožné přání všech přítomných: Světlo ochraňuj královnu.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Apr 17, 2016 12:31 pm

    Plameny Revoluce
    část šestatřicátá: Paní rebelů:
    „To si děláš legraci! Sundej mu ten zatracený pytel z hlavy!“
    Anduin ucítil přes pytlovinu studenou a mokrou packu a náhle se mu svět opět vyjasnil. Ruce i nohy měl přivázané k židli. Před ním stál stůl s křivou nohou. Rozhlédnul se tak, jak mu to jen pouta dovolovala. Byl v nějakém dřevěném srubu. U stropu uviděl několik malých oken, které osvětlovaly šerou místnost. V rohu stála prostá postel bez přikrývky. V pokoji nebyla jediná ozdoba, ale také ani náznak špíny.
    „A pouta taky! Jak se má asi najíst?“ Studené packy obratně rozvázaly provazy poutající prince.
    „Rwlrlwlwlrll,“ ozvalo se za Anduinem zamručení, při kterém mu přeběhl mráz po zádech.
    A teď vypadni, Sušenko. Chci se s naším hostem najíst o samotě,“ rozkázala ostře Vanessa a ukázala na zavřené dveře. Modrý murlok s černým trojrohým kloboukem ještě jednou zamručel, natáhl se po klice a odešel z místnosti. Anduin si nestačil prohlédnout, jak to vypadá před domkem, světlo zvenčí bylo moc silné.

    Vanessa přistoupila ke stolu a posadila se na židli naproti Anduinovi. Už nevypadala jako žebrák, ale jako princezna loupežníků. Koženou zbroj měla sice trochu větší, ale zato upravenou tak, aby ji neomezovala v pohybu a místy byla prošívaná červenou nití, z čehož mohli níže postavení Defiasové určit její postavení. Rudý šátek měla splývavě uvázaný na krku.
    „Omlouvám se za něj, Anduine. Není zvyklý na vznešené rukojmí. Prosím, nabídni si,“ ukázala na hliněné talíře s chudým obědem na stole. „Není to sice královská hostina, ale víc nám Westfall ani nabídnout nemůže.“ Anduin se podezřívavě podíval na dva tenoučké krajíce chleba a okru na svém talíři. Vanesse jeho pohled neunikl. „Nemusíš se ničeho bát. Máme příliš málo jídla na to, abychom se nějaké pokoušeli otrávit.“ Sama si ukousla malé sousto ze svého krajíce. Anduin položil ruce na stůl a pohlédl Vanesse zpříma do očí.
    „Co vlastně chcete?“ zeptal se se znatelnou nervozitou v hlase.
    „Tady jsi mezi spodinou. Tady se nevyká. A co chci?“ Vanessa odložila nakousnutý krajíc. „Spousta lidí na mém místě by chtěla jen a pouze pomstu a to já chápu. Ale pomsta není ani zdaleka to, co mě pohání. Ano, chci potrestat i viníky otcovy smrti, ale ne víc, než jakéhokoli jiného zločince. Na rozdíl od Variana. Roky jsme mu plundrovali království, ale až když náš spor začal být osobní, vyzbrojil armádu, aby nás zničil. Právě teď určitě plánuje, jak zničit Westfall a spolu s ním i Defiasy.“
    „Počkat…tomu nerozumím. Pokud vám…teda tobě nešlo o výkupné nebo vydírání, jakto, že jsem ještě naživu? To by přece žádný loupežník neudělal?“ Vanessa zvedla překvapeně obočí.
    „A ty bys snad chtěl být mrtvý?“ Anduin zavrtěl hlavou. „Tak o to nežádej. Máš pravdu, že bezdůvodně nikoho naživu nenecháváme, tak už to bohužel je. Živý jsi proto, že nechci, aby tě naše revoluce semlela. Pozorovala jsem tě, Anduine. Ty nejsi zlý člověk. Nezasloužíš si smrt. Věřím, že královské chování ti nestouplo do hlavy a že se mnou aspoň v něčem budeš souhlasit. Jde mi o svobodu, Anduine. Ale ne svobodu, jakou jsme doteď znali, nýbrž o svobodu pro všechny v Alianci. Vláda tvého otce je špatná. Vede války v dalekých zemích, když by se především měl starat o svůj vlastní lid. Bere si nejsilnější muže a ženy, zatímco pole leží buď ladem, nebo je obdělávají starci a děti. A jejich rodiče umírají daleko od domova. A proč?“ Anduin se zahleděl do talíře. Měl velký hlad a tak se odvážil si poprvé ukousnout. Vanessa se opřela do židle.

    „Pamatuješ si na tu hostinu u lorda Orcbanea? Na tu, kde starosta Solomon mluvil o svém návrhu na vládu lidu? Co kdybych ti řekla, že to je cesta, kterou chci jít?“ Anduinovi skoro zaskočilo.
    „Vláda lidu? V…v celém království? To přece nemůže nikdy fungovat. Lidé se nedokážou jednomyslně shodnout na tom, kdo jim bude vládnout.“
    „Máš tak slabou důvěru v lidstvo? Ovšemže nikdy nebudou spokojeni všichni, ale většina ano a to je pořád víc spokojených lidí, než teď. A proč by měl dostat přednost ten, kdo se uměl jen narodit, před tím, kdo umí velet, spravedlivě a čestně, kdo nedovolí, aby se jeho lidem stalo něco zlého. Chápu, že se bojíš, koho by dosadila na trůn hromada nevzdělaných sedláků, ale to jen proto, že jsi vyrůstal v bezpečí Stormwindu. Já s nimi žiju od narození a vím, že většina z nich jsou dobří a zodpovědní lidé. Dokonce ani ti Defiasové, které nenávidíte do morku kosti, nejsou zkažení. Věří v něco většího, než jsou oni sami, stejně jako já. Ví, že cesta ke svobodě může být krvavá a mnohdy špatná, ale pro větší dobro jsou ochotní jí kráčet.“
    „Dobří a zodpovědní lidé, a přitom vraždí a loupí. To není moje představa dobrého člověka. Já to vidím, Vanesso. Všichni to vidí. Ty jen hledáš omluvu pro své zločiny. Schováváš se za to, že chceš lepší svět, ale takových tu už bylo nepočítaně.“ Vanessa si povzdechla.
    „Všichni hledáme omluvu pro své zločiny. Nikdo si nechce přiznat, že je ten špatný.“ Vzala svůj nakousnutý krajíc a zabalila do něj okru. Anduin se rozpačitě podíval na okru, ale pak si z ní trochu ukousl. Chuť nahnědlé zeleniny mu málem zkřivila obličej. Vanessa se pousmála, když viděla princův zápas s okrou.

    „Anduine?“ zeptala se po chvíli. Princ na ni upřel nebývale chladný pohled. „Chtěla bych se tě na něco zeptat. Jak chutná zvěřina?“ Anduin se zatvářil překvapeně. Ze všech otázek tuhle čekal nejméně.
    „Proč se ptáš?“
    „Nikdy jsem ji nejedla, zajímá mě to.“ Princ musel chvíli přemýšlet, než se rozpomenul a odpověděl.
    „Je to jiné, než zvíře z farmy. Je mnohem svalnatější a když se dobře připraví, doslova se rozpadá v ústech.“ Vanessa zavřela oči a bylo na ní vidět, jak si představuje chuť masa. Moc dobře jí to nešlo, ale v jednu chvíli se dokonce slabě usmála.
    „Víš, těším se, až tohle všechno skončí, až přijde mír. Potom si vyjedu s admirálem Harringtonem na lov. Prý je to moc dobrý lovec. Společně ulovíme jelena a uspořádáme hostinu pro prosté lidi. Mohla bych pozvat i tebe.“ Anduin zamrkal. Vanessa ho překvapovala čím dál víc a ji to očividně bavilo. „Tys mě moc neposlouchal, co? Jakmile skončí revoluce, budeš volný a půjdeš, kam se ti zlíbí. Jako my všichni ostatní.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Thu May 05, 2016 8:37 pm

    Plameny Revoluce
    část sedmatřicátá: Podivné posily:
    Cleese stál na věži čelních hradeb Stormwindu a pozoroval Varianovi šiky, které pochodovaly po cestě do Westfallu. Král Varian na obrněném koni jasně vyčníval mezi svými válečníky. Spolu s ním vyrazilo na trestnou výpravu i mnoho jeho generálů. Mezi nimi i lord Orcbane, který trval na tom, že už je bojeschopný. Ve městě samotném tak nezbyl skoro žádný voják, jen část Gilneaské brigády, SI:7 a Královské hlídky. A potom, a to dělalo Cleesovi největší starosti, Blackrockští orkové. Velmistr je nějak přivolal na pomoc a teď tábořili před hradbami. Podle Murdunka přišli pomoci svému náčelníkovi i Alianci, ale nikdo jim nevěřil. Nebylo jich příliš, takže se Varian rozhodl zabývat se jimi až po návratu z Westfallu. Únos syna mu dělal větší starosti než kmen orků, kteří jsou bezpečně odděleni hradbami od lidí Stormwindu. Na bráně a hradbách však neustále hlídkovali kušníci, připraveni začít střílet, kdyby se orkové o něco pokusili. Pro Cleese však byla mnohem horší skutečnost, že se provalilo vše o jeho náčelnictví, tetování a o jeho hrdinném vítězství nad orky. Z druhého Orcbanea se rázem stal lhář a zrádce. Alespoň mezi obyčejnými lidmi. Cleese tušil, že až se král vrátí, náležitě ho potrestá. Nejspíš ho propustí z armády.

