Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Pohádky a příběhy

    Share
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Pohádky a příběhy

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Sun Dec 20, 2015 12:50 pm



    Do téhle složky budu postupně dávat pohádky, které jsem po různu vyprávěla v RP (a některé mi zkusil ukrást Lithiri podobně jako nick, když se za mne vydával na jiném serveru, kde stejně koupil ban).
    Začnu ale od konce, tou nejnovější, která nezazněla celá. Je inspirována jiným starým příběhem... a snad potěší.


    Akil'darah:




    Bylo nebylo, v jednom ze stavení vysoko v horách Hinterlands kdysi bydlel maličký elfí chlapec se svými rodiči. Nežili v Quel'Danil, jako zbytek jejich rodu, protože otec byl sokolník a jeho dravcům se lépe dařilo zde, než v údolí, kde lovili velcí hippogryfové.
    Jenže toho rána se něco děsivého stalo, otec byl bledý a nic neřekl, jen vypadal ustaraně a díval se na severní obzor, který tmavl čím dál víc. Matka pak chlapci řekla, že musí být silný a statečný a že musí sám odejít co nejrychleji za ostatními elfy do údolí.
    Otec dal chlapci na cestu mapu a zakázal mu chodit blízko cest, hlavně těch prastarých. Pak se odešel postarat o své dravce, zatímco se zvedl ostrý vítr.
    Quel'Danil byl na mapě vyznačen za vysokou horou na druhé straně jezera a chlapec neměl ani tušení, jak by se na to místo mohl sám dostat.
    Matka chlapci dala velký batoh plný jídla a vřelé objetí a cosi schovala hluboko do kapsy na jeho plášti, pak ho prosila, aby rychle odešel než TO přijde.
    Skoro se nestihl rozloučit, nenechali ho ani zeptat se, co je TO, čeho se tolik bojí.

    O pár chvil později už chlapec kráčel po zasněženém svahu hory, počasí bylo drsné, ale kdykoli pocítil zimu, prostě se víc zachumlal do svého pláště, na který mu kdysi matka vyšila ochranné runy. Na úbočí kopce našel stezku, sotva dost širokou pro jednu osobu, a tak se po ní vydal... vůbec ho nenapadlo, že to může být jedna z prastarých cest, před kterými ho otec varoval.
    Ani mu nepřišlo divné to, že právě na stezce skoro žádný sníh nebyl.

    Za chvilku se ale chlapec cítil hrozně utahaný, a tak shodil ze zad batoh s jídlem, nechal ho ležet a vykročil dál.
    "Počkej!" zavolal za ním batoh. "Nechal jsi mne tu!"
    "No promiň, ale jsi moc těžký, neunesu tě."
    "Když mě nemůžeš nosit, tak budu muset jít sám," prohlásil batoh a začal ťapkat za chlapcem po cestě.
    A tak spolu šli dál, až došli k rozcestí - jedna cesta vedla do kopce, druhá dolů z kopce.
    Chlapec se na to díval a neměl ani tušení, kterou zvolit.
    "Proč nevytáhneš mapu, když víš prd?" optal se batoh a chlapec poslechl.
    Mapa se sama rozložila po zemi a její linie a barevné skvrny se chvilku přelévaly, než se na ní objevil červený bod.
    "Jsme přesně tady," řekla mapa, "kam si přeješ jít, malý?"
    "Quel'Danil, je to údolí a vrch za tou velkou horou a jezerem."
    "Umíš číst mapy?" optal se batoh, a chlapec zakroutil hlavou.
    "Pak se vydej cestou doprava, do kopce... a kdykoli narazíš na rozcestí, vyndej mne a povím ti, kudy dál," řekla mapa.

    A tak se chlapec vydal dál, dokud nepřišel o poslední zbytky sil i nálady. I posadil se do sněhu vedle cesty.
    "Vstávej!" volal na něj batoh. "Musíš pořád jít! Pořád jít dál!"
    "Musíš pořád rovně a nesmíš se zastavit," dodala tlumeně mapa, kterou chlapec předtím nacpal do batohu.
    "Buďte oba ticho!" přikázal chlapec a batoh i mapa zmlkly.
    Sundal palčáky a sáhl si do kapes, smutný, že si nevzpomněl včas a nevzal si s sebou ani jednu hračku...
    Jak tak hledal, našel to, co mu maminka strčila do pláště. Byla to maličká dřevěná soška orla se smaragdovýma očima, kterou musel vyřezat táta a ona ji ozdobila veselými barvami.
    Často ji vídal vysoko na polici v domě rodičů a nikdy si s ní nesměl hrát. Maminka mu tvrdila, že je to strážce jejich domova.
    Chyběli mu oba dva.
    Proč by mu dali to, co mělo hlídat dům, když dům zůstal vzadu s nimi?
    Ohlédl se a zjistil, že severní obzor zakrývají tlusté mraky.
    Chlapec jen zakroužil orlíkem nad hlavou, jako by dravec létal a sám dál seděl na sněhu.
    "Ahoj, vorle," řekl unaveně a smutně.
    "Ahoj," odpověděla soška, "jsi v nesnázích?"
    "Nevím," přiznal chlapec a otřel si nudli u nosu do rukávu.
    "Pak pravděpodobně jsi. Nesmíš sedět takhle na sněhu, nastydneš, usneš a už se neprobudíš."
    "Ale já se nudím. Není co jiného dělat. Jsem unavený a mám hlad."
    "Tak tě naučím písničku na cestu, ale nejdřív musíš vstát."
    Chlapec mrzutě vstal a vydal se dál, následován batohem.



    Spolu s dřevěným orlem pak zpívali o temné noci, kterou se nesou zvuky písně, a kdo ji bude následovat, najde i v té největší tmě a zimě světlo a teplo.
    Stíny se dloužily a les dole pod horou zčernal, holé bílé břízy vypadaly jako duchové a chlapec se začínal bát.
    Už klopýtal únavou, když si všiml světla daleko vepředu... nejdřív si myslel, že našel stavení, ale jak došel blíž, zjistil, že to je táborový oheň.
    U ohně se krčila temná bytost, shrbená, svalnatá, s obrovskými kly, chlapec hned pochopil, že je to troll.
    A trollové jedí malé elfy.
    Pak si ale všiml, že má troll na sobě lidské šaty... snad ženské. Nemohl to tedy být tak docela divoký troll, že?
    Vyrazil tedy rychle k ohni.

    Při zvuku kroků ze stezky muž u ohně vyskočil a zakřičel: "Kdo tam?! Drž se zpátky, mám obušek a nůž!"
    "To jsem jenom já," řekl chlapec a zůstal stát na místě.
    Muž v šatech se víc naklonil a kývl, aby hoch šel blíž, v jedné ruce držel pořádnou větev a v druhé nůž.
    "Co jsi zač? Je s tebou někdo další?!"
    "Jsem jenom kluk a jsem sám."
    Muž se začal najednou strašlivě nahlas smát, jeho kly se zaleskly ve světle ohně.
    "Duchové a loa! Já se tak bál, na chvíli jsem si myslel, že jsi... to je jedno. A co je to za tebou?"
    "Já jsem jeho batoh," řekl batoh.
    "A já jsem jeho mapa," řekl měkčí tlumený hlas.
    Muž kývl, hodil klacek do ohně, uklidil nůž za opasek, a pak došel k chlapci a vzal ho za ramena.
    "Jsem nebezpečný muž a když něco přikážu, musíš mě poslechnout. Došel jsem sem z dalekého severu, kde mrtví chodí krást duše živým. Viděl jsem strašlivé věci a udělal jsem strašlivé věci. Pamatuj si to a možná přežiješ. A teď se pojď ohřát k mému ohni."
    Chlapec na něj kývl, ale chtělo se mu spát a moc těm hrozbám nerozuměl. Byl přeci jen malý chlapec.
    Že se na něj muž mračil ho nevylekalo a nejstrašnější věc, co si uměl představit, bylo, když maminka plakala, protože se táta jednou za vánice zdržel dlouho na lovu.

    "Mám hlad," řekl chlapec a nahlas mu zakručelo v břiše. Muž se na něj zadíval, jako by ho viděl poprvé a něco z hněvu v jeho tváři zmizelo.
    "Tak se podíváme, co to máš v batohu," řekl muž a bez dovolení batoh otevřel a vyndal všechno jídlo, co do něj chlapci maminka sbalila. Pak začal hltavě jíst.
    "Hej, to je moje!" dožadoval se svého chlapec, který dočista zapomněl, že s sebou má jídlo.
    Muž na něj zavrčel, pak mu dal stranou kus chleba a sýra, ale sám snědl všechno maso.
    Potom se zabalil do své deky u ohně a lehl si.
    Chlapec vytáhl svou vlastní deku a lehl si na druhou stranu ohně, usnul skoro okamžitě. Jenže uprostřed noci ho vzbudil šepot u jeho ucha.
    Byl to jeho dřevěný orlík se smaragdovýma očima.
    "Musíš být opatrný, to doopravdy není člověk, je to troll. Mohl by tě sníst. Ale udělám vše, abych tě ochránila."




    Ráno troll rozkopal oheň, hodil si svou tornu na rameno a vydal se po stezce dál, nenabídl chlapci ani sousto ze svého jídla.
    Chlapec si ale večer schoval kousek chleba a sýra, tak je snědl a vyrazil za ním.
    Troll šel mnohem rychleji, než na kolik stačily malé elfí nohy.
    Kdykoli troll chlapci utekl, zastavil se a čekal na něj.
    Občas nesl batoh chlapce, občas chlapec batoh. Když se chlapec nudil, zpíval si písničku, kterou ho orel včera naučil.
    Přemýšlel, proč na něj troll čeká a jednou, když byl troll daleko, se na to optal sošky orla.
    "Má strach a je pověrčivý. Myslí si, že dítě samotné v divočině musí nosit štěstí nebo ho hlídají loa, jak jinak by přežilo?"
    "A čeho se bojí?"
    "Honí jej něco mnohem strašnějšího, než je on sám."
    Chlapec se ohlédl - ale když se zadíval na cestu zpět, viděl jen temné mraky a sníh padající v dálce.
    Před čím mohl troll utíkat?

    V poledne se zastavili a protože chlapcovo jídlo dávno snědli, troll se podělil o svoje. Vůbec nebylo dobré tak jako to od maminky, ale malý elf se neodvážil stěžovat.
    "Nejsi první, s kým cestuji," řekl pak troll, "na severu v Zul'Drak jsem někoho potkal. Lidská žena, šla se mnou, i když věděla, co jsem zač."
    "Co se s ní stalo, že jsi sám?" optal se chlapec s očima navrch hlavy.
    Troll na něj vycenil zuby: "Snědl jsem ji. Když nám dojde jídlo, možná budu muset upéct a sníst i tebe."
    "Já vím," řekl chlapec tiše a odevzdaně.
    Tatínek mu o trollech často vyprávěl, věděl, že sežerou cokoli i lidi, elfy, dokonce i jiné trolly.
    "A kam vlastně jdeš?"
    "Někam, kde je bezpečno, co nejdál," odsekl troll. "Ty jdeš do Quel'Danil, že? Den po horské stezce a třikrát déle, pokud bys sešel dolů a šel hlubokým hvozdem mezi hladovými šelmami."
    "Kdo by chodil temným lesem mimo přímou a nejkratší stezku?" podivil se chlapec."Cesta je kratší a není na ní sníh."
    "Fajn, jdeme do Quel'Danil. Třeba bude bezpečno tam."

    Toho odpoledne se za nimi zvedla obrovská temnota, zahalila les a úbočí hory a zvedla se nad stromy, až byla polovina oblohy černá jako saze.
    Chlapec takhle nebe ještě nikdy neviděl.
    Dolů z hor vanul ledový vítr, který je nutil slzet a slzy jim hned přimrzaly ke tváři.
    Sníh vanul přes jejich stezku... a spirály sněhu se pak na jednom místě zformovaly do podoby bílého ducha.
    Sněžná bytost na ně ukázala a v hlavě se jí otevřel temný vortex, jako by se chystala promluvit.
    Troll neváhal ani chvíli, s výkřikem hrůzy utekl z cesty mezi stromy do hlubokého sněhu.
    Chlapec se neohrabaně bořil sněhem za ním.
    Chvíli to vypadalo, že ho tam troll nechá sněžnému duchovi napospas, ale v půlce cesty ke stromům se vrátil, popadl malého elfa, posadil si jej na ramena a pospíchal závějemi dál, pryč od cesty.
    Sněžný přízrak je mezi stromy nepronásledoval. Čím dále byli od cesty, tím tepleji jim bylo... dostali se k lesnímu potoku a ve chvilce, kdy jej troll přebrodil, oteplilo se docela.
    V tu samou chvíli za nimi vítr zavyl tak hlasitě, že to znělo jako zuřivý ženský křik.

    Lesem mimo cestu se těm dvěma šlo pomalu. Po hodině, nebo dvou troll zakopl o kořen a skoro upadl. Sundal chlapce z ramen.
    "Nejsme z toho venku. Ona ví, že tu někde jsme a najde nás. Nepochybuj o tom, že nás najde. Nikdy se neunaví."
    Chlapec se bál, ale pomohl trollovi na palouku vybudovat přístřešek ze smrkových větví a udělat malý oheň.
    Troll nasbíral dost dřeva na celou noc a chlapec si mezitím hrál s dřevěným orlem.
    Troll pak rozdělil poslední zbytky svého jídla a chlapci dal tu menší část. Když se najedli, troll z batohu vysypal chlapcovu pokrývku a mapu.

    "Nezahazuj mě," řekl batoh, "stále mohu být užitečný a nosit věci."
    "Nemáme nic, co bys nosil. Jen nás zpomaluješ," troll hodil batoh do ohně a obrátil své třpytivé oči k mapě.
    "Elfí magie. Naučili věci mluvit a nakonec je nechají i myslet za nás. Nakonec by mi chtěli radit a dávat povely."
    "Nech si alespoň mne," řekla mapa prosebně, "vždy budeš vědět, kde jsi... a kam jdeš."
    "Jsem tam, kde jsem, a dostanu se odsud tak daleko, jak to jen půjde," zavrčel troll a hodil mapu do ohně za batohem.
    S výkřikem podobným nářku racka se mapa vzňala v plamenech.
    Troll se pak opřel o lokty a ukázal na oblohu. Chlapec se tam podíval - nebe bylo plné světel, které se míhaly jako záclony nebo závěsy, které někdo rozhrnuje. Neviděl obvyklé hvězdy a měsíc, jako by celá obloha hořela. Měnila barvu od rudé po zelenou. Jako by celá obloha hořela.
    "To je sněžný přízrak, snažící se dostat přes obrany elfích mágů. Cos viděl na cestě bylo jen její echo, vzkaz. Skutečné zlo bude následovat a pak už nám nikdo nepomůže."
    Náhle se troll dal do pláče.
    "Mrzí mne to, dítě, to já tohle přivedl na tvou domovinu. Myslel jsem, že mne nebude sledovat až tak daleko... až sem na jih."
    Pak chlapce uložil na smrkové větve a pečlivě zabalil do pokrývky: "Spi... a budeš velmi šťastný hoch, pokud se ráno ještě vůbec probudíš."

    Jenže než chlapec stačil usnout, do ouška mu začal opět šeptat orlík.
    "Smím ti pomoci jen ve velkém nebezpečí a to se blíží mílovými kroky. Pokud se tě troll pokusí sebrat, nebo se tě jen zkusí dotknout, musíš před ním utéci!"
    "Mám ho rád. Je to hodný troll."
    "Ne, není. Chtěl by být hodným, ale na to už je příliš pozdě. Spi a já tě probudím, kdyby přišlo nebezpečí."

    Uprostřed noci orlík chlapce probudil a zapřisáhl, aby se ani nehnul. Malý elf s mrkáním zamžoural ven zpod pokrývky - kolem byla tma a obloha byla šedá.
    Zdálky zazněla rána a další... bližší. Pak pocítil otřesy, jako by se lesem blížilo cosi obrovského a těžkého. Ty zvuky byly čím dál hlasitější, až ho z toho rámusu rozbolela ouška, a tak si je zakryl. Les zalilo chladné třpytivé světlo a přímo před trollem se náhle objevila bytost, která tam ještě před chvílí nebyla.
    Bílá, zářící jako světlo svíce, nádherná a průsvitná. Čišel z ní chlad a  zloba.
    Bytost natáhla ruce a zašeptala k trollovi, skoro posměšně: "Drahý můj, tolik jsi mi chyběl. A co já tobě?"
    Troll se hluboce sklonil, jako by ji uctíval, ale zněl rozzuřeněji, než ho chlapec kdy slyšel.
    "Neříkej mi tak! Jen Ona měla to právo a tys ji zabila! Zemřela, když před tebou zkusila utéci se mnou!" napřímil se a zíral na bytost, která se zdála téměř dvakrát taková, jako on.
    Bytost náhle otočila tvář k chlapci choulícímu se pod pokrývkou.
    "Ale ale, koho to tu máš, drahý? Je to opravdové elfí dítě s masem sladkým jako med a srdíčkem tlukoucím jako srdce myšky chycené do pařátů sovy?"
    Orlík se zachvěl chlapci v rukou, ale ani nemukl. Chlapec si zakryl pusu a mlčel také.
    "Není to nic, než svázané podsvinče, které si s sebou nesu jako jídlo," zavrčel na ni troll a zkusil se postavit mezi ni a pokrývku, "nedostaneš ho."
    "Ani ho nechci. Podsvinče, svázané... jak je to dlouho, co ses naposledy najedl dosyta? To bylo ještě na severu, že? Musíš tolik hladovět... drahý."
    "Nemáš právo mne soudit! Hladověli jsme a ona zemřela a já... nemáš ani představu, jak strašné bylo sníst...!"
    "Ale tys jí přeci pomohl zemřít, drahý. Házeli jste mincí, který z vás dvou se obětuje. To bylo skoro fér... jenže ona svěřila ten hod tobě. Došlo jí to, než jsi ji uškrtil?"
    Troll před ní padl na kolena a vzlykl: "Prosím, ne, nenuť mne to dělat. Vím, že jsem špatný muž, ale nenuť mne to dělat znovu!"
    Chlapec se celou dobu skrýval pod svou pokrývkou, tichý jako myška. Teď pocítil, jak se mu orlík vymkl z rukou. Snažil se sošku chytit a shodil tak ze sebe pokrývku.




    Soška byla pryč. Proti bílému přízraku roztáhl křídla ten největší dravec, jakého chlapec kdy viděl.
    Dívali se na sebe - přízrak i orel - a dole pod nimi se strachy choulil troll.
    "Mám právo vzít si zpět, co je mé," řekl po dlouhé době přízrak a ukázal na trolla, "kdo jsi, abys mne zkoušela zastavit?"
    "Jsem Akil'darah, ochránce této země. Nepřeji si ve svém domově tvé zlo."
    "Ale je pozdě, jsem již zde. A protože jsem zde, myslím, že zde zůstanu, na severu mi už došly hračky."
    "Co vyprávíš, je starý příběh. Myšlenky toho trolla, kterého jsi zkazila, tě sem přivedly. Ale nemáš právo zůstat. Napíšeme tvému příběhu konec," odvětil orel.
    "Ne všechny příběhy mají šťastné konce," zasmál se přízrak a zadíval se na elfího chlapce, krčícího se opodál.
    "Tenhle skončí roztrháním a snězením tvého malého bojovníka. Pak už nebude nikdo, kdo by si tě zde pamatoval a Hinterlands budou moje."

    V tu chvíli chlapec ucítil, jak se mu do očí derou slzy a nahlas vykřikl: "Ale co můj troll? Proč se nikdo neptá jeho, co chce?"
    Orel i přízrak se zarazili a shlédli na schouleného trolla. Přízrak pohrdavě mávl rukou a nebránil dravci nahlédnout do vrahovy mysli. Byl přesvědčený, že to je tak temné místo, že Akil'darah pochopí, že prohrála dříve, než zkusí začít boj.
    Troll nakonec sní chlapce, pokud jej chlapcův ochránce dřív nezabije.
    Akil'darah věděla, že nemůže zabít žádného z obyvatel této země a troll mezi ně nyní patřil.
    A trollova mysl byla doopravdy temné, pokřivené a děsivé místo.
    "Co si přeješ ze všeho nejvíce?" optal se orel trolla uvnitř jeho hlavy a trollův obličej se zkroutil bolestí.
    "Už nechci mít ty strašné vzpomínky," zanaříkal.
    Akil'darah okamžitě pochopila. Byly to vzpomínky, které trolla poutaly k přízraku.
    V ten okamžik trollovu mysl zasáhla palčivá bolest a jeho oči div nevyskočily z důlků. Pak se zavřely a on nehybně spadl na zem. Přízrak zavřískl... a byl pryč.



    Obří křídla zašuměla nad střechou Quel'Danil v okamžik, kdy nad krajinou vycházelo slunce po té nejdelší noci v roce.
    Bylo ráno po zimním slunovratu a bylo zlaté, rudé a bílé. Všude kolem ležel nový sníh a krajina pod ním spala.
    "Jsi v bezpečí, maličký," zamumlala Akil'darah a i když k chlapci přilnula, sotva jej postavila na zem, rozplynula se do nicoty, "žij dobře a blaze."

    Chlapec seběhl ze svahu a nechal ve sněhu, který během noci zakryl celou zemi, řadu stop. Končila před domem u elfího hraničáře se zlatými vlasy, kterému skočil do náruče.
    Elf zvedl smaragdové oči ke kopci a zůstal nevěřícně zírat.
    Hlubokým sněhem se ve stopě dítěte pomalu, zmateně a přeci s naději brodil troll s plachým a trochu hloupým úsměvem, náruč plnou dříví na oheň.




    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    Tři elfové a Smrt

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Wed Jan 27, 2016 2:07 pm

    Pohádka zazněla již v roce 2012 z úst Eynor Astrae při jednom z pravidelných příběhových setkání v Eversong. Příběh má kořeny ve středověké báchorce ze staré dobré Anglie.


    Jak elfové chtěli zabít Smrt:





    Tři elfové, pověstní hýřilové, prostopášníci a opilci, jednoho dne marně čekali v Nočním baru ve Silvermoon na svého čtvrtého kumpána ke kartám. Poté, co strávili pár chvil dohadováním o tom, jestli má jejich nepřítomný přítel novou milenku, nebo ho z domu nepustila žena, či snad změnil lokál, nebo se zapomněl u felu, rozhodli se optat samotného barmanky Antoina.
    Antoine si poupravil krajkovou zástěrku a suše jim popřál upřímnou soustrast: pro jejich kamaráda Leorinara si prý došla Smrt, když se vracel z poslední společné pitky a na Slunečním nádvoří padl tváří do fontány, ze které ho vylovily předevčírem ráno stráže.

    Ti tři osiřelí chvíli popíjeli na žal. Pak ale dostali nápad a začali popíjet na kuráž. Vymysleli dokonalý plán: vydají se hledat samotnou Smrt a zabijí ji za to, co udělala jejich kamarádovi i za všechny živé, co si vzala předtím. Přesně to udělají! Zastaví ji a nikdo si už nikdy nebude muset kazit večírek pauzou na kamarádův pohřeb a nebo se bát, že i jeho radovánky a užívání jednoho dne skončí jen proto, aby mohl tlít v hrobě.

    Vyrazili nejdříve na náměstí Falconwing, protože je tam také hospoda a co kdyby jim cestou vyprahlo. Ale Smrt to místo navštívila naposledy během Pohromy a od té doby se mu vyhýbala.
    Jednoho z nich po pár dalších korbelích napadlo, že zaskočí do Fairbreeze, protože tam je také taverna. Jenže stájník na Falconwing jim odmítl půjčit hawkstridery, vzhledem k jejich opilosti, takže se museli vydat na cestu pěšky.
    Motali se, zpívali si, chvílemi si ulevovali do příkopu u cesty... trhali pírka dragonhawkům a sázeli se, kdo domočí nejdále.

    Na mostě pod Fairbreeze potkali nádhernou uplakanou elfku, nejdříve ji chtěli tak trochu pocuchat, ale pak se na ni jen obořili, jestli náhodou netuší, kde by našli Smrt. Elfka k nim otočila krásnou tvář se stopami slz a řekla jim, že se Smrtí mluvila a prosila ji, aby si ji vzala, protože ji už její milý nechce. Ale že prý ji Smrt odmítla.
    Hulvátsky do elfky začali strkat a chtěli vědět, kudy se tedy jde přímo za Smrtí, a dívka jim řekla, že to je přeci jasné, že Smrt najdou pod tím krásným velkým stromem kousek od věže na Tranquil Shore.

    A tak tři kumpáni s hlasitým řevem tasili zbraně a rozeběhli se kolem Kotviště Slunečních plachet až k věži, vzali kopec ztečí a cestou posekali všechny překážející murloky i muchomůrky a podupali pár králíčků.
    Dofuněli až na svah, na kterém rostl ten nádherný a mohutný strom se zlatavou korunou, připraveni Smrt zabít, jen co se ta mrcha ukáže.
       
    Když se přiřítili blíž, zjistili, že se mezi kořeny stromu něco třpytí... stmívalo se a byli opilí, ale i tak poznali, že se jedná o značné množství zlata. Odhodili zbraně a začali ho hledat v trávě; válely se tam mince, drahokamy a šperky... docela zapomněli na svůj velký plán Smrt zabít i na houstnoucí tmu.

    Nakonec se rozhodli počkat na úsvit a na dobu, kdy vystřízliví, aby poklad mohli posbírat opravdu celý. Jenže jim byla zima a dostali hlad, takže losovali stébla trávy, který z nich poběží do hospody pro jídlo a deky. Ten nejmladší si vytáhl nejkratší stéblo, s brbláním se tedy sebral a pelášil zpět do Fairbreeze, kde byla nejbližší taverna.

    Jen co mládenec zmizel za zátokou Slunečních plachet, ti zbylí dva se na sebe podívali a oba věděli, že se poklad lépe dělí na poloviny, než na třetiny. Vymysleli, jak chlapce podřežou, jen co se vrátí, dokud bude mít plné ruce a nebude se moci bránit.

    Nejmladší "kamarád" si mezitím v hospodě řekl, že si stejně dobře může poklad nechat celý sám, když je jim dobrý tak akorát jako poskok. Ne nadarmo se učil počítat a obchodovat ve Silvermoon. Koupil pár pokrývek, šunku, pečivo... a víno, do kterého kousek za vsí přidal i zakoupený jed na krysy.

    Blížil se krátce po půlnoci ke stromu, u kterého kumpáni založili útulný ohýnek, a už z dálky jim kynul šunkou a demižonem vína, pokrývky složené pod paží. Sotva se sklonil, aby naservíroval jídlo a víno, pocítil jeden z nožů svých přátel v zádech... a druhý mu nelítostivě přejel přes ohryzek. S chroptěním a zalitý krví zemřel... hasnoucí pohled stále upřený na své kamarády, kteří si připili na své nové bohatství vínem, jež jim prve "okořenil".
       
    Za úsvitu dodýchal s pěnou u úst i poslední z ze tří přátel po strašlivém a bolestivém umírání. Pod tím stromem všichni tři opravdu našli, co tak nutně hledali.
    Smrt.




    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    O paní Bílého pramene

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Thu Jan 28, 2016 5:46 pm

    Další pohádka je téměř stejně stará a patří k jedné z mnoha věcí, co mi Lithiri zkusil ukrást a vydávat za své nápady, mimo nicku a zprzněné historie hlavní postavy, kterou mám od roku 2010. Inu, když nevymyslí nic svého... měl by alespoň vědět, odkud se pro takové příběhy bere inspirace. Povídá se totiž, že všechny dobré příběhy již v historii lidstva zazněly a nyní se jen parafrázují.

    Inspirací pro tajuplného lovce z následující pohádky byl samozřejmě záletný míšenec Emerald Nurimu... a pro dívku z pramene příběh lady ze Shallotu z Artušovských legend a Andersenovy Malé mořské víly... to pro ty, kterým by to přeci jen bylo povědomé Wink




    O paní Bílého pramene:




    Byli jste někdy v Ashenvale? Mezi stromy Ashenvale zní píseň, kterou  slyší málokterý a o které se neví, kdo ji zpívá... povídají, že je to píseň samotné Elune, ale já slyšela o jejím původu trochu jiný příběh. Ten příběh mi vyprávěla má přítelkyně Shael'dryn, strážkyně místa, o kterém se v něm mluví. Tehdy se její měsíční studnici říkávalo Bílý pramen.


    Prý před několika věky krásná a krutá královna elfů vedla válku, během které nakonec vyhubila dobrou polovinu vlastního národa... dokonce začala cítit jako soupeře samotnou měsíční bohyni, kterou její lid vzýval pro stejné vlastnosti, které ctili i u ní samotné: krásu, moc, bohatství a dokonalost.
    Vykázala kněžky bohyně ze svého města a jmenovala si kněžku svou, která vedla rituály spíše k její vlastní oslavě, měsíční chrámy zasvětila sama sobě. Nakonec odepřela vlastním lidem kromě hrstky svých vyvolených přístup ke studnici, jedinému zdroji magie. Toho dne vše magické najednou ustalo a elfové byli nuceni hledat zdroje jiné a našli je v přírodě kolem sebe a ve smaragdovém snu.
    Kněžky pradávné bohyně se nevzdaly a dál elfům pomáhaly a vedly je v boji proti královně, která se tedy rozhodla provést jedné z kněžek... něco, na co neměla nikdy zapomenout. Něco, co ji mělo zesměšnit v očích jejích nejbližších i následovníků.

    Poslala svého kapitána Varo'thena v podobě milence oné kněžky za ní a ona podlehla iluzi a přivítala ho jako svého drahého... příliš pozdě poznala, že byla oklamána, v tu chvíli už na ni podvodník uvrhl kletbu, vzal si, co chtěl, i důkaz svého činu - její kněžskou čelenku - a utekl zpět ke své královně.
    Z toho nesvatého spojení se narodilo dítě právě v Bílém prameni, v měsíční studnici, u které se tehdy kněžka zdržovala, aby zakryla svou hanbu.
    Plna bolesti a hněvu nad tím, že dítě nedokázala zabít již ve svém lůně, vyřkla nad novorozeným děvčátkem kletbu: mělo na věky věků zůstat ve studnici, nesmělo nikdy pohlédnout na muže vlastníma očima a nesmělo nikdy promluvit se smrtelníkem.
    Dala si záležet, aby se o narození toho nebožátka nikdo nikdy nedozvěděl. Hlavně kněžky milovaný nesměl nic tušit.
    Zlá královna byla nakonec ztracena při roztříštění světa po zničení Studny, její kapitán zemřel ve válce a každý, kdo by znal totožnost děcka, byl umlčen navždy.

    Novorozená dívka strávila celé věky zakletá v prameni a společníky jí byly jen měsíc a divoká zvěř, dryády, co se občas u pramene zastavily a hovořily na ni, ale nesměla jim odpovídat... a místo mluvy nakonec začala zpívat písně samoty v dávném nářečí. Každý ten nádherný hlas v Ashenvale slyšel a nikdy nikdo nevěděl, odkud píseň jde a o čem se v ní zpívá.
    Bezejmenná a opuštěná hleděla na svět přes odrazy na hladině... přes zrcátko, které tam kdysi její krásná marnivá matka zapomněla... na svět, který prošel od dob jejího zrození velikou proměnou... a tisíciletí plynula stejně jako nám plynou dny.

    Až jedné noci se v prameni vykoupal půlelfí mladík, tak krásný a ztepilý, že pro jeho obraz na hladině okamžitě zahořelo její srdce a od té doby ho vždy čekala a vyhlížela ve svém zrcátku. Jednoho dne, když ho opět tajně sledovala na odlescích vody pramene, zjistila, že o ní ví, že se na ni usmívá, natáhl se a dotkl se jí... strachy před svou kletbou zavřela oči, upustila zrcátko a nechala se docela omámit jeho doteky. Poprvé za celé věky, které existovala, se cítila živá.

    Míšenec nakonec musel odejít, protože pramen byl vinou její kletby jen částečně z jeho světa a čas u něj plynul jinak... na rozdíl od ní zde cítil hlad a touhu po cestách... po svých přátelích...  
    A bezejmenná na něj čekala jako na spásu a věděla, že se za ním přesto nesmí ohlédnout a strašně si přála jít za ním do jeho světa, kam odešlo její srdce.
    Časem k prameni opět našel cestu, zabloudil opět do její náruče a znovu si s ní nevyměnil jediný pohled, jen něžné doteky, jen jí šeptal slova v řeči elfů, kterou poznávala i nepoznávala.
    Zůstal déle... ale jako posledně, musel opět odejít. Když od ní odcházel tentokrát, ona se neudržela a otočila za ním, oslovila ho:
    "Dalah'surfal..."

    V tu chvíli ucítila strašlivou bolest u srdce a jako by jí neviditelná ruka stiskla hrdlo, pak zaslechla, jak zrcátko na kraji pramene prasklo, učinila krok a vystoupila poprvé za svůj život z jeho vod a začala pomalinku ztrácet sílu. Každý krok bolel, jako by došlápla na ostří nože, každý nádech bodal, jako by vdechovala střípky ledu. Umírala a v pláči pak klesla na kolena a prosila paní měsíce a paní snů, aby jí dovolily milého ještě jedinkrát spatřit.

    Paní měsíce nad dívkou jen zaplakala a nezakročila proti kletbě její matky, její slzy dopadly do nedalekého jezera obklopeného kosatci... a prý se tam dodnes dají najít jako lék proti čemukoli. Odvrátila svou tvář od Ashenvale.

    Zato paní snů, která moc dobře znala i sny toho míšence, politovala prokleté děvče a napadlo ji, že by dívku snad zachránilo, kdyby poznala pravdu o přelétavosti smrtelníků. I uzavřela s ní dohodu:
    "Pokud svého vyvoleného najdeš a do tří dnů získáš jeho lásku v podobě, kterou ti dám, propustím tě ze tvé kletby. Pokud to nedokážeš, staneš se navěky součástí smaragdového snu jako jeho ochránce."
    Dívka překotně souhlasila, hlavu plnou jeho doteků a sladkého šepotu, myslela na jeho vůni a černé rozcuchané vlasy, na jeho úsměv, který byl tak vzácný jako jsou dnes slzy měsíční bohyně... a tak vykročila do lesů Ashenvale v podobě srnky, sotva odrostlého kolouška, ve formě, kterou jí paní snu určila... a její píseň nad Ashenvale tehdy na čas umlkla.

    Hledala ho dlouho, protože se uměl pohybovat obratně ve stínech, jako by byl jedním z nich, a nikdy nepobyl dlouho na jednom místě, jako by byl dítětem větru a ne elfů ze dvou znepřátelených ras.
    Viděla ho, jak loví s jinými dívkami, jak se s nimi směje a objímá, viděla ho, jak se dostane na místa, kam se žádný jiný elf nedostal, viděla ho i osamělého a smutného... a pak její malá kopýtka zabloudila na práh lesního domu, který sdílel s krásnou elfkou patřící k dětem krve.

    Srnka sklonila hlavu a hořce zaplakala nad svou bláhovostí, ale příliš ho milovala a přála mu štěstí, proto utekla zpět do srdce Ashenvale a cestou ji zranil stínový panter, který, jak si pamatovala, chodil ve stopách jejího milého, protože vždy byl všude tam, kde on.

    Z posledních sil se vrátila ke svému prameni a paní snů se nad ní objevila, jediným dotekem vyléčila její rány a vrátila jí její stříbrovlasou elfí podobu.
    "Je tu ještě jedna možnost, jak zůstat naživu v Azerothu a mimo moc tvé kletby. Pokud odstraníš toho, kvůli komu jsi svůj osudový zákaz porušila," tak řekla aniž by otevřela své oči a podala dívce dýku vyřezanou z dokonalého a obrovského kusu smaragdu.
    "Pokud s ní do úsvitu probodneš jeho srdce i srdce jeho milé, smíš zaujmout jejich místo mezi smrtelníky."

    Dlouho přemýšlela o jejím daru a o těch slovech. Dlouho po tom, co paní snů zmizela. Nikdy ji neslyšela mluvit tak zle, možná se stalo něco víc, že si i ona přála švarného půlelfa mrtvého.
    Nakonec zvedla zbraň a vykročila zpět k jeho domu.
    Tichounce jako duch a obratně jako kočka prošla po dřevěném ochozu až nahoru do jejich ložnice... zastavila se nad nimi a dívala se, jak se ve spánku objímají a do očí se jí vkrádaly slzy.
    Představila si Azeroth, ve kterém by už on nebyl, sklonila se nad ním a spícího ho políbila na čelo. Slza z jejích řas při tom dopadla na jeho tvář a on se v tu chvilku probral, jen aby zahlédl na okamžik dívku, kterou měl vždy jen za krásný sen a měsíční kouzlo Bílého pramene, jak před ním ustupuje do stínu.

    Vyskočil a běžel za ní, ale nalezl na zábradlí terasy jen zářící dýku vyřezanou z obrovského čirého smaragdu, která se v jeho prstech rozplynula jako kousek ledu. Jeho milá ho objala, když zamračeně vyhlížel do stínů Ashenvale z terasy, jako by ho snad někdo smutně volal, a odvedla ho zpět na lože.
    Dívku z Bílého pramene již nikdy nikdo neviděl.

    Ale říká se, že Ysera jen zkoušela opravdovost její lásky a její nesobeckost. Je možné, že se doopravdy stala jedním z duchů, kteří stráží smaragdový sen.

    Podle Shael'dryn prý je to celé trochu jinak... pokud u měsíční studnice vyslovíte to správné slovo, dívka se objeví... protože její píseň nad Ashenvale zní stále.
    Jen ji už slyší málokterý a je prý mnohem smutnější, než bývala dřív.




    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    O princezně Rozmazlence

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Tue Feb 02, 2016 6:56 pm




    O Princezně Rozmazlence:

    Byla nebyla, žila prý v Lordaeronu kdysi krásná princezna, v dobách, kdy nebyl téměř srovnán se zemí a o Pohromě se nikomu ještě ani nesnilo.
    Prý to byla nejkrásnější lidská dívka na světě, oči měla jako pomněnky a vlasy jako samotné zlato; bělost a ladnost její šíje nutila labutě z Lordamere blednout závistí a páchat sebevraždy.
    Od doby, co jí byl rok, všichni zahrnovali princeznu dárky. Její pokojík vypadal jako výloha Cartierova klenotnictví v Dalaranu, její hračky byly všechny ze zlata nebo platiny, z diamantů a smaragdů. Nebylo jí povoleno hrát si se dřevem, porcelánovými panenkami či hadrovými psíky, protože takové materiály byly pokládány za nevhodné pro dceru krále... leda tak pro nějaké tupé sedláky.

    Když jí bylo sedm, směla Princezna navštívit zásnuby svého vzdáleného bratrance a házet na jeho nevěstu pravé perly místo rýže. Jen slavík směl zpívat v královských zahradách, kos a skřivan byli z pozemků Lordaeronu nemilosrdně vyháněni a loveni. Princezna chodila v stříbrných a sametových pantoflíčkách do safírové a topazové koupelny; spala v posteli ze slonoviny vykládané rubíny, s matracemi z prachového peří a poduškami z hedvábí a saténu. Jen škoda, že ten rok zkazil příchod všech uprchlíků z dalekého jihu s jejich vykulenýma očima a příběhy o ohni a krvi. Samozřejmě je od ní drželi dál, krom toho malého prince, co stále smrkal Lotharovi do pláště.

    V den, kdy Princezně bylo třináct let, král vyslal diplomaty ke dvorům šesti dalších lidských království, aby všem oznámil, že dá ruku své dcery jen tomu princi, který jí donese dar, co se jí nejvíce zalíbí. A taky u toho prý domluvil nějakou Alianci.

    První princ přijel do paláce na svižném bělouši a položil princezně k nohám obrovské jablko vyřezané z jediného kusu rubínu... vzal ho prý z pokladu draka, který ho strážil tisíce let, než ho chrabrý princ zabil. Jablko bylo umístěno na dlouhý ebenový stůl připravený pro dary princezniných nápadníků.
    Druhý princ dorazil na šedém hřebci a přivezl slavíka vyrobeného z diamantů a zlata ve stříbrné kleci, který hrál a zpíval o princeznině kráse. Klec byla položena vedle rubínového jablka.
    Třetí nápadník byl snědý, opálený, vysoký a temný pan Prestor... a přiklusal na vraníkovi a dovezl obrovskou klenotnici vyrobenou z platiny a vykládanou safíry... i ta byla přenesena vedle jablka a slavičí klece.
    Čtvrtý princ přijel na grošákovi a daroval princezně čajovou soupravu vyřezanou z obrovských smaragdů, vyleštěných k dokonalosti. Byla zdobená ornamenty vlčích očí. Tu také naskládali vedle platinové klenotnice a ostatních darů.
    Pátý princ přijel na ohnivém ryzákovi a daroval princezně šachy vyrobené z diamantů a onyxu s deskou že slonoviny a ebenu, zdobené zlatem a stříbrem.

    No a ten poslední princ byl prý ze všech nejsilnější a nejhezčí, ale byl to syn chudého vládce ze Stromgarde.
    Jeho zemi zničili orkové, nemrtví, gnollové a zlí černí trpaslíci... taky mor, krysy a kobylky; uprchlí čarodějové a goblinští důlní inženýři... takže v ní nic moc cenného nezbývalo.
    Dovlekl se na nádvoří princeznina paláce na tažném koni, kterého sebral poslednímu sedlákovi, co jim v zemi zbyl.
    Donesl princezně malou krabičku ze železa, kterou naplnil lesklou slídou, živcem, žulou a podobnými kamínky, které cestou tahal koni z podkov a něco mu připomněly.
    Ostatní princové pohrdavě řvali smíchy, když viděli jeho ordinérní a laciný dar, šeptali si o jeho nevkusu a zakrývali si tváře rukavičkami.
    Princezna ale pištěla radostí a s velkým zájmem skříňku i její obsah prozkoumala, protože ji celý život zahlcovali drahokamy a vzácnými kovy, ale  nikdy dříve neviděla slídu nebo živec, natož obyčejné železo.
    Železná krabička byla umístěna vedle diamantových a onyxových šachů a ostatních cenných darů.

    "Teď si musíš vybrat dar, který se ti nejvíce zamlouvá a vzít si prince, který ho přinesl, za muže," řekl král své krásné dceři.
    Princezna se usmála a došla k ebenovému stolu a pozvedla dar, který se jí líbil ze všech nejvíc.
    Byla to platinová klenotnice vykládaná safíry, kterou dovezl třetí nápadník.
    "Myslím, že to je velice drahá a nákladná šperkovnice," řekla princezna, "až budu vdaná, budu potkávat mnoho obdivovatelů a ctitelů, kteří mi budou dávat šperky a drahokamy, abych ji měla čím naplnit až po okraj. Proto je to nejcennější ze všech darů, které mi mí nápadníci donesli a líbí se mi nejvíce. Tak jako její dárce."

    Princezna se nadšeně chystala vzít si třetího nápadníka z Alteracu ještě toho dne během oslav plných veselí a hýření. Družičky na ni měly naházet přes sto tisíc perel a ona si to opravdu chtěla užít. Vypadala nejdokonaleji a její mladší bratr jí měl nést vlečku.
    Jenže... její vyvolený se k obřadu nikdy nedostavil.
    Princeznu nečekalo štěstí, bohatství a ani tisíc perel v její svatební den. Místo toho její milovaný mladší bratr zabil jejího otce a většinu poddaných proměnil v chodící mrtvoly. To ovšem bylo mnohem později.

    A poučení, které plyne z toho příběhu?
    Všichni z vás, kteří si mysleli, že si princezna vybere železnou krabičku plnou bezcenných hornin místo jednoho z ostatních darů, by si měli dát pohlavek a napsat 100x:
    "Raději bych měl/a krabici slídy, než diamantový náhrdelník."



    PS. Díky úžasnému Maďarovi Jamesi Thurberovi za pohádku... její napasování na Calii Menethil tehdy při vyprávění příběhů byl čistě můj rozmar. A kdo neví, Calia je stále živá, minimálně v lore Legion.
    avatar
    Eynor Astrae

    Posts : 237
    Join date : 08. 11. 14
    Location : Elrendar Keep

    O ztraceném srdci

    Příspěvek pro Eynor Astrae za Mon May 02, 2016 11:39 am




    O ztraceném srdci:


    Příběh, který vám povím, mi vyprávěli taunkové v době, kdy jsme na dalekém severu hledali lék pro přátele a stali se hosty v jejich chýších... myslím, že někteří ze shu'halo by nad ním zježili srst, ale uvidíme.

    Kdysi mívaly i hory srdce. A povídá se, že to největší je v srdci samotné naší planety... jen kdo ví, co je na té pohádce pravda.
    Když byl svět stále ještě mladý, ta, které říkali Pramatka Země, se zdržovala v jeho severní části na vrcholu největších hor, aby byla co nejblíže tomu, kterému říkají nebeský Otec.
    Z místa, kde přebývala, viděla všechny kouty země i oblohy.
    Viděla, jak silná stvoření slábnou, chrabří se stávají zbabělci, moudří hloupnou. Ze všeho nejvíce ji ale bolelo, když ta slabost dostihla i její Děti ze zlatých plání Svítání.
    Nakonec usoudila, že kdyby všechny ty bytosti neměly srdce, nikdy by nepodlehly šepotu z hlubin, který je nabádal ke zradě a strachu.
    Vymyslela plán, jak zabrání tomu, aby se něco podobného stalo i s ní samotnou.
    Rozhodla se uschovat své srdce na místě, kde by jej nikdy nikdo živoucí nezkusil hledat.

    Zavřela své srdce do zlatého vejce, pohřbila jej hluboko v zemi a zvedla nad ním hