Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Nezařazené příběhy

    Share
    avatar
    Carpio

    Posts : 250
    Join date : 04. 11. 14
    Location : západní Čechy

    Nezařazené příběhy

    Příspěvek pro Carpio za Wed Mar 23, 2016 5:42 pm

    Vzhledem k tomu, že se začínají množit povídky a další věci, které mají nějakou návaznost na Vaše postavy a Darkshire, ovšem na Drby jsou příliš velké a do kroniky nepasují, prostě je šlehejte sem. Do nadpisu hoďte, které postavy se to týká, aby v tom nebyl guláš, nebo bramboračka, no a s chutí do psaní (a čtení).

    avatar
    taharis

    Posts : 18
    Join date : 27. 06. 15
    Age : 23
    Location : Praha

    William v utajení, aneb jak zapadnout mezi bandity

    Příspěvek pro taharis za Wed Mar 23, 2016 6:18 pm

    Ahoj, protože jsem včera nemohl dorazit, tak moje postava IC odešla do Westffálu vyzvídat od defiasů. A protože vlak z Mariánských lázní do Prahy jede skoro tři hodiny a je tam strašná nuda, tak jsem tam stvořil kraťoučký povídání o kratochvílích, co William s Defiasema zažívá. A taky aby jste si udělali představu co je William vlastně zač, protože ve městě se chová dost slušne. Nevim kam do dát tak to zatim hodim sem. Omlouvám se za hrubky, s češtinou nejsem kamarád  Laughing   
    Nevinná hra na třináct písmen: Waterboarding :

    V Elwynské lese v tomto ročním období můžete vidět spousty zajímavých věcí. Srnky pasoucí se na louce, zajíce vesele hopkající po polích, a v neposlední řadě i skupinku hrdlořezů s červenými šátky prodírající se houštím. Idylku jarního lesa občas naruší nečekaný výkřik „Kurva moje voko“ a podobné malebné zvuky.

    Dva Defiasové stáli a okraji lesa, jeden ,ten s černými vlasy, pozoroval dalekohledem blízkou farmu. „Co vidíš Williame?“ zeptal se druhý, hnědovlasý. „Devět chlapů, Čtyři ženský a dvě děti. Sou tam dva dělníci, ale ty nebudou chtít umřít za svýho pána, zdrhnou až se objevíme. Proto je musíme dostat první, nechcem aby doběhli pro stráž. Hlídka prošla před deseti minutama, máme skoro dvě hodiny než se ukáže další“.
    „Výborně“ zabručel hnědovlasý a mávnul ostatní, kteří se krčili vzadu.

    Bitva proběhla rychle, sedláci ozbrojení vidlemi a kosami se na moc odporu nezmohli. Když bylo po všem, z obyvatel farmy přežil jediný muž, kolem padesáti let, majitel farmy. Ženy a děti byli ukryté ve stodole. Defiasové vyvázli beze ztrát, akorát jeden přišel o pár zubů když ho jeden ze sedláků v zoufalém pokusu trefil do hlavy kamenem.

    Lup nebyl malý, po tom co okradli mrtvé, a pak i přeživší našli celkem osmdesát zlatých, tři zři zlaté prsteny, jeden řetízek a přívěšek se smaragdem. Věděli ale že to není vše. „Kde máš schovaný prachy!“ Vykřikl William a chytil staršího muže pod krkem. „Žádný tu nejsou… sem jenom chudej farmář“. „Jo jasně.. to řikaj všichni“. Zabručel William a hodil starce na židli. Pak ho k ní přivázal a dal mu přes hlavu pytel, všichni Defiasové vyšli ven. „Hlídejte jestli někdo nejde, já to z něj dostanu“ řekl William. Hnědovlasý Defias ho probodl pohledem. „Hele mladej… nezapomínáš tak trochu kdo tu velí?“. „Chceš ty prachy?“. Křikl William a hnědovlasý přikývl. „Tak hlídej!“ dodal William a vešel zpátky dovnitř.

    Stařík stále seděl přivázán k židli s pytlem na hlavě. Sotva uslyšel kroky když mu William tvrdou koženou rukavicí dal pěstí do obličeje. Byla to taková rána že i se židle převrátila na záda i s mužem. Stařík byl šokován, nebyl to první nájezd co zažil. Očekával nejdříve otázku než se přejde k té tvrdé části. William nepromarnil ani vteřinu, chytil vědro s vodou z rohu místnosti a pomalu ho začal lít na pytel na starcově obličeji. Když skončil, zkonil se nad starce, uštědřil mu další ránu, tentokrát na žebra. Chytil pytel tak, aby skrz něj chytil i mužovi vlasy, za které zatáhl aby ho na židli postavil. Další rána, tentokrát do břicha. Rychle strhnul pytel, i s několika starcovými vlasy. „Tak kde sou ty prachy!“. „Žádný tu nejsou“ vysoukal ze farmář mezi brekem a lapáním do dechu. William se otočil ke dveřím, kde stál hnědovlasý bandita. V jeho výrazu se mísilo uznání s trochou zděšení. William si s ním vyměnil krátký pohled a beze slova odešel.

    Byl zpátky ani ne za minutu, a za sebou vláčel jedno z dětí, dívku, asi dvanáct let. Dovlekl jí před farmáře, chytil jí za vlasy. Vytáhl jeden nůž a položil ho dítěti na krk. „Pořád tu nejsou žádný prachy?“. Farmář zděšením nemohl ani mluvit, pár nájezdů už zažil, ale nikdy takhle brutálních. „Brácho… tohle už je trochu moc“ ozval se hnědovlasý se zádu“. „Drž hubu!“ okřikl ho William. „Tak co…. kde sou ty prachy!“ V..ve..ve… ve stodole, za držákem na nářadí. Vykoktal ze sebe farmář. „Di se tam mrknout“ křikl William na hnědovlasého.