    Modré vlajky se zlatou lví hlavou mizely mezi stromy Elwynu, zatímco několik opozdilců ještě dobíhalo zadní voj. Cleesovi se ale ještě z věže sejít nechtělo. Hlavou mu prolétávalo příliš mnoho myšlenek. Hlavně ta na hádku s Lornou. Jakmile se dozvěděla o tom tetování, pohádali se tak hrozně, jako ještě nikdy za osm let manželství. A to ještě netušila o Kat’zorfě…

    „Zdárek, Wille,“ ozval se mu za zády povědomý pisklavý hlásek. Cleese se prudce otočil. Nejdřív neviděl nikoho, ale potom se podíval níž. „To sem já, Ugutix,“ obdařil goblin Cleese širokým úsměvem. Už nebyl tak špinavý, jako když ho potkal v Mrtvých dolech, ale od té doby si svoji černou koženou bundu, na které se usmívalo roztomilé kotě, rozhodně nepral. Modrého mohawka měl mastného až hrůza, takže hezky stál. Na zádech se mu na popruhu pohupovala podivná puška se směšně velkou ráží.
    „Jak je? Prej se vám hromadí problémy?“ zašklebil se zle Ugutix.
    „Jak o tom víš?“ zamračil se Cleese. Ugutixova přítomnost ho nijak nepotěšila.
    „Říkal jsem, že dám dohromady starou partu. Prettykitten je zpátky, bejby. Pár kámošů se nechalo najmout k Defiasům, ale když přišli na to, jak bídně platěj, zas se ke mně vrátili. Ale prej ti šmejdi chystají něco velkýho.“
    „Cože?!“ málem vykřikl Cleese. Párek holubů, kteří si doteď nerušeně seděli na cimbuří, to ale vyplašilo.
    „Klídek, klídek, vono to nebude tak horký. Hele, každej z nich říkal něco jinýho, to zaprvý. A zadruhý, takovejm nýmandům by přece vedení nic neřeklo, no ne? Krom toho podrazáka Helixe to nikdo vysoko nedotáhl.“
    „Co tu vlastně děláš, Ugnoufixi?“
    „Je to Ugutix. A co by, sháním nějaký ty prácičky, abychom se zase dostali na vrchol,“ řekl nadšeně goblin a doplnil svou řeč velkým gestem. „Tohle je nejbližší velký město a do Booty bay se mi nechtělo. Tam mě posledně zabásli a odnesli. Nevěděl bys náhodou o něčem pro mě a mý kámoše?“
    „Kde jsou?“ Ugutix mávl směrem ke Stormwindu. „Cože? Jak jste se sakra dostali přes stráže?!“
    „No normálně,“ pokrčil goblin rameny. „Máte pěkně sebejistý stráže. Dovnitř se dostane kdokoli s trochu fištrónu.“ Cleese náhle ucítil, jak rudne. Vztek mu vháněl krev do obličeje.
    „Pojď se mnou!“
    „Kam?“
    „Budeme si muset trochu promluvit s generálem Clayem.

    Generál Hammond Clay byl velitel Stormwindské obrany a jak bývalo zvykem, v nepřítomnosti krále jejich jménem vládl městu. Clay byl statečný a loajální muž, přesto pro něj byla vláda nad královstvím něco nového. Cítil se nesvůj a doufal, že se král brzy vrátí.
    Cleese s Ugutixem ho našli v trůnním sále. Seděl na Anduinově trůnu a vedl živý rozhovor s velmistrem Hlídky. Clay se nijak nestrojil, aby ukázal, kdo tu teď vládne. Jediným odznakem jeho dočasného úřadu byla hůl. Velmistr stál k nově příchozím zády, takže mohli vidět jen jeho hnědé roucho a šedé vlasy.
    „Zdravím, generále Clayi,“ pozdravil Cleese. Ugutix jen cosi zamumlal a zamával. Velmistr otočil svůj obličej na ty dva a upřel na ně svůj pronikavý pohled.
    „Cleesi,“ kývl k nim Clay. „Prosím vás, řekněte mi, že jste ty vaše orky už dokázal poslat domů.“
    „Kdybych mohl, už bych to udělal, pane,“ odpověděl mu Cleese. Clay se na něj udiveně podíval.
    „Tady váš velmistr ale tvrdí, že vám plně podléhají. Není to snad tak, slečno Celestine?“ otočil se Clay na velmistra. Stará čarodějka pokrčila rameny.
    „Nevím. Orkové jsou hrdý národ a pokud byli povoláni na pomoc, neodejdou jen tak.“
    „Takže nám svorní nepřátelé pomůžou, když to bude nutné, ať už chtějí nebo ne, protože jim jejich pýcha nic jiného nedovolí. Bravo, Cleesi,“ řekl správce sarkasticky.
    „Já jsem je nepovolal, generále,“ ohradil se Cleese.
    „Ne, ale já vím moc dobře, co nosíte na ruce,“ zamračil se Clay. Cleese se bezděky dotkl rukávu, pod kterým se černalo tetování. „Aspoň, že se drží za hradbami a nedělají žádné blbosti. To poslední, o co tu stojím, je krveprolití. A co jste to sem přivedl za zelenou obludku?“ padl Clayův pohled na Ugutixe.
    „No už jsem si myslel, že se nezeptáš, šefiku,“ zazubil se goblin. „Takže, já jsem Ugutix a…“
    „On a jeho společníci objevili díru v bezpečnosti. Městská stráž dost polevila.“
    „Máte snad nějaký důkaz?“ zeptal se Clay. Celestine se obrátila znovu k němu.
    „Myslím, že už jen jeho přítomnost je důkaz sám o sobě. A pokud se dovnitř dostala skupina goblinů, může do města proniknout kdokoliv.“
    „Dobrá, to dává smysl. Pošlu za nimi někoho, aby je vybičoval k pořádné práci. Já je přetrhnu. Před branami orkové a oni nechají proniknout gobliny. Jedni lepší než druzí.“
    „Víte, jestli nemáte hlídek nazbyt, možná bych mohl být náp…“ pokusil se Ugutix znovu promluvit, ale hned mu skočili do řeči.
    „Kde je královna, pane generále?“ zeptal se Cleese.
    „Na cvičišti ve Starém městě,“ odvětil ledabyle Clay. Cleese se na něj udiveně podíval.
    „Co dělá na cvičišti?“
    „Rozhodla se, že se začne cvičit v boji,“ odpověděla mu Celestine. „Přijde mi to celkem rozumné, ale doufám, že si to děvče kvůli tomu zbytečně neublíží.“
    „Dobře, děkuju. Půjdu se za ní podívat. Pojď, Ugutixi.“ Goblin k němu zvedl hlavičku, až mu zapleskaly uši.
    „Cleesi,“ ozval se ještě Clay.
    „Ano, pane?“
    „Toho goblina mi tu nechte. Chtěl bych si s ním trochu popovídat.“ Výraz v Clayově tváři nebyl potěšený, ale toho si Ugutix nevšiml. Jen roztáhl svoji tlamu do velikého úsměvu, který věnoval Cleesovi.
    „Ano, pane,“ řekl Cleese, otočil se na podpatku a nechal Ugutixe, Claye i Celestine v trůnním sále samotné.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Tue May 17, 2016 7:17 pm

    Plameny Revoluce
    část osmatřicátá: Germain, učitel válečníků:
    Ander Germaine byl členem Rady Královské hlídky, ale většina lidí ho znala jako starého a zkušeného rytíře, ale především i jako nejlepšího trenéra, když jste se chtěli naučit dobře bojovat. Říkalo se o něm, že dal světu víc vynikajících válečníků, než kolik jich vzal.

