Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Jednorázové eventy (na jeden večer)

    Share
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Jednorázové eventy (na jeden večer)

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Aug 11, 2015 8:30 pm

    Oslavy prvních narozenin Eltira Sunhanda



    Lady Eynor Sunhand-Astrae jménem svého synka Eltira děkuje všem za dárky, poučné a výchovné příběhy i jejich návštěvu v den Eltirových prvních narozenin, 8. 8. 2015.

    Stejně tak za statečnost při plenkové katastrofě.

    Dále dává na vědomí, že během oslav nebylo ublíženo žádné hračce ani zvířátku, sladkosti byly až od tří let věku a za skvrny od žvýkačkových bublin nesou zodpovědnost jejich původci.
    Stejně tak prohlašuje, že všechna taureny rozsednutá medvíďata byla posléze ošetřena nebo zužitkována jako kožešiny, a že veškeré podezřelé hračky (včetně gnómích robotů a králíčka s divným pohledem) byly zaslány do věže Arcana k prostudování.

    Na zbytek pohádky o Malíčkovi třeba dojde, až se hrdinně vrátíte z výpravy proti Kultu.

    Zúčastnili se: Orkelt, Ygraine, Avianna, Thanalos, Daelgar, Targ (který netušil, která bije), Surmallen (?spelling), Lykourgos, Engiee, Eltirek a Theri coby NPC, Eynor a Fidget.



    Naposledy upravil Eynor dne Wed Nov 11, 2015 11:06 am, celkově upraveno 1 krát (Reason for editing : Změna názvu tématu)
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Kuše, luk či kulovnice? Příprava na soutěž v lukostřelbě.

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Fri Nov 20, 2015 1:21 pm








    Jednoho říjnového večera, po domluvě lukostřelecké soutěže s farstridery z Quel'Thalas, proběhla v pevnosti přednáška spojená s praktickým testem a výcvikem obratnosti, přesnosti a hbitosti, která měla objevit možné lukostřelecké talenty i v řadách učedníků a válečníků (nejen mezi farstridery).




    Svými nečekanými znalostmi o druzích, výhodách a nevýhodách střelných zbraní se blýskl Ogatix i Keyan - tedy dva u učedníků Arcana. Surmallien si pečlivě dělal poznámky a Balahen významně leštil kulovnici, zklamán, že byl z přednášky, co by zbraň dětí a lidských sedláků, vynechán prak.






    Po probrání částí luku, kompozitového luku, kuše, šípu a šipky, došlo na debaty o výhodách luku oproti kuši a naopak. Thanalos Dawnspear jakožto skalní zastánce kuše na svou stranu oproti Aerin Windsong moc přikyvovačů nezískal.
    Luk je prostě rychlejší (poměr zhruba 10 střel proti 2 z kuše) ve střelbě i napínání, i když je možná méně průrazný, než kuše, a je obtížnější jej mistrně zvládnout.
    Střílet z luku se dá naučit jen a pouze pravidelnou lukostřelbou, zatímco z kuše umí stejně dobře hned střílet každý primitiv, kterému ji dáte do rukou - a snadno s ní z boje vyřadí i těžkooděnce.
    Také u kuše nehrozí zničení lučiště v případě, že navlhne.
    Zato se vám u kuše může dřevěné (popřípadě kovové) lučiště zlomit a zraníte tak sebe sama a je celkově nákladnější na pořízení i na údržbu a o dost těžší, než luk.
    Obě tyto zbraně pak zdaleka nepředčí v rychlosti a účinnosti kulovnici, jak tvrdil bývalý kapitán Balahen.
    Ovšem, co se týče hlučnosti a možnosti si sám rychle sehnat novou munici, když se octnete sám uprostřed divočiny, jsme opět zpět u luku a kuše jako u jasných vítězů.




    Po bitvě míči naplněnými vodou a spočtení nejčastěji zasáhnutého účastníka následoval lov na Fela - rekrut měl od kapitána za úkol vzhledem k odmlouvání kapitánce nenechat se zasáhnout, polapit ani nalézt. Kapitán sám uznal, že příště mu pro pohyb vymezí menší prostor nádvoří.


    Trénink byl na několik okamžiků přerušen příchodem muže prohlašujícího se za Daelgara, ale nakonec zdárně proběhl až do konce, vybraní talentovaní jedinci byli zařazeni k tréninku pod kapitánkou Windsong pro lukostřeleckou soutěž.



    Účastnili se: Engiee, Lykourgos, Surmallien, Avianna, Balahen, Aerin, Thanalos, Flairica, Ogatix, Ygraine, Keyan, Daelgar
    Scénář: Eynor a Thanalos
    Provedení:Caelir
    Screeny: Avelion

    Galerie:












    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Příběhy za soumraku

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Fri Nov 20, 2015 6:18 pm



    Bylo to v předvečer svátu Duší a vzpomínky na padlé, kdy se u ohně na nádvoří Elrendar sešla skupina vypravěčů a posluchačů, aby si poslechla příběhy, na které byli raději mladší členové posádky odesláni na kutě.

    Příběhy, které toho večera zazněly, máte zaznamenány pro vlastní potěchu níže včetně jmen vypravěčů.
    Příběh slíbený od Eynor najdete v její knihovničce, až jej její písařka najde ve stohu svitků, co se paní z Elrendaru nakupil za tu dobu na pracovním stole.

    Thanalos - Proč máte poslouchat tatínka:



    Dávno pradávno se odehrál tento příběh, který je prý skutečný. Žila tehdy v Silvermoon malá holčička s vlásky černými jako havran a pletí bílou jako slonovina. Pocházela z dobré rodiny a ráda chodila na časté procházky po městě. Milovala velkou fontánu i ruch na Bazaru, ale vždy ji nejvíce přitahovalo jedno místo, které jí rodiče výslovně zakázali.
    Jednou večer, když šla se svým otcem nakupovat elixíry, nechal ji před obchodem, kde na něj měla počkat, že se tatínek hned vrátí, jen přikývla a i když chvilku poslušně čekala, nakonec se začala nudit... přitahovala ji ta temná ulice na konci Slunečního Dvora, ta, na které bylo něco zvláštního, něco magického... Murder Row.
    Ani nevěděla, jak udělala první krok, pak druhý. Kráčela k té uličce a byla stále blíž... až u jejího kraje ji napadlo se ohlédnout, ale otec stále ještě nebyl zpět před obchodem. Věřila, že se stačí vrátit dřív, než vyjde ven.
    Murder Row byla na tu denní dobu až moc klidná a úplně prázdná, dokonce ani před vchodem do nočního klubu nikdo nestál... a stále tu byla ta hudba.
    Hrála z krámku na konci ulice.
    Děvčátko se pomalým krokem vydalo za hudbou, až skončilo před prastarým obchůdkem. Jeho nápis byl tak oloupaný, že jej nedokázala přečíst, hudba ale určitě zněla zevnitř.
    Děvčátko vzalo za kliku a pomalu vešlo do obchodu.
    Obchod byl plný panenek, uvnitř jich byla dobrá stovka a všechny byly dětstké, nádherné a vyvedené do nejmenšího detailu.
    Holčička se rozhlížela, nadšená z té krásy, když si na samém vrchu police všimla jedné zvláštní panenky - ta panenka se jí podobala. Nejen podobala, byla úplně stejná, jako ona sama! Dokonce i šaty měla stejné, jako malá dnes.
    Holčička k ní došla a natáhla ruku, ale panenka byla vysoko.
    Musela si dotáhnout stoleček, postavit se na něj na špičky a co nejvíc se natáhnout. Pomalu se natahovala, prstíky už skoro u panenky, zatímco ostatní panenky jen otvíraly a zavíraly oči, jako by ji pozorovaly a chtěly něco říci.
    Jen okamžik na to, co se panenky dotkla, malá holčička zmizela. Zbyla jen panenka... krásná s bílou pletí a černými vlásky, která se nemohla pohnout a jen otvírala a zavírala oči. Stejně jako všechny ostatní panenky v tom obchůdku.
    Malé děvčátko ze Silvermoon se nikdy nenašlo, ale to nemusím povídat.


    Ygraine - Proč nemáte malovat po zdech:



    Můj příběh je také ze Silvermoon. Po tom, co jím prošlo zlo a vytvořilo jizvu, která se tam táhne doteď, v čas, kdy město nebylo zdaleka vyčištěno od všech následků boje, byl mezi přeživšími i jeden malíř.
    A vzhledem k tomu, že se plátno tou dobou muselo používat na jiné věci, než je umění, chodil tvořit ven.
    Dokud to bylo možné, chodil malovat po začouzených zdech. Ovšem, jak se město pomalu dávalo do pořádku, bylo poškozených zdí stále méně a plátno stále žádné.
    Přemýšlel usilovně kam a nač malovat... svou práci miloval, tak se mu nelze divit. Jeden večer vyrazil jen tak s taškou plnou barev nazdařbůh do města.
    Část, kde žil, již byla čistá a opravená, a tak vyšel o kus dále za hradby. Dostal se do míst, kam ani stráže nezašly.
    Byl by utekl, když tu spatřil kus naprosto nepoškozené zdi. Nečekal, rozbalil barvy a začal malovat.
    Měsíc mu na to svítil a on chodil večer co večer, aby dokončil dílo. A co že to maloval?
    Jako skoro každý elf měl nějakou rodinu a jako každý byla i jeho rodina zasažena Pohromou, co přes město prošla. Na zdi tedy každý večer rostl obraz jeho ženy, otce a matky.
    Jak dokončil obraz toho či onoho člena rodiny, mluvil na něj, a divte se, nebo ne, měl pocit, že je rodina kolem něj, že mu odpovídají.
    Jedné noci se malíř nevrátil zpět domů do města.
    Ráno pak nalezly hodně zabloudivší stráže podivnou věc: obraz malíře, jak ho vítá jeho rodina, na jedné z nejvzdálenějších zdí ruin. Jen malířova postava vydávala rudou záři.

    Flairica - Proč nemáte v noci courat po ulici:



    Stalo se vám někdy, že vás někdo sledoval, ale když jste se otočili, nikoho jste nespatřili? Viděli jste někdy někoho vkročit do temné uličky, kde doslova zmizel před očima?
    Naše uvažování má sklony si tyto události vyložit jako pouhý klam. Kdykoli se objeví podobně nebezpečná záhada, často se zamete do temného zákoutí, avšak čas od času se z něj něco vysype zpět.
    "Máš něco na zádech," ozval se ženský hlas. Hlavní hrdinka, budeme jí říkat třeba Alias, se ohlédla.
    Za ní stála její kamarádka z dětství. Alias si prohmátla záda, ale nic tam nebylo. Podívala se zmateně na společnici.
    "Promiň, asi se mi jen něco zdálo," nadhodila kamarádka omluvně. "Co ty tady? Dlouho jsme se neviděly, myslela jsem, že jsi již odcestovala."
    Alias vysvětlila: "Čekám na bratra, prý mi pomůže se zavazadly, ale ještě je chvíli čas do schůzky."
    Prohodily několik dalších slov a vydaly se do blízké taverny na čaj.
    "Pozor! Jde po tobě!"
    Alias se rozhlédla, její kamarádka mezitím popíjela svůj nápoj. Hospoda působila útulně, hosté se mezi sebou tiše bavili.
    "Také jsi slyšela výkřik?" prohodila ke své kamarádce.
    "Ne, co se děje?" odpověděla jí, potom se usmála. "Vím, musíš být nervózní z té cesty, ale neboj, vše dobře dopadne."
    Alias přikývla, doopravdy se zdála trochu nesvá z nadcházejícího stěhování.
    Náhle se ozvala rána, pak druhá, třetí. Znělo to jako odbíjení zvonu... ale jakoby naopak.
    Celá hospoda se změnila, ač vypadla pořád stejně. Atmosféra byla jiná, i když Alias nesvedla říci, proč. Pak tu byl ten divný pocit, jako by se v koutku oka něco míhalo.
    Alias nechala čaj čajem a vyběhla ven, mezitím se jí začala motat hlava.
    Venku také vypadalo vše, jak má být, až na jeden hrozný detail: Stíny nesouhlasily s pozicí slunce na obloze.
    Podívala se pod sebe. Její vlastní stín na ni zamával a ona by přísahala, že se na ni směje. A nebyl to ten druh úsměvu, který by kdy chtěla u kohokoli vidět.
    Vykřikla a vběhla zpět, jen aby zjistila, že všechny živé bytosti uvnitř taverny nahradily stíny. A ty stíny se zvedaly a kráčely směrem k ní.
    Poté záblesk... a hostinec opět vypadal jako předtím, až na její kamarádku, která se zmateně rozhlížela.
    "Alias? Kde jsi? Ten trik se ti povedl, ale už bys toho mohla nechat," nervózně nadhodila.

    Další část příběhu známe ze zápisků zmíněné kamarádky, která skončila zadržena, neboť u ní byla prokázána mentální porucha.
    "...nepotřebovala jíst ani pít, ale nic živého nebo z toho, co měli na sobě, pro ni nebylo hmotné a nikdo nebyl schopen ji spatřit..."
    "...již si zvykla na svou existenci. Neviditelná poutnice napříč věky, to byl její úděl..."
    "...samota a nic víc nepamatuje. Měla vůbec někdy jméno?..."
    "jde po tobě. Jde po tobě." Tato slova mne pronásledují stále častěji a častěji...
    ...stíny šeptají o těch, kteří nikdy neexistovali, volají mne, proč jim nerozumím?...
    ...dnes se tu ukázal jeden ze stínů, podala jsem si s ním ruku, od té doby v ní nemám cit...
    ...rodina si myslí, že jsem blázen, ale doopravdy vidím na svých zádech pohybující se černý flek!


    Poslední zápisek nebyl čitelný. Byl psán v ústavu. Další den elfka beze stopy zmizela. V jejím pokoji byly u každého předmětu alespoň dva stíny. Podle záznamu pak byla budova sanatoria stržena, ale říká se toto:

    O půlnoci zazní zvon... Bim bam bim a bom...
    Počítej si odbývání, přečkej vzhůru do svítání...
    tam, kde vidíš budov pár, na štítu maj dravců spár.
    Jestliže ty nejsi dítě, ten pár dravců podá si tě.
    Obdaří tě znamením: označí tě stínem svým.

    Tato historka se vázala k páru domů v Dravčí ulici v Lordaeronu. Možná rituál, možná reklama, byla to jedna z místních pověr, ale doopravdy se tam ztrácely osoby. Ačkoli... byla to jedna z těch pochybnějších čtvrtí. Nicméně zvon byl slyšet v tom místě jen na ulici, takže když byl někdo v noci už venku, doporučovalo se mu zůstat vzhůru až do rána. A ty domy již patrně... nestojí.

    Greshi - Proč nemáte v noci chodit do lesa:



    Za časů pra dědka a pra báby Goblina, byla vesnice na kraji lesa. Do lesa goblini nechodili, báli se ho... proč, to nikdo nevěděl, někdo tvrdil, že tam byl strom Ukradměšec. Jinej zase, že vlk Goldyžrout. Každopádně kolem lesa byla postavena zeď, aby tam nikdo nelez.
    Jednou, když byl můj prapraděd ještě malej cucák, rozhodl se, že ten les prozkoumá.
    Večer se potají vydal do lesa... a na začátku to byl klidnej hodnej les, jako každej jinej.
    Ale postupem času, jak šel hlouběji, narazil na oškubaný ptáky.
    Jeleny bez paroží.
    Zajíce bez nory.
    Stromy bez listí, jehličnany bez jehel! Něterý bez větví!
    Celkem pohodlně ale nervózně došel na mýtinu, kde byla malá chaloupka.
    Jak už jsem říkal, byla noc. A tak se rozhodl, že tam přenocuje.
    Zaklepal na dveře, otevřel takovej malej skřet s brejličkama na noze, uvítal ho celkem vlídně.
    Ale jak se dveře zavřely, začalo doslova peklo.
    Nejdřív se ptal na jméno, pak kde bydlí. Hledal to v papírech... dlouho!
    A pak na něj zařval: Vždyť vy nemáte zaplacený daně za dvacet let! To vás tedy přijde strašně draho!
    Děd se tehdy vyděsil a chtěl utéci, ale dědek berňák ho měl ve svejch spárech.
    Domů šel až k ránu, jen ve spoďárech a už se nedivil holým stromům, jelenům bez paroží a oholeným zajícům. Dědek Berňák ho oškubal o vše.
    Od tý doby už do lesa nikdá nepách.
    Tak, dámy a pánové, a to je goblinskej horor!



    Večera se účastnili: Corin, Eynor, Angesan, Thanalos, Flairica, Keyan, Greshi, Abraxas, Ygraine, Avianna
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Jedovatá zásilka

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sat Nov 21, 2015 8:36 pm



    "Salicie, prohledat," Thanalos Dawnspear se mračil na podezřelého nemrtvého v bráně, jako by ho snad neznal. A přitom to nebylo tak dávno, co po jeho boku stál v Karazhan.
    Jenže kolem pevnosti se poslední dobou děly divné věci a prohlídky každého, kdo chtěl navštívit Elrendar, stále platily.
    Zvláště teď, kdy se ztratila dvojčata Silversun, lady Alexiel a učedník Keyan.

    Hraničářka si prokřupala prsty a s gustem se dala do díla za slov: "Ruce tak, abych na ně viděla, rozkročte se, nebraňte se. Snad nejste lechtivý. A prosím neukrývat žádný materiál v hrudním koši."
    Nemrtvý neochotně učinil, jak řekla, odložil bednu plnou manových elixírů na zem, pak zvedl obě ruce a bokem poznamenal: "Máte skvěle tvarovanou lebku. Přesně taková mi chybí do sbírky."
    "Jaké lektvary že to dodáváte? Možná bych si také nějaké objednal," projevil zájem přihlížející kupec Syrius Finn, zatímco se k bráně blížila skupina mágů následující lady Eynor v černém hávu.
    "Dovezl sem neobjednanou, nevyžádanou a neznámou zásilku a klade příliš mnoho otázek," trval si na svém kapitán, "ujistíme se, že v tom není bomba. Nebo jiné nebezpečí."
    "Díky za poklonu, ale vy se mé lebky nikdy ani nedotknete," Salicia sykla k  nemrtvému v marném pokusu o milý tón.
    "Eh, já to vážně řekl nahlas?" podivil se nemrtvý a opět se zahloubal do svých myšlenek. "Ale nemohu vám dovolit se dotýkat té bedny bez varování. Pokud tedy nemáte záznamy, kdo ji objednal, smím hovořit s vašimi nadřízenými?"
    "Výborně, je to čím dál méně podezřelé, že?" povzdechl si kapitán a zadíval se na zástup, který se o brány mezitím stačil shromáždit. Při pohledu na lady trochu strnul, narovnal se a zasalutoval.

    "Sinu a'manore. Vy budete vrchní vyšetřovatel Opuštěných, popravčí Hallate? Kapitánka mi o vás podala informace a podle slov mých Mistrů i záznamů Arcana si mágové nic takového jako manové elixíry z Undercity neobjednali. Kapitáne, vy o tom tedy nikdo nic nevíte? Nikdo, kdo by tu zásilku čekal?"
    Kapitán jen zachmuřeně zakroutil hlavou a postavil se lady po bok.
    Elfka ukázala na bednu, aby ji stráže podaly blíž, ale nemrtvý Hallate se po zásilce vrhl, skoro jako by ji chtěl chránit vlastním tělem.
    "Nějaký náhodný zloděj se totiž v Undercity pokusil z té zásilky krást, nám se ho podařilo zadržet a vyslechnout, a tak jsme na celou věc přišli. Hlavně proto, že se sám otrávil při pití... Ale vypadá to, že o jedu nic neví. Takový typický elfí feťák, jestli chápete, co myslím."
    "Jed?" Eynor se ohlédla na kapitána, pak na Flairicu, která se jí zastavila po druhém boku.
    "Jsou otrávené. To jsem také neřekl?" Hallate se poškrábal na holé lebce.
    "...ne?" Eynor si jen povzdechla.

    "Zásobování je v pořádku a nic nám nechybí, pokud si tu zásilku někdo objednal, muselo to být na jeho jméno s osobním doručením," potvrdil Hallis, kterého v tu chvíli dovedli ze skladu i s účetními knihami. "Inu a vy na tom balíčku nemáte jméno?"
    "Ne, jak říkám dokola, bylo to určeno k osobnímu vyzvednutí u brány dnešního večera... objednatel se nepodepsal a ten, komu to mělo být doručeno, měl čekat zde u brány a vědět o zásilce. A vzhledem k tomu, že tu nikdo takový není... no, každopádně je teď kvůli tomu celé Undercity vzhůru nohama, protože by to mohlo znamenat, že Královskou Apothekářskou Společnost někdo využil, aby se na vás pokusil spáchat atentát.
    Poslali mne, abych vám byl k dispozici, pokud budete chtít zahájit vlastní vyšetřování. Nebo mluvit se svědky v Undercity," nemrtvý hovořil, jako by mu to vlastně bylo jedno.
    Ale měl tolik času, že jim to klidně mohl celé vysvětlit ještě desetkrát znovu.
    A tohle prý byla inteligentní rasa, ti elfové. Nebo nemluvil dost jasně?
    "Vlastně jsme vyslýchali i lékárníka, který tu zásilku a objednávku přijímal: žádný jed v ní objednán nebyl, někomu se tedy podařilo otrávit nám je přímo pod nosem někde mezi výrobou a odesláním. A vy náhodou tip na takového pachatele mít nebudete?"
    "Těch by se dala najít celá fronta," povzdechla si Salicia, když skončila s prohlídkou a vrátila nemrtvému všechny jeho šváby a červy.

    "Chápu tedy správně, že jste sem přijel ve snaze dopadnout pachatele při převzetí? Příště bych ocenila otevřenější přístup ke spolupráci," lady Sunhand se mírně zamračila, "možná tu doopravdy byl a nyní je varován, nebo je pryč. Kapitáne - doprovodíte Aerin Windsong do Undercity a pokusíte se zjistit co nejvíce. Ráno budu očekávat vaše hlášení. A vám, Hallate, děkujeme za varování a nabídku spolupráce," lehce se poklonila nemrtvému, otočila se na patě a vykročila zpět k Měsíční věži.
    Flairica se zdviženým obočím došla ke kapitánovi.
    "Takže to vidím na jeden hromadný teleport do Undercity a zpět?" usmála se, ale mnoho nadšení z vyhlídky na ten výlet v tom nebylo.



    Průběh eventu:




    Rozhovor s dodavatelem elixírů v Undercity nevedl k zjištění ničeho závažného krom faktu, že kráce po jejich objednávce u něj nakupoval i zmizelý učedník Keyan Shade - nic neobvyklého, povětšinou zásoby na delší cestu a výstroj.
    Jako objednavatel elixírů byl popsán "běžný krvavý elf, róba, blond vlasy... trochu hladový výraz". Co se týkalo jedů, dodavatel i lékárníci z Apotekária se bránili nařčení, že by s tím měli cokoli společného, sami se pachatele snažili marně dopadnout.

    Následný výslech zadrženého zloděje, který se z chystané zásilky manových elixírů pokusil krást a před strážemi jeden z nich urychleně vypil, aby se jej zbavil, proběhl v kobkách hluboko pod Apotekáriem.
    Vězeň se prý vypitím elixíru otrávil a tak na celou věc upozornil - a i podle Opuštěných byl v bědném stavu.

    Ke svému překvapení byli dovedeni ke kleci, ve které se ukrýval pan Kechi. Zdálo se, že je jen krok od toho, aby se stal wretchedem, politý chladným potem, rozcuchaný, vychrtlý, sinavě bledý a nepříčetný. Blábolil nesmysly o maně a hladu až do chvíle, kdy mu Flairica podala jeden ze svých manových krystalů, který vysál tak rychle, že omdlel.
    Po několika dalších krystalech byl schopen souvislé věty... ale žádné, která by dávala moc smysl. Sám si nepamatoval, jak se to octl tam, kde je, a proč.

    Aerin Windsong nechala na místě Flairicu Amberdusk, aby se pokusila postarat o elfovo chatrné mentální i tělesné zdraví, ostatním nařídila návrat do pevnosti, kde shodou okolností dlel Vael'thas Snowdawn z Undercity, jehož synovec byl nedávno unesen.
    Doufali s rytířem smrti vyjednat propuštění Kechiho, který se očividně neprojevil ničím jiným, než nedočkavostí.

    Později vyšlo najevo, že to byl právě Kechi, kdo si původně elixíry (bez jedu!) objednal pro svou potřebu, protože tráví čas lovem nathrezima v Morových Zemích a chtěl si je na bráně Elrendar vyzvednout osobně.

    Když zásilku viděl připravenou k odvozu v Undercity, prohlašoval se za jejího objednavatele, což mu (vzhledem k absenci podpisu a jména na dodejce) nikdo nevěřil. A protože zboží předem zaplatil a pokládal za své, prostě se napil.
    Výsledkem byl pokus zachránit život otrávenému a zuřivé pátrání po traviči ve Stokách.

    Pan Kechi byl nakonec dopraven do Elrendar, kde se snaží zotavit, zatímco mágové a alchymisté pevnosti se na přenechaných vzorcích elixírů snaží přijít na složení a původ magického jedu.




    Galerie:

















    Eventu se účastnili: Salicia, Hallate, Kechi, Thanalos, Aerin, Flairica, Finn, Morticie
    Scénář a provedení: Kechi (děkujeme!)
    Tak trochu spawny a podpora: Eynor Astrae
    Screeny: Avelion


    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Bílý kůň (11.11.2015)

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sun Nov 22, 2015 7:58 pm



    Vytrhl meč z těla, které se ještě svíjelo a prýštila z něj horká krev, pak kývl na jednoho z těch zahalených bledých lidí se šminkami na očích, že mohou začít svou práci.
    Učedník Kultu Zatracených se rád a ochotně jal odříkávat nesvatá slova.
    Tělo vznešeného elfa na zemi se začalo cukat víc. Mrtvý v nepřirozených úhlech prohnul své končetiny, až to zapraskalo, pak se skoro jako čtyřnohý pavouk zvedl, než se narovnal a rozhlédl. Jeho páteř nyní trčela masem na zádech ven a jeho oči  zářily žlutým světlem jako oči nemrtvých. Stál na místě, téměř odseknutá hlava se mu kývala u ramene sem tam... tupě čekal na své rozkazy.
    Se zbytkem padlých naložili stejně, stejně tak s jejich elfími bělouši.

    Jeho armáda byla den ode dne silnější. Zanedlouho bude pevnost, které kdysi velel... opět patřit jemu.
    Zastavil se na vyvýšené skále obklopené mořem hub a spór, vzduch zde byl oranžový a čpěl nákazou. Díval se nahoru k Thalassijskému průsmyku a bílým zdem, které zářily vysoko nad ním.
    Zemřel, aby to místo ochránil. Bude jej chránit dál a zbaví ho té pakáže, co se mu v tom snaží zabránit.

    "Lorde Belkarene?" jeden z kultistů jej vytrhl ze zamyšlení.
    Prudce se otočil, až jeho tmavý rozervaný plášť zavlál.
    "Jeden z živých elfů nám utekl směrem k Hillsbrad."
    "Tak nač čekáte? Ulovte ho!"


    Průběh eventu:



    Jedného neskorého dňa, keď už chcel kapitán vyhlásiť tréning pre hraničiarov, stráže mu od brány doniesli správu o pomoc. Thanalos nelenil a namiesto ďalšieho nudného cvičenia čakalo elrendarských ostré nasadenie do terénu.
    Magickým portálom sa dostali do Tarren Mill a Thanalos im vysvetlil, o čo ide. Jeden jeho starý známy zo severu sa dostal do problémov a potrebuje pomoc.

    Vysvitlo, že ich nečakal v Tarren Mill preto, že to bol vznešený elf a tí nemali z nemŕtvymi práve najlepšie vzťahy. Predstavil sa im ako Kapitán Daelin zo Strieborného úsvitu a pritom, ako mu ošetrili rany, im rozpovedal ako boli on a jeho jednotka  prepadnutí v Morových Krajinách a on ako jediný prežil spolu s tromi koňmi, tie mu však v Hillsbrade ušli. Poprosil Elrendar o pomoc z nájdením troch žrebcov a panenky, ktorá mu ako jediná ostala po jeho dcére. Thanalos neváhal ani okamih a prijal.

    Stopa žrebcov viedla na juh až ku jaskyni, kde sa museli žrebce chvíľu pást, kým ich yettiovia prepadli a jedného odtiahli do vnútra. Po krátkom boji našli telo prvého žrebca a tiež obrovského bieleho yettiho, ktorý ho zabil. Hrdinne sa mu postavili a zdolali ho, aby už neohrozoval nikoho iného. No žiadnu panenku nenašli. Museli teda pokračovať daľej.

    Stopa pokračovala na východ, no zmrákalo sa a to neveštilo nič dobré. Museli sa poponáhľať, inak by im dážď zahladil všetky stopy. Prekročili most na druhý breh rieky a dostali sa až na samý východ Hillsbradu. Tam na ceste prišli na to, že sa žrebce rozdelili. Jeden mieril na juh, zatiaľ čo ten druhý bol tiahnutý priamo na sever... do ruín kedysi mocnej pevnosti Durnholde, ktorá v minulosti slúžila ako Internačný tábor pre orkov.