    Hnědovlasý se vrátil za pár minut, a v rukou držel dva pořádně nadité měšce, každý minimálně o sto padesáti zlatých mincí. William se usmál, a teprve až teď schoval nůž a propustil rukojmí. Odešel, starce nechal přivázaného k židli. Celá skupinka se pak vrátila do Westfallu. William se celou domu usmíval. Lup byl dobrý, ale na té farmě získal něco důležitějšího, získal tam respekt Bratrstva.

    avatar
    taharis

    Posts : 18
    Join date : 27. 06. 15
    Age : 23
    Location : Praha

    William Trannith - minulost.

    Příspěvek pro taharis za Sun Mar 27, 2016 11:02 am

    Sepisuju povídky o tom, jak vzniklo individuum jménem William. Zatím je k Zveřejnění vhodná jen jedna... ale postupem času tu budou přibývat další.

    01 - zrození zloděje:

    Byla už noc. Celý Old Town byl ponořen do tmy. Celá čtvrť spala, jen z místní nálevny se ozýval hluk. Hluk cinkajícího skla, hlasitý smích a řev. Ve tmě před hospodou seděl chlapec. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej. Byl špinavý a pohublý a jeho oblečení připomínalo starý roztrhaný hadr na podlahu. Seděl tam a zíral skrz černou ofinu do tmy. A vzpomínal. Vzpomínal na mámu a tátu.

    Na vysokého muže ve zbroji Stormwindské stráže. Na to, jak ho vždycky objal, když se vrátil, i na to, jak před spaním vyprávěl o svých dobrodružstvích. Až se jeho myšlenky dostaly k tomu dni. Ke dni, kdy přišel tatínkův kapitán, a řekl jim, že tatínek už nepřijde. Máma pak už nebyla nikdy jako dřív. Vůbec se nesmála, pořád brečela a dost často pila. I když se hýbala a dýchala, uvnitř byla mrtvá. Proto ho ani moc nezaskočilo, když za ním přišel soused a řekl mu, že to jeho maminka vzdala, a že už je s tatínkem.

    Chlapcovo zamyšlení přerušil hlasitý zvuk. Zvon zrovna obíjel dvanáctou hodinu.
    „Výborně,“ pomyslel si, „za chvíli už to začne“.
    A vrátil se zpátky ke vzpomínání. Tentokrát už ale nemyslel na rodinu. Myslel na svoje dny v sirotčinci.

    Paní Sarah ho táhla za ucho po chodbě. Byla to stará seschlá baba s přísným pohledem. Ucho ho strašně bolelo, ale nevydal ani hlásku a měl svůj obvyklý kamenný výraz. Dveře ředitelčiny kanceláře se rozletěly. V místnosti bylo několik lidí, všichni pracovali v sirotčinci. Paní Sarah ho za ucho vhodila doprostřed místnosti tak silně, až upadl na kolena.
    „Tenhle fracek se už zase pral!“ ozvalo se místností. Cítil, jak ho probodávají káravé pohledy, jako by byly hrot kopí. Co měl ale dělat? Oni toho chlapce šikanovali, a táta ho vždycky učil, že správnej chlap se vždycky zastane slabšího.
    „Williame… Williame,“ řekla ředitelka a podívala se na chlapce. „To už je tenhle týden potřetí, a to je teprve pátek“.
    „Je to fracek nevychovaná,“ ozvala se Sarah. „Nikdy z něj nic pořádnýho nebude,“ dodala a vydala se směrem do kouta.
    Chlapec už věděl, co ho čeká. Náhle ho na zádech zapálila rákoska. Zatnul svaly v obličeji, ale nevydal ani hlásku. Po šesté ráně mu začala po tváři stékat slza, ale pořád měl svůj kamenný výraz. A konečně, desátá rána, hotovo.
    „Za trest budeš celej měsíc umývat nádobí, škrábat brambory a zametat chodby!“ ozvala se Sarah a odnesla rákosku zpět do kouta.
    Chlapci to ale bylo jedno. Věděl, že zítra už tu nebude, měl všechno, co potřeboval. Pilník na železo, lano, kleště. Vše pečlivě ukryté ve slámě na své posteli. Definitivně se rozhodl, dneska odsud konečně zmizí.

    Tok myšlenek přerušila ostrá bolest v břiše. Už dva dny nejedl. Chytil se za břicho a tiše zasténal. Když dneska vše půjde dobře, vydělá si na jídlo na několik dní. Chtěl se vrátit zpátky k přemýšlení, když se z hospody vymotal první opilec. Byl tak opilý, že se složil na zem, sotva se vymotal ze dveří.
    Chlapec došel k muži a potichu řekl: „Pojďte, pane, pomůžu vám domů“.
    Opilec zamumlal něco, co asi mělo znamenat „Díky, ty seš ale hodnej kluk“.
    Chlapec pomohl muži na nohy a vyrazili.
    Jak tak procházeli úzkými uličkami Old Town, chlapec si muže prohlížel. Snubní prsten? Ne… moc riskantní. A co měšec? Je skoro prázdný, a dobře přidělán. Snad mu aspoň jeho žena dá pár mincí, nebo něco k jídlu za to, že muže odvedl domů. Opilec ztratil balanc a zamotal se.
    V tu chvíli chlapec spatřil, co hledal. Kapesní hodinky, zlaté, se jen tak houpaly na tenkém řetízku, rovněž zlatém. Přezka, kterou byl řetízek přidělán k mužově kapse, byla jednoduchá. Otevřít ji nebyl pro chlapcovy malé ruce problém, zvláště když byl muž takto opilý. Hodinky změnily majitele, rychle a nepozorovaně. Za ty hodinky dostane dost peněz, dost na jídlo na několik týdnů, možná i na měsíc.
    Za to, že muže odvedl domů, ještě dostal od jeho ženy kousek koláče. Snědl jen půlku, druhou si nechá na ráno. Původně měl v plánu dnes obrat víc lidí, ale s takovým úlovkem už to nebylo třeba. Našel si klidné zapadlé místo a uložil se ke spánku. Spalo se mu špatně. Věděl, že to, co dělá je špatné, ale nějak přežít musel. Pracovat nemohl, poznali by ho, a poslali zpátky do sirotčince, a tam se už nikdy nevrátí. Co by si asi pomyslel táta, kdyby ho viděl?



