Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Share
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Feb 01, 2017 7:40 pm

    Překvapení! Tentokrát nebude nic temného a smutného a depresivního. Tentokrát to beru z druhého konce a přináším veselou a kýčovitou dobrodružnou sérii, která je o to zajímavější, že už vlastně ani z WoW, jako spíš z Hearthstonu a mám k dispozici jen velmi málo informací o hlavních postavách. Je to tu! Objevitelská liga.


    Prolog:
    Podzemními ulicemi mocného trpasličího města Ironforge se plížil otrhaný muž. V hadrech, které měl na sobě, skvěle splýval s pozadím kamene, osvětlovaného jen pouličními lampami a žhavou lávou z Velké výhně. Muž se nervózně rozhlížel a vždycky, když dorazil na roh, opatrně nahlédl, aby se přesvědčil, že za ním nikdo nečeká. Záplatovanou vestu si držel u zarostlého obličeje, čímž se snažil aspoň trochu zatajit. Bylo však na první pohled jasné, že nenápadný postup městem není ani zdaleka jeho silnou parketou. Pro trpaslíky byl podivný už jen samotný fakt, že je v jejich městě pod horou někdo z vysokých lidí, tím spíš jeho zvláštní chování.

    Muž najednou zastříhal ušima, skočil do mrňavé uličky a přitiskl se ke stěně. Pár metrů od něj se ozvalo dusání těžkých bot. Odvážil se podívat ven ze svého úkrytu a jediné, co spatřil, byla trpasličí patrola. Prošla okolo něj bez povšimnutí. Muž si neslyšně oddechl. Poškrábal se na bradě, která neviděla břitvu už hezkých pár dní, a na moment se posadil na zem. Tedy, spíše se opřel zády o stěnu a bezvládně se svezl na vyhřáté dláždění. Žár Velké výhně prohříval horninu okolo sebe a v celém podzemním městě tak nebyla nikdy zima. Poklepal špinavou dlaní na bednu, která ležela pohozená vedle něj a zvědavě do ní nahlédl, spíše z optimismu, než že by doopravdy doufal v nějaký hodnotný nález. Zpod víka na něj zahudroval vyhublý pavouk sekáč a utekl dřív, než mu stačil přirazit víko před všema osmi očima. Znechuceně odhodil bedýnku. Kdyby aspoň věděl, kolik je hodin. Ale kdepak, tady to není poznat. Žádné slunce, žádný měsíc, žádné nebe. Jaktože z toho trpaslíkům nehrabe? I když, už jich poznal tolik, že si sám nebyl jistý, zda jim doopravdy nehrabe. Sami jsou to hrabáči v zemi. To jim patří.


    Ironforge nezná den a noc a tak se dny jen velmi těžko odlišovaly jeden od druhého. Už ani nevěděl, jak dlouho tu je, ani jak se sem dostal. Jediné, co si pamatoval, bylo to, že jeho příchod zahrnoval velké množství alkoholu a možná…nějaký hazard? To by vysvětlovalo, proč je najednou oblečený jako nějaký somrák. Opřel se rukou o zeď domu a postavil se. Už už chtěl vylézt z uličky na podhorskou tmu, když tu za ním něco zarachtalo. Okamžitě se otočil, ale v podzemní temnotě, která panovala hlouběji v uličce, nic nezahlédl. Pozvedl pěsti, i když si nebyl jistý, jestli to má cenu.
    „Haló? Kdo je tam?“ zašermoval rukama jako doktor po čtyřech pivech. Z temnoty se ozvalo zlotřilé zachechtání a přitom se trochu světla zvenčí odrazilo od zlatého čtverečku, který se zlodušsky zablýskl.
    „Máme tu čest s panem Jacksonem?“ zeptal se prokouřený a zlomyslný hlas.
    „Um…ne? Já jsem…totiž…jmenuji se…Ford. Ano, Ford!“ blafoval rychle muž a v duchu si už plánoval únikovou cestu.
    „Á, tak pan Ford. Velmi se vám omlouvám, pane Forde. Myslel jsem, že jste někdo jiný. Škoda. Víte, pan Jackson u mě totiž má uložený slušný obnos, který si měl okolo této doby vyzvednout.“ Muž zbystřil.
    „Ale…totiž ne, to jsem já! Ano, já jsem pan Jackson! Reno Jackson!“ rychle otočil Reno.
    „Skvěle,“ řekl hlas a zaznělo nadpozemsky hlasité lusknutí prstů. „Berem ho, hoši.“
    Renův už tak tmavý svět náhle ztemněl o něco víc, když mu někdo zezadu nasadil na hlavu pytel a srazil jej k zemi. Reno se pokusil křičet, ale látka pytle byla na takovéto situace dělaná a perfektně utlumila všechny jeho pokusy o přivolání pomoci. Ruce mu zalehli a ani zběsilé kopance nebyly vůbec účinné.
    „Nedělejte nám to těžší, než to je, pane Jacksone. Jsem si jist, že se dokážeme v klidu domluvit.“
    „Mhfpfphh fhfhmmh mhm,“ ozvalo se zpod pytle.
    „Dobře. Jsem rád, že si rozumíme. Odneste ho.“


    Prudký paprsek světla se zařízl Renovi do tváře, když mu strhli z hlavy pytel. Seděl spoutaný na židli, k níž byl pečlivě přivázán za zápěstí a kotníky. Zavřel oči a odvrátil se od zdroje světla, kterým byla gnomská lampička, stojící sotva pár decimetrů od něj a namířená přímo do jeho tváře. Kvůli oslnění neviděl vůbec nic jiného.
    „Nazdar Reno,“ zachrčel známý hlas. Reno polkl. Ozvalo se mlasknutí a někdo za ním na něj vychrstl kýbl ledové vody. Okamžitě se oklepal jako pes a zadrkotal zuby. „Víš, kdo mě poslal, že?“
    „N-n-n-n-ne…?“ klepal se Reno zimou.
    „Tak ne?“ Majitel hlasu pootočil lampu, takže už nesvítila Renovi přímo do obličeje. Vystoupil ze stínu, a když se Reno poněkud rozkoukal, spatřil před sebou krátkou postavu. Ale nebyl to gnóm, jakých bylo v Ironforgi stovky. Tenhle tvoreček byl celý zelený a měl ohromné uši. Oblečený byl v černém obleku s bledě modrými proužky a mezi zuby mu svítil jeden zlatý. Reno už o goblinech slyšel, ale vždycky doufal, že se s nimi nesetká za těchto okolností. Slyšel dost drsné věci o gobliních gangsterech a jejich metodách. Znovu poděšeně polkl.
    „To je ale škoda,“ zakrákal goblin a zazubil se, až se paprsky z lampičky odrážely od jeho zubu. „Don Han’Cho nemá rád, když si ho lidé nepamatují. Nese to velmi…těžce.“ Goblin si přihladil uši k hlavě, i když to nemělo vůbec žádný účinek, neboť se mu ihned narovnaly se směšným pinknutím. „A mě si pamatuješ?“ oprášil si významně oblek.
    „J-jo, jasně! Ty jsi…Max Xim?“ přimhouřil Reno jedno oko v očekávání okamžité rány.
    „Pro tebe je to pan Xim,“ zašklebil se hrozivě Max. „A jsem tu, abych ti připomněl obchod mezi tebou a donem Han’Chem. Jsi v tom až po uši, Jacksone. Po svoje mrňavý, kulatý uši.“
    „Tak nezvladatelné to přece není,“ pokusil se Reno o zářivý úsměv, který mu ovšem znemožňovala žlutost jeho zubů a drkotající čelisti. Max Xim pokrčil robustními rameny, která byla určitě vycpaná, a otočil se ke stolu, na němž stála lampička. Světlo zářící do stropu osvětlovalo jeho tvář a tvořilo na ní strašidelné stíny. Max poklepal prstem na jeden z papírů.
    „Don Han’Cho si potrpí na přesnost. Předevčírem jsi s donem hrál karty a vychloubal ses, jak jsi skvělý hráč. Že ani někdo, kdo má dvě hlavy, tě neobehraje.“ Goblin se obrátil na Rena a roztáhl pusu do širokého zlého úsměvu. „To očividně nebyla pravda.“ Pokud byl doposud Reno bledý, pak teď vypadal, jako kdyby jej někdo polil bělobou. „Když z tebe don Han’cho stáhl boty, velkoryse se nabídl, že ti půjčí. A co jsi udělal s jeho penězi, Jacksone?“

    Reno se zatvářil, jako kdyby z hlavy doloval nějakou velmi nepříjemnou myšlenku.
    „Rozfofroval jsem je?“ Max Xim si přitáhl židli, otočil si ji a posadil se na ni před Rena obráceně. Vzhledem k jeho krátké postavě by to vypadalo i komicky, pokud by nemohl rozhodnout o osudu svého vězně jedním gestem.
    „Rozfofroval,“ přikývl souhlasně. „Rozfofroval jsi je všechny do posledního měďáku. Co ti don Han’Cho půjčil, to jsi zase prohrál. Nemluvě o té spoustě pití, co jsi do sebe nalil. A don Han’Cho nevidí rád, když se jím v dobré víře zapůjčené peníze prošustrují za jeden večer a úplné hlouposti.“
    „No moment! Pití a karban nejsou hloupost!“ ohradil se Reno. Max Xim se rozchechtal.
    „Ovšem že ne, vždyť díky tomu jsem dnes tam, kde jsem. No…a taky trochu díky zmanipulovaným zápasům v arénách, ale to je vedlejší. Mnohem důležitější je, že ti pomalu končí lhůta splatnosti.“
    „Počkat, co?!“ Goblin se natáhl na stůl a vzal z něj list potřísněného papíru, popsaného nešikovným písmem.
    „Sepsali jste smlouvu o půjčce, copak si na to nepamatuješ?“ zazubil se goblin. „A zde je tvůj podpis,“ ukázal na úpatí stránky. „Tvůj a taky dona Han’Cha. A nakonec můj, jako svědka.“ Reno chvíli mžoural na podivný klikyhák na místě, které mu ukazoval Max. Vypadal, jako kdyby se tam prošel jednonohý pavouk napůl utopený v inkoustu. Rozeznat se dal jen velmi obtížně, hlavně kvůli svému roztřesení a kaňkám, ale pokud se člověk doopravdy snažil, mohl si přečíst jméno: Reno Frajer Jackson.

    „Ale to přece nemůže platit! Vždyť jsem byl namol. No tak, pane Xime, sám víte, že to je podfuk.“ Max vylétl jako čertík z krabičky a udeřil Rena do obličeje.
    „Jak se opovažuješ mluvit o ctihodném donu Han’Chovi jako o podvodníkovi? Je to počestný zlobr. A vůbec, podpis je podpis. A tady jsi podepsal, že se zavazuješ k půjčení dvou tisíc a čtyř set osmdesáti zlatých, sedmnácti stříbrných a dvou měďáků, které ti don Han’Cho milostivě půjčil, neboť viděl, že jsi v hluboké tísni.“
    „To spíš teď jsem v tísni.“
    „Ale kdepak, ještě ne. Ještě máš jedenáct dní. Až potom budeš v tísni. A to pěkně hnusné a bolestivé tísni.“
    „Tak proč jste mě chytli už teď?“ zeptal se Reno.
    „Abychom se ujistili, že jsi nezapomněl na své závazky. Nemusíš se bát, na čas tě zase propustíme, abys mohl sehnat donovy peníze, že?“
    „Jo…jasně…ano! Dva tisíce tři sta…“
    „Čtyři sta zlatých, sedmnáct stříbrných a dva měďáky. Don je přesné mužstvo. Nehodláš se z toho nějak vykroutit, že ne, Reno?“
    „Ne, ne! Jasně že ne! Já ty peníze seženu, nebojte se. Na Rena se můžete spolehnout. Ještě na tom všichni zbohatneme!“ Max Xim se zatvářil dost nedůvěřivě, potom obešel Renovu židli a rozvázal mu pouta.
    „Tamhle jsou dveře, Jacksone. Máte jedenáct dní. A nepokoušejte se o žádné velkolepé útěky. Radím vám dobře. Jedenáct dní.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Sat Feb 04, 2017 2:36 pm

    část první: Obyčejný lhář a podvodník:
    Ximovi pohůnci vyhodili Rena ze dveří. Otrhaný šupák proletěl pár metrů chladným podzemním vzduchem a dopadl přímo kaluže, což bylo obdivuhodné, protože v Ironforgi nemohlo nikdy pršet. Za Renem se ozvalo hluboké uchechtnutí a rytmické opleskání tlustých dlaní. Dveře zaklaply a Reno vytáhl obličej ze špinavé louže. Vyplivl tu trochu vody, která se mi při pádu dostala do úst, a palcem si zatlačil na místo, kde se mu začínala tvořit velká boule. Kolem něj prošel strážník v rohaté helmici, sjel jej pohledem a šťouchl do něj topůrkem válečné sekery, ale pak si zase hleděl svého. Reno se nazdvihl na lokty, otřel si dlaní mokrý obličej a rozhlédl se okolo. Kde měl pro všechno na světě vzít za jedenáct dní tolik peněz? Zvedl se ze země a oprášil se, i když na jeho ošuntělém oblečení to nebylo vůbec vidět. Významně se ohlédl na dveře, z nichž byl před malým okamžikem tak nepříjemně vyveden. Plivl by na ně, ale zaprvé byly moc daleko, zadruhé by z něj určitě znovu vyběhly Maxovy gorily a zatřetí ten dům beztak nepatřil donu Han’Chovi. No, je čas začít hledat prostředky na zaplacení.

    Reno se v zamyšlení potloukal ulicemi Ironforge. Uvažoval o všech možných způsobech, jak dostat zpět dlužnou měnu. Během své procházky však nedával dost dobrý pozor na cestu a málem narazil do tlusté kamenné stěny jednoho z domů. To byl docela slušný výkon, protože v tom případě musel jít přímo proti skalnímu podloží a nevšimnout si jej. Naštěstí se vzpamatoval zhruba na délku paže před stěnou, pár vteřin se zmateně rozhlížel a pak mu zrak padl na něco, co jej zaujalo. Na kamenné stěně opodál visel nějaký pokreslený list papíru o velikosti portrétovacího plátna. Reno k němu došel a prohlédl si ho. Nevypadal na to, ale uměl číst a tahle kombinace mu už několikrát zachránila nos. Opřel se jednou rukou o stěnu vedle plakátu a zahleděl se na něj. Z plakátu na něj ukazoval žoviálně se tvářící trpaslík s mohutným ryšavým plnovousem a kloboukem na hlavě. Jedno obočí měl nadzvednuté a ta část obličeje, která byla i přes vousy vidět, naznačovala, že se usmívá. Okolo trpaslíka bylo nakresleno mnoho obrázků trolích ruin, zářivých artefaktů, ztracených chrámů v džungli a obřích koulí, před nimiž utíká malinký panáček.
    My jsme Objevitelská liga, četl v duchu Reno. A sháníme nové objevitele! Okamžité zbohatnutí, život plný dobrodružství a zářná sláva! Zájemci hlaste se v budově Objevitelské ligy.
    Reno neváhal ani okamžik. V momentě, kdy dočetl k „okamžitému zbohatnutí“, plakát strhl a vydal se k budově Objevitelské ligy.
    „Jak jsem říkal,“ zamručel si pod vousy. „Ještě na tom všichni zbohatneme.“


    Reno vstoupil do čekárny před personální kanceláří. V rukou svíral zmačkaný plakát s jedním rohem utrženým a upravil si účes, který si nějak dokázal zakrátit. Ostatně celý se nějak proměnil, než vstoupil do budovy Ligy. Někde sehnal břitvu, kterou se oholil až na světácký knír. Potom se vykoupal v podzemním jezírku ve stínové části podzemního města. Díky žáru z výhně ani neumrzl. Jakžtakž zkulturněn se rozhlédl po čekárně. Trpasličí architektura, relativně nedávno zvýšené rámy dveří, aby se do nich vešli i lidé, a na kamenných sedačkách, v nichž by se jinak nedalo vůbec uvelebit, ležely červené sametové polštářky. Reno byl v čekárně sám. Narovnal se tedy jako pravítko a vzorově zaklepal na dveře. Zpoza kovových dveří se ozvalo tlumené šramocení, jako kdyby se ten někdo na druhé straně lekl příchodu šéfa a teď rychle schovával svačinu, aby mohl předstírat, že pracuje. Hluk v kanceláři trval dobrých patnáct vteřin a pak se ozval nejistý hlas někoho, kdo si na sebe ještě natahuje kalhoty.
    „Dále,“ řekl ženský hlas. Reno se na chvíli zarazil. Ženskou tu nečekal. Ale co, třeba z toho bude něco koukat. Na zkoušku si dýchl do dlaně a přičichl, pokrčil rameny a otevřel dveře.

    Kancelář rozhodně netrpěla nedostatkem výzdoby. Všude po stěnách visely mapy rozličných míst, druhů a tvarů. Reno dokonce zahlédl jednu, která byla malovaná na vnitřní straně velkého želvího krunýře. Dominantou kanceláře byl mohutný stůl z kovu a kamene, pokrytý spoustou papírů. Na stěně po Renově pravici se tyčil velký krb, zdobený malými reliéfy trpasličích hrdinů. A za stolem, na křesle, které by bylo hodné i krále, seděla…Reno zamrkal. Elfka? Noční elfka? V Renově světě patřily noční elfky do bordelů nebo do hospod jako obsluha. Ale jako někdo, kdo sedí v kanceláři za stolem?
    Elfka měla na purpurové tváři sveřepý výraz, na nose tenké, ale výrazné brýle a fialové vlasy svázané do pevného culíku, který jí sahal těsně nad ramena. Jeden nebo dva prameny se ale vyvlékly a jemně spadaly do její půvabné a zamračené tváře. Tmavomodré oči kupodivu vůbec nezářily, jak bylo u nočních elfů zvykem. Oblečená byla do upnuté bílé košile s hnědou kravatou a stejně barevnou vestičkou. Ruce s dlouhými a bezchybnými prsty měla složené na desce stolu a upírala na Rena podrážděný pohled. Po nepořádku, který se možná pokoušela schovat, nebylo ani stopy. Když vstoupil do místnosti, nadzdvihla jedno ze svých dlouhatánských obočí, které pokračovalo dobrých deset centimetrů za hranice jejího obličeje a do vzduchu.
    „Posaďte se,“ ukázala na židli před stolem. Reno se oklepal a sedl si na vykázané místo. Jinak moc nevnímal. Půvab elfky mu ihned učaroval. „Jak se jmenujete?“ zeptala se chladně, vzala do ruky formulář a brk a čekala na odpověď. Reno se opřel oběma lokty o stůl a zářivě se na sekretářku usmál.
    „Pro tebe budu čímkoli si jen zamaneš,“ pronesl tak svůdně, jak jen dokázal a zahýbal významně obočím. Elfka obrátila své temně modré oči v sloup a z jejího hrdla se vydralo znechucené zachrčení.
    „Pane, jestli chcete pracovat pro Objevitelskou ligu, musím po vás požadovat, abyste se choval seriózně. V opačném případě zavolám někoho, aby vás vyvedl. Je to jasné?“


    Reno sebou tak škubl, že převrhl zdobený hrnek s brky a tužkami, se kterým si při pokusu o flirt pohrával. „Reno,“ vyhrkl, zatímco se zmatečně pokoušel posbírat rozsypané psací potřeby a nastrkat je zpátky. „Reno Jackson.“ Elfka zakroutila hlavou a jméno si zapsala.
    „Proč chcete pracovat pro Objevitelskou ligu, pane Jacksone?“
    „Nu, slyšel jsem, že zde mají velmi krásné ženy…“ zkusil Reno znovu zapůsobit, ale když uviděl elfčin výraz, který naznačoval, že nemá ráda, když někdo mrhá jejím časem, rychle obrátil. „Mám lize dost co nabídnout v oblasti archeologie. Jsem překvapen, že jméno Reno Jackson k ní ještě nedošlo. Jsem velmi zkušený v oblastech archeologie, objevování a lovu pokladů.“
    „Opravdu? A jakou že tedy máte kvalifikaci?“
    „Kvalifikaci? Ano, kvalifikaci samozřejmě mám. Kvalifikoval jsem se u bezpočtu arcielitických vykopávek,“ vypnul Reno pyšně hruď, ale už neprozradil, že ony arcielitické vykopávky by se daly nazvat mnohem přesněji jako vykrádání hrobů. „Také jsem osobně objevil mnoho důležitých míst. Jsem opravdu hluboce uražen, že jste o mne vůbec neslyšeli.“ Elfka si povzdechla, dopsala údaje do formuláře a pak ho přeložila napůl. Potom přehnutým papírem ukázala Renovi přímo do obličeje. Její oči za brýlemi se přitom divoce zaleskly.
    „Podle mě jste jen obyčejný lump a podvodník, pane Jacksone, a já mám sto chutí vzít tento formulář a hodit jej támhle do krbu,“ zasyčela a prudce se zvedla. Reno ztratil řeč a pokusil se schovat v hlubinách svého křesla. Věděl, že noční elfové jsou vysocí, ale i tak ho výška sekretářky překvapila. A to ani neměla boty na podpatku! „Elunežel, nemám na to oprávnění,“ pronesla a z celého jejího postoje bylo jasné, jak ji to hrozně mrzí. „Takže půjdete se mnou, pane Jacksone.“
    „Kam?“ pípl Reno ze svého chabého úkrytu.
    „Za ředitelem. Ten už rozhodne, co s vámi,“ usmála se poprvé za celou dobu elfka. Ale nebyl to přívětivý úsměv. Ó to tedy nebyl.

    Reno šel za elfkou jako spráskaný pes, zato jeho průvodkyně kráčela sebejistě a rovně. Klapání jejích podrážek se rozléhalo chodbou jako ozvěna v obří jeskyni. Její skoro vězeň koukal do země a povolně šlapal za ní, i když jeho kroky nebyly ani zdaleka tak hlučné. Prošli několika dveřmi a zahnuli za několik rohů, když se ocitli ve velké hale, v níž stály vystavené nejrůznější artefakty a nálezy Objevitelské ligy. Bylo to obří muzeum. Všude okolo sebe Reno viděl zrekonstruované stroje starých civilizací, desky a reliéfy popsané záhadnými písmy, úlomky pokladů z hrobek starobylých králů i kostry obrovských zvířat.

    A právě jednu takovou kostru právě dávali dohromady pracovníci Ligy. Několik jich stálo na lešení okolo nedokončeného skeletu něčeho, co připomínalo obřího plaza s obřími zuby a obřími drápy. Plaz kdysi běhával po zadních nohou a podle zubů nevypadal jako někdo, koho by Reno s radostí pozval na odpolední čas, spíše jako někdo, kdo by mu mohl odpoledne řádné pokazit. Pár dalších, především trpaslíků a gnomů, stálo okolo kostry a za pomocí složitého systému kladek upevněných na stropě dostávali kosti na svá místa. Bylo u toho hodně hekání a nádavek, protože i přes množství kladek byly kosti stále velmi těžké a protože hmota, která je držela pohromadě, se už před tisíci lety rozložila na hlínu, museli je nějak spojit, aby pevně držely v požadované poloze. Toho dosahovali podpěrami a drátováním, ale přesto muselo být všechno velmi velmi přesné.

    A před celým tím úchvatným divadlem stál zrzavý trpaslík a doslova dirigoval. K Renovi a sekretářce stál otočený zády, ale ani tak nebylo těžké uhodnout, co dělá. Mával krátkýma a svalnatýma rukama jako větrný mlýn a pokřikoval na dělníky.
    „Víc doleva, mládenci! Víc doleva!“ volal a doplňoval svá slova bohatou gestikulací. Gnom na druhé straně kostry zatáhl za lano o tloušťce pořádné jitrnice a malý přední spárek dlouho mrtvého zvířete se posunul požadovaným směrem.
    „Skvěle! A teď o trochu víc nahoru!“ mával řídící trpaslík rukama ke stropu.
    „Ehm,“ odkašlala si elfka za trpaslíkem. Ohlédl se a pak zvedl obličej vzhůru. Reno jej okamžitě poznal, ale musel si být jistý. Obrátil se k trpaslíkovi zády a vytáhl z kapsy zmuchlaný plakát.
    „No nazdar Elise!“ zvolal trpaslík vesele a široce se na elfku usmál. „Děje se něco důležitého?“ Reno roztáhl plakát a pozorně si ho prohlédl. Jo. Byl to ten pajzl z plakátu. A sakra.
    „Promiň, že ruším, Branne, ale tenhle…člověk, uchází se o místo v Lize a…“ Náhle Elise přerušilo ostré zaskřípání, když se kostěný spárek uvolnil ze svého drátového sevření a málem upadl na zem. Brann, Elise i Reno se rychle ohlédli.
    „Ale ksarku!“ zaklel Brann. „Dávejte pozor, hoši! Tak a teď, zatáhněte nahoru!“ zavelel Brann a otočil se nazpět k Elise. „Omlouvám se, ale tohle asi chvíli zabere. Chápu to dobře, že jde o támhle toho mládence?“ ukázal Brann na Rena, který bleskově sklonil plakát a schoval jej za zády. Elise se na Rena také podívala a povzdechla si.
    „Ano. Ráda bych s tebou o něm promlu…“
    „Jasně. Chápu. Vezmi ho do mého brlohu a počkejte tam na mě, než tohle doděláme. A pokus se ho přitom nesníst,“ zašklebil se a otočil se nazpět ke své práci.
    „Pomalu! Pomalu! Tohle není kámen, vy troubové!“ Elisina tvář se svraštila zlostí a obrátila na probíraného uchazeče. Zakroutila nesouhlasně hlavou, ale pak na něj mávla, ať ji následuje. Reno by nejradši zůstal v muzeu, kde bylo na vraždu příliš mnoho svědků, ale na druhou stranu se příliš bál ji neposlechnout a tak poslušně odklusal za ní.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Feb 05, 2017 2:35 pm

    část druhá: Archeologie je nebezpečná věda:
    Brannova kancelář byla o poznání jiná, než Elisina. Například měla na stěnách mnohem méně map, ale zato více pozoruhodných a nepochybně velmi starobylých kamenný reliéfů. Také byla mnohem rozlehlejší a jednu stěnu tvořila pouze velká knihovna s erbem uprostřed nejvyšší poličky. Avšak tím, co poutalo pozornost ze všeho nejvíc, byla vycpaná hlava tvora, jehož bratrance nejspíš právě dával v muzeu Brann dohromady. Elise se posadila do křesla před Brannovým stolem a dál si Rena nevšímala. Alespoň na první pohled, ale Reno dobře věděl, že kdyby se pokusil něco sebrat, neměl by ani čas se po svém zamýšleném lupu natáhnout. Kromě jediné sedačky, na které seděla Elise, se nemohl Reno na nic posadit. Všechno totiž vypadalo příliš drahocenně, než aby mu sekretářka dovolila si na to sednout a ředitel Brann by určitě nebyl rád, kdyby si mu sedl do jeho křesla za stolem. Zůstal proto nervózně stát, zatímco si Elise hleděla nějakých dokumentů na Brannově stole.
    „Ehm, Elise?“ ozval se po chvíli trapného ticha Reno. Elise si něco zapsala a pak zvedla obličej k nováčkovi.
    „Slečno Starseeker, když dovolíte,“ zamračila se, ale ne příliš, takže její bezchybnou pokožku nerozryla jediná vráska.
    „Jasně, omlouvám se. Víš, podle mě jsme nezačali nejlépe, slečno Starseeker. Myslíš, že bychom mohli začít znovu?“ Elisin výraz se změnil do přívětivého úsměvu.
    „Ne,“ odpověděla a úsměv se znovu vrátil do lehkého podmračna. „A ani se o to nepokoušejte, pane Jacksone. Být vámi, šetřila bych dechem pro Branna.“

    Trvalo dlouhých deset minut, které však měly délku dvou hodin, než se dveře opět otevřely a dovnitř vstoupil samotný ředitel.
    „Nazdar,“ pokynul všem přítomným vstřícně, pověsil si klobouk na věšák u dveří a usadil se do svého křesla, které bylo aspoň dvakrát větší, než on sám. A že byl Brann na trpaslíka dost velký. Bohémsky se opřel do sedadla a nohy, široké jako dva kmeny, si hodil bezstarostně na stůl. Reno si hned všiml ošoupaných podrážek. Tenhle trpaslík se očividně hodně nachodí. Ze strany Elise se ozvalo nesouhlasné zavrčení, ale Brann ho nejspíše neslyšel.
    „Takže, o co tu jde, Elise?“ Elfka se narovnala a odkašlala si.
    „Tenhle člověk,“ ukázala otevřenou dlaní na Rena. „K nám přišel a uchází se o místo v Objevitelském cechu.“ Brann se podrbal na břiše a zadíval se na Rena. Významně při tom přimhouřil pravé oko. Reno si také všiml množství vrásek v trpaslíkově obličeji. Byl jimi doslova posetý, jako kdyby ho někdo párkrát zmuchlal a už ho nedokázal narovnat. Kupodivu mu však vůbec nevytvářely vzhled starce, právě naopak. Pod tou vrásčitou kůží byl relativně mladý trpaslík.
    „Tak člověk, jo?“ spojil Brann tlusté prsty. „Jakpak se jmenuješ, mládenče?“
    „Reno. Reno Jackson,“ zazubil se Reno a vzorově se uklonil. Možná, že s tímhle pajzlem nebude tak špatné pořízení.
    „Reno Jackson,“ zopakoval Brann jméno. „Moc mě těší. Já jsem Brann Bronzebeard, zakladatel a ředitel Objevitelské ligy,“ zasalutoval trpaslík vsedě.  „A tahle půvabná bytost se jmenuje Elise Starseeker, náš hlavní kartograf. Elise, podej mi ten papír, prosím.“ Kartografka poslušně předala řediteli své poznámky o Renovi. Brann se do nich podíval, odfrkl si a dlouze se zahleděl na Rena. Chvíli panovalo v pracovně pusté ticho.

    „Rozsáhlé zkušenosti v oblastech archeologie, objevování a lovu pokladů?“ zvedl Brann husté ryšavé obočí. Podíval se přitom na Elise, která se zamračila a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Reno poznal, že musí jednat.
    „No samozřejmě. Popravdě, šlo převážně o černé vykopávky, ale…“
    „A je to tady,“ povzdechla si Elise.
    „Prosím, tiše, Elise,“ pokynul jí Brann rukou. „Pokračuj, Reno.“
    „Ale rozhodně vím, jak se k památkám a nálezům chovat. Velmi často jsme vykopávali křehké a drahocenné zbo…chci, říct, artefakty z doby…“ zabloudil očima po pracovně a snažil se chytit nějaké nápovědy, co by mohla být skutečná historická epocha. „Z doby Dvou říší!“ vyhrkl při pohledu na „Pojednání o Dvou říších“ od nějakého bezvýznamného historika. Brann sundal nohy ze stolu, přehodil si jednu přes druhou a jeho obličej se roztáhl do širokého úsměvu, skoro jako na plakátu.
    „Takže máte rád troly, že?“
    „Neřekl bych, že je mám vysloveně rád, ale ano, jejich kultůra mě velmi zajímá,“ blafoval Reno.
    „Nu dobrá,“ zamručel Brann a něco si poznamenal do papíru od Elise. Reno přitom natahoval krk, aby aspoň koutkem oka zahlédl, co o něm ředitel píše. „A co si od Objevitelské ligy slibuješ?“ Reno byl možná lotr, ale aspoň částečně se orientoval prakticky ve všech zaměstnáních a hlavně v tom, co každé z nich obnáší. Především proto, aby si mohl snadno najít důvod, proč žádné z nich nedělat.
    „Popravdě, vím, že mnozí uchazeči možná očekávají velká dobrodružství a slávu a bohatství, ale já mám na celou věc mnohem střízlivější názor,“ usmíval se bez sebemenšího uzardění. To už Brann zvedl obě obočí. „Takže od práce u vás čekám spíše poklidné papírování a ometání starých kostí a podobně.“

    Brannova kancelář vybuchla salvou trpaslíkova hurónského smíchu. Ředitel Objevitelské ligy se svíjel ve svém křesle a smál se jako pominutý. Dokonce i Elise po tváři přeběhl náznak úsměvu, ale rychle jej zaplašila. Reno stál jako opařený a přemýšlel, co udělal špatně. Hlavně ale také cítil, že by tu už nejraději nebyl. Trpaslíkův smích vyplňoval celou místnost jako obří balón a Reno měl proto oprávněný pocit, že se dusí.
    „Ty…ty…hehehehehéééé“ řval Brann smíchy a snažil se přitom ukazovat jedním ze svých krátkých prstů na Rena. „Ty si hehehééé….tysi ale naivka! Prý…hehehehééé…poklidné papírování!“ Reno se zděšeně zadíval na Elise. Ta mu pohled opětovala, i když o poznání chladnější a výsměšnější. Nejradši by se v tu chvíli propadl. I když jen metaforicky řečeno, samozřejmě. Přímo pod ním pravděpodobně byl ohromný bazén žhavé lávy a do něj by se vskutku propadnout nechtěl.

    Než se Brann vysmál, uběhlo několik útrpně dlouhých chvil. Potom se posadil zpět do svého křesla, z něhož během záchvatu smíchu vypadl a kopal nohama do vzduchu, vytřel si slzy z očí a nadechl se.
    „A víš ty co, hochu? Líbíš se mi.“ Reno nevěděl, jestli si má oddechnout nebo ne. „A víš co ještě? Poradím se tady s Elise o tvém možném přijetí. Ale řeknu ti narovinu, to, cos tu vyjmenoval, tě určitě nečeká. Právě naopak. Máš ještě ten plakát?“ Reno se zatvářil nevinně a zmateně.
    „Jaký plakát?“ podivil se. Brann se trochu zamračil. Nebo kdo ví, možná je stáhl obočí. U trpaslíků je to hrozně těžké určit.
    „No tak, nehraj na mě divadýlko. Na to budeš mít dost času potom. Vytáhni ten plakát.“ Reno, zahanbení Brannovou jasnozřivostí, sklíčeně sáhl do kapsy a rozmotal zmačkaný plakát. „A teď si ho dobře prohlédni. Všechno, co tam vidíš, to není jen fantazie kresliče, který ten plakát vytvářel. Ó ne, chlapče, to je nakreslené podle svědectví přeživších.“
    „Přeživších?“ polkl nervózně Reno. Brann se poklepal dvěma prsty do spodního pysku.
    „To bylo špatně použité slovo. Řekněme, podle těch, co se navrátili. Co myslíš, Elise?“ obrátil se na elfku. Tak moudře pokývala hlavou.
    „Je to mnohem přesnější, i když já bych se spokojila s výrazem přeživší, Branne.“
    „To nevadí,“ mávl rukou Brann. „Takového statečného mladíka přece hrozba rozmačkání, upálení, nabodnutí, zkanibalizování nebo zastřelení nezastraší, že ne, Reno?“
    Statečný mladík právě stál toporný jako prkno a tiše bledl. Brann se zle uchechtl.
    „Neboj, není to až tak hrozivé, jak ti to tu líčíme. Ostatně, co kdybys navštívil našeho džentlmena a učence. Ano, aspoň ti poví, jak to u nás opravdu chodí. A Žábrák bude rád, že má nějakou společnost.“
    Elise se otočila na Branna spražila ho velmi zlým pohledem.
    „Branne! Víš, že nemá rád, když se mu říká Žábrák!“ Brann se protáhl, aniž by se nechal elfčiným pohledem nějak rozhodit.
    „Ne. Jemu je to jedno. To tobě to vadí. Hej, Reno,“ luskl prsty směrem k zcepenělému Renovi. Pak sáhl do stolu a vytáhl z něj docela detailní plánek chodeb budovy Ligy. Reno se mezitím stačil probrat z hrůzných představ své brzké smrti mezi objeviteli a naklonil se nad plánek.
    „Půjdeš sem,“ ukázal prstem Brann na velkou místnost označenou jako knihovna. „A budeš se ptát po Finleym. Každý ho tam zná. Jemu potom řekneš, že tě posílám já a že si s tebou má promluvit o životu v Objevitelské lize. Plánek ti nechám. Všechno jasné?“
    „A…ano,“ zadrhl se Reno.
    „Skvěle,“ usmál se Brann, seskočil ze židle, šetrně odtlačil neodporujícího Rena ke dveřím a vystrčil ho ven. „My si tu zatím pohovoříme o tvém přijetí.“

    „Tak co mu říkáš?“ otočil se Brann na Elise, když za Renem zaklaply dveře.
    „Ty víš moc dobře, co si o něm myslíš,“ odsekla Elise, sedící v křesle a mračící je jako ďas. Dokonce i její dlouhé obočí se mračilo samo o sobě.
    „Ale no tak,“ pobídl ji Brann na své cestě zpět do křesla. Znovu se posadil a podrbal se v dlouhém plnovousu. „Ono to s ním nebude tak zlé.“
    „Nebude tak zlé? Poslouchal jsi ho vůbec, Branne?“ vydechla rozčileně Elise. „Ten člověk neví o archeologii vůbec nic. Je to lhář, budižkničemu a při první příležitosti se na nás vy…zanechá nás někde v pustině bez pomoci a sám zmizí v dálce s bezpočtem zlatých v našich nálezech. Říkám ti, že tu je jen kvůli penězům.“
    „Proč ta nedůvěřivost, Elise? Ty sama bys tu nikdy nebyla, kdybych byl nedůvěřivý. A Finley teprve ne.“
    „Finleyho z toho vynech! Tenhle Reno, pokud nám vůbec říká své skutečné jméno…uděláš velkou chybu, když ho přijmeš.“
    „Takže ty mu nevěříš?“ zeptal se řečnicky Brann.
    „Ne,“ odpověděla rozhodně kartografka.
    „Myslíš si, že nás podrazí, jakmile bude moct?“
    „Ano.“
    „A máš dojem, že nemá v našem cechu co dělat?“
    „Přesně tak,“ přikývla elfka.
    Brann se opřel hlouběji do křesla a spojil dlaně, až na ukazováčky, které nechal vztyčené a opřené jeden o druhý.
    „No dobře. Vždyť víš, že na tvé rady dám,“ usmál se šibalsky. Elise se neusmívala ani trochu.
    „Děkuji,“ řekla stroze.
    „A co ten tvůj výzkum? Tvoje Zlatá opice? Něco nového?“ změnil Brann náhle téma. Elisin výraz dal najevo lehké překvapení, že jindy tvrdohlavý trpaslík se nechal přemluvit tak snadno. Měla tušit lépe.
    „Strávila jsem nad těmi mapami dost dlouhou dobu a myslím, že už vím, kde se Zlatá opice nachází. Je na jednom z ostrovů v Jižních mořích.“ Brann si zajel chlupatou dlaní do vousů.
    „Tam je to plné pirátů. Co když už ji našli?“
    „Chraň Elune. Zlatá opice je příliš cenná, než aby mohla padnout do rukou pirátů nebo jiných ničemů.“
    „Mhm,“ usmál se Brann. „Takže to je skvělá příležitost si otestovat tady Jacksona.“
    „Ano, pokud by…Cože?!“ vyskočila Elise z křesla. „Ty tam chceš poslat jeho?! Ale vždyť jsi před chvílí…“ Brann ji utišil máváním ruky.
    „Klid, Elise, klid. Jasně že ne samotného. My půjdeme s ním. A jestli je opravdu takový, jak tvrdí, pomůže nám. A jestli ne…mno, archeologie je nebezpečná věda.“

    Reno koukal do plánku a pokoušel se zorientovat v chodbách sídla Objevitelské ligy. Naštěstí na každém rozcestí chodeb narazil na spoustu cedulek, které mu ukazovaly, kudy dál. Po cestě také několikrát vrazil do dalších trpaslíků a gnomů, kteří zde pracovali. Povětšinou nesli velké bedny nesoucí nejrůznější nálepky jako „neklopit“, „křehké“ a „nenechávat v teple“. Museli být nejspíše velmi daleko od muzejní haly, protože chodby tady nijak nepřipomínaly relativně zajímavé sbírky muzea. Jeho potenciální kolegové teď nejspíš odnášeli méně zajímavé exponáty do depozitáře. To však Reno samozřejmě nemohl tušit. Obzvlášť proto, že slova jako exponát nepoužíval a co je to depozitář, to už nevěděl vůbec.


    Knihovna byla, řečeno jedním slovem, působivá. To však byl jen zběžný popis. Když Reno vstoupil do monstrózního archivu, naskytl se mu pohled na stovky a stovky svazků, narovnaných do polic poskládaných podél stěn kruhové místnosti. Strop knihovny byl velmi vysoko a místnost samotná měla hned několik pater, stojících na vyztužených policích knihovny, po nichž pobíhali knihovníci cechu jako přerostlí mravenci. Kruh však nebyl kompletní, nalevo od Rena chyběl velký kus stěny. Tam knihovna volně přecházela v další mohutnou halu, která už ale potřebám archivu nesloužila. Na stropě pak byla velmi pečlivě vyvedena mapa celého Azerothu. Reno na mapu několik okamžiků vyjeveně hleděl. On byl ještě na severu kontinent? pomyslel si. Chm, člověk se učí každý den.
    „Promiňte,“ poklepala mu někdo na koleno. Reno se podíval k zemi a spatřil malou gnómku, nejspíš knihovnici. „Potřebujete něco?“ zeptala se vysokým, i když roztomilým hlasem. Reno na moment ztratil řeč, ale pak se vzpamatoval. Na tváři vykouzlil oslnivý úsměv a naklonil se ke knihovnici.
    „Hledám jistého Finleyho, sličná dámo. Nevíte, kde bych ho mohl najít?“ zeptal se tak sladce, jak je dokázal. Očividně jej Elise neodradila. A na rozdíl od Elise byla knihovnice mnohem naivnější. Zčervenala studem, zachichotala se a sklopila zrak.
    „Vím…vím, kde je. Po…počkejte tady, já pro něj doběhnu,“ vykoktala a odběhla pryč. Na jejích kraťoučkých nožkách to vypadalo víc než komicky.
    Reno si úlevně vydechl.
    „Pořád to v sobě máš, chlape.“

    Nuda a zvědavost přemohly Rena celkem rychle. Žádný div, že se za chvíli ocitl u jednoho z regálů knihovny a prohlížel si hřbety jednotlivých svazků. Snažil se přitom tvářit světaznale, ale popravdě části těch slov vůbec nerozuměl. No, teď to bude tvůj život, pomyslel si. Tak by ses o něm mohl taky něco naučit.
    Sáhl po nějaké knize, která se tvářila velmi učeně, a otevřel ji na náhodné stránce. Téměř ihned toho litoval a radši přelistoval o pár stránek nazpět, jestli mu tam třeba aspoň něco nevysvětlí. Nevysvětlili. Reno založil výtisk psaný trpasličími runami nazpět a šel se podívat po něčem, co by bylo psáno aspoň jeho řečí, i když o úspěšnosti takového hledání dost silně pochyboval.


    „Dobrwlrwý podvečerwrlwl,“ zaskřehotal někde vedle něj slušný, ale skřípavý hlas. „Doslwlwlwlechrlwlrwo se mi, že si žádáte mé audience a spolrlwlwuprwrwláce.“ Reno se obrátil za hlasem a podíval se na jeho majitele. Byl jím pozoruhodný tvoreček, který mu sahal sotva do pasu, ale v žádném případě to nebyl trpaslík ani gnóm. Místo kůže se jeho tělo lesklo bezpočtem zelených šupin, v obličeji připomínal rybu a to nejen obříma vypoulenýma očima, nýbrž i kulatou tlamou plnou neméně kulatých, ale dozajista velmi ostrých zubů. Ze shrbených zad mu vyrůstaly podivné červené třásně. Rybí tlama se přívětivě usmívala, pokud se tomu tak dalo říkat. S odstupem času si Reno pomyslel, že možná reagoval přehnaně, ale teď byl doopravdy nervózní a tahle bytost byla tím posledním, co tu čekal.
    „Ááá! Murlok! Murlok!“ vykřikl zděšeně, uskočil o krok dozadu a napřímil prst na slušného murloka. Ten zareagoval okamžitě. Zaujal stejný postoj jako Reno, taktéž na něj ukázal a svojí omezenou mimikou napodobil Renův obličej.
    „Ááá! Člrlwlověk! Člrlwrlwověk!“ zvolal a pak se bublavě a srdečně zasmál. „Hrlwluboce se omlwrllwouvám za mé hrrwrlwlubé vyrwlwlrušení a také že jsem vás takto nemilwrlwle přwrlwepadlwlwl. Kde je mé vychování? Jmenuji se Finlwllwrlwey Mrrgglrwlton,“ představil se murlok, vysekl perfektní poklonu a podal Renovi tříprstou ruku. Reno si až teprve teď všiml, že Finley není obyčejný murlok. Žádný murlok, kterého kdy potkal, nenosil krátké kalhoty s koženým páskem ani mosazný monokl. K čemu vůbec murlok potřebuje monokl? Mají ho už od přírody!
    Trochu opatrně a stále vyděšeně natáhl Reno ruku k murlokovi a stiskl mu ji.
    „Reno Jackson,“ řekl nejistě.
    „Velwlrlwmi mě těší, misterwrlwl Jackson. Přwllrwedoklwlrádám, že vás za mnou poslal řwlwleditelrlwl Brlwlonzebearwrld, není-lrlwriž prwlwavda?“
    „Vy o mě víte?“
    „Ó, zajisté, misterwlrlw Jackson. Brwlwlrann a Elwrlwlise za mnou posílrlwají každého nováčka, prwlwlý aby vědělrlwli, jak budou rwrwleagovat na přrlwlwítomnost murwlwlloka. Musím ovšem uznat, že za poslwlwlwední dobu jste nebylrlwl ani moc v rwlwlozpacích. To je ovšem částečně i má chyba, nemělrlwlw jsem vás tak nepěkně zaskočit.“
    „Ehm…prosím vás, Finley, mohl byste mluvit trochu srozumitelněji? Rozumím vám každé druhé slovo.“
    „Ach ano, narwlážíte na mou velwlrrice nemilou vadu řwlreči. Běda však, neboť toto je mé dědictví po mých prwlwlwrapřrlwrlwedcích žijícíh v oceánech našeho světa. Avšak,“ zvedl Finley důrazně prst. Reno měl pocit, že mu musí rupnout plovací blána, kterou měl mezi prsty, ale nějakým zázrakem napětí vydržela. „Činím své nejlwlwepší, abych se tohoto nešvarwlu zbavilwr jednou prwlrwovždy. Dalwrlw byste si se mnou šálwrlek čaje, misterwrl Jackson?“
    „Víte, já bych rád, ale ředitel Brann mě za vámi poslal, abyste mi vylíčil, jak to tady chodí,“ snažil se Reno vylízat z téhle kaše. Ne že by byl druhista, to ne, ale inteligentní murlok ho trochu znervózňoval. Najednou začal mít černé svědomí kvůli všem rybám, které kdy snědl. Bylo to jako kdyby se prase postavilo na zadní a spustilo mírovou kampaň za rovnoprávnost lidí a prasat. Člověk se prostě zastyděl.
    Finley pokrčil rameny, nebo by se o to aspoň pokusil, avšak murloci žádná ramena nemají. Jejich paže prostě najednou končí v trupu.
    „To se ovšem navzájem nijak nevylwlrlwwučuje, že? Jen pojďte, misterwlrlw Jackson. Udělrlwrlám vám ten nejlepší čaj vašeho života.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Feb 07, 2017 5:26 pm

    část třetí: Mě nepřechytračí:
    „Ještě kostku cukrwrlwu, misterlwlrwl Jackson?“ zeptal se Finley, když Reno okusil svůj čas. Finleyho salónek v knihovně byl…nečekaně útulný. Obyčejní murloci byly agresivní a primitivní rybonožky, které se nikdy nedostaly nikam daleko. Prostě žili ve svých chýších z rákosí na březích jezer a moří a o okolní svět se starali jen když za nimi přišel a začal jim trhat šupiny a vyřezávat oči. Finley takový nebyl. Finley uměl mluvit. Finley nosil oblečení. A Finley nebydlel v dřevěné chajdě někde mimo civilizaci, ale přímo uprostřed trpasličí civilizace, v největší knihovně na kontinentu a v salónku, v němž i přespával. Téměř vše bylo zdobené vyřezáváním. Řezby na nábytku byly velmi elegantní a vůbec ne přeplácané. Finleyho střízlivý smysl pro eleganci se projevil i na jeho posteli, respektive vaně. Koneckonců, přes veškeré své vychování to byl pořád jen murlok a musel spát ve vodě. Stříbrná vana však nesla znaky pečlivého umývání, voda v ní byla čerstvá a průzračná, což muselo znamenat, že si ji Finley pravidelně měnil. Před vanou také stál roztomilý prošívaný paraván, který si murlok na noc zatahoval. Na kamínkách v rohu salónku věčně stála čajová konvice, taktéž stříbrná a poněkud ironicky tvarovaná do podoby ryby. Jinak ovšem stěny tvořily další a další knihy.
    „Ne, díky,“ odmítl Reno nabízený cukr a rozhlížel se přitom po stěnách salónku. „Poslyšte, pane Mrrrgltone…“
    „Vyslwlrlwlovuje se to MrRrGlton, pokud byste rwrlwáčilwlr být tak lwllrwaskav. My murlwlrwloci jsme velwlwrice důslwlwlední, když dojde na výsllwwlovnost a intonaci. Oh, alwlrlwe já vás přwrlwerwlušilwlr. Omlwllrouvám se za své neuctivé způsoby, misterlwlw Jackson. Prwlrosím, pokrwlwlračujte,“ pobídl jej murlok. Reno si všiml, jak mu přitom samou hanbou trochu zplihly dlouhé ozdobné ploutvičky na zádech.
    „Ehm, ano. Totiž, tak mě napadlo, v téhle budově musí být mnoho drahocenných nálezů, že?“ Finley noblesně uchopil ouško šálku dvěma ze svých tří žabích prstů a tiše usrkl čaje.
    „Zajisté. Naše sbírwlrlwky jsou pečlrwlrlwivě dokumentovány a uklrlwládány do bezpečí. Mnohé z nich mají ohrrwlrwomnou cenu, nezřrwrlwídka stoupající do tisíců zlatých za exemplářwllrlw.“
    „Aha,“ promnul si Reno mohutnou bradu a natáhl se po šálku. Čaj v něm byl stále ještě horký a i když si jej před napitím několikrát pofoukal, stejně si lehce připálil jazyk.
    „Oh,“ vyhrkl Finley. „Zdá se, že jste se nehezky opařwrlwlilwlr. Mohu vám na onu spállwllrweninu nabídnout některwrwlrlý ze svých balwlwlrwlzámů? V mé lékárwlwlrwwničce se vždy vyskytne někollrwlwik pomocníků trwrwladiční medicíny.“ Reno, který odložil šálek na stůl v okamžiku, kdy se popálil, jen neartikulovaně cosi zahuhlal, chytl se dvěma prsty za opařený jazyk a div se neroztancoval. „Dovolwrlwím si vaši rwrlwlwreakci vylrwlrwožit jako ‚ano‘,“ odložil i murlok svůj čaj, vyskočil z křesílka a vydal se hledat svou lékárničku.

    O pár okamžiků později si už opocený Reno mazal Finleyho mastičku na rudnoucí jazyk, červenější, než obvykle. Finley starostlivě pozoroval vypoulenýma rybíma očima počínání svého hosta. Šálky s čajem položil na podnos, který poté elegantně přemístil z Renova dosahu, takže mu při první sebepomoci nijak nepřekážely.
    „Smím se zeptat, zda-lrlwwli mé medikamenty pomáhají?“ Reno pokrčil rameny. Mastička vskutku chladila a zmírňovala bolest, to musel uznat. A taky nechutnala úplně nejhůř. Možná si jí měl vzít o trochu víc, když už ne kvůli léčivým účinkům, tak rozhodně kvůli té příjemné heřmánkové chuti.
    „Uheto ohej,“ zahuhlal, držíce si přitom stále spálený jazyk v prstech. Finley se lehce zašklebil.
    „Jářwrlwrlwku, začínáte hovořrwrwit jako murwrwlwlok,“ usmál se. V jeho zubatém úsměvu nebyla ani stopa po jízlivosti, spíše zvláštní humor, u něhož si Reno nebyl tak docela jistý, že ho chápe. Nakonec se slabě uchechtl přes postižený jazyk. Finleymu to očividně stačilo.
    „Nuže, kde jsme to skončilrwlrlwli?“ zeptal se murlok a usadil se zpět do svého křesílka.
    „Uhahich hálhehů,“ zahuhňal Reno.
    „Á, ovšemže. Jsou umístěny v nitrwwlwlu muzea. Už jste bylrwlwl přwrlrijat?“ Reno zakroutil hlavou. „Ach tak. Nuže, pokud se vám poštěstí, misterrwl Brwrlwrondzebearlwd vás tam jistě zavede. Uvidíte, že zde přrwlechováváme skutečné skvosty. Přrwledměty nevyčíslwrlitelwrwlné hodnoty.“
    Tak nevyčíslitelné hodnoty, pomyslel si Reno. Hned věděl, že kápl na správnou stopu. V noci se vplíží do té úschovny, popadne něco, co vypadá, že by mohlo mít hodnotu dvou tisíc zlaťáků, zaplatí donu Han’Chovi a zmizí z města dřív, než si na něj někdo vzpomene. Jo, život je bezva, když člověk ví, jak si to zařídit.

    „Pořád se mi nechce věřit, že ho chceš přijmout, Branne,“ vrčela Elise, když doprovázela svého nadřízeného chodbami vedoucími ke knihovně. Trpaslík se jen usmíval pod dlouhými rezavými vousy, zapletenými do dvou copů, a poplácal mohutnou rukou bedničku, kterou si nesl pod ramenem.
    „A proč ne? Stejně máme málo polních dobrodruhů a on je zatím jediný, kdo se přihlásil. Ne že bych se mu nedivil.“
    „Branne, myslíš ty vůbec?“ mračila se kartografka. „Tenhle Jackson je lotr už od pohledu.“
    „Já vím. Už jsi mě o tom stačila informovat,“ povzdechl si Brann. „Nicméně, bude se hodit, až si půjdeme pro Zlatou opici.“
    „A to je další věc,“ zastavila se vzpurně Elise. Brann se také zastavil, obrátil se a vzhlédl na elfku. „Zlatá opice je můj projekt. Hledám ji už celá léta. A nechci, aby my ji přímo před nosem vyfoukl nějaký vykuk a dělal s ní kdovíco! Sám víš, jak je ta opice pro mne důležitá.“ Elisiny brýle se leskly potlačovanou zlostí, ale to bylo jediné znamení jejího hněvu. Držení těla, barva obličeje, tón hlasu, nic nenasvědčovalo tomu, že by dokázala v příští vteřině vybuchnout. Brann to ale věděl. Jeho zraku nikdy nic neuniklo. U všech fosilií, jak ji má jen přesvědčit?
    „Elise, Reno je možná šmejd, ale není úplně hloupý…“
    „O tom si dovoluji pochybovat. Ty nevíš, co na mě zkoušel,“ založila si Elise ruce na hrudi.
    „Dovedu si to představit,“ pokýval hlavou trpaslík. „Ale co tím chci říct, není to takový idiot, aby se nás pokoušel okrást na ostrově uprostřed oceánu. Tím spíš oceánu, který křižují piráti a nagy a kdovíco ještě, hlavně když my máme jediný způsob, jak se odtamtud dostat. A zpátky na pevnině už bude pro případnou krádež pozdě.“
    „Takže…ty ho chceš jen využít? To se ti nepodobá,“ zarazila se trochu Elise.
    „Využít? Jen do té míry, do jaké bude chtít využít on nás. Mě nepřechytračí,“ usmál se Brann a poklepal si prstem na spánek. „Tak pojď, musíme ho najít. Určitě bude pořád v knihovně s Finleym.“

    „Jak se vůbec murlok stane objevitelem?“ zajímal se Reno, když mastička zabrala, bolest z popáleného jazyka polevila a ona zase mohl normálně mluvit.
    „Je patřrwličně vzdělrwlán a vychován. Vskutku nic neobvyklrwého. Bylrrwl jsem vyučován stejně jako vy, možná však na odlwrwišné školrwle.“
    „Ne, já myslel, jak jste se vůbec dostal k možnosti stát se členem cechu? Vždyť murloci, které jsem potkal, jsou obvykle divocí a primitivní. Bez urážky,“ dodal rychle Reno. Věděl moc dobře, jak agresivní dokážou murloci být a rozhodně nestál o to, aby si proti sobě jednoho poštval. Finley se však tvářil, že jeho se ostatní murloci nijak netýkají, pokud se v jeho rybí tváři dalo vůbec něco vyčíst.
    „To je velwrmi dlwrlouhá historwlka, misterwl Jackson,“ poškrábal se ba spodní straně dolní čelisti Finley. „Abych prwlavdu řwlekwlr, nejsem ten nejpovolrwlanější, jenž by mělrwl hovořwrlwit o mém původu. Slrwečna Starwlseekerwl má ostatně o mé malrwličkosti více inforwlmací. A co se murwrlwoků týče, jsou to velwrlmi intelwrligentní jedinci. Bohuželrwl jsou tak na úrwlovni šimpanzů. To však nevylrwlučuje možnost vychování murwlrloka k jeho skutečnému potenciálwrlu. Má malrwičkost je tohoto faktu důkazem. Ostatně, vědělrwl jste, že dalwrleko na jihu, v zemi zvané Pandarwrwlie, žijí murlrwloci, jenž prwrošllwli prwlrudkým vývojem a nyní jsou rwlrozumově na úrwrlovni lwlridí, ne-lwli vyšší.“
    „Zajímavé,“ kýval poslušně hlavou Reno, který však z Finleyho řeči rozuměl zhruba polovině a ne proto, že by skřehotal. Finleyho slovník a vyjadřování prostě byly někde úplně jinde, než Renovy. Přesto cítil, že by se mu mohl hodit. Finley nevypadal jako někdo, kdo by si liboval v konfliktech. Třeba by se dal přesvědčit, aby ho zavedl do toho deparazitáře, ať už to bylo cokoliv.

    „Á, tady jste. Už jsme vás hledali,“ zahlaholil Brann a vstoupil do salónku. Elise se sveřepým výrazem se mu držela v patách. Finley téměř okamžitě vyskočil z křesílka.
    „Dobrwlý podvečerwl, slečno Starwlseekwrl, i vám, misterwlr Brwrlonzebearwrld,“ uklonil se předpisově Mrrgglton. Ne že by to bylo nějak výrazné, ale Reno si toho malého detailu přesto všiml. Elise při pohledu na murloka trochu zjihla.
    „Nazdar, Finley,“ usmál se na něj Brann a také se uklonil, i když spíše ze žertu, než kvůli čemukoliv jinému. „A Reno je tu taky, výborně.“ Renův pohled sklouzl k malé bedničce, kterou Brann držel. Co v ní tak mohlo být? „Tak tedy, hochu, oznamuju ti, že dnešek je tvůj šťastný den, protože jsi byl přijat do Objevitelské ligy.“ Brann položil bedničku na stolek. „A tohle, to je takový malý uvítací dar, který dostává každý nový objevitel. Užívej ho dobře.“
    První plat, blesklo Renovi hlavou. Bez rozpaků přistoupil k bedničce a otevřel ji. Elise při tom odvrátila pohled jinam, zatímco Brann si spokojeně hladil vousy. Finley se tvářil šťastně, ale pokud máte stejný obličej jako on, v podstatě nemáte na výběr.

    V bedničce na Rena čekal…klobouk? Reno ho vytáhl. Nebyl to nijak zvláštní klobouk. Z hnědé kůže, se širokou krempou a podivné flíčky na vnitřku dávaly tušit, že Reno nejspíš nebude jeho první nositelem a co víc, předchozí nositel se nejspíše šťastného důchodu nedožil. Přezka nad krempou nesla vyrytý znak cechu: dva zkřížené krumpáče. Byla taky trochu narezlá. Reno několikrát kloboukem otočil, jako kdyby nevěděl, co s takovým dárkem má dělat.
    „Posaď si ho na hlavu, mladíku. Od toho je to klobouk,“ pobízel jej gestem trpaslík. Reno si tedy klobouk nasadil na temeno. Okamžitě poznal, že mu je trochu malý, ale s trochou síly se na hlavu narazit dal. „No vida, jak ti sedí. Vítej v Objevitelské lize, Reno.“ Novopečený objevitel, kterému klobouk svíral hlavu jako hladová krajta, se k velikosti nové pokrývky hlavy nevyjadřoval. „A máš ještě větší štěstí, protože s námi hned pojedeš na expedici.“ S tímhle Reno nepočítal.
    „Na expedici?“ vykulil oči.
    „Přesně tak,“ přikývla Elise a Reno za jejími brýlemi spatřil náznak sadistického potěšení. „Většina nováčků čeká na svou příležitost celé měsíce. Vy se budete moct ukázat hned, pane Jacksone.“
    „Tak tak,“ pokýval spokojeně hlavou Brann. „Jedná se o Zlatou opici. Tady Elise po ní pátrá už celé roky a teď konečně víme, kde ji hledat.“
    „Zlatou opici?“ svraštil čelo Reno. Začínalo toho na něj být moc.
    „Zlrwlatá opice je lrlwegendárwlní poklwlad jistého trwlolrwlího kmene v Jižních mořwlrích. Onen kmen uctívalwlr Zwlratou opici, sošku dotyčného prwlwimáta v životní velwrlikosti, skutou z rwrlyzího zlwrata,“ vysvětlil Finley situaci Renovi. Ten okamžitě zbystřil.
    „Ale to znamená, že musí mít cenu tisíců zlatých!“ rozjařil se.
    „Tržní cena nás nezajímá, pane Jacksone, nebo jste snad už zapomněl? My jsme objevitelé a Zlatou opici v žádném případě prodávat nebudeme.“
    „Ano, ovšem, pardon,“ omlouval se rychle Reno. Uvědomil si, že se přestřelil. Brann si toho ale nevšímal.
    „Vyrazíme hned zítra, tak si sbalte vy dva,“ usmíval se trpaslík.
    „Hned zítra?“ podivil se Reno.
    „Ovšem,“ přisvědčila Elise. „Je to standartní postup. Pokud jsme dokázali polohu Zlaté opice odhalit my, dokáže to i někdo jiný. Proto ji musíme nalézt dřív, než ten někdo jiný. Času není nazbyt.“
    „Ale jak se tam dostaneme? Jižní moře, to je hrozná dálka.“
    „Liga má k dispozici kvalitní plavidlo, dole v Menethilu,“ pokračovala Elise.
    „Aha,“ řekl Reno.
    „Nu, tak když jsme si to všechno hezky vysvětlili, nechám vás zase o samotě,“ protáhl se Brann. „Taky si musím zabalit svoje věci. Pojďme Elise. A Reno,“ otočil se ještě ve vchodu do salónku. „Ještě jednou ti blahopřeji. Kdo ví, co společně objevíme?“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Feb 09, 2017 5:15 pm

    část čtvrtá: Nazdar:
    Brann se procházel ztemnělými chodbami v Objevitelské lize. Tedy, ony byly ztemnělé vždycky, ale na noc, respektive na čas, kdy trpaslíci spali, se světla vždy zhasínala. Ne že by to mělo nějaký velký vliv na světlo, ale ušetřilo se tím za olej a v důležitějších místech za zemní plyn, kterým se také svítilo. Trpaslík běžně noční inspekce nedělal, na to si příliš cenil spánku, ale tentokrát udělal výjimku. Elisina slova mu stále zněla v hlavě a přestože se tvářil, že si z jejích starostí nic nedělá, opak byl pravdou. Reno mu skutečně přišel podezřelý a jestli se Brann někdy spletl v lidech, tak teď určitě ne. Současně byl ale přesvědčený, že pokud dostane Reno šanci, ukáže se jako velmi užitečný druh. Jenže do té doby ho musí držet na uzdě a v žádném případě mu nesmí příliš důvěřovat.
    Olejová lampa svítila Brannovi na cestu, ale on ji vlastně ani nepotřeboval. V téhle budově strávil víc jak třicet let a znal ji úplně celou nazpaměť. Jen podle tvaru dlaždic poznal, kde je se právě nachází. Světlo lampy dopadalo na kamenné stěny, na jejich reliéfy zobrazující velké nálezy slavných objevitelů, napodobeniny prastarých fresek a výklenky, v nichž spočívaly zdařilé kopie důležitých exemplářů. Hrůzostrašné stíny tancovaly podél stěn a nerovností tvořících reliéfy, obrázky a portréty. Brann se jich nebál. Ani nemohl. Žádný trpaslík se nebál tmy, to by totiž bylo, jako kdyby se ryba bála vody. To spíše denní světlo na povrchu některým z nich nahánělo strach a tak radši zalezli zpět do temnot. Ne však Brann. On i jeho dva bratři byli vždy dobrodružné duše. Nikdy se neobávali neznáma a vždy skákali do všeho po hlavě. Povzdechl si. Magni a Muradin. Jeden král a druhý napůl kámen. Jeden by si skoro přišel zastíněný. Tedy pokud by sám Brann nebyl takový skvělý exemplář. Byl vzorem a ikonou a to ho občas strašilo víc, než jeho bratry kralování. Pousmál se, zavrtěl zarostlou hlavou a pokračoval dál.

    Najednou se chodbami rozlehl podezřelý šramot. Brann rychle zhasl lampu a instinktivně se přitlačil zády ke stěně. Tenhle reflex mu už párkrát zachránil život a když ne život, tak aspoň podstatnou část jeho plnovousu. A to bylo koneckonců skoro to samé. Zatajil dech a skrčil se ve stínu jako nějaký pavouk. Nespletl se. O pár okamžiků později okolo něj skutečně prošel Reno. V jedné ruce držel levnou fluorescenční tyčinku, kterou si svítili gnomové, a v druhé plánek budovy, do něhož upřeně brejlil. Nedával zas tak velký pozor na to, kam jde, spíš se jen vždycky rychle rozhlédl na rozcestích, aby se neztratil. Prošel okolo Branna bez povšimnutí a pokračoval chodbou dále. Brann pár vteřin počkal, než se mu Reno ztratil z dohledu. Potom se odtáhl od stěny a tak tiše, jak jen dokázal, ho začal sledovat. Nemusel ho ani vidět, Reno dělal celkem slušný hluk. Jeho supění a funění se rozléhalo chodbami do všech směrů a Brann se dokázal podle zvuků skvěle orientovat. Plížil se za ním několik chodeb, aniž by ho pronásledovaný nějak zaregistroval. Když se ale Reno zastavil a mžoural na nějaké bohatě zdobené dveře, Brann vylezl ze stínů.
    „Noční procházka, Reno?“ usmál se. Reno sebou napůl zděšeně trhl. Okamžitě schoval plánek za záda a vykouzlil ten nejnevinnější výraz, jaký v tuhle chvíli dokázal. Brann dělal, že si plánku vůbec nevšiml.
    „Ehm…ano…jasně, noční procházka…to je to, co tu…ehm…dělám, noční procházka,“ pokoušel se sestavit souvislou větu namísto podezřelého blekotání. Brann se bodře zasmál a pleskl Rena do zad. Tedy spíše do beder, výš už bez nepohodlného natahování se nedosáhl.
    „Já tě chápu, hochu. Jsi tu první noc a taky máš trochu nervy z toho, že hned zítra pojedeš na svou první expedici, že?“
    „Ééé…jo,“ otřepal se Reno. „To víte, první noc v novém zaměstnání, to není nic jednoduchého na hlavu. Musel jsem se projít ven z pokoje,“ vymýšlel si, jak se mu jednotlivé částečky mozku zodpovědné za výmluvy postupně probouzely a dávaly do pohybu.
    „Ne že by sis takhle nějak pomohl,“ zazubil se Brann.
    „Haha,“ zasmál se nervózně Reno. „Já vím, skoro to vypadá, že tu kradu, že?“ Brannův výraz náhle prudce zvážněl. I obvykle husté obočí se slilo v jeden mocný kus kožešiny. Jeho čelo vypadalo, jako kdyby na něj někdo přilepil veverčí ocas. Trpaslík si založil ruce na hrudi a Rena si podezřívavě změřil.
    „Nekradeš, že ne?“ zeptal se ho důrazně. Renovo čelo se okamžitě pokrylo vrstvičkou smrtelného potu, ale Reno byl zkušený lhář a nehodlal se nachytat na tak jednoduché otázce. Než ale stačil vymyslet a vyslovit věrohodnou výmluvu, Brann jej předběhl. Tvář ředitele Ligy se opět roztáhla do veselého a žoviálního výrazu. „Jasně že nekradeš,“ uchechtl se Brann. „Jsi přece objevitel a jako takový to nemáš vůbec zapotřebí, viď? Ty ses prostě vydal na noční výzvědy, protože jsi nemohl usnout, nemám pravdu?“
    „Jasně že máte, pane Bronz…“
    „Říkej mi Brann,“ umlčel ho gestem Brann. „A já ti budu říkat Reno, jo? Já si na příjmení a vykání nikdy nepotrpěl. Krom toho jsme teď kolegové.“
    „Tak tedy Branne. Ale pořád máte…máš pravdu.“
    „Ale taky se mnou nemusíš souhlasit v každé ptákovině, Reno. Na druhou stranu, teď bys souhlasit měl, pro svoje vlastní dobro. Víš, že zítra vyrážíme na dlouhou a dalekou cestu, takže by bylo nejlepší se na to pořádně vyspat. A taky si zabalit všechno důležité, pokud jsi to ještě neudělal.“ Reno trochu provinile sklopil hlavu, jako nezvedený syn, kterého peskuje maminka.
    „Ne, Branne, to jsem ještě neudělal.“ Hned ale hlavu zvedl s nečekaným elánem. „Avšak mám v plánu to stihnout včas a ještě před odjezdem.“ Brann si ho znovu změřil od hlavy až k patě.
    „No jen jestli,“ broukl. „Ale vyspat by ses stejně mohl. Třeba je to naposled na několik týdnů. Jeden nikdy neví,“ pokrčil s nevinným úsměvem rameny.
    „Ano Branne. Přeju dobrou noc,“ zahlaholil Reno a rozhlédl se. Brann udělal to samé a zachechtal se.
    „Bydlíš tamtudy,“ ukázal Renovi do jedné z chodeb. „A tak ti přeju dobrou noc.“
    Reno přikývl a vydal se na cestu do svého pokoje.

    Zatracený Brann, pomyslel si cestou. Kdyby se tam neukázal, mohl jsem být už ráno v trapu. Mám jedenáct dní na získání peněz anebo zmizení někde v trapu a to je mám strávit na pitomé expedici. Kdyby aspoň ta Elise byla trochu svolnější, ale takhle to bude peklo. Do čeho jsem se to zas uvrtal?
    Bručel si pod vousy ještě drahnou chvíli, než narazil na dveře do svého pokoje, který mu přidělili společně s tím pitomým ošuntělým kloboukem. Posvítil si lampičkou na kliku. Nebyla to obyčejná klika. Brann totiž nevěřil obyčejným zámkům a místo toho si prosadil kliky, které on sám žertovně nazýval „pastičky na blbečky“. Jejich vtip spočíval v tom, že namísto klíče je odemykal složitý mechanismus, u kterého jste museli přesně vědět, jak na něj. Výhoda byla taková, že jakmile jste si jednou zapamatovali ten trik, už jste ho jen tak neztratili jako obyčejné klíče. Naproti tomu se kvůli složitosti celé konstrukce musely v krajním případě vyměňovat nejen celé dveře, ale i část dveřního rámu. Reno ale věděl, jak se otevírají dveře do vlastního pokoje, vždyť ho to taky hned naučili. Zatlačil na kliku a vstoupil dovnitř. Ani si nerozsvěcel. Aniž by se zul, hodil sebou na úzkou postel a naštvaně koukal do stropu. Fajn, blesklo mu hlavou. Tak já s váma teda pojedu. Ale Zlatá opice bude moje. Pak uvidíme, kdo se bude smát poslední.

