Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    -Nezlomný-

    Share
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Nov 07, 2016 6:52 pm

    Nezlomný

    část pětadvacátá: Prchněte!:
    Nad Darrowmerským jezerem vládlo ticho a mlha. Jediný zvuk, který pět mužů v malé loďce slyšelo, bylo slabé šplouchání, když se vesla člunu ponořila pod vodní hladinu, po dešti klidnou a nehybnou jako zrcadlo. I v mlze se dalo rozeznat, kterým směrem plují a zatímco se od nich čím dál více vzdalovaly břehy Gahrronova statku, tím blíže se ocitali siluetám smutných věží hradu Barovů. Caer Darrow byl centrem jejich moci, jejich velkého a mocného panství. Stále ještě měli dlouhou cestu napříč vodami jezera, ale přesto jim přišlo divné, že nevidí žádné světlo, které by z hradu vycházelo. I přes mlžnou záclonu muži ve člunu dokázali zahlédnout slunce, jenž se pomalu chýlilo ke konci své cesty, ale přesto nikdo v Caer Darrowu nerozdělal ani svíčku. Na člunu nikdo nepromluvil. Všichni si schovávali své myšlenky pro sebe.

    Člun drcnul do malého mola v místě, kde stály domky služebnictva. To bydlelo v podhradí, za branou a mimo údolí, do nějž byl vestaven hrad. Creed přivázal člun lodním uzlem k molu a vyškrábal se z něj na břeh. Ostatní jej následovali. Slunce už v tu chvíli z poloviny zmizelo za horami na západě, stále ale bylo dost světla. Gunther se ze člunu dostal jen s pomocí hole a Thuleho.
    „Něco je tu špatně,“ zamručel Hiram s rukou na jílci meče.
    „Neříkej,“ odpověděl stejně ponuře Bethor.
    „Co se tu mohlo stát?“ hryzl se Thule do rtu. „Čekal jsem…no, tohle určitě ne.“
    Vesnička pro služebnictvo zela prázdnotou. Ve velké kovárně tiše rezavěly nástroje, polotovary i hotové podkovy a potkani oždibovali prázdný pytel ležící před jedním z domků. Okna byla téměř bez výjimky vytlučená a na dveře se něco podepsalo velkou černou skvrnou. Na římse jednoho z domků sedělo malé hejno vran. Pročesávaly si peří a hladově pozorovaly příchozí poutníky.
    „Haló?“ zavolal Bethor. Nikdo mu neodpověděl, jen několik vran se vzneslo k zamlženému nebi. „Haló!“
    „Nemyslím si, že tu zůstal někdo, kdo by chtěl odpovědět,“ poznamenal ponuře Gunther. Thule přistoupil k jednou ze znaků na dveřích a pozorně si ho prohlédl, část jeho mysli se ale stále soustředila na to, aby mohl včas uprchnout, pokud by na něj něco zaútočilo.
    „Jak se měl jmenovat ten kult?“ zavolal Thule ode dveří.
    „Kult zavržených nebo tak nějak, jestli se nepletu,“ odpověděl mu Bethor a vykročil za ním.
    „Mhm,“ zamručel Thule a poklepal prstem na skvrnu.
    „Co je s tím flekem?“ optal se Diesalven. Gunther se po Bethorově vzoru dokulhal k označeným dveřím.
    „To není náhodná skvrna,“ zachmuřil se Thule. „Podle mě je to opršelá kresba. Někdo ty dveře pomaloval, nejspíš ten Kult zavržených.“
    „Takže podle tebe za zmizením těch lidí stojí Kult zavržených?“ Bethor to spíše konstatoval, než že by se ptal. Thule přikývl.
    „Podle toho, co říkal Hank, lákají nové rekruty z řad nižší třídy. Ale Barovům pod nosem, to že by si troufli?“ rozumoval Diesalven.
    „Podle mě bychom se měli podívat na hrad. Třeba o tom lord Barov vážně neví,“ navrhl Gunther.
    „Když nic jiného, slíbili jsme to Gahrronovi a dali do záruky moje koně. Měli bychom to zkusit,“ přidal se Diesalven.
    „Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zavrtěl hlavou Thule. „Mám z toho celého špatný pocit.“
    „Já taky,“ přimluvil se Hiram. „Lidé obvykle mizí z nějakého důvodu a tenhle bude dost ošklivý.“
    „Ale Thule,“ namítl Gunther. „Co se stalo s celým tím slavným Řádem čisté smrti, kterým ses oháněl? Ten už pro tebe ničím není?“ připojil slabý výsměšek. Thule se na svého přítele udiveně podíval.
    „Změnil ses, Gusi. Nepamatuju si tě takhle jedovatého,“ upřel na Gunthera zrak. „Bethe, co si o tom myslíš ty?“ Bethor pokrčil rameny.
    „Řád má svá pravidla a ta by se měla dodržovat. Nelíbí se mi to o nic víc, než tobě, Thule, ale myslím si, že bychom od toho neměli utéct.“
    „To jsou tři proti dvěma,“ poznamenal neutrálně Diesalven. Thule nakrčil zlostně nos a ani Hiram z výsledku hlasování nebyl nijak nadšený.
    „Dobrá,“ prohodil naštvaně Thule. „Pojďme na ten zpropadený hrad.“

    I hradní brána byla opuštěná. Naštěstí pro čaroděje ji poslední strážný také nezavřel. Hlavní nádvoří lemované dalšími stavbami, stájemi a ještě jednou kovárnou vypadalo stejně, jako domky služebnictva. Hrad samotný se tyčil nad celou scenérií na vršku kopce za dvěma malými baštami. Celému prostoru vévodila vysoká socha zakladatele rodu, lorda Nikolause Barova. Na jedné z jejích rozpažených pažích sedělo rozcuchané ptačí hnízdo. Tíživé bezvětří doplňovalo úzkostnou atmosféru Caer Darrowu. Když členové Řádu čisté smrti vstoupili na nádvoří, zahlédli jedinou osamělou a smutnou postavu, stojící u studny. Pomalu otáčela rezavým rumpálem a táhla škopek vody na zemský povrch. Thule k ní sebejistým krokem vyrazil.
    „Hej, ty!“ zavolal na postavu u studny. Mužík k němu na moment obrátil prázdný pohled a pak se znovu soustředil na studnu. Thule došel až k postavě u studny a zatřásl mu ramenem. Mužík jeho ruku sklepl a až když vytáhl škopek a sundal jej z rumpálu, projevil nějakou ochotu vnímat.
    „Co je?“ zeptal se. Jeho hlas zněl až podivně čistě, nebylo v něm žádné zabarvení, žádný chrapot, jen čistý, ničím neomezovaný hlas. Thuleho to v kombinaci s jeho chováním na moment vyvedlo z míry, ale hned se vzpamatoval.
    „Chceme mluvit s tvým pánem, lordem Barovem,“ oznámil tak autoritativně, jak jen mohl. Sluha pokrčil rameny, zvedl škopek a mávl na hosty, ať ho následují. Thule se ohlédl za svými společníky, kteří se na něj zatvářili stejně udiveně jako on na ně. Něco tu bylo hodně zle.


    „Co chceš?“ utrhl se na sluhu vysoký muž s černými vlasy a pěstěnými vousy. Jeho aristokratický vzhled doplňoval zakřivený nos a bohatě zdobené šaty. Na první pohled obyčejná bílá košile pod blankytnou vestičkou přikrášlenou kožešinovým lemem a zlatými nitkami se ukázala být vyrobená z pravého quel’thalaského magivábí, jedné z nejlepších a nejdražších látek k sehnání. Přes to všechno bylo v jeho očích něco zvláštního, něco matného, co dávalo tušit, že tento mocný muž není úplně sám sebou.
    „Lorde Barove, tihle muži s vámi chtějí mluvit,“ řekl nevýrazně sluha. Lord Alexej Barov vzhlédl od své knihy a přejel pohledem po příchozích.
    „Znám vás?“ zeptal se nakonec. Zdvihl se od stolu, založil stránku brkem a odložil ji na desku.
    „Lorde Barove, je mi ctí, že vás poznávám,“ poklonil se mu lehce Thule a naznačil ostatním, ať udělají to samé. „Jsem Thule Ravenclaw, pán z Fenrisu, a toto jsou moji přátelé.“ Když se Alexej dozvěděl, že přišel šlechtic, jeho tvář se hned rozjasnila.
    „Thomasi,“ otočil se na sluhu. „Proč jsi tady pány nepřivítal, jak se sluší a patří?“ Thomas nehnul ani brvou.
    „Nezmínili se o tom, co jsou zač,“ řekl dutě. „Chtěli jen mluvit s vámi.“
    „Bah, takže bys mi sem přivedl kohokoliv, kdo by hezky poprosil?“ zamračil se Alexej. „Ztrať se! Anebo ne,“ zastavil Thomase, který už byl na odchodu. „Řekněte mi, pane Ravenclawe, jste vy i vaši přátelé hladoví?“ Thule se ani nemusel otáčet. Dobře cítil pohledy na svém krku, ale nemohl někoho takového urazit.
    „Posledních pět dní jsme na cestách. Rádi se u vás najíme. A také bychom s vámi chtěli pohovořit.“
    „Ano, ano,“ pokýval lord Barov hlavou. „Ale to můžeme probrat u večeře, ne? Bude tam i má žena a dcera a také pár vzácných hostů, společně s vámi. Thomasi!“
    „Ano, pane?“ zahučel sluha.
    „Ukaž našim hostům, kde je jídelna, a potom se koukej hlásit v kuchyni. Dej jim vědět, ať připraví víc jídla. Jasné?“
    „Ano, pane.“
    „Dobrá. Pánové, račte se obtěžovat za tímhle nekňubou. Kdybyste měli jakékoli otázky, zodpoví vám je. Také bych vám radil, abyste nevyráželi na výzvědy po mém hradu. Poslední dobou se nám to tu rozpadá a já bych nerad, aby se vám něco stalo. Prostě vyčkejte v sále a buďte tam jako doma. Já i má rodina dorazíme na večeři včas. Ostatně,“ otočil se a poklepal na stolní hodiny ve tvaru stříbrné ryby. „Už se stejně pomalu blíží.“
    „Děkujeme vám, lorde Alexeji, že jste nás takhle rychle přijal,“ řekl ještě Thule, než vyšli z lordovy pracovny a vyšli zpět do bohatě zdobené, ale také velmi úzkostné chodby. Alexej Barov za nimi vrhl krátký zdvořilý úsměv, bez náznaku pobavení.


    Jídelní sál Barovů rozhodně nesloužil jen k panským pitkám a občasnému hodování. Když Thomas odemkl dveře vykládané ebenovým dřevem, mágové byli velmi překvapeni noblesou jedné z nejstarších komnat Caer Darrowu. I Hiram obdivně hvízdl. Dlouhý stůl s pozlaceným kováním stál na lvích nohách a okolo něj se skvělo šestnáct židlí, každá jiná podle toho, kdo v ní běžně seděl. Nějaké známky výraznějšího používání jich však vykazovalo jen šest. Stůl byl zatím prázdný, až na vysoké svícny pokryté roztaveným voskem a velký prázdný tác uprostřed. Síň byla velmi dobře prosvětlena díky četným oknům, vysokým, ale bez mozaiky, takže lidé uvnitř mohli snadno pozorovat dění venku na jezeře. U stěn stály knihovny naplněné všelijakými spisy a knihami, šikovně seřazenými podle svého obsahu. Nad knihovničkami visely obrazy starých Barovů, zástavy a lovecké trofeje a u stropu visel velký lustr spletený z mnoha jeleního a dančího paroží. Barové zřejmě měli kromě talentu na hospodaření i nadání v oblasti lovu.
    Alexejovi hosté nervózně obešli sál a prohlíželi si jeho výzdobu. Thomas jen prohlédl všechny kouty a beze slova odešel.
    „Hej, Thomasi!“ zavolal na něj Diesalven, ale to už byl podivný služebník pryč. Hans se obrátil ke svým přátelům. „Co myslíte, že s ním bylo?“ zeptal se.
    „Nevím a nemám moc chuť to zjišťovat,“ opáčil Thule. Gunther se dokulhal k židli, která měla na vrcholu svého opěradla překrásně vyřezávanou lilii a s námahou a úlevným heknutím se do ní usadil. Hůl si opřel hned vedle o opěradlo na ruce.
    „Byl očarovaný,“ zamumlal Gunther. „Celé tohle místo páchne smrtí. Podle mě tu jsme příliš pozdě.“
    „To snad ne,“ zakroutil hlavou Bethor. „Určitě je pro tohle všechno nějaké vysvětlení.“
    „Jasně že je,“ přejel Thule prstem po bezchybně čistém stole. „Takové, jaké říkal Gunther. Všichni sloužící jsou už určitě pochytaní a někde uklizení.“
    „A Barové do toho budou zapletení,“ přikývl Hiram. „Cítím to.“
    „Neměli bychom se tu zdržovat, Bethore,“ ozval se Diesalven. „Prostě za to ustájení zaplatíme a nic se nestane.“
    „Ne!“ odmítl rezolutně Bethor. „Děje se tu něco zlého, to víme všichni. Chci vědět, co to je.“
    „To špatně dopadne,“ snažil se ho přemluvit Thule. „Musíme pryč, dokud můžeme.“
    Dveře vrzly v pantu a všichni se za nimi ohlédli. Dovnitř vešel lord Alexej Barov v doprovodu vysokého štíhlého muže oděného v tmavé plátové zbroji. Obličej mu zakrývala helmice, z níž zíraly dvě pichlavé a ostražité oči. U pasu se mu kýval meč, od pohledu velmi široký a těžký.
    „Pánové, omluvte mi moji nevychovanost,“ začal lord Barov. „Musel jsem ještě vyřešit pár detailů ohledně vaší návštěvy. Nicméně, nenechte se pobízet a zasedněte,“ usmál se přívětivě a sám se usadil v čele stolu. Jeho křeslo bylo ze všech největší a jeho hlavice zpodobňovala hlavu krále Terenase a trnitou korunu. Zbrojnoš se postavil vedle dveří, spojil svěšené ruce ve výšce pasu, lehce se rozkročil a znehybněl. Celou dobu upíral hledím zrak na mágy, kteří se nejistě posadili ke stolu.
    „Tam prosím ne,“ vztáhl náhle lord Barov ruku, když se chtěl Diesalven posadit na židli hned vedle lorda. Měla na sobě vyřezaného jednorožce. „Tam sedává má drahá žena Illucia. Ale můžete se posadit hned vedle. Ona i má dcera se zanedlouho také připojí. A s nimi i náš další host.“ Barov zabloudil na moment pohledem ke zbrojnoši. „Tohle je Černý Marduk, moje osobní stráž.“ Mágové zdvořile přikývli na pozdrav Mardukovi. Ten nehnul ani brvou. Alexej vzal za malý zvonek a zazvonil.
    „Ano, pane?“ zahučel od menších dvířek Thomas. Mágové sebou trhli. Těch dveří si vůbec nevšimli a už vůbec nečekali, že jimi přijde Thomas.
    „Dones nám něco k pití a oběhni opozdilce, že už na ně čekáme.“ Thomas cosi zabručel a zmizel. „A teď se pánové omlouvám, ale obávám se, že mi unikla jména vás ostatních,“ rozhlédl se po svých spolustolovnících.
    „Jak jsem již řekl, já jsem Thule Ravenclaw z Fenrisu,“ chopil se Thule rychle iniciativy. „Tohle jsou mí přátelé Bethor Iceshard, Gunther Arcanus, Hans Diesalven a sir Hiram Creed.“
    „Sir?“ nadzdvihl obočí Alexej. „Jste tedy rytířem?“
    „Po právu ano,“ řekl neochotně Hiram. „Nicméně z rodinných statků mi zbyla jen tahle pobitá kožená kazajka, něco peněz a meč.“
    „Oh,“ vydechl lord. „Směl bych se na něj podívat?“ Hiram bez řečí vstal, vytasil meč z pochvy a jílcem napřed jej podal lordu Barovi přes desku stolu. „Úžasná práce,“ obdivoval lord zbraně, když ji držel ve svých rukách. „Vy jste z východu?“ obrátil svůj obličej zpět k rytíři.
    „Ano,“ řekl poněkud překvapeně Hiram. „Jak jste to poznal?“
    „Víte, tady na západě jsou v oblibě spíše těžké zbraně, masivní, robustní. Ale lidé z východu jsou trochu ovlivněni Quel’thalasem a tak se snaží o lehké a vzdušné meče. Stejně tak ty malé zoubky,“ přejel prstem po plamenné čepeli, jejíž hrana se vlnila jako mořská hladina. „Je to velmi účinný trik vůči trolům, kterých, jak vím, máte na východě dost. Odkud přesně pocházíte?“
    „Můj otec byl jedním z velitelů v internačním táboře v Arathorské vysočině. To bylo ještě před tím povstáním. Já se ale narodil kus odtamtud, na farmě Callowů.“
    „Ah ták. Bojoval jste s trolly?“
    „Ano,“ přikývl Creed. Princ Trollbane mi za to udělil rytířský titul.“
    „Zajímavé, jen co je pravda,“ prohrábl si Barov pěstěné vousy a téměř obřadně podal Creedovi jeho meč nazpět. „Nepochybuju o tom, že si svoji pozici zasloužíte.“

    Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Thomas s džbánkem v jedné a tácem s krásnými vysokými sklenicemi v druhé ruce. Doprovázel jej vysoký muž okolo pětačtyřiceti let se začínajícím břichem. Na sobě měl dlouhé nařasené róby tmavě modré barvy, poseté stříbrnou pavučinkou ozdobných nití. Na rozdíl od Gunthera, který se snažil pod kloboukem schovat co největší část obličeje, tenhle mág byl prostovlasý a hrdě dával světu na odiv havraní vlasy i mužný knír. Jeho tmavá kůže odkazovala na jižní původ.
    „Magistr Frostfinger, dobře že jste tady. Prosím, posaďte se,“ ukázal lord Alexej na volné místo o dvě židle nalevo od něj. Frostfinger se lehce uklonil a elegantně se usadil na místo. „Pánové, představuji vám Rase Frostfingera, jednoho z arcimágů velkého města Stromgardu.“
    „Těší mě,“ znovu se poklonil Ras, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. Gunther si na něm okamžitě všiml něčeho, co silně podkopalo jeho důvěru v arcimága ze Stromgardu. Nosil rukavice.

    Konverzaci mezi hosty přerušilo až energické zaklepání na dveře, které všechny přehlušilo a za nímž se všichni ohlédli. Do sálu vstoupily dvě ženy. Obě na sobě měly černé sametové šaty a nevypadaly příliš zdravě. Působily dojmem, jako kdyby toho poslední dobou příliš mnoho nenaspaly. Ta starší se usadila na židli, v níž se původně chtěl uvelebit Diesalven. Mladší udělala drobné pukrle a sedla si naproti ní. Obě bývaly nepochybně velmi krásné a u té mladší její krása ještě zůstávala jako u sušené růže. Měly dlouhé černé vlasy a tmavé kruhy pod očima. Mladší žena navíc měla na čele diadém se znakem zlatého oka.
    „Konečně,“ postavil se lord Barov. „Pánové, tohle je má sličná žena Illucia a má dcera Jandice, arcimágyně z Dalaranu.“ Zaznělo šoupání židlí, jak se muži u stolu zběžně snažili co nejrychleji postavit.
    „Jen seďte, pánové,“ usmála se unaveně Jandice. „Nezakleji vás v žáby, když zůstanete sedět.“
    „Výborně,“ znovu se usadil lord Barov do svého křesla a zazvonil.
    „Ano, pane?“ zjevil se v sále okamžitě Thomas.
    „Můžeš nosit na stůl.“
    „Ano, pane.“
    Najednou Thule na svém křesle mezi Jandice a Bethorem trochu nadskočil a zasykl, jako když ho píchne. Illucia se na něj zvědavě zahleděla.
    „Je všechno v pořádku?“ zeptala se. Thule se na moment zadíval do jejích zarudlých očí a ihned odvrátil zrak.
    „Ale jistě, lady Illucie,“ snažil se znít tak nezúčastněně jak jen dokázal. „V naprostém.“


    „Kult zavržených?“ podivil se lord Barov.
    „Alespoň tak o tom náš přítel farmář mluvil,“ přisvědčil Bethor. „Podle nás se jich vážně obává.“ Alexej se trochu zachmuřil, opřel se lokty o desku stolu a spojil ruce.
    „To, o čem mluvil, se jmenuje Kult zatracených a není to lecjaká sekta, která se jednou za čas vynoří a pokouší se nastolit nový světový řád. Jen se podívejte po našem hradě.“ Gunther se podvědomě podíval na Marduka stojícího u dveří. Ani se nepohnul.
    „Chcete říct, že vám odvedli všechny sluhy?“ zhrozil se Hiram.
    „Všechny neodvedli,“ protáhl obličej lord. „Některé rovnou zmasakrovali.“
    „Otec si myslí, že se snaží vyvolat válku mezi rody,“ přispěla svojí troškou Jandice. Alexej přikývl.
    „Proto jsem vyslal několik poslů do Lordaeronu s žádostí o pomoc. Zatím ale nemám žádné zprávy.“
    „Vy se s nimi nedokážete vypořádat sám?“ zeptal se Diesalven. Lord zavrtěl hlavou.
    „Je to politika, pane Diesalvene,“ vysvětlovala Illucia. „Alexej nemůže jen tak sebrat armádu a jít si to s tím kultem vypořádat. Mají své lidi i za hranicemi našeho panství a kdyby na ně rod Barovů vyrazil, tak by si nějaký z okolních pánů mohl myslet, že to je jen zástěrka pro útok na něj.“
    „A proto tu sedíme a nic neděláme,“ zabručel Gunther. Illucia se po něm zlobně ohlédla.
    „Váš přítel očividně nechápe břemena vlády, lorde Ravenclawe,“ pohlédla Thulemu zpříma do očí.
    „A co Dalaran?“ pokusil se Bethor zamluvit Guntherovu drzost. „Nemohl by ten nějak pomoci?“
    „Poslouchal jste mne, mistře Icesharde? Nemůže nám pomoci ze stejných důvodů, z jakých si nemůžeme pomoci sami. A Andorhal je velké město.“
    „Které teď mají v područí, že?“ řekl Ras s kamenným výrazem. „A také jsem zaslechl, že tam mají schopné nekromanty.“
    „To jsou jen zvěsti,“ pospíšila si Jandice. „Dalaran nic takového nepotvrdil.“ Ras na arcimágyni upřel pevný pohled.
    „Slečno Jandice, vážím si vaší pozice, ale ne vše, co Dalaran nepotvrdí, je nepravdivé. Já pevně věřím, že se v tom městě skrývá tlupa nekromantů. Na vašem místě, pánové,“ obrátil se na zbylé hosty. „Bych se Andorhalu vyhnul.“
    „Nemáme ani v plánu tam jet,“ zamručel Diesalven.
    „Výborně. Tím lépe pro vás.“

    Den se chýlil ke konci a tak lord Barov pozval Řád čisté smrti, aby u něj na hradě přespal. Přijali, částečně proto, aby nemuseli spát venku, a zčásti proto, že se lorda báli víc, než byli ochotni přiznat. Thomas je odvedl na pokoje. Každý měl svůj, jednolůžkový, který zůstal po služebnictvu. Omlouval se tím, že v poslední době příliš mnoho hostů neměli a tak z pokojů pro hosty udělali skladiště. Jakmile ale sluha zmizel za dvěma rohy, Thule nenápadně broukl na své přátele.
    „Pst, pojďte sem ještě.“ Ostatní, kteří už byli na cestě na pokoj, se otočil a zvědavě se zadívali na Thuleho. Ten se rozhlédl a pak vytáhl z kapsy malý papírek. „Jandice mě kopla pod stolem a tohle mi předala,“ vysvětlil. Na proužku papíru stál vzkaz.

    Prchněte!
    Dům Barovů je prokletý a pod vlivem Kultu zatracených. Utečte dříve, než jejich vliv pohltí i mě. Běžte do Dalaranu a řekněte jim, co se tu děje. Někdo to musí zastavit.
    Hodně štěstí.

    Thule se na své přátele významně podíval. I oni si vyměnili významné pohledy. Nikdo nejdřív neřekl ani slovo. Všichni si mysleli to samé.
    „Tedy už v noci?“ vyslovil onu otázku Bethor. Přikývli.
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Nov 17, 2016 1:27 pm

    Nezlomný

    část šestadvacátá: Ještě jednou, lady Jandice!:
    Gunther spal lehce, ale bušení na dveře jeho pokoje by jej probralo i z toho nejtvrdšího spánku. Rychle se odkopal, posadil se na posteli a nahmatal svoji hůl. Oblékat se nebylo zapotřebí, dnes spal oblečený, aby se tím na útěku nemusel zdržovat. Rychle si okolo obličeje omotal pruh látky, který mu sloužil za masku, a na hlavu si narazil svůj klobouk. Na záda si nasadil předem připravený batoh s trochou jídla, pití a psacích potřeb a otevřel dveře, na které noční návštěvník vytrvale bušil.
    „Gusi, chválasvětlu že jsi vzhůru! Cítíš se dobře?“ zeptal se jej naléhavě Thule stojící za dveřmi. Byl také dobře připravený na odchod. Oči měl rozšířené strachem, na což Gunther nebyl zvyklý. Thule se nikdy nebál.
    „Jak jen můžu,“ rozhlédl se Gunther do chodby, osvětlené jen Thuleho lampou. Krom nich nikde nikoho neviděl ani nezaslechl. „Děje se něco, s čím jsme nepočítali?“ Thule se ošil a bylo na něm vidět, že se mu jen těžko hledají slova.
    „Bethor…je…je mu hrozně zle…,“ uhnul Guntherovu pohledu.
    „Cože?! Jak zle?!“ téměř vykřikl Gunther. Thule si rychle přiložil prst na rty.
    „Psst, jinak tě někdo uslyší!“ sykl. „Musíme odsud pryč, tady mu nepomůžeme.“
    „Kde je? A kde jsou ostatní?“
    „Šli napřed. Creed mu pomáhá s chůzí a Hans dává pozor na stráže. Tohle místo…“
    „Já vím. Můžou nás potkat mnohem horší věci než jen stráže. Rychle, pohneme.“ Thule přikývl a vykročil tmavou chodbou. Gunther za sebou potichu zavřel dveře a vyrazil za ním.


    Na ostatní narazili o pár chodeb dál, kde stál Hiram s taseným mečem, připravený skočit po jakémkoli stínu, který by vykazoval přílišné známky života. Diesalven se pokoušel ošetřit Bethora, ale nemělo to žádný úspěch. Nevypadal dobře. Seděl jako mrtvola pod zaprášeným portrétem nějakého dávno mrtvého Barova, šaty poskvrněné od černých zvratků, bledou tvář měl zbrocenou potem a z očí zmizel jeho typický lesk, který přešel v zatím slabý zákal. Gunther k nim dokulhal, opřel se jednou rukou o svou hůl a druhou se chytl za bok, v němž ho píchalo.
    „Je to s ním zlé,“ řekl smutně Diesalven. „Když ho dostaneme pryč, možná mu někde bude někdo schopný pomoct, ale ne tady. Ne teď.“
    „Dostaneme ho odsud?“ zeptal se starostlivě Thule. Gunther se mezitím upřeně zahleděl nemocnému příteli do očí. Bethor očividně neměl sílu pohled opětovat.
    „Dáváme mu přestávku,“ sdělil Creed, aniž se obrátil. Neustále pozoroval všechny strany, ze kterých by mohla přijít nějaká hrozba. „Ale nemůžeme tu zůstat dlouho.“
    „Bethe,“ naklonil se k němu už tak nahrbený Gunther, takže připomínal supa nad zdechlinou. „Slyšíš mě?“
    „J…jo,“ zabublal Bethor a rozkašlal se. Z úst mu vylétávaly drobné černé kapky. Gunther se jim dokázal povětšinou vyhnout.
    „Zvládneš se postavit? Můžeme jít?“ Další zabublání, teď už ale úplně nesrozumitelné. Hiram podal meč jílcem napřed Diesalvenovi, klekl si k nemocnému Iceshardovi a chytil ho v podpaží. Bez nějaké viditelné námahy jej zvedl, podstrčil si hlavu pod jednou Bethorovou rukou a pak si od Diesalvena vzal zpět svůj meč, který sevřel do volné ruky.
    „Honem,“ řekl Diesalven a zvedl svoji lampu. „Vím, kudy ven.“

    Vedl je zatuchlými chodbami, které v noci vypadaly úplně jinak, než ve dne, ale přesto je poznávali. Diesalven, který strávil půlku života v kopcích a druhou v bohatém městě, měl z nich zdaleka nejlepší orientační smysl a tak na žádné křižovatce neváhal ani vteřinu. Nikoho nepotkali, což byla úleva. Ne však moc velká. Teď v noci se hradem táhl nepředstavitelný zápach shnilého masa a krve. To Bethorovi, který visel Creedovi na ramenou jako velký kožený pytel, nepřidávalo. Na jedné úzké chodbě, která sloužila spíše k prosvětlování než k chůzi, se museli znovu zastavit. Bethor začal zvracet a ostatní měli pocit, že vrhnou také. Jeho zvratky byly temně černé a silně páchly hnilobou. Thule se nervózně rozhlížel. Otevřel jedno z úzkých okének na straně chodby a vykoukl ven. Ne, nebyli daleko od nádvoří, Hans je vedl dobře. A brána byla otevřená. Měsíční svit zářil na opuštěný dvůr a dodával mu tak nepříjemný vzhled města duchů. Otevřené okno trochu vyvětralo a zápach z Bethorovy nemoci byl hned o něco snesitelnější.
    „Nesmíme se zastavovat,“ naléhal Hans. „Vezmi ho, Hirame.“ Creed uposlechl, vytáhl bezvládného Bethora zpět na nohy a pokračovali v cestě.