    Chlapec sáhl po klice a otevřel dveře do zastavárny. Byla to tmavá zaprášená místnost. Za pultem stál starý muž, hubený a šedivý. Byl to známý překupník. Chlapec pomalu došel k pultu a s úsměvem na něj položil hodinky. Překupník vytřeštil oči. Chvíli cosi koktal… pak ze sebe vypustil „počkej tady, hned jsem zpátky,“ sebral hodinky a zmizel z krámu.

    William znuděně přejížděl očima po obchodu, už čekal skoro hodinu. Rozrazily se dveře, a dovnitř vešel překupník spolu se dvěma muži. Jeden byl plešatý hromotluk, měl kulatý obličej, odstáté uši a placatý nos. Druhý byl vysoký a hubený, vypadal jako vesnický buran. Veliký nos, předkus, a křivé zuby. Oba vypadali, že nepobrali moc rozumu.
    „Chse tě fidět šéf,“ zašišlal muž s předkusem směrem k chlapci.
    „Kdo je váš šéf?“ zeptal se chlapec, i když moc dobře věděl, kdo to je. Říkalo sem mu Dirk, tahle část Old Town mu patřila. Nikdo si tu nedovolil nic ukrást, aniž by měl jeho svolení. Většinou ale nechával malé zlodějíčky být. Šlo mu jen o velké ryby. Ty hodinky byly asi moc.
    „To zjistíš,“ zabručel naštvaně hromotluk s kulatým obličejem, chytil chlapce a odvlekl ho pryč z krámu.

    William se bránil, kopal a máchal rukama, ale nebylo mu to nic platné. Hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou. Určitě ho teď zabijou. Kvůli hloupejm hodinkám, kvůli pár mincím, teď umře. Když se konečně uklidnil, byli někde v podzemí. Dlouhá kamenná chodba. Pochodeň, kterou držel jeden z mužů, osvětlovala jen malý kousek chodby. Nakonec došli k dřevěným dveřím. Za dveřmi byla ohromná místnost. Uprostřed místnosti bylo ohniště, kolem něj bylo několik hromádek slámy. Zřejmě postele. V rohu bylo několik starých stolů a židlí, na kterých sedělo několik mužů, a v klidu popíjelo. V druhém rohu byl barový pult, s opravdu železnou zásobou levné pálenky. Celá místnost byla tmavá a zatuchlá. Místností prošli k dalším dveřím.



    Za nimi byla další místnost. Byla menší než ta původní, a mnohem lépe vyzdobená. Na zemi byl koberec. V místnosti byla postel. Pravá postel, s matrací. Zlaté svícny, stříbrné tácy. Na stěnách visely obrazy. V rohu byl stolek a dvě pohodlně vypadající křesla. Vypadalo to tam jako v královském paláci. Tedy až na to, že to byla zatuchlá místnost někde v podzemí. U prostřed u stolu seděl muž, nepochybně Dirk, a počítal hromadu zlatých mincí, co byla na stole. Dirk vypadal úplně jinak, než si chlapec představoval. Čekal zrůdu, ale před ním byl normální muž okolo třicítky. Průměrně vysoký a svalnatý. S hnědými vlasy po ramena. Hladce oholen. A velmi dobře oblečen.
    „To fon… ten fo ftipnul ,“ řekl muž s předkusem a položil před Dirka na stůl zlaté hodinky. Dirk zvednul hlavu od hodinek a podíval se do místnosti.
    „Vypadněte, s tím klukem to vyřídím sám.“
    Muži odešli, v místnosti zůstal jen Dirk a chlapec.
    „Kolik ti je?“
    Chlapec koukal do země a mlčel.
    „Tak kolik ti je, sakra!“ zakřičel Dirk a praštil dlaní do stolu, až se mu z něj na zem skutálelo pár zlatých mincí.
    „D…d… d… dvanáct,“ vykoktal ze sebe William.
    „Čeho se bojíš?“
    „Nechci umřít, pane, tady hodinky jsem krást neměl, já vím. Ale měl jsem hlad, a…“
    “Nezabiju tě,“ přerušil ho muž, „ale musíš pro mě něco udělat. Řekni mi, jak se ti podařilo tomu starýmu Samovi sebrat ty hodinky? Kluci se je snažej ukrást už pár týdnů. A víš ty, co? Posadíme se k tomu.“

    Tak se oba posadili na křesla a Dirk nabídl chlapci kus pečeného kuřete. Chlapec se rozzářil. Maso neviděl přes týden.Chlapec mu převyprávěl celý příběh. Na konci vyprávění se muž s úsměvem podíval na chlapce.
    „Ty seš ale hlavička co?“ řekl a pohladil chlapce po hlavě. „Co kdybys tu s náma zůstal, je tu teplo a dvě jídla denně. A když se od chlapů naučíš pár triků, vyděláš si víc než obíráním ožralů. Máš totiž něco, co mejm chlapům chybí“.
    „A co?“ podivil se chlapec. Muž se usmál a poklepal prstem chlapci na čelo.
    „Umíš používat hlavu,“ řekl a začal se smát. „Tak se jdi seznámit s chlapama.“
    Chlapec už byl na odchodu, když ho Dirk zarazil.
    „Málem bych zapomněl, tady máš podíl za ty hodinky“ řekl a podal chlapci pár mincí. Když se podíval do dlaní, nevěřil svým očím. Tři zlaté. Tolik peněz nikdy neměl. Poděkoval a s úsměvem odešel z místnosti.