    Syndikát, súčasní obyvatelia ruín, ich však neprijal vrelo a tak sa museli ďalej prebojovať. Nebolo to ľahké, pretože už začalo pršať tak že videli len pár metrov pred seba. Postupne  sa dostali až do stredu pevnosti a narazili tam na troch ľudí a spútaného orka priamo nad ohniskom. Z ľuďmi urobili krátky proces a orka oslobodili. Ork sa im zdôveril s tým, ako ho tí zúfalí barbari chceli zjesť, tak ako predtím toho nádherného koňa. Druhý z troch žrebcov bol tedy mŕtvy a im ostala posledná šanca.
    Zaželali orkovi šťastnú cestu domov a vydali sa na juh. Dážď im zmyl zbytky stôp, a tak mohli ísť iba na slepo.
    Krátko nato narazili na podivnú farmu.

    Rástli na nej obrovské huby a namiesto záhradníkov používali jeho majiteľky lepper gnomov. Elrendarským bolo dosť čudne erdžanie z blízkej stodoly, aj keď to nemŕtve zahovorili, že žiadneho koňa nevideli a nič nepočuli.
    Zatiaľ čo ostatní ich zdržiavali a odpútavali pozornosť, Thanalos sa prešmykol do stodoly a našiel tam živého a krásneho Quel'doreiského koňa; u sedla mal malú panenku. Nebolo pochýb, bol to Daelinov kôň. Nasadol naňho a vyrazil s ním tryskom zo stodoly.
    Ostatním už len stačilo  slušne sa rozlúčiť z nemŕtvymi, ktoré kričali niečo o krádeži kompostu.





    Eventu se účastnili: Avianna, Daraen, Surmallien, Engiee, Thanalos, Taharis, Balahen
    Scénář a spawny: Caelir
    Provedení: Caelir, Eynor Astrae
    Záznam eventu: Thanalos
    Screeny: Avelion
    Galerie:















































    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Sirotci

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Dec 16, 2015 12:31 pm



    Upravila si sukýnku i mašličku na hlavě. Dětské prsty byly tak hrozně krátké a nemotorné, že se jí skoro chtělo jít se učesat sama. Ale zase… čím hůř bude vypadat, tím větší je šance na přijetí. Vždyť přece Elrendar neodmítá žádného poutníka v nouzi.
    Chvíli přemýšlela, kam všude na šatech si naplácat špínu a bláto z cesty, pak se rozhodla pro menší pád z nedalekého kopce. Kdyby se zranila, tak to bude ještě bonus, pomyslela si.
    Zašpiněná, a s pár modřinami navíc vzala vozík a vybrala z něj tři desítky talismanů. Tolik aur by mohlo zblbnout i někoho jeho moci… pokud ho zastihne v pevnosti. A když ne jeho, tak jeho ženu.
    Zkontrolovala ještě zásoby ingrediencí do těch pár lahviček barevných inkoustů ve vozíku, nahodila co nejmilejší a nejstupidnější dětský výraz a ověšená cetkami jako gobliní prodejce, co chce ušetřit a vystavuje zboží sám na sobě, vyrazila s malým vozíkem směrem, kterým ležela brána Elrendarské pevnosti.


    Příchod divného sirotka:




    Ne moc dlouho po únosu Araniona a Therisiel jako by se osud rozhodl doplnit počet dětí v pevnosti k normálu, když před branami stanula černovlasá umouněná holčička ověšená více amulety, než kolik si jich na sebe navleče goblin procházející kolem chatky dědka Berňáka.
    Dívčino vyptávání se na „strýčka Krevilana“ způsobilo náhlé zmizení většiny mužské části posádky, jelikož holčička nazývala strejdou každého elfa, kterého potkala. Poté, co byla odmítnuta i Garanem Balahenem, přišla konečně věci vyřešit kapitánka Windsong, která holčičku předala na prověření přítomným mágům, tedy Ogatixovi.  Po domluvě obchodu jednoho magického tetování, vysmrkání se do Balahenovy  suknice a nazvání Aerin „zlou tetou“ bylo lepší vyklidit pole, a tak Ogatix holčiku odvedl do věže.
    Flairice, která dorazili chvíli po něm, a našla je oba v hale pod věží, musel Ogatix vysvětlovat, že se malá bojí výšek, zatím co holčička se po nazvání Flairiky další zlou tetou preventivně schovala pod stůl. Ani to ji ale nezachránilo od zabavení všech amuletů - a po sepsání záznamu ani od poslání do Silvermoonského sirotčince.



    Jak jen se to mohlo takhle pokazit? Jedna noc.
    Jen jediná noc by jí stačila k tomu, aby mohla provést alespoň část plánu...
    Jediný, kdo se k ní choval opravdu mile, byl ten goblin. Dokonce když ztratila nad děckem kontrolu, tak jí pomohl… jak milé. Zabije ho rychle.

    Ale to muselo počkat. Teď tu stála ve vaně plné vody a elfka s nepovedenou maskou lidské ženy jí mokrou žínkou přejela po ušmudlaném obličeji, načež ji druhá celou od hlavy až k patě slila proudem vlažné vody. Třetí už držela v rukou bledě modré šatičky.
    Do netheru! Z těch obětavost a přeslazenost přímo kapala. Musela podstoupit tohle všechno. Když už se jí nepodařilo získat to, co chtěla, ani toho, kterého chtěla, měla alespoň na výběr získat něco zde.
    Zatím co ji jedna z elfek navlékala do šatů a česala černé vlásky, druhá jí vybírala škrabošku na karneval, který byl v plném proudu. Ona už ale zkoumala všechny děti v dohledu. Jakmile byla elfka s lidskou maskou hotová s jejím zkrášlováním do podoby porcelánové panenky, vyškubla druhé elfce škrabošku a utíkala mezi děti. Nesměla jim dát šanci zjistit žádné informace.
    Doběhla k jednomu z chlapců, co zrovna nebyl na parketu a za zvuku hudby se nehýbal jako při epileptickém záchvatu. Poklepala mu na rameno, pokusila se znít záhadně a v tom kraválu mu řekla jen:
    „Hej, chceš vidět něco, co jsi ještě nikdy neviděl? V Silvermoon to jindy než dneska neuvidíš.“
    Obě elfky ji s úsměvem sledovaly a brebentily něco o tom, jak se rychle zapojuje do kolektivu sirotčince.


    Hlášení Tibie Bloodlynx:




    Třetího dne po odvedení holčičky, která se představila jako Coria Morningwind, do sirotčince, se do pevnosti Elrendar dostavila nemilá návštěva v podobě krvavé rytířky řešící případ týkající se právě Corie a událostí, které se staly brzy po jejím přivedení do sirotčince, včetně zmizení jí samotné a dalších dětí.

    Informace od Krvavých rytířů:
    12. dne 11. měsíce rok po pádu Krále Lichů bylo nahlášeno zmizení čtyř dětí a zranění dalších tří dětí ze Silvermoonského dětského domova.
    Jeden ze zraněných chlapců přišel následkem menší exploze o dva prsty, které se léčitelům s velkou námahou podařilo přišít. Další dva utrpěli popáleniny druhého až třetího stupně na rukou. Incident se prý stal poté, co manipulovali s „blejskavou hračkou od tý černovlásky“. Onou černovlasou měla být podle všeho malá dívka věku kolem sedmi let, kterou ten večer dovedla skupinka v zlatobílých tabardech a bez instrukcí či jména ji i s jejím inventářem zanechala v sirotčinci.
    Dívka se podle slov vychovatelek nejdříve bránila zadržení, pak se ovšem dobrovolně nechala chytit a okamžitě po hygieně se zapojila do kolektivu. O několik hodin později zaslechly vychovatelky křik z incidentu se zraněnými dětmi. Ráno také zjistily, že chybí dva chlapci, jedno děvče a děvče, které bylo dovedeno minulého dne. Po úplatě kouskem čokolády jedna z malých elfek vypověděla, že je „ta nová“ vzala asi do cirkusu. Prý tam má tetu co má šest rukou a psa co slintá za dva.
    Pro magické amulety, které zapříčinily výbuch, se ještě z rána stavili mágové za účelem jejich prozkoumání v bezpečí laboratoří.
    Jméno dotyčné elfky se nepodařilo zjistit, ovšem popsané barvy tabardů odpovídají barvám Elrendaru. S povolením Mistra se tam dnes večer vydávám.

    13. dne 11. měsíce.
    Po příjezdu do Elrendaru bylo potvrzeno, že malou dívku skutečně přivedli do sirotčince oni. Údajně přišla do pevnosti z Thalassijského průsmyku, kde ji nechali rodiče, aby šla do pevnosti hledat svého strýce. Rozhovor s gobliním učedníkem jménem Ogatix nepřinesl mnoho nového, než vypověděly vychovatelky. Strýc dívky je údajně mrtvý a malá se velice bála výšek. Další členové výpravy, která malou dovedla, nebyli až na kapitána Dawnspear přítomní. Kapitán Dawnspear neměl žádné užitečné informace k podání. Naštěstí se mi dostalo pomoci z místního archivu a zápisu pořízeného s malou elfkou, který přinesl alespoň jména:
    Coria Morningwind a její strýček Krevilan Morningwind (zesnulý při akci).

    14. dne 11. měsíce se podařilo zjistit, že manželé Morningwind byli již několikrát trestání za výrobu a prodej nelegálních lektvarů a amuletů. Vyšetřování tedy bylo započato přímo v uličce vrahů a případných laboratořích v Silvermoon. Při výslechu v místním hostinci bylo odhaleno, že manželé Morningwind si před třemi týdny pronajali dva pokoje. Jeden na své jméno, druhý údajně pro jisté členy Elrendarské pevnosti. Údajně také zaplatili hostinské, aby do žádného z pokojů nezkoušela ani nakouknout.
    První z pokojů, který si pronajali manželé pro sebe, byl zapečetěn kouzlem. Při odpečetění za pomoci mágů byla odstraněna všechna kouzla z obou pokojů, která šla detekovat přes dveře. Krom zvuku dopadu několika levitujících květináčů byl z pokoje hledaných okamžitě cítit silný zápach a uvnitř pak nalezena dvě zohavená rozkládající se těla. Následná pitva odhalila, že jsou mrtví nejméně dva týdny. Smrt nastala pravděpodobně vykrvácením. Obětím byly uřezány uši, vyříznuty oči, srdce a játra.
    Z druhého pokoje žádný zápach cítit nebyl, jednotka tedy vyčká odpovědi z Elrendaru před otevřením.
    Stále čekáme na prohlášení magických předmětech Corie Morningwind, pro které se mágové stavili již před třemi dny.



    Zprávy ze Silvermoon:




    Dva dny nato už na nádvoří čekala skupinka složená z Ogatixe, Greshiho, Surmalliena a Balahena na příjezd krvavé rytířky Tibie Bloodlynx, která jim měla osvětlit celou situaci a předat informace zjištěné během vyšetřování.
    Ihned po teleportu před brány města nastal první problém, když se rytířka rozhodla pro pořádek do zápisu uvést jména všech přítomných. Někteří jich měli na normální zápis málo, někteří zase moc. Po dobré čtvrt hodině, kdy se Tibia snažila ze Surmalliena dostat jeho příjmení, se všichni odebrali do města, jelikož s objevením se Jero´meho nastala reálná možnost, že by se oba přítomní dali do básnického klání, což nechtěl nikdo krom Surmalliena zažít.
    Ve městě byla konečně přítomným osvětlena situace s oběma pokoji, včetně detailů o nalezených tělech, které se snad ani po vydatné snídani moc nehodily.




    Ulička vrahů jako by svou atmosférou už poukazovala na nelibý nález, tou dobou již naštěstí odklizený do márnice. Pobyt uvnitř pokoje nebyl doporučován nikomu bez povolení a s funkčními čichovými buňkami. Podivné skvrny na nevyčištěném koberci naznačovaly polohu rozkládajících se těl i reakce těch co je nalezli.
    I přesto se někteří členové výpravy neudrželi a ještě během popisu místa činu je začali sami svým „odborným" pohledem zkoumat, což u rytířky spustilo ječák hodný smrtonošky. Když bylo jasné, že další „ohledávání" místa činu by rytířčiny nervy už asi nevydržely, rozhodla se skupina Elrendarských prozkoumat raději druhý pokoj a zklidnit rytířku případným pohledem na další mrtvoly. Surmallien se rozhodl nic neriskovat a uklidil se do přízemí pozorovat mrtvoly rybí, vonící bylinkovým máslem.
    Po odemčení byl ovšem pokoj prázdný. Vše bylo na svém místě, čisté, uklizené, bez těl. Jen na stole ležel temně fialový krystal. Ogatix se rozhodl podrobit ho vědeckému prozkoumání a po goblinsku jej schoval do kapsy pro pozdější analýzu. Jen pár vteřin poté se místností ozval ženský hlas.

    "Vítejte. Tak schválně, kdopak z vás to našel? Ohníček co málem dohořel? Mořské vlasy? Nebo ten goblin milý až na blití?
    Musím uznat, že Elrendar překvapil. Opravdu pěkné místo, bude se jednou hodit na experimenty. S tím vším, jak je Elrendar vstřícný k pocestným se to asi přehání. Dokonce vyhnat i osiřelé dítě…
    Na druhou stranu vám musím poděkovat… *kolem krystalu se začala objevovat projekce, podle počtu hlav šlo o tři těla dětí, spíše jejich roztrhané části, kolem byla spousta krve a ohně*
    Eltir to sice není, ale i tak váš dar mou paní potěšil. Už brzy se s paní setkáte sami, nebojte.
    Jen vzkažte Eliendirovi, že bych ráda to, čím mi vzal tolik učedníků. Když bude chtít spolupracovat, bude to pro něj jen dobře. Pokud ne… má osoby, na kterých mu podle všeho záleží.
    Nebojte, drazí, až vás vaše moudrost opustí, jistě se setkáme. Prozatím al diel shala."




    Ogatixe napadlo hledat v krystalu i něco jiného, než jen nahraný vzkaz, a tak tak stihl objevit skrytý pyroblast a vyhnat všechny z místnosti, než se ozvala rána a místnost skončila v plamenech. Další překvapení na ně čekalo hned u vchodu do hostince.



    Balahenova medvěda tam asi čekali mnozí, ale málokdo by si asi pomyslel, že tam přijede na Alianční motorce a ještě přitom přejede sukubu. Co se před hostincem dělo předtím, si někteří raději nechtěli ani představit a už vůbec ne zjišťovat, takže se raději odebrali k sídlu mágů, kteří jim měli předat informace o věcech zabavených po malé Corie.
    Ti ovšem zarputile tvrdili, že jim k analýze nikým nic podobného nebylo předáno, což potvrdil i archivář.
    S více otázkami než odpověďmi se Elrendarští vydali zpět do pevnosti, zatím co rytířka ještě stále zkoušela z archiváře dostat další fakta.
    Zbytečně.










    RP se účastnili: Ogatix, Greshi, Surmallien, Balahen, Avelion, Flairica, Aerin, Thanalos
    Scénář a provedení eventu na dva večery: Avelion
    Záznam a screeny: Avelion

    Galerie:



















    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Soutěž v Lukostřelbě

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Dec 17, 2015 1:56 pm



    Vyhlášen byl lov- jak vzrušující honba!
    Hlas kořisti se hvozdem line.
    Dostalo to mne, tebe, nás oba,
    fascinuje nás a okouzlí i jiné.

    Jen uchop luk a zamiř přesně,
    dobrý lovec nikdy nemíjí.
    Krok jeho je tichý, konce bezbolestné,
    jedním šípem svůj cíl zabíjí.

    Pamatuj si však má slova,
    že i lovec může býti loveným,
    když letmo na něm utkví muška Amorova,
    a ten jej poznamená šípem svým.

    Tak úlohy se obracejí
    a nyní lovec hraje cíle roli.
    Sám však nemůže se ráně bránit.
    Střela vězí pevně. Pálí, řeže, bolí.

    A co bude s lovcem? Co se stane?
    Chcete to znát? Ptáte se mne snad?
    Lovec, tak jako to zvíře štvané,
    s ranou v srdci k zemi tiše pad.

    Pak slétají se mrchožrouti
    a život visí na vlásku...
    Je smrt lehká, či snad krutá,
    když umíráš pro lásku?

    Ygraine Sunbreeze                                




    Průběh eventu:



    Osmého dne letošního posledního měsíce se na pláži Azurebreeze sešla smetánka, trhovci i farstrideři, zvědaví na klání ostrostřelců elfí krve.
    Správce Chardin Sunriser jako vzorný hostitel všechny vzletně uvítal a soutěž svěřil na povel generálu Halduronovi Brightwing.
    Sám během ní ani na okamžik nespočinul ve svém křesle, neb v plechu se mu prý špatně vstává.
    Lady Eynor z Elrendaru dovezla pro vítěze luk zvaný Úsvit a souhlasila, že bude třetím členem poroty vedle dvou zkušených válečníků.



    V prvním kole si měli účastníci vybrat sami jeden ze tří různě vzdálených terčů a co nejlépe jej zasáhnout. Zatímco Tyrisa předvedla zajímavou techniku "za běhu" a Moonwolf frajersky střílel přes rameno, Iralius naprosto minul terč a Avianna přešlápla a musela opakovat pokus.
    To dalo čas se na poslední chvíli zapsat i Garanu Balahenovi, který bez větší přípravy střílel nejlépe.
    Moonwolfova opice, Abuu, byla diskvalifikována bez možnosti odvolání, nesplnila totiž podmínky soutěže: nebyla krvavým elfem. Jakkoli na místě předvedla mistrné zvládání luku na špuntové střely.
    (Komise toto kolo hodnotila (nehledě na rolly) věrohodnost a umělecký dojem z emotů.)
    Toto kolo nepostoupil Iralius.



    O přestávkách mezi střelbou se sešlo více diváků a Ygraine Sunbreeze, jakožto Básník Severu, přednesla svou výše citovanou skvělou báseň na téma lovce a kořisti.




    Druhé kolo spočívalo v zapálení daleko zakotvené loďky.
    Nejlépe opět střelil Balahen, ihned po něm Avianna. Tyrisa a Moonwolf člun nezasáhli.
    Moonwolf nicméně ke svému šípu přiložil výbušninu, kterou vyhubil většinu ryb u břehu a pocákal tak přihlížející hosty i porotu a Správcovu nablýskanou zbroj.
    Byl diskvalifikován a dalšího kola se nemohl zúčastnit. I přesto zanechal nesmazatelný dojem, hlavně mezi farstridery, kteří se o "nalovené" ryby museli jít postarat, než zamoří pláž. Ze zklamání se pak vzpamatovával u Syriova stánku s občerstvením, obklopen davem fanynek.
    (Toto kolo rozhodovaly rolly.)




    Třetí kolo bylo testem odhodlání a bystrosti.
    Tři postupující, tedy Balahen, Tyrisa a Avianna, dostali za úkol ulovit dragonhawka. Poté před ně bylo z klece vypuštěno malé a zmatené mládě.
    Tyrisa okamžitě odstoupila ze soutěže, Balahen vystřelil do země před sebe a Avianna nezaváhala a postřelila pískleti křídlo, aby jej pak zvedla a donesla Chardinovi.

    Porota v tomto kole nebyla jednotná a nechala rozhodnutí na Správci, který předal luk Úsvit nakonec Avianně. Ta si vyžádala zraněného dragonhawka do své péče.

    Halduron, zklamaný rozhodnutím, se vzdálil ke svým hraničářům s poznámkou, že "ulovit" lze mnoha způsoby i bez zranění.




    Po skončení soutěže, během které se průběžně jako nejlepší střelec jevil Balahen (patrně díky jeho zkušenostem), vyhlásil Syrius Finn vítěze tomboly.
    Hlavní cenu, tedy palcát zdobený zlatem, vyhrála Avianna, jako by na ní toho dne štěstěna doslova nechala celou svou nálož. Ze samé radosti nad svým dragonhawkem pak palcát darovala Správci, aby ho třeba vydražil a výtěžek daroval na sirotčinec ve městě.

    Zdálo se tedy, že sázka mezi kapitány Iraliem a Aerin, která stála na počátku výzvy, tentokrát dopadla lépe pro Elrendar, do jehož posádky vítězka patří.
    Ale jistě bude mnoho dalších možností k odvetě!








    Scénář, spawny, provedení: GM Caelir, děkujeme!
    Soutěžili: Avianna, Balahen, Iralius, Moonwolf, Tyrisa
    Porota: Halduron Brigthwing/Caelir, Chardin Sunriser, Eynor Sunhand-Astrae
    Báseň sepsaná na zakázku: Ygraine
    Tombola a prodej na místě: Syrius Finn
    Fandili: Daraen, Aerin, Lithelia, Profi, Rivian, Sabriell, Telcis
    Screeny: Avelion, Carpio

    Galerie:







































    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Pohádky o Slunovratu - 16. 12. 2015

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sun Dec 20, 2015 11:53 am



    Šestnáctého dne posledního měsíce tohoto roku se na nádvoří Elrendar sešla u ohně opět rozmanitá společnost, aby si vyprávěla příběhy a pohádky.
    Vyprávění zahájil svou historkou o tak trochu jiném slunovratu na Severu kapitán Thanalos, po něm se vyprávění ujala Rullinea, vzácný host z řad nočních elfů, se svým příběhem o soucitu uprostřed kruté zimy a přátelství mezi děvčátkem a sněžným panterem, nesmazatelný dojem zanechal i Nejmenovaný Hraničář svou historkou o hlídce s dokonalým Karlem, Balahen se přidal kratičkým příběhem o tom, jak svým pitím přivolali Slunce zpět v nejdelší noci v roce a Morticie vyprávěla pohádku o kouzelné rybě.
    Rozprávělo, hodovalo a smálo se až do hluboké noci, kdy se hosté rozešli spát a lady rozsvítit svou lampu na Měsíční věž..





    Thanalos:




    Víte, co se dělá o zimním slunovratu?
    Ano, věští, rozsvěcí světla, hoduje a konají se rituály, ale kromě všech těch nutných věcí se přeci taky pije!
    Není lepší den a delší noc na světě, kdy si můžete připít.

    A tak kde bylo, tam bylo, byla na krutém zmrzlém severu jedna hospoda, tu hospodu vlastnil jeden malý zelený goblin, který miloval zlato a potřeboval, aby obchod vzkvétal. A tak o slunovratu v krčmě vyhlásil soutěž o to, kdo vydrží vypít nejvíc.
    Sešla se na ni různá individua ze široka i daleka - lidé, trpaslíci, elfové a dokonce i jeden vrykul.
    Všichni chtěli vyhrát první cenu, kterou byl ten nejlepší severský grog zvaný Mamutí Síla.
    Mezi účastníky se nacházel i jeden ork... a trpaslík, co spolu už nějakou dobu cestovali ještě s dalším trpaslíkem a krásným elfem.
    Rozhodli se, že se do té soutěže přihlásí, aby konečně zjistili, kdo z nich dvou je ten drsnější.

    Celá stovka účastníků začala večer pít pivo a netrvalo dlouho a první slabší z nich odpadávali. Ork a trpaslík se ale drželi, stejně tak vrykul.
    A drželi se, i když došlo trpasličí pivo a muselo se přejít na taurení ohnivou vodu a orkský grog.
    Nakonec po dlouhých hodinách pití, kdy měl gobliní hostinský napakované kapsy a po celé hospodě se na zemi válela těla opilců, na zem dopadl s velkou ranou i vrykul, zpitý do němoty.
    Zbyli jen dva paličáci - náš ork a trpaslík.

    A i když se jim celý svět točil a už skoro nemohli mluvit souvisle, oba chtěli vyhrát. A tak si dali další přípitek - bohužel pivo došlo už večer, stejně tak grog. Jediné, co zbývalo, byla poslední láhev rumu, vyhlášeného archivního rumu kapitána Moonwolfa. No a Mamutí Síla pro vítěze.
    Ork do sebe kopl panáka a žertem drcl do trpaslíka tak, že se mu vylil pohárek. Trpaslík se naštval, nejen proto, že si polil svůj pěstěný vous, ale i proto, že to byl ten docela poslední pohár rumu a alkoholu vůbec v celé hospodě - a to tedy znamenalo, že ork soutěž vyhrál.
    Tak popadl dřevěnou židli a ohnal se po něm.
    I začal ten nejlegendárnější boj celého Severu, o kterém nikdo nic neví, protože jeho jedinými svědky byli jeho dva účastníci.
    Na konci boje pak oba konečně poznali, že nejdrsnější v Azerothu nejsou ani trpaslíci, ani orkové...
    Ale tuskarr, který v hospodě dělal vyhazovače.




    A víte, proč trpaslíci pijí pivo?
    Ne, aby se jim trpaslice zdály krásné.

    Kdysi dávno se prý rozhodl jeden černokněžník, že unese Slunce. A tak za pomoci temných čar a kouzel a jednoho mocného zlého rituálu téměř uspěl... jen ne tak docela, Slunce na něj bylo moc horké a spadlo z nebe mimo jeho sítě.
    Naštěstí dopadlo do měkkého, protože skončilo v tom největším azerothském jezeře a dopadlo až na dno.
    Viděli to trpaslíci a rozhodli se ho samozřejmě zachránit.
    A i když se snažili, jak mohli, nedokázali se ho dotknout, natož ho vytáhnout nebo zvednout, dostat ho na souš.
    Tehdy jeden trpaslík dostal nápad, aby to jezero trpaslíci vypili, protože v té době ještě neměli žádná čerpadla.
    Tak se sešly všechny trpasličí klany a rodiny a začali vodu jezera pít... šlo to pomalu.
    A objevil se tam nakonec i ten mocný zlý černokněžník, ale věděl, že proti trpasličí tvrdé nátuře a paličatosti ani kouzly nepochodí, tak využil lsti a myslel, že se tak trpaslíků zbaví.
    Vyčaroval kouzlo jako žádné jiné, které po něm nikdo nikdy nezopakoval. A změnil čirou vodu jezera v jinou tekutinu.

    Trpaslíci tou změnou byli nejdřív zaskočení, ale chtěli Slunce zachránit, a tak pokračovali v pití. A ta tekutina jim šmakovala! Sice se jim postupně začal točit zpět a odpadávali, ale poslední z nich vypili zbytek jezera a zachránili Sluníčko právě včas.
    A bylo jich dost na to, aby se k němu černokněžník nedostal.
    Slunce se vrátilo nazpět na nebe a od těch dob trpaslíci pijí pivo. Asi vám nemusím říkat, že to jezero už od těch dob nebylo na mapách Azerothu a magická formulka měnící vodu v pivo by měla nesmírnou cenu i dnes.




    Rullinea:




    Ten příběh, či spíše pohádka, mého lidu je z doby, kdy má rasa byla teprve na počátku a kontinent existoval pouze jeden.
    Tehdy se narodila jedné rodině velice nemocná holčička, vypadalo to, že nepřežije první noc.
    Její matka se v zoufalství vypravila na lesní loučku, o které se tradovalo, že čas od času tam dobrý duch splní přání. Prosila jej, aby její dítě mohlo žít.
    Přání bylo vyplněno, tím duchem byla tehdy ještě pro Kal'dorei neznámá Aessina, polobohyně přírody. Dítě s úsvitem slunce usnulo, dech se prohloubil a bledost vystřídala zlatá barva. Holčička rostla a byla chytrá i krásná.

    O několik desetiletí později udeřila mimořádně krutá zima, přišla o několik měsíců dříve.
    Na mnohých si vybrala svou daň. Vzala s sebou i rodiče holčičky - v zoufalství se dítě rozběhlo do hvozdu, nevědělo, proč, avšak nechtělo zastavit. Holčička chtěla pryč od všeho neštěstí.
    Vtom upadla a naskytl se jí pohled na tvora, který byl ve stejné situaci jako ona: uviděla zoufalé kotě sněžného pantera, které se marně snažilo probudit svou maminku a sourozence, samo bylo na pokraji sil.
    Holčička si otřela slzy a šla k tomu tvorovi blíže.
    Nyní jsou tyto kočkovité šelmy našimi společníky a přáteli - tehdy to tak však ještě nebylo.
    Kotě dostalo strach a schoulilo se pod mrtvé tělo své maminky. Děťátko poznalo, že se bojí, ale stejně přišlo blíž a zkusilo jej pohladit.
    Tvor zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Tehdy oba pochopili, že nemusí být sami.

    Vydali se tedy na cestu, aby společně ukončili tuto krutou zimu.
    Putovali týdny, k pití měli roztavený sníh, který ohřálo děvče nad ohněm, a její kočičí společník zase ulovil a přitáhl malé hlodavce k jídlu. Díky spolupráci zvládli to, co by sám nezvládl ani jeden z nich, a v největším mrazu se mohli k sobě schoulit a hřát se navzájem.
    Z týdnů se však staly měsíce a z měsíců celý rok. Za tu dobu již kotě nebylo dále malým kotětem a sněhu bylo tolik, že dosahoval ke korunám stromů. Pokud jste někdo byli v Ashenvale, tak víte, co to znamená.
    V tu dobu již mnoho života nezůstávalo.
    Avšak nyní jakoby blizardy byly ještě horší.
    Dvojice se pomalu blížila ke svému cíli.

    Již z dálky uviděli horu čnící se nad závějemi do výšky, horu tvořenou ledem, který na sníh vrhal odlesky hvězd. Když k ní došli, byl v ní otvor. Ale otvor byl malý, jen děvčátko mohlo proklouznout dovnitř.
    Proto řekla svému společníkovi, aby na ni počkal, a vydala se dovnitř.
    Dlouho putovala po tmě, až dorazila do jeskyně v samém srdci ledového vrchu.