    I když už bylo o Rena postaráno, Brann se hned nevrátil domů. Namísto toho si znovu rozžehnul lampu a pokračoval v chůzi chodbami, přičemž si nostalgicky prohlížel výzdobu. U velké části z vystavených věcí osobně byl, když je po mnoha staletích vykopali ze země nebo vynesli zpět na denní světlo z hlubin nějakého dávno zapomenutého chrámu.
    Zastavil se u stěny cti hned ve vstupní hale. Na ní visely portréty nejúspěšnějších a nejdůležitějších objevitelů anebo těch, co zahynuli v akci. Sám Brann však na stěně nebyl. Vždycky říkal, že kdyby se na něj chtěl někdo podívat, najde ho v jeho kanceláři. Na nejvyšším místě visel obraz člověka, což bylo v trpasličí organizaci nanejvýš nečekané. Tím spíš, že oficiálním členem nikdy doopravdy nebyl. Brann si prohlédl prošedivělého muže se začínajícími vráskami, který se na něj usmíval z obrazu a sám se lehce usmál. Znal ho až moc dobře, vlastně to on ho všechno naučil. Tedy skoro všechno. A stejně když přišel jako malý kluk, že se chce stát archeologem, neposlal ho pryč. Brann mu tehdy povolil se vzdělávat v knihovně, ale to všechno bylo ještě v době, kdy se objevitelem nemohl stát nikdo jiný, než trpaslík. Ale jakmile se stal slavným, začali si jej trpaslíci ihned přivlastňovat. Brann ale ne. A možná proto byl Brann jeho jediným skutečným přítelem mezi krátkými lidmi.
    Snad se ti ve Stormwindu daří dobře, pomyslel si trpaslík. Pak přimhouřil oči a zaostřil na rám. Zabručel si cosi do plnovousů, přitáhl si štafličky, postavil se na ně a pečlivě přejel rukávem zaprášený rám. Uklízečky očividně nedělaly všechnu práci, kterou měli nakázánu, v naději, že na takovém místě si prachu navíc nikdo nevšimne. Omyl.
    Když prach opustil své místo, prosvitl zpod něj jasný nápis vyrytý do rámu. Profesor Harrison Jones.
    Brann si prohlédl otřený rám a povzdechl si.
    „To bychom měli,“ zabručel si sám pro sebe, když slézal ze štaflí. „A teď domů. Taky si mám ještě co sbalit.“

    Elise zaklapla zdobené kapesní hodinky a zamračila se. Už byl skoro čas nakládat vybavení na vůz.
    „Ještě mají čas,“ konejšil ji Brann, který seděl na jedné z beden a leštil si majestátní houfnici s velmi širokou hlavní. Pohupoval si při tom poklidně nohama. Elise však stála velmi napjatě. Přes rameno si nesla brašnu a u opasku měla uvázaný dlouhý svinutý bič. Na hlavě však na rozdíl od Branna neměla klobouk. Nikdy ho nenosila. Zaprvé na ni žádný padnoucí neměli a zadruhé se jí stejně ani nelíbil. Měla mnohem radši, když její vlasy, byť svázané, mohly otevřeně dýchat. V tomhle velmi věřila elfské pověře, že vlasy, které se dusí, vypadávají. Brann však svůj klobouk nosil i do postele a nezdálo se, že by tím jeho kštice nějak trpěla.
    „A hele, kdo jde,“ zvedl Brann hlavu od leštění houfnice a ukázal směrem k budově cechu. Elise si pozvedla brejličky a zaostřila. Současně nadzvedla obočí v mírně překvapeném gestu.
    „Dobré jitro,“ pozdravil Branna i Elise vesele. „Dnes vypadáš nádherně, Elise.“ Odpovědí mu bylo elfčino skoro až zoufale znechucené zasténání.
    „Nazdar, Reno. Připraven na první expedici v Objevitelské lize?“
    „Jako nikdy, Branne. Cítím se doslova nabitá energií.“
    „Tak dávej pozor, ať ji všechnu hned nevyplácáš,“ zasmál se Brann. „Pár dní teď strávíme na cestě jenom do přístavu a na lodi, tam teprve bude nuda.“
    „Kde máte zavazadla, pane Jacksone?“ otázala se ho ostře Elise.
    „Ale prosím,“ zatvářil se Reno ublíženě. „Nač takové formálnosti? Říkejte mi Reno, prosím.“ Elise obrátila oči v sloup a to natolik, že si možná právě prohlížela vlastní očnice zevnitř.
    „Kde máš zavazadla, Reno?“ zeptala se znovu, ale uštěpačný tón nevymizel. Spíš naopak, zesílil. Reno si uhladil mohutný knír a pleskl do své mošny.
    „Tady,“ řekl hrdě.
    „A to je všechno?“ podivila se Elise.
    „Víc toho nepotřebuji,“ vypjal Reno hruď. Brann se za nimi uchechtl a seskočil z bedny.
    „To je slovo,“ řekl obdivně. „Ale musím tě varovat, Reno, jestli ti dojdou čisté spoďáry, tady Elise ti rozhodně žádné nepůjčí.“ Vzteklé zavrčení dalo trpaslíkovi za pravdu.
    Do hovoru se náhle vmísilo tiché tlapkání. Objevitelé se otočili a spatřili velikou bednu krychlovitého tvaru, která se vznášela pár centimetrů nad zemí. Zpod ní vykukoval pár žabích nožek.
    „Zdravíčko, Finley,“ usmál se Brann na bednu, zatímco Elise rudla vzteky a Reno ohromeně pozoroval murlokovo břemeno. „Chceš s tou bednou nějak pomoci?“
    „Nikolrwlrik,“ zaskřehotal jemný hlásek zpoza bedny. „Nebylrwlo by to ode mne slušné, nicméně vám za vaši nabídku vřrwlelwle děkuji, misterwrlw Brwrlann.“ Reno koutkem oka zkontroloval Elise a znovu se mu zazdálo, že kartografka se v přítomnosti murloka poněkud uvolnila. Bedna vmanévrovala na místo a položila se. Zpoza ní se vynořil Finley, tentokrát ale z novým kusem oblečení. Na kulovité hlavě mu seděl klobouk, který nosili objevitelé do džungle. Tvarem a velikostí připomínal kokos, barvou písek a na omak kozí kůži. I Finley s sebou nesl brašnu, na jejím popruhu však měl ještě něco. V šikovně upevněném pouzdře si nesl mačetu, která byla o něco menší, než obyčejné zbraně tohoto typu, nicméně její čepel byla dost široká. Reno nepochyboval, že kdyby někdy Finleyho doopravdy namíchl, jakkoli se to zdálo obtížné, tak by mu milý murlok dokázal s touhle mačetou useknout hlavu jednou ranou.
    Ačkoli právě spustil na zem břemeno pozoruhodné hmotnosti a rozměrů, nezdálo se, že by byl nějak ztrhaný nebo zadýchaný. Reno se pokusil s bednou pohnout. Nešlo to. Netušil, co do ní murlok uschoval, ale muselo to být velice těžké.
    „Jak ses vyspal, Finley?“ zeptala se konverzačním tónem Elise. Reno přimhouřil oči. Ona se začervenala?
    „Mělwrlw jsem párwl ne vyslrwoveně přrwríjemných snů, avšak i přrwes ně se cítím svěží a odpočatý, přrwliprwlaven na nástrwlahy dobrwrwodrlwlužství.“

    Zpoza rohu se vynořil plátěný vůz se dvěma modrými zkříženými krumpáči na bílém plátně. Elise bleskem pohlédla na své cibulačky.
    „Včas,“ potvrdila. Brann pokýval hlavou.
    „Jako vždy. Tak pojďme, naložíme si všechny naše pozemské statky.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Feb 21, 2017 6:14 pm

    část pátá: Nesnáším moře:

    Když expedice dorazila do Menethilova přístavu, našla opevněné městečko, na jehož hradbách stále probíhaly opravy. Vůz s erbem Ligy poklidně projel přes most na ostrůvek, na němž stál samotný přístav. Projeli otevřenou branou, aniž by je někdo obtěžoval. Jediný, kdo se na ně zle zatvářil, byl chlapík u brány, ale jeho trpasličí kolega zamával na kočího a gestem je pozval dál. Menethilův přístav byl před lety hlavní obětí ohromné přílivové vlny a dodnes to bylo znát. Rozbahněné ulice se špatně vysušovaly, neboť město samotné leželo na okraji mohutné a bahnité delty. V centru městečka stála masivní kamenná tvrz, kterou však už zjevně dlouho nikdo do boje nepotřeboval. I když byl Menethil hlavně vojenský přístav, v poslední době se z něj stále víc a víc stávalo centrum obchodu s Kalimdorem na západě. Kola vozu prorážela mělkou vodu, jenž se ustálila na dlažbě a nikdy doopravdy nezmizela.
    „Ugh,“ nakrčil nos Reno, když vykoukl z vozu a poprvé spatřil mokré ulice Menethilu. „Proč je tu tolik vody?“
    „Támhle máš svou odpověď,“ ukázala Elise směrem k moři. Brann, Finley a dva pomocníci, kteří jeli s nimi, vyskočili z vozu, až do čvachtlo. Reno si přitom zvuku zalezl zpět do vozu.
    „Ale copak copak?“ usmála se zle Elise. „Snad se nebojíš trošky vody? I když…leccos by to vysvětlovalo,“ přitiskla si prst pod nos a také vyskočila z vozu.
    „Reno,“ zavolal na něj Brann, ze kterého koukal jen klobouk. „Když seš uvnitř, tak buď aspoň trochu užitečný a podávej nám bedny.“ Reno se rozhlédl ve stínu pod plachtou a začal odvazovat krabice ochráněné lanem proti vyklopení. Pod vousy si při tom mumlal přisprostlé komentáře ohledně Elisiny glosy. Prý že se bojím vody. To tak!

    Prvních pár beden nebylo nijak zvlášť těžkých a Reno je bez větších problémů odtlačil k okraji, kde si je někdo vzal a odnesl na suché místo, nejspíš k hostinci, jenž měl pro tyhle případy připraven speciální odkladiště, které se skládalo z několika palet na nízkých kůlech, tak akorát, aby se předměty na nich nemohly namočit ve studené sladkomořské vodě.
    Ovšem čtvrtá bedna dala Renovi zabrat. Byla z celého nákladu největší, měla hranu zhruba jeden a půl metru. Ať Reno dělal, co dělal, nedokázal s ní pohnout o víc než pár decimetrů. Opřel se proto rukou o její stěnu a zhluboka dýchal.
    „Hej, ty!“ zavolal na pomocníka, který si právě přišel pro další náklad. „Pojď mi sem s tím pomoct.“ Trpaslík pokrčil rameny a vyškrábal se na vůz. Společně se opřeli do zadní stěny krabice a tlačili ji ven. Teď už to šlo o poznání lépe. Dokonce až moc dobře. Než si oba uvědomili, že je bedna na okraji, začala přepadávat. Reno i trpasličí pomocník se s hrůzou v očích pokoušeli ještě bednu zachránit, ale bylo moc pozdě. Převážila se a sjela přes hranu dolů.
    „Pozóór!“ vykřikl trpaslík, který byl přece jen o trochu chápavější, než Reno. Očekávané prásknutí cenné výbavy se však neozvalo. Reno i pomocník překvapeně koukali na vršek bedny, který se vykukoval nad okrajem a jakoby se vznášel.
    „Nemějte obavy, chytilrwl jsem ji,“ ozval se skřehotavý hlásek.
    „Finley!“ vykřikli oba dva a vrhli se k okraji. Bedna se zakymácela a pak se trochu pozvedla. Pod ní stál Finley a bez větších obtíží balancoval s bednou. Držel ji přitom na svých tenounkých rybích ručkách, jako kdyby to bylo peříčko na stříbrném podnose.
    „Finley! Ale…jak? Vždyť je to děsně těžký?“ promnul si oči Reno, aby se ujistil, že dobře vidí. Murlok si krabici nadhodil, snad aby se mu lépe nesla.
    „Ano, máte prrwlravdu. Nepatřrwlí k těm nejsnáze přrwrlenosným. Nicméně, bylwrwli byste tak lwlraskavi a pokrwlačovalwrli ve vyklwládání? Neudělwlá se to samo.“

    Netrvalo dlouho a všechny bedny se ocitly na dřevěném molu, které nějaký zázrakem zůstávalo nad hladinou, i když zbytek města s tím měl očividně potíže. Reno si teatrálně setřel pot z čela a rozhlédl se okolo sebe.
    „Vážně, proč s tou vodou tady nikdo nic neudělá?“ zvolal. Elise, která stála u beden a něco si přitom zapisovala do bločku, se po něm ani neohlédla.
    „Moře, Reno. Víš doufám, co to je, ne? To se nedá jen tak přesunout.“
    „Nejsem hlupák, Elise. Jasně že znám moře. Já myslel tu vodu ve městě.“ Elise si hlasitě povzdechla a pokrčila rameny.
    „Asi si na to časem zvykneš,“ namítla a obrátila oči v sloup. „Poslyš, nechceš jít otravovat někoho jiného? Třeba Branna, ten má pro tebe očividně slabost.“
    „Kdybych věděl, kde je…“ zabručel Reno.
    „Zkus se podívat na loď, jo? A jestli ho tam nenajdeš, tak za mnou hlavně nechoď, že tam není. Nejsem žádná tvoje velká sestra.“
    „A ta loď je kde?“ zeptal se úmyslně hloupě Reno. Elise sklapla bloček, položila jej na nejbližší bednu a otočila se. Reno tam stál a křenil se. Elfka klidně ukázala na konec mola, kde kotvila ohromná plachetnice s vyřezávanou figurou ve tvaru vousatého mužíka, který ukazoval kupředu. Bílé plachty byly prošité znakem dvou modrých zkřížených krumpáčů a na hlavním stěžni vlála modrá vlajka se zlatou lví hlavou.
    „Á, tahle loď,“ hvízdnul si Reno, znovu se obrátil na Elise a svůdně na ni zamrkal. „To víš, ve tvé přítomnosti i krása takového korábu ihned bledne a mizí.“
    „Doopravdy?“ usmála se stydlivě Elise a začervenala se.
    Prásk!
    „Djháhááúúú…!“ vyjekl Reno a chytil se za ucho, které hned začalo rudnout a pulsovat. Klobouk mu spadl na molo a světoznámý objevitel se skrčil do bolestné pozice. Elise si upravila brýle a klidně smotala bič, jenž byl ještě před minutou stočený a přivázaný k opasku kartografky. „Za co?“ skučel Reno.
    „Za takový levný pokus. Příště už to bude do oka. Jestli sis nevšiml, mám tu práci a nepotřebuju tvoje trapné rádoby svůdné fráze, aby mě rozptylovaly. Jasné?“ Skrčený a napůl hluchý Reno přikývl.
    „Jo, jo,“ zachrčel, sebral sražený klobouk a odplížil se směrem k lodi.

    Branna našel, jak stojí s vytřeštěnýma očima u hlavního stožáru, který křečovitě objímal oběma rukama. Ta část obličeje, kterou nezakrývaly rezavé vousy nebo klobouk, byla bílá jako stěna. Reno si promnul otékající ucho a podíval se na trpaslíka. Nikdo jiný na palubě si jej nevšímal.
    „Děje se něco?“ naklonil se Reno nad svého šéfa. Brann k němu trhaným pohybem obrátil zrak. Celý se přitom třásl.
    „Nesnáším…moře,“ drčel s vykulenýma očima. Reno si nebyl jistý, zdali dobře rozuměl a proto se pleskl přes ucho. Bohužel přes to zasažené, takže hlasitě zaskučel.
    „Co…ty?“ Reno se vzpamatoval a zatnul zuby.
    „Elise mě vzala bičem,“ řekl stroze. Brann se tiše rozchechtal, ale ihned opět zmlkl, když se loď lehce zakymácela. Přitiskl obličej znovu na stožár a snažil se nedýchat, aby plachetnici ještě nerozhýbal.
    „Hele, mě do toho asi nic není, ale proč jsi chtěl plout, když nesnášíš moře?“ poškrábal se Reno na čele a přitom si prstem nadzdvihl klobouk.
    „Myslel jsem…že to vydržím,“ drkotal Brann zuby. Třásl se natolik, že se vlajka na špičce stožáru třepotala i v bezvětří.
    „A…nemůžu pro tebe něco udělat? Neměl bys třeba zůstat na zemi?“ Brann divoce zavrtěl hlavou a tváře se mu přitom nebezpečně nafoukly tlakem zevnitř. Pár vteřin zoufale těkal očima a potom polkl.
    „S dovolwlením,“ ozvalo se za Renem. Beze slova ustoupil a nechal murloka projít. Finley s sebou nesl čutoru, v níž něco při murlokově legrační chůzi šplouchalo. „Majitelwlr hostince tvrwldí, že toto je to nejsilwlrnější ferwlrlmentované ovoce, jímž v tuto chvílwlrli disponuje. Také se dává porlwoučet a přrlwleje nám přrwlíjemnou plwlwavbu.“
    Brann beznadějně mávl rukou a zamumlal si pod vousy něco o příjemné plavbě do pekel. Finley k němu přistoupil, podal mu čutoru a obezřetně ustoupil. Trpaslík roztřesenými prsty stiskl nádobku a čtyřikrát si mohutně lokl.
    „Takže…on musí být opilý, aby zvládl cestu?“ zvedl udiveně Reno jedno ze svých hustých obočí. Podivná taktika mu dala na moment zapomenout i na zbičované ucho, které začínalo nabývat povážlivých rozměrů.
    „Skvělwlwrá dedukce, misterwll Jackson,“ usmál se Finley. Jeho zubatá ústa se křenila tak široce, že Finleymu málem upadl vršek hlavy. Brann spolkl murlokův alkohol, do obličeje se mu vrátila barva a nad svraštěným obočím se mu dokonce vynořilo pár kapek potu. Otevřel doširoka pusu, z níž vylétlo dlouhé „ááááh,“ a přitom silně zamrkal očima, v nichž se mu začínaly tvořit slzy.
    „Tohle si nechám,“ zasípal Brann, zašpuntoval čutoru a schoval si ji do náprsní kapsy.
    „Už se cítíš lwlwépe?“ zeptal se Finley. Trpaslík zavrtěl hlavou.
    „Dej mi pár minut,“ chrčel. „A taky doufám, že nenarazíme na nějaké piráty. Po tomhle bych špatně střílel,“ poplácal si širokou předovku pověšenou na zádech. Pak se podíval na Rena. „Hele, to bych si na tvém místě nechal ošetřit,“ zabrnkal si na boltec. Finley také vzhlédl.
    „Alrlwe alwle,“ zahleděl se starostlivě na Renovo zarudlé ucho. „Nechci vyzvídat, nicméně copak se vám přrwlihodilwlo?“
    „Neuměl se chovat,“ ozval se za nimi Elisin seriózní hlas. Prošla okolo Rena a Finleyho a zamířila si to rovnou k Brannovi. „Prošla jsem to všechno, Branne. Stačí to už jen naložit a…je ti dobře?“ vzhlédla od bločku a podívala se na ředitele.
    „Jo,“ přikývl a promnul si oči. „Dej to kapitánovi, ať se o to postará.“ Elise se ohlédla na Rena i Finleyho, kteří se tvářili tak nevinně, jak to jen šlo.
    „Co jste mu provedli, vy dva?“
    „My?“ pozvedl ruce do obranného gesta Reno, neboť čekal další ránu bičem. „Jen jsme mu trochu pomohli na vodě, to je všechno.“ Elise se zamračila, zavětřila a prudce se otočila na Branna.
    „Ty jsi pil! A na expedici!“ zvolala lehce rozčileným tónem.
    „Správně!“ vykřikl Brann. „Ale no tak, Elise, nedělej z toho takovou vědu. Víš, jak na tom jsem na moři, ne?“
    „Ano, promiň, Branne,“ sklopila Elise uši.
    „Skvěle,“ usmál se Brann. Už se mu očividně ulevilo. „Já si půjdu někam lehnout, dokud se ten dryák ve mně pořádně nerozleží. Kolik ti vůbec dlužím, Finley?“ Murlok pozvedl ručku v odmítavém gestu.
    „Vůbec nic. Jsme přrlwece přrlwátelwlé. Mimoto bylwlr laskavý hostinský mou existencí natolwlwlik zaskočen, že mi svůj nápoj darwolval zcela bezplwlatně.“
    „No vida,“ poškrábal se Brann ve vousech. „To nám to ale hezky začíná.“

    „Vyplouváme!“ ohlašoval loďmistr a zvonil přitom na lodní zvon. Námořníci se rozeběhli na svá místa v plachtoví a ke kotevním lanům. Těžké kusy železa se vynořily z vody a bahnitého dna, vítr se opřel do rozvinutých plachet a loď Objevitelské ligy vyplula k obzoru, do západu slunce.
    U budovy dokaře stál malý goblin, opřený o stěnu. Pokřivený bahenní strom na něj vrhal stín a bylo úplně jasné, že si to místo vybral pro efekt. Byl oblečený ve fešném obleku, který do mokrého prostředí napůl zatopeného přístavu vůbec nepasoval. Černý klobouk se širokou krempou měl stažený do obličeje, aby jej nikdo nepoznal, avšak to bylo zbytečné. Pro obyvatele přístavu vypadali malí zelení mužíčci všichni stejně.
    Goblin kouřil hrubě ubalenou cigaretu. Ve chvíli, kdy usoudil, že loď se už dostatečně vzdálila, odhodil doutnající špaček a zvedl se od stěny. Měl to všechno perfektně propočítané, takže vystoupil tak akorát, aby mu paprsky dopadajícího slunce ozářily tvář, ale zároveň na ní vytvořily strašidelné stíny. Nadechl se a chytal se vyslovit hlášku, kterou si posledních deset minut hýčkal na jazyku a těšil se, až ji v tu správnou chvíli vysloví.
    „Co budeme večeřet, pane Xim?“ ozval se za ním hluboký a tupý hlas. Max Xim vztekle sevřel ruce v pěsti a obrátil se na velkého zlobra, který mu dělal osobní stráž.
    „Vážně?!“ rozhodil naštvaně rukama. „Vážně mi pokazíš takový promyšlený moment kvůli takhle pitomé otázce?!“ Zlobr se stydlivě zadíval do země.
    „Promiňte, pane Xim…ale já chtěl vážně vědět, co budeme večeřet.“ Max se zamračil jako čert.
    „Biftek, Malej Balvane,“ řekl. Pak se efektně otočil v pokusu nabrat alespoň část rozbité a pohřbené atmosféry znovu směrem na západ, kde se na pozadí rudého slunce rýsovala silueta plachetnice.
    „Biftek.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Feb 26, 2017 12:35 pm

    část šestá: Země na obzoru:
    Někdo zaklepal na spodní polovinu dveří Elisiny kajuty. Elfka vzhlédla od map na stole, do nichž zakreslovala trasu. Odložila robustní mosazné kružítko do zdobeného pouzdra a posunula si brýle na nose.
    „Dále,“ řekla stroze. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil rybí mužíček. Elise ihned roztála. „Ahoj Finley. Copak potřebuješ?“ usmála se na něj a opřela si bradu do obou dlaní. Finley si z hlavy sundal svoji helmičku a pověsil ji na věšák u dveří.
    „Nerwluším?“ rozhlédl se Finley po kajutě. Připomínala Elisinu kancelář doma v Ironforgi. Po dřevěných stěnách visely mapy, avšak tentokrát už ne všech možných míst, nýbrž pouze těch, kterými pluli.
    „Sedni si. Můžu ti donést něco k snědku?“ zeptala se Elise, která se ve Finleyho přítomnosti celá rozzářila. Zvedla se ze svého křesla, zatímco si murlok přistrčil druhou židli v kajutě a vyskočil na ni.
    „To nebude nutné, avšak vážím si tvé nabídky, Elwlrise. Ne, chtělwlr jsem si prwlromlwluvit o našem nováčkovi, misterwlu Jacksonovi.“
    „Ou,“ zarazila se Elise a náhlé štěstí se jí vytratilo z tváře. Špičky uší trochu poklesly a ona se lehce otrávená znovu posadila. „A proč si o něm chceš promluvit?“ Zaklesla a složila ruce před sebe a brýle se jí přitom přísně zaleskly.
    „Ty k němu nechováš ty nejpřrlwíjemnější pocity, nemám prwlavdu?“ zaskřehotal Finley. Elise si těžce povzdechla.
    „Neříkej, že tě taky pobláznil jako Branna.“ Finley zakroutil rybí hlavou.
    „Misterwl Brwlann je velwlmi úctyhodný a rwlozumný. Nepřrlwíslwluší mi, abych zpochybňovalwl jeho rwlozhodnutí. Ovšem zajímá mě, co tě na tom mlwládenci obtěžuje.“
    Starý dobrák Finley, pomyslela si Elise. Vždycky se snaží vyřešit konflikty dřív, než vůbec vypuknou. Ano, takhle jsem si ho sice vychovala, ale pořád mě opravovat taky nemusí. A Reno? Copak to není očividné, co ji na něm obtěžuje?
    „Podívej, Finley, ty jsi murlok. Tebe se Reno nesnaží svést. A kdybys ještě viděl, jak strašně,“ odfrkla si. „A i kdyby to nedělal, pořád si myslím, že nás podfoukne a sebere nám Zlatou opici zpod rukou.“
    „Jářrlwku, prwloč?“ zeptal se Finley a poškrábal se na šupinách na hlavě. Rozčísl si přitom i tuhé a dlouhatánské ploutve, které mu trčely ze zad a týlu.
    „Vždyť se na něj koukni, máš dost velké oči,“ podívala se Elise na murlokovy vypouklé žluté bulvy. „Tenhle ničema o archeologii nikdy ani pohledem nezavadil a i kdyby, prošel by přímo skrz, aniž by ji poznal.“
    „Vskutku, všichni máme své silwlné a slwlabé strlwánky,“ namítl Finley.
    „Reno má jenom slabé stránky!“ ohradila se Elise.
    „Nu,“ pokrčil Finley tím, co se při dobré vůli dalo nazvat rameny. „Misterwl Brwlann řwlíká, že každý si zaslwlouží šanci ukázat, co v něm je.“
    „Brann tohle, Brann tamto. A toho se právě děsím, že Reno ukáže, co v něm je. Protože to nebude nic hezkého. Proč vůbec musí každý dostávat svoji šanci právě u nás?“


    „Ještě trochu?“ otočil se Reno na Branna a nabídl mu z lahve. Viditelná část trpaslíkova obličeje, teď úplně brunátná, se svraštila.
    „Zhatím nhe…hyk!“ škytl. Reno přikývl, zašpuntoval láhev a položil si ji k nohám. Místo toho upřel pohled zpět na dva splávky, které měli nahozené na mořské hladině. Stáli na palubě s dlouhými rybářskými pruty v rukou a pozorovali obzor. Brann přitom stál na stoličce a opíral se hrudí a břichem o zábradlí. Reno ho těch pár dní, co pluli skrz Jižní moře, průběžně udržoval ve stavu mírné podnapilosti, což u trpaslíka není nijak snadné. Brann však trval na tom, že se chce držet těsně nad hranicí střízlivosti, aby mohl v případě nouze rychle a správně rozhodnout. Přesto se mu po dnech nepřetržitého zavlažování krev proměnila v řídký roztok alkoholu.
    Plachetnice plula líným tempem, teplota vzduchu rostla tím víc, čím víc se blížili na jih a nikomu se nechtělo příliš pracovat. Na nebi nebyl ani mráček, foukal mírný vítr, který však zvládl bez obtíží pohánět ohromnou loď a cestující si užívali idylky.

    Zničehonic, aniž by si Reno všiml škubnutí splávku, Brann prudce zasekl a začal táhnout. Prut se ohýbal, takže nebyl pochyb o tom, že na konci vlasce doopravdy něco je. Reno těkal pohledem mezi trpaslíkem a mořskou hladinou, rozřezávanou tenkým provázkem. Přiopilý trpaslík však neměl příliš velké potíže s taháním ryby do světa nad mořem. Jeho svalnaté ruce táhly nahoru a za pár minut už se na palubě mrskala narostlá makrela. Brann ji neomylně chytl do jedné ruky, druhou ji vytáhl z tlamy háček a pak se vítězoslavně usmál na Rena. Při vstávání se trochu zapotácel. Jemně sevřel makrelu, vystoupil znovu na stoličku a hodil ji zpět do vody.
    „Počkej,“ vyhrkl Reno. „Co budeme teď jíst?“
    „Thak špatně na thom s jíhdlem nejšme, ne?“ zazubil se Brann. „Khrom thoho, tho, že děláme do hi…hištorie, ještě nezhnamená, žhe mušíme šami z někhoho hištorii dělat.“
    „Cože?“ podivil se Reno.
    „Šprávně,“ škytl Brann. Reno pokrčil rameny a soustředil se na svůj prut. Jeho splávek tancoval na hladině, ale žádná ryba za něj nezatáhla. Nejspíš viděly, co se stalo jejich kolegyni, kterou ulovil Brann a tak rychle uplavaly, než by i je mohl někdo ulovit. Pramálo tak mohly vědět, že ji vousatý mužík pustil zpět do oceánu.

    „Země na obzoruuu!“ ozvalo se ze strážního koše. Brann radostně vytáhl prut na palubu, smekl klobouk a vesele si poskočil.
    „Šláva,“ zahuhňal. „Už mhě pšesthávalo bhavit být pošád na mhol.“ Reno taky vytáhl svůj prut a přešel na druhou stranu paluby, aby se přesvědčil na vlastní oči.
    Na horizontu se doopravdy rýsovala tmavá čára, jenž signalizovala, že se blíží k pevnině. Zastínil si oči dlaní, přimhouřil je a takhle dokázal dokonce rozeznat zeleň, která lemovala pobřeží. Brann vykoukl vedle něj, vyhoupl se na zábradlí a zamžoural na obzor.
    „Á, tho je na nicss,“ zasyčel. „Mám tak rozmhazhaný zhrak, žhe nic nevidhím.“
    „Ale je to tam,“ usmál se Reno. „Myslíš, že to je ten náš ostrov?“ Brann pokrčil rameny.
    „To Eliše je thu karth…kartag…phroště dělá mapy,“ vysoukal ze sebe trpaslík. Za nimi se ozvalo rytmické klapání podrážek o palubu. Reno se otočil, zatímco Brann stále mžoural na horizont. Elise přistoupila k širokému zábradlí a rozvinula na něm mapu.
    „Podrž mi to,“ zavrčela na Rena. Reno se potutelně usmál a nadzvedl obočí.
    „Co přesně ti mám podržet, Elise?“ zakřenil se. Elisin obličej se stáhl do obvyklého podmračení a její ruka klesla k biči na opasku. Reno se učil rychle. „Pardon, pardon, omlouvám se,“ zvolal rychle a zamával pažemi v obranném gestu. Zamračení se změnilo v náznak lehkého pobavení.
    „Skvěle. Asi nejsi tak pitomý, jak jsem si myslela. A teď mi podrž tu mapu.“
    „Jhak se šiká?“ ozval se připitý trpaslík. Elise na něj shlédla s lehkým despektem. Ředitel a zlije se jak Dán. Co na tom, že by jinak nepřeplul? Měli jsme radši letět vzducholodí nebo něčím takovým.
    „Co prosím?“
    „Skoro dobše,“ vysvitly zpod ryšavého vousu zářivé zuby. Elise obrátila oči v sloup.
    „Tak tedy, Reno, prosím, podrž mi tu mapu,“ řekla a skřípěla při tom bezchybnými zuby. Reno se chtěl zasmát, ale bál se, že by ho potom rána bičem rozhodně neminula. Proto radši jen přikývl a přidržel mapu na zábradlí, aby ji nemohl odfouknout vítr.
    „Nho vidhíš, žhe to de,“ zvolal vesele Brann. Elise zamručela něco nelichotivého, pak sáhla do brašny a vytáhla mosazný sextant. Chvíli skrz něj pozorovala oblohu, různě pohybovala částmi sextantu a střídavě při tom koukala na mapu. Jakmile byla s tímhle měřením hotová, s úsměvem schovala sextant do brašny a místo toho z něj vytáhla skládací dalekohled. Roztáhla ho a podívala se skrz něj na pobřeží.
    „Jsme na místě,“ oznámila potěšeně. „Tohle je ostrov se Zlatou opicí.“
    „Takže teď už ji stačí je najít?“ zajímal se Reno.
    „Nho,“ zachrochtal Brann. „To mhožná bhude ta těžší část.“


    Plachetince zakotvila v malé laguně, která pro to byla jako stvořená. Námořníci vyhodili kotvu slabých dvacet metrů od břehu a začali do člunů nakládat všechny potřebné bedny. Brann se jim pokoušel pomáhat, ale potom, co dvakrát zahučel ze člunu do mořské vody, svých pokusů zanechal a nechal se prostě odvézt na břeh.
    Přivítala je rajská pláž bílého písku a pět metrů od pobřežní čáry pláže už začínala hustá džungle. Slunce, které bylo sotva v polovině své nebeské pouti, hezky hřálo a během minut vysušilo Brannovo oblečení i trpaslíka samotného. Zbytek expedice právě rozbíjel tábor a chystal první oběd na čerstvě objeveném ostrově. V písku na pláži se našlo dost vyschlého dřeva, napadaného ze stromů a vyplaveného z moře, aby si s ním mohli zatopit. Během dvou hodin bylo vše důležité vyloženo na břehu a přikryté plachtami, účastníci expedice se dosyta najedli a na pláži stála malá osada tvořená čtyřmi velkými a devíti menšími stany. Branna uložili do jednoho z menších stanů, aby si tam odpočinul a hlavně vystřízlivěl.
    „Takže,“ pokusil se Reno začít konverzaci u ohně. „Teď budeme jen čekat, až se nám vousáč vyspí z opice?“
    „Ano,“ řekla Elise, aniž by vzhlédla od mapy, do které si něco zakreslovala. Když nad tím Reno přemýšlel, vlastně ji posledních pár dní neviděl s jediným kusu papíru, na kterém by nebyla zakreslená část světa.
    „Mhm,“ zamručel Reno. „Přijdeš mi podivně klidná. Čekal bych, že se budeš třást nedočkavostí, až se dostaneš k té Zlaté opici.“
    „Věc se má tak,“ vstoupil do hovoru Finley. „Misterwl Brwlann je klwlíčovým člwlenem Objevitelwlrské lwlrigy, což znamená, že bez něj nikam nemůžeme. A v podnapilwlém stavu je velwlrmi těžce uplwrlatnitelwlrný. Prwloto čekáme, dokud se alwrlkoholwrl v jeho cévní soustavě nerwlozplwlyne.“
    „Nemluvě o tom, že ještě pořádně nevím, kam vlastně směřovat. Chrám Zlaté opice je ukryt někde v té džungli, ale nepodařilo se mi ještě určit jeho přesnou polohu. Brann by to možná zvládl lépe, ale to nezjistíme, dokud se nedá do kupy.“
    „Brann? Ale vždyť mapy jsou přece tvoje parketa, ne?“ podivil se Reno. Elise konečně zvedla pohled a změřila si Rena skrz brýle.
    „Ano, v kartografii jsem nejlepší na světě. Ale jsou i jiné věci, víš? Například staré ruiny, kterými bude ta džungle posetá.“
    „Misterwl Brwlann je odborwlwníkem na jazyky. Dokáže plwrlynně hovořwlrit šestnácti jazyky a dalwlrších sedmadvacet ovlwládá na úrwlovni, na jaké je zvlwrwádá bez větších potíží přrwlečíst.“
    „Avšak stále neumí jazyk murloků,“ usmála se trochu zle Elise.
    „Nerrwglwlričtina zajisté není z nejjednodušších jazyků,“ přikývl Finley. „Avšak jisté pokrwloky se mu dařwlí.“
    „Jako třeba?“ otočil se na něj Reno.
    „Dokáže rwlwozeznat jednotlwlrivé souhlwlásky, což je více, než se povede mnoha jeho kolwlegům.“
    „A mohl bys něco říct, Finley? Myslím v té tvojí rybí řeči?“ zajímal se Reno.
    „Nergličtině,“ opravila jej Elise.
    „Jo, v tom.“
    „Zajisté,“ roztáhl Finley tlamku do širokého úsměvu a odkašlal si. „Grmrglrlwllrlwl mrlglgl, rwllwglwl,“ zaskřehotal. Reno nazdvihl obočí.
    „Co to mělo znamenat?“ podivil se.
    „Vítejte v naší vsi, doufáme, že se vám u nás bude lwlríbit,“ přeložil Finley. „Ovšem zálwlreží na intonaci. Prwlro náš jazyk je intonace klrwlíčová. Je až přwlrlílwlriš snadné zaměnit významy slwlrov chybnou intonací.“
    „Mhm,“ protáhl obličej Reno. Podíval se za sebe, kde začínala pralesní vegetace. „A neměl by se aspoň někdo porozhlédnout po okolí, než se Brann probudí? Přece nemůžeme být úplně závislí na něm.“
    „Zrwlovna jsem to chtělwlrl navrwlhnout,“ ozval se Finley. „Mohlwrli bychom tak objevit nějaký prwlamen nebo jedlwlré rwlrostlwliny.“
    „Ty jíš rostliny?“ podivil se Reno a zadíval se přitom na murlokovy půlkruhové zuby, ostré jako úštěpky křemene. Sice nebyl odborník, ale poznal, že takové zuby se hodí leda na louskání kokosů a olupování citrusů.
    „Pokud není zbytí, pak ano. Nicméně je prwlavdou, že můj chrwlup není na takovou potrwlavu nejlwlépe uzpůsoben.“
    „Máme s sebou stále dost jídla,“ namítla Elise. „Není nutné zbytečně riskovat.“
    „Avšak malwlá prwlicházka nemůže uškodit, nemíním snad prwlravdu? V každém přrlwípadě přwlrinese větší užitek, než kdybychom zde bezúčelwrně očekávalrwli prwlobuzení misterwla Brwlanna.“
    Finley se zvedl od ohniště a nasadil si na kulatou hlavu helmičku. Z kapsy svých kraťásků vytáhl kapesní hodinky na řetízku, otevřel je a zkontroloval čas.
    „Hlavně nechoď daleko, Finley. A vezmi si s sebou mačetu,“ dodala starostlivě Elise.
    „Jsem dospělrwlý murlwwlok, Elwrise,“ poklepal si Finley na helmu. Otevřel jednu z beden, na níž byl umělecky vyveden Finleyho portrét, a vytáhl z ní svojí brašnu připravenou pro všechny případy a mačetu, která musela být alespoň poloviční v porovnání se skutečnými mačetami. Ovšem jen na délku, na šířku měla dobré čtyři palce.
    „Navrwlátím se zpět o páté. Přwlrwiprwlavte prwlrosím čaj,“ smekl vychovaně helmu a vydal se do džungle. Elise a Reno u ohně osaměli.