    Děkuji Eynor za opravu pravopisu u povídky
    avatar
    Carpio

    Posts : 250
    Join date : 04. 11. 14
    Location : západní Čechy

    Re: Nezařazené příběhy

    Příspěvek pro Carpio za Tue Apr 12, 2016 11:49 am

    Už je to sice pomalu rok, co se tahle úsměvná věc stala, ale za zaznamenání stojí.


    Sauna, aneb nudista pod parou

    Pozdní noc, nebo snad i brzké ráno ve Stormwindu. Venku jsou jen noční stráže, které půjdou za pár hodin na střídačku, něco nekalých živlů, případně opilců. Ptáci ještě ani nepípnou, je příliš brzy na to, aby začali probouzet den. Po městě je mrtvo, tedy až na uličku, vedoucí od trpasličí čtvrti. "Pocéééém, ty chlupáči!" ozvalo se do nočního ticha zahalekání. "Já tě vobejmu - škyt!" Nesourodá skupinka, sestávající ze dvou lidí a třech trpaslíků s medvědem se zjevně navracela z nálevny ve veselé náladě. V tak veselé, že jeden z lidí buďto platil svým oblečením, nebo mu bylo příliš horko... zkrátka, vyšel z hostince tak, jak jej prozřetelnost stvořila. "Přestaň blbnout, člověče", domlouval mu jeden z trpaslíků. "Drobet sis líznul a hned tramtejlíš. Ještě že tam po tý rvačce nepřišly stráže, co ti sakra přelítlo přes frňák?" Druhý člověk, napomáhající ve transportu naháče, jen pokrčiil rameny. "U těch světlonošů jeden nikdy neví. Třebas se mu zatmělo na cimbuří." "Nekecejte," přerušila debatu zrzatá trpaslice s báglem a loutnou na rameni. "Ať ho dostaneme k felčarovi, než nás zblejsknou stráže. Todlenc by bylo minimálně na pobuřování i u velký výhně." "Lidi jsou tentononc, cimprlich," zakončil to druhý z trpaslíků, honosící se umně spleteným šedivým vousem, nesoucí pytel se zbrojí. "A šupem, schováme ho mezi sebe a táhnem, támdle jde hlídka."


    Transport proběhl úspěšně. Naháče si nikdo nevšiml a nedlouho po vysvětlení situace místnímu narychlo probuzenému felčarovi, byl nadopován experimentální tinkturou na rychlejší střízlivění (rozuměj dávidlem). U procedury zůstali jen trpaslíci, další kamarád z mokré čtvrti se vytratil s tím, že se musí aspoň pár hodin prospat. O dvě poblitá vědra později už se odebral pryč i jeden z trpaslíků, prý že na posed, na čekanou. Druhý že prý počká, tak se jen opřel o pelest, zul boty, hlučně si prdnul a v mžiku byl v limbu. Trpaslice si pod hlavu hodila batoh a spala taky. Dotyčný naháč, tedy světlonoš, který momentálně bolestně střízlivěl, se jmenoval Trey. Trey Lightforge, abychom byli přesní. Dostal se do hostince po velmi dlouhé opilecké procházce, která zahrnovala ztropení několika výtržností, spáchání trestného činu proti zákoníku Draenei, navštívení mnoha cizích území a v neposlední řadě dvě cesty přes oceán. Nyní se jeho hlava pomalu vracela do normálu, tlakem připomínala goblinský pátrací balon a bolela jak střep. Převalil se na lůžku a hlasitě vydechl. V lebce se opět rozbušili permoníci a sebemenší zvuk přidával jejich kladívkům na razanci. Ležel a snažil se uvědomit, kde je a co tu ke všem kozlům dělá.


    Upamatoval se na veliký zářící objekt, který k němu hovořil  - i na svoji hlasitou a svatokrádežnou odpověď, po které měl co dělat, aby vzal z Exodaru čáru před zbraněmi tamních rozkacených obyvatel. "Pro Světlo, co jsem to vyváděl...", zaskučel a permoníci vyměnili kladívka za sbíječky. Pomalu se rozpomínal na některé detaily a věru rád by je zase ihned zapomněl. Po tělesné kocovině nastupovala i kocovina mravní, a ta tedy měla grády. Bylo mu zle zvenku i zevnitř, žaludek hlásil stop stav a on sám měl pocit, jako by předtím celou noc lízal dno ptačí klece, v horším případě pozadí jezevce. Shodil jednu nohu z postele, aby věděl, kde je v tom roztočeném a kymácejícím se pokoji podlaha. "Kruci, dávej pozor, kam šlapeš", ozvalo se z pod jeho nohy nevrlé zabrumlání. "Nejseš tady sám." "Kde ...je "tady", osobo?" zablábolil ležící a snažil se nevnímat létajícího růžového elekka, který do něj vytrvale dloubal chobotem. "Tys byl večer vážně na mraky, člověče," promluvil od vedlejší postele ospalý ženský hlas. "Jseš ve stormwindským lazaretě. Včera ses U prasete s píšťalou zlinýroval takovým způsobem, že ses ze všeho svlíknul, skákal po stolech, vyděsil pár ženskejch a povalil dva mý bratránky." Trey zavřel oči a doufal, že to je jenom zlý sen. Je přece světlonoš! Tohle nemůže být pravda! Měl ale pech. Byla.