    V jeskyni se jí naskytl neútěšný pohled. Spatřila průzračnou ženu, Paní Zimy, jak truchlí. Její slzy byly sněhové vločky a dech jak větry mrazivého severu.
    Když přišla ještě blíže, spatřila dvě mrtvá těla: jedno patřilo holčičce v podobném věku, jaký měla ona sama, a druhé nočnímu elfovi s kopím.
    Holčička se podobala Paní Zimy, jen její tvář byla klidná. Zato elf měl obličej zkřiven nenávistí a strachem.

    Paní Zima si v tu chvíli všimla malé.
    "Co tady chceš? Nech mne tu s mým pokladem."
    Holčička nevěděla, co říci.
    "Nu... co se stalo, mne mrzí, ale venku řádí zima již moc dlouho. Prosím, ukončete ji."
    "A co z toho? Stejně již mrazy zabily většinu života tady, jako tvůj lid to, čeho jsem si vážila ze všeho nejvíce," namítla Paní.
    Holčička dlouho mlčela.
    Pak přišla blíže a Paní Zimy se slzami v očích objala. V ten okamžik umrzla, avšak něco jiného roztálo - ledová kráska si uvědomila, že díky ní i ostatní nesou stejný úděl.
    Viděla soucit v očích dítěte, které obrala o vše, co mělo.

    Tehdy nastala další noc, stejná a zároveň jiná, než všechny za poslední měsíce. Sněhu ve vzduchu bylo tolik, že nebylo vidět na krok. Ale nyní se vznášel vzhůru. O několik hodin později zmizel všechen sníh a zima tehdy skončila právě v nejdelší noc v roce, kdy měla zuřit nejvíce.
    Nyní však ze země díky dobrým duchům a oběti holčičky rašily první kvítky.

    Noční elfové si tuto událost připomínají od pradávna o každém slunovratu, z příběhu se stala legenda a z legendy nakonec pohádka. Stále tu je ale jeden tvor, díky kterému příběh ještě neskončil.
    Říká se, že sněžný panter, který holčičku doprovázel, na ni stále čeká a cestuje po světě, aby ji našel.
    Právě na jeho památku se začalo formovat přátelství mezi nočními elfy a šavlozubými šelmami.





    Inkognito (Jesperis):




    Stalo se to ne tak dávno, vlastně ani nevím, kolikátého, a ani nevím, zda byl slunovrat.
    Ale v Eversongu slunce pálí vždy a vždy je tak příjemně slunečno. Nemůžu vám říci své jméno. Hlavně nikomu nepovídejte, že jste mě tu viděli.
    Ale jsem hraničář.

    Tehdy jsem se vracel ze služby na základnu. Byl pozdní večer a já se vracel se svým dobrým přítelem Karlem. Oba znaveni, ale štastni z dojmů z hlídky.
    Co nás ale nepříjemně vzalo bylo, že nám ihned napařili hlídku navrch. Takovou, co snad nikdo nikdy nechce, a to noční!
    Hraničář hlídku neodmítá! Ale mysleli jsme si o tom své...
    "Co si takhle zarybařit?" navrhl mi Karel.
    Vybrali jsme se tedy na východní cíp Eversongských lesů, v zádech příjemné teplo a v mysli bujará nálada. Nic nás nemohlo zastavit.

    Karel je skvělý lučištník! Střelil pár ryb, co se dostalo moc blízko břehu. Smál se tomu na plná ústa.
    Vymáchali jsme se v té břečce, a pak znaveni ulehli na pláž. Oči vzhůru...
    Nakonec to byla celkem dobrá hlídka, jen jsme tam tak leželi... a víte co? Bylo to moc krásný. Taková ta jednoduchost v přátelství.

    Ráno jsme se vraceli na základnu a smrděli jsme rybinou. To byl průšvih, protože měly ve městě zrovna být trhy. A to mi právě připomnělo ten slunovrat. Víte, u nás bývají často trhy, když je oslava Belore.
    Všichni elfové si nás všimli a chtěli se nám vyhnout. Nakonec jsme hlídali stánek s rybami, takže jsme říkali, že jsme nasákli od toho.

    Ale my věděli své - jen já, Karel a dobrodružtví u moře!
    Jo a mrzí mě, že se Karel nedostal na tu soutěž, co byla. S lukem to fakt umí. A jak zpívá serenády!




    Morticie de Vil:




    Za devatero horami a jednou řekou bylo nebylo velké město.
    Lidé tam byli uspěchaní, hnali se za zlatem a málokterý se nějak častěji zastavil a podíval kolem sebe. Jistě si dokážete domyslet, že díky tomu bylo obyvatelstvo tvrdé (ale ne TAM), a necitelné.
    V jejich myslích a dnech, jak šly jeden za druhým, nebylo pochopení pro malé denní radosti. Jen práce, nuda, šeď... a vidina zlata.
    V tomhle městě, světe div se, byly i děti, ale veselí, dětem tolik vlastní, se jim vyhýbalo obloukem.
    Všichni po nich od nejútlejšího věku chtěli poslušnost, kázeň a výkon.
    Viděli v nich nikoliv zvídavou bytost, ale budoucího umělce, léčitele, právníka... jen ne dítě.
    No a tady začíná náš příběh.

    U chlapce, který se po cestě k učiteli hudby zastavil u jezírka v parku. A právě proto, že to byl jen chlapec, začal se se zájmem dívat do vody. Hodil do jezera kamínek, pak druhý, až udělal žabku.
    I hodil třetí a z vody vykoukla velká ryba, která k jeho údivu promluvila.
    "Proč mě budíš, maličký?"
    A tak jí pověděl všechno, všecičko, jak to v tom městě chodí.
    I zamyslela se ryba a povídá:
    "Vezmi si jednu šupinu z mého boku, uschovej ji a v noci dej pod polštář. Budeš spokojen."
    Chlapec si tedy uloupil jednu velkou zlatavou šupinu z kapřího hřbetu, poděkoval a ryba zmizela ve vodě.
    Po hodině hudby přišla výuka komponování, pak úkoly... a mnoho dalšího až do pozdní noci, než mohl jít chlapec spát. Byl unaven, ale nezapomněl na rybu a dal šupinu pod polštář.
    Ledva usnul, spadl rovnýma nohama do krásného snu.
    Mohl si hrát, skotačit jak jen chtěl. Mohl se ohánět dřevěným mečem bez obav, že by jej matka, která z něj chtěla mít hudebníka, kárala.
    Jak moc si užil... až litoval, že se ráno probudil.

    Od toho dne byl jako vyměněný. Někdy se zasnil během výuky, byl nepozorný... a také o šupině řekl svému kamarádovi.
    Neuběhl ani týden a ve snu se potkaly dvě děti, do týdne pět, šest... až tam nakonec bylo každé dítě ve městě. Ve dne neměly nic, ale sen byl pouze jejich.
    Ta náhlá těkavost a neklid upoutala i pozornost rodičů. Nevybíravě ze svých ratolestí dostali, co se děje... a začal tanec.



    Šupiny jim pobrali a trestná výprava vyrazila k jezírku.
    Vybrali vodu a pak už nebylo nesnadné chytit rybu do sítě.
    Každý si chtěl užít snu jenom pro sebe a šupiny jenom lítaly vzduchem. Domů si kde kdo odnášel hrst a rybu nechali v poloprázdném jezírku.
    Co taky s ní, když už jim nemohla nic dát?
    Ten večer měl každý z dospělých pod pošltářem nastlané šupiny, ale nestalo se nic. Převalovali se, jako by na hřebících leželi.
    Kdežto dětem darované kouzlo zůstalo a sen nezmizel.
    I vypravili se dospělí další den znovu do parku, vypustili všechnu vodu, ale ryba byla pryč.
    Dál tedy pokračoval život v onom městě a možná byl časem i o chlup lepší.
    Protože si lidé konečně začali uvědomovat, že kdo nesní, nemá v životě ani žádný cíl.







    RP se účastnili: Aerana, Flairica, Rullinea, Morticie, Thanalos, Jesperis (a Karel), Surmallien, Taharis, Balahen (a OldBeer), Eliendir a Eynor

    Příběh na pokračování od Eynor, který vám dlužím už od Halloweenu, najdete zde.

    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Zimozávojová večeře 2015

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Jan 05, 2016 1:44 pm



    Zimozávojová večeře



    Bylo, nebylo,
    jednoho zimního večera se v hodovní síni Elrendaru sešla zvláštní společnost.
    Taureni, elfové, draenei, trpaslíci, ork a dokonce i pár elfích dětí.
    Povídá se, že házení střevícem ke dveřím přineslo nějaké odpovědi, hlavně tu, že trpasličí střevíček může prorazit elfí zdobené dveře a jedna elfka se prý do roka a do dne vdá. Proč vzápětí místnost urychleně opustili všichni elfové mužského pohlaví, je ovšem záhadou.
    Také se povídá, že i když trpaslíci možná vyhrají v hádankách, taurena v přetahované neporazí. A že trpaslík od svátečního pudinku byl doopravdy chutný, alespoň si to myslel jeho medvěd, který mu proti taurenovi pomohl.
    Povídá se, že některé zvyky u dranei jsou skoro stejné jako u elfů a lidí. Trpaslíci prý ale vše slaví jen pivem a věští jen a pouze z piva. Taky, že správné a tradiční použití jmelí před vánoci je narvat ho do fajfky.
    Také se povídá, že taurení rohy z rohlíků jsou skoro jako pravé. Dokud nepotkáte hladového hawkstridera.





    Mahpeeho zimozávojová pohádka o Ebrovi:
    Není to ani tak dávno ani tak daleko, co žil ork jménem Ebr. Jeho největším potěšením bylo v tento čas okrádat a vraždit poutníky, kteří se vydali na cestu za svými přáteli a příbuznými. Byl v tom opravdu dobrý, proslul v celém kraji, ale pak, jednoho dne... jej navštívil duch jeho zemřelého děda.
    Řekl mu: "Ebre, nežil jsi dobrý život a nevážíš si zimního závoje, ale dostaneš ještě jednu šanci to změnit. Dnes večer tě navštíví tři tví předkové a ukážou ti, co jsi dělal špatně."

    Tomu Ebr nechtěl věřit a myslel, že se jen příliš opil. Když se ale vypotácel z hospody a vyhlédl si svou další oběť... zjistil, že to není nikdo jiný, než jeho slavný prapředek, který zemřel před mnoha lety. A ten chytil Ebra za ruku a vrazil mu pěstí přímo do obličeje.

    Když se Ebr probral, zjistil, že se dívá na svou starou chýši, svou starou matku a své sourozence, jak v tichosti naslouchají příběhům a hodují u společného stolu.
    Nejvíce překvapený ale byl, když zjistil, že se dívá sám na sebe, jak těmto příběhům se zájmem naslouchá.
    "Kdysi jsi měl tenhle čas rád," pravil jeho předek, "pak se ale stalo něco, co tě změnilo, že... Ebre?"
    Než se ale Ebr stačil rozkoukat, zjistil, že se dívá sám na sebe, jak pije Mannorothovu krev.
    "Tohle to však nebylo," uchechtl se předek, "začalo se ti líbit zabíjení a loupení a zapomněl jsi na ducha těchto svátků."
    Pak Ebrovi znovu jednu vrazil.

    Ebr se probudil a zíral na svého dalšího předka.
    "Pojď, Ebre, podíváme se, co tvé vraždění a loupení způsobuje," řekl mu.
    Vpluli do jednoho domu a uviděli plačící elfí rodinu, která našla mrtvolu jejich otce před vlastními dveřmi.
    "Tohle je čas radosti, Ebre, a tys je o ni připravil, jen abys jejich věci mohl prodat a nakoupit si chlast."
    Předek Ebra vzal a v okamžení propluli desítkami, možná stovkami takových domů. Ve všech byl stejný obrazza: plačící rodiny shrbené nad mrtvolami svých drahých.
    "A chceš vidět, kam až tě to dovede, Ebre?" pravil předek, pak zmizel a na jeho místě stála vysoká postava v černé kápi. Její oči modře zářily.

    Postava nepromluvila, ale ukázala směrem za Ebra.
    Když se Ebr otočil, uviděl sám sebe, jak se krčí před rozběsněným davem, který se ho chystá roztrhat na kusy.
    Tahle bídná smrt Ebra vyděsila, a tak začal prosit postavu o milost.
    "Prosím, milost," škemral.
    "NENÍ MILOST, JSEM JEN JÁ."
    Postava promluvila a nechala Ebra, aby se díval, jak je rozerván na kusy. Pak se probudil.

    Byl sice v hospodě, ale strach ho neopustil, vyklonil se z okna a zařval na procházejícího chlapce: "Hej, ty tam! Co je dnes za den?"
    "Zimní závoj, hlupáku," odpověděl mu chlapec.
    "Tak přece...," zaradoval se Ebr.
    Toho dne čekal na svém obvyklém místě a čekal na ty, které viděl včera v noci zemřít. Pomáhal jim s dary a doprovázel je až domů, nakoupil hračky a přidával je překvapeným poutníkům.
    A od toho dne to tak dělal každý rok a proto se i dnes vzpomíná na Ebra jako na nejštědřejšího orka, co kdy žil. Proto bychom ani my neměli zapomínat, o čem tyto svátky jsou, a měli bychom na to pamatovat celý rok.

    Galerie:














    Zúčastnili se: Salmo, Vadam gi Golo, Garthana, Eloyn Brightshore, Orkelt Thunderhorn, Mahpee, Vael Skywrath, Eliendir Dawnsong, Eynor a Eltir Sunhandovi, Rognor, Surmallien a ork Bazagul
    Autor nápadu: Mahpee
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Mise: Morové země

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Jan 13, 2016 4:16 pm

    Mise: Morové země




    Svět na okamžik ztemněl, jak se jí nad hlavou zavřela hladina řídkého bahna, do kterého se v panice bořila stále hlouběji a níž s každým rychlejším a křečovitým pohybem. Z dálky tlumeně slyšela Veline, jak volá cosi o provaze, Daraena i řičení svého talbuka Bach'lora, který se skrze prkna mostu propadl do bahna spolu s ní. Zdá se, že mise skončila dříve, než stačila začít, kvůli tak hloupé pasti.
    Dokonce zaslechla i chraplavý hlas Fela...


    Nikdo z nich neměl ani tušení, jak těžké je velet elfům, co jsou desetkrát i více starší, než vy. Zařídit si ve svém mládí dostatečný respekt na to, aby se před vámi neodvažovali mít poznámky o pěkných husičkách, aby se nesnažili flirtovat, kdykoli udělíte povel, aby brali rozkazy vážně a nesmáli se vám za zády.
    Začala jako jedna z nich, jako řadový rekrut, který si prošel svým vlastním obdobím vzdoru a rebelií, ale kapitánská pozice ji prozatím naučila hlavně dvě věci.

    Nikdy neukaž slabost.
    Nic jako osobní život či city neexistuje.
    A čím dál častěji se projevovala lekce třetí, ta, o které tak nerad mluvil Falanthir.
    Někdy musíš ublížit tam, kde to nejvíc bolí.
    I rezavý a tupý meč je zbraň, ale nemá mnoho využití. Ale ty jsi oheň, který je zocelí a vybrousí z těch balvanů diamanty. Laskavou rukou toho nikdy nedocílíš.

    Dívala se na ně, jak nastoupili k misi. Daraen v dokonalém vojenském postoji a s bezchybně upravenou zbrojí, Veline kontrolující si výstroj, Fel ležérně rozkročen s palcem zaháknutým za opaskem. Od kovárny se blížil Balahen s medvědem, jehož sedlo a postroj se ježily zbraněmi. Medvěd byl ověšen vším možným i nemožným, až se divila, že z toho hluku to zvíře nešílí.
    Všichni zasalutovali, když se před nimi zastavila. Až na Fela.
    Pozdravil ji, jak by zdravil známého kdesi v krčmě.
    Ruka jí podvědomě sklouzla k opasku, ale udržela klidnou tvář.

    "Přistupte blíž, rekrute Fele."
    Elf v masce a kápi se nechápavě ohlédl po ostatních a vystoupil ze řady. Došel až k ní na to, co pokládal za bezpečnou vzdálenost, aby ho rovnou nevzala mečem nebo pěstí.
    Nádvořím se rozlehlo prásknutí biče, při kterém sebou Veline za Felovými zády trhla, ale Daraen ani nemrkl.
    Fel padl na koleno, ale vypadalo to, že větší starosti, než se zraněním, měl s maskou, kterou si jednou rukou držel, aby mu nespadla z tváře. Jakkoli rána přes tvář musela bolet, pokud ho srazila k zemi.
    "Nesnesu snižování autority před posádkou. Berte to jako poslední varování. Při příchodu a odchodu nadřízené šarže budete stát v pozoru a salutovat. Ve službě budete nosit tabard," oznámila mu tichým a klidným hlasem, "a teď se zařaďte na své místo."
    Fel se bez hlesnutí narovnal a zařadil vedle Daraena, postavil se do pozoru, natáhl si tabard a zasalutoval, zatímco Aerin smotala karabáč a pověsila si ho zpět k pasu.
    Balahen se zastavil opodál a scénu sledoval se zvednutým obočím.
    Koneckonců, měl nárok, nebyl členem posádky a lady jej zde trpěla tak, jako kdysi Altashe, když se vrátil před útokem draka.
    Host. Poradce. Sebevrah.
    Aerin se na něj zadívala a přimhouřila oči.
    "Pokud si opravdu přejete jít s námi, budete se muset podřídit mému velení tak jako ostatní."
    Elf tak napůl kývl a napůl pokrčil rameny: "Samozřejmě, kapitáne."
    "Dobře. Máme za úkol zkusit vystopovat Ygraine, odhalit, co je pravdy na Tas'adarových obchodech s Belkarenem... a odhadnout množství jednotek, které Belkaren nashromáždil kolem Stratholme. Osedlejte zvířata, která vydrží cestu Morovými zeměmi a sejdeme se u brány. Odchod."
    Balahen se sám pro sebe usmíval, když poplácal medvěda, na kterém se chystal vyrazit. Ostatní zasalutovali a pospíšili ke stájím, zatímco on dál pozoroval, jak se kapitánka loučí se sněžnou tygřicí a posílá ji zpět na místo.


    Něco ji táhlo nahoru zpět ke světlu.
    Cizí ruka jí otřela bahno z tváře. Snažila se té věci pevné jako skála chytit a div ji s sebou nevzala dolů ke dnu také.
    Zamrkala a konečně se jí podařilo rozlepit oči. Jak se sípavě nadechovala vzduchu, kterého se jí pod hladinou nedostávalo, zjistila, že to velké je Balahen, který dosáhl na dno v místě, kde ona už dávno ne.
    A to druhé, co ji táhlo nahoru, byl Daraen, který bez váhání stál v bahně po jeho boku. Vyprostili ji a Balahen si ji hodil přes rameno a pomalu se brodil ke břehu s jednou rukou na laně, zatímco Daraen za rohy vláčel z bahna ven jejího talbuka. Veline a Fel drželi druhý konec lana a táhli za něj.
    Jaký idiot nenápadně zlikviduje spodek jediného mostu spojujícího jih a sever Morových zemí? Šarlati? Nebo Belkarenovi nemrtví? Vlastně na tom nezáleželo - jen na faktu, že jeho konstrukce teď unesla maximálně pěšáka bez jízdního zvířete.

    Balahen ji opatrně sundal z ramene a posadil na zem, zatímco Daraen se vydal obhlédnout zbytky mostu.
    Fel u ní poklekl a podal jí svou čutoru s vodou a kus čistého hadru.
    Když k němu zvedla tvář, postavil se do pozoru a zasalutoval jí s tou přesnou dávkou citu pro ironii situace, za kterou by mu nejraději jednu natáhla. Prohlédl si její tabard a kdysí bílý plášť, které nyní pokrývala souvislá vrstva rezavého bahna. Ostatně jako ji celou. Musel se pod tou maskou smát, slyšela to z jeho hlasu.
    "Kapitáne," stál v pozoru, dokud ho neodmávla rukou.
    "Díky všem," dostala ze sebe a zkusila si namočenou látkou otřít nos a ústa. Chuti bahna z Morových zemí se asi ještě dlouho nezbaví.
    V tu chvíli se z oblohy spustil silný déšť. Vítala jej, nehledě na fakt, že jim pravděpodobně smaže stopy po Ygraine. Zatímco z ní proudy vody pomalu omývaly bahno a vyplachovaly ho i ze srsti jejího talbuka, pomalu vstala, vrátila Felovi čutoru a vydala se k mostu také.
    Viděla, že v bahně zůstal Felův hawkstrider, kterého nedokázali zachránit, protože byl u vzdálenějšího břehu. Fel sám měl tedy zatracené štěstí.
    Ohlédla se po zbylých jízdních zvířatech, zatímco Daraen otestoval ty méně narušené trámy mostu.
    "Dál musíme pěšky," řekla, a pak si uvědomila, že Balahen zírá na něco za mostem. Ve stínu stromů se črtala silueta s dvoubřitými glaive a páskou přes oči.
    "No nazdar, lovec démonů tu ještě chyběl," šeptla Veline.
    Altruis došel po druhém břehu až k mostu, na kterém nyní balancoval Fel, tvář natočenou k nim. Jako by ho z nich nejvíce zajímal právě elf v kápi a masce.
    Učinil gesto, které jasně naznačovalo, že na ně čeká.



    Průběh eventu:

    Po nehodě s propadlým mostem musela družina pod vedením kapitánky Windsong cestovat Morovými zeměmi pěšky.
    Altruisovo varování ohledně Nathrezima sice vzali vážně, ale jeho nabídku výcviku Balahen odmítl se slovy, že by nerad přišel o svoje pěkné oči.

    Zatímco od Elrendaru jeli po stopě Ygrainina hawkstridera, který se před několika dny neosedlaný vrátil k pevnosti a dožadoval u hlavní brány potravy a ustájení, poté, co obešli zamořenou ves Corin's Crossing, už sledovali stopu dvojí - okovaného velkého koně a hawkstridera. Táhla se z východu na západ a zpět. Ve snaze zjistit, co Ygraine hledala na západě Lordaeronu, a kdo byl jejím společníkem, jeli po stopě dál a doufali, že někde narazí na svědka jejího putování.

    Cestou u jedné ze strážních věží Stříbrného Úsvitu nalezli ztracenou mulu, nápadně podobnou nákladním zvířatům, která pamatovali z Tas'adarovy karavany před soutěží básníků. Krátký průzkum odhalil, že zvíře v nyní prázdných bednách vezlo původně patrně zbraně a výbušniny. Stopování na místě pak odhalilo přepad - ať už karavanu doprovázel kdokoli, skončil jako žrádlo pro nemrtvé... téměř to zavánělo představou, že karavana i její doprovod byly nedostatečně ozbrojené a sloužily pro nemrtvé jako dar.
    Vymotali ubohé zvíře z postroje a zbytků beden a popohnali jej směrem k lidským farmám na západ, sami se vydali ve vytrvalém dešti dál po stopě.

    Za mostem přes řeku Thondroril je čekalo vlídnější počasí a o něco méně vlídný gobliní pronajímatel gryfů.
    Balahen se s ním dal jazykem městské spodiny do tak duchaplné konverzace, že se kapitánka rudá až za ušima vzdálila na cestu, kde se ze sebe pokoušela oloupat zbytky bahna ze své nedobrovolné koupele i duševní následky poslouchání takového výraziva.
    Daraen vypadal konverzací zaujatě, zatímco Veline hlídala okolí. Fel se pod svou maskou nehorázně smál termínům jako "....cive hledáš cvelfku nebo cypa, dvě cvelfky s mekmeky, modrá na pštrosákovi a černá, cvelfi cipan zemdlety, ne, fagota ani křena s sebou neměly, si kuř, borec...".

    Sáhodlouhý rozhovor a několik úplatků nakonec přineslo kýženou informaci: Ygraine (nebo elfka jí podobná a se stejnou zbrojí) zde před pár dny projížděla v doprovodu jiné, velké elfky v černé zbroji. V noci pak goblin slyšel, že se vrací nemrtvý kůň a hawkstrider na východ, ale neviděl, kdo jim seděl v sedle, protože spal a kšeft z toho nekoukal.
    Balahen tedy s odfrknutím odhadl, že si Ygraine někde užívá s Lithianou a nechce se jí zpět do pevnosti před bitvou. Aerin projevila jistou naději, že pokud ty dvě nedostal Belkaren, mohla by minimálně Lithiana být v Acheru - a Lithiana se hledá snadno: velká, zmrzlá a sype piškoty.

    Kapitánka nařídila splnit poslední část mise, než se skupina vrátí do pevnosti s hlášením a vyžádá si povolení pro výpravu do Acheru. Zbýval půzkum nepřátelských jednotek kolem Stratholme.
    Po dlouhém putování Morovými zeměmi měli víc než dokonalé maskování kvůli všemu tomu prachu a bahnu na sobě - Balahen ale místo dlouhé cesty k postranní bráně do města nemrtvých navrhl zkratku přes tunel, který před zhruba rokem Elrendarští vyčistili od všech nerubů, a za kterým tehdy poprvé narazili na rytíře smrti Belkarena, Balahenova bratra. Přesně na toho arogantního zmetka, který se nyní opět chystal zaútočit na pevnost Elrendar.
    Kapitánka nakonec dala na jeho ujištění, že je tato cesta nejkratší a nejbezpečnější, protože tudy před pár dny Balahen na průzkumu sám prošel, a dala povel k přesunu tunely.

    Jenže věci už byly jinak, než před pár dny, jak záhy zjistili.
    Tunely byly plné mláďat nerubů a dospělých, ale nemrtvých jedinců. Ústup neměl smysl - bestie si jich všimly a jen tak by se pronásledování nevzdaly. Za pomoci zbraní a ohně se nakonec elfí zvědové prosekali jedním z hnízd a zničili jej, aby se vynořili na dohled hlavní brány Stratholme.
    Kapitánka nařídila, aby se rozdělili a zkusili odhadnout počty a druhy jednotek, které se hemžily na vzdáleném břehu.
    V případě, že budou odhaleni, měli všichni přímý rozkaz vypadnout a za každou cenu donést zprávy o nepříteli, Ygraine i obchodu mezi Tas'adarem a Belkarenem do Elrendar Keep.

    Plížili se pod rezavými stromy a obrovskými houbami, ze kterých na ně pršely spóry, podél skalní stěny a pod břehem na úrovni vody... a jejich pocit, že jsou sledováni, sílil.
    Vzhledem k počtu nemrtvých, kterými rytíř smrti disponoval, jim došlo, co to dělaly ony malé skupinky kultistů, na které poslední dobou občas na misích naráželi. Belkaren nechal posbírat snad téměř všechny ostatky z celých Morových zemí... a rozšířil o ně své síly, které nyní dosahovaly tisíců.

    Postava obrovitého rytíře smrti, který se náhle objevil za jednou z terénních vln doslova na krok od Fela, byla nečekaná asi hlavně pro Balahena... kapitánka ani nemusela nahlas dodat, že se děje přesně to, co čekala a co jí Balahen vyvracel.
    Deja vu.

    Belkaren se s pompézností pro sebe typickou naprosto nesnažil krýt, zahájil padoušský monolog a pokusil se je vylákat z jejich úkrytů, přičemž zaútočil na zvěda v masce.
    Kapitánka gestem ruky zakázala Daraenovi na rytíře smrti útočit a naznačila mu, aby popadl Veline i Balahena a vrátil se do pevnosti. Daraen, na kterém bylo jasně vidět, že ho její rozkaz ani trochu netěší, nevzdoroval jediným slůvkem, otočil se na patě a běžel rozkaz vyplnit. Veline, která se zbavila vší zátěže, aby se pokusila uniknout plaváním přes kalnou vodu hradního příkopu, musel chvíli hledat.
    Kapitánka si s povzdechem našla vyvýšené a kryté místo, ze kterého začala na rytíře smrti střílet, zatímco se Fel snažil přežít jeho nápor za pomoci nevídaných úhybů a rychlosti.
    Belkaren si při pohledu na jejich ústup od města přivolal na pomoc zástup ghůlů, aby jim odřízl možnou únikovou cestu k mostu... a zároveň zařval povel, aby do tunelů na západě byli vypuštěni noví nerubové.
    Zdálo se, že byli v pasti.
    Veline a Daraen se ale nehodlali vzdát, rozhodli se risknout to raději tunelem, než přes vodu (což bylo logické i vzhledem k Daraenově těžké zbroji).
    V polovině tunelu ale jako by se Balahen probral ze strnulosti, otočil se zpět směrem, odkud se nevracela kapitánka ani Fel, a pak - nehledě na Daraenovo trvání na splnění kapitánčina příkazu - vyrazil zpět.






    Fel zuřil - zasadil rytíři smrti nepočetně ran do té jeho odhalené šklebící se tváře, ran, které by živého muže dávno poslaly na smrt. Zasáhl ho i do krku a sám utržil bodné a sečné rány také. Nemrtvý se celý ježil kapitánčinými šípy a přesto se dál pohyboval s klidem, jako by byl na sváteční procházce.
    A ke všemu ho nyní ignoroval a šel jen a pouze po elfce s lukem, která před ním skákala ze skály na skálu a kryla se za stromy.

