Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Poslední vzepření

    Share
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Oct 12, 2015 6:52 pm

    V Posledním vzepření jde už více o vlastní fanfikci. Příběh se odehrává na druhé straně Greymaneovy zdi, kde se přeživší z Hillsbradu i Gilneasu sjednotí, aby zasadili Opuštěným mocnou ránu a pokud možno získali zpět své drahocenné město. Ať se líbí. Smile

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Oct 12, 2015 7:19 pm

    Poslední vzepření




    prolog:
    Malá Natasha smutně pozorovala svého otce. Dívala se, jak si chystá svoji zbroj a jak si brousí meč. Bylo jí teprve šest a už měla ztratit i druhého rodiče. Jejího otce Morrise totiž naléhavě povolali do služby, protože situace s orky začínala být neúnosná a král Terenas potřeboval každého muže. Morris jen velice nerad opouštěl Southshore i svou malou dcerku a ona stejně nerada viděla, jak odchází. Měl se o ni mezitím starat výrobce plášťů Bartolo, rodinný přítel a laskavý, i když trochu nabubřelý muž, ale pro Natashu nikdy otce nebude.
    „Tatínku,“ seskočila ze židle a objala Morrisovu oplechovanou nohu. „Já nechci, abys šel pryč.“ Morris se na ni smutně usmál.
    „Já taky ne, Natasho. Já taky ne. Ale král mě potřebuje, a tak musím poslechnout.“
    „Ale proč ty? Proč ne třeba Bartolo?“ naléhala dívenka a pustila jeho nohu. Morris si povzdechl a dřepl si, takže ji hleděl přímo do očí.
    „Protože všichni máme moc něco zvrátit, ale málokdo ji využije. A kdyby si každý řekl, že bojovat může někdo jiný, zůstaneme nakonec bez obrany. A proto musím jít, aby naše obrana zůstala stát. Neboj se, já se ti vrátím,“ pousmál se a pohladil její hebké rezaté vlásky, spletené do copů. „Všechny tu hezky hlídej,“ řekl, narovnal se a vykročil ze dveří. Natasha se za ním dívala, do očí se jí hnaly slzy, ale potlačila je. Byla teď přece velká holka a musela všechny hlídat.

    část první: Hodina lukostřelby:
    Uplynulo třináct let a z Natashy vyrostla mladá slečna. Stále žila u Bartola, protože Morris se nikdy nevrátil. Natasha se s tím smířila a učila se u svého poručníka vyrábět pláště. I když celý Lordaeron padl, vesnice Southshore nějakým zázrakem všem orkům i nemrtvým odolala. Zdálo se, že útočníky to už přestalo bavit, protože poslední nájezd na Southshore proběhl před sedmi lety a to šlo navíc jen o skupinu opilých banditů. Přesto ve své stráži neustávali a hrdě bránili svůj malý ostrůvek lidí v moři nemrtvých.
    „Není to zlé, ale chce to trénovat,“ zhodnotil starý farmář Kent Natashino umění s lukem. Z deseti šípů jich šest zasáhlo terč a jeden se zabodl hned vedle. Natasha se na veterána usmála a šla posbírat šípy.
    „Je dobře, že se vedle vyrábění plášťů cvičíš i v boji. Něco se blíží a pak bude každý voják dobrý,“ zamručel Kent, když se vrátila s plným toulcem.
    „Ale Kente, to jsi říkal už loni a to nejhorší, co se stalo, bylo, že se Henry stal zase starostou.“
    Kent se srdečně zasmál, vzal svůj luk a pětkrát vystřelil na cíl. Nikdy neminul. Natashu úspěch šedivějícího farmáře už ani nepřekvapil. Věděla dobře, že Kent je veterán z Třetí války a i potom strávil několik týdnů v divočině, kde střílel pozůstatky Arthasovy armády v Azerothu. A nic nezapomněl, pod obnošeným farmářským oděvem se stále napínaly svaly vojáka, třebaže zestárlé a ne tak pružné, jako kdysi. Byl tím nejlepším učitelem lukostřelby, jakého mohla Natasha v Southshoru najít. Bartolo tyhle hodiny viděl dost nerad, protože se bál, že by se mohla jeho svěřenkyně do silného farmáře zakoukat, ale jeho obavy byly vcelku zbytečné. Kent mohl být sebestatnější, pro Natashu však byl vždy jen dobrým přítelem.
    Napnula luk a pečlivě zamířila. Tentokrát se chtěla trefit alespoň osmkrát. Věděla, že nesmí mířit moc dlouho, jinak se unaví. A věděla, že má mířit trochu nad terč, protože šíp nikdy neletí rovně. Zatajila dech, přivřela oko a pustila tětivu. Kent se podíval, kam se trefila, a začal se smát. Natasha totiž úplně minula terč, něco ale přece jen zasáhla. Z jabloně, na které visel terč, spadlo zelené jablko a z něj trčel až nepříjemně povědomý šíp. Kent se smíchy plácal do kolen, zatímco Natasha se zatvářila kysele a došla si pro spadlé jablko. Bylo probodnuté skrz naskrz, ale kromě průstřelu na něm žádná vada nebyla. Natasha vytáhla šíp z jablka, vrátila ho do toulce a ovoce donesla smějícímu se Kentovi.
    Když se farmář vysmál, zadíval se na ulovené jablko a uznale pokýval hlavou.
    „Kdyby to bylo oko, nemá jeho majitel šanci. Jenže podstatou střelby z luku je zasáhnout to, na co míříš.“ Natasha sklopila hlavu. „Ale na druhou stranu, svačinu si už ulovit dokážeš, třebaže spíše díky štěstěně,“ usmíval se a vrátil ji její kořist. Natasha si ovoce vzala a schovala jej do své brašničky, která visela na plotě Kentovy farmy. Znovu vzala luk a rychle vystřelila dva šípy hned za sebou. Tentokrát už neminula. Zakřenila se a vystřílela zbytek svých šípů. Neúspěch s jablkem ji nejspíš nabudil, protože se jí její cíl podařil: osm zásahů.
    V tom přišel Bartolo. Věděl dobře, kde Natashu najde, protože Kent ji ve střelbě trénoval už nějakou dobu. Od chvíle, co odešel Morris, měl s tou holkou samé trápení. Ale byl to její poručník a Morris byl jeho dobrý přítel, takže ji nemohl jen tak nechat. Už aby si pro ni někdo přišel, protože Bartolo stárl a slábl, i když své vyhlášené pláště ještě šít dokázal.
    „Natasho, skonči to a pojď domů,“ řekl Bartolo přísně. Natasha neochotně odložila luk a obrátila oči v sloup. Ale Bartolo, vždyť už nejsem malá…“ zkoušela oponovat, ale Bartolo ji nedal šanci.
    „No právě! Nediskutuj a pojď,“ zopakoval svůj příkaz. Natasha sundala svůj toulec a vzala si místo něj brašničku s jablkem. Zamávala Kentovi a šla za Bartolem. Šedivý výrobce plášťů kulhal o holi, což Natashe šlo strašně na nervy, protože se táhli velmi pomalu. Říkala si, že kdyby Bartolo před svým odchodem postavil vodu na oheň, tak nejen že by se ta voda stihla vypařit, ale i oheň by uhasl.
    Oheň ale kupodivu neuhasl, protože když vstoupili do Bartolova domu, zahřál je plamen hořící v krbu. Dokonce i králík, kterého nechal stařec na ohni, na sobě neměl jedinou spáleninu.
    Po vydatné večeři si Bartolo sedl do svého křesla a usnul, Natasha však zasedla ke stavu a dala se do práce na svém plášti. Začala ho dělat už dřív, ale kvůli Kentovým hodinám měla málokdy čas. Deset minut na to už ji ale ta monotónní práce nudila. Bylo to pořád stejné: provléknout nit, sešlápnout šlapku, přirazit, provléknout nit, sešlápnout šlapku, přirazit. Jak tohle mohl děla Bartolo celý život? Začaly se jí klížit oči a o pár minut později už poklidně spala na tkalcovském stavu.

    část druhá: Návrat Pohromy:
    Probudil ji řev a řinčení oceli, ale Bartolo na tom měl taky svůj podíl.
    „Vstávej!“ klepal jí prudce s ramenem. „Vstávej! Rychle!“ Natasha si promnula obličej, do kterého se jí přes noc otiskl vzor látky.
    „Co se děje?“ zeptala se rozespale.
    „Napadli Southshore!“ Tahle informace ji probudila úplně. „Schovej se nahoru, já se přidám k obraně.“
    „Bartolo neblázni, vždyť tě zabijou! Nejsi žádný voják.“ Bartolo přistoupil k jedné z truhel, pohrabal se v látkách a vytáhl na denní světlo nádherně zdobený kord. Natashu to překvapilo a měla být překvapená ještě víc.
    „Slyšela jsi někdy o donu Carlovi?“ zeptal se starý krejčí. Přikývla. „To byl můj mladší bratr.“ Vytasil kord a párkrát s ním cvičně zamával.
    „Běž nahoru, Natasho! Slíbil jsem Morrisovi, že tě budu chránit a já svoje slovo držím,“ zopakoval rázně a vyšel ven do bitvy. Natasha ho poslechla, vyběhla po schodech do patra a zavřela se ve svém pokoji. Nechtěla ale jen tak sedět a čekat, jak to dopadne, zatímco Bartolo a určitě spousta dalších bojovali venku o budoucnost vesnice. Pohled jí sklouzl na cvičný luk, který dostala od Kenta, když začínali s výcvikem. Prohledala svou skříň a paměť ji neklamala, stále tam měla ještě schovaný toulec se šípy. Těžko říct, jestli si Kent všiml, že mu občas po tréninku nějaký šíp zmizí, teď se ale rozhodně hodily.
    Otevřela okno a okamžitě ucítila nasládlý puch, který očividně vycházel z louží hnusného zeleného slizu. Ten vytékal z plechových sudů, jimiž útočníci zasypali Southshore. Zadržela dech, zamířila, ale když uviděla, s kým bojují, ruka se jí roztřásla. Nemrtví! Na Southshore útočili nemrtví! O těch zrůdách doteď jenom slýchávala a teď viděla a cítila na vlastní oči, proč se jich měli bát. Uklidnila se a znovu zamířila. Nemrtví nebyli tak snadný cíl jako Kentovy terče, protože se pohybovali, ale stejně si docela věřila. Všimla si Kenta, jak stojí na střeše své farmy a střílí jeden šíp za druhým, zatímco jeho nádeníci se zdatně oháněli farmářským náčiním. Velmi tím pomáhali oficiální obraně vesnice, ale i tak byli v nevýhodě. A všimla si také Bartola, který ji překvapoval čím dál víc, ale taky i trochu děsil. Ačkoliv si myslela, že stařík už nedokáže ani praštit pěstí do stolu, oháněl se kordem velice rychle a obratně.
    Vypustila šíp a minula. Nenechala se tím rozhodit a pokračovala v palbě. Vzduchem létaly plechové sudy a bořily domy, stejně tak se rozbíjely o zem a vypouštěli víc a víc zeleného slizu. Nemrtvým výpary ze sudů pranic nevadily, ale lidem se z toho nasládlého plynu dělalo špatně a těm, co třeba jen trochu šlápli do zelenavé kaluže, naskakovaly na postižených místech puchýře. Natashe došlo, co to bylo za sliz a ostatním určitě taky.
    „Zpátky! Zpátky k radnici!“ rozléhal se vsí mocný hlas starosty Maleba. Natasha si hodila toulec na záda, popadla luk a seběhla po schodech, když v tu ránu dveře vyrazili nemrtví vojáci. Vyjekla a utekla zpět do svého pokoje, kde se zamkla. Na boj nablízko si v žádném případě netroufala a navíc byli v přesile.
    Rychle otevřela druhé okno, které hledělo do zahrady a spustila se z něj dřív, než mohli vojáci vyrazit i tyhle dveře. Dopadla na zem, zvedla se a rozběhla se směrem na západ, od Southshore. V tu chvíli nemyslela na to, co bude s Bartolem, Kentem a ostatními obyvateli vesnice, chtěla jen být co nejdál od té pohromy, kterou zvala kdysi domovem a která se teď topila v mracích zeleného plynu. Uběhla asi dvě stě metrů a zastavila se. Hlava jí třeštila, špatně se jí dýchalo a tak se opřela o strom. Nejspíš se nadýchala trochu moc toho těch nasládlých výparů.
    Tahle zastávka jí dala chvíli k přemýšlení. Ona opouštěla vesnici, ve které se narodila, kde bylo všechno, co jí bylo drahé a ona se ani nezastyděla. Všichni bojovali o holé životy a ona zatím před tím vším utíkala, nechávajíce je nemrtvým na pospas.
    Vlepila si facku. Už jsou stejně nejspíš mrtví a falešnou lítostí jim nepomůže. Teď musí přežít na vlastní pěst a neohlížet se zpátky. Vzpamatovala se a znovu se rozběhla dál na západ.


    část třetí: Kousnutí z temnot:
    Důl Azurelode ležel sotva míli směrem na západ. Natasha doufala, že jí tam někdo pomůže nebo aspoň řekne, co se stalo. V dole ale panovalo podivné ticho. Nikde ani živáčka, ani mrtváčka. Pro všechny případy založila šíp do tětivy a připravila se ke střelbě. Pomalu postupovala do dolu a ohlížela se za každým stínem, jakkoli byl nepatrný. S každým dalším krokem tma houstla a Natasha šla stále pomaleji a obezřetněji. Nakonec tma zčernala natolik, že si střílet netroufla a tak se rozhodla vrátit na povrch.
    Otočila se a zaječela odporem. Hned za ní se plížil pavouk velký jako vzrostlý beran. Namodrale světélkoval, ale toho si Natasha nevšimla. Nakopla členovce a prchala od něj. V tu chvíli vůbec nemyslela na to, že se řítí hloub do tmy, strach z té obludy přebil všechno ostatní.
    Zakopla a tvrdě dopadla na zem. Posadila se a chytila za potlučené koleno. Necítila krev, ale stejně ji pád dost bolel. Seděla ve tmě a držela si bolavé koleno, když tu si konečně uvědomila, že vůbec neví, kde je a jak vyjde ven. Z toho zoufalství a strachu začala brečet. Zase si připadala jako malá holčička, která neví, kudy z hustého lesa. Všude kolem ní byla tma, chlad a ty osminohé potvory. A její jediná obrana? Luk, ve tmě nepoužitelný.
    Najednou zaslechla zlověstné syčení a klapání článkovaných nohou. Rázem stála pevně na nohou a v záchvatu paniky vystřelila naslepo za zvukem. Ozvalo se ostré zasyčení, ale než si Natasha mohla oddechnout, okolo lýtek se jí omotalo něco pevného a lepivého a strhlo jí to na zem. Klapání se přiblížilo a Natasha se zoufale snažila osvobodit a utéct z pavoučího dosahu. Luk hodila směrem, kde si myslela, že pavouk je v marné naději, že ho to alespoň zpomalí. Na rychlosti obludy se zásah lukem nijak neprojevil, spíše ho rozlítil a Natasha ucítila ostrou, bodavou bolest na levém lýtku. Už si myslela, že je konec, že zemře v tomhle zatuchlém dole na pavoučí kousnutí a ta obrovská monstra ji sežerou, ale osud tomu chtěl jinak.
    V dálce uviděla tlumené světlo a uslyšela hlasy. Zpoza rohu vyšly dvě postavy, jedna držela v ruce lucernu a druhá bič. Jenže když si je Natasha pozorněji prohlédla, krev jí ztuhla mnohem rychleji, než by to zvládl jed. Ti dva byli nemrtví. Ten s lucernou každou chvíli schytla ránu od toho s bičem, ale Natashe došlo, že kdyby ji viděli, ihned by zapomněli na svou hádku a pustili se do ní. Světlo z lucerny zaplašilo pavouka zpátky do tmy a dopadlo i na Natashu, která se rozhodla předstírat smrt. Jakmile ji uviděli, začali se dohadovat podivnou syčivou řečí. Nakonec kývli, vzali si bezvládné tělo na ramena a nesli ji ven. Natasha měla co dělat, aby se ze zápachu jejich těl nepozvracela a z chladu šířícího se od pavoučího kousnutí neomdlela.
    Nemrtví se v dole vyznali, protože po pár minutách ucítila na své kůži hřejivé paprsky denního světla, a i když listopadové slunce bylo chladné a pod mrakem, po vší té tmě a zimě v dolech jí to přišlo, jako by vešli do hezky vyhřátého pokoje. Byla ráda, že se ovládla a neotevřela oči, což by ji zaprvé prozradilo a zadruhé nejspíš i oslepilo. Nemrtví ji odnesli k povozu plnému lidských těl, z nichž některá na sobě měla taktéž stopy po kousnutí a pavučiny. Hodili ji na vůz, sami se na něj vyhoupli, třetí nemrtvý popohnal kostěné koně a celý ten smutný povoz se dal do pohybu. Natasha si byla celkem jistá, že zas takový pozor na ně nedávají a tak otevřela jedno oko. Uviděla přesně to, co čekala: hromadu mrtvol. Ale některá těla se hýbala víc, než se dalo vysvětlit pouhým kodrcáním vozu. Dýchali. Někdo byl ještě naživu. Přemýšlela o útěku, ale jed pomalu postupující žilami ji přesvědčil, že by to v žádném případě nemohl být úspěšný pokus. Rozhodla se tedy čekat, kam je všechny odvezou.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 2:13 pm

    Poslední vzepření



    část čtvrtá: Do pekla a ven:
    Vůz zastavil před vysokou černou hradbou, nahoře osázenou dlouhými ostny a drátem. Kočí zahalekal něco na stráže a Natashe to nepříjemně znělo jako: „Vezu žrádlo ghůlům!“ Natasha se nekontrolovatelně otřásla, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Stráže otevřely bránu a vůz vjel dovnitř.
    Za hradbou to vypadalo jako v pekle. Odporně to tam páchlo smrtí, hnilobou a krví. Vůz se brodil lepivým bahnem, useknutými částmi těl, vrstvami čerstvé i zaschlé krve a hnisu. Všude okolo postávali hubení a špinaví lidé, tupě zírali před sebe nebo seděli zhroucení v bahně. Volně se mezi nimi pohybovali ghůlové a když na někoho zaútočili, nikdo tomu nevěnoval pozornost, natož aby se ho pokusil zachránit. Vedle ruin bývalých farmářských domů stály vysoké černé stavby a na místě Hillsbradské radnice stála největší budova. Ozývaly se odtamtud bolestné výkřiky a velké koule z podivného kovu po stranách budovy jiskřily. Celé peklo bylo ohraničené vysokou černou stěnou s věžemi na strategických místech. Tohle se stalo s Hillsbradem, proměnil se v nejděsivější místo, jaké kdy Natasha viděla nebo o jakém kdy věděla.
    Vůz zajel do jednoho z rohů, kde jej Opuštění zastavili, otevřeli, vyházeli těla ven a už se o ně nestarali. Natashe bylo jasné, že si asi všimli toho, že někdo přežil, ale svůj úkol splnili, žrádlo pro ghůly přivezli a už jim mohlo být jedno, jestli je to žrádlo živé nebo ne. Umřou tak jako tak, čili si nemuseli vůbec lámat hlavu s tím, jestli přivezli regulérní mrtvoly. Natasha počkala, až budou z dohledu a pak se i přes ostrou bolest v lýtku postavila. Spolu s ní se zvedli ještě čtyři další přeživší: dva muži, žena a stařec. Natasha roztrhala pavučiny na svých nohou a rozhlédla se. Skupinka se rozutekla, ale to jí neměla za zlé. Blížil se k nim totiž ghůl a vypadal hladově.
    Skočila za rozbořený dům a pokoušela se schovat, ale ghůl zavětřil a během několika sekund ji našel. Natasha se držela, aby nekřičela, ale po té hrůze v dole ji to nečinilo zas takové potíže. Přesto se nehodlala nechat sežrat nemrtvým monstrem. Ghůl se rychle přibližoval a Natasha zoufale hledala něco, čím by se mohla bránit. Našla lopatu zaraženou v zemi, rychle ji vytáhla a vší silou udeřila ghůla do hlavy. Shnilé tělo zapraskalo a ghůl padl na zem s roztříštěnou lebkou. Natasha stála s lopatou v ruce, s rozšířenými zornicemi, rychlým dechem a hleděla na mrtvou obludu před sebou, když se jed opět ozval a kdyby nedržela v ruce lopatu, určitě by spadla do toho nechutného bahna. Takhle se o ní stačila opřít dřív, než jí jed stáhl k zemi. Věděla, že jí dochází čas a v duchu děkovala Bartolovi, že jí strkal do jídla čas od času nějaký jed, aby si zvykla. Jen díky tomu se pořád držela na nohou.
    „Poplach! Poplach! Prolomení bezpečnosti v sektoru 5! Prolomení bezpečnosti v sektoru 5! Únik experimentu C204! Únik experimentu C204!“ prořízla náhle vzduch strojový hlas vycházející z kovových trychtýřů na černých zdech. Natasha sice chtěla především utéct, ale nakonec ji zvědavost přemohla. Napojila se na jednotky Opuštěných, které spěchaly do sektoru 5. V žádném případě si jí nevšímali, experiment C204 byl teď priorita. Když však Natasha experiment C204 spatřila, málem s výkřikem utekla.
    Experiment C204 byla fakticky beztvará oživlá hromada hnijícího masa, která se kupodivu nějak držela na křivých, prohnilých nohou. Měřila aspoň čtyři metry a hmotnost se odhadnout nedala, protože z nestvůry každou chvíli něco upadlo. Opuštění se experiment snažili dostat pod kontrolu, ale i přes pokročilý rozklad měla obluda velkou sílu. Kdyby mohl, řval by, ale zdeformované hlasivky mu dovolily jenom pištět. Pištění ale přilákalo ghůly a ti se vrhli experimentu na pomoc proti Opuštěným.
    Ale ani strážci pekla si nevedli zle. Docela se jim dařilo narušovat stabilitu hnijícího monstra. Experiment se potácel a občas narazil do černé zdi, která se s každým zásahem trochu pobořila. Natasha ucítila šanci a s pomocí lopaty se rychle dobelhala k zbořenému místu zdi. Už byla skoro u něj, jen pár kroků od svobody, když ji chytil jeden z nemrtvých.
    „Kam si myslíš, že jdeš?“ zaskřehotal. Natasha ale nechtěla skončit tady. Pozdvihla lopatu a vší silou, která jí ještě zbyla, ji zasekla hranou nemrtvému do hlavy. Lopatu nechala v bezvládném těle a rychle proběhla otvorem ven.
    Neohlížela se, nedbala ostré bolesti v lýtku, jen běžela. Nezajímalo ji kam, prostě běžela. Zpoza černých hradeb se ozývaly zvuky boje, jak se Opuštění snažili zvládnout experiment C204. Strach Natashu udržel v běhu dobrou hodinu, po které stanula na březích Lordamerského jezera s vršky Alterackých hor za zády. Vyčerpaně pohlédla na hladinu jezera. Jeho vody měly barvu ocelové šedi a čišel z nich chlad. Bolest z pokousaného lýtka se stávala pomalu nesnesitelnou, najednou z ničeho nic ale ustala a po celém těle se místo ní rozlil pocit chladu. Už bylo moc pozdě na záchranu. Už ji nebylo pomoci. Zavřela oči a přivítala milosrdnou smrt. Kolena se jí podlomila, spadla na zem a přestala dýchat.
    část pátá: Druhý břeh:
    Otevřela oči. Všude okolo ní bylo chladné bílé světlo, ale zima jí nebyla. Nic ji už nebolelo a noha se jako zázrakem zhojila. Svět jako by se zrychlil, už nevnímala jeho pohyby, zdálo se jí, že plyne okolo ní. A najednou se zastavil a zůstal stát.
    Její špinavé a potrhané oblečení bylo pryč, místo něj na sobě měla nádherné dlouhé stříbrné šaty, stejně bílé jako světlo, které ji obklopovalo. Stála teď bosa na břehu řeky. Nebyla tam však sama. Vedle ní stál mladík, sotva o pár let starší než Natasha. Jeho oblečení bylo také bílé, ale nebyly to šaty, nýbrž šlechtický oděv a také měl na nohou na rozdíl od Natashy boty. Obrátil se na ni a usmál se. Jeho tvář vypadala poklidně a mírně. Blonďaté vlasy měl stažené do culíku a na tváři bradku.
    Natasha mu úsměv opětovala, i když nevěděla, proč to vlastně dělá. Mladík přistoupil blíže, uklonil se a postavil se vedle ní. Oba hleděli na smutné vody řeky, jako by na něco čekali.
    Do ticha se ozvalo šplíchnutí o vodní hladinu. A za ním další a další. Po řece připlouval dlouhý člun a na něm pozoruhodná osoba oděná v bílé říze, s kápí a s bílými ptačími křídly vystupujícími ze zad. Veslovala směrem k nim. Natasha ani mladík z ní neměly nejmenší strach, spíše naopak, nějak tušili, že jim nejen neublíží, ale i pomůže.
    Člun přirazil ke břehu a mladík do něj nastoupil. Potom nastavil Natashe galantně ruku a pomohl jí s naloděním. Plavidlo se ani trochu nezahoupalo. Bytost odrazila od břehu a začala veslovat. Natasha až doteď mlčela a nepřišlo jí to divné, ale musela se zeptat.
    „Kdo jsi?“ optala se mladíka. Ten se na ni jen podíval a mile se usmál.
    „Copak na tom teď záleží? Tam, kam plujeme, nejsou žádná jména, jen duše. Ale za života mi říkali Liam.“
    „Za života? My jsme zemřeli?“ Liam se zasmál a znělo to jako zvonění malých zvonků.
    „Očividně ano, jsme mrtví. Ale je to opravdu tak zlé? Bolí tě něco nebo tě teď něco trápí?“ Natasha neodpověděla, protože jí bylo jasné, že Liam odpověď zná.
    „A víš, kam teď plujeme?“ Liam zavrtěl hlavou, až mu kolem ní létal culík.
    „Nevím. Ale tuším. A z toho, co mi vyprávěl mistr Aranas, se toho nemusím bát, protože to místo je překrásné. A jednou se tam se všemi, které jsem nechal za sebou, shledám. I na tebe tam dozajista někdo čeká.“
    „Morris…“ šeptla jen Natasha.
    „Co prosím?“ zeptal se Liam.
    „Nic nic, Morris byl můj otec, který ode mě odešel, když mi bylo šest. Slíbil mi, že se vrátí. Nikdy se nevrátil…“ dala by se Natasha do pláče, ale nemohla. Nemohla být ani smutná, ani naštvaná, to místo jí to nedovolilo.
    „Tak třeba se s ním teď setkáš,“ řekl Liam a oba se odmlčeli. Slyšet bylo jen lehké pleskání pádla o hladinu. Najednou se ale ozvalo i něco jiného. Byl to ptačí zpěv. Jemné cvrlikání kdesi v dáli.
    „Tam,“ ukázal Liam před člun, kde se rýsoval druhý břeh. Vystoupil z mlh jako zapomenuté místo. Brzy se už dalo i rozeznat, co je tam čeká. Druhý břeh byl zelený a travnatý a vedla po něm cesta až do velkého města bez hradeb s vysokými bílými věžemi. Potulovali se tam další lidé, oblečení v bílém a povídali si, žertovali a smáli. Natasha se do toho místa téměř okamžitě zamilovala. Liam uviděl její pohled a usmál se.
    „Není to tak zlé, že ne?“
    „Ne,“ přisvědčila Natasha. „Není to vůbec zlé. Je to překrásné.“ Člun připlul ke břehu a Liam z něj vystoupil jako první. Podal Natashe ruku, ta se ale na moment zastavila.
    „Děje se něco?“ zeptal se.
    „Promiň, Liame. Já tam s tebou nemůžu. Něco mi říká, že ještě není čas. Že ještě mám nějaký úděl ve světe, který jsem nechala za sebou. Promiň. Až přijde čas, vrátím se a pak už tu zůstanu navždy.“ Otočila se k Liamovi zády, strhla ze sebe bílé šaty a skočila do řeky. Rychle plavala nedbajíce studené vody silného proudu. Liam zůstal stát na břehu a díval se za ní, jak odplouvá pryč, zpátky na zem, kde jí ještě bylo třeba.
    část šestá: Léčitel:
    Probrala se, ale oči nechávala zavřené. Cítila studený vzduch a bodání jemných jehliček. Pomyslela si, že stále leží u břehu jezera, ale neslyšela žádné šplouchání. Zamrkala a podívala se okolo. Neležela u žádného jezera, nýbrž v potemnělé kamenné místnosti osvětlené jen jedním oknem a dvěma olejovými lampami. Ležela na hromadě jedlového jehličí, stejně jako spousta dalších okolo ní. U jednoho maroda klečel muž, kterému mohlo být nejvíc třicet, a prohlížel ho. Pak si všiml Natashy, zamával na ni a dokončil prohlídku. Pak se k ní přesunul a dřepl si vedle její „postele“.
    „Jsi vzhůru. Skvěle!“ nezastíral radost. „Už jsem se bál, že tě ten jed skolil a není ti pomoci.“ Natasha si uvědomila, že její oblečení je fuč a že je oblečená jen v nějakých hadrech a tak se instinktivně snažila před mužským pohledem schovat pod deku, ale sama si ho prohlížela. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit, spíš naopak. Oblečený v kožené vestě, bílé košili, lněných kalhotách a vysokých botách vypadal spíš jako nějaký neškodný farmář. Měl dlouhé hnědé vlasy a trochu neupravené vousy, ale Natashu zaujaly jeho oči. Jasně modré, ale velmi smutné oči. Vyndal ze své brašny lahvičku s čímsi namodralým a podal ji Natashe.
    „Vypij to. Je to protijed na to pavoučí kousnutí,“ dodal, když uviděl její obličej. „Dokud jsi byla v limbu, mohl jsem ten jed jenom vysávat a mazat ránu, teď tě ale můžu zbavit i toho zbytku, co v tobě zůstal.“
    „Co jsi zač?“ zeptala se a vypila lahvičku. Chutnalo to odporně, ale skoro hned ucítila, jak zbytky chladu v jejích žilách mizí.
    „Jmenuju se Gir…“ zarazil se uprostřed jména. „Grant,“ řekl rychle „Lékárník a ranhojič, alespoň to tu dělám.“
    „Těší mě, Grante. Jsem Natasha.“ Chvíli přemýšlela a pak položila další otázku. „Kde to jsem?“
    „Na ošetřovně hradu Fenris na Lordamerském jezeře. Našli tě na břehu skoro mrtvou a poslední dva dny tě vracím mezi živé.“
    „Dva dny? Takže dnes je…?“
    „Středa čtrnáctého listopadu,“ přikývl Grant. „Ale jeden by nevěřil, jak se za tu chvíli ochladilo. Sníh žádný, naštěstí, to je totiž vážně to poslední, co potřebujeme, aby Fenris ležel pod závějemi.“
    „Můžu se podívat ven?“ zaprosila Natasha. Grant se pousmál.
    „Než se toho jedu úplně zbavíš, aspoň den to potrvá. Ale řekl bych, že malá vycházka k oknu tě nezabije.“ Pomohl jí vstát a dobelhat se k malému okénku na druhé straně ošetřovny. Natasha se opřela o stěnu a podívala se ven. Uviděla nádvoří o patro níž. Bylo rozbité a bahnité, ale stálo tam několik lehce ozbrojených mužů ve třech řadách, na které hovořil vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Venku byla vážně zima a dovnitř táhlo, takže se Natasha rozklepala. Grant jí pomohl vrátit se na jehličnaté lůžko.
    „Promiň mi to jehličí,“ řekl omluvně, „ale všechny matrace jsou vyhrazeny pro ty bojeschopné, takže musím improvizovat.“
    „Nic se neděje,“ usmála se Natasha, zatímco jí z lýtka odvazoval obvaz a kontroloval ránu.
    „Grante, kdo byl ten dlouhán v brnění tam venku?“
    „Lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Je dost pyšný, ale také vděčný, takže když si ho teď budeš předcházet, může se ti to v budoucnu vyplatit. Tohle nechápu,“ změnil náhle téma. „Když si vezmu, že v tobě ten jed koloval tak dlouho, jaktože jsi ještě naživu a dokonce se hojíš?“
    „Mám dobrého léčitele,“ zasmála se a hned posmutněla. „To Bartolo, můj pěstoun. Byl trochu paranoidní a tak ve mě pěstoval odolnost proti jedům. Velká škoda, že už mu nikdy nepoděkuju…“ dala se málem do pláče. Grant vzal její ruku do dlaní a konejšivě ji hladil.
    „Neboj se, pokud je naživu, určitě mu brzo poděkuješ sama. A pokud není, řekl bych, že tě i tak slyší a má radost, že sis na něj vzpomněla. Mimochodem, to kousnutí se hojí víc než dobře, takže bych tě zítra mohl propustit.“
    Jeden z marodů zívl a protáhl se. Grant i Natasha se za ním ohlédli. Grant ještě rychle namazal Natashinu ránu a ovázal obvyzem.
    „No, povídalo se mi s tebou hezky, ale nemám tu jen tebe,“ řekl omluvně a vyrazil za hlučným raněným.
    Natasha si přikryla ovázané lýtko nohavicí, zachumlala se do plstěné deky a snažila se najít na jehličí tu nejpohodlnější polohu. Zavřela oči, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Místo toho začala přemýšlet. Dumala o tom, co se stalo s obyvateli Southshoru, co ji čeká ve Fenrisu a jak se naučí pořádně bojovat a kolik nemrtvých pošle zpátky do hrobu. Ze všeho nejvíc ale myslela na Liama a druhý břeh. Teď už se smrti nebála, ale ti, co už zemřeli, se budou brzy bát jí.
    část sedmá: Hrad Fenris:
    Grant nelhal, druhý den už ji nic nebolelo. Vstala a zkusila udělat pár kroků. Nečekala zázraky, ale tentokrát těžko věřila tomu, že za tímhle žádný zázrak není. Několik prvních krůčků sice nebylo úplně jistých, nicméně po chvíli už mohla bez větších potíží chodit.
    „No vida,“ uslyšela známý hlas. „A já jsem si myslel, že jsem doufal v příliš, ale kdepak, ty už vážně chodíš,“ usmíval se Grant a v náručí nesl nějaké oblečení.
    „Nejenom že chodím, mohla bych i běhat.“
    „To by asi bylo ještě příliš, prozatím se můžeme radovat z chůze. Sehnal jsem ti něco k oblečení. Nevím, jestli ti úplně padne, ale pořád lepší, než tyhle hadry,“ podal Natashe oblečení a gentlemansky se k ní otočil zády.
    Natasha ze sebe sházela hadry a rychle se navlékla do doneseného oděvu. Grant ji nejspíš měřil ve spaní, protože až trochu velké kalhoty všechno odhadl dobře. Přinesl jí kožešinové sáčko, kalhoty, které končily u kolen a bylo nutné si je přivázat k nohám, teplou košili a nízké boty, omotávané onucemi, takže ve výsledku sahaly do poloviny lýtek a hezky kryly malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Prohrábla si rukou rezavé vlasy, aby nebyly tak rozcuchané a plné jehličí a dala vědět Grantovi, že už se může otočit.
    „Docela jsem to trefil,“ zhodnotil Grant odhad velikosti.
    „Tak pojď, určitě musíš mít hlad. Zavedu tě do jídelny.“ Natasha přikývla a následovala ho. Za ty tři dny se ochladilo a i na chodbách ledově táhlo, ale jakmile vstoupili do jídelny, ucítila Natasha příjemné teplo vycházející z hořícího krbu.
    „Bene!“ zavolal Grant na kuchaře. „Tohle je ta, co jsem vám o ní vyprávěl. Postarej se o ní, ztratila hodně sil,“ informoval Bena a vrátil se na ošetřovnu. Ben jen zamručel. Byl to statný obtloustlý chlapík s řídnoucími vlasy, který svým zjevem připomínal trpaslíka, na to ale neměl velikost. Změřil si Natashu a prohrábl si plnovous.
    „Tak to ty seš Jedovatka? Představoval jsem si teda pořádnou ženskou a ne takový tintítko.“ Ukrojil kus chleba a spolu s miskou husté polévky ho podal Natashe.
    „Jinak, já jsem Ben, jak už jsi asi slyšela.“
    „Natasha,“ řekla své jméno, ale Ben jen mávl rukou.
    „Já si na jména nehraju. Pro mě jsi prostě Jedovatka.“ Natasha pokrčila rameny a šla si sednout k dlouhému stolu na stranu, která byla prázdná. Pustila se do polévky. Chutnala úplně jinak, než jakou vařil Bartolo, ale měla velký hlad, takže jí Benova polévka ze žaludů nebo co to bylo, musela stačit. Ben ji pořád pozoroval, čili nemohla jinak a všechno nakonec snědla. Vrátila kuchaři misku a odešla z jídelny.
    Chvíli bloudila chodbami, než našla cestu ven. Na nádvoří bylo větrno, ale ani silný vichr nezastavil těch několik horlivců, kteří trénovali u panáků nebo mezi sebou. Koneckonců, je to jen vítr. Dohlížel na ně vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Každou chvíli na někoho zařval nebo ho opravil ve stylu boje. Natasha ho okamžitě poznala, on si jí ale nijak nevšímal. Zato jeho svěřenci ji zaregistrovali prakticky ihned.
    „Hele, to je ta Girkonova Jedovatka!“ zvolal jeden z nich a všichni hned přestali bojovat, jen aby se shlukli okolo ní. Dokonce ani lord Creed neprotestoval. Natasha se zatvářila trochu dotčeně, především proto, že o ní všichni věděli, ale ona neměla nejmenší tušení o tom, kdo je Girkon.
    „Nejsem ničí Jedovatka!“ dupla si rázně. „Jmenuju se Natasha. A kdo je sakra Girkon?“ Lord Creed rozehnal všechny čumily a napřáhl k Natashe ruku.
    „Těší mě, Natasho. Jsem lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Doufám, že se ti tu bude líbit a taky doufám, že se přidáš k našemu malému odboji,“ usmíval se na ni. Natasha mu rukou potřásla, úsměv mu ale nevrátila. Dokonce i Ben jí byl sympatičtější.
    „Kdo je Girkon?“ zopakovala svou otázku.
    „Girkon? Ty to nevíš? Vždyť se o tebe staral, co tě sem přivezli.“
    „To je Grant. Žádný Girkon.“ Hiram se dal do smíchu.
    „Tohle ti napovídal? Kdepak, vážně jmenuje se Girkon a i když tu je teprve chvíli, zvládá to líp, než ten minulý felčar. Jeden by skoro řekl, že jak moc chce umřít, tak moc drží lidi naživu.“
    „Proč by chtěl umřít?“
    „Dlouhý příběh,“ mávl rukou Creed. „A já ho stejně neznám celý. Ale jak už jsem řekl, doufám, že se k našemu odboji přidáš.“
    „Velmi ráda,“ řekla se sebezapřením a rychle stáhla zpátky ruku, kterou si s ním až do teď nevědomky třásla. „Kde dostanu nějakou zbraň?“
    „Rovnou do akce, co? Tak se mi to líbí,“ zasmál se lord. „Ale i přes tvé odhodlání ti nemůžu jen tak dát zbraň do ruky, když s ní neumíš. Na to jich máme žalostně málo. Do začátku ti dáme jen něco podobného zbrani,“ vytáhl ze špalku dřevorubeckou sekeru a podal ji Natashe. Zašklebila se, ale bylo to aspoň něco, takže sekeru vzala do ruky a přistoupila k jednomu z cvičných panáků. Creed stál hned za ní.
    „Představ si to, co nenávidíš nejvíc na světě a sekni do toho,“ šeptal ji lord do ucha a poodešel. V tu chvíli měla sto chutí představit si velikého lorda Creeda, ale ovládla se a z panáka se před jejíma očima stával ghůl z Bahnitých polí.
    Zrychlil se jí dech, zamračila se a vši silou sekla imaginárního ghůla do hlavy. Z panáka se odštípla velká tříska a sekera odskočila. Natashinu trpělivost sice dlouhá léta trénoval Kent, ale stejně ji to naštvalo.
    Následovalo šest prudkých a zuřivých úderů, nicméně kdyby před ní stál skutečný ghůl, ze všech ran by se časem dostal. Creed ji podporoval, což jí rozvzteklilo ještě víc.
    „Někdo přichází! Nějaký průvod!“ zavolal náhle lučištník od brány. Natasha si oddechla, protože teď měla záminku odejít. Zasekla sekeru pevně do panáka a šla se podívat na hradbu. Když uviděla, kdo přišel, srdce se jí málem rozskočilo radostí.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 2:20 pm