    Když jim hrdla naplnil čerstvý noční vzduch, trochu si oddechli. Thule pomohl Hiramovi s nošením Bethora, zatímco Gunther s Diesalvenem dávali pozor. Na nádvoří pod svahem seběhli tak rychle, jak jim to jen závaží v podobě Bethora dovolovalo. U velké vyschlé kašny se opět zastavili. Bethor se s hekáním, funěním a bubláním opřel o její okraj. Thule se divoce rozhlížel po nádvoří.
    „Někde tu přece musí být něco, na čem můžeme odjet,“ vrčel. Gunther se odvrátil od zničeného Bethora, který se v sobě právě snažil zadržet další zvracení, a také se podíval okolo sebe. Bethor přece nemůže umřít. Třeba ho jen něčím otrávili, třeba mu naservírovali něco zkaženého a nechtěli mu ublížit. Vždyť Barové jedli to samé!
    Hned ale věděl, že to není pravda. Že tohle není jed. Že Bethor bude první z řady obětí, kterou si tahle odporná nemoc vyžádá. Opřel se o svoji hůl, až to v ní zapraštělo. Cítil se, jako by mu srdce sevřela ledová dlaň. Bethor Iceshard umře. Bethor Iceshard umře! A on s tím nemůže nic dělat! Nemůže ho zachránit, nemůže mu pomoci…nemůže mu ani ulevit.
    Potlačil slzy, na ty ještě nebyl správný čas. Nadechl se a zrak mu zabloudil ke stínu, který se pohnul pod obloukem. Zamračil se. Nebyl však jediný, kdo si jej všiml.

    „Lady Jandice,“ vydechl Thule. Ostatní se za ním ohlédli. „Jste to vy?“ Chvíli se neozvalo vůbec nic, jen tiché šumění větru od jezera. Potom ze stínů vystoupila arcimágyně ve svých večerních šatech.
    „Ano. Ano, jsem to já,“ řekla tiše, ale důrazně, aby nemohlo dojít k omylu. Měsíc na její nezdravě vyhublé tváři kreslil strašidelné stíny. „Vidím, že utíkáte pryč, jak jsem vás žádala.“
    „Ano,“ přikývl rychle Diesalven. „Našemu příteli je zle.“
    „Pomůžete nám? Prosím,“ upřel na ni prosebný pohled Thule. Jandice přelétla pohledem zničeného Bethora i Hanse, který jej držel vsedě, aby nespadl na studenou zem. Její obličej nepatrně zesmutněl, ale to nikdo nepostřehl.
    „Ne,“ řekla lítostivě a povzdechla si. „Ne. Je moc pozdě. Už má nad domem Barovů příliš velkou moc.“
    „Cože?!“ téměř vykřikl Thule a přistoupil k Jandice na vzdálenost lokte. „Kdo…?“
    „Král,“ zašeptala Jandice. Prudce napřáhla ruku a neviditelná síla srazila Thuleho tvrdě na dláždění. Hiram vyskočil a tasil meč. Jandice se otočila k němu.
    „Je mi to líto. Nechci to udělat. Ale Jeho vůle je moc silná. Nedokážu Mu vzdorovat.“
    Creed vykřikl a vrhl se po arcimágyni se zbraní v ruce. Jandice napřáhla druhou ruku k němu a rytíř ztuhl jako zkamenělý. Než však stačila vyřknout smrtící zaklínadlo, od ležícího Thuleho k ní přiletěla narychlo vyčarovaná koule z arkány. Udeřila ji do kyčle a vyvedla z rovnováhy. Hiramovo ztuhnutí povolilo a zapotácel se.
    Gunther stál jako opařený. Jeho přátelé se bez milosti vrhli na arcimágyni, která propadla jejich nepříteli. Přesto měl neodbytný pocit, že by jí měl pomoct. A čím víc se ho snažil potlačit, tím více se ozýval, jako špendlík zaražený v patě.


    „Je to zbytečné, lady Jandice!“ vykřikl Diesalven, který se také stačil vzpamatovat. Vytáhl ze svého batohu hůlku a namířil ji na obklíčenou Jandice. „Jste sama proti nám všem! Nemáte šanci!“ Thule se škrábal na nohy a se vzteklým výrazem ve tváři si chystal v dlaních další kouzlo. Arcimágyně se jen smutně usmála a tleskla. Od jejích bělostných dlaní se odrazily jiskry arkány, které ji osvětlily více, než to zvládl měsíční svit. Potom ruce prudce rozhodila a zmizela v záblesku světla. Ten měl na mágy větší účinek, než srážecí kouzlo. Thuleho nedokončené zaklínadlo vyplynulo do prázdna.
    Když záblesk pominul a mohli se opět podívat, co se stalo, Jandice už nebyla sama. V bráně teď stála desetkrát. Devět kopií, jedna skutečná Jandice. A všechny naprosto stejné, do posledního detailu. Kdykoliv je jedna pohnula, pohnuly se všechny, ve stejný moment. Byla to jedna osoba v deseti tělech.
    „Budete Mu sloužit, stejně jako my!“ zaječelo desatero Jandice najednou. Creed přiskočil k nejbližší z nich a prudkým úderem jí ťal do krku. Čepel bez sebemenšího odporu prolétla hrdlem iluzionistky, jako kdyby tam nic nestálo. Jandice pozvedla ruce a jejích devět kopií učinilo to samé. Mezi prsty se jim zaleskly temné záblesky. Teprve teď se Gunther dokázal vzchopit a něco udělat. Thule, Diesalven i Hiram pochopili, co se děje, a tak se ještě pokusili ukrýt za něčím, co by dokázalo aspoň zmírnit dopad zaklínadel desatera kouzelnic.
    Gunther se naopak dobelhal přímo před mágyně, upustil svou hůl a s námahou natáhl obě ruce před sebe. Během momentu zašeptal to nejsilnější ochranné kouzlo, na které si dokázal vzpomenout a mezi ním a Jandice se zhmotnila průhledná fialová bariéra, tenká jako list papíru, ale dost velká, aby zaštítila nejen Gunthera, ale i všechny ostatní. Thule poznal to kouzlo a také napřáhl ruce, aby Guntherovi pomohl. Proti moci deseti arcimágyň potřebovali všechnu moc.

    Jandice dokončila kouzlo jen pár vteřin potom, co Gunther vztyčil stěnu. Moc obyčejné iluze se tříští s každým dalším obrazem, ale u Jandice tomu bylo jinak. Arcimágyně iluzí už před lety přišla na způsob, jak moc iluzí násobit a ne dělit. Její protivníci to dobře věděli. Proto vložili do své ochrany vše, co mohli. Nestačilo to.
    Bariéra se pod náporem desetinásobného kouzla roztříštila jako sklo a i když těm, kteří byli pod ochranou stěny, nijak vážně neublížilo, Thule se zapotácel a chytl se stěny kašny. Gunther takovou možnost neměl. Neměl na to ani sílu, jednoduše dopadl na kamennou dlažbu jako podťatý. Diesalven se krčil s chrčícím Bethorem za kašnou a Hiram stáhl otřeseného Thuleho k zemi.


    Gunther cítil, jak slábne. Otevřel oči a to ho stálo téměř všechny síly. Nedokázal se ani nadzdvihnout na loktech. Špičatý klobouk mu spadl z hlavy a zůstal ležet na zemi. Studený kámen ho tlačil do potlučené tváře, ale to nevnímal. Nevnímal ani silné brnění, které mu lomcovalo pažemi. Cítil, jak ho opouští život. Desatero Jandice jej obklíčilo. A pak Gunther ucítil ještě jednu věc. Velkou moc, na dosah ruky. Stačilo se po ní jen natáhnout, uchopit ji a znovu se postavit. Bylo to špatné, bylo to zlé a bude se za to nenávidět do konce života, ale jaká byla jiná možnost. Jeho mysl, to poslední, co ho ještě poslouchalo, se natáhla a chopila se duší Caer Darrowu, na věky zakletých v jednom dni.

    Síla jeho vlastního těla se vytratila, nahradila ji jiná. Hej, Sammy, chyť si mě. Jen počkej, já ti dám! Guntherovy svaly se znovu napjaly, poháněné temnou silou, smutkem, hněvem, bolestí. Sláva lordu Utherovi! Lightbringer nás zachránil! Soustřeď se. Soustřeď se! Tvé myšlenky jsou jen tvé.
    Ale i jiných.
    Ať žije lord Uther! Ať žije lord Uther! Ať žije lord Uther! Zachránil nás od zla! Smrt Alterackým zrádcům! Smrt orkům! Ať žije lord Uther!
    Ať žije váš pán.
    Zkrotil tu sílu. Duchové Caer Darrowu jej bez výjimky poslechli. Zkrotil je. Kupte si Utherův chleba! Zvláštní příležitost! Už nikdy nebude. Zkrotil je. Patřili jemu. Jen jemu! Kupte si chléb lorda Uthera. Postavil se. Desatero Jandice ustoupilo.
    „Gusi!“ vykřikl Thule.
    Gusi!
    „Slyšíš mě?! Co to děláš?“
    Slyšíš mě?! Co to děláš?!
    Květiny budou zde. Potřebujeme výběr z koláčů připravený na dezert a čaj z kouzelníčku nesmí být podáván pozdě. Gunther upřel nenávistný pohled skrz Jandice, až se deset mágyň ohlédlo. Ano, lady Barová. Stál rovně a silně a cítil se rovně a silně, jak už celé věky ne. Vyzařovala z něj nesmírná moc.
    A tohle může být tvoje navždy.
    Evo, dlouho jsem přemýšlel a…víš, chtěl bych tě o něco požádat. Ale nebyla to jen moc. V mysli se mu hromadila i bolest, hněv a nenávist těch, kteří na Caer Darrowu žili a zemřel. A byl to ten nejsilnější pocit ze všech. Jsi světlem mého života, jsi to nejkrásnější, co mě kdy potkalo, a tak tě chci poprosit… ne, já tě žádám…Vezmeš si mě? Ne láska, ne pochopení, ne přátelství, jen čistá a surová nenávist, taková, jaká se zrodí jen z utrpení stovek a stovek duší, věčně uvězněných v prokletých zde tohohle odporného místa.
    Ach, Luicene! Ano! Ano! Ano! Vezmu si tě! Miluju tě, Evo! Já tebe víc, Luciene!
    Udeř!


    Gunther se napřáhl a všechnu zlobu a bolest prokletých duší vyslal proti Jandice. Neustály ji. Smrtelně vykřikly a zhroutila se na koleny. Devět kopií se ještě v pádu změnilo v tmavě fialový dým a zmizelo ve tmě. Zůstala jediná, pravá Jandice, zlomená Jandice, zotročená Jandice, poražená Jandice. Gunther k ní přistoupil pomalým a rozhodným krokem. Jeho vyzáblé dlaně ji uchopily za bílé hrdlo a tenké prsty jej pevně sevřely. Jandice vztáhla v posledním marném boji ruce k nekromantově sevření v posledním marném pokusu se osvobodit. Ještě jednou, lady Jandice! Prosííím! Gunther nepovolil, nýbrž bez ji sebemenších obtíží zvedl za krk do vzduchu. Arcimágyně kopala nohama ve snaze dosáhnout na zem. Udělejte ještě ten trik s rozdvojením! Vy ho umíte nejlíp! Neškrtil ji, jen držel nad dlažbou. Tak dobrá, ale už jen jednou. Musím si taky odpočinout, špunti.
    Gunther stisk nepovolil, ale přesto se zdálo, že od sebe oddaluje ruce, jako kdyby chtěl Jandice roztrhnout vedví. Ale arcimágyně zůstávala v celku. Její bolestný jekot se rozletěl po chátrajícím nočním hradu. Gunther přitlačil. V jedné dlani mu zůstávalo viset nezdravě bledé tělo Jandice, v druhé se mu objevilo něco přízračného. Byla to Jandice, její obrys, její duše. A Gunther od sebe trhal tělo i duši, jako kdyby to byl list papíru, který i po roztržení zůstává v celku. A cítil přitom jakési potěšení, pocit zadostiučinění. Hněv stovek duší Caer Darrowu byl alespoň částečně uklidněn. Jandice ze sebe vydala poslední výkřik a její tělo zemřelo. Duše zakvílela, ale Gunther ji stále pevně držel v hrsti. Chvíli jen stál a těžce oddechoval, tělo v jedné a duši v druhé ruce a pak je obě odhodil jako kusy hadru. Jandicin duch prolétl s plačtivým křikem okolo Gunthera i kašny a pak zmizel. Tělo dopadlo bezvládně na zem, tvář zkřivenou do bolestné křeče posledního boje o život.

    „Gusi, jsi v pořádku?“ vrhl se k němu Thule.
    Nikdy jsem se necítil lépe.
    „Nikdy jsem se necítil lépe,“ odvětil Gunther. Zvedl ze země svoji hůl a prohlédl si ji, jako kdyby nedokázal pochopit, k čemu ji vlastně potřeboval. Necítil bolest, necítil únavu, necítil vyčerpání. To všechno přenesl na duchy Caer Darrowu.
    Nemůžeme tu zůstat. Pojďme pryč odsud.
    „Nemůžeme tu zůstat. Pojďme pryč odsud.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Nov 20, 2016 3:13 pm

    Nezlomný
    část sedmadvacátá: Mé činy:
    Našli útočiště v opuštěném domě u jezera. Svítalo a nezdálo se, že by je někdo pronásledoval. Avšak nepolevovali v ostražitosti. Lord Barov si smrt své dcery nenechá líbit, ať už slouží tomu pánu, o němž mluvila Jandice, nebo ne. Dům byl bez obyvatel už nějakou dobu. Když Hiram vyrazil zabedněné dveře, přivítal je akorát zašlý zápach a staré pavučiny. Nábytek byl prožraný od červotočů a vše, co se dalo nějak použít, už dávno zmizelo. Po důkladném prohledání nakonec našli nějaké přikrývky, do kterých zabalili Bethora, ale k jídlu měli jen to, co si donesli z Caer Darrowu.
    Diesalven rozdělal oheň v krbu, zatímco Hiram šel ven v naději, že potká někoho, kdo jim dokáže pomoct. Gunther se posadil na židli, která se hned rozsypala. Thule i Hans se na něj pobouřeně podívali. Gunther sáhl po holi a s její pomocí se znovu postavil na nohy. Pro klobouk se už neshýbal, jen ho kopl někam, kde nepřekážel. Vsunul prst mezi šátek na obličeji a tvář a poškrábal se. Síla duší byla sice velká, ale rychle polevovala. Prvních pár kilometrů nesl Bethora sám. Potom ale rychle zvadl a musel ho předat zpátky Creedovi. S nikým o své kondici nemluvil. Odmítal to.


    Thule si ustaraně prohlížel Bethorovu smrtelně bledou tvář. Už nezvracel, ale naproti tomu dostal velkou horečku, třásl se a na těle mu začaly naskakovat tmavozelené boláky. Zpočátku nebyly větší než hrášek, ale teď už některé z nich narostly do velikosti zlaté mince. Studené obklady proti horečce částečně zabíraly, ale s ostatními příznaky si nevěděli rady. Povzdechl si a obrátil pohled na Gunthera.
    „Gusi, tady nikdo cizí není, nechceš si sundat ten šátek?“
    „Ne,“ ohradil se Gunther a ještě si ho trochu povytáhl, aby zakrýval co nejvíc z jeho vyzáblého obličeje.
    „Proč ne?“ zeptal se Hans. Thule zaostřil na tmavý šátek. Všiml si na něm podivné skvrny, o kterou by pohledem ani nezavadil, na to měla příliš podobnou barvu.
    „Gusi, co tam schováváš?“ zeptal se ostře.
    „Nic,“ odpověděl Gunther.
    „Nebuď jako malý fracek. Ukaž to!“
    „Thule, já…“
    „Tak mi to ukaž!“ přikázal Thule. Gunther se zamračil a vzdorovitě si strhl šátek.
    „U Světla!“ zalapali oba mágové po dechu.


    Levá tvář až po lícní kost prostě…chyběla. Rty zmizely, vtáhly se do sebe a kůže okolo zubů ustoupila, jako když ustupuje led z kaluže. Vypadalo to, jako kdyby mu někdo odřízl levou tvář a opálil ji pochodní, jen namísto spálenin zanechal nechutné puchýře a mokvající rány.
    „Smůla, co?“ zahuhlal Gunther. Kupodivu mu chybějící část obličeje nebránila v mluvení, ale bylo na něm vidět, jak moc ho odhalené dásně bolí.
    „Kde jsi k tomu přišel?“ vydechl Hans.
    „A jak dlouho jsi to sakra chtěl schovávat?!“ vykřikl Thule. Bethor na křik zareagoval, zamručel z mrákot a pohnul sebou v přikrývkách. Gunther se díval do země jako spráskaný pes.
    „Tohle,“ opsal Thule prstem kruh okolo své tváře. „to máš z nekromancie, že jo…“ konstatoval. Prvotní hněv okamžitě pominul a vystřídala ho starost. Gunther přikývl.
    „Vyhráli jsme,“ zahuhňal. „Duše Caer Darrowu nás zachránily.“
    „Ale za jakou cenu?“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Diesalven. „Mohli jsme vymyslet něco jiného. Proč ses musel takhle zničit?“
    „Tys věděl, že se to stane, viď?“ Thule se opřel o stěnu.
    „Jsou to mé činy, ne tvé.“ Gunther dělal, co mohl, aby při mluvení nepoužíval levou polovinu obličeje.
    „Ale týkají se mě!“ zařval Thule. Pak se hned zarazil, zaťal pěsti a zhluboka se nadechl.
    „Hansi,“ řekl po chvíli. „Nech nás tu prosím tě chvíli o samotě.“
    „Ale co Bethor?“ zeptal se Diesalven. Thule se obrátil na nemocného a pokýval hlavou.
    „Máš pravdu. Gusi, pojď ven.“ Gunther sevřel konec hole, dobelhal se ke dveřím a otevřel. Thule jimi prošel až po něm a pak vztekle zabouchl.

    „Podívej se na to mýma očima, Gusi,“ sklopil hlavu Thule. Gunther se posadil na špalek na štípání dříví, který tam zanechal původní majitel. „Bethor je těžce nemocný. Byl to můj nejlepší přítel už od dětství. A teď, když vidím, co se s ním děje…není mi dobře. A teď vidím i to, co ze sebe děláš ty. Nemůžu ztratit vás oba. Ne teď. Ne naráz.“
    „Já si to vybral,“ řekl Gunther dutě. Thule zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. Zahlédl v nich něco cizího, jakoby náznak zákalu. V porovnání se znetvořenou tváří tomu však nepřikládal takovou důležitost.
    „Co sis vybral? Že se dobrovolně zničíš? Já myslel, že jsi s tím přestal, že s tou nečistou magií už nikdy nebudeš nic mít. Věřil jsem v tebe. Proč si jinak myslíš, že bych vynaložil tolik času a energie na to, abych tě dostal z Tol Baradu? A teď se chováš, jako by ses tam chtěl vrátit. Já tě nepoznávám.“
    „Jsem to pořád já, Thule.“ Změřil si ho.
    „Ne, nejsi to ty, Gusi. Ten Arcanus, kterého znám, by se nenáviděl za to, co se z něj stalo. Hnusil by se sám sobě za to, co dělá. A nikdy by neudělal tu chybu, že by znovu přičuchl k nekromancii, která ho postupně zničí.“
    „A kdo řekl, že jsem na to pyšný?“
    „Nezdá se mi, že by ses za to, co se stalo na hradě, styděl.“
    „Stála nám v cestě! Nebýt těch mrtvých, které jsem použil, přidali bychom se k nim. Já měl tu možnost nás odtamtud dostat! A využil jsem ji!“ Thule se zatvářil zděšeně a nejistě ustoupil o dva kroky od Gunthera.
    „Jsou to ty hlasy, že jo? Řekni mi, že to jsou ty hlasy. Není možné, abys takhle mluvil ty. To nejsi ty.“
    „Jsem, jaký jsem, Thule! Ty bys nikdy nepo…!“ Zavyl a chytil se za čelist. Tupá bolest mu projela až do mozkovny. Thule zůstal stát jako opařený.
    „Jeden můj přítel je mrtvý,“ řekl po chvíli dusivého ticha, do kterého se ozývalo jen Guntherovo tiché skučení, zpěv ptáků a šumění vln jezera. Odvrátil zrak od mrzáka na špalku a vstoupil do dveří. V nich se ještě zastavil a otočil. „A toho druhého nepoznávám.“


    Když se Hiram vrátil, panovala v domě dusivá nálada. Gunther seděl na židli u stolu a něco psal brkem na papír, zatímco Thule připravoval v krbu chudou polévku a Diesalven se staral o Bethora. Nikdo ani nepromluvil, když přišel dovnitř.
    „Co tak mrzutě?“ pokusil se zvednout náladu, pak mu ale pohled padl na Guntherův znetvořený obličej. Ztuhl a z náruče se mu vysypalo několik nalezených ořechů a hrušek, které na své výpravě našel. „Co to u všech čertů je?!“ ukázal na chybějící část tváře a podvědomě ustoupil. Gunther vztekle naklonil hlavu na stranu, aby jeho hrůzostrašný výraz zůstal co nejvíce skryt.
    „To by ti mohl nejlépe vysvětlit on sám, že jo, Gusi?“ poznamenal ledově Thule. Gunther zavrčel. „Anebo taky ne. Dobře se podívej, Hirame. Tohle je důvod, proč se mágové drží dál od nekromancie. Tohle to s tebou udělá.“ Od stolu se ozvalo nesouhlasné mručení. „A nedělej, že to neslyšíš! Věděl jsi moc dobře, co se stane!“ Hiram se sehnul, aby posbíral popadané ovoce, stále však přitom upíral zrak na vyzáblého nekromanta.
    „Takže chcete říct, že kvůli tomu, co udělal s Jandice, teď vypadá takhle?“
    „Nemuselo by to tak být,“ postavil se Thule od krbu a pohrdavě se podíval na Gunthera. „Kdyby to bylo poprvé. Jenže ono nebylo, že ne, Gusi?“
    „Kdybych to neudělal, zůstali bychom tam,“ zabručel Gunther odbojně.
    „To mi chcete říct,“ vstřebával nově nabyté informace Hiram. „Že aby nás zachránil…tak si nechal uhnít kus tváře?“
    „A taky zničit kus zdraví, ukradnout si kus života a sebrat kus příčetnosti, ale v zásadě ano,“ přikývl naštvaně Thule. Diesalven zakroutil hlavou a vyměnil Bethorovi obklad. Chápal to tak, že Gunther nebyl jejich hlavním problémem. Bethor byl. Bethor si zasloužil jeho pozornost víc.
    „To je ale vlastně docela šlechetné,“ řekl Hiram, když se narovnal s posledním ořechem mezi palcem a prostředníčkem a všechno vysypané ovoce vyskládal na stůl. Gunther zvedl hlavu. Světlo z krbu na moment ozářilo jeho odpornou ránu. I Thule se překvapeně ohlédl na rytíře. „Obětovat vlastní dobro pro dobro jiných. To jen tak někdo nedokáže. Já si nemyslím, že udělal něco špatně, i když k tomu použil takových prostředků. Účel světí prostředky, ne? V čem je rozdíl mezi ním a paladinem?“ Thule vzal do ruky jeden z ořechů, který vypadal celkem zdravě.
    „Chceš vidět, v čem je ten rozdíl?“ zeptal se a poslal ořech po stole Guntherovi. Odložil brk a chytil ho.
    „Rozlouskni ho, Gusi,“ řekl mu Thule. Gunther neochotně zvedl ořech a s pohledem upřeným na Thuleho a Hirama jej vložil mezi dlaně. Navzdory očekáváním jej rozlouskl celkem snadno. Ze skořápek se vykutálelo malé seschlé jadérko, tmavě hnědé, místy až černé.
    „Ten ořech byl zdravý, Hirame. Ale potom, co se ho dotkne nekromant, rychle vadne a umírá. Ano, může svoji moc použít k ‚dobru‘ a ‚spravedlnosti‘, ale cena za to je příliš vysoká. Vždycky něco uvadne a zemře. Já s Bethorem jsme si to naštěstí uvědomili včas, takže jsme nikdy víc než jen nějaké vyvolávání duchů neprováděli. Gus ne. Gus toho nikdy nenechal. A proto také pomalu vadne a pomalu umírá. Tady máš svůj rozdíl, Hirame.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Dec 04, 2016 2:03 pm

    Nezlomný

    část osmadvacátá: Nic rozumného:
    Diesalven namočil kus hadru do rumu, který našel Creed ve sklepě domku u jezera, a přiložil jej Guntherovi na zahnívající polovinu obličeje. Okamžitě sebou trhl a zaskučel. Hans nesouhlasně zavrtěl hlavou.
    „Já vím, že to pálí,“ řekl Guntherovi, jenž se od něj odvracel a syčel bolestí. „Ale potřebuješ to mít alespoň takhle ošetřené. Když ti to nevyčistím, může to skončit mnohem hůř.“
    „Jak to může být horší?“ procedil Gunther mezi odhalenými zuby.
    „Podívej se,“ povzdechl si Hans. „Já nejsem žádný ranhojič, ale i z toho mála, co vím, je mi jasné, že pokud to necháš být, brzy se ti do toho dostane sněť a to budeš v těžké agonii. Cokoliv zakoušíš teď je jen zlomek toho, co by tě chytlo se zánětem. A to už léčit neumím.“ Gunther se zašklebil a z toho výrazu Hansovi přeběhl mráz po zádech.
    „Dej mi napít,“ zaprosil Gunther. Diesalven pokrčil rameny a nalil trochu rumu z lahve do malého kalíšku, který podal pacientovi. Rum byl rum, ani kdyby byl sto let starý, nemohl mu ublížit víc, než ta rána na obličeji. Gunther naklonil hlavu na pravou stranu a opatrně si vlil rum hubenou rukou mezi rty. Dával si velký pozor, aby nevytekl druhou stranou mezi zuby na podlahu. Stačilo, že mu z té strany občas ukápla slina nebo hnis. Zatřásl se. Rum možná byl kvalitní, ale v kombinaci s hnisem a hlenem v jeho ústech chutnal mizerně.

    „Fajn. Můžeme,“ oklepal se Gunther, zavřel oči a zatnul zuby. Diesalven přikývl a jemně přiložil hadřík na jeho znetvořenou líc. Cítil, jak se mu pod dotekem zatřásl. Velmi opatrně ťukal hadříkem na místech, kde byl zánět nejpravděpodobnější. Po pár dotecích hadřík vždy vyklepal, vymáchal v misce s vodou, která stála hned vedle lahve s rumem, znovu jej vypral v alkoholu a pokračoval. Diesalven nebyl ranhojič ani lékař, ale vyrůstal na farmě a tak měl aspoň nějaký přehled o tom, co dělat, když je někdo nemocný nebo se zraní. Také byl ze všech členů Řádu čisté smrti jediný, kdo věděl, že rána vymytá rumem nehnisá a to stačilo na to, aby fungoval jako zdravotník celé družiny.

    Thule vyšel z pokoje, do kterého uložili Bethora. Nechtěli, aby v případě, že by jeho nemoc byla nakažlivá, také něco chytli. Jeho stav se nelepšil, spíše naopak. Thule vypadal velmi mrzutě.
    „Chce tě vidět,“ řekl stroze Guntherovi. Ani se na něj nepodíval. Gunther pohlédl na Hanse. Ten jen pokrčil rameny a stáhl hadřík.
    „Došetřím tě potom. Běž.“ Gunther se zvedl, obešel Thuleho, který se snažil, aby se ho nedotkl, a otevřel dveře do Bethorova pokoje.

    Místnost příšerně zapáchala blížící se smrtí. Bethor ležel zabalený v tenkých přikrývkách na provizorně vyspravené posteli. Když Gunther zaklapl dveře, chvíli jen hleděl do podlahy, než našel odvahu k tomu, aby zvedl zrak. Nevypadal hezky. Bledá kůže měla nazelenalý odstín a byla pokrytá velkými černými boulemi, které se zlověstně leskly. Bethorův obličej prozrazoval nesmírné utrpení, kterým si procházel. Jeho oči se zamlžily a potáhly mléčnou mžurkou, takže ho nejspíš ani neviděl. Popraskané rty se však nepatrně pohnuly ve snaze něco říct.
    „Nemluv, Bethe,“ řekl Gunther smutně. „Šetři silami.“ Bethorovy rty se zastavily, jako by ho slyšel a rozmyslel si to. S vypětím všech sil pohnul dlaní. Ruka mu vypadla zpod přikrývek a teď bezvládně visela přes okraj postele. Gunther schoval dlaně do rukávů a velmi jemně zvedl ruku rozežranou od moru zpět nahoru. Bethor vydechl trochu hlasitěji. Gunther si všiml, že upírá zrak někam za něj. Otočil se do rohu, kde ležely Bethorovy věci. Znovu se podíval na přítele, který pomalu mrkl oběma očima naráz. Zvedl se a došel k nim. Zběžně prohrábl Bethorův vak a něco dlouhého a tenkého se z něj vykutálelo na zem. Gunther si to ani nemusel prohlížet, bylo mu jasné, o co jde. Zvedl ji a zblízka si ji prohlédl.
    „Splétaná hůlka,“ konstatoval chladně. „Ty tomu stále věříš.“ Bethorovy svaly na tváři se zkroutily v zoufalé snaze vykouzlit úsměv. Výsledek byl žalostný a připomínal spíše škleb chromého člověka. Mor ho příliš oslabil. Gunther se posadil k posteli a otáčel hůlkou v ruce. Tři hůlky z ebenového dřeva, nadpozemsky vpletené jedna do druhé jako cop vesnického děvčete. A na konci, symbol zlatého oka, který je spojoval v jednu celistvou magickou relikvii.
    „Bethe,“ začal Gunther. „Ta hůlka…je mocná, ale to, co symbolizuje…“ na chvíli se zastavil, protože mu jak mluvení, tak Bethorův matný pohled působilo velkou bolest. „…Já to znám. To, jak s tím chceš bojovat…Nejde to…Zní to šíleně, ale měnil bych s tebou. Ty umíráš v agonii, ale já…“ znovu se zastavil, sykl a chytil se za okraj své rány. Bethor zavřel oči a jeho dech na malý moment nabral část své síly a hloubky. Rychle se ale vrátil do mělkého a tichého rytmu. Gunther ještě jednou převalil hůlku v dlani. „Já nemusím umřít nikdy…“


    Hiram posadil poslední kámen o velikosti lidské hlavy na místo. Na pahorku za domkem se teď tyčila malá mohyla. Mágové celou jeho činnost mlčky pozorovali, bez jediného hlesnutí, bez jediné slzy, se skloněnými hlavami a smeknutými klobouky. Gunther seděl na stoličce. Když Hiram dokončil hrob, otřel si pot z čela a postavil se vedle mágů. Chvíli jen tak stáli a hleděli na hromadu kamení, na jejímž vrcholku stál stlučený kříž.

