Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Sňatek železem a krví

    Share
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Sňatek železem a krví

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Aug 14, 2018 11:33 pm

    Nuže...
    Tímto porušuju hned tři svoje pravidla najednou. To první, že nikdy nebudu psát o vlastních postavách, protože mi přijde divné srovnání jejich RP s povídkovým materiálem. Druhé, že se budu držet dál od psaní elfů, protože to prostě není moje území. A třetí, že nebudu uměle dělit povídky na víc částí jen proto, abych z toho měl víc marek. Jo a bacha, je to pěkně dlouhé.
    Tak snad to bude stát za to. Tumáte!

    Sňatek železem a krví - 1. část:
    Rudé slunce prosvítající potrhanými večerními mraky se pomalu chýlilo k obzoru. Ruch v Sunsailském přístavišti postupně utichal, jak se život přeléval z doků, skladišť a lodních palub do hostinců a domovů. Jedinými, kdo se nechystal k odpočinku, byla parta nočních hlídačů, která jako každý večer nastupovala na svoji směnu. Krádeže v přístavu byly celkem běžnou záležitostí, takže si majetnější kapitáni a majitelé lodí raději platili spolehlivé soukromé hlídače. Ti chudší se museli spolehnout na štěstí a rádoby magické cetky koupené za pár šupů od nějakého šejdíře. A zatímco přístav utichal, do večerního příšeří začínaly vylézat tmavé a hbité stíny. Ty menší zpravidla patřily krysám, ty větší zlodějům. S těmi prvními udělaly krátký proces kočky, o druhé se postarali hlídači. Byly tu však dvě siluety, které se pohledům stráží vyhnuly a kočky o ně nejevily nejmenší zájem. Obrysy se zdatně plížily mezi moly a nákladem a táhly s sebou bednu, která je činila ještě podezřelejšími a kvůli níž by se otázkám hlídačů rozhodně nevyhnuly. Když se konečně zastavili u malého člunu na konci mola, ten větší slezl na palubu jako první, uložil na člun bednu a následně pomohl svému společníkovi nastoupit. Poté odvázal člun od mola, usadil se na příď, zvedl ze dna loďky dvě vyřezávaná vesla a zanořil jejich čepele pod hladinu. Menší silueta sedící naproti natáhla paže a odrazila člun od mola. Vesla se s tichým šplouchnutím zařízla do hladiny, veslice se dala do pohybu a pomalu opouštěla přístaviště směrem k zapadajícímu slunci. Voda v ústí řeky byla až na okolí loďky a občasné plesknutí ryby, která skočila po mušce nad hladinou, klidná a slunce se v ní zrcadlilo takovým způsobem, že by nejeden malíř zaplakal nad promarněnou příležitostí.

    Když člun opustil ústí a vyplul na moře, stočil se směrem na sever a brzy zmizel i tomu nejbystřejšímu hlídači z dohledu. Někdy v tu chvíli se štíhlejší stín natáhl k bedně, otevřel ji a vytáhl z ní lucernu a křesadlo. Stačilo několik zkušených křísnutí a veslici osvětlilo zprvu blikavé, posléze však jasné světlo lampy.
    „Tady už nás nemůžou vidět,“ promluvil do ticha rušeného jen tichým šploucháním vesel o mořské vlnky ženský hlas. Byl jemný, klidný, s lehkým přízvukem, který dával tušit, že jeho majitelka ovládá vícero jazyků. Patřil elfce oděné ve zdobné letní kazajce, která se honosila zlatavým lemováním a drahou nebeskou modří. Elfka měla rozpuštěné světlohnědé vlasy, které jí padaly až na klenuté poprsí a ke spodnímu konci lopatek. Vpadlé zářivě modré oči dávaly jejímu štíhlému obličeji uhrančivý pohled. Pokud chtěla, téměř nikdo nevydržel její upřený pohled z očí do očí. Zavěsila lucernu na hák visící na řetězu z tyče připevněné zevnitř k pravému boku člunu, která sloužila jako osvětlení. Záře dopadla i na jejího partnera, urostlého elfa s nazlátlými vlasy, které si v délce ničím nezadaly s hnědou kšticí elfky. Stejně jako ona měl jasně modré oči, jež mu spolu s vystouplými lícními kostmi dodávaly až aristokratický vzhled, stejně jako rovný nos a vyšívaná zlatočerná vesta, která musela svého majitele přijít na malé jmění. Pod vestou měl volnou košili s širokými nařasenými rukávy, jež si na zápěstích stahoval hedvábnou šňůrkou. Nebyly tak vidět provazce cvičeného svalstva, které se stahovalo a napínalo pod drahou látkou.
    „Vidíš?“ řekla vítězoslavně elfka a poklepala dlaní zvenčí na bok loďky. „Co jsem ti říkala? A ty ses bál, že nás někdo chytí.“
    „Nebál jsem se,“ zakroutil její společník hlavou. Jeho hlas byl lehce ochraplý, ale přesto melodický a přitažlivý baryton. „Jenom mě zajímalo, co bys dělala, kdybychom potkali strážného.“
    „Já? Já bych nic nezmohla, ale ty bys ho určitě nějak umluvil. Anebo bys mu řekl pravdu!“
    „Že utíkám se svojí přítelkyní z večírku lorda Saltherila pro zasloužilé veterány odjíždějící na jih, abychom si mohli udělat projížďku po moři?“ Elfka se zasmála a odhalila tak bělostnou řadu rovných zubů. Sám neměl kdovíjaký smysl pro humor, ale vždy byl rád, když se mu podařilo ji rozesmát.
    „A proč ne? Jestli se k nějakému tomu lordovu banketu jen přiblížil, tak by nás pochopil. A kdyby ne, tak by ses mu prostě představil. Chtěla bych vidět hlídače, který by zkoušel zastavit armádního kapitána, tím spíš Sunstrikera.“ Zakřenila se a znovu otevřela bednu. Z ní vytáhla lahev s červeným vínem a jednu ze dvou skleniček. Na etiketě se skvěl krasopisně vyvedený název vinice, jméno jejího majitele a ročník. Elfka vyklepla ze sklenice zpátky do bedny piliny, sevřela láhev mezi stehny, přidržela si hrdlo lahve volnou rukou a zcela neslušně se zahryzla do korkové zátky, kterou s lehkými obtížemi a zvučným lupnutím vytáhla ven. Pustila rukou láhev, vytáhla si z úst zátku a vhodila ji nazpět do krabice. Její pohled se přitom střetl s pohledem jejího společníka, který ji i její počínání pozoroval s pobaveným výrazem.
    „Nebo se snad bojíš drbů?“ navázala obratně zpátky na předchozí rozhovor, aby obrátila elfovu pozornost jinam. Teď se rozesmál on. Měl zvučný a plynulý smích, který mnoho lidí neslyšelo. Tací, jako on, se je zřídkakdy smějí.
    „Na drby nejsem dost zajímavý ani důležitý, obávám se,“ odpověděl.
    „To je ovšem tvoje vina. Máš spát s bohatými a vdanými paničkami ze Silvermoonu, plánovat vraždy svých bratranců kvůli dědictví a rozhazovat rodinné jmění za pitomé večírky a plesy,“ odhalila znovu své zuby v úsměvu. Vyklepla a vyfoukla hobliny i z druhé sklenky, do dvou třetin ji naplnila a podala svému druhovi. Ozvalo se slabé klepnutí a o něco silnější šplíchnutí, když pustil vesla a nechal je volně se zastavit o opěrky na bocích.
    „Neříkej, že pak by o mne ještě stála,“ řekl, když od ní převzal sklenici.
    „U Slunce, jen to ne,“ zhrozila se na oko elfka. „Jen si to představ, sám sebe, jak nějakém bálu vznášíš přípitek.“ Dramaticky pozvedla sklenici s vínem, nasadila snobský výraz a pokusila se napodobit jeho hlas, jen s notnou dávkou pompy a pokrytectví. „Já, sir Daraen Sunstriker. Bych vás tímto všechny chtěl přivítat na mém skromném dýchánku. Podávat se bude vybraná zvěřina. Zakoupená od pytláků z jihu, ale přesto vás prosím, abyste v rámci zachování mé pověsti neohroženého lovce předstírali, že jsem ji ulovil vlastnoručně s nasazením vlastního života. Také bych byl velmi potěšen, kdyby můj bratranec zaujal čestné místo zde, hned vedle toho opečeného srnce, ze kterého trčí ony ozdobné a naostřené dýky. A nakonec bych chtěl celou tuto naši malou sešlost věnovat lady Ceckýlii Obdařené, jejíž kozy nemají konkurenci na obou březích Elrendaru. Děkuji a na zdraví!“
    „Tak tedy na lady Ceckýlii,“ pozvedl Daraen se smíchem víno a oba noční plavci si přiťukli. Pak se Daraen na chvíli zadíval za svoji společnici a upíjel přitom ze skleničky. Po pláži, dál na jih, kde se za bažinatou deltou Elredanrské řeky mračily tmavé hvozdy, které byly i v zapadajícím slunci v dáli vidět. Po invazi orků, kdy lesy Quel’thalasu zaplály dračím ohněm, tomu místu už jen málokdo řekl jinak než Zčernalé lesy. Elfka zachytila jeho pohled a ustaraně se tím směrem také podívala.
    „Děsíš se zítřka, viď?“ zeptala se. Neodpověděl, jen dopil skleničku a obrátil svůj pohled na ni. „Neboj se, nejedeš přece sám,“ pokusila se o povzbudivý úsměv. Položila skleničku vedle sebe na sedátko, naklonila se k Daraenovi a sevřela mu konejšivě ruce v dlaních. Sklopil oči k jejich spojeným dlaním, ale pouze na krátký moment, po kterém opět vzhlédl a zadíval se jí zpříma do uhrančivých očí.
    „To je právě to, čeho se bojím. Jedeme na frontu, Baleanno. Tam se umírá.“
    „Když je válka, umírá se všude,“ pokrčila Baleanna rameny. „Ale já tě znám. Už jsi byl na spoustě bojišť a nikdy ses takhle sklíčeně netvářil. Kdepak, tebe trápí něco jiného.“ Daraen mlčky přikývl, sáhl do pravé kapsy hedvábných kalhot s vytáhl z ní malou krabičku převázanou rudou mašlí.
    „Pro tebe,“ řekl lehce rozpačitě, když jí krabičku podával. Jako by tušila, co právě dostává, vzala Baleanna opatrně dárek do ruky. Pravicí rozvázala mašli, kterou něžně položila hned vedle nedopité sklenice. Otevřela krabičku, v níž seděl na sametovém polštářku prsten. Do prostého stříbrného kroužku bez zbytečných ozdob byl vsazen safír velký jako nehet na malíčku. Baleanna několik ohromených okamžiků těkala pohledem z dárku na Daraena a zpět.
    „To… to myslíš vážně?“ zeptala se překvapeně. Přikývl.
    „Mrzí mě, že jsem s tím tak dlouho otálel. Miluju tě, Baleanno, a chtěl bych s tebou strávit zbytek života. Chci si tě vzít, hned jak se vrátíme z války.“ Její překvapení ještě vzrostlo. Daraen přikládal vždy slovům velkou váhu a nikdy těmi velkými neplýtval. Tohle bylo poprvé, co jí řekl, že ji miluje. Mírně roztřesenou rukou vytáhla prsten z krabičky, nasadila si ho na prst a znovu se obrátila na Daraena. Naklonila se k němu a něžně ho políbila na rty, Když se od něj odtáhla, překvapený výraz vystřídal láskyplný úsměv.
    „Hned jak se vrátíme? Nevím, jestli tak dlouho vydržím čekat.“

    Hluboko ve Zčernalých lesích se tyčil horský masiv Sungraze. Pod jeho západním okrajem stálo město Tranquillien, na východě se však nořil do ztemnělých vod Elrendarského jezera, za nímž už magicky pěstované a kultivované stromy přerůstaly v pradávné jehličnany, které tam vládly dávno před příchodem elfů. Tam měli své osady trolové z kdysi mocného kmene Amani, jenž se s vpádem orků pod vedením Orgrima Doomhammera pokusil získat nazpět dlouho ztracená území. Teď, když orkové odtáhli zpátky na jih, zůstali trolové sami, ale o to zuřivěji bojovali o každý strom, každý pařez i každý kořen.