    „Bude v pořádku?“ zajímal se Reno. Ohlédl se přitom za sebe do pralesa, kde se mezi hustým podrostem rýsovala nízká trasa Finleyho průniku do prostředí. „Možná jsem měl jít s ním.“
    „Ty?“ odfrkla si Elise. „Leda abys ho zdržoval. Finley je hrozně statečný a skvělý v džunglích. Jediný, kdo se tam dokáže pohybovat rychleji, jsou opice.“
    „Co ty víš? Třeba jsem taky rychlý, když přijde na džungle.“
    „Ne,“ odpověděla stroze kartografka. „Popravdě, nedokážu si představit, že bys byl vůbec v něčem dobrý. Možná tak ve falešných slibech a vtírání se.“
    „Proč ten tón?“ usmál se Reno. „Copak jsem ti něco udělal?“ Podvědomě se přitom dotkl ucha, které už splasklo, ale rudá čára na něm byla pořád. „Už od chvíle, kdy jsme se poznali, na mě jen vrčíš a mračíš se a…a taky jsi mě vzala bičem!“ Elise se na tváři objevil svatouškovský výraz.
    „Na něco se tě zeptám, ano? Jak často tyhle tvoje triky fungují?“ Reno uhnul pohledem, ale jen na malý okamžik, po němž se opět pevně zadíval elfce do očí. Nebo si aspoň myslel, že je to pevný pohled. Možná to bylo těmi brýlemi, ale Elise měla velmi pronikavý pohled, kterému se nedalo snadno vzdorovat. V Renovi se ale probudila mužská pýcha, jež dokáže svého vlastníka přinutit k překonání i toho největšího nepohodlí. I kdyby to znamenalo vystát Elisin upřený pohled.
    „A co má být?“ odsekl nabubřele. „Spíš by mě zajímalo, kolik chlapů neodradí rána bičem do ucha.“ Elise se usmála a ten úsměv odhalil nádherně rovné a bílé zuby, zářivé jako hvězdy na noční obloze, ke které by básník přirovnal její jemně fialovou kůži. Reno však nebyl básník. Jemu to přišlo spíš jako výhružná grimasa před bouří.
    „Většinu těch, které nemusím vzít bičem za ucho, aby se chovali slušně. Vážně nevím, odkud ses tu vzal nebo co přesně chceš, i když mám jisté tušení. Ale jednu věc ti slibuju. Jestli odsud vyvázneš živý, rozhodně přehodnotíš své chování k ženám. O to už se postarám.“
    „Co je špatného na mém chování k ženám?“ zeptal se Reno. Nabubřelý tón hlasu se ho stále držel jako klíště.
    „Spíš co není,“ usmála se Elise. „A nedělej ze mě hlupáka, Reno. Tak pitomý nejsi ani ty. Takže tě to budu učit metodou pokus-omyl, aby tvoje ego netrpělo.“
    „Jo? Ty a jaká armáda?“ odsekl Reno. Elise si povzdechla, nadzdvihla si brýle na čelo a ukázala na svůj bič, který ležel na dosah ruky.
    „Já a tady pan profesor Bičák.“
    „Ty sis pojmenovala bič?“ podivil se Reno.
    „Ne. Ale docela se mi to jméno zamlouvá,“ smála se Elise. „To spíš tobě se líbit nebude.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Fri Mar 03, 2017 5:24 pm

    část sedmá: Táhněte, potvory!:
    Trpaslíci nemají kocoviny. To je jedna z vlastností, kterými je příroda obdařila a vousatý národ si této výhody patřičně považoval. Jejich malá a robustní těla neměla s alkoholem sebemenší problémy. Nikdo už nejspíš nezjistí, jestli si tuhle odolnost trpaslíci vypěstovali skrze generace soustavného zpíjení až do němoty nebo jestli ji měli odjakživa. To však nebylo zas tak podstatné.

    Podstatné bylo, že díky této vrozené resistenci se Brann probudil ze svého odpoledního spánku čerstvý jako rybka. Promnul si oči, zívl si a během pár okamžiků si uvědomil, kde je. Dokonce mu i trochu vyzdobili stan. Elise, pomyslel si a usmál se přitom. Ta elfka vždy trvala na tom, že je důležité si i na cestách zachovat jisté domácí pohodlí. Proto stála v rohu stanu kamna, jejichž komín trčel skrz otvor v plachtě ven a u stropu visela voňavá kytice mírokvítku. Brann se protáhl a jeho klouby přitom hlasitě zapraskaly. Na ramínku pověšeném na jedné z latí držících stan pohromadě visela kazajka, kterou běžně nosil na výpravy. Stáhl ji z ramínka a oblékl si ji, přičemž mu pohled padl na jeho klobouk, položený hned vedle stolku se zrcadlem. U zrcadla ležel, žádné velké překvapení, hřeben ze slonoviny, který dostal od svého bratra, krále Muradina, a který měl vždy u sebe. Postavil se před pečlivě naleštěné zrcadlo, vzal do chlupaté ruky hřeben a jemně započal svůj ranní rituál.
    Vousy jsou u trpaslíků znakem krásy a mnozí z nich o svůj porost až úzkostlivě pečují. Brann k nim nepatřil, neboť mu to polní podmínky často ani neumožňovaly, ale bez každodenního česání se také neobešel. Ostatně, když máte vousy, které vám sahají do pasu i v případě, že si je zapletete do copů, musíte se o ně starat, jinak si koledujete o dost nepříjemné zacuchání. O něco takového Brann v žádném případě nestál.

    Někdo zabouchal na stěnu jeho stanu.
    „Jen pojď,“ zahlaholil Brann a nerušeně pokračoval v česání vousů. Plachta přes vchod do stanu se roztáhla a dovnitř vstoupila Elise. Zavětřila, svraštila obličej a vzhlédla ke květinám u stropu. Nejen že budou potřeba vyměnit, ale nejspíš bude muset i zvýšit dávku. „Copak se děje, Elise?“ zeptal se bodře Brann. „A než se zeptáš: ano, už je mi dobře, díky za optání.“
    „Finley je pryč, Branne,“ přešla Elise rovnou k věc, když za ni zdvořilosti odbyl Brann.
    „Aha,“ odpověděl Brann. Očividně ho to vůbec nevyvedlo z míry. „A jakpak náš murlok zmizel?“
    „Šel na průzkum a ještě se nevrátil. A už se začíná stmívat.“
    „No tak uvařte čaj a nechte ho bez pokličky. Až ho ucítí, určitě se vrátí.“
    „Tohle není čas na vtipy,“ zamračila se Elise. „Co když se mu něco doopravdy stalo?“
    „Však jo, jen si z tebe střílím,“ zakřenil se Brann a uhladil si učesaný plnovous. Natáhl se pro klobouk a narazil si ho na hlavu. „Sežeň Rena a něco k snědku, ať nejdu na lačno.“ Přešel do zadní části stanu, kde odpočívala jeho masivní puška. Vzal ji do ruky a cvičně zamířil na stěnu stanu. Elise si povzdechla. Dobře věděla, že s Brannem nemá cenu se hádat. Otočila se na podpatku a vyšla ven ze stanu. V písku po ní zůstala malá jamka od paty.

    Brann však nepatřil k lidem, kteří by si zakládali na dlouhých a náročných snídaních. Ohřátý párek zhltnul za chůze a během pár minut už stáli před pralesem. V hustém podrostu se černal otvor, který si Finley vysekal mačetou. To byla v tuto chvíli jediná stopa, ale vzhledem k hustotě pralesa více než dostatečná. Brann šel jako první, hlavně proto, že se na rozdíl od Elise a Rena nemusel vůbec shýbat. Murlokova výška byla zhruba stejná jako Brannova a tak neměl žádné problémy s následováním Finleyho trasy. Zato Reno a Elise šli prakticky v předklonu. Reno si navíc musel pečlivě držet svůj klobouk na hlavě, aby mu ho nesebrala nějaká okolní větev. Stmívalo se, ale to v pralese téměř nešlo poznat. Tam bylo šero neustále. Reno, který džungli nikdy neviděl ani na obrázku, byl přemírou vjemů, zeleně, zvuků, květů a všeho možného upřímně uchvácen. Tropičtí motýli se kolem něj třepotali, aby stihli však ulétnout zpod podrážek jeho nemotorných bot a maličtí kolibříci se předháněli v pití nektaru z květů, které Reno mohl každou chvíli rozšlápnout nebo poškodit neopatrnou chůzí okolo. Ze zázraku pralesa však čerstvého objevitele velmi rychle vytrhli další obyvatelé džungle. Komáři. Během pár okamžiků jimi byl úplně obsypán a co vteřinu se plácal po celém těle. Mezi plácáním se podíval na své dva společníky a to ho naštvalo ještě o něco víc. Elise se komáři úplně vyhýbali, jako kdyby jim bylo líto porušit její nádherně sametovou pokožku. Anebo to taky mohlo být tou voňavkou, co na sebe nastříkala ještě v táboře. Tehdy se jí kvůli tomu ještě smál, protože mu přišlo hloupé vonět se do džungle. Taky mu mohlo být divné, že proti tomu neměla Elise námitky a jen se tiše usmívala. A Brann? No, Brann má hroší kůži. I kdyby se nějaký z komárů dostal skrze jeho vousy nebo chlupy na rukou, zlámal by si sosák dřív, než by se mu vůbec podařilo do trpaslíka udělat jamku.


    Prosekávali si cestu stále hlouběji do džungle, kde je uvítalo neuvěřitelné dusno. Tři objevitelé si vyhrnovali rukávy a povolovali límečky, ale nebylo jim to příliš platné. Finleyho stopa však zůstávala jasná, což jim dodávalo naději. Malý murlok očividně dusnem netrpěl a tak jeho cestička nijak neztrácela na upravenosti a přehlednosti. Odsekané větve a liány pečlivě odsunuté na stranu, na každých sto krocích viditelný zásek do stromu...
    Reno si pomyslel, že kdyby měl Finley víc času a materiálu, rovnou to tu vydláždí. Přehledná cesta však netrvala věčně. Po půlhodině chůze zpomalené hustým podrostem najednou Finleyho jasně vymezená stopa končila. Ocitli se uprostřed džungle, v šeru a dusnu a bez dalších stop, které by ho zavedly ke ztracenému murlokovi.

    Brann si stáhl klobouk z hlavy a setřel si pot, který se mu nahromadil na čele a který až dosud drželo mohutné obočí jako přehrada zadržující jezero.
    „Tak co teď?“ zeptal se Reno. „Neměli bychom se vrátit a hledat ho třeba…já nevím, s pochodněma? Už je docela tma, jestli jste si nevšimli.“
    „Představ si, Reno, že jsme si toho všimli,“ usekla Elise. „A bez Finleyho se nevracím.“
    „Ale no tak. Vždyť tu s sebou nemáme skoro žádné vybavení, abychom mohli začít nějaké velkoplošné hledání,“ namítl Reno.
    „Hele, vy dva,“ skočil jim do debaty Brann. „Než se začnete zase hádat, podívejte se na tohle.“ Zvedl něco ze země a i v ponuré džungli nemohlo být pochyb, co to drží.
    „To je Finleyho monokl,“ vydechla Elise.
    „Správně,“ přikývl chmurně Brann. „A náš Žábrák by svůj monokl jen tak někde ležet nenechal.“
    „Něco se mu muselo stát, Branne,“ znervózněla Elise. Reno, který ji nikdy neviděl se o něco bát, z nového neznámého znervózněl také.
    „Ale je to divné,“ zabručel Brann pod vousy. Mosazný monokl zmizel v jeho kapse. „Finley není jen tak ledajaký třasořitka. Umí se poprat, když je to potřeba. Jenže tady není po boji ani stopa.“


    Najednou se všichni tři rychle ohlédli na šramotem, jenž se zničehonic ozval v křoví. Kvůli šeru a zeleni však nic nezahlédli.
    „Co to bylo?“ zašeptal Reno. Brann si přiložil prst na ústa a pomalu stáhl ze zad pušku. Elise přikývla a odepjala si od opasku bič. Reno, který žádnou zbraň neměl, se bezradně rozhlížel, až našel kámen, který mohl při správné rychlosti někomu řádně pokazit odpoledne, a jím se tedy ozbrojil.
    „Hej! Kdo je tam?“ křikl Brann do džungle. Šramot ustal a tak uslyšeli jen vzdálený řev opic, bzučení komárů a zvuky tropického hmyzu.
    „Branne,“ řekl Reno, oči navrch hlavy. „Jestli tam někdo je, stejně se neozve.“ Bohužel se však k jeho vlastní smůle mýlil.
    „RWLRLWWLWLLRWL!!!“ zazněl bojový ryk z lůna džungle.
    „Murloci!“ vykřikl Brann a instinktivně vystřelil směrem, odkud vyšel pokřik. Reno pevněji sevřel svůj kámen a Elise se postavila před Branna, zatímco trpaslík dobíjel pušku. „Dávejte bacha!“
    Rybonožkové se vyhrnuli z keřů jako povodeň. Záplava barevných šupinatých těl mávala kamennými oštěpy a primitivními sekerami a hlasitě řvala jako jeden murlok.
    „MRGLLRRLMGLWL!“
    „GRWLRWLRWL!“
    „RWRLWRWLRLRW!“
    Sesypali se na ně ze všech stran, dokonce i pralesních stromů, odkud se zhoupli na tenkých liánách. Během vteřin je obklíčili, ale díky Elisinu biči se nemohli příliš přiblížit. Tak jen stáli, mávali zbraněmi a pořvávali. Reno si všiml, že někteří z nich jsou o něco barevnější, než by měli být. Oni se pomalovali?
    „Au!“ vyjekla náhle Elise a chytla se za týl. Reno se ohlédl a spatřil šipku zakončenou několika různobarevnými pírky, která trčela z elfčina zátylku. Elise se zapotácela a upustila bič.
    „Elise!“ vykřikl Brann, který si toho také všiml. Vystřelil do vzduchu, čímž murloky trochu postrašil. Reno mrštil svůj kámen bez nějakého výrazného míření a skočil k Elise, právě včas, aby ji zachytil, než upadla úplně na zem. Oči se jí zavřely a dech zklidnil. Spala.
    „Uspalo ji to, Branne!“ zavolal na něj Reno. Trpaslík přikývl, popadl elfčin bič a zapráskal s ním snad ještě elegantněji, než Elise.
    „Táhněte, potvory!“ řval bojechtivě. Do tváře se mu hrnula krev takovým tempem, že chvílemi nebylo poznat, kde končí vousy a začíná obličej. Reno opatrně položil spící Elise, když tu ho něco kouslo do paže. Zvedl ruku a spatřil tu samou šipku, zanořenou hluboko do masa.
    „Á, to si děláte srandu,“ zavrčel a pokusil se rychle šipku vytáhnout, avšak síla ho opouštěla rychleji. Než stačil natáhnout druhou ruku k šipce, už cítil, jak celý postupně tuhne a těžkne. Když se Brann ohlédl, uviděl už jen spícího Rena, rozvaleného přes spící Elise. Vztekle vycenil zuby a švihl bičem murloka, který vypadal jako náčelník té hordy. Měl na kulaté holé hlavě čelenku ozdobenou ptačím peřím a rybí obličej pomalovaný červenou hlinkou. Náčelník však před bičem neuhnul. Namísto toho napřáhl ruku ozbrojenou něčím, co kdysi možná bylo schránkou mořského tvora, a koneček biče se okolo ruky beze zvuku obtočil.
    „Pusť, mrcho!“ zaryčel Brann a začal se s murlokem přetahovat. Oba byli velmi silní a okolo stojící murloky očividně napínavá přetahovaná zaujala, protože se už nevrhali na osamělého trpaslíka, ale místo toho pozorovali souboj sil. Jen postávali okolo a vesele rwrlwovali, i když těžko nazvat takový zvuk veselým.


    Když už se zdálo, že rybí náčelník vyhraje, Brann se zachechtal a nečekaně škubl. Bič vyletěl z murlokovy ruky a strhl s sebou chránič. Trpaslíkova rovnováha také nezůstala neotřesena. Brann se zapotácel, ale nespadl.
    „Rwlrwlrw mgrgwglm grglrmglrg!“ vykřikl náčelník. Vzduchem neslyšně zasvištěla šipka a zaryla se Brannovi do krku. Ani po ni nesáhl.
    „No jasně,“ zamumlal trpasličí objevitel ještě předtím, než upustil bič, upadl na zem a poroučel se do říše bezesného spánku.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Mar 15, 2017 8:05 pm

    část osmá: Morgl:
    Horkým tropickým vzduchem poletoval komár. I na něj už bylo přílišné vedro a tak se potřeboval osvěžit. Přibzučel si to na obličej spícího muže. Dosedl a sosákem chvilku čenichal. Pod zpocenou kůží pulsovaly rozehřáté vlásečnice. Spáčova tvář se instinktivně několikrát zatřásla, ale komárovi to nedělalo žádný problém. Zaťal své miniaturní drápky na konci nožiček do pokožky a čekal, až škubání ustane. Nemusel čekat dlouho, za malý moment se tvář uklidnila. Komár se široce rozkročil, pozvedl hlavičku a zanořil sosák do kůže svého hostitele.
    „Au!“ vypískl Reno, kterého bodnutí okamžitě probralo z tvrdého spánku. Pokusil se komára rozplesknout, avšak to mu nebylo umožněno kvůli poutům, jenž vázaly jeho paže pevně ke kůlu zaraženému k zemi. Tedy, spíš za ně visel, než že by byl přivázán. Buď jak buď, na komára nedosáhl a tak aspoň zuřivě zavrtěl hlavou. Komár spěšně vytrhl sosáček z cévky a odlétl se nakrmit jinam.
    „No vida, tak už ses nám probral. Dobré ráno, Reno,“ ozval se nalevo od Rena hlas, za nějž byl v tuhle chvíli skoro rád. Brann byl připoután u kůlu hned vedle něj, ale na rozdíl od Rena po něm žádný komár nelezl. Elise přivázali u dalšího kůlu, ještě víc nalevo od Branna. Tvářila se dost naštvaně. No bodejť, pomyslel si Reno.
    „Kde to jsme?“ zeptal se poněkud zbytečně.
    „V průšvihu, a to v pořádným,“ odpověděl Brann. „Promiň, ale konkrétnější poloha mi není známa. Nejspíš to ale bude nějaká murločí vesnice.“
    „Takže nás snědí?“ změnil se Elisin výraz z naštvaného do postrašeného. Brann si přidřepl, aby to vypadalo, že pokrčil rameny.
    „Nevím. Je to celé nějaké divné. Murloci neberou zajatce. Kdyby nás chtěli sníst, tak to udělají hned.“
    „No to mě uklidnilo!“ vyjekl Reno. „Co s námi teda chtějí dělat, když ne sníst?!“
    „Možná nás berou za vyslance elfů, trpaslíků a lidí,“ řekla sarkasticky Elise. „Tohle je způsob, jak nás vítají. Tak se koukej vzchopit, budeš reprezentovat celý svůj druh.“
    „O ha ha,“ řekl Reno. „Kdybys radši něco vymyslela, co?“ odsekl Reno.
    „Podívej, jsi v téhle bryndě zrovna tak jako já, takže bys taky mohl trochu myslet, jakkoli je to pro tebe bolestivé.“ Reno otevřel pusu, ale hned ji zase uraženě zavřel. Když seš teda taková, tak já se s tebou bavit nebudu, pomyslel si. Později si zpětně uvědomoval, jak dětinské to bylo, ale teď ho přemohla mužská pýcha.

    „Och, jejdanánku!“ ozval se za kůly nakřáplý hlásek doprovázený rychlým ťapkáním nožiček s plovacími blánami.
    „Finley!“ vykřikli všichni tři jako jeden muž. Malý murlok je oběhl a zastavil se před nimi. Na rybím obličeji spatřili výraz upřímné starostlivosti, i když bylo nutno si jej z větší části představit.
    „Jste všichni v pořrwládku?“ zeptal se ustaraně a smekl si helmičku. Reno si až teď uvědomil, jak Finleyho obličej vnímal velmi nevyrovnaně. Teď, když na sobě murlok neměl vypouklý monokl, přišlo mu jeho oko mnohem menší. Ne že by nebylo pořád velké. Spíš už si zvykl na tu nerovnoměrnost.
    „Dalo by se to tak nazvat,“ připustil Brann.
    „Kde ses zatoulal, Finley?“ zeptala se s výrazem vyděšené matky Elise. „Měli jsme hrozný strach.“
    „Vážně?“ sekl Reno. „Mě jsi moc vystrašená nepřišla. Spíš dožraná.“ Elfka po něm střelila zlý pohled.
    „Dožraná jsem na tebe.“
    „Uklwlridněme se, prwrlosím,“ zvedl Finley malé ručičky. Teprve v tu chvíli kůly s objevitely obešlo šest dalších murloků, pomalovaných červenou a modrou hlinkou. Barva jejich šupin přecházela od kombinace jasně zelené a červené, přes bledě modrou až po temně fialovou. Na rozdíl od Finleyho na sobě neměli žádné oblečení, zato byli bohatě ověšeni přemírou různých kostěných ozdůbek, barevných oblázků na šňůrkách, korálů a mušlí. Všichni také drželi v packách primitivní kopí z křivých klacků a naostřených škeblí a kamínků.
    „Co se děje, Finley?“ vyhrkl Reno. Murločí učenec sklopil hlavičku.
    „Budete…budete přrwledvedeni přwred Morgla,“ zaskřehotal.
    „Před koho?“ podivil se Brann. „To je nějaký murlok-náčelník?“
    „Omlrwlouvám se, alwrre to nemohu prwlozrwladit. To zjistíte sami.“ Z Finleyho sklíčeného postoje však nebylo těžké uhodnout, že ať už byl Morgl kdokoliv nebo cokoliv, výsledek jejich setkání nemusí být příjemný a tím spíš vyřešen ke všeobecné spokojenosti. Aspoň tak by to řekl Finley. Reno pro to měl jiný název, mnohem kratší a podstatně sprostší.

    „Blrgrhl,“ vyprskl největší z murločích vojáků. Jeho podřízení se okamžitě vrhli ke kůlům a nečekaně zručnými prsty odvázali své vězně. Ihned na ně však namířili svá jednoduchá kopí, aby je snad nenapadlo něco zábavného. Brann si promnul zápěstí a podíval se za sebe.
    „U Magniho vousů!“ vydechl. Pod nimi se na pláži rozkládala malá vesnička rybích lidí. Téměř všechny chatrče byly postaveny jen z rákosí a naplaveného dřeva a celkově nepůsobily nijak vyspělým dojmem. Až na pár ozdob stejného rázu, jako nosili vojáci, se nijak nelišily jedna od druhé. Brannovi však vzalo dech něco úplně jiného. Okolo vesničky a hlavně za ní se smutně tyčily prastaré kamenné ruiny. Na první pohled to musela být trollí architektura. Široké a masivní stěny, mohutné reliéfy ve stěnách připomínající hranatá monstra a krvavé rituály, trosky stěn a oblouků zdobených motivy netopýrů, hadů, tygrů a jaguárů. Trollí chrám musel být opuštěn už celá staletí, ale majestátnost toho místa zůstávala i v době, kdy se v ní usadil kmen murloků. Vprostřed zátoky se z mělké vody ještě tyčily zbytky nízké, ale velmi důkladně postavené stupňovité pyramidy. Z jejího vršku stoupal jasně bílý kouř, na rozdíl od ohníčků ve vsi, z nichž se linuly jen slabé černé šňůrky dýmu. Pro všechny vykopávky na světě, pomyslel si Brann, tohle je poklad. A ti rybonožkové po něm šlapou jako by nic!



    „Branne,“ zaškubal mu někdo s ramenem. „Branne! Prober se!“ naléhala na něj Elise.
    „Je to…je to normální?“ zeptal se Reno.
    „Bohužel ano. To se stává, když uvidí něco archeologicky významného. Celý ztuhne a chvíli mu trvá, než se zase vrátí. Branne? Slyšíš?“
    „Cože?“ trhnul sebou trpaslík a významným gestem si promnul oči. „Pardon, asi jsem se zamyslel.“
    Jo, prd zamyslel, řekl si v duchu Reno.
    „Prwrlosím, musíte jít,“ ohlédl se nervózně Finley na ozbrojené murloky.
    „Ano…ano, musíme jít,“ přikývl Brann. „Tohle místo si zaslouží pořádný objev.“ Reno se podíval na Elise a ta zase na Finleyho.
    „Ehm, Branne, Finley asi nemyslí jít objevovat. Nemyslím si, že by nás tihle murloci nechali se hrabat ve svých chatrčích.“
    „Och. No jistě, ještě musíme za panem Morglem. Tak šup šup,“ zatleskal Brann. „Však ono se to ještě všechno vysvětlí,“ zamával silným prstem ve vzduchu a vykročil kupředu. Elise, Reno a Finley se na sebe zadívali a pokrčili rameny.
    „Závidím mu ten jeho optimismus,“ poznamenal Reno.
    „Grgrlr!“ vyštěkl hlavní murlok a popostrčil Rena špičkou svého kopí.
    „Au! No jo, vždyť už jdu!“ zasténal.

    Vesničkou murloků prošli velmi rychle, protože kopí v rukou divokých rybích mužíků, jenž se vám neustále tlačí do zad, je velmi dobrá motivace k pohybu dopředu. Branna však očividně hnala fascinace okolím a viditelně pookřál, když zjistil, že jdou právě k oné obrovské pyramidě.
    Přes mělkou zátočinu se k patě obří ruiny dostali po mostě, který byl spíše několika prkny z vyplavených lodí přivázaných usušenými chaluhami k hrubým kládám, aby držel rovnováhu. Dohromady tak jednotlivé díly tvořily spíš pontonovou lávku než opravdický most. Murloci si navíc očividně nedělali příliš těžkou hlavu s tím, zda pontony udrží i příslušníky jiného druhu a tak se tři objevitelé stejně řádně namočili. Reno však měl plnou hlavu divokých murloků a Brann zase trollí architektury, takže jediný, kdo se řádně vztekal kvůli nestabilitě mostu, byla Elise. Jenže zároveň měla dost chytrosti na to, aby si stěžovala.

    „Podívejte se na to!“ ukázal nadšeně Brann na reliéfy pnoucí se podél schodiště, po němž je murloci hnali na vrchol pyramidy. „Tahle pyramida musí být ještě z období Dvou říší! Z dob vlády Gurubashi, ještě před Hakkarem! Úchvatné!“ rozplýval se. „Tohle může úplně přepsat mapu staré říše kmene Gurubashi!“
    „Jistě, Branne, jistě,“ pokývala unaveně hlavou Elise.
    „Prwrlosím, Brwlranne, je nutné, abyste se soustřrwlediwlr,“ naléhal Finley.
    „Cože? Jo, jasně, už se soustředím,“ oklepal se trpaslík a pevně si dlaněmi ohraničil výhled, takže viděl akorát před sebe. „Teď už se nenechám ničím vyrušit, slibuju.“


    Vystoupali na samotný vrchol. Tedy, spíše na vrchol toho, co zbylo, i když i ten zbytek byl stále impozantní. Rozhodně z něj byl hezký výhled nejen na murločí vesničku pod chrámem, ale také na daleký obzor. Elise v tu chvíli silně zatoužila po moři a po návratu domů. Povzdechla si. Ne, nemůžu se vrátit. Nejdřív musím získat Zlatou opici a až po tom můžu vůbec pomýšlet na nějaký odpočinek. Už bylo na čase, poznamenala jedna její část, hluboko pohřbená uvnitř. Víš moc dobře, že si zasloužíš volno. A zasloužíš si ho hrozně moc. Elise v duchu přikývla. To tedy ano. My dvě se moc často neshodneme, ale teď máš pravdu.
    Před hrůzostrašnou sochou uctívaného hadího božstva se krčila malá chatrč, ne o moc větší, než ty dole. Mnohem působivější byl neuměle zhotovený trůn z kamení, klacků, mušlí, lastur a hlavně lebek všech druhů. Opičí, rybí, tygří a dokonce několik humanoidních. Rena při tom pohledu zamrazilo v zádech od zátylku až po zadek. Na obou stranách trůnu plápolaly ohně v miskách ze želvích krunýřů.
    „Mrgwrlwlg rlgrwlgrlgw bgrlgr!“ zavelel hlavní murlok.
    „Máte se usadit,“ přeložil ochotně Finley. Reno a Elise radši poslechli, ale Brannovi, kterého tentokrát zaujala hadí socha, musela rozkaz připomenout jemná a ladná Elisina pěst. A zatímco trpaslík v sedě nabíral dech, hlavní murlok přešel k veliké lastuře a obřadně na ni zatroubil.

    Dvířka chatrče, tvořená jen hustou spletí korálků, se rozevřela a z nich vystoupil od pohledu velmi starý murlok. Byl aspoň o polovinu větší než Finley a jeho rybí oči velké jako dva pomeranče a právě tak oranžové upřeně zíraly vědoucím pohledem na zajatce. Všichni murloci jsou více méně shrbení, ale tenhle byl vůbec první, kterého Reno viděl, že se opírá při chůzi o hůl. A ne jen tak ledajakou. Na horním konci se rozeklála jako ptačí pařát a právě do něj byla šikovně vpravena skleněná koule plná vody…v níž plavaly zlaté rybičky? Reno nemohl věřit vlastním očím. V té holi plavaly rybičky. Až potom si všiml zátky na vršku koule, kterým nejspíš starý murlok rybky krmil. Anebo je rovnou jedl a pak si tam házel nové.
    Jak se podivoval zlatým rybičkám, tak mu uniklo i několik dalších podstatných detailů. Například to, že zatímco kromě Finleyho chodili murloci vesměs neoblečení, stařešina měl okolo sebe omotanou nějakou kožešinu a starou rybářskou síť jako tógu a plášť v jednom. Nezaregistroval ani dlouhé a uschlé šupiny, které se mu táhly ze spodní čelisti a vytvářely takové podivné mořské vousy.
    Starý murlok se dobelhal k trůnu a usadil se na něj. Poté prudce, prudčeji, než mohl kdokoliv čekat, udeřil holí do země. Rybičky v kouli se vyplašily. Doposud hlavní murlok se postavil před trůn, otočil se ke stařešinovi zády a zvolal.
    „Grgrl Mrgl Rrwlrwlrlw! Mgrl Grglrglrgrl Rwlrgllrw Mrlwrlgmlr!“
    Odpovědí mu byl hlasitý a souhlasný řev stovek murloků. Objevitelé se ohlédli a s hrůzou spatřili rozlehlé hejno rybonožků, kteří se usadili na schodech i na pobořených stěnách pyramidy, provolávali slávu svému mudrci a sledovali, co se bude dít. Rozhodně tam ale byli úplně všichni. Za těchto podmínek se nedalo utéct. Otočili se zpět k murlokovi.
    „To je mudrwlrc Morgl,“ zašeptal tiše Finley. „Bude nás všechny soudit.“
    „Soudit?“ zeptala se Elise. Její kůže přešla z jasně fialové na bledě purpurovou. „Za co?“
    „Za vniknutí do jeho krwrwlálrlwosvstí,“ řekl pochmurně Finley. „Já vás mám hájit, prwrlotože mně budou rrwlozumět.“
    „A zachráníš nás?“ vyhrkl s hlasem plným oprávněných obav Reno. Finley se zatvářil neurčitě.
    „Učiním, co bude v mých silrwlách, avšak kousek štěstí by nám přrwlišel velwlice vhod.“


    A tak začal doposud největší soudní proces v životě Rena Jacksona. Ne že by ho už někde nesoudili, ale v drtivé většině případů se soudci obešli s pořádným výpraskem, vymácháním v dehtu a peří nebo s obyčejným a ověřeným pranýřem. Murloci však své soudy očividně vedli jinak.
    Doposud hlavní murlok si odchrchlal a poté začal svoji plamennou žalobu.
    „MRgrrglwlrwl bgrglr rwlrlw blrglr rlwlwlrlwl blrwrbwllglw lrwlrmgrgl? Mrglgl glgwlrgl rlglwgwl!“ Davy pod schody propukly v souhlasný jásot. Morgl se pohodlněji usadil na svém trůnu a pomalu a rozvážně přikývl. Finley by se byl zakousl do rtu, nicméně rty nedisponoval a musel si vystačit s okrajem čelisti. Z výrazu na jeho tváři však bylo jasné, že se proces nevyvíjí dobře.
    „Mrgl Rwlrmrlw mrlglrl gwlrwl lrgrrwml! Lrwlrwl mrwlr grlglrl lglrlglwl rlrwglrmlrw!“ Další plamenná řeč, další jásot, další rozvážné pokývnutí hlavou.

    Poté, co doposud hlavní murlok dokončil svou řeč, předstoupil Finley. Zaujal působivý postoj, smekl helmičku a uklonil se jak Morglovi, tak doposud hlavnímu murlokovi a také rybonožkům pod schody.
    „Mrgl Grgl,“ pozdravil mudrce podle murločí etiky vyhozením obou paží do vzduchu. „Rwlrglr Grgl,“ obrátil se k doposud hlavnímu murlokovi. „Blrgh!“ vykřikl směrem k divákům. „Rwlrlwlrl mrglrlg mrwlrmwl mlglrlglwm lrwlrllmlrwmgl mglgrlmrlmnrw mwnrwlnrgl! Rwl!“ Mezi diváky se ozvalo souhlasné mručení a občas dokonce i provolání slávy. Reno však slyšel jen „Rwlrl!“
    „GRgmrlrlm Mrlgr Rgwllrlwrlgl Lmrgwlrm!“ pokračoval Finley. Doposud hlavní murlok udělal obličej, který se při velké dávce dobré vůle dal nazvat zamračením, a přešel do defenzívy.
    „Mrlrm grlgl rwlrwlw? Rwl!“ vypálil na Finleyho agresivně. Učenec se však nedal zastrašit a pohotově kontroval neproniknutelnou opdovědí.
    „Grgrrwlwml,“ řekl klidně a doposud hlavní murlok zavřel tlamu. Morgl se nejprve díval velmi neutrálně, ale pak se skřehotavě rozesmál. Zarazil hůl do země a vstal ze svého trůnu. Doposud hlavní murlok se k němu vrhnul na pomoc, ale Morgl mu mávnutím oploutvené ruky dal najevo, že to není potřeba. Dobelhal se k okraji schodiště a mocně pozvedl staré paže. A tu vyslovil ta památná slova moudrosti, která si bude připomínat ještě mnoho a mnoho dalších generací.

    „Mrwrlrwlwrmlrw lrwmlrml rlwwrml!!!“
    A murloci pokyvovali hlavami a shledali, že mudrc hovoří pravdu. Rozeznali moudrost v jeho slovech a nad pyramidou zazněla mohutná kakofonie bezpočtu rybích hlasů, jenž provolávala věčný život a slávu Morglově moudrosti.
    V nastalém veselí se Reno přitočil k Finleymu a pošeptal mu.
    „Ehm…jak to dopadlo?“ Murlok se na něj otočil a vřele se usmál.
    „Jářrwlku,“ řekl. „Prwrlwávě jsme si nejspíše udělali nové přwrlwátelwle.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Mar 30, 2017 4:33 pm

    část devátá: Slušný rozhovor:
    Finley měl úžasný dar spřátelit se během krátké doby prakticky s kýmkoliv, kdo se ho nepokoušel právě zabít. Možná díky svému vstřícnému přístupu, možná kvůli jeho roztomilé vadě řeči a jemnému přízvuku anebo za to také mohla skutečnost, že Finley urputně bojovat se stigmatem stereotypu, který o jeho rybí rase všeobecně panoval a ve vvětšinu případů byl i oprávněný. Byl tak neobvyklým a slušným murlokem, že nebylo vyjímkou, že občas k Brannovi do kanceláře vpadl vyděšený nováček s tím, že v knihovně pobíhá divoký murlok a tak se poněkud zamračený ředitel šel zeptat Finleyho, jestli náhodou toho murloka neviděl. Nebylo proto vůbec divu, když ještě téhož večera našel Reno Finleyho a Morgla uprostřed rozhovoru nad šálkem čaje. Finley si s sebou kdovíproč vzal na svoji krátkou výpravu do pralesa mimo jiné i čajové lístky a soupravu, takže právě zaučoval murločího mudrce do tajů stolování džentlmenů. I když měl Morgl pramalé zkušenosti se servírováním čaje, pod Finleyho vedením se z něj téměř ihned stal piják horkého nápoje. Jak se zdálo, čaj z nějakého důvodu murlokům chutnal.


    „Tak to říkal?“ zeptala se Elise, když se Reno vrátil k ohništi o několik stupňů pyramidy níž, kde měli přespat. Seděla u plamene, který občas přikrmila dřevem naplaveným na pláži.
    „Že prý dokud nebude Brann spokojený, tak se odtud stejně nehneme, takže může klidně zůstat s Morglem. Že si mají dost co říct. Nevím jak tobě, ale mě ta jejich hatmatilka přijde úplně nesrozumitelná.“
    „A řekl to přesně takhle?“ pohlédla na něj zvědavě skrz brýle.
    „No,“ ošil se Reno. „Přesně takhle ne, ale ve výsledku to vyjde nastejno.“
    Elise si povzdechla a vylovila ze své brašny lehce navlhlý lodní suchar. Zakousla se do něj a Reno si pomyslel, že snad ani jídlo, které rozžvýká a vyplivne, nemůže vypadat odpudivě.
    „Brann zmizel uvnitř pyramidy,“ oznámila Renovi Elise. „A jak ho znám, tak jen tak nevyleze, rozhodně ne, dokud si neobkreslí každý detail a nepřinutí mě tohle místo přesně zmapovat, aby se sem mohl vrátit s plným arzenálem.“ Zamračila se. „Skoro jako kdyby zapomněl, proč jsme sem přijeli.“ Znovu si ukousla, tentokrát s větší vervou a potlačovaným vztekem. Reno si sedl k ohni a zašťoural do něj klacíkem. Hořící klacky se sesypaly a z ohniště vylétlo hejno tančících jisker, které krátce ozářily elfičnu půvabnou žvýkající tvář, než se rozlétly do okolí a snesly se k úpatí pyramidy.
    „Tobě na té opici záleží, co?“ nadzvedl si pomačkaný klobouk o něco výše, takže mu kromě lehce zpocených vlasů nekrylo čelo vůbec nic. Elise se ve tváři objevil výraz překvapení.
    „Jak jsi mě prohlédl? To není možné,“ vydechla.
    „No, napadlo mě to když…Hej!“ uvědomil si náhle krutou pravdu. „Nebuď na mě sarkastická. To si nezasloužím.“
    „Pravda, zasloužíš si něco mnohem horšího,“ ušklíbla se Elise. „Ale bič zrovna nemám po ruce. To ale neznamená,“ zvedla dlaň, když už Reno otevíral ústa. „že si to nebudu pamatovat, když na mě zase zkusíš nějakou slizkou hlášku, ano?“
    „Pro tebe cokoliv,“ zakřenil se Reno a obřadně smekl klobouk. Elise si jen znechuceně odfrkla.
    „Skoro si přeju, abych uměla nergličtinou. Pak bych se nemusela bavit s tebou,“ odsekla.
    „To je trochu přehnané, nemyslíš?“ vyloudil Reno ten nejublíženější tón, jakého byl schopen. Elise se na chvíli odmlčela a zahleděla do ohně, než obrátila svůj pohled zpátky na Rena.
    „Ne, řekla bych, že je to celkem trefné.“
    „Ts,“ sykl Reno. „Že já se vůbec snažím na tebe být milý, když mi to takhle oplácíš. To už radši půjdu za Brannem. Ten se aspoň umí chovat.“
    „No dobře,“ usmála se zlomyslně Elise. „Hodně štěstí s navázáním oboustranného rozhovoru. Jestli našel něco důležitého, a vsadím svůj sextant, že našel, tak tě zaprvé nebude vůbec poslouchat a zadruhé ti vymluví díru do hlavy.“
    „Stále větší šance na slušný rozhovor než s tebou,“ postavil se nabubřele Reno.


    Během pěti minut však už musel uznat, že Elise měla pravdu. Branna našel uvnitř trosek chrámu, kde rozdělal oheň a v jeho světle zkoumal prastaré reliéfy, porostlé řasami a u podlahy i zkrystalizovanou solí. Uchváceně si přitom črtal některé rytiny do navlhlého zápisníčku zchladlým uhlem z ohniště. Reno ho chvíli pozoroval a upřímně se divil jeho schopnosti rozeznávat i ty nejmenší detaily a následně je bezchybně zakreslovat. To muselo být těma trpasličíma očima. Nemůžete žít tisíce let pod zemí a nevyvinout si zrak citlivý na světlo. Na zakašlání Brann vůbec nereagoval, na poklepání na rameno také ne, ale když se mu Reno postavil mezi oheň a stěnu, už si ho všiml.
    „Ahoj Reno,“ zaleskly se v příšeří jeho zuby. „Pojď se na tohle podívat. Vypadá to, že jsme objevili jednu z prvních velkých osad ostrovních trollů. Podle všeho vznikla jen pár desítek let po Rozdělení světa. To znamená aspoň deset tisíc let! A přitom je perfektně zachovalá!“ Viditelná část Brannova obličeje hořela nadšením.
    „No jo,“ pokoušel se Reno o konverzaci. „Ty to dokážeš přečíst?“
    „Zajímalo by mě, jaké tu uctívali bohy,“ ignoroval ho trpaslík. „Jsou tu jasné vlivy kmene Gurubashi, ostatně jim kdysi patříval celý jih. A nemohlo to být o moc odlišné od původních bohů. Ostrovní trolové nové bohy vytvářeli jen velmi pomalu a jsou tam dodnes znatelné vlivy původního panteonu. Na druhou stranu, kamenné chrámy a města nejsou typická pro ostrovní trolly. To by mohlo indikovat vzestup nějakého silného, ale brzo zapomenutého kultu, který mohl ustát tři, čtyři generace, než byl opět vytlačen. Ne, počkat, to je moc málo času na výstavbu a aktivní používání takové pyramidy. Možná,“ zvedl silný prst. „že ten kult byl poražen, ale dobyvatelé stejně používali chrám pro své bohy. Ano, to by dávalo smysl. Není to koneckonců bezprecedentní.“
    „No a není to tu někde napsaný?“ mávl Reno rukou podél reliéfové stěny. Z Brannova výkladu rozuměl leda tak spojkám a předložkám, ale stejně chtěl být aspoň trochu užitečný. Ano, s Brannem u nějakého objevu vážně nebyla rozumná řeč, ale nehodlal to Elise přiznat. Už viděl její posměšný výraz ve chvíli, kdy by se vrátil nahoru se znuděným obličejem.
    „A víš, že máš možná pravdu,“ zableskl se v záplavě uchváceného monologu náznak pozornosti přesměrované od stěny k Renovi.
    „Jasně že mám,“ vypnul hrdě hruď Reno a zopakoval svoji otázku. „Jak to dokážeš přečíst?“ Ale Brann už se opět vezl na svém archeologickém obláčku z prachu a nezdravého zápalu. Přitiskl svůj baňatý nos skoro až ke stěně a procházel sem a tam podél ní ve snaze najít něco užitečného. Reno si povzdechl, ale protože s Brannem stejně nebyla řeč, zadíval se také na reliéfy. Už od prvního pohledu mu bylo jasné, že udělal chybu. Ve změti všelijakých hieroglyfů a obrázků nenacházel sebemenší smysl. Pták, ryba, netopýr, useknutá hlava, luk, pták, možná šíp…
    „Tady!“ zvolal najednou Brann. Ze stropu se odlomilo několik kousíčků kamene a s tichým klapnutím dopadlo na podlahu. „A nejen že to je užitečné, je tu dokonce i něco o Zlaté opici.“ Reno se okamžitě přesunul k trpaslíkovi. Doslova okamžitě. Brann ještě nikdy neviděl nikoho, kdo neměl žádné magické nadání a přesto se dokázal přesunout z jednoho místa na druhé v momentu, kdy mrknul.
    „O Zlaté opici?“ zeptal se Reno a na obličeji se mu objevila spokojená škodolibost. To se bude Elise divit.
    „Ano,“ přikývl Brann a ukázal na něco, co při troše dobré vůle mohlo být nazváno řádkem. Trollové však očividně neměli o pravidlech písma ani potuchy, protože jejich řádky, a podle pohybů Brannova prstu soudě i slovosled, létaly z jednoho rohu stěny do druhé, jako kdyby se dávno mrtví písaři do kamene přetahovali o to, kdo dokáže vyrobit nesouvislejší a roztrhanější větu. „Tady. Tihle trollové Zlatou opici vyrobili…jako úctu svému bohu…a ukryli ji do jeho chrámu.“
    „Výborně,“ usmál se Reno. „A kdepak ten chrám je, to se tam nepíše?“
    „Ale ano,“ poklepal Brann na další díl stěny, posetý obrázkovým písmem. „Jenže ten chrám je povětšinou podzemní. To je něco! Podzemní trollí chrám! Jediná další takový je Atal’Hakkar a to ještě nebylo tak úplně úmyslné! Jsme tu na pokraji úžasného objevu, Reno!“
    „A ta opice?“ připomenul mu Reno. Pomalu začínal ztrácet s nesoustředěným trpaslíkem trpělivost.
    „Cože?“ ohlédl se Brann.
    „Zlatá opice? Důvod, proč jsme tady? Haló?“
    „Není třeba být sarkastický, Reno,“ zachmuřil se trpaslík. „Dočkej času, však já se k tomu dostanu.“
    Jo, až se prokoušeš historií nějakých divochů, pomyslel si Reno. A vůbec, nebyli a nejsou pořád trollové naši nepřátelé, hm?
    „Každopádně, ten podzemní chrám byl podle pověsti postaven a ztracen v kráteru vyhaslé sopky, která se nacházííí,“ protahoval poslední samohlásku, dokud nenašel odpověď. „Ve středu ostrova, severozápadně odsud. Je však zasypán tunami a tunami a tunami a tunami a tunami…“

    Elise si zívla a podívala se na oblohu. Už na ni shlížely tropické hvězdy. Měla ta malá světélka na obloze ráda. Většina lidí tušila, že s pomocí hvězd se dá určit směr a poloha ztraceného člověka, ale nikdo to nezvládal lépe než ona. Už jen její jméno jí předurčovalo k hledání cesty ve hvězdách. Jemně a opatrně přiložila na oheň. Z ohniště nevylétlo ani o jiskřičku víc. Lehla si na vyhřátý, avšak rychle chladnoucí kámen, podložila si levačkou hlavu a pokrčila nohy. Zpaměti určila jejich přibližnou polohu, avšak věděla, že přesně je dokáže zakreslit na mapu, až se poradí se svými zápisky a přístroji. Jenže většinu z nich nechala v hlavním táboře na pláži. Nemělo proto zatím smysl si s tím dělat těžkou hlavu. Obrátila tvář k vršku pyramidy, kde u ohníčků v područkách trůnu stále seděli dva murloci, popíjeli z hrubých šálků čaj a lehce konverzovali. Měla z Finleyho radost. Od chvíle, co jej přivedla do Ligy ještě jako jikru, neměl mnoho příležitostí se setkat s murlokem, který sdílel jeho nadšení pro vzdělání a kultivovaný rozhovor. Morgl však byl přinejmenším stejně neobyčejný jako Finley. Kdo ví, kolik mu asi tak může být? A kdo ví, jestli to ví i on sám. Opravdu velmi neobvyklý murlok.

    „…a tunami a tunami kamene,“ dokončil Brann překlad.
    „To je hodně tun,“ poznamenal Reno.
    „Je to jen velmi hrubý překlad, ale pro tohle trollí slovo nic lepšího nemáme,“ ukázal na znak, který Renovi s trochou představivosti připomínal malinkatého panáčka a nad ním mnoho kulatých kamenů. „Taky by to mohlo znamenat ‚dlužník,‘ ale to by nesedělo do kontextu.“ Reno podvědomě polknul. Připomínku toho, proč se sem vůbec vydal, doopravdy nepotřeboval. Na druhou stranu musel trollům nechat, že skvěle tím jednom obrázku znázornili jeho pocity. Ano, tohle byl doopravdy výstižný obrázek dlužníka.
    „Aaa…dokážeme se tam dostat? Když je to tak hluboko?“
    „Ono to není zas tak hluboko,“ zavrtěl hlavou Brann a nadzdvihl si klobouk. „Je to jen zasypané sopečným výbuchem, řekl bych. Koneckonců, ten chrám se má nacházet v jícnu sopky, takže bych řekl, že láva z exploze chrám zalila a uzavřela ho v pevné krustě, čímž ochránila všechno uvnitř proti zubu času. Ale pověst říká, že až bude bůh, kterému ten chrám patří, opět probuzen, tak svůj svatostánek opět vyzvedne ze zemských hlubin.“
    „To nezní moc přesvědčivě,“ zabručel Reno. „Beztak žádný takový bůh není a jen se budeme muset prokopat tunami a tunami a tunami…“


    „Mrglrlrwlrwl?“ zeptal se Finley. Morgl zdvořile zvedl ručku a zavrtěl vousatou rybí hlavou.
    „Grwlwlr mrlwrlw,“ odpověděl stařešina. Finley přikývl a odstavil cínovou konvici z ohně. S Morglem se mu skvěle rozmlouvalo. Přišlo mu, že tenhle murlok zná snad všechna tajemství tohoto ostrova. Rozhodně musel být starší než kterýkoliv rybonžoka, kterého v životě potkal.
    „Rlwrlwl rglrmml lwlwlrgllwl,“ navázal Morgl na předchozí rozhovor lehkým konverzačním tónem. Finley ho pozorně poslouchal. Nebylo to vůbec těžké, Morgl měl velmi příjemný hlas a výrazný styl řeči, který nepohoršoval ani neurážel, přesto jím však jasně dokázal říct, co se mu nelíbí.
    Jářku, pokud by se býval byl vylíhnul v civilizovaném světě, pomyslel si Finley, byl by z něj úžasný rétor. Kromě rétoriky však Morgl ovládal i mnoho dalších dovedností. Například šamanismus. Finley díky výzkumům profesora Flagonguta o murlocích věděl, že zvládají nějaké základy šamanské magie, stejně jako orkové, tauři, draeneiové a trpaslíci z klanu Wildhammer. Jenže zatímco tihle murloci zvládali sotva nějaké laciné triky, které dokázal zručný šejdíř s trochou trpělivosti, Morgl téměř vyrazil Finleymu dech, když vděčně přijal čajová semínka a zatlačil je do malého záhonku vedle své chajdičky na vrcholu pyramidy, v němž mu rostlo nepřeberné množství dalších užitečných bylinek. Když ale Finley namítl, že půda v záhonku je příliš mělká a čaj se tam neuchytí, Morgl se na něj pouze usmál svými zažloutlými zuby a zamával seschlou paží nad čerstvě zasazenými semínky. Během vteřin se ze země vylouplo několik zelených sazeniček, které pod Morglovým jemným kouzlením rychle rostly a bytněly. Neuplynula ani minuta a Finley se přistihl, jak nevychovaně poulí oči, což bylo co říct, neboť Finley poulil oči od přírody. Čajová semínka se proměnila v rostlinky, které sahaly Morglovi bezmála do pasu.
    „Rwlrwmlrg?“ zeptal se Morgl, když si všiml, že Finley opět upírá pohled k záhonku. Objevitel se oklepal a šupiny na obličeji mu přešly do sytějšího odstínu.
    „Mrlgrl grlw,“ upřímně se omluvil Finley a opět se obrátil k Morglovi. „Rwlr gmrlg rmwlrl?“

    „…a tunami a tunami šutru,“ dokončil Reno svoji myšlenku.
    „Ach vy malověrní,“ uchechtl se Brann. „Žiješ ve světě, který je každou chvíli zachvácený nějako katastrofou, nemrtví pochodují na celá království, démoni se k nám ženou skrze všechny možné způsoby, obrovský drak vyletí z hlubin země a způsobí největší katastrofy v dějinách…a ty nejsi ochoten připustit, že trollové měli o boha navíc. Kromě toho, zatím jsem viděl víc trollích bohů než je za jeden život potřeba.“
    „Dobře, dobře,“ zakroutil Reno nevrle hlavou. „Jak se vůbec ten bůh jmenuje?“
    „Přečti si to sám,“ ukázal Brann krátkým prstem na překvapivě souvislý nápis na stěně. Reno se na něj zadíval a promnul si oči. To přece nemohlo být možné!
    Přešel k ohni, vytáhl z něj hořící klacek a přistrčil ho blíže ke jménu na stěně.
    „Vidíš to taky?“ otočil se na Branna. Trpaslík vysunul spodní ret a pokýval hlavou. „To…přece nemůže být pravda. Vždyť to sem vůbec nepatří.“ Branna pokrčil rameny a přejel po nápisu prstem.
    „Ne, nepatří. Ale je to původní. Stejně staré jako zbytek celé stěny. Zvláštní, že jo?“

    Hodilo by se říct, co tam vlastně bylo napsané, že to oba objevitele tak zarazilo. V každém případě to bylo tak neuvěřitelné, že ani respektovanému archeologovi, jako byl Brann, tohle nemohl nikdo uvěřit. Mezi množstvím hieroglyfů zaznamenávajících všechna možná jména, události a hrdinské činy náčelníků i šamanů, se skvělo jméno boha, kterému trollové postavili chrám ve chřtánu sopky. Skvělo nebylo úplně to správné slovo, protože tam spíše svítilo a působilo jako grafitti na stěně budovy Objevitelské ligy. Uprostřed hieroglyfů stálo jméno boha…napsáno jasně zřetelnou latinkou, na obou stranách odděleno od zbytku textu třemi vykřičníky na každé straně. Autor si dal očividně hodně práce, protože každé písmeno mělo navíc ještě něco jako plameny na straně, takže vytvářely efekt, že hoří. Připomínalo to tak trochu vandalismus mladých gobliních výtržníků.

    „!!!EPICUS MAXIMUS!!!?“ řekl Reno a okamžitě se chytl za ústa. Ta slova z nějakého důvodu zněla, jako kdyby je řekl někdo jiný a značně zesíleným hlasem, který navíc trochu chrčel jako přes nekvalitní mikrofon.
    „Proč jsi to řekl takhle?“ vystartoval Brann.
    „Já nevím,“ bránil se Reno. „Prostě to ze mě takhle vylétlo! Asi se to nedá říct jinak!“

    Udeřil blesk a nad ostrovem se rozhostil hrom. Z čistého nebe, z ničeho nic, najednou tu byl a hned tak zase zmizel. Morgl jako by zcepeněl. Finley okamžitě odložil šálek čaje a vyskočil stařešinovi na pomoc. Šamanovy oči se chvilku skelně leskly, ale pak přišel k sobě.
    „Mrlrgl,“ poprosil Morgl Finleyho. Učenec přikývl a podal mu jeho hůl.
    „Co se to děje?“ ozval se za nimi sametový, avšak trochu podrážděný hlas. Finley pomohl Morglovi na nohy a pokynul lehce udýchané Elise, která právě vyběhla sprintem několik stupňů pyramidy.
    „Prwlrávě jsme si vychutnávalrwli šálwlek dobrwlého čaje, když z nebe slrwlétl zničehonic onen blrwlresk, jenž zajisté také neušelrwl tvé pozorlrwlnosti. A stařrwlešina Morgl nejspíše utrwlrpěl lwlehký šok.“ Morgl mu poděkoval za pomoc a začal se belhat jako ve snách k okraji nejvyššího stupně, nebo aspoň toho, co dnes bylo tím nejvyšším stupněm. Zahleděl se do dáli, kde se setkávalo moře s nebem. Z tlamičky se mu vydralo slabé zamručení. Finley a Elise se postavili vedle něj, ale nic nezahlédli. Elise si dokonce kvůli tomu přeleštila brýle, aby měla jistotu.
    „Mrglrwr mrlwrm rlwlrl glrglrlwrl…“ zaškrundal Morgl. Neznělo to příliš vesele. Vlastně vůbec ne vesele.
    „Co říkal?“ zeptala se Elise, i když se bála odpovědi. Finley na malý moment zmlknul a nevypravil ze sebe ani hlásku. „Finley?“
    „Omlrwlouvám se… Řrwlelklrlw…že se něco prwlrobudilwlo…“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Apr 09, 2017 5:43 pm

    část desátá: Doktor Bingles Blastenheimer:
    „Takže to mi chcete říct, že se musíme ponořit hluboko pod hladinu, abychom vysvobodili nějaký trollí božstvo, protože jinak se nedostaneme ke Zlaté opici?“ zakončil Reno svojí otázkou Finleyho vyčerpávající překlad Morglovy vyčerpávající přednášky.
    „Vypadá to tak,“ prohrábl si Brann plnovous. „Ale toho bych se nebál. Máme s sebou potápěčskou výstroj a Finley ji stejně nepotřebuje.“
    „Větší starosti mi dělá, jestli vůbec to místo dokážeme najít,“ pronesla Elise. „Ponořené ruiny mohou být velmi hluboko a v příšerném stavu. Mořské proudy je mohly omlít k nepoznání.“
    „Stařrwlešina tvrwlrdí, že nikolwlriv. Hrwrlobka onoho boha,“ rozhlédl se Finley, protože věděl, že je lepší nevyslovovat jeho jméno „je údajně ve stavu více než solwlridním. Brglrw?“ otočil se na Morgla a ten přikývl.
    „A nemůže nás tam třeba dovést? Jako že by s námi odešel k lodi a pak nám přesně ukázal, kde se máme ponořit?“ zeptal se Reno.
    „Mrglw rwlrwrlgrl mlrwr?“ přetlumočil Finley otázku Morglovi. Starý murlok si prohrábl bradku ze seschlých šupin a zavrčel.
    „Grbrwlr.“
    „Lrwlituje, avšak není to prwlroveditelwrlné. Má přrwlílrwiš mnoho závazků zde mezi svými murwloky. Avšak je ochoten nám ony rwlruiny zakrwlreslwlrit na mapu, pokud mu nějakou přwledlrwložíme.“ Všichni se jako jeden muž otočili na Elise. Kartografka obrátila oči v sloup a sáhla do brašny.
    „Mám tu ale jen hrubý náčrtek,“ řekla omluvně. „Zatím jsem neměla moc času na zmapování.“
    Brann mapu rozložil a zadíval se do ní. Reno mu nahlédl přes hlavu, což při Brannově výšce nebyl žádný obdivuhodný výkon. Trpaslíkovi by přes hlavu dokázalo nahlížet i malé dítě. Když ale Reno spatřil „hrubý náčrtek,“ málem vykřikl. Jeho představa hrubého náčrtku se očividně silně lišila od té její. Na nadvakrát přeloženém listu lehce zažloutlého papíru o hraně deseti palců se skvěla nakreslená část ostrova, tak detailně, až z toho Rena zamrazilo. Těžko říct, jak to Elise udělala, avšak dokázala zakreslit nejen tvar pobřeží u murločí vesničky i laguny, kde kotvila loď Ligy, ale i ten kousek džungle, který prošli při hledání Finleyho. Co Rena ale zarazilo, byla skutečnost, že Elise nějak odhadla vzájemnou polohu kotviště i chrámu. Murloci je očividně netáhli zas tak daleko, ale přesto Reno nechápal, jak to mohla poznat. Vždyť byli celou tu dobu v limbu! A pak tady byly ty kresby. Reno si nevzpomínal, že by elfku viděl kdykoliv cokoliv zakreslovat, avšak přesto byly dosavadní orientační body na mapě vyvedeny velmi detailně a umělecky. Vlnky na moři, listí stromů, majestátní loď v laguně i velmi zdařilá podobizna Morgla nad skvostným nákresem ruiny. Vpravdě neuvěřitelné, jak by řekl Finley. Nebo spíš „Vprwlavdě neuvěřrlwitelrwné.“

    Morgl chvíli koukal na neúplnou, avšak velmi podrobnou mapu, a po chvilce mručení a poškrábávání se ve vousech vzal do pařátku uhel a kus na sever od laguny, v níž kotvila loď, zakreslil černé X. Poté přidal ještě něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat podobiznou hada.
    „Mgrlgr rwlm,“ zaskřehotal a poklepal prstem na mapu.
    „Co říkal?“ zeptal se Brann Finleyho.
    „Misterwl Morgl tvrwlrdí, že nám polwrlohu prwlozrwadí socha velwrkého hada na plrwáži. Pod ním se nachází náš cílrw.“

    A tak se objevitelé rozloučili s murloky z ruin starého chrámu a s pomocí Elisiny mapy a jednoho z Morglových průzkumníků vyrazili na cestu. Morgl jim navíc slíbil pomoc, pokud by potřebovali lepší průzkum ostrova, výměnou za bednu Finleyho čaje, která čekala v základním táboře. Průzkumník, který šel s nimi, měl onu bednu vyzvednout a odnést nazpět. Cesta džunglí šla rychle, hlavně díky cestě, kterou Finley stačil vysekat, než byl přepaden a unesen. Když však dorazili do tábora, nikdo očividně nebyl zaskočen tím, že jejich nadřízení, o nichž nikdo tři dny neslyšel ani slovo, vrátili v pořádku a v doprovodu dalšího murloka. Skoro to vypadalo, jako že si ty tři dny udělali prázdniny, bez sebemenších starostí o Branna, Elise, Finleyho a Rena. Samozřejmě se pustili do takových prací jako shánění jídla nebo počátečních výzkumů džungle, potažmo zapisování nově objevených druhů zvířat a rostlin. Nejeden šťastný nálezce nové ještěrky nebo pralesního ptáka tak seděl po táboře a s ovázanou rukou nebo poklovaným čelem nadšeně zakresloval nové znaky právě objeveného druhu. Finley a průzkumník zamířili rovnou k murlokovu stanu, aby mohla proběhnout transakce, zatímco Brann pobíhal po táboře a hledal kapitána lodi. Našel ho podřimujícího pod palmou.


    „Dobré jitro, pane kapitáne,“ zaklepal mu Brann s ramenem, jemně, ale zřetelně. Kapitán, kterému nikdo neřekl jinak než Starý Kámokýbl, sebou zaškubal, chrochtl a pochrupoval dál. Brann si povzdechl a trochu do Kámokýbla čutnul.
    „Kámokýble, vstávej! Musíme vyplout!“ Kapitán nedbal, převrátil se na bok a nejevil nejmenší známky chuti se zvednout. Brann se poškrábal pod kloboukem a zkusil to ještě jednou.
    „Reno vám poškrábal lak na lodi.“
    „Cože?!“ vykřikl Kámokýbl a vyskočil jako čert z krabičky. „Kde je? Já ho taky poškrábu, to se bude divit!“
    „Klid, klid, kapitáne,“ uklidňoval ho Brann. „K žádnému poškrábání laku nedošlo, ale vy byste se jinak nevzbudil.“ Kámokýbl si zívl. Byl to muž ve středních letech, což je nebývalý věk na někoho, kdo se živil jako pirát. Na hlavě neustále nosil třírohý klobouk, aby zakryl pleš, jenž mu rostla v dlouhých černých vlasech. Každý, kdo by se na to ale opovážil upozornit, by rychle přišel k úhoně, neboť kord kapitána Kámokýbla patřil k těm nejrychlejším v celých Jižních mořích.
    „Tak proč mě budíte, páne Bronzebeard? Co se děje?“
    „Budeme vyplouvat,“ oznámil mu s úsměvem Brann.
    „Už?“ zamrkal překvapeně Kámokýbl. „To jste ten váš poklad našli tak rychle?“
    „Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou Brann a uchechtl se. „Ale musíme se přesunout. Další vodítko je totiž pod vodou, kus na sever odsud. Kolik bude potřeba času na vyplutí?“
    „No,“ podrbal se Kámokýbl pod kloboukem, přičemž si dával dobrý pozor, aby jeho pleška ani trochu nevysvitla ven. „Jako šlo by to do půl hodiny, ale to bychom tu museli nechat celý tábor, což se mi moc nechce.“
    „V pořádku,“ pokýval hlavou Brann. „Máme čas, takže klidně rozeberte všechny stany a naložte je na loď. Po naší stopě jen tak někdo hned nevyrazí.“
    „Jakto?“ podivil se Kámokýbl. Brann se zachechtal.
    „Pochybuju, že umí luštit trollí nápisy stejně rychle jako já…i když…“
    „I když?“ Kámokýbl se zkroutil, aby si mohl prohlédnout vlastní záda a důkladně se oprášil od písku, který se na něj nalepil.
    „Ono jedno nebo dvě slova tam byly latinkou. Sice přeplácanou a zbytečně zdobenou latinkou, ale stejně to šlo číst.“ Kámokýbl nepatřil k lidem, kteří by dokázali předstírat, že něčemu rozumí, když je opak pravdou. Nechal proto Branna zahloubaného v myšlenkách na nápis a šel seřvat své pohůnky. Vždycky mu udělalo dobře, když mohl někoho seřvat, tím spíš, když byl tak necitlivě probuzen.
    „Ale ne, ten nikomu nepomůže, aby našel to místo,“ uklidnil se Brann. „Kapitáne?“ otočil se zmateně, jakmile si všiml, že Kámokýbl už není k nalezení. „Kapitáne Kámokýble?“

    Za pár hodin loď Objevitelské ligy zvedla kotvy, roztáhla plachty a vyplula směrem na sever. Po táboře zůstaly na pláži akorát černé skvrny popela na místech, kde hořela ohniště, a murločí průzkumník, který s bednou čaje na zádech mával lodi na rozloučenou. Starý Kámokýbl se s pomocí Elisiny mapy zorientoval docela rychle a tak loď ihned zamířila ke svému cíli. Elise stála vedle kormidelníka, pomáhala mu s určením směru a zakreslovala při tom tvar pobřeží.

    „Jak vůbec plánuješ, že se dostaneme na dno?“ zeptal se Reno Branna, zatímco pozorovali pláže, z nichž tu a tam trčela do moře nějaká ta skála.
    „Máme přece Finleyho,“ usmál se Brann. „Ale také vybavení na ponor, takže tam půjdu s ním.“
    „Něco jako obří šnorchl?“
    „Něco takového,“ zachechtal se trpaslík. „Chceš to ukázat?“
    „No, asi se nechám překvapit. Kdy tam vůbec máme dorazit?“ Brann vzhlédl k plachtám a pak na nekonečné mořské pláně.
    „Při téhle rychlosti možná ještě dneska. Ale nemusíme spěchat.“
    „Jde to všechno dost snadno,“ usmál se Reno pod knírem a zaklepal na dřevěné zábradlí. Obrátil pohled zpět na pobřeží ostrova, když tu něco upoutalo jeho pozornost. Zaostřil a rozpoznal něco, co připomínalo třepetající se prostěradlo a dvě malé figurky, co poskakují nahoru a dolu. „Branne! Koukni, támhle!“ ukázal Reno na scénu na pobřeží. Trpaslík se vyšvihl na zábradlí, něco zamručel, vytáhl z hluboké kapsy dalekohled a roztáhl jej.
    „Kámokýble!“ zařval jako lev na kapitána. „Trosečníci na levoboku!“ Kapitán Kámokýbl si zastínil oči a podíval se daným směrem. Poklidně přešel ke kormidelníkovi, poklepal mu na rameno a Reno i Brann hned ucítili, jak loď mění směr.
    „Plachty na polovinu!“ vykřikl Kámokýbl. „Připravit kotvu a záchranné čluny!“


    Za čtvrt hodiny už spouštěla posádka lodi na hladinu čluny. Brann moudře rozhodl, že Finleyho prozatím nechá na lodi, protože nezasvěcení měli obvykle sklony při pohledu na murloka panikařit. Loď zakotvila na padesát metrů od břehu, pak už museli dopádlovat na pláž ve člunech. Čím víc se přibližovali, tím víc nabývaly postavičky detailů a stejně tak i prostěradlo, kterým mávaly ve vzduchu. A za nimi se táhla krátký pruh opáleného písku, který končil ve stromech, a také se tam černalo něco, co připomínalo hromadu šrotu. Ty dvě postavičky se ukázaly být gnomy. Jeden měl šedivé, rozčepýřené vlasy s pleší uprostřed a kulaté tvářičky, zatímco ten druhý měl obličej výrazně pohublejší, avšak jeho vlasy, vyhnané do výšky, zářily jasnou zelení. Oba na sobě měli červené kombinézy a letecké brýle s řemínkem okolo hlavy, přičemž zelenovlasý gnom je měl posazené na čele. Oba také měli vyholené tváře, i když už jim po pár dnech trosečníkování narůstalo strniště.
    „Zachránci! Konečně!“ volal nadšeně ten šedovlasý, když se příď člunu zarazila do písku. „Už jsme tu celé dny, viď, Radare?“ šťouchl do svého kolegy.
    „Alpha November Oscar,“ řekl potěšeně druhý gnóm. Brann si je oba prohlédl a pak se zatvářil velice překvapeně.
    „Doktor Bingles Blastenheimer, nemýlím se?“ zeptal se trpaslík.
    „Brann Bronzebeard,“ vydechl doktor Blastenheimer.
    „Vy se znáte?“ zeptal se Reno.
    „Každý zná Branna Bronzebearda,“ otočil se na něj Blastenheimer. „Je to hrdina všech trpaslíků. A také všech vědců,“ dodal.
    „To je řekl bych trochu nadsazené,“ řekl skromně Brann, avšak Elise stojící za ním nesouhlasně zakroutila hlavou, aby Reno viděl, že si trpaslík vymýšlí. „Jak jste se sem dostal, doktore Blastenheimere?“ Gnóm se podrbal za uchem a ukázal na hromadu šrotu za sebou.
    „Měli jsme v plánu doletět až do Pandarie, ale tahle hromada šrotu se porouchala a tak jsme byli s Radarem nuceni nouzově přistát tady. To bylo přeeed…“ zalistoval v malém sešitku, v němž kromě čárek označujících dny byla také velká spousta různých nákresů, především přístrojů. „…čtyřmi dny. Naštěstí jsme s sebou měli dostačující zásoby na týden, takže do vyhladovění nám zbývalo ještě trochu času.“
    „U Elune, co byste dělali poté?“ zeptala se s výrazem upřímného vyděšení ve tváři Elise. „To byste vyhladověli?“
    „November Echo STOP November Echo Zulu Bravo Yankee Tango November Echo,“ odpověděl Radar.
    „Co prosím?“ zeptala se zmatená Elise.
    „Ne nezbytně,“ přeložil doktor Blastenheimer Radarovu řeč.
    „To takhle mluví pořád?“ Bingles se poškrábal na plešce.
    „Vlastně ano. Ale nebojte, zvyknete si na to. Mě už to ani nepřijde. Ale dost řečí, přišli jste nás zachránit, že?“
    „Sice ne prvoplánově,“ usmál se Brann, „ale v žádném případě vás tu nenecháme. Pojďte, my už vás domů dostaneme.“
    „Ehm…je tu ale taková drobnost, slovutný pane Bronzebearde. Nechce se mi tady nechávat Maximu.“
    „Koho?“ zeptal se Brann. „Vy jste sem přiletěli tři?“
    „Ne,“ usmál se doktor Blastenheimer. „Maxima je naše letadélko…tedy byla,“ přelétl pohledem lítostivě rozbitý stroj. „Ale s trochou umu a času bude zase létat.“
    Brann si povzdechl.
    „A vy byste rád, abychom ten str…Maximu dotáhli na loď, abyste jim mohl dát opět dohromady, nemám pravdu?“ Gnóm se rozzářil.
    „To by bylo úžasné. Jak se vám jen odvděčím?“ Trpaslík se ohlédl na loď i na čluny.
    „To nestojí za řeč,“ řekl podmračeně. Fakt, že budou muset naložit gnomovo létající monstrum na palubu, se mu příliš nezamlouval, ale slyšel o doktrou Blastenheimerovi dost na to, aby mu bylo jasné, že bez Maximy se z ostrova nehne. „Ale potrvá to. Budeme muset vynaložit všechny naše čluny na naložení Maximy.“
    „Tisíceré díky, pane Bronzebearde! Nikdy vám to nezapomenu!“ nadskočil Binlges radostí nejen z toho, že ho někdo zachránil, ale i z toho, že zachrání i jeho milovaný stroj.

    Než Maximu po částech dostali na palubu, začalo zapadat slunce. Blastenheimer důsledně trval na tom, aby na ostrově nezůstal jediný šroubek, nehledě na to, jak byl poškozený. Když se však konečně podařilo posádce dostat trosky kovového monstra na palubu, Brann se s radostí protáhl a šel vykopat Starého Kámokýbla z kajuty, kde si kapitán dával dvacet. Posádka opět vytáhla kotvu a rozvinula plachty, takže loď mohla konečně vyplout. Reno stál na můstku a opíral se o zábradlí vedle kormidla. Finley k němu přišel s čajovou sušenkou v ručce, vyskočil na zábradlí, usadil se a společně s Renem pozoroval Binglesovo hemžení a pobíhání okolo sešrotované Maximy. Doktor Blastenheimer vůbec nelenil a jakmile se pořádně najedl, dal se do oprav. Teď pobíhal okolo svého stroje jako motorová myš a zapisoval si všechny defekty, které našel. A že jich bylo požehnaně. Radar nebyl k nalezení.
    „Jářrwklu, ten džentlwrlmen je rwrlozhodně prwrlo svou věc velwrlmi zapálwrnem,“ okomentoval Finley počínání doktora Blastenheimera.
    „Spíš je tím posedlý,“ přisadil si Reno. „Nemáš ještě jednu tu sušenku?“ Murlok pohlédl na pečivo ve své dlani.
    „Nikolwrliv, lrwrituji. Avšak milrwerwrlád se podělrwím o tuto,“ nabídl Renovi nadvakrát okousanou sušenku, která však nebyla zbytečně oslintaná ani zbytečně ožvýkaná. Finley byl takový džentlmen, že snad dokázal perfektně ovládat i své slinné žlázy. Přesto Renovi myšlenka na sušenku okousanou od ryby, byť civilizované a rozhodně slušnější, než on sám, dvakrát nezamlouvala.
    „Ne, díky. Já to bez ní vydržím,“ odmítl tak slušně, jak to jen dokázal, i když v porovnání s Finleym to bylo, jako kdyby někoho poslal do míst, kam slunce nesvítí, jen poněkud drsnějším slovníkem. „Kde jsi vůbec vzal ty sušenky? To přece nejsou lodní suchary.“ Finley si prohlédl krekr.
    „K čaji je přwlece zapotřlwebí kvalwrlitního pečiva,“ vysvětlil. „Čaj nelwlrlze pít, omlwlruvte prwlosím ten výrwlaz, nasucho. Bez slrwlušné sušenky není možné si čaj dooprwlady vychutnat.“ Reno pokrčil rameny a otočil se zpět na Blastenheimera. Gnom právě vytrhl něco z útrob Maximy a starostlivě si to prohlížel. A loď plula dál.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Apr 20, 2017 6:11 pm

    část jedenáctá: !!!EPICUS MAXIMUS!!!:
    Slunce se chýlilo k obzoru, avšak loď stále plula. Náhle však námořník ve strážním koši spatřil na malém mysu vysokou, štíhlou a pokroucenou sochu. Nemohla mít víc než čtyři metry, avšak stála na písčině, okolo ní jen moře, a tak nemohlo být pochyb. Byl to ten had.
    „Kapitáne Kámokýble!“ vykřikl strážný. „Jsme tady!“ Jakmile to Brann uslyšel, nadskočil na bedně, na níž doposud seděl, a rozběhl se k zábradlí lodi, aby se přesvědčil. Opravdu, nic jiného než socha hada, o níž jim řekl Morgl, to být nemohlo. Nahlédl přes zábradlí na hladinu, ale moc hluboko nedohlédl. Elise přistoupila k Brannovi zahleděná do mapičky a poznámek.
    „Mělo by to ležet ještě o kus dál,“ poznamenala si. Vyzařoval z ní nečekaný klid. „Budeš tam chtít hned?“
    „Ovšemže,“ neodtrhl pohled od hladiny Brann. „Ještě než zapadne slunce. Najdi prosím Finleyho a dej mu vědět.
    „Vyhoďte kotvy!“ zařval Starý Kámokýbl.
    „Ne!“ vykřikl Brann a mával přitom divoce pažemi na kapitána. „Tam dole mohou být starodávné exponáty! Nesmíme je poškodit.“ Kámokýbl se zamračil, ale pak zvolal: „Žádné kotvy! Jen vytáhněte plachty a modlete se ke všem čertům, že nás neodnesou proudy!“
    „Děkuji, kapitáne!“ zavolal Brann poděkování. Kapitán se lehce dotkl svého třírohého klobouku. „Tak, dáme se do toho,“ kývl trpaslík na Elise.

    Říci o potápěcím postroji, že je jednoduchý, by bylo velmi nadsazené. V podstatě se skládal pouze z velkého navijáku a ramene, které posádka připevnila na stožár, a silného lana, na jehož konci se matně lesklo něco, co připomínalo plovací kruh, až na to, že tenhle kruh byl celý z mědi, potažené silnou vrstvou zelené měděnky. Dnešní sestup očividně nebyl jeho prvním ozkoušením v praxi. Od obyčejného plovacího kruhu se také lišil tím, že na sobě měl množství popruhů, připomínajících kšandy. Reno na celý výkřik potápěčské techniky nechápavě zíral.
    „Poslyš,“ obrátil se na Elise. „Jak to celé funguje?“ Elise si upravila brýle na nose.
    „Vidíš ten kruh? Do něj upevníme Branna pomocí těch kšand, spustíme ho společně s Finleym na dno a až budeme mít, co potřebujeme, zase je oba vytáhneme. Pochopil?“
    „Vůbec ne.“ Renův zmatený výraz se absolutně nezměnil. Stáhl si z hlavy lehce pomačkaný klobouk a rukávem si otřel pot z čela. „Jak tam bude dýchat?“
    „Finley je murlok. Má žábry,“ odvětila Elise tónem, kterým se poučují žáci mateřské školky.
    „Ale já myslel Branna!“ Elfka se tajemně usmála a brýle se jí živě zaleskly.
    „Nech se překvapit,“ řekla sladce.

    „Nech se překvapit, nech se překvapit,“ brblal Reno mrzutě, když se o chvíli později procházel na zádi. Všichni schopní muži právě montovali jeřáb a tak Reno postřehl chvíli, v níž se mohl nepozorovaně ztratit a vyhnout se přebytečné práci. Opřel se o zábradlí a pozoroval část ostrova, kterou nechali za sebou.
    Náhle měl pocit, že za sebou slyší tiché kroky někoho, kdo si nepřeje být slyšen. Bleskově si vymyslel výmluvu, proč lelkuje místo práce, a otočil se, aby překvapil předáka, který se už těšil, jak ho překvapí. Namísto očekávané tváře Starého Kámokýbla však ke svému nesmírnému údivu nespatřil vůbec nikoho. Než se stačil vzpamatovat a pořádně přehodnotit situaci, prudká rána do rozkroku jej složila na kolena. Reno vypískl a jeho tvář se sevřela možná a v přehnaně bolestné křeči, ostatně jak to diktují zákony komedie. Na kolenou už měl mnohem lepší pohled na útočníka, který právě ukryl do svého rukávu malinký obušek, známý spíše jako dan bong. Ochromen jak jeho útokem, tak jeho totožností, nekladl Reno téměř žádný odpor, když jej uchopil za límec a přirazil k zábradlí.
    „Tak ty sis myslel, že tě nenajdem, co? Že se ztratíš někam do hajzlu a budeš mít klid,“ zavrčel mu do obličeje Radar. „Čas vypršel, šmejde. Don Han’Cho nemá rád, když se ho někdo pokouší ochcat. Dva tisíce a čtyřistaosmdesát zlatých, sedmnáct stříbrných a dva měďáky. Tak kde sou, Jacksone?“
    „Í-í,“ zasyčel Reno. Prudká bolest v tříslech prakticky ochromila jeho hlasivky.
    „Špatná odpověď,“ zatřásl s ním Radar. „Za to budeš krmit ryby!“ Hrozba blížící se koupele v kombinaci s nepříjemným úmrtím donutila Renův kriminální mozek opět pracovat.
    „Počkej, počkej,“ vyjekl komicky vysokým hláskem. „Pracuju na tom, fakt!“
    „Ne dost rychle,“ zamračil se Radar, což na jeho gnomském obličeji působilo dost legračně. Avšak legrace vás hned přešla, když jste si uvědomili, že onen zamračený gnom dokáže jedním prudkým pohybem vymazat celou vaši potenciální budoucí pokrevní linii. „Před jedenácti dny tě pan Xim obeznámil s podmínkama a tys místo toho zdrhnul. Smůla, mladej.“ Radar se jednou rukou vytáhl na zábradlí a Rena vytáhl s sebou. Než se stačila jeho oběť vymanit, už ji držel polovinou těla nad hladinou.
    „Hej, hej, hej, hej, ještě není třeba se unáhlovat. Koukej, našels mě, jsi dobrej, ale odsud nemám kam utéct, že jo? A já mám v plánu ten dluh ještě přeplatit. Z toho by měl don Han’Cho radost, ne?“ Gnomovo zamračené čelo přešlo v přemýšlivé svraštění. Radar možná byl tvrdý, ale rozhodně nedokázal dobře skrývat, co si myslí. Reno hned poznal, že ho jeho nabídka zaujala. Ale vyhráno ještě neměl. Pořád visel polovinou těla nad vodou.
    „Jak moc to chceš přeplatit?“ zajímal se Radar.
    „Slyšel jsi někdy o Zlaté opici?“ zeptal se spikleneckým tónem Reno, což bylo špatné, hloupé a absolutně nevhodné, vzhledem k situaci a poloze, v níž se nalézal. „To je soška opice v životní velikosti, celá z ryzího zlata a posetá drahými kameny. Ta má mnohem větší cenu, než dva tisíce třista…“
    „Dva tisíce čtyřistaosmdesát zlatých, sedmnáct stříbrných a dva měďáky,“ skočil mu do řeči Radar pečlivě nacvičenou částkou.
    „Jo, jasně, přesně to jsem chtěl říct! A don Han’Cho přece má takové věcičky rád, ne? Co se lesknou a jsou ze zlata a kamení.“ Už ho skoro mám, pomyslel si Reno. Už mi na to skoro skočil. Teď si to jen nepodělat.
    „Jak mám vědět, že mi nekecáš?“ zúžil podezřívavě oči zelenovlasý gnom.
    „Klidně se zeptej někoho z Ligy! Oni to to potvrdí!“ Prudkým trhnutím gnomovy paže se Reno opět ocitnul na palubě, avšak dobře věděl, že není dobrý nápad se ještě zvedat. Ostatně, třísla by mu to ještě bez námahy nedovolila.
    „Tak fajn,“ zavrčel Radar. „Ale dávej si na mě bacha. Zkusíš něco srandovního a žbluňk, skončils.“ Svou výhružku ještě potvrdil dvěma prsty, kterými si střídavě ukázal na svoje a Renovy oči. „Sleduju tě.“ Radar seskočil na podlahu hned vedle Rena a odešel zpět mezi ostatní, aby nepojali podezření.

    Pro ty, kteří doposud viděli Branna jen v jeho typické objevitelské uniformě, to byl poněkud nezvyklý pohled, když se jej spatřili během jeho přípravy k ponoru. Čistě teoreticky i trpaslík musel mít nějakou kůži, ale s výjimkou divokých trpasličích horalů , jež byli známí bohatým modrým tetováním, si ji málokdo dokázal představit. A tak když Brann vypochodoval ze své kajuty pouze v těžkých ocelových botách a přiléhavých kalhotových plavkách, které mu sahaly do poloviny stehen, nejedna čelist poklesla. A také byl chlupatý. Hodně chlupatý. Elise na tuhle scénu už byla zvyklá, ale Renova čelist se ocitla mezi těmi nejnižšími. Bylo toho na něj moc. Gnomský gangster a Brann v plavkách. Nejhorší na celém tom pohledu byla asi barva těch plavek. Byly bíle a béžově proužkované, přičemž proužky měly tloušťku zhruba lidského prstu. Na místě, kde by se u normálních kalhot nacházela přezka opasku, se skvěl odznáček Objevitelské ligy společně s jejím symbolem: dvěma modrými zkříženými krumpáči. Vousy a vlasy měl Brann pečlivě svázané tak, aby měl potom co nejméně práce s vyčesáváním soli. A na hlavě mu seděl neodmyslitelný klobouk, avšak poněkud více promaštěný a pevně přivázaný šňůrkou pod zarostlou bradou. Také Finley vypadal velmi zvláštně. Člověk si neuvědomil, jak moc ho měnilo jeho lidské oblečení. Teď, když stál vedle Branna bez kraťasů, monoklu i cestovatelské helmy, působil opět jako divoký murlok. Ne každému se to zamlouvalo.
    „Dobrá, hoši, pomozte mi do toho,“ zahlaholil bodře Brann a navlékl se do měděného kruhu. Ti otrlejší členové posádky hned přiběhli a zapnuli všechny potřebné popruhy, nutné k tomu, aby Brann po své cestě na dno někde nevyklouzl. Reno si stále lámal hlavu s tím, jak Brann hodlá vydržet pod vodou dostatečně dlouhou dobu a přitom neutrpět škody dýchací, oběhové a nervové soustavy.
    „Finley, jsi připraven?“ zeptal se Brann.
    „Kdykolrwliv!“ zvolal nadšeně murlok. Trpaslík pokýval hlavou a zkusmo zatáhl za lano. Bez potíží se odmotalo z navijáku.
    „Signál znáte,“ pokýval Brann hlavou na dva námořníky u kliky navijáku. Přikývli. „Nu, není tedy na co čekat. Finley?“
    Murlok vylezl Brannovi do náruče a ten jen pevně sevřel. Potom vystoupal po připravených schůdcích na zábradlí, kde se na malý moment zastavil.
    „Hodně štěstí, pánové,“ popřála jim s úsměvem Elise.
    „Děkuji, slrlwečno Elwrlise,“ usmál se Finley. Brann neřekl nic, jen silně zavřel oči a ústa a bylo na něm vidět, že se o něco usilovně snaží. Reno málem vykřikl, když spatřil, jak Brannova kůže začala prudce šednout, stávala se matnější a to samé platilo i pro jeho tělesný porost. Nepotřeboval být génius, aby mu došlo, co se děje. Brann se během krátké chvilky celý proměnil v kámen.
    Když trpaslík kompletně dokončil svoji mineralizaci, opět oči otevřel. Místo přívětivých duhovek a zorniček na všechny svědky zářily dva chladné diamanty, světlé, ale bez panenky a na první pohled i bez života. Pak kamenný Brann zvedl ruku k čelu a zasalutoval. Reno nedokázal pochopit, jak se může solidní kámen pohybovat, ale nějak to šlo. I když trpaslíkův pohyb provázelo neustále hrozivě skřípění a drhnutí kamene o kámen. Brann se otočil a spolu s Finleym v náručí se vrhl do teplých vod. Dotkli se hladiny ve stejnou chvíli jako tropické slunce.

    „Viděla jsi to!“ zvolal Reno na Elise. Ta si trochu unaveně sevřela kořen nosu.
    „Ano, Reno. Viděla jsem to. Mám totiž takové dvě malé věcičky, které mi umožňují pozorovat svět kolem sebe. Říká se jim oči. Když už něco, tak jsem viděla ještě lépe, než ty, protože já svoji oční vadu řeším,“ poklepala si významně na obroučky brýlí.
    „Ale…on! Brann…“
    „Proměnil se v kámen, ano. Všichni trpaslíci to zvládnou, alespoň na krátkou dobu. Brann to ovládá skvěle.“
    „Jak?!“ vykřikl Reno, který ani nebyl schopen zformulovat pořádnou otázku. A i kdyby, stejně by nevěděl, na co se doopravdy zeptat. Elise se potutelně usmála.
    „Děti kamene není metafora, pokud ovšem víš, co to metafora je. První trpaslíci byli vyrobeni z kamene a železa a při správném tréninku jsou schopni se na krátký čas vrátit do své původní podoby. Je to vcelku jednoduché. Brann té schopnosti využívá jako potápěč. Je to velmi praktické, pokud dokážeš vyřešit otázku opětovného výstupu na palubu. A tu jsme vyřešili.“
    „Ale co když se utopí?“ Elise měla co dělat, aby se nerozesmála.
    „Utopí? Copak se kámen může utopit? Neříkej hlouposti, Reno. Brannovi ani Finleymu se nic nestane, neboj. Radši si běž někam sednout a čekej, až pojedou nahoru. Ostatně, proč tak kulháš?“


    Do písčitého dna dopadl pár těžkých bot následovaných ještě těžším trpaslíkem. Písek se zavířil a na pár okamžiků zaclonil oběma potápěčům výhled. Brann pustil Finleyho a ten se okamžitě dostal do svého živlu. Několikrát rychle obeplaval Branna a vypadal velmi šťastný. Přitom se ale neustále rozhlížel okolo. Lidé ani trpaslíci pod vodou moc daleko nedohlédnou, tím spíš, když se stmívá, ale rybí oči murloka jsou pro takové prostředí ideální. Finleymu netrvalo příliš dlouho, než se zorientoval a objevil správný směr. Ukázal zkamenělému trpaslíkovi cestu a společně vyrazili. Trpaslík šel těžkým krokem po dně a neustále okolo sebe vířil písek, zatímco murlok plaval jako žába nad písčitým mrakem. Hejna malých rybiček, jejichž říše ticha byla narušena neznámým vetřelcem, se rozutekla do všech směrů. Netrvalo dlouho a písek se proměnil v hranatou horninu. Kdyby neměl Brann své boty, mohla by ho nová struktura mořského dna ošklivě poškrábat na chodidlech. Teď už to však spatřil i on. Hluboko pod mořskou hladinou se nacházelo…těžko to popsat. Zajisté to byly trollí ruiny, to Brann poznal i pod silnou krustou vilejšů, korálů a sasanek, jenž obalily podmořské trosky, avšak už nedokázal určit, co za místo zde kdysi bylo. Možná nějaký chrámový komplex nebo snad malé město. Jak procházel tichými, pobořenými ulicemi, všímal si více a více podivností. Nikde žádné kosti, žádná těla ani předměty. Nic nenasvědčovalo tomu, že toto místo byl obydlené v době, kdy jej pohltilo moře. Vskutku velmi zvláštní.
    Finley jej vedl hlouběji a hlouběji do ruin, až se nakonec oba průzkumníci ocitli před velkým oltářem. Okolo něj se smutně tyčily k hladině zbytky kdysi majestátních stěn, dnes pokryté nepřebernou vrstvou korálů. Finley se zastavil před oltářem a plaveckými pohyby se jakž takž udržoval na místě. Brann taktéž zastavil před oltářem a podíval se murloka. Ten spojil ukazovák a palec v jednoznačném gestu. Zkamenělý trpaslík přiložil dlaň na stěnu studeného oltáře a odhrnul pevným, ale opatrným gestem povrchovou vrstvu nánosů. Pod usazenou krustou se skvěl jediný nápis na celém oltáři.

    !!!EPICUS MAXIMUS!!!

    Brann zkroutil své zkamenělé svaly na tváři do úsměvu. Byli tu správně. Kývl na Finleyho, který si nápis také přečetl. Poté na něj Brann zkusmo zatlačil. Něco klaplo, jako když se odsune západka, a zpod desky oltáře uniklo několik malých bublinek. Brann a Finley hned pochopili, co mají udělat. Zapřeli se o kamenité dno a silnými pažemi zatlačili n desku. Poskočila a poněkud se odsunula. Podruhé zatlačili silněji a deska poskočila snáze, neboť svojí vahou drtila usazeniny, které ji z větší části držely na místě. Potřetí deska sklouzla a pomalu dopadla na kamenité dno.

    A země se zachvěla.

    I na palubě lodi to ucítili. Lano se začalo odvíjet z navijáku v přesně smluveném taktu. Á dva tři, á dva tři, á dva tři. Rytmus valčíku byl signálem, na který posádka čekala. Dva nejsilnější námořníci se chytli klik navijáku a začali jimi točit jako šílení. Oba potápěče vytáhli velmi rychle, takže i oni mohli být svědky toho, co mělo přijít. Kdyby to měli někomu vyprávět, stejně by jim nikdo neuvěřil.

    Z hlubin moře vyrazil !!!EPICUS MAXIMUS!!! a byla to podívaná nad jiné. Obrovský žralok vyskočil z vln a pokračoval ve svém letu vzduchem. Na svých bocích měl připevněné dva stroje, které by se daly nazvat pro nedostatek lepší výrazů děla. Z nich na všechny strany létaly rudé a zelené paprsky. Na zádech žraloka, rozkročen nad jeho ohromnou ploutví, gigantický tyranosaurus, jehož řev naplnil ovzduší. Nikdo netušil, jak může tyranosaurus stát na zádech žraloka, ale v tuto chvíli nikdo o odpověď na tuhle otázku ani nestál. Ani tomu však nebyl v epičnosti konec. Tyranosaurova hlava je jedno z posledních míst, kde byste se kdy chtěli ocitnout, ale přesto se na ní hrdě tyčil…ano, musela to být zombie, oděná v černém koženém oblečení s cvočky a velkým fialovým kohoutem na temeni. V rukou svírala velkou dvoubřitou sekeru, ale při bližším pohledu jste si mohli všimnout, že na sobě má struny. !!!EPICUS MAXIMUS!!! se vznášel výš a výš a i když zpomaloval, epičnosti neubývalo. Naopak, ještě zdaleka neukázal všechno. Ve chvíli, kdy se zdálo, že se !!!EPICUS MAXIMUS!!! zastaví ve vzduchu, pozvedl zombie na tyranosaurově hlavě jednu ruku vzhůru k nebesům. Na zlomek vteřiny se zastavil čas. Pak zombieho ruka hrábla tvrdě do strun. A Objevitelská liga se stala svědkem nejfrajerštějšího sóla, jaké kdy Azeroth spatřil.


    Země se zatřásla v hrozivém zemětřesení, nebe zrudlo, otevřelo se a začaly z něj létat ohnivé balvany a místy i láva a široko daleko nebylo slyšet nic jiného než nesmírně epické sólo. Vlny od dopadu balvanů divoce rozkývaly loď, ale nějakým kouzlem se jí meteority vyhýbaly. Každý, kdo se nacházel na palubě, se křečovitě držel čehokoliv, co mu přišlo pod ruku a co bylo pevně přibité. Ve chvíli, kdy se sólo blížilo k vrcholu, se země roztřásla ještě víc a když konečně zahrál topový rif, jako ozvěna toho rifu zazněla mohutná exploze. Sopka uprostřed ostrova vybuchla a ze svého chřtánu chrlila nečekaně velké množství žhavé lávy i sopečného prachu, který však jenom dodal scéně na dojmu. Červené a zelené paprsky, jež nějakým způsobem žralok vystřeloval ze svých děl, se odrážely v mračnech prachu a vypadaly ještě majestátněji. Nebyly to však jen síly přírody, které sólo ovlivnilo. Elise měla najednou o pořádný problém navíc. Její oblečení, vždy upnuté a klidné, najednou začalo vyvádět příšerné kousky. Skoro jako kdyby se z ní pokoušelo samo svléknout. To samozřejmě neušlo Renovi. Elise ho však nemohla hned ztrestat, zaprvé totiž u sebe neměla bič a zadruhé ji zdivočelé oblečení zaměstnávalo mnohem víc. Nebyla sama. Každá žena v posádce měla stejný problém. Sólo však neutichalo, naopak, blížilo se k refrénu, takže každý odpor byl marný. Elisina vesta, košile, kravata, kalhoty, boty a dokonce i gumička do vlasů ji postupně opustily a vydaly se vlastní cestou, na hromadu, kde se shromáždily téměř všechny svršky ženské části posádky. Elise si navíc k vlastní hrůze uvědomila, že spodní prádlo, které na ní milostivě zůstalo, by si ona na sebe nikdy nevzala. Krajky? Co to má sakra být za hloupý vtip?
    Zato Reno měl radost. Dokonce si všiml i něčeho, co Elise nezpozorovala. Její hrudník byl najednou o číslo větší, to by přísahal, neboť na něj dával dobrý pozor. Elise ztmavla studem, zakryla si rukama hrudník i rozkrok a co nejdůstojněji, jakkoli to v téhle situaci bylo obtížné, utekla spolu se svými spolutrpitelkami do podpalubí.
    !!!EPICUS MAXIMUS!!! už se pomalu chýlil ke konci a tak postupně vzlétal v krouživém směru výš a výš jako orel, až vstoupil mezi mraky. V ten moment všechny oslepilo silné světlo a !!!EPICUS MAXIMUS!!! byl pryč. Obloha se opět zavřela a země se přestala třást, ale přesto dozvuky nejepičtějšího koncertu všech dob ještě chvíli tancovaly ve vzduchu.

    Všichni se později shodli, že nejlepším vyjádřením oné události byl spontánní výkřik kapitána Kámokýbla, který se jako první vzpamatoval.
    „Tý vole!“

    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Jun 15, 2017 9:22 pm

    Veřejně se omlouvám za zpoždění, způsobené maturitou (úspěšně složenou Very Happy) a těžkým záchvatem flákání. Teda, pokud to někoho zajímá...

    část dvanáctá: Štastná náhoda:
    Prásk!
    Brann tu ránu zaslechl i ze své kajuty. Vyskočil zpoza stolu a vyběhl na palubu, kde, jak se správně domníval, našel odpověď na otázku, co se to stalo.
    Reno se válel na prknech paluby, skučel, držel se za nos a kopal nohama jako umírající brouk. Elise, teď už opět bezpečně oblečená ve své typické uniformě, nerušeně smotávala bič, aby si ho mohla připnout k opasku.
    „Co se to tu děje?“ zvolal Brann, i když mu odpověď nejspíš byla jasná. Jen stěží přitom potlačoval úsměv, ale mocný plnovous mu jej pomáhal skrýt.
    „Třískla mě!“ žaloval Reno skoro až plačtivě. S Elise to ani v nejmenším nehnulo.
    „Měl nevhodné otázky,“ řekla stroze a utáhla si pevněji culík.
    „Nevhodné otázky?!“ zakňučel Reno ublíženě. „Jen jsem se zeptal, jak se jí líbilo vystoupení!“ Převalil se na břicho a opět na záda a stále si přitom pevně svíral prsty zbičovaný nos, z nějž už mu začínala téct krev.
    „To myslíš to, jak z Elise…“ začal Brann, ale včas si všiml zlobného a nesouhlasného záblesku elfčiných brýlí a tak si jenom rychle odkašlal. „Takže obvinění z toho, hmmm…ha-ra-še-ní?“ doloval Brann z hlubin své paměti dlouho nepoužité a nevyslechnuté slovo. „To je velmi závažný prohřešek, Reno.“ Potrefený neřekl nic, jen potichu naříkal a o něco hlasitěji nadával. Brann si založil ruce na široké hrudi a na moment se odmlčel. „Za to tě ale musím potrestat, Reno. A já asi vím, jak.“ Nářek dostal poněkud otazníkovitý nádech. „Trestám tě tak, že se teď zvedneš, půjdeš si vypláchnout a ošetřit frňák a přestaneš bulet jak malá holka, jasné?“
    „Jasné,“ ozval se od Brannových nohou hlas poraněného ega a nosu. Reno se postavil, stále se držel pevně nosu, jako kdyby ho měl ze zlata, vrhl zlý pohled na Elise, která vůči němu zůstávala chladná, a odkolébal se se zakloněnou hlavou do podpalubí, kde ho čekala návštěva lodního doktora.

    „Co to mělo být?“ otočil se Brann prudce na Elise. Mračil se tak silně, že pro samotné obočí nebyly jeho oční bulvy vůbec vidět. „Vždyť se tě akorát zeptal.“
    „Akorát zeptal?“ ohradila se Elise. „Ty víš moc dobře, na co narážel. Máš vůbec ponětí, jak to pro mě bylo zahanbující? Jaké to je, pobíhat mezi svými kolegy jen se spodním prádle? Tím spíš, když není tvoje!“
    „Jistě že to vím. Vždyť čtvrt hodiny předtím, než jsi ty přišla o svoje oblečení, jsem tady já pochodoval jen v plavkách. A Finley neměl už vůbec nic. A ani jeden z nás se nestyděl.“
    „Ale to je něco jiného. Finley je murlok a plavky jsou normální. Prádlo s krajkou? To vůbec ne.“
    „A v čem je to jiné? Vždyť to ukazuje úplně stejně. A navíc, ty nás přeceňuješ. Když se tě mužský zeptá, jak se ti líbilo vystoupení, chce vědět, jak se ti líbilo vystoupení. Na nějaké dlouhé vymýšlení, jak tě otázkou naštvat, nemrháme mozkovou kapacitou. Co proti Renovi vůbec máš?“
    „Ale no tak Branne. Vždyť je to křivák. To je úplně zbytečná otázka.“
    „Křivák? Zatím tak přijde akorát tobě. Já ani Finley s ním nemáme jedinou špatnou zkušenost. Myslím, že bys tomu hochovi měla dát nějakou šanci.“
    „To tak. Na to zrovna čeká, až dostane šanci, aby nás mohl všechny převézt.“
    „A já si klidně vsadím na opak. Jestli nás chce ošulit, tak jenom proto, jak se k němu chováš. Buď jak buď, tohle si nezaslouží. Takže jestli na něj ještě někdy bez důvodu vytáhneš bič jako nějaké ublížené děcko, nebude Reno jediný, kdo z toho bude mít problémy, jasné?“ Elise neprotestovala. Věděla, že hádat se s Brannem nemá smysl. Trpaslíci jako on měnili otřepané rčení „být jako z kamene“ na doslovný popis.

    Doktor Bingles Blastenheimer vylezl zpod Maximy, odložil francouzský klíč a zálibně se na svoje duchovní dítě podíval. Dokonce si kvůli tomu nadzvedl i své pilotské brýle, které podle Radara od jejich neslavného přistání na ostrově nesundal.
    „Je nádherná, že?“ pochválil své dílo, které pravděpodobně kdysi bylo červené, ale po nárazu to nešlo moc poznat.
    „Jářrwlku, to dozajista je,“ přisvědčil Finley, který posledních dvacet minut jeho počínání se zájmem pozoroval. „A dokáže vzlwrlétnout?“
    „Samozřejmě,“ vypnul doktor Blastenheimer hrdě titěrný hrudník. „Je teď navíc odlehčená, protože jsem se musel zbavit všeho, co bylo příliš poškozeno. Ale přesto poletí, hlavně díky mému géniu.“
    „Alfa stop Mike Oscar Juliett India stop Papa Oscar Mike Oscar Charlie India,“ přisadil si Radar, doposud ležící pod Maximou, kde dodělával ještě nějaké úpravy.
    „Ano, jistě, díky tobě taky, Radare,“ zamával Bingles neurčitě rukou tam, odkud se ozval Radarův strojený hlas.
    „Je prwlravda, že člwrlověk se občas sám diví, bez čeho všeho se mu nakonec žije a dařrwrlí lwrépe,“ zafilozofoval si Finley. „A dokážete v Maximě dolwrletět zpět na kontinent, smím-lrwli být tak smělrwlý?“ Bingles se podrbal zamyšleně na bradě.
    „Pravděpodobně ne,“ řekl nakonec. „Během naší havárie jsme přišli o velké množství paliva. Avšak kdyby bylo zapotřebí, mohli bychom vám pomoci dostat se hlouběji do ostrova, abyste nemuseli šlapat zbytečně dlouho pralesem. To nesvědčí nikomu.“ Finley souhlasně pokýval rybí hlavou.
    „Juliett Echo November Zulu Echo stop Charlie Oscar stop Kilo Delta Yankee Zulu stop November Echo Bravo Uniform Delta Echo stop Kilo Delta Echo stop Papa Romeo India Sierra Tango Alfa Tango?“ poznamenal Radar.
    „No jo, to máš pravdu,“ uznal Blastenheimer. „Maxima bude potřebovat kus rovné plochy, i když na ni nasadíme vrtuli.“
    „Vrwlrtulwrli?“ zarwrlwloval Finley.
    „Jistě,“ přikývl Blastenheimer. „Na Maximu můžeme nasadit vrtuli a složit křídla, takže bude sice o něco pomalejší, ale zato snáze ovladatelná a nebude potřebovat tolik prostoru na rozlet a přistání. A počkat!“ luskl najednou prsty v umaštěných rukavicích. „Ta erupce,“ ukázal na sopku, jejíž torzo mizelo v mlhách sopečného prachu uprostřed ostrova. Zeleni na ostrově dost ubylo, a i když to objevitelé nemohli vidět, podstatný kus západního svahu se utrhl a společně s řekami lávy se nezastavil, dokud nedosáhl moře.
    „Láva vypálila dost velkou část lesa a pokud bychom dokázali najít takové místo, které už vychladlo, určitě bychom tam dokázali přistát.“
    „To by misterwrl Brwrlonzebearwld jistě velwrwmi rwlád slrwlyšel,“ přikývl Finley.

    Nepletl se. Brann byl tím nápadem více než potěšen. Vlastně měl hned na Maximu jiný pohled, neustále ji obcházel a zálibně si létající stroj prohlížel. Reno, který se už vrátil od doktora a který musel mít i přes ovázaný nos stále zakloněnou hlavu, se na to však koukal jinak.
    „Už to jednou spadlo. Nemůže to spadnout zas?“ vyjadřoval své oprávněné obavy.
    „V žádném případě,“ ohradil se Bingles. „Ta nešťastná nehoda byla zapříčiněna jen a pouze špatnou viditelností. Podruhé se to již nemůže stát.“
    „Snad se nebojíš, velký a statečný Reno Půlnosáči,“ poznamenala neutrálně Elise.
    „Já? Tohohle? Ani náhodou, už jsem viděl horší věci, dokonce jsem je i pilotoval!“ vychloubal se.
    „A kde? V Tramtárii?“ zeptala se nevěřícně kartografka.
    „V Uldumu!“ vyhrkl pyšně Reno.
    „V Uldumu? A nebyla ti tam zima? Přece jen je tam hodně sněhu. Bez pořádného kožichu není radno se tam vybavovat.“ Reno se v duchu ďábelsky rozchechtal, ale na venek zůstal nečekaně klidný.
    „Ale ne, Uldum je přece žhavá poušť, pyramidy a sochy koček. Na kartografku máš dost slabý znalosti.“ Elisin pohrdavý výraz ihned vystřídalo překvapení. Nemohla vědět, že ho na tohle nenachytá, protože si ještě před odjezdem stačil opatřit v knihovně zásobu atlasů a cestopisů, které na lodi potají studoval, aby dokázal skvěle zastřít, že neví o historii a cestování ani to nejmenší.
    „Šťastná náhoda,“ zavrtěla nakonec hlavou Elise. „Tos nemohl vědět.“
    „Právě naopak,“ usmál se škodolibě Reno. „Vím to napevno!“
    „Dost už, vy dva,“ houkl na ně Brann. „Jste jeden horší než druhý.“ Bingles si odkašlal a popleskal bok Maximy.
    „Nuže tedy, mistře Bronzebearde?“
    „Omlouvám se, doktore. Určitě to berem. Jenom…unese to nás všechny?“
    „Koho myslíte tím ‚všichni?‘“
    „Mne, Finleyho, Elise a Rena,“ upřesnil Brann.
    „To zajisté, ještě se k nám vejde Radar. Sice poletíme poněkud pomaleji, ale vzhledem k tomu, že budeme mít vrtuli a ne křídla, tak na tom ani tolik nezáleží.“
    „A kdy to bude připraveno?“ Bingles se otočil na své veledílo a na moment se zamyslel.
    „Než nastavím a nakalibruji vrtuli, může to být tak… tři hodiny? Rozhodně si můžete ještě na lodi dopřát oběd.“
    „Výborně,“ pohladil si Brann břicho. „Takže jsme dohodnuti. Ještě jednou děkujeme, doktore Blastenheimere.“
    „Rádo se děje. Přece jen, bez vás bychom se odsud nikdy nemohli dostat.“

    Jak Blastenheimer řekl, tak i udělal a než stačilo všem slehnout, už pomocníci nakládali potřebné vybavení na upravenou Maximu. Stany, nářadí, kuchyňské vybavení, jídlo… počítalo se s tím, že se Bingles vrátí ještě pro další členy expedice, ale přesto Brann trval na tom, aby bylo co nejvíce nákladu přepraveno najednou. Zatímco se Maxima víc a víc schovávala pod hromadou vybavení, Bingles, sedící v něčem, co se při troše dobré vůle dalo nazvat kokpitem, prováděl s Radarovou pomocí zkoušku.
    „Vrtule?“ zavolal doktor na kopilota.
    „Oscar Kilo!“ odpověděl Radar.
    „Klapky?“ zatáhl Bingles za nějakou páku. Klapky přídavných křidýlek sebou viditelně zahýbaly nahoru a dolů.
    „Oscar Kilo!“
    „Světla?“ Radar seskočil z Maximy a oběhl ji, zatímco jeho šéf v kokpitu zapínal a vypínal páčkami reflektory.
    „Oscar Kilo!“
    „Výborně. Běž se podívat do nádrže, kolik máme paliva.“ Radar přikývl, přeběhl zpět pod vrtuli a nahlédl do velkého kanystru.
    „Delta Victor Alpha stop Alpha stop Papa Uniform Lima stop Golf Alpha Lima Oscar November Uniform!“
    „Dobře,“ přikývl Bingles. „To by mělo stačit. Pane Bronzebearde!“ zamával na Branna.
    „Koukám, koukám,“ brumlal si spokojeně Brann. „Je už všechno připraveno?“
    „Jistě. Stačí jen svolat pasažéry a můžeme vzlétnout!“
    „Počkat!“ Bingles, Brann i Radar se ohlédli za rozčileným hlasem. Byl to kapitán Kámokýbl, který právě poněkud nasupeně scházel z kapitánského můstku. „Počkat! Počkat! Jak to má vzlítnout?“ Bingles zamrkal, jako kdyby nechápal otázku, ale přirozená hrdost mu nedovolila dát svoji nechápavost najevo.
    „A chcete to složitěji nebo jednodušeji?“ zeptal se kapitána.
    „Stačí mi směr,“ založil Kámokýbl ruce na hrudi.
    „Nahoru, samozřejmě.“
    „No to v žádným případě,“ udělal Kámokýbl zamítavé gesto. Brann k němu udiveně vzhlédl.
    „Proč ne?“ zeptal se trpaslík.
    „Se podívejte nad sebe, pánové. Sou tam lana a plachtoví. Přes to poletíte leda přes moji zdechlinu!“ Brann se podíval nad sebe a povzdechl si. Kapitán měl pravdu, nebylo možné mezi vším tím lanovím vykličkovat. Trochu si vyčítal, že ho to nenapadlo. Bylo to přece tak jasné.
    „No ale co máme tedy dělat?“ zeptal se zklamaně Bingles. Bylo na něm vidět, že se už těšil, jak se znovu proletí. Brann neodpověděl, namísto toho se rozhlížel po okolí, jak měl ve zvyku, když hledal nějaké řešení. Poškrábal se pod kloboukem.
    „To já nevim, ale přes lana vás nepustim. To bychom se taky nemuseli dostat dom.“
    Brannův pohled najednou padl na naviják, na kterém ho spouštěli do mořských hlubin, a pod vousy se mu začínal vytvářet široký šibalský úsměv.
    „Nebojte, kapitáne. Myslím, že máme řešení.“

    „Tohle nemůže fungovat!“ třásl se Reno. Pevně objímal své sedadlo na Maximě a odmítal se pohnout.
    „Jasně že nemůže!“ volal bodře Brann. „A přesně proto to fungovat bude!“ Maxima, přivázaná na pevném lodním laně, visela nad mořskou hladinou na obřím navijáku. Nerovnoměrně zatížená loď se kvůli tomu trochu nakláněla na stranu. Bingles si nasadil brýle a začal žhavit motor. Jakmile se vrtule začala točit, vyklonil se Brann z Maximy a zamával na Kámokýblovu posádku.
    „Můžete, pánové!“ Kapitán přikývl a křikl na námořníky. Div přitom nevytáhl bič. Námořníci začali tahat za provazy, které byly připevněné k rámu létajícího stroje. Společnými silami tak Maximu rozhoupali a když už motor roztočil vrtuli natolik, že se Maxima mohla udržet ve vzduchu sama, přehoupli se na vnější stranu Radar s Finleym, protože ti jediní spolu s Binglesem netrpěli příšerným houpáním, a společně uvolnili lana, kterými je námořníci rozhoupávali. Provazy sklouzly do mořských vln a pak už stačilo jen dostat helikoptéru z navijáku. Bingles počkal, až se Finley s Radarem znovu přesunou do bezpečí Maximy a potom už jen zatáhl za správnou páku, která uvolnila helikoptéru z jištění navijáku. Stroj vylétl setrvačností do vzduchu, propadl se o několik metrů, ale pak vrtule dostala opravdový tah a Maxima vylétla nahoru.
    „Vyšlo to! Vyšlo to!“ křičel nadšeně Bingles a Brann se k němu přidal. Reno otevřel oči a stáhl si ruce z uší. Elise, sedící vedle něj, měla zajímavý nazelenalý nádech. Od pohledu jí nebylo o nic lépe než Renovi. Finley naproti tomu, ač vytržený ze svého přirozeného prostředí, vypadal naprosto v pořádku a jásal spolu s Binglesem a Brannem. Inženýr ale dlouho nejásal, protože to by taky mohli skončit v moři.
    „Radare!“ zařval přes hluk mechanismu na kopilota. „Honem, pojď sem a pomož mi.“
    „Oscar Kilo!“ odpověděl Radar a usadil se na křesílko vedle doktora Blastenheimera. Teď už stačilo jen najít místo na přistání.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Jul 26, 2017 8:48 pm

    část třináctá: Jedeme na přistání:
    Džunglí se rozléhala hrozivá spálená jizva po erupci způsobené nejepičtějším koncertem na světě. Vršek sopky byl ten tam, i když přesněji řečeno ležel v podobě malých kamenů a sopečného prachu po celém širém okolí. Spáleniště však v žádném případě nedosahovalo takových rozměrů, jaké očekávali. Jako by nějaká neznámá síla držela plameny a lávu na uzdě, takže se nerozlila příliš daleko. Pokud by se na to někdo na chvíli zaměřil, rozhodně by mu přišlo divné, že se výbuch vulkánu nechová tak, jak se od něj čeká. Zvlášť proto, že kromě spáleniště a ponurého sloupce dýmu, stoupajícího ze chřtánu rozbité hory, nezůstaly žádné další příznaky erupce.

    Reno si toho však nevšiml, protože měl v tuhle chvíli naprosto jiné starosti. Například se nedívat dolů a nepozvracet se. Maxima se komíhala nad korunami stromů s nečekanou obratností, což ale mělo za následek neustálé a nepravidelné kývání ze strany na stranu, sem tam doplněné nějakou tou piruetou. Jak jen záviděl Brannovi, který se v kokpitu vesele vybavoval s tím zatraceným Blastenheimerem, jakoby byli na procházce. Neslyšel, o čem si povídají, protože veškerý hovor přehlušilo pekelné rámusení létajícího stroje. Proto jen seděl, s nehty zarytými do opěradla narychlo přimontované židle a snažil se nevnímat zlověstné skřípění, které i přes hlasitost motoru jasně slyšel v jednom z rohů kabiny.

    Po chvilce mu něco zaklepalo na koleno. Odvážil se otevřít oči a pohlédnout do uvolněné rybí tváře. Finley. Jak to k čertu dělal? Murloci jsou přece prakticky obojživelníci, co ve vzduchu nemají co dělat. Tak jaktože snášel všechno to haraburdění a přemetání tak dobře?
    „Dalrwl byste si šálwrlek čaje?“ zeptal se Finley. Renův pohled padl na zmíněný čaj, který Finley držel mezi palcem a ukazovákem a s takřka gyroskopickou přesností s ním dokázal balancovat tak dobře, že se na hladině hnědého nápoje udělalo sotva pár vlnek.
    „Dozajista by vám prwrlospěl,“ usmíval se nevinně murlok, zatímco Reno se snažil co nejméně pohybovat.
    „Nue…ďky,“ zahuhlal Reno s žaludkem až na jazyku.
    „Jste si jist? Vypadáte hrwlozně. Bez urwlážky,“ dodal rychle Finley. Až druhé Renovo odmítnutí jej přimělo zanechat své snahy. Pokrčil svými neexistujícími rameny a zkusil své štěstí na vedlejším sedadle, kde seděla Elise. Reno si při pohledu na ni pomyslel, že kombinace fialové a zelené dává dohromady dost nevábnou barvu. Netvářila se o moc lépe než on.
    „Slwlečno Elwlise, nechtělwrla byste si dát šálwrek čaje?“ zeptal se Finley elfky. Elise otevřela jedno oko, zkřivila rty ještě více než doposud a stejně jako Reno zavrtěla divoce hlavou. To jí od pohledu přitížilo, takže ztuhla jako vycpané zvíře a zkoušela se nehýbat.
    „Vařrlwirlw jsem jej speciálwrně prwrlo vás,“ řekl Finley poněkud zklamaně. „Původně bylwry dva, alwre jeden mi stačilwlr vypít mistrwl Brwronzebearwld dřrwíve, než jsem mohlrw zasáhnout.“
    Tak on si ještě pije, blesklo Renovi hlavou. Zatracený trpaslík, ten se má, že mu není zle.
    „Jhn si o vypj sám…“ pobídla Elise opatrně murloka.
    „Alwre to by nebylwro slwrušné,“ ohradil se Finley.
    „Mh th přžijm,“ přitakal Reno. Finley na oba vrhnul lehce ublížený pohled a pak se vrátil do kabiny.

    „Doktore Blastenheimere! Podívejte!“ vyhrkl Brann a ukázal z okna na jednu z mnoha vypálených mýtin. Tahle se však na rozdíl od ostatních zdála rovná a bez překážek.
    „Ano, vidím,“ přikývl gnóm. „Ano! Ano to by šlo! Navedu nás na přistání.“
    „Výborně,“ usmál se Brann a poplácal doktora po rameni.
    „Radare, sniž nám výkon a připrav podvozek na přistání,“ otočil se Blastenheimer na svého kopilota.
    „Oscar Kilo!“ zasalutoval Radar, vyskočil ze svého sedadla a vyrazil splnit svůj úkol. Brann, zapřený mezi sedadly pilotů, se obrátil za sebe do kabiny, kde měl nádherný výhled na své dva kolegy těsně před pozvracením.
    „Slyšíte, vy dva?“ zahulákal na ně bodře. „Jdeme na přistání, tak už to dlouho trpět nemusíte.“ Elise, s pevně zavřenýma očima a obličejem obráceným ke stropu, jenom opatrně zvedla ruku se zdviženým palcem. Brann se jen zakřenil a otočil se zpět k přednímu oknu.

    Motor Maximy se trochu ztišil a nenadále škubnutí, které provázelo přechod stroje na nižší chod, Renovi dvakrát nepomohlo.
    „Opatrněji, ksakru!“ zaječel Bingles na Radara. „Nebo nás chceš zabít?“
    „Papa Romeo Oscar Mike India November Tango Echo!“ Bingles si odfrkl, mávnul rukou a natáhl si pilotské brýle zpět na oči.
    „Držte se!“ zvolal Blastenheimer, aby to slyšeli i Reno s Elise, ale bylo to celkem zbytečné, protože oba svírali svá sedadla vší silou už od startu. Inženýr zatáhl za řídící páku a zastavil tak Maximu ve vzduchu. Teď už jen stačilo přistát na správné místo.
    „Branne, vykloňte se ven a říkejte mi, kam přistávat!“ rozkázal zkušeně malinkatý gnóm. Brann přikývl, přesunul se do kabiny a otevřel dveře. Hukot se náhle opět zvětšil a dovnitř vpadl silný závan větru zvenčí. Brann si jednou rukou přitiskl klobouk pevně k temeni a druhou se zachytil za madlo hned vedle dveří. Potom mu už jen stačilo vyklonit se ven. Sotva dvanáct metrů pod ním se černalo spáleniště, ale jeho bystrému oku zároveň neušlo, že přistávají nebezpečně blízko stromům.
    „Víc dopředu a napravo!“ zavolal do kokpitu. Bingles zvedl palec, jako že slyšel.
    „Radare! Poběž mi sem pomoct!“ zakřičel na kopilota. Radar se ihned vynořil a přeběhl na své místo v pilotní kabině. Za malý okamžik se už klesající Maxima pohnula směrem, který jim vzkázal Brann, stále půlkou těla visící ven z helikoptéry. Nevšiml si však větví, které se už po něm napřahovaly a kdyby jej byly zasáhly, dozajista by vypadl ven.

    Naštěstí pro něj si jich všiml Finley.
    „Víc doprwlava, víc doprwlava!“ vykřikl murlok, ale ani tak by to Bingles s Radarem nestačili ukočírovat. Vrhl se proto ke dveřím, popadl svýma rybíma ručkama trpaslíka okolo pasu a vtáhl jej zpět do kabiny. O dvě vteřiny později už dveře minulo pár větví, které vzápětí narazily do vrtule.
    „Hrombác aby do toho!“ zaklel gnóm, když se Maxima nebezpečně zakývala. Naštěstí byly listy vrtule pevné a bytelné, takže nejenže náraz větví ustály, ale ještě je dokázaly utnout jako velká sekačka. Uťaté větve zabubnovaly na vnějším plášti Maximy, ale víc jí neublížily. Brann se zvedl do sedu a zašátral rukou po klobouku, který mu během Finleyho záchranného manévru spadl z hlavy.
    „Díky. Díky, Finley. Máš to u mě,“ děkoval murlokovi, když se zvedal z podlahy. Rybonožka roztáhl svoji širokou tlamičku a podal mu klobouk.
    „To bylwra přrlece samozřrwlejmost,“ řekl skromně.
    „Ale i tak, tahle samozřejmost mi ušetřila velkou dávku nepříjemností,“ trval na svém Brann, když si vděčně klobouk nasadil. „Však víš, větvičky zamotané do vousů a tak.“

    Slabý náraz do země signalizoval, že Maxima konečně přistála. Okolo stroje se zvedl oblak jemného popela, který se rozprášil na všechny strany, jakmile dosedli na spálenou zem. Drahnou chvíli trvalo, než se opět usadil, ale hned jakmile opět odhalil helikoptéra šedého od popela, dvířka se otevřela a z nich okamžitě vypadli Reno a Elise, dopadli na všechny čtyři a hned se rozkašlali, když jim popel vnikl do chřípí.
    „Země! Pevná země!“ volal úlevně Reno, ale hned zase zmlkl, jinak by se mu z úst mohlo vydrat i něco víc než jen děkování všehomíru za hladké přistání.
    „Ale nepřeháněj, Reno,“ konejšil ho Brann, který právě s brašnou přes rameno a puškou v rukou opatrně sestupoval ze schůdků, aby co nejméně vířil prach. Sehnul se a zvedl Renův klobouk, který jeho majiteli spadl z hlavy při urychleném opuštění helikoptéru, vyklepal z něj sopečný popel a kamení a posadil jej štkajícímu Renovi na hlavu. „Tak strašné to přece nebylo.“
    „Bylo,“ nečekaně podpořila Rena Elise s brýlemi nakřivo, která měnila barvy rychleji než chameleon na diskotéce.
    „Ale no tak, vy dva. Finley, přišlo ti to divoké?“ otočil se trpaslík na murloka, stojícího ve dvířkách Maximy. Finley, s kloboučkem usazeným na hlavě a skautíckým výrazem na obličeji vykročil po schůdcích za Brannem.
    „Alrle kdepak. Naopak, bylwra to velwrice osvěžující cesta. Všechna čest, pane Blwrastenheimerwle,“ poklonil se lehce pilotovi. Bingles se právě soukal z kokpitu a nadzvedával si pilotní brýle, aby lépe viděl.
    „To nic nebylo. Kdybychom měli pořádnou přistávací plochu, to byste teprve viděli hladké přistání.“ Od Brannových nohou zahučel ztrápený slabý hlásek cosi neslušného, ale Brann to neslyšel. Nebo to aspoň předstíral.
    „O tom zde nikdo nepochybuje,“ řekl trpaslík, ale než mohl říct něco dalšího, ozval se ohlušující výbuch a k nebi vylétlo cosi zeleného a zářivého. Brann nadskočil leknutím, čímž zvedl další hromádku prachu a Reno s Elise, kteří měli tu smůlu, že měli hlavy dost nízko nad zemí, se jím trochu přidusili. Záblesk vylétl zpoza Maximy a mířil výš a výš, až zhruba v padesáti metrech nad zemí vybuchl v další ohlušující ráně, která zvěstovala vznik i zánik vteřinové hvězdy.
    „Radare!“ vřískl Blastenheimer, který se hned dovtípil. „Co to u všech čertů mělo být?!“ Radar, stojící na druhé straně helikoptéru, se na svého mistra omluvně podíval a svěsil ruce, v nich mu stále ještě kouřila dlouhá tyč, z níž vystřelil rachejtli.
    „Sierra India Golf November Alpha Limo stop Papa Romeo Oscar stop Kilo Alpha Papa India Tango Alpha November Alpha stop Kilo Alpha Mike Oscar Kilo India Bravo Limo Alpha,“ řekl tiše.
    „A tos nám nemohl něco říct? Chudák pan Bronzebeard málem dostal infarkt!“ pěnil malý gnom.
    „Ale no tak, no tak, doktore,“ uklidňoval jej Brann. „Do infarktu to mělo daleko.“ Blastenheimer chvíli těkal očima z Branna na Radara a zpět, až nakonec prudce vzpažil v gestu „mě je to fuk.“ Pak se na okamžik zamyslel a ukázal prstem na Radara.
    „Kámokýbl je s tvrdým Y, ty pakoni! Už jen za to bys zasloužil trest. Vážně, dělat pravopisné chyby v mluvené řeči, to jsem ještě neviděl. Koukej jim pomoct s vykládáním!“

    Chvíli nato už našli malou mýtinku v pralese, která sice stále byla zasažena požárem, ale už se na ní neusadil poprašek ze sopky, takže se na ní dal postavit tábor. Reno, Finley, Elise a Radar stavěli stany a sháněli dřevo na oheň, zatímco Brann se domlouval s Binglesem.
    „A určitě to půjde? Nerad bych, abyste zase skončil s rozbitým strojem,“ staral se trpaslík.
    „Ale kdeže,“ mávl rukou gnom. „Půjde to jako po másle a vy budete mít na ostrově podporu. A to se vždy hodí, není-liž pravda?“ To musel Brann uznat.
    „Nu dobrá. Kolik našich hochů dovezete?“
    „Najednou tak čtyři nebo pět, když už je hlavní část vybavení převezena. Myslím, že to by mohlo stačit. Navíc se můžou postarat o jakés takés zásobování. A tady se jim rozhodně nic nestane. Všechno, co by jim mohlo ublížit, uteklo před sopkou. Anebo neuteklo a v tom případě se taky nemusíme obávat.“
    „Dobré argumenty. Mě to přesvědčilo. Nemluvě o tom, že my s sebou stejně stany táhnout nemůžeme. Čeká nás cesta na vršek hory.“
    Za Brannem se ozvalo zaskučení. „Nestěžuj si, Reno,“ řekl klidně Brann. „Přece jsme tě varovali.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Aug 03, 2017 5:36 pm

    část čtrnáctá: Ječení vřešťanů:
    „Lrwepší?“ zeptal se Finley Rena, který už drahnou chvíli seděl o malého ohníčku, zatímco okolo něj partička dělníků stavěla základní tábor, ze kterého se měli vydat na svoji konečnou cestu ke kráteru useknuté hory. Teď, když se dým okolo sopky rozplynul, viděli na ni čistě a jasně. A někde na vrcholu, v samotném hrdle, byl ukrytý trollí chrám. A v něm Zlatá opice.
    Reno přikývl a pevněji stiskl šálek silného čaje, který mu Finley připravil. Murlok se usmál a poplácal Rena povzbudivě po rameni.
    „Já vám řrwlíkalrw, že vás postaví na nohy. Na nevolwrnost není nic lwepšího, než dobrwlý čaj!“
    „Díky, Finley,“ špitl Reno. „A já si říkal, proč sebou pořád ten čaj taháš.“
    „Prwloč?“ pousmál se Finley. „Je to celwlkem prwlosté. Žádný sprwlávný cestovatelwr ani objevitelwrl by nemělwlr vyrwlazit na výprwavu bez dobrwrlého čaje. Tedy, misterwl Brwlann si myslrwlí, že čaj na cestách je zbytečný přrwležitek,“ udělal Finley nevěřícný obličej, jako kdyby Brann vyznával Satana, „ale já jsem zastáncem pršlavého opaku. Pokud nebudeme přrwli prwrláci patřwličně kulwrltivovaní, nejsme o moc lwrepší, než vykrwladači hrwlobů.“
    „A já si zase myslím, že čaj si pořádně nevychutnáš, když sedíš v džungli a musíš se soustředit na to, že tě každou chvíli může něco zabít,“ zahučel zpoza jednoho ze stanů Brann, který tam právě zatloukal kolíky, které držely stan vcelku. „Ale co? Já Finleymu jeho čaj brát nebudu,“ usmál se a otestoval, jestli kolík správně drží. „Tak co, Reno? Už je ti lépe?“
    „O dost,“ přisvědčil Reno.
    „No vida, tak je aspoň vidět, že s sebou Finley ten čaj netahá zbytečně.“ Trpaslík se zvedl do své obdivuhodné jedenačtvrtmetrové výšky a upravil si klobouk na hlavě. Reno se ohlédl po táboře, který už okolo nich pěkně rostl. Kromě objevitelů se tam také pohybovalo asi šest pohůnků a pár dalších vědců, kteří ale nepřijeli za Zlatou opicí, nýbrž krásami ostrovů Jižních moří. Převážně přírodovědci, specialisté na brouky nebo tropické rostliny. Vypadali tak stereotypně, že i Brann měl potíže s nimi mluvit s vážnou tváří.
    „Ehm…Branne?“ zeptal se Reno.
    „Áno?“ odvětil vesele trpaslík, který právě kontroloval zásoby, které jim doletěly na Maximě. Bingles létal jako splašený mezi lodí a táborem, skoro by se jeden až bál, že mu nezbude dost paliva na konečnou cestu nazpět.
    „Proč vlastně stavíme všechny ty stany, když je budeme zase bourat a nést s sebou na sopku?“ Finley se na Rena překvapeně otočil a i Brann si založil podezřívavě ruce na hrudi.
    „Proč bychom je měli brát s sebou?“ zeptal se trpaslík. „Zbytečná zátěž. S sebou poneseme jen nějaké deky, kdybychom se nestačili vrátit ze sopky před západem slunce, ale stany zůstanou tady. Od toho to je přece základní tábor. Tvoje minulá skupina to snad dělávala jinak?“
    Reno, prolhaný a prohnilý až do morku kosti, na pár okamžiků zmlknul, zatímco v mozku rychle kalkukoval nejlepší odpověď.
    „Jo, přesně tak jsme to měli. Tenkrát v Uldumu,“ řekl po nepatrné chvilce tak sebejistě, jak jen dokázal.
    „V Uldumu? Chm, zvláštní. Zrovna tam se vyplatí najít si místo a zůstat tam déle, než hned kočovat.“
    „Měli jsme na to velbloudy,“ dodal rychle Reno. „Ti nám je nesli na hrbech.“ Po tomhle ujištění se Brannova tvář opět uvolnila.
    „A tak to jo,“ pokrčil rameny. „Holt na to někdo má peníze, tak si pronajímá velbloudy.“
    „A my ne?“ podivil se Reno. „Měl jsem za to, že Objevitelská liga je zatraceně bohatá.“ Brann se podíval na Finleyho a ten přikývl. Nervózně se podrbal pod kloboukem.
    „Víš, Reno,“ přistoupil a usadil se k ohništi, „věc se má tak. Objevitelská liga je bohatá, o tom žádná, jinak bychom si takovéhle expedice nemohli vůbec dovolit. Potíž je ale v tom, že stojíme a padáme s tím, jak se rozhodne Senát.“
    „Senát?“ zeptal se Reno, který podobné slovo v životě neslyšel.
    „Hromada přestárlých trpaslíků, co si myslí, že jsou to nejlepší od vynálezu krájeného chleba. Pořád jen řvou a řvou a řvou a nic nevyřeší,“ zaskřípal zuby Brann. „Nechápu, jak je může Muradin trpět. Zpochybňují snad každé jeho rozhodnutí, zpomalují ho na každém kroku. Akorát když je válka, tak dají králi trochu prostoru.“
    „Nemáš je rád, co?“ pokýval soucitně Reno. Sám měl svoje potíže s představiteli státu, i když na trochu nižších příčkách. Vlastně šlo jen o to, že musel vysvětlovat veliteli hlídky, kde se u něj vzaly hledané šperky, zatímco Brann se se svým bratrem rval o každou minci z královské pokladny, ale co? Zákon jako zákon.
    „Je jen málo věcí, které nemám rád, ale oni tam rozhodně patří. To, že trpaslíkům vládnou tři králové, tedy král, zeman a regentka, to je v pořádku. Tihle tři jsou rozumní a dohodnou se. Ale viděl jsi někdy Senát? V celé té sebrance je jediný rozumný trpaslík – Thargas, a to určitě jen proto, že sám je z královského rodu. A navíc, po tom co se stalo v Ulduaru, by nám senátoři nejraději nedali ani zlámanou grešli!“
    „Proč? Co se stalo v Ulduaru?“ zeptal se Reno, kterého trpasličí politika v Brannově podání začala zajímat, jakkoli neuvěřitelně to i jemu samotnému znělo. Brann se ale zničehonic zarazil, jako kdyby řekl něco, co neměl. Chvíli mlčel, vyhýbal se Renovi pohledem a koukal sklesle do ohně.
    „Promiň, Reno. O Ulduaru a o tom, co se tam stalo, nechci vyprávět. Je to… řekněme, že to je něco, do čeho bych nerad šťouchal, ano? Nezlobíš se, že ne?“
    „Ne, určitě ne,“ zavrtěl hlavou Reno, který nechtěl Branna rozesmutnět. Smutný Brann, to bylo něco, co si neuměl a ani nechtěl představovat. Rozhodl se proto změnit téma. Rozhlédl se po táboře a hned našel vhodný námět.
    „Kde je vůbec Elise?“ zeptal se.


    Těžko uvěřit, že absolutní spáleniště a hustá džungle mohou mít tak ostrou hranici. A ještě hůř se věří tomu, že kousek od té hranice našla Elise až kýčovitě krásné pralesní jezírko. Věděla, že tu někde bude zdroj vody, ale nedovedla si představit, že by vypadal takhle. Sklonila mačetu, kterou si pracně prosekala cestu vegetací, a chvíli se kochala tím malým zázrakem přírody, jenž vypadal, jako kdyby ho namaloval nějaký špatný umělec. Naproti Elise stála malá skalka, ze které do křišťálově čistého jezírka tekl široký vodopád. Ten na hladině vytvářel oblak z vodních kapek roztroušených do vzduchu. Nad jezírkem prolétala hejna papoušků a okolo vřískaly opice. Nad jezerem se netyčil jediný strom, takže bylo krásně prosvětlené slunečními paprsky. Ve vodě se proháněly ryby, z nichž žádná nevypadala nebezpečně ani dravě, a to ani podle Elise, která moc dobře věděla, že takové ryby mohou velmi snadno klamat tělem. Klekla si a zkusila špičkami prstů teplotu vody. I přes všudypřítomné vedro a fakt, že na jezírko neustále pražilo slunce, byla voda příjemně chladivá a osvěžující. Elise si povzdechla. Další kýčovitost. Kdokoli tuhle džungli navrhoval, rozhodně nikdy nemohl být v opravdovém pralese. Tady už vážně chybí jen duha u vodopádu a zhnusení je dokonáno. Pak se sama sobě v duchu zasmála. Taková pitomost. Jako kdyby vážně někdo vymýšlel, jak má džungle vypadat. Nikdo to nevymýšlí, to příroda sama.
    Už už se chystala, že se vrátí, aby ostatním řekla, že našla vodu, ale pak se zarazila. Uvolnila si přitom trochu kravatu a hned se jí ulevilo. Ne že by kravatu nesnášela, ale v pětatřiceti stupních se přece jen nosí trochu špatně.
    Ono se přece nic moc nestane, když se trochu zdrží, a ví Elune, že si trochu toho klidu zaslouží. Zvlášť od Rena, od toho pitomce. Při vzpomínce na něj podvědomě sevřela bič, který měla uvázaný u pasu. Jo, určitě se nic nestane. A ta voda je tak chladná, kdo ví, kdy zase na takovou narazí.
    Prohrábla si vlasy a ve chvíli, kdy na prstech spatřila šedý poprašek sopečného popela, bylo rozhodnuto. Opatrně se rozhlédla na všechny strany, jestli ji nikdo nesleduje. Ale kdo by ji taky šmíroval? Do tábora je to aspoň tři čtvrtě kilometru a kromě nich tu už byla jen zvířata a lesní havěť. Před nimi se stydět nemusí. Schovala mačetu do pouzdra, odházel klacky a liány z malého kusu země a položila ji tam. Rozvázala si kravatu a přitom si vzpomněla na povídačky ze své domoviny. Tedy spíš o tom, co se o její domovině povídalo za oceánem. O druidech, kteří žili v přírodě zásadně nazí, prý kvůli lepšímu propojení s duší přírody. Taková hloupost, pomyslela si, když si rozšněrovávala boty, zatímco bedlivě pozorovala podrost, jestli se v něm nemihne něco ostrého či jedovatého. Ano, druidé běhali po lese nazí, to byla pravda, ale jen když se proměnili ve zvíře a šaty byly celkem zbytečné. Ostatně, kdyby na vás vyskočil medvěd v kalhotách, co byste dělali? Tomu se musela Elise zasmát. Zatracené pověry. Copak ti lidé vůbec nemyslí? Seďte si celý den nahatí v lese a místo propojení s přírodou z toho budete mít akorát spoustu klíšťat a rýmu.
    Vyzula si boty a zkušeně je zasunula do sebe, aby na ni potom nečíhal v botách nějaký štír nebo hůř. Rozepnula si pásek i s bičem a položila jej vedle bot, kravaty a mačety. Když vedle nich přistála i vesta, košile a kalhoty, stála Elise jen ve spodním prádle, které v žádném případě nebylo krajkové, o to se postarala hned po tom incidentu s !!!EPICUS MAXIMUS!!!, ještě se aspoň minutu rozhlížela a ze všech sil napínala uši, kdyby přece jen náhodou někdo byl tak příšerný a zoufalý, aby ji sem sledoval, ale i se svým nadlidským sluchem neslyšela nic než zvuky džungle. Trochu se proto uvolnila a rozvázala si culík. Jakmile si rozpustila vlasy, vznesl se z nich ten samý obláček sopečného prachu, který si už předtím našla na prstech. Vyklouzla z podprsenky i kalhotek, které složila hned na hromádku vedle ostatního oblečení, a vstoupila do chladné vody.
    V prvním momentě jí na celém těle naskočila husí kůže, ale Elise nepatřila k těm, kteří by se osmělovali dlouho. Šla dál, až jí dno zmizelo pod nohama a ona mohla začít plavat. V tu chvíli se uvolnila úplně a na chvíli tak mohla zapomenout na všechny trable, které ji sužovaly. Ponořila hlavu na moment pod hladinu a zatímco jí teď už ne tak čistá voda spolu se sopečným prachem stékala z vlasů, nevzpomněla ani na Rena, ani na Zlatou opici, ani na tu pekelnou jízdu v pekelném stroji toho pekelného gnoma. Ten plula na hladině kýčovitého jezera, tu splývala, tu plavala líně znak, jindy zase energický kraul, a bylo jí příjemně. Poprvé od chvíle, co na tenhle ostrov připluli.
    Netušila však, že přes všechnu její opatrnost ji z nedalekého křoví sleduje pár očí.


    „Víte, misterwl Brwlann, nedávno jsem narwlazilwlr na zajímavý přrwlíběh nočních elwrfů,“ řekl zničehonic Finley, čímž prolomil ticho, doposud panující u ohniště. Ostatně slova ani nebyla potřeba. Brann si poklidně pokuřoval z dýmky, Bingles šťoural v nějakém svém vylepšováku šroubovákem a Radar s Renem byl kdovíkde.
    „No? Povídej,“ pobídl ho Brann. Finley upil z čaje a začal vyprávět.
    „Pochází z dob přrwled Rwlozdělwrlením světa a vyprwláví o jisté elwlrfí mágyni, jenž slwrynulwra svou krwrlásou.“
    „Tak to obvykle bývá,“ zamručel Bingles. „Krásná elfka a k tomu mágyně. Proč se nevypráví třeba o krásných gnomkách? Nebo trpaslicích? Copak také nemáme krásné ženy?“
    „Anebo o murločicích,“ zakřenil se zpod vousů Brann a vyfoukl dým. „Promiň, Finley. Pokračuj prosím.“
    „Ergwrmlhm, ano,“ odkašlal si Finley. „Nicméně krwlom své krwlásy bylwra také velrwlmi stydlwrivá a cudná.“
    „To už je novinka, to zas ano. Ale zas na druhou stranu, je to starý příběh, že?“ přisadil si Bingles. Finley se jím už nehodlal nechávat dál rušit.
    „Jmenovalrwla se tuším Dianie a mělwrla velrwlmi rlrwáda lwrlov. Vlwrastně bylwra tuze uznávnou lwrovkyní. V její drwlružině se alwre také nacházrwelwl lwrovec jménem Aceton, jemuž se jeho paní velwrice lwríbilwra. Prwloto jí často slwrledovalwrl přrwli koupelwrích.“ Poslední větu řekl Finley s nebývalým odporem pro nebohého Acetona, jako kdyby si ani nedokázal představit, jak by mohl nějaký muž být schopen takového zvěrstva, jakým je šmírování krásných dam. Brann se pod vousy trochu pousmál, jako kdyby tušil, kterým směrem se bude vyprávění ubírat.
    „Nicméně,“ pokračoval murlok, „Jednou jej lwrady Dianie odhalwrila, kterwlak se těší pohlwrwedem na ni, jak ji Elwrune stvořrwlilwra, a okamžitě zrwludlwrla vztekem a studem.“
    „Aceton neskončil dobře, že?“ vyzvídal Brann konec pověsti. Finley zavrtěl rybí hlavou.
    „Rwrlozvzteklwrlená lwrady Dianie jej na místě prwloměnilwra v zajíce. Pověst pak prwlaví, že nebohý Aceton bylwr poté rwloztrlhán v dalrwším lwrovu.“
    „Moc hezký příběh,“ vyfoukl Brann spokojeně kouř. „Vsadím se, že to je elfská verze varování, aby se malí kluci nekoukali na polonahé či nedej kameni úplně nahé slečny, jinak oslepnou.“
    „Nešmíruj děvčata při koupání, jinak tě promění v zajíce a sežerou tě psi,“ dosadil si Bingles. „Nevím jak vás, ale mě by to rozhodně odradilo.“

    Pralesy obývá jistý rod opic jménem vřešťani, mezi nimiž zvlášť vyniká druh jménem vřešťan rezavý. Tyto opice mohou měřit mezi sedmdesáti a padesáti centimetry a pyšní se chápavým ocasem měřícím mezi osmdesáti as šedesáti centimetry. Dosahují hmotnosti až devět kilogramů. Živí se převážně listím, ale také ovocem, ořechy či květy. Jejich typickými znaky jsou plochý obličej, hustá rezavá srst a vousy pod bradou, které mají samci mnohem delší než samice. Zlé jazyky tvrdí, že je stačí naučit konzumovat alkohol ve velkém množství a máte dokonalého trpaslíka. Vřešťan rezavý však kromě své barvy vděčí za jméno také zvláštně upravenými hlasivkami. Společně s jazylkovou kostí tvoří rezonanční bubínek, do něhož zasahuje vychlípenina jícnu, tvořená ze štítné a prstenčité chrupavky. Celé tohle ústrojí dokáže mnohonásobně zesílit zvuk, který opice vydává. Díky tomu je ječení vřešťanů dobře slyšitelné i na vzdálenost pěti kilometrů a ryšavému primátovi tak získává titul nejhlasitějšího tvora v živočišné říši. Proč vám tohle všechno říkám? Abyste si dokázali představit, jak hlasitý musel být následující řev, když dokázal přehlušit i vřešťana.

    „RRREEEEEEEEEENOOOOOOOOOOOOOOOO!!!“


    V ten moment se Brann příšerně rozchechtal, až málem spolknul svoji dýmku. Finley i Bingles zděšeně nadskočili, když výkřik přehlušil zvuky džungle a nad stromy ze zvedlo hejno tropických ptáků, kteří se mylně domnívali, že se sopka opět probudila.
    „To…to bylwrla slwrečna Elwrise?“ zeptal se opatrně Finley, aby měl jistotu, že slyšel dobře. Brann s úsměvem přikývl.
    „Zdá se, že Elise našla svého Acetona,“ zakřenil se.
    „Vy myslwríte…ne, pan Rwleno by něčeho takového přrwlece nemohlwl být schopen,“ vydechl nevěřícně Finley.
    „A já si zase myslím, že toho je víc než schopen,“ čistil si nerušeně Brann vykouřenou dýmku a u toho se pochechtával.
    „Neměli byste mu jít na pomoc?“ zeptal se Bingles a už v té otázce bylo jasně naznačeno, že on nemá zájem čelit rozzuřené Elise.
    „Mno,“ ohlédl se Brann za džunglí. „Je to kus cesty, takže než tam dorazíme, už si bude Reno určitě pamatovat, že Elise nemá ráda, když ji někdo šmíruje. Pojď Finley, půjdeme zachránit jednoho Jacksona.“ Zvedl se, schoval čistou dýmku do brašny a došel si pro mačetu a pušku. Finley dopil čaj, také se zvedl a uklidil jej poblíž jednoho ze stanů, kde pro něj pak chtěl dojít, aby ho mohl pořádně umýt. Brann si pověsil pušku na rameno, vytáhl mačetu z pouzdra a namířil na prales před nimi, kde trochu řidší vegetace označovala místo, kudy šla Elise. „Jdeme zachránit spanilého prince z nesnází,“ uchechtl se trpaslík.

    Našli je zhruba tak, jak Brann očekával. Byl to dost zábavný pohled, tedy aspoň pro trpaslíka. Stále ještě mokrá Elise s bílou košilí narychlo omotanou okolo trupu, aby zakryla to nejnutnější, zarývala Renovi ležícímu na zemi koleno mezi lopatky a s vražedným výrazem ve tváři a bělostnými zuby vyceněnými jako hlídací pes utahovala bič, který měl přistižený Reno omotaný okolo krku. Vlasy jí padaly do tváře, zatímco Renovi spadl klobouk na zem a šance na únik ještě níž. Elise jej držela pevně zafixovaného na břiše, stejně jako krajta, která čeká, až se myš v jejím sevření udusí. Až na to, že krajty bývají klidné. Elise nebyla.
    Reno v marné snaze se osvobodit plácal dlaněmi do země a silně fialověl v obličeji. Elise si toho ale nevšímala. V očích měla vraždu. Vyrušil ji až Brannův smích a ona si v tu chvíli z hrůzou uvědomila, že má další obecenstvo.
    „No tak, stačilo,“ pochechtával se ještě Brann, zatímco Finley stál jako opařený. „Už ho pusť.“ Elise vypadl bič z rukou a instinktivně si přitáhla košili těsněji k tělu. To mělo za následek, že se košile nasákla vodou a udělala tak z Elise nedobrovolně Miss mokré tričko. Reno zalapal po dechu, ale hned se mu začala do tváře vracet barva. Zato Finley vypadal, že při pohledu na polonahou Elise omdlí. Brann ho proto prozíravě otočil jako panáka ve výkladní skříni a klekl si na jedno koleno k Renovi.
    „Tak copak jsme se dneska naučili, Reno?“ usmíval se na pachatele žoviálně. Reno mu nedokázal nic říct. Elisin bič mu přiškrtil nejen dech, ale taky hlas. Zamával jenom bezmocně rukou. Brann se otočil, zvedl jeho klobouk ze země a posadil mu ho znovu na hlavu. Pak se otočil na Elise, která tam pořád stála jako antická socha.
    „Řešit to nebudu, protože věřím, že si to zasloužil. Ale příště už ho neškrť, jo? Nic proti tvojí barvě kůže, ale jeden fialový mi tu stačí,“ zakřenil se znovu. Zvedl se a oprášil si kolena. „A protože jsme si to vyjasnili a moje asistence tu už není potřeba, co kdybychom se vrátili do tábora, hm? A Elise…“ otočil se ještě, „myslím, že bude lepší, když si ten bič odnesu s sebou. Ne že bych ti nevěřil, ale jsi dost naštvaná a když jsem naštvaný já, tak bych si taky nevěřil.“ Elise se sehnula pro bič, který si kašlající Reno stačil odmotat z krku, svinula ho a podřízeně ho podala Brannovi.
    „Díky,“ usmál se trpaslík. „Finley, pomůžeš mi tady s panem Acetonem? Finley?“ Musel s murlokem zatřást, aby ho probudil z otřesu. „Finley?“
    „Rwrl rlw mrgmrl rlgwr,“ zamručel Finley a otočil se na Branna.
    „Výborně, rozbili jste nám Finleyho. Finley, rozumíš mi?“ řekl Brann velmi pomalu. Murlok přikývl. „Dobrá. Pomůžeš mi odnést Rena?“ Další přikývnutí. „Fajn. Já ho chytnu na nohy a ty za ruce.“
    Jak řekli, tak i udělali, akorát rozbitý Finley při tom dělal, co mohl, aby se nemusel dívat Elisiným směrem. Trpaslík, murlok a přistižený šmírák zmizeli v džungli a nechali polonahou Elise o samotě.
    I jí chvilku trvalo, než se vzpamatovala, ale nebyla na tom tak zle jako Finley. Pohled jí padl na její teď neupravenou hromádku s oblečením, kterou přišlápla, když se řítila přímo na Rena. Měla vědět, že tohle všechno, jezírko, voda, chvilka o samotě, že to všechno je prostě moc dobré, než aby to mohlo vydržet. Povzdechla si a začala se oblékat.
    Ale aspoň jsem teď čistá, pomyslela si. A to se taky počítá.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Fri Sep 08, 2017 7:53 pm

    část patnáctá: Vrata do chrámu:
    Slunce se blížilo k vrcholu své nebeské cesty, když za sebou Brann, Reno, Elise a Finley nechali hektary spáleného pralesa a došli k úpatí rozlomené hory. Moc si toho s sebou nenesli, jen svačinu pro každého, měchy s vodou a pár objevitelských věcí, které Brann shledal užitečnými na jejich cestě za Zlatou opicí. Jejich batohy však nebyly bezedné a proto musel Finley lítostivě zanechat svůj čajový set v táboře. Bylo mu sice nabídnuto, že si může vzít aspoň šálek, ale to murlok odmítl. Nekompletní sada byla podle něj ještě horší než žádná. To už se radši napije přímo z měchu.


    V noci hustě pršelo a i když se mraky stačily povětšinou roztrhat a mezi nimi vyšlo slunce, stále se ještě vzduch dostatečně neprohřál. Nad spáleništěm visel těžký šedavý opar, avšak mokrý popel se už nevířil, takže boty a kalhoty objevitelů sice vypadaly příšerně, ale na druhou stranu se nemuseli strachovat, že se udusí sopečným prachem. Stejně tak zhasly poslední malé ohníčky, které ještě večer ozařovaly zčernalou pláň. Byl to zvláštně depresivní pohled na všechny ty pozůstatky pralesa, který se jen o pár stovek metrů dál probudil do dalšího dne, jako kdyby tu nikdy ani žádná sopka nevybuchla. Stráně hory byly úplně vyčištěné a hladké kusy skal, ohořelé, ale už ne horké. Déšť odstranil jakékoli známky tepla. A nad nimi, u současného vrcholku sopky, se černal nějaký oblouk. Brann se pod vousy usmál.
    „Už jsme skoro tam,“ ukázal k oblouku a ostatní objevitelé se natočili jeho směrem. Reno zaskučel.
    „Proč to musí být tak vysoko?“ zeptal se.
    „Vysoko? Je to sotva čtvrt svislého kilometru, to není žádná výška. Tedy, teď už rozhodně ne.“
    „Ale pořád je to do kopce,“ kňučel Reno.
    „Nestěžuj si. Taky to mohlo být pod zem,“ odsekla Elise a vykročila po svahu nahoru. Zpočátku se jí pod nohami drolily malé kousky kamení, ale o pár kroků výš už narazila na pevnou skálu, po níž mohla bez potíží stoupat. Brann se na Rena zašklebil, což vzhledem k jeho porostu vypadalo, jako kdyby se na něm přisálo obří chlupaté klíště, a vyšel za Elise.
    „Nebojte, misterwl Jackson. Urwlčitě se vám půjde mnohem lwrépe, než sám očekáváte,“ poplácal Rena Finley po zádech. Nadhodil si na svých malých zádech batůžek a s výrazem nadšeného školáčka vyběhl za Elise a Brannem. Reno si hluboce povzdechl. Tohle mu byli dlužní všichni čerti. Pak si ale vzpomněl, proč tu vlastně je. Tam nahoře je řešení všech jeho trablů. Stačí jen počkat, až vytáhnou ven Zlatou opici. Ukrást a předat ji donu Han’Chovi už bude jen otázka trpělivosti a načasování. Ne že by v jednom či druhém nějak zvlášť exceloval, ale pomyšlení, že se už brzy zbaví jak toho kriminálního zlobra, tak těhle pošuků z Objevitelské ligy ho snadno dokázalo přimět, aby se snad poprvé ve svém zpackaném životě začal o něco opravdu snažit. Narovnal si hustý knír, po Finleyho vzoru si nadhodil batoh a vyšel za ostatními.

    Pramálo mohl Reno nebo kdokoli jiný vědět, že je někdo sleduje. Za velkým balvanem asi dvacet metrů od místa, kde vstoupili na horu, se pohnulo štíhlé černé tělo. Snadno se dalo splést se stínem. Černý obrys chvíli počkal, než byl úplně z doslechu, a pak se vynořil zpoza balvanu a rozutekl se směrem do lesa.


    Max Xim, významný hráč Gadgetzanského podsvětí, ležel na pláži na lehátku, na očích měl sluneční brýle osázené takovou hromadou drahokamů, že málem zářily víc než slunce na obloze, a popíjel stereotypní oranžové pití s paraplíčkem. Okolo něj probíhal čilý ruch, jak se jeho poskoci snažili co nejtišeji stavět jeho luxusní stan s předsíní, kuchyňkou a koupelnou. Slunečník Max neměl, zato měl Malého Balvana, který jej ovíval listem z palmy. Zlobr měl oproti ostatním bytostem výhodu v tom, že se od něj nijak zvlášť neočekávalo, že bude chodit plně oblečen, takže ve svých krátkých kalhotách snadno budil závist všech ostatních zloduchů, kteří se museli v tropickém vedru potit ve svých tvrďáckých kvádrech s utrženými rukávy a dlouhých černých gatích s kšandami. Han’Cho si velmi potrpěl na svoje „imágo“, jak tomu říkal, a Max Xim byl ještě důslednější. Ovšem tenhle jeho kód nemluvil nic proti příšerně nevkusným fialovým plavkám posetými žlutými kačenkami a zelenými pistolkami. To nebylo proti „imágu“, naopak to přísně sedělo goblinímu stylu a módě.
    „Pane Xime,“ ozval se najednou ponížený hlas. Max se ohlédl za hlasem a okamžitě svými brýlemi oslepil jiného gobilna, který nestačil však odvrátit zrak.
    „Co je?“ zahučel. Goblin si zastínil zrak a pokoušel se dívat Maxovým směrem, ale moc mu to nešlo.
    „Ook se vrátil,“ řekl zběžně.
    „Tak na co čekáš? Přiveď ho!“ vyštěkl Max. Goblin přikývl a odklusal. Max usrkl ze skleničky s džusem, přičemž si jen tak tak nevypíchl oko paraplíčkem, a obrátil se na Malého Balvana. „A ty mávej rychleji, začíná mi tu být vedro. A já nemám rád vedro, jasné?“ Zlobr tupě přikývl a zrychlil.
    Za malý moment se před Ximovo lehátko postavila statná černá opice – hozen. Max pořádně nechápal, proč nemohl poslat na průzkumnou misi někoho, kdo dokáže nosit víc než jen slipy a soustředit se na jednu věc déle než pět vteřin, ale donu Han’Chovi se neodmlouvá. Normálně hozeny používala akorát konkurence z Jadeitového lotosu, ale don měl nejspíš dojem, že na tom musí něco být. Xim z toho v žádném případě nebyl nadšený. Hozeni možná byli aspoň částečně inteligentní, to ale nic nemění na tom, že to pořád byly opice a jako opice se taky chovali. Ook, který patřil k těm klidnějším hozenům, měl i tak těžké potíže s koncentrací. Ale na druhou stranu, džunglí se pohyboval rychle a nehulákal tak strašně, jako někteří jeho bratranci.
    „U-u-u-a-a! Ooo! UA!!“ začal vřeštět Ook. Max se ohlédl na Malého Balvana.
    „Co říkal?“ Zlobři obvykle nejsou dobří tlumočníci, ale v případě Malého Balvana udělala příroda úžasnou výjimku. Jazyk jakékoli zaostalé civilizace, jakéhokoli ztraceného kmene, mu přišel stejně přirozený jako jeho mateřský. Důležitý detail ale byl v tom, že těm jazykům pouze rozuměl. Mluvit v nich nikdy nesvedl a psát neuměl už vůbec. Maxovi to ale stačilo.
    „Že vaše brýle odráží příliš mnoho solární záře, která způsobuje, že špatně vidí a nemůže se pořádně koncentrovat na podání hlášení ze svého průzkumu,“ zadrmolil Malý Balvan. Co to znamená „solární“ anebo „koncentrovat se“, tím se statný zlobr nezabýval. Max se ušklíbl a posadil si je na čelo.
    „Lepší?“ houkl na Ooka.
    „Ooo!“ vřískl hozen.
    „Mnohonásobně,“ přeložil Malý balvan.
    „Fajn. Reno Jackson, ten chlapík s knírem a přihlouplým výrazem. Viděl jsi ho?“
    „U-u-i! I-A-A-U Ouououou! O-O-U-A-A!“
    „Spatřil jsem jej v doprovodu Malého-muže-na-jehož-tvář-zaútočila-divá-veverka, Věčně-naštvané-fialové-dámy-s-dlouhýma-ušima a Tvora-jenž-nepatří-na-zemi-ni-do-vody-co-stále-smrdí-čajem. Vyrazili časně nad ránem ze svého základního tábora a míří na Horu-z-níž-létal-oheň-a-pyroklastický-aeorosol. S nejvyšší pravděpodobností směřují na vrchol již zmíněné hory. Co očekávají, že tam naleznou, se mi zjistit nepodařilo.“ Max si prsty sevřel kořen nosu a chvíli vstřebával informace. Dobře věděl, že Malý Balvan je absolutní blbec. Stejně tak věděl, že jazyk hozenů takhle květnatý doopravdy není. Vlastně i ti nejlepší vypravěči mezi opičím národem se málokdy zmůžou na víc, než „Kolo-napínáček-pích“. Nebylo to překvapivé, s jejich schopností udržet pozornost nebyl čas vymýšlet složité věty. Jenže Malý Balvan nepřekládal slova, ale spíše to, co tím chtěl Ook říct. Což bylo dost děsivé, protože další věc, kterou si mohl být Max bezpečně jistý, bylo, že Malý Balvan o slovo „pyroklastický“ nemohl zakopnout ani náhodou. Občas by se mu hodil ještě tlumočník z jazyka Malého Balvana.
    „No dobře,“ řekl Max nakonec a znovu si lehl do svého lehátka. „Takže pan Jackson je s nimi. To je dobře. Teď jenom počkáme, až najdou to, pro co si tam jdou.“
    „Uak?!“
    „A k čemu to, pane Xim?“ Goblin na lehátku se plesknul do čela.
    „Ach jo, vám taky něco vysvětlovat. Ta banda magorů, co tu je, to je Objevitelská liga. Což znamená, že tu musí něco objevovat, že? A až to objeví, tak si pro ně dojdeme.“ Malý Balvan pokrčil rameny. Jeho to vlastně ani nezajímalo. A popravdě to nezajímalo ani Ooka, protože ten právě našel zajímavého brouka.
    „A proč je nechytnem teď, ať nám pověděj, pro co kam dou?“ zeptal se hlubokým hlasem zlobr.
    „Malý Balvane, ty to nechápeš, co? My jsme gengstři nebo jak se to vyslovuje. Tím pádem jsme záporáci. A slyšels někdy o nějakém padouchovi, co pracuje, aby něco našel? Ne, vždycky počká, až to hrdinové najdou, pak jim ten poklad sebere a zmizí s ním v dáli. Tak to funguje absolutně vždycky. A my s sebou vezmeme kromě pokladu ještě Rena. Práce hotová, minimum námahy.“ Kdyby byl Malý Balvan trochu chytřejší, těžko by s Maxem souhlasil. On měl práce pořád dost, to jen jeho šéf věčně ležel na lehátku.


    Stanuli před vstupem do chrámu. Nebo aspoň tak to vypadalo. Reno si pomyslel, že hezčí vrata do chrámu má i kaplička v jeho rodné vsi. Byla to samozřejmě otázka vkusu a ten Renův tvrdil, že ta vrata nejsou dostatečně přeplácaná. Oproti tomu Brann byl nadšený. Hned položil batoh i pušku na černé kamení a rozběhl se k vratům, která jako zázrakem zůstala nepoškozená lávou. Oblouk brány byl bohatě posetý reliéfy a výjevy ze života trolů na tomhle ostrově. Samotná křídla, vytesaná z béžového kamene, nezůstávala za obloukem pozadu. Tedy, kámen asi kdysi béžový byl, teď už ale zešedl stářím a vedrem. Kromě oblouku a vrat z chrámu nic jiného ven nekoukalo, bylo to tedy spíše jako dveře do nitra hory. Reno se ohlédl za sebe, kde se jako na dlani rozléhal celý ostrov. Viděl Kámokýblovu loď bezpečně zakotvenou v laguně, tábor Objevitelské ligy na okraji vypáleného pralesa i trollí chrám na druhé straně ostrova, kde bydlel Morgl a jeho murloci. Byl to skoro prázdninový pohled, nebýt tíživého vědomí, že po něm jdou Gadgetzanské gangy. Možná by nebyl špatný nápad se tu usadit. Sice to není město a musel by doopravdy pracovat…
    Ne, pracovat fakt nebude. To radši půjde vstříc donu Han’Chovi s prázdnýma rukama. To sice taky nebylo příjemné pomyšlení, ale lepší než práce. Tím spíš pro tenhle spolek pošuků.

    Brann, Elise a Finley se na rozdíl od Rena nevěnovali výhledu na krajinu, nýbrž bráně. Finley ze svého batohu vytáhl malý zápisníček, postavil se před nejnižší reliéf a začal do něj něco čmárat. Reno nevěděl co a popravdě ho to ani nezajímalo. Brann na to šel poněkud praktičtěji. Přejížděl prstem po deskách popisujících dějiny trolího kmene. Jak založili chrám, komu jej zasvětili… To vlastně nebylo těžké odhadnout. Uprostřed brány, tak, aby škvíra procházela přímo hřbetní ploutví, byl z profilu vytesán detailní obraz obřího žraloka, na jehož zádech stál dvounohý masožravý dinosaurus a na jeho zádech potom malý človíček, že kterého trčely kosti, v jedné ruce držel něco připomínajícího dvouruční a dvoubřitou sekeru ve tvaru lebky se strunami, zatímco v druhé svíral malinký trojúhelníček, který pozvedal k nebi, z něhož do trojúhelníčku sjížděl velký blesk.
    „Poslyšte, jste si vážně jistí, že je Zlatá opice tady?“ zeptal se Reno, když si patřičně prohlédl reliéf, na kterém byl !!!EPICUS MAXIMUS!!!.
    „Ovšemže,“ otočil se Brann a ukázal vzhůru na vršek oblouku. „Pochybuju, že by takhle trolové označili místo, kde opice není.“ Reno zvedl pohled k místu, které mu ukázal Brann. Zhruba pět metrů nad nimi, v místě, kde se oblouk stáčel. Přímo uprostřed oblouku, na velkém úhelném kameni, který držel oblouk pohromadě, se skvěla detailně vyvedená opičí hlava, jejíž oči byly zastoupeny hvězdami.
    „Dobře, to je přesvědčivé. A jak se dostaneme dovnitř?“ zabručel Reno.
    „Nevěš hlavu, máme tu přece dveře, stačí jen přijít na to, jak je odemknout.“ Usmál se povzbudivě Brann. Finley k němu přistoupil a podal mu svůj zápisníček. „Díky, Finley.“
    „Rwládo se stallwrlo,“ přikývl murlok. Elise roztáhla svoji rozdělanou mapu ostrova a něco do ní přikreslovala. Otevírání dveří, bran, vrat a zámků, to byla práce pro Finleyho a Branna, takže se v tuhle chvíli věnovala mapám. Reno se postavil před vrata do chrámu, rozkročil se a dal si ruce v bok. Znaleckým pohledem přelétl bránu, i když neměl sebemenší tušení, co s tím dělat.
    „Co takhle zkusit na ty dveře zatlačit?“ řekl po chvíli důkladného prohlížení vrat z uctivé vzdálenosti. Jeho tři spolupracovníci na něj udiveně pohlédli.
    „Zatlačit?“ zopakovala Elise, která se tvářila ze všech nejpřekvapeněji. I když měla Rena za absolutního pitomce, tímhle nasadil novou laťku. Brann zabouchal pěstí do kamene.
    „Ono by to nebylo tak úplně od věci, ale nejdřív bychom ty vrata museli odemknout,“ poznamenal. „A bez toho jejich grifu nebo klíče to jen tak nepůjde.“
    „No,“ začal Reno, kterému najednou vlezlo do hlavy, že jeho otázky a názory jsou vlastně geniální, „a nemají třeba klíč pod rohožkou?“ Tahle otázka se setkala s ještě užaslejšími pohledy.
    „Nepřiškrtila jsem tě moc?“ zvedla obočí Elise. „Zdá se, že ti to poškodilo mozek víc, než byl doteď.“
    „Můj mozek je úplně fungující a stejně tak chytrý,“ vypnul Reno hrdě hruď a pohlédl na Branna, jehož výraz i přes vousy prozrazoval rozpačitost.
    „To je přece směšné!“ vyhodila Elise rukami do vzduchu.“ J…jak vůbec můžeš takhle přemýšlet? Branne?“ Trpaslík si prohrábl ryšavou bradu a uhnul pohledem. Koukal se teď někam ke špičkám svých nohou.
    „Tohle je tak idiotská myšlenka, že na tom možná něco může být,“ řekl čistě Brann a klekl si do popela. „Reno, pojď mi pomoct.“ Reno vrhl na užaslou Elise úsměv a poklusem doběhl vedle trpaslíka. Klekl si vedle něj a společně začali hrabat v popelu před vraty. Elise si pohrdavě odfrkla, ale nemohla si pomoct a musela jejich počínání sledovat.

    Po chvilce vrtání se v popelu narazili na dlažbu. Brann se s úsměvem podíval na umouněného Rena a zaklepal prstem na kámen. Bylo jich tam více, všechny ze stejného kamení, jako oblouk. Na jednom kameni uprostřed dlážděné cesty však zůstala jasně znatelná rytina opice. Reno po něm hned natáhl ruku, ale Brann ji chytl dříve, než se stačil kamene dotknout.
    „Opatrně,“ poklepal si trpaslík významně na baňatý nos a chytl kámen hned napravo od toho s rytinou. „Zas tak očividné to být nemůže.“ Prsty pevně sevřel vršek kamene a zatáhl. Byl tak akorát velký, že ho Brann mohl vytáhnout jednou rukou. Pod kamenem se cosi bílilo, ale otvor byl moc úzký, aby tam mohl Brann nebo Reno strčit ruku.
    „Finley?“ otočil se trpaslík na murloka. „Byl bys tak laskav?“
    „Alrwle ovšem,“ zaškrundal Finley a sáhl svojí hubenou rybí ručkou pro poklad pod kamenem. Elise jen zůstala sedět s otevřenou pusou, když Finley vytáhl na denní světlo malou opičku vytesanou z bílého kamene a podal ji Brannovi. Ten se zvedl na nohy a oprášil si kolena.
    „Ale…jak? Proč?“ zeptala se nechápavě Elise. Brann jen pokrčil rameny.
    „Věděla jsi, že některé barbarské národy mají sloveso ‚trolit‘? Znamená to, že si z někoho děláš nemístné žerty. Aspoň víme, kde to vzali. A popravdě, nebylo tohle poslední místo, kde bys ten klíč čekala?“
    „Mno, bylo,“ uznala nerada Elise.
    „Já taky,“ přitakal Brann. „Ještě že máme s sebou našeho Rena,“ zakřenil se a obrátil se k vratům.
    „A co asi je pod tím druhým kamenem?“ zajímal se Reno.
    „To ti mohu říct skoro přesně. Něco nehezkého,“ odfrkl si Brann a zahleděl se na reliéfy. Po chvilce v nich našel mezírku, otvor, do něhož čirou náhodou seděla právě alabastrová opička. Zaklapl ji do dírky a něco ve vratech hlasitě zakřupalo. Elise, Finley i Reno sebou při té ráně trhli. Brann se opřel do pravého křídla vrat a to se se skřípěním kamene o kámen otevřelo dovnitř.
    „Ale to opravdu nehezké číhá uvnitř,“ poznamenal Brann. „Tak pojďme. Rozdělejte louče, čeká nás cesta do hlubin chrámu. A kdo ví, co tam spolu objevíme?“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 172
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Nov 09, 2017 12:56 pm

    část šestnáctá: Zlatá opice:
    Tlumené světlo pochodní dopadlo na studené stěny vstupní haly chrámu. Po mnoha staletích to byla první záře, která osvětlila nitro budovy vytesané do těla sopky. Sopečný kámen uchoval trollí chrám nepoškozený po dlouhá léta po tom, co jej jeho obyvatelé opustili. Objevitelé se rozhlíželi ve světle čtyř loučí po relativně úzké chodbě, která vedla kamsi dozadu do tmy. Chodba byla široká asi na tři kroky a rozhodně se na ni nevešli všichni vedle sebe. Na rozdíl od vrat taky neměla skoro žádné výpravné ozdoby. Byla to prostě jen dlouhá úzká chodba dlážděná kamennými kostkami.
    „Jeden by řekl, že když ta brána byla široká, tak bude vnitřek ještě širší. A ono je to naopak,“ odfrknul si Reno. Brann přimhouřil oči a zahleděl se dozadu.
    „Půjdu první,“ řekl trpaslík. „Vy ostatní se držte za mnou a když vám řeknu, ať něco uděláte, tak to uděláte, jo? Jinak vás dost možná něco přesekne.“ Reno zděšeně polkl, ale nikdo si toho naštěstí pro něj nevšiml. Elise a Finley přikývli stylem, který dával znát, že tohle nedělají poprvé. Brann vykročil první, hned za ním Finley. Reno se pokusil udržet vzadu, ale Elise mu to svým posměšným pohledem nepovolila, takže musel jít jako třetí. Drželi se blízko u sebe, ale ne zas tak moc blízko, aby se navzájem nepodpálili pochodní. Brann se pokaždé pořádně rozmyslel, než udělal krok. Díky tomu se pohybovali rychlostí tak krok každých deset vteřin. Světlo z pochodní tančilo po stěnách chodby a vytvářelo strašidelné stíny čtyřech dobrodruhů.


    Po pár minutách došli až na konec chodby, bez jediného škrábnutí. Brann je vedl dobře. Jakmile vstoupili do o něco prostornější síně, všichni si oddechli. Pozvedli své pochodně a ze tmy vystoupila bohatá výzdoba stěn. Místnost byla velká aspoň deset na patnáct kroků a měla i vyšší strop než chodba, kterou přišli. Vprostřed síně byly ve dvou řadách čtyři sloupy, rozmístěné do čtverce. Mezi nimi potom byly asi třímetrové mezery. Síň neměla další dveře, pouze ty, kterými přišli. Naproti vstupu ze tmy vystupovala velká pískovcová socha. Vzdáleně připomínala svalnatého člověka s ohromnou trollí maskou a měřila aspoň tři metry, tak tak že se do místnosti vešla. Její dlaně a chodidla byly v poměru k tělu mnohem větší než by měl člověk. Maska zakrývala celou hlavu a ramena a měla hrozivě rozšklebenou tlamu, z jejíž koutků vystupovaly dlouhé zatočené kly. Na místě očí se ve světle pochodní zaleskly ohromné rubíny.
    „Kam dál?“ zeptala se Elise očividnou otázku. „Tady ještě nemůže být konec. Není tu opice.“
    „Vidím,“ broukl Brann a podíval se na stěny, popsané glyfy, které byly často pomalované různými odstíny modré, zelené a červené. „Ale podívej, co tu je!“ ukázal nadšeně na stěny. Vrhl se k nim a hned začal s louskáním pradávného trollího písma. „Tyhle nápisy mohou být tisíce let staré! Možná i desetitisíce! Kdo ví, co z toho můžeme zjistit? Jaká tajemství se tu ukrývají?“
    „Branne!“ vyhrkla Elise, která poznala, co se děje. „Soustřeď se!“ Pozdě. Brann něco Objevil. S horečným nadšení pobíhal podél stěny jako dítě v cukrárně, kterému někdo dal poukaz na všechno, co dokáže sníst. Elise podala Finleymu svoji pochodeň a vrhla se k Brannovi. Nebylo to poprvé, co Brann něco Objevil a tak věděla, jak se s tím vypořádat. Objevující Brann totiž téměř vždy úplně zapomněl na svět okolo sebe. Proto mu skočil za záda, poklekla a zakryla mu dlaněmi oči.
    „Nee! Elise! Co to děláš? Takové zázraky přede mnou přece nemůžeš schovávat!“ volal Brann a mlel sebou jako úhoř na suchu. Nikdo si tak nevšiml mnohem větší hrozby, ke které se schylovalo za jejími zády.

    První si toho všiml Finley.
    „Ehm, misterwlr Jacksone. Dovolwrilrl bych si upozorwlnit, že to, k čemu se chystáte, není podlwre mého názorwlru úplrwně nejlrlwepší nápad.“ Reno, který obratně vyšplhal na sochu a usadil se na jejích klech a vytáhl ze své brašny tesák.
    „Prosímtě, Finley, vždyť je to jen neživý kus šutru,“ usmál se na murloka a vsunul špičku nože mezi rubín a pískovec. „Co nejhoršího se může stát?“ Elise, jejíž uši už měly na Rena příšernou citlivost, hned zvedla hlavu, aby spatřila, co dělá. Její obličej téměř ihned přešel do bledě fialové. Pustila Branna a pokusila se doběhnout k Renovi.
    „Reno! Nedělej to!“ vykřikla, ale bylo pozdě. Reno několika zkušenými pohyby uvolnil drahokam, který mu jemně dopadl do dlaně. Chtěl ho vítězoslavně pozvednout, ale v tu chvíli se pod ním kly zatřásly. Reno vyjekl, upustil rubín a pevně objal masku, což se ukázalo jako nejhorší možné rozhodnutí. Drahokam dopadl s tichým cinknutím na zem. Zvuk dopadu zanikl ve skřípění pískovce. Socha se probudila k životu.
    „A sakra,“ zašeptala Elise. Brann se ohlédl za řevem sochy a rázem se probral ze svého zanícení pro hieroglyfy. Instinktivně sáhl pro pušku, i když mu nemohla být proti kamennému kolosu vůbec užitečná. Mozek mu už ale běžel na plné obrátky.
    „Finley!“ zavolal na murloka. „Potřebujem lano!“ Jen stěží se mu přitom dařilo překřičet hlomoz kamene a Renův jekot. Murlok přikývl a mávl pochodněmi na Elise. Přiběhla a znovu si vzala od něj pochodně. Finley sundal batoh a rychle z něj odmotal tlusté lano.


    Strážce chrámu hrozivě zařval. Stará magie, která jej poháněla, však potřebovala nějakou dobu na probuzení, takže se ze začátku pohyboval velmi trhaně. Objevitelům ale došlo, že tenhle stav potrvá jen chvíli. Neměli proto moc času. Socha se pokusila setřást Rena, ale ten se držel pevněji než klíště. Ze strachu a šoku celý zcepeněl, mohl akorát křičet. Kamenný hlídač se ohnal velikou rukou po Renovi, ale ten se prudkým přítahem přitiskl až na masku obra. Brann rychle rozmotal lano a druhý konec hodil Finleymu. Murlok jej snadno chytil a rozběhl se k jednomu ze sloupů, jako by mu hned došlo, co má trpaslík v plánu. Elise odtrhla zrak od Rena, kterého se pokoušel setřást a rozdupat pradávný strážce. Finley a Brann omotali své konce lana okolo pat sloupů sálu, asi tak tři pídě nad podlahou.
    „Bude to fungovat?“ zakřičela Elise před hluk sochy. Pochodně, které držela v rukách, začínaly trochu pohasínat.
    „Musí!“ křikl Brann. „Rychle Elise, potřebujeme upoutat jeho pozornost!“ Elise se otočila k soše a zamávala pochodněmi.
    „Hej! Ty balvane!“ zakřičela, ale socha se příliš zaobírala Renem. Brann nevrle zavrčel a natáhl se poslepu po své pušce. Finley se odplazil do kouta a přikryl si spánky na místech, kde by měl uši. Elise poskakovala s pochodněmi jako šílenec, ale velký vliv to nemělo.
    „Elise! Skrč se!“ vykřikl Brann. Instinktivně ho poslechla a rychle si dřepla, zatímco se Brann napřímil a zamířil puškou. Zazněl výstřel.

    Kulka odskočila od sochy jako nic. Kromě dvou úlomků a trošky písku neměla na strážce žádný vliv. Nic víc ani Brann nečekal. Byla to spíš jen bláhová naděje. Vzal pušku do jedné ruky, druhou si přiložil k ústům a křikl na Rena.
    „Reno! Musíš se pustit! Pusť se a utíkej k nám!“ Spíše kvůli nedostatku sil než čemukoliv jinému ho Reno poslechl a zřítil se ze sochy. Strážce, kterému se náhle uvolnil průzor, se zorientoval velmi rychle a jen blesková reakce zachránila Rena před smrtí. Na poslední chvíli se stačil odkutálet, než ho rozšlápla velká noha. Vstal a rozeběhl se k ostatním Objevitelům. Celé to zabralo sotva pár vteřin, ale jim to přišlo jako minuty. Socha znovu zařvala a rychlým krokem vyrazila k nim. Z jediného rubínového oka plála touha ničit, drtit, placatit a zabíjet. Reno doběhl mezi sloupy s lanem, vyjekl a hloupě zakopl o lano. Dopadl na zem a ošklivě si natloukl, ale to už ho Finley rychle zvedal na nohy, zatímco Elise a Brann upírali zrak na sochu, která se k nim rychle blížila jako kamenná lavina.
    „Připravit…pozóóór…“ zvedl Bran ruku jako na startovní čáře. „Teď! Rychle! Na druhou stranu!“ vykřikl a rozeběhl se. Ostatní jeho příkladu rychle následovali. Socha se ještě stačila otočit, ale její setrvačnost jí nedovolila zastavit. Zavadila o lano. S ohromnou hmotností strážce to nic neudělalo, ale právě tahle hmotnost strhla oba sloupy, které lano spojovalo. Ohromná tíha hory, kterou teď nic nezadržovala, se posunula dolů. Pekelný skřípot, při kterém si všichni čtyři museli zakrýt uši, ale netrval dlouho. Po pár vteřinách, několika spadlých kamenech a spoustě prachu hora dopadla.

    Prach se usadil. Hrozivý kašel a tma už bylo to jediné, co Objevitele trápilo. Uražení sloupů způsobilo, že se hora posunula, že dopadla na další věc, která ji mohla podepřít. Pradávný strážce teď stál, trochu nakloněný na stranu, přiskřípnutý a uvězněný tíhou sopky. Nemohla jej rozdrtit, na to byl příliš masivní, ale efektivně ho držela na místě. Obr už nemohl dělat nic jiného, než hřmět.
    První, kdo se vzpamatoval, byla Elise.
    „Reno! Co tě to u všech ďasů popadlo?! Kde seš?!“ Reno, který měl dost rozumu na to, aby neodpověděl, se pokusil co nejtišeji odplazil z jejího dosahu. Elfce ale netrvalo dlouho, než znovu zapálila pochodeň sirkou. „Jak jsi mohl udělat takovou idiotskou chybu?!“ obořila se na něj, když už věděla, kterým směrem nadávat. „Každý přece ví, že takovéhle sochy vždycky ožijí!“ Reno by se v tu chvíli nejraději scvrkl, ale když v tom pod prsty nahmatal ostré hranky rubínu. Chytl jej a zvedl v marném pokusu aspoň trochu zmenšit svoji hloupost. Elise pohlédla na rubín, celá ztmavla a vztekle zafuněla. Než však stačila něco říct, zvedl Brann ze země svůj klobouk, oprášil ho a ukázal na místo, kde ještě před chvílí stál kolos. Teď se tam jen o něco víc černal další průchod hlouběji do sopky.
    „Hele, je tu cesta dál,“ řekl nadšeně, jako kdyby se posledních deset minut vůbec nestalo. „Pojďte, posbírejte si věci a jdeme dál. Už jsme skoro u cíle!“

    Druhá chodba už byla mnohem prostornější a kratší. Na jejím konci na dobrodruhy čekaly další dveře, které ale byly na dotek nezvykle teplé. V porovnání se studeným kamenem to bylo přinejmenším podezřelé. Brann k nim přistrčil pochodeň a pokoušel se najít nějakou souvislost v nápisech na nich. Reno, který teď byl o rubín v kapse těžší, se prostě jen pokoušel na nic nesahat a nepřitahovat pozornost. Elise ho teď pečlivě pozorovala, tedy spíše jej provrtávala pohledem. Reno se na ni nazpátek dětinsky zašklebil, což ohodnotila znechuceným odfrknutím.
    „Tohle moc jako past nevypadá,“ broukl pod vousy Brann a stiskl kruhový kámen uprostřed dveří. Vzápětí ihned odskočil, takže jen tak tak unikl před deseti dlouhými a ostrými kůly, které se zničehonic vysunuly ze skrytých otvorů v podlaze. Dozajista by trpaslíka prošpikovaly, kdyby nestačil včas uskočit.
    „Jo, přesně jak jsem si myslel,“ poznamenal Brann, zatímco jeho kolegy málem složil infarkt.
    „Propána Branne! Tohle už nedělej! Víš, jak jsme se lekli?“ vykřikla Elise, která měla sto chutí svému šéfovi vrazit facku. Kůly se zasunuly stejně tiše a hladce, jako vystřelily.
    „Jen klid, Elise,“ usmál se na elfku Brann. „Aspoň už víme, že tudy cesta nevede.“ Rozhlédl se okolo dveří a po chvilce ohmatávání okolních stěn vítězoslavně zvedl prst, když našel čtvercový otvor o velikosti malého okénka. „Aha! Tohle bude určitě ono.“
    „Jseš si jistý?“ zeptal se trochu podezřívavě Reno, který pořád nemohl uvěřit, že se z Branna nestal trpaslík na špejli.
    „To uvidíme,“ zakřenil se Brann a strčil ruku do tmavého otvoru. Následovalo několik tíživých vteřin, během kterých z otvoru vycházelo podivné skřípění a šátrání, pak něco cvaklo, což se všemi včetně Branna dost škublo. Cvaknutí přešlo v hučení a poslední dveře se otevřely.

    Ohromná vlna vedra se vyvalila skrz dveře a málem s objeviteli hodila na zem. Jakmile ale prolétla chodbou a vyhrnula se průvanem dveřmi ven z chrámu, stala se teplota o něco snesitelnější. Také tam bylo mnohem více světla. Poslední místnost byla doslova zahlcená zlatem a drahokamy, které ležely na volně pohozených hromadách po podlaze. Kde neležely cennosti, tam se skvěly překrásně zdobené sarkofágy prastarých náčelníků a šamanů. A rázem bylo jasné, proč tam bylo takové horko. Sál totiž byl jen poloviční a ústil přímo do hlavního sopouchu sopky. Nejspíš díky skvěle propracovanému plánu trolí architektury však nebyl zasažen lávou a i všechny zplodiny odcházely hrdlem sopky, aniž by alespoň okouřily vnitřní stěny. Jediné, co proniklo, byl hic z magmatu, které se vařilo hluboko pod nimi. A na čedičovém piedestalu na samotné hranici sálu se skvěl jejich cíl: Zlatá opice.



    Byla ještě větší, než si ji Reno představoval. Čekal, že bude velká maximálně jako nějaká malá opička, které si občas piráti chovali jako domácí mazlíčky, ale tahle socha dosahovala velikosti téměř menšího kočkodana a byla mnohem mohutnější. Namísto očí zářily dva velké rubíny, snad ještě větší než ten, který měl právě v kapse. Opici osvětlovala planoucí záře horoucí lávy, díky čemuž škleb na jejím obličeji vypadal ještě výsměšněji a děsivěji, než normálně. Elise se nezmohla na slovo, jen tiše vzdechla úlevou. Byli u cíle.
    Reno vykročil kupředu přímo k piedestalu se spokojeným úsměvem na tváři. Elise hned došlo, o co mu jde. Pokusila se vztáhnout ruku a zastavit ho, ale Brann ji gestem naznačil, ať zůstane zticha, a podezřele se přitom usmíval. Moc dobře věděl, co bude následovat.

    Daleko od nich, na pláži, u níž kotvila loď gangsterů, se z lehátka zvedl Max Xim. Dopil svoje chlazené pití a paraplíčko hodil po Malém Balvanovi.
    „Chlapi, koukejte se připravit. Čeká nás práce.“

    Renovy ruce se dotkly Zlaté opice jako první po mnoha staletích. Ale stejně rychle, jak dopadly, tak i ucukly.
    „Auuu!“ vyjekl Reno a rychle si pofoukal lehce popálené dlaně. Tancoval přitom směšný taneček popálených pitomců. „To pálí“ křikl, zatímco se Brann lámal v pase smíchy a i Elise s Finleym jen tak tak zadržovali smích.
    „Obávám se, že tak to obvyklwlre bývá, pokud se socha z jakéhokolwriv kovu nachází přrrwlíliš blrwízko zdrwloji velwrkého teplwra po delwrší dobu. To je všeobecná znalwrost,“ podotkl moudře Finley.
    „Ha ha,“ řekl uraženě Reno. „Taky jste mi mohli něco říct.“
    „A připravit se o tvoji reakci, až zjistíš, jak funguje fyzika? Ani náhodou,“ chechtal se ještě Brann. Otřel si slzu a otočil se na elfku. „Elise, je to tvůj nález. Chceš mít tu čest?“ Elise přešla pohledem z tancujícího Rena na opici a pak na Branna.
    „Víš, Branne, je to…po takové době. Já nevím, spíš se bojím, že bych ji upustila. Vezmi ji ty.“
    „Jak si přeješ,“ usmál se trpaslík a přešel k piedestalu. Reno odstoupil, aby si mohl opodál foukat na dlaně.

    Brann si nejprve opici pečlivě prohlédl. Pak vytáhl tlustý a velký hadr, který používal jako kapesník, a přehodil ho přes nevyčíslitelný klenot. Z brašny potom vytáhl velký pytlík, který naplnil cetkami ze sálu. Několikrát se přitom zastavil a ujišťoval se, že hmotnost pytlíku je přesně taková, jakou potřebuje. Postavil se před opici a zhluboka se nadechl. Jediným ladným pohybem vyměnil opici za pytlík…a nic se nestalo. Otočil se na své kolegy a s úsměvem zvedl jejich společnou kořist. Zlatá opice byla konečně jejich.

    A pak začala smršť.


    Sponsored content

    Re: Objevitelská liga - Honba za zlatou opicí

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Sun Oct 21, 2018 10:07 am