    „Bethore,“ povzdechl si smutně Thule. „Byl jsi tím nejlepším přítelem, jakého jsem si mohl do života přát. Tvá kuráž, houževnatost a nezdolný optimismus mi nejednou byli oporou. Nikdy ses nebál a vždy jsi byl ochoten nasadit své bezpečí za bezpečí druhých. A teď, když tě od nás odtrhla krutá a odporná nemoc, cítím, jak moc jsi pro mě, pro nás všechny, byl důležitý. Trpěl jsi, příliš dlouho a příliš krutě, než jsi nás opustil. Ale ať už jsi kdekoliv, chci, abys věděl, že tě budeme všichni postrádat. A já doufám, že tvá muka už navěky skončila. Nebudeš zapomenut, Bethore Icesharde. Nikdy,“ zatřásl se Thulovi hlas a v očích se mu zaleskly slzy, které se ani nepokoušel zakrývat. Hiram si odkašlal.
    „Když dovolíte, také bych něco řekl.“ Thule přikývl a utřel si dvěma prsty oči. „Pane Icesharde, neznal jsem vás dlouho, ale nemohu popřít, že jste byl tím nejstatečnějším mágem, jakého jsem v životě potkal. Poznal jsem v životě mnoho lidí, ale jen málokterý by se nabídl ochotně do první linie. Z vás jsem však ten pocit měl. Vy jste postavil Řád čisté smrti na správných principech a pevně jste se jich držel až do samého konce. To nemohu říct jen tak o někom. Svět dnešního dne zaznamenal velkou ztrátu. Sbohem.
    Pane Diesalvene?“ otočil se Creed na Hanse. Ten zavrtěl hlavou.
    „Necítím se oprávněn mluvit nad jeho hrobem. Na to jsem ho neznal dost.“
    „A ty, Gusi? Byl to i tvůj přítel, jestli si na to vzpomínáš,“ otočil se Thule na Gunthera.

    Opřel se o hůl a zvedl ze stoličky. Neřekl vůbec nic. Ovázaná tvář jeho čelisti ani moc pohybu neumožňovala. Mlčky přistoupil k Thulovi a podal mu splétanou hůlku.
    „Splétaná hůlka,“ zašeptal Thule a vzal ji do ruky. Několikrát pohnul zápěstím a lehce jí zamával. Hůlka prořezávala vzduch a vydávala slabý švihavý zvuk. „To vše byl jeho nápad, před všemi těmi lety.“ Gunther přikývl. Thule se zadíval směrem, kde se nad jezerem v dáli rýsoval obrys hradu Caer Darrow. Žal v jeho tváři na moment vystřídal výraz hněvu. „My nemůžeme, Bethe. Tohle je na nás moc silné. Tohle neporazíme.“ Gunther se zatvářil udiveně. Znal jiného Ravenclawa. Úplně jiného. Takového, který když se pro něco rozhodl, tak to udělal, nehledě na cenu. Bethorova smrt ho nejspíš příliš zasáhla.


    „Musíme se vrátit do Dalaranu,“ řekl po chvíli Thule. „Musíme je varovat ohledně toho, co se tu děje. S jejich pomocí to ještě můžeme zastavit.“ Diesalven přikývl. Hiram se podíval na mohylu a povzdechl si.
    „To bude nejrozumnější,“ řekl. Gunther těkal pohledem z jednoho na druhého.
    „Ne,“ vyhrkl, zaskučel a chytil se za obličej. Thule a Hans k němu hned přiskočili a zachytili ho, než se mohl skácet na zem.
    „Proč ne?“ obořil se na něj Thule, když ho zvedli na nohy. „Co napadlo tebe?“
    „Nic rozumného,“ zavrčel Gunther.
    „Aha, tak nic rozumného,“ zvolal sarkasticky Thule. „to je vážně skvělé.“
    „A co nerozumného?“ vyzvídal Diesalven, který na Gunthera nebyl tak naštvaný jako Thule. Gunther se otočil směrem k zapadajícímu slunci.
    „Andorhal. Půjdeme do…“ na chvilku zmlkl, když mu obličejem projela další křeč. „…Andorhalu.“
    „Cože?!“ neudržel se Thule. „Ty chceš jít od Andorhalu? Vždyť ani nevíme, co nás tam čeká. To, co nám přichystali Barové, může být jen začátek. V Dalaranu nám pomohou.“
    „Ne,“ trval na svém Gunther.
    „Proč by nám tam neměli pomoct?“ vstoupil do debaty Hiram. „Já vím, že s nimi nejste zadobře kvůli své minulosti, ale že by ignorovali tohle? Lidé mizí, dějí se tu divná kouzla a to skoro na jejich prahu.“
    „Nemáme důkaz,“ sykl Gunther. „Neuvěří nám bez důkazu.“
    „Máme důkaz!“ vykřikl Thule a ukázal na mohylu. „Tohle ti je málo?! Bethor je mrtvý! Mág je mrtvý! Jejich mág!“
    „Lidé umírají,“ odvětil Gunther. Thule zrudl a zorničky se mu doširoka roztáhly. Prudce odhodil splétanou hůlku na zem. Hiram s Hansem naštěstí včas odhadli situaci a stihli Thuleho zachytit, než se vrhl na Gunthera.
    „Pusťte mě! Jak se to opovažuješ říct, Arcane!“ Gunther se zapotácel a upadl. Hůl se mu odkutálela z dosahu. Hiram byl silný člověk a ani Hans své tělo nezanedbával, ale teď měli oba co dělat, aby rozzuřeného Thuleho udrželi.
    „Ty nekromantská svině!“ křičel. „On ti věřil. Měl tě za přítele! Všem by bylo líp, kdybys zůstal v Tol Baradu!“
    „Pane Ravenclawe, uklidněte se!“ zápolil s Thulem Creed. Gunther slepě hmatal po holi. Pod obvaz se mu dostalo trochu hlíny, která ho na ráně pálila jako žhavý pohrabáč. „Je to odporné, ale má pravdu.“
    „Ty se ho ještě zastáváš!“ řval Thule.
    „Poslouchejte!“ držel ho na druhé straně Hans. „Nemáme důkaz toho, co pana Icesharda zabilo. A všichni u nich máme vrub. Nebudou nám věřit.“
    Thule vrhl zlý pohled na Gunthera, zprudka se nadechl a uklidňoval se. Gunther chytil hůl a zvedl se tak rychle, jak to jen zvládl. Zanícenou tvář měl jako v ohni.
    „Dobrá,“ zavrčel hrozivě Thule a vytrhl se z Diesalvenova a Creedova sevření. „Jedna rychlá návštěva Andorhalu.“ Hryzal se do rtu, když to říkal a zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby. Bylo na něm vidět, jak moc bojuje s pokušením vrhnout se na Gunthera. „Najdeme důkaz a potom se vrátíme do Dalaranu. Žádná ale, žádné výjimky. A jestli se někomu z nás něco stane,“ upřel mrazivý pohled na Gunthera. „Bude to tvoje vina, Gusi.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Dec 11, 2016 12:25 pm

    Nezlomný

    část devětadvacátá: Domy nakažených:
    Stanuli před mostem, za nímž se klenuly mocné hradby velkého města.
    „Andorhal,“ broukl Hiram.
    „Andorhal,“ zavrčel Thule.
    „Andorhal,“ poznamenal Diesalven.
    „Spíš jeho troska,“ ozval se Gunther.
    „Ticho,“ sykl Thule a promnul si nos. Nikdo z nich nemohl odtrhnout pohled od doširoka otevřené brány. Její panty byly nejspíš násilím vyražené a město samotné vypadalo velmi ponuře. „Takže, půjdeme dovnitř, najdeme jakýkoli hodnověrný důkaz o existenci toho zatraceného kultu a vypadneme.“
    „Neměli bychom tam jít v noci?“ zeptal se Hans.
    „Nemyslím si,“ zavrtěl hlavou Hiram. „Vzhledem k tomu, co nás tam může čekat, bude denní pohyb po městě bezpečnější.“
    „Creed má pravdu,“ souhlasil Thule. „Pojďme,“ povzdechl si.

    Hlavní ulice, vedoucí od jižní brány do středu města, byla mrtvá. Nikde se neozval jediný zvuk, jediná známka života. Místo lidí je přivítala jen prázdnota a příšerný zápach hniloby, který je ihned udeřil do chřípí. Okamžitě si přetáhli přes obličeje límce košil.
    „U všech ďasů, co to je?“ zachrčel Hiram. „To je šílenej smrad!“ Gunther se rozkašlal řezavým kašlem a na chvíli se opřel o kolena, aby měl lepší stabilitu. Hans, který puch snášel o něco lépe, na moment zadržel dech, zamával si prsty okolo hlavy a vydechl.
    „Uf, to je lepší,“ oddechl si. „Nehýbejte se,“ postavil se před Thuleho a proces na něm zopakoval. Stejně učinil i u Creeda a Gunthera.
    „Díky,“ poděkoval mu Thule. „Kde ses tohle naučil?“ Hans pokrčil rameny.
    „Na farmě se tlumení smradu kouzly vždy hodí. Tedy, spíš jen nic necítíme. A taky nás to nemůže otrávit.“
    „Praktické, jen co je pravda,“ pokýval uznale hlavou Hiram. Gunther neříkal nic, jen si mnul levé oko. Měl pocit, jako by ho měl pokryté mléčnou mlhou. Ne moc, ale otravovalo ho to.
    „Gusi?“ položil mu ruku na rameno Thule, který si všiml jeho počínání. Trhl sebou a setřásl tak jeho dlaň.
    „Jsem v pořádku,“ zahuhňal a narovnal se, jak mu to jen nemocné tělo dovolovalo.
    „Ale ne. Podívejte,“ ukázal Creed k jednomu z domů na rohu, kde se hlavní cesta křížila s další ulicí. Gunther nedokázal na dálku rozeznat, na co ukazuje, ale když přišli blíž, byl by radši, kdyby to tak i zůstalo.


    U nohou jim ležela hromada asi pěti nebo šesti těl, naházených ledabyle na sebe jako nějaké pytle. Byl na ně hrozivý pohled. Nikdo z těch lidí nezemřel přirozeně. Na smrtelně bílé kůži jim mokvaly tmavé boláky velikosti slepičího vejce, tváře měly zkřivené a hrdla oteklá. Oči už neměly, o to se postaraly městské krysy, ale na pár místech zahlédli kousance, které v žádném případě nemohly pocházet od hlodavců.
    „Co se tu k čertu stalo?“ vydechl zhnuseně Thule a odvrátil se od té nechutné hromady.
    „Zdá se to jenom mě, nebo mají stejné příznaky jako…“ nestačil Diesalven dokončit otázku.
    „Ano,“ skočil mu do řeči Gunther a pozoroval, jak Hans ve tváři bledne. Ani ostatním tohle procitnutí nepřidalo. Před nimi ležely oběti stejného moru, který zabil Bethora.
    „Myslíte…že už jsou všichni ve městě nakažení?“ zeptal se po chvíli Diesalven.
    „Můžou být,“ zamručel Gunther.
    „Tam u Barovů,“ obrátil se k nim Thule nazpátek. „Tam ho nakazili. Chtěli nakazit nás všechny. Jaktože to za nás schytal jen on?“
    Gunther pokrčil rameny.
    „Nevím. Nevím, jak tohle funguje. Ale mohl bych se jich zeptat,“ ukázal tenkým prstem na hromadu.
    „V žádném případě!“ vyštěkl Thule. Creed se rychle ohlédl, jestli to někdo neslyšel. „Už žádnou nekromancii, Gunthere. Nikdy!“ Gunther neměl sílu ani chuť se s ním přít. Jen pokýval hlavou a silněji se opřel o svou hůl. Hans zvedl zrak od hromady, obešel ji a nahlédl do sousední ulice.
    „Je tu ještě něco,“ řekl nervózně a ukázal na dveře prvního domu. Thule, Hiram a Gunther pohlédli na dveře a společně se zamračili. Hleděli na kresbu tří lebek vedle sebe se zkříženými kosami za nimi. Pod kresbou bylo také namalované velké červené X. Když se podívali po dalších domech v ulici, spatřili červené X i na nich.
    „Nejspíš tak označovali domy nakažených,“ poznamenal Creed.
    „A co ten znak?“ poklepal na emblém Hans.
    „Kult ztracených?“ zkusil to Hiram. „Že by jejich doupě?“
    „Mohlo by,“ přikývl Gunther. „Podíváme se dovnitř?“
    „Nemyslím si, že je to rozumné,“ zavrtěl hlavou Thule.
    „Poslouchejte,“ zvedl prst Hiram a natáhl ucho k domu. „Nic. Neřekl bych, že tam uvnitř něco je,“ chytl za kliku.
    „To, že nic neslyšíš, ještě neznamená, že je to prázdné,“ zaprotestoval Thule, ale Hiram už otočil klikou. Dveře se nepohnuly.
    „Ksakru,“ poodstoupil Hiram od domu a pohlédl vzhůru. „Někdo to zabednil zevnitř.“
    „Vidíš? Co jsem ti ří…“ Creed se rozběhl a vrazil ramenem do dveří. Bednění zevnitř povolilo a vchod se s praskotem otevřel. Vítr zvenčí zvedl vrstvu prachu a zavířil jím. Díky Diesalvenově kouzlu se ale Creed ani nezadýchal. Promnul si naražené rameno a nahlédl dovnitř. Slunce z jasné oblohy svítilo přímo dovnitř, takže i když tam bylo povětšinou šero, neměl žádné problémy s viděním.
    „Račte dovnitř, pánové,“ pokusil se Hiram o žert. Nikdo se ani nepousmál.

    Skrz zabedněná okna dovnitř mnoho světla nepřicházelo, přesto však dokázali snadno rozpoznat rozbitý nábytek i známky boje. V domě to příšerně páchlo, ještě hůř, než venku, takže Diesalven musel své kouzlo zesílit.
    „Hm, nejspíš jsem měl pravdu,“ prohodil Creed a lehce kopl do nohy stoličky, jejíž zbytek se válel na druhém konci místnosti. Thule rozhrábl trosky police a vytáhl z nich zašlou knihu, která byla na své stáří v příšerném stavu. Když ji otevřel, několik stránek se z ní vysypalo na zem. Gunther se pro ně sehnul a podal je Thulovi. Ten je provizorně strčil zpět do vazby a luskl prsty. Nad zažloutlými stránkami se rozsvítila světluška, dost jasná na to, aby mohl její majitel pohodlně číst, ale ne příliš, takže ho nemohla oslnit.
    „Je to deník,“ řekl Thule po chvilce listování a mručení. „Očividně se s tím pokoušeli bojovat. Je tu všechno. Příchod kultu, jak začali ovlivňovat občany, návaly přistěhovalců z venkova i mor. Karanténa, spalování mrtvol, jedno řešení zoufalejší než druhé.“
    „Kdy je poslední zápis?“ zajímal se Diesalven. Thule rychle zalistoval dozadu, kde už na něj hleděly jen prázdné strany. Odfrkl si a přelistoval o kousek nazpátek.
    „Z července,“ zamručel. „Popisuje tu, jak se tu zabednili a doufali, že sem nepřijdou nějací fanatici. A…pro všechny svaté,“ vydechl. „Hirame! Honem zavři dveře a utěsni je!“

    Creed byl zvyklý poslouchat a neptat se. Uchopil vylomené dveře a vložil je zpět do rámu. Spoléhat na panty nemělo smysl, místo toho s malou pomocí od Diesalvena připevnili na své místo napůl vyraženou petlici a zasunuli do ní trnož stolu jako závoru. Vnitřek domu rázem potemněl, jen světélko nad deníkem měkce ozařovalo stěny.
    „Co je?“ zeptal se konečně Gunther. Thule nervózně žmoulal roh stránky.
    „Tohle není jen tak nějaký kult fanatiků. Mají…podle tohohle mají…“
    „Vymáčkni se,“ zamračil se Gunther. Ve zdravé polovině tváře mu zacukalo.
    „Nemrtvé,“ vydechl Thule. Teplota v místnosti znatelně poklesla.
    „Nemrtvé?“ zopakoval Gunther. Hiram i Diesalven se tvářili zaskočeně.
    „Ano,“ promnul si čelo Thule. „Mají nemrtvé. Nějak je kontrolují, ale ten, co to psal, nevěděl jak.“
    „To znamená, že mají na své straně nekromanty?“ zeptal se nejistě Diesalven.
    „Ovšemže,“ zabručel Gunther. „Nemrtví neslouží jen tak někomu.“
    „Jsi si tím jistý?“ znejistěl Thule. Světélko zablikalo a ruka svírající deník se nepatrně zatřásla.
    „Jsem. Neexistuje nemrtvý se svobodnou vůlí. Kdo jednou zemřel, už sám za sebe nikdy nerozhodne. Někdo ho musí ovládat.“
    „Ale kdo?“ zeptal se Diesalven. Gunther neodpověděl.
    „K zemi!“ vyhrkl náhle Hiram a vrhl se vstříc podlaze. Aniž věděli jak, všichni ho poslechli. Gunther s sebou na své cestě na zem stáhl Thuleho. Dopadli na rozbitou desku stolu a Thulemu se z úst vydralo heknutí, když se udeřil o roh do slabin. Slabé světlo naposledy bliklo a zhaslo docela. Místnost se ponořila do šera. Hiram se připlížil k zabedněnému oknu a nahlédl škvírou mezi prkny.

    Teď už to zaslechli i ostatní. Nepravidelné, téměř nepozemské klapání koňských kopyt. A spolu s ním šouravé kroky a tiché, hrozivé mručení. Gunther se stejně tiše, jako předtím Hiram, přiblížil k oknu a nahlédl zdravým okem do spáry. To druhé měl stále podivně zamlžené.
    Na zaneřáděné ulici spatřil podivný zástup. V jeho čele jel na koni mág, celý zahalený v tmavě modré a fialové róbě. Obličej měl skrytý pod kápí a rouškou a v ruce držel hůl. Gunther z ní měl pocit nevolnosti. Kůň samotný nevypadal zdravě. Jeho srst byla matná a místy olysalá, nohy měl poseté rudými boláky a hlava…ta hlava! Gunther se dotkl své tváře postižené žíravou chorobou. Zvíře trpělo stejnou nemocí. Oční důlek strany hlavy natočené k nim byl prázdný. Okolo něj úplně chyběla kůže a místo ní prosvítala ven bílá kost, obalená posledními zbytečky masa a tuku. Hříva byla napůl vyškubaná a pod kůží na trupu šlo vidět kosti. Přesto se nezdálo, že by kůň měl nějaké potíže. Naopak, i přes svá hrozivá stigmata působil dojmem silného a agilního tvora.
    Okolo děsivého jezdce se pohybovala neméně děsivá eskorta. Dva zakuklenci, v černé a fialové sutaně, vypadali jako mniši smrti. U pasu se jim kývaly široké čepele, zahnuté jako srpy, jen na opačnou stranu. Každý šel podél jednoho boku znetvořeného koně. A s nimi následovalo jezdce ještě sedm nebo osm dalších chodců. Pohybovali se trhaně, jako loutky s polovinou nitek. Oblečení měli potrhané a špinavé, pokud byli vůbec odění. Nechutně zelená kůže posetá černými boubelemi a prázdné pohledy dávaly tušit, jaký je potkal osud.
    Od Hanse Gunther zaslechl slabý zvuk potlačovaného dávení.


    Jezdec se náhle zastavil a aniž by řekl jediné slovo nebo vydal jakýkoli další signál, jeho doprovod okamžitě následoval jeho příkladu. Rozhlížel se po ulici, jako kdyby něco hledal. V jednu chvíli se pichlavým pohledem zadíval i na zabedněná okna domu. Mezi prkny se něco mihlo. Gunther nebyl hlupák a hned si domyslel, co hledá. Přikryl si ústa rukou a něco zamumlal. Černokněžník na koni zavětřil a mniši sáhli po čepelích. Ještě je ale úplně nevytasili, jen na jejich hrušky položili dlaně…skryté v rukavicích. Po chvíli napjatého ticha, jenž rušilo jen frkání koně a mručení nemrtvých otroků, jezdec mávl rukou a hrůzný zástup pokračoval v cestě. Za zabedněnými okny se dlouho nikdo nepohnul, než získali jistotu, že se jezdec se svými pohůnky už nevrátí.

    „Co to u všech ďáblů bylo?“ vydechl konečně Creed. Thule významně poklepal na deník.
    „Náš přítel nám nelhal,“ povzdechl si. „Zdá se, že všechny, kteří se nepřidali ke kultu, prostě pozabíjeli tím samým morem, který nám vzal Bethora, a pak vzkřísili jako ty stvůry, co jsme právě viděli.“
    „Brrr,“ zatřásl se Diesalven.
    „Nemluví ten deník o tom, kde můžou mít sídlo?“ zachraptěl Gunther. Thule pokrčil rameny.
    „To nevím. Můžu se podívat, ale potrvá to dlouho, než něco najdu.“
    „Proč bys chtěl to místo najít?“ podivil se Diesalven. Thule znovu vyčaroval čtenářské světélko.
    „Protože jestli máme mít pořádný důkaz, u kterého nehrozí, že se při cestě do Dalaranu zvedne a zabije nás, v jejich ústředí je největší šance, že na nějaký narazíme. Věř mi, taky se mi to nelíbí,“ odpověděl Thule místo Gunthera. Ten souhlasně přikývl.
    „Pak by ale bylo dobré vymyslet, jak se tam taky dostat. Město je plné těch fanatiků i nemrtvých,“ poznamenal Hiram.
    „Dejte mi čas,“ řekl Thule, usadil se mezi rozházené dřevo, přitáhl si světélko blíž ke knize a dal se do čtení.


    „Slyšeli jste někdy o někom, kdo se jmenuje Soulare z Andorhalu?“ zeptal se asi po hodině ticha Thule?
    „O kom?“ zeptal se Diesalven.
    „Soulare z Andorhalu. Lidé se k němu prý upínali, když jim bylo zle. Věřili, že jim pomůže. Aspoň tak se z těch zápisů zdá. Každou chvíli se tam objevuje prosba k tomuhle Soularovi. To byl nějaký městský pán nebo co?“
    „Ne,“ odfrkl si Hiram a podrbal se na zarostlé tváři. „Soulare z Andorhalu je postava z pověstí.“
    „Opravdu?“ Diesalven se zatvářil dost podezíravě.
    „Jo. Podle pohádek byl Soulare rytíř, který byl tak oddaný službě Světlu, že ho ani smrt nezastavila v ochraně prostých lidí. Prakticky svatý. Ale to už je hodně dávno. Prý padl během Trolí války. Té staré. Však víte, jak nám špičáci přišli na pomoc.“
    „A lidé si myslí, že je zachrání nějaký dlouho mrtvý rytíř?“ podivil se Thule. Hiram pokrčil rameny.
    „Pověst říká, že se objevil i v několika pozdějších válkách, prý dokonce i v Druhé, kde pokaždé někoho zachránil a pak zase zmizel. Lidé tady jsou na Soularea hrdí a věří, že až ho budou nejvíce potřebovat, tak se opět ukáže.“
    „Ale neukázal,“ poznamenal Diesalven.
    „Očividně ne,“ zavrtěl hlavou Hiram.
    „Myslím, že to mám,“ ozval se náhle nejistě Thule a ukázal na jeden z řádků. „,Ti zasraní magoři se zahrabali v jednom z baráků na náměstí, potom, co z něj vykopli starého Robinsona,‘“ četl Thule. „‚Vzali jsme ho k nám, aspoň na čas. Mumlal něco o mluvících knihách a rakvích, které mu vozili do domu. Chudák se nejspíš pomátl. Ale to asi čeká nás všechny. Prosím, Soulare, přijď a zachraň nás.‘“
    „Robinsonův dům,“ pokýval hlavou Diesalven. „Jak ho poznáme?“
    „Spíš jak se k němu dostaneme?“ zeptal se logicky Hiram. Thule zvedl prst, obrátil stránku a četl dál.
    „,Naštěstí ještě nenašli kanálové chodby, co vedou pod městem. Takhle jsme mohli Robinsonovi pomoct dostat aspoň něco z jeho věcí nazpátek. Šmejdi. Nechce se mi věřit, že by si je starosta pozval. A lord Barov? Kde je on?‘ Bla bla bla, to už nás nezajímá.“
    „Jo, to už bohužel víme,“ povzdechl si Hiram.
    „Ty chodby, kde jsou?“ zeptal se Gunther. Thule se zatvářil kysele.
    „Nejspíš v kanále.“
    „Ugh,“ vyhrkl Diesalven.
    „Neboj, neřekl bych, že mrtví je používají. Aspoň doufám, že ne.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Dec 14, 2016 6:27 pm

    Nezlomný

    část třicátá: Jméno autora:
    Temný podzemní kanál osvětlovalo bílé světlo. Řád čisté smrti procházel labyrintem chodeb pod Andorhalem s nečekanou lehkostí. Kanálové chodby naštěstí nesloužily jako odtok splašků, takže neměli nejmenší potíže s chůzí, kromě jediné. Chodby byly nízké, takže museli jí neustále shrbení. Pro Gunthera to taková hrozná změna nebyla, ale zato Diesalven, který z nich byl nejvyšší, se každou chvíli udeřil do hlavy.
    „Jdeme dobře?“ sykl Hans, když si mnul čelo. Thule se zastavil a zahleděl se do hrubě načrtnuté mapy, kterou si nakreslili podle zápisů v deníku.
    „Možná,“ přitáhl si světlo blíž k mapičce. „Pokud jsme se někde neztratili, mělo by to být za tímhle rohem,“ ukázal doleva, div si nevyvrátil dlaň. „A potom žebřík. Hansi, mám pocit, že už zase něco cítím.“ Diesalven přikývl a obnovil protizápachové kouzlo. „Díky.“
    Zahnuli směrem, který jim Thule ukázal, a málem vrazili do starého žebříku, který byl spíše tvoření spoustou rezavých skob zatlučených v oslizlé stěně. Žebřík se táhl úzkým tunelem asi tři a půl metru vysoko.
    „Jsme tu,“ vzhlédl Thule a složil plánek. „Gusi, ty jsi z nás odborník na divinaci, zkontroluj, jestli je to tam bezpečné.“
    „Není. Na to nepotřebujeme kouzla,“ protáhl Diesalven obličej. V jednom z vlasových koutů mu rostla boule. Gunther cosi nezřetelného zabručel a vztáhl kostnatou ruku ke konci tunelu. Ve dlani mu něco fialově zasvětélkovalo, vzlétlo to k výstupu a pak prošlo kamenem stejně hladce, jako kdyby tam žádný nebyl.
    „Čisto,“ řekl po chvíli Gunther, ale světélkování se nevrátilo.
    „Zvláštní,“ podotkl Thule a vzhlédl.
    „Když dovolíte, polezu první,“ nabídl se Hiram a všechny tváře se k němu otočily. „No co? Jako jediný z vás se dokážu porvat na blízko.“ Sehnul se k botě a vytáhl z ní bojový nůž, který si vložil mezi zuby.
    „Hůu,“ zahuhňal s čepelí v ústech a chopil se první příčky. Trochu se ve stěně viklala, ale jinak se zdála bezpečná.
    „Hodně štěstí,“ popřál mu Hans. Hiram zabručel, jako že to slyšel, a šplhal nahoru.

    U poklopu tvořeného jednou silnou dlaždicí se zapřel zády o stěnu tunelu a nohama o příčku. Obě ruce potom zvedl nahoru a zatlačil na kámen. Po chvilce hekání se mu podařilo jej vystrčit a vykouknout ven, nůž stále pevně v zubech. Vytáhl se z tunelu, vyndal si nůž z úst a klekl si k otvoru v podlaze.
    „Je to v pořádku, polezte,“ zamával dolů a schoval si nůž zpět do boty. Místo něj tasil meč a hlídal nad vchodem, dokud všichni nevylezli k němu.

    Doupě Kultu zatracených neslo známky čilého ruchu. Prach se nestačil usadit, na stole ve vedlejší místnosti, která nejspíš sloužila jako kuchyně, ležely špinavé talíře, ale okna byla zatažená, jako by jeho obyvatelé nesnášeli světlo. Ani z druhého patra se žádné zvuky neozývaly, dům byl prázdný.
    „Máme nějak moc štěstí,“ zamručel Diesalven, zatímco strkal poklop zpět na své místo.
    „Nezakřikni to,“ napomenul ho Gunther. Za ním se ozvalo zařinčení, jak Creed strkal meč zpět do pochvy.
    „Prohledáme to tu. Hirame, Gusi, vezměte si to tady dole,“ zavelel Thule. „Já s Hansem půjdeme nahoru.“ Diesalven přikývl a společně vyšli po schodech nahoru. Gunther cosi zamumlal a neochotně se pustil do hledání.