    Cleese zastihl Andera a Tess uprostřed cvičného souboje s dřevěnými meči. Byl to zvláštní pohled, vidět mladou královnu, kterou znal jen v drahých kožešinách a zdobných šatech, jak s potem na čele, černými vlasy svázanými do těsného copu a v kožené tunice a kalhotách mává replikou meče. Její údery byly velmi rychlé a snadno se trefovala do Germaina, ale neměly dost velkou sílu a nezdálo se, že by vysloužilému rytíři nějak ubližovaly.

    „Musíš silněji, děvče!“ volal na ni Ander, který ochranu ani nepotřeboval. Krom dřevěného štítu a meče jej nechránilo nic než tenká košile. Tess útočila rychle a vytrvale, ale každý, kdo si nějakou tou válkou prošel, viděl, jak je slabá a nemá příliš mnoho zkušeností. Na druhou stranu, ta rychlost se nedala jen tak vysvětlit přirozeným talentem. Ale kdyby nebojovala tak agresivně, stačil by jeden nebo dva šikovné pohyby, aby protivník pronikl její obranou. A to taky Germaine udělal. V jednu chvíli rychle uskočil doleva, Tess promáchla a v příští vteřině ucítila na šíji hranu rytířova meče. Ztuhla a sklopila hlavu.

    „Tyhle brutální a nepromyšlené údery tě brzo pošlou do hrobu, jestli nezesílíš a nezačneš používat taky trochu hlavu, Tess,“ pokáral ji Germaine. Pak si všiml, že je někdo pozoroval. „Á, pan Cleese. Jak se daří?“
    „Bylo líp, bylo hůř,“ pokusil se Cleese o slabý úsměv. „Vidím, že se Její Výsost rozhodla naučit se bojovat.“ Ani se nemusel dívat, jasně cítil, jak ho Tess probodává očima.
    „Ano, ale asi s tím bude dost práce,“ přisvědčil Ander. „Má to v krvi, ale to není ani zdaleka všechno. Možná bys mi mohl udělat figuranta, tedy jestli máš čas.“ Germainův zvyk tykat všem, které kdy trénoval, Cleese vždycky trochu rozčiloval, ale chtěl Tess pomoci.
    „Dobře. Půjčte mi meč a můžeme hned začít,“ kývl Cleese a svlékl si kabát. Z opasku si odepjal Vlčí meč a opřel ho o lavici. Germaine mu podal štít a cvičný meč, který Cleesovi po letech se skutečnou zbraní přišel směšně lehký.

    „Dívej se, Tess. Cleesi, zaútoč na mě,“ řekl jasným hlasem Ander a nastavil před sebe štít. Cleese si vyhlédl slabé místo na ruce s mečem a bodl po ní, ale Germaine prostě překlopil svůj štít přes paži, úder hladce odklonil a sám vyrazil pod štítem Cleesovi po břiše. William stačil na poslední chvíli uskočit.
    „Stop!“ zvolal Germaine a otočil se k Tess, která se opírala o stěnu Germainova domku hned u cvičiště. „To, co jsi právě viděla, je celkem složité vykrytí štítem, ale velice efektní a účinné. Vycvičení vojáci tuhle fintu samozřejmě znají a ovládají, ale pokud ji použiješ třeba proti loupežníkovi, může se snadno zaleknout tvého umění. V kombinací s těžkou zbrojí jde o velmi šikovný trik. Sleduj – když protivník útočí na tvoji pravačku,“ kývl na Cleese a zpomaleně trik zopakovali. „Jednoduše položíš štít na svoji paži a překlopíš ho na druhou stranu tak, že bude chránit tvůj druhý bok. Nesmíš přitom polevit a pustit štít, jinak se odhalíš a budeš velmi zranitelná. Jakmile překlopíš štít, můžeš ihned bodnout na spodní půlku těla protivníka, což zaprvé v polovině případů nemůže čekat, zadruhé takový úder napáchá značné škody. Chápeš to?“ Tess chvilku váhala, potom si představila celý postup a pantomimicky ho předvedla. Nakonec přikývla.
    „Výborně. Cleesi, teď se braň.“

    Cleese měl sotva pár vteřin na reakci. Než se pořádně vzpamatoval, Germaine byl u něho a útočil rychlými ranami shora, které dokázal Cleese jen tak tak udržet za štítem. Údery do štítu prakticky znemožňovaly se na sebemenší moment vzepřít a vyrazit do protiútoku. Germaine ale zničehonic přestal tlouct do štítu a místo toho vyrazil Cleesovi po noze dřív, než si jí stačil zakrýt. Cleese poodskočil dozadu, avšak hned se odrazil nazpět a zamířil Germainovi na ničím nekryté pravé rameno. Ander prudce zvedl dlaň s mečem do výšky ramen, zachytil meč dřevěnou čepelí a uvolnil zápěstí, takže mu ho odklonění rány nevykloubilo.
    „Dost!“ vykřikl Germaine. „Díváš se, Tess? Je to všechno moc důležité.“
    „Ano, Germaine, dívám,“ přikývla Tess.
    „Tak se pojď předvést. Budeš bojovat s Cleesem. Chci vidět, co ses naučila.“ Tess si povzdechla, zvedla cvičnou zbraň i štít a nastoupila do ringu. Germaine se posadil na lavičku a bedlivě pozoroval každý její krok. Cleese si mezitím promýšlel taktiku. Nechtěl Tess nakládat víc, než by snesla, ale kdyby se nechal jen tak porazit, to by jí bylo k ničemu. Zaujal prostě bojový postoj a čekal na první úder, který chtěl odrazit svým štítem. Tess se postavila naproti němu, zamračila se a vycenila zuby jako kočka, která se připravuje k boji.


    S náhlým výkřikem prudce skočila kupředu a stejně jako předtím Germaine i ona útočila na Cleesův štít ranami seshora. Její rány však byly znatelně slabší, takže je Cleese bez potíží ustál. Mohl snadno zaútočit na Tess zespoda, ale to mu přišlo moc podlé. Proto si místo toho počkal, až Tess znovu zasáhne štít, potom ránu prudkým trhnutím štítem odklonil na stranu a rozmáchl se k úderu. Tess ho však překvapila. Bleskurychle pozvedla meč a když se Cleese ještě napřahoval, vyrazila špičkou na soupeřovu hruď. Cleese hekl, zastavil se s mečem na půli cesty a chvíli vyjeveně koukal do Tessiných očí, z nichž vyzařovala bojovnost a hněv.

    „Bravo, Tess,“ řekl uznale Germaine. „Ale ty, Cleesi, ty už nikdy takovou blbost nedělej. Štítem se máš v první řadě krýt a ne útočit, to už bys měl vědět.“
    „Za ty roky jsem si na něj odvykl,“ odsekl Cleese.
    „To je vidět. Takhle dlouho nevydržíš. Táhne ti na padesát, jen s hbitostí si už dávno nevystačíš.“
    „Germaine,“ vložila se do toho Tess. „Učíš bojovat mne a ne pana Cleese.“ Ander se zamračil.
    „Pardon, královno,“ zavrčel. „Nerad vidím chyby, to je všechno. Hodina skončila, musím se něčeho napít.“
    „Zítra budeme pokračovat?“ zeptala se Tess.
    „Ovšemže. Jestli se chceš naučit pořádně bojovat, nebude to přes noc a nesmíš usnout na vavřínech. Pokliď si svoje věci a jdi si odpočinout.“ Zvedl ze země cvičné zbraně a odnesl si je s sebou domů.

    Tess vytáhla z kapsy své tuniky kapesník a otřela si zpocený obličej.
    „Jaké to je, když vás porazí zelenáč?“ slabě se pousmála na o půl hlavy vyššího Cleese.
    „Dost ponižující, abych pravdu řekl. Na druhou stranu to o vás něco vypovídá,“ přiznal Will a sehnul se pro svůj kabát a meč.
    „Nemusíte se stydět, zas takový úplný zelenáč nejsem,“ protáhla se mladá královna a trochu zesmutněla.
    „Jak to?“ podivil se Cleese.
    „Mám už nějaký ten trénink za sebou. Můj otec…“ začala, ale pak se zarazila. Při vzpomínce na rodiče se zachvěla a sevřela ruce v pěst. Poloprázdným pohledem se zadívala někam za Cleese. „Jsem Greymaneová, pane Cleesi. Každý král z našeho rodu je válečník. Máme to v krvi. Když…když Liam padl, učil mne Genn místo něj. Osobně…a potají…on…“ nedořekla. V očích se jí zaleskly slzy, které si okamžitě otřela o hřbet dlaně. „Omlouvám se,“ vzlykla.
    „To je v pořádku, má paní,“ pokýval Cleese hlavou.
    „Musím to překonat. Mám tu národ, o který bych se měla starat.“
    „Neměla byste na sebe být tak tvrdá, Výsosti. Ani královský smutek ještě neskončil. Potřebujete si odpočinout,“ namítl Cleese. Tess přikývla.
    „To bych ráda. Ale jen brečet do polštářů a čekat, až čas moje rány zahojí… Genn by se za mě styděl, a nejen on. I Mia, Liam, Archibald, všichni Greymaneové. Chtěli by, aby ze mě vyrostla silná královna a nezabývala se minulostí, jakkoli nedávná a bolestná může být. Oni by to neudělali jinak.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Fri May 20, 2016 9:37 pm

    Plameny Revoluce
    část devětatřicátá: První výstřely:
    Začínalo se rozednívat, když Cleese probralo ze spánku rychlé a vytrvalé klapání na okenní tabulku. Cosi zabručel a otočil se na druhý bok, ale cvakání a škrábání mu nedovolilo znovu usnout. Zamžoural k oknu skrze polozalepené oči a po chvilce rozeznal za oknem siluetu středně velkého ptáka. Promnul si oči, s brbláním a zíváním vylezl z vyhřáté postele a odšoural se k oknu. Otevřel okno a už už chtěl ptáka zahnat, když mu dovnitř vtrhla šedočerná kavka. Posadila se na podlahu a než se k ní Cleese stačil jen přiblížit, začala se měnit. Za pár vteřin už na místě kavky stála známá tvář. Cleese si opět promnul oči, aby se ujistil, že vidí dobře. Lorna, která měla mnohem tvrdší spánek než William, ze spaní zamlaskala a obrátila se na bok.

    „Celestine?“ podivil se upřímně Cleese, když před ním stanula čarodějka. Na jeho čerstvě probuzenou mysl to začínalo být příliš náročné.
    „Není čas, Williame,“ vyhrkla Celestine. „Defiasové se blíží! Plují po moři! Za pár hodin jsou v přístavu! Musíš zburcovat posádku!“
    „Cože?“ zahuhňal Cleese. Mozek se mu ještě ani zdaleka nerozběhl.
    „Vstávej, Williame!“ zatřásla s ním Celestine. To už Lornu probudilo. Rozhlédla se okolo sebe a když spatřila Celestine, vykřikla leknutím a instinktivně si přitáhla deku až po bradu.
    „Celestine? Co tu sakra děláte?!“
    „Neboj se, Lorno. Přišla jsem za Williamem,“ snažila se ji uklidnit čarodějka, i když sama nezněla vůbec klidně.
    „A do rána to nepočká?“ zívla Lorna.
    „Nepočká,“ zavrtěl hlavou Cleese, který si konečně pořádně uvědomil, co se děje. „Defiasové se blíží. Musím jít zburcovat obranu města. Jak dlouho potrvá, než sem dorazí?“ otočil se na svého velmistra.
    „Podle rychlosti té lodě máme tak tři hodiny. Už jsem vzbudila generála Claye a královnu Tess. Poslala jsem je do hradu, do poradního sálu. Obletím ještě pár dalších a pošlu je za vámi.“ Cleese popadl košili, kabát i onuce a začal se do nich navlékat.
    „Dobrá, sejdeme se tam. Lorno!“ obrátil se na svou manželku. Lorna na něj upřela vystrašený pohled. „Vezmi Toma a schovejte se do sklepa. Určitě už jsou nějací Defiasové ve městě a já nechci, abyste byli na povrchu, až to všechno vypukne.“
    Celestine si klekla na jedno koleno, sklopila hlavu a opět se proměnila v kavku. Otevřeným oknem vylétla ven. Když se Cleese ustrojil, objal Lornu, která pořád seděla na posteli, a ta mu zabořila obličej do ramene.
    „Dávej na sebe pozor, Wille,“ zašeptala.
    „Dám, neboj se. Brzy se pro vás vrátím.“ Pustil Lornu, sešel rychle do přízemního patra, kde se obul a připnul si meč na opasek, a vyběhl ven.

    Studený ranní vzduch mu naplnil chřípí a zařezával se do něj celou dobu, kdy klusal k Stormwindskému hradu. Už se rozednívalo, ale slunce stále bylo hluboko pod obzorem. Stráže na noční hlídce se dávno zachumlaly do svých plášťů, ale když okolo nich prošel rázným krokem generál, oba muži se ihned postavili do pozoru a pozdravili ho.

    V trůnním sále panovala podle očekávání tma a prázdnota, ale z vedlejší místnosti, která sloužila jako poradní sál, vyzařovalo světlo lamp a ozývaly se z ní hlasy. Generál Clay nelenil a okamžitě si nechal zavolat své důstojníky, mezi nimi i Rella Nightwinda, komandéra SI:7, aby jim vydal rozkazy ohledně obrany města. Dokonce i Tess tam seděla, s kožešinou přehozenou přes bílou noční košili.
    „Cleesi! Pojďte sem!“ zamával na něj Clay a zabodl prst do mapy města. Ukazoval na přístav. „Vydal jsem rozkazy. Přístav je kritický, takže ho musíme buď ubránit, nebo zničit. Pro všechny případy jsem nařídil trpaslíkům, aby podminovali cestu z přístavu. Pokud tedy přístav padne, budou mít alespoň odříznutou cestu.“
    „A stihnou to? Myslím ti trpaslíci“ zeptal se Cleese. Clay pokrčil rameny.
    „Netuším. Obávám se ale, že ne.“

    Do místnosti vstoupila poručík Thornová. Nic nenasvědčovalo tomu, že se právě probudila. Její jediné oko plálo hněvem.
    „Brigáda je uvědoměna, můj pane,“ oznámila suše worgenka. „Instruovala jsem velitele, aby obsadili důležité body ve městě, hlavně mosty přes kanály. Do půl hodiny jsou na svých místech.“ Tess souhlasně přikývla a pousmála se na Thornovou.
    „Výborně. Co SI:7?“ otočil se Clay na Rella. Noční elf se opřel o stůl a prstem na mapě načtrl několik klikatých čar.
    „Po těchto trasách jsme schopni předávat zprávy a rozkazy v řádu minut. Mistr Shaw povolal všechny agenty do našeho sídla. Budou tam co nevidět.“
    „Skvěle. Královská hlídka?“ Přesně v tu chvíli dorazil sir Blake a smekl před královnou. Potom se otočil na Clay.
    „Vidím, že jdu právě včas. Omluvte mé zdržení, dovolil jsem si říct svým Hlídačům, aby nařídili občanům se schovat, nejlépe do sklepů nebo jinam pod zem. Ty, kteří budou chtít být nápomocní, pošlou do kasáren, kde dostanou vybavení a úkoly,“ zabouchal se Blake do hrudi.
    „Dobrá. A teď to hlavní. Jak dlouho všechny tyhle vaše machinace potrvají?“ zeptal se Clay důrazně a opře se přitom lokty o stůl s mapou.
    „Těžko říct, ale myslím, že během hodiny by mělo být hotovo.“
    „Ano, během hodiny, ale ve dne. Uvědomujete si doufám, že je půl čtvrté ráno, což dost ovlivní morálku k naší škodě! Takže bohužel musím počítat s tím, že ty vaše časy budou přinejmenším dvojnásobné. Máme tolik času? Ovšemže ne!“ Všichni přítomní zmlkli a upřeli své zraky někam jinam, jen ne na správce a velitele obrany. Samotný Clay si stiskl prsty kořen nosu a zavřel oči.


    Do ticha se náhle ozvalo rychlé pleskání a funění. A taky zvuk, při kterém všem ztuhla krev v žilách. V dáli zaznělo něco velmi podobné hromu, hlasitému, třaskavému hromu. Do poradní místnosti vletěl jako zelený blesk udýchaný Ugutix. Div nevyplivl plíce, jak oddechoval po svém náročném běhu.
    „Sme…sme…“ nemohl popadnout dech.
    „Co jsme?“ vyštěkl na něj netrpělivě Blake.
    „Sme…sme v prdeli…“ vydechl Ugutix. Několik vteřin po jeho vyčerpávajícím poselství zasypala střechu hradu hlasitá kanonáda a stropem trůnního sálu prolétla mocná salva dělových koulí. Rozdrtila sál na maděru a zasypala všechny okolo mrakem béžového prachu i trochou sutiny, i když trůn na tom byl podstatně hůř. Chvíli bylo ticho, do kterého se ozývalo jen hekání a nářek.

    Když se prach usadil, odhalil trosky trůnního sálu i několika dalších okolo něj. Jedna ze stěn i strop byly úplně rozmetány. Trůny ležely na zemi rozmlácené a ohořelé. V kráterech po nárazech se černaly zbytky dělových koulí. Cleese i většina ostatních vyvázli jen s odřeninami a sem tam nějakou rankou nebo modřinou, generál Clay ale takové štěstí neměl. To od něj přicházela většina výkřiků bolesti. Jeden z kamenů mu dopadl přímo na stehno a zlomil ho. Teď ležel pod kamenem a hlasitě sténal, zatímco se Blake a Nightwind snažil kámen odvalit. Thornová instinktivně zalehla Tess, aby jí poskytla aspoň nějakou ochranu. Když se obě zvedaly ze země, všimla si worgenka nepřirozeného úhlu svého levého zápěstí. Zahryzla se do tesáky do rtů, chytla zápěstí pravačkou a s nechutným křupnutím a prudkým zavytím ho vrátila na své místo.

    Cleese se postavil na nohy, i když jím zmítal silný kašel. V uších mu zvonilo a prach ze sutin mu ničil hrdlo. Rozhlédl se okolo sebe a pohled mu padl na zřícenou stěnu. Dobelhal se k ní, opřel se o její okraj a podíval se ven.

    Na přístavu seděl mohutný šedý mrak. Cleesovi nezvonilo v uších, to se poplašné zvony ve městě rozezněly naplno, když z mraku vylétla první kanonáda a zasáhla hrad. Znovu se ozval třaskavý hrom a Cleese s hrůzou v očích pozoroval, jak se v mraku blýská a vylétá z něj druhá salva. Jako opařený stál a sledoval dráhu desítek dělových koulí letících ještě setmělou oblohou. Byla to strašná podívaná. A pak našly koule svůj cíl.

    Cleesovi se udělalo zle. Lodní moždíře zasáhly patu i střechu věže mágů. Se zlověstným hřmotem se věž okamžitě začala sesouvat k zemi. Vteřinu poté, co dostala zásah, z jejího nitra vyletěl světle fialový záblesk a osvítil šeré město. Trval ani ne vteřinu a jak se objevil, tak zmizel. Věž se nejprve jen naklonila a vrchní patra se propadla, ale v té pozici zůstala sotva deset sekund a pak se zřítila úplně. Cleese zůstal opřený o kraj rozbité stěny a jeho tvář bílá hrůzou hleděla dolů do města. Bylo pozdě. Revoluce začala.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Jun 25, 2016 6:48 pm

    Plameny Revoluce
    část čtyřicátá: Prach jsi...:
    Dole ve městě vládla panika. Královská hlídka nestačila ani zdaleka upozornit všechny obyvatele. Měšťané pobíhali po ulicích a snažili se zachránit, co se dalo. Cleese odstrkoval dav z cesty a snažil se dostat do kasáren, aby mohl vydat rozkazy.
    Zazněla třetí salva. I přes výkřiky, pláč a hluk ulice byla jasně slyšet. Všichni se na moment ohlédli, aby v němé hrůze pozorovali letící dělové koule z moždířů. Cleese takových výstřelů viděl dost, nepotřeboval vidět další. Prodíral se, tlačil se, občas někoho i přeskočil. Ve vzduchu se vznášel lehký zápach střelného prachu a mnohem štiplavější smrad ze spálených střech. Moždíře zasáhly svůj cíl. Cleese neviděl, co trefily, ale nemohlo to být daleko. Otřesy země dolehly až k němu. Bylo to čím dál horší. Clay ležel na ošetřovně, takže mohl rozkazovat jen přes SI:7. Alespoň něco, ale kdo ví, jestli to bude fungovat.

    Konečně se prorval skrz bránu kasáren. Trvalo mu to pár minut, ale jemu to přišlo jako pár hodin. Čas byl drahý. Mistr Shaw, velitel SI:7, a starý Germaine už vydávali rozkazy od generála Claye vojákům i Hlídačům. Nightwindovi poslové byli tedy mnohem rychlejší než Cleese na zemi. To bylo jen dobře, SI:7 fungovala bezchybně. Teď už určitě byli na cestě do přístavu. Museli se tam dostat dřív, než vystřelí čtvrtá salva.
    Cleese přelétl očima vojáky, agenty i Hlídače, ale ten, kterého hledal, mezi nimi chyběl.
    „Germaine!“ zavolal na starého rytíře. Germaine zvedl ruku na znamení, že ho slyšel a že má počkat, než dořekne seržantovi jednotky rozkaz. Seržant přikývl, křikl na svoji jednotku a odklusali do přístavu.
    „Co potřebuješ, Cleesi?“ zeptal se Germaine nevrle. Cleese ukázal na řadu Hlídačů.
    „Kde je Francosi?“ Germaine si prohlédl řadu.
    „Couteau? Nevím, nemám čas se o něj starat. Měl spolu s pár dalšími zpravit Čtvrť mágů a už jsem o něm dost dlouhou chvíli neslyšel.“
    „Čtvrť mágů? Do pytle, snad ho ten výstřel nezabil.“
    „To nevím, možné to je. Ale on není jediný, koho mám na starost a bombardují celé město. To je dost stresu i bez něj, abys věděl.“
    „Jdu ho najít,“ řekl rozhodně Cleese.
    „Dělej si, co chceš,“ řekl nepřítomně Germaine, protože mu právě přišla patrola s hlášením. Cleese se obrátil a vyběhl k davu, který stál mezi ním a troskami věže mágů.

    Zbytky armády i brigády dělaly, co mohly, aby zbrzdily paniku a pomohly lidem v organizaci a útěku, ale moc platné to nebylo. Ve výsledku měl Cleese cestu jen o trochu snazší. Celou dobu však čekal, kdy se ozve čtvrtý výstřel a celá jejich snaha půjde k čertu.
    Při přechodu mostu do Obchodní čtvrti si ale všiml něčeho, co ho znepokojilo mnohem více. Na několika střechách přes kanál se objevily rudé vlajky s nějakým černým uprostřed.
    Vlajky mu dělaly starosti, ale mohly počkat. Francois a Hlídači ve Čtvrti mágů měli přednost. Zrychlil.

    Když ale dorazil na místo, kde před chvílí stála věž, naskytl se mu hrozný pohled. Ohořelé trosky věže ležely rozmetané po zemi a několik kamenů těžce poškodilo okolní domy. Skoro všechny měly vytlučená okna. A co bylo nejdivnější, nikde ani živáčka. Cleese opatrně vstoupil do ruin. Další zvláštnost byla, že když dělová koule něco zasáhla, zůstaly po ní kromě trosek i těla a rozbité příslušenství. Tady však nebylo nic, jen slabá vrstva šedavého prachu. Žádné tělo, žádná pomůcka, žádné shořelé knihy. Jen dřevo, kamení, ohořelé kovové spoje a prach. Rozhlédl se okolo sebe, ale stále nikoho neviděl. Neuměl si vysvětlit, jak je možné úplné zmizení. Vypařila je snad uniklá magie?
    „Francoisi!“ zařval z plných plic. Odpověděl mu jen hluk a křik lidí, kteří se v dáli pokoušeli dostat plameny pod kontrolu. „Francoisi!“ zavolal znovu. Žádná odpověď.
    Někdo něco spadlo a zvuk nárazu o zem na Cleese zapůsobil jako napínáček na židli. Chtěl sáhnout po meči a podívat se, co to bylo, ale s úlekem zjistil, že se nemůže pohnout. Poutala ho nějaká neviditelná síla. Svazovala mu nohy i paže, až nakonec padl na břicho jako pytel. Ani heknout nemohl, protože nějaké kouzlo mu sevřelo i hrdlo. Jakmile dopadl, uslyšel za sebou kroky několika lidí.
    „Svažte ho a odneste k ostatním,“ přikázal ženský hlad, který byl Cleesovi trochu povědomý. Dva muži si ochromeného Cleese naložili na ramena a nesli ho pryč. Velitelka šla s nimi, ale po celou dobu se držela z Cleesova zorného pole.

    Odnesli jej do Modrého samotáře. Hostinec byl plný lidí, které Defiasové chytli a spoutali. Proto byla čtvrť prázdná. Všechny drželi v zajetí. Stoly a židle byly nastrkány ke stěnám a zajatci leželi nebo seděli tam, kam je Defiasové položili. Bylo mezi nimi i pár odzbrojených strážných a Hlídačů. Hodili Cleese na zem a jejich břemeno s potěšením zjistilo, že kouzlo pominulo, i když ho pevně svázali. Cleese při pádu hekl, mohl tedy mluvit. Rozhlédl se po hospodě, ale Francoise neviděl ani mezi chycenými Hlídači. Zato se mu poprvé naskytl pohled na jejich věznitelku. Stála u vytlučeného okna, lokty se opírala o rám a dívala se ven. Plavé vlasy po ramena zakrývaly límec černé košile, která spolu s kalhotami obepínala štíhlé tělo. Rudý šátek měla ovázaný okolo paže. Na hřbetě pravé ruky zahlédl Cleese tetované ozubené kolečko, které fialově světélkovalo.


    Uplynulo několik hodin, slunce se už dávno vyhouplo vysoko na nebe a zajatci stále čekali. Defiasové seděli na jednom ze stolů a hráli kostky. Občas se kouzelnice sebrala a s několika dalšími lotry vyšla ven, aby se po chvíli zase vrátili s novým úlovkem. Cleesovi to dalo čas k přemýšlení, ale také ke strachování. Co s ním a ostatními vězni asi udělají? Tušil, že je nezabijí. Čtvrtá salva se už neozvala, ale Cleese si nedělal iluze, že by to mohlo být vítězství obrany Stormwindu. Vanessa nechtěla město zničit, to v žádném případě. Šlo jí o to srazit jej na kolena a obrátit jeho obyvatele proti králi. Kdyby spálila město na popel, neměla by z toho její revoluce vůbec nic. Alespoň v to doufal. Pak si vzpomněl na Lornu a Toma. U Světla, snad se jim nic nestalo! Ne, nemohlo se jim stát vůbec nic, vždyť byli zabarikádovaní ve sklepě, tam se za nimi nemohl nikdo dostat. A i kdyby, Lorna není žádná slaboška. Pořád dokáže namířit pušku a zmáčknout spoušť. Jsou v bezpečí, ona i Thomas. A Francois? Kde je ksakru Francois? Neviděl ho ani venku, ani mezi chycenými.

    Netrvalo dlouho a dveře do Modrého samotáře se rozlétly takovou silou, že se všichni ohlédli a ze stropu spadlo několik kamínků. Teď měl Cleese konečně možnost pohlédnout velitelce Defiasů do tváře. V první chvíli si myslel, že se mýlí, že vidí špatně. Všechny je tu držela Marissa, ta křehká Francoisova přítelkyně. Byl si tím jistý, ale zároveň ho mátlo její tetování. Něco takového by si určitě pamatoval.
    Nikoho jiného to ale nezajímalo, protože jejich zraky se obracely k mohutné postavě, která nakráčela dovnitř. Musela se přitom sehnout. Do Modrého samotáře vstoupil zlobr. Nebyl ale jako obyčejní zlobři, které Cleese za svůj život viděl. Na tučných ramenou mu seděly dvě hlavy. Ovšemže Cleese slyšel o dvouhlavých zlobrech, ale žádnému z těch vyprávění nezářily oči. Pravé hlavě, která měla temeno i krk zakryté něčím, co připomínalo rozedranou starou rudou vlajku, slabě vyzařovalo z očí bledě modré světlo. Naproti tomu oči levé, nezakryté hlavy, svítily podobně slabým, ale jasně oranžovým světlem. Růžek na levé hlavě byl nahrazen kovovým a dost se leskl. V pravé ruce třímal zlobr křivou kouzelnickou hůl, kterou vyrval nějakému mágovi z mrtvých rukou. Tetování ozubeného kolečka se mu černala na obou masitých ramenech. Kromě náramků zdobených polodrahokamy, široké bederní roušky z obarvené vlny a napůl rozpadlého praporce okolo ramen a pravé hlavy však tlustého zlobra nekrylo vůbec nic. Pod levou paží držel bezvládné tělo v hnědém kabátu jako kus hadru. Marissa se při pohledu na tělo ve zlobřím spáru zatřásla, ale příchozí si toho nejspíš nevšiml.


    „Zdá se, že vám jeden utekl, slečno du’Paige,“ řekla chladně pravá hlava.
    „Špatní lovci! Nechytli Hlídače! Špatní lovci! Nechytli Hlídače!“ prskala levá. Marissa odtrhla oči od hnědého kabátu a pohlédla přímo mezi hlavy.
    „Promiň, Glubtoku. Čtvrť mágů je velká. Nemohli jsme zajistit všechny.“
    „Pak máte velké štěstí, že jsme ho zajali my,“ zavrčel Glub a hodil tělo na zem. Nepohnulo se.
    „My ho našli! My ho chytli!“ přitakával Tok.
    „Příhodné, že unikl zrovna ten, kterého jste měla sledovat, Marisso,“ zavrčel Glub. Přes obličej se mu táhl podezřívavý škleb. Cleese se opatrně nadzvedl, aby se přesvědčil. Před Glubtokem opravdu ležel Francois. V bezvědomí. Marissa neustále těkala pohledem mezi Francoisem a zlobrem.
    „Nebuď hlupák, Glubtoku,“ řekla klidně, bez náznaku nervozity. „Copak si myslíš, že bych ohrozila celou tuhle akci jen kvůli jednomu šupákovi, kterého jsem měla špehovat? Za co mě máš? Za nějakou bláznivou holku, co se zamiluje jedna dvě?“
    „Jen aby! Jen aby!“ vyštěkl Tok. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po Modrém samotáři.
    „Bylo by ale nefér vám vyčítat, že jste se nesnažili. Nicméně váš úkol nebyl jen chytat zajatce,“ řekl pomalu Glub.
    „Kde jsou cetky? Kde jsou tretky?“ vyzvídal Tok.
    „V troskách věže nic není. Ani kost. Ani střep. Jen prach. Jak mi to vysvětlíte?“ Marissa odtrhla pohled od Francoise a bezmocně pokrčila rameny.
    „Nevím,“ odvětila. „Je možné, že uniklá magie všechno ve věži zničila. Nikdy jsem ale nebyla uvnitř a jestli tam měli nějaká zvláštní opatření, nemohla jsem o nich vědět.“
    Glubtok se odmlčel, odstrčil Marissu holí z cesty a pomalu se procházel mezi zajatci. Pečlivě si je přitom prohlížel svýma čtyřma očima. Marissa si klekla na koleno k Francoisovi a položila mu ruku na krk.
    „Je naživu,“ prohodil Glub bez zájmu.
    „Prozatím! Prozatím!“ zasmál se skřehotavě Tok.
    „Sklapni! Máš tu úkol, vzpomínáš?“ obořil se Glub na svou druhou hlavu.
    „Vždyť ho plním! Vždyť je hledám!“ Marissa střelila pohledem po Glubtokovi.
    „Co hledáš, Glubtoku?“ zeptala se. Mág se ani neohlédl.
    „Slečno du’Paige, přikazuji vám, abyste vyvedla všechny vojáky a strážné ven,“ řekl ledově Glub.
    „I Hlídače! I Hlídače!“ vykřikoval Tok.
    „Proč?“ zeptala se Marissa a nijak se přitom nesnažila zakrýt podezřívavý tón.
    „Budou popraveni, pro výstrahu,“ oznámil Glub. „Ať royalisté vidí, co je čeká, když se k nám nepřidají.“
    „Pálit a mrazit! Zabíjet a vraždit!“ radoval se Tok do mrtvolného ticha, které naplnilo hostinec. Slabé vzlykání z několika koutů, kterého si předtím nikdo nevšímal, teď nabralo obludně na hlasitosti.
    „Zešílel jsi?“ podivila se Marissa. „Slečna VanCleefová jasně přikázala odklidit civilisty někam, kde je nebude ohrožovat uniklá magie z věže, třebas násilím, a přitom odzbrojit jejich jednotky. Ale o nějakých popravách mužů ve zbrani nechtěla ani slyšet!“
    „My rozkazujeme!“ zařvaly obě hlavy naráz. Zlobr udeřil patou hole o zem a z prasklého křišťálu na špičce vyšlehl jasný rudý záblesk, který všechny oslnil. „VanCleefová si mohla rozhodnout jak chtěla, ale to rozhodnutí je špatné a já ho měním. Z těch heretiků nadělám prach, stejný, jako zbyl z mágů!“ cenil zuby Glub.
    „Ale ten je váš!“ zašklebil se zle Tok a kopl Francoise, který slaboučce zasténal. „Toho vám necháme!“ Marissa sklopila hlavu a zlobr odešel ven okolo ní, aniž by si jí všímal. Chvíli stála se zaťatými pěstmi a cosi si pro sebe tiše mumlala.

    „Udělejte, co říká,“ procedila nakonec mezi zuby.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Jul 21, 2016 4:35 pm

    Plameny Revoluce
    část jednačtyřicátá: ...A v prach se obrátíš:
    Cleese pohlédl na Francoise visícího hned vedle něj. Mladík se stále ještě neprobudil. Oba viseli na samém okraji řady odsouzenců. Defiasové jim svázali zápěstí a pověsili je na různé háky a skoby zaražené ve stěnách domů. Všichni měli nohy aspoň metr nad zemí a před sebou výhled na samolibě se šklebícího Glubtoka, který se opíral o svoji hůl a škrábal se na pupku, zamračenou Marissu a trosky věže mágů. Vedle nich stáli Defiasové, kteří pomáhali Marisse s chytáním měšťanů a tvářili se, že se těší, až Glubtok vykoná svou popravu.

    Zlobr prošel okolo viselců a každého si chvíli zblízka prohlédl a nakonec nad něj vyčaroval malou kuličku, vznášející se nad odsouzencem. Vždy byla buď modrá nebo jasně oranžová. Marissa stála asi šest metrů před řadou, ruce založené na hrudi a upírala zrak střídavě na Glubtoka a Francoise. Tetování na ruce jí blikalo světle fialovou září.


    Před Cleesem se Glubtok zastavil na nejdelší dobu. Promnul si svoji levou bradu a zamyšleně na něj hleděl. Trvalo mu aspoň minutu, než se rozhodl. Pak vyhodil levačkou do vzduchu a nad Cleesem se rozzářila koule, v níž se prolínala i bledě modrá, i jasně oranžová.
    „Muž vaší pozice si zaslouží zvláštní pozornost,“ zasmál se zle Glub.
    „Budeš hořet! Budeš mrznout!“ prskal Tok.
    Cleese sebou vztekle zamrskal, zatímco zlobr postoupil k Francoisovi napravo od něj. U něj nepřemýšlel ani vteřinu, jen se skřehotavě zasmál z obou hrdel a vyslal nad něj jasně fialovou kouli. Zálibně si prohlížel označené odsouzence a vrátil se na úroveň Marissy.
    „Máte přednostní právo,“ zašklebil se hrozivě Glub a ukázal holí na Francoise.
    „Do toho! Do toho!“ přitakával Tok. Marissa slabě škytla, zavřela oči a napřáhla ruku před sebe. Mezi prsty se jí objevily bílé a fialové záblesky.

    „Ještě okamžik,“ zafuněl Glub a mávl rukou k Francoisovi, přičemž zkroutil prsty do podivného gesta. Jeho cíl se okamžitě probral z magického spánku a zmateně se rozhlížel okolo sebe.
    „Kde to jsme, monsieur?“ zeptal se naléhavě.
    „U popravčí stěny,“ dostalo se mu vzteklé odpovědi. „Zasraný zlobr, měli nás jen držet v zajetí, aspoň ona to tvrdila,“ hodil bradou k Marisse. Francois se podíval ukázaným směrem a zbledl, když uviděl svoji přítelkyni, jak se na něj chystá seslat smrtící kouzlo.
    „Non,“ zašeptal. „Non! C’est ne pas possible! Marriso!“ vykřikl a zazmítal se ve svých poutech. „To není pravda! To nemůžeš být ty! Ty nejsi vrah!“ Marrisa se zřetelně zachvěla. Záblesky mezi prsty přerostly v plné oslňující světlo, které vyplnilo celou její dlaň. Glubtok začínal být nervózní. Trvalo jí to moc dlouho.
    „Tak co bude?!“ zavřískl Tok. Světlo z Marissiny dlaně zmizelo.

    „Já to neudělám,“ zašeptala a zmizela v záblesku ostrého světla. V mžiku se objevila u Francoise, tasila svoji dýku a přeřezala mu pouta. Potom mu ji vtiskla do ruky a kouzlem přeťala pouta Cleesovi. Pak se Glubtok stačil vzpamatovat.
    „Co to má být, Marisso?!“ zařval Glub.
    „Zrádce! Zrádce! Na ni!“ vřískal Tok. Jeho nohsledi na moment zaváhali, ale z Glubtoka měli větší hrůzu než z Marissy. Sevřeli jílce svých mečíků a nožů i topůrka seker a vrhli se na Marissu. Ta se otočila a vyslala proti nim několik malých ohnivých koulí, spíše pro výstrahu, než aby jimi dokázala doopravdy ublížit. Glubtok něco podivného mumlal a v levé ruce mu rostl a sílil plamen, na rozdíl od Marissy jasně vražedný. Její kouzlo na chvíli Defiase zpomalilo, čehož využil Francois a vrhnul se jen s dýkou mezi ně. Cleese bojoval s pouty nejbližšího strážného, ale na malý moment strnul, když uviděl Francoisovu rychlost. Mladík mrštně jako lasička proklouzl prvním dvěma útočníkům se sekerou a mečíkem, skrčil se před ranou sekerníka a dvěma bleskovými řezy mu přeťal šlachy na patách. Lupnutí přeříznutých šlach bylo přehlušeno řevem zmrzačeného Defiase, který se zřítil v bolestech k zemi. Francois ještě v pádu chytil jeho sekeru do levé ruky a s ní i dýkou se vrhl na dalšího protivníka.

    V tu chvíli Glubtok dokončil své kouzlo a mrštil proti Hlídači ohnivou kouli velkou jako meloun. Marissa si toho naštěstí všimla včas. S výkřikem napřáhla ruku, tetování se jí divoce zalesklo a koule se rozbila o neviditelnou stěnu přímo před Francoisem, který se i přes ochranu instinktivně skrčil, čímž poskytl příležitost svým nepřátelům. Jen včasný úskok na stranu zabránil defiaskému noži, aby zasáhl plíci, ale stejně stačil Francoise poranit na paži. Málem upustil Marissinu dýku, vlna adrenalinu ho ale vyburcovala k rychlému úderu čepem sekery směrem vzhůru. Nějaký šermíř se s rozdrcenou sanicí a příšerným skučením zhroutil.


    „Rychle, běž mu na pomoc!“ rozkázal Cleese vojákovi, kterému právě rozvázal pouta a pustil se do dalších. Provazy byly pevně utaženy, což v kombinaci s faktem, že Cleesovi od visení zdřevěněly ruce, rozvazování dost ztěžovalo. Strážný popadl to první, co mohlo sloužit jako zbraň a rozběhl se do bitky. I Marissa pomáhala, seč jí síly stačily. Svými kouzly odkláněla ta Glubtokova, i když ji to muselo stát mnoho sil. Zlobr stál před zříceninami a ze své ruky i hole sesílal jedno kouzlo na druhým. Cleese posílal každého, koho osvobodil, do boje a morálka Defiasů rychle klesala s každým vojákem Stormwindu, který se přidal na stranu Hlídače. Jejich přesila se měnila v přečíslení, až nakonec začali zahazovat zbraně a zvedat ruce vzhůru. Zato Glubtok se nevzdával. Zařval jako tur a i když poodstoupil o pár kroků dozadu, vrhal ohnivé koule i ledové krystaly stále rychleji a zuřivěji. Cleese příliš mnoho neviděl, ale v jednu chvíli si všiml něčeho zvláštního. Pokaždé, když to vypadalo, že zlobr udělá nějaké velmi silné kouzlo, trochu se zarazil a výsledek byl vždy o něco slabší, než se dalo čekat.

    Glubtok se víc než čehokoli jiného bojí své vlastní moci. Bojí se, že kdyby někdy vypustil příliš mnoho, zničí ho to. Musí to být příšerné vědět, že když ze sebe vydáte to nejlepší, zmizíte v obří explozi a hromádce prachu.

    Tak mu to Vanessa říkala. Tak se mu tahle část jejich hovoru vynořila v hlavě. A hned dostal nápad, jak se se zlobrem vypořádat. Museli ale změnit strategii. Museli ho rozzuřit, dost na to, aby zapomněl na svoji obavu a překročil své hranice. Těžko říct, zda by to mohlo fungovat, ale v životě slyšel o mnoha čarodějích, co se přecenili a zmizeli v obřím výbuchu, že vážně věřil, že to vyjde.
    „Chlapci!“ zavolal na své spolubojovníky. „Změna plánu! Musíme ho nasrat!“ V prvním momentě málokdo tušil, jak si má ten rozkaz vlastně vyložit. Pak se někteří skryli za trosky a házeli odtamtud po zlobrovi kamení. Další na něj zase házeli jednu sprostou nadávku za druhou. Defiasové si strhli své šátky, popadli své raněné a táhli je pryč z bojiště, protože poznali, že se blíží průšvih. Glubtok se natáhl, aby zrádce ztrestal kouzlem, ale v tu chvíli jej zasáhl Cleese velkým kamenem, čímž mu přerušil koncentraci. Kámen mu však nijak neublížil. V momentu, kdy se dotkl zlobří kůže, se celý obalil ledovými krystalky a rozsypal se na spoustu zářivých kapiček. Glubtok se obrátil, šíleně zařval na Cleese a pozdvihl hůl. Než však z jeho tlam vyšla jediná slabika, zasáhla ho Marissa ohnivou koulí, mnohem silnější než tou, kterou použila proti Defiasům. Neviditelné ledové brnění Glubtoka znovu ochránilo a jeho oči začaly zářit silněji než doposud. Namířil špičkou hole na Marissu, ale ta ho znovu předběhla. Napřáhla paži a z dlaně jí vyšlehl paprsek, který spojil její paži s křišťálem na Glubtokově holi. Hůl jako by zamrzla v prostoru, Glubtok s ní ke své hrůze a vzteku nedokázal pohnout. Marissa něco vykřikla, trhla rukou sevřenou v pěst k sobě a hůl se zlobrovi rozskočila v ruce. Plejády třísek se rozlétly po okolí a nebýt ledové zbroje, ošklivě by Glubtoka poranily. Takhle jen omrzly a proměnily se ve stovky malých kapiček, které se leskly na zlobrově tučném těle. Cleese po něm mrštil další dva kameny a obě trefy měly stejný účinek. Žádná zranění, ale velký vztek. Glubtok řval, až ze střech padaly tašky a šindele. Ani urážky a kameny od stráží nezůstávaly bez výsledku. Cleese poznal, že se blíží k hranici a tak zamával na své přátele oběma rukama.
    „Vypadněte odtamtud!“ zavolal na ně, ale jeho slova povětšinou zmizela ve zlobřím řevu. Glubtok divoce rozpažil a obě ruce sevřel v pěsti. Pravá se mu obalila ledem, zatímco levá zmizela v ohni. Oči se mu rozzářily tak jasně, že už nebylo možné spatřit zornice.

    „Zabít! Zabít!“ ječel Tok. Rozmáchl se a udeřil ledovou pěstí do země směrem ke Cleesovi. Země okamžitě v okruhu tří kroků od místa dopadu zamrzla. Cleese jen tak tak stačil uskočit, aby nepřimrzl na místě.
    „Zmizte!“ volal na strážné, kteří to už napodruhé pochopili a klidili se z cesty. Francois ale ne. Glubtok máchl pěstí k němu a z ní vylétl zářivý paprsek o šířce zlobří pěsti. Skočil za nějakou trosku, odkud nevylézal.
    „Francoisi!“ vykřikl ještě Cleese. Poznal, že Glubtok už je na samé hranici vzteku. Otočil se a rozběhl se k nejbližšímu domu. Teď pro něj stejně nemohl nic udělat a umřít tam nehodlal. Marissa ale byla jiného názoru. Vyběhla směrem k Francoisovi, zatímco uskakoval před Glubtokovým ohněm a ledem. Když se Cleese ohlédl ve dveřích, spatřil Glubtoka, jak se napřahuje oběma rukama, Francoise, jak se krčí za zbytkem stěny, a Marissu, která zmizela v bílém záblesku, objevila se přímo před ním, natáhla před sebe obě ruce ve chvíli, kdy na ně vyslal Glubtok proud ohně a ledu naráz. Oba zmizeli v záplavě zlobřího kouzla, jen slaboučké fialové světélko prosvítalo stěnou z ledu a plamenů. Cleese si zakryl obličej rukama.

    Glubtok znovu zařval, ale nebyl to výkřik hněvu. Promítl se do něj i strach. Uvědomil si, že překročil hranici a rychle se pokusil přerušit kouzlo, ale už pro něj bylo pozdě. Začala mu praskat kůže na rukou, avšak praskliny se rychle rozběhly po celém těle. Místo krve z nich tryskala fialovobílá záře. Praskliny rostly, pokrývaly zlobra, až nakonec Glubtok z řevem zmizel v záplavě jasného světla. Tlaková vlna udeřila všechny okolo a ty, co byli blíže než ostatní, dokonce srazila na zem. Chvíli trvalo, než se první zvědavci odhodlali podívat, co zbylo po kouzelníkovi.

    Cleese se s pomocí stráže postavil na nohy.
    „Díky,“ zasípal. „Jsou všichni v pořádku?“
    „Zatím nevím,“ řekl trochu ustaraně voják. „Musíme se jít přesvědčit. Ale to velké zvíře je nejspíš mrtvé,“ dodal veseleji. Cleese přikývl a rozhlédl se po náměstí. Vzduch byl těžký a olejnatý a na místě, kde před pár okamžiky chrlil zlobr jedno kouzlo za druhým, ležela v ruinách věže jen velká kupa šedého prachu. Francois se krčil, jakoby se stále chránil před kouzlem a Marissa klečela před ním, zády k němu a třásla se. Záře tetování poblikávala a slábla. Francois ji stačil zachytit, než dolehla úplně na zem. Cleese se zastavil na půli cesty k nim. Nechtěl je rušit, tohle si museli vyřešit mezi sebou. Místo toho se obrátil ke svým mužům a společně šli do hostince osvobodit zajatce nebo zajmout Defiase, kteří se jim vzdali.


    Stiskla mu dlaní poraněné rameno a pohlédla mu do zaprášeného a zakrváceného obličeje. Její vlastní tvář byla zalitá slzami, které se v poledním slunci třpytily jako horské potůčky.
    „Odpusť mi,“ zašeptala. „Snažně tě prosím, odpusť mi. Je mi to všechno tak hrozně líto.“
    „Ty jsi jednou z nich,“ zachroptěl. „Celou tu dobu…“ V jeho hlase ani v očích nebyl jediný náznak milosrdenství. Jen hrozné zklamání. Natáhla se k rudému šátku, který měla ovázaný okolo paže a s námahou jej strhla.
    „Ne, byla jsem jednou z nich. Už nejsem. Už nechci být. Nechci už nic mít s touhle…revolucí,“ zvedla červený cár ve své ruce. „Chci být jen s tebou.“
    „Copak ti můžu věřit? Vždyť jsi nám všem lhala. Mně jsi lhala! A já ti věřil nejvíc ze všech.“
    „Ksakru, Francoisi! Vždyť jsem kvůli tobě zradila všechny, které jsem v životě poznala! Mohla jsem tě popravit, ale místo toho jsem se obrátila proti nim. Nemuseli jsme vůbec vyhrát, víš to?“ Povzdechl si a sklonil hlavu. Cítila, jak se těžce rozhoduje.
    „Francoisi, prosím tě, dej mi příležitost. Dej mi šanci ti dokázat, že s tebou chci zůstat a i zemřít, když to jinak nepůjde. Prosím.“
    „Marisso…já…já nevím, jestli můžu…“ odpověděl třesoucím se hlasem. Podíval se jí zpříma do očí, do jejích smutných, prosebných očí. Na chvíli se oba odmlčeli, nemohli najít ta správná slova.
    „Jak jsi mi to říkal?“ zeptala se po chvíli tiše a přitáhla se blíž k jeho tváři. „Když nám byla v noci zima a my jsme se k sobě tiskli? Pamatuješ si na to ještě?“
    „Oui, pamatuju. Pamatuju si všechno.“
    „Od tebe to tak krásně znělo. Prosím, řekni mi to ještě jednou, tak, jako předtím.“
    „J’adore toi, Marisso,“ zašeptal jí do ucha a objal ji.
    „Já tě taky miluju, Francoisi.“

    Sponsored content

    Re: Plameny Revoluce

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Sun Aug 19, 2018 5:56 am