    "Fele, vypadněte! To je rozkaz!" křičela Aerin Windsong. "Hlaste se v pevnosti! Sic vás trest za neposlechnutí rozkazu nemine!"
    Pokusil se ho zastavit, ale rytíř jej popadl kouzlem, které připomínalo obří stínový spár a mrštil jím daleko ke břehu jezera.
    Fel se přetočil na bok a chvíli popadal dech, než se zvedl na rukou.
    Viděl Aerin, jak balancuje na klobouku obrovské houby. I Belkarena, jak k ní nehledě na tíhu své zbroje vyskočil a vzápětí se do houby zabořil po kolena. Rytíř smrti s neustávajícím úšklebkem do houby u svých nohou vrazil meč, zatímco elfka nechala luk v levé ruce a pokusila se jej pravicí seknout jednou ze svých čepelí. Zasáhla ho do škvíry ve zbroji, než stačil znovu vytáhnout obouručák z ledu. Svou zbraň z rytíře smrti už ale nestačila vytrhnout zpět, čemuž se Belkaren zasmál tak, že z toho běhal mráz po zádech.
    Povrch houby se změnil v ledovou past.
    Ve chvíli, kdy se Belkaren natáhl, aby elfku popadl, sklouzla se nekontrolovaně nazad. Dopadla celkem šťastně a vyskočila rychle na nohy. Získala tak prostor pro další výstřel, sáhla do toulce... ale nezbýval jí už ani jeden šíp.

    Rytíř smrti se v okamžiku dalším skokem octl až u ní a při jeho dopadu jako by se kolem zachvěla země. Odhodila luk a sevřela svou druhou čepel obouruč, ale bylo jí jasné, že na blízko proti jeho síle nemá šanci. Vsadila vše na rychlost, když poprvé sekl.
    "Aerin!" zakřičel Fel, který k ní utíkal. Zakřičel to zoufale, naprosto jiným hlasem, než tím obvyklým chrapotem, který od něj slýchávala.
    První úder vykryla jen proto, že ránu nechala sklouznout po čepeli a uskočila stranou, zůstala ale při zvuku toho hlasu stát a ohlédla se.
    "Veranisi?!" to zaváhání jí mělo ještě stát hodně.

    Ucítila palčivou bolest, jak jí čepel nemrtvého prosekla ramenní chránič a zasáhla i krk... druhou ranou jí prokousla i zbroj na boku. Zkusila rytíře smrti znovu seknout, ale zradila ji kolena, složila se na zem jako rozbitá hračka.
    "Belkarene!!!" ozval se další hlas od tunelu. Byl to Balahen?
    Viděla, jak se nad ní nemrtvý rozkročil a sněhobílé vlasy mu padly přes ramena. Odkopl její čepel a namířil špicí meče dolů na ni, zatímco cítila vlastní horkou krev všude a pochopila, že ztrácí cit v pravé ruce a zbývá možná pár okamžiků, kdy ještě může stačit něco...
    "Právě včas, polobratře! Chceš vidět, jak umírají tví přátelé?" vykřikl rytíř smrti furiantsky a zvedl meč jako by se Aerin chystal obětovat nějakému temnému božstvu.
    Kdyby Belkaren Brighteye věřil v cokoli, kromě sebe sama.
    Slyšela Felův i Balahenův křik, řev medvěda. Její malý šotek uvnitř ji přiměl se natáhnout a levou rukou tomu bastardovi omotat kotníky karabáčem.
    Snad jí to selhání Freya a Bach'lor odpustí...
    Ozvalo se silné křupnutí a pak už byla jen tma. I její bolest byla pryč.








    Eventu se účastnili: Aerin, Veline, Daraen, Balahen, Belkaren, Feltalah, Thanalos
    GM podpora: Astrae, Carpio
    Scénář: Astrae, Balahen
    Screeny: Caelir
    Všem díky za RP, při kterém jsem jako GM měla minimálně práce a konečně si to jednou užila i za postavu.
    Poznámka na okraj: nejen pan Kechi umí hodit dvakrát za večer 1 na důležitý roll.

    Galerie:














    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Válečná rada

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Jan 18, 2016 2:30 pm


    Válečná rada

    "Víme, proti čemu stojíme? Kolik pěšáků, střelců, kolik jezdců má... a jaké druhy obléhacích zbraní?" optal se Taharis a promnul si bradu při pohledu na mapu pevnosti, na níž byly zvýrazněny obě brány a několik budov.
    "Podle Tas'adara se může jednat o dva až tři tisíce nemrtvých plus živí kultisté," poznamenal Balahen, který si pod stolem marně rovnal bolavé koleno.
    "Nemrtví včetně golemů, hnusů, nerubové schopní podhrabat se pod slabšími zdmi i hradbami a používat pavoučí sítě, gargoyly, které zastaví jen magie a ne obyčejné šípy, katapulty a frostwyrm, podle zpráv našich zvědů," vyjmenovala lady Eynor tiše jednotky nepřítele.
    "Počet bojeschopných u nás?" optal se po chvilce ticha Mallen.
    "Pokud nás Shattrath vyslyší a dorazí i slíbení Opuštění od Vael'thase, dokážeme jeho počty téměř dorovnat."
    "A pokud ne...," začal Balahen vážným hlasem a Mallen se zamračil.
    "Pokud ne, jsme na necelém tisíci bojeschopných," odpověděl Thanalos a Balahen kývl, načež si promnul prsty a zadíval se na ně.
    "Dovolím si poznamenat, že proti nim máme strategickou výhodu hradeb, stejně tak ve zbroji a výcviku," namítl Daraen.
    "Ten frostwyrm mi dělá starosti... může napáchat dost škody, kapitáne, vy jste býval drakobijec, ne? Nějaké návrhy?" Taharis očima přelétl všechny zakreslené budovy plánu.
    "Máme pro něj připravené balisty a dvě speciální překvapení, která ho mají dostat dolů z oblohy," kývl Thanalos, "co se týče vojáků dole, doporučím vyhýbat se otevřeným prostranstvím."
    "Z možných cílů, které Belkarena patrně budou zajímat, je zde tedy Cerothův meč na hřbitově.
    Pak samotná Síň Slunce, znamenající strategicky, ale i psychologicky důležitý bod kontrolující průchod do největšího množství budov a částí pevnosti.
    Dále je zde pomsta na jeho bratru Balahenovi, kterého nenávidí, takže i on může být jedním z jeho cílů... a Tajemná Komnata, o jejíž existenci a artefaktech uvnitř ví od minulého útoku," Aerin Windsong se levou rukou opírala o mapu pevnosti a střídavě ukazovala na možné body zájmu velitele nemrtvé armády.
    Pravici držela u zraněného boku a barvou tváře dost připomínala bílou mramorovou zeď za sebou.
    Její přítomnost na Radě mnohé zaskočila - před pár dny nad ní léčitel zlomil hůl a jen díky moci Světla, ve které snad ani sama nevěřila, tu teď stála a obvazy jí zakrývaly skoro každou viditelnou část těla. Polovinu rady strávila vyčítáním těm, kteří spolu s ní z Morových zemí nezachránili i její luk a ostatní zbraně.
    Eli seděl naproti ní a mračil se, jako by přemýšlel, jak chce takhle vůbec napnout luk, natož na sebe pověsit zbroj.
    "Tajemná Komnata?" ozval se lidský rytíř tázavě.
    Členové posádky i spojenci tázavě pohlédli na Eynor, pak na něj.
    "Krypta Tajemné Komnaty ukrývá mocné artefakty, jejichž získání by Belkarenovi jistě usnadnilo jakékoli další plány, které by měl, pokud by Elrendar padl a on se dokázal dostat dovnitř. Většina obsažených předmětů je zde držena z dosahu nepovolaných rukou, aby je nikdo nemohl zneužít. Kodex Krve. Magické čepele. Proklaté klenoty a krystaly," Eynor cizinci bez váhání vysvětlila jedno z tajemství, které pevnost strážila, až nad tím někteří nakrčili čela.
    "Šlo by něco z toho použít proti němu?" optal se paladin rychle.
    "NE!" Flairica razantně odvětila ještě dříve, než Eynor stačila zareagovat, ve tváři nekompromisní výraz.
    "Jsme Strážci Jihu, nehodláme dobýt svět," odvětila Eynor, "Flairica vám odpověděla správně."
    Rytíř Stříbrné Ruky chápavě pokývl hlavou a opět se zadíval na plán pevnosti.


    Závěry rady:






    Úkoly týkající se misí po očekávaném útoku:

    Zmizelá šermířka
    - byla sestavena družina, která se pokusí vyhledat Lithianu a zjistit osud Ygraine, do družiny se nahlásili Taharis, Balahen a Daraen.

    Kletba Silversun
    - výslechem trolla byli pověřeni kapitán Thanalos a Flairica, ostatní jim mají po případě asistovat
    - stav kletby na Flairice má být nadále monitorován ostatními mágy pevnosti (Ogatix, Eliendir, Eynor)
    - dvojčata budou po dobu bitvy oddělena a malá Theri ji stráví mimo Elrendar po boku Alexiel Coldheart
    - trollí kniha a starý zápisník Theraldise Silversun byly umístěny do laboratoře ve věži a jsou k dispozici členům Arcana, kteří by je chtěli rozluštit
    Aerana Brightshore
    - projevila vůli prokázat se v boji jako spojenec, za což požaduje pomoc s osudem své sestry Eloyn, nyní uvězněné ve stázi v Jeskyních Času a nakažené worgení kletbou
    - pro dobu bitvy je přidělena pod velení Flairicy Amberdusk

    Tas'adar Del Rey
    - byl zadržen u bran pevnosti a ošetřen, během výslechu nabídl plán, který s ním proberou mágové Arcana
    - i přesto pro svou spolupráci s Belkarenem zůstává nadále ve vězení a případné bitvy se nesmí z bezpečnostních důvodů zúčastnit
    - jeho žádost o záchranu schovanky Eleny, unesené Belkarenem, bude vyslyšena až poté, co bude pevnost mimo přímé ohrožení



    Úkoly týkající se bitvy:

    - zajistit spojence z řad Scryerů, nejlépe více mágů pro pevnost, zrušit vnitřní teleporty a nechat vystěhovat zničitelné vybavení; aktivovat obrany pevnosti a Měsíční věže (Eynor)
    - přivést oddíl dobrovolníků z Light's Hope, nejlépe těžkooděnci, kterými pevnost nedisponuje v takové míře (Mallen)
    - připravit pasti na frostwyrma, kterého údajně viděli nad Belkarenovým vojskem (kapitán Thanalos)
    - připravit dočasnou druhou hradbu a její obranu před neruby, kterými Belkaren disponuje (Taharis)
    - připravit "leteckou" obranu proti množství gargoyl a frostwyrmovi, strážit stanoviště na hřbitově s přidělenými jednotkami (Flairica)
    - evakuovat raněné, nemocné a děti do domku lorda a lady, bránit je pro případ pádu pevnosti (Suraku, Hawke)
    - připravit farstridery, evakuovat všechna zvířata, která se nebudou účastnit bitvy, zajistit únikové cesty (kapitánka Aerin)
    - zabezpečit obranu Síně Slunce (Balahen a všichni mágové, kteří nejsou přiděleni jinam)
    - meč lorda Cerotha, po kterém by také mohl Belkaren jít, bude v okamžiku napadení svěřen do ochrany jednomu ze Strážců, jehož jméno je do poslední doby drženo v tajnosti - meč je klíčový pro ochrany pevnosti a nesmí nepříteli padnout do rukou




    RP trvajícího až do noci se zúčastnili: Eynor, Balahen, Thanalos, Lykourgos, Flairica, Taharis, Daraen, Mallen, Aerin
    Všem díky za nápady pro bitvu i za účast a roleplay Smile


    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Lišák a Jestřáb

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Jan 20, 2016 9:37 pm



    Svatba Thanala Dawnspear a Zirael Hawke Andilien, 11. 1. 2016



    "Ishte natah, umante cha tahte omun, ah atepa lallo lonan mu quanah misha," pronesl mohutný tauren slavnostně před zástupem ze kterého se na něj i dva rusovlasé snoubence před ním dívaly oči taurení, lidské, elfí i nemrtvé.
    "To jsou slova, která řekl bílý kodo Nodinovi a Hurit. Slova, kterými je přivedl do nového společného života," pokračoval Orkelt, zatímco ženich jako by nevnímal nic jiného, než nevěstu, držící kytici oranžových květů.
    "Bílý kodo je patronem zamilovaných, a proto doufám, že si vás na vaší cestě životem oblíbí, ať už bude dlouhý nebo krátký, šťastný nebo tragický. My, shu'halo, věříme, že každá milující duše nachází útočiště v náruči Pramatky Země. Nechť vás oba přivítá bez výčitek, až váš čas nadejde a opustíte tento svět," starší tauren se patrně ztratil v toku svých myšlenek, na delší dobu se odmlčel, zatímco z řad diváků se ozvaly hlásky nechápající tuto tradici a v čem se liší od pohřbu.
    Orkelt vyndal dýmku z úst a dál přemýšlel a mlčel až tak dlouho, že do něj ženich nedočkavě a nenápadně strčil, snad se bál, že oddávající usnul.
    Ženichův svědek držící jeho kapitánský meč jako by na cosi posmutněle vzpomínal, zatímco svědkyně nevěsty měla celou dobu úsměv nehnutý a křečovitý tak, že jste se báli, jestli se jí něco nestalo.
    Družička držící košík s hrstí okvětních plátků nyní jeden lupínek vytáhla a dramaticky si do něj otřela očko.
    "Není toho mnoho, co bych já, starý taur, měl říkat na sňatku dvou mladých elfů, ale za sebe vám můžu popřát, ať žijete dlouho a šťastně a nemusíte si dělat starosti s tím, co přinese další den," Orkelt pozvedl zlatý pohár plný elfího obřadního vína a podal jej dvojici.
    "Pijte, pijte nyní jako jeden."

    Thanalos zvedl pohár mezi sebe a nevěstu a usmál se na ni. Ona odložila kytici a položila ruce na jeho.
    "Já, Thanalos Dawnspear, slibuji tu před tebou a svědky, že ti budu stát po boku na cestě životem od nynějška až do smrti. Slibuji, že tě budu milovat a ctít tě od teď... až na věky."
    "Já, Zirael Hawke Andilien, slibuji před tebou, Sluncem a ostatními, že ti splatím každou laskavost i příkoří, které mi způsobíš. A celou tu dobu ti budu stát po boku, protože tě miluji."
    "Lásko," usmál se Thanalos a nabídl ji pohár, pak jej ona přidržela u rtů jemu a on z ní na chvíli nespustil oči, když se napil.
    Orkelt si odkašlal, sundal ze zad štít, přešel k mladým elfům a štít podržel nad nimi jako střechu.
    "Nechť se všichni zlí duchové, kteří by vám chtěli ublížit, zachytí před dopadem na vaše štěstí tak, jako déšť o štít," řekl a patrně chtěl po požehnání ještě cosi dodat, ale nedočkavý ženich jej nenechal domluvit - popadl nevěstu a vášnivě ji políbil.
    "Pramatko, představuji ti nového Lenno a Mahal, nového muže a ženu!" zvolal tauren.
    Za svitu ohňostrojů, tleskání a volání ostatních se pak ženich odtrhl od omámené nevěsty, navlékl jí prstýnek a zvedl ji do náruče.
    Se smíchem vykročil uličkou mezi ostatními, které pozval za sebou za slov:
    "Následuje oslava!"

    Půvabná družička se toužebně zahleděla na svatební kytici opuštěnou na oltáři, ale pospíchala nad novomanžely a hosty rozhazovat kvítky, zatímco si svědkyně masírovala čelist a svědek s ostatními hosty pospíšil k místu, kde tušil hostinu, vodní dýmky a soudky nejlepšího vína i piva.
    Slunce se klonilo za oceán a měsíc stoupal po obloze, jak se po pláži ve Zpívajícím lese nesl zpěv, smích i sršení dalších ohňostrojů.
    Jakkoli většina, která znala kapitána i jeho mladou ženu, sázela v jejich svatební den minimálně na útok démonů, Pohromy či elementální invazi, toho večera se nic takového nestalo.
    Snad tedy budou mít konečně štěstí.







    RP v předvečer útoku na pevnost, nezvykle se týkající elfí svatby vedené taurenem, na které v první řadě seděl člověk a v třetí mrtvola se špatným výhledem přes taurena se účastnili: oddávající Orkelt, ženich Thanalos, nevěsta Hawke, svědek Taharis, svědkyně Flairica, družička Engiee, specialista na ohňostroje a řízené exploze, Kechi, hosté Lykourgos, Avianna, Balahen, Profi, McNavara, Leaseth, Surmallien, Aitah, Abraxas, Mallen, Aerin
    Spawny: Eynor Astrae

    Novomanželé všem děkují za přání štěstí, štědré dary a hlavně za to, že jste je na jejich společnou cestu přišli vyprovodit osobně.




    Jak to všem slušelo:











    Galerie:








    Galerie:









    Galerie:












    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Bitva o Elrendar 18.1.2016

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Jan 25, 2016 6:39 pm



    Bitva o Elrendar Keep


    Ačkoli se přes bílý mramor trosek brány, druhé hradby a schodiště přelévali nemrtví jako páchnoucí temný příliv, obránci drželi své poslední stanoviště neochvějně a neústupně.
    Nad hlavami jim vlály bílé korouhve se znakem elrendarského zlatého meče a štítu i černé praporce s křižáckým znakem slunce. Rozsévali mezi nepřátele oheň a zmar kouzly a šípy. Zbraně spojenců zářily Světlem svatým.
    Od smrti ledového wyrma, který probořil druhou hradbu, se dalo říci, že byly síly vyrovnané, i když po zničení hlavní brány se na horní nádvoří nahrnuly stovky nemrtvých jako nenasytný roj kudlanek. V jednu chvíli dokonce obránci zatlačili nepřítele zpět nad schodiště a poničenou parkánovou zeď.
    Jenže pak se celý obraz zachvěl, jako by začalo zemětřesení.

    Mezi obránce i nemrtvé útočníky dopadly obří kusy bělostného mramoru.
    Elfové se po otřesu ohlédli směrem, odkud výbuch přišel - horní část Měsíční věže byla vážně poškozena a hořela.
    Sluneční štít na jejích dveřích se rozplynul a spolu s ním i většina magických obran okolních budov.
    "Ústup k Síni Slunce! Přeskupte se!" křičel kapitán Thanalos Dawnspear, zatímco se nemrtvá masa otočila a její pravé křídlo doslova zaplavilo prostor před věží Arcana, ze které ještě stále padaly hořící trosky.
    "Lady Eynor je-...," vydechla Avianna se zrakem upřeným na věž, zatímco se k nim teleportovali zbylí obránci ze střechy kasáren. Modrovlasý Eliendir nesl přes rameno bezvládnou kapitánku Aerin a ruce zářících lordův meč.
    "Odmítla opustit stanoviště," oznámil lakonicky kapitánovi a složil elfku opatrně na zem.
    "Stejně jsou všichni ve věži už teď mrtví," prohlásila Flairica skepticky, zatímco si všimla odhaleného prostoru v podlaze uprostřed Sluneční Síně, který dosud nikdo z nich neviděl. Sálal z něj žár a Světlo téměř k nesnesení, takže i když k plameni natáhla ruku, vzápětí si to rozmyslela a rychle se stáhla.
    Rozhlédla se a rozběhla se s ostatními mágy držet štíty kolem Síně, zatímco se obránci připravovali na poslední vzdor v trůnním sále.


    Vstala rozrušeně z křesílka u magického zrcadla a přitiskla si ruku na srdce. Netušila, že se jí osud Elrendaru, ať bude jakýkoli, dotkne. Chvíli tišila dech, když si uvědomila pohled zlatovlasé elfí dívenky, která jí celou dobu stála za zády a dívala se na to, co ona.
    "Ten výbuch nepřišel zvenčí. Ale z nitra věže," řekla stříbrovlasá a malá dívka kývla, jako by ji to vůbec nepřekvapilo. Stříbrovlasá elfka na ni upřela ledově modré oči.
    "Prosím, řekni mi, že s tím nemáš nic společného, Theri," řekla přísně.
    "Ne. Ale vím, kdo to tam dal. Ten nový učedník z Undercity, kterého každý přehlížel. Viděla jsem ho. Dal mi svítící houbu za to, že budu zticha."
    "Viděla a nenahlásila? Kdy přesně se to stalo?" elfka se k ní naklonila a ve tváři byla naprosto klidná.
    Děvčátko vytáhlo ze zástěrky sklenici, ve které se pomalu rozrůstalo podhoubí zelenkavě svítící houby.
    "Ten den, kdy jsi mne odvedla z pevnosti. Proč bych jim pomáhala? Oni taky nepomohli strýčkovi Vaelovi, paní Alexiel."
    Alexiel jí bleskovým pohybem zabavila sklenici s houbou.
    Popadla malou za rameno, přistrčila ji před zrcadlo a sykla:
    "Pak se tedy posaď na mé místo. A dívej se, co se i díky tobě stane. A opovaž se jednou jedinkrát odvrátit zrak."



    Průběh eventu:




    Sotva byl spatřen nepřítel v průsmyku pod branou Elrendar, zazněly rohy z hlásných věží, obránci zaujali své pozice a mágové zvedli obranné štíty.
    Kapitán Dawnspear s lukostřelci připravili balisty na hlavní bráně,
    křižáci od kaple Light's Hope spolu se šermíři pak vyběhli na vnitřní parkánovou zeď, doprovázeni dalšími lučištníky a mágy,
    třetí oddíl pod vedením kapitánky Windsong vyšplhal na střechy kasáren, odkud mohl pokrýt slepý roh nádvoří a bránu.

    Jak se ukázalo na počátku boje, kapitánce Aerin na zádech zářil zlatý lordův meč, který měla za každou cenu uchránit před rukami nepřítele.




    Mágové, učedníci arkána a posily z řad Scryerů se pak rozdělili k posílení magických obran tří míst - hřbitova, kde byla nastražena náhražka Cerothova meče, jehož obraně velela Flairica Amberdusk,
    Síně Slunce, která se měla stát poslední baštou v případě, že by padly ostatní strategické budovy,
    a Měsíční věže, odkud tok arkány do veškerých obran pevnosti řídila lady Sunhand spolu s Ogatixem a dalšími.




    Podle očekávání se bezchybně spustily stínové pasti, které před rokem a půl kolem brány nainstaloval mistr Faelin Darksun, nemrtvé před branou jejich aktivace na okamžik zpomalila a oslabila, dočista pak zastavila jejich těžkou vojenskou techniku.
    Vprostřed horního nádvoří se pak otevřel tunel, kterým se prohrabali obří nerubiani. Obránci je okamžitě zasypali kouzly, střelami a nadávkami.
    Z oblohy nad branou se snesl ledový wyrm s velitelem nepřátelské armády v sedle - téměř okamžitě jej zkusil napadnout a rozptýlit Flairičin fénix, kterého nechala obráncům brány k dispozici, zatímco se jej střelci z brány pokoušeli stáhnout dolů za pomoci balist vystřelujících obří sítě.
    Obloha doslova ztmavla křídly gargoyl, které se odpojily od hlavního voje a mířily k hřbitovu, na hřbetech kostlivé mágy.




    Pokus zastavit příval nerubů vhozením výbušniny do tunelu vyšel až napodruhé, právě ve chvíli, kdy ledový wyrm zmrazil svým dechem mříž brány a nejslabší část zdiva nad ní, které tak zkřehlo a čelistmi jej doslova vyrval.
    Z hroutící se brány se zachránil jen kapitán Dawnspear, kterého na poslední chvíli do pařátů popadl éterický drak Suraku, aby jej bezpečně donesl za druhou, parkánovou hradbu, k jejíž obraně se kapitán ihned připojil - a kde číhaly další balisty se sítěmi.




    Za pokračujících provokací, kterými se snažili obránci dračího jezdce Belkarena nalákat k boji na blízko, se poničenou branou na nádvoří hrnul příliv hnusů, kostlivců, ghůlů, gheistů a jiných roztomilých bytostí.
    Bylo jich tolik, že ti silnější a větší šlapali po slabších a menších a vrstvili se hlava na hlavě, ale i přes jejich křupání, ryk a odporný puch nešlo přehlédnout, že se nad nimi tyčí několik obřích kostěných golemů čekajících na další povely.






    Flairica, které byla svěřena i generalistka Aerana Brightshore, zatím držela obranu hřbitova proti náporu gargoyl a kostlivců, kterým velel silný mág. Jeho led nakonec stál život polovinu jednotek a i obětování dalšího fénixe. Když zamrazil téměř všechny obránce, zastavil se, protože mu došlo, že bojuje o falešný artefakt. Než stačil alespoň dokonat své dílo zkázy, mágům se dostalo nečekané pomoci z rukou drobné elfky v masce a kápi, kterou měli prvně za nepřítele. Již záhy se ukázalo, že bojuje na jejich straně.
    Útok na hřbitov ustal po tom, co pod vedením Flair zničili kostlivého kryomancera. Flairica nařídila teleportaci do míst, kde mohli posílit obránce v hlavní bitvě.




    Jedna z Thanalových balist konečně úspěšně zasáhla draka tak, že byl za řetěz s hákem a síť stržen z oblohy, jeho jezdec však ze sedla spadl mimo dohled obránců kamsi za korunu stromu u vojenského skladu. Obrovitý wyrm svým pádem rozdrtil zbytky nerubů a pobořil část parkánové zdi, ihned se ale dal do likvidace všeho živého, co se na ní pohybovalo. Zásluhou Balahena, paladina Mallena i Armiela Brightbringera byl drak nejprve oslaben a přišel o končetinu, nakonec i za pomoci Světla Svatého doražen ranou paladinského meče do oční jamky.




    I tak byla parkánová zeď zanedlouho doslova pod přílivem dalších nemrtvých a blížili se k ní kostění obři, kteří ji začali doslova trhat na kusy. obráncům pod nohami. Kapitán nařídil všem jednotkám přeskupení na schodišti Sluneční Síně, kde se k nim opět připojila Flairica i Eliendir s bezvědomou kapitánkou Windsong a lordovým mečem.




    Tou dobou celou pevností otřásl výbuch, po kterém se deaktivovala většina magických obran pevnosti, krom těch, na které se nebojující mágové a učedníci právě soustředili.
    Nemrtvá armáda okamžitě zaplavila přístup k Měsíční věži, někteří mezi nimi i na tu dálku poznali vysokou postavu Belkarena v temné zbroji, kterak se sám účastní vyrážení její zavřené brány.




    Ještě nějakou dobu se snažili držet obrany síně, když spatřili, že zbylí obránci u věže složili beze slov zbraně a zvedli ruce při pohledu na něco, co sami neviděli.
    Nemrtví mágové a kultisté sloužící Belkarenovi se snažili prolomit magickou obranu Sluneční Síně a přítomným mágům pomalu docházely síly. Byla jich jen hrstka z celé posádky, včetně pár přeživších křižáků od Kaple, kteří se dokázali dostat do síně včas s nimi.
    Kapitán Dawnspear dal povel k použití tajné chodby, do které byli odneseni i přítomní zranění.




    Po dlouhé cestě podzemním tunelem pak vyšli ze strážní věže daleko v Elrendarském údolí.
    Pohled zpět nebyl nijak veselý - nad pevností stoupal dým, zněl křik i nářek a kroužily gargoyly. Obloha tam jako by naprosto zčernala.




    Vyrazili najít úkryt a pokusit se kontaktovat spojence, kteří se během náporu nedostavili i přes úmluvy. S porážkou a bezmocným hněvem v srdci, ale nadějí, že přežili, aby se mohli pomstít a bojovat dál.
    Osud těch, kteří zůstali v pevnosti, pro ně byl od té chvíle tajemstvím, něčím, nad čím nemohli přemýšlet, aby měli sílu do dalšího boje. Někteří je dokonce měli již za mrtvé.
    Postavili hlídky, aby se ujistili, že nejsou pronásledováni, zatímco se v malém tajném táboře starali o zraněné.








    Soustředila se na udržení zbytku magických obran, na který měla sílu, zatímco gestem odeslala zbývající učedníky a mágy zjistit, proč nahoře došlo k výbuchu a zda tam někdo přežil. Na dveře Měsíční věže dopadaly rány zbraní a obřích kostěných pařátů a staré okované dřevo se pomalu tříštilo, závora pod nárazy praskala.
    "Ale lady...," ukazovali arkanisté na vyráženou bránu a fakt, že zůstane dole sama.
    "Bez diskuse," přikázala jim drobná černovlasá elfka a mágové i učedníci uprchli portálem do horních pater, odkud se stále ještě ozýval bolestný křik a druhotné výbuchy experimentů z laboratoří.
    Byla sama, když vykopl dveře.
    Chopila se své zdobené zlaté hole a napřímila se, zvedla tvář a pozorovala nemrtvé monstrum, které vstoupilo dovnitř a v nějaké parodii na gentlemanské chování si velmi galantně stáhlo z hlavy na ramena kápi.
    Byl obrovský a měl vlasy jako sníh.

    "Nejste zde vítán," řekla mu s nevraživým pohledem a on mávl rukou za sebe. Celá armáda nemrtvých čenichající v jeho patách se na místě zastavila.
    "Lady Eynor Sunhand-Astrae... obávám se, že jsme si nebyli představeni," řekl, jako by právě přišel na odpolední čajový dýchánek.
    Její ruce se zachvěly a jedna z aur kolem ní začala slábnout. Znovu se na ni pokusila soustředit.
    Ne, ještě ne. Ví, že o Síň Slunce se stále ještě bojuje a potřebují štíty.
    "Neměla jsem tu čest, ale dovedu si domyslet, kým jste," pronesla chladně, beze stopy emocí.
    "Lord Belkaren Brighteye... k vašim službám," s dokonalou elegancí elfího rytíře se před ní poklonil, pak začal pomalu obcházet runový kruh, uprostřed kterého stála.
    "K mým službám? Po tom, co jste vzal mé brány ztečí, pane? Nebýt sabotáže, patrně byste zde vůbec nestál," namítla, ale poklonu mu oplatila tak, jak se sluší v lepší společnosti.
    "To je sice velmi nemilé, ale věřte mi, již brzy budou brány znovu postaveny, mnohem silnější, a tato pevnost získá zpět svou slávu... Sabotáž, říkáte? Jak neradostné, máte zrádce ve vlastních řadách?" jeho výraz se při slově zrádce dramaticky změnil a oči mu modře zasvítily.
    "Nejsem si jista. Nahoře ve věži došlo před okamžikem k magické explozi, jejíž přesnou lokaci nemohu zatím vystopovat. Stála mne mnoho sil a polovinu magických obran pevnosti. Poslala jsem své učedníky to prověřit a postarat se o zraněné," neotáčela se, ani když ho slyšela, jak se jí zastavil za zády. Doslova cítila, jak si ji prohlíží, i když na něj neviděla.
    "Nuže, jste zde, lorde. Jaké jsou vaše úmysly?"

    "Tato pevnost bývala kdysi má. Mé úmysly? Znovu tu velet," zasmál se a jí po zádech přeběhl mráz.
    "Velet komu a čemu, chodícím mrtvolám?!" ukázala na vykopnuté dveře, za kterými nehnutě čekal zbytek jeho armády.
    "Oni jsou tu jen a pouze jako... prostředek a nástroj. Bez nich byste mne nikdy nevyslyšeli a nikdy mi nevěřili, nevzali má slova vážně. Řekněme, že jsou má pojistka.
    Pevnost je nyní moje. Vaši spojenci z Undercity, Argent Dawn a Quel'Thalas jsou bezzubí a bezmocní. Posádka se vzdala, když viděla, že vás mám v hrsti."
    "Jistě, ve chvíli, kdy získáte i Síň Slunce, pevnost je celá vaše. Ale tu zatím nemáte," na okamžik zavřela oči, jako by se soustředila na cosi, co mohla cítit jen ona sama, "zůstala stále spousta věrných, kteří jsou naživu, i když jsme utrpěli ztráty, tak jako vy."
    "Vy dobře víte, že své síly mohu snadno obnovit i z vašich padlých. Ale nikomu se nemusí nic stát," navrhl téměř jemným tónem.
    Otevřela oči a ohlédla se po něm.
    "Nikomu se nemusí nic stát? Útok byl vaším způsobem, jak mi poslat navštívenku?!"
    "Nemusí," kývl a prohlédl si ji od hlavy k čelence se srpkem měsíce, "stačí, když pokleknete. Nechci být dalším Arthasem."
    Bojují o Síň Slunce. Pokud jej dost zdrží, možná ještě bude čas na záložní opatření, která učinila.
    Dohodu s Tas'adarem.
    Spojenci z Undercity, z Thalassijské Měsíční brány.
    Nový obranný mechanismus, jehož podstatu svěřila Aerin...
    Hraje hru o cizí životy a nesmí udělat chybu.

    "Klečím jen před Elune. Ani můj zesnulý manžel by si nedovolil něco takového po mně žádat," natáhla ruku k runám kolem sebe a kruh se rozzářil bílým světlem.
    "Elune? To je ta... božstvo kaldorei?"
    "Bohyně měsíce. Ten uctívali i Vznešení elfové jako jednu z primárních sil kosmu a jeho svatyně najdete i v Zemích Duchů. Tedy... uctívali, než zapomněli. Pak přišly války a Pohroma, které zničily mnohé z pradávného dědictví."
    Bystře ji pozoroval a stále kroužil kolem jejího ochranného kruhu trochu jako dravec.
    "Jsem kněžka, i když jsem byla vychována jako mág. Cítění arkány a její cesty mi nejsou cizí, ale zřekla jsem se jich. A jako kněžka jsem fanatik. Jsem ochotna hovořit o tom, co se stane s těmi, kteří přežili.
    Ale nikdy před vámi nepokleknu."
    "Odpadlý mág. Kněžka mrtvé bohyně. Jaká hereze. Máte to mít.
    Budou žít. Pokud se vzdají. Také musí přijmout má pravidla. Taková, jaká zde panovala před vpádem Pohromy."
    "Budou vás nenávidět a čekat, kdy nebudete ve střehu, aby vás svrhli."
    "Stanete se mou ženou. Tím zajistíme stabilitu jihu země i jejich poslušnost."
    "Vy doopravdy věříte, že to vám formální sňatek koupí věrnost mé posádky? Nebo že tím nějak pomůžete jihu Království?" nevěřícně se zarazila a ohlédla se po něm.

    Belkaren nerušeně pokračoval v popisování své vize, doprovázeném rozmáchlými gesty: "...pak nashromáždíme dost sil a vyrazíme na Království a potrestáme ty, kteří tak dekadentně zotročují náš hrdý národ. Spojíme naše síly s naší sestrou a velitelkou Sylvanas a společně ustanovíme nový a mnohem silnější Quel'Thalas. Ať je elf živý či nemrtvý, jen naše privilegium a co více, povinnost, nést pochodeň tradice k dalším dnům."
    Sklopila na okamžik oči, aby neviděl výraz v nich, který na okamžik neovládla.
    Patrně si o jeho vizi i souhlasu jisté velitelky Sylvanas myslela své, ale život ji naučil polykat hořká sousta. Je to narcistický pompézní šílenec a tam je jeho slabé místo, zdá se.
    Pomalu pokorně kývla.
    "Je mi líto, že jsem nechápala vaši velkolepou vizi dříve, lorde."
    "Náš národ byl utlačován. Náš král a praotec uzavřel hranice, ale nakonec v tom krásném jablku nechal hnít zrádce. Kdyby nebylo zrady uvnitř, spanilý Quel'Thalas by nikdy nepadl... a já bych mohl hrdě spočinout v hrobě jako první obránce, který padl ve válce proti Arthasovi. Lord Brighteye, hrdina padlý v boji s Pohromou.
    Ale to se nestalo, že?! Pochodoval jsem jako Arthasova loutka a on znal všechny obrany jen kvůli zrádci z města!"
    Jak zakřičel, ani se nepohnula, zůstala stát na místě, jednu ruku stále opřenou o zdobenou hlavici své hole. Pomalu k němu zvedla oči.
    "Hloupost a nadutost! Arogance! Kdybyste mne poslouchali! Kdyby mne on tehdy poslechl... mezi elfy existuje zrada, zas a znova," udeřil jednou kovovou rukavicí o druhou, snad aby dodal svým slovům důraz.
    "Jistě i vy sama znáte nějaké zrádce, má lady?" naklonil se, aby jí pohlédl do očí, které opět vytrvale upírala k runovému kruhu pod svýma nohama.
    "Ano. Sama jsem se o moci zrady dnes znovu přesvědčila. Vás ale přeci nikdo nezradil. Jen jste kdysi sám nedokázal udržet Elrendar-," zajíkla se, jak ji přerušil dalším přívalem slov.
    Na nemrtvého byl příliš horkokrevný. Snad... až cholerický.
    "Vidíte? Lady, mohu vás chránit. Zrada bude potrestána, zrádce neujde trestu. Je mi líto, že jsem se sem musel prosekat, ale... řekněme si na rovinu, pustili byste mne jen tak sem dovnitř a vyslechli mne? Ne.
    Pro vás jsem jen nemrtvá kreatura. Ale já jsem prozřel...!"
    "Jste někdo, kdo padl při obraně této pevnosti. I když vaše pověst velitele není zrovna nejlepší. Kapitánka Windsong mi ji upřesnila - děvky, chlast, zajatí orkové používaní jako lovná zvěř. Posádka od Druhé války částečně v nemilosti samotného krále pro vaše chování a kontakt s ostatními rasami. Posádka čím dál brutálnější a méně početná, až přišel ten den... kdy jste neobstál."
    Nadechl se, jako by chtěl zařvat, ale pak se na ni děsivě usmál. Na nemrtvé tváři měl pár stop po ranách dýkou.
    Patrně ale cítil potřebu se ospravedlnit.
    Cokoli, jen mluv, Cerothův meč už je mimo tvůj dosah. A má naděje je nyní s nimi.

    "Orkové? Pologramotná banda, co jen zázrakem dokáže myslet tváří v tvář elfí magii. Děvky? Zajisté, odměna posádce musí být... Mimochodem, váš kruh slábne, lady," pousmál se a ukázal na podlahu u jejích nohou.
    "Ano, odčerpává mou sílu do obran pevnosti a již mi jí moc nezbývá," připustila, pak si slabě povzdechla a nepatrným gestem a formulí kruh deaktivovala, "budu doufat, že když mi šlechtic slíbí, že není hrozbou, nerozpoltí mou hlavu svým mečem, sotva se octnu bez obrany."
    "Není důvod. To by byla zrada a tu nesnesu."
    Belkaren mezitím pohlédl ven na armádu nehybně vyčkávající na nádvoří před věží, mávl rukou a jeho jednotky se začaly přeskupovat. Jako by po něčem slídily.

    "Ano, spojil jsem se s kultem nekromantů a černokněžníků, což bylo nutné zlo. Stejně jen hledali další směr. Ano, mám nástroj v podobě tisíců nemrtvých a způsob, jak vytvořit další. Účel světí prostředky."
    "Víte, co se stane, pokud zde vaši kultisté zkusí vyvolávat démony, že?"
    "Žádní démoni. To démoni zničili království, Arthas byl jejich loutka. Hlupák... primitivní člověk. Slouží mi, aby zvětšovali mou armádu.
    Jaká je tedy vaše odpověď, lady?"
    Zhluboka se nadechla a opět sklonila hlavu.
    "Přistoupím na vaše podmínky, pokud se mi zaručíte, že v pevnosti již nezemře nikdo další."
    "To zaručit nemohu, pokud se někdo proviní proti mému řádu, nebo dopustí zrady... A další věc... Balahen. Přežil, pokud vím, není mezi těly padlých. Ale nechápu, proč nevelel obraně."
    "Kdo je to?" optala se s výrazem, jako by se snažila rozpomenout na tvář jednoho z mnoha bezvýznamných poskoků.
    "Nehrajte si se mnou!" zařval tak, že si přitiskla ruku na srdce a ve spárách zdi to zapraskalo. Zamrkala a donutila se do křečovitého úsměvu.
    "Pokud myslíte Garana, není členem posádky a nemá právo zde nikomu velet. Pokud vím, zaměstnali jsme ho jako... kováře."
    "Možná ten bastard konečně zjistil, kde je jeho místo?" nemrtvý se pobaveně usmál. "Kovat je to jediné, co kdy uměl. Jeho osud je nyní v mých rukou, ne ve vašich. Jelikož není členem pevnosti, nemůžete se za něj zaručit a ani já za jeho spolehlivost. Balahen je můj."
    "Pokud jej dokážete najít? Dobrá."
    "Další věc - pokud kdokoli pozvedne zbraň proti mně nebo komukoli z mého zástupu, propadne hrdlem spolu s náhodně vybranou další osobou z posádky. Za zradu je smrt.
    Pokud ale každý bude dělat svou práci, můžeme během krátké doby zlikvidovat prohnilé vedení Království a usnadnit lordu Theronovi jeho vládu. Zrádci budou odstraněni. Theron je... řekněme dobrý velitel, budu ho potřebovat."
    "Chápete ovšem, že budu muset promluvit ke své posádce a poslat zprávu těm, co zde nejsou, či jsou na misích mimo Elrendar?"
    "Měla byste tak učinit co nejdříve, za dezerci je smrt. Pokud se vaši... tedy naši vojáci dobrovolně vrátí, budu velice shovívavý, ale tresty musí padnout.
    Váš kapitán bude zbičován.
    Každý, kdo není členem posádky, bude považován za špióna, a tak s ním bude nakládáno.
    Kapitánka, pokud přežila, bude degradována a ten, který tehdy neuposlechl její rozkaz, popraven. Porušení rozkazu je závažné a proti řádu. Trest musí následovat."
    "Samozřejmě, pokud je ovšem viník přítomen. Pokud vím, zahynul v Morových Zemích."
    "Pokud dovolíte lorde, nechám tedy velení na vás a půjdu poprosit svou Bohyni o radu, jak promluvit s posádkou, že zde je nový velitel a nový řád. Mým posláním, pokud budou sliby dodrženy, je zařídit, aby byl nový pán šťastný," poklonila se tak, až jí vlasy zakryly tvář.
    Zamrzni v pekle, kam patříš...
    "Zradíte mne a mé sliby se stanou hořkou pravdou, až pocítíte mou pomstu," varoval ji tiše a sklonil se k ní, vzal ji za rameno a přiměl se narovnat, "a teď - najdu vašeho zrádce. Každou hodinu pověsím jednoho mága, dokud se nepřizná pravý zrádce. Musíte nyní chápat, že teď je zrádcem kdokoli z mágů. A v pevnosti nesmí zůstat jediný zrádce."
    "Chápu, lorde Belkarene, ale nemyslím, že kdokoli to udělal, by zde čekal na výsledek. Zrádce je možná dávno pryč."
    "Jak říkám, počet zrádců se bude ztenčovat. Promluvte tedy s nimi i se svou posádkou, lady Eynor. Máte čas do úsvitu. Pak mi zpřístupníte zbytek pevnosti."
    Půvabně se narovnala a se strnulou tváří se otočila, vykročila ke schodům nahoru do věže a držela rovná ramena. V polovině schodiště jí z očí vyhrkly slzy.
    Upustila hůl a zakryla si uši, jak zvenku zazněl jeho povel, aby mu mezi přeživšími zajatci vybrali lidské křižáky od Light's Hope Chapel.
    Nikdo ani nevykřikl ani neprosil o milost, když se ozval chraplavý povel k hromadné popravě, dopady seker a mečů a praskání kostí.







    Bitvy dne 18. 11. 2016 se účastnili: Belkaren, Balahen, Thanalos, Aerin, Eliendir, Flairica/fénix, Aerana, Avianna, Surmallien, Daraen, Taharis, McNavara, Teniun, Mallen, Eyra, Emerald, Eynor
    Spawn a GM podpora: Eynor Astrae
    Scénář: Balahen a Eynor Astrae
    Screeny: Avelion, Eynor, Thanalos

    Pro přeživší i padouchy sraz dnes po 20:30. Uvidíme, jak dobře jste plánovali.


    Naposledy upravil Eynor Astrae dne Tue Jan 26, 2016 11:13 pm, celkově upraveno 1 krát
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Galerie Bitvy o Elrendar

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon Jan 25, 2016 7:54 pm

    Slíbená galerie Bitvy o Elrendar:







































    (protože mi to psalo moc dlouhý příspěvek, když jsem ji chtěla dát k záznamu eventu)


    Momentální stav pevnosti:
    poničená brána,
    zničené laboratoře a brána v Měsíční věži,
    rozbité nádvoří, na kterém je tunel nerubianů, který se zatím nepodařilo zasypat,
    nerubí zámotky, vejce a sítě v horní části nádvoří,
    řada těl po celé pevnosti čekající na pohřeb (spojenci i nepřátelé),
    ranění, kteří potřebují ošetřit,
    pohřešovaní, jejichž těla zatím nebyla nalezena: Balahen, Ogatix, Sylvanael
    nezvěstní mimo pevnost: Ygraine, Elena
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Tábor uprchlíků

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sat Feb 13, 2016 12:50 am



    Mezitím v Elrendar:
    Dveře Arkána se rozlétly do stran.
    Krvavě rudé světlo vycházejícího slunce zalilo podlahu, na které klečela a pečlivě kreslila nový runový kruh.
    Vzápětí přes její kresbu padl jeho obrovitý stín, jak se zastavil a sledoval její počínání. Zarazila se a pomalu odložila křídu.

    "Nechala jste pro mne vzkázat, lady Eynor? Co to zde děláte?" Belkaren máchl rukou k jejímu nedokončenému runovému kruhu.
    Ohlédla se a napřímila v zádech, pak vstala:
    "Snažím se samozřejmě obnovit nezbytné magické obrany pevnosti, co jiného, můj lorde? A ano, nechala jsem vás pro vás poslat, protože jsem se necítila na to vyhledat vás mezi... vašimi jednotkami.
    Prosím vás, abyste zastavil ty zbytečné popravy mágů. Mám pro vás nové odpovědi týkající se včerejší sabotáže."
    Samolibě se pousmál:
    "Věděl jsem, že se pravá krysa přizná, jen co jich pár exemplárně popravím."
    "Zrádce ovšem nepocházel z posádky ani z pevnosti, lorde Belkarene," namítla a kývla na jednoho z arkanistů, kteří se při jeho příchodu vzdálili od runového kruhu a vyčkávali na její povely.
    Elf přinesl nádobu s ohořelými úlomky výbušniny a zbytkem svinutého pergamenu.
    "K výbuchu došlo přímo v laboratoři, takže jej následovaly druhotné exploze, které zničily většinu alchymistického vybavení, experimentů a knih. Bylo složité najít ohnisko... i přesto jsme identifikovali tento předmět jako výbušninu s magickým časovým zámkem. Jak vidíte, nese znaky Královské Lékárnické společnosti z Undercity," Eynor hovořila klidným, téměř výchovným tónem, "nicméně pochybuji, že by náš spojenec spáchal takovou zradu a ještě ji podepsal, i když byly vztahy mezi námi poslední dobou napjaté."
    "Hovořili o zásilce otrávených manových elixírů z Undercity. Pak tam rozhodně je někdo, kdo usiluje o zničení Elrendar. Zrada doopravdy proroste daleko, když se netrestá v zárodku. Co je tohle?" Belkaren sáhl do nádoby a vytáhl z ní zbytek ohořelého pergamenu.
    Rozložil jej a nahlas přečetl: "Shorel'aran. Lucius... Máte tušení, o koho se jedná?!"
    Když Eynor mlčela, opět k ní sklonil hlavu a zamračil se.
    Jen zakroutila hlavou a ustoupila.
    "Ty popravy musí přestat, můj lorde. Jak vidíte, zrádce se nenachází v našich řadách!"
    "Musí...," zopakoval po ní pobaveně, natáhl k ní ruku, ale pak jen pustil pergamen zpět do nádoby, "budiž. Každopádně mi přiveďte dalšího mága."

    Zůstala stát, jako by ji zasáhl blesk.
    "Jak... dalšího mága?" zalapala po dechu.
    "Pošlete mi dalšího mága, nebo si ho vyberu sám," řekl varovně, jako by nepřipouštěl diskusi.
    "Ale právě jste odvolal jejich popravy! Obávám se, že mi zanedlouho začnou docházet i učedníci. Apeluji na váš slib-"
    "Vaši rebelové zničili mého wyrma. Jak říkám - pošlete mi dalšího mága... a nebudu to opakovat."
    "Vy tu ohavnou nemrtvou věc hodláte reanimovat?! Zde? A já mám vybrat někoho na smrt? Protože nekromanty mezi mými elfy nenajdete, lorde. Jak tohle můžete žádat?"
    "Pevnost je zapotřebí chránit, i vás. Wyrm je velmi účinná zbraň. Dobrá, lady, vyberu si sám," odstrčil stranou arkanistu se zbytky výbušniny a vyrazil ke skupině učedníků a Scryerů.
    Eynor se mu okamžitě postavila do cesty: "Pak vyberte mne."
    Pobaveně na ni shlédl: "Sama jste řekla, že jste si vybrala jinou cestu. Jste kněžka a já potřebuji mága. Ihned. Nebo utopím nádvoří v krvi všech ostatních!"
    Dál paličatě stála v jeho cestě a on se jen lehce sklonil, aby se jí zadíval do tváře, když se od schodiště, kde stáli mágové, ozvalo:
    "Půjdu já, lady. Je to má vlastní volba."
    Jedna z elfek se znaky Shattrath vystoupila z řady a zakroutila hlavou, když se ji Eynor pokusila zastavit.

    Než stačila protestovat, byla spolu s ní vyvedena na nádvoří, zatímco Belkaren vyskočil na lebku padlého wyrma a jedním máchnutím svého ledového meče roztříštil paladinskou zbraň, která z ní ještě stále trčela.
    "Byl bych rád, abyste sledovala oddanost naší posádky, má paní. Její jméno zapíšeme do kronik," poznamenal, zatímco obcházel elfku ve scryerské róbě a kolem čepele jeho meče zářil čím dal jasnější namodralý plamen.
    Gestem ruky přivolal z rohu nádvoří kultisty v kápích a zastavil Eynor, která se chtěla odvrátit.
    "Dělá to i pro vás, snad jí prokážete tu čest a budete se dívat, lady," pousmál se chladně, a pak se zastavil za zády své příští oběti.
    Napřáhl meč k padlému wyrmovi a pokynul kultistům. Ti začali z vlastního runového kruhu vysílat temnou energii ke kostem, které se pomalu obalily nekrotickou tkání. Chlad jeho meče byl tak intenzivní, že se elfce stojící před ním srážela jinovatka na vlasech i róbě a její dech zamrzal.
    "Poklekni a splň svou povinnost, vyvolená," řekl dramaticky a elfka se znechuceně zachvěla, ale neposlechla ho.
    "Sloužím Elrendaru, ne řezníkovi. Sin'dorei nikdy nepoklekne před dalším Menethi-," nestačila svou větu doříci.

    Vrazil jí meč do zad až po jílec, ledová čepel jí projela srdcem a vynořila se jí z hrudníku s cákancem krve, která dopadla k zemi coby malé zmrzlé rubíny.
    Krev jí začla intenzivním mrazem doslova praskat pod kůží a Eynor, neschopná odtrhnout od děsivého divadla oči, zavrávorala na místě.
    "Budiž," řekl Belkaren a z úst umírající elfky vyšlehl s jejím posledním dechem ledově modrý plamen, který se šířil směrem ke kostem wyrma.
    "Povstaň, ve jménu smrti a její věčné vlády, povstaň a přijmi dar dalšího života, který ti nesu!" vykřikl Belkaren a kosti se pohnuly. Pak se začaly s praštěním skládat jedna k druhé a bytost se pomalu zvedla z prachu a trosek nádvoří.
    Vytrhl meč z elfčina těla a to se doslova rozbilo na střepy, vzápětí stejně odpravil i vůdce kultistů vedoucího rituál.
    Kostlivý drak zacvakal čelistí a rozepjal křídla, která na okamžik zastínila slunce i s polovinou oblohy.
    V jeho hrudním koši už zase tepalo ledově modré světlo.
    Belkaren bez ohlédnutí k wyrmovi a kultistům vykročil k Eynor a podepřel ji, aby ji otočil a postrčil ke schodům do Sluneční Síně.
    Pramálo věnoval sluch jejímu šepotu s požehnáním měsíce pro trpící duši a slunce pro znovuzrozeného fénixe, nebo slzám, které jí kanuly z očí.
    Pustil ji až u zlatavého magického pole, které mu dosud bránilo vstoupit do Sluneční Síně.
    "Síň. Otevři mi... tu síň."
    Přes slzy si uvědomila přítomnost mlčící skupiny nemrtvých ve zbrojích se zástavami staré pevnosti, té, které sloužili ještě dávno před Pohromou. Zastavila se u světelného pole, přiložila k magické bariéře levou ruku a prsten se sedmi hvězdami na ní se rozzářil, když zašeptala:
    "Kene'thil surfas, ana'kal... Jak jste rozkázal, pane."
    Když sklonila hlavu a odtáhla ruku, zlatá záře zeslábla a Belkaren nechal své nemrtvé napochodovat do Síně.
    Sledovala je, jak svými těžkými botami znesvěcují bělostný a rudý mramor Sluneční Síně, jak se jejich vůdce zastavil před dvojicí trůnů v jejím čele.
    Tehdy si uvědomil, že jej nenásleduje a podmračeně se pro ni vrátil, aby jí nabídl rámě a dovedl ji s sebou. Přiměl ji usednout po svém boku a zadíval se na děsivý a mlčící zástup nemrtvých.
    Možná je to jen noční můra...
    "Zavolejte zbytek živé posádky, aby se seznámili s novým pánem z Elrendaru a jeho snoubenkou!" přikázal a od té chvíle jako by minuty splynuly v jednu velkou temnotu.
    Probrala se mnohem později, když na sobě cítila pohledy farstriderů s bledými hořkými výrazy... a když položil ruku na její, která se chvěla na zlatém opěradle trůnu.

    Stiskla rty a očima zabloudila ke svatému ohni ve středu Síně, jako by hledala pomoc. Potkala pohledy několika Elrendarských, plné nenávisti a ponížení.
    "Ten podivuhodný oheň zde nepamatuji, ale vadí mi... uhaste ho."
    "Obávám se, že to nelze, můj pane. Oheň vzplanul v okamžiku napadení pevnosti." "Pevnost momentálně není v ohrožení a mým nemrtvým ten plamen velice vadí."
    "Vadí i démonům, můj pane. Musím vás ale zklamat, ten oheň lze uhasit jen použitím Cerothova Ad'alaru v samém srdci plamenů, které nezraní jen jeho nositele. A meč je nyní mimo můj i váš dosah, předpokládám, že jej u sebe mají uprchlíci," dívala se do plamene a jeho zlaté odlesky jí hrály v modrých očích.
    "Vypadá to, jako byste se mnou hrála nebezpečnou hru, má paní," zavrčel náhle a naklonil se až k ní.
    "Ano, ta hra je smrtelně nebezpečná. Obranné kouzlo je smrtelné pro každého mimo Cerotha samotného, i když jeho základ je v požehnání Světla od bytosti, kterou jste patrně dosud nikdy nepotkal. Naaru. Ceroth... je pryč. Předpokládám, že každý, kdo by se pokusil ovládnout jeho meč a nebyl on, zemře, včetně mne. Běžný smrtelník jeho čepel nedokáže ani tasit z pochvy. O jiném způsobu deaktivace tohoto plamene nevím. Jen to, že jeho žár by dokázal vydržet jen pravý pán Elrendaru."
    "Rozčiluje mne ten oheň i vaše výmluvy, lady. Pravým pánem Elrendaru jsem nyní já. Pochopíte, že já nejsem ani běžný, ani smrtelník," prohlásil Belkaren vychloubačně, vstal a vykročil k ohni... čím blíž k němu byl, tím pomalejší byl jeho krok.
    Za okamžik si musel předloktím clonit tvář, a přesto paličatě a pomalu pokračoval dál... nakonec zuřivě tasil svůj meč a ten se téměř okamžitě obalil ledovým plamenem.
    Namířil jej na oheň a pokusil se jej zmrazit, zhasit, vyvolat v něm led... ale kdykoli se led objevil v ohni, okamžitě se vypařil.
    Zatínal zuby ve snaze kouzlo překonat a špice jeho meče se začala žárem barvit do ruda.

    Došla k němu, natáhla ruku a dotkla se chladného ramenního plátu nemrtvého, jako by ho chtěla zastavit. Na okamžik jej obklopilo konejšivé bílé světlo, ale místo toho, aby jej zklidnilo, rozzuřil se.
    "Arrr!" zařval a napřáhl se, aby mečem samotným udeřil do ohně, zatímco jej zkusila strhnout zpět... zbytečně, ani pokus drobné elfky nezaregistroval.
    Udeřil a jeho čepel se odrazila zpět. Odlétl o několik kroků dozadu, až narazil na mramorovou zeď a dopadl na koleno. Eynor zůstala u svatého ohně stát sama.
    "Jen si ublížíte, lorde. Ten oheň je zbraní proti nemrtvým a démonům."
    Sevřel v ruce svůj do ruda rozžhavený meč a vykřikl: "Zastavte to... ať to stojí, co to stojí!"
    "Ten oheň dokáže zhasit jen skutečný pán Elrendaru s Ad'alarem, který vládne plamenem i Světlem. Věřte mi, že jinak by spálil i mne," jako důkaz svých slov podržela nad plameny ruku. Závoj spadající od rukávu její bělostné róby z drahého hedvábí okamžitě vzplál.
    Otočila k němu tvář a mluvila tiše dál, zatímco plameny stoupaly po hedvábí k její ruce.
    "Možná vám uprchlíci meč donesou, pokud jim pošlete vzkaz..."
    "Vzkaz? Cožpak jsem nějaký pošťák?" pověsil meč na záda a přiskočil k ní, odtáhl ji od ohně a strhl celý rukáv jejích šatů, pak na něj dupl těžkou kovovou botou.

    Sklopila pohled ke své obnažené paži, pak se zadívala na něj.
    "Nebudu jim posílat vzkaz. Dostanou rozkaz se vrátit, aby se poklonili a přísahali věrnost novému lordu z Elrendaru. Jinak jako dezertéři propadli hrdlem. Popravím všechny zrádce. Odteď bude tolerance k prohřeškům nulová. Moje... naše... pevnost se již nikdy nestane obětí slabosti."
    "Smím alespoň vybrat posla, který jim rozkaz donese?" optala se tiše.
    Chvíli na ni zíral, pak pomalu kývl.
    "A může je rovnou pozvat na svatbu, aby viděli, že mi jde i o vaše blaho. Myslím, že si nebudete mít nač stěžovat, lady."
    Když se samolibě pousmál, opět si přála, aby to celé byl jen špatný sen.






    Události v RP po pádu Elrendar:




    Uprchlíci založili dočasný tábor u vodopádů v horách obklopujících Elrendarské údolí, krytý iluzorní magií před očima Belkarenových špehů, kde ošetřovali zraněné, snažili se kontaktovat spojence a vymyslet strategii pro odvetu.