    Do hodiny byl sice schopen vstát, ale špatně mu bylo jako ještě nikdy. Trpaslíci jasně doporučili jediný lék. Pivo. "Ále žádný lidský patoky, to muší bejt z hospody u strážnice u velký výhně!" argumentovala trpaslice. Slovo dalo slovo a trojice se po zběžném upravení vydala ke stanici gnomské rychlodráhy. "Nestrkej šňupák z vozejku," upozornil ho dobrácky šedovousý trpaslík. "Zvlášť když jsi v takový kondici, že by tě porazil i kobold." "Fouknutim z pravý nosní dírky," přisadila si zrzka a pro ukrácení času začala brnkat na loutnu. Během cesty Trey poznal i jména a profese svých svérázných zachránců. Hrothagar byl lovec a Gobie prospektorka. K praseti s píšťalou došli "na jedno" a dopadlo to takhle. "Helej, dlouháne, jak ses moh tak strašně zmatlat? Cos všechno pil?" zajímal se šedovousý. "Tu kombinaci si musim taky zkusit." "Nevim," hlesnul tázaný zničeně. "Ale to bude taková ostuda..." "Klídek, dáme tuplák a vono se to spraví, no né?" neztrácela optimismus trpaslice. "Něco vykoumáš." Netrvalo dlouho a vozík podzemní dráhy dorazil do Ironforge. Trpaslíci šli po paměti - a nebo po čichu, a dorvali Treye do dříve zmíněného lokálu. Měli pravdu, po jednom tupláku jej přestávala bolet hlava, ale co bylo horší, začala se mu vracet i chuť. Zapomněl na varování spolubojovníků z Darkshire, že trpasličí pivo je zlo, a objednal si další.


    A další, a další... z léčení se během pár hodin stalo něco, jako pitka na rozloučenou, ke které se s halasem a upřímností sobě vlastní přidávali okolní štamgasti. Pivko chutnalo, korbele se měnily a nebylo divu, že Trey další ráno nejen že nevěděl, jak se dostal do postele, co mu na břiše dělá spící vyžraný kocour zvíci menšího pivního soudku, ale co hůř, chudák světlonoš nevěděl, čí ta postel vlastně je. Uklidnilo jej než to, že majitelka onoho kusu nábytku spala oblečená, v křesle a s prázdným tuplákem v ruce. Jen ta bolest hlavy nebyla tak strašná jako předchozí den. "Zdejší pivo je sice zlo, ale jen v některých ohledech", pomyslel si. "Koneckonců, nedopadlo to tak špatně." Kocour, kterému se nechtělo ležet na pohyblivém polštáři, mňoukl, líně seskočil na podlahu a začal se po spící trpaslici dožadovat snídaně. "Dej pokoj, mizero vousatej," odbyla ho poměrně vlídně. "Ještě spim." Leč kocour nepovolil a trpaslice se se zívnutím a brumláním, nikoliv nepodobným medvědímu, soukala z křesla. "Héršvec, co jsem pila, že nechrápu kde vždycky?" broukala trpaslice, drbaje se za uchem. Po pohledu na vyplesknutého nocležníka pronesla akorát dvě slova. "Ahá! Pívo?" Odmítnutí by bylo na krevní mstu, nemluvě o tom, že měl Trey vskutku vyschlo. Při ranním korbeli na spravení hostitelce řekl, kterak se zřídil, co napáchal v Exodaru a tak trochu i proč. Trpaslice ještě ani oběma nenačepovala podruhé, když se shora ozvalo zabušení na dveře. Zrzka zakoulela očima a s pustým zaklením šla otevřít.


    "Kdože seš?" vybafla na neviděného hosta trpaslice. "Jo ták, že jako úklidová četa? Ahá, a z Darkshire? Jó, to je tam na jihu, což?" Trey protáhl čumák. To, co vypadalo jako relativně příjemné probuzení, bude asi nepěkné ráno. "Nujó, tak když ho máte na starost, tak to jó," zahlaholila hostitelka. "Ale tady u mně ničehož nic nevyved, jenom se prospal - a poďte na jedno." Světlonoš jenom čekal, kdo se objeví. Zda nějaký strážce z hlídky, případně velitel Berthall. Skutečnost byla o chlup horší. Ve stopách jeho opileckého řádění šel Lord osobně a když jej viděl, netvářil se dvakrát nadšeně. "Co jsi to ke všem ďasům vyváděl?" začal Angelus. "Po tom, co jsi vyvedl v Exodaru, mi jeho eminence Arcibiskup umyl hlavu tak, že se v katedrále třásla okna až do večera! Celé město z toho bude mít potíže!" Trey namítal něco na ten způsob, že to vyřídí a obhájí se sám, ale Lord jej pomalu nepustil ke slovu. "Uděláš nejlíp, když se u nás schováš pod hospodou než se na to zapomene," zpražil jej. "Je na tebe vydán zatykač - a jestli tu roztržku diplomati neurovnají, budu z toho mít sakra problém i já! Vem si něco nenápadného a jdeme, než tě začnou hledat i tady." "Já si to vyřídím sám", oponoval Trey sebejistě. "Když to vysvětlím, arcibiskup mně přece musí pochopit." Lord se podivil, ale vědom si situace, přemlouval jej ještě chvíli, jenže se světlonošem nehnul a odešel s nepořízenou. "Tyžbrďo, jsi docela v kaši," poznamenala celou dobu nezvykle tichá trpaslice. "Esli chceš, tak se tady můžeš na čas zašít, než zase vyrazim pryč."