    Poslední vzepření



    část devátá: Shledání:
    Na první pohled se zdálo, že v průvodu jdou jen otrhaní chudáci s několika raněnými na chatrných nosítkách a vedení dvěma muži. Jeden v bílé róbě s pláštěm a špičatým kloboukem. Druhý byl šedivějící vysloužilec s lukem, mečem a zeleným pláštěm s kápí. Natasha je okamžitě poznala. Creed na ně hleděl podezřívavě a bylo na něm vidět, že váhá, zda je vpustit dovnitř nebo ne.
    „Pusťte je do hradu,“ naléhala na lorda Natasha. „To jsou vesničané ze Southshoru. Znám je. Musíme jim pomoct.“ Creed trochu neochotně mávl rukou a brána se otevřela. Dovnitř vešlo sotva třicet uprchlíků.
    Natasha se k nim vrhla a objala unaveného Kenta, který je vedl.
    „Kente!“ neskrývala radost z toho, že je všechny vidí. „Myslela jsem, že jste…že vás tam…“
    „My taky, Natasho,“ šeptal jí Kent, dojatý skoro až k slzám. „Málokdo to přežil. Byl to masakr. Henryho a Raleigha zajali, Kellyho nám roztrhali před očima, Jessena a bratry Yance taky…“ pokračoval ve smutném výčtu. „Ale hlavní je, že jsme konečně tady. Máte tu někoho, kdo umí léčit? Neseme s sebou dost zraněných.“
    Natasha se zastyděla, že je takhle zdržuje a chtěla jim ukázat cestu na ošetřovnu, to ale nakonec nebylo vůbec potřeba. Girkon vyběhl z vnitřní tvrze a hned se vrhl k raněným na nosítkách. Někoho ošetřil přímo na místě, ale všechny okamžitě poslal do svého království. Největší starosti mu dělal stařec ležící v bezvědomí, což vzhledem k jeho stavu bylo velmi milosrdné. Jeho pravá noha končila u kolene a krvácela. Kdyby ji někdo nezaškrtil kusem látky ještě předtím, než dorazili do Fenrisu, byl by stařec dávno vykrvácel.
    Když ho Natasha spatřila, píchlo ji v hrudi a ona vykřikla zděšením. Na nosítkách bojoval o život muž, kterého znala nejlépe: její starý poručník Bartolo. Svůj zdobný kord měl položený vedle sebe, potřísněný zaschlou zelenou i červenou krví. Girkon rychle nechal všechny odnést a odběhl za nimi na ošetřovnu. Natasha uslzenýma očima pohlédla na Kenta.
    „Co se tam stalo, Kente?“ zeptala se.
    „Promiň Natasho, ale poslední tři dny jsme se nezastavili ani si neodpočali. Potřebujeme se najíst a vyspat a já asi nejvíc,“ odpověděl unaveně Kent.
    „To už je zařízeno,“ vstoupil do hovoru lord Creed, který se až do teď bavil s mužem v bílém. „Doufám, pane Kente, že vás budeme moci postavit zpět na nohy a stanete se oporou naší posádky. Obyvatelé Southshoru jsou zde vítáni.“
    „Promiňte, známe se?“ zeptal se trochu nevychovaně Kent.
    „Ó ano, kde je mé chování šlechtice. Jsem lord Hiram Creed z Fenrisu,“ uklonil se lehce Creed. „Vaše jméno samozřejmě znám. Pojďte, zavedu vás ostatní osobně do jídelny.“ Lord, Kent a uprchlíci odešli, na místě zůstala jen Natasha a muž v bílém.
    „Nesmíš se na ně zlobit. Prošli si peklem,“ řekl po chvíli.
    „Já taky. Ale nezlobím se na ně, jen na sebe. Neměla jsem utíkat. Měla jsem tam zůstat a bojovat s ostatními,“ odpověděla Natasha a podívala se na něj. „A kdo vůbec jste? V Southshoru jsem vás nikdy neviděla.“
    „Uznávám, že jsem asi mohl být trochu společenštější,“ zasmál se. „Jmenuju se Phin Odelic a v Southshoru jsem žil skoro dvacet let v jednom z pokojů Kellyho hostince. Pracoval jsem tam pro Kirin Tor. A ty musíš být Natasha. Bartolo tvoje jméno vykřikoval ze spaní.“ Natasha přikývla.
    „Co se stalo v Southshoru?“ zeptala se znovu.
    „Přepadli ho nemrtví, to víš. Někteří z nás utekli kdovíkam, my jsme se však zabarikádovali v radnici a čekali na smrt. Jenže ta nepřišla. Nějak jsme se dokázali probojovat ven a od té doby bloudíme po kopcích a lesích. Někdo umřel přímo tam, další cestou, ale pořád nás přežilo docela dost.“ Phinovi zakručelo v břiše a mág se usmál. „Vyčarované jídlo je možná dobré a nekazí se, ale donekonečna se jíst nedá. Pokud mě omluvíš, půjdu se najíst jako ostatní.“ Natasha mu ustoupila z cesty a šla s ním. V jídelně bylo tak plno, že Ben málem nestačil vydávat polévky.
    Natasha se jen opřela o rám dveří a zírala do stropu, zatímco uprchlíci zaháněli hlad. Najednou do jídelny vpadl jako velká voda Girkon v zakrvácené zástěře.
    „Prosím tě, Bene, nemáš tu někde náhodou vejce?“ vychrlil naléhavě na kuchaře. Ben hmátl někam pod pult a vytáhl ošatku s vejci. Girkon si vzal tři a chtěl odběhnout, ale Natasha ho zastavila.
    „Nějaká potíž?“ zeptala se ho.
    „Potřebuju vejce, aby se mohla ta těžká zranění lépe zhojit. Ostatně, pojď se mnou, můžeš se hodit.“
    Společně se tedy vrátili na ošetřovnu, kde Girkon rozklepl vejce a vylil žloutky do mísy, do které pak přidal i růžový olej a terpentýn a všechno pečlivě zamíchal. Jednu misku se směsí podal Natashe spolu s několika obvazy a poučil jí.
    „Namočíš do toho ty obvazy a převážeš s nimi rány raněným. Urychlí to hojení a zabrání nákaze.“ Natasha poslechla a dala se do práce, zatímco Girkon se sklonil nad Bartolem a starostlivě ošetřoval jeho ránu. Natasha byla rychle hotová, ale trochu obvazů jí ještě zbylo, tak ovázala ty nejhorší rány znovu. Když ale pohlédla na bledého Bartola, podlomila se jí kolena.
    „Přežije to?“ zeptala se slabým hlasem Girkona.
    „Nevím,“ řekl pochmurně. „Nevím.“
    mezičást: Čas výcviku:
    Natasha celý týden pod vedením lorda Creeda pilně trénovala. Už byla silnější a dokázala zasadit tvrdší rány. Kupředu ji poháněl spravedlivý hněv. Pokud by totiž Bartolo vážně zemřel, chtěla ho pomstít. Girkon sice dělal, co mohl, ale se starým kabátníkem to vypadalo zle.
    Po tom týdnu dostala Natasha od Creeda dárek v podobě odlehčené válečné sekery. Konečně měla opravdovou zbraň na kosení nemrtvých. Když ji vzala do ruky, naskočila ji husí kůže. Už si představovala, kolik Opuštěných s ní zabije. Měla s ní mnohem snazší práci s proměnou panáků na třísky. Dřevorubeckou sekeru zasekla zpátky do špalku a neměla v úmyslu po ní kdy sáhnout.
    Během následujících dvou měsíců se toho moc neudálo. Natasha pokračovala ve výcviku, Girkon v léčení a lord Creed v seřvávání líných poskoků. Také se Natashe očividně dvořil, ona ho ale ignorovala. Zima přešla, alespoň ve smyslu počasí. Sníh slezl brzy a počasí se ohřálo, těžko uvěřit tomu, že byl únor. To také znamenalo, že se Benovo jídlo zlepšovalo, získávalo na chuti a páchlo až o polovinu méně.
    Natasha byla velmi ráda, že se vrátil kromě ostatních i Kent, protože ji nemusel trénovat jen Creed. Kentovy hodiny lukostřelby střídaly ty Creedovy, čili ho nemusela mít pořád na očích. Také z Girkona se vyklubal celkem příjemný společník a postupně se s Natashou spřátelil. O Bartolově stavu jí ale neřekl ani slovo, snad aby se zbytečně nestrachovala, ale několikrát ho přistihla, jak ze dřeva vyřezává cosi, co vzdáleně připomínalo lahev. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale i když se snažila z Girkona něco vylomit, nikdy jí nic neřekl. Ale aspoň se už nesnažil skrývat pod falešným jménem.
    Na ostrov přišel čas od času nějaký utečenec a v hradu začínalo být těsno. Creed v žádném případě neměl dost prostředků, zbraní ani místa pro všechny. Kdo ví, jak dlouho tahle nepatrná výspa lidí mohla vydržet.
    část desátá: Pomoc zazděných:
    Nad Fenrisem zaznělo troubení rohu. Lord Creed vztekle vydupal na nádvoří. Už ho všichni ti uprchlíci začínali pěkně štvát. To nemohla Pohromě odolati nějaká jiná pevnost? Natasha zrovna na dvoře pod Kentovým vedením střílela do terče a tak všechno viděla. Brána se otevřela, ale tentokrát za ní nestála nějaká banda žebráků. Právě naopak, do hradu vjeli tři jezdci a asi padesát plně vyzbrojených vojáků.
    První jezdec jel na hnědém koni, měl na sobě mohutnou plátovou zbroj a přes pravé oko pásku. U pasu se mu kývaly dvě podivné zbraně, připomínající orlí spáry a přes hruď se mu táhl varkoč s erbem, který už Natasha jednou viděla v knize. S erbem Gilneaského království. Co bylo ale nejdivnější, ač očividně velitel, nebyl to člověk, připomínal spíš stvoření, které Natasha znala ze starých pohádek: worgen.
    Druhá byla mladá žena s dlouhými vlnitými a černými vlasy, oděná v tom samém varkoči a kroužkovém brnění. Její tvář poukazovala na to, že si prošla velkým utrpením, třebaže nemohla být o moc starší než Natasha. Na zádech měla velký štít se znakem Lordaeronu a u pasu krátký meč.
    A třetí nevypadal jako voják, spíš jako nějaký obchodník nebo myslivec. Dlouhý hnědý kabát se symbolem růže, ošoupaný hnědý cylindr, vysoké boty, na zádech mohutnou pušku a meč s dalším růžovým vzorem. Na tváři mu rostly hnědé licousy. Podobný kabát jako on nosilo i šest dalších vojáků, ti pod ním ale určitě skrývali nějakou zbroj.
    Celá miniarmáda měla kroužkové brnění, povětšinou meče ale žádné štíty. Všichni také nosili šedé varkoče. Málokdo ale byl prokazatelně člověk, většinu vojáků pokrývala hustá srst a připomínali svého vůdce.
    Creed se na ně chvíli udiveně díval, ale pak se jeho tvář rozjasnila a vyšel naproti vůdci, který právě slezl ze svého koně.
    „Crowley? Lord Darius Crowley?“ zeptal se nejistě.
    „A lord Hiram Creed,“ promluvil worgen. Jeho hlas zněl velmi tvrdě a hluboce, přesto v něm byl náznak pobavení. „Jsi stále stejně prozíravý, když jsi mě takhle poznal. Asi jsi nás nečekal, že?“ Hiram se zasmál a potřásl Crowleymu prackou.
    „Crowley, ty starej šmejde. Od postavení zdi jsem tě neviděl. Co se to s vámi se všemi stalo? To jsi nakonec svrhl Greymana nebo ho roztrhal na kusy?“
    „Hodně se toho stalo, starý příteli, ale jsem rád, že si mě ještě pamatuješ.  Tohle však nejsou věci, které bych chtěl projednávat na nádvoří.“
    „No ovšem, pojď dovnitř. Ty i tady Lorna, jestli se nepletu…“ černovláska se zdvořile poklonila, „a tady…“ luskal prsty na muže v kabátu.
    „Sir Francis Blake,“ představil se. „Zastupuji zde Královskou hlídku z rozkazu krále Greymana.“
    „Á tak Hlídka stále existuje. A docela se jí daří, jak koukám,“ přejel Creed pohledem Blakeovy Hlídače. „Nu dobrá, pojďte se mnou dovnitř. Smithersi!“ zavolal na plešatého stájníka. „Odveď koně tady pánů a dámy do stájí a najdi jejich vojákům nějaké ubytování.“ Smithers zabručel a dal se do práce.
    Creed, Crowley, Lorna a Blake zmizeli ve vnitřním hradu. Natashinu pozornost ale upoutali muži v hnědých kabátech s růží. Všech šest vypadalo, že už si nějakou tou bitvou prošli. Jednomu se dokonce táhla přes obličej tenká bílá jizva. Jenže pak si všimla něčeho ještě divnějšího. Od hlavního voje se oddělili tři muži. Dva měli přes obličej uvázané černé šátky a třetí skrýval tvář pod azurově modrou kápí. Tím se dost lišili od ostatních, třebaže měli tu samou zbroj, varkoč i zbraně.
    Ti tři vykročili za odcházejícími šlechtici, ale i přes podezřelý zjev jako by je viděla jenom ona, nikdo je nezastavil. Vyběhla za nimi, v chodbách tvrze se jí rychle ztratili. Zato za jedním rohem vrazila do Phina, začteného do nějaké tlusté knihy. Oba málem upadli, naštěstí se ale Phin i Natasha dokázali udržet na nohou.
    „Ale ale, co ten spěch?“ zeptal se překvapeně mág.
    „Phine, jsou tu nějací…já nevím, co jsou zač, ale vypadá to, že chtějí zabít lordy!“
    „Zavraždit lordy?“ Phin sklapl knihu. „Tak to rychle pospěš, musíme je varovat.“
    Společně stanuli před dveřmi do poradního sálu ani ne za minutu. Vpadli dovnitř a na udivené pohledy všech přítomných Natasha ihned zareagovala.
    „Lorde Creede, jsou tu vrazi!“
    Creed se ale jen zasmál. Natasha si až teď všimla, že vrazi jsou už v sále. Ten v modrém plášti měl staženou kápi, pod kterou schovával dlouhé stříbrné vlasy a pěstěný knír.
    „Ovšemže tu jsou vrazi. Milá Natasho, dovol mi představit ti lorda Joracha Ravenholdta, vůdce Ravenholdtských zabijáků známých také jako Liga asasínů. Je to další podpora pro náš malý hrad,“ řekl s úsměvem lord Creed.
    část jedenáctá: Zázraky se občas dějí:
    Natasha koukala velmi překvapeně., v tu chvíli by se nejraději hanbou propadla. Její lehce opálené tváře ihned zrudly jako ředkev. Phin se taky netvářil zrovna nejveseleji, ale aspoň se tak neznemožnil. Ravenholdt se však netvářil vůbec dotčeně, naopak se usmíval.
    „Asi vycházím ze cviku, když se necháváme tak snadno odhalit,“ uklonil se zdvořile vůdce zabijáků. Creed se zadíval na příchozí a všiml si Phina.
    „Á, Phine, ty tu zůstaň, tebe budeme taky potřebovat,“ řekl mu. „Ale ty Natasho, ty můžeš odejít. Řekl bych, že žvásty o strategii a válce poslouchat nemusíš a ani nechceš.“
    Natasha se uklonila a vypotácela se ven. Takhle trapně si ještě nikdy nepřišla. Opřela se o stěnu a čekala, až jí krev zmizí z tváří.
    Najednou se na druhém konci chodby objevil Girkon. Zamával na ni a radostně se rozběhl jejím směrem.
    „Nesu skvělé zprávy, Natasho. Pojď rychle se mnou.“ Natasha sice netušila, o čem to mluví, ale následovala ho až na ošetřovnu. Když uviděla, co jí chtěl Girkon ukázat, nemohla jinak než jásat radostí.
    Bartolo nejen že přežil, ale teď už s pomocí berle a dřevěné nohy mohl stát a zkoušel i chodit. Pilně obcházet své lůžko z jedlového chvojí. Natasha se mu vrhla okolo krku, až stařec málem upadl a samým štěstím se rozplakala.
    „Bartolo! Myslela jsem už, že tě budu pohřbít,“ volala nadšeně. Bartolo se začínal trochu dusit a tak ho pustila.
    „To tak! Na můj pohřeb si budeš muset ještě počkat,“ zachechtal se, když nabral dech a rovnováhu. Natasha tentokrát objala Girkona.
    „Děkuju, žes ho zachránil,“ vzlykala štěstím a políbila ho na tvář. Girkon zrudl a jemně ji odstrčil.
    „Dělal jsem, co jsem uměl. Od toho jsem přece tady,“ řekl skromně.
    „Ale nohu jsi mi vrátit neuměl, co?“ zakřenil se Bartolo a vděčně kulhal na dřevěné noze, kterou mu Girkon vyřezal.
    „Něco bych snědl. Kde tu je kuchyň?“ Natasha i Girkon se tomu pousmáli a všichni tři společně odešli k Benovi. Cestou tam si Natasha utřela všechny slzy, protože se snažila hrát tvrdou a rozhodně si to nehodlala teď kazit.
    „To mě podrž!“ zařval Ben na celou jídelnu, když je uviděl. „Tebe znát před čtyřmi lety, tak je moje máma ještě naživu,“ řekl, když uviděl výsledky Girkonova léčení. „Co si dáte? Máme polívku, polívku anebo polívku.“
    „Dej mi tolik polívky, kolik můžeš,“ poručil si mocně Bartolo. „To, že jsem přišel o kus těla, neznamená, že budu podle toho jíst.“ Ben si odfrkl, zasmál se a nalil Bartolovi dvě sběračky. Girkonovi a Natashe naložil po jedné a přisedl si k nim ke stolu. Dost se zajímal o průběh Bartolova léčení a Girkon vyprávěl, zatímco Natasha je poslouchala a Bartolo se cpal. Girkon byl jasně muž z lidu, protože Bena nemořil žádnými složitými názvy a procedurami, ale prostě a rychle mu všechno vysvětlil. Ben očividně léčení taky trochu rozuměl nebo to aspoň velmi dobře hrál. Bartolo dojedl svou porci a poručil si další.
    „Je mi líto, mistře Ginsetti, ale jedeme na příděly. Popravdě jste zblajznul celodenní příděl.“
    „To je to vážně tak těžké?“ zeptala se Natasha.
    „Jídlo neroste na stromech, Jedovatko. Teda, nějaký jídlo jo, ale ne teď,“ poškrábal se za uchem Ben.
    „A z čeho teda vaříš?“ nedávala pokoj.
    „Nouze tě naučí myslet. Krysy jsem už vybil, hmyz přes zimu pochcípal a jít do lesa prát se s čuňaty pro těch pár žaludů, co tam možná ani nejsou, mi nepřijde moc chytré. Zatím přežíváme na tuřínu.“
    „Kolik ho ještě máme?“ vyzvídal Bartolo.
    „Dost, ale jestli brzy někam nevytáhneme na nějaký nájezd či co, dojde nám i tuřín.“
    Najednou se ozvaly kroky a ze schodů sestoupil mág Phin, sir Blake, lord Creed a lord Ravenholdt se svým doprovodem. Všichni byli zamyšlení a Ravenholdt něco povídal svým kumpánům, kteří se hned rozutekli z jídelny.
    „Nějaké potíže, pane Creede?“ zeptal se nevybíravě Ben. Hirama to vytrhlo ze zadumání.
    „Crowley nám může jistým způsobem dát hodně velkou výhodu vůči nemrtvým, ale bude to velmi draze zaplacené.“
    „Jakou výhodu?“ otázal se Bartolo. Creed mlčel a tak místo něj promluvil Blake.
    „Existuje rituál, díky kterému z vás může lord Darius udělat worgeny jako je on. Budete silnější, rychlejší, a pokud padnete, pak kdokoli kdo teď velí nemrtvým, vás nebude moci vzkřísit a použít proti ostatním. Ale je to nevratné. Už tak vybavil velkou část Fronty za osvobození Gilneasu, která na nás čeká na jihu, u Greymanovy zdi.“
    „Je to vlastně volba mezi tím, co je snadné a co je správné,“ řekl Phin.
    „Buď jak buď, rituál uspořádáme a Crowley dá všem na výběr,“ řekl chmurně Creed. Tohle se mu očividně ani trochu nezamlouvalo. Pánové odešli z jídelny a nechali ty čtyři, aby se rozhodli. Natasha se rozhlížela po ostatních a na všech bylo vidět, že zvažují všechna pro a proti stejně jako ona. Jeden stolovník se však už definitivně rozhodl.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 2:28 pm

    Poslední vzepření



    část dvanáctá: Krevní přísaha:
    Večer se všichni obyvatelé hradu shromáždili na nádvoří. Uprostřed dvora stál velký kotel, u nějž stál Ben, Phin a lord Crowley a cosi v něm vařili. Tedy vařil jenom Ben, Phin a lord se dohadovali. Okolo kotle postávala Fenriská milice, Crowleyho vojáci, Ravenholdtovi zabijáci i uprchlíci z Hillsbradu a Southshoru. Natasha stála mezi ostatními a pozorovala Crowleyho.
    Vyzařovala z něj silná autorita a vůdcovský duch. Ve světle plamenů pod kotlem působil jako nějaký vojevůdce ze starých časů, jako zapomenutý, nikdy neporažený generál. Třebaže worgen a pro lidi jako Natasha divoká bestie, následovala by ho třeba až do pekla.
    „Jsme ve válce,“ začal svým hlubokým zvučným hlasem. „Ve válce s těmi, kteří před dvaceti lety mohli být našimi otci, bratry a sestrami, našimi rodinami. Ale už nejsou! Jsou to naši nepřátelé a to velmi silní! Čím více nás zabijí, tím víc jich bude! Tak tomu doposud bylo. My jsme ale našli způsob, jak jim tohle zarazit a dát vašim tělům po smrti klid. Můžou vás zabít, ale ne zotročit. Cena však bude vysoká. Budete se muset stát tím, čím jsem já: worgenem. Uděláte, co je správné, budete silnější, rychlejší a nebezpečnější, ale pokud existuje nějaký ráj, bude vám navždy uzavřen a ti na jihu se na vás budou dívat jako na zvířata, nikdy vás pořádně nepřijmou mezi sebe, i kdyby jste zachránili vše, co je jim drahé. Rozhodnutí je na vás, nikoho nenutím a nikdo za své rozhodnutí nebude postižen.“
    Vzal do pravé tlapy dlouhý ostrý nůž, řízl se jím do předloktí a nechal několik kapek své krve dopadnout do směsi v kotli. Zasyčelo to, Phin zamumlal nějaké kouzlo a Ben pořádně zamíchal. Nastalo mrtvé ticho, do kterého se ozývalo jen praskání plamenů. Všichni přemýšleli a zvažovali všechna pro a proti svého rozhodnutí.
    Natasha se rozhlížela, jestli někdo nepůjde, sama však pamatovala na slib, který dala Liamovi a byla pevně rozhodnutá ho dodržet. Nakonec se dav rozestoupil a do ticha se ozvalo klapání dřevěné nohy o kámen a Natasha sklonila hlavu. Tohle vidět nechtěla. Nechtěla ho vidět, jak se mění v takovou stvůru jen pro záchranu svého lidu.
    Bartolo přistoupil ke kotli, vzal si od Bena velkou lžíci, pofoukal lektvar na ní a nalil si ho přímo do popraskaných úst.
    „Ti hajzlové mi už vzali nohu. Zbytek ale nedostanou!“ řekl hrdě. To nabudilo i ostatní. Natasha je pozorovala a vyhlížela všechny, které znala. Mezi zástupy pijících viděla Phina, stájníka Smitherse, jednoho člena Ravenholdtovy stráže, která ho doprovázela do poradního sálu a někoho, koho neviděla od dob, co byla malé dítě. Starý vypravěč Dibbs. Ten Dibbs, který jí vyprávěl jako malé pohádky. A když uviděla, jak pije i Kent, zrak se jí zamlžil.
    „Ty to neuděláš, co?“ ozval se za ní známý hlas. Utřela si oči, obrátila se a zamračila se na něj. Proč musel Girkon chodit tak potichu?
    „Ne. Já se ráje vzdát nehodlám, i kdybych měla předtím stokrát trpět jako nemrtvá. A co ty?“ Girkon místo odpovědi na moment zavřel oči a když je otevřel, dívaly se na Natashu zářivé zelenožluté oči bez zorniček. Znovu je zavřel a oči se změnily zase na ty jasně modré a smutné, které znala.
    „Ty už jsi jeden z nich?“ zeptala se trochu poděšeně.
    „Ne tak docela. Nic mě nepokousalo ani jsem nemusel podstoupit kdejaký rituál.“
    „Tak jak se to tedy stalo.“
    „Nějaký čas jsem dělal v Gilneasu lékárníka a tohle je výsledek jednoho z pokusů o výrobu léku proti souchotinám.“
    „A co mají souchotiny společného s worgeny?“ podivila se Natasha.
    „Alchymie je úžasná věda,“ usmál se Girkon. „Ale nestěžuju si, mohl jsem skončit mnohem hůř.“
    Rituál se blížil ke konci a čerství worgeni testovali svoje nově nabyté síly. Darius si ovázal ranku a začal znovu řečnit.
    „Vybrali jste si. A já vám teď musím sdělit pravdu. Čas odpočinku je pryč. Zítra vytáhneme z hradu směrem na západ, do boje proti Opuštěným. Jejich vůdkyně Sylvanas je konečně mrtvá a pokud máme mít nějakou šanci, je to teď. Na západní pobřeží mají připlout orkové a podpořit je. Ukážeme jim všem, že tohle je stále země Gilneasu, že zde nejsou vítaní a že tu stále ještě zbyli tací, co jsou ochotni za svoji svobodu i bojovat!“
    Bojovníci pozvedli ruce a radostně zařvali. Z davu se potichu vytratily tři nenápadné postavy: Natasha, Girkon a lord Creed.
    část třináctá: Tři prapory:
    Mohutný roh zatroubil nad Fenrisem budíček a všechny probudil. Natasha zívla a pomalu se zvedla ze své slaměné matrace. Promnula si zalepené oči, zívla znovu a oblékla se do svého kožešinového kabátku. Spala oblečená, ale i strávit noc pod dekou a zabalená v kožešinách není nic příjemného. V kuchyni dostala od Bena tenký krajíc chleba s plátkem sušeného masa. Když spořádala svoji snídani, stavila se ve zbrojnici pro svoji sekeru, luk a přibalila i zelený plášť, když se nikdo nedíval.
    Na dvoře už stáli skoro všichni Crowleyho vojáci a Ravenholdtovi zabijáci byli dokonce v plném počtu, jako by ani nespali. Z Creedovi milice, sestávající z jeho stráží a uprchlíků, ale dorazila Natasha mezi prvními. Darius a Ravenholdt promlouvali ke svým mužům, zatímco Creed netrpělivě podupával. Nejen že jeho milici trvalo dlouho, než se vůbec sešli, ale oproti perfektně disciplinovaným a vyzbrojeným válečníkům obou lordů vypadala jako nějaká tlupa banditů a kriplů. Lorna se ale o ty chudáky velice zajímala. Chodila mezi nimi a prohlížela si je. Natasha předstírala, že si kontroluje tětivu, aby se na ni Lorna nepokoušela promluvit.
    „Kdo jsi?“ zeptala se a Natasha v duchu zaklela.
    „Natasha. Ze Southshoru.“ Lorna si povzdechla.
    „Takže vás potkalo to samé, co nás,“ řekla smutně. „Umíš bojovat?“
    „Mám dost natrénováno,“ řekla Natasha rozhodně. Lorna pokývala hlavou.
    „Snad to bude stačit.“
    Milice se už shromáždila, takže Lorna nechala Natashu na pokoji a vrátila se ke svým. Jako poslední dorazil worgen Bartolo, kuchař Ben se sekerou na čtvrcení prasat a Girkon s batohem plným léčiv a starou rezatou palicí. Zařadili se do šiku a Crowley vydal rozkaz. Všichni vyrazili, opěšalí a krom několika vojáků a zabijáků nikdo bojeschopný na Fenrisu nezůstal.
    Během půl hodiny dorazila armáda ke břehům ostrova. Žádný z lordů neoznámil, jaký mají přesně plán útoku a tak se často ozývaly nejisté hlasy. Na březích ještě zesílily, ale jakmile naskákalo vojsko do člunů poschovávaných v keřích, pochybovači zmlkli, aby šetřili síly na pádlování. Trvalo tři hodiny, než se jejich malá flotila dostala na západní břeh Lordameru, kde si mohli na chvíli odpočinout a pak pokračovat v pochodu směrem do Silverpineského lesa. Nemohli si být jistí, zda je nemrtví nesledují, proto si mezi stromy už jen šeptali, plížili se ve stínech stromů a ohlíželi se za každým šramotem. Natasha se snažila přijít na jiné myšlenky, než které ji tížily teď, a tak se rozhlížela po ostatních partyzánech. Samí muži, ženy a worgeni, to ostatně čekala. Ale když se zahleděla do řad lorda Ravenholdta, spatřila dvě postavy, které ji zaujaly.
    Jedna vysoká, štíhlá, se světlými vlasy načesanými dozadu, svítivýma zelenýma očima a dlouhýma ušima. Druhý byl o poznání menší, sotva poloviční, ale podsaditý, s mocným plnovousem a ostrým pohledem. Na zádech nesl batoh, ze kterého byla Natasha unavená jen ho viděla, prckovi ale očividně nečinil nejmenší potíže.
    Raději se od těch dvou odvrátila a zaměřila se na Girkona, který šel vedle ní.
    „Slyšela jsem, že se prý chceš zabít.“ Girkon se na ní překvapeně podíval.
    „Kdo ti tohle řekl? Ben?“ Zavrtěla hlavou.
    „Lord Creed,“ řekla popravdě.
    „To bych si nikdy nepomyslel, že by o mě řekl zrovna on. Ale něco pravdy na to je.“
    „Ale proč?“ zeptala se Natasha poděšeně. Girkon si povzdechl.
    „Byla jsi někdy zamilovaná?“ Natasha neuměla odpovědět. Jistě, ráda se bavila a laškovala s chlapci ze Southshoru, když byly dny ještě světlé, ale že by to byla láska, to se říct nedalo.
    „Vidíš. Prostě všechno, co potřebuješ vědět, je to, že moje vyvolená se teď nejspíš někde vdává, pokud mu rovnou nerodí dítě,“ řekl zlomeným hlasem a naznačil, že se o tom nechce bavit. Natasha chápavě přikývla a už se neptala. Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozýval jen dusot malé armády, občasné zakašlání a křupání větviček.
    „Co myslíš, měl Smithers pravdu, když říkal, že jsme jen vějíčka, kterou nemrtví spolknou jako malinu, jen aby měli sami lordi dost času zmizet?“ prolomil Girkon mrtvé ticho. Natasha se při té představě otřásla.
    „Tohle by snad neudělali,“ pokrčila rameny.
    „Nevím, už jsem zažil ze strany šlechty horší zrady.“
    „A já zase myslím, že co je Smithers v jiné kůži, je pěkný škarohlíd,“ snažila se znít přesvědčivě, ale sama nevěděla, co si má myslet. Co když si Smithers vážně nevymýšlel? Co když jdou všichni na smrt? A pokud jdou, tak co? Stejně s tím nic neudělá a smrti se nebojí, protože pak zase uvidí Liama a půjde na to krásné místo, které už jednou odmítla. Tentokrát to neudělá.
    V každém případě to mělo už velmi brzy začít.
    část čtrnáctá: Rozhovor s Hlídačem:
    Blížili se ke kopcům na sever od Pohřebišť. Šlapali vzhůru, plížili se křovím a nemohli ani jít po pořádné cestě. Když pak dorazili k těm vrchům, stoupali rychle a bez odpočinku. Darius nechtěl ponechat nic náhodě a už rozhodně nechtěl, aby se nemrtví dozvěděli o jeho plánu.
    Na jednom plácku položeném vysoko nad zemí zvedl najednou Crowley tlapu. Všichni se zastavili a někteří slabší jedinci si ihned sedli. Lord se k nim otočil.
    „Tady zůstaneme. Vyrobte si něco jako ležení, ale nic velkého. Tohle není tábor. Žádné stany, žádné ohně, žádné prapory. Bojím se, že se tu dlouho nezdržíme. Snažte se dělat co nejméně hluku.“
    Natasha přistoupila k okraji svahu, podívala se dolů a hned pochopila zákaz hluku a ohně. Na úpatí kopců, u břehu moře, se činili nemrtví. Ale nebyli sami. Nedaleko pobřeží kotvily dvě lodě s červenými plachtami a ocelovými ostny na celém trupu. Na plachtoví nesly černý symbol, připomínající obrácenou trnitou podkovu. Ze člunů přirážejících ke břehům skákali mohutní zelení tvorové s šavlemi a červenými košilemi, až na jednoho, jehož kůže byla hnědá. Ten měl masivní černou zbroj a velkou sekeru.
    „Natasho!“ vytrhl ji z úžasu Bartolův hlas. „Pojď si dát trochu sýra.“ Natasha protočila oči a šla se k pěstounovi najíst. Nemohla si na něj pořádně zvyknout, očividně si worgení formu oblíbil a zůstával v ní většinu času. Ben vyndal ze svého batohu malý bochník sýra, který si schovával na zvláštní příležitost a Bartolo se ho pokusil nakrájet. S jeho prsty mu to ale příliš nešlo. Vymluvil se na tupý nůž a když to postupně zkusil Ben a Kent, ukázalo se, že nůž je vážně tupý. Kent se ponořil do hlubin svého batohu a hledal brousek, nakonec ale řešení přišlo samo v podobě lorda v černé zbroji.
    „Prosím,“ řekl se zářivým úsměvem lord Creed a podal jim svůj nůž, ostrý jako břitva. „Doufám, že za tuhle laskavost dostanu podíl.“ Bartolo vzal jeho nůž do spárů a nějak se mu povedlo s ním upižlat kus. Ben mu nůž vytrhl a radši nakrájel celý sýr sám. Rozdělil každému jeho díl. Nebylo toho moc, ale po týdnech tuřínové polévky to byla příjemná změna.
    Natashe bylo jasné, že kdyby s těmi třemi nebyla ona, Hiram si jich ani nevšimne. Ale nechtěla kazit ostatním radost ze sýra ani si zbytečně pohněvat lorda, a tak mlčela. To jeho dvoření jí pomalu začínalo lézt na nervy. Což o to, Hiram nebyl ošklivý ani hloupý, ale něco v něm ji prostě odpuzovalo. Když dojedla svůj sýr, vděčně se na něj usmála, zvedla se a odešla.
    Vrátila se zpátky ke srázu, kde už stál sir Blake a díval se upřeně dolů, jako kdyby mohl z té výšky něco rozeznat.
    „Sire Blaku,“ začala. Muž v hnědém kabátu zabručel, jako že poslouchá. „Směla bych vědět, co vlastně máte v plánu?“ Blake zvedl zrak a podíval se na ni.
    „Chceme je v noci přepadnout a spálit jim lodě. Proto ten zákaz ohně a hluku, nechceme, aby o nás věděli.“
    „A potom se vrátíme na Fenris?“ Zavrtěl hlavou.
    „Ne. V plánu je vyrazit na jih, k Pyrewoodu a Greymanově zdi, kde táboří Ivar Bloodfang a Sedmá legie. Nemrtví si myslí, že jsme pořád tam, o našem malém ležení nemají ani potuchy.“
    „A ty zelené věci tam, to jsou…?“
    „Orkové,“ přikývl Blake. „A podle toho, co zjistil Ravenholdt, ten velký hnědý je generál Cromush nebo tak nějak. Pak tam má být ještě nějaká admirálka Hatchetová. O tom, kdo vede nemrtvé, nevíme nic, ale musí to být někdo silný, že takhle dobře zastoupil Sylvanas.“
    „Sylvanas? Ta vůdkyně Opuštěných? Je mrtvá?“
    „Ještě že tak. Na vlastní oči jsem viděl, jak ji můj král téměř rozetnul vedví.“
    „Tak tedy nemrtví a orkové. To bude boj, jaký jsem ještě nezažila.“ Blake se zasmál.
    „Pochybuju, že jsi kdy zažila vůbec nějaký boj.“ Natasha se zašklebila. Tenhle šlechtic se jí docela zamlouval.
    „A smím ještě jednu otázku?“ Blake pokrčil rameny. „Kdo jsou ti muži, co mají ten samý kabát jako vy?“
    „To jsou členové Královské hlídky. Tajný řád původem z Gilneasu. Slíbili jsme bránit ty, co utekli z města a jednoho dne se tam vrátíme jako jeho pánové.“ Natasha se usmála jeho optimismu. „Já jsem jeden ze dvou vůdčích Hlídačů. Ten druhý, seržant Cleese, zůstal v Darnassu a rozšiřuje řád. Ještě před měsícem jsme byli jen tři, a teď? Desítky.“ Blake se trochu rozohnil nad svým cílem, ale když si všiml Natashina výrazu, přerušil svůj monolog.
    „Víš co? Radši pojď. Mám pocit, že lord Crowley bude brzo vysvětlovat svůj plán i ostatním.“
    část patnáctá: Crowleyho plán:
    Zdálo se to tak jednoduché a přitom tak šílené. Když ale seděla skrčená v křoví a pozorovala tábor orků na pobřeží, přišel jí ten plán ještě šílenější, než ve dne. Nemrtví měli ležení o něco dál, o ně se starat nemuseli a orkové byli už tak dost velká hrozba. Kdyby aspoň všichni útočníci byli zdraví, silní a vycvičení, jenže Crowley musel poslat všechny a týkalo se to i nedospělých, starých nebo prakticky invalidů. V noční tmě měli jednu jedinou výhodu: moment překvapení. A tuhle výhodu chtěl jednooký worgen využít beze zbytku. Poslal všechny milicionáře několika tajnými cestami dolů na pobřeží a přikázal jim co nejlépe se skrýt. Většina jeho vojáků a zabijáci měli mezitím vyvolat poplach přímým útokem, čehož měla milice využít a s pomocí mágů Phina a Dibbse zapálit orkské lodě. Teoreticky. Všechno se ale mohlo zvrtnout během okamžiku.
    Pohladila si sekeru u pasu, založila šíp do tětivy a zkusila ho cvičně natáhnout. Čekala už jen na signál. Z vedlejších křovisek se občas ozvalo zakašlání nebo rupnutí větvičky. To jí pokaždé připomnělo, že tu není sama, že s ní je spousta odhodlaných a statečných mužů: Bartolo, Kent, Ben, Girkon, sir Blake i lord Creed a spousta dalších.
    Zničehonic noční ticho prořízlo ostré zavytí. To byl signál. Lehce jako srnka vyskočila z křoví a slyšela za sebou i dusot a oddechování ostatních. Zdálky se ozýval mocný bojový řev orků i rachot bojových strojů nemrtvých, stejně jako vytí worgenů. Velká část orků ale zůstavala právě zde a to byl Natashin úkol: Dostat se spolu s dalšími tam, zaměstnat orky a ochránit Phina s Dibbsem na dost dlouhou dobu, aby stihli zapálit svými kouzly lodě.
    Zamířila a vystřelila. Šíp ale nenarazil přímo a sklouzl po brnění zasaženého orka. Kent byl úspěšnější, zabil orka jedinou ranou, ale stejně to moc smyslu nemělo, poplach byl už spuštěn.
    Orkové zařvali do zvonění lodního zvonu a vrhli se na vetřelce. Blake rychle poslal pěšáky a Hlídače napřed, aby mohli střelci a lučištníci z relativního bezpečí střílet na obránce lodí. Natasha si navlékla luk na tělo a vytáhla sekeru, protože s ní si přišla o něco jistější. Brzy ji však bylo jasné, že ork není člověk a boj s ním je mnohem těžší. Několikrát přežila jen díky tomu, že Creed, Bartolo nebo Kent dobře mířenou ranou zasáhli orka, který se už už napřahoval ke smrtícímu úderu.
    Bitva byla krvavá, po zemi se váleli mrtví z obou stran i jejich končetiny, bez rozdílu. Ve vzduchu čpěl pach krve, potu a špíny. Natasha se dělalo trochu zle, ale udržela se a rozsekla hlavu orkovi, který se sápal po Girkonovi. Bojový řev zelenáčů ale neustával, spíše sílil s každým dalším mrtvým. Občas proletěla okolo ohnivá koule, pozdrav od Phina nebo Dibbse. Ti dva pobíhali ve svých potrhaných róbách za linií a hledali co nejlepší místo, odkud by mohli zapálit plachty lodí. Několik pěšáků je vždycky krylo nebo jim čistilo přístup.
    Najednou se na scéně objevila velká orčice s rudým admirálským kloboukem a dvěma sekerami, v každé ruce jednu. Její pokřik byl ještě děsivější a krvelačnější, než řev jakéhokoli z mariňáků. Když ji mágové uviděli, poznali, že jim dochází čas a tak se rozhodli vsadit vše na jednu kartu. Zastavili se na pahorku a začali společně čarovat ohromnou ohnivou kouli. Orkové si toho samozřejmě všimli a nebýt Blakových Hlídačů, kteří včas zasáhli, milice by vůbec nestihla zareagovat.
    Tehdy si Natasha všimla další Creedovy kvality. Byl úžasný šermíř. I když ho orkové několikrát obklopili, jeho černá šavle si vždy našla cestu. Jeho nepřátelé se ho sotva dotkli. Natasha sama si ale také nepočínala nejhůř. Na bojišti se pohybovala velmi obratně a její sekera se už notně napila orkské krve. Jenže tohle byli rození válečníci. Lidé pomalu ale jistě ustupovali. Phin s Dibbsem dokončili kouzlo a vrhli plamennou kouli velkou jako vrata od stodoly na lodě, které ihned vzplály jako sláma.
    „Ústup! Ústup!“ zavelel ostře Creed a Blake jeho slova ještě umocnil výstřelem do vzduchu. Kdo mohl, poslechl. Jeden bojovník však ne.
    „Bartolo!“ zařvala Natasha, když uviděla jednonohého worgena s krásným kordem, jak se neúnavně prosekává lesem zelených těl. Chtěla mu běžet na pomoc, ale silná Benova ruka ji zadržela. Snažila se mu vysmeknout, mohla se už však jen bezmocně dívat.
    Bartolo se odrazil zdravou nohou a skočil přímo na orčí admirálku. Ve chvíli, kdy jí zabodl kord do ramene, zaplanula v Natashe malá jiskřička naděje, že by to mohl zvládnout. Ta jiskřička ale velmi rychle zhasla.
    Orčice v návalu vzteku chytila worgena zdravou rukou pod krkem. Natasha vykřikla a Ben ji rychle táhl pryč, ať se bránila sebevíc. Bartolo zavyl a snažil se osvobodit, ale bylo to marné. Orčice zvedla ze země svoji sekeru a s krvežíznivým a triumfálním řevem ji zasekla Bartolovi hluboko do krku.
    Kdyby Benovi nepomohl Creed, Natasha by se v tu chvíli vrhla zpátky do víru bitvy. Takhle ji dokázali odtáhnout zpátky do bezpečí spolu s ostatními. Orkové je nepronásledovali, místo toho zůstali na bojišti a doráželi raněné.
    Cíl byl splněn, lodě hořely jako by byly z papíru, ale za tohle vítězství zaplatili až přemrštěnou cenu.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 2:40 pm

    Poslední vzepření



    část šestnáctá: Počítání ztrát:
    „Nechte mě být!“ křičela Natasha hystericky, když ji dovlekli zpátky nahoru, kde se znovu seskupovaly síly odboje. Ben se ji snažil uklidnit, ale Natasha propukla v silný pláč nad Bartolovou smrtí a o jeho konejšení nestála. Jen si sedla a usedavě plakala a nevšímala si, kdo a v jakém stavu dorazil.
    Zato Blake si všímal. Stál na okraji srázu a mžoural do tmy, jestli neuvidí Crowleyho, Ravenholdta nebo nějakého z jejich mužů. Phin s Dibbsem se posadili na rohož a odpočívali po náročném kouzlu. Pohled na tu scenérii byl velmi smutný. Všichni seděli nebo leželi, snažili se zotavit a hledali své přátele a rodinu nebo stejně jako Natasha truchlili pro své padlé. Někteří si svlékli zbroj a chtěli si nechat ošetřit rány, ale léčitel nebyl k nalezení. Toho si Natasha všimla.
    „Kde…kde je Girkon?“ zeptala se mezi vzlyky Bena. Ten si v tu chvíli uvědomil, že vůbec neví.
    „Asi tam…“ začal, ale nenechala ho domluvit.
    „Ne! Ne! On ne!“ nechtěla něco takového ani slyšet. Už ztráta pěstouna pro ni byla strašná, nechtěla si připustit i ztrátu nejlepšího přítele. Ben zarmouceně kývl hlavou.
    „Naposledy jsem ho viděl, jak tou svojí palicí někomu rozmlátil kebuli a pak…pak se mi ztratil z dohledu. Taková už je válka, Jedovatko,“ řekl Ben smutně. Natasha se rozplakala ještě víc.
    „Hej! Rychle! Kdo není raněný nebo na smrt vyčerpaný rychle sem!“ ozval se zvučný hlas sira Blaka.
    „Crowley přichází! Mají hodně raněných!“
    „My tady taky,“ zabručel Ben a připojil nadávku, ale zvedl se a šel Blakovi na pomoc. Natasha byla stále zničená a odmítala se sebeméně pohnout nebo s někým mluvit.
    Vzpomínala na to, jak trávila šťastné dětství v Southshoru, jak ji Bartolo vychovával jako vlastní a na všechny ty krásné chvíle, které společně strávili. A teď byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. A Girkon taky. A kdo ví, kdo ještě.
    Crowleyho šiky se vrátily značně prořídlé a samotný lord kulhal kvůli šípu, který mu trčel z kolene. I další byli ranění a jen velmi málo jich vyvázlo bez jediného škrábnutí. Roli ošetřovatelů zaujali ti dva zabijáci, kteří zaujali Natashu cestou sem: ten pohledný a ten vousatý. Nevedli si tak dobře a šetrně jako Girkon, ale svou práci odváděli rychle.
    Darius zavřel oko, zatnul tesáky a bolestně zaskučel, když mu nevybíravě vytrhli šíp z kolene. Místo k lehnutí ale odmítl, stejně jako léky na bolest, které tu zbyly po Girkonovi.
    „Jeden šíp v koleni mě nezastaví a jsou tu tací, co to potřebují víc,“ zasyčel a ovázal si ránu obvazem.
    Lord Ravenholdt vypadal, že se bitvy ani neúčastnil, jeho kožená zbroj nenesla sebemenší známky zápasu a samotný vůdce zabijáků nebyl vůbec zpocený. Zato Lorna byla úplně vyčerpaná. Svoji kroužkovou zbroj měla na několika místech proseknutou a ve světle těch několika pochodní, které se odvážili zapálit, bylo vidět, jak je zaprášená a zakrvácená, stejně jako její otec. Ben pomohl všem raněným a znovu si sedl ke zlomené Natashe, která se už trošku uklidnila, stále však plakala.
    „Bene,“ řekla po chvíli. „Znal jsi Girkona dobře?“ Ben se poškrábal ve svém plnovousu.
    „Jak se to vezme, Jedovatko. Věděl jsem o něm o něco víc, než ostatní, takže asi jo. Proč?“
    „Chtěla bych vědět…Když jsme se poprvé viděli, proč mi řekl, že se jmenuje Grant?“ Ben si dal s odpovědí načas.
    „Asi vím proč. Říkal ti někdy o tý svý vyvolený, co si bere jiného?“ Přikývla. „Nejspíš ses mu zalíbila, jenže on byl pevně rozhodnutej se zabít nebo aspoň zmizet někam, kde to bude mít jistý. A když znáš něčí jméno, můžeš ho najít a to on nechtěl.“
    „Nechtěl, abych ho hledala, kdyby zmizel?“ Ben pokýval svou vousatou bradou.
    „Jo, byl to trochu pošuk. A teď je po něm,“ praštil se do hrudi.
    „Je to moje chyba, Bene. Kvůli mně umřeli a málem jsi umřel i ty.“ Jakmile to dořekla, vytřeštil Ben oči.
    „Jak jsi na takovou ptákovinu přišla, Jedovatko?“ zeptal se nevěřícně a odděloval každé slovo. „Větší blbost jsem v životě neslyšel. Natáhli bačkory proto, že stáli v blbou chvíli na blbým místě a to je všechno.“ Natashu to nijak neuklidnilo a znovu schovala obličej v dlaních. Ben ji poplácal po zádech.
    „Nech toho, to jim nepomůže. Radši se běž vyspat, dokud je tma a šlechtici unavení. Ráno nás poženou jako psy,“ zvedl se a šel si lehnout, nechávajíce Natashu samotnou se svým žalem.
    Ještě té noci se z ležení vyplížil štíhlý stín a zamířil na východ.
    část sedmnáctá: Návrat ztracené dcery:
    Svítalo, ale přes hustou mlhu v Silverpinském lese to ani nešlo poznat. Natasha klopýtla a zaklela. Nechtěná zastávka jí ale dala chvíli k přemýšlení. Svého rozhodnutí opustit Crowleyho tažení v žádném případě nelitovala. Stále si kladla za vinu Bartolovu i Girkonovu smrt a nechtěla, aby kvůli ní zemřeli i další. Ne, bude mnohem lepší, když odejde pryč od toho všeho.
    S pomocí kmene stromu se znovu postavila a prohmátla si potlučené lýtko. Ucítila dvě malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Před očima ji znovu přeběhla hrůza ze zničení Southshoru, bezmoc v Azurelodském dole i apatická krutost Bahenních polí. A pak si to uvědomila: už to dělá zas. Opět prchá z místa, kde měla zůstat a bojovat a nechává své přátele na pospas nemrtvým.
    Z těžkých myšlenek ji vytrhl dusot plechových bot. Ohlédla se a rychle vyběhla opačným směrem, než odkud se ozývaly kroky. Snažila se běžet co nejtišeji, ale stejně ji museli slyšet a teď určitě běželi za ní. Najednou si všimla velmi staré a zchátralé chajdy bez dveří. Rozhodla se tam schovat a doufat, že ji tam hledat nebudou.
    Uvnitř to vypadalo příšerně. Páchlo to tam hnilobou a zčernalé dřevo bylo prorostlé bílou houbou. Okenní skla někdo dávno vymlátil a na podlaze se válelo několik kostí. Natasha potlačila zvracení a zkusila se vyhoupnout na malé skladiště u stropu. Chtěla se postavit na židli a odtamtud vyšplhat nahoru, jenže když na ní vystoupila, židle zaskřípala a rozsypala se na měkké třísky. Natasha ostře zanadávala, protože jí bylo jasné, že teď ji museli slyšet a pokud se nedostane nahoru, najdou ji. Rychle vzala druhou židli, která vypadala pevněji a vytáhla se s její pomocí nahoru. Přikrčila se, čekala, až přijdou a modlila se, aby tohle dřevo vydrželo. Zatím si připravila luk.
    První překvapení přišlo, když její pronásledovatelé vstoupili dovnitř. Byl totiž jenom jeden, Opuštěný. Vypadal stejně jako ti, co přepadli Southshore: fialová kroužková zbroj, kápě, zářivé žluté oči a bledá kůže. Na zádech otlučený štít se znakem Lordaeronu a křivý meč. Vztekle se rozhlížel po jednopokojovém domečku a hledal Natashu, která se nahoře dusila nadávkami. Sáhla totiž do toulce pro šíp, jen aby zjistila, že je prázdný, že všechny šípy nejspíš omylem nechala u Crowleyho armády a s sebou má jen prázdný toulec. Co nejtišeji si zvonu navlékla luk a připravila sekeru. Věděla, že ten dole jen tak neodejde, takže se rozhodla ho zabít.
    Ve chvíli, kdy se Opuštěný podíval nahoru, skočila a s výkřikem se na něj vrhla. Nemrtvý uhnul a bleskurychle tasil svůj meč. Byl lépe vyzbrojený i vycvičený, než Natasha, která navíc málem usínala a jen adrenalin z boje ji držel vzhůru. Sekera a meč o sebe řinčely a jejich zvuk se odrážel od stěn, stejně jako řev a hekání obou bojujících, ale ani jeden toho druhého ještě nezasáhl.
    Opuštěnému se ale v nestřeženou chvíli podařilo udeřit Natashu štítem do obličeje. Rána to nebyla silná, nicméně stačila na to, aby ji z ruky vypadla sekera a sama Natasha upadla na zem. Nemrtvý se zašklebil, nohou ji přišlápl hruď k zemi a napřáhl kostnatou ruku, ve které svíral svůj křivý meč.
    „Tak do toho, zmrde?“ plivla na něj odbojně Natasha, ale její přemožitel se k tomu neměl. Místo toho se na ní zkoumavě díval, jako by se rozhodoval, co z ní sní nejdříve.
    „Na…Natasho?“ řekl chraplavým, ale povědomým hlasem a spustil svou paži zase dolů.
    „Jak mě znáš?“ zeptala se, překvapená, avšak stále stejně ostrým tónem. Opuštěný sestoupil z její hrudi a odešel o pár kroků vedle, kde si stáhl svoji kápi.
    Zpod ní vylezla bledá hlava s notně prořídlými vlasy, které snad kdysi mohly být ryšavé. Obličej měl hubený se zbytky vousů a chybějícím nosem, Natasha ale i přes jeho znetvoření měla neodbytný pocit, že ho zná.
    „Ani se nedivím, že si nepamatuješ. Je to tak dávno. Kolik? Dvanáct, třináct let?“ řekl smutně. „To jsem já, Natasho, jen…mrtvý. Morris.“
    Natashe spadla brada a zastudilo jí u srdce. Mohl to vážně být její dlouho ztracený otec?
    „Tati…“ řekla překvapeně a zarmouceně najednou.
    „Jak mi tak ještě můžeš říkat?“ zasmál se hořce, ale stejně dobře to mohlo být taky vzlyknutí.
    „Tati…já…já myslela, že jsi se ztratil v bitvě s orky, že už tě nikdy neuvidím.“
    „A možná by to tak bylo lepší. Po tom, co jsem tě nechal samotnou v Southshoru u Bartola…“
    „Bartolo ani Southshore už nejsou,“ řekla a v žilách ji zaplál malý plamének hněvu. Morris pokýval hlavou.
    „Vím… Časy se změnily. Nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu, ale rozhodně se změnily.“ Zastrčil meč zpátky do pochvy.
    „Neboj se, já ti neublížím. Alespoň ne teď a tady. Ale pokud mi má královna poručí, budu to muset udělat, takže si ode mě možná drž odstup.“
    „Královna? Sir Blake mi ale říkal, že Sylvanas je mrtvá.“
    „Mrtvá? Ne. Dvakrát ji zabili, ale můžu tě ujistit, že je zpátky a dovede nás k vítězství.“ Natasha se zašklebila.
    „Jak je možné, že ta samá osoba, která z lidskosti zastavila svoji zbraň před mým krkem. Teď velebí svojí královnu, které je bezmezně oddán.“ Morris se zamračil.
    „Lady Sylvanas mi totiž ukázala pravdu. Ne velký král Terenas nebo všemi milovaný Uther, ale Sylvanas. A já tu pravdu můžu ukázat i tobě. Stačí jen zemřít a…“
    „Cože?!“ vykřikla, ani ho nenechala domluvit. „Ty po mně chceš, abych se zabila?!“ Morris souhlasně pokýval hlavou.
    „A pak bychom spolu mohli být navěky, Natasho. Nebudu tě nutit, nechám tě svobodně se rozhodnout, jako správný otec. Ale až tě nějaká čepel sprovodí ze světa, nebudeš mít na výběr a budeš stát po mém boku proti zbývajícím lidem, dokud je všechny nevyhladíme.“ Natasha nemohla uvěřit vlastním uším.
    „Tohle si tedy přeješ? Abych se kvůli otci, kterého jsem neviděla víc než deset let, proměnila ve zrůdu a zabíjela své přátele? Promiň, otče, ale na tohle nepřistoupím.“ Sebrala ze země sekeru, strčila ji za opasek a prudce vykročila z chajdy.
    „Kam jdeš, Natasho?“ zavolal na ni ještě Morris.
    „Zpátky ke svým!“ ani se za ním neohlédla a rychle rázovala nazpět. Doufala, že Crowleyho ještě dokáže najít.
    část osmnáctá: Zločin a trest:
    Měla štěstí, dokázala odboj najít ještě před polednem. Tedy spíše, oni našli ji. Když totiž zkoumala polorozpadlý statek kvůli zásobám, všiml si jí dlouhouchý zabiják z Ravenholdtu, který nejspíš dělal totéž. Byla docela ráda, že ji našel, ale trochu ji mrzelo, že se nechala tak snadno nalézt. Hned první věc, kterou řekl, když ji odvedl k ostatním vojákům, odpočívajícím a pojídajícím lehký oběd, Natashe jasně osvětlila, jak moc se o ní všichni báli.
    „Je tu Jedovatka. Zaplať, Šmouho!“ zavolal. Jeho vousatý kumpán zamručel, vytáhl z vousů malý pytlíček a hodil ho Natashine průvodci.
    Jakmile Natashu uviděl Kent, rozběhl se k ní a objal ji.
    „Natasho,“ řekl radostně, když ji pustil. „Tohle nám už nedělej. Já i Phin jsme se o tebe strašně báli, nemluvě o Benovi.“
    „Jsem v pořádku, Kente. Nemusíš se strachovat.“
    „Ale ty bys měla. To, co jsi udělala, je dezerce.“ Zbledla. Znala moc dobře trest za zběhnutí, i když jen z doslechu.
    „Vsadím se, že Creed udělá, co bude moct,“ pohladil ji Kent po tváři. „Ale Crowley chce mít v armádě disciplínu a rozhodně tě potrestá.“
    „Já to chápu,“ řekla Natasha, ale v hlase jí zněla zlost. Nezlobila se však na lordy, nýbrž na sebe. Jak ji mohlo napadnout, že vyvázne bez trestu?
    „Nemysli na to. Pojď, Ben tě taky rád uvidí, tak se mu běž ukázat, dokud máš možnost.“
    Kent nelhal, Ben měl z Natashy skoro větší radost, než sám veterán.
    „Jedovatko! Jak já t rád vidím! Takže Šmouha očividně prohrál sázku,“ zasmál se srdečně a nabídl ji kus sušeného masa. S úsměvem ho přijala. Předtím si ani neuvědomovala, jaký má vlastně hlad, dokud jí Ben nestrčil pod nos něco k jídlu. Zakousla se do masa a posadila se s ostatními na zem. Během přestávky, kterou si armáda udělala na oběd, se Natasha dozvěděla spoustu věcí a zbytek jí řekli, když znovu vyrazili směrem na jih. Tak například zjistila, že Crowley musel změnit plánovanou trasu, že sice pořád táhnou ke Greymanově zdi, ale přes městečko Ambermill a že Sylvanas je opravdu živá a Morris si nevymýšlel.
    Kent i Ben si s ní stále povídali a úplně rozptýlili její myšlenky na trest i na setkání z Morrisem. O něm jim ostatně neřekla ani slovo. Nechtěla, aby se jí zbytečně vyptávali, když sama nevěděla skoro nic. Stejně tak se nebavili ani o Bartolovi. Pomalu se z nich začínali stávat otrlí válečníci, kteří truchlí pro padlé maximálně půl hodinu a pak se hnou dál, jako by se nic nestalo. Bartolo zemřel statečně v boji a s tím nemohli nic dělat.
    Cesta utíkala rychle a bez zbytečných potíží nebo průtahů. Jen v jednom bodě se starý stájník Smithers rozloučil s ostatními a s malou truhličkou odkráčel směrem na západ.
    „Kam to jde?“ zeptala se Natasha Kenta a ten posmutněl.
    „Jeho vlastní nápad. Zavede Opuštěné na falešnou stopu, do starého dolu na stříbro, kde je s pomocí výbušnin zavalí. A on tam zahyne s nimi.“
    „Ale to je hrozné. To si vymyslel sám?“ Kent pokýval hlavou a trochu se pousmál.
    „Prý radši zemře, než aby strávil další den jako stájník. Snad jich s sebou vezme co nejvíc.“
    K večeru se utábořili na úpatí kopců, za jejichž hřebeny kdysi stával velký Dalaran, hned u Lordamerského jezera. Phin se dokonce vypařil z tábora a vylezl do kopce, aby se mohl podívat na místo, kde zel obrovský kráter, jediná památka na jeho bývalý domov.
    K Natashinu stanu přišel sir Blake.
    „Natasha Morrisová?“ zeptal se jí zdvořile.
    „Jen Natasha,“ odsekla, ale hned si uvědomila, že s Blakem takhle mluvit nemusí a hned se mu omluvila. Blake si povzdechl a bylo jasné, že se mu to neříká snadno.
    „Lord Crowley už rozhodl o tvém trestu za opuštění odboje. Máš víc štěstí než rozumu, Crowley by tě nechal popravit, ale lord Creed tě hájil do krve, takže místo popravy tě čeká jen pětadvacet ran holí.“ Natashe se trochu ulevilo, ale stejně se jí představa hole, která ji mlátí do zad, nijak nezamlouvala.
    „A kdy mě…?“ nedokončila otázku.
    „Vlastně proto jsem tu. Mám tě odvést rovnou k exekuci. Udělá to Marcus, jeden z mých nejlepších Hlídačů. Odpusť mu, nepřihlásil se o to a nedělá to rád. Tak pojď.“ Natasha chápavě přikývla a šla za Blakem. Měla pocit, že si trest zaslouží a v duchu děkovala Creedovi, že se za ní postavil.
    „Natasho Morrisová,“ začal lord Crowley improvizovaný soud, u kterého byli kromě něj ještě lord Creed, Ravenholdt, Lorna a Dibbs.
    „Shledávám tě vinnou zběhnutím.“ Mluvil velmi tvrdě a strojeně a v jeho obličeji nebyl sebemenší náznak lítosti nebo milosrdenství.
    „Trest za dezerci určitě znáš: smrt. Nicméně, lord Creed poukázal na tvůj um v boji a tvé přílišné mládí, což jsem vzal v potaz a zmírnil tvůj trest na pouhých pětadvacet ran holí.“
    Natasha se rozhlédla po ostatních soudcích. Ravenholdt se tvářil podobně jako Crowley, zatímco Lorna byla bledá jako stěna, Creed si málem rozhryzal ret a Dibbsův výraz říkal: „Vydrž!“
    „Svlékni si halenu,“ požádal Natashu bělovlasý Hlídač, který ji měl zmrskat. Neměl z toho pražádnou radost, ostatně jak říkal Blake. Natasha poslechla a do půl těla nahá si lehla na břicho na exekuční stolek. Marcus jí odhrnul vlasy ze světlých zad, vzal hůl a napřáhl se. Natasha zatnula zuby i pěsti. Ve chvíli, kdy dopadla první rána, neudržela se a vykřikla. Cítila, jak jí na zádech vzniká velká modřina a celá ji pálila. Lorna odvrátila zrak.
    část devatenáctá: Hiramovo tajemství:
    „Musím vám poděkovat, lorde Creede,“ řekla Natasha v krátké pauze mezi syčením bolestí. Černovlasý lord se usmál, rozžhnul olejovou lampu trochu víc, čímž osvítil stěny stanu a sáhl po další dávce masti.
    „Jsem Hiram, Natasho,“ usmál se na ni. Mast si nabral do dlaní a znovu ji začal vtírat do jejích zmrskaných a zfialovělých zad. „A nemluv o tom, udělal jsem to pro tebe rád. Jen mě mrzí, že jsem nedokázal trest zrušit úplně.“ Natasha opět zasyčela, ale mast, co tu zbyla po Girkonovi, ji chladila a účinně mírnila bolest.
    „Vždyť jste mi zachránil život, lor…Hirame. To není nic zanedbatelného,“ otočila na něj přes rameno hlavu.
    „A udělal bych to zas. Naštěstí Crowley nemá dobrých vojáků nazbyt, alespoň ne, dokud nedojdeme ke Zdi a rozhodně nepotřebuje si je sám zabíjet.“
    „Stejně mi nepřijde správné, že se nechávám jen tak zachraňovat. Měla bych se nějak odvděčit.“ Každá další Natashina odpověď vykouzlila Hiramovi na tváři přívětivý a vřelý úsměv.
    „Jak si se mohla narodit na venkově, když jsi takhle poctivá a šlechetná?“ Pokrčila pobaveně rameny. Hiram jí rozetřel po zádech poslední zbytek masti, otřel si ruce do hadru a podal Natashe košili. Natasha se nezvedla, ale převrátila se na bok, ke Creedovi zády a vleže se oblékla.
    „Bolí to ještě?“ zeptal se trochu starostlivě. Natasha se posadila a zasmála.
    „Ani ne před hodinou mě ztřískali dřevěnou holí. Myslíš, že to přestane bolet jen tak?“ Hiram zavrtěl hlavou. „Ale ulevilo mi to,“ usmívala se na starostlivého šlechtice. Už se jí nijak nehnusil, rozhodně ne po tom, co pro ni udělal.
    Hiram otevřel dveře stanu, čímž dovnitř vpustil trochu chladného nočního vzduchu.
    „Víš, Natasho,“ začal a zněl jinak, než kdykoliv předtím. Kdyby ho neznala, řekla by, že se ostýchá. „Asi bys měla vědět, proč jsem tě tak hájil. Je totiž…ono já…“ nemohl najít ta správná slova. Natasha nevěděla, jestli ho má pobídnout nebo se naopak děsit.
    „Jak bych to řekl…“
    „Rychle,“ mrkla na něj povzbudivě.
    „Víš, už když jsi přišla na to cvičiště po tom, co jsi se probrala, tak ses mi zalíbila. Tvé vystupování, tvůj zápal, tvoje krása,“ odmlčel se na moment. Tohle Natasha už vytušila, ale neříkala na to nic. Docela se divila, že takový hrdý a sebevědomý muž se před ní stydí.
    „No a když jsem viděl, kolikrát ses dostala v té bitvě tam na pobřeží do nebezpečí, uvědomil jsem si, že tě nechci ztratit. Že tě mám rád, Natasho.“ Poslední věta zněla, jako by jen chtěl využít všechen dech, který mu zbyl z té předchozí.
    „Hirame, tohle…tohle jsem netušila,“ řekla trochu zaraženě. Lord se nesměle zasmál.
    „Ne? A to jsem si myslel, kdovíjak jsem nápadný.“ Jemně ho chytila za paži skrytou pod černou ocelí. Tohle přiznání v ní něco zlomilo, spolu s tím, že jí několikrát zachránil život a ulevil od bolesti. Najednou viděla Creeda v úplně jiném světle. Hiram sklouzl pohledem na ruku, která ho držela.
    „Hlavně jsem nečekala, že by ses někdy tak hrozně styděl,“ mile se na něj usmála. Hiram pokrčil beznadějně rameny.
    „No…styděl. Před krásnými a statečnými ženami jsem vždy nervózní. Ale teď jsem to řekl a…“
    Nečekala, až domluví, místo toho se postavila na špičky a dlouze ho políbila. Když se odtrhla, oba byli trochu překvapení z toho, co se právě stalo. Natasha byla rudá až za ušima. Nemohla popřít, že Hiram líbat vážně umí.
    „Tohle bude naše malé tajemství, Hirame,“ usmála se na něj a přišla si hrozně hloupě. Hiram pokýval hlavou a i na něm bylo vidět, jak pod vousy červená.
    „Bude, Natasho.“ Pak se na chvilku zadíval do noční tmy. „Už je pozdě, měla by ses jít vyspat do svého stanu.“ Zašklebila se na něj, ale přikývla a nechala se doprovodit ke stanu, kde už zařezávali Ben s Kentem. Cestou k nočnímu příbytku nemluvili, ale Hiram ji chytil za ruku. Slova stejně nebyla potřeba.
    U vchodu do stanu jí ale ještě jednou políbil, krátce, ale příjemně.
    „Dobrou noc, Natasho.“
    „I tobě, Creede,“ usmála se a vlezla do stanu. Pohybovala se opatrně, aby nevzbudila Bena a Kenta a zvenčí slyšela, jak Hiram odchází a má opět svůj jistý a pevný krok. Lehla si na bok, ale bylo jí jasné, že dneska se příliš nevyspí. Zaprvé kvůli zbídačeným zádům, ale hlavně kvůli tomu, že pořád musela myslet na to, co se to tam vlastně stalo.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 2:50 pm

    Poslední vzepření



    část dvacátá: Arcimág Ataeric:
    Ráno Natashu probudila tlumená rána, následovaná slabým zemětřesením. Rychle se zvedla, což nebylo to nejchytřejší rozhodnutí, protože záda ji stále ještě bolela. Kenta s Benem to také probralo, vlastně celý tábor, takže ani nebylo třeba zvonit budíček. Ben zívl a podíval se do svých zásob pro něco k jídlu. Snídaně byla krátká a hned po ní nařídil Crowley rychle sbalit stany a pokračovat v pochodu. Ambermill už nebyl daleko a jednooký lord vážně doufal, že se mu podaří přesvědčit ty zbytky Kirin Toru, které tam zbyly a především arcimága Ataerica.
    Po tříhodinovém pochodu se najednou před vojem zhmotnila fialová stěna, která vypadala, že je stvořená jen z barevné pěny. Většina pěšáků nikdy nic takového neviděla a hned, jak se před nimi zeď zhmotnila, ustoupili vyděšeně o pár kroků zpět. Jen vypravěč Dibbs ke stěně přistoupil, přiložil na ní dlaň a zamumlal nějakou formuli. Z jeho ruky vyšla namodralá záře, která způsobila, že se stěna stáhla a vytvořila v sobě otvor dost velký na to, aby jím prošli čtyři muži vedle sebe a nemačkali se.
    Dibbs pokynul ostatním a Crowley vydal rozkaz k tomu, aby prošli. Během celé pouti po sobě Natasha i Hiram navzájem pokukovali a líbezně a tajemně se na sebe usmívali. Těžko říct, co by na tohle řekli ostatní a stejně do jejich tajemství nikomu nic nebylo.
    V Ambermillu na všechny čekalo nemilé překvapení. Městečko mágů bylo tiché a prázdné, bez známek života. Vypadalo to, že jeho obyvatelé ho opustili už před měsíci. Crowley se na svou bývalou vesnici mračil, rozhlížel se svým okem a nakonec nařídil rojnici. Vojáci začali zalézat do domků, stodol a sýpek a hledali tam sebemenší náznak toho, co se stalo s občany Ambermillu.
    Natasha, Kent a Phin zamířili rovnou k radnici. Ta ale byla ohrazená vysokou kamennou zdí a na železné brance rezivěl visací zámek pověšený na řetězu, který ji držel zavřenou. Kent se na zámek zkoumavě podíval, pak tasil meč a jednou řinčivou ranou ho usekl. Rez zámkem očividně prorůstala už nějakou dobu, protože Kent nemusel ani udeřit příliš silně a na meč nezůstalo sebemenší škrábnutí. Branku se skřípěním otevřel, meč však neschovával. Dveře do radnice byly otevřené dokořán a vysklená okna zatlučená prkny.
    Vstoupili do předsíně, plné třísek z roztlučeného nábytku a rozházených knih. Na stěnách křivě visely portréty a krajinky, na které dopadalo světlo zvenčí, prosvítající mezerami mezi prkny v zatlučených oknech. Většina obrazů byla potrhaná, ale jeden Natashu zaujal.
    Portrét elfky. Poznala, že je to elfka, i když nikdy žádnou neviděla. Vypadala totiž přesně tak, jak je líčil Dibbs ve svých pohádkách. Elfka na obraze působila vznešeně, vůbec ne jako ten Ravenholdtův asasín. Oblečená ve fialové róbě se znakem připomínajícím zlaté oko, se zářivýma modrýma očima, bělostnou pletí a pečlivě česanými plavými vlasy. Natasha z ní nemohla odtrhnout oči.
    „Líbí?“ zeptal se pobaveně Phin. Natasha se oklepala.
    „Víš, kdo to je, Phine?“ Čaroděj pokrčil rameny.
    „Možná ano, možná ne. Elfí mágové mi přišli všichni stejní. Můžu ti jen říct, že žila v Dalaranu a nejspíš se zabývala ledem. To je tak jediné, co poznám.“
    „Haló? Myslím, že tu nejsme, abychom diskutovali o umění,“ vytrhl je z úžasu Kent.
    „Promiň Kente,“ řekli oba najednou jako děti pokárané knězem za lhaní. Veterán kývl a s taseným mečem vyrazil hlouběji do radnice.
    Prošli dvěma menšími místnostmi a pak se ocitli před zavřenými dveřmi do hlavního sálu. Kent je mečem vypáčil a vkročil dovnitř. Jakmile to udělal, zmizel okamžitě v záplavě ohně. Nestačil ani vykřiknout překvapením, zato Natasha vyděšeně zaječela a Phin jen bezmocně vztáhl ruku.
    Natashin výkřik nezůstal bez odezvy, na místo ihned přiběhli bojovníci na pomoc, mezi prvními Crowley, Hiram a Ben.
    „Užžž dossst,“ ozval se syčivý hlas v hučení plamenů. „Užžž musssí být po něm.“
    Plameny zmizely a Natasha odvrátila zrak. Nechtěla vidět Kenta spáleného na popel. Phin ruku opět stáhl a opřel se o stěnu.
    „Ccco? Jak je to možžžné?!“ ozval se překvapený hlas. Natasha vzhlédla a viděla, že Kent je úplně v pořádku, jen trochu očouzený. To ji nabudilo a vběhla za ním. Darius ji zkusil zadržet, ale když prohmátl, běžel za ní. Takhle je následovali všichni.
    Na druhém konci sálu, za převrácenými lavicemi, stoly a knihovnami, stáli čtyři nemrtví. Tři oblečení v potrhaných a špinavých róbách Kirin Toru, čtvrtý pak, očividně jejich vůdce, měl na sobě zdobený purpurový oděv a v kostnatých prstech držel červeně zářící hůl.
    „Lord Dariusss Crowley,“ zasyčel s odporem, když uviděl worgena. „Má paní mi říkala, žžže budeššš chtít Ambermill zzzpět. Ale užžž ti nepatří! Je náššš! Vesssniccce Opuššštěných!“
    „Ataericu?“ zeptal se překvapeně a zároveň bojovně Crowley. Arcimág se zasmál.
    „Ano, jsssem to já. Lepššší já, ve služžžbě Královny Banššší.“
    „Ataericu! Ty zrádče! Cos to provedl?“ zařval Darius. Ataeric ale neodpověděl. Nezdálo se ani, že lorda už více vnímá. Místo toho se zaposlouchal do neexistujícího hlasu?
    „Dobře, má paní,“ řekl nakonec a otočil se ke svým nohsledům. „Odcházzzím. Vyřiďte je.“ S těmi slovy udělal několik gest a zmizel ze sálu. Nemrtví mágové přikývli a začali si chystat druhou vlnu ohně. Crowley ale nečekal, až kouzlo dokončí a zavelel k útoku. Sám klesl na všechny čtyři a rychle přeskakoval zátarasy. Ben divoce zařval a se svoji řeznickou sekerou se na nemrtvé vrhl. Kent se pohyboval mnohem ladněji, než ostatní, ale všichni běželi s bojovým zápalem, připraveni rozsekat nemrtvé na kusy.
    Nebylo jim to však dáno, protože zničehonic ze zpráchnivělých trámu skočili na mágy tři postavy: člověk, elf a trpaslík. Jednou dobře mířenou ranou je vrátili zpět mezi mrtvé.
    „Heeeej,“ řekl otráveně Ben, když uviděl, co ti tři provedli.
    „To se nám povedlo, co, Myrokosi?“ zazubil se trpaslík na svého vyššího kolegu a pak na lorda Ravenholdta.
    „To tedy jo,“ přikývl elf, zatímco lord neříkal nic, ostatně jak měl ve zvyku.
    „Alespoň tu máme o tři nepřátele méně,“ řekl vděčně Darius, i když byl trochu naštvaný, že mu takhle vyfoukli kořist. „Jak jste se sem dostali?“
    „Tudy,“ řekl Myrokos a ukázal na otvor ve střeše, kterým dovnitř prosvítalo světlo a kterým se mohl v jednu chvíli protáhnout jen jeden.
    Nebyl ale čas oslavovat malé vítězství. Zvenčí se ozvaly zvuky boje.
    část jednadvacátá: Plamenná debata:
    Vyběhli ven přímo do bitvy. Nemrtví čekali hned za kopcem a jakmile se Ataeric teleportoval k nim, zaútočili. V Ambermillu zuřil lítý a bezcitný boj. Natasha vytáhla sekeru a chtěla se s ostatními vrhnout do bitevní vřavy, ale silná Hiramova ruka ji chytila ze předloktí.
    „Ne! Nechci o tebe přijít,“ zavrtěl hlavou.
    „A co mám teda dělat? Je to tu docela řež!“ řekla vzpurně a pak to zopakovala, protože řinčení zbraní bylo už tak hlasité, že nešlo slyšet vlastního slova. U radnice už stáli jen oni dva, zato k nim běželo asi deset nemrtvých. Hiram jim s obnaženým mečem vyběhl naproti.
    „Do té stodoly tam!“ stačil ještě zavolat, než si jeho zahnutý meč našel první cíl. Natasha se podívala na zchátralou budovu, povzdechla si a svižně vyrazila k ní. Cestou ještě stačila doslova popravit čtyři nemrtvé.
    Vběhla do stodoly a rychle za sebou zavřela vrata. Nelíbilo se jí, že se vyhýbala bitvě, ale nechtěla, aby se o ní Hiram zbytečně strachoval. Před vrata strčila těžké prkno a udělala z něj provizorní závoru. Prkno už něco zažilo a hniloba ho velmi zasáhla, ale muselo vydržet.
    Schovala se hlouběji ve stodole. Zvenčí se ozýval řev boje a řinčení oceli. Dovnitř několika dírami ve střeše pronikalo slabé světlo, jakoby skrz mlhu. Natasha se rozhlédla po svém úkrytu. Sláma byla dávno pryč, na zemi se povalovalo jen několik shnilých stébel a zvířecích kostí.
    „Zase se schováváš? Zase utíkáš?“ ozval se známý hlas z rohu. Natasha se otočila a zamračila se za hlasem.
    „Co po mě chceš? Jasně jsem řekla ne! Tobě i těm tvým spoluzrůdám!“ Morris vystoupil ze stínu v rohu stodoly.
    „Vím,“ pokýval lebkou.
    „Tak proč jsi tu?“ ptala se Natasha podrážděně. Už tak měla zlost, že nemůže bojovat po boku svých přátel a tenhle tvor, který kdysi byl jejím otcem, jí to rozhodně neulehčoval.
    „Chtěl jsem jen vidět svou dcerku,“ řekl potichu. Mluvil pomalu a znělo to, jako by se chtěl omluvit.
    „Žádnou dceru nemáš! Jsi jen monstrum v těle mého otce!“ zaječela odmítavě.
    „A co když ne? Co ty víš o tom, jaké to je, být mnou?“
    „Dost na to, abych věděla, že tak skončit nechci!“ V jejím hlase zněl jasný a hluboký odpor ke všemu, co Morris zastupoval. Nemrtvý voják sklopil hlavu.
    „Víš…víš, co bylo to první, co jsem řekl po svém vzkříšení?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď. „Ptal jsem se: ‘Kde je má dcera?‘“
    „Lháři! Něco takového tě ani nenapadlo!“ křikla, ale musela se držet, aby nezačala plakat, protože teď před sebou na chvíli znovu viděla toho, který ji první léta jejího života vychovával a který ji nadevše miloval.
    „Copak to nevidíš?“ promluvil a obraz táty opět roztříštil. Byl to zase jen nemrtvý, odhodlaný ji zabít a ona byla odhodlaná udělat to samé. „I když mrtví a znetvoření, stále máme vzpomínky, pocity a emoce, jako v minulém životě! Nejsme jen bezduché schránky, které otročí rozkazům jediné paní bez rozmyslu! My máme svobodnou vůli.“
    „A co? To tě mám litovat? Pokud tohle všechno děláš ze svojí svobodné vůle, jsi ještě horší, než jsem myslela.“
    Morris přešel blíž k ní, nezdálo se ale, že by chtěl nějak zaútočit. Místo toho se na ni zamračil a doslova prskal. I v něm byl hněv a nenávist, ale očividně ho dokázal kontrolovat lépe, než lidé.
    „Je na tom snad něco zlého, bojovat za blaho svého lidu? Za co bojuješ ty, že je to tak skvělé a cíle ostatních se před tím tvým musí bez výjimky sklonit?“ Natasha zmlkla. Nad tímhle musela trochu přemýšlet. Nemohla Morrisovi upřít, že má aspoň zčásti pravdu, ale přiznat mu to v žádném případě nehodlala.
    „Myslel jsem si to. Takoví jsou lidé. Hovoří o svých právech a utrpení a nikdy je nenapadlo, zda se to samé neděje i ostatním rasám. Ne, oni jsou ti nejdůležitější a nikdo jiný jim nestojí za pohled.“ Natasha sevřela ruce v pěst, zatímco ji Morris obcházel.
    „Víš, proč bojuju? Protože jste mi vzali celý můj starý život. Vzít život je vražda. A trest za vraždu je všude stejný, u vás nebo u nás. Smrt. Jsem tu jen jako nástroj spravedlnosti.“
    Morris se zastavil, podíval se na ni a pak se děsivě rozesmál. Znělo to, jako řehot šíleného čaroděje, za kterým se rozsypal kbelík s hřebíky.
    „Takový zápal pro spravedlnost. Něco takového bych nečekal, zvláště ne od malé holčičky, která chodila Kentovi na farmu krást třešně.“
    „Změnila jsem se,“ zavrčela nenávistně a Morris se znovu zasmál.
    „Ano, všichni jsme se změnili. A ne vždy k lepšímu nebo k horšímu, prostě jsme se změnili a kdo by to měl vědět lépe, než já,“ odpověděl. Natasha chtěla oponovat, ale najednou zvedl nemrtvý kost, která asi bývala prstem.
    „Cítíš to?“ Natasha neměla tušení, jak může Morris bez nosu vůbec něco cítit, ale začichala.
    Nejdříve cítila jen hnilobný zápach, těžko říct, jestli ze dřeva nebo z Morrise, pak jí ale chřípí naplnil kouř. Rozhlédla se a s hrůzou si všimla ohně, který začal trávit jeden z rohů.
    „Do prdele!“ zaklel Morris. „Ataeric to tu asi začíná pálit.“ Oheň se velmi rychle šířil zetlelým dřevem a bylo jasné, že jestli rychle nezmizí, uhoří.
    Natasha i Morris se rychle vrhli k vratům, ale těžké prkno sloužící jako závora se vzpříčilo a nešlo s ním hnout. Oba to po několika marných pokusech vzdali a zkusili najít jinou cestu. Museli ale pohnout, oheň už zachvátil strop a Natasha začala povážlivě kašlat. Morrisovi kouř nevadil, ale to nebyl důvod otálet.
    V zoufalství tasil svůj křivý meč a začal do prkna zuřivě sekat. Natasha rychle vytáhla sekeru a přidala se. Čepele se zakusovaly do shnilého dřeva, ale ne dost rychle a plameny se blížily.
    „Natasho! Natasho, jsi tam?!“ ozval se zvenčí naléhavý hlas.
    „Hirame!“ zavolala Natasha a rozkašlala se.
    Hiram se už neozval, místo toho se vrata několikrát otřásla pod mohutnými ranami zvenčí. V kombinaci s pokročilou hnilobou a záseky nemohlo prkno vydržet, prasklo, vrata se rozletěla a dovnitř vpadl krví pokrytý Creed, jen aby o okamžik později všichni tři kašlali před stodolou, která rychle mizela v ohni.
    Ataeric rozpoutal v Ambermillu peklo, několik domů hořelo v jednom plameni. Okolo nich zuřila bitva, nicméně Crowley se dokázal za tu chvíli probojovat dost daleko, takže se nenacházeli přímo ve středu. Hiram pomohl Natashe na nohy a objal ji. Morrise si nevšímal a on se skoro ihned vypařil.
    „Promiň, promiň mi to, Natasho. Skoro jsem tě nechal umřít,“ šeptal jí lítostivě a políbil ji na čelo.
    „To nic, Hirame, nemohl jsi to vědět,“ objímala ho kolem krku. „Rychle, ještě z toho nejsme venku.“
    Creed ji pustil, kývl a jeho pohled byl opět tvrdý a neochvějný. Tasil svoji černou šavli.
    „Máš pravdu. Jdeme jim pomoct.“
    část dvaadvacátá: Ke Zdi!:
    Dalo jim to práci, ale dokázali se probojovat ze sevření nemrtvých. Nebylo to nejsnazší a mnoho dobrých lidí padlo, ten zbytek však už nemrtví nechali utéct. Tentokrát Crowley nikomu nedopřál ani minutu odpočinku, což všichni chápali, protože zdržet se v blízkosti Ambermillu třeba jen na chvíli bylo vysoce nebezpečné. Lord ani nemusel rozkazovat, dvě třetiny, z jeho vojska, které přežily, šly sami a bez vyzvání, nechávajíce za zády notně hořící vesnici Dalaranských mágů.
    Pokračoval v cestě ke Zdi, kde na ně měl čekat Bloodfang a Sedmá legie, opravdová elitní armáda. Hiram se teď od Natashy nehnul dál než na deset metrů a šel tak, aby ji měl neustále na očích, takže viděl, jak se Natasha prodrala vojem až k ohořelému Kentovi.
    „Kente, můžeš mi něco vysvětlit? Jak jsi u všech svatých přežil v tom ohni?“ Kent jen bezmocně pokrčil rameny.
    „Nemám sebemenší tušení.“
    „Já ano,“ ozval se za nimi hlas. Oba se otočili a uviděli Phina, který šel o holi, což pro něj bylo dost nezvyklé, ale nekulhal.
    „Dlužíš mi, Kente, víc než si myslíš,“ usmál se čaroděj ve své špinavé róbě a potrhaném klobouku. „Kdybych okolo tebe nestihl vyčarovat ten ochranný štít, zbyla by z tebe jen černá šmouha na podlaze.“ Trpasličí zabiják se otočil, když uslyšel svoje jméno, ale pak mu došlo, že se o něm nemluví a znovu se soustředil na cestu.
    „V tom případě ti děkuju, Phine,“ uklonil se lehce za pochodu Kent. „Nevím, jak ti to kdy splatím.“ Phni mávl volnou rukou.
    „Nemluv o tom. Budeš mít ještě kupu příležitostí. A přidej,“ švihl ho trochu holí přes lýtko. Kent povyskočil a opravdu přidal do kroku. Stále se však rozhlížel po praporu. Natasha nejdřív netušila, co hledá, ale pak jí to došlo.
    „Kde je Ben?“ zeptala se.
    „Netuším.“
    „Myslíš, že se odtamtud nedostal?“ V jejím hlase zněl strach z možné ztráty dalšího přítele. Kent rychle zavrtěl hlavou.
    „To si nemyslím. Bena jen tak něco neskolí. Určitě se jen někde schovává. Víš přece, že nepatří k největším.“ Očividně se snažil předstírat, že je pevně přesvědčený o Benově bezpečí, ale moc se mu to nedařilo.
    Náhle se voj prudce zastavil. Někteří zamyšlenější milicionáři vrazili do svých druhů před sebou, což vedlo k mnoha hádkám a nadávkám. Jeden z nejsilněji klejících hlasů dal Kentovi i Natashe jasně najevo, že Ben je živ a zdráv, protože takhle sprosté nadávky jen tak někdo neznal, dokonce ani trpaslíci. Kent se postavil na špičky a hleděl dopředu, jestli neuvidí důvod tak razantní zastávky.
    Uviděl. Přední voj se zastavil před šestnácti muži ve světle šedých zbrojích a s modrým kabátcem se znakem něčeho, co na dálku připomínalo lva. Jejich vůdce měl taktéž šedé vlasy a vousy, nakrátko střižené. Kent nezapomněl poznamenat, že mu, stejně jako lordu Crowleymu, chybí pravé oko. Natasha zapřemýšlela, jestli všichni velcí vojevůdci přišli o oko, případně ho obětovali výměnou za vůdcovské schopnosti. No jo, jenže kdo by kvůli něčemu takovému dával oko, když to v žádném případě nemohlo být v souladu s dobrými silami.
    Sir Blake silně zařval a prapor se dal znovu do pohybu. Kent viděl, že následují bělovlasého seržanta a jeho muže. Vedle otrhaných, špinavých a unavených Crowleyho mužů vypadali jako rytíři. A to jich bylo jen šestnáct. Natahsu vážně zajímal zbytek legie. Kolik jich je? Jak jsou vyzbrojeni? Bude to stačit na porážku Sylvanas?
    Sešli ze silnice, po které pochodovali, a nabrali nový směr, do černých, zamlžených bažin. Natasha měla pocit, že v dáli skrz mlhu vidí něco vysokého a mohutného, skoro jako hradbu. Podmáčená země se jim bortila pod nohama, nikdo ale ještě v bažině nezmizel. I přesto se občas ozvalo ostré zaklení, když něčí boty zahučela pod zem.
    Seržant je očividně vedl dobře a močál znal. Jinak nebylo možné si vysvětlit skutečnost, že se perfektně orientoval a že ani jednou nezabloudili. I když těžko říct, močál vypadal v mlze stále stejně. Kent se od Natashy trochu vzdálil, zato se k ní přimotal Creed. Chytil ji za ruku a usmál se na ni. Natasha však byla zamyšlená, takže mu úsměv opětovala spíš ze zdvořilosti.
    „Myslíš, že to někdy skončí?“ zeptala se.
    „Jednou určitě,“ pokrčil Hiram rameny. „Otázka je, jestli se toho dožijem.“
    Mlha začínala pomalu řídnout.
    „Podívej,“ ukázala Natasha na několik zářivých plápolajících bodů kdesi v mlze. Creed se usmál.
    „Tak to vypadá, že jsme konečně dorazili ke Zdi.“
    Měl pravdu. Jakmile prošli mezi hořícími pochodněmi, ocitla se Crowleyho milice ve stanovém městečku, kde je přivítalo mocné hromování. Jeho zdrojem byl zrzavý trpaslík s modrou zbrojí, modrým kabátcem se znakem zlatého lva a především s modrým tetováním na obličeji. Doslova kolem sebe sršel blesky.
    „U všech hromů, kohoste nám to sem dotáh, Pietro?!“ ptal se ostře bělovlasého seržanta. Pietro zasalutoval a hlásil.
    „Přivedl jsem vám posily v podobě odbojů lorda Daria Crowleyho a lorda Hirama Creeda, dále pak zabijáky lorda Joracha Ravenholdta, generále Marstone,“ řekl poslušně seržant. Trpaslík ho však přestal vnímat hned poté, co vyslovil Crowleyho jméno.
    „Lord Darius!“ zahulákal Marstone. „Už jsem si říkal, kdy se ta tvoje banda sakra ukáže!“ Navzdory tomu, co říkal, jeho tón jasně prozrazoval lehké pobavení. Jeho plnovous se pohnul a generál Marstone se znovu otočil na svého podřízeného.
    „Seržante Zarene!“ zařval, až několik milicionářů nadskočilo a Pietro se rychle postavil do pozoru. „Vím, že dát takový úkol prvnímu seržantovi se nedělá, takže si na to někoho seženeš a zajistíš, že ten někdo sežene těmhle lidem a worgenům jídlo, přístřeší, zbraně, oblečení, ženský, prostě co si poručí. Jasné?!“ První seržant Zaren kývl.
    „Pohov! Odchod!!!“ zařval ještě generál a Pietro pokynul pěšákům, ať jdou za ním. U Marstona zůstala jen typická pětice: Crowley, Ravenholdt, Creed, Lorna a Blake, zbytek následoval Zarena.
    Natashe se po dlouhé době opět ulevilo. Konečně byli u Sedmé legie. Konečně byli aspoň trochu v bezpečí.
    část třiadvacátá: Sedmá legie:
    Sedmá legie byla na válku s Opuštěnými vybavena mnohem lépe než lord Crowley. Zbraní měli víc než dost a ze zásob jídla neubylo ani po hladovém náletu nově příchozích. V legii působili převážně lidé, ale Natasha si všimla i elfů s modrýma očima a trpaslíků, z nichž někteří byli menší a podsaditější, část jich ale silně připomínala generála Marstona. V jednom místě dokonce tábořili worgeni.
    Tihle ale vůbec nevypadali jako ti Crowleyho vznešení a vychovaní worgeni, právě naopak. Jejich zbroj se v žádném případě nepodobala zbroji Sedmé legie. Měli vlastně jen krátké kalhoty z tvrzené kůže, nátepníky a několik pásů pobitých ocelí, které se jim táhly přes hruď. Těžko říct, jestli k legii vůbec patřili, Natasha totiž u nich neviděla žádné zbraně. Necítila se mezi nimi zrovna nejlépe. Otočila se k odchodu a skoro vykřikla leknutím. Několik worgenů líně otočilo hlavu jejím směrem.
    Natasha se teď dívala do tváře šedého worgena s jasně modrýma očima a stejnou zbrojí, jako měli tamti. Instinktivně se ho pokusila praštit, ale worgen reagoval velmi rychle. Obě její pěsti zachytil a ranou čelem ji srazil na zem. Natasha si rychle promnula potlučené čelo a začala se sbírat. Worgen ji nechával být.
    „Ještě štěstí, že tě nenapadlo vytáhnout zbraň,“ roztáhl svoji tlamu do širokého úsměvu. „I když, mohla by to být zajímavá výzva. Jak se jmenuješ?“ Natasha se postavila a zkontrolovala si nos, jestli jí ho náhodou nepřerazil.
    „Natasha,“ odpověděla a worgen se hluboce uklonil.
    „Ivar Bloodfang, alfa smečky Bloodfangů. To ti asi nic neříká, co?“ dodal s úsměvem, když spatřil její výraz. „Omlouvám se za tu ránu, ale nemám rád, když se mě někdo pokouší udeřit a takhle to dopadá.“ Natasha si drbala čelo a nahmatala rostoucí bouli. Mávla nad tím rukou.
    „To je v pořádku, mistře Bloodfangu. Já se vás jen hrozně lekla.“ Ivar se zasmál.
    „Kdyby se mě nemrtví báli stejně jako ty…“
    „Jedovatko! Tady seš,“ ozval se veselý Benův hlas. Fenriský kuchař během pochodu dost vyhubl, takže to teď napravoval. S krůtím stehýnkem v jedné a žejdlíkem piva v druhé ruce vypadal velmi spokojeně. Ruce i plnovous měl špinavé a leskly se mastnotou, ale to ho očividně vůbec netrápilo.
    „Krůtu?“ nabídla střídavě Natashe a Bloodfangovi a sám si mocně lokl. Oba slušně odmítli.
    „Zbude víc na mě,“ pokrčil holými rameny Ben a zahryzl se zuřivě do masa. „Puardhon, aule uá mám ďuesnej hluad,“ zahuhla omluvně s plnou pusou, když viděl, jak se na něj dívají. Ivar se tomu srdečně zasmál a odkráčel ke svým. Natashe hlasitě zakručelo v břiše.
    „Bene, kde jsi to vzal?“ Ben slyšel kručení, polkl a mávl zbytkem stehna, ať jde za ním. Zavedl ji k velkému stanu, před kterým hořel oheň a na něm se pekli dva jeleni. Kuchař se třemi pomocníky otáčel rožni a společně se snažili nasytit milici ze severu. Naštěstí nebo bohužel jich zas tolik nebylo, takže to tři lidé bez větších potíží zvládali.
    Natasha dostala opečený kus jelena, trochu ztvrdlý chleba a stejně jako Ben žejdlík piva. Přiťukli si a šli se posadit k ohni. Natasha se napila a prohlížela si polní jídelnu a především bojovníky, kteří v ní hodovali.
    Šlechtici seděli v Marstonově stanu a rokovali, zatímco jejich vojáci si cpali břicha. Šmouha, Mykoros a jeden plešatý zabiják hráli s ošoupanými a potrhanými kartami nějakou hazardní hru. Hlídač Marcus si živě povídal s Phinem a ostatní Hlídači si nejspíše vyprávěli vtipy. Vypravěč Dibbs se usadil u ohně a vyprávěl ochotným posluchačům staré příběhy a pověsti.
    „Hej Kente!“ zavolal Ben a zamával už skoro holou kůstkou na vysloužilce. „Pojď si sem s náma kecnout,“ poplácal kládu, na které oba seděli. Kent se usmál, sedl si vedle Natashi a lokl si ze svého žejdlíku.
    „Bavíte se?“ zeptal se těch dvou.
    „Docela jo,“ přisvědčila Natasha.
    „Jasně že jo,“ vybafl Ben. „Jezte, pijte, veselte se, zejtra budem všichni tuhý!“ zavolal na všechny hodující. Ti se začali smát a pozvedli své žejdlíky na Benovu počest.
    „Smějete se, pakáži?!“ ozval se zvučný hlas generála Marstona, který se právě vynořil zpoza stanů i se svým šlechtickým doprovodem. Členové legie se v přítomnosti generála okamžitě postavili do pozoru.
    „Pohov, vy zelené mozky,“ udělal generál gesto, jako by odháněl mouchu. „Tak se smějte, protože tendle mužik,“ ukázal na Bena, „Je pravdě blíž, než byste mysleli! Zítra útočíme na Pyrewood, jasné?! Dneska se klidně bavte, mládeži, ale sakra s mírou! To poslední, co budem potřebovat, je banda ožralejch hovad, kterou ty nemrtvé svině zneškodní zatroubením na roh! Takže odteď vydávám nařízení, že veškeré pivo se musí ředit vodou! Jo, taky se mi to hnusí, ale nehodlám kvůli kocovině prohrát bitvu! Jestli s tím má někdo problém, ať předstoupí a já mu rozbiju držku! Nenechte se rušit, pokračujte v zábavě, zasloužíte si to.“ Sám si utrhl celou jelení kýtu, na rameno si hodil malý soudek s pitím a odešel pryč.
    Lidská šlechta si také vzalo maso a pivo a šla se pobavit se svými poddanými. Hiram si nečekaně přisedl k Natashe, Benovi a Kentovi a položil vedle klády nenápadnou brašnu.
    „Víte, zajímalo by mě, jestli byl vždycky takový,“ začal Creed konverzaci.
    „Kdo jaký?“ zeptal se Kent.
    „Generál Marstone. O chování Wildhammerů jsem slyšel velké zvěsti, ale on je všechny přebíjí jedním gestem.“
    „Byl takový,“ ozval se za nimi hlas seržanta Zarena. „Alespoň od chvíle, co mě pod něj přeřadili.“
    „Jak to dotáhl na generála?“ optal se Kent a bělovlasý důstojník se rozchechtal.
    „To bych taky rád věděl. Slyšel jsem, že Marstone bojoval už ve Druhé válce a že je to šaman, takže umí poroučet živlům. Ale co vím, je že jednou dobyl s padesáti pěšáky trolí základnu Jintha’Alor a ztratil jen dva muže. Tomu rozumím a to obdivuju.“
    „Kdo by mu taky odporoval?“ ušklíbl se Ben a došel si pro další kus masa. Creed využil Benovy nepřítomnosti a přisunul se blíž k Natashe. Kent si všiml, jak se ti dva na sebe dívají a tak pod záminkou dotazů na fungování legie odešel se seržantem Zarenem pryč.
    Hiram objal Natashu kolem ramen, přivinul ji k sobě a políbil ji. Pak sáhl do brašny, kterou si s sebou přinesl a vytáhl z ní něco, co se zdálo být chráničem předloktí s dlouhým úzkým hrbem, který se táhl po vnější straně.
    „Co to je?“ podivila se Natasha. Hiram škubl za jeden konec hrbu a vytáhl z něj skrytý dlouhý nůž.
    „Taková nenápadná zbraň,“ pronesl. Schoval nůž zpátky a podal nátepník Natashe. Vzala si ho, vděčně objala Hirama a políbila ho na tvář.
    „Děkuju,“ usmála se na něj. „Snad to ale nebudu potřebovat.“
    „Možná. Možná ne. Ale pokud bude potřeba, budeš hodně ráda, že ho máš.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 2:57 pm

    Poslední vzepření


    část čtyřiadvacátá: Místo v dějinách:
    Marstone i Crowley měli útok dobře promyšlený. Až do Pyrewoodu mlha z bažin nezasahovala ani náhodou, takže s ní počítat jako s výhodou při útoku nešlo. Muselo se na to jinak a nakonec se rozhodli pro přímý útok. Své vojáky vzbudili časně. Nasnídali se víc než obvykle a začali se zbrojit a chystat na úder na Opuštěné. Marstone obcházel legionáře a se svým typickým šarmem zkoušel, v jakém jsou stavu. Všichni si jeho nařízení o ředění piva vzali k srdci a to i ti, co nebyli členy legie. Až tak silně malý trpaslík zapůsobil.
    „Tak se mi to líbí!“ zahulákal Marstone na nastoupené vojsko, složené z legie, milice, asasínů, Bloodfangů a Fronty za osvobození Gilneasu. Marstone vyšplhal na malý pahorek a začal znovu řvát.
    „Mládeži, nemusím vám doufám připomínat, co tu máme za úkol! Jsme tu od toho, abychom roztřískali pár suchých a pár zelených kebulí na sračku! Tadyti to sami nezvládnou, tak sem poslali nás, chlapci! Sedmou legii! Tu kurva nejlepší armádu na světě! Čili vám asi dojde, co za hajzly to musí být, když sem musí poslat nás! Čekám, že mě nezklamete a každej z vás s sebou stáhne do pekla aspoň patnáct těch sviní, jinak u mě skončil! Nejsme tu proto, abychom dostali na prdel, ale abychom pár prdelí nakopali! Co jsme zač?!“
    „Sedmá legie, pane!“ ozval se jednotný hlas.
    „Tak jako Sedmá legie budete bojovat! Odchod!“ skončil Marstone svůj krátký plamenný projev a spojené armády se daly do pohybu.
    Natasha si vzala s sebou jen svůj luk, šípy a bojovou sekeru a na sebe velmi lehkou koženou vestu, i když si asi mohla vzít víc, ale nechtěla riskovat, že by se zase pokusila utéct a tím pádem s sebou odnášela drahocennou zbroj, kterou mohl potřebovat někdo jiný. Byla to asi hloupost, ale Natasha si už po všech těch hrůzách nebyla jistá skoro ničím.
    V pochodu na Pyrewood se ihned ukázal stupeň disciplíny jednotlivých praporů.  Sedmá legie šla neúnavně jako jeden muž, stejně jako asasíni z Ravenholdtu. Chůze Fronty za osvobození Gilneasu a Creedovy milice byla o poznání méně disciplinovaná, ale stále pochodovali v pevných řadách, i když ne tak souměrně a jednotně jako legionáři. A Bloodfangové se pohybovali úplně volně, někteří dokonce chodili mimo cesty. Bažiny brzy minuly a s nimi i mlha a nedlouho po jejich opuštění stanuli na vršku nad Pyrewoodem.
    Mezi nimi a liduprázdným městečkem tekla řeka, na které stál starý kamenný most. Za Pyrewoodem se hrdě tyčil na vysokém kopci prokletý hrad Shadowfang. Nalevo se řeka vlévala do ocelově šedého moře a napravo, na zčernalé zemi na hranici ponurého lesa tábořilo ohromné vojsko nemrtvých a orků. Crowley se na to odporné ležení zamračil, otočil se k vojákům a svým mocným, hlubokým a procítěným hlasem k nim promluvil.
    „Přátelé,“ začal a oproti hřímajícímu trpaslíkovi zněl o poznání klidněji, ale také v něm byla jasně vidět nenávist a hněv. „Tahle válka každého z nás stála velmi mnoho. Věřte mi, vím jaké to je, když přijdete o svůj domov, čest, o své milované. Vše jsem to zažil. Už jsme obětovali příliš, než abychom to teď tady vzdali. Musíme pokračovat a taky pokračovat budeme. Hned za Pyrewoodem, městem, které jsem zval svým domovem, táboří původci veškerého vašeho utrpení. Dnes se jim pomstíme! Pomstíme se jim za prince Liama, za Smitherse, za všechny ty silné a statečné válečníky, kteří se už nemohou pomstít sami! Zemřeli, protože věřili v něco většího, než byli oni sami, že jejich smrt má smysl. Že svou smrtí nám dají možnost bojovat dál! Všechno tohle zvrátit, zastavit, vyhubit! A my ji teď máme! Tohle může dost dobře být náš poslední vzdor, poslední vzepření lidí ze Severu. Ale pokud bude opravdu poslední, zajistíme, že to bude takový boj, že jen při jeho připomínce se nemrtví roztřesou jako uschlé osiky! Je načase zasloužit si své místo v dějinách!“
    Lidé, trpaslíci i elfové pozvedli své zbraně a zařvali, zatímco worgeni vyli do války. Crowleyho projev všechny nabudil. S mocným řevem, jaký Silverpinem dlouho nezazněl, se hnali dolů ze svahu, do Pyrewoodu.
    „Za Liama!“ křičela většina, ale někteří volali jména svých drahých, které ztratili. Jedinou výjimku tvořil generál Marsotne, který hromově řval: „Do nich, do zkurvysynů!!!“
    Během minuty vpadli do městečka a rozpoutali v něm peklo. Opuštění a orkové na ně samozřejmě čekali, takže měli v Pyrewoodu obsazené strategické body. Někteří dokonce projížděli městem na kostěných koních. Natashe bylo hned jasné, kdo velí jednotným vojskům Hordy. Orky komandovala admirálka Hatchetová, zatímco nemrtvé mágy z Ambermillu řídil arcimág Ataeric. A Opuštěným vojskům dozajista velelo to trio jezdců v černých hábitech, se špičatými klobouky a maskami přes obličej, které Natasha neznala, ani nemohla.
    Hatchetová a Ataeric se hbitě pohybovali po bojišti a rozsévali zkázu, orčice svými sekerami a mág plameny. Pyrewood hořel, ale ani jednu stranu to příliš netrápilo. Mnohem víc je zaměstnával boj na tom, jestli hoří hospoda nebo kaple, nikomu příliš nesešlo. To ovšem neznamenalo, že by oheň byl bez účinku. Žár válečníky účinně vyčerpával a občas se nějaká budova zhroutila k zemi, takže celé její okolí zmizelo ve spršce jisker, uhlíků a hořících třísek, které živým způsobovaly nemalé problémy s dýcháním. V hukotu a řevu bitvy však neustále vynikala jedna postava: generál Marstone. Natasha už chápala, jak se dostal ke své pozici.
    Hlasitě komandoval všechny okolo sebe a ještě si okolo sebe stačil udržovat vždy hlouček aspoň pěti protivníků, přičemž na každého padlého nepřítele zařval sprostou nadávku. I ostatní se určitě snažili, jediný Marstone však vytvářel takový hluk, že o něm vojáci věděli, ať už byli kdekoliv.
    Taktika Bloodfangů vypadala jinak, ale i tak byla ohromující. S rychlostí blesku šplhali na domy, které ještě nezachvátily plameny, a seshora pak skákali přímo na nepřítele, který se jim takhle neměl jak bránit. Fronta, legie i milice měly stejnou strategii: zabít, co se hýbe.
    Najednou Natasha spatřila fialovou zbroj, jejíhož nositele okamžitě poznala. Vzkypěl v ní hněv a pustila se za ním. Její cíl zmizel mezi domy hlouběji v Pyrewoodu, kde ještě opuštěná obydlí zůstávala netknutá, protože tak hluboko worgeni nepronikli a Ataeric pálil jen vnější část městečka. Hnala se za fialovým vojákem a když se jí něco postavilo do cesty, ani se nenamáhala to rozseknout. On byl teď hlavní cíl a nic jiného.
    Jenže i přes všechnu snahu se jí ztratil z dohledu a už ho nemohla najít. Běhala po Pyrewoodu a rozhlížela se, jestli ho opět neuvidí. Nenašla ho, místo toho ale na náměstí naběhla do někoho, koho v tu chvíli opravdu potkat nechtěla.
    část pětadvacátá: Hořící keř:
    Arcimág Ataeric ve smrti ani trochu nepřipomínal toho vznešeného muže, kterým byl za života. Zbytky černých vlasů mu trčely do všech stran a z obnažených kloubů vytékalo cosi odporného. A Natasha mu vběhla skoro do náruče. Mrtvý arcimág na ni upřel nenávistný pohled, ale ještě než stačil vyčarovat nějaké kouzlo, skočila za kamennou kašnu, která stála na náměstíčku jako svědek zašlé slávy lidí. Ataeric se rozesmál.
    „Utíkej, zzzajíčku, utíkej,“ smál se pološíleně a chystal se obejít kašnu, aby Natashu spálil na prach. Natasha sevřela pevněji luk, na zlomek vteřiny vykoukla nad okraj a vystřelila na arcimága šíp. Jenže i když ho zasáhla přímou ranou do hrudi, šíp se nezabodl, jen sklouzl po Ataericově hedvábném oděvu, jako by trefila kámen. Ataeric se znovu zachechtal.
    Zničehonic přiletěly dvě fialově zářící koule, zasáhly nemrtvého a ten zařval, spíše překvapením než bolestí. Zavrávoral a hned se otočil za útočníkem. Byl to starý vypravěč Dibbs, oči mu žhnuly nenávistí, bílou róbu měl špinavou od krve a popela, šedé vlasy a vousy se mu kroutily okolo tváře a dlaně mu ještě fialově zářily.
    „Dibbsss?“ zvolal překvapeně Ataeric. „Jak sssi můžžžeššš ty, vessssnicccký kouzelník, myssslet, žžže porazzzíššš arcccimága?“ Dibbs neřekl nic a poslal další arkánní kouli. Ataeric ji zrušil ještě v letu.
    Natasha sledovala duel mágů přikrčená za kašnou, když ji náhle chytila silná mužská ruka. Chtěla se nejdříve bránit, pak si ale uvědomila, že ruka je živá, s bílou kůží a patří Phinovi.
    „Pst,“ zašeptal a Natasha se ani nehnula. Chápala, že ti dva ji přišli zachránit a pokud možno zabít Ataerica. Jenže nemrtvý mág vypadal, že je vůči Dibbsovým útokům naprosto imunní a byla jen otázka času, než starému vypravěči dojdou síly. Phin Natashe posunkem naznačil, ať se plíží za ním pryč od kašny, jenže náhle se ozval Dibbsův bolestivý výkřik a stařec se v agónii zhroutil na dláždění náměstí, s velkou dírou vypáleného masa v levém rameni po silném arcimágově kouzlu. Chytil se za ránu, lemovanou černou spáleninou, schoulil se do klubíčka, ale nenaříkal, jen syčel a sténal, jak mu palčivá bolest projížděla starým tělem. Ataeric k němu přistoupil, kopl do něj a uplivl si černou slinu.
    Phin tiše zaklel a přitiskl se na kašnu. Svůj vysoký klobouk někde dávno ztratil, což bylo dobře, protože teď by je určitě prozradil. Arcimág totiž předpokládal, že během duelu utekli a podle toho se choval.
    „Vidělasss, ccco ssse ssstalo sss tvým přítelem!“ syčel hlasitě a rozhlížel se po rynku. „Vylezzz teď a ssslibuju, žžže to bude rychlé. Mé ssslovo arccccimága. Vzzzdoruj, a bude to,“ sevřel ruku v pěst, „bolet.“
    Jakmile dlaň sevřel, ucítila Natasha prudkou palčivou bolest v břiše, jako by jí někdo překrucoval vnitřnosti. Neudržela se, silná bolest ji donutila vykřiknout.
    „Jejda,“ zašklebil se zvráceně Ataeric a vykročil ke kašně, odkud se ozval výkřik. Než k ní ale stačil přijít, vztyčil se rychle Phin a poslal na arcimága dvě ohnivé koule. Ataeric překvapeně zaječel, ale stejně jako v případě Dibbse mu vůbec neublížily, jen ho překvapily a trochu ho vychýlily z rovnováhy.
    Hned jakmile rovnováhu opět nabral, mrštil po Phinovi velký pyroblast a okraj kamenné kašny se roztříštil na malé úlomky. Bolest v Natashine nitru ustala. Když pocítila úlevu, sáhla po největším kameni z rozbité kašny a vší silou ho hodila po arcimágovi. Účinek byl stejný jako u Phinových a Dibbsových kouzel.
    „To je k ničemu, je moc silný,“ řekl Phin, když kašnu poškodil další pyroblast.
    „Třeba bys ho mohl vyhodit do vzduchu,“ nahodila Natasha hořký vtip. Phin se nezasmál, místo toho začal horečně uvažovat.
    „Polezzzte ven, ať to máme zzza sssebou,“ pokřikoval na ně posměšně Ataeric. Phin si ho snažil nevšímat. Už tak měl potíže se soustředěním se na svůj plán a to, že Dibbsovo sténání utichlo, mu také nepomáhalo.
    „Natasho, teď mě dobře poslouchej. Asi vím, jak ho zničit, ale ty musíš pryč. Nechci, abys to viděla.“
    „Zbláznil ses?“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Zůstanu tu s tebou.“
    „Běž!“ rozkázal Phin a když se ani potom nehnula, s výrazem trpícího zvedl ruku a silou praštil Natashu přímo do obličeje. „Běž!“ zopakoval rázně a do očí se mu hnaly slzy. Kašna se opět pobořila, když do ní vletěl třetí pyroblast. Ataeric se očividně nehodlal namáhat obcházením kašny.
    Natasha se chytla za tvář, která jí modrala po úderu, konečně se zvedla a začala utíkat z náměstí. Ataeric vítězoslavně zařval, ale ještě než stačil Natashu zabít, vyskočil z trosek kašny Phin ve své worgení podobě, vrhl se na Ataerica a silně ho objal svými tlapami, čímž mu zabránil v kouzlení. Zevnitř Phina zářilo jasné červené světlo. To bylo naposledy, co Natasha mága viděla, protože hned jak se dostal Phin k Ataericovi, odvrátila zrak a rychle utekla pryč. Slyšela jen zápolení obou kouzelníků a pak ohromný výbuch, jako když se roztrhne sud se střelným prachem. Tohle Ataeric, Phin ani Dibbs nemohli přežít.
    Udělalo se jí mdlo. Právě jí skoro před očima zemřeli další přátelé. Opřela se o stěnu jednoho z domu a čekala, až ji nevolnost přejde, měla ale dost co dělat, aby nezvracela. Za rohem se objevili členové Fronty za osvobození Gilneasu. Prorazil skrz přední linii a teď hnali vojaska Hordy skrz celý Pyrewood. Natasha se otřepala a přidala se k honu.
    část šestadvacátá: Tatínkova holčička:
    Lidé, worgeni, trpaslíci a elfové se hnali ulicemi Pyrewoodu a během pár minut likvidovali zbytky nemrtvých, které se poschovávaly po městečku. Opuštění poznali, že tuhle bitvu nevyhrají, takže se podle toho zachovali. Armáda živých se postupně štěpila na menší a menší jednotky, jejichž úkolem bylo vyhledat a dobít poslední nemrtvé dřív, než stačí utéct z Pyrewoodu. Někteří se skrývali v domech, další na stromech, ale vždy byli nalezeni. Natasha vážně doufala, že právě ona v tom všem zmatku najde toho vojáka ve fialovém, kterého pronásledovala dřív, než ji zastavil Ataeric.
    Její skupina nakonec skončila na okraji vesnice, ze kterého její dávní občané mohli shlížet na moře pod nimi. Natasha důkladně prohledala jeden z lepších domů od sklepa po půdu a když nic nenašla, prošla vyraženými zadními dveřmi na zahradu. Vypadala klidně, jako by v okolí nikdy žádná bitva nezuřila. Začalo trochu poprchávat. Natasha přistoupila ke starému plotu zahrady, podívala se na moře a pak i dolů z celkem prudkého svahu. Dobře, že tu ten plot byl, jinak by tam určitě někdo spadl.
    Chtěla se po chvilce kochání otočit, ale najednou do ní zezadu něco prudce narazilo a natlačilo ji na plot. Shnilé dřevo prasklo, takže Natasha se i s útočníkem skutálela dolů ze svahu. Zastavila se až na oblázkovém břehu řeky, přičemž útočník proletěl vzduchem ještě několik metrů a skončil v mělkém korytu tekoucí vody. Díky tomu Natasha vstala dříve, poháněna silným přívalem adrenalinu k nemrtvému rychle přiběhla a silně ho nakopla do břicha. Věděla, kdo to je, nebylo tedy důvodu ukazovat slitování.
    Nemrtvý, který se před kopancem vytáhl na všechny čtyři, opět klesl do vody, ale hned se zase zvedal a děsivě se u toho smál, až tuhla krev v žilách. Natasha na něj s úlekem pohlédla a zkusila ho nakopnout znovu, jenže Morris nohu chytil.
    „Přece si nemyslíš, že se mi můžeš rovnat,“ prohodil, když vstával z ledových vod, stále třímajíc její nohu. „Vyrostla jsi, Natasho, zesílila, ale pořád se máš co učit!“ Natasha se mu snažila vytrhnout, jenže Morris nohou prudce škubnul a Natasha tvrdě dopadla na oblázky.
    „Nejsi na tom o nic lépe!“ křikla a rychle se zvedla ze země, i když se dost potloukla. Morris se zasmál a tasil svůj meč.
    „Však uvidíme, moje dceruško, uvidíme.“ Natashin luk se při cestě dolů zlomil, proto ihned sáhla po sekeře.
    Zmáčený Morris stáhl svoji fialovou kápi, aby lépe viděl, odhalil holou lebku s několika posledními vlasy a zaútočil. Natasha dokázal první útok vykrýt, ale Morris byl očividně nezastavitelný. Sázel ránu za ranou a i když všem jeho útokům uskočila nebo je vykryla, nezdálo se, že by Morris aspoň trochu ochaboval.
    „Přestaň se bránit,“ zasyčel. „Ukážu ti pravou tvář smrti. Není se čeho bát.“
    „Táhni k čertu!“ zaječela Natasha a zuřivě přešla do protiútoku, až jiskry sršely, nejen od zbraní, ale i mezi jejich očima. „Vzdej to, já už si stranu vybrala.“
    Ťala sekerou a podařilo se jí zaseknout do Morrisova předloktí. Nemrtvý zaskučel bolestí, upustil meč a chytil se za ránu, ze které zvolna vytékala jedovatě zelená krev. Zásah nicméně nebyl hluboký a než Natasha stačila chvilkové výhody naplno využít, chytil Morris zbraň do své kostnaté ruky, připravený opět bojovat.
    „To vidím. A vybrala sis špatně. Pořád bojuješ za své zvrácené a k zániku odsouzené lidství, přestože všechny události jasně mluví v náš prospěch!“ Bylo to, jako by skoro vůbec nekrvácel. Vrhl se do boje, s novou vervou.
    „Copak nechceš být zase tatínkova holčička?“ stačil se ještě ptát mezi břinkáním ocelí.
    „Ráda bych, kdyby ses mě nepokoušel zabít! Na to mám svůj život moc ráda!“
    „Jaký život? Boj o zbytky?“ odrazil další ránu a chvíli jen mlčenlivě sekal, než opět něco řekl. „Smrt je jen nutné zlo. Brána k novému, lepšímu životu.“
    „Kašlu na tu tvoji bránu!“ zařvala. Popadla ji nevýslovná zuřivost a sekala po Morrisovi hlava nehlava. Morris však byl zkušený voják, navíc nejspíš nevyčerpatelný, neunavitelný.
    Nakonec odklonil mečem její sekeru a volnou rukou, třebaže krvácející, Natashu silně praštil do nosu. Natasha upustila zbraň a reflexivně se za nos chytila, což neměla dělat, protože pak už Morrisovi stačilo ji jen chytit a mrštit s ní o zem. Vyrazilo jí to dech, ale to bylo to poslední, co ji teď trápilo. Morris jí dupl na hruď a s nenávistí ve tváři namířil meč na její hrdlo.
    „Stejně ti to je k ničemu,“ prskla mu do obličeje, jakmile se z vyraženého dechu trošku vzpamatovala. „Stejně jsme vás tu porazili. Vyhráli jsme a moje smrt na tom nic nezmění.“
    Morris se její odvaze příšerně zasmál, zabodl svůj křivý meč do oblázků, klekl si na Natashu a silně ji stiskl dlaněmi krk.
    „Omyl, má drahá dceruško. Dokonce i když to vypadá, že váš druh vyhraje, opět povstaneme. A víš proč? Protože náš národ je zrozený ze smrti. Nepotřebujeme vychovávat žádné děti. Nepotřebujeme cvičit žádnou armádu. Jediné, co potřebujeme, je to, abyste umírali a předávali nám tak své zkušenosti a schopnosti. Proto, má milovaná Natasho, nemohou být Opuštění nikdy zničeni.“
    Natasha ucítila, jak stisk na jejím hrdle sílí a jak jí z nedostatku vzduchu fialoví obličej. V zoufalství ho popadla za paže a snažila se uvolnit, avšak Morris byl příliš silný. Už jí pomalu opouštělo vědomí, přesto dělala, co mohla, aby přišla na nějaký způsob, jak se zachránit.
    A najednou jí ta myšlenka projela hlavou jako nůž. Hiramův nůž!
    Předstírala, že v mdlobách pouští Morrisovy ruce, ale v nestřežený moment vytrhla nůž ze skryté pochvy na nátepníku a vrazila mu ho přímo mezi žebra. Stisk hrdla povolil a výraz Morrisovy tváře prozrazoval směsici překvapení a bolesti. Jakmile Natashu pustil, zhluboka se nadechla a rozkašlala se. Morris se napřímil na kolenou, přičemž ze své dcery nespouštěl nenávistný, kalný pohled.
    „Nemysli si, že mám v plánu ti nějak vyčítat, jak jsi nevděčná,“ pokusil se postavit, ale udělal jen dva tři vrávoravé kroky dozadu.
    „Nebudu ti tu fňukat o tom, co jsme mohli spolu dokázat, kdyby ses k nám přidala.“ Stále se držel za ránu, stále upíral na Natashu oči. Klesl na kolena. Šeptal, a jeho hlas byl plný odporu. Natasha ležela na zádech, kašlala a nezdálo se, že se jen tak zvedne, přesto slyšela každé jeho slovo.
    „I když,“ pokračoval Morris. Teď se v jeho hlasu objevilo cosi jiného. „Částečně jsem na svou holčičku hrdý. Jsi nebojácná…loajální…houževnatá…to jsou všechno vlastnosti skvělého válečníka.“ Na moment se odmlčel a pomalu vytáhl ze svých útrob Creedův nůž. Za nožem se z rány ihned vyvalila směs zelené krve a podivného černého hnisu.
    „Měl jsem tě zabít, už když jsme se poprvé potkali…“ procedil ještě mrazivě mezi zuby a pak jeho zářivě jantarové oči zhasly, tělo znehybnělo a Morris se zhroutil mrtvý na zem promočenou od slabého deštíku.
    Natasha se převrátila na břicho, po všech čtyřech dolezla k tělu svého otce a se slzami v očích mu zatlačila ty jeho. Na chvilku teď opět vypadal jako ten milující muž, který ji před lety opustil, aby bránil svou říši.
    „Promiň mi to, tati,“ zašeptala. „Nebylo zbytí.“ Opatrně se zvedla, vzala ze země nůž i sekeru a kulhavým krokem vyšla nazpět k Pyrewoodu. Bitva ještě neskončila.
    Na půl cesty najednou za sebou uslyšela klapot koňských kopyt. Ohlédla se a s hrůzou uviděla jezdce na kostnatém koni, určitě jednoho z toho tria, které velelo v bitvě nemrtvým. Tryskem se k ní řítil a v rukou držel těžkou síť na lapání otroků. Rozběhla se, co jí to zbylé síly dovolily, ale před jezdcem neměla šanci utéct. Dopadla na ni síť, která ji strhla k zemi. Ucítila bolestivé štípnutí do ruky. Pět vteřin nato už ležela bezmocně jako mrtvá.
    část sedmadvacátá: Královna a lord:
    Když se opět probudila, cítila na rukou těžké studené okovy. Neviděla nic, ale neoslepla, jen měla přes oči převázanou hrubou látku, která dost škrábala.
    „Haló? Kde to jsem?“ zeptala se vyděšeně.
    „Natasho?“ ozval se známý hlas, neméně vystrašený.
    „Kente! Co se to děje? Kdo tu ještě je?“
    „Hlídač Marcus,“ zazněl hluboký mužský hlas a hned na to se ozvala i mladá žena.
    „Lorna.“
    „Co s námi chtějí dělat?“ uklidňovala se pomalu Natasha. Uslyšela rachocení řetězů, jak někdo pokrčil rameny.
    „Jak to máme vědět?“ uchechtl se hořce Marcus. „Nejspíš nás někam vezli a dovezli, protože se už hezkou chvíli nehýbeme. Co tím sledují, to vážně nevím.“
    „Vezli? My jsme ve voze?“ Ozvalo se další uchechtnutí.
    „Kolik uspávadla do tebe dostali, že si nic nepamatuješ?“ zeptal se řečnicky Kent. Natasha nevěděla. Hlava ji bolela, celé tělo brnělo a především neměla nejmenší tušení o tom, co se stalo nebo se děje právě teď. Naposledy si pamatovala střet s Morrisem, ale už nevěděla, jak to dopadlo.
    Ale v hlavě ji neustále svítila jiná otázka: Kam je odvezli? Do Shadowfangu? Do Undercity? Nebo, a toho se děsila nejvíce, na Blátivá pole?
    Zvenčí uslyšela tlumené hlasy, které se nejspíše hádaly, ale obsah hovoru při nejlepší vůli zjistit nedokázala.
    „Stejně,“ řekla Lorna. „Je to hloupé. Konečně vyhrajeme velkou bitvu proti nemrtvým a oni nás zajmou.“
    „A teď nás nejspíš odvezli někam na pokusy,“ zamručel temně Kent.
    „To snad ne!“ zděsila se upřímně Natasha.
    „Opuštění z jiného důvodu zajatce neberou, nikdy. Pokud ano, musejí k tomu mít zatraceně dobrý důvod a tom popravdě teď dost pochybuju,“ vysvětlil ochotně Marcus.
    V nějakém zámku nalevo od Natashy zarachotil klíč a vrzla vrátka. Jakýsi hlas, mnohem hlubší a hrubší, než jaký kdy slyšela, cosi zařval na své podřízené. K smrti vystrašenou Natashu popadly dvě silné ruce a vyhodily ji ven z vozu, kde dopadla na rozmáčenou zem. Chtěla se sama zvednout, avšak silný kopanec do břicha ji donutil opět lehnout. Pršelo, díky čemuž si při pádu tolik nenatloukla.
    I přes déšť slyšela, jak nedaleko ní těžce dopadla tři další těla. Ty samé ruce ji uchopily v podpaží a kamsi ji vlekly. Po pár metrech ji nejprve hodily zase na zem, potom ji vytáhly tak, aby si klekla. To samé pravděpodobně udělali s Kentem, Marcusem a Lornou.
    „Lorno! Ne!“ vykřikl hlas lorda Crowleyho a nějaká žena se mrazivě zasmála. Její smích zněl nadpozemsky, jako by přišel z nejhlubších pekel.
    „Otče!“ zavolala Lorna, ale pak ji někdo udeřil, takže zmlkla.
    „Říkala jsem ti, že vždy nosím s sebou eso v rukávu,“ smála se neznámá žena. Natasha jasně slyšela, jak zapraštěly kloubky a i přes pásku přes oči cítila nenávist, která z Crowleyho vyzařovala.
    „Co chceš, Sylvanas?“ procedil zuřivě mezi zuby.
    „Však ty víš, co chci. Chci, abyste odsud vypadli. Chci, abyste opustili svoje pozice v Silverpinu, aby se krev mého lidu nemusela dále prolévat na mé půdě a mé území nebylo devastováno válkou, kterou ti tví psi stejně zbytečně prohrají.“
    „Tvou zemi? Silverpine byl vždy výsostné území Gilneasu. A kromě toho, opuštění všech našich těžce vybojovaných pozic je trochu moc výměnou za čtyři zajatce.“
    „Omyl, jen za tři,“ luskla Sylvanas hlasitě prsty.
    Natasha uslyšela, jak někdo tahá z pochvy zbraň. Hrůzou ji naskočila husí kůže, když zazněl zvuk meče, který se právě zabořil do měkké tkáně. Něco těžkého žuchlo a na Natashu dopadlo několik kapek z kaluže, do které tělo spadlo. Skoro vykřikla, ale ovládla se.
    „Kente,“ špitla potichu a měla co dělat, aby se na místě nerozbrečela.
    „Neboj Natasho, jsem v pořádku,“ odpověděl Kent, ale taky měl dost nahnáno.
    „Nejsi zrovna v pozici, kdy by si mi mohl klást nějaké podmínky, co?“ řekla povýšeně Sylvanas.
    „Jsi zpropadená mrcha, Sylvanas!“ křikl Crowley, ale v jeho hlase už byly znát nějaké náznaky nejistoty a strachu.
    „Ou,“ řekla Královna banší s předstíranou ublížeností dámy.
    „Darie, na tohle přece nemůžeš přistoupit,“ ozval se naléhavý Bloodfangův hlas.
    „Nemůže? Já bych řekla, že musí!“ luskla Sylvanas opět prsty. Zazněly kroky, jak nemrtvý voják přecházel za zády zajatců a vybíral si oběť.
    „Kente, já…já se bojím,“ zašeptala znovu Natasha, ale asi to bylo zbytečné. Všichni věděli, že se bojí a nebyla sama.
    „Neboj se, bude to dobrý. Všechno bude dobrý.“
    Meč probodl tělo.
    „Kente,“ šeptla, ale nikdo se neozýval. „Kente!“ zavolala zoufale. Bylo to však marné, starý farmář už neodpověděl.
    „Je po něm, Natasho…a…po nás taky,“ řekla roztřeseným hlasem Lorna.
    „Další dobrý muž právě zemřel a ty pořád mlčíš. To mám rovnou přejít k tvé dceři, aby to s tebou hnulo?“
    „Lorna je válečnice,“ snažil se znít neotřesitelně Crowley. „Pokud bude muset, ráda zemře!“
    „I vlastní dceru by obětoval své neústupnosti!“ zvolala pohrdavě Sylvanas. „Vidím, že smrt tvé dcery pro tebe strašákem není. Ale co kdybychom ji po smrti vzkřísili a musel bys ji zabít ty. To by si chtěl? To by si zvládl?!“ Chvíli se ozývaly jen dopadající kapky deště. Pak Natasha uslyšela, jak Sylvanas seskočila z koně a ladným, rychlým a lehkým krokem prošla za jejími zády. Zazvonilo to, jak vytrhla z pochvy dýku. Při tom zvuku se Natasha otřásla, až zařinčely řetězy jejích okov.
    „Jen si nemysli, Darie,“ pokračovala výsměšným tónem. „Vím, že jsi přišel na to, že worgení krev brání vzkříšení. Vím taky, že Lorna se tvé krve nenapila, je stále jen odporný a nedokonalý člověk. A vím, že kdybych ji teď tady zabila, vezmu ti nejen dítě, ale i vnouče,“ zasmála se krutě Královna banší.
    „Cože?!“ zvolal Crowley, ale překvapení v jeho hlase bylo víc než předstírané.
    „Nedělej, jako že sis toho nevšiml. Vždyť už to musí být…,“ odmlčela se na moment „..půldruhého měsíce? Nezajímá mě, s jakým podomkem se tvoje dcera vyspala, důležité je, že teď v sobě nosí jeho dítě. Otázka zní, jsi ochoten obětovat nenarozené neviňátko?“
    „Darie, ať tě to ani nena…“zkusil ho ještě přemluvit Bloodfang.
    „Zmlkni Ivare,“ obořil se na něj prudce Crowley a povzdechl si. „Dobrá, Sylvanas, protentokrát jsi vyhrála. Propusť mojí dceru i tu dívku a my odtáhneme.“ Mluvil velmi pomalu a vztekle.
    „Lorde Godfrey, byl by jste tak laskav?“ požádala Sylvanas jednoho ze svých poskoků. Natasha slyšela kroky, cinkání řetězů a rozzlobený Lornin hlas: „Nesahej na mě, ty svině podrazácká!“
    Godfrey přešel k Natashe a nejprve ji rozvázal oči. Byli uprostřed lesa a stále pršelo. Lorda Godfreyho poznala na první pohled, byl to totiž jeden z toho tria, které velelo nemrtvým v bitvě u Pyrewooodu. Černý klobouk, hábit a maska přes obličej.
    „Mrzí mě to,“ zamumlal lítostivě přes masku, aby to nikdo jiný neslyšel, zatímco jí odemykal pouta. „Tohle není to, co chci dělat. Omlouvám se.!
    „Tak proč to děláš?“ odsekla důrazně Natasha a hned jak měla volné ruce, vyškubla se mu a rychlým krokem odešla ke Crowleymu a Bloodfangovi.
    Teprve teď si mohla celou scénu důkladně prohlédnout. Darius objal Lornu, zatímco Ivar vztekle odkráčel pryč. Na druhé straně, straně nemrtvých, stála Sylvanas, nemrtvá elfka s černou kůží a žhnoucíma rudýma očima, v odhalující zbroji a s masivním lukem přehozeným přes záda. Dále Lord Godfrey, hnědý ork generál Cromush a dva strážní. Sylvanas a Godfrey měli každý svého koně a další dva táhli velkou klec potaženou fialovou látkou, ve které přijeli.
    A v bahně ležela dvě mrtvá těla: Hlídač Marcus a farmář Kent. Natasha byla tak vystresovaná, že pro ně ani nemohla truchlit.
    „Nu, už tu nemáme co dělat,“ zavelela Sylvanas a vyhoupla se do sedla.
    „Má paní,“ začal lord Godfrey, když se sám vyšplhal na hřbet svého koně. „Smím vám položit otázku?“
    „Ale ovšem, jen se ptej, drahý Godfrey.“
    „Dokázala by jste dnes zaútočit na Quel’Thalas?“ zeptal se bez obalu lord. Sylvanas se na něj překvapeně podívala.
    „Zaútočit na lid, který byl kdysi můj vlastní? Ne! A tobě do toho vůbec nic není, Vincente!“ vyjela na Godfreyho.
    „Pak vězte, že ani já už svůj lid dál zrazovat nebudu,“ řekl klidně lord, bleskurychle vytáhl dlouhou pistoli, neomylně zamířil Sylvanas na hlavu a zmáčkl spoušť.
    Hejno ptáků se zvedlo z korun stromů, jak se Královna banší s prostřelenou hlavou zhroutila z koně na zem. Než kdokoli stačil nějak zareagovat, pobodl Godfrey koně a tryskem uháněl k Shadowfangu.
    „Hodně štěstí, Darie!“ zavolal ještě. Natasha i Crowleyové nevěřícně zírali na to, co se právě stalo, ale během deseti vteřin se vzpamatovali a dali se na útěk ke svému táboru. Generál Cromush řval na své podřízené jako ďas a vůbec si nevšímal tří postav, které zmizely ve stínech lesa.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 3:04 pm

    Poslední vzepření



    část osmadvacátá: Pohřební hranice:
    V táboře Sedmé legie panoval chaos. Za vítězství u Pyrewoodu všichni účastníci tvrdě zaplatili. Mnoho dobrých vojáků padlo a ještě více jich bylo zraněno. Kdo mohl, stavěl pro padlé hranice, na kterých měli být večer spáleni. Kdyby byl Girkon nepadl během pálení lodí, asi by celou situaci zvládali lépe, protože schopný léčitel teď doopravdy chyběl. Ani v celé legii však nebyl pořádný a zkušený ranhojič, jen nedoukové, doktoři z nouze a pár holičů.
    Darius ihned po svém návratu poslal čtyři muže, ať vyzvednou těla Marcuse a Kenta. Natasha zoufale pobíhala po táboře. Hledala kohokoli, koho znala a mohla mu říct o Kentovi, nikde ale nikoho nemohla najít.
    Po chvíli zběsilého pobíhání vrazila za jedním stanem do zavalitého mužíka s plnovousem, až oba málem spadli do kaluže.
    „Krucinál, dávej bacha! Stačí, že sem mokrej od deště!“ nadával Ben, ale pak si všiml, kdo to do něj vlastně vrazil. „Jedovatko? Cha chá, seš v pořádku!“ zvolal radostně a zkontroloval si špinavý obvaz, který měl omotaný okolo hlavy.
    „Ne úplně,“ odvětila Natasha. „Bene…oni…oni zabili Kenta...“ vysoukala ze sebe. Benův potěšený výraz záhy zmizel.
    „Ke…Kenta?“ vykoktal. Asi se mu zamotala hlava, protože se musel rychle posadit na nejbližší lavici. Natasha si sedla vedle a položila mu hlavu na rameno.
    „To znamená…Kent…Girkon…“ vypočítával na silných prstech. „…Bartolo…Smithers…slyšel jsem, že i Phin s Dibbsem…Kdo přijde na řadu příště?“
    „Už asi nikdo,“ řekla zkroušeně Natasha. „Sylvanas donutila Crowleyho, aby stáhl ocas a utekl i s celou armádou za Zeď.“ Ben nevěřícně vykulil oči.
    „C…C…Co? Za Zeď? To přece nemůže!“ Znovu se mu zatočila hlava, takže se chytil oběma rukama hran lavice. Rána do hlavy asi byla silnější, než mohl jen tak snést.
    „Musel, jinak by mu před očima popravili dceru.“
    „Pfů, tomu teda říkám těžká volba. To sem náramně zvědavej, jak to vezmou ostatní.“
    „Pochybuju, že budou rádi. Bene, nevíš, kde je Hir…totiž, lord Creed?“
    „Creed? Asi s ostatními u Marstona. Ale ty by ses na to asi měla převlíct,“ ukázal na Natashiny zabahněné šaty.
    „Co dělají u Marstona?“ ignorovala Natasha narážku na špinavé oblečení. Ben se pod hustými vousy usmál.
    „Nejdřív převlíct, pak tě zavedu. Co by si o mně pomysleli, že s sebou tahám takovou špinavou holku.“ Natasha se konečně podívala na svůj zablácený oděv.
    „Že sis konečně našel sobě rovnou,“ usmála se přívětivě. „Počkáš tady, než se převléknu?“
    „Jasně, kam bych taky šel? Všechno maso tu už zožrali a mě na vaření nepotřebujou.“ Natasha se zasmála a šla shánět čisté oblečení.
    Ben svoje slovo dodržel. I po půl hodině stále seděl na svém místě a trpělivě čekal. Oblečení, které dostala, jí sice bylo trochu volné, ale to spravil opasek a několik správně uvázaných provázků. Jakmile ji obtloustlý kuchař uviděl, zamával na ni a společně se vydali ke stanu generála Marstona.
    Opravdu tam byli všichni šlechtici a velitelé s výjimkou Ivara Bloodfanga. Potetovaný generál ležel do půl těla nahý na vysokém stole, zpod obvazů ovázaných okolo hrudi prosakovala temná krev a samotný trpaslík nevykazoval známky vědomí. Jeho kůže byla bledá, tvář uvolněná, jeho zbroj i zbraně ležely opodál, s velkou úzkou dírou v hrudním plátu. Marsotne ležel nehybně, se zavřenýma očima, levou ruku měl položenou na ovázané hrudi, ale v pravačce stále křečovitě svíral rudý admirálský klobouk potřísněný krví a zbytky mozku smíchanými s drobnými úlomky lebky. Přítomní stáli okolo stolu se sklopenými hlavami a nad tělem padlého generála sáhodlouze řečnil vyzáblý kněz.
    Natasha neměla s knězi nejlepší zkušenosti. Jediný, kterého kdy potkala, byl otec Alfons, o němž bylo známo, že si musel nechat zvětšit dveře do kostela a že pokud by chtěl do ráje, na odpustku pro něj by zkrachoval celý Arathor i Alterac najednou. Tenhle kněz ale vypadal, že mu cnosti Světla a počestnost církve ještě něco říkají.
    Když dokončil mši za generála Marstona, dva legionáři naložili krátké tělo na nosítka a odnesli ho do trpaslíkova stanu, kde ho měli připravit na večerní pohřeb. Účastníci mše se rozešli, až na Creeda, ke kterému se vrhla Natasha, objala ho a políbila. Když to Ben uviděl, pobaveně hvízdl, zašklebil se na ty dva a šel si svou cestou.
    „Natasho…můžeš mě prosím tě pustit?“ zašeptal bolestně Hiram, když odtrhla své rty od těch jeho. Natasha si až teď všimla, že jeho levá ruka je zavěšená na obvaze a zděšeně od něj odskočila.
    „Děkuju,“ zasyčel, ale neznělo to odmítavě.
    „Co to je?“ ukázala na závěs. Hiram si prohlédl svoji bezvládnou ruku.
    „Jen zlomenina, to bude dobré.“
    „Jen zlomenina? Hirame, ze všech mých přátel jsi zůstal už jenom ty a Ben. Nechci, aby mi nezbyl vůbec nikdo. Slib mi, že se nenecháš zabít.“
    Hiram se potěšeně usmál a pohladil ji po tváři.
    „Neboj se, nemám to v plánu. A až tohle skončí, budeme už jenom spolu.“
    „Jo, to bych si přála.“

    K večeru přišli všichni válečníci, kteří přežili, vzdát hold padlým, zejména pak generálu Marstonovi. Jeho hranice byla největší a ležel na ní sám se svou rozbitou zbrojí a rudým kloboukem, na rozdíl od ostatních, protože na zbytku hranic leželo tolik mrtvých, kolik se jich tam jen vešlo. Velení po svérázném Wildhammerovi převzal jeho první seržant Pietro Zaren. Ten také nejvíce mluvil a nakonec to byl on, kdo zapálil první hranici.
    Hiram s Natashou obřad pozorovali zpovzdálí a po celou jeho dobu se drželi za ruce. Když se Marstonovo tělo propadlo hořícími kládami, přišel ke Creedovi Zaren, že s ním musí mluvit. Hiram políbil Natashu na rozloučenou a odešel s novopečeným velitelem Sedmé legie. Natasha však neosaměla na dlouho, po chvíli ji na rameno poklepala Lorna, až nadskočila.
    „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ začala Lorna. „Ty jsi Natasha, že?“
    Pokývala souhlasně hlavou.
    „Když nás Sylvanas společně zajala a dohadovala se s otcem, mluvila také o mém dítěti. Asi si zasloužíš znát pravdu, ale jen pod podmínkou, že si ji necháš pro sebe.“
    „Neboj se, ode mě se nikdo nic nedozví. Jen pokračuj.“
    „Sylvanas nelhala, opravdu čekám dítě. Víš to jen ty, já, můj otec a Bloodfang. S tím nic nenadělám, jen tě můžu požádat, abys mlčela.“
    „A kdo je otec?“ vyhrkla Natasha zvědavě. Lorna se smutně zasmála.
    „Princ Liam Greymane. Stalo se to v předvečer bitvy o Gilneas. Den nato padl, když chránil krále Genna.“
    „To je mi líto, promiň.“
    „To nic, nevěděla jsi to,“ mávla Lorna rukou, ale Natashu stejně hryzalo svědomí, protože jí už bylo jasné, kdo byl ten mladík Liam, který s ní plul na druhý břeh.
    „Teď znáš celou pravdu,“ povzdechla si Lorna.
    „Ze mě nikdo nic nedostane, slibuju,“ usmála se Natasha. „Nevím ale, jak Bloodfang.“ Lorna sklopila hlavu.
    „Ivar se ještě před pohřbem příšerně pohádal s Dariem. Vyčítá mu, že je slabý, že se neměl svých vydřených pozic vzdávat a nakonec se rozhodl, že smečka Bloodfangů se od nás oddělí, aby bojovala dál tam, kde jsme se my vzdali.“
    „No tedy, já myslela, že Bloodfang je rozumný vůdce, aspoň tak na mě zapůsobil.“
    „On je rozumný vůdce a dobrý alfa. Ale nade vše nesnáší zbabělost. Jo!“ zvedla Lorna najednou prst. „Chce tě vidět lord Ravenholdt. Osobně si tě vyžádal.“
    část devětadvacátá: Mise:
    Trojhák se zasekl za cimbuří Shadowfangu. Natasha si upravila černou koženou zbroj, která ji byla přidělena asasíny a místy škrtila, a pozorovala plešatého zabijáka, hbitě šplhajícího po laně nahoru na hradby. Zabiják se jmenoval Carlo Aurelius, byl to zkušený bojovník a údajně skvělý mistr útěků. S Natashou měli za úkol najít a zabít barona Ashburyho a lordy Waldena a Godfreyho, trio, které nejprve zradilo Gilneas, potom i Opuštěné a teď se skrývalo za zdmi Shadowfangu. Natasha nechápala, jak ji k něčemu takovému dokázal Ravenholdt přimět, tím spíš, proč si vůbec vybral právě ji.
    Carlo zaškubal lanem na znamení, že je nahoře bezpečno a může vylézt. Natasha si povzdechla, uchopila lano a dala se do šplhání. Až teď si uvědomila, že šplh na laně vlastně dnes v noci absolvuje poprvé a rozhodně nikdy nelezla na pětimetrové hradby. Bylo to mnohem těžší, než se v Carlově podání zdálo a kdyby se nemohla nohama opírat o stěnu, určitě by dávno spadla. Ravenholdtské rukavice naštěstí neklouzaly a neměla díky nim ani žádné puchýře, když se vydrápala nahoru ke Carlovi.
    Podívala se za sebe dolů, aby viděla, kolik toho vlastně vylezli. Neviděla nic, tma byla moc hustá a ani měsíc nesvítil. Jen někde v dáli viděla dohořívat zbytky pohřebních hranic. Povzdechla si. Ještě že o téhle šílené akci Hiram nevěděl, zvláště poté, co mu vynadala, že zbytečně riskuje. Ten by si ji teď vychutnal.
    Holohlavý zabiják vytáhl lano, odvázal ho a převázal okolo trupu, zatímco Natasha s jeho instrukcemi složila trojhák, takže se dal snáze přenášet. Carlo schoval složený trojhák do pouzdra na zádech.
    „Tak, kam teď?“ zeptala se Natasha.
    „Pst,“ sykl Carlo a přikrčil se. Natasha ho napodobila, slyšela to totiž taky. Z potemnělého hlavního nádvoří se ozývaly zvuky. Oba vrazi se připlížili k okraji hradby, odkud mohli lépe slyšet a občas rozeznat i nějaký stín. Slyšeli především mručení a tichý hrdelní řev, stejně jako chrastění uschlých kostí.
    „Barone Ashbury!“ zavolal přiškrcený hlas odněkud z rohu dvora.
    „Ano, lorde Waldene?“
    „Nesu zlé zprávy.“ Oba šlechtici měli na sobě určitě ty hábity s klobouky a obličeje přikryté maskami, přesto mluvili zřetelně a bylo jim velmi dobře rozumět. „Ten ork, Cromush, použil valkýry, aby vzkřísily Sylvanas. Není sebemenších pochyb, že po nás teď půjde jako bloodhound.“ Natashe se málem zastavilo srdce. Sylvanas byla zase naživu?
    „Do prdele!“ zaklel Ashbury. „Rozumím. Nechám zvednout padací most a pošlu na hradby geisty a gargoyly.“
    „A pro jistotu vypusťte i hlídací psy. Nepochybuju, že na nás nejdříve pošle vrahy, až pak přitáhne s armádou. Takže je musíme rychle najít.“
    „Jak pokračuje váš výzkum?“ změnil Ashbury téma. Zakřupalo to, jak si Walden promnul krk.
    „Ne tak rychle, jak jsem doufal. Arugal nám tu toho moc nenechal. Ale už zítra bych toho měl mít dost, aby na nás Opuštění nemohli.“
    „A lord Godfrey?“
    „Zavřel se nahoře ve své pracovně ve věži. O všem ví a vymýšlí další postup.“
    „Dobře,“ řekl Asbury. „Půjdu zorganizovat obranu.“
    „Hodně štěstí, Ashbury. Doufám, že je brzo najdete.“
    „I vám hodně štěstí, Waldene.“
    Nemrtví odpadlíci se rozloučili a každý si šel svou cestou. Carlo počkal, až neuslyší víc, než mručení ghůlů na dvoře a pak se zvedl.
    „K čertu!“ ulevil si Carlo. „Tohle bude asi nejtěžší útok, na který mě kdy poslali.“ Natasha radši mlčela, nehodlala se zmiňovat o tom, že je prakticky nepřipravená. Zvedla se ale také a oba se co nejtišeji odplížili až k předsunutému domku na hradbách, odkud se vysílali gryfové a kde se dala zvednout hradní brána, stejně jako padací most.
    Carlo potichu vyháčkoval dveře, takže mohli vstoupit dovnitř, kde nalezli jen několik opuštěných gryfích hnízd a pár vlčích a netopýřích kostí. Škvírami mezi prkny v podlaze prosvítalo světlo z přízemí, z bývalého hejtmanova příbytku, který sloužil i jako strážnice, kasárna a šatlava v jednom. Natasha se ihned podívala skrze škvíru dolů, zatímco opatrnější Carlo nejprve zkontroloval, jestli je někdo nemůže přepadnout a až pak teprve přiložil oko k otvoru v podlaze.
    Ve světle lamp viděli barona Ashburyho v černém obleku a klobouku s maskou, jak vydává rozkazy. Těžko říct, jestli mu ghůlové a geistové porozuměli, ale zdálo se, že ho aspoň v tom základním chápou.
    Ashbury své podřízené rozehnal a posadil se ke svému stolu, na němž měl položené všelijaké pergameny a písemnosti. Carlo vstal a šel co nejtišeji otevřít vrátka, kterými kdysi vylétávali gryfové. Připravil si vrhací nůž, svezl se na římsu a bleskově šplhal po vnějšku hradby níž. Natasha jeho počínání nejprve jen pozorovala, potom se postavila a přešla k vrátkám.
    Carlo se zastavil nad oknem do Ashburyho pracovny a posunkem naznačil Natashe, ať sleze za ním. Poslechla, i když její šplh nebyl ani zdaleka tak rychlý a obratný. Carlo se zavěsil na jednu ruku, do druhé si připravil nůž, rychlým kopem rozbil okno a vklouzl dovnitř. Ashbury úlekem převrátil židli, ihned se ale vzpamatoval a tasil zdobený kord, připravený se bít na život a na smrt, i přesto, že mu z pravého stehna trčel Aureliův nůž.
    Natasha vpadla skrz okno, sice velmi neohrabaně, ale Ashbury měl plné ruce práce s Carlem. Baronův kord a zabijákova čepel se míhali vzduchem, naráželi do sebe a hlasitě břinkali. Natasha vytáhla svůj meč a zaútočila na barona. Ashbury ji bez potíží odrazil, poskytla ale asasínovi moment, ve kterém Carlo silně zarazil svoji zbraň co baronových útrob. Ashburyho zářivé oči se rozsvítily bolestí, nemrtvý se chytil za probodnutý bok, odpotácel se až k zábradlí, přes které přepadl dolů k celám. Carlo se nahnul přes zábradlí, jen aby viděl nehybné kostlivé tělo, pod nímž pomalu rostla kaluž zelené krve.
    „Jsme o krok blíže,“ poznamenal lakonicky.
    Natasha ho nevnímala, nedokázala totiž odtrhnout oči od Ashburyho kordu. Nejdřív měla jen podezření, ale když teď nádherně zdobený meč držela ve svých rukách, neměla sebemenších pochyb. Bartolův kord.
    Bez ohledu na Carlův výraz strhla z rozbitého okna zbytky záclon, do kterých kord zabalila a uvázala si ho na záda.
    „Patřil muži, který mi byl skoro otcem,“ vysvětlila. „Tohle jim tu nenechám.“ Carlo přikývl a sešel dolů po schodech k mrtvému baronovi, aby měl vážně jistotu.
    „Natasho! Pojď sem!“ zavolal najednou zabiják, když náhodou nahlédl do jedné z cel a Natasha ho poslechla.
    Nejprve muže přikovaného k zadní stěně cely nepoznala, ale pak si ho představila silnějšího, s ostříhanými vlasy a oholenou tváří. Náhle před sebou uviděla někoho, koho měla už za mrtvého.
    „Henry!“ vykřikla, vytrhla Carlovi z ruky klíč, který našel u mrtvého barona a rychle otevřela celu.
    Henry Maleb vypadal příšerně. Oblečený v černých hadrech, s dlouhými a umaštěnými vlasy a vousy a především vyhublý jako po hladomoru. Sotva měl dost síly, aby dokázal zvednout hlavu a prohlédnout si skelným pohledem své návštěvníky.
    „Na…Natasha?...Ta…od Bartola…?....C…co tu….děláš?“ Natasha odemkla Henryho okovy a bývalý starosta Southshoru dopadl na kupku smradlavé a pomočené slámy pod sebou. Carlo zatím hlídal. Natasha pomohla Henrymu na nohy a jednu jeho ruku si hodila přes rameno, aby se o ní mohl při chůzi opírat.
    „No tak, pojď Henry,“ povzbuzovala ho. „Musíme tě odsud dostat.“
    „Nech…toho…Už to je…marné…,“ šeptal Henry namáhavě přes rozpraskané rty. Vyšli do schodů nahoru, tedy jen Natasha a Carlo, na smrt vyčerpaného Henryho musela vyvléct. Kvůli svému utrpení ale vážil méně než malé dítě. Prošli dvěma dlouhými chodbami. Pro Henryho to byl očistec. S každým dalším krokem byl slabší a pomalejší. Několikrát dokonce upadl, ale Natasha se pevně rozhodla, že ho zachrání za každou cenu. Tohle byl přece člověk, který ji jako malé zodpověděl jakoukoli otázku a když ji načapal, jak krade Kentovi třešně, nikdy nic neprozradil. Pokaždé ho zvedla.
    Carlovi už začínala docházet trpělivost. Vražedně hleděl na dveře na konci chodby, ke kterým došli a dalo se skrz ně podívat ven. Vzal za kliku, ale dveře byly zamčené, jak ostatně čekal.
    „Polož ho a pomoz mi,“ přikázal. Natasha co nejopatrněji položila Henryho na zem a opřela ho o stěnu.
    „Až ti řeknu, nacpeš svůj meč mezi dveře a rám, pak je vypáčíme. Jasné?“ Natasha přikývla. Carlo chytil kliku a vší silou se snažil dveře otevřít, dokud se mezi dveřmi a rámem neobjevila malá mezírka. Ani nemusel nic říkat, Natasha pochopila a vrazila do mezírky svůj meč. Společně s Carlem zabrali, rezavý zámek ve dveřích praskl a dveře se zlehka otevřely. Natasha schovala mečík do pochvy a sehnula se k Henrymu. Bývalý starosta však už nevypadal, že by mohl pokračovat dál. Bolestivě stažený výraz se uvolnil, oči se zavřely, dech zastavil a srdce přestalo bít. Natashe vhrkly do očí slzy, jako vždy, když viděla někoho zemřít a třepala s Henryho vyřízeným tělem v marné naději, že se ještě vrátí. Carlo jí chytil za podpaží a zvedl na nohy.
    „Daleko by nedošel,“ řekl až nečekaně soucitně. „Máme ještě práci, pamatuješ?“ Utřela si uslzenou tvář, popotáhla, kývla a společně vyšli ze dveří na ztemnělé nádvoří.
    část třicátá: Anděl strážný:
    Na dvoře panovala hluboká noční tma a odporný puch, vycházející z tlejících těl nemrtvých všude okolo. Slyšeli je, ale kvůli tmě mohli jejich pohyb a podobu jen hádat.
    „Budem se muset proplížit,“ zašeptal co nejtišeji Aurelius. „Snad do žádného nevrazíme.“
    Natasha doufala v to samé. Přitiskli se na stěnu a posouvali se po ní, aby bylo riziko, že do nějakého ghůla nebo kostlivce narazí, co nejmenší, ale i tak třeštila oči do tmy, jestli někde něco nebo někoho neuvidí. Slyšela mručení a pleskání rozpadajících se chodidel na kamenné dlažbě, neviděla však vůbec nic.
    Najednou se ozvalo hlasité plácnutí něčeho polotekutého o dlažbu. Natasha s Carlem se okamžitě zastavili a ani nedýchali, zatímco nemrtví se na to něco hladově vrhli. Plácnutí slyšeli ještě několikrát v různých částech dvora a pokaždé přivolalo všechny nemrtvé. Natasha vzhlédla nahoru směrem na hradbu, na níž byli nalepení.
    Z mraků vystoupil měsíc, v jehož světle mohli vidět o něco lépe. Na hradbě stála přízračná postava v dlouhém kabátu a v rukou držela koš, pravděpodobně plný toho pleskajícího čehosi, co se nakonec ukázalo být velkými kusy shnilého masa.
    Kdo ví, jestli si jich ten nahoře všiml, rozhodně na ně ale nereagoval. Oba vrahové si zacpali nosy, protože maso páchlo skoro hůř, než sami nemrtví, a plížili se podél stěny dál. Celé jim to zabralo sotva několik minut, ale v přítomnosti nemrtvých se to zdálo jako pár hodin. Postava na hradbách rozházela poslední maso, hodila dolů i koš a odešla pryč.
    Nemrtví návnady sežrali během chvilky, takže se jejich pozornost obrátila ke dvěma stínům u stěny. Carlo si to uvědomil a tak se zničehonic rychle rozběhl. Mrštně skočila na sud a odtamtud se za pár vteřin dostal na střechu stáje.
    Natasha si nepočínala tak mrštně, ale s Carlovou pomocnou rukou se dostala k němu dřív, než nemrtví k ní. Ti zůstali dole, zklamaně a hladově kručeli, i když někteří se nechtěli jen tak vzdát a pokoušeli se vyhupsnout nahoru. Carlo a Natasha však nehodlali čekat, až to zvládnou. Stáj jednou boční zdí přiléhala přímo na vnitřní hrad. Rozběhli se k malému oknu, ze kterého se dalo pohodlně lézt z hradu a zase dovnitř, a vlezli skrz něj dovnitř.
    Byli ve spíži. Všechny zásoby jídla už samozřejmě shnily nebo je sežrali hladoví geisti. Vrahové se prodrali roztřískanými policemi a prošli dveřmi dál, do kuchyně. Ta nevypadala o nic lépe. Zdemolovaná, vyžraná a se záclonami z pavučin. Ale někdo ji stále obýval.
    Mezi pecemi, kotli a převrácenými stoly se pohybovaly průhledné postavy, vařily neviditelné jídlo, plácali neviditelné krysy a postavy kuchaře a děvečky na sebe neslyšně pokřikovaly. Byl to zvláštní pohled, krásný i děsivý. První se z okouzlení vytrhla Natasha. Poklepala Carlovi na rameno, ten se otřepal a opustili kuchyni zabranou stíny minulosti.
    Jestliže kuchyni stále obývali duchové, jídelna na tom nebylo o nic lépe. Průhlední sluhové Shadowfangu leštili neviditelné svícny, nalévali neskutečné víno a chystali neexistující hostinu na stole, který ležel na zemi, rozbitý na třísky, toho si ale nevšímali. Natasha dokonce do jednoho omylem vrazila. Její tělo duchem prošlo bez úhony, avšak nešťastné páže na moment zavrávoralo.
    Na stupínku se o čestné křeslo opíral duch postaršího muže, oblečeného v krémově hnědém fraku s bílou nařasenou náprsenkou. Jednu ruku měl položenou na opěradle křesla a druhou se držel za šedivou hlavu se začínající pleší.
    „Hoďte sebou,“ zavolal náhle a jeho hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky. „Lord Crowley dorazí každou chvíli.“ Hlasitě se rozkašlal a posadil se do křesla, teď rozklíženého a prožraného hmyzem.
    Ozvaly se kroky nohou v těžkých botách a celý výjev, celá přehlídka duchů se rozplynula. Natasha i Carlo tasili okamžitě meče, rozhlížejíc se po návštěvníkovi. Ze schodů z horního patra sešel muž v dlouhém hnědém kabátu, pod kterým prosvítala špinavá košile. U pasu se mu houpal dlouhý meč, nezdálo se ale, že by ho chtěl použít. V hnědé kštici se občas mihnul pramínek předčasně šedivějících vlasů, to samé platilo i o neupravených vousech.
    „Nebojte se, nechci vám ani v nejmenším ublížit. Vlastně jsem tu ze stejného důvodu jako vy,“ řekl s rukama ve vzduchu.
    „Co jsi zač?“ zeptal se ostře Carlo s napřaženým mečíkem.
    „Říkej mi prostě Hlídač, stejně jako všichni ostatní.“ Carlův meč stále pevně mířil na hruď takzvaného Hlídače, stejně jako Natashin.
    „Hlídač je mrtvý, to ví přece každý. Každý na severu zná jeho příběh.“
    „Dobrá, tak tedy asi víte, že Hlídače worgen pokousal na pravé ruce, že ano?“ zeptal se. Carlo chvíli přemýšlel a pak přikývl. Vetřelec si vyhrnul pravý rukáv, pod kterým skrýval obloukovou jizvu, jasně památka na worgení kousnutí. Natasha sklonila meč a schovala ho do pochvy, Carlo udělal to samé o pár vteřin později.
    „Chcete zabít Waldena a Godfreyho. Já také. Můžeme si navzájem pomoct,“ nabídl Hlídač.
    „Tak dobře, čím víc vrahů, tím víc obětí,“ řekl nakonec Carlo. Natashu jako by teď ti dva ani trochu nevnímali.
    Hlídač jim pokynul, ať ho následují. Vedl je neomylně do patra, skrz poradní sál a dokonce po hradbách, než dorazili ke vstupu do hlavní věže. Cestou potkali slušnou řádku duchů, především sluhů a vojáků, ale viděli i jednu přízračnou kočku. Stoupali po točitých schodech hlavní věže. Kdyby Hlídač v poradním sálu nevzal a nerozžhnul lampu, asi by se v té tmě na schodem pozabíjeli.
    Schody končily v místnosti, která by se dala nazvat předsíní, kdyby nebyla až v samém srdci hradu. Vypadalo to tam stejně, jako kdekoli jinde, s tím rozdílem, že zde nebyl jediný duch. Na konci „předsíně“ se černaly velké dvoukřídlé dveře. Carlo a Hlídač vzali každý za jedno křídlo a Natasha stála otočená čelem ke dveřím s taseným mečem, připravená bojovat s čímkoli, co by tam mohlo číhat.
    Za dveřmi na ně však čekala jen vysoká knihovna, tak vysoká, že v polovině její výšky byl masivní ochoz. A na něm stál jediný obyvatel knihovny: lord Walden. Stál k příchozím zády, nahrbený nad knihou na alchymistickém stolku, ale jakmile Natasha, Carlo a Hlídač vstoupili, zaregistroval je a poděšeně zařval. Popadl kotlík, ve kterém cosi vařil a hodil ho dolů. Z kotlíku vytekla jedovatě zelená tekutina a vyvalil se velký zelený mrak.
    „Zadržte dech!“ zvolal Carlo. Poslechli ho, bylo ale jasné, že takhle s Waldenem bojovat nemůžou. Každý se vrhl k jednou z oken a otevřel ho, aby průvan zelený mrak rozfoukal.
    Walden si mezitím potřel meč a dýku nějakým svým nechutným výtvorem a seběhl dolů. Vrazil do spodní části knihovny, s jekotem nevybíravě zaútočil na Hlídače, který se sice meči i dýce vyhnul, ale jejich čepele mu proletěly nebezpečně blízko obličeje.
    „Tos nečekal, co?“ zasyčel vztekle Walden. „Nepočítal jsi s tím, že když mě podřízneš, tak se stejně vrátím.“
    „Jo, svině mají vždycky štěstí,“ zavolal Carlo a sekl. Waldenovi nečinil boj se dvěma protivníky žádné problémy a Natasha se k němu přes své dva společníky nemohla dostat, takže šlo o celkem vyrovnaný souboj. Nechtěla ale jen tak stát a čekat, jak to dopadne. Popadla nějakou těžkou knihu a mrštila ji po Waldenovi. Nemrtvý lord si knihy ale včas všiml a uhnul. Natashu to nerozházelo a vrhala knihu za knihou. Walden se ale každé knize dokázal vyhnout. Nakonec to byl Hlídač, kdo Waldena zneškodnil. Povedlo se mu lorda nakopnout do rozkroku a jakmile se Walden ohnul, utnul mu jednou silnou ranou hlavu jako uschlou makovici. Lordovo bezvládné tělo se zhroutilo na podlahu, kde sebou ještě párkrát škublo.
    Boj skončil, ale Carlo se zapotácel a musel se opřít o stěnu.
    „Všechno v pořádku, Carlo?“ zeptala se Natasha, i když všem bylo jasné, že není. Carlo s bolestným výrazem zavrtěl hlavou a ukázal ostatním ranku na rameni. Bylo to jen škrábnutí, ale Waldenovy zbraně byly pokryté nějakým jedem a ten začal rychle působit. Hlídač zvedl dýku, na jejímž konci se lesklo několik rudých kapek Carlovy krve, přičichl si k čepeli a hned se se šklebem odtáhl.
    „Já vím, mám to spočítané,“ řekl smířeně Carlo a znovu se chytil za ránu. „Doufal jsem, že přežiju aspoň o den déle. Škoda.“ Jed prostupoval až příliš rychle. Carlo vytáhl z kapsy pomačkaný kus papíru a vtiskl ho Natashe do dlaně.
    „Rozkazy od Ravenholdta. Dokončete kontrakt, za každou cenu,“ už spíš jen šeptal a jeho snědá pokožka povážlivě bledla. Z posledních sil se dokulhal jedné z mála židlí, která zůstala celá, posadil se na ni a gestem odehnal Natashu i Hlídače. Oči měl rozšířené, čelo orosené a začal nad sebou ztrácet vládu.
    „Běžte,“ zašeptal. Hlídač poslechl, ale s Natashou musel chvíli bojovat, než se nechala odvést.
    Už to nemohli vzdát, už jim zbýval jen poslední cíl: lord Vincent Godfrey.
    část jednatřicátá: Hradní pán:
    Godfrey sídlil v bývalé ložnici barona Silverlaina, původního pána Shadowfangu. Arcimág Arugal si tam po obsazení hradu zřídil pracovnu a Godfrey ho v tomhle následoval. Jeho hlavní stan v nejvyšším patře věže však byl prázdný. Hlídač a Natasha stáli u vyvrácených dveří a mračili se na prázdný oblouk, který po nich zbyl.
    „Nelíbí se mi to,“ zašeptala Natasha. Hlídač přikývl.
    „Mně taky ne, ale co jiného nám zbývá?“
    „A co když dopadneš jako Carlo?“ Usmál se na ni.
    „Je jen jedna možnost, jak to zjistit,“ prohlásil, zhluboka se nadechl a vstoupil do ložnice.
    Neopatrně šlápl do kupičky sena, kde se skrývala past. Okolo nohy se mu utáhlo oko a důmyslný mechanismus vytáhl Hlídače nahoru, takže teď visel hlavou dolů asi metr nad zemí. Vykřikl a zaškubal sebou, avšak Natasha se dokázala udržet zticha. Naštěstí.
    „A já si myslel, že na něco tak primitivního neskočíš,“ uslyšela Natasha hlas lorda Godfreyho, který stál za rohem a čekal. Hlídač tasil meč, ale visel směrem k Natashe, takže by se lordovi nemohl nijak bránit.
    „Jakkoli bych se ti rád pomstil za zamření mých prvních plánů, pořád tu ještě někde běhá ta holka. Neboj se, až ji najdu a vyřídím, postarám se o tebe vpravdě královsky,“ zasmál se hlasitě Godfrey.
    Natasha se přitiskla na stěnu. Lord ji neviděl a to bylo jen dobře. Ozvalo se cvaknutí pistolí, lord obešel Hlídače a chtěl vyjít ven ze svého brlohu. Hlídač po něm nejspíš párkrát mávl mečem, ale Godfrey ho uklidnil ranou loktem. Natasha se přikrčila a jakmile se za rohem objevila krempa lordova černého klobouku, vší silou, kterou měla v pažích, udeřila pod krempu.
    Godfrey zaskučel, chytil se za masku, takže nemohl čapnout Natashu, která mu proklouzla doslova pod rukama. V poslední chvíli skočila za převrácenou skříň, protože Godfrey se vzpamatoval pozoruhodně rychle. V momentu, kdy se skrčila za skříní, zazněl výstřel a kulka z Godfeyho pistole ze zaryla do kusu nábytku. Vztekle vrčel a očima pálil místo, kde se Natasha schovávala.
    „No tedy, na tom vyjednávání jsi nevypadala ani zdaleka tak schopně,“ vrčel, ale v jeho hlase zněl i náznak obdivu. Tasila meč, i když si nebyla jistá, co s ním bude dělat, protože Godfrey stál dost daleko od ní a než by k němu doběhla, provrtal by ji skrz naskrz.
    „Škoda, že ses k nám nepřidala dobrovolně. Polez ven, stejně nemá cenu vzdorovat.“ Natasha po něm hodila úlomek většího kamene, který nahmatala pod rukou. Zaječení jí dalo najevo, že ho trefila, ale nijak to nepomohlo. Zazněly dva výstřely a skříň sebou povážlivě škubala.
    Rozhodla se to risknout a využít toho, že Godfrey musí přebít, takže vyběhla co nejrychleji ze své skrýše. Hlídač se celou dobu pokoušel zbavit se oka na své noze, ale bez výsledku. Natashu velmi nemile překvapilo, že když běžela k masivnímu stolu ještě po baronu Silverlainovi, proletěly okolo ní ještě čtyři kulky. Převrátila stůl, opřela se o spodní část desky a rychle oddechovala. Co to ksakru bylo za pistole, že se nemusely přebíjet? Měla jediné štěstí, že ji ani jednou nezasáhl. Godfrey se skřehotavě zasmál.
    „To je vynález, co? Vlastní výroba. Víš, původně jsem chtěl vyhubit jen Opuštěné a psy, ale tvoje nezdolnost jasně ukazuje, že i čistí lidé jsou hrozba. Poděkují ti, až zjistí, že mohli být ušetřeni, ale ty jsi musela bojovat.“
    Natasha horečně přemýšlela. Už pochopila, že s mečem je bezmocná a tak ho schovala. Pak si všimla ještě jedné pistole, která ležela na Godfreyho pracovním stole. Vydechla a znovu rychle vyběhla. Godfrey to úplně nečekal, proto nestřílel tak přesně. Natasha popadla pistoli, aniž by si toho její majitel všimnul a skočila za lordovu velkou postel s roztrhanými nebesy.
    „Pozoruhodné,“ hvízdl Godfrey. Hlídače peroucího se s pastí si nevšímal, nebyl pro něj žádná hrozba, místo toho konečně přebil a přecházel volným krokem ke své posteli.
    „Řekni mi, proč se tak snažíš? Porazíš nás jednou, zas povstaneme. Zničíš jeden plán, vymyslíme další. Ztratila jsi všechny své blízké, všechny přátele. Věk lidí už skončil. Budoucnost patří nemrtvým a nic ji nezastaví. Ale stejně se pereš, stejně kopeš. Proč?“ Natasha pevněji sevřela ukořistěnou pistoli.
    „Protože někdo bojovat musí!“ vzkřikla Morrisovu poučku, vztyčila se a několikrát vystřelila. Spíše díky štěstí než díky umu lorda dvěma kulkami zasáhla: jednou do pravého lokte, druhou do levého stehna.
    S překvapeným a bolestným výkřikem pustil pistole, klesl na kolena a zíral na Natashu, která ve chvíli, když už jí od něj nehrozilo nebezpečí, vylezla zpoza postele a s napřaženou pravou rukou, ve které svírala pistoli, k němu směřovala.
    „Asi jsem tě podcenil,“ uchechtl se Godfrey. Natasha se zastavila na krok od něj a zamířila z několika centimetrů na lordovo čelo. Nebránil se, jen čekal.
    „Nejsi první,“ zamračila se Natasha a zmáčkla spoušť. Výstřel, břinknutí oceli o podlahu a mrtvé tělo posledního pána Shadowfangu. A pak Natasha uslyšela zvuk, který skoro zapomněla: potlesk. Hlídač pustil svůj meč na podlahu a začal obdivně tleskat.
    Natasha se na něj podívala, ale v její tváři nebyla ani radost ze smrti Godfreyho, ani úleva, že to všechno má za sebou. Zahodila pistoli do rohu a šla Hlídačovi pomoct dolů. Přesekla skrytým nožem lano, takže Hlídač dopadl rovnou na zem, ale stihl nastavit ruce, čili jeho pád nebyl příliš tvrdý. Vstal, sebral svůj meč a schoval ho do pochvy. Z jeho rudého obličeje se krev pomalu začala rozlévat zpátky do těla.
    „Děkuju,“ řekl. „Povím ti, něco takového jsem ještě…“
    „Prosím, nemluv o tom,“ zastavila ho Natasha se zdrceným výrazem ve tváři. Kývl.
    „Co uděláme teď? Vrátíme se do ležení?“ zeptala se.
    „A co si přečíst ten vzkaz od Ravenholdta? Kdo ví, jaké měl plány a třeba v něm bude i něco užitečného.“
    Natasha vytáhla zmuchlaný papír, jedinou památku na Carla, a dala se do čtení.
    „Carlo Aurelie.
    Tvé cíle ti byly vyjasněny v plném znění, přesto jsou zde ještě jednou uvedeny, aby případný nálezce padlého těla mohl dokončit kontrakt.
    Zaprvé: Baron Bartholomew Ashbury- účast na spiknutí, velzrada
    Zadruhé: Lord Adam Walden- účast na spiknutí, velezrada
    Hlavní cíl, Zatřetí: Lord Vincent Godfrey- velitel spiknutí, velezrada, králoúnos, válečné zločiny
    Toto jsou cíle, které s Tebou byly probrány. Objevili jsme však zrádce ve vlastních řadách, dvojitého agenta, který bude Tvým čtvrtým cílem po eliminování všech předchozích.“ Natasha přečetla čtvrté jméno a ruce se jí roztřásly.
    „Začtvrté: Lord Hiram Creed.“ Musela přestat číst. Hlídač převzal seznam a četl dál.
    „Creed není tím, čím se zdá být. Pamatuj na to, až se s ním střetneš. U Natashy Morrisové, té dívky, která jde s tebou, jsme zpozorovali známky pokročilé zkaženosti Creedem. Nejspíše si ji vybral jako nástroj své manipulace. Nevíme, jak moc jí zkaženost prostoupila, ale pokud bude třeba, zabij ji.
    Hodně zdaru ve Tvém lovu.
    Podepsán velmistr pro věci zlodějské, Farhrad.“
    „Hiram…že mě ovládal jako loutku?“ řekla nevěřícně Natasha, když znovu popadla dech. „To nemůže být pravda.“
    „Bojím se, že to pravda je, Natasho,“ sklonil hlavu Hlídač. „Nepřišla sis v jeho přítomnosti nějak jinak?“
    „Když o tom přemýšlím,“ neměla daleko k pláči. „Vždy, když byl poblíž, bláznivě jsem ho milovala. Ale jakmile jsem na něj neviděla, moje city vůči němu ochladly.“ Hlídač zbledl.
    „Tohle že se dělo? Natasho, asi vím, co je Creed zač, protože něco takového svedou jedině…černí draci.“
    „Černí draci? Chceš mi říct, že Hiram je ve skutečnosti černý drak?“
    „To nevím, ale je to vysoce pravděpodobné. Řekl bych, že bychom se měli vrátit do tábora a varovat ostatní o Creedově skutečné podstatě,“ řekl naléhavě Hlídač.
    „Ne,“ odmítla pevně Natasha. „Jestli je to tak jak říkáš, klidně si je varuj, ale já je s tebou přesvědčovat nebudu.“
    „A co teda budeš dělat?“
    „Já? Já toho parchanta půjdu rovnou zabít.“