    Cerothův meč byl nalezen spolu se spícím Eliendirem, kterého hlídal vílí dráček Fidget, sloužící lady Eynor. Když jim popsal, co se děje uvnitř dobyté pevnosti, pochopili, že nemohou promarnit ani minutu.



    Záhadná elfka v masce pak odkudsi z lesů v Údolí dovlekla zraněného Fela, který byl pohřešován už od poslední mise před bitvou.

    Přílet Suraku s novými zprávami z pevnosti je donutil znovu se obrátit na slibované posily a požádat je o útok na zadní voje Belkarenovy armády v průsmycích pod pevností, až dostanou smluvený signál.

    Belkaren podle všeho popravil všechny zajaté členy Argent Dawn a z členů posádky každého, kdo nebyl elfí krve.
    Podle slov Daraena a Flairicy už stejně nebylo koho zachraňovat a všichni v pevnosti se dali pokládat za mrtvé, ale oba kapitáni se s tím odmítli smířit.

    Daraen byl na Suraku vyslán do Thalassian pass za kapitánem Měsíční brány s prosbou o pomoc, posléze pak do Undercity za Vael'thasem Snowdawn, který se předem písemně zavázal k vojenské podpoře a spojenectví. Vrátil se s rozporuplnými informacemi, které naznačovaly, že by si rytíř smrti snadno mohl zvolit za spojence i Belkarena, pokud mu Elrendar nevyhoví v dalších požadavcích.


    Z úst kapitánky Windsong se dozvěděli o poslední obraně pevnosti a její možné očistě od nemrtvých za cenu života toho, kdo použije Ad'alar.
    Kapitánka samozřejmě potvrdila, že cenu zaplatí sama, což v táboře vzbudilo pobouření a neutichající hádky.

    Vzápětí začali všichni vymýšlet plány ještě usilovněji, včetně Aerany Brightshore, jejíž plán zahrnoval možné doživotní zmrzačení kapitánky a Flairičin se zdál ještě bláznivější: dojít do pevnosti s pozvbuzující písní na rtech a zabít Belkarena smíchy.

    Donesly se jim i zprávy o tom, že se rytíř smrti pokusí pravděpodobně obnovit svého frostwyrma.

    Zraněný Fel byl nakonec odhalen jako rok pohřešovaný Veranis.
    Flairica ve stavu citové krize absolvovala dobrovolnou koupel v ledovém jezeře, kterou někteří pochopili jako pokus o sebevraždu.

    Při hlídce pak farstrideři narazili na pátrací skupiny Belkarena, které pronásledovali muže utíkajícího z pevnosti - představil se jako Jochan, bývalý vězeň a posel, kterého jim posílá nový pán z Elrendaru.
    Měli se vzdát a přijít se mu poklonit, nebo zemřít.

    Při opravě róby vylepšené za pomoci mechanismů od pana Kechiho si Flairica náhle vzpomněla na plán, který ještě před invazí osnovala lady Sunhand spolu s Tas'adarem del Rey - aktivovat teleportační krystaly, kterými Tas'adar sabotoval část vybavení, jež si u něj Belkaren objednal po únosu jeho schovanky Elleny... a tak mu doslova zrušit třetinu sil.



    RP se účastnili: Daraen, Flairica, Aerin, Eynor, Avianna, Aerana, Fel'talah, Thanalos, Iralius, Vael'thas, Eyra, Eliendir, Abraxas, Mcnavara, Taharis, Belkaren, Tas'adar, Balahen, Profi, Mallen, nakoukl i Emerald
    GM dozor a spawny: Eynor Astrae





    Seděla sama ve stínu stanu, zářící Ad'alar na kolenou, stále v jeho pochvě zdobené tepáním sedmi hvězd. Zvenčí sem polootevřenými chlopněmi stanu dopadalo světlo ohně, u kterého seděli a dohadovali se ostatní.
    Jistě, nemohli se s tím smířit. Narozdíl od ní.
    Jejich hlasy se měnily ve vzdálený hukot, zatímco sklopila zrak k té jedinečné zbrani.

    Byla to čepel Ad'alar, která ji pasovala na kapitána a Strážce jihu, čepel Ad'alar, na kterou přísahala svůj život a službu pevnosti až do své smrti.
    Čepel Ad'alar, se kterou se tehdy lord s Altashem a cizinkou Eynor vrátili z Moonglade v době, kdy celou jeho pravou tvář hyzdila spálenina od ohně démonického Stopaře. Osiřelá čepel Ad'alar, která jí nyní ležela na kolenou ve své zdobené pochvě.
    Podle legendy jí neměl odolat žádný démon a nemrtvý... podle jiné měl Ad'alar dokázat rozetnout i kámen a kov, aniž by se ztupil, když bylo třeba.
    A teď je měl zachránit všechny.


    "Vážně jí to nerozmluvil?"
    "Ne, soudě podle toho, jakým způsobem vyrazil pryč z tábora i s medvědem."
    "Upřímně doufám, že vás napadne něco lepšího, než mě, protože můj plán ji pravděpodobně bude stát jednu ruku."
    "Docela by mne zajímalo, nač zemře ten, který to nakonec udělá."
    "Co když to jako palivo použije duši nositele?"
    "Palivo? Musíte vy mágové vždy mluvit tak..."
    "Znepokojuje mne strach co vidím u ostatních. Většina se nebojí toho, že zemřou, ale že budou vráceni zpět jako nemrtví. Ale to je chyba, strach seká hlouběji než ostří nepřítele."
    Zacpala si uši a meč jí sklouzl z klína na zem. I v temnotě jeho záštita zářila znakem slunečního disku, který měl znamenat naději.

    "Chápete, co vám svěřuji, kapitánko?" hlas lady zněl slavnostně i smutně zároveň. Jako by tajila bolest.
    Hlídky hlásily nemrtvé v průsmyku... bitva měla začít co nevidět.
    Tak nějak to čekala. I přesto ji to zaskočilo. Drobná černovlasá elfka jí podávala v natažených rukou zářící meč.
    Lordův Ad'alar...
    "Nemrtvým nesmí padnout do rukou. Pokud by se stalo nemyslitelné a bitva byla ztracena, pokusíte se jej dostat ke mně, a pak se s posádkou ukryjete do bezpečí."
    "Má paní?! Nechat vás vzadu? To by lord nepřipustil-," namítla, ale drobná elfka ji umlčela gestem ruky.
    "Pokud nebudu naživu ani já, bude úkol očisty pevnosti na vašich bedrech, Aerin Windsong. Teď poslouchejte.
    Oheň v síni nezraní toho, kdo ponese Ad'alar. Pokud jej tasí a zabodne do kruhu run v jeho středu, vše démonické a nemrtvé v pevnosti se... vypaří.
    I kdyby to byli nemrtví spojenci, prostě přestanou existovat, proto varujte Opuštěné, kteří se k nám připojí.
    Nositel meče, který není jeho pánem, je ale také odsouzen k záhubě, taková je povaha čepele, která slouží jen jednomu. Taková je cena pro smrtelníka, když čepel zkusí ovládnout. Rozumíme si?"
    "Chápu," Aerin ani nemrkla, jakkoli se jí na okamžik zastavilo srdce. Bylo to jasné - byla starší velitel a ten druhý měl rodinu, narozdíl od ní.
    Když meč připínala na záda, její srdce se opět poplašeně rozeběhlo a tlouklo tak, až se chvíli bála, že jej lady zaslechne.
    "Aerin. Dokud ten meč existuje, je to pro mne důvod věřit, že Ceroth stále někde... nějak... je. Stejně tak je naděje. Opatrujte jej jako oko v hlavě, kapitánko. A teď zaujměte svou pozici."

    Neudržela ji.
    I přesto lady podle všech zpráv dosud žila.
    Tak jako tak by tohle nikdy nenechala na nikom jiném, je jedno, jak moc se jí to snažili rozmluvit.
    Trhnula sebou a zaposlouchala se opět do hlasů u ohně.

    "Zůstal někdo uvězněn v pevnosti?"
    "Spousta osob, mezi nimi i lady. Údolí je slepé, proto za námi nikterak nepospíchá. Za spojenci byl vyslán letec na Suraku."
    "Prý popravuje zajatce?"
    "Ano, malý posel od lady, Fidget, nám to řekl."
    "Nač tedy čekáme?"
    "Přišel i posel od Belkarena. Nějaký Jochan. Slibuje nám milost, když se vzdáme. Možná bychom měli zkusit..."
    "Doopravdy se ti dva hádali o to, který raději zemře?"

    Pomalu opět zvedla meč.
    Před očima se jí mihla vzpomínka na Falanthira, když odcházel, oficiálně do důchodu v Nagrandu. Tak jako lady věděla, že jde hledat toho, kterého mají všichni za mrtvého, a nevrátí se, dokud neuspěje.
    Jenže někdo musel zůstat a starat se.
    Přejela prsty kameny zdobící záštitu znázorňující sedm hvězd.
    Nikdy nevěřila ve Světlo, v tom má Balahen pravdu. Ani nenásledovala způsoby lidí. Věřila ve sny a v pomstu.
    A věřila v pána Ad'alaru.

    Za poslední rok stála tolikrát na pokraji smrti, že se v pevnosti začalo šeptat o jejím strážném duchovi či podezřelé temné moci. Uzavíraly se sázky, kdyže se to kapitánka jednou nezvedne ze všeho, do čeho mívala ve zvyku zabřednout.
    Jako by Smrt utekla nebo přeskočila na jiného, kdykoli jí pohlédla do tváře.
    Zítra tomu tak nebude.
    Není nikdo, kdo by se mohl postavit do rány, pokud meč použije sama.
    Půjde a splní svou povinnost.

    Před očima se jí mihla představa tygřice, kterou ztratila někdy během bitvy. Rozčíleného Balahena nadávajícího jí do paličatých holčiček, co si chtějí hrát na velké hrdiny.
    Sen o Galakovi, který nakonec nebyl snem.
    Hádka s Balahenem... všechny jeho důvody pro to, aby to nechala na něm, protože on a Smrt  mají velmi zvláštní dlouholetý vztah. Protože Ceroth byl jeho přítelem dávno předtím, než se narodila. Protože je to jeho bratr, kdo přepadl pevnost. Protože narozdíl od ní věří ve Světlo a je dost silný, aby mohl bojovat na blízko proti Belkarenovi.
    Všechny její důvody pro to, aby si to nenechala vymluvit.
    Nenechá za sebe nikoho umírat. Světlo jí nikdy nepomohlo.
    Vždy si musela pomoci sama a přesně to udělá i... teď


    Nadechla se, zvedla se a připnula si meč na záda, aby někoho z těch bláznů nenapadlo jej brát místo ní.
    Prošla ven ze stanu a sotva se narovnala, ucítila na rameni něčí ruku. Ohlédla se a překvapeně si uvědomila, že je to Balahen.
    "Myslela jsem, že jsi naši věc vzdal a odjel," poznamenala tiše, zatímco ji k sobě otočil a naléhavě se jí díval do tváře.
    "Ještě jsem nevzdal naději, že máš trochu rozumu krom snahy předčít všechny muže kolem sebe v každé pitomosti včetně toho, kdo dál domočí.
    Ten meč sám o sobě je jen prostředkem. Znal jsem Cerotha, takže vím, že je to jen nástroj a důležitá je vůle, naděje a víra. Donést ho na správné místo ve správný čas. Máš meč a pevnou vůli, máš i to ostatní? Dost silnou víru a naději?"
    Zamračila se a setřásla jeho ruku.
    "Také jsem ho znala. Neselžu."
    "Pokud to vše máš, zachráníš pevnost. Pokud ne... vše bude ztraceno. Aerin, nezvládneš to. Nevěříš v to, co ta čepel znamená."
    "Vsadíme se?" ohrnula horní ret, když vtom si vedle ní odkašlal Daraen.
    "Kapitáne? Vojáci jsou zvědaví, zda jste našla jiné řešení. A jaký je tedy plán. Dnes jsme bojovali i v údolí, je jen otázkou času, než nás Belkarenovy jednotky vystopují."

    Pomalu vykročila k malému krytému ohni, kolem kterého se krčila většina přítomných. Zastavila se u něj, jednu nohu položila na kámen na jeho okraji a rozhlédla se po elfech kolem.
    "Napadlo mne, jak se dostat dovnitř. A možná i to, jak ho přesvědčit, aby ten meč zkusil použít sám," řekla a zavěsila prsty za opasek. "Jakkoli je to dost riskantní a vyžadovalo by to od vás značné sebezapření a přetvářku."
    Flairica zbystřila, zatímco Daraen a Artiel se mračili, jako by tušili, co kapitánka řekne dál.
    "Budeme předstírat, že se jdeme vzdát, složit zbraně a pokleknout před ním... a vyšleme tajnou chodbou oddíl posil jako pojistku, kdyby se to zvrtlo. Pokusíme se ale v pravý čas dostat do Síně a odpravit ho."
    Po chvilce mručení o tom jak někteří odmítají odevzdat zbraň či kleknout před tím vrahem jim však došlo, že to je zatím nejlepší plán, který mají. Jinak nebyla možnost dostat se do srdce pevnosti bez boje. A v boji proti jeho armádě neměli šanci.
    Nakonec souhlasili všichni.
    "Nač tedy ještě čekáme?" optal se jeden z paladinů Krusády a Aerin se s úsměvem zadívala na východní obzor.
    "Na úsvit," řekla tiše.





    Galerie:



























    Edit: Omluva za to, že to ne zcela patří do jednorázovek, ale spíš do dlouhodobého RP. Jen se to hodilo mezi obě části bitvy o Elrendar. Enjoy a číst spoilery je jen na vlastní nebezpečí Smile
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Úsvit nastane - Reconquista Elrendar Keep

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Feb 18, 2016 4:07 pm




    Průběh eventu:



    Oddíl zvědů vedený kapitánkou Aerin Windsong s výbušninami se vydal tajnou chodbou zpět, zatímco družina vedená kapitánem Thanalem Dawnspear se pokusila zaujmout pozornost tím, že se vydala k boční bráně Elrendaru z údolí s předstíraným zájmem o kapitulaci.


    Stráže je uvedly na děsivě pozměněné nádvoří - všude těla, která reanimovali živí kultisté ze Scholomance, obnovený ledový wyrm, popraviště a hromady kostí. Belkarenových nemrtvých stále přibývalo.



    K jejich překvapení Belkarena zastihli uprostřed rozhovoru s Vael'thasem Snowdawn a lékárníkem Ruprechtem, ke kterému si rytíř smrti dovedl i značně velký oddíl Opuštěných - téměř se zdálo, že s Belkarenem vyjednává nové spojenectví.




    Belkaren přijal "vzdávající se" s pompou a arogancí sobě vlastní, přiměl je pokleknout a složit braně.
    Při pokusu předvést všem disciplínu, jakou si představuje, rozkázal ztrestat kapitána dvaceti ranami holí, k čemuž Vaelthas hbitě nabídl Ruprechta pro jeho skvělé schopnosti v oblasti mučení, anatomie a bolesti, zatímco Ruprecht nenápadně navrhoval zbavit se toho nebezpečného blázna... a lady Sunhand jako by na cosi zoufale čekala od Flairicy.
    Belkaren před ostatními vzápětí nechal "předělat" nové nemrtvé, kteří mu nevyhovovali. (čti: rozsekat a sešít jinak odznova)

    Když se nikdo neměl k vykonání trestu na kapitánovi, Belkaren namátkou vybral elfa v helmě, přičemž lady nechtíc prozradila jeho totožnost coby Balahena. Belkaren jej kupodivu nedal ihned popravit, jak všichni čekali, místo toho mu nabídl spojenectví a odpuštění, pokud se stane jeho následovníkem a bude jej nadále poslouchat.
    Vzhledem k tomu, že jeho návrh vzbudil jen hádky a jednání nevedlo k Belkarenově spokojenosti, nechal temný lord z Elrendaru přivést zajatý oddíl kapitánky Windsong, který v tunelech narazil na několik z jeho "překvapení".

    Všem chtěl ukázat, jak zachází se špióny a zrádci, které nechal v provazech dovléci na schody na nádvoří. Aerin víc v mrákotách, než při vědomí, klopýtala jako poslední v řadě. Belkaren prvního z elfů bodl do hrudníku, druhého podřízl a když se rozmáchl po kapitánce, stalo se hned několik věcí.
    Kapitán Dawnspear vykopl svůj odložený meč do ruky a vykřikl: "Za Elrendar!", načež začala u poničené hlavní brány vřava.
    Balahen použil své nové kopí k zvláštnímu druhu světelné show, která se nemrtvým moc nezamlouvala, ale někteří z ní padli na kolena. Lady Sunhand hodila Flairice svůj pečetní prsten a ta za pomoci otrhaného Jochana, který zrušil svou iluzi a ukázal se být Tasadarem, nechala zmizet sabotovanou část zbrojí a zbraní Belkarenových nemrtvých (včetně těch, co jej měli na sobě).




    V nastalé bitce, kdy Belkarenovi ubývalo vojáků, nechal Vaelthas na jeho zbylé jednotky zaútočit své oddíly, zatímco Ruprecht a Balahen se vrhli přímo po Belkarenovi.



    Ostatní měli co dělat s frostwyrmem na nádvoří, který v určitý okamžik vypadal, jako by "slyšel něčí hlasy", ale jistý nenápadný lékárník s tím určitě neměl co dělat.
    S křikem "Za Elrendar!" dokázala družina i posádka udělat na nádvoří pořádek, než zjistila, že útok elfů z Thalassian pass zatlačil zbytek Belkarenova vojska zpět do pevnosti a nyní se valí na ně.

    Balahen, probodnutý Belkarenovým mečem, je ještě stačil varovat, aby utíkali co nejdál od Síně, pak se po nádvoří rozlilo oslnivé světlo, před kterým se raději uklidili i opuštěný Ruprecht a rytíř Snowdawn.

    Všichni nemrtví se rozpadli na prach a porazit živé kultisty Zatracených bylo dílem okamžiku. Teprve pak vykročili do Síně Slunce, v jejímž středu uprostřed paprsku světla zářil Ad'alar.
    Po Belkarenovi a Balahenovi nenalezli žádné stopy, ani jejich těla.






    Belkaren měl vždy mnoho problémů se sebekontrolou, přesto velení vždy upřednostňovalo jeho schopnosti jako zásadní. Ale je to blázen, nechápu proč vlastně zaútočil na pevnost.
    Myslí si, že ho snad Sylvanas bude podporovat? Nebo že království před ním poklekne? Či snad celá Horda?
    Dívám se, jak se snaží vydávat rozkazy. Doslova se směji jeho nabubřelosti, možná jsme teď mnohonásobně přečísleni, ale mně stačí dostat meč do síně... a bude to.
    Sakra to je Aerin a dva hraničáři v provazech, zbití a zmučení k nepoznání...
    ...starý Brachu, víš, co máš dělat?
    Jistě, příteli, nechť tě Světlo i smaragdový sen provází, snad tvá zbraň bude stačit.

    Divám se na medvěda a jen se usměji.
    Shorel'aran, snad se ještě setkáme, v tomto světě anebo na věčných pastvinách.
    Má duše nakonec jednou dojde pokoje, ale ty máš svou cestu sále před sebou, pro tebe je brána smrti zavřená...

    Ano, tohle jsou ty naše pověstné pohledy do očí. Kdyby ostatní jen tušili...

    Promyslím si pár kroků dopředu, a pak nato půjdu.
    Doufám, že ostatní toho wyrma sejmou dřív, než to tady stačí celé zmrazit.
    Zahlédnu, jak Belkaren svým mečem bez váhání podřízne dva statečné hraničáře jako jateční zvířata a napřáhne se k popravě jejich velitelky. Slyším výkřiky družiny i lady Sunhand, na kterou cákla krev odpravených elfů. Aerin stojí bez hnutí, jako by se už smířila se smrtí. Bláhová Aerin, je ještě moc mladá aby věděla, jak na tyhle hajzly. Na takové se může jen silou.
    "Belkarene, ty idiote, teď tě konečně zabiju!" podívám se upřeně do očí svému nevlastnímu bratrovi. Je mi jedno, co se děje kolem mě.
    Ignoruji je, můj cíl je přede mnou.
    Vykopnu si kopí do ruky a namířím na Belkarena, napřahuje meč a chce zabít tu krásnou paličatou hraničářku. Soustředím se jen na Světlo a stane se... ze špičky kopí vystřelí jasný a čistý paprsek, který oslní nemrtvé kolem a pak se odrazí tomu parchantovi na lesklém kovu hrudního plátu.
    Tak, a je to tady.
    "Oldbeere, dostaň Aerin pryč!"
    Podívám se na skoro zničenou Lady Sunhand, která v nestřežený okamžik sňala prsten ze své ruky a hodila jej Flairice.
    Ten divný Jochan vedle ní začne okamžitě kouzlit teleport a z několika míst nádvoří se ozvou výkřiky.
    "Postarám se o něj, dostaňte se co nejdál od Síně Slunce!"
    Vyjmu zpod pláště Cerothův meč a vydám po schodech za svým polobratrem.
    Belkaren zrovna mrazí na místě nějakého nemrtvého. Jeho garda již tasí meče, aby to ukončila, když jeden po jednom začnou mizet a kolem svítí zbytková arkána... alespoň to budu mít snazší.

    "Přidej se ke mně, bratře, a společně budeme moci vrátit spravedlnost do království, a nejen tam, budeš to ty, kdo dál ponese korouhev našeho rodu!"
    Belkaren se na mě dívá s nataženou levicí, přesto v pravici drží meč, který jsem pro něj kdysi vykoval.
    Kape z něj krev strážců Quel'Thalasu.
    "Tohle je tvoje spravedlnost?" ukážu na krev na jeho meči.
    "Sám víš, že neúspěch se netoleruje," odsekne mi.
    "Ti průzkumnici měli víc odvahy, než ty kdy předtím," odseknu.
    "To já jsem vyrazil vstříc Arthasovi v čele své jednotky!"
    "Přestože jsi měl rozkaz hlídat hranice a průsmyk, blázne, kdyby jsi včas varoval Sylvanas a předal úplnou zprávu, vše mohlo být jinak!"
    "Ty jsi tam nebyl, krčil jsi se někde vzadu s tím pokrytcem Theronem. Nemáš ani ponětí, co-"
    "Já plnil své rozkazy. Což se o tobě nedá říct!"

    Boj na nádvoří zní čím dál hlučněji, křik a praskot kouzel, i když rytířů smrti s Belkarenovým znakem ubývá, jako by snad mizeli nějakým kouzlem. Ten nemrtvý poskok Vael'thase prchá zraněný ze Síně... alespoň nebude překážet.
    Pomalu se blížím ke svatému ohni ve středu sálu, v ruce Ad'alar v jeho pochvě... nic mě nezastaví, ani má vlastní smrt.
    Snad se dostanou pryč. Musím jím dát více času.
    "Mimochodem, Belkarene... víš, že je tvůj otec mrtev?"
    Vteřina trvá jako věk... sleduji jeho tvář, přeci jen jsou tam nějaké emoce. Jeho oči jako by zamžikají někam za mě.
    Meč mi sám skočí z pochvy do ruky a svět se na okamžik rozzáří. Celou bytostí pronikne bolest, jako by se vědomí a duše na okamžik změnilo v jasný plamen, příliš horký na to, aby jej v sobě udrželo tělo smrtelníka.

    První ránu nestačím vykrýt, jeho ostří mi prosekne bok až do masa.
    Padám k zemi přes rameno a zase vstávám s mečem ve střehu.
    Výpad a odsek, útok na hlavu je tak silný, že mi ruce povoluji a čepel se přibližuje až k mé přílbě.
    Kop je přesně mířený, ale tam, kde by měl mít srdce, má jen zášť a touhu po pomstě. Odsekávám další a další výpady a zvykám si na plamennou čepel. Jen ho zdržuji.
    Venku se střetla hromada nižších nemrtvých, které nedostala past nastražená mágy, je slyšet ledový wyrm a září oheň kouzel všech z Měsíční Věže, co jsou ještě na nohou.
    Elrendarští bojují o svou pevnost a životy. I oni se touží pomstít.
    Někde v dálce zaslechnu zařvání medvěda... starého bracha.

    Přes útok na hlavu přecházím do klíče a protínám Belkarenovi zadní plát. Bez výsledku, i když očima fixuje mou čepel a je v nich ta stará známá touha vlastnit a panovat.
    Dál stojí na nohou, jako by bolest neexistovala. Přestávám si ním hrát.
    Rozeběhnu se a s výskokem ho bodám do hlavy, jen abych skončil na zemi, jako když mi dával lekce za mlada.
    Ad'alar zazvoní na mramoru kus ode mne.
    Další šanci mi nedává, cítím špičku meče, jak proráží plát na zádech a boří se mi mezi žebry do plic. To vydržím...
    Přetočím se přes ruku, chopím se Cerothovy čepele a zvednu se.
    Belkaren je rychlejší a neúnavný, seká mi po nohou, ale srazím mu meč k zemi a jílcem mu přerazím hrtan. Jen se trochu zaklepe jako by se vlastně nic nestalo. Dál se směje, snad jen chraptivěji.
    Konec chlapeckých her, už doopravdy...
    S rozběhem srazím jeho obranu stranou. Praští mě pěstí přímo do boku. Ignoruji bolest a vrazím mu špičku meče mezi přední kyrys a vší silou zatlačím. Zachrčí a z posledních sil mi vrazí vlastní meč do hrudníku. Neodporuji a nalehnu na něj až po jílec.
    Jeho ledově modré oči poprvé prosvitne náznak nesnesitelné bolesti.

    Měl jsem... Ad'alarem zažehnat něco víc... než jeho.
    Snad díky tomu ohni uvnitř stále žiju, čepel musela minout srdce. Plíce se mi začínají plnit krví. Vytrhnu meč z těla nemrtvého, zatímco Belkaren se snaží vyrvat svůj meč z mého hrudníku, ale zářící hrot Ad'alaru mi ho udrží od těla.
    Naznačím bodnutí do obličeje, ale přehodím meč z jedné ruky do druhé a proseknu mu koleno z druhé strany.
    Belkaren konečně padá k zemi.

    Z posledních sil se dopotácím ke vstupu do síně.
    "Je čas... utečte, honem pryč...!" v duchu to křičím nejhlasitěji, jak to jde, ale ze rtů mi jde jen sípot. Vidím lady Sunhand, podpírající zraněného vojáka, jak se ke mně otáčí, jako by chtěla zaujmout mé místo.
    Jenže už je pozdě.
    Pár dalších uší mě zaslechne, vedení kapitánem bojují s nemrtvými na horním nádvoří vstříc bitevní vřavě, jak spojenci útočí na zadní voje Belkarenova vojska, které obsadilo průsmyk.
    Nemrtví se octli v kleštích.

    Ohlédnu se. Belkaren se kroutí na zemi s nohou, jako mají hadrové panenky. Na rtech cítím krev, zatímco on skrze zuby cedí:
    "Uvidíme se na druhé straně...bratře, bitvu jsi možná vyhrál ale válku prohraješ!" pak sáhne do kapsy na opasku a sevře v ní pečeť s povědomým znakem, snaží se zvednout na jedné noze.
    Dopotácím se do středu Síně, jeho meč stále ve svém těle, a zvednu Ad'alar, namířím jej špicí dolů k runám.
    Plameny se rozestoupí a bolest je najednou pryč.
    "Poslední tah bere král," zabodávám meč do středu runového kruhu a prudké světlo zalije každý kout síně. Zvednu ruku a zakryji si zavřené oči, ale i tak je to, jako by se mi přes zavřená víčka propálilo samotné Slunce do mysli.
    Zaslechnu, jak Belkaren zlomil pečeť, jinak je absolutní ticho... až po chvíli se rozlehne vítězný křik elfů.
    Má zbroj a kůže se vzápětí octnou v jednom ohni, maso se škvaří a vlasy hoří, bolest tak prudká, že už nepopadnu dech.
    Říká se, že když umíráte, přehraje se vám před očima celý život...
    Slyším, jak mi lord Ceroth Sunhand říká právě na tomto místě, v jiné době: "Nyní povstaň, Strážce Jihu a kapitáne Elrendaru...  splnil jsi svou povinnost."
    Vezme mi z rukou Ad'alar a já ztratím zbytek sil.
    Stále vidím jen to pronikavé světlo.

    Jaké to bude na druhé straně?
    Bude tam čekat Belkaren, nebo jen tma jako obvykle?
    Zhroutím se na zemi, ale místo mramoru cítím pod sebou trávu a svěží vzduch pastvin a jezer. Zavadím o Belkarenův meč v sobě a vyrvu jej... zdálky slyším šumění obřích křídel, cítím jak mě někdo bere do pařátů a měkká chladná země je pryč. Otevřu oči slepené krví a nadechnu se. Takže přeci ráj?
    Hluboko pode mnou utíká nádherná panenská krajina plná života, vítr je chladný a vlahý jako po letní bouřce. Jsem doma.






    Eventu se účastnili: Eyra, McNavara, Profi, Thanalos, Vaelthas, Abraxas, Flairica, Balahen, Belkaren, Tasadar, Daraen, Avianna, Aerana, Eynor, Aerin
    Scénář: Eynor Astrae a Balahen
    GM podpora: Eynor Astrae
    Autor povídky: Balahen
    edit: PS. fórum se umoudřilo, tak přilepím galerii Smile




    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Galerie

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Feb 23, 2016 11:38 am



    Shadows fall
    And Hope has fled
    Steel your heart
    For dawn will come.

    The night is long
    And the path is dark
    Look to the sky
    For one day soon
    The dawn will come.