    Po svahu Sungrazu se drápalo šest elfů. Každý z nich byl oděn jen v lehké zbroji a u pasu nesl krátký zahnutý meč, tak typický pro průzkumníky z Quel’thalasu. Vlasy měli nakrátko střižené nebo pevně svázané, aby jim nijak nepřekážely v boji. Všichni táhli na zádech plně naložené krosny s jídlem, opravářským náčiním a několika zbraněmi. Jejich velitel, četař Tarmis Falconwing, navíc nesl v hlavě informace o pohybu větších armád trolů, které dostal od pátračů v Tranquillienu. I přes břemeno na zádech se mu šlo lehce, protože svému veliteli, který na jejich příchod čekal v táboře nedaleko prostornějšího průsmyku na Sungrazském hřebeni, nesl dobré zprávy. Nespěchali, měli dobrý čas ani terén, třebaže nerovný a místy dokonce strmý, jim nečinil nepřekonatelné potíže. Během dvou hodin dorazili k pramenu, ze kterého tábor bral vodu a který signalizoval začátek průsmyku. Na chvíli si u něj odpočali a pak se vydali po pěšině vedoucí vzhůru na pravý okraj průsmyku. Za slabou čtvrthodinu už měli na dohled typické stany thalasské armády.

    Vstoupili do ležení, kde četař Falconwing předal svůj batoh jednomu z vojáků a všechny je poslal, aby se se zásobami hlásili u provianťáka. Sám zamířil do velkého modrého stanu ve středu tábora. Ležení nebylo velké, ze Silvermoonu sem poslali dva oddíly pátračů a jeden oddíl standartních vojáků, každý oddíl po patnácti hlavách. Spolu s důstojnictvem a nazíračem, kteří se neřadili k běžným vojákům do oddílů, bylo v táboře na padesát elfů, z nichž jeden měl právě teď hlídku před stanem sloužícím jako hlavní velitelství. Falconwing se strážnému ohlásil a ten ho bez problémů vpustil dovnitř.

    Velitelství bylo zařízeno velmi prostě. Skládací stůl a křesílko, postel, jednoduché umyvadlo, panák, na němž visela plná plátová zbroj s výjimkou kyrysu a nátepníků, stojan na zbraň a truhla zamčená na visací zámek. Co v ní kapitán přechovával, o tom četař Falconwing neměl tušení. Kapitán Daraen Sunstriker, sedící u stolu, vzhlédl od dopisu, který právě četl. Četař se ihned postavil do pozoru.
    „Četař Tarmis Falconwing hlásí příchod.“ Jeho nadřízený mu klidně pokynul.
    „Pohov. Jak šla zásobovací mise?“
    „Skvěle, pane,““ zahlásil uvolněný Falconwing. „Výměna v Tranquillienu proběhla bez nesnází, cesty tam a zpátky rovněž. Nemáme žádné zraněné ani jsme nepřišli o žádný náklad.“
    „Výborně,“ pokýval Daraen spokojeně hlavou. „Nějaké novinky z Tranquillienu?“
    „Ano pane. Zvědové hlásí pohyb trolů.“
    „Pojďte mi to ukázat,“ zvedl se Daraen ze židle a roztáhl po stole dvě mapy. Větší z nich znázorňovala celé území známé jako Zčernalé lesy, od řeky Elrendaru až po Thalasský průsmyk a hranici s Lordaeronem, od Velkého moře na západě po nezmapovaná území na východě, kde se v hlubokých lesích rozkládal starobylý Zul’Aman. Menší zastupovala okolí tábora a detailní vyobrazení Sungrazu. Nacházely se tu ostrohy, pěšinky, srázy, údolíčka, rokle a prameny, vše, co mohlo ležení využít ve svůj prospěch i vše, co si musela dobře hlídat.
    „Podle toho, co víme, shromažďuje Zul’jin vojsko, se kterým se chystá k protiofenzívě. Tu chce vést tudy,“ vedl četař prst na mapě úvalem jižně od Sungrazu až se zastavil na malé značce.
    „Na Svatyni Slunce?“ podivil se Daraen. „Ta je ze tří stran obehnaná skálou a dá se skvěle bránit. I kdyby ji Zul’jin dobyl, za ty ztráty mu to nemůže stát.“
    „Generál Windrunnerová si to taky myslí,“ přikývl Tarmis. „Tvrdí, že jestli na svatyni zaútočí, vyláme si tam kly.“
    „A její postup?“ zajímal se kapitán.
    „Je opatrná. Nechce riskovat čelní střet pro případ, že by měl Zul’jin něco v rukávu. V žádném případě tam trolové nemůžou vyhrát, ale můžou napáchat velké škody a pokud by se ze svých ztrát dokázali zotavit dříve, možná by mohli válku ještě prodloužit. A pak je tu ještě druhá skupina.“
    „Druhá skupina? Mluvte.“
    „Má to být o něco menší armáda, která půjde tudy,“ sdělil četař, zatímco ukazoval na východní břehy Elrendarského jezera. Nacházelo se tam několik opuštěných elfských osad a pevnůstek, které padly s příchodem orků a povstáním trolů.
    „Míří na sever. Zul’jin si chce pojistit základny severně od řeky.“
    „To dává smysl,“ pokýval hlavou Daraen. „Tam už mu zůstává jen Tor’Watha. Ta je v obležení a musí padnout v řádu dnů. A když ji ztratí, bude se za řeku vracet jen těžko.“
    „Ano, pane,“ přikývl souhlasně četař.
    „S posilami nebude problém zmasakrovat troly ještě dřív, než se vůbec dostanou k branám Tor’Wathy.“ Daraen se klidně usadil do křesílka a dokonce se i opřel. „To znamená, že dva hlavní útoky se nám zdaleka vyhnou. Zul’jin hraje o všechno, takže si určitě nemůže dovolit dělat nějaká škatulata a plýtvat válečníky na osamělé nájezdy.“
    „V Tranquillienu si to myslí taky. Mají však pro nás speciální rozkaz.“
    „Poslouchám“
    „Šíří se zvěsti o zvýšené aktivitě poblíž starých katakomb.“
    „To určitě budou nějaké jejich černé rituály,“ zachmuřil se kapitán. „Ale troufají si, takhle blízko fronty. Předpokládám, že se na ně máme podívat a případně jejich činnost utnout, že?“
    „Ano, pane.“
    „Dobře. Poradím se s nazíračem a zkontrolujeme je. Ještě něco?“
    „Ne, pane,“ zavrtěl hlavou četař. „Jen…nevíte, kde je moje sestra?“
    „Baleanna? Těžko říct, ale měla by být v táboře. Zkuste se podívat do jejího stanu, případně na cvičiště.“
    „Děkuji pane.“
    „Rádo se stalo, četaři. Odchod,“ pokynul Tarmovi Daraen. Falconwing se poklonil, otočil se a zanechal svého velitele ve stanu opět samotného. Kapitán se zahleděl do map, vzal prázdný papír a začal si dělat podle raportu poznámky.

    Baleanna seděla na stoličce před svým stanem, na prkýnku položeném na klíně přidržovala papír a s přemýšlivým výrazem něco psala. U každého slova se dlouze rozmýšlela a trvalo jí, než ho zanesla na papír.
    „Ahoj Lenno, co píšeš?“ zeptal se známý hlas. Cukla sebou a přitáhla si papír k hrudi, čímž ho trochu pomačkala.
    „Sprosťárny,“ odsekla a prohlédla si dotěru, kterým nebyl nikdo jiný než Tarmis. Musela si přitom zastínit oči, stál přímo mezi ní a slunce, které ji doteď příjemně hřálo. „To už jsi zpátky?“
    „Zklamaná? Doufala jsi, že už se nevrátím?“ Tarmis si přidřepl, aby na něj jeho sestra nemusela mžourat. Baleanna se uchechtla.
    „A co bych z toho prosímtě měla?“
    „Pravda,“ přikývl Tarmis. „Kdo by pak šel tobě a panu kapitánovi za svědka?“ Baleanna pozvedla obočí. Odtáhla papír od prsou, přeložila ho napůl tak, aby si jej bratr nemohl přečíst, a schovala do kapsy.
    „Ty se na tu svatbu nějak těšíš. Skoro víc než já a Daraen,“ usmála se škodolibě.
    „Je na tom snad něco špatně? Vždyť se provdáš k Sunstrikerům. Víš, jak to naší rodině zvedne prestiž?“ zeptal se nadšeně Tarmis.
    „Tak o prestiž ti jde. Už je mi to jasné,“ pokývala sarkasticky hlavou Baleanna. „Ale dobro starší sestry už tě tolik nezajímá, co?“
    „Ale kdeže,“ mávnul Tarmis rukou. „Kdyby se k tobě nechoval hezky, tak si ho přece nevezmeš. Na to mám v tebe moc velkou důvěru.“ Baleanna se jen nevinně usmála a pokrčila rameny.
    „Přišel jsi kvůli něčemu důležitému nebo si jen tak povídat?“ Tarmis se zatvářil na oko ublíženě.
    „Chtěl jsem se podívat na svou sestru a prohodit pár slov. To ti nepřijde důležité?“ Baleanna se na něj soucitně podívala a pak se zahleděla ke stanům napravo od nich.
    „Za chvíli odcházíme na průzkum a já se ještě nezačala připravovat. Promluvíme si večer, ano, Tari?“
    „No dobře,“ pokrčil Tarmis bezbranně rameny a otočil se k odchodu. „Doufám, že vás tam sežerou trolové,“ řekl ještě v žertu. Baleanna se na něj nejapně zašklebila a když její bratr zmizel z dohledu, vytáhla z kapsy složený papír a znovu ho rozprostřela na prkně.
    „Nejmilovanější Daraene,“ četla z něj v duchu. „V životě jsem zažila mnoho krásných věcí, ale ty jsi z nich nejkrásnější. Ještě nikdy jsem se necítila tak šťastná a ještě nikdy jsem si nebyla tak jistá svým souhlasem, jako když jsi mne požádal o ruku. Miluji tě a proto ti chci slíbit nehynoucí lásku a…“ Tady text končil. Baleanna se na papír zamračila a pak ho zmačkala. Pořád to nebylo ono. Pořád to nebyl ten dokonalý svatební slib, jaký si vysnila. Pořád to mohlo být lepší.

    Daraen odtáhl šarlatový závěs a vstoupil do nazíračova stanu. Theledorn z Goldenmistu měl poněkud výstřední styl, když šlo o vybavení vojenského stanu. Oválné zrcadlo se slonovinovým rámem byl Daraen ochoten tolerovat, věděl totiž, že je pro mágovo nazírání klíčové a od toho tu koneckonců byl. Za žádnou cenu však nedokázal určit účel mnoha zvláštních a kuriózních magických prostředků a pomůcek, které kouzelník skladoval pčelivě seřazené na dvou stolech. Nejspíš v nich měl nějaký systém, ten ale Daraenovi unikal. I přes své podivnůstky byl Theledorn schopný a respektoval armádní hierarchii, což byly vlastnosti u mágů velmi vzácné; tím víc si ho však Daraen považoval.
    „Jak jde průzkum?“ zeptal se Daraen mága stojícího zády k němu před zrcadlem. Theledorn sebou trhnul, otočil se k příchozímu a obraz v zrcadle se rozplynul, aby ho znovu nahradil odraz reality.
    „Ehm…dobře, pane“ ohlédl se černovlasý elf za sebe. „Akorát jste mne přerušil.“
    „Omlouvám se, to jsem neměl v úmyslu,“ omluvil se kapitán. „Co jste zatím zjistil?“ Theledorn si promnul čelo a udělal několik kroků ke stolu, zatímco ho jeho velitel upřeně pozoroval.
    „Vaše podezření se potvrdilo. V těch katakombách opravdu jsou trolové.“
    „Kolik?“
    „Ne víc než šest, z toho dva černokněžníci. Šamani. Kněží. Říkejte jim, jak chcete, důležité je, že tam provádí rituály připomínající nekromancii.“
    „Chtějí probudit své mrtvé?“
    „Rozhodně to tak vypadá. Ale pokud jsou na kříšení jen dva, potrvá jim to. Podle mne zatím spíše experimentují, než že by se rovnou pokoušeli o vytvoření nové armády.“
    „Dobře. Říkal jste, že jich je šest?“ zeptal se pro jistotu Daraen.
    „Maximálně šest,“ přikývl Theledorn. Jeho velitel se na moment zamyslel, než znovu promluvil. Zabloudil přitom pohledem kamsi mezi mágovy sbírky kuriozit.
    „Chci mít alespoň trojnásobnou přesilu, kdyby se k nim někdo připojil. Vyrazíme až zítra ráno, takže budu ještě před odchodem další nazírání, abychom věděli, na čem jsme. Rozuměno?“
    „Jistě, pane. Pokud se něco změní, dozvíte se to jako první.“

    Stmívalo se a nad mýtinou nad průsmykem, kde stálo tábořiště, začaly bledě zářit azerothské měsíce. Prvních pár hvězd na východě zatím nejistě poblikávalo, jako by se ještě obávaly slunce, které stále vystrkovalo posledních pár paprsků zpoza horizontu. Ve velitelském stanu už svítila lucerna, pověšená z latě držící střechu. Daraen seděl u stolu a prohlížel si seznam osmnácti jmen, které s ním měly jít prozkoumat trolí hrobky. Mezi jmény stálo i to Baleannino a to mu přidělávalo vrásky na čele. I když měli přesilu tří ku jedné a všechny důvodu se domnívat, že o nich trolové zatím neví, nemohl se Daraen zbavit té otázky, která mu hlodala v hlavě: Co kdyby…?
    „Můžu dál?“ vytrhl ho z chmurných představ povědomý hlas. Baleanna stála ve vchodu do stanu, jednou rukou se přidržovala za laťku a vřele se na něj usmívala. Pořád na sobě ještě měla koženou průzkumnickou kazajku a vlasy zkrocené jasně modrou látkovou čelenkou. Daraen to moc rád neviděl, ta čelenka mu přišla jako zbytečně nápadné harlekýnství, ale Baleanna tím neporušovala vojenský řád, takže s její čelenkou mnoho nenadělal. Povzdechl si a pokynul jí rukou, ať jde dál. Baleannin obličej změnil úsměv v ustaraný výraz.
    „Děje se něco? Proč tak smutně?“ zajímala se. Daraen otočil seznam lícem dolů-
    „Jen mi trochu dělá starosti ta zítřejší mise, to je všechno.“
    „Starosti, starosti. Tobě dělá poslední dobou starosti skoro všechno. Ale neboj, vím, co tě rozveselí,“ usmála se znovu lišácky Baleanna.
    „Baleanno prosím, na tohle nemám čas ani energii.“
    „A já myslím, že máš. Při průzkumu jsem objevila něco, co bys měl vidět. Na vlastní oči,“ Daraen naklonil hlavu na stranu a pozvedl jeden z koutků úst v grimase, v níž se mísil nezájem s krátící se trpělivostí. Rezignovaně klepnul hranou ruku do desky stolu.
    „Co je to?“ zeptal se. Baleanna si založila ruce na prsou a na tváři se jí rozhostil spokojený výraz.
    „Neřeknu. Stejně bys mi to nevěřil. Ale můžu ti to ukázat.“
    „Baleanno…“
    „Stojí to za to,“ skočila mu rychle do řeči. „No tak, Dare, copak jsem ti někdy lhala? Není to daleko a tábor to tu bez tebe chvíli vydrží. Tak co?“ zeptala se naléhavě. Daraen se na ni upřeně zadíval a několik dlouhých vteřin mlčel. Potom se odstrčil od stolu a zvedl z křesílka.
    „Tak dobře,“ řekl nakonec, zatímco přecházel ke stojanu s mečem. „Jen si vezmu zbraň a vyrazíme.“
    „Meč nebudeš potřebovat,“ zakroutila hlavou. Daraen zvedl meč i s pochvou, kterou si dvěma řemínky přivázal opasku, a podíval se elfce zpříma do očí.
    „Jak znám tvoje dobrodružství, budu potřebovat víc než jen meč.“

    Vyplížili se společně z tábora a zamířili k západnímu ústí průsmyku. Daraen sice dal svému zástupci, poručíku Skyhawkovi, potřebné rozkazy pro případ, že by se něco stalo před jejich návratem, i tak ale nestál o to, aby je někdo viděl odcházet. Baleanně to nevadil, brala to jako další výzvu a navíc byla spokojená sama se sebou, že se jí podařilo kapitána přemluvit. Po zásahu průzkumné jednotky tam zůstala v býlí pěšina, vinoucí se jako hadí stezka mezi stromy. Daraenovi se zdálo, že stoupají, ale jistý si kvůli podivnému terénu být nemohl. Náhle Baleanna uhnula z vysekané stezky nalevo a pokynula svému druhovi, aby ji následoval. Šli mlčky, takže se dali vysledovat leda podle křupání větviček a šustění keřů a trav. Po chvíli strávené prodíráním se houštinami dorazili na kamenitý svah. Nemohl být víc než dvacet metrů vysoký, ale veliké balvany porostlé namodralým mechem a povážlivý spád působily dojmem, že bude mnohem vyšší. Baleanna už cestu znala, takže se hbitě promykala mezi věkovitým kamením. Daraen jí sotva stačil a párkrát mu na moment modrá stuha v oříškových vlasech zmizel z dohledu. Také se mu zazdálo, že mezi stromy nad srázem mdle prosvítá teplá záře, nevěděl však, jestli ho jen nešálí zrak. Tma doléhala na les rychle, i kdyš v šeru stále dokázal rozeznat půvabnou siluetu své snoubenky. Vyškrábal se na vršek svahu, kde se na něj už zubila zlehka zadýchaná Baleanna. Dopřála mu pár doušků svěžího nočního vzduchu a potom zamířila do lesního podrostu. Napůl otráveně ji následoval. Začínalo se mu to přestávat líbit, ale dílem zvědavost, dílem důvěra ve svoji nastávající ho hnala dál. Zhruba čtvrthodinu se oba prodírali neudržovaným lesem a Daraenovi se znovu zazdálo, že v dáli vidí světlo. To, co zprvu považovl na mžiky a mámení, pomalu nabíralo skoro až děsivě reálnou formu. Rozhodně to nemohlo být světlo z ohně, na to bylo příliš matné a strnulé. Balaenna však nejen že znala perfektně cestu, ale s nejvyšší pravděpodobností věděla, co je zdrojem toho přízračného světla, protože bez zaváhání zamířila za onou pozoruhodnou září. Netrvalo dlouho a světélkování zesílilo natolik, že oba elfové bez problémů viděli na cestu. A potom se Daraen ocitl na místě z legend.

    Palouk, na který jej Baleanna přivedla, by se ničím nelišil od stovek jiných romantických louček, které zamilované páry a podezřelé figury vyhledávají po staletí. Mohl mít tak pětaosmdesát kroků v obvodu, byl mírně svažitý a povětšinou kruhový, i když příroda nesnáší pravidelnosti; proto byl kruh na několika místech narušen stromy z okolního háje. Na protější straně se veskrze zelený travnatý palouk náhle změnil v tmavošedou zídku vyvřelé horniny, velmi neobvyklé ve Zčernalých lesích. Kdyby Daraen přistoupil blíž, zjistil by, že sotva tři až sedm palců vysoký kámen je jen jakýmsi přirozeným dlážděním. Ze země tam vyvěral pramínek, který sám po dlouhé věky napájel vyvřelou prohlubeň, zabírající zhruba pětinu palouku, a až když přírodní bazének úplně naplnil, mohl přetéct a pokračovat ve své pouti úzkou stružkou dolů ze svahu. Na palouku nerostly žádné houby ani květiny, ani tam nebyly žádné stopy po zvířatech, jenom měkká tráva. A ohromný strom. Strom byl velmi statný, jeho koruna mohla začínat tak až na sedmi metrech nad zemí a obejmutí kmene by bylo třeba aspoň čtyř elfů stejně urostlých jako Daraen. Byl listnatý a jeho listí mělo jasně zelenou barvu mladých stromků, která místy přecházela až v kanárkovou žluť. Největší záhadou byla pro Daraena barva kůry. Nejdřív si myslel, že je bílá, právě tak jako kouzly upravené stromy z okolí Silvermoonu, kterým se tenhle strom podobal. Pak mu ale přišla spíše jako nazlátlá, jasně oranžová či hodně světle béžová. Nedokázal tu barvu přesně určit, protože právě tenhle strom, respektive jeho kmen, byl oním tajemným zdrojem vřelého světla, jež viděli už z dálky. Světlo nebylo oslepující, naopak, Daraen mohl hledět přímo na jeho původce a jeho oči tím nijak netrpěly. Nebyl však schopen vysvětlit záření stromu samotného, bez zřetelného využití magie. Celý ten zjev byl stejně záhadný jako kýčovitý, přesto se nemohl přestat podivovat jeho neobvyklosti a nepopiratelnému půvabu.
    „Víš, co to je?“ prolomila mlčení svou otázkou Baleanna. Ani nečekala na odpověď a vykročila k zářícímu kmeni stromu. Obešla ho, zatímco se jej něžně dotkla a přejížděla bříšky prstů po jeho kůře. V mdlém, teplém světle lesního zázraku byla ještě krásnější než za svitu slunce, měsíce či kterékoliv lucerny stvořené rukou mága. Zastavila se, když stála tak, aby mohla Daraenovi bez otáčení krku pohlédnout do tváře, přitiskla se blíž ke kmeni a opřela se o něj pravým spánkem a usmála se na svůj doprovod.
    „Vypadá jak Thas’alah, že?“ vyslovila jméno legendárního stromu.
    „Světlo hvozdu,“ doplnil nečekaně chraplavým hlasem Daraen. „Ale ten přece roste na jihu, u hranic.“ Přikývla a gestem ho přizvala blíž k sobě.
    „Tak se asi nějaké jeho semeno dostalo sem. Pojď si na něj sáhnout.“ Přistoupil ke kmeni, váhavě natáhl pravici a přitiskl dlaň na hladkou kůru. Jeho užaslý výraz nabral ještě víc na síle.
    „Hřeje,“ zmohl se na jediné slovo. Teplo ze stromu nesálalo, ale když se ho dotkl, jasně ho cítil. Bylo to skoro jako dotknout se živé bytosti.
    „Mhm,“ broukla souhlasně Baleanna. „Ještě si ho poslechni,“ vybídla ho. Daraen trochu ostýchavě přiložil ucho ke kmeni. Zazdálo se mu, že slyší cosi jako proud. Ne vody, ale energie, divoké a nespoutané, tekoucí uprostřed stromu. Čaroděj by to možná dokázal popsat mnohem lépe, ale Daraenova představivost se musela spokojit s takovým přirovnáním. Odtáhl ucho a podíval se na Baleannu, která stále naslouchala dřevu se zavřenýma očima a úsměvem na tváři.
    „Jak jsi to tu našla?“ zeptal se udiveně. Baleanna otevřela jasně modré oči, které teď snad zářily víc než kdy předtím, poodstoupila od stromu a se stejným milým úsměvem pokrčila rameny.
    „Při průzkumu,“ řekla skoro až omluvně a zahleděla se do zlatozelené koruny mohutného potomka Thas’alahu. „Říkala jsem si, že bys o tom měl vědět, že by to mohlo být takové naše tajné, skryté místo, které bychom našli jen my dva. Bal’Dara.“
    „Bal’Dara?“ zeptal se Daraen s rukou stále přitisklou ke kmeni. Znovu se otočila na něj.
    „Jako Baleanna a Daraen. Asi to zní hloupě, ale…“
    „Ne,“ zakroutil Daraen hlavou. „Vůbec to nezní hloupě. Bal’Dara,“ uchechtl se. „Skoro jako z nějaké pověsti.“
    „A to není všechno,“ usmála se Baleanna. Nečekaně vznešeným krokem dávno mrtvých královen, který nepříslušen pouhé stopařce, přišla k čedičovému jezírku. Voda byla průzračná jako sklo a snadno se dalo dohlédnout na dno. Na první pohled to vypadalo, že voda sahá po kolena, ale lom světla je zrádný a tak to muselo být aspoň po ramena. Baleanna si přidřepla k hladině a konečky prstů ji rozčísla, stejně jako vesla člunu rozrážela mořskou hladinu tu noc, kdy ji Daraen požádal o ruku.
    „Voda je teplá,“ obrátila se s vášnivým pohledem na Daraena a vyzývavě si rozepla první dva knoflíky své kazajky. „Nechtěl by ses se mnou vykoupat?“