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Oct 13, 2015 3:08 pm

    Poslední vzepření



    část dvaatřicátá: Všechno nejlepší:
    Svítalo. Nad kameny dlážděnou silnicí pomalu vznikala ranní mlha. Natasha si na moment sedla, aby popřemýšlela o tom, co se vlastně za poslední den událo. Byla svědkem bitvy u Pyrewood, krutého vydírání od Sylvanas, smrti třech svých přátel, společně se zabijákem z Ravenholdtu zaútočila na Shadowfang, našla bývalého starostu Southshoru, popravila tři velezrádce, dozvěděla se Hiramovu skutečnou podstatu a teď šla po dlouhé silnici až do samotného Gilneasu, protože tábor Sedmé legie našla opuštěný se vzkazem od Bena, že odjíždí na jih. Páni. Během jednoho jediného dne zažila víc, než za celý svůj krátký život. Snad ještě nejde pozdě, snad je stačí Hirama najít a zabít dřív, než on zabije je.
    Napřáhla se k ní silná ruka v hnědém rukávu. Chytila ji a s její pomocí se postavila na nohy.
    „Víš, jsem ráda, že jsi šel se mnou,“ řekla vděčně svému průvodci.
    „Stejně jsem neměl na výběr. A ty by ses v Gilneasu sama těžko vyznala,“ odpověděl Hlídač.
    „To asi vážně ne. Já nikdy v žádném velkém městě nebyla. Bartolo mi vždy sliboval, že mě jednou vezme do Alteracu nebo do Lordaeronu, ale nikdy na to nedošlo. Jak vůbec vypadá Gilneas?“
    „Vypadal lépe, když v něm ještě někdo žil, však uvidíš.“
    „A je to ještě daleko?“ Hlídač se podíval dál po široké silnici. Okolo ní byla jen vysočina a občas nějaký jehličnan.
    „Asi tak půl dne cesty.“ Natasha unaveně zavyla. „Já vím, ale musíme to stihnout, protože už zítra se to tu bude hemžit Opuštěnými a pak už se do města nedostanem. Neboj, až bude po všem, odpočineme si.“ Když já už od té bitvy nespala,“ namítla ukňouraně Natasha. Hlídač pokrčil rameny.
    „Dojdeme tam a uvidíme,“ řekl prostě a oba se opět dali do kroku. Občas cestou narazili na rozbouraný pastevecký domek, jindy na zbytky cestovního hostince a velmi často potkávaly rozbité uprchlické povozy. Natasha i Hlídač cestovali mlčky, jen se rozhlíželi po ruinách padlého Gilneaského království. Obloha byla zatažená, nikde neprosvítal jediný sluneční paprsek, ale nezdálo se, že by mělo pršet.
    Hlídač odhadl vzdálenost velmi dobře, chvíli po poledni před sebou Natasha uviděla vysoké ponuré domy města obtékaného vodními kanály. Mezi mnoha střechami se tyčila Katedrála úsvitu, s rozbitými červenými vitrážemi. Na potemnělých vysočinách působil Gilneas jako zjevení něčeho mocného a nepokořitelného.
    „Čekala jsi víc, co?“ usmál se Hlídač.
    „Nevím,“ řekla utahaně Natasha. „Asi jsem už moc unavená.“ Hlídač se podíval k venkovskému domku na břehu kanálu.
    „No, řekl bych, že hodinku nebo dvě spánku před vstupem do města ti nikdo zazlívat nebude.“
    „A co ty?“
    „Já tě budu hlídat,“ zasmál se Hlídač. „To je přece moje práce.“ Natasha se na něj slabě usmála.
    Domek měl zbořenou část střechy, takže v něm bylo docela světlo. V polospánku si Natasha detailů nevšímala, jen si našla nejsušší místo na podlaze, podložila si hlavu rukou a během pár minut tvrdě usnula.
    Netušila, jak dlouho spala, ale probudilo ji příjemné teplo a vůně pečených ryb. Otevřela oči. Stále ležela na podlaze polorozbořeného domku, přikrytá těžkým hnědým kabátem. Hlídač dřepěl u hořícího krbu ve své špinavé košili s vyhrnutými rukávy a cosi kutil. Skrz rozbitou střechu viděla jasnou večerní oblohu. Zívla, setřepala ze sebe Hlídačův kabát a když vstávala, promnula si levačku, kterou použila jako polštář a proto dost brněla. Učísla si zaprášené vlasy a přišla k hlídači, který pekl na ohni ryby. Usmál se na ni a ukázal ji své kulinářské dílo: tři dozlatova opečené lososy. Natashe se jen při pohledu na ně sbíhaly sliny. Hlasitě ji zakručelo v břiše.
    „Měla by ses najíst, jinak nás podle tohohle brzo najdou,“ zasmál se Hlídač, nabízejíce jí jednu z ryb. Sám si vzal druhou a třetí položil na trochu zrezlé pánvičce na krbovou římsu, kde se mohla udržet snadno v teple. Natasha se bez sebemenšího vychování vrhla na svoji rybu a nejednou se málem zadusila kostičkou. Ryba však chutnala výtečně, takovou jedla naposledy na oslavě narozenin hostinského Kellyho. Při vzpomínce na Southshore se zachvěla. Kelly byl veselá kopa a nikdy nikoho neošidil…a nemrtví ho roztrhali na kousky.
    „Není ti nic?“ zeptal se Hlídač při pohledu na její bledý obličej.
    „Ne, není,“ oklepala se a odhodila obranou páteř ryby někam do kouta. „Dáme si i tu třetí?“
    „Když jsem si ji ulovil a ukuchtil, tak si ji taky sním,“ zazubil se Hlídač. O posledního lososa se podělili.
    „Kolikátého vůbec je?“ zeptala se Natasha vprostřed malé hostiny.
    „Dnes? Osmého,“ řekl Hlídač po chvíli přemýšlení.
    „No,“ rozhlédla se Natasha po chatce. „Takhle jsem si své narozeniny vážně nepředstavovala.“
    „Ty máš narozeniny?“ zeptal se překvapeně Hlídač. Se slabým úsměvem přikývla.
    „Dvacáté.“
    „Tak to ti přeju všechno nejlepší. Škoda, že jsem to nevěděl dřív, než jsem vyrazil na ryby, jinak bych se ti podíval po dárku.“ Mávla rukou.
    „Nakrmil jsi mě, nenechal jsi mě zmrznout ani sežrat. Za současných okolností to je nejlepší dárek, jaký můžu dostat.“
    Během deseti minut obrali i poslední rybu.
    „Tak, jsme odpočinutí, najedení a bude nás krýt tma. Nejvyšší čas vstoupit do Gilneasu,“ řekl Hlídač, zvedl ze země svůj kabát a k opasku si připnul meč. Natasha si až teď všimla, že její mečík i Bartolův kord je opřený o stěnu. Musela vážně tvrdě spát, když ji Hlídač dokázal ve spánku odzbrojit a s ní to ani nehnulo.
    Večerní obloha byla pozoruhodně jasná, ne jako v poledne. Na západě se červenal sluneční kotouč a na východě vylézaly první hvězdy. Do Gilneasu vedlo několik mostů, Hlídač s Natashou si však vybrali ten největší, který vedl přímo na velké katedrální nádvoří. Most samotný sice nenesl větší známky poškození, zato nádvoří vypadalo příšerně. Nebylo na něm jediné místo, které by nepotřebovalo opravit. Pod schody do katedrály se válely zrezivělé kanóny a celé nádvoří bylo rozstřílené napadrť dělostřelbou.
    Ale jedna věc Hlídače i Natashu znepokojovala mnohem více: tábor Sedmé legie na rozložitém nádvoří i v přilehlých zahradách- prázdný, bez jediného vojáka.
    „Co se tu asi stalo?“ zeptala se poděšeně Natasha. Hlídač neodpověděl, jen rychle vyběhl po schodech ke dveřím katedrály, které byly otevřené dokořán. Natasha ho následovala a dokonce vešla do hlavní lodi první, avšak málem vyběhla s výkřikem zase ven. Měla co dělat, aby se nepozvracela, protože v katedrále uviděla po Blátivých polích to nejodpornější ve svém životě. Ani Hlídač se netvářil nejlépe.
    Na červeném koberci a dřevěné podlaze se v plátovém brnění povalovalo asi dvacet bezhlavých těl. Mouchy se slétaly na velkou hostinu a celé místo odporně páchlo zaschlou krví. Hlavy mrtvých těl byly nabodány na svícnech, přičemž některé měly dokonce uřezané uši a nosy.
    Nejhůř ale zemřel jednooký bělovlasý muž, kterého jeho kat přibil mohutnými hřeby za zápěstí a chodidla ke stěně apsidy za oltářem, na němž ležely odporné mučící nástroje a mouchami obsypaný kus rudého masa: jazyk. Ukřižovanému na tváři zasychala krev vytékající z úst.
    „Pietro,“ zašeptala Natasha jméno brutálně umučeného velitele Sedmé legie. „Kdo k čertu mohl něco takového provést?!“ rozkřikla se, až se její hlas odrazil od stěn znesvěceného místa. Hlídač přecházel od svícnu k svícnu, šeptal nějakou modlitbu a zavíral mrtvým hlavám oči. Nakonec zavřel zbývající Zarenovo oko.
    „Myslím, že odpověď oba známe,“ řekl potom.
    „Creed,“ protlačila Natasha to jméno drsně mezi zuby. „Ale že by tohle zvládl sám?“
    „Říkal jsem ti to. Je to černý drak.“
    „Neměla jsem jíst. Neměla jsem spát. Pak bychom je možná zachránili.“ Hlídač se na ni zamračil jako na neposlušnou děvečku.
    „Nezachránili, jen by naše hlavy byly nabodané vedle ostatních.“
    „Co ty víš?!“ vyjela na něj.
    „Vím dost na to, abych věděl, že bojovat s drakem není sranda! Hladová a unavená bys neměla nejmenší šanci. Skončila bys jako všichni tady,“ ukázal na ukřižovaného Pietra. „Určitě bude ve městě. A pokud si dobře pamatuju, je tu jen jedno jediné místo, kde by se mohl opevnit proti Crowleyho hněvu. Tam ho můžeme dostat do pasti.“
    „Co je to za místo?“ Hlídač chvilku mlčel a až pak odpověděl.
    „Stonewardské vězení.“
    část třiatřicátá: Krédo zabijáků - Zabít Creeda:
    I opuštěný vypadal Stonewardský žalář vznešeně. Hlídač Natashe cestou k němu vyprávěl o velké bitvě, která se v Gilneasu před měsícem udála i všechno, co věděl o worgení kletbě. Natasha mu zase vylíčila své setkání s Liamem při cestě na druhý břeh.
    Když Natasha uviděla vyvrácenou bránu vězení, musela se zatřást při představě neuvěřitelného hněvu a touhy přežít, když se poslední Gilneané tlačili ulicemi, odhodláni zabít bez milosti každého nepřítele, který se jim postavil do cesty.
    „Tak jsme tady a Creed uvnitř,“ povzdechl si Hlídač. „Už nám neuteče.“ Natasha shodila ze zad Bartolův kord, rozbalila ho a párkrát s ním cvičně zamávala.
    „Jestli se Bartolova duše dozví, že jeho dcerka jeho kordem zabila draka, musí mu to přinést klid, kletba nekletba. A i ten meč si to zaslouží, nejen kvůli Bartolovi, ale i kvůli ostatním, které tahle válka stála život,“ vysvětlila. Hlídač chápavě přikývl a pomohla Natashe přelézt vyvrácená vrata. Tasil vlastní meč, s jehož pomocí otevřel i dveře do vězeňské strážnice. Uvnitř byla ještě větší tma než venku, jen v rohu strážnice dohořívaly uhlíky krbového ohně. Hlídač ke krbu rychle přistoupil a pokusil se jej aspoň trochu rozfoukat, dosáhla ale jen toho, že se v místnosti objevilo dost světla na to, aby odhalilo ležící tělo s prořízlým hrdlem. Natasha v něm poznala jednoho z Ravenholdtových zabijáků.
    Hlídač si těla nevšímal, jen vrazil do ohně zhaslou pochodeň, čímž ji ihned zažhnul a v jejím světle si prohlédl strážnici. Nic moc k vidění v ní nebylo, kromě zabijáka ležícího v kaluži vlastní krve a rudých stop, které mířily ke dveřím do sklepení.
    „Je dole,“ sykla Natasha. Vzala si Hlídačovu pochodeň, zatímco zapaloval druhou.
    Sestupovali krok za krokem po schodech dolů až do Hiramova doupěte. Světlo loučí tančilo po stěnách točitého schodiště, porostlých zelenými řasami a občas okolo vetřelců proběhla pištící krysa. Najednou se Hlídač na schodech zastavil a zdvihl prst.
    „Slyšíš to?“ Natasha se zaposlouchala do neslyšných zvuků podzemí. Nejprve slyšela jen plápolání pochodní, kapání vody a vlastní dech, ale pak zaslechla slabou ozvěnu, jak někdo někoho mlátil. Šlo to zespodu a tak přidali do kroku. Točité schodiště končilo v tmavém sklepení, odkud se ozývalo mlácení. Sklepení byla rozložitá podzemní hala s celami ve stěnách a mučícími nástroji všude okolo, které osvětlovalo jen několik slábnoucích pochodní. Vzadu stál Creed ve své černé zbroji a zuřivě mlátil trpaslíka připoutaného k železné židli.
    „Mluv!“ zařval Creed na mučeného. „Kdo vás na mě poslal?! Crowley?! Ravenholdt?! Nebo ten negr Wrathion?!“ Trpaslík krvácel silně z úst, ale stejně v sobě našel dost síly, aby se mu vysmál.
    „Smůla, Creede. Ze Šmouhy nic nevymlátíš.“ Hiram byl bez sebe vzteky. Zvedl ze země železnou tyč, rozmáchl se a podzemní cely naplnil odporný řev týraného Šmouhy a praskot přeražené čelisti.
    „Hirame!“ vykřikla Natasha a Creed se otočil. Jakmile ji spatřil, jeho výraz i tón hlasu se jako mávnutím kouzelného proutku změnily.
    „Natasho? Co tu děláš? Máš být přece v bezpečí s ostatními,“ řekl vyplašeně Creed.
    „S ostatními, které jsi tak hnusně zmasakroval?!“ zvolal Hlídač a vynořil se ze svého úkrytu za rohem schodiště.
    „Já nikomu neublížil!“ zařval Creed a obrátil se s prosebným pohledem na Natashu. „To všechno Ravenholdt. Zradil nás. Proč myslíš, že v té katedrále není jediný mrtvý zabiják? A podívej se, kolik asasínů na mě poslal. Nejprve chtěl zabít mě a pak by šel určitě po tobě. Pojď, musíme ho zastavit dřív, než se pokusí zabít Crowleyho.“ Něco v jeho hlasu nutilo Natashu, aby mu věřila každé slovo.
    „Nevěř mu! Snaží se tě očarovat!“ zavolal Hlídač. Hiram mávl rukou a Hlídač najednou zkoprněl, nemohl se ani hýbat, ani mluvit. Natasha se dívala na oba dva a nevěděla, koho má poslechnout. Stála tam s taseným kordem jako z kamene.
    „Natasho, má lásko, přece bych ti nemohl lhát. Ravenholdt nám usiluje o životy a stejně tak ostatním velitelům. Vím, že je těžké něčemu takovému věřit, sám jsem nechtěl, ale Ravenholdt by nás oba zavraždil, kdyby měl možnost.“
    „Hirame,“ špitla Natasha. „Jak jsem si jen mohla myslet, že by jsi všechny ty zrůdnosti spáchal. Máš pravdu, to je Ravenholdtova práce. Zabijeme ho a pak už budeme jenom spolu.“ Hiram se na ni laskavě usmál.
    „Ano, jen spolu. Nic nás nerozdělí.“ Rozběhla se k němu a objala ho.
    „Promiň. Promiň, že jsem si myslela, že bys ty…“
    „Já vím, Natasho, já vím,“ šeptal ji konejšivě. Jeho oči teď na vteřinu změnily bravu, Natasha by přísahala, že byly jakoby hadí. Něco se jí v hlavě propojilo a nějaký temný spár se stáhl zpět z její mysli.
    „Počkat,“ řekla a odstrčila se od Creeda. „Co to dělám? To ty jsi je přece povraždil!“ zaječela a sekla mu kordem do ramena. Nezranila ho, na to neudeřila dost silně, ale překvapila ho natolik, že kouzlo okolo Hlídače povolilo. Jakmile dopadl na zem, rozběhl se Hlídač s řevem, taseným mečem a napřaženou pochodní na černovlasého lorda. Meč Creedovi pronikl brněním až do stehna a hořící pochodní ho Hlídač vší silou udeřil do obličeje. Hiram zařval bolestí a upadl na kolena. Vzhlédl k Natashe, čímž ji dost vyděsil, protože jeho tvář se začala měnit. Byla černá jako uhlí, ale ne spálená, nýbrž pokrytá temnými šupinami.
    Vlasy tvrdly a měnily se v podivné výrůstky na hlavě, zatímco vousy nabíraly tvar protáhlé dračí tlamy. Jeho tělo mohutnělo a zbroj zarůstala do kůže, sama se stávajíc černou šupinatou kůží. Hiram se znovu postavil. Na jeho místě teď stálo třímetrové stvoření s mohutným ocasem, velmi podobné drakovi. Rána po Hlídačově meči se prostě zacelila, jako by tam nikdy ani nebyla.
    „Přišli jste si pro smrt!“ zařval drakonid nepřirozeně hlubokým hlasem. „A Hiramion vám ji dopřeje!“ Tasil dlouhou šavli, která však svou velikostí spíše připomínala ohromné kopí. Vězni v okolních celách, doteď nalepení na mřížích, se stáhli k zadním stěnám, co nejdál od rozzuřeného Hiramiona. Drakonid vyrazil šavlí po Hlídačovi a ocasem si držel od těla Natashu. Ta dostala jiný nápad. Zatímco Hlídač znamenitě uskakoval Hiramionovým útokům, popadla svazek klíčů ze stolu a rychle odemykala jednu celu za druhou. Osvobozeným zabijákům jejich snažení dodalo odvahu, takže rychle popadli zabavené zbraně nebo mučící nástroje, cokoliv, co mohlo černému drakonidovi ublížit. Natasha stačila osvobodit i zmučeného Šmouhu, přičemž se jen tak tak vyhnula Hiramionově ocasu. Šmouha si rozdrcené čelisti nevšímal, popadl dlouhý ostnatý řetěz a hnal se s ním na Hiramiona. Celkem stálo proti drakonidovi asi tucet zesláblých, ale rozzuřených a odhodlaných zabijáků. I ve své zuřivosti se jim všem ubránit nemohl, ale jeho šupiny, tvrdší než kalená ocel, dokázaly většinu útoků zastavit nebo alespoň zmírnit. Černá krev vytékala z jeho četných, i když mnohdy nehlubokých ran po celém těle a rozlévala se po podlaze podzemního sálu. A když se Natashe podařilo vrazit tenký kord hluboko mezi dvě šupiny na břiše, drakonid bolestivě zařval, ocasem odhodil několik svých protivníků a klesl na všechny čtyři.
    Jeho krk, hlava i ocas se prodloužily, tělo zmohutnělo a ze hřbetu mu vyrostla velká netopýří křídla. Jeho šupiny ale teď byly jemnější a stále silně krvácel.
    „Dobrá! Užijte si své malé vítězství v téhle díře! Stejně je jen dočasné!“ zařval z plných plic Hiramion, zaklonil svoji mohutnou hlavu a vychrlil do stropu černý plamen. Jeho nepřátelé si přikryli obličeje, aby je žár nepopálil. Země a kámen zanaříkaly a během několika vteřin se ve stropě černal velký otvor. Hiramion se přikrčil, připravený vzlétnout, ale ještě než se odrazil, ucítil na konci ocasu prudkou bolest. Ignoroval ji a prudce vylétl otvorem ven.
    Až ve vzduchu se podíval na zdroj své bolesti. Jakmile ho uviděl, zděšeně zavřeštěl. V ocasu měl až po jílec zaražený nádherně zdobený kord, kterého se pevně držela Natasha.
    „Neutečeš mi, Hirame!“ zaječela na něj, ale kvůli rychlosti větru to stejně drak nemohl slyšet. Jen znovu vřískl, silně mávl křídly a i se svým břemenem letěl co nejrychleji směrem k jihu. Během letu mrskal černý drak ocasem ze strany na stranu jak jen mohl, aby Natashu shodil, aniž by sám ztratil kontrolu nad svým vlastním letem.
    Natasha se však v žádném případě nehodlala pustit, sevřela jílec kordu jako goblin zlatku. Vlasy jí létaly do obličeje, takže mnoho neviděla a už vůbec netušila, jak by mohla Hiramiona porazit, když jenom visela na jeho ocasu. Chlad ji hryzal pod oblečením, ale tím víc se držela. Nakonec se rozhodla vsadit vše na jednu kartu, pustila se jílce kordu a začala se s pomocí drakových hřbetních ostnů posunovat po jeho ocasu a následně i zádech. Měla jediné štěstí, že ho ještě ve sklepení zranili natolik, že se nemohl v letu převrátit a letět chvíli vzhůru nohama.
    Pod sebou viděla moře, útesy, hory, velké opevněné město a zelené lesy, ale na to teď neměla čas, náladu a ani příležitost. Dolezla po dračím hřbetě až mezi křídla.
    „Beru tě s sebou!“ zavolala, vytáhla ze skrytého pouzdra nůž, který jí sám dal a zarazila ho do Hiramionova krku. Hiramion zařval, když mu nůž prořízl krční tepnu. Vyvalila se černá krev, drak přestal mávat křídly a zřítil se ve vysoké rychlosti z nebe dolů přímo do černých bažin jako kámen.
    část poslední: Krákání havrana:
    Natasha se levou rukou vytáhla přes zadní nohu mrtvého draka, nabodnutého na zlomeném kmeni stromu. Z čela jí tekla krev, kloubky prstů měla sedřené na kost, ale nejhorší byla úporná bolest z přelámaných žeber, zlomené pravačky a vykloubených kolen. S bolestí přelezla tělo černého draka a dopadla do bažinné vody. Když se její polámané tělo jenom dotklo hladiny, vykřikla bolestí. Jen s velkým sebezapřením se dokázala vydrápat na břeh, kde se obrátila na záda a rychle a mělce oddechovala.
    Měla umřít při pádu, to by aspoň bylo rychlé a bezbolestné, ne jako tohle trápení. Její křik a bolestný nářek přilákal velkého černého havrana, který dosedl na větev nad Natashou a v předtuše blízké hostiny hlasitě zakrákal.
    „Táhni,“ sykla na něj a zdravou levačkou se chytila za zlámaná žebra na boku. „Ještě ne. Ještě…si počkáš.“ Oběma, Natashe i ptákovi, ale bylo jasné, že dlouho čekat nebude. Nechtěla ho ale nakrmit jen tak. Obrátila se na břicho a začala se opět plazit. Každý metr znamenal strašnou bolest, ale odmítala se vzdát a tak se škrábala dál. Z jejích úst unikalo kromě nasládlé krve i něco mezi kašlem a vzlykáním.
    Havran přelétával ze stromu na strom, pozoroval plazící se Natashu a pokaždé, když ji bolest přemohla a ona se zoufalým nářkem klesla na zem, zakrákal. Jeho krákání ji však vždycky trochu nabudilo a touha po přežití spolu se strachem ze smrti ji hnali dál.
    Netušila, kam se plazila, ale plazila se, bez ohledu na bolest ani smrtelná ranění, ani na krev, která ji kanula z rozbitého čela a tekla ji do očí. Zabijáckou zbroj měla špinavou, mokrou a rozdrásanou na cáry, takže už nic nechránilo její holé břicho. Kvůli promočené kožené zbroji její tělo chladlo rychleji a rychleji, ale stále se držela v pohybu.
    Ohlédla se přes rameno a jen asi padesát metrů za ní ležel nabodnutý drak. Jeho krev už začínala měnit okolní přírodu, strom, na kterém jeho tělo spočinulo, pomalu usychal a okolní květiny vadly. Natasha udeřila levou pěstí do země a z očí ji vytryskly zoufalé slzy. Všechna ta námaha a bolest-a stejně nebyla dál, než padesát metrů. Plná bezmoci zabořila hlavu do ohybu lokte a dala slzám volný průběh.
    Havran slétl ze stromu, posadil se na rozbahněnou zem vedle Natashy a párkrát ji klovl do vlasů.
    „Vypadni!“ zaječela a ohnala se po něm levačkou. Netrefila ho, avšak černý pták se zvedl a zmizel ji z očí, pomalu slábnoucích. Vzpamatovala se a pokračovala ve svém marném a předem prohraném boji o život.
    V agónii se dostrkala k malé jeskyňce ve skále, zalezla dovnitř, kde se posadila a opřela o stěnu. Zvrátila hlavu, tupě zírala do stropu a čekala, až ji milosrdná smrt vytrhne z tohoto světa, z té bolesti a bude moci konečně odplout na druhý břeh. Skoro se na to těšila. Znala druhý břeh a věděla, že tam potká všechny své blízké…a Liama.
    Dech měla stále mělčí, horečka ji spalovala a srdce tlouklo tišeji a tišeji, ale o to rychleji. Obrátila pohled k východu z jeskyně. Už ani neviděla ponurý podmračený močál, viděla jen bílé oslňující světlo. A z toho světla přiletěla silueta černého ptáka, havrana. Natasha už neměla ani sílu ho odehnat, takže ho nechala, ať se klidně přiblíží. Havran dosedl, chvíli pozoroval umírající dívku, pak ale naposledy zakrákal a jeho tělo se začalo proměňovat. Bílé paprsky světla zvenčí ho obletovaly jako duchové, potichu zpívaly a měnily ptáka na mladého muže, oděného v bílém. Natasha už nevěděla, jestli to, co vidí, je skutečné, nebo ji jen nešálí mysl a mozek nehraje velké divadlo na rozloučenou. Podívala se na mladíka polozavřenýma očima.
    „Liame…“ zašeptala skoro neslyšně, ještě než se jí hlava zhroutila na ramena, tep i dech se zastavily a mladé rozbité tělo uvolnilo. Přízračný mladík ji pohladil po ryšavých vlasech, jemně ji uchopil do náruče a vynesl její bezvládnou schránku ven, do bílého světla.

    Epilog:

    Byl tomu rok, co přišla o všechno. Byl tomu rok, co ji všichni, které měla ráda, opustili nebo zemřeli. Byl tomu rok, co se sama ocitla na pokraji smrti, jen aby dostala další šanci. Byl tomu rok, co po šíleném boji s drakem málem umřela, ale osud rozhodl jinak a ona se probrala v domku v bažinách, kde se během dvou měsíců zotavila a odkud vyrazila na cestu. Nikdy se nedozvěděla, kdo jí to vlastně zachránil a rozhodla se po tom nepátrat a využít té možnosti, že mohla pokračovat ve své pozemské pouti. Její šrámy, na těle i na duši, se však nikdy nezahojily.

    Shlédla dolů z pahorku na trosky pod sebou. Neviděla to tu od chvíle, co před rokem utekla. Lidé se už do Southshoru nikdy nevrátili, stal se z něj opuštěný pomník zašlé slávy Severních království. Opírala se o hůl, protože i po roce se některá zranění stále ozývala a vstoupila tak do svého bývalého domova. Procházela uličkami, dívala se do vytlučených oken a pozorovala zčernalé domy svých přátel, teď do jednoho mrtvých. A pro ty, kteří jí zbyli, byla mrtvá zase ona. Smířila se s tím, že už je nikdy neuvidí. Bena, Girkona, Phina a ostatní.
    V Southshoru už nežil nikdo, ani psi, ani hmyz, ani ptáci. V černé zemi byla vyhloubená spousta děr, jak na ní dopadaly sudy s morem. Spousta domů už dávno podlehla zubu času, hniloba a vandalové si také ukrojili svůj díl.
    Prošla okolo Kentovy bývalé farmy. Z jejích stájí už neznělo ržání koní ani bučení krav, jen mrtvé ticho. V uschlém sadu našla na zemi shnilý slaměný terč. Zvedla ho a znovu pověsila na větévku, na které visel, než začal ten osudný útok. V Kentově domku našla krejčovskou pannu, na níž míval Kent pověšenou svoji starou zbroj, kterou se tak rád chlubil.
    Radnici chyběla její slavná věž, na jejíž stavbu kdysi zval starosta Maleb největší architekty, jen aby ukázal Tarren Millu, kdo je významnější. Uvnitř se kdysi hádali radní z celého okolí a několikrát musel přijet i hillsbradský pán, aby to celé rozsoudil. Zamrazilo ji, když vstoupila dovnitř. Tady, v téhle poničené hale, se přece kdysi Kelly ženil s Frances.
    Bartolova dílna. Sem se bála vejít, protože všechny ty vzpomínky, všechna ta dětská dobrodružství… a všechno odnesené proudem času. V jejím pokoji v patře našla zbytky některých svých starých věcí, své postele a skříně, ale nejvíc ji zabolelo nalezené kusu hadru- pláště, který měl být jejím prvním samostatným výtvorem, první věc, kterou udělala úplně sama. Sama dohlížela na ovci, která ji měla dát vlnu, sama vyráběla barvu a sama tkala látku. Vzala ten špinavý hadr, teď ne větší než stránka papíru, a schovala si ho do svého batohu, na památku.
    Při vstupu do Kellyho starého hostince ucítila závan studeného větru. Přes nohu ji přeběhla myš, jediný obyvatel města, a vyběhla ven. Otočila se za ní a uviděla obrysy lidí. Průhledné postavy, které znala. Vyšla ven, opřela se o hostinec a pozorovala to dění.
    Duchové Southshoru se seběhli na náves okolo malé holčičky v doprovodu mohutného rytíře v kápi, bronzové zbroji a s kopím na zádech. Z davu vyběhl svalnatý muž v kovové zbroji a s očima červenýma od pláče. Radostně chytil holčičku do náruče, zvedl ji do vzduchu a pološílený radostí s ní točil a ukazoval ji všem měšťanům, které jeho veselí nakazilo.
    Znala ten výjev. Když ji byly čtyři, ztratila se v lese. Její otec se tehdy bál jako nikdy předtím ani potom. V tom lese viděla spoustu podivných věcí, ptačí muže, napůl člověka, napůl jelena i fialové bytosti s dlouhýma ušima, ale postupem času na ně na všechny zapomněla. Pamatovala si jen rytíře v bronzové zbroji, který ji přivedl domů. Odstrčila se od stěny a zařadila se do davu, aby si sebe samou mohla prohlédnout zblízka.
    Duchové si ji nevšímali, měli radost ze znovunalezeného dítěte. Viděla všechny své drahé. Přísného Bartola, rozesmátého Kenta, veselého Kellyho i jeho růžovolící manželku Frances, Henryho Maleba, který se smál a vyplácel rytíři odměnu, kterou tehdy odmítl, rybáře Nata, který se vždy podělil o svoje ryby, malého Heroda, který se ji vždy snažil ohromit svou silou a další a další, ale především opět viděla Morrise. A už jej neviděla jako fanatickou stvůru, jdoucí jí po krku, ale jako milujícího otce, který by udělal vše, aby se jeho malá holčička měla lépe než on.
    Nemohla si pomoct a rozbrečela se. Přízračná dívenka si jejích slz všimla, vymanila se z otcovy náruče a přišla k ní. Zatahala ji za nohavici a Natasha si k ní klekla. I když věděla, že nic neucítí, stejně ji zvedla do vzduchu. Dívenka se jí chytila okolo krku a pevně ji objala. Překvapilo ji, když to objetí ucítila, bylo hřejivé a příjemné. Všichni duchové z minulosti se na ně teď dívali, usmívali se a sami sebe poplácávali po rameni. Holčička se na současnou Natashu usmála a setřela ji tenkým prstíkem slzy z tváří. Ten den se vrátila z lesa. Ten den měl být šťastný a žádné slzy ho kazit nebudou.
    Stála tam s přízračným městem a nakonec slyšela sama sebe, jak promlouvá, ani nevěděla, jestli k sobě, nebo k holčičce:
    „Neboj se, Natasho. Buď silná a všechno to zvládneš. Nic tě nezastaví.“ Sama ale neslyšný slib děvčátku nedodržela, zabořila mu hlavu do ramene a znovu se rozplakala.

    Tady končí příběh Natashy. Následující série se jmenuje Plameny Revoluce a zanedlouho se tu také objeví. Smile

    Sponsored content

    Re: Poslední vzepření

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Sun Oct 21, 2018 10:06 am