    The shepherd's lost
    And his home is far
    Keep to the stars
    The dawn will come.

    The night is long
    And the path is dark
    Look to the sky
    For one day soon
    The dawn will come.

    Bare your blade
    And raise it high
    Stand your ground
    The dawn will come.

    The night is long
    And the path is dark
    Look to the sky
    For one day soon
    The dawn will come.



    Slíbená galerie Reconquisty Elrendaru:
























































    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Loučení a návraty

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Mar 03, 2016 3:13 pm

    Loučení a návraty



    Držela se pevně hrušky sedla a krčila se ke hřbetu hippogryfa. Star Wing se pomalu snášel níž na úbočí hory, kolem které kroužil. Zahlédla malý domek, z jehož oken se linula zlatá záře a z komína stoupal dým. Vypadalo to jako opravdový domov...
    Místo, které vlastně nikdy neměla.
    Tmavá kukla se jí udržela na hlavě spíš silou vůle, když hippogryf náhle prudce klesl níž, aby přistál.
    Měla zde úkol od té, se kterou už nechtěla mluvit. Věřila, že si zaslouží utopit se sama v močálech svého zármutku, ale Eynor jí už zase podala ruku a ukázala světlo naděje.
    Nevěděla, co bolí víc. Doufat nebo se vzdát?
    Ale nikdy se jí nevydržela dlouho dívat do očí, a to se nezměnilo.



    "Bolest? Vím toho dost o bolesti. Byla jsem v životě dvakrát zasnoubená. S tím prvním jsem měla synka, jenže... jenže mi ho vzal můj snoubenec. Byl spolčený s nějakými kultisty, kteří mu vymyli mozek. Malý se měl jmenovat Erroy... a už nikdy jsem ho nenašla. Jak se jmenuje ten váš?" elfka v kápi, která měla kolem očí natřenou černou barvu v místech, kde se dalo zahlédnout její pleť, rychle zkusila změnit téma po další otázce na tělo.
    "Eltir," odvětila Eynor, "ale to přeci dobře víš sama. A co tvůj syn? Jak je starý?"
    "Stále mne pokládáte za někoho, kým nejsem. A myslím, že by z Erroye již byl mladý muž. Nezkušený, ale už ne dítě. A kde je Eltir nyní?"
    "Před bitvou jsem jej schovala daleko odsud. V domě, kde dřív bydlíval Ceroth. Do města jsem poslala mága vydávajícího se za mého synka, abych odlákala kultisty, kteří po něm jdou. Dnes v noci jsem pro Eltira chtěla doletět na hippogryfovi. Každý den bez něj je, jako by nevyšlo Slunce."
    "Divím se, že takové informace prozradíte právě někomu, kdo vypadá takto," elfka ukázala na svou masku a černou barvu kolem očí, uchechtnula se.
    "Možná právě proto, že poznám Eyřin hlas? A protože by Eyra možná ráda viděla Eltira a dovedla mi ho domů?" Eynor natáhla ruku k její kápi a elfka couvla o krok dál. Nechala ji tedy.
    "Cerothův domek ale není snadné najít ani pro ty, kteří tuší, kde stojí. Cesta na to místo je velmi nebezpečná. Je to vysoko v horách nad Quel'Danil. Kdo nemá upřímné srdce, může se navěky ztratit v horské mlze a již nikdy nenajít cestu zpět. Navíc Eltira hlídá strážce, kterého nelze snadno oklamat."
    "A co upřímné srdce, ale z kamene, takové projde zkouškou?"
    "Zraněné srdce? Ano. Zvláště takové tam najde útěchu. Ale žádné srdce není z kamene, i když tomu chceš věřit. Možná bychom ti mohli pomoci najít Erroye?"
    "Pomoci mi je cena, kterou si vrah jako já nezaslouží," elfka v kápi se jízlivě zasmála
    "Vrah? Nevím, možná se mé srdce plete a možná mne šálí sluch. Ale Eyra mi chybí. A Eyra nikdy nebyla vrah."
    "Ale já jsem vrah. Po tom, co mi sebrali syna, jsem vypálila celou ves, kde měl údajně být jeho otec a jeho přívrženci... zatraceně! Ten tvůj pohled... nesnesu ho, a to jsem si myslela, že už nikdy nebudu nic cítit...," elfka si promnula pod kápí čelo a povzdechla si, pak kývla bokem.
    Zastavily se ve stínu stanu za cvičištěm, z dohledu ostatních.
    Strhnula z hlavy kápi i masku a odhalila tak bledou a rozcuchanou podobu seržantky Eyry. Její vlasy byly delší, kolem očí měla černo od maskovací barvy. Eynor na ni ulehčeně kývla, pak ji objala, i když se elfka bránila.
    "Tak co, jsi teď klidnější?"
    "Klidnější? Mám radost, že jsi naživu, Eyro, ale nikdy dříve jsem ani netušila o tvém synovi. Teď nebudu mít klid, dokud o něm víc nezjistím. Chyběla jsi mi."
    "Ale já tu nemohu zůstat. Ani sem už nepatřím. Způsoby, kterými se tu řídíte, mi nejsou blízké... štěstí a přátelství, smích...," znovu si začala paličatě natahovat kápi. "Každý se ptá, proč jsem přišla a kdo jsem. Jediný, kdo se neptal, byl Veranis, když umíral sám v údolí před bitvou."
    "A je na tu otázku odpověď?" Eynor ji pozorovala s bolestí v očích.
    "Asi jsem se přišla mučit. Mučit se vzpomínkami a tím, že vy někoho máte, že držíte spolu. A já to neumím. Neumím už cítit radost, Eynor," Eyra sebou trochu trhla, když ucítila na tváři přes masku elfčinu ruku a opět se jí zkusila zadívat do očí.
    "Dlouho jsem si myslela, že to bude stejné se mnou. Radovat se již nedokážu, ale naučila jsem se cítit klid a mír. Nenašla jsem ho v lidech kolem sebe ani sama v sobě, ale v řádu věcí, tak jak je. Na světě jsou krásná i strašná místa, která taková budou, ať tu jsem, nebo ne. Ať jsem smutná nebo veselá. Mrzí mne, že věříš, že nedokážeš být s ostatními. Některým tu na tobě doopravdy záleží."
    "Samota je mé druhé jméno," řekla Eyra tak, že se z toho dalo sotva pochopit, zda jde o další výsměch sama sobě, nebo hovoří vážně, "to s Erroyem se stalo dávno a nijak se vás to netýká. Možná ho použili na své zvrácené účely. Možná už dávno nežije."
    "A možná, pokud je synem jejich velitele, z něj zkusili udělat jednoho z nich. Pak by tě nejtěžší bitva čekala, jestli ho najdeme - bitva o jeho srdce."
    "Pak bych byla raději mrtvá, než vědět, že je jako oni. Na to už nemám sil. Vědět, že mne nenávidí-,"
    "Naděje je ale vždy, Eyro, kdo ví, co vše se může stát. Vydáme se hledat, co jsme ztratili, a najdeme cosi docela jiného, co nám přinese cesta sama. Možná se hledané někdy ukrývá našemu zraku samo a úmyslně a možná už to dávno není stejná věc, co jsme ztratili. Ale na cestě vždy něco čeká. A proč se vzdávat předem?"
    "Hledala jsem Erroye. Hledala jsem Cerotha. Hledala jsem svou rodinu a všechny sourozence, kteří si změnili jméno, když je mé činy začaly ohrožovat, hledala jsem Jeníka. Vidíš tu z nich někoho stát po mém boku?" Eyra ukázala na prázdné místo vedle sebe. "Někdy přemýšlím, jestli by mi lépe nebylo mrtvé..."
    "To je to nejhorší, co tě může napadnout. Je to jediná věc, kterou nelze nikdy vzít zpět.. a jediná věc, kterou jsme dostali, aniž bychom si mohli vybrat. Ať se rozhodneš jakkoli, měla bys vědět, že tu vždy budeš vítaná... a že ti pomůžeme hledat," Eynor si stáhla z ruky prsten se znakem měsíce, uvnitř kterého bylo cosi vyryto jemnými elfími znaky.
    "Prokaž se jím strážci nad Quel'Danil. Stráže u brány Elrendar budou vědět, že osoba nosící můj snubní prsten je můj drahý přítel. Doufám, že mi Eltira přivedeš v pořádku... a já se ti budu moci odvděčit podobně s Erroyem."
    Eyra se zadívala na drobný prsten na své rukavici se slzami v očích a pomalu kývla.



    Zase jí nedala na vybranou a tahá ji zpět mezi živé. Přátelé. Je lepší je nemít, protože to bolí, když je ztratíte...
    Jednou rukou hladila hippogryfa po barevném peří na šíji, v druhé držela měsíční prsten. Když se konečně odhodlala učinit krok blíž k domku, jeho dveře se otevřely dokořán a noční tmu prozářilo zlatavé světlo a teplo zevnitř.
    Na prahu batolivě stanula malá zvědavá postavička s očima na vrch hlavy a rozcuchanými zlatými vlásky, která se opírala o zárubně a snažila se prohlédnout si, koho to mají za hosta. Někde za ní tušila další, mnohem vyšší bytost. Přesto se necítila v ohrožení, ale jako by se vrátila po dlouhých letech konečně domů. Rozplakala se, i když se tomu snažila zabránit, a vykročila k domku, když se dětský hlásek optal:
    "Mama?"



    Shrnutí RP po dobytí pevnosti:



    Po znovudobytí pevnosti nebylo času nazbyt - brána a některé části hradeb potřebovaly nutné opravy, na nádvoří zel tunel vyhrabaný neruby a ležela ještě stále těla padlých, ať už spojenců, členů posádky nebo nepřátel. Bylo zapotřebí najít pohřešované, pohřbít padlé, léčit zraněné.

    Po nádvoří a několika sklepech se rozmnožily nerubí larvy a přerostlí pavouci, navíc kdokoli, kdo se pokoušel uzavřít tunel, byl vtažen neruby do jeho hlubin. Do likvidace larev, zámotků a pavoučích vajec se s gustem dala Flairica Amberdusk doprovázená učedníky z oboru pyromagie.


    O ostatky obřího wyrma projevil zájem rytíř smrti Vael'thas Snowdawn doprovázený apatykářem Ruprechtem ve snaze vyzvednout si padlé z vlastních řad k "recyklaci". Ke svému překvapení nakonec obdržel krom ostatků vlastních padlých i oprávnění naložit podle svého s těly nekromantských kultistů, kteří si podle přísných slov lady Sunhand zasloužili poznat přesně ten osud, který přivodili předtím svým subjektům.
    Ruprecht, nadšený tímto obratem věcí, jedním dechem pozval lady, aby se zúčastnila reanimačního rituálu v Undercity.
    Zdálo se, že v této nabídce již "přeťápl" tolerovanou hranici elfčiny náklonnosti a trpělivosti, ale kdo ví?


    I když někteří zmizeli a jiní padli, do posádky se vrátilo pár těch, co byli pohřešovaní, nebo dokonce prohlášení za mrtvé - mezi nimi bývalá seržantka Eyra Ryzal, tajemně se vyhýbající společnosti ostatních a hovořící jen s lady Eynor; také Veranis Holywood, který si nyní říkal Fel'talah.


    Aerin Windsong, sotva se dostala z lazaretu, kde byla několik dní držena v poutech na lůžku, prohlásila, že své rozhodnutí nesvěřit Ad'alar nikomu jinému, změnila noc před bitvou jen kvůli věšteckému snu, ve kterém ji oslovil Balahenův medvěd. Někteří z posádky ji tímto definitivně odhadli na blázna.
    Medvěd OldBeer se zdál zcela jistý, že je jeho pán někde k nalezení, navíc Flairica při vyklízení nouzového tábora v údolí nalezla podezřelý Balahenův vkaz, naznačující, že elf doopravdy nemusí být mrtvý. A
    tak se kapitánka spolu s Flairicou Amberdusk vydaly hledat na jediné místo, které je napadlo: Nagrand.
    Slovy Flair Amberdusk je totiž Balahen jako šváb, který přežije i po odříznutí hlavy. Aerininy námitky, že netuší, jak rozumná řeč s elfem bude, pokud přišel o hlavu, Flair odmítla tvrzením, že se hlava prostě najde a přišije.
    Balahena našly obě u kovářské výhně v Garadaru, kterak se snaží spravit díru ve své zbroji. Vypadal naprosto v pořádku až na krátké vlasy a fakt, že byl střízlivý. Ještě stále u sebe měl meč svého nemrtvého polobratra, Belkarena.


    U dalších zmizelých byl posléze určen směr za pomoci divinace z osobních předmětů, které po nich zůstaly - Morové země pro ztracenou Sylvanael a jihozápad pro zmizelého Ogatixe. Po Ogatixovi zbyl pár nechutně páchnoucích modrých bot vlhké textury a vláčno-křupavé konzistence, které byly začarovány do podoby magického kompasu ukazujícího ke svému pánovi a zavřeny do dřevěných truhliček. Pro jejich dupot se do počátku mise za nalezením Ogatixe nikdo široko daleko kolem věže Arcana nevyspal.

    Po kratším průzkumu nerubí jámy bylo zjištěno, že tunely v ní vedou dál, než kdo čekal - a ihned na jejím kraji byla nalezena paralyzovaná pohřešovaná tygřice kapitánky Windsong, Freya. Zvíře bylo za pomoci hraničářů vyzvednuto a dopraveno k ošetření kapitánce a léčitelům.

    Pokračovalo pátrání a vysvětlování kletby trápící Flairicu Amberdusk. Podle jejích měnících se snů a aury elfce nezbývalo mnoho času do doby, kdy se něco ošklivého semele - a výslech trollího vězně tomu všemu dodal nový rozměr. I počínající trollí útoky z hor a Morových zemí, které jako by se snažily využít oslabení pevnosti za cílem, který prozatím unikal pochopení.


    Pátrání po zmizelé Ygraině skončilo ve slepé uličce kvůli neochotě nemrtvé Lithiany, která se netajila drzým přáním vydat informace pouze výměnou za život člena posádky, kterého chtěla proměnit v ghůla (jmenovitě Avianny Dawnseeker), za což byla samozřejmě Elrendarskými okamžitě odkázána kamsi. Vzhledem k tomu, že o pár dní později právě zmíněný člen posádky zmizel a byl posléze před svou záchranou brutálně mučen nemrtvými, přibyla tato rytířka smrti na seznam nežádoucích osob, na které mohou elrendarské jednotky útočit při setkání bez varování či udání důvodu.



    Byl splněn i slib Tasadarovi, za jeho pomoc proti Belkarenovi - skupina Elrendarských spolu s ním prohledala předchozí Belkarenovu základnu v hlubinách Stratholme a nalezla v ní jeho unesenou schovanku Elenu, která se rozhodla na čas zdržet v pevnosti. Snad jako léčitelka v zácviku.


    Po odvozu ostatků členů Argent Crusade a doprovodu na jejich poslední cestě do Light's Hope Chapel zbylo ještě v údolí získat nejlepší dřevo na rituální hranici pro padlé členy posádky. Výprava na dříví ovšem dopadla jinak, než mnozí čekali, protože ochranný runový kámen v údolí byl narušen škodlivou trollí magií od jednoho z jejich útoků a mezi stromy procitl jejich prastarý Strážce. O tom si ale povíme jindy.



    Galerie:



























    PS. Nejedná se o jediný event, ale souhrn RP, které tak nějak proběhlo mezi bitvou a dalšími "jednorázovkami", které na ni navázaly, proto to podle mne patří sem.
    Za RP díky všem zmíněným i vyscreenovaným, tedy Eyře, Flair, Balahenovi, Surmallienovi, Daraenovi, Avianně, Aeraně, Vael'thasovi, Abraxovi (Ruprechtovi), Lithianě,

    Eynor Sunhand-Astrae
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Re: Jednorázové eventy (na jeden večer)

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Mar 03, 2016 4:14 pm

    Pár obrázků z hledání Eleny del Rey



    "My do boje se ženem se teď prát, hrůzné smrti svá nitra dát!
    Za smrtí děsnou jdem do pekel. Jen ať si nám vyrvou střeva z těl!
    Zhyň obludo, zhyň!"


    Surmallien, tváří v koleno nemrtvému obrovi




    Účastnili se: Tasadar, Profi, Avianna, Surmallien, Eynor Astrae coby Elena
    Galerie:






















    "Povídám ti, tati, co se do toho pleteš?! Zrovna jsem ho měla na lopatkách!"

    Zachráněná Elena
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Strážce údolí Elrendar

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sun Mar 06, 2016 12:03 pm

    Neviděl někdo můj žalud?



    Průběh eventu:

    Po nahlášených a potrestaných "nespoutaných vášních“ v pokoji pro hosty (s vystrašeným hostem za dveřmi), byli Surmallien s Aviannou posláni do údolí, aby si přebytečnou energii vybili při donášce dřeva do pevnosti, ve které stále ještě čekala spousta elfích těl na pohřební hranici. Za asistence Flairicy, Daerena, Artiela a jedné pily se skupina vydala vyčistit údolí od vyvrácených stromů a spadaných větví.




    Někdy během konverzace o zákazu pálení zdravých okolních stromů se přiblížili ke svému cíli… nebo se cíl přiblížil k nim?
    Přímo před sebou si na cestě všimli rostliny. Téměř metr vysoké, podivné barvy a co víc - chodíci a nechovající se zrovna přátelsky. První uhlíky se nedaly lehce identifikovat, ale čím se skupina dostávala hlouběji do údolí, tím více bylo všem jasné, že tohle nebude jen pár uprchlých experimentů. Když se na obzoru začali objevovat i agresivní stromovci všech velikostí a barev, dostali konečně členové výpravy povolení použít jakékoliv zbraně k likvidaci. Údolí tak bylo za chvíli cítit vůní pryskyřice a spáleného dřeva.




    Když první dvě vlny rostlinných nepřátel ležely nasekané na třísky, objevil se mezi stromy další stromovec úctyhodné velikosti. Na rozdíl od ostatních se nepokoušel na skupinu zaútočit. Místo toho se představil jako poslední ze Strážců Elrendarského údolí. Postěžoval si, že mu bylo uloupeno jedno z jeho dětí (žalud). Vysvětlil jim také, že příroda zde byla nakažená tajemnou silou nepocházející z údolí. To, co viděli, byl teprve začátek toho, co se údolí může stát, pokud si nepospíší a… dál se už pokračování výprava nedočkala, jelikož strážce usnul v polovině věty.






    Po pořádném nakopání do spodních větví se podařilo stromovce konečně probudit.
    Na jeho radu se vydali k Elrendarskému jezeru, kde měli za úkol získat vodu z pramene, který vyvěrá někde v jezeře. Jenže jak najít jeden malý pramen v obrovském jezeře plném vody? Návrhy na použití vodního elementála, čí zjištění síly pramene výpočtem přívodu a odvodu vody z jezera, musely nakonec stranou, když se za zády přítomných začala objevovat nemilá společnost s listím. Byl vyhlášen akutní ústup portálem do pevnosti. Flairica na nic nečekala a jako by ani neznala únavu, vrhla se směrem k archivu a dala se do hledání záznamů o jezeře.




    Na druhý den se skupinka vyzbrojená meči, luky a lahvičkou s podivně vypadajícím lektvarem vydala k jezeru na konci údolí.
    Po prosekání se místní faunou, která očividně neměla na návštěvy náladu, a po napomenutí přítomných pánů, aby si přestali hrát s koz… s talbuky, je u břehu jezera čekalo menší překvapení v podobě elfa očividně uvězněného na ostrově uprostřed jezera.
    Při pohledu na Surmallienovu a Artielovu těžkou zbroj se nakonec do vody rozhodly jít obě elfky. Samozřejmě bez potřeby namočit si i oblečení, což u Artiela vedlo k nabídce pohlídání osobních věcí a u Surmalliena k velké ztrátě krve z nosu.




    Elf na ostrově toho o změně situace moc nevěděl. Vlastně nevěděl vůbec nic, včetně svého jména.
    Oběma elfkám vysvětlil, že se prostě probudil na ostrově a jediné, co ví je, že ho tlačilo něco v kalhotách. To něco se ukázalo být pravděpodobně ztraceným obřím žaludem, o kterém mluvil předchozího dne Strážce údolí. Neznámý elf byl nakonec bez problémů poslán za oběma rytíři na pevninu a obě elfky se jaly prohledávání okolí ostrova. Instrukce zněly jasně: Na nejhlubším místě celého jezera.




    K pátrání se jako lepší možnost ukázala prohloubenina mezi ostrovem a vodopádem. Tam měla ovšem nastat ta těžší část úkolu. Dostat se až ke dnu, najít místo pramene a nabrat vodu přesně jen z něj, nejlépe bez té okolní. To vše poud možno bez utopení.
    Na scénu tak přišel dar od kapitána Dawnspeara - lahvička s lektvarem pro delší pobyt pod vodou, kterou se rozhodla vypít Avianna. Chvíli nato zmizela pod hladinou i s flakónky na vodu z pramene a několik minut se neukázala. Když už se Flairica chtěla jít podívat po mrtvole, vynořila se Avianna na hladině. Zatím bez úspěchu. Flairica tedy nechala elfku chvíli vydechnout a šla zkusit štěstí sama, ale neúspěšně.
    Minuty plynuly a teprve po čtvrt hodině a několikáté výměně hledajících elfek nad hladinou se podařilo pramen najít a ukořistit jeho vodu.




    Prochladlé ze studené vody se co nejrychleji vrátily na břeh, kde jim Artiel spěšně podával zbroj. Flairica při pohledu na mokré skvrny vysušila oblečení obou elfek a skupina i s nalezeným elfem se vydala zpět do pevnosti. Cestou ovšem ještě neopomněli zastávku u Strážce údolí, který byl štěstím bez sebe, že nalezli jeho žalud. O identitě nalezeného elfa, u něhož byl žalud objeven, ale Strážce nevěděl nic.




    Při pohledu na navracející se talbuky některým klesla čelist údivem, zároveň to však bylo jasným znamením pro opuštění oblasti, protože setkání s alfa samcem stáda se nedoporučovalo nikomu, kdo má rád svůj život a nezašpiněné spodní prádlo. Život v údolí se vrátil k normálu... a zbývalo ještě posbírat to dřevo.







    Eventu trvajícího dva večery se účastnili postupně: McNavara, Daraen, Avianna, Flairica, Surmallien, Ithaen
    Spawy: GM Eynor Astrae
    GM podpora, NPC, efekty: GM Caelir
    Screeny  text: Avelion
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Úklid podzemí

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Mar 16, 2016 10:50 am

    Úklid podzemí





    Průběh eventu:



    S každým dnem, který uběhl od konce bitvy, se život v pevnosti vracel čím dál tím víc do normálu.
    Lady Sunhand ale stále nedala spát obří nerubí díra u stájí. Někteří hraničáři dokonce říkali, že zevnitř stále slýchávají klapání nerubích nožek. Do temnoty tunelů byla tedy poslána skupina elitních zabijáků nerubů (čti: kapitánka Windsong, Balahen, Aerana, Artielův bratr Rickier a Veline) pod velením kapitána Dawnspeara.




    První překážkou v cestě se stala síť, která jako poklop uzavírala celý vchod do podzemí.
    Po jejím spálení se skupině objevil v cestě zámotek obsahující hraničářku Sylvanael, naštěstí stále živou. Elfka, která na jedno napití zkonzumovala výpravě veškeré zásoby vody, byla okamžitě vysvobozena z lepivých pavučin a spravena o situaci v pevnosti.
    Po výkřiku bolesti a oznámení, že byla pravděpodobně nakažena nějakými parazity, bylo Balahenovi zakázáno hrát si na doktora a Aerin odvedla elfku zpět do pevnosti k ošetření podezřelých vpichů.




    Spálení další pavučiny už upozornilo obyvatele zdejších tunelů na přítomnost hrozby. Navíc kvůli hoření dole ubývalo vzduchu, proto byla další ohnivá kouzla zakázána. Jen o chvíli později si mohli členové výpravy změřit síly s nerubím vlastníkem pozadí o velikosti taurena. Jedinou zraněnou naštěstí byla Aerana, kterou nerubian bez menších problémů odkopl na protější stěnu.




    Další nerubí královna čekala o jen o kousek dál. Po její porážce se za množstvím sítí ukázala celá místnost zaplněná vejci, jejichž ničení si někteří opravdu, ale opravdu užili.
    Menší jeskynní pavouci (čti: ti do velikosti krávy) nebyli v postupu dál až takový problém, dokud i oni úplně nevymizeli a vzduch kolem nezaplnil neskutečně odporný a nasládlý… puch.
    Jeho zdrojem se ukázal být kotel plný pavoučích nožiček, humanoidních ostatků a bublajícího čehosi, co možná ještě mluvilo.
    Role šéfkuchaře se pro dnešní večer ujal obrovitý Hnus.




    Než se stihl domyslet nějaký plán, jak zneutralizovat Hnuse i obsah kotle, došla se kapitánka přímo k ohništi optat Hnuse, zda vaří pavoučí nožičky pouze jako přírodní, nebo raději v těstíčku. Při popisu delikátnosti elfího masa v kotli se konečně zbytek skupiny probral z nečinnosti a začal pálit do cíle vším, co bylo k dispozici.
    Obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy Hnus padl mrtvý k zemi a kapitánka se ukázala stále naživu, ukrytá za kotlem.




    Otřes, který pád zbytků hnusa vyvolal, se rozlehl po celém podzemí a přilákal tak pravou královnu zdejších tunelů. Tichý přesun jedné části družiny do bezpečí byl pravděpodobně až příliš tichý... a druhá část, rozebírající možnosti zničení tunelů, tak zůstala na místě.
    Na plošině u kotle zůstaly kapitánka s Veline zkoumající chodbu, kterou sem Hnus pronikl. Monstrózní pavoučice byla příliš blízko na to, aby jakýkoliv pohyb obou elfek unikl jejím očím.




    Naštěstí ji zcela zaujal kotel s gáblíkem, takže obě elfky jen musely co nejtišeji uhýbat jejím obřím nohám a prokličkovat se pryč za ostatními. Hlasitá a neopartná navigace vydaná právě směrem od ostatních ovšem upozornila pavoučci na dva prchající dezerty.

    To už ale ve výklenku jednoho z bočních tunelů čekalo ostřelovací komando vedené kapitánem s cílem zasáhnout nejdříve řetězy, držící kotel i s vařícím se obsahem, a následně i samotnou pavoučci. Kapitánka i Veline jen tak tak utekly předtím, než se za nimi s ránou zhroutilo obří pavoučí tělo. Klenba jeskyně se začínala drolit a některé z tunelů se rovnou zasypaly.




    Po smrti zdejších nevítaných hostí zbývalo už jen umístit výbušniny na strategická místa a tak zabránit, aby tunely mohlo osídlit cokoli dalšího.
    Poslední rychlý průzkum okolních tunelů jen potvrdil smutný předpoklad - žádný další přeživší už v zámotcích nebyl.
    Aeranou vytvořený portál do Thalassijského průsmyku se uzavřel právě včas na to, aby uslyšeli už jen dunivou ránu rezonující až k bráně Quel'Thalas.

    Pro některé svalovce nebyl pobyt v tunelech pravděpodobně dostatečně vyčerpávající a ihned po návratu se chopili lopat a jali se zahrnovat zbytek jámy na povrchu. Nahoře bez, což dámské osazenstvo posádky uvítalo jako nečekané zpestření večera i odměnu za nechutnou práci tam dole, v hlubinách.




    Galerie:




























    Účastnili se: Balahen, Rickier Veline, Aerana, Thanalos, Aerin
    Spawny a GM podpora: Eynor Astrae
    Text a screeny: Avelion
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    A zase další pohádky...

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon May 02, 2016 11:57 am

    A zase další pohádky...


    Bylo nebylo, začínalo jaro a v Elrendar se k vyprávění sešla pestrá společnost, jako obvykle. Příběhy vypravěčů najdete níže, i pár obrázků.
    Garthana:

    Garthanina písnička některé rozesmála, jiné vyděsila, otázkou ovšem zůstává, jestli je švarná trpaslice její autorkou, nebo se pouze pokoušela o svou vlastní death-metalovou cover verzi.
    Omítka, která při jejím vystoupení opadala ze zdi na nádvoří, bude přičtena do nákladů souvisejících s celkovou opravou pevnosti.



    Pod horou jsme všici žili
    Pod horou na severu
    Dobrou medovinu pili
    Ve skále jme zlato ryli
    brousili si sekeru.
    Kebule jsme rozráželi
    orkům blbým na kusy,
    a když kamarádi smělí
    po smrti to žily chtěli,
    měli dobrý funusy.
    Kovali jsme štíty, meče,
    dělali jsme zázraky,
    vyhráli jsme všechny seče
    pod horou, kde řeka teče,
    nemysleli na draky.
    Jednou ale po žranici
    roztřásla se celá zem.
    Gethor ještě po opici
    vpad do sálu, v ruce svíci
    řval na nás "Drak letí sem!"
    Běželi jsme do zbrojnice,
    popadli jsme sekery,
    vytáhli jsme bradatice.
    Drak co říkal "Nikdy více!"
    Měl v šupinách mezery.
    Když zapálil naše síně
    byla bitva prohraná,
    brány věže bořil líně,
    sežral skoro všecko, svině!
    Mrcha jedna vyžraná!
    Utekli jsme, ale víme,
    až jednou půjdem k Vršku,
    šici se zase vrátíme,
    draka krutě umlátíme!
    Ten dostane přes držku!

    Thanalos:


    Pohádka kapitána Dawnspear se týkala vzácného hawkstridera, a vlastně to ani nebyla tak úplně pohádka.



    Kdysi dávno, dávno před válkou měl prý princ elfí říše krásného hawkstridera, bílého a nádherného, kterému nebylo široko daleko rovno.
    A co se nestalo, jednou se v královské stáji, kde hawkstridera hlídali, octli tři malí uličníci. Možná tam byli náhodou, možná se ztratili, možná kradli poblíž jídlo a do stáje se jen ukryli, kdo ví. Ví se však o tom, že se hádali. Hádali se, kdo je z nich nejšikovnější. Ten první ukázal stříbrnou minci, kterou prý ukradl vysoce postavenému knězi. Druhý ukázal na své o tři čísla větší červené boty, které měl od kapitána městské stráže. Jen ten třetí se zatím neměl čím chlubit. A tak se chlapci hádali, až dokud je nevyrušil skřek bílého hawkstridera, který si žádal krmení. Při pohledu na něj jim došla slova a zatajil se dech. Ten nejbystřejší z nich hned věděl, jak otestovat, který ze tří je nejšikovnější.
    A tak se naši tři chlapci vsadili o to, kdo získá pero hawkstridera.
    První šel blondýn v botách, které mu byly velké, pokusil se na hawkstridera zamlaskat a pohladit ho. Nedopadlo to tak, jak mělo, ale naštěstí skončil jen s poklovanou rukou.
    Druhý měl jít zrzavý chlapec, a ten na to šel moudřeji, než ten předtím. Alespoň si to myslel. Sebral krmivo a opatrně se přibližoval ke zvířeti. Jenže to mělo stejný efekt, jako předtím... s tím rozdílem, že on dostal klovanec do zadku.
    Nakonec šel nejmenší chlapec, ten, který si do té doby házel stříbrnou mincí.
    Namísto toho, aby se pokusil skamarádit s hawkstriderem, vyšplhal na ohradu jeho stání a dostal se po trámcích až ke stropu nad zvíře.
    Hawkstrider byl naštěstí celou dobu zaujatý zobáním zrní, které mu tam nechal předchozí chlapec, a tak si ho nevšiml. Chlapec se proto zhoupl dolů hlavou a zůstal zakleslý nahoře jen nohama. Snažil se dosáhnout na jedno z bílých pírek. Jak už to bývá, náhoda je svině, a tak když měl pírko na dosah, neudržel se a dopadl rovnou na hawkstridera. A začalo rodeo.
    Hawkstrider poskakoval, zatímco chlapec se držel a zbylí dva se jim snažili uhnout v těsné kóji. Když se striderovi nepodařilo chlapce shodit, napadla ho jediná další myšlenka, která zatím vždy fungovala:
    Běh.
    Vyskočil z kóje a rozběhl se směrem ven ze stáje s chlapcem na hřbetě. Ten se ho jen držel, oči zavřené, modlil se, aby neumřel. Neviděl, jak si na něj lidi ukazují a šeptají. Neviděl výrazy stráží, které poznaly princova opeřence. Hawkstrider proběhl celým městem a nikdo ho nedokázal zastavit ani chytit. Vyvolal rozruch, převrhl stránky na trhu a nakonec si to zamířil hlavní branou do Eversong. A tam se u jezera stalo něco nečekaného - unavil se a zastavil, přišel k jezeru, napil se vody... a chlapec mohl konečně slézt.
    Nikdo v Quel'Thalas doteď neví, jak se ten chlapec jmenoval, i když si o něm vypráví jako o tom, kdo zkrotil Nezkrotného. A nikdo kromě těch tří neví, že nakonec získal cestou i své výstavní bílé pero... a dokázal tak, že je nejšikovnější.
    Ale možná mu jen ta mince přinesla štěstí.

    Aitah:




    Já bych vám rád řekl krátký příběh, který svědčí o výjimečnosti jednoho z velkých náčelníků. Náčelník Ogmak, ten co bdí s oblohou, byl jeden z nejdéle žijících taurenů.
    Jednoho dne se před jeho stanem objevili dva hadi. Neváhal a šel se poradit se šamanem. Šaman se na hady podíval a usoudil, že to je věštba.
    "Ti hadi jsou samec a samička a jeden z nich brzy zemře. Pokud zemře samec, umřeš ty," řekl šaman náčelníkovi.
    "Pokud zemře samička, zemře tvá žena."
    Náčelník ani chvíli neváhal a přikázal samečka zabít, protože raději volil svou smrt, než smrt své ženy. Jeho žena nosila pod srdcem dítě a ještě mohla světu přinést následovníka svého muže. Pokud by zemřela, sám už by se nikdy potomka nedočkal.
    Naše moudra jsou prostá a stručná, protože se dochovávají jen ústně.

    Flairica:




    Nemohu říci kdy ani kde, dokonce ani nemohu určit, zda jde o tento svět, ale kdysi se ve městě narodil chlapec s mimořádným talentem pro magii. Již od mládí byl veden ke studiu tlustých knihy a prastarých svitků. Dohlíželi na něj ti nejvzdělanější učitelé, jaké si můžete představit. On sám ale magii nenáviděl... možná právě proto, že byl nucen sedět nad zaprášenými knihami místo pobíhání venku s ostatními dětmi.
    V sedmi letech šel na zápis do akademie, kde způsobil povyk, neboť stačil ukrást několik psacích per a zkumavku... rozbít několik hrnků a polít šťávou dokumenty.
    A časem se situace nelepšila, spíš naopak. Musím ovšem dodat, že byl roztomilý a vypadal jako andílek, tudíž mu průšvihy procházely.
    Rostl do síly, vědomostí a stále větších problémů, až jej v sedmnácti měli všichni po krk.
    Zprávu o jeho vyhození z akademie mágů brali jeho rodiče špatně, ale pro něj šlo o nejlepší událost v životě. Konečně  mohl být třeba popelářem, nebo kominíkem...
    Tak či onak, vykročil do světa jen s několika osobními věcmi a hlavou plnou snů a nadějí. Skutečný svět jej však mátl... spousta věcí, které četl, v něm vyvolala pochyby.
    Opravdu je magie jen jedna? Vážně je nejtalentovanějším mágem všech dob, jak mu bylo od malička vtloukáno? A také, co je pro něj vlastně v tomhle světě ještě k vidění, když o všem, co potkával, již dávno četl v akademii?
    S těmito otázkami bloudil světem mnoho let, když vtom potkal bytost, o které nikdy nečetl. Netušil, proti čemu stojí. To v něm zažehlo zvědavost, kterou zardousily roky zklamání z nadměrného očekávání.
    Ona bytost k němu promluvila:
    "Řekni mi jediný důvod, proč bys měl žít, pošetilče. Takoví jako ty nemají co dělat."
    Mladí se zarazil. Nikdy jej nenapadlo, že se dostane do situace, na kterou nebyl připraven. Po dlouhé chvíli ticha promluvil:
    "Prosím, učte mě!"
    Nyní se na něj bytost dívala překvapeně a kulila oči, pak se rozesmála, div se neudusila vlastním smíchem: "Buď jsi ten nejodvážnější ze své rasy, a nebo naopak ten nejhloupější, jakého jsem kdy potkal!"
    Ta slova v mladíkovi vyvolala pochyby, vždyť věděl a znal vše a ta polo-zrůda před ním hovořila, jako by to, co dosud neznal, bylo naprosto běžnou znalostí, která mu dosud uniká. Pak se ale jen usmál a řekl:
    "Kdepak, já jsem obojí, prosím, uč mne," a klekl si.
    Ona bytost, která jej původně chtěla zabít, se opět rozesmála, ale nakonec jej za učně přijala. Koneckonců měl odvahu a zajímavou osobnost, svá slova si nerozmyslel a neutekl.
    Léta plynula a jeho nový učitel mu dokonale vyvrátil vše, o čem doposud četl, nebo co mu přednášeli.
    Po čase se rozešli jako přátelé a on pokračoval ve své cestě.
    Jednoho dne potkal blázna. Musel to být blázen, neboť řekl:
    "Hola hej! Proč máš tak tmavé oči?"
    On mu odpověděl: "Prosím? Mé oči jsou světlé."
    "Nah, jen světle vypadají, ale světle vypadá ledasco. Pojď, něco ti ukážu," pobídl jej a vydali se na cestu. Došli k jeskyni, která byla pokryta různými drahokamy a ty šeptaly. Slova jednoho popírala slova druhého, přesto se zdálo, jako by pravdu měly všechny.
    Místo začal mít rád, tak se tam zabydlel a žil tam mnoho let.
    A pak, jednoho dne, jako by jej něco uhodilo do hlavy, napadlo jej jediné slovo, slovo, které by sedělo na vše, co tam kdy slyšel a prožil. Vyslovil jej a drahokamy na stěnách popraskaly do tisíců blýskavých střípků pomalu se snášejících k zemi.
    Teprve tehdy vnímal, že pochopil a prohlédl iluzi místa odrážející jeho vlastní roztříštěnou mysl plnou protichůdných myšlenek a znalostí. Od té doby se nadále snažil vše, co viděl, pochopit. Nejen naučit, ale pochopit.
    Jenže většinu ostatních bytostí nechápal, měl je za blázny a oni jeho.
    Tak se zrodila tehdejší zaniklá legenda o bláznivém poutníkovi, který za darovanou střechu nad hlavou na jednu noc nechá hostitelům střípek, jenž jim splní přání.

    Cedrick Bomén:



    No... když už sem tady, asi bych měl taky se o něco podělit. Můj příběh nesálá tolik mocí, slávou ani moudrostí. Jde o prostý příběh, který se opravdu stal v místě, kde jsem trávil poslední měsíce svého života. Určitě vám něco říká město Pyrewood. Ostatně to je nasosáno mnoha příběhy. Tento je však jen o obyčejném vojákovi, jehož mysl se stala pokřivenou.
    Stejně jako mnoho jiných i on bojoval hrdě ve službách modré orlice. Ovšem, jak to bývá, válka, nepokoje, nedostatek jídla a peněz... dezertoval. Prchl před povinnostmi a schoval se v lese na severu.
    Pátralo se po něm hodně dlouho, ale většina vojímů, co byli vysláni na sever, se už nevrátili. Těch pár, co se vrátilo, mělo společnou jednu věc. Chyběl jim prostředníček.
    Nakonec se to promlčelo, tak jako většina uprchlých trestanců.
    Přesto lovci vyprávěli, že mnohokrát na lovu viděli postavu, která měla varkoč armády celý od krve, v ruce zkrvavený sekáček a na krku přívěšek s prsty jeho obětí.
    Hvozdský řezník. Tak se mu říkalo.
    Pamatuji se, že i já sám se tenkrát bál vůbec opustit město.
    Pravda... jak vidíte, moc platné mi to nebylo.






    Pohádek v Elrendaru se toho večera účastnili Aitah, Cedrick, Garthana, Avianna, Balahen, Thanalos, Eynor a Flairica... a na několik okamžiků i Sarilenův mamut..
    Eynorčinu pohádku najdete v její knihovničce, zde.
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Unesená

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed May 04, 2016 11:38 am



    Unesená:

    Stále vzrůstající bilance počtu padlých po bitvě nikomu na náladě nepřidávala. Někteří ovšem odmítali přijmout, že by všichni pohřešování byli již mrtví. Jinak tomu nebylo ani u zmizelého Ogatixe, po němž nebylo nalezeno více, než pár bot, původně podle pachu považovaných za zbraň hromadného ničení.
    Očarovaný pár bot přetvořený do detekčního zařízení byl svěřen do opatrování jednomu již méně čarovnému páru. Boty byly rozděleny a kouzlem uzamčeny v dřevěných truhličkách, kde vydávaly dusot tím hlasitější, čím více se pátrači blížili směrem, kde boty tušily svého gobliního pána.




    Surmallien se svého úkolu zhostil s chrabrostí sobě vlastní a nesl krabici celou cestu jako poklad neuvěřitelné hodnoty. Jen po pár minutách cesty morovými pláněmi se před skupinkou objevila hromada čerstvého, zakrváceného masa. Na Ogatixe to bylo příliš velké, podle hlavy až příliš koňské a co bylo hlavní, jezdec nebyl nikde k nalezení. Po prohledání okolí se podařilo najít krvavou stopu vedoucí na východ. Vedeni krví na zemi a kapitánčiným čichem se Elrendarští brzy dostali na dohled vesnice Northdale… nebo toho, co z ní zbylo.





    Daeren se Surmalienem se vrhli na nemotorné nemrtvé, zatím co Avianna byla vyslána opatrně prozkoumat okolní polorozpadlé budovy. Že si měla dávat větší pozor, hraničářce došlo až poté, co za ní zaklapla těžká mříž v jednom z domů a ze stínů u skříně se vynořila nemrtvá elfka.  Krátký souboj skončil ve chvíli, kdy se meč nemrtvé zasekl hraničářce hluboko do tváře.





    Skupina venku zatím sváděla boj s kostlivými rytíři, kteří dostali nečekanou podporu ve formě hned několika vln ghoulů a smrtonošek.  Boj ustal, když se k nim přiblížila nemrtvá, vedoucí svázanou hraničářku Aviannu s mečem pod krkem. V tu chvíli z druhého domku vyšli dva další nemrtví, kteří začali sesílat teleportační kouzlo. Přes jejich magii a další nápor Pohromy nebylo možné se k zajaté hraničářce dostat, ať se snažila osvobodit jakkoliv. Ve chvíli, kdy se konečně počty ghoulů začaly snižovat a svitla naděje na to, že se do pevnosti vrátí přece jen všichni, nemrtví dokončili portál a během chvíle zanechali skupinku Elrendarských o samotě s Pohromou. Ze slov, která jejich černokněžník pronesl před vstupem do portálu, pochopili, že jednají na zakázku rytíře Belkarena.






    Vzhledem k tomu, že s sebou neměli mágy, kteří by byli schopni aktivovat runu zbylou po teleportaci únosců, ani určit směr, kterým se nemrtví s Aviannou přenesli, vrátili se hraničáři okamžitě do pevnosti s hlášením. Vzhledem k nedávné objednávce nemrtvé Lithiany, týkající se právě těla či hlavy Avianny, byl okamžitě vyslán posel do Acheru a složen pátrací tým, čítající i tři mágy.





    Pátrací oddíl ve složení  Daeren, Balahen, Flairica, Aerana, Eliendir, Rick a Aerin se po vysvětlení situace a násilném navlečení Eliendira do tabardu vydal prohledat Northdale.




    Zbytková magie po portálu byla na místě ještě stále zřetelná. Co ovšem všechny zaujalo mnohem více, byla past, kterou tehdy Avianna spustila… mechanická past, která byla nachystaná na dalšího hlupáka, který by se pokusil vejít dovnitř, a stále byla aktivní.  Mříž na dveřích zapadla ve chvíli, kdy Balahen s Daerenem došlápli na práh. Hraničáři se tedy dali do hledání otevíracího mechanismu mříže, mágové se teleportovali do místnosti a kapitánka s Balahenem zvolili bezpečnější cestu oknem. Krev nalezená uvnitř skříně v místnosti toho moc nenapověděla. Trochu lépe na tom byli mágové, kterým se podařilo určit alespoň směr, kterým měl portál vést. Jihozápad.




    Tou dobou se na scéně objevil i zvěd Argent Dawn, kterým neunikl pohyb oddílu z Elrendaru skrze morové země. Podle všeho dokázali dobýt zpět jednu ze starých Lordaeronských strážních věží a nalezli v ní stopy po nekromancii a obývání černokněžníkem. Nabídli elrendarským možnost věci prozkoumat v domnění, že se na místě mohl ukrývat právě rytíř Belkaren, který nedávno zkusil pevnost ovládnout a uprchl těsně před svou smrtí. Cokoli, co by je přivedlo na jeho stopu, bylo vítáno.






    Cestou směrem k možným lokacím, kde by unesená Avianna mohla být držena, se skupina zastavila u zmíněné strážní věže Argent Dawn, ve které bylo podle všeho nedávno otevřeno muzeum Nemrtvých a nekromancie.





    To, že se na vystavené exponáty nesahá, pochopili všichni, když se Flairica s Aeranou daly do zkoumání jednoho ze zařízení se stínovou a divinační aurou, zatímco Rickier a Balahen prohledávali klece na druhé straně místnosti. Rána, následující po pokusu magické interakce s objektem, odhodila některé členy výpravy i pár metrů. Nejhůře dopadla Flairica. Mágyně ležela se zraněnou hlavou a silnou stínovou aurou bez hnutí na zemi. Obvázání hlavy kapitánkou a očištění magií světla od vojáků Argent Dawnu dostalo mágyni přinejmenším do životaschopného stavu. Všem bylo ale jasné, že pro dnešek pátrání skončilo.






    O pár dnů a několik ošetřených zranění později se skupina čítající Aerin, Flairicu, Aeranu a Surmalliena na základě anonymního dopisu vydala prověřit oblast hřbitova u jezera Darrowmere.







    Několik potulujících se nemrtvých je překvapilo rozhodně méně, než neozbrojená malá gnomka na „vysokém“ pařezu. Po přesvědčení, že pařez uprostřed hrobů opravdu není to nejlepší místo na ukrývání se před nemrtvými, gnómka rychlostí blesku zmizela po vyčištěné cestě pryč ze hřbitova směrem k aliančnímu táboru.




    Stopy páru těžkých bot nevedly k Utherově hrobce označené v dopise, ale k mnohem menší a zašlé hrobce zapečetěné hustou sítí pavučin. Jejich spálením se uvolnila cesta ke dvěma místnostem. Jedné s roztomilou dekorací hromady lebek a zářících rudých krystalů… a druhé vyzdobené pouze náhrobkem peona, který se podle všeho uprděl k smrti.
    Někdy během hledání jakékoliv logiky ve slovech na náhrobku se za zády tří elfek ozvala rána a zvuk tříštění keramiky, když se  Surmallien poučil o tom, že oslizlá zeď pokrytá mechem rozhodně není to nejstabilnější místo na opření se a v těžké zbroji se sesypal přímo na urny plné ostatků. Aby toho nebylo málo, vyvolal u něj pohled na zbytky kostí i pocit silné nevolnosti, při kterém pozvracel nejbližší okolí, zbytky urny i podivnou páku na stěně, které se od té chvíle nikdo nechtěl ani dotknout.
    Dokonce ani Eliendir, který se rekrutovi teleportoval z pevnosti přímo za záda a způsobil mu tak menší infarkt.





    Surmallien se tedy odhodlal k hrdinství, prokličkoval mezi zvratky a za páku zatáhl… svým vlastním osobitým způsobem… hlavou dolů. O pár vteřin později se jim už za zády začal otevírat tajný vchod, vedoucí do místnosti plné nevábných výparů.





    Eliendir a Aerana se dali do chlazení a kondenzace par pro bezpečný průchod, zatímco kapitánka si vyslechla Eliendirovu zprávu z pevnosti, předala suše velení Flairice (stále ještě zahalené stínovou aurou) a okamžitě vyrazila zpět do Elrendar.





    Z místnosti vedla ven jen jediná další „chodba“- prudký tunel směrem dolů s přistáním na hromadě kostí. To, že na jejich návštěvu se někdo skutečně připravoval, naznačil i fakt, že vedlejší místnost byla doslova vydlážděná ohnivými pastmi.  Eliendir se při pohledu na ně potichu vytratil za kapitánkou a podsunul místo sebe náhradu v podobě Daerena a Profi.




    Kličkování mezi pastmi se ukázalo jako účinná cesta, dokud pasti nebyly až příliš blízko u sebe. Aeranin pokus zvednout levitací pasti ke stropu a nechat je po jedné explodovat tam ve výšce… odhalil, že štěstí jen málokdy sedne na někoho dvakrát (ale blbost je neumírající) a zbytky levitující pasti spustily řetězovou reakci všech pastí v místnosti. Jen díky štítu od Profi a ohnivé bariéře od Flair neskončila celá skupinka roztrhaná na cucky a na talířcích nedalekého trollího rychlého občerstvení jako „křupavé ňamky“.





    Výbuch svou silou vyrazil dveře od menšího vězení, které obývala elfí dvojčata, jejichž existence měla patrně navěky zůstat světu utajena. Jeden z nich se rozhovorem ve třetí osobě označil za Sušenku a začal zuřivě hledat své želatinové knoflíčky. Trochu to připomínalo šíleného kultistického léčitele z Blackrock… který se navíc začínal chovat pasivně agresivně. To už bylo na přítomné příliš a zvolili ústup skokem do neprozkoumaného nižšího podlaží plného…  milých a přátelských slizek.





    Průchod pod vodou se nezdál zrovna bezpečný, ale ve chvíli, kdy kolem nich opět s křikem proběhnul Sušenka a vrhl se do vody, nikdo nečekal ani minutu. Kdyby tam žilo cokoliv nebezpečného, zrovna teď… to mělo co žrát.
    Pod vodou minuli několik utonulých přišpendlených háky k řetězům… a na břehu pak opět narazili na Sušenku, okusující nohu jednoho z utopenců. To místo se jim začínalo dostávat pod kůži.
    Další postup přes vodu zavedl všechny do velké místnosti s obřím nemrtvým psem. Zatímco Elrendarší zvolili další postup obalením se v blátě a plížením se ke dveřím za zády obřího psa, pan Sušenka se rozhodl psa si ochočit nabízenou humanoidní nohou. Od té doby ho nikdo neviděl.




    Za dveřmi a mříží se skupině naskytl pohled na kvalitně vybavenou mučírnu s menší alchymistickou laboratoří a soukromým vězením, ve kterém na zemi ležela zubožená hraničářka. Z Aviannina silně zmateného mluvení to vypadalo, že krom tělesných ran musela i její mysl dostat pěkně zabrat. Jak jinak si vysvětlit, že po únosu a mučení v cele hovořila o pelikánovi žeroucím amoletu?
    Ve chvíli, kdy místní krysy převrhly lahvičky v alchymistické aparatuře a místnost se začala plnit podivným dýmem se všichni (včetně oněch krys)raději teleportovali zpátky do pevnosti očividně šťastní, že jsou konečně doma. Tedy až na ty, kteří nechali zbroje na kraji zaplavených chodeb.
    Jen zachráněná hraničářka se k Surmallienovi proklínajícímu její zohavení i jejich vztah náhle chovala nadmíru chladně a beze slova se vytratila na marodku.



    GM podpora a spawny: Caelir
    Záznam a screeny: Avelion
    RP na vícero večerů se účastnily postavy zmíněné v textu, dále Belet a nejmenovaní únosci.
    Vím, že to patří spíš do příběhových linií, protože se z kratšího RP rozrostlo na cosi, co jelo na vícero místech a frakcích najednou, ale když už to Ave tak pěkně sepsala do jednoho wall of text, tak nač nový topic Smile



    RP důsledky únosu byly v pevnosti řešeny a je vedeno pátrání, jehož výsledky budou teprve oznámeny. Prozatím platí, že nemrtvá Lithiana se provinila usilováním o život člena posádky a kdokoli z pevnosti má nárok ji zajmout či zabít při setkání (po zvážení vlastních sil, samozřejmě). Její portrét jakožto hledané osoby visí i na nástěnce u kasáren a brány Quel‘Thalas.
    Ostatní informace jsou momentálně v rukou velení pevnosti a nejsou dostupné ani řadovým členům posádky, pouze důstojníkům.
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Re: Jednorázové eventy (na jeden večer)

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed May 04, 2016 11:48 am

    Přikládám pár momentek od Ave... i z mučení, které si prý užila, tak jako jistá náhodně polapená lidská žena i obě krysy.
    Aneb... tady mne cejchovali, tam mi chtěli brát oko, tamhle byl skřipec. Vzpomínka pro vnoučata.
    Very Happy Have fun.


    Aviannin památníček:













































    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Jožin z bažin

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Fri Jun 24, 2016 3:56 pm

    Jožin z bažin



    Průběh eventu:




    Belkarenovým přičiněním počty mágů v pevnosti radikálně klesly. Někteří se proto stále ještě drželi možnosti, že by jistý malý zelený obyvatel Elrendaru mohl být stále naživu.
    Nebo že by mohli najít alespoň tělo a vrátit mu tak jeho prokleté boty, které byly zralé na přihlášku do stepovací soutěže.



    Lokalizační kouzlo ukazovalo kamsi za moře, proto se výprava vydala nejkratší cestou přímo do Ratchetu. Dupající krabice byla svěřena Aeraně, aby celou skupinu navigovala.
    ,,Kompas“ naštěstí neukazoval zpět do oceánu, takže zmizelý mág opravdu nespadl do Maelstormu. Místo toho dovedl skupinku na návrší v Rachetu - přímo před vchod do hospody. Toho využil Balahen a okamžitě pozval překvapenou kapitánku na drink. A ještě překvapenější byla, když za něj musela platit… nejpřekvapenější možná ve chvíli, kdy byl Taharisem objednán rum pro celou posádku pevnosti (samozřejmě na zvednutí morálky).




    Ve snaze vyhnout se dalším útulným hostincům po cestě bylo rozhodnuto o pronájmu wyvern. Flairica a Fel se ujali vyjednávání o ceně a předložili goblinovi nabídku, kterou nemohl odmítnout.



    Suchá a prašná cesta se jim po letu vedeném wyvernou poplašenou dupáním bot v krabici změnila na bahnitou rádobystezku smáčenou neutichajícím deštěm.
    Dustwallowské bažiny se rozhodly uvítat výpravu svým specifickým způsobem.



    Samotné boty změna počasí očividně tak vyděsilo, že nevěděly, kam dřív dupat. Nejdřív severozápad, pak hned severovýchod. Jako by snad jejich cíl byl v pohybu.



    Během cesty za cílem se, krom obvyklého hlášení ,,Pavouk na levoboku.“  náhle ozvalo zařvání přesně ve chvíli, kdy na kamenitém ostrůvku mezi mosty vyšlehly plameny těsně před nosem zmoklé skupinky.
    Jakékoliv debaty o magické pasti či bezpečnostním zařízení před predátory zatrhl hned v základu zběsilý běh za oním řvavým elementem… který jako obvykle okamžitě zmizel.
    Místo něj ovšem našli ogra podělaného strachy (podle pachu možná doslova).
    Prý tu už týdny lítají blesky, oheň a světýlka. Než se stihli dozvědět víc, ogr ukázal někam za ně s výrazem zámecké paničky vidící myš.





    Kapitánčino zařvání ,,Stůj s***, vidím tě!“ všichni pochopili stejně a začalo zběsilé nahánění malého teleportujícího se cíle.
    Malý modrý se ale ukázal jako lepší běžec, než by kdokoliv z elfů kdy hádal. Tahajíc je přes všechny smrduté bažiny nakonec zmizel poblíž lidské strážní věže.
    Konfrontaci s její posádkou nikdo (krom Fela) nechtěl riskovat, takže bylo navrhnuto ji velkým obloukem obejít. Když se pak na chvíli ztratil i Balahen, bylo jasné, že kapitánka bude chvíli alergická na slovo dezert.





    Stopa pokračovala dále po cestě až k propadlému mostu, na jehož druhé straně stála ona podivná malá modrozelená postava. Zda to byl Ogatix se dalo jen hádat, jelikož dotyčný opět zmizel hlouběji do močálů.
    Výprava se kouzly i broděním ve studené vodě dostala na druhou stranu propadlého mostu, když boty začaly dupat na jeho druhý konec.
    Při cestě na druhý břeh bylo jasné, že pátrací oddíl se pomalu mění na loveckou skupinu.
    Všichni se hrnuli dopředu s krvelačným výrazem.
    Tedy až na Taharise, který byl rád, že se v promočeném oblečení a těžké zbroji může vůbec hýbat.




    Po třech hladových krokodýlech, dvou tarantulách, jednomu raptorovi a nespočtu brození se bahnem se začalo blýskat na lepší časy.
    A to doslova.
    Za zátokou létaly do vzduchu blesky a podivná světla držela všechny predátory v uctivé vzdálenosti. Až na skupineu elfů lačnících po krvi.



    O pár desítek metrů blíž se už dala rozpoznat polorozpadlá chata, nebezpečně vypadající obří stroj a… goblin povídající si s kouřící slepicí. (Nehořela, kouřila doutník.)
    Při bližším pohledu bylo jasné, že se opravdu jedná o Ogatixe. Přinejmenším fyzicky.
    Jakékoliv teorie o šílenství negoval faktem, že nezešílel, ale dobrovolně zcvoknul. Nepoznával nikoho z pevnosti, dokonce ani odmaskovaného Veranise.
    Na ukázky jeho výtvoru, který zatím v bažinách sestrojil už neměl nikdo nervy, takže Flairica vytvořila portál do pevnosti, do kterého byl goblin (i se slepicí) nalákán na dortíky a zmrzlinu. Ihned po příchodu do Elrendaru zmizel trolgoblin i s plukovníkem Sandersem (jak nazýval svou slípku) směrem k jídelně, zatím co zbytek výpravy se vydal trávit konec dne horkou koupelí.


    Galerie:














    Námět: Orkelt/Ogatix
    Scénář podle Orkeltova námětu: Eynor Astrae
    Hávěrečné titulky a střih: Avelion
    Hráli: Balahen, Aerin, Taharis, Aerana, Flairica, Feltalah, Ogatix a plukovník Sanders

    Sponsored content

    Re: Jednorázové eventy (na jeden večer)

    Příspěvek pro Sponsored content

      Similar topics

      -

      Právě je Mon Jul 23, 2018 7:52 am