    "Děkuju, ale to nebude nutné", pronesl Trey zamyšleně. "Je pravda, že bych byl ve zbroji nápadný. Mohl bych ji u tebe nechat a převléknout se do něčeho obyčejnějšího?" Zrzka přisvědčila a začala se prohrabávat v truhle. "Košile ti bude možná krapet větší, gatě zas krátký, ale to se nějáko udělá. S vestou a pletenýma vysokýma fuseklema to bude vypadat normálně." Brzy již byly kusy garderoby vyložené na křesle, světlonoš se do nich navlékal a zbroj se kus po kusu stěhovala pod postel. "Jó, je to ucházející," hodnotila jeho vzhled. "Vyřiď si to všecko, dlouháne, a pak se stav pro ty plechy - a na pívo." Trey se musel zasmát, trpaslíci byli s pivem prostě nesmrtelní. "To přijdu, a tentokrát platim já." Rozloučil se s hostitelkou a s přáním pěkného dne vyšel z přízemního domku, aby ve Stormwindu vysvětlil a napravil to, co napáchal. Leč celé to ani zdaleka nevyšlo podle jeho přestav. Po tom, co se v katedrále představil a řekl, proč přišel, se na něj sesypaly stráže a bez toho, aby rozběsněný arcibiskup promluvil jediné slovo (kromě kleteb vedoucích až do horoucích pekel), jej odvedly. Bez jakýchkoliv průtahů byl prohledán a uzamčen do "klády" ve smrduté a studené kobce v odlehlé části města. Tohle sakra nevypadalo jako oficiální vězení. Trey si připomněl Lordova slova a došlo mu, co Angelus myslel tím, že politické zajetí ve Stormwindu není to, co by zažil rád. Možná jej měl poslechnout.


    Strávil v kládě dlouhou dobu. Bolela jej kolena a záda už pomalu ani necítil. Kolem cely sem tam cvakly kroky strážných, z chodby se ozvalo tu zachraštění řetězu, tam  údery, pištění krys a vzdálený křik. Podle útržků tlumeného hovoru stráží poznal, že se nachází v místě, kam se dávají takzvaně "nepohodlní" vězni, nebo i svědci, takže možnost spatření denního světla, aniž by byl vynesen bradou vzhůru a nohama napřed, je takřka nulová. Dostal se do pořádné kaše a marně přemýšlel, jak by se z ní vydrápal ven. Hodiny se vlekly jako všudypřítomný smrad a Trey jen s obtížemi odhadoval, kolik času uteklo. Podle nehorázného kručení v břiše usoudil, že se ve velmi nepohodlné poloze nachází již déle, než den. Možná den a půl. Zkoušel protahovat ruce, ale šlo to jen těžce. Ze snahy o uvolnění tupé bolesti svalů jej vyrušily kroky stráží. Otevřely se dveře a do cely obloukem vletělo cosi světlého. Dveře práskly, zámek klapl a světlonoš opět osaměl. I když ne tak úplně. Zaměřil pozornost na bosou, rozježenou, baculatou postavičku v noční košili. Trey moment dumal, co v tom Exodaru sakra provedl tak hrozného, když kvůli tomu nakonec zavřeli i někoho, kdo mu jen poskytnul nocleh. Proč by ubližovali trpaslici? Čekali snad, že jí něco řekl? "Hmmmhh", ozvalo se z místa, kam sebou plácla jak pytel otrub. S rukama za zády se neohrabaně stavěla na nohy, přes hadr na obličeji mohla vidět jenom stěží a z absence peprných nadávek se dalo soudit, že ji někdo takticky umlčel.


    "Gobie? Holka, jsi to ty?" promluvil potichu a myšlenky se začaly rojit jak sršni. Pokud trpaslici neprohledali, o čemž pochyboval, mohla by u sebe mít něco, co by napomohlo k útěku. "Nelekej se a zkus jít za hlasem, sundám ti to z očí. Jdi klidně, budu na tebe mluvit." Našlapovala opatrně, jako by kráčela po žhavém uhlí, navigována světlonošem. "Teď se zastav a skloň hlavu - ještě kousek, a zkus sebou neškubnout," korigoval Trey šeptem situaci. Nutno říci, že zrzka spolupracovala perfektně. Ani nepípla, když společnými silami, přesněji řečeno ona pohybem a její spoluvězeň zuby, odstranili jak šátek, tak roubík. "Ty, dlouhej,todle je šatlava?" optala se po chvíli zaraženého mlčení. "My tady chcípnem?" "Doufám, že ne," pokoušel se ji uklidnit Trey. "Jenom nechápu, proč sebrali tebe." "Esli tě hledali hnedka ten první den, tak kvůli tomu, že ses zašíval u velký výhně," odhadovala trpaslice a jala se likvidovat provaz kolem zápěstí o kovový pant na druhé nevyužité "kládě". Trvalo to delší dobu, ale nakonec povolil. Gobie si třela odřenou ruku a rovnala ramena. "Jak ses sem vůbec dostala?" zajímal se Trey. "Podzemní dráhou?" Trpaslice to odkývala, ale nevypadalo to, že se chce o celé události víc bavit, leč světlonoš byl zvědavý a optal se. "Už jsem byla na kotci, najisto jich bylo víc. Nějak se dostali přes zámek a ještě než mi došlo, že nespim, už jsem měla klepeta", začala zachmuřeně vyprávět zrzka. "Stráže si asi skočily na jedno, kolem muselo bejt sakra prázdno. Prostě smůla."