    Nikdo už se nejspíše nedozví, zda to byla prastará polozapomenutá elfská legenda, pověsti přežívající už jen na venkově či romantická báseň mizerného poety, kde se poprvé objevil příběh o tom, že občas, za jasných nocí, kdy si ani žáby netroufají rušit svým skřehotáním tichou pouť úplňku, lze v šumění listí a šplouchání jezerních vod zaslechnout sotva slyšitelnou ozvěnu vzdechů, nářků a stenů, jež po sobě zanechali pradávní milenci, ani na tom vlastně příliš nezáleží. Důležité je, že za téhle jasné noci, kdy si ani žáby netroufaly rušit svým skřehotáním tichou pouť úplňku, se na krátkou chvíli stala legenda skutečností.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Sňatek železem a krví

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Aug 14, 2018 11:34 pm

    Sňatek železem a krví - 2. část:
    Dva průzkumníci klestili stezku houštinami. Patřili ke skupině, která spolu s kapitánem Sunstrikerem v čele vyrazila čelit temným rituálům trolů, kteří provozovali své nečisté dílo v odlehlých katakombách. Hlavní voj šel vždy aspoň pětadvacet metrů za skauty, mnohdy však ještě dál, aby měli dostatek času zareagovat v případě, že by průzkumná jednotka narazila na nepřítele. Ať už to bylo způsobeno nějakým pradávným kouzlem Bal’Daru nebo hřejivým teplem Baleannina líbezného těla, Daraen, který šel v čele jádra úderného oddílu, měl mnohem lehčí krok a hlavu než včera večer. Podle Theledornova ranního nazíraní se trolům podařilo během noci vyrvat ze spárů smrti pouze jednu jedinou mumii, takže s přečíslením si velkou hlavu dělat nemuseli.

    Po zhruba dvou hodinách pochodu jim oba muži předvoje vyšli naproti a oznámili svému veliteli, že došli k cíli. Daraen pokynul svému doprovodu, aby se přikrčil a pokud možno šel tišeji. Lehce odění vojáci s tím problém neměli, na rozdíl od těžkooděnců. Dva trolové stojící na stráži před slizkým mechem porostlým portálem, který vedl do dlouho opuštěných hlubin katakomb, si jich však zatím nevšimli. Byli ohromní, masité hromady svalů a šlach, pokryté tlustou zelenkavou kůží, která místy vypadala spíše jako srst. Oba mohli být dost dobře o hlavu větší než Daraen, jejich výstroj však byla mnohem primitivnější. Šlo o krátké kožešinové kalhoty, náholenice a nátepníky ze stejného materiálu a jeden z nich měl cosi, co vzdáleně připomínalo brigantinu, jen z pásků, těžko určit, zda kožených, dřevěných či rákosových. Štíty neměli, zato masivní kopí s kamennými hroty působila hrozivě jako jejich rozšklebené obličeje pomalované nějakou barvenou hlinkou. Na hrudích jim visel bezpočet amuletu, totemků a talismanů, z nichž některé měli dokonce zapletené do složitých účesů, jaké se v Silvermoonu občas pokoušel někdo napodobovat. Elfský oddíl stál mimo jejich zorné pole a toho chtěl Daraen beze zbytku využít. Pokynul svým lučištníkům, že můžou postupovat podle plánu. Osm střelců se plížením přesunulo do strategických pozic, tak tiše, jak to jen v husté vegetaci šlo. V jednu chvíli se mezi stromy blýskla modrá stuha, ale trolové si jí naštěstí nevšimli. Jeden z nich, ten s odhalenou hrudí a vlasy rudými jako krev, ale náhle zastříhal dlouhýma špičatýma ušima. Cosi broukl svému společníkovi a ten zavětřil. Kývli na sebe a sevřeli svá kopí oběma rukama se třemi prsty v očekávání útoku ze zálohy. Daraen nervózně sykl, ale dokázal se ovládnout a zůstat v klidu. Když si byl jistý, že jsou střelci na svých místech, hvízdl. Než se trolí stráž dokázala zorientovat, vyletělo z houštin osm šípů. Všechny neomylně zasáhly svůj cíl. První troll zahynul okamžitě, když mu šíp prolétl okem až do mozku, druhý se se zachrčením sesunul k zemi se šípem v hrdle a dalšími dvěma trčícími z levé plíce. V ten moment vyskákali těžkooděnci ze svých úkrytů s tasenými meči a štíty a naběhli k otevřenému vchodu, který hned zleva doprava vyplnili svými štíty jako zeď. Desátník Firewind, mezi jehož povinnosti patřila práce dorážeče, vytasil zahnutý lovecký tesák a obě mrtvá těla pro jistotu důkladně podřízl. Trolí regenerace byla proslulá a nikdo nechtěl riskovat, že by se zdánlivě mrtvá trolí těla za pár hodin připojila k boji. Dokud trol neprošel rukama dorážeče, nemohl být považován za stoprocentně mrtvého. Zatímco se Firewind činil, řada těžkooděnců s Daraenem uprostřed postupovala oslizlou chodbou, která měla v obou stěnách výklenky, z nichž se na elfy šklebily pradávné masky mumifikovaných mrtvol z dob před příchodem a kolonizací Quel’thalasu vznešenější rasou. Za každým štítonošem šel jeden z lučištníků s prsty na tětivě. Věděli, že víc než jeden šíp vystřelit nestihnou, proto se už někteří chystali na použití mečů. Zbylých pět střelců, mezi nimi i Baleanna, zůstalo venku a drželo stráž pro případ, že by si trolové nachystali překvapení. Pochodně zaražené troly ve zdech vrhaly strašidelné stíny a čím hlouběji postupovali, tím jasněji slyšeli ponurá zaříkadla a formule zlovolných šamanů.

    Vstoupili do zatuchlého nevětraného sálu, osvíceného plameny z velkých bronzových misek, částečně pokrytých měděnkou, a se stěnami posetými výjevy a reliéfy znázorňujícími činy mumifikovaných hrdinů. Uprostřed sálu stáli okolo vysušené mrtvoly dva černokněžníci, s morbidními maskami kryjícími jejich ohyzdné obličeje, divoce bubnovali na bubny a do toho prozpěvovali pohanské nápěvy, jež měly probudit mrtvého k novému, mrzkému a bezduchému životu. Opodál postával třetí rol, třímající dvě kamenné sekery ozdobené orlím peřím, nepochybně další hlídač. Ihned si všiml vetřelců a s děsivým zaryčením se jim vrhl naproti. Oba kouzelníci, uvěznění v horečném transu, si okolního dění nijak nevšímali. Tětivy pohotově zadrnčely o lučiště a i když hlavního útočníka jen lehce poranily, ďábelské bubnování zpola utichlo, jak jeden z obludných hráčů bez hlesu padl na nechutnou podlahu. Strážný, jako by nebal šípu, jenž mu trčel z levého ramene, třískl sekerami o sebe a vrhl se jako hladový medvěd na elfy. Daraen jim ani nemusel říkal, co mají dělat; většina z nich byla zkušenými zabíječi trolů. V místech, kde čekali dopad těžkých sekyr, se rozestoupili a obklopili obra jako mravenci obklopují vzteklou sršeň. Proti čtrnácti zkušeným a vystrojeným vojákům neměl trol sebemenší šanci. Jediný úder sekerami, kterým stačil zasáhnout cíl, se hladce, i když s odporným skřípěním, svezl po helmici jednoho z elfů. Během několika krátkých vteřin bylo po boji a berserkr ležel na podlaze v kaluži vlastní krve, která unikala z bezpočtu bodných a sečných ran. Elfové teď obrátili svoji pozornost k poslednímu šamanovi. Ten stále divoce křepčil, z těla se mu řinul pot a bubnování znělo stále hektičtěji, naléhavěji, nepravidelněji a zoufaleji. Nijak se nepokoušel bránit, když k němu Daraen přistoupil a jedinou ranou mu srazil hlavu. Bezhlavé tělo ještě dvakrát přízračně udeřilo dlaní do bubnu, než se složilo k zemi. Daraen si otřel meč a proklepl paži, která ho z toho úderu zabolela. Po oživené mumii nebylo ani stopy, ale ohromný otvor v jedné ze zdí, který ústil do vlhká hliněné šachty dával tušit, kam se asi poděla. Desátník Firewind zůstal venku, ale dorážení nebylo nic složitého, takže se o těla postarali přítomní vojáci.

    Náhle se jeden z elfů podíval k východu, který i ve světle pochodní jasně zářil denním světlem, a vyděšeně vykřikl. Sevřel pevněji meč i štít a vyběhl chodbou ke vstupnímu portálu. Než ho Daraen stačil zadržet či jen okřiknout, sám rozeznal, že se venku něco děje. Zavolal na svůj doprovod, ať se pohnou ven, a niž by čekal na jejich reakci, sám vyrazil za prvním mužem. Nemohli plýtvat časem. Venku se jim naskytl hrozivý pohled. Šestý, poslední trol, pomalovaný bílou, rudou a černou hlinkou, divoce řval a mával okolo sebe velkým dřevěným kyjem, do něhož byly ze dvou stran vražené ostré úlomky sopečného skla, černé a hrozivé. Daraen tyhle zbraně už viděl, silný trol s nimi neměl potíže urazit krávě hlavu. Pro čtrnáct elfů byl trol pramalou výzvou, pro pět smrtelně nebezpečným soupeřem. Desátník Firewind už ležel na zemi na boku, sténal a svíral si rukou levé rameno. Mezi prsty v rukavici mu tekla červená krev. Baleanna na tom byla hůř. Ležela pod nedalekým stromem a i když nekrvácela, nejevila ani známky života. Zbylí tři strážní se akorát snažili udržovat dostatečnou vzdálenost i trolovu pozornost od dvou raněných. Těžkooděnec, který vyběhl z katakomb jako první, ani nečekal na zbytek a s řevem udeřil zbraní do štítu, aby na sebe upoutal pozornost. Nečekaně mazaný obr neotočil hlavou, nýbrž se okamžitě obrátil v těžké úderu, který by elfa dozajisté zranil i při zásahu do štítu. Jen včasný výstřel z luku, který trola při nápřahu trefil do žeber, zabránil tomu, aby úder dopadl na zamýšlené místo. To už byl venku i Daraen. Nebyl čas zdržovat se přehnaným taktizováním, musel se spolehnout na své instinkty, zkušenosti a svalovou paměť. Než se stačil trol připravit k dalšímu nápřahu, proběhl Daraen vedle něj a tahem jej řízl do stehna. Rána nebyla hluboká ani smrtící, to ale být ani neměla. Trol se ohnal svalnatou levicí a byl by Daraena zasáhl, kdyby nestačil úder včas vykrýt štítem. Přesto kapitána trochu vyvedl z míry a nedobrovolně tak udělal několik kroků dozadu, než znovu nabral rovnováhu. První voják toho využil a sekl mečem do trolova pravého předloktí. Současně se z katakomb vyhrnul zbytek jednotky, ozbrojený a připravený zabíjet. Trol ihned seznal, že proti takové přesile nemá naději, odhodil tedy kyj a pokusil se o zoufalý útěk. Pohotový šíp střelce, který zůstal venku na stráži, mu ale jeho záměr překazil, když mu provrtal lýtko. Cosi slyšitelně prasklo a trol se s řevem zřítil.
    „Spoutat!“ rozkázal udýchaně Daraen a až teď si všiml ležící Baleanny. Zbledl, s prázdným žuchnutím upustil meč a vrhl se k bezvládné elfce. Byla stejně bledá jako on, měla zavřené oči, ale dýchala. Třísky ze stromu, jenž leželo okolo ní, dávaly tušit, co se s ní stalo. Trol ji musel nadlidskou silou vymrštit do vzduchu a ona zasáhla kmen. Zdálo se, že byla zraněna na bedrech a hlavně pánvi.
    „Zdravotník! Zdravotník!“ vykřikl zoufale Daraen. Medik, který právě ošetřoval krvácejícího Firewinda, na něj jen beznadějně zamával, že slyší, ale že musí chvíli vydržet. Daraen Baleanně rozvázal gambeson a odspodu vyhrnul košili. Nebyl specialoziovaným zdravotníkem, měl ale nepříjemné tušení, které i se svými omezenými znalostmi dokázal potvrdit či vyvrátit. Letmý pohled na elfčino ploché břicho neodhalil nic hrozivého, kromě přízračné bledosti. Daraen si strhl rukavice a zběžně jí prohmátl břicho okolo pupku i podbřišek. Pevné svaly měla stažené v bolestné křeči, ale po chvilce masírování se uvolnily a změkly. Daraen si oddechl. Absence modřin a strašidelné tvrdosti břicha naznačovaly, že ať už s ní bylo cokoliv, alespoň to nebylo vnitřní krvácení, zhouba mnoha jinak úspěšných léčeb. Medik konečně ošetřil Firewinda a běžel se podívat na Baleannu. Vyslechl si a ověřil Daraenovu amatérskou diagnózu a během chvíle měl jasno: zlámané stehenní kosti a minimálně naštípnutá pánev, i když počítal spíše s jejím přelomením. Obratle podle něj zůstaly v pořádku, ale i tak existovala šance, že z ní bude mrzák. A pokud by se potvrdilo zdravotníkovo podezření, nejspíš by nemohla nikdy ani zdravě porodit. Do bezvědomí upadla kvůli šoku způsobenému prudkou bolestí. Daraen si chmurnou prognózu vyslechl a obrátil svůj pohled k místu, kde elfové zápolili se spoutaným trolem. Netušil, kolik toho mohla ta bestie vědět, ale chtěl z ní dostat co nejvíc. Hlavní ale bylo dostal oba raněné zpět do tábora.

    Cesta zpátky byla delší, než by se Daraenovi zamlouvalo. Jedna kvůli celkové únavě mužstva, jednak kvůli trolímu zajatci, který se ve svých poutech neustále mrskal a snažil se osvobodit. Dobře totiž věděl, co ho čeká. Daraen si několikrát pohrával s myšlenkou ho prostě popravit a nechat shnít jako psa v nějaké polozapomenuté rokli, už kvůli tomu, co provedl Baleanně. To byl další původce zpoždění. Zatímco statečný Firewind dokázal s lehkou pomocí svých kolegů trasu pochodu urazit, pro bezvědomou Baleannu zřídili improvizovaná nosítka a dlahy. V jejím nošení se pravidelně střídali. Do tábora se vrátili v mizerné náladě a to i přes úspěch mise. Zraněné kázal kapitán odnést do polní nemocnice s tím, že o nich očekává pravidelná hlášení, trolího zajatce potom nechal odvést před svůj stan a náležitě ho tam připoutat k silnému kůlu, který nebude mít šanci vyvrátit. Svázán měl být tak, aby se nedokázal vůbec pohnout. Mužstvu potom dal velitel rozchod a na zbytek dne volno. Sám se vydal sepsat zběžné hlášení pro velitelství v Tranquillienu, aby se před výslechem vězně aspoň trochu uklidnil a odpočal si u fyzicky jednoduché práce.

    Poručík Fillien Skyhawk byl muž podobného ražení jako Daraen, přesto se v mnoha věcech názorově rozcházeli. To byl paradoxně důvod, proč se s ním kapitán Sunstriker často radil. Skyhawk, i když s Daraenem v lecčems nesouhlasil, měl vždy zcela střízlivý pohled na svět a svůj nesouhlas dokázal obhájit přesvědčivými argumenty. Právě tato schopnost vést plodné diskuze jej stavěla nad drtivou většinu ukřičených a nepatřičně hrdých důstojníků, s nimiž se Daraen během své kariéry setkal. A právě poručík Skyhawk se měl spolu se svým kapitánem podílet na výslechu. Než Daraen skončil s papírováním, nachystal Fillien několik nástrojů, které se daly při dostatečné vynalézavosti použít k tortuře. Okolo kůlu se během chvíle shromáždil malý dav čumilů v očekávání krvavého divadla. Sunstriker, který na scénu dorazil s náholenicemi a plátovými rukavicemi, jim to nijak nezazlíval. Dokud byl někdo na hlídce a ostatek měl blízko ke zbraním, trochu té zábavy jim upřít nemohl.
    Přistoupil k vězni a přísným pohledem si ho změřil.
    „Dal jsem mu šanci a na pár věcí jsem se ho zeptal, pane,“ sdělil poručík. „Odkud je, co měli v plánu, kdo a kde je jejich velitel… Na všechno se akorát nejapně šklebí.“
    „Použil jste násilí?“ zajímal se kapitán. Důstojník kopl do tmavě červeného kousku tkáně, který se válel v prachu pod nimi.
    „V jednu chvíli mi s tím jeho šklebem došla trpělivost a tak jsem mu jednu vrazil, až mu z té jeho hnusné tlamy vyletěl zub,“ doznal se Skyhawk. „Jinak jsem čekal na vás, pane.“
    „Dobře,“ přikývl Daraen. Osobně by se mučení radši zdržel, ale už měl tu čest s tolika troly, že věděl, že jinak než silou z nich nic nedostane. Zmínka o úderu ho proto nechávala chladným. Počítal s tím, že ho budou muset zmlátit ještě víc. Vzhlédl a zadíval se svázanému válečníkovi zpříma do fialových očí. „Co jste dělali v katakombách?“ otázal se pomalu, ale ostře zajatce. Ten si jen odplivl krvavou slinu a zašklebil se. Kapitán Sunstriker cosi broukl, natáhl si rukavici a vší silou udeřil trola na solar. Trýzněný by se byl přehnul dopředu, ale pouta mu to nedovolila. Prudký sten a následné zachrčení však prozradily, že velitel se trefil. Ani když trol znovu nabral dech, neřekl nic a jen zavrtěl hlavou. V tom vrtění však byl jasně vidět strach.
    „Tvrdá cháska,“ poznamenal Skyhawk. Aniž by dostal rozkaz, podal svému kapitánovi velké kladivo, kterým zatloukali kolíky od stanů. Tušil velmi dobře, že bude třeba silnější kalibr. Sunstriker potěžkal významně kladivo a znovu se zeptal trola.
    „Co jste dělali v katakombách?“ Když nedostal odpověď, napřáhl se, stejně jako se předtím trol napřáhl svým kyjem, a za okamžik se ozvalo děsuplné zapraskání holenní a lýtkové kosti na trolové pravé noze. Vězeň vykřikl a výrazně se mu zrychlil dech, po chvíli se ale zahryzl horními zuby do rtu a zavrtěl hlavou. Kapitán se tedy znovu napřáhl a stejným, možná ještě o něco hrozivějším křupnutím mu přelomil i kosti na druhé noze. Nebýt provazů, které ho držely na místě, klesl by trol na kolena. Takhle si mohl jen vyřvat hlasivky. Ani neměl čas na odpověď, když mu jeho trýznitel namířil palici na rozkrok. Skyhawk si v tu chvíli povšiml zlostné záře v Daraenových očích a zakročil.
    „Zadržte, kapitáne!“ zvolal Fillien. „Něco říká.“ Daraen spustil palici a dvakrát se zhluboka nadechl. Byl Skyhawkovi vděčný, že ho přerušil, protože i jeho samotného zaskočilo, jak snadné bylo tomu trolovi ubližovat. Možná to bylo tím, co provedl Baleanně, že cítil při jeho mučení takový hněv, krvežíznivost a zároveň odpudivé potěšení. Jako by jeho vždy chladnou a racionální mysl najednou ovládla pomstychtivá bestie, jejímž cílem bylo jediné: Oko za oko, zuby za zub.
    „Zit ha…zi…tha…uz’niwa…zi tha,“ šeptal trol. Skyhawk ho hrubě chytl za jeden z dlouhých klovitých zubů a stočil si ho k zobě.
    „Mluv! Nahlas! Co jste plánovali v těch zatracených katakombách!“ vyštěkl na něj Fillien. Trol na něj pohlédl skleným zrakem.
    „Iwa… Iwa mun ahatha…zel hina Aman i mara ohatlicha…Zul’jin Aman zul hawa’teb dihena nathenu…“
    „Cože? Mluv thalasky, ksakru,“ zasyčel poručík. Daraen se rozhlédl po čumilech.
    „Hej! Tlumočník! Kde máme tlumočníka?“ Chvíli bylo ticho, které rušilo akorát sténání trola a šum mezi vojáky. Až pak se provinile ozval Skyhawk.
    „My… my s sebou žádného nemáme, pane.“
    „Žádného?“ obořil se na něj Daraen. „Vůbec žádného tlumočníka? Ani Theledorn neumí zandalarsky?“ Skyhawk zavrtěl hlavou. „Do prdele práce!“ vykřikl Sunstriker, kterého v tu chvíli popadl amok. Takže to celé bylo nadarmo. Pustil palici, uchopil tesařskou širočinu a než ho stačil Skyhawk zadržet, vrhl se jako maniak na svázaného zajatce. Před očima se mu udělalo rudo, ze kterého vystupovat jen jeden obraz: pohled na zuboženou Baleannu, který se mu vypálil do paměti jako cejch. Nedbal křiku svého podřízeného ani bolestného „Zi tha!“ Poprvé po mnoha letech u Daraena zvítězily zvířecké emoce, které si chtěly své chvilky vlády náležitě užít. Širočina se zakusovala do těla vězně a nikdo z přihlížejících neměl zprvu dost odvahy, aby se tu řezničinu pokusil zarazit. Za minutu naplněnou krví, nářkem a bestiálním řevem jak kapitána, tak trola, bylo po všem. Daraen stál zbrocený rudou, horkou krví, těžce oddechoval a se zhnusením hleděl na své dílo. Z rozčísnuté a zpola uťaté hlavy vytékal horoucí mozek, levá paže byla useknuta v rameni a hrudní koš se proměnil skoro na kaši.
    „Kapitáne!“ zvolal Skyhawk, když se Daraen dostatečně uklidnil. „Co jste to provedl? Mohli jsme počkat na tlumočníka z Tranquillienu nebo…“ Sunstriker obrátil hněvný pohled na důstojníka a pak zpět na dílo nelítostné bestie. Zhnuseně mrskl sekerou do prachu země, až to lehce zavířilo. Vrhl polopříčetný pohled na zástup diváků, který se nedovážil ani hlesnout.
    „Nečumte tak!“ zakřičel na ně. „Odneste to! Hoďte do příkopu nebo to spalte, je mi to jedno!“

    Ten den už kapitán Sunstriker ze svého stanu nevylezl. Nikoho nepřijímal s výjimkou poručíka Skyhawka, který mu přinášel důležité raporty a odnášel od něj důležité rozkazy. Ani den po tom už ho nikdo neviděl. Táborem se začínaly nést nejrůznější zvěsti, včetně těch divokých, že kapitánovi přeskočilo či že dokonce z hanby nad svým činem spáchal sebevraždu a že poručík Skyhawk jen mlží a potichu velí táboru, aby zabránil panice. Až k večeru se jejich velitel ukázal před nastoupeným mužstvem, čistý, upravený, ale co bylo nejdůležitější, klidný. Všem se veřejně omluvil za své obludné chování a zmasakrování vězně a odpřisáhl na jméno své rodiny, že takový exces, kdy ztratí kontrolu nad svými činy ve slepé zuřivosti, se už nikdy nebude opakovat. Od většiny malé armády se dočkal pochopení a odpuštění, ne však ode všech. Ti si však nechtěli kapitána zbytečně znepřátelit, rozhodně ne po krutém divadle, jehož byli svědky či se o něm doslechli. A hned zrána dalšího dne, jako by osud chtěl nečekaně milosrdně ocenit Daraenovu upřímnou lítost a pokoru, obdržel tu skvělou novinu. Hned jak ji dostal, vydal se do lazaretu.

    Pokud vojáci po té osudné misi, kdy odnášeli Baleannu na nosítkách přes hornatý terén, dokázali zázrak, pak se armádnímu lékaři Aremminu Goldenleafovi podařilo nemožné. Během dvou dnů dokázal Baleannu probudit z kómatu, do kterého upadla, a díky jeho léčbe se dlahám se jí začínala vracet síla. Podle Goldenleafa potřebovala ještě tak týden a pak by mohla být snesena dolů do Tranquillienu, kde by se mohla začít pořádně léčit. Daraen nedokázal lékaři dostatečně poděkovat, tím spíš, že mu povolil návštěvu.

    Baleanna napůl ležela a napůl seděla na lůžku v přední části lazaretu, která byla kromě ní prázdná. Byla stále bledá a zesláblá, s tmavými kruhy pod očima a v dlouhé bílé košili, zpod níž vykukovaly nohy obalené v obvazech a zpevněné dlahami, ve vlasech však stále měla svoji typickou modrou stuhu a na tváři nadějný úsměv. Na židli vedle ní seděl Tarmis Falconwing a tvářil se podobně jako Baleanna, snad jen trochu ustaraněji.
    „Daraene,“ rozzářila se Baleanna, když kapitán rozhrnul závěsy oddělující ordinaci a lazaret. Hned k ní přišel a radostně ji objal.
    „Baleanno… já už myslel, že je konec,“ zašeptal jí do ucha. Tarmis se zvedl ze židle a obešel oba šťastně shledané snoubence.
    „Poznám, když jsem někde navíc,“ řekl s úsměvem.
    „Vrátíš se ještě?“ zeptala se Baleanna, pažemi stále objímající Daraenova záda a s bradou opřenou o jeho rameno. Tarmis, který byl už na půli cesty ven, přikývl.
    „Určitě. Ty se zatím koukej uzdravit.“ Roztáhl závěs a oba milenci osaměli. Teprve teď se Baleanna odtáhla, pořád ale měla paže ovinuté okolo jeho šíje. Chvíli se na sebe jen tiše dívali a pak rázem posmutněla.
    „Felčar říkal, že mám přeražené obě nohy a pánev, že už možná nebudu nikdy chodit. Měl bys mě pak vůbec ještě rád, zmrzačenou?“
    „To neříkej,“ ohradil se Daraen. „Miluju tě bez ohledu na to, jestli budeš chodit nebo ne. V nejhorším tě budu všude nosit,“ pokusil se zavtipkovat. Baleanna se hořce zasmála a pohlédla na zafačované končetiny.
    „Vždycky jsi mi říkal, že mám nejkrásnější nohy v celém království, pamatuješ? Jako kdybys viděl úplně všechny a mohl to posuzovat, říkávala jsem ti. A teď,“ povzdechla si těžce. „Koncem týdne mě mají odnést do Tranquillienu do špitálu. Budeš moci jít se mnou?“
    „Samozřejmě,“ přikývl rychle Daraen. „Neboj se, neopustím tě.“
    „To říkáš teď,“ uchechtla se Baleanna a úsměv už na jejím obličeji zůstal. „Jsem tak ráda, že tu jsi se mnou. Miluji tě, Daraene, víc, než cokoliv jiného na světě.“

    Theledorn z Goldenmistu si o sobě rád myslel, že se na mága udržuje ve skvělé kondici, skutečnost však byla docela jiná. Občasné cvičení a střídmost v jídle, která přicházela s vojenským životem, mu sice propůjčovaly štíhlou a pohlednou figuru, s fyzickou zdatností na tom však byl hůř. Přesto teď uháněl mezi stany, co mu síly stačily a podkasaná róba dovolila. Nedbal na strážného u kapitánova stanu ani táborové předpisy a vpadl rovnou dovnitř.
    „Kapitáne Sunstrikere! Kapitáne Sunstrikere!“ volal na svého velitele a než stihl Daraen nějak zareagovat, vychrlil na něj tu hroznou novinu. „Jdou sem! Skrz náš tábor! A je jich mnoho!“
    „Koho? Co se děje, Theledorne?!“ překřikl Daraen mága. Ten jen zvedl prst a předklonil se, aby se vydýchal z náhlého fyzického vypětí.
    „Amani,“ řekl nakonec, už o něco klidnějším hlasem. „Během noci přepluli jezero a míří na Tranquillien. A půjdou tudy!“
    „Tudy?“ Daraen cítil, jak se mu prudce nahrnula krev do hlavy. „Kolik jich je?“
    „Příliš mnoho, kapitáne. Nemáme proti nim šanci, počítal bych je aspoň na stovky.“
    „Kde jsou teď?“ zajímal se Daraen.
    „U východního úpatí Sungrazu. Do šesti hodin jsou tady!“
    „Strážný!“ houkl kapitán na hlídače před stanem. „Ihned mi sežeňte poručíka Skyhawka a doktora Goldenleafa. Vy tu zůstaňte, magistře, vaši radu budeme potřebovat.“ ¨

    Když se oba důstojníci dostavili na velitelství, stál kapitán spolu s nazíračem u stolu, na němž měli rozvinutou podrobnou mapu Sungrazu, a živě debatovali. Jakmile si Daraen obou mužů všiml, přizval je hned do konverzace.
    „Pánové, blíží se sem nečekaná hrozba. Pokud Theledorn hovoří pravdu, a já nemám sebemenší důvod o tom pochybovat, na Tranquillien právě z východu míří několikasethlavá armáda trolů, která hodlá zničit vše, co jí bude stát v cestě. Sluncižel, v jejich cestě stojíme i my,“ ukázal kapitán na značku tábora.
    „Nemůžou jít jinudy?“ zeptal se Skyhawk.
    „Ne v takovém počtu,“ zavrtěl hlavou Theledorn. „Náš průsmyk je nejkratší a nejschůdnější cestou. Kdyby chtěli jít jinudy…“
    „Museli by jít rojnicí nebo úplně rozptýleni,“ doplnil Skyhawk chápavě. „A pak bychom je mohli snadno postřílet. Vidím, že jste studoval i trochu strategie, mistře,“ řekl pochvalně. Nazírač mlčky přikývl.
    „Tábor je stavěn tak, abychom se v případě nouze dokázali bránit mírné přesile. Pokud bychom ho ale měli držet v poměru jedna ku pěti nebo dokonce deseti, nebyla by to žádná obrana, ale masakr. Nemůžeme tady zůstat,“ osvětlil Daraen důstojníkům situaci. Fillien si důkladně prohlédl mapu.
    „A co guerilla?“ navrhl. „Pokud víme, kudy půjdou, můžeme jim útočit na boky a nechat je vykrvácet, než dojdou k cíli.“
    „To nemůžeme stihnout naplánovat,“ namítl Daraen. „Na guerillu bychom o tom museli vědět aspoň dva dny dopředu, takhle by to byl jen chaos. A navíc určitě mají svoje průzkumníky. Zničili by nás jednoho po druhém. Navrhuju vylidnění a srovnání tábora se zemí a ustoupit do Tranquillienu. Tam se spojíme s tamějšími silami a budeme mít větší šanci útok odrazit.“
    „Jenže co když ho neodrazíme? Co když tam nikdo obranyschopný nebude? Dostanou Tranquillien na stříbrném podnose. Guerilla je risk, ano, ale menší než ústup. A budeme při ní čerství a neunavení pochodem. Když je tady budeme sabotovat, nemusí mít dost sil na to, aby město v případě dobytí udrželi, až si pro něj přijde armáda.“ Daraen si promnul čelo. Skyhawkův plán byl neskutečně riskantní, ale smysl dával.
    „Co uděláme se zraněnými, poručíku?“ zeptal se konečně kapitán. Na to Skyhawk neměl okamžitou odpověď, takže se Daraen obrátil na nazírače. „Dokážete se podívat do Tranquillienu a posoudit, jestli se dokážeme společně bránit?“
    „Určitě,“ souhlasil Theledorn. „Mohu jim i dát vědět o tom, co se blíží.“
    „Tak to udělejte. V každém případě tenhle tábor shoří. Nic jim tu nenecháme.“
    „Ehm…je tu ještě jeden problém,“ ozval se konečně Goldenleaf. „Pokud bychom se měli přesunout do Tranquillienu, neměl by být transport té hrstky zraněných, co máme, problém. Dokážou jít sami nebo s oporou. Ale pak je tu stopařka Falconwing.“
    Daraen měl náhle pocit, jako by mu nějaká ledová kletba zamrazila srdce a zastavila tep. Nemusel slyšet, co se mu chystá Goldenleaf sdělit, ono nenadálé zjištění se mu vypálilo horkou jehlou do vnitřní strany víček.
    „Mluvte,“ zachraptěl jako ve snách. Doktor si nervózně olízl rty, jako vždy, když musel někomu oznámit špatné zprávy.
    „Třebaže se jí rychle vrací síla, její odolnost je stále velmi malá a chatrná. Pokud bychom ji měli nést až do Tranquillienu, v současném stavu to nemůže přežít.“ Daraenovi se udělalo zle od žaludku. V prvním náporu doktorova strašlivého sdělení se musel chytit rukou hrany stolu.
    „Je vám dobře, kapitáne?“ zeptal se starostlivě pohotový Skyhawk. Velitel neodpověděl, jen mu dal volnou rukou najevo, ať zmlkne. V hloubi duše tušil, co musí udělat, ale nedokázal se k tomu hned přinutit. Před očima mu jako příslovečnému umírajícímu probíhal celý jeho život s Baleannou. Viděl vše. Jak se seznámili toho slunečného dne na šermířské soutěži, on jako vyvříny ověnčený vítěz, ona jako jeho uměním ohromená divačka. Jak společně navštěvovali vybrané bály a večírky, jen aby z nich brzy dětinsky utekli a ještě ve večerním šatu obráželi za nocí silvermoonské vinotéky. Jak během dní trénovali na blížící se válku, aby na ni během nocí strávených milováním znovu zapomněli; k obojímu se však stavěli stejně: s vervou, elegancí, vášní a láskou. Vzpomněl si na noc, kdy ji konečně po mnoha odkladech požádal o ruku i na štěstí, jaké cítil, když s radostí přijala. I na tu kouzelnou noc strávenou v záři Bal’Daru, jejich stromu. A přesto to všechno mělo padnout jako zápalná oběť na oltáři nelítostného osudu a přísné povinnosti. Trvalo dlouho, než kapitán Daraen Sunstriker, muž proslulý svým smyslem pro povinnost a schopností vydat tu největší oběť ve jménu bezpečí jemu svěřených, vydal ten obludný rozkaz, který jej měl strašit po zbytek života.
    „Evakuujte a spalte ležení. Stáhneme se do Tranquillienu. Baleanna Falconwing, vzhledem ke svým rozsáhlým zraněním… zůstane tady na hlásce a bude krýt náš ústup.“
    Theledorn se už už nadechoval, aby vznesl námitku, ale Goldenleaf stojící vedle něj ho včas chytil za předloktí a se sklíčeným pohledem zavrtěl hlavou.
    „Odchod. Vyplňte rozkaz,“ řekl Daraen tak pevně, jak to jen dokázal, i když se v něm praly všechny špatné emoce. Důstojníci jeden po druhém přikývli a odešli ze stanu. Poslední zůstal Skyhawk, ani ten se však neodvažoval nalomenému veliteli nic říct. Ani jindy krutě upřímný poručík nechtěl prohlubovat Daraenovo trápení a tak mlčky odešel.

    Baleannina radost z Daraenovy návštěvy se rozplynula jako pára nad hrncem, když zpozorovala jeho zdrcený výraz. Fakt, že byl plně vyzbrojený, jí na klidu nepřidal.
    „Daraene, co se děje?“ zeptala se ho hned jak vstoupil dovnitř. „Slyšela jsem roh a venku někdo řval.“ Daraen se při pohledu na ni málem neudržel. Přisedl si k jejímu lehátku a přesně v tu chvíli si u něj všimla něčeho, co u něj ještě nikdy neviděla: slz. „Daraene?“ zeptala se znovu, jen vyděšeněji.
    „Je mi to líto,“ vyhrkl. „Je mi to tak strašně líto, Baleanno.“
    „Co je ti líto?“ otázala se. Samotná měla na krajíčku.
    „Trolové, Baleanno. Jdou sem, jsou jich stovky. Nemůžeme se jim tu bránit.“
    „Tak jim utečeme!“ namítla. „Přece nám ještě nestojí za stanem, ne?“ Daraen si otřel slzy do špiček prstů a zavrtěl hlavou.
    „Goldenleaf…podle něj bys cestu do Tranquillienu nepřežila a já… promiň mi to, Baleanno…já jsem vydal rozkaz.“ Elfčin bledý obličej se zkřivil do ublíženého výrazu. Uslzenýma očima mu pohlédla zpříma do očí. Nevydržel ten pohled a uhnul stranou. Nevydržel její smutný, vyčítavý pohled.
    „Jaký rozkaz?“ zeptala se tiše. „Podříznete mě jako kozu nebo mě necháte shořet?“ přidala na hlase.
    „Ne. Zůstaneš na hlásce a zastřelíš každého trola, co se k tobě přiblíží.“
    „To má být nějaký špatný vtip?“ vykřikla zoufale. „Daraene řekni mi, že to není pravda. Řekni, že žádní trolové sem nejdou, že nikdo nikam utíkat nemusí. Řekni mi, že mě nenecháš umřít!“
    „Je to pravda. Všechno. Omlouvám se, Ba…“
    „Neomlouvej se!“ vyjekla a slzy jí stékaly po vpadlých tvářích. „To byl tvůj nápad, že? Ani ses nerozmýšlel nad jiným řešením, přiznej to!“
    „Ne! Ví Slunce, že ne! Chci tě zachránit, strašně moc tě chci zachránit, ale nejde to.“
    „Tak proč ten rozkaz zní tak pragmaticky?“ Baleanna propukla v pláč a její potahování Daraena bolelo mnohem víc, než cokoliv, co mu mohla udělat nebo říct. Obrátila svou bílou tvář zmáčenou slzami na svého snoubence.
    „Já to neudělám,“ řekla mezi vzlyky. „Nepůjdu na smrt kvůli tomu tvému zvrácenému ‚Zabij jednoho, zachraň zbytek.‘“
    „Je to rozkaz,“ řekl překvapivě tvrdě Daraen.
    „Seru na tvůj rozkaz!“ ohnala se paží. Neuhnul. Fyzická bolest v podobě štípání v rudnoucí líci mu dala aspoň na moment zapomenout tu duševní. Další vlna slz zalila Baleannin obličej. „Copak to nechápeš, kapitáne? Nechci umřít! Chci žít! Chci žít s tebou, navždy, šťastně, jako v pohádce.“
    „Věř mi, přál bych si, aby to bylo jinak,“ zachrčel Daraen a snad poprvé ve svém dospělém životě začal doopravdy plakat. Byl to skutečný, ničím nezadržovaný pláč někoho, kdo se musí rozloučit s něčím, co miluje víc než sám sebe. „Přál bych si, aby to bylo obráceně, abych já ležel na tvé posteli a ty mohla utéct. Přál bych si, abych nemusel vydat ten hrozný rozkaz.“
    „Tak proč jsi tohle dopustil…ne, nakázal?!“
    „Protože jiná cesta není.“
    „Jasně,“ otřela si slzy do hřbetu ruky. „Nějak se obhájit musíš.“

    Třicet kroků na východ od tábora stál nad srázem vzrostlý strom, jediný, který přežil vymýcení místa pro tábořiště. To nebyla náhoda, stavitelé ten strom vybrali účelně, aby na něm mohl být zbudován posed, ze kterého byl výtečný výhled na průsmyk pod ním. A zatímco v táboře samotném se všechno chystalo k vysídlení a spálení, k hlídce se blížily dvě postavy, z nichž ta větší nesla tu menší v náručí a následně jí i vynesla nahoru po žebříku.
    „Nikdy jsem si nemyslela, že skončíme tady, takhle a hlavně teď,“ pravila melancholicky Baleanna hledící dolů ze srázu a zkoušející luk. Už nebyla tak mrtvolně bledá, Goldenleaf jí dal snad každý posilující lektvar, který jí bezpečně dát mohl. Ani tak to nestačilo na cestu do Tranquillienu, mohla však držet luk pevně a zpříma a to bylo v tu chvíli všechno, na čem záleželo. Neměla ani pořádnou zbroj, jen košili a kalhoty natažené přes množství dlah. Vedle sebe veliký naditý toulec, na čele svoji typickou modrou čelenku a v duši prázdnotu. Smířila se se svým koncem a přijala ho překvapivě rychle.
    „Slib mi, že se pro mne vrátíš,“ otočila se s prosebným pohledem k Daraenovi. Přikývl a naklonil se k ní pro dlouhý, smutný polibek. Oba věděli, že je poslední, že už se nikdy neuvidí, že tohle jejich sbohem. Ani jeden se nechtěl odtrhnout, ale nakonec to byla Baleanna, kdo ten skoro až posvátný moment přerušil.
    „Miluju tě, Daraene. Přes všechno, co se stalo a právě se děje, tě miluju.“
    „Taky tě miluju, Baleanno. Je mi to všechno strašlivě líto.“ Chápavě přikývla, sáhla do kapsy u kalhot a vytáhla z ní prsten. Do prostého stříbrného kroužku bez zbytečných ozdob byl vsazen safír veliký jako nehet na malíku. Daraen několik zdrcených okamžiků přecházel pohledem z Baleanny na prsten a zpět. Podala mu ho.
    „To nemůžu. Ten je tvůj,“ odmítl rázně. „Nech si ho u sebe.“
    „Odsouzenci na smrt mívají právo na poslední přání,“ usmála se hořce a vtiskla zničenému Daraenovi prsten do dlaně. „A já si přeji, abys za mnou nespěchal. Vrať se domů, žij svůj život a až najdeš tu, která mě zastoupí, dej jí ten prsten.“ Daraen sevřel ten prsten v dlani a v očích se mu znovu objevily slzy.
    „To nemůžu zvládnout. Nemůžu na to ani pomyslet.“
    „Zvládneš to,“ kývla hlavou Baleanna. „Nakonec to zvládneš. A teď už běž, ať na tebe zbytečně nečekají. O mě se nestarej. Dokud mám šípy, máte čas.“
    „Sbohem, Baleanno,“ rozloučil se Daraen a slézal po žebříku dolů. Bez elfky, kterou ponechal svému osudu nahoře, se mu slézalo mnohem hůř.
    „Sbohem, Daraene,“ šeptla Baleanna. A to bylo naposled, co se kdy viděli.

    Baleanna chvíli hleděla směrem za sebe k táboru, pak si těžce povzdechla a otočila se na východ, odkud měla přijít její zhouba. Beze slova se natáhla k toulci, vytáhla z něj první šíp, zhluboka se nadechla a založila ho do tětivy.

    Na vše, co se odehrálo potom, měl Daraen jen velmi mlhavé vzpomínky. Paměť se mu toho bolestivého dne milosrdně zastřela, snad aby ho ušetřila krutého zármutku a výčitek, které si ze Sungrazu odnášel. Anebo to možná byla forma trestu, protože už tak jasná vzpomínka na poslední rozloučení kapitána a stopařky nabývala v porovnání se zamlženými obrysy ostatních událostí až obludné ostrosti. Aby nikdy nezapomněl. Jakkoli se bude snažit, jakkoli o to bude usilovat, nikdy nezapomene.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Sňatek železem a krví

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Aug 14, 2018 11:34 pm

    Sňatek železem a krví - 3. část:
    V Tranquillienu byly díky Theledornově varování přípravy na útok trolů v plném proudu. Madam Zlatonosná, paní z Tranquillienu, hned vyslala přes své mágy zprávu na jih se žádostí o posily. Těch pár kouzelníků, kteří byli k dispozic, čile narychlo vztyčovalo magické obrany a pasti. Probíhalo také rozsáhlé ozbrojování. Hrstka vojáků vyčleněná na obranu města se rozcvičovala a školila několik dobrovolníků a dobrovolnic, kteří se přihlásili do milice. Příchod Daraenových oddílů byl vítán, počet obránců města se tak rázem téměř zdvojnásobil. Na dlouhé řeči nebyl čas, takže Daraen nechal Theledorna, aby detailně vysvětlil tranquillienským hrozbu a sám velel přímo z místa, kde očekával prvotní úder. Tranquillien neměl hradby, ale měl vysoké a bytelné doby, čehož chtěl Daraen beze zbytku využít. Na střechy rozmístil lučištníky a čaroděje, zároveň však poslal několik dalších stopařů, aby hlídali po celém okraji města a za žádnou cenu své pozice neopouštěli. To pro případ, že by útočníci opět změnili trasu kvůli taktické výhodě. Chvíli před samotným útokem přišla první dobrá zpráva za celý den. Od jihu k Tranquillienu spěchaly jednotky lorda Hawkspeara ze zámečku v Quel’Lithienu, dost na to, aby troly společně odrazili. Stačilo tedy jen udržet město do příchodu lorda. To neměla být ta snadná část.

    Z bitvy samotné měl Daraen zdaleka nejméně vzpomínek. Vybavoval si, že křičel rozkazy, proplouval bojištěm jako anděl války a bral životy, ale nedokázal si vzpomenout kolik. Věděl, že mnoho elfů v první linii, kde by i on, padlo v zoufalém boji, ale jeho paměť nedokázala zrekonstruovat přesnou scénu jejich smrti ani okamžik, kdy k ní došlo. Přišlo mu, jako kdyby byl v tu chvíli opilý a snící, jako by se jeho mysl, nalomená ztrátou milované ženy, nedokázala soustředit na ukládání celistvých vzpomínek a tak si schovávala jen nepatrné útržky a střípky. Kdyby ho kdokoliv požádal, aby nakreslil postupy šiků jak trolů, tak elfů, nebyl by mu schopen říct nic.

    Trvalo půldruhé nekonečné hodiny, než se ozvalo to šťastné zvolání, které znělo jako rajská hudba elfům a jako pekelný řev trolům.
    „Hawkspear je tu! Lord Hawkspear dorazil!“
    Jako smrtící déšť dopadla na agresory první salva šípů z bezmála pěti set luků lorda-hraničáře Renthara Hawkspeara a jeho mužů. Bitva o Tranquillien, která i přes citelné ztráty doposud nahrávala trolům, se tak rázem obrátila ve prospěch vysokých elfů, právoplatných vládců Quel’thalasu. Daraen, zbrocený krví, vydal svůj poslední rozkaz v celé řeži. Stáhnout se do města, aby mohli hraničáři volně střílet beze strachu, že zasáhnou někoho ze svých. Chvíli na to se zbývající trolové dali na zběsilý ústup do hor. Vyhráli. Tranquillien byl zachráněn.

    Uplynulo několik týdnů a na malý vojenský hřbitov, kde se ukládali k věčnému spánkupadlí rekové elfského království, dopadalo hřejivé sluneční světlo. Pohřebiště neleželo daleko od Silvermoonu a nádherné stromy mu dodávaly zjev příjemného parčíku, kam se vypravují rodiny s dětmi strávit nedělní odpoledne. Dnes však byl hřbitov téměř prázdný, protože obyvatelé Silvermoonu se šli podívat na velikou slávu, kterou nachystal král Anasterian pro hrdiny ze Zčernalých lesů. Po bílým kamenem vydlážděných cestičkách se tak procházela jediná osoba, oděná ve slavnostním oděvu, který dával prozrazovat, že i ona by měla být na slavnostech ve městě. Šla pomalu, ale pevně, s jasným cílem. Prošla okolo několika vzrostlých a nádherně zastřižených stromů i zdobených mohyl, které patřily starým a bohatým hrdinům, vojevůdcům a šlechticům, kteří padli při obraně Quel’thalasu. Těch si však návštěvník nevšímal, stejně jako ignoroval honosné alabastrové sochy, které vypadaly tak lehce, jako by se mohly vznášet ve vzduchu. Některé z nich se opravdu vznášely. Zatočil z hlavní cestičky a odbočil na pěšinu, která už nebyla dlážděná, ale sypaná. A pak našel svůj cíl. Pod štíhlým, ale slibně rostoucím stromkem ležel zbrusu nový, ještě neopršelý kámen. Klekl si k němu, nedbaje čerstvé prsti, která mu zamazala koleno, stáhl si z ruky sametovou rukavičku a něžně pohladil zlatem vyleptané jméno na kameni.

    Baleanna Falconwing
    Nejlepší z nás. Zůstala na stráži, kterou ostatní opustili.

    Daraen si povzdechl, ruku sevřenou v pěst položil na náhrobek a zavřel na moment oči. V mysli mu probíhalo mnoho výjevů, vzpomínek, útržků z dob, kdy byli ještě spolu a šťastni. Bezděky se dotkl šerpy, na které se mu skvěla nádherná medaile, kterou mu před pár hodinami připnula na hruď samotná lady Windrunner. Bylo to jedno z nejvyšších vyznamenání, jaké mohl ve své kariéře dostat, Sluneční jestřáb, ocenění za chrabrost, které dostal spolu s lordem Hawkspearem za lví podíl na bitvě o Tranquillien. Otevřel oči a s pohledem upřeným na bělostný kámen si několikrát přejel po kovu rozehřátém od slunce. Opatrně si medaili odepnul a podíval se na ni. Byla opravdu krásná, mistrovská zlatnická práce. Skvěl se na ní stříbrný jestřáb s roztaženými křídly na zlatém kruhu s planoucím okrajem, který znázorňoval slunce. Modrá látka, která byla na metálu zavěšená, jen dokreslovala její vznešený vzhled. Její barva všem oznamovala, že její nositel je válečný hrdina, který nasadil vlastní život, aby ubránil celé město před nepřítelem v přesile. Pohled mu znovu sklouzl na náhrobek. Splnil svůj slib, který Baleanně před jejich rozloučením dal a hned, jak mohl, vydal se zpátky pro její tělo. Našli ji zohavenou a zkrvavenou, s ušima uřezanýma jako trofej a jedno oko jí chybělo. Daraenovi skoro puklo srdce, když ji objevili. Historie si tohle však nepamatovala a bardi připomínali jen to, že její toulec byl prázdný a místo jejího posledního boje zlité trolí krví. Zakrvácený strom tam stál doteď, s malou kyticí jejích oblíbených hyacintů jako památku na hrdinný zápas odvážné lučištnice.
    „Ne,“ zakroutil Daraen hlavou. „Mně nepatří. To tobě, Baleanno. Zemřela jsi za nás. Jestli je tu někdo válečný hrdina, tak ty.“ Rozhrábl rukou hlínu těsně před kamenem a do jamky strčil medaili. Přihrnul na metál hlínu a udusal ji pěstí.

    „Máš výčitky?“ ozval se za Daraenem hlas. Hned se otočil a prohlédl si mluvčího. Nejprve ho nepoznal, ale za malý moment mu to došlo. Vypadal mnohem hůř, než když ho viděl naposledy. Košili měl rozhalenou skoro až pupku a poloprázdná lahev dávala tušit, jak se posledních pár dnů vypořádával se zármutkem. Mluvil však čistě a jasně, nepáchl a i když se opíral o strom opodál, nevypadalo to, že ho potřebuje ke stání.
    „Prosím, nechte mě s ní chvíli o samotě,“ požádal Daraen. Tarmis Falconwing se odstrčil od stromu a udělal několik kroků k novému rovu.
    „A co když ne? Co když tě o to budu okrádat, jako jsi mě ty okradl o mou sestru?“
    „Četaři Falconwignu…“
    „Už nejsem žádný četař, nevidíš?“ udeřil se Falconwing do hrudi. „Ne po tom, co jsi mi provedl, mně i celé mé rodině. A ani jsi mě nenechal se s ní rozloučit.“ Daraen se zvedl a pohlédl přímo na Tarmise.
    „Takže proto jste tady? Abyste mi vytvářel pocit viny?“ zeptal se tvrdě.
    „Ó jen to ne. To ty sám,“ zabořil Tarmis Daraenovi prst do hrudi. Hned ho odstrčil na stranu, takže se vetřelec mírně zapotácel. „To ty sám se cítíš vinen, protože víš, že jsi zabil Lennu. Jen ty, když jsi vydal ten příkaz. Na nikoho jiného jsi ani nepomyslel.“
    „To je lež!“ zvolal Daraen, až se Tarmis zalekl a udělal několik kroků zpátky. I Daraen se rychle vzpamatoval a rozhlédl se okolo sebe, jestli jej někdo neslyšel. „Víš stejně dobře jako já, že kdybychom se ji odtamtud pokusili dostat, nepřežila by to,“ řekl už o něco klidněji.
    „A tak jsi ji tam nechal umřít. Nemohl jsi ji nechat odtamtud třeba teleportovat, že ne? Čaroděje jsi tam měl, kapitáne Sunstrikere.“ Daraen sklopil zrak.
    „Theledorn neměl materiály na teleport a stejně by to nebylo bezpečné.“
    „No jistě,“ rozhodil Tarmis rukama, až trocha tekutiny z lahve vyšplíchla na hřbitovní trávník. „Jen si to nalhávej. Nalhávej si, že jsi ji nemohl zachránit, že ponechání napospas bylo jediným řešením.“
    „Co po mně chceš?“ neudržel se Daraen. Tarmis se zatvářil vítězoslavně a ukázal na něj svou lahví.
    „Aby sis uvědomil, co jsi provedl. Aby ti došlo, že nemůžeš vždy obětovat jednoho za záchranu všech. To jsou lidi, ne vojáčci na hraní nebo šachové figurky. Takové počty dělat nemůžeš!“
    „Já jsem kapitán!“ obořil se na něj Daraen. „Takové počty musím dělat! Chápeš mne, Falconwingu?“ Tarmis si jej pohrdavě změřil.
    „Nejspíš ne,“ zakroutil hlavou. „A nikdy nepochopím. Ale vím, že mám pravdu a až se ti to jednou vymstí, až zahubíš všechny, kteří ti budou svěřeni, pak poznáš, že jsem tě varoval. A teď,“ mávl lahví směrem k cestě, po které oba přišli. „Běž. Nech mě tu s mou sestrou. Mám ji co říct, hlavně ty věci, o které jsi mě okradl, když jsi ji zabil.“
    V Daraenovi se vařila krev. Měl sto chutí tomu dezertérovi jednu vrazit, ponížit ho, shodit ho na zem za jeho výsměch…ale pak si uvědomil, kde stojí. U hrobu Baleanny. Na tom posledním místě, kde by se chtěl a měl rvát. Prošel okolo Tarma, který mu uhnul z cesty s pohrdavým výrazem.
    „Díky, kapitáne Sunstrikere,“ prskl Falconwing. „Díky za nic.“

    Rudé slunce prosvítající potrhanými večerními mraky se pomalu chýlilo k obzoru. Daraen stál s lokty opřenými o okenní rám ve svém bytě a pozoroval západ slunce. V otevřené dlani mu ležel stříbrný prsten se safírovým kamenem a dlouze přemýšlel. Věděl, že Baleanna je pryč, že už se mu nikdy nevrátí, jen tomu stále nechtěl věřit. Cítil se bez ní prázdný, zbytečný, přišlo mu, jako kdyby všechno ve svém životě zradil. Sklouzl pohledem na prsten ve své dlani. Červená sluneční záře se v něm odrážela přímo do jeho modrých očí. Sevřel ruku v pěst a prsten v pěsti.
    „Vrať se domů, žij svůj život a až najdeš tu, která mě zastoupí, dej jí ten prsten.“ Zvládne to. Vydrží. Už kvůli sobě, kvůli svému slibu, ale hlavně, kvůli Baleanně.


    Sponsored content

    Re: Sňatek železem a krví

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Thu Nov 15, 2018 3:39 am