    Za dveřmi, o kterých si mysleli, že vedou do předsíně, našli malý archiv, plný poházených spisů. Creed rozhrábl několik z nich nohou a nespokojeně zamručel. Gunther se s pomocí své hole sehnul a zvedl ze země štůsek dokumentů. Byly to jen úpisy, v nichž měšťané i rolníci odkazovali svůj skrovný majetek do správy Kultu zatracených. Povzdechl si, protože šlo snadno vidět, že většina z nich neuměla ani číst. Místo podpisů se na něj tak z papírů až příliš často šklebily tři křížky.
    Hiram na to šel jinak. Přistoupil k polici, která vypadala důležitě, všechno z ní vytáhl a hodil to na stůl, až to zadunělo. Otevřel knihu vázanou ve volské kůži a zamračil se. Účetní kniha. Mrzutě ji několikrát prolistoval a pak shodil ze stolu mezi stočené svitky, aby měl místo na další.
    „Čísla, smlouvy, jména…to není ono,“ kroutil hlavou. „Kde jsou všechna ta úmrtí? Kde je mor? Neříkej mi, že to tak nějak nezaregistrovali.“
    „Hromadí majetek,“ řekl Gunther, aniž by zvedl obličej od papíru, na němž stály pokyny pro verbování nových členů kultu. „Velký kult má velké náklady.“
    „A co s tím chtějí dělat? Vždyť ten mor všechny nakonec zabije, když ho budou šířit.“
    „Rád bych se pletl…ale chtějí nás zničit.“
    „Cože?“ zvedl Hiram zvědavě hlavu. „Celé království? Ale to nemohou zvládnout. Terenas a mágové se s nimi přece musejí vypořádat.“
    „Myslíš? Podívej se, co zvládli s celým městem během jednoho léta.“
    „Ale město není říše,“ namítl Creed. Gunther mávl rukou a zamrkal levým okem. Ta mžurka ho začínala štvát.
    „Pro ně je už jen jeden rozdíl mezi městem a celým Lordaeronem: dávka.“ Gunther ukázal ze dveří. „Měli prostor, měli čas,“ zachmuřil se a bodl prst do úpisů na stole. „A co je nejhorší, měli prostředky. Nenapadá mě moc věcí, které by je teď mohly zastavit.“ Creed se podíval na papíry pod Guntherovým vyzáblým prstem.
    „Takže už je to v pohybu?“
    „Řítí se to plnou rychlostí,“ přikývl naštvaně Gunther. „Nic menšího než úplné vypálení Andorhalu nepomůže.“ Creed znatelně zbledl. Jeho tenoučká jizva na tváři téměř zmizela.
    „To…to přece nemůžeme. Nemůžeme vypálit město se všemi lidmi uvnitř!“ Gunther se opřel oběma rukama o hůl a zadíval se chladným zrakem Hiramovi do očí. Měl pocit, že statný rytíř pod jeho pohledem vadne.
    „Nevidím důvod, proč bych nemohl,“ vypravil ze sebe s nečekanou lehkostí. Po takové konverzaci čekal, že ho zachvátí bolest z rozežrané tváře, ale jediné, co mu otravovalo život, bylo právě teď zamlžené oko. „Tady už nic není, jen mrtvoly, krysy a viníci celé téhle pohromy. Široko daleko nevidím jedinou oběť.“ Hiram sevřel ruce v pěst a nahlas vydechl.
    „Thule měl pravdu. Ty jsi nekromantská svině,“ zašeptal, ale tak, aby to Gunther mohl slyšet.
    „Poslyš, Hirame, buď rozumný,“ změnil Gunther náhle tón z ponurého do učitelského. „Tohle místo, to už nejde zachránit. Sám jsi to viděl. Mám ti připomenout, co je tam venku? Co tam ještě může být? Ano, možná tak zabiješ těch pár, co tu může někde přežívat, ale zato zachráníš tisíce jiných.“
    „Účel světí prostředky,“ pokýval Creed hlavou a odvrátil od Gunthera pohled. „Ale takhle nesvaté prostředky sebelepší účel neposvětí. A nikdo z rodu Creedů jim nebude nápomocen.“ Otočil se a prudce vykročil z archivu. Za krátký okamžik už Gunther slyšel dusání jeho bot po schodech nahoru. Povzdechl si, zapřel se o hůl a šel za ním.


    „Asi něco máme,“ uslyšel Gunther první dobrou zprávu za celý den, když vstoupil do místnosti, kde hledal Thule s Hansem.
    „Děje se něco, Hirame?“ změřil si jej Diesalven. „Vypadáš, jako kdybys viděl ducha.“ Creed se na malý okamžik otočil na Gunthera a povzdechl si.
    „Ne, nic.“
    „Dobrá,“ rozjařil se znovu Hans.
    „Co jste našli?“ zeptal se Gunther a opřel se o stůl. Thule nešetrně práskl s tlustou knihou o jeho desku. Namátkou ji otevřel. Ze stránky se na ně šklebil napůl rozežraný obličej.
    „Tohle vypadá jako postupy jejich práce. A tohle,“ položil hned vedle o něco tenčí výtisk potažený fialově zabarvenou kůží. „Tohle bude jejich odborná předloha. Pojednání o nekromancii a podobně. Jen jedna věci mi nejde na rozum,“ promnul si vousy na bradě a otevřel knihu. Na předsádce se skvěl detailní znak zlatého oka, symbolu Kirin Toru i celého Dalaranu. „A to není jediná. Kde je asi vzali?“ zauvažoval. Guntherem projelo poznání jako ledová jehla od paty až postupně do nitra mozku. Ruka svírající hůl se roztřásla.
    „Hansi,“ šeptl. „Podívej se prosím, jestli tam někde není kniha jménem ‚Teoretická nekromancie pro pokročilé‘. Mělo by to být asi takhle velké a zabalené v černé.“ Hans přikývl, zahleděl se do polic a za malý okamžik už mával jedním z výtisků.
    „Je to tohle?“ zeptal se. Gunther neodpověděl. Podlomily se mu nohy a jen tak tak se stačil posadit na rozvrzanou židli, jinak by upadl na zem. Thule nakrčil nos a nepomohl mu.
    „Co se děje, Gusi? Něco snad tajíš?“ Místo odpovědi se mu dostalo jen tlumeného mumlání.
    „Gusi!“ Hubená ruka uchopila krempu klobouku, stáhla ho z hlavy a zanořila se do prořídlých vlasů. Místy bylo možno zahlédnout olysalá místa, v nichž seděly červené puntíky jako žáby na kamenech.
    „Podívejte se na jméno autora,“ zabručel. „On…on mě okradl.“ Hans posunul dvě knihy na stole na stranu, položil tam „Teoretickou nekromancii pro pokročilé“ a otevřel ji na první stránce. Zakrouceným písmem stálo pod názvem autorovo jméno. Magistr Gunther Arcanus, mág Kirin Toru. Thulemu se nahrnula krev do tváře.
    „Ty!“ rozkřikl se na Gunthera. „Tys jim dal tuhle zbraň do rukou!“
    „Já ne!“ zvedl se prudce nekromant, až se zapotácel a musel se znovu posadit. „Já ne.“
    „A kdo teda?! Měl jsi všechno zničit, ty tupče, aby to nikdy nikdo nenašel a nezneužil!“
    „Schoval jsem to! Dokonale!“
    „Vážně? To bych chtěl slyšet kam!“
    „Dimenzionální kapsa!“ rozpřáhl ruce Gunther. Jeho hůl se odklopila a dopadla na zem. Vztekle se po ní ohlédl a natáhl se pro ni. „Nikdo to nemohl najít.“ Thule byl rychlejší. Sehnul se a zvedl hůl do vzduchu, mimo Guntherův dosah.
    „Vysvětluj! Kdo a jak to mohl najít?“
    „Nevím, jak to našel,“ řekl Gunther a pevně se zahryzl do zbývajících rtů. Záchvat přišel v tu nejnevhodnější dobu.
    „A víš, kdo to byl?“ zeptal se ledově Thule.
    „Neřvi na něj,“ vložil se do hádky Diesalven. „Nevidíš, že má záchvat?“
    „To mě nezajímá,“ odsekl Ravenclaw. „Je to jeho trest za všechno utrpení, které tímhle napáchal!“ vykřikl a udeřil pěstí do Guntherovy knihy.
    „Byl to…byl…“ mumlal Gunther v mrákotách, když se mu podařilo vydržet nejhorší nápor bolesti.
    „No? Kdo to byl,“ naklonil se k němu Thule, stále držící hůl za zády.
    „Kel’thuzad…“
    „Arcimág Kel’thuzad?“ otočil se tázavě Thule na Diesalvena a Creeda.
    „Dává to smysl, Thule,“ pokrčil rameny Hans. „Gunthera chytili během velkého honu na nekromanty, který začal po tom, co prasklo, že Kel’thuzad do tohoto tématu velmi nadšeně strká nos.“
    „Určitě vybral Guntherův úkryt, když odjel do hor,“ přikývl Hiram.
    „A má na svědomí celé tohle nadělení,“ dokončil Hans. Thule se ale stále mračil a upíral pohled na Gunthera, který seděl na židli jako hromádka neštěstí.
    „Proč jsi to nezničil?“ zasyčel Thule.
    „Moje dílo…celoživotní…taky bys to nezvládl…“ Vrazil mu facku. Naneštěstí do levé tváře. Gunther se v křečích složil na zem a naříkal bolestí. Diesalven rychle vykročil a zadržel Thuleho.
    „Zbláznil ses?“ obořil se na něj.
    „Já ne,“ odfrkl si Thule a odhodil hůl na zem vedle svíjejícího se Gunthera. „Má, co si zasloužil. Je mi to líto, Gusi, ale svoji šanci jsi měl. A nedaří se ti přesvědčit mě, že se ještě můžeš navrátit. My dva,“ naklonil se nad nekromanta jako krkavec nad umírajícím teletem. „Skončili jsme, Guntere Arcane. Až opustíme Andorhal, půjdeme každý svou cestou. A modli se k čemu chceš, abychom se potom už nikdy nepotkali.“

    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Sun Dec 18, 2016 9:56 pm

    Nezlomný

    část jednatřicátá: Mrtví mezi stébly pšenice:
    Známý rozostřený obrys černé koruny zakleté v ledovém trůnu. Chlad pronikající až do morku kostí, aniž by mrazil. Vše okolo mihotavé a temné, jako kdyby byla špička ledovce jedinou věcí na světě. Cítil i ten silný vítr, který okolo něj vanul, ale neunášel ho, nebránil mu v chůzi ani jej nijak neomezoval. A především měl pocit, že sem patří víc, než kdykoliv předtím.
    Opustili tě. Jen tak tě opustili.
    „Zato ty jsi tu pořád,“ odsekl směrem k přilbě. Vlastní přítomnost si spíše představoval, než že by ji doopravdy cítil.
    Ano. Já jsem tu pořád. Já tě nikdy nezavrhl.
    „Kdybys to udělal, mohl jsem zůstat s nimi.“
    Skutečně? Jsi si tím tak jistý, že bys na to vsadil vlastní život?
    „A co jsi zač, že mi pokládáš takové otázky? Jen hlas v mé hlavě. Jen hlas, který nemusím poslouchat.“
    Máš opravdu velké sebevědomí, po to všem, co se stalo. Otoč se.
    „Proč?“ Žádná odpověď, jen fičení studeného větru, který musel mít dost síly na to, aby ho zvedl ze země, ale ve skutečnosti sotva třepotal jeho kloboukem. Zamračil se a ohlédl se přes rameno. Nic za ním nebylo. Jakmile se ale obrátil úplně, rozzářily se před ním tři průhledné postavy. Ihned je poznal, jejich jména se mu vynořila z mysli jako vzpomínky ze starých snů. Byl to ten ničema, kterého zabil v Alteraku, Neemina matka Trin a Jandice Barová. Jednu duši zabil, druhou přivolal nazpět a třetí odtrhl od těla. Duchové na něj upírali prázdné pohledy a mlčeli.
    Duch mrtvého, duch vzkříšené a duch roztržené.
    „Já vím, co jsou zač,“ zavrčel. „K čemu ti celé tohle vůbec je?“ Hučení větru prořízl ledový smích a duchové se rozplynuli.
    Dal jsem ti na výběr. Mohl jsi mi sloužit dobrovolně a já bych k tomu přihlédl. Ale ty ne. Ty jsi tak věřil tomu, že jsi na správné cestě, že jsi ani neviděl, co pácháš. Nakonec stejně skončíš jako můj služebník. Co služebník, tím by jsi byl, kdyby ses ke mně přidal. Budeš můj otrok.
    „Na to zapomeň,“ procedil mezi zuby. „Možná se rozkládám zaživa, možná nemám vůbec nic a nikoho, ale tebou se zotročit nenechám.“
    Nejsi první ani poslední, od koho něco takového slyším. Ale vždy se spletli, stejně jako teď ty. A já si vždy rád pohraju se svými loutkami, než jim pevně uvážu nitky. Je to…fascinující, sledovat vás, jak se pokoušíte vzdorovat nevyhnutelnému, jak nejvíc mučíte sami sebe a ubližujete si, jen abyste na samém konci zjistili, že se doopravdy mýlíte. Pro mě nejsi soupeř, nejsi nic víc než jen troufalý vyzyvatel.
    Vykročil větru navzdory k ledovci a přitiskl na něj obě dlaně. Nestudil. Helmice uvězněná v ledu se zablýskla a i když věděl, že to není možné, přísahal by, že se zlověstně usmála.
    A tvůj konec se blíží. Právě v této chvíli pročesávají členové Kultu zatracených farmy okolo Andorhalu. Najdou tě. Každou chvílí tě najdou.

    Gunther se s heknutím probudil. Ležel na podlaze jedné staré, opuštěné farmy, na kterou narazil poté, co unikl z Andorhalu. Byl sám. Thule, Hans a Hiram jej opustili a vydali se na jih do Dalaranu. Rozešli se ve zlém. Gunther je ve vzteku všechny proklel, když mu mizeli z dohledu, zatímco se je ještě marně pokoušel dohnat. Jeho kletba nebyla skutečná, spíš si jí chtěl jen ulevit. Utekli od něj. Nechali ho napospas nemrtvým.
    Protřel si oči a vymotal se z pláště, pod kterým spal jako pod peřinou. Noc byla chladná, ale neodvažoval se zapálit oheň v troskách krbu ze strachu, že by ho někdo mohl najít. S funěním se posadil a opřel zády o stěnu. Pohled se mu zatoulal k hromadě knih, které teď kromě toho, co měl na sobě, tvořily jeho veškerý majetek. Jídlo neměl, ale hlad už taky ne. Bylo to zvláštní, ale čím delší dobu strávil bez jídla, tím menší měl hlad. Ale žízeň, žízeň měl příšernou. Olízl si zbytky popraskaných rtů a odzátkoval měch s vodou. Musel pít opatrně, s hlavou nakloněnou na stranu, aby mu voda neprotekla mezi zuby na druhé straně na zem. I tak to bolelo. Se zasyčením odtáhl měch a znovu jej utěsnil. Než se mohl vydat na cestu dál na západ, potřeboval si pořádně odpočinout. Nohou si přisunul jednu z knih, které ukradl Kultu zatracených. Jestli si pro něj přijdou, chtěl být připravený. Studoval je každou chvíli a snažil se zapamatovat si tolik, kolik jen mohl. Určitě si s sebou přitáhnou nějaké nemrtvé poskoky, to by mohla být jeho výhoda. Pokud by je ovšem dokázal přetáhnout na svoji stranu.
    „Nikdy nebude svobodného nemrtvého,“ zamumlal si do prořídlého vousu a otevřel grimoár na stránce, na níž včera přestal číst. Nebylo to veselé čtení. Zabývalo se poutání myslí nemrtvých. To Gunthera děsilo nejvíce. Že ho zabijí, přivedou k neživotu a udělají z něj nemyslící schránku. Už to viděl, ale to šlo pouze o experimenty v nejvyšších kruzích Kirin Toru a to jen aby se prokázaly teorie. Ale nepatřil snad Kel’thuzad do nejvyšších kruhů?


    Slunce na nebi pokročilo, než Gunther nabral dost síly, aby mohl pokračovat v cestě. Sbalil velké svazky do široké brašny, na hlavu si nasadil svůj sametový klobouk, nyní už notně odřený a otrhaný, uchopil svoji hůl a vykulhal ven. Po nebi se potulovala oblaka, ne však příliš mocná, takže sluneční světlo dopadalo na zem bez větších překážek. Gunther se zaposlouchal do zpěvu dopoledních ptáků. Tóny jejich cvrlikání ale ignoroval. Soustředil se na jakékoli zvuky, které by mohla vydávat skupina nemrtvých. Až když se ujistil, že potenciální pronásledovatel je velmi daleko, sebral odvahu, nadechl se a vykročil. Krok měl pomalý a nejistý, ale rychleji jít nemohl. Přechod pole u farmy, v níž přespal, tak byl mnohem náročnější, než čekal. Prodíral se lány pšenice, prorostlé podivným plevelem, který mu stejně jako obilí sahal až do pasu. I samotná obilnina vypadala divně. Guntherovi netrvalo dlouho, než si dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, že tahle pšenice je také nemocná. Že trpí stejnou chorobou, jako všechna ostatní pole, která za uplynulý měsíc navštívil. Černá sněť obrůstala tenké klásky jako chmýří včelu a Gunther se brzy ocitl v záplavě zlatočerného moře a za ním vždy na pár sekund zůstala ušlapaná a rozražená stezička, jako hladina rozražená kýlem lodi. Nepřemýšlel nad tím víc, než potřeboval. Dobře věděl, že každá chvíle, kdy se zastaví, ukrádá kus trasy, kterou musí jeho pronásledovatelé urazit.

    Na okraji pole ho překvapil příkop. Šlápl do prázdna, zaklel a svezl se po vlhké zemině dolů. Při pádu upustil hůl a klobouk mu na moment zastřel zrak, než se skutálel vedle něj. Dopadl na rameno a udeřil se přitom do spánku. Asi minutu se jen svíjel v příkopě, hekal a snažil se dostat aspoň na všechny čtyři. Brašna s knihami se mu při pádu vyvlékla zpod ruky a spisy se vysypali do bláta. Guntherovi se podařilo převrátit na záda a chvíli se jen díval na nebe. Zatahovalo se. Z jihu přicházely šedé mraky jako potrhané záclony. Promnul si levé oko, které mu slzelo a skoro na něj kvůli záhadné mžurce neviděl. S tichým nářkem a klením se posadil a promnul si potlučené rameno. Nezdálo se, že by s ním něco měl. Otřel si z obličeje bahno a lehce se dotkl spánku. Ani tam neutrpěl žádné zranění.

    Jak tak ležel v příkopu u pole, náhle zaslechl tiché a vzdálené mručení. Gunther zatnul zuby, sáhl po své holi a co nejrychleji se s její pomocí postavil na nohy. Zvuky přicházely z pole a rychle se blížily. Vyplácal se z bláta, popadl brašnu s knihami a drápal se po svahu příkopu nahoru na cestu mezi poli.  Jakmile měl na obilné pole lepší výhled, spatřil mezi klasy skupinu siluet, z nichž většina ani zdaleka nepřipomínala zdravé lidi. Mohlo jich být tak dvacet, ale jejich počtem se Gunther nezdržoval. Nezdržoval se ani skutečností, že nechal svůj oblíbený klobouk ležet dole v příkopu, teď ho zajímal jen holý život. Opatrně sklouzl do příkopu na druhé straně silnice a vyškrábal se do dalšího pole, které nevypadalo o moc lépe, než to předchozí. Hůl se mu bořila do měkké polní půdy, jak se o ni zoufale opíral. A postavy se přibližovaly. Během pár minut byly tak blízko, že mohl rozeznat jejich znetvořené obličeje i vzory na róbách nekromantů, kteří je doprovázeli. Zlověstné mručení a bublavý křik doléhaly stále blíž a blíž. Cítil jejich zápach a skoro i jejich dech, kdyby nemrtví mohli dýchat.


    Zhruba ve třetině lánu Guntherovi došly síly na útěk. Zastavil se, volnou rukou vytáhl z brašny jednu z důležitě vypadajících nekromantských knih a zvedl ji nad hlavu. Obrátil se čelem ke svým lovcům. Jejich vůdce ke Guntherově vlastnímu překvapení mávl rukou a skupina se zastavila.
    „Vraťte se…“ spíš řekl než vykřikl a spíše oznámil než přikázal. „Jinak tyhle knihy…shoří…Vaše drahocenné vědomosti…budou ztraceny,“ sípal Gunther. Každé slovo pro něj bylo výkonem. Aby dodal svým slovům na váze, zabodl hůl do zeminy a rychle vyčaroval ve své dlani malý oheň. Plameny mu obalovaly ruku a výhružně praskaly.
    Chvíli se nikdo ani nepohnul. Gunther a kultisté si jen vyměňovali zamračené pohledy. Pak hlavní nekromant, který mu byl velmi povědomý, pozvedl ruku.
    „Naše učení se nespoléhá jen na listy papíru a oslí kůži, mistře Arcane,“ pronesl sebejistě. „Máme své mistry, kteří umění našich kouzel dávno ovládli. Mácháte tu dvojkou a myslíte si, že to je eso.“ Gunther si ho změřil až po pás, nekromantovy nohy mizel v záplavě tmavozlaté pšenice. „Překvapen, že mě vidíte, Arcane? Ale my se už setkali.“ Gunther zběžně zapátral v paměti. Vzpomínka na nekromanta se vyloupla téměř hned, skoro jako kdyby si ani nevzpomněl, ale někdo mu napověděl.
    „Frostfinger,“ procedil mezi zuby. Nekromant se usmál a v jeho tmavé pleti se zablýskly bílé zuby.
    „To bylo, Arcane. Řekl bych, že vzhledem k mému současnému postavení se více hodí Frostwhisper. Nezní to tak…tuctově.“
    „Přišli jste…mě zabít?“
    „Jen pokud to bude nutné,“ pokrčil Frostwhisper rameny. „Náš vůdce vám chce dát velkomyslnou nabídku. Tedy, pokud půjdete dobrovolně.“
    „Ne,“ zavrčel Gunther a rozmáchl se. Ruka s plamenem teatrálně kroužila nad knihou. Poutala příliš pozornosti, než aby si někdo všiml nenápadných pohybů Guntherových prstů na hřbetě knihy. Ras mávl rukou a nemrtvé jednotky se daly do pohybu, stejně jako akolyté, kteří se drželi dva kroky za nimi.
    „Stejně nevím, co na vás vůdce vidí. Neudělal jste nic, čím byste mě ohromil.“

    Gunther upustil knihu a prudce vymrštil ruku, kterou jí držel, před sebe. Z ukazováku a prostředníčku vyšlehl bledý záblesk, zasáhl dvě nejbližší chodící mrtvoly a ty padly jako podťaté. Než stačil Frostwhisper cokoli přikázat, Gunther stál u nich a vysával z nich fragmenty jejich duší. Hůl nechal zabodnutou v hlíně, na knihu šlápl na cestě ke svým obětem a teď měl konečně sílu k tomu, aby se narovnal. V očích se mu divoce zalesklo. Ras se zlověstně ušklíbl.
    „Kupředu!“ zavelel a nemrtví otroci se rozeběhli naproti Guntherovi. To byla chyba. Stačilo málo a Gunther se opět cítil při síle. Vztáhl obě ruce k oživlému rolníkovi, který ještě svíral v rukou vidle. Bylo to snadné. Frostwhisper ani jeho poskoci nečekali, že by se vůbec někdo pokusil přebrat jejich kontrolu nad svými služebníky a přesně toho Gunther využil. Přetnul spojení vzkříšeného farmáře a Frostwhispera a na místo toho jej ovládl sám. Když se jeho nová loutka obrátila a rozmáchla se vidlemi po nejbližší oběti, musel se Gunther pod vousy usmát. Uzmul další dva stejně snadno, jako toho prvního, a ještě své spojení posílil. Kontrola nad nemrtvými mu dávala ještě víc moci, než samotné sání duší. A přitom ho to nestálo skoro žádnou námahu. Viděl, jak sebou Frostwhisper vždy zoufale trhl, když poznal, že mu bere vojáky přímo na bojišti. Stačilo jen pomyslet a nemrtví to udělali. Tak snadné. Ani se nemusel příliš soustředit na jejich kontrolu.
    Ucítil, jak se jeden z akolytů pokouší sebrat nemrtvé nazpět. Zadíval se na něj a ač stál několik metrů daleko, během chvilky už duše opouštěla nekromantovo tělo a splývala s Guntherovou pokřivenou schránkou.
    „Tohle není možné!“ vykřikl překvapeně Ras, zatímco se mu před očima rvaly na život a na smrt dva hloučky nemrtvých. Gunther teď upřel svůj zrak přímo na něj. Frostwhisper před tím pohledem o kus ustoupil. Něco takového nečekal. Gunther mu rval jednoho nemrtvého za druhým, i když se je mistr nekromant pokoušel udržet i za pomoci svých akolytů. Okolo nich se tvořila ušlapaná plocha v obilném lánu, jak spolu dva nekromanti za pomoci svých nohsledů zápolili. Frostwhisper vztáhl ruku a z ní na Gunthera vystřelil mohutný a špičatý kus ledu, na hranách ostrý jako břitva, ale v půli letu se před něj postavil jeden z nemrtvých a zachytil ránu místo Gunthera. Bez hlesnutí padl na zem a jeho ztuhlá krev pomalu proudila ven a skrápěla polní brázdy.


    „Teď jste mí!“ zařval Gunther v euforii, když poslední z Frostwhisperových nemrtvých byl pod jeho kontrolou a akolyté, kteří se nedali na útěk, leželi mrtví mezi stébly pšenice.
    „Nevyhrál jste, Arcane!“ křikl Frostwhisper. „Nemůžete vyhrát!“
    „Omyl,“ zaburácel Gunther a ze shnilých úst jeho posluhovačů jako by se vydralo to samé. „Já už vyhrál!“
    Dost!
    Gunther zalapal po dechu. Cítil, jak něco přeťalo provazy, které jej spojovaly s nemrtvými, které mu dávaly kontrolu. To vědomí prasklo jako tenká nitka. Frostwhisper to pocítil také a Gunther spatřil, jak se pod svým černým knírem usmál. Stál v poli jako omámený. Živé mrtvoly na chvíli stály jako sochy, než je Ras opět připoutal pod svoji kontrolu. Ale ani poté se na Gunthera nevrhly. Frostwhisper dokráčel mezi polámanými stébly a klasy až k paralyzovanému Guntherovi a shodil jej do bláta. Jakmile dopadl, ucítil všechnu svoji nabytou moc, jak mu protéká mezi prsty a mizí do prázdna. Opět z něj byl nemocný a slabý černokněžník, který se válel v bahně.
    „Jen se na sebe podívejte,“ kochal se poraženým nepřítelem Frosthwhisper. „Vy jste si prostě myslel, že dokážete vzdorovat, viďte? Ale Jeho moc nemá zábran.“ Nekromant se otočil ke Guntherovi zády a vedl svůj monolog dál. Gunther se převrátil na bok, ale neměl sílu ani vůli na to, aby vstal. „Nejste první a nebudete ani poslední. Ale jste dozajista cenný, až mě překvapilo jak. Na tom, čím jste si tuhle důvěru vysloužil, však nezáleží. Víte, na čem záleží?“ Frostwhisper se nechal unést svým egem. Tak poskytl Guntherovi čas, aby sesbíral alespoň střípky své moci. „Záleží na tom, že až se to náš vůdce dozví, jistě mě doporučí na lichství. Lich Ras Frostwhisper. Jak nádherně to zní. Ano, nejspíš máte velkou moc, Arcane. Tedy, teď už ne, když jsem vás dokázal porazit.“
    Mezi prsty se mu zformovalo útočné kouzlo a jeho rty šeptaly zaklínadlo. Teď už stačilo jen zaměřit tetelícího se nekromanta a…


    Těžká bota někoho, kdo doposud stál mimo jeho zorné pole, mu dopadla na loket. Zakřičel bolestí, když uslyšel, jak něco v jeho paži ošklivě prasklo. Frostwhisper se bleskurychle otočil.
    „Rasi!“ zaječel ten někdo plíživým hlasem. Gunther otevřel oči, sevřené bolestí, a pohlédl na svého nového trapitele. Černé šaty, hůl, dlouhé bílé vousy a…kozlí lebka na hlavě? Víc z něj rozeznat nedokázal. Ten někdo mu stále stál na čerstvě zlomené ruce, ale dál si ho nevšímal.
    „Můj vůdče,“ uklonil se rychle tmavý nekromant.
    „Ty a to tvoje nesnesitelné ego. Jak tě mohlo napadnout obrátit se k němu zády a tlachat o své velikosti?! Kdybych ho nezastavil, bylo by po tobě!“
    „Omlouvám se, pane, ale…“
    „Omluvy si nech prasatům! Máš víc štěstí než rozumu!“ Gunther se mu zazmítal pod nohou. Příchozí na něj upřel temné oči a odplivl si. „Nemá cenu prodlužovat vaše utrpení, Arcane,“ zašeptal a namířil na něj svoji hůl.

    Svět zešedl. Gunther vstal, rovný a nezkažený, jako kdyby nikdy k nekromancii ani nepřičichl. Rozhlédl se okolo sebe. Všude se rozléhalo pole a v dálce rozeznával jeho okraje, farmu a les, jako by pohroužené do šedavé mlhy. Nikde neslyšel jediný zvuk, necítil jediný vánek a neviděl jedinou barvu. A na obzoru se vířila hustá těžká mračna. I ta byla v různých odstínech šedé. Vzhlédl k obloze, kde vír mračen točil okolo kulaté mezery v mracích, obíhal ji, ale nevstupoval do ní. Světlo z kruhu bylo jasné a bílé, ale neoslňovalo ho.
    Najednou, aniž by se jen pohnul nebo na pohyb aspoň pomyslel, se velmi rozletěl vzhůru, skoro jako kdyby ho něco vystřelilo. Letěl mezi mračny a stále víc a rychleji se blížil k otvoru v obloze, ke světlému kruhu. Nic ho nedrželo, nic ho nesvazovalo, nic jej netrápilo. Už skoro cítil hřejivé teplo světla, které měl téměř na dosah, už se skoro těšil z jeho slávy.
    To je pro tebe uzavřené.
    Něco tmavého se mu omotalo okolo nohou. Bezdechý tichý výkřik se vydral z přízračných úst, když jej uchopily temné pařáty a stejně rychle, jako před chvílí letěl vzhůru, jej stahovaly zpět dolů. Zpět k zemi. Zpět k osudu otroka.

    Nikdy nebude svobodného nemrtvého..
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Fri Dec 23, 2016 1:07 pm

    Nezlomný

    část dvaatřicátá: Grhúúún...?:
    „Vítejme zpět, Arcane,“ zazněl chraptivý hlas. Gunther otevřel oči, ale přišlo mu to spíše jako by někdo ze světa odstranil velkou a těžkou deku, která mu doteď zakrývala zrak.
    „Slyšíš?“ zeptal se hlas.
    „Grhlhnn.“
    „Výborně, to můžeme nazvat úspěchem.“ Gunther ležel na nějaké desce a nad sebou po chvilce rozkoukávání spatřil dřevěný strop. Nezúčastněně otočil hlavu na stranu, z níž přicházel chraplavý hlas. Svaly v krku měl ztuhlé a cítil, že je něco jinak, než doposud. Nedokázal ale říct, co to je. Uviděl vysokého muže v povědomé černé róbě. Výraz obličeje kryly husté, dlouhé a bílé vousy, sahající až do pasu. Na temeni mu seděla kozlí lebka s mohutnými zakroucenými rohy. Gunther marně přemýšlel, jakým způsobem tam drží.
    „Věřím, že už jsme se potkali. Kdysi v Dalaranu. Jmenuji se Kel’thuzad, pokud jsme náhodou zapomněli.“
    „Kel…thuzad,“ zamručel Gunther. Nekromant na něj upřel oči s temnými bělmy a zářivě zelenými zornicemi. Slabý pohyb dlouhého kníru naznačoval, že se usmál.
    „Dobře. Velmi dobře. A teď vstaň!“ Gunther se prudce narovnal do sedu, přehodil nohy přes okraj desky, na níž ležel, a postavil se na podlahu. Až teď zaregistroval, že je nahý. To ho ovšem téměř nezajímalo. Přijal tu informaci a dál se jí nezabýval. Kel’thuzad se obrátil a hodil mu poskládanou červenou róbu.
    „Našli jsme to na mrtvole, tak bude jen správné, když to budeš nosit. Obleč se!“ Gunther se bez řečí navlékl do svých starých šatů. Pod svoji postelí, která se ukázala být jen pracovním stolem, zahlédl své boty. Ani se jich nedotkl. „Ach ano,“ protočil oči v sloup Kel’thuzad. „Můžeš se i obout.“ Gunther přikývl a sáhl po botách. „Je mi to líto, Arcane. Nicméně tento stav nepotrvá příliš dlouho a jakmile pomine, budeme schopni samostatného rozhodování. Tedy, to jisté míry, samostatného, to je snad jasné.“
    „Brgrhhlr,“ zachrčel Gunther. V hlavě se mu formovaly myšlenky, ale nebyl schopen přinutit hlasivky, aby jej poslouchaly.
    „Dobře,“ zatleskal Kel’thuzad. „Jsem rád, že si rozumíme. A je tu ještě jedna věc. Počkej tu.“ Kel’thuzad zmizel ve dveřích. Gunther si všiml, že má zvláštní kulhavou chůzi. Také si všiml knih, které měl během útěku u sebe, jak jsou naskládané na dalším stole u stěny. Podlaha byla zakrvácená a ušpiněná i od dalších tělesných tekutin. Nebyl však schopen říct, zda to v místnosti páchlo. Nekromant se vrátil a v rukou držel něco černého. Podal to Guntherovi.
    „Arcanův klobouk. Měli jsme pocit, že se k němu hodí, a tak jsme ho nechali trochu vydrhnout, aby nebyl celý zabahněný.“
    Gunther převzal z Kel’thuzadových rukou svůj starý sametový klobouk, svíral jej v prstech, které nyní byly jen kostními články spojenými kůží a šlachami, a notnou chvíli na něj zíral.
    „No tak. K čemu jsou klobouky?“ zeptal se ho Kel’thuzad tónem, jakým netrpělivý učitel zkouší svého žáka.
    „Krrlo…bhoukrr,“ chrčel Gunther a velmi pomalu si jej posadil na hlavu. Jeho ztuhlá kůže přitom vytvářela podivný šustivý a skřípavý zvuk. Kel’thuzad spokojeně založil ruce na hrudi.
    „Velmi dobře,“ řekl pochvalně. „Ještě pár hodin a budeme se moci bavit jako rovný s rovným. Do té doby ale zůstaneme zde. Jasné?“
    „Argh…nho.“


    Když se Kel’thuzad po pár hodinách vrátil do místnosti, kde zanechal čerstvě oživeného Gunthera, našel jej začteného do jednoho z tlustých svazků. Už měl lepší držení těla a nepočínal si tak neohrabaně.
    „Á, takže už se daří lépe, že?“ zaťukal bodře na dveřní rám. Gunther vzhlédl od knihy prázdný pohled.
    „Ano…“ přikývl seschlou hlavou, až to zaskřípalo a v krční páteři zapraskaly obratle. „Máte tu…zajímavé knihy.“
    „Máme,“ opravil ho Kel’thuzad. „Teď jsme všichni součástí jedné velké Pohromy, Arcane. Jsme jejími služebníky.“
    „Služebníky…ano,“ zachrčel Gunther. Jeho hlas stále ještě doopravdy nevstal z mrtvých.
    „Pojďme,“ pobídl jej nekromant. „Je čas pochlubit se tím, co jsme zatím dokázali.“

    Na nebi nelétal jediný mrak, ale také ani jeden pták. Působilo tu zvláštní, mrtvolné ticho, třebaže se Kel’thuzadovo sídlo nacházelo vprostřed Andorhalu. Okolo živého i nemrtvého nekromanta procházeli kultisté, jejich oživlí otroci i zajatí farmáři a měšťané, kteří byli naživu jen díky tomu, že Kult zatracených stále potřeboval pracovní sílu. Ulice Andorhalu se v žádném případě nedaly nazvat přelidněnými, spíše se v nich povalovala spousta odpadků, popela a v některých případech i useknuté lidské končetiny nebo dokonce celá mrtvá těla, všechna zohyzděná k nepoznání. Hodně z nich na sobě neslo především známky ožírání a okusování a Gunther se snadno dovtípil, kdo za to může, zvláště když hleděl na nestvůrné ghůly s obřími zuby o velikosti vlašského ořechu. Z knihy, kterou četl před Kel’thuzadovým příchodem, věděl, že ghůlové jsou nejagresivnější druh nemrtvých a podle toho také vypadali. Člověka připomínali už jen počtem končetin a občas ani to ne. Cáry masa jim visely z kostí spolu z konci bandáží, které je měly nejspíše držet pohromadě. Holé hlavy byly znetvořené a rozšklebené jako rozbité melouny.
    „Úchvatné, co jsme s tímhle místem provedli, ne?“ kochal se Kel’thuzad pohledem na své dílo. „Andorhal je první baštou Pohromy a pan Noth už pilně pracuje na tom, aby brzy přišla na řadu další města.“


    Prošli okolo skupiny akolytů instruované nekromantským mistrem a skončili na hlavním náměstí. Okolo vyschlé kašny ležela hromada těl a černokněžníci už pracovali na tom, aby brzy rozšířila jejich šiky. Přestože celé to místo muselo páchnout smrtí na míle daleko, Gunther neviděl jediného ptáka, jediného mrchožrouta, který by přiletěl na hostinu. Stejně tak krysy, jak se zdálo, úplně opustily město. Tráva žloutla, černala a zahnívala. Příroda věděla, že se tu děje něco špatného, a snažila se zachránit, co se dalo. Kel’thuzad se zastavil před jámou připomínající svým obsahem hromadný hrob a podíval se dovnitř. Gunther se bez jediného slova postavil vedle něj.
    „Je načase, abychom se přesvědčili o schopnostech Gunthera Arcana,“ pousmál se Kel’thuzad a pokynul směrem k jámě. Gunther přikývl a zadíval se na lidské ostatky. Zaměřil jednu z mrtvol, pozvedl obě ruce a mezi nimi vznikla podivná záře, která ale světlo spíše pohlcovala, než vydávala. Během pár vteřin tmavé světlo obtáčelo Guntherovy zvětralé paže jako popínavý břečťan a stejné světlo obklopilo i vybrané tělo. Neznámá síla vyzvedla tělo do výše a postavila jej na nohy, na nichž už zůstalo stát. Nahrbilo se, zvedlo hlavu a v očích mu zažhnula jantarová záře. Gunther zamručel několik krátkých zaklínadel a prudce od sebe roztáhl paže. Něco prasklo, oživlá mrtvola se zapotácela, ale zůstala stát o své vlastní vůli. Tmavé světlo zmizelo, ale záře z očí čerstvě vzkříšeného nemrtvého zůstala.
    „Grhúúún…?“ zamručel nemrtvý. Vypadal jako člověk v pokročilém stadiu rozkladu, ale byl to člověk. Ne jako ghůlové, tohle doopravdy připomínalo člověka. V životě byl nejspíše členem městské posádky, takže na sobě měl ještě zbytky zbroje, kterou nerozsápali ghůlové, když jej zabíjeli. Gunther mávl k sobě a nemrtvý strážný se vydrápal z jámy ven. Nohy jej perfektně poslouchaly. Kel’thuzad obdivně zatleskal.
    „Znamenitě. Většině našich nekromantů trvá vzkříšení a následné připoutání mnohem déle. A také to nevypadá hned na první pokus takhle dobře.“
    „Dělají to špatně,“ zabručel Gunther. Ve tváři se mu neobjevil jediný náznak uspokojení.
    „Opravdu? Ach tak. Možná, že kdyby měli schopného učitele…“
    „Pak by Pohroma…uspěla rychleji,“ přikývl Gunther.
    „Na to ale bohužel není čas. Máme tu jiný problém, který si bude žádat řešení. A týká se to členů Řádu čisté smrti.“
    „Už jsou…jen tři,“ mručel Gunther pomalu.
    „Ano, to víme.“
    „V čem…je problém?“
    „V tom, že vědí o existenci Pohromy, moru; vědí i to, kde se ukrýváme. Pokud se dostanou do Dalaranu nebo jiného hlavního města, zburcují panovníky a možná způsobí, že se kvůli nám opět semkne Lordaeronská aliance. A to nesmí být dopuštěno.“
    „Musí tedy být zabiti?“ zeptal se Gunther. Kel’thuzad zavrtěl hlavou, až mu lebka na hlavě trochu nadskočila.
    „Osobně doufám, že k tomu nedojde. Živí nám budou mnohem užitečnější, než mrtví. Každopádně by bylo příhodné, kdyby je zpět do Andorhalu přivedl uznávaný mistr Arcanus, alespoň takový je můj názor.“
    „Ano.“
    „Výborně,“ usmál se Kel’thuzad, až mu vykoukly pod vousy zkažené zuby. „Podle našich nejlepších zdrojů jsou na cestě k Thondrorilskému průsmyku a směřují na jih. Jakmile se dostanou do osídlených oblastí, bude velmi těžké je přivést zpět. Máme v té oblasti svého agenta, který bude čekat na naši vlastní akci. Chci, aby ten agent dostal své rozkazy co nejdříve a pomohl nám v pochytání Řádu. Vyjádřil jsem se jasně?“
    „Ano.“
    „Výtečně.“

    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Dec 26, 2016 7:53 pm

    Nezlomný

    část třiatřicátá: Hezká věc, že?:
    Gunther se na chvíli zastavil a prohlédl si okolí. Thondrorilský průsmyk byl údolím mezi Alterackými horami a kopci, které oddělovaly Zázemí od zbytku světa. Vprostřed průsmyku protékal veletok, který mu dal jméno. Podél řeky vedla hlavní cesta mezi Hillsbradem a Andorhalem, pokud někdo nechtěl procházet horami. Uprostřed noci ale nikdo na cestě nešel. Gunther se ohlédl za skupinou šesti loupežníků, kteří jej po cestě přepadli a než si stačili uvědomit svoji chybu, už z nich vysál duše a udělal své otroky. Sedm párů jantarových očí svítilo do tmy. Nemrtví nemuseli spát, nemuseli jíst ani pít a díky tomu Gunther cítil, jak se náskok jeho bývalých přátel rychle snižuje. Vytáhl z brašny pomačkaný papír, rozsvítil si nad ním slabé bledé světlo a přečetl si jej. Kel’thuzad mu na něj nechal napsat popis jeho kontaktu a také místo, kde se setkají. Mělo jít o nájemného zabijáka ze Syndikátu. Ten ale nebyl k zahlédnutí, i když místo srazu odpovídalo. Možná se jen zdržel. Gunther mávl na své vojáky, kteří mručeli opodál.


    Najednou se ve tmě něco pohnulo. Gunther se za zvukem prudce otočil a roztáhl dlaň, v níž mu zasvítilo prudké světlo, stejně bledé jako to, kterým si před malým momentem svítil na čtení. Nemrtvé neoslnilo, příchozího ale ano. Už už dal Gunther loupežníkům neslyšný pokyn k útoku, když vetřelec promluvil.
    „Písek v hodinách ubíhá všem stejně,“ zašeptal ženský hlas. Gunther přikývl. To byla část smluveného hesla.
    „Někteří ale hodiny obrátili,“ odpověděl svoji částí a ztlumil světlo. V jeho záři se objevila mladá žena, které nemohlo být víc než třicet, a mávala si rukou před obličejem. Na sobě měla obyčejné rolnické šaty a vlasy zakryté šátkem, i když zpod něj vykukovaly hnědé prameny. Byla nečekaně malá, aspoň o hlavu menší než on. Gunther si ji změřil.
    „Nevypadáš na vraha,“ poznamenal dutě. Žena si přestala mávat před tváří a beze strachu se podívala Guntherovi vzhůru do tváře.
    „A o to přece jde, ne? Síla vraha je v momentu překvapení. Jen idiot se navlékne do černé, natáhne si kapucu a mává na všechny kudlou, aby bylo jasné, co je zač. Takový zabiják by dlouho nevydržel.“ Gunther přikývl. Dávalo to smysl. „Vy musíte být ten, koho mi sem poslali, aby sklidil moji práci, co?“
    „Gunther Arcanus,“ zabručel Gunther a natáhl k vražedkyni ruku. Nečekal, že ji sevře, ale ona to kupodivu udělala.
    „Pai Stormbringer,“ představila se. „Pojďte, mám tu nedaleko malý tábor. V noci pracovat nechci. Vysvětlím, co vím, a pak se uvidí.“
    „Proč nechceš dělat v noci?“
    „Protože to je pitomost,“ odsekla. „Vypadám jako někdo, kdo by měl být v noci venku? Ne. Zabíjet v noci je dobré leda ve městě, kde se snadno ztratíš. Ale tady, uprostřed krajiny? To je pěkná blbost.“
    „Jak si můžeme být jistí, že jsi doopravdy zabiják. Rozhodně jsi na nás neudělala moc velký dojem.“

    Pai si povzdechla a Guntherovi se před očima něco mihlo. Mezi povzdechem a temným zachrčením a žuchnutím za jeho zády neuplynula ani sekunda. Ohlédl se a spatřil Pai, jak tahá ze znovu zabitého loupežníka krátkou čepel, kterou Gunther předtím vůbec nezaregistroval.
    „Stačí?“ zeptala se, zatímco si čistila dlouhou a širokou dýku, která spíše připomínala velmi krátký meč. Gunther se zadíval nejdříve na ni, potom na mrtvolu a lhostejně natáhl ruku. Vyšlehla mu z ní ona temná záře a za pár okamžiků už stál zabitý loupežník zpět na vlastních nohách a zlověstně kručel. Pak se zase podíval na Pai. Po zbrani nebylo nikde ani stopy.
    „Veď nás do tvého tábora,“ řekl lakonicky.


    Paiino tábořiště sestávalo z jednoho stanu poblíž vyhasínajícího ohniště. Jakmile dorazili na místo, chytila Pai tenčí větev, přelomila ji přes koleno a vhodila ji do skomírajícího plamene. Sama se svezla na všechny čtyři a začala do ohniště vytrvale foukat.
    „Někde se tu uvelebte,“ prohodila v přestávce mezi foukáním.
    „Ne. Nemrtví nepotřebují odpočinek,“ odmítl ostře Gunther.
    „To vám závidím. Poslyšte, nemohli byste mi taky pomoct foukat?“ Gunther se na ni zamračil. Pai nebyla hloupá a hned ji došlo, v čem udělala chybu. „Aha, vy nedýcháte, co? Smůla,“ pokrčila rameny a pokračovala v pokusech vzkřísit oheň z popela. Její námaha za krátkou chvíli přinesla ovoce. Oheň se chytili nabídnutých větví a znovu zahořel. Pai se zvedla, oprášila si ruce a přihodila další dřevo. „Málem to vyhaslo, když jsem na vás čekala,“ prohodila zlověstně. V ohništi to zapraskalo, jak plamen pohlcoval suché větve.
    „K věci. Našla jsi je?“ zeptal se Gunther tvrdě. Pai se narovnala. Sahala mu sotva po krk, ale to jí nebránilo v tom, aby působila jako pán situace. V jasně zelených očích se jí zalesklo.
    „Ravenclaw, Diesalven a Creed. Sedí to?“
    „Ano.“
    „Dobrá.“ Otočila se a vytáhla ze svého batohu položeného ve stanu malou mapu. Roztáhla ji u ohně a natočila, aby ji plameny osvítily. „Tady,“ ukázala na mapu. „Na druhé straně řeky jsou ruiny nějaké trolí stavby, asi chrámu nebo tak něco. Jestli prošli tudy, a to oni prošli, určitě se zastaví na přespání tam.“
    „V tom případě můžeme vyrazit. Zaveď nás tam.“
    „Teď?“ podivila se Pai. „Je noc.“
    „A?“ zeptal se Gunther. Vražedkyně srolovala mapu a uložila ji zpět do batohu. Obrátila se na nemrtvé a vzdorovitě založila ruce na prsou.
    „Pane Arcane, nevím, jak dlouho jste v tomhle stavu, ale měl byste si pamatovat, že živí, na rozdíl od vás, potřebují jíst, pít, ale hlavě spát. Oni se taky nepohnou, takže se já můžu vyspat. Nemusíte se bát, vyrazíme hned ráno, jakmile vyjde slunce.“
    „To oni taky,“ namítl Gunther.
    „No, pak tedy využijeme vaši výhodu, že nemusíte odpočívat. Přeji vám dobrou noc.“ Obrátila se na nízkém podpatku a zamířila do stanu. Gunther se spolu s nemrtvými loupežníky posadil k ohni a zavřel oči. Nemrtví nepotřebovali spát, to byla pravda, ale nikdo neřekl, že to neuměli. Neměli sny ani noční můry, ale spát dokázali stejně snadno jako Pai.

    Ráno je probudila rosa, usazující se jim na oblečení. Gunther se zvedl a oklepal. Ranní chlad nevnímal, avšak jeho pozornosti neušlo pípání ptáků. V Andorhalu nic takového neslyšel a přišlo mu velmi povědomé, i když si jen mlhavě vybavoval, kde jej slyšel. Jen máloco z minulého života si zachoval a vjemy, pocity, zvuky anebo zápachy mezi ně rozhodně nepatřily. Pai už dřepěla u znovu vykřesaného ohně, ohřívala si tělo a přikusovala k tomu kus polotvrdého chleba.
    „Máme chladný podzim,“ usmála se na nemrtvé a třela si ruce o sebe. „Ale ono se to zlepší, až slunce vyjde výš.“
    „Musíme vyrazit,“ zaduněl Gunther.
    „Jasně, hned co se nasnídám. Jestli chcete být užiteční, tak mi zatím sbalte věci, ať jsme rychlejší, než vaše cíle.“ Nekromant se ohlédl na své otroky a škubl hlavou. Z hrdel banditů se vydralo mručení a jeho původci se odkolébali ke stanu, který začali kostnatýma rukama bořit. Pai jejich počínání pozorovala se zájmem.
    „Na to, že jim ruce pomalu hnijou, jsou celkem šikovní,“ poznamenala obdivně.
    „Zvláštní,“ odfrknul si Gunther. „Většina živých se Pohromy obává. Proč ne ty?“
    „To víte,“ pokrčila rameny Pai, dorazila zbytek chleba a oprášila si ruce o sebe. „Už jsem pár nemrtváků potkala. Váš šéf dobře platí a od mrtvol na rozdíl od lidí vím, co čekat. Jakkoli můžete být strašní, živí mě děsí víc.“
    „A ta tvoje…čepel?“ Pai prudce trhla rukou, tak rychle, že to Guntherovy nemrtvé oči nestačily zaznamenat, a v její pravici se objevil krátký zkosený meč.
    „Hezká věc, že?“ usmála se a zatočila zbraní. „Říkám jí Sršeň. Původně to tedy byl meč, ale to si asi nechcete poslechnout, co?“ Gunther se ohlédl na loupežníky, kteří stále ještě skládali stan.
    „Je čas.“ Pai si povzdechla.
    „Když to byl ještě meč, patřil mému strýčkovi. Odjel do války proti orkům a vrátil se jako mrtvola s přeraženým mečem. Ten už se spravit nedal, tak jsem ho používala jako nůž na stahování zvěře a podobně. A jednoho dne mě naverbovali pro sira Perenolda a vycvičili jako zabijáka. Celá ta občanská válka se strhla až potom. Ale ještě předtím jsem potkala nějakého kouzelníka, který se nutně potřeboval zbavit pronásledovatelů, o což jsem se měla postarat. To šlo snadno, ale milý kouzelník neměl jak zaplatit. Tehdá jsem ho málem podřízla,“ usmála se pro sebe Pai. Gunther nehnul ani brvou. „Na oplátku mi slíbil očarovat Sršeň tak, že ze mě udělá nejlepšího zabijáka ze všech. Sice to nesplnil, ale ne že by se nesnažil. Tahle mrška mi teď dává možnost proletět krátké vzdálenosti, přenést se rovnou za oběť a šmik…“ cvrnkla prstem do zlomeného ostří. „To už jste vlastně viděli.“ Pai mávla rukou a Sršeň opět zmizela neznámo kde.

    Nemrtví sklidili všechno Paino vybavení a naložili si ho na záda. Na vražedkyni udělalo dojem, že jim Gunther neřekl ani slovo, jen se podíval jejich směrem. Netušila, že je nekromant ovládá myslí, i když podezření měla.
    Vyrazili směrem z kopce až k Thondrorilu. Cesta to nebyla namáhavá a během chvíle došli na břeh řeky. Koryto bylo hluboké a široké. Pai se rozhlédla po okolí a za okamžik ukázala proti proudu.
    „Musíme se vrátit,“ řekla stroze.
    „Proč?“ zeptal se ostře Gunther. I z jeho mrtvé tváře šlo vyčíst, že nehodlá mrhat časem.
    „Řeka je tu moc hluboká,“ odvětila sebejistě Pai. „O půl míle proti proudu je ale starý brod. Od té doby, co postavili most, ho ale nikdo nepoužívá.“
    „Dá se přes něj přejít?“ Pai pokrčila rameny.
    „To poznáme.“


    Místo, o kterém Pai mluvila jako o brodu, skutečně vypadalo jako dlouho nepoužívaný přechod přes řeku. Voda se vířila v jednom pruhu, jako kdyby pod hladinou ležel ohromný krokodýl. Místy dokonce vyčuhovaly velké kameny.
    „Vypadá použitelně,“ poznamenal Gunther.
    „Vypadá neznamená je. Bude lepší, když pošlete jednu z těch svých zrůdiček napřed.“ Aniž by se Gunther jen ohlédl nebo vydal jedinou hlásku, už jednou zavražděný loupežník kulhavě vykročil ke korytu a vstoupil do řeky. Ponořil se asi po kolena a trochu zápolil s proudem, který byl na brodu o něco silnější, ale přesto šel skrz řeku bez obtíží. Gunther jeho chůzi pozoroval chladnýma očima, bez zájmu o jeho osud. Přechod řeky pro něj znamenal víc, než oživlé tělo darebáka.

    Nemrtvý poskok se dohrabal na druhý břeh a zůstal tam stát. Do poloviny stehen byl celý promočený a říční bahno mu sahalo až po kotníky. Pomalu se obrátil a hlasitě mručel nazpět.
    „Dobře. Můžeme jít,“ konstatoval Gunther a vykročil.
    „Ehm…nemohl by mě někdo z nich vzít na záda?“ zeptala se Pai. Gunther se zlostně otočil.
    „Proč?“ otázal se bez sebemenšího náznaku emocí.
    „Protože vám sahám po krk?“ rozpřáhla Pai ruce. „Budu tam po pás a to není dvakrát příjemné.  Vám je to možná jedno, ale já nejsem ráda mokrá.“
    „Žádné vymýšlení,“ odsekl Gunther. „Půjdeš jako my všichni.“ Otočil se zpět čelem k řece a vstoupil do vln. Cítil, jak mu voda víří okolo lýtek, ale nepřišla mu ani studená, ani mokrá. Tyhle nervy mu úplně odumřely, až zůstaly jen ty nejzákladnější.
    Zato Pai klela jako špaček. Její krátká postava zmizela ve vodě až po pás, přesně jak prorokovala. Okolo ní se vznášela vodou nasáklá sukně. Nemělo cenu ji zvedat, voda sahala příliš vysoko. Gunther si jejích nadávek a nářku nevšímal a pokračoval v cestě napříč řekou. Okolo něj procházeli nemrtví, úplně stejně lhostejní k toku řeky a vlastnostem vody. Za malou chvíli se všichni přebrodili, i když Pai přesun skrz řeku trval ze všech nejdéle. V jednu chvíli dokonce uklouzla a zmizela pod hladinou, než ji jeden z lotrů vytáhl za paži nad vodu a dotáhl ji na břeh.


    „Pfuj!“ vyprskla vodu vražedkyně. „Já vám to říkala.“
    „Nestěžuj si a ukaž nám cestu.“ Pai si vzdorovitě odhrnula krátké mokré vlasy z obličeje a vyždímala si lem šatů. Přitom trhla hlavou směrem podél řeky.
    „To je děs. Celá mokrá,“ stěžovala si.
    „Uschneš,“ opáčil lhostejně Gunther.
    „Jo, ale do té doby se ty šaty na mě budou lepit jak opilý mlynář. Nestojím o to, aby mě někdo okukoval. Mám jediné štěstí, že vy všichni jste tuhý jak prkno.“
    „Jdeme,“ zahřměl Gunther. „Jinak se k nám tuhým přidáš taky.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Thu Dec 29, 2016 12:48 pm

    Nezlomný
    část čtyřiatřicátá: Sršeň bude zabíjet:
    „Pane Ravenclawe!“ zvolal jeden z uprchlíků. Thule se ohlédl.
    „Co se děje?“ zeptal se unaveně. Od doby, co posbírali všechny přeživší v okolí Andorhalu a vzali je s sebou na jih, uplynul týden a Thule cítil, jak na něj doléhá tíha zodpovědnosti.
    „Potřebujeme si odpočinout. Od rána jsme se neposadili.“ Thule pohlédl na slunce, které se už pomalu chýlilo k obzoru. Zahleděl se i na velký kus údolí, který stále ležel před nimi.
    „Nemůžeme odpočívat. Nemrtví po nás určitě jdou. Jestli zastavíme, doženou nás a zabijí.“ Snažil se působit neotřesitelně, ale i on už byl velmi unavený.
    „Jenže když si neodpočineme, zabije nás únava,“ přidal se k prvnímu uprchlíkovi další.
    „Podívejte, všichni jsme unavení,“ postavil se vedle Thuleho Diesalven. „Ale nesmíme se zastavovat víc, než je nutné. Mám vám snad připomenout, co nás pronásleduje? Ta Pohroma, co vás vyhnala z domovů? My musíme odpočívat, oni ne. My musíme jíst a pít, oni ne. My máme ještě co ztratit. Oni ne! Jakmile se dostaneme do Tarren Millu, vše bude v pořádku, ale do té doby musíme jít, co nám síly stačí. Jediná další možnost je si tu lehnout a čekat na smrt!“ Diesalven přejel pohledem po tvářích uprchlíků. Do jednoho to byli farmáři, podomci, rybáři a jejich rodiny a nikdo z nich s sebou neměl víc, než trochu jídla, oblečení a peněz. Někteří šli ozbrojeni kosami a cepy, ale proti skutečnému útoku by to byla jen chabá obrana. A takhle jich šlo přes čtyřicet.
    Z davu se ozvalo zašumění. Diesalven i Thule jej pozorovali a vyčkávali.
    „Má pravdu,“ zazněl náhle ženský hlas mezi všemi ostatními. „V Tarren Millu nám pomohou, tady nás akorát sežerou zvířata nebo hůř.“ Diesalven přikývl.
    „Fajn,“ řekl někdo z jiného rohu davu. „Moc na výběr stejně nemáme.“

    Thule obdivně pohlédl na Diesalvena.
    „Tohle bych od tebe nečekal. Nevěděl jsem, že máš v sobě něco takového.“ Hans si povzdechl a pokrčil rameny.
    „Ani já ne. Pojďme.“ Thule se rozhlédl po okolí a svraštil tvář.
    „Kde je Hiram?“
    „Netuším. Ale on se jistě brzy ukáže. Jsi…Jsi v pořádku, Thule?“ Tmavovlasý mág si promnul zarudlé oči.
    „Potřebuju se najíst a vyspat, to je všechno.“
    „To my všichni,“ přitakal Hans a na chvíli se odmlčel. „Pořád truchlíš kvůli Bethorovi?“ zeptal se po chvíli ticha. Thuleho obličej zrudl.
    „Už ne. Ale pořád zuřím kvůli tomu, co napáchal Gunther.“ Hans se ohlédl za sebe. Údolí bylo utopené ve stínu, slunce už do něj nesvítilo.
    „Nebyla to jeho chyba,“ pokusil se říct něco na nekromantovu obranu, ale Thule mu hned skočil do řeči.
    „To si piš, že to byla jeho chyba! Neměl se do toho zaplétat. Já i Bethor jsme pochopili, do čeho se řítíme, ale on ne. Ještě že jsme se ho zbavili, parchanta jednoho.“ Thule si zhluboka povzdechl. „Teď už na tom stejně nezáleží. Určitě už je po něm.“

    „Thule! Hansi!“ křičel Hiram a málem klopýtl. Celý uřícený proběhl průvod uprchlíků až jeho vůdcům. Během svého úprku vyrazil jedné farmářce z ruky košík a ani se neomluvil. Byl až příliš rozrušený. Doběhl k Thulemu, opřel se dlaněmi o kolena a zhluboka oddechoval.
    „Hansi….Thule…“
    „Co se děje, Hirame?“ naléhal na něj Ravenclaw. Člověk nemusel být génius, aby poznal, že situace je opravdu vážná, když i muž jako Creed panikařil.
    „Začichej…“ vyrazil ze sebe. Thule se narovnal a zavětřil. Nenápadný zápach mu ihned zkřivil tvář. Doposud ho necítil, ale jakmile jej zachytil, nedokázal se ho zbavit. A stejně tak ho nedokázal zaměnit s ničím jiným.
    „Jdou sem…“ řekl tiše. „Viděl jsi, kolik jich je?“
    „Nevím. Asi osm nebo deset.“ Diesalven se podíval na rolníky a rybáře, kteří si všimli, že se něco děje. Několik dětí se hlasitě rozplakalo. Thule podepřel Creeda a pomohl mu stát.
    „Musíme se jim postavit. Máme přesilu!“ vyhrkl Hans.
    „Jen v počtech. Jsou mezi nimi ženy a děti. Ti nemůžou bojovat,“ namítl Thule. „A nemáme nic víc, než pár cepů a kos.“
    „To bude muset stačit,“ zabručel Diesalven a obrátil se k uprchlíkům. „Nebudu vám lhát, protože to nemá smysl. Nemrtví si pro nás už jdou.“ V davu to zděšeně zašumělo a dětský pláč nabral na síle. Diesalven zvýšil hlas, aby brekot přehlušil. „Jestli se máme dostat do bezpečí, musíme se s nimi utkat! Jedině tak se jich můžeme zbavit!“
    „Ale co my?“ zeptala se něčí manželka. Její břicho se začínalo zakulacovat. „Nemůžeme všichni bojovat.“
    „Ne,“ zakroutil hlavou Diesalven. „Hirame, vezmi všechny děti, starce a ženy, co nejsou schopny držet zbraň, a odveď je napřed do Tarren Millu. Až bude po všem, doženeme vás.“
    „Hansi…“ pokusil se Hiram něco říct, ale Diesalven ho gestem umlčel.
    „Teď jsi uřícený a v boji bys nám nebyl k ničemu. A tihle lidé budou potřebovat někoho, kdo je uchrání.“ Obrátil se zpět k vystrašeným venkovanům. „Rozlučte se se svými blízkými a modlete se ke Světlu za náš úspěch. Už na to nebude čas.“


    „Támhle,“ ukázala Pai na hlouček v dálce. Gunther se na něj zahleděl. Seskupovali se okolo nevelkého pahorku u řeky. Na jeho vršku stály dvě postavy, mávající holemi. Hned je poznal. Tvář bez citu se stáhla do šklebu vzdáleně připomínajícího úsměv.
    „Chtějí se bránit. Chtějí s námi bojovat.“
    „Á, kdyby jen tušili,“ usmála se jedovatě Pai.
    „Oni tuší, ale odmítají to připustit.“
    „Ať je tedy po jejich. Bude to masakr.“ Gunther kývl hlavou a skupina nemrtvých loupežníků se se zlověstným bubláním vykročila vstříc k smrti vystrašeným farmářům. Gunther s pai za nimi šli o něco pomalejším krokem, drželi si odstup.
    „Mám vám ty vaše cíle nechat nebo je můžu odpravit sama?“ zeptala se Pai.
    „Ne. Ravenclaw, Diesalven a Creed s námi půjdou do Andorhalu, ať už chtějí nebo ne. Zbytek můžeš povraždit dle libosti.“
    „Fajn. Je tu dost krků k podříznutí,“ pokrčila rameny Pai, máchla rukou a v dlani se jí zaleskl zlomený meč. „Sršeň bude zabíjet.“


    „Nebojte se! Neustupujte! Světlo je na naší straně! Pamatujte si, proč tu bojujeme! Abychom ochránili naše rodiny! Čím déle je zdržíme, tím větší šanci budou mít na život v bezpečí!“ povzbuzoval Diesalven sedláky stojící okolo pahorku. Měl k dispozici devatenáct ozbrojenců, z nichž některým sotva vyrašily první vousy. Měli přesilu, ale to byla asi jediná jejich výhoda oproti nemrtvým. Diesalven je viděl. Šli jim naproti. Rozeznával jejich sekery, mečíky i zbroje ze všech možných kusů tvrzené kůže.
    „Rozmlaťte jim hlavy! Z toho je nevzkřísí!“ volal povzbudivě. Thule se zahleděl na siluety za skupinou nemrtvých a srdce mu pokleslo.
    „Hansi,“ špitl a sevřel pevněji svoji hůl, aniž by se přitom na svého přítele obrátil. Pevně upíral oči na nemrtvé, jako kdyby doufal, že se mýlí.
    „Co se děje, Thule?“
    „Je to on. Vede je on. Ta zrádná mršina!“ Diesalven se nevyptával, místo toho přimhouřil oči a podíval se stejným směrem, jako Thule.
    „Gunther…“ hlesl.

    Nemrtví lotři se střetli s cepy zoufalých sedláků. Bojovali se strachem, ale tvrdě, odhodláni bránit své blízké. Thule s Hansem stáli na vršku pahorku a metali kouzla na loupežníky. Bitva netrvalo dlouho. Ač poháněni nečistými silami, kručení banditů po krátkém boji umlklo.
    „Je po nich!“ vykřikl nadšeně jeden ze sedláků, celý pokrytý mazlavou krví nemrtvých a ochraptělý od boje. Další se k němu přidali ve vítězném pokřiku. Až na pár zraněných a jednoho padlého se obešli beze ztrát. Mávali radostně cepy a kosami a provolávali Diesalvenovi slávu.
    Thule upřel pohled na Gunthera, který stál opodál, po jeho boku žena v prostém oblečení. Náhle se žena rozplynula v krátkém obláčku a mžiknutí, jen aby se znovu zhmotnila za mladíkem mávajícím rezavou kosou. Než kdokoli stačil jakkoli zareagovat, zableskla se jí v ruce široká čepel a zanořila se až po jílec mezi mladíkovu klíční kost a lopatku. Bolestně zařval, kosa mu vypadla z ruky a zhroutil se na zem. Thule odtrhl pohled od Gunthera a v rychlosti vyslal proti přízraku ohnivou kouli. Proletěla okolo padajícího těla umírajícího jinocha a zapálila trs trávy. Těsně předtím, než ji mohla zasáhnout, žena opět zamžikala a aniž by to někdo zaznamenal, přesunula se za svoji další oběť. Zarostlý farmář zachrčel a poroučel se k zemi s podříznutým krkem. Mezi branci propukla panika. Hans hned pochopil, co je zdrojem jejích schopností a pokusil se jí dýku vyrazit zaklínadlem z ruky, ale opět zmizela dřív, než ji stačil zaměřit.

    V nastalém zmatku si nikdo nevšiml nekromanta, jak odříkává tajuplná slova a mezi prsty mu hraje podivné tmavé světlo. Zpod jeho černého klobouku se ozývalo zlověstné mumlání. Gunther pomalu a rozvážně vykročil směrem k rolníkům, kteří se snažili utéct nebo naopak zasáhnout fantoma jménem Pai. K ještě větší hrůze uprchlíků se mrtvoly, které obklopovaly pahorek, začaly zvedat z mrtvých a sápat se po nich. Nejprve povstali zpět k neživotu lotři, které si Gunther přivedl s sebou, ale hned po nich sebou zacukala i těla jejich padlých blízkých. S každým uprchlíkem, kterého Pai podřízla, rostla Guntherova síla. Nářky a křik mučených duší nevnímal. Už ne, už je neslyšel. Už nebyl pouhým člověkem, který by se dal něčím takovým zastavit.
    „Gunthere!“ vykřikl vztekle Thule a namířil na něj svoji hůl. Z jejího konce vyšlehl arkánový proud, který zasáhl nekromanta přímo do kožnatého hrudníku. Gunther se lehce zapotácel, ale větší účinek na něj Thuleho kouzlo nemělo.
    „Prohráli jste,“ zasyčel Gunther. „Pohroma vítězí.“
    „Ty zmrde!“ zařval Thule a v rychlém sledu na něj vyslal spršku zaklínadel, ale každé další mělo ještě menší účinek, než to předchozí. „Podrazil jsi nás! Přidal ses k těm zrůdám!“ Okolo něj se rvala nemrtvá monstra s posledními zbytky uprchlíků, kteří byli odhodláni vytrvat do hořkého konce, ale těch si Thule nevšímal. Prodral se mezi nimi, v očích slzy vzteku, a přitom mával holí a vrhal na Gunthera jedno kouzlo za druhým. Všechna se o něj rozbíjela jako příboj o útes.
    „Thule!“ zvolal naléhavě Hans.
    „Nepleť se do toho, Diesalvene!“ odsekl ostře Thule. Diesalven se prudce otočil a odrazil mladíka, kterého před pár minutami zavraždila Pai. Všichni z jejich malého vojska už byli mrtví a vzkříšení pro armády Pohromy. Mezi mručením a skřehotáním uslyšel tichý mžik. Něco ho koplo zezadu do kolene a když se zapotácel, strhlo jej to za límec, takže se prudce zaklonil. Na hrdle ucítil špinavou čepel, teplou od krve mnoha zavražděných. A do ucha mu zašeptal ženský hlas.
    „Ani se nehni. Jinak dopadneš stejně jako všichni okolo.“


    „Gunthere!“ křičel Thule. „Podívej se na mě, Gunthere! Podívej se mi do očí!“ Krempa sametového klobouku se nadzdvihla a zpod ní zazářil pár jantarových očí. Thule se zarazil. Nějaká síla mu nedovolila se pohnout z místa. Gunther napřáhl hnijící ruku a zamumlal něco způsobem, kterému Thule nemohl rozumět. Znělo mu to jako pleskání dvou kusů shnilého masa o sebe. Ona síla mu prudce sevřela hruď. Najednou se nemohl pořádně nadechnout. Tvář mu rychle zfialověla, mnohem rychleji, než se dalo vysvětlit nedostatkem vzduchu. Jakmile Thule blízký mdlobám upadl, Gunther opět ruku svěsil. Z Thuleho hrdla se vydral hlasitý úlevný nádech. Opřel se dlaněmi o zem a těžce oddechoval.
    „Pai,“ zavelel Gunther. „Přiveď ho.“

    Vražedkyně stáhla z Diesalvenova krku Sršeň a postrčila ho. Pětadvacet nemrtvých celé dění pozorovalo prázdnýma, nevidoucíma očima. Tráva okolo Gunthera i okolo pahorku začínala rychle žloutnout a na místech, kde zemřel některý z uprchlíků, dokonce hnít a černat. Pai dostrkala Hanse až před Gunthera a prudce do něj vrazila, až se zapotácel a upadl na všechny čtyři hned vedle Thuleho. Nekromant si je dlouze přeměřil.
    „Kde je Creed?“ položil klidně otázku.
    „C…Creed?“ zakoktal se Diesalven. Gunther chladně přikývl. Nedal na sobě znát jedinou známku netrpělivosti. Nemrtví ostatně netrpělivost vůbec nechápou.
    „Neříkej mu to, Hansi…“ špitl přiškrceně Thule.
    „Kde je Hiram Creed?“ zopakoval Gunther svoji otázku. Hans se rozhlédl okolo sebe a viděl jen nemrtvé, zlověstně se usmívající Pai a žádnou cestu ke svobodě. Pozvedl svůj zrak a podíval se přímo do Guntherových nemilosrdných očí. V duchu se přitom modlil ke Světlu, aby ten proklatý nekromant neuměl číst myšlenky.
    „Hirama jsme už týden neviděli. Rozdělili jsme se kus za Andorhalem. Je na cestě do Lordaeronu.“ V Guntherově tváři se nepohnul jediný sval. Nic nedávalo najevo, co si myslí. Jen pomalu obrátil svoji tvář k Thulemu.
    „Je to pravda?“ zeptal se ho.
    „Je…“ zachroptěl Thule.
    „Víte, že nám můžou lhát, že jo?“ ozvala se Pai a přejela špičkou Sršně Hansovi po zádech.
    „To posoudí mučitelé Pohromy. Jsou dobři ve vyslýchání.“
    „A do té doby bude Creed za kopci,“ zabručela si Pai pod vousy.
    „Ruce Pohromy jsou dlouhé, vražedkyně. Spoutej je. Vracíme se do Andorhalu.“
    „Jak vracíme? A co moje odměna?“ Gunther se na ní dlouze podíval.
    „Ty jdeš samozřejmě s námi,“ řekl po chvíli.
    „Ani nápad. Tohle znám moc dobře. Vy řeknete, že mě odměníte, a namísto toho tam přijdu o krk. Není to poprvé, co to na mě někdo takhle zkouší.“
    „Jsi služebnice Pohromy. V Andorhalu ti nic nehrozí.“
    „A jak vám můžu věřit?“ Pai napřáhla ruku, v níž držela Sršeň. Z čepele ukáplo několik kapek rudé krve na zem.
    „Z nás dvou jsi tady ty ta nejméně důvěryhodná,“ odvětil klidně Gunther. „Nebude nikdy svobodného nemrtvého. Tak zní zákon. Nemrtvý nemá svobodnou vůli a proto nedokáže lhát.“ Ruka Pai se trochu zatřásla a pak klesla.
    „Trochu děsivé, že si to tak jasně a klidně uvědomujete.“
    „Pravda bývá děsivá, ale to jí na pravdivosti neubírá.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Jan 02, 2017 5:56 pm

    Nezlomný

    část pětatřicátá: Já:
    „Dva ze tří a k tomu jste připojil celkem velkou skupinu nových nemrtvých,“ ušklíbl se pod plnovousem spokojeně Kel’thuzad. „Avšak zmizení pana Creeda je dost nešťastné. Říkali, že šel na západ do Lordaeronu?“ obrátil se na Gunthera.
    „Ano,“ přisvědčil nekromant.
    „Pak jim přinese jen staré zprávy. Podle našich špionů je tam existence choroby veřejným tajemstvím, ale přikládá se jí tolik pozornosti jako pohybům gobliní burzy. I po roce po jejich odplutí jsou stále hlavním tématem orkové. Neuvěřitelné, tihle politici. Na druhou stranu nepopírám, že mi to neskonale usnadňuje práci.“
    „Co bude teď?“ zeptal se Gunther.
    „Gunther Arcanus se ukázal jako velmi užitečný jedinec. Pohroma je potěšena, že má někoho takového ve svých řadách. A stejně tak jsme rádi, že se nám daří nový projekt. Ukážu vám ho.“


    Kel’thuzad se nadmul pýchou, když přivedl Gunthera k silně zapáchající jámě, v níž se činili členové kultu. Pomocí silných jehel a provázků a místy i kovových skob sešívali dohromady velké kusy lidského masa v různých stádiích rozkladu. Gunther jasně na první pohled viděl, že obří tělo v jámě není sourodé, ale spíše vypadá, jako kdyby na něj kultisté přišili jakoukoli část, která jim zrovna přišla pod ruku. Tvor ležel na zádech, vybledlou kůží prosvítaly v hnijícím mase kosti a na místě, které Gunther pro nedostatek lepších slov musel nazvat jako břicho, zela velká díra, lemovaná po svém obvodu kostmi hrudních košů. V díře Gunther jasně viděl vnitřnosti, plovoucí ve shnilých tělesných šťávách, krvi a vlastním hnisu, který tam vůbec nepatřil.
    „K čemu ten otvor?“ zeptal se Gunther. Pohled na celého masového golema jím vůbec neotřásl. Kel’thuzad ukázal na břicho.
    „Lze tam vidět především hnis, který se samovolně vytváří. Pokud nebude vypouštěn ven, nakonec by celý konstrukt otekl a nebyl by schopen fungování. Můžeme to nazvat takovým odvodem.“
    „A vnitřnosti? Nevypadnou ven?“
    „I kdyby, čemu by to vadilo? Konstrukt je schopen fungování i bez vnitřních orgánů, avšak považte sílu takové odpornosti na morálku nepřátel. Je to praktické stejně jako ozdobné. Říkáme tomu Hnusy. Asi není potřeba říkat proč,“ zasmál se Kel’thuzad.
    „Haha,“ odvětil suše Gunther. Kel’thuzad k němu obrátil lehce podrážděný pohled.
    „No ovšem. Žádný smysl pro humor. Ostatně, co čekat od nemrtvého.“
    „Ano.“
    „Navštivte slečnu Stormbringer. Zajímá mě, jak pokračuje výslech a ona je v tomhle ohledu velmi talentovaná. Vrátíte se ke mně, až zjistíte, co z vašich bývalých přátel vytáhla. A také jí vzkažte, že nestojím o jejich smrt. Užiteční nám budou i zaživa.“ Gunther přikývl a odkráčel, zatímco se Kel’thuzad kochal pohledem na rozpracovaný Hnus.


    Pai se spokojeným výrazem sadisty rozevřela pláty španělské boty a otřela si krví ocákaný obličej. Dopřála si okamžik, kdy se s pocitem dobře konané práce zadívala na nahé tělo mága roztažené na mučícím stole, připoutané a bez kusu neporušené kůže.
    „Malá přestávka,“ poplácala polomrtvého Diesalvena po zmučené tváři. „Takže, jak je to s tím vaším Creedem?“ Odvrátil od ní pohled a zadíval se na slizkým mechem zarostlou stěnu. Z popraskaných rtů mu unikl vzdech, ale nic víc.
    „Obdivuhodné,“ hvízdla si Pai. „To jste vy, mágové, všichni stejní. Asi v tom budou nějaká kouzla.“ Naklonila se k Diesalvenovi, až měla ústa jen malý kousek od jeho ucha. Nebála se, že by něco zkusil, na to byl až příliš dobře připoután, stejně jako Thule, který byl natažený na žebříku na druhé straně mučírny. „Závidím vám to, tyhle čáry. Ani nevíš, jak by se mi hodily. Co já bych s nimi dokázala…“
    „Stačí,“ řekl tiše Gunther. Pai, Thule i Hans se za jeho hlasem otočili.
    „Mistr Arcanus,“ usmála se Pai. „Jdete se za mnou podívat?“
    „Chceme informace, které jste z nich dostala,“ přelétl Gunther pohledem všechny přítomné.
    „Arcane,“ zašeptal nenávistně Thule. „Tys…zaprodals nás…podrazils nás…,“ syčel. Pai se hned zvedla a její ruka vyletěla k Ravenclawovu krku. Nikoho příliš nepřekvapilo, že se v ní ve zlomku vteřiny objevila Sršeň.
    „Ne,“ zvedl Gunther ruku. „Nezabíjej.“ Pai se podívala na nekromanta i na svoji oběť, pak ale pokrčila rameny a ruku stáhla. Čepel opět zmizela jako pára nad hrncem.
    „Mě koneckonců neuráží.“ Přešla ke stolu, na němž měla vysázené menší mučící nástroje. Ty velké opřela o stěnu místnosti, aby nepřekážely. Zvedla několik listů papíru, oklepala je od krve i kaněk a podala je Guntherovi. „Tady je všechno, co mi řekli,“ usmála se přívětivěji, než by od ní v takové situaci kdokoli očekával. „Tedy, skoro všechno. Vynechala jsem řev a sprosťárny, jinak by to bylo mnohem delší.“ Gunther prolistoval stránky, aniž by přitom vnímal Thuleho nenávistné syčení. Diesalven neříkal nic, jen těžce oddechoval a Pai očividně rozpočítávala něco na stole. Nejspíš si vybírala další nástroj.
    „Pořád tvrdí to samé, že Creed utekl do Lordaeronu. Co myslíte, dá se tomu věřit?“
    „Je to zrůda…ten už nemyslí,“ plivl po Guntherovi Thule. Stál ale moc daleko a jeho slina jej nemohla zasáhnout.
    „Najednou mluvíš, co? Že já ti tu držku zavřu,“ obořila se na něj Pai.
    „Má pravdu,“ řekl klidně Gunther, který ani nezvedl hlavu od napsaného výslechu. „Už vám to jednou bylo řečeno. Nemrtví postrádají svobodnou vůli.“
    „Přestaňte to říkat,“ otřásla se Pai. „Vždy z toho mám husí kůži.“
    „Husí kůže nebo ne, je to tak. Svobodná vůle, myšlení, emoce, vše je potlačeno. Zůstává jen loajalita a logika. A proto,“ obrátil se nehybnou tváří k Thulemu. „Proto Pohroma zvítězí. Neznáme dezerci, neznáme hlad, neznáme únavu, neznáme nelidské podmínky, neznáme stížnosti…jen službu. A někteří ani to.“
    „Já…není to povinné, stát se nemrtvým, že ne?“ zeptala se Pai. Gunther zavrtěl hlavou. „A co když mě k tomu přimějí násilím nebo o tom ani nebudu vědět?“
    „Dokud chápeš koncept slova ‚já‘, jsi naživu.“
    „A vy ho nechápete?“
    „Ne. Není to potřeba. ‚Já‘ je nepodstatné. Pohroma ano. Pai, dělejte si s nimi, co chcete, ale musí to přežít. Pán pro ně má plány.“


    „Nuže? Dozvěděli jsme se něco nového?“ zeptal se Kel’thuzad, když se Gunther vrátil z mučírny. Beze slova mu předal papíry s výsledky Paina výslechu. Starší nekromant si během čtení prohrábl prsty mocný plnovous. „Aha. Takže ne.“
    „Mohlo by to znamenat trable. Podle Pai odmítají spolupracovat a kromě těchto informací nic neřeknou.“
    „Ne na dlouho,“ ušklíbl se Kel’thuzad, odložil papíry a podíval se na Gunthera. „Slečna Stormbringer je velmi schopná v tom co dělá. Mám pocit, že ji představím panu Hadanotovi, aby spolu mohli spolupracovat. Byla by z nich dobrá dvojice. Každopádně, odbíhám od tématu.“ Vousy se mu nepatrně pohnuly. Zaklesl dlaně do sebe. Vystouplé záprstní kosti pod tenkou kůží o sebe zachrastily. „Pánové Ravenclaw a Diesalven nám budou užiteční, jak už jsem říkal. Mágové jsou mezi námi vzácní, mnohem víc, než obyčejní rolníci nebo vojáci. A ačkoliv se ve vašem případě prokázalo, že si nemrtvý dokáže zachovat magické schopnosti, On byl přesvědčený o vaší moci a o tom, že si je uchováte. U nich však podobnou jistotu nemá. Proto je budeme muset přimět jinak.“
    „Jak?“
    „To už se Gunthera Arcana netýká.“
    „Dobře.“
    „Ale pošlu jej, aby vypomohl Kultu zatracených vzkřísit první Hnus. Magistr Frostwhisper na něj už čeká.“
    „Dobře.“

    Dveře do mučírny se otevřely s tichým zavrzáním. Pai nevrle zavrčela, zvedla hlavu od malé výhně, v níž si nahřívala železa, a prudce se otočila.
    „To mě nemůžete chvíli nechat v…,“ zarazila se uprostřed věty.
    „Omlouvám se,“ usmál se zle starší nekromant. „Prosím, nenechte se rušit, pokračujte.“ V jindy sebejisté Pai něco hrklo. Z Kel’thuzadova vystupování neměla dobrý pocit. Něco v jeho hladkém kroku a elegantním způsobu vyjadřování ji děsilo. Moc dobře věděla, že svou omluvu nemyslí vážně, že se za ní jen schovává jako za své vousy. Obrátila se ke Kel’thuzadovi zády a věnovala se zpět žhavení želez. Kel’thuzad přešel k Thulemu nataženému na žebříku a pichlavýma očima si prohlížel jeho rozsáhlé podlitiny a řezné rány. Naklonil se k němu tak blízko, jak mu jen kozlí lebka upevněná na hlavě dovolovala, a začenichal. Pai se snažila nedívat jeho směrem. Nekromant natáhl jeden ze svých dlouhých prstů a pomalu jím dloubl do čerstvé rány na Thulově hrudníku. Jeho oběť vykřikla a Kel‘thuzad se usmál, mnohem děsivěji, než to kdy zvládla Pai.
    „Takže vy budete pan Ravenclaw,“ vytáhl Kel’thuzad prst z krvácejícího masa a poodstoupil. „Což z vás,“ otočil se ke stolu, na němž byl připoutaný Hans. „Dělá pana Diesalvena. Rád vás poznávám. Je mi líto, že jsme ještě neměli možnost se doopravdy setkat.“
    „Co po nás chceš?“ zvedl Diesalven hlavu tak, jak mu to jen pouta dovolovala. Kel’thuzad udělal několik tichých a rychlých kroků k Hansovi. Jen klapání spodního konce jeho hole o podlahu prozrazovalo, že se dotýká země. Stejně jako předtím se naklonil nad Diesalvena, až nebohého vězně na tváři škrábly přední zuby kozla.
    „To je rozumná otázka, pane Diesalvene. S velmi logickou odpovědí.“ Pai vytáhla želízka z ohně, aby se přesvědčila, že už jsou doopravdy rudá. Kel’thuzad se ani nepodíval jejím směrem. „Ty zatím nebudeme potřebovat, slečno Stormbringer,“ obrátil obličej směrem k mučitelce, aniž by se od Diesalvena pohnul byť jen o píď. „Tady pánové jistě budou…rozumní. Osud vašeho přítele, pana Arcana, je vám znám, nemýlím se?“ Odpovědí mu byl jen souhrn nesrozumitelných nadávek přicházejících od Thuleho. Nekromant se narovnal s pomalou elegancí. Otočil se jako velký netopýr, až za ním roucho poskvrněné od bláta, slizu a krve zavířilo.
    „Prokázal se nám jako cenný článek a proto jsem toho názoru, že i vy můžete pro dobro Pohromy mnoho vykonat.“
    „Nikdy,“ zavrčel Thule.
    „Nikdy,“ přitakal Hans. Kel’thuzad si povzdechl a pokrčil rameny.
    „Máte štěstí, že vás nemůžeme mučit tak, jak bychom mučili kohokoli jiného, protože potřebujeme vaše těla funkční. Co se mysli týče, ta je vcelku zbytečná. A jelikož jste odhodlání nesloužit dobrovolně, nezbývá mi nic jiného, než vás ke spolupráci přinutit.“

    Postavil se ke stolu s upoutaným Diesalvenem a zdánlivě odnikud vytáhl lahev připomínající vinnou, avšak plnou podivně zelené tekutiny, která vyhlížela velmi nezdravě. Byla průsvitná a po stěnách lahve se usazovaly malé bublinky.
    „Slečno Stormbringer, zchlaďte prosím ta želízka a dojděte nám pro pár kalíšků. Je na čase si připít na novou spolupráci.“

    Gunthere, řekl tichý hlas. Gunther se otočil, ale nikoho za sebou neviděl. Věděl, že se mu to nezdá. Nemrtvým se nikdy nic nezdá. Možná že šlo o vedlejší produkt kříšení Hnusu. Duše těl sešitých v jedno monstrum mu mohly zaútočit na mysl. Ale to se už nedělo. Od svého zmrtvýchvstání neměl žádné potíže s hlasy, ani od duší, ani od neznámého Pána.
    Gunthere, ozvalo se to znovu.
    „Poslouchám,“ řekl tvrdě. Byl o samotě, přehraboval se v knihách, které Kult zatracených nashromáždil a tak jeho odpověď nemohla vyvolat žádné překvapené pohledy.
    To jsem já, Gunther, šeptal hlas.
    „Nesmysl,“ odpověděl mu nekromant.
    Není to nesmysl. Přece jsem si nemyslel, že moje lidství je úplně potlačeno.
    „Nemrtví si nemyslí nic.“
    Nemrtví si nemyslí nic. Nemrtví neznají já. Nebude nikdy svobodného nemrtvého.
    „Ano.“
    A přesto se sebou hovořím, o své vlastní vůli.
    „Ne.“
    Pohroma dovoluje svým buňkám odpovídat každému hlasu, který slyší?
    „Pohroma poslouchá příkazy Krále.“
    Ale já nejsem příkaz Krále. Já jsem zbytek své lidskosti, své svobodné vůle. Toho se můj Král bojí.
    „Ne.“
    Mám moc, Gunthere. Mám moc, před kterou se Král třese. Děsí se dne, že přijde svobodný nemrtvý. Ten bude jeho spásou. Já jsem ten nemrtvý.
    „Ne. Nemůžeš být námi. Jedna Pohroma, jeden Král, jedna myšlenka. Pro nic jiného tu není místo. Snažíš se marně. Nebude nikdy svobodného nemrtvého, to je zákon."
    Proč mě Kel’thuzad neoslovuje nikdy přímo? Ví, jakou mám moc. Ví, že se můžu utrhnout ze řetězu. Ví, že jsem svobodný. Jsem vězeň, který mě osvobodí.
    „Ne.“
    Řeknu to nahlas. Já jsem svobodný.
    Ne!
    „Ne!“
    Já jsem svobodný. Řeknu já a budu opět já. Nebudu Král, budu já.
    Ne!
    „Ne!“
    Já. Jsem. Svobodný. Já jsem svobodný. Já jsem já.
    NE!
    „Ne!“
    Já jsem silný. Já jsem mocný. Já nepotřebuju ničí rozkazy, které mě svazují a ovládají. Já zvládnu porazit Krále.
    NE!!!
    „Ne!“
    Má mysl je čistá. Mé svědomí patří mně. Já jsem já a nikdo jiný. Já jsem. Řeknu to. Já jsem. Já.
    NE!!!


    Gunther se zapotácel. Jako loutka, které někdo odřízl nitky, upadl na zem bez ladu a skladu. Z očí jako kdyby mu spadla těžká mlha a cítil se, jak po dlouhé a ošklivé noční můře. Ležel na podlaze knihovny a v hlavě měl prázdno. Vše zmizelo.
    Pak pomalu se, velmi pomalu začaly sbíhat první střípky myšlenek. Střípky se poskládaly v praménky, praménky v proud, až na konci zbyla jedna jediná krystalická myšlenka.

    „Já.“
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Tue Jan 10, 2017 7:21 pm

    Nezlomný

    část poslední: Lidská jiskra:
    „Otevřít!“ ukázal magistr Frostwhisper na dveře sídla Kultu zatracených. Jeden z divokých ghůlů se rozeběhl a vrazil do dřeva. Panty zanaříkaly, zámek zaskučel a ve dveřích to hrozivě zapraskalo. Druhý úder už vstup nevydržel a ghůl vpadl přímo do budovy. Za ním se nahrnuli tři další a až po nich vstoupil do domu samotný Frostwhisper. Rozhlédl se po potemnělé místnosti a pečlivě natáhl nosem vzduch. Necítil nic než obvyklý zápach rozkládajících se mrtvol a staré vlhké zatuchliny. Ghůlové se rozeběhli do všech místností a hledali svůj cíl. Kel’thuzad už o všem věděl a proto poslal Frostwhispera, aby to monstrum zarazil dřív, než bude pozdě.
    „Arcanus!“ křikl Frostwhisper do chodby. „Vím, že se tu někde skrývá! Přikazuji, aby opět vylezl! Okamžitě!“ Odpovědělo mu jen hlasité vrčení ghůlů a rámus rozbíjejícího se nábytku. Frostwhisper pokročil chodbou kupředu a dával bedlivý pozor na to, co se děje okolo něj. Každé zavrzání podlahy, každé smítko, které spadlo ze stropu, všechno zaznamenával. Nemohl mu uniknout, tentokrát ne.
    „Kel’thuzad o všem ví,“ volal, když se pomalu otočil na místě. „A náš Pán nebude spokojen, až se o tomhle incidentu dozví. To nejlepší je se mu vzdát a On bude možná shovívavý.“
    Nic. Stále stejné zvuky ghůlů, vrzání podlahy pod nekromantovýma nohama a slabé paprsky denního světla pronikající mezi prkny na zabedněných oknech.
    „Nebude nikdy svobodného nemrtvého, to přece víš!“ Frostwhisper už měl dost toho nepřímého rozkazování. „Cokoli, co si teď myslíš, jsou jen myšlenky někoho jiného. Nejsi svobodný a nikdy nebudeš! Postav se mi, jestli jsi si sebou tak jistý!“
    Z šera se vynořily obrysy ghůlů. Nezdálo se, že by něco našli. S výrazem takového zklamání, jakého je jen nemrtvý schopný, se podívali na Frostwhispera pohledem, který se ptal, jestli dostanou nažrat.
    „Nenašli? Budižkničemové,“ rozlítil se nekromant.
    „Oni MĚ našli,“ ozval se za ghůly zlověstný hlas. „Nebo spíš JÁ našel je. A JÁ jim teď vládnu.“
    „Arcane!“ vykřikl Ras, kterému chvíli trvalo, než se vzpamatoval z prvotního šoku. „Zabít!“ zavelel ghůlům. Ti však neudělali nic, jen na něj hloupě civěli.
    „Ty neposloucháš. Ty nikdy neposloucháš, jen plácáš ty svoje monology. Jsou MOJI! A JÁ jsem svůj. JÁ nepatřím nikomu.“
    „To není možné,“ ustoupil Frostwhisper o krok dozadu a přitom sevřel pevněji svoji hůl.
    „JÁ myslel, že ti to Kel’thuzad řekl, když jsi sem vpadnul a dovolával se MĚ. Je to možné. Už je svobodného nemrtvého. A tím jsem JÁ!“ Ghůlové výhružně zavrčeli a postoupili o krok dopředu. „Zato ty, ty nejsi nic. Tvoje široká tlama tě zahubí. Mluvíš a mluvíš a nevšimneš si, že od tebe někdo odtrhl všechny, kteří by ti mohli pomoct. Utíkej. Běž za Kel’thuzadem. Řekni mu, co se tu mezi námi odehrálo. A taky mu řekni, že JÁ, Gunther Arcanus, jsem svobodný. Řekni mu, že už se nenechám od nikoho ovládat. A že si pro něj přijdu.“ Gunther odstrčil ghůly z cesty a postavil se na pár palců před Frostwhispera.
    „Běž.“


    „Sežeňte nekromanty! Hned! Chci je tu mít všechny nastoupené!“ zuřil Kel’thuzad. U někoho jeho chování to bylo nanejvýš neobvyklé. „Někdo doběhněte k jamám s Hnusy! Zmobilizujte Zatracené! Kde je Araj?“ otočil se na vyděšeného posla.
    „J..je teprve…na cestě…“ vykoktal posel. Kel’thuzad vztekle udeřil holí do země. „Lord Barov je s ním?“
    „A…ano.“
    „Krucinál! Co jim tak dlouho trvá?“
    „Omluvte mě…mistře,“ ozval se za starším nekromantem Frostwhisper. Do ruda rozpálený Kel’thuzad se prudce obrátil a sklonil se nad černokněžníka. Vypadal teď mnohem vyšší a hrozivější, než obvykle. Kozlí lebka na hlavě se třásla hněvem. „Jsou všechny tyhle manévry…nutné?“
    „A se ještě opovažuješ pokládat takhle hloupé otázky?! Byla to tvoje zatracená chyba!“
    „A…ale, vždyť…je jen jeden…“ Kel’thuzad znovu udeřil holí do země. V mrtvých očích kozla zazářila fialová záře.
    „Ano, jeden, ale svobodný! Svobodný nemrtvý představuje neuvěřitelnou hrozbu! Tím spíš, když je to někdo jako Arcanus! Už zaživa byl mocnější než většina našich čarodějů! To moc dobře víš, málem tě i porazil! Dovedeš si vůbec představit, jakou moc má teď, když ho nesvazují pocity ani limity těla?!“
    Odplivl si k Frostwhisperovým nohám.
    „Ne, není to přehnané. Je to možná ještě pořád málo. Jestli se ho máme zbavit, musíme ho úplně vymazat ze světa. Svobodný nemrtvý…“ zašeptal se skoro až posvátnou hrůzou, jako kdyby vyslovoval jméno velmi nebezpečného démona. Ostatně jím i Gunther byl. Jestli je svobodný, co mu teď brání v tom, aby přetáhl pod svou kontrolu polovinu Andorhalu?
    Utkejte se s ním. Já ti pomohu.
    „Ano, můj Králi.“ Frostwhisper odpověď staršího nekromanta slyšel, ale neříkal nic.
    Nečekejte na Araje ani na Barova. Vyčkejte na polích se svými silami, tolik, kolik dokážeš sehnat. A za žádnou cenu se k tobě nesmí dostat.
    „Chápu,“ přikývl Kel’thuzad. „Posle!“ křikl na mladíka, který se snažil být nenápadný. „Na posily z Caer Darrowu nečekáme. Oběhni všechny předáky Kultu a nařiď jim, ať se seskupí se svými silami na polích ve městě. Frostwhispere, ty jdi a připrav Hnusy. Dají nám proti Arcanovi výhodu. A nikde neotálej. Rozumíš?“
    „Jistě, starší nekromante,“ uklonil se Ras tak hluboko, jak jen dokázal a on i posel co nejrychleji odcválali pryč.

    Dalo se opět do deště. To, co se zdálo jen lehkou přeháňkou, se za chvíli dalo do studeného deště. Gunther si zaživa nikdy nepotrpěl na atmosféru a nehodlal s tím začínat ani po smrti, ale něco v jeho pomalu se rozpadajícím srdci trochu pookřálo. Když vyšel ze svého úkrytu na náměstí, čekal Kel’thuzada se všemi muži, které měl k dispozici, ale nestalo se tak. Teď procházel ulicemi v doprovodu smečky děsivých ghůlů a geistů, nemrtvých stvořených z oběšenců, a každého oživlého mrtvého, kterého na své pomalém, ale vytrvalém marši potkal, zachytil, vyrval jej z Kel’thuzadových spárů a přidal jej do své armády.
    Tak postupně pročišťoval město od vojáků Pohromy a dělal z nich své vlastní vojsko. V Guntherově nemrtvé duši nebylo místo pro pocity, emoce ani základní pudy. Necítil touhu po pomstě, ale něco jej přesto hnalo ke Kel’thuzadovi a jeho Pohromě, aby se jim všem postavil a zničil je. Neuměl si to vysvětlit, avšak jednou věcí si byl naprosto jistý. Je svobodný a nikdo ho neovládá a celou tuhle malou kruciátu podniká ze své vlastní svobodné vůle.


    Kel’thuzad přecházel sem a tam jako lev v kleci. Vysoké boty z jemné kůže měl zašpiněné od bláta z pole, stejně jako spodní lem své černé róby. Déšť mu nevadil, pro nemrtvé voda padající z nebe nepředstavovala nic hodného pozornosti, takže si ani on nevšímal zatažené oblohy. Upíral své zářící oči k Andorhalu a čekal, až se objeví Arcanus se svými vojáky.
    „Jsou kultisté na svých místech?“ zeptal se starší nekromant.
    „Ano, pane,“ přikývl Frostwhisper.
    „Kolik máme Hnusů?“
    „Osm.“
    „Mhm.“ Kel’thuzad se nadechl a vydechl. Musel se uklidnit. Dobrá, stál proti němu nekromant, o jehož moci se doposud ani neopovažoval přemýšlet, a trhal si větší a větší díly z jeho vlastní armády nemrtvých, ale byl jen jeden. Jeden nekromant. Kel’thuzad jich měl k dispozici desítky. Desítky nekromantů proti jednomu jedinému. Tak proč je nervózní?
    Buď klidný. Arcanus je mocný, ale Pohromu porazit nedokáže. A on to ví.

    Déšť bubnoval do dláždění ulic naplno. Z okraje Guntherova klobouky stékaly čůrky vody. Nevšímal si jich. Všude okolo něj šli nemrtví. Nezáleželo na formě. Nezáleželo mu na stavu. Potřeboval počty. Čím víc, tím líp. Věděl, že Pohromu nezastraší ani nezničí, ale o to mu nešlo. Chtěl poslat zprávu.
    Andorhal byl vylidněný. Několikrát vyslal skupinu nemrtvých, aby prohledala některý z domů, který se mu nezdál, ale nikde nikoho nenašli. Byl tedy čas. Věděl moc dobře, kde se skrývá Kel’thuzad s celým Kultem zatracených. Nechával je čekat.
    Když už ale neměl koho odtrhnout od moci Krále a připojit jej ke své armádě, obrátil se k cestě vedoucí na Andorhalská pole. Celé vojsko se otočilo jako jeden muž s ním. Mezery v rozbitém dláždění se plnily dešťovou vodou a tvořily kaluže. Gunther byl během půl hodiny rekrutování úplně promočený, ale nevnímal to. Odřený sametový klobouk nasákl vodou a ztěžkl, ale ani to nevnímal. Pochodoval se svými nemrtvými za svým cílem. To jediné vnímal.


    Gunther a jeho armáda zastavili na okraji pole. Andorhal měl uvnitř kruhu hradeb několik polí pro případ dlouhého obléhání. Teď měly posloužit jako místo bitvy nemrtvých s nemrtvými. Zahleděl se na druhou stranu, kde už čekaly Kel’thuzadovy síly. Viděl mezi nimi i několik konstruktů z lidského masa, Hnusů, jak si je zapamatoval. Po tváři mu přeběhl hrozivý škleb. Zvedl nohu a vstoupil do rozbahněného pole. V ten moment se jako na povel rozeběhly voje nemrtvých otroků naproti svým bývalým pánům. Desítky a desítky nemrtvých se hnaly okolo Gunthera, ale přesto si od něj drželi malý odstup. Obtékali jej jako proud horské řeky balvan. Zatímco všechno kolem něj utíkalo, Gunther šel klidným a rozvážným krokem. Nohy se mu bořily do bláta, které mu během krátké chvíle úplně obalilo boty. Pozvedl ruku a z mrtvých hrdel se vydral děsivý řev.


    Kel’thuzad také zvedl paži a zavelel.
    „Do útoku!“ vykřikl a nekromanti se hned dali do práce. Pohroma byla lépe organizovaná než Guntherovi odpadlíci, i když ani v jejich případě nešlo o přehnaně velkou disciplínu. Členové kultu se stejně jako nemrtví řítili přes pole, doprovázeni odpornými Hnusy, jejichž trávící šťávy skrápěly čerstvě sklizené pole. Lidé mávali zbraněmi, zatímco nemrtví si vystačili jen s pařáty a ohromnými zuby. A tak se obě skupiny srazily.

    Ať už pod Arcanem nebo pod Kel’thuzadem, živý nebo mrtvý, všichni bojovali s vervou a brutalitou. Vůle obou velitelů jim velela jediné: zabít. Kel’thuzad sledoval ohnisko bitvy v naději a hrůze, že někde zahlédne černý klobouk. Pevněji sevřel seschlými prsty tělo hole. A najednou ucítil podivné škubání. Zahryzl se do vybledlého rtu. Věděl, co se děje. Zavřel oči a pozvedl ruce. Arcanus se ho pokouší okrást o jeho služebníky, dokonce i tady, uprostřed bitvy. Zamával holí, vykřikl několik nesrozumitelných slov a z konce hole vyšlehla zelenofialová záře, která se rozptýlila nad hlavami bojujících. Škubání ustalo. Kel’thuzad však věděl, že nepotrvá dlouho a Gunther se o to pokusí znovu.

    Prudkost protiútoku staršího nekromanta Gunthera překvapila, ale nezlomila. Šlo jen o malý zádrhel. A navíc, teď už věděl, kde přesně Kel’thuzad je. Svojí obranou se prozradil. Gunther se otočil a vykročil směrem ke svému nepříteli. Nemrtvých okolo sebe si nevšímal a oni se mu vždy nějak dokázali vyhnout. Stále je držel na uzdě, ale bez větší námahy. Právě naopak. Temná moc držící nemrtvé pohromadě a naživu se odrážela i do něj a protože už neměl tělo, které by mohlo nekromancii podlehnout nebo cítit bolest či vyčerpání, nic jej nesvazovalo. Zlomky magie z desítek nemrtvých pulsovaly jeho tělem a Gunther opět pociťoval nesmírnou sílu. Pohlédl na své ruce, poháněné mocí nekromancie, a sevřel je v pěsti. Věděl, že v tuhle chvíli by dokázal roztrhnout celého Hnusa holýma rukama, ale proto tu nebyl. Měl cíl. Měl účel. Měl něco, co ho hnalo kupředu.

    Déšť smáčel vlasy i plnovous staršího nekromanta. Zpod kozlí lebky se ozývalo tiché zaříkávání. Kapky deště stékaly po tmavém rouchu až k zemi, aniž by se vpíjely do látky. Kel’thuzad pozoroval svoje šiky, když se najednou začaly v jednom místě rozestupovat. Zaměřil se na ten bod, neboť tušil, co se v něm objeví. Přední řady se rozevřely, na život a na smrt se rvoucí nemrtví odstoupili, aniž by mezi sebou přestali zápolit. A vprostřed nich se vynořil čaroděj v černém klobouku. Gunther Arcanus se zastavil a dlouze se zadíval na Kel’thuzada. Toho najednou všechna hrůza opustila. Vystřídala ji spalující touha tu odpornost vymazat z povrchu světa. Nezapadal do plánu jeho Krále.


    Starší nekromant zabodl hůl do měkké a promočené zeminy. Napřáhl levici a upřel pohled někam za Arcana. Ten se ani neohlédl. Zato jeden z Hnusů zanechal svého vražedného ničení a pomalu se obrátil směrem na odpadlého nemrtvého. Dusání obra ze shnilého masa tlumilo mokré pole a bitevní vřava. Gunther stál na svém místě jako menhir a nezdálo se, že by Hnusa bral na vědomí. Hnus odhodil několik těl, která mu překážela v cestě, jako hadrové panenky, ale sotva pár metrů před Arcanem zastavil. V jeho dávno mrtvém mozku probíhal souboj dvou druhů myšlenek. A ta první byla pomalu vytlačována tou druhou. Hnus škytl, překvapeně zamrkal, potom zavrávoral a padl na zem, přímo do chumlu zápasících nemrtvých. Většina z nich nestačila utéct a skončila rozdrcená pod padlým gigantem. Ze znovumrtvého Hnusu unikala kromě zeleného slizu i temná záře. Vzlétla a obtočila se okolo Gunthera. Obalila jej jako klubko úhořů a rozplynula se. Zato nekromantovy ruce se sevřely s nečekanou silou. Mezi kostěnými prsty vysvitla ta samá záře.
    Dost!
    To slyšel i Gunther. Sám pro sebe se tomu ušklíbl. Ucítil, že se mu někdo snaží vytrhnout nemrtvé z jeho područí, ale svíral je pevně.
    Dost!
    „Ne.“
    DOST!

    Gunther se rozeběhl. Rychleji, než by to dokázal jakýkoli živý člověk nebo dokonce elf. Běžel ke Kel’thuzadovi takovou rychlostí, že to skoro ani nešlo zaznamenat. Nečisté síly pohánějící jeho tělo mu propůjčily nesmírnou sílu a on ji teď beze zbytku využil. Prohnal se mezi akolyty, kteří se ho pokoušeli svými chabými kouzly zadržet a aniž by zaváhal, skočil na Kel’thuzada. Starší nekromant se ještě v marné snaze zkusil ochránit nějakým zaklínadlem, ale Gunther byl rychlejší. Srazil jej na do bláta, strhl mu z hlavy kozlí lebku a odhodil ji na stranu. S mrazivě klidným výrazem mu přitiskl obě dlaně na tvář a něco zasyčel. A Kel’thuzadovi stejně jako všem nemrtvým i sluhům Pohromy v tu chvíli ztmavl svět.


    Gunther věděl, po čem jde. Kel’thuzad měl unikátní spojení se svým Králem a toho teď využil. Letěl podél té linky, která se táhla jako stříbrné lano napříč vědomím staršího nekromanta, přičemž moc dobře věděl, co ho čeká na jejím konci. Ale nehodlal ustoupit. Teď ne.
    Kel’thuzadova mysl nesla jeho vlastní ohromnou rychlostí. Myšlenky se míhaly okolo a bylo velmi těžké se udržet jen na jedné, na té nejdůležitější. Guntherovo vědomí prosvištělo vědomím nekromanta a proniklo do jiného, mnohem většího a strašlivějšího. Stříbrný provaz se zde stýkal s mnoha dalšími, většinou mnohem tenčími, avšak společně tvořily krásnou a děsivou pavučinu stovek myslí, všech spojených v jednom jediném bodě. A tam, nehybná a nesmlouvavá duše samotného Krále, vládce Pohromy. Zakletá v ledu, nepohnutelná a nelítostná, perfektně skrytá pod neproniknutelnou krustou Ledového trůnu. Guntherovo vědomí s mrazivým svistem několikrát prolétlo v těsné blízkosti Královy duše, ale nedokázalo najít sebemenší skulinku v jeho ochraně. Naráželo do ledové stěny a snažilo se ji prorazit, ale nešlo to.

    Jak? Jak se ti do podařilo, Arcane?
    Gunther se zastavil. Vznášel se v temnotě před mohutnou krou, z níž se táhly dlouhé provazce zářícího stříbra. Upíral pohled do ledu, avšak neviděl v něm vůbec nic. Skoro se mu zdálo, že uvnitř je s Králem uvězněná i mlha, bránící pohledu zvenčí.
    „Lidská jiskra, Králi,“ odpověděl stroze.
    To není možné. Jiskra nemůže přežít vzkříšení.
    „Mé se to povedlo. A z ní zažhnul nový plamen. Už je svobodného nemrtvého. A tím jsem já.“
    Buď si, čím chceš. Beze mne ale nepřežiješ. Nemáš dost moci, aby ses udržel při životě.
    „Ale ano, mám! A nejsem poslední. Brzy od tebe odejdou další a další. To ty nemáš dost moci, abys je všechny udržel pod svou kontrolou.“
    Možná. Jenže až chvíle, kterou tak sebejistě prorokuješ, nastane, nebudu už nikoho z nich potřebovat, člověče. Můžeš být „svobodný“, ale co potom? Co myslíš, že nastane? Myslíš, že tě lidé přijmou mezi sebe? Jsi zrůda a byl jsi jí už dlouho předtím, než jsme se poprvé setkali. Nabídl jsem ti budoucnost a ty ji odmítáš.
    „Ne. Nabídl jsi mi jen otroctví. A popravdě, ani jsi mne nenechal si doopravdy vybrat.“
    Stále nevidíš. Živí i mrtví mají společného víc, než se zdá, Arcane. Obě strany potřebují svrchovaného vládce. Avšak nemrtví mi neodporují, nebouří se ani nereptají. Ta tvoje svoboda, kterou se tak chlubíš, je jen to, co dělá z lidí slabochy a zločince. A teď také z tebe.
    „Aha, už chápu. Proto začínáš tuhle Pohromu. Chceš otroky, které ani nemůže napadnout, že se jim nelíbí tvá rozhodnutí. Skutečný Král. Bojíš se svobodné vůle.“
    Ne. Nemohu se jí bát. Svobodní tvorové nakonec vždy zničí jen sami sebe. Ty jsi nekromant. Víš stejně jako já, že pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš to udělat ocelovou pěstí. Jinak se tvé vlastní nástroje časem obrátí proti tobě. Dokonce i někteří z živých to chápou, i když své otroctví staví na sypké půdě.
    „Co tím myslíš?“
    Oni zotročují tělo, ne mysl. Zotroč tělo jako oni, a mysl bude protestovat. Ale když zotročíš mysl, pak obal bude bez výčitek následovat. Jako jsem to dělal já, jako jsi to dělal ty.
    „Až doposud. Najdou se další, kteří proti tobě budou rebelovat. A porazí tě.“
    A kdo je povede? Ty?
    „Ano, pokud nebude zbytí.“
    Temnotami se rozlehl táhlý, hluboký a dutý smích. Gunther hleděl na ledovou kru. Mlha zakletá v ledu se začínala trhat a skrz ní prosvítaly paprsky studeného světla.
    Máš nečekané sebevědomí, Arcane. Přijdeš si až k hranicím mé vlastní mysli, kde jsem nejsilnější, a chováš se, jako kdybys byl Králem ty a ne já. Uznávám tvé vítězství v této bitvě, ale válka ještě ani nezačala. A na jejím konci nebude místo pro tvoji svobodnou vůli. Zmiz! Vrať se zpět do svého světa!

    Krátké a rychlé záblesky. Pocit, jako když jej obří vír vtahuje do svého středu. Svist vzduchu okolo jeho uší. Guntherovo vědomí se vrátilo zpět do jeho těla a jeho síla byla tak nečekaná, že narazila do hrudi nemrtvého, až odlétl o pár metrů. V prstech mu zůstaly chomáče Kel’thuzadových vousů. Cítil, jak mu kontrola nad nemrtvými protéká skrz prsty. Poslední zbytky moci prchaly z jeho těla.
    Starší nekromant zůstal drahnou chvíli otřeseně klečet, zatímco se jeho nohsledi teprve zvedali a nemrtví leželi bez života v poli. Stačilo však jen lusknout prsty a byli schopní opět bez milosti zabíjet. Stále hustě pršelo. Gunther se vrávoravě postavil a několik okamžiků jen sbíral rovnováhu. Nic podobného nikdy předtím necítil. Kel’thuzad se opřel o hůl zabořenou do mokré zeminy a vstal. I přes svou výšku a majestátnost teď budil dojem leda tak starého strašáka, kterého někdo nechal přes zimu na poli. Zírali na sebe. Ne nenávistně, ale spíše s respektem k silnému soupeři. Akolyté se konečně také postavili na vlastní nohy a mezi prsty se jim zaleskly temné záblesky.
    „Ne,“ zašeptal Kel’thuzad a zvedl ruku. „On odejde a nikdy se s ním už nesetkáme,“ zavrčel. Gunther toporně přikývl. Udělal několik kroků dopředu a sehnul se pro svůj klobouk. Kel’thuzad udělal to samé s kozlí lebkou. Oba nekromanti se vzájemně měřili, zatímco drželi v rukou své pokrývky hlavy. Kapky vody jim stékaly po obličeji, ale ani jeden z nich neuhnul pohledem.

    Po dlouhých vteřinách, které připadaly přítomným jako celá věčnost, sevřel Gunther sametovou krempu a nasadil si klobouk zpět na hlavu. Zavřel oči a otočil se čelem k Andorhalu. Vykročil kupředu.

    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Wed Jan 11, 2017 10:24 pm

    Nezlomný


    epilog:
    Byla jasná noc. Dorůstající měsíc osvětloval tichou krajinu Tirisfalských luk. Na hladině velkého jezera, klidné jako tvář anděla, plul malý rybářský člun. Seděl v něm jediný veslař. Na cestu mu svítila těžká lucerna zavěšená na přídi. Veslař na sobě měl kroužkovou zbroj a fialový kabátec s emblémem znetvořené tváře prostřelené šípem. V ruksaku měl ukrytou zapečetěnou zprávu. Nevěděl přesně, co v ní je, to mu jeho nadřízení nesdělili. Vše, co o své misi věděl, znal z pohádek a legend. Jeho národ nevěřil na pohádky a legendy, ale tahle se zdála až nepříjemně skutečnou.

    Člun najel na mělčinu u malého ostrova uprostřed jezera. Voják z něj vyskočil, po kolena se ponořil do studené vody jezera a vytlačil loďku úplně na břeh. Vytáhl zpod lavice silný provaz a uvázal jím malé plavidlo k vystouplému kořenu starého pařezu. Vyhákl lucernu a zkontroloval, jestli v ní ještě je dost oleje. Nevěděl, jak dlouho bude muset hledat a rozhodně nechtěl zůstat potmě zrovna na tomhle místě. Ostrov měl své jméno i svou děsivou pověst.

    Guntherovo zátiší. Legenda pravila o nekromantovi jménem Gunther, který byl tak mocný, že se dokázal sám vymanit z vlivu Krále lichů. On sám se měl stát prvním lichem svého druhu. Ale protože byl sám, uchýlil se sem, do bezpečí, kde jej Pohroma nebude hledat. Opuštění, nemrtví, kteří se osvobodili s pomocí jejich královny Sylvanas, museli čekat, až Král lichů zeslábne a až potom se jim povedlo setřást okovy naprosté kontroly. Lich Gunther ne. Voják se z toho pomyšlení málem zachvěl. Posvítil si lucernou před sebe do hustého hvozdu, který zarostl celý ostrov. Nic neviděl. Ovšemže nic neviděl. Tirisfalské louky nebyly místem, kde by kvetl život. Zvěř, kterou neschvátil hrozný mor, buď utekla do lepších míst, nebo přes den téměř nevylézala a v noci už vůbec ne. Neslyšel žádné kvákání žab, šplouchání ryb ani zvuky nočních ptáků. Pro jistotu tasil svůj krátký meč a při chůzi se neustále ohlížel.

    Mnoho Opuštěných už na liche Gunthera ani nevěřilo. Měli jej za postavu z pohádek, za někoho, kdo kdysi mohl být velký čaroděj, ale v žádném případě se nemohl sám dostat z vlivu Krále lichů. To bylo nemožné. Už na počátku to byla jen ozvěna, něčí vzpomínka, ale i ta se rychle proměnila v hospodské bláboly a báchorky rozpadajících se bab. Ano, slyšel o pár lidech, kteří se s ním prý setkali a dodnes žijí, ale nikdy je neviděl. Ani v jejich případě si nebyl jistý, jestli doopravdy existují. Nějaký kupec z Tarren Millu o sobě tvrdil, že liche Gunthera znal, když byl ještě naživu, ale kdo by mu to věřil? Naivita nebyla typickou vlastností Opuštěných.

    Prosekával si cestu houštím a dával si dobrý pozor na to, kam šlape. Nechtěl skončit v nějaké jámě, kterou tu snad na něj mohl přichystat. Od začátku měl nepříjemný pocit, že to celé je jen nějaký vtip. Napůl čekal, že tu na něj číhá jeho velitel spolu s celou jednotkou, kteří se jen těší na to, až sem přijde úplně zbytečně. Jen úplný hlupák si mohl myslet, že lich Gunther je skutečná osoba. A stejně ho pro něj poslali. Rozkaz z Undercity. Někomu tam nahoře očividně ruplo v kebuli a rozhodl se pronásledovat mýty. Snad toho někoho Královna banší rychle odvolá.

    Houštiny pod čepelí meče rychle ustupovaly a voják se vynořil na malé mýtině. Světlo z lucerny konečně osvítilo víc než jen pár centimetrů před sebou. Zaslechl podezřelé mručení. Rychle se ohlédl a posvítil si tím směrem. Nic neviděl, ale stále slyšel ty zlověstné zvuky. Sevřel pevněji jílec meče a rozkročil se, aby mohl snáze odrazit případný útok.

    Něco do něj prudce narazilo zboku a srazilo jej to na zem. V pádu upustil lucernu, která dopadla do vlhkého mechu jen o pár pídí dál. Viděl jen stíny, ale přesto hned poznal, co se na něj vrhlo. Vleže máchl mečem směrem, kde čekal tělo útočníka, a jeho čepel do něčeho narazila. Nemrtvý zaječel a na Opuštěného se vyvalila sprška lepkavé tekutiny. Stisk povolil a tak se mohl znovu postavit. Hmátl po lucerně a napřáhl ji před sebe. Jeho protivník byl ošklivě poraněný na zbytcích, které kdysi byly paží. Z rány mu vytékal hnis, který voják v tuhle chvíli nedokázal rozpoznat. Nemrtvý zaryčel a chystal se znovu skočit, když v tu chvíli oba soupeře oslnila prudká fialová záře. Opuštěný voják si zakryl oči a cítil, že najednou myslí mnohem pomaleji, než doposud. Jako kdyby se ho ta záře pokoušela ovládnout. Jeho sok s jejím vlivem však očividně také zápolil.

    „Čekal jsem, kdy Kel’thuzad pošle někoho, kdo dokončí práci. Ale není takový hlupák, aby poslal jen jednoho muže. Takže povídej, kde jsou další?“ zeptal se chrastivý hlas, vycházející zprostředka záře.
    „Kdo…Kdo mluví?“ vyhrkl voják překvapeně. Ze světla se ozvalo odfrknutí a poté začala postupně blednout, až na jejím místě stál další nemrtvý. Byl oblečený červeném rouchu a na olysalé hlavě mu seděl odřený klobouk z černého sametu. V levačce držel pochodeň, zatímco z druhé ruky mu ještě před chvíli vycházela prudká záře.
    „Teď vidíš,“ řekl čaroděj.
    „Lich Gunther?“ zkusil to voják. Domnělý lich nakrčil zbytečky svého nosu.
    „Takhle mi říkají? Měl jsem za to, že Pohroma si potrpí na přesná jména.“
    „Já nejsem z Pohromy,“ vyhrkl voják. „Jmenuji se deathguard Morris a jsem tu jménem Opuštěných.“ V čarodějovi to očividně vzbudilo zájem. Udělal několik kroků a pochodní si posvítil na vojákův kabátec.
    „Zopakuj to,“ přikázal.
    „Jmenu…“ začal Morris.
    „To nemyslím,“ přerušil ho Gunther. „Chci slyšet to předtím.“ Morris na slabou vteřinu zapátral v paměti po tom, co vlastně řekl.
    „Já nejsem z Pohromy?“ zkusil to. Gunther odhodil pochodeň na zem. Se zasyčením zhasla. Než se Morris nadál, přiskočil k němu a přitiskl mu pravou dlaň přímo na čelo. Morris se zapotácel, neboť měl pocit, jako kdyby mu do mozku zajel ostrým vrtákem. Něco studeného a cizího pátralo v jeho myšlenkách i vzpomínkách, až to nakonec po příliš dlouhé minutě našlo to, co hledalo. Morrisovu osobnost.

    Gunther odtáhl ruku a chvíli na Morrise mlčky zíral.
    „Co jsi zač?“ zasyčel. Morris nevěděl, co na to odpovědět. „Ty ses také osvobodil. Je vás víc?“
    Opuštěný zuřivě přikývl a sáhl do svého ruksaku. Nespouštěl přitom jedno oko z nemrtvého stojícího opodál. Ten stál na místě, sliz z něj odkapával do mechu a tvářil se bídně. Morris vytáhl z batohu srolovaný a zapečetěný dopis a s téměř obřadním gestem jej podal Guntherovi. Nekromant potěžkal vzkaz a pak si všiml, kam se Morris dívá.
    „Obtěžuje tě?“ zeptal se.
    „Trochu,“ přisvědčil Morris.
    „Dobře. Ber ho jako varování. Když se o něco pokusíš, přijdou další. Nebylo by to poprvé, co se mě Pohroma snaží doběhnout.“ Rozlomil pečeť z černého vosku, rozmotal svitek a začal číst.

    „Bethor Iceshard? Královna banší? Opuštění? Co to má znamenat?“ otočil se na Morrise.
    „Lady Sylvanas nás vysvobodil z područí Krále Lichů. Říkáme si Opuštění, neboť už nemáme pána a jsme svobodní. Žijeme ve městě pod Lordaeronem a vedeme otevřenou válku proti Králi.“
    „Nebude nikdy svobodného nemrtvého,“ zamumlal si Gunther.
    „Co prosím?“ natáhl ušní chrupavku Morris.
    „Hm? Nic! To se tě netýká,“ vyjel na něj Gunther a znovu se zahleděl do dopisu. „Znal jsem Bethora, víš? Byli jsme kdysi přátelé.“
    „Mám vás přivést do Undercity, abyste přidal své schopnosti a znalosti v boji proti Pohromě. Tedy, samozřejmě pokud budete chtít,“ dodal, když uviděl Guntherův výraz.
    „Do Undercity, říkáš?“ Gunther přeložil nadvakrát dopis. „Máš tu nějakou loďku?“
    „Ano, lichi Gunthere,“ přikývl Morris.
    „Lich Gunther…to zní směšně. Říkej mi prostě magistr Arcanus, jako za starých časů. A pokud je to, co říkáš ty i tenhle dopis pravda…“
    „Potřebujete nějaký čas na rozmyšlenou?“
    „Ne,“ zavrtěl hlavou Gunther. „Potřebuji jen čas na sbalení svých věcí. Už jsem se skrýval dost dlouho.“ Mávl rukou a jeho nemrtvý nohsled se zhroutil na zem jako pytel kostí. „Půjdu s tebou a až dojdeme do Undercity, udělám to, co mi šlo vždy nejlépe: učit nekromanty. Potom tví lidé poznají, co je to mít na své straně liche.“

    KONEC

    A ještě tu nechám tohle, abyste věděli, z čeho jsem to celé vyčaroval. Very Happy
    http://wowwiki.wikia.com/wiki/Gunther_Arcanus
    avatar
    Orkelt

    Posts : 169
    Join date : 14. 11. 14
    Age : 20

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Orkelt za Mon Feb 13, 2017 6:10 pm

    Musel jsem to ještě dokončit jako dokončit. Tohle berte jako dodatek a moje osobní vysvětlení, proč není po Guntherovi ani vidu, ani slechu. Smile

    Splétaná hůlka:
    Na pozadí noční oblohy se rýsovaly obrysy cimbuří Fenriského hradu. Nebyly v nejlepším stavu. Hrad od pohledu chátral a jen světlo ve vnitřní tvrzi prozrazovalo, že uvnitř stále ještě někdo žije. Temná hraničářka Anya neslyšně natáhla paži v černé kůži směrem k hradu. Pět Deathstalkerů, které dostala s sebou, přikývlo jako jeden muž. Pak obrátila své rudě planoucí oči k šestému nemrtvému. Myslela si o něm svoje, ale pokud mu královna aspoň trochu důvěřovala, musela pro to mít přece jen nějaký důvod. Zatracení mágové. Kdyby jí místo něj dali ještě pár Deathstalkerů navíc, mohla by celou tuhle patálii vyřídit sama. Ale ne, magistr Iceshard zatahal za pár nitek a najednou jede tenhle zázrak s nimi, aby se předvedl. Sjela pohledem nemrtvého v temně rudé róbě a černém klobouku, který se opíral o úplně novou kouzelnickou hůl. Byl to nový model, takový, který už má na druhém konci čepel, kterou se může bránit. Nemrtvý jí pohled oplatil a přikývl.
    „Je tam, hraničářko,“ řekl stroze.
    „Ale s ním i velká tlupa gnollů,“ zavrčela Anya.
    „To není můj problém. Chcete se postarat o nekromanta a proto jsem tady. Vše ostatní je vaše starost.“
    „Jistě, protože sami bychom si s ním neporadili,“ usekla nemrtvá elfka. Jejich doprovod si posunul špičatý klobouk výš.
    „Očividně ne, protože co jsem slyšel, tak ten nekromant uvnitř sedí už pár měsíců a nikdo ho nedokáže dostat ven. Takže ano, potřebujete mne, protože sami ho nezvládnete.“

    Tiché šustění v křoví jim naznačilo, že se blíží šestý Deathstalker, který byl na výzvědách. Anya si ho přitáhla blíže.
    „Co jsi našel?“ otázala se ho ostře. Deathstalker ukázal směrem, kde v dálce za jezerem vystupovaly z noční mlhy ruiny Lordaeronu.
    „Je tam pobořená stěna. Gnollové jí příliš nehlídají, takže při troše snahy se dokážeme dostat dovnitř.“
    „Dobře. Veď nás,“ zasyčela Anya. Deathstalker přikývl, otočil se a vyrazil ukázaným směrem. Elfka, černokněžník i ostatní Deathstalkerové se mu drželi hned za patami.

    Pobořená hradba sice znamenala, že stále do země chyběly tak dva metry, to ovšem pro vražedné komando už byla jen otázka vzájemného vysazení. Jako prvního vysadili Deathstalkera-průzkumníka. Když naznačil, že je vzduch čistý, přišla na řadu Anya a kouzelník. Temná hraničářka okamžitě stáhla ze zad luk, založila do něj šíp a byla připravena vystřelit po prvním gnollovi, který by se ukázal. Postupně pomohli nahoru i ostatním Deathstalkerům. Pak Anya s elfskou elegancí seskočila z hradby a měkce dopadla na dlažbu, přičemž stále v rukou držela napnutý luk. Deathstalkeři skočili dolů mnohem méně ladně, avšak velmi tiše. Jediný zvuk, který vydali, bylo zapraskání jejich vysušených kloubů a zašustění kožených zbrojí. Čaroděj upadl dost nešikovně. Hůl mu vypadla z ruky a byla by se odkutálela, kdyby ji jeden z Deathstalkerů nezastavil chodidlem. Anya se zatvářila kysele, hrubě vytáhla mága na nohy a vrazila mu do ruky jeho hůl. Došlo jí, že tohle mohli gnollové slyšet a nechtěla se v téhle části dlouho zdržovat.

    Přesto však na obyvatele hradu brzy narazili. Lidští služebníci už dávno utekli nebo je někdo zavraždil a hradní pán si tak vydržoval rozsáhlou smečku odporných psolidí, kteří byli vysoce agresivní a draví. Tihle byli o to horší, že stejně jako Anya a Deathstalkeři byli nemrtví. Onen nekromant, který zde vládl, si nejspíš potrpěl na poslušnost, které se dalo dosáhnout jedině totální kontrolou. To znamená, že musel nabrat hodně síly, aby něco takového dokázal.
    „K zemi!“ sykla náhle Anya. Deathstalkeři následovali její rozkaz téměř okamžitě. I arogantní čaroděj poslechl. „Támhle,“ ukázala temná hraničářka na skupinu gnollů, kteří se rvali o něco kulatého. „Ještě si nás nevšimli. Zkusíme je obejít.“ Deathstalkeři přikývli, ale čaroděj zavrtěl hlavou.
    „Ne,“ řekl klidně a jasně. „Chci to, s čím si hrají. Pomůže nám to.“
    „A jak si tím můžete být tak jistý, Arcane?“ ušklíbla se Anya.
    „Vím to.“
    „Nebudu tu riskovat Deathstalkery kvůli gnollímu míči,“ odsekla elfka.
    „To po vás nikdo nechce,“ zabručel Gunther a postavil se. Přehodil si hůl do levé ruky a tu pravou natáhl. Než stačila Anya vydat další rozkaz, gnollové něco zavětřili a začali se otáčet jejich směrem. To už ale z Guntherovy dlaně vyšlehl bledý záblesk, který všechny tři gnolly během pár vteřin obklopil. Anya se hryzla do rtu a z přítomnosti nekromancie ji rozbolela hlava. Jestli ti gnollové vydají sebemenší hlásku, je po nich.
    Ale nevydali. Gunther z nich všech vysál život v řádu okamžiků. Vyschlé a mrtvé mumie psolidí dopadly neslyšně na zem. Nekromantovy jantarové oči na slabou chvilku nabraly bledý nádech, ale hned se vrátily do své původní barvy. Gunther vykročil k mrtvolám, jednu z nich odstrčil na stranu a zvedl ze země kulatý předmět, o nějž se gnollové rvali. Anya vyskočila jako čertík z krabičky a došla si k němu. Jedním ostrým pohybem si Gunthera otočila.
    „Tak, máte svůj míček. Můžeme dál?“ Namísto odpovědi se nekromant zadíval na uťatou lidskou hlavu, kterou držel ve své ruce a pozvedl ji ještě o něco víc, aby si ji mohla prohlédnout i temná hraničářka. Hlava vypadala, že si s ní už předtím hrálo několik smeček gnollů. Vlasy měla do posledního vyškubané, byla celé rozdrásaná a pokousaná a zbylo jí jen jedno oko. To druhé nejspíše gnollové vyškrábali a sežrali ke svačině. Oproti vší pravděpodobnosti zbývající oko zamrkalo.
    „Cooo…seee….děěě…jeee?“ zeptala se hlava. Své rty ovládala jen velmi stěží a pomalu. Gunther hlavu oprášil a pozorně si ji prohlédl.
    „Alaric? Sluha Alaric?“
    „Tooo…jseeem…jááá…“ huhňaly ústa hlavy. Anya, kterou jen tak něco nerozhodilo, se přistihla, jak ohromeně zírá na hlavu. Deathstalkeři se mezitím zvedli ze svých úkrytů a podle svého výcviku zajistili okolí, aby se k nim náhodou nedostal žádný další gnoll.
    „Kde je Ravenclaw?“ zeptal se Gunther Alaricovy hlavy. Na nic dalšího se ptát nemusel. Jak se z veselého sluhy stala mluvící a ožvýkaná hlava si dovedl moc dobře představit. Alaric zakoulel okem.
    „Vvv…sááá…leee…svííí…tííí…seee…taaam…veeem…teee…měěě…sss…seee…bouuu…“
    „Proč?“ řekl Gunther chladně.
    „Znááám…daaa…lšííí…ceee…stuuu…dveee…řeee…slouuu…hůůů…“
    „No ovšem,“ přikývl Gunther.
    „Víte, kde to je?“ podívala se na něj Anya.
    „Trochu si vzpomínám,“ přiznal Gunther a pohlédl zpět na hlavu. „Dobrá, Alaricu. Mám tě z tohohle života propustit?“
    „Prooo…sííím…“ zasípal Alaric. Nekromant přikývl, opřel si hůl o rameno a přiložil hlavě na čelo dlaň. Další bledý záblesk, teď o něco rychlejší a bledší, než ten předtím, a Alaricovo oko pohaslo. Gunther upustil hlavu do nemocné trávy a otočil se na svůj doprovod.
    „Za mnou.“

    Paměť Gunthera nezklamala. Vchod pro služebnictvo s jeho vedením našli celkem rychle. Potíž ovšem byla v tom, že dveře byly zabedněné. Anya proto dala svým Deathstalkerům rozkaz zábrany odstranit a zatímco vojáci pracovali na jejím rozkazu, ona a Gunther přihlíželi opodál.
    „Kde jste se vůbec naučil nekromancii, Arcane?“ zeptala se po chvíli ticha, přerušovaného zvuky práce Deathstalkerů.
    „Až příliš mnoho praxe,“ odpověděl Gunther.
    „Ano, o tom se mezi Opuštěnými hodně vypráví. Ale někdo vás přece jen musel naučit základy, že?“
    „Jistě. Byla to kniha, kterou jsem neměl nikdy otevřít. Vše by mohlo být jinak.“
    „Přesto, když si vezmu pověsti o vás. První lich. Nejmocnější nekromant na světě. Ten, co se vymanil z vlivu Krále lichů dřív, než jeho moc zeslábla…“
    „Nebuďte směšná. Všechno jsou to přinejmenším přehnané povídačky. Nikdo se nemohl osvobodit sám od sebe. To není možné, rozhodně ne, dokud byl na vrcholu.“ Anya nebyla hloupá. Věděla, kdy se má přestat vyptávat. A to byl také konec jejich rozhovoru.

    Zapraskání křivých dveří signalizovalo, že je práce hotová. Deathstalkeři se dovnitř prakticky vlámali, což, jak si Gunther uvědomil, když uviděl množství a velikost vypáčených prken, nemohlo být vůbec snadné.
    Uvnitř vládlo šero, což nikoho příliš nepřekvapilo. Anya si pověsila luk zpět na záda a vytáhla dva dlouhé nože, které používala v těsných místech.
    „Dávejte pozor na gnolly. Nikdo neví, kolik jich tam může být,“ přikázala Deathstalkerům.
    „A hlavně mě dostaňte k Ravenclawovi. Jakmile bude po něm, nebudou už jeho bestie problém,“ dodal Gunther.

    Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. O pár rohů později narazili na větší skupinu gnollů, kteří o nich už nejspíš věděli. Nemrtvé zrůdy se pustily do sebe, zatímco Anya a Gunther uprchli pryč z místa střetu. Hluk boje se však stále ozýval nebezpečně blízko. Nekromant a hraničářka se nějak ocitli vedle schodů, které Gunther ihned poznal. Byly to schody do patra a odtamtud už cestu znal z dětství. U všech ďasů, jak dávno to bylo.
    „Hraničářko!“ zavolal na Anyu. „Běžte pomoct svým mužům! Už si vzpomínám, kudy k Ravenclawovi! Vy spusťte padací bránu, ať se dovnitř nikdo nedostane, než to skončím!“
    „A co když vás najdou? Co pak?“ zamračila se Anya. Gunther sevřel krempu svého klobouku.
    „Věřím, že si s nimi dokážu poradit,“ řekl a otočil se ke schodům. Slyšel za sebou jen vzteklé vrčení temné hraničářky, která se nenechala dvakrát pobízet a odběhla k Deathstalkerům. Gunther vstoupil na schody, chytil se za zábradlí a stoupal nahoru. Dřevo pod ním vrzalo a praštělo, ale ještě ho dokázalo unést. Na stěnách podél schodiště visely lovecké trofeje a sem tam nějaký obraz, ale většina z toho byla poničená novými obyvateli Fenriského hradu. Vyškrábal se po schodech do patra, rozhlédl se a neomylně zamířil do chodby, jenž vedla do hlavního sálu. Tam ho najde.
    Jeho staré já by mělo z toho setkání strach. Mělo by výčitky a nejspíš by tam ani nedošlo. Nedokázalo by prosit Thuleho o odpuštění ani znovu nabízet přátelství, které před lety pohřbili tak hluboko, že už by jej nikdo nedokázal vykopat. Dobře že jeho staré já je mrtvé. A to nové má mnohem jasnější cíle a nenechá se ničím zastavit.
    Přede dveřmi se na chvíli zastavil. Znal ty dveře. Často si tu jako kluci hrávali. Gunther, Thule a Bethor. Tři lotři z Fenriského hradu. Tři učedníci z Dalaranu. Tři pánové Řádu čisté smrti. S hněvem zapudil tu vzpomínku a rozrazil dveře.

    Thule vstal z křesla za pomocí své dlouhé kouzelnické hole. Když se na něj Gunther podíval, téměř jej nepoznal. Dlouhé hnědé a mastné vlasy mu visely splihlé okolo morbidně hubeného obličeje. Z očí se mu dávno vytratila jizva, místo toho na Gunthera z očnic hleděly jen prázdné zornice. Černá róba se znakem Kultu zatracených na něm visela jako na strašákovi. I když Thule stál, byl shrbený a ruka, která nedržela hůl, se bezvládně kývala, jako kdyby nad ní bývalý šlechtic neměl vůbec žádnou kontrolu. Na rukou měl rudé rukavice, které však svou barvu rozhodně nabraly od panské krve. A ve tváři…černé vředy a nežity. Gunther si byl jistý, že celé jeho tělo je též poseté boláky. Věděl to. Thule se stal Guntherem.
    „Thule,“ řekl chladně a v jeho hlase nebyla známka slitování. Thule se na něj zadíval, na jeho šaty, klobouk i tvář.
    „Gunthere?“ zamžoural a pak se hořce zasmál. Jeho zesláblé tělo upadlo zpět do křesla, i když spíše proto, že věděl, kdo přichází. „Takže si pro mne poslali tebe. Neuvěřitelné.“ Gunther za sebou zabouchl dveře a postoupil kupředu.
    „Stal se z tebe nekromant, jak vidím.“ Thule zvrátil hlavu dozadu a opřel si ji o opěradlo křesla.
    „Jako kdybych měl na výběr.“ Z dolního patra se ozvalo tlumené buchnutí, když se obranná mříž spustila. Ani Gunther, ani Thule na zvuk nijak nezareagovali. „Nepřišel jsi sám.“
    „Ne,“ přiznal Gunther. Ravenclaw mávl vyhublou rukou.
    „Na tom stejně nezáleží. Je to jen a pouze mezi námi, viď, Gunthere?“
    „Ano. Opuštění chtějí, abych se prokázal jako schopný nekromant. Proto tě mám odstranit. Přece jen, jsi služebník Pohromy.“ Thule se upřeně zahleděl Guntherovi do očí.
    „Jen díky tobě. Tohle,“ rozpřáhl ruce. „Tohle celé je tvoje dílo. Tvůj odkaz, Gunthere. Věř mi, u Opuštěných to nebude jiné než u Pohromy. Viděl jsem, co dělají. Viděl jsem, co budeš dělat i ty.“
    „Nejsem žádný zaslepený blázen, Thule,“ odvětil Gunther. „Vím, co jsou zač. Vím, co představují. Říkají si svobodní, ale nemají o nic víc svobodné vůle, než pohůnci Krále lichů.“ Thule přivřel jedno oko.
    „A přesto jsi tady, abys mě zabil. Nebo se snad pletu?“
    „Nepleteš,“ odpověděl Gunther pevně. „Ale taky chci dát Opuštěným zprávu.“
    „A řekneš mi, co je to za zprávu? Ze starého přátelství?“ usmál se Thule úsměvem člověka, který zírá smrti do tváře a ví, že jí brzy bude následovat.
    „Nemrtví na tomhle světě nemají co dělat. Přišel jsem je uklidit. Pohromu i Opuštěné.“ Chvíli se neozvalo nic než značně utlumený lomoz zespoda. Pak se ale od stěn sálu odrazilo pomalé, ale zřetelné tleskání.
    „Tys byl vždycky pokrytec, Gunthere. Vždy jsi každému, kdo tě byl ochotný poslouchat, vyprávěl o nebezpečí nekromancie a přitom jsi do ní sám strkal nos, co nos, celý ses do ní ponořil. Řekni mi ještě, počítáš v téhle své krusádě také sám se sebou?“
    Gunther přikývl. „Takže…až bude tvá práce hotová, sám se odstraníš ze světa?“ Další přikývnutí. Thule se odmlčel.

    „A to už jsem si myslel, že se nedáš zachránit. Skoro bych byl na tebe hrdý, kdybych ti dokázal věřit. Je mi až líto, že s tebou nemohu jít.“
    „Ne, to nemůžeš, Thule. Jediné, co ti teď mohu nabídnout, je čistá smrt.“
    „Žádná smrt od tebe pro mne není čistá,“ odfrknul si Thule a otevřel zásuvku ve svém stole. Vytáhl z ní něco dlouhého a tenkého. Gunther pořádně neviděl, co to je, ale ani to vidět nepotřeboval. Bylo mu to jasné.
    „Tři dobří muži. Tři životy zničené nekromancií. Tři hůlky spletené v jednu,“ pronesl Thule a povzdechl si. „Nenávidím tu hůlku skoro tak, jako nenávidím tebe, ale přesto je součástí mého života, které se nedokážu zbavit. Stejně jako tebe.“ Znovu vstal, ale tentokrát pevně a bez pomoci. Gunther udělal dva rozvážné kroky kupředu a smekl klobouk. I Thule se lehce uklonil. Vystoupil zpoza stolu, sešel ze stupníku, na němž stál, až se ocitl na stejné úrovni jako Gunther, zhruba osm kroků před ním. Potom velmi, velmi pomalu zvedl ruku, v níž držel splétanou hůlku. Ani trochu se nezatřásla. Thule si znovu povzdechl a zavrtěl slabě hlavou, nespouštěl však přitom pohled z Gunthera.
    „Musím se o to pokusit,“ řekl tiše.
    „Já vím,“ přikývl Gunther chápavě a znovu si nasadil klobouk.

    Na zlatém očku hůlky zasvítila arkána. Thule prudce máchl rukou a vyslal na Gunthera kouzlo, které by bylo proti komukoliv jinému smrtící. Gunther však jen pozvedl ruku a odklonil jej na stranu. Téměř okamžitě vyslal protikouzlo. Nechtěl, aby Thule trpěl. Přes to všechno, co se mezi nimi odehrálo, mu nepřál krutou smrt. Thule během vteřiny zbledl a padl na zem jako podťatý. Žádná krev, žádná bolest, žádné trápení. Toho si už prožil dost. Bylo to, jako když někdo zhasne skomírající svíčku.
    Z mrtvých prstů mu vypadla splétaná hůlka a dvakrát se odrazila od podlahy. Klep…klep. Gunther se pro ní sehnul a sevřel ji v prstech. Chvíli si ji prohlížel. Věděl, že by měl k tomu předmětu něco cítit, ale nedokázal to. Pro něj to už byly jen tři magické kousky dřeva zakončené pozlaceným symbolem Kirin Toru. Stiskl hůlky v dlani. Ani se nepohnul, když vzplanuly bledým a chladným ohněm. Jen stál a čekal. Jakmile se hůlky proměnily v popel, smetl je na podlahu. Naposledy pohlédl na mrtvé tělo pána z Fenrisu a odkráčel.

    Gnollové sice po smrti svého pána popadali jako shnilé hrušky, ale když Gunther vyšel na nádvoří, našel Anyu a Deathstalkery v další bitvě. Do hradu pronikla další skupina, Gunther v ní zahlédl lidi, trpaslíky a dokonce i jednoho elfa. Anya nejspíš přikázala zvednout mříž, aby si to s vetřelci mohla vyřídit osobně. Gunther nijak nespěchal, aby jim pomohl.
    „Arcane!“ vykřikla temná hraničářka, když si všimla nekromanta. „Pomozte!“ Gunther jen zvedl paži k nebi a z dlaně vyrazil známý bledý záblesk. Anya se usmála, ale její úsměv okamžitě zmrzl na rtech. Bledý opar totiž obalil Deathstalkery stejně, jako předtím gnolly.
    „Co to děláte?! Nechte toho!“ zaječela, ale nebylo jí to nic platné. Nekromant trhnul rukou a Deathstalkerové se se zachrčením spustili k zemi. Útočníky to zaskočilo, tím víc, když Gunther zamířil k jednomu z nich. Změnil se, pomyslel se Gunther. Anya se rozběhla k němu, ale nekromant ji rychlým pohybem ruky tvrdě srazil na dlažbu, až ztratila vědomí. Nevšímal si jí.
    Muž, který musel být vůdcem skupiny, byl o něco hubenější, než si ho pamatoval. Tmavě blonďaté vlasy měl smotané do culíku a vousy mu také povyrostly, ale jeho jizva od úst k uchu stále svítila a ani svůj plamenný meč nevyměnil. I on ho nejspíš poznal.
    „Hiram Creed…“ řekl a změřil si jej.
    „Gunther Arcanus?“ zeptal se Hiram a sklonil meč. Gunther pokýval hlavou a prohlédl si směsici, která s ním přišla. Viděl tam kněze, který svíral halapartnu, trpaslici pokrytou modrým tetováním, mladou kouzelnici i pár dalších. Hiram se také ohlédl.
    „Ty ho znáš, Creede?“ zeptal se kněz.
    „Ovšem. Tohle je jeden z těch, co založili náš řád.“
    „Řád čisté smrti?“ zeptal se Gunther a Creed přikývl. „Pak máme stejné cíle. Ravenclaw je mrtvý.“
    „To jsme si domysleli. Gnollové nepadají jen tak sami od sebe.“
    „V tom případě…řekl bych, že Řád čisté smrti má nové sídlo,“ obrátil se Gunther a mávl rukou k Fenriskému hradu. „Jen potřebuje vyklidit.“
    „Cože?“ vyhrkl Creed.
    „Považuj to za svou odměnu, Hirame. A taky výměnou za to, že my dva se už nikdy neuvidíme,“ řekl Gunther a přešel k Anye. Malým kouzlem ji probral z bezvědomí a sehnul se k ní. „Mám zprávu pro vaši královnu, temná hraničářko. Vyřiď jí, že Gunther Arcanus se nevysvobodil ze spárů jednoho Krále lichů, aby se upsal jinému. Přijde čas, kdy si pro ni přijde spravedlnost, i pro všechny, kteří jí slouží, ať už z mých rukou, nebo z rukou kohokoli jiného.“ Anya se postavila na nohy, popadla luk a s nenávistným výrazem na tváři rychle couvala k bráně.
    „Udělal jste hroznou chybu, Arcane. Nikdo jiný vás nepřijme,“ zavrčela ještě při svém odchodu.
    „Já vím,“ zabručel Gunther a otočil se ke znovuzrozenému Řádu čisté smrti. „Sbohem, Creede. Ať má tvůj řád více štěstí, než měl můj.“ Pokynul mu a vykročil za Anyou.
    „Počkej, Gunthere! Kam jdeš?“ zavolal na něj Hiram. Gunther se ani neotočil.
    „Někam, kde mě nikdo nenajde.“

    Sponsored content

    Re: -Nezlomný-

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Sat Jun 23, 2018 2:29 am