    Trpaslici se povážlivě zaleskly zraky, ale mluvila dál. "Prohrabali truhly, tak bylo jasný, že jsem na ně začala hulákat, jenže voni mi hajzli dali roubík...no, a potom...potom..." Gobie popotáhla a otřela si nos do rukávu. Trey se zhrozil toho, co jí museli vyvést na to, aby ronila slzy jako hráchy, kor pokud se jedná o trpasličí náturu. "Gobie, poslouchej mne," volil opatrně slova. "Co ti udělali?" "Voni...," vzlykla trpaslice nešťastně. "Voni... mi vyžrali všechno pivo!" zanaříkala a bulela jak o funuse. Světlonoš si oddechl. Pro trpaslici to sice byla rána, ale čekal mnohem horší věci. Pokud se z takto uschované kobky nemá dostat ani myš, tak co potom takové bezelstné a dobrácké stvoření? Když o kobkách ví, nemohou ji pustit i když nic neprovedla, to dá rozum. "Pivko? Rád bych se nějakého dočkal, ale to bychom se nejdřív museli prolámat ven", konstatoval a zarumploval s dřevěnou konstrukcí, ve které byl zavřen. Zrzka otřela slzy a prohlížela, jak je celé to zapeklité zařízení vyrobeno. "Buďto vodemkneme zámek, ale to tady neni čim - a nebo, což by byl docela dobrej nápad - zkusíme vypáčit celý ty hřeby, co ten zámek držeji," sdělovala mu Gobie šeptem a obhlížela vše, co by se dalo k téhle taktice použít. Záhy shledala, že v kobce není ničehož nic, jen mučidla - a na těch nebylo nic moc potřebného. "Heršvec, kdyby byl pitomej nožík, nebo něco na ten způsob. Šutry v podlaze drží jak modrácká víra." Trpaslice přecházela sem a tam, lámajíc si hlavu s řešením.


    "Co ta železná panna? Má v sobě hroty," ozval se Trey. "Kdyby šel nějaký vylomit..." Nemusel ani dokončit větu a Gobie už zkoušela trvanlivost snad nejnechutnějšího mučícího nástroje na místě. Pomyslné štěstí se na ni usmálo a s pomocí obalení ruky do sukně se povedlo vyviklat jeden z bodců. Následovala mravenčí práce a nekonečné vyrýpávání třísek kolem hřebů v dubovém dřevě. Několik dlouhých hodin uběhlo, než se povedlo vytáhnout i poslední hřeb a s ním i oko, ve kterém vězel zámek. "Kruci, už abych v tý ruce měla korbel," žbrblala trpaslice. "Je tam puchejřů, jako bych tejden kutala skálu s mithrilem." Světonoš jí tu pichlavost milerád prominul. Jakmile se dostal z klády, práskl sebou a jen tak ležel. Bolest v celém těle pomalu ustupovala. Přemýšlel, co teď. Jak se co nejsnáz dostat ven? Boj nebude to pravé, minimálně ne jeden proti všem strážím. Jeho myšlenky přerušily kroky na chodbě. Sykl na Gobii a ta, chápajíc blížící se průšvih, pomohla Treyovi vstát a zaklapnout jej nazpět do konstrukce. Zámek se sice viklal o sto šest, místy o sto sedm, ale bez přílišných pohybů ani nemusel vypadnout. Sama si šoupla šátek přes tvář a zadrchala ruce jen tak nazdařbůh do provazů. Vypadalo to, že se naštěstí jedná jen o kontrolu stavu vězňů. Trey se zatvářil jako v posledním tažení a zrzka, nemajíc jinou možnost, seděla v koutku. Do cely vstoupili dva strážní a hodnotili vězně pohledem. "Bude slušná várka zlata," prohlásil ten první. "Tohle zboží se sem hned tak nedostane." Světlonoš měl pocit, jako by mu místo páteře nalili ledovou tříšť. Sám nebyl svatý, ale zkažeností zdejších lidí byl naprosto znechucen.


    Bylo naprosto bez pochyb, že se tady dějí nekalé obchody, a nejen že o tom stráže ví, ale samy je provozují. Nedělal si naděje, že by o tom městská honorace věděla - a pokud ano, tak to přehlíží. Co je jim po osudu těch, kteří nemají být slyšet? "Nemá moc modřin?" staral se prvý ze strážců. "Sráží to cenu." Druhý poodešel směrem do cely a natáhl ruku ke světlonoši, ale jen proto, aby jej uhodil do obličeje a namířil dál až k trpaslici. Drapl za pouta a táhl ji ke dveřím. Posvítili na vyplašené děvče pochodní. "Vypadá dobře, žádná podlitina", pravil první znalecky. "Baculatá, měkká", dloubl ji do boků druhý. "A pěkná tvářička. Každej z nás je o tři stovky bohatší. Možná i o čtyři, když ji donutíme usmívat a na aukci bude to, co obvykle." Trey zařval něco o parchantech mizerných, ale odpovědí mu byla jenom další bolestivá rána do zubů. Obchodování s otroky v prostřed lidského království byla špatnost, jakou by nikdy neočekával. Pouta trpaslici nikdo nekontroloval a šátek z tváře jí byl sundán. Pokud chtěli vidět její strach, povedlo se. Prosebný pohled na malou chvilku zavadil i o Treye. "Prodáme tu holku co nejdřív," usnesli se strážní. "Tady by nám brzo pohubla." S tímto konstatováním odešli, zanechávajíc oba vězně na místě s jakous takous znalostí jejich nevalného osudu. "Dlouhej, chci odtud pryč," zakvikla Gobie. "Ta pakáž vobchoduje s goblinama, a goblini zase s trollama, orkama a těndlenctěma!" Trey se vyprostil z konstrukce a přikývl. "Až dojdou znovu, buď statečná ať se bude dít cokoliv," žádal světlonoš, ač věděl, že jde o šílený plán. "Zkusíme je nějak přechytračit a odzbrojit. Jak budu mít jednu zbroj, dostanu nás ven."


    Snadno se řeklo, ale hůř provedlo. Čekat na to, co se stane, bylo stejně nesnesitlné, jako zůstat nečinně sedět a čekat, kdy Gobii odvedou a Treye samotného sežerou krysy. Uběhlo několik hodin a strážní nepřicházeli. Světlonoš proto zahalekal něco sprostého a po krátké domluvě i to, že se "ta holka chce oběsit na rukávu, tak aby s tim pro Světlo někdo něco udělal". Rychlost stráží v přesunu k domnívanému pokusu o sebevraždu byla více než příkladná. Za mrtvou trpaslici by totiž od goblinů nedostali ani měděnej čmrdlík. Leč to, co se dělo pak, bylo zkouškou pro Treyovu trpělivost a odvahu obou. Jeden ze strážných chtěl zkrátka prověřit kvalitu zboží, u čehož mu druhý zrovna nemusel asistovat. Takové škvrně přece zvládne sám. Trpaslice se bránila zuby nehty seč jí síly stačily. Pomyšlení na to, že v nerovném souboji podlehne, bylo ještě horší, jak kdyby rozsekala náklad polotmavýho ležáku z Kharanosu. Ve chvíli, kdy skončila přitisknutá na zemi a peprně nadávala, zatímco strážný se pokoušel protrhat skrze všechny ty překážející hadry ke kýžené odměně, vypadalo to zle - ale jen do okamžiku, kdy Trey využil příležitost. Vyvlékl se z klády a jako mstící se božstvo stanul za strážcem, který se akorát začal zbavovat opasku. Nadávky a vřískání Gobie snadno zakryly nechutné chrupnutí lámaného vazu a pád vojáka na kamennou podlahu. Pak už šly události ráz na ráz, tak rychle, jak jen to bylo možné.


    Trey svlékl z mrtvoly strážného co se dalo, zatímco zubící se zrzka vyluzovala zvuky nikoliv nepodobné podřezávanému divočákovi. "Nechci vědět, co si teď myslí zbylé stráže," poznamenal tiše a kvapně na sebe házel stejnokroj a zbroj. Neopomenul převléci tělo do svých věcí a už už by vypadl, když jej Gobie zarazila. "Dlouhej, tys upad, šak ho určitě znají po ksichtě... a jak ho tu najdou, je po nás." Na to v tu chvíli Trey nepomyslel. Jak to jen udělat? "Nějak mu rozmašlujeme obličej...vono stačí málo, aby nebyl k poznání," navrhovala trpaslice a upravovala si garderobu i vizáž tak, aby bylo jasné, že dění v cele byla jedna velká divočina a nezapomenutelná jízda. Světlonoš se na chvíli zamyslel. Bude muset odvrhnout veškerou úctu pro nakládání s mrtvým, ale což se dá dělat něco jiného? Musí konat, jinak je po něm - a Gobie skončí ďas ví kde. Sevřel tedy zátylek mrtvého a několikrát uhodil jeho obličejem o podlahu. Zbytek snad dorazí krysy, které ucítí teplou krev. "Ukaž se - naoko tě svážu. Zkusíme to zahrát tak, že tě jdu prodat," řekl pomalu. "Tvař se zničeně. Pak se možná dostaneme ven." Trpaslice poslechla a nahodila zoufalý obličej, začala popotahovat a utírat si nos do potrhaného zbytku rukávu. "Dobrý?" ujistila se. Trey přisvědčil, vzal ji za spoutané ruce a vyšli z cely.


    Ostatní strážní, vida zvalchovanou trpaslici, nešetřili obhroublými a oplzlými poznámkami, ze kterých by se snad poblilo i prase. Trey reagoval mnohovýznamnými posunky, které vyvolaly salvy smíchu stejně tak, jako uslzená tvář domnělé vězenkyně. Ani jeden ze strážců netušil, jaká rošáda se uskutečnila v cele, a čí ksicht teď ve skutečnosti začínaly ohlodávat hladové krysy. Mnoha návrhy ceny novopečené otrokyně byl vyprovázen světlonoš, a čím víc jich padalo, tím více spěchal. Vzal jednoho koně, trpaslici zabalil do dvou pytlů a volným krokem se dostal až k bráně. Prošel... je svobodný. Pobídl zcizeného hnědáka a přes všechno ujížděl na sever, jako by mu hořelo za patami. Vytřesenou zrzku pustil z dobrovolného zajetí v pytli od brambor až za hranicemi Redridge. Navigovala jej průsmyky až na území, které ovládal král od Velké výhně. Známí ji nesměli poznat, a tak následovalo ještě mnoho mil strávených v pytli. Cestovali bez oddechu pořád dál na sever k velkému mostu. Tam, jak říkala Gobie, se nachází místo, kde se dá ukrýt, neboť jej znají jen trpaslíci. Usedlost pod horami, která se ukáže jen námořníkům, ale i ti na ono místo zabloudí jen zřídka kdy. Pobydou ve skrytém domě do chvíle, než bude bezpečné se vrátit. Nikoliv k Velké výhni, ale do Darkshire. Stejně jako jiní zatracenci, najdou tam opět klid a domov.

    Sponsored content

    Re: Nezařazené příběhy

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Mon Jul 23, 2018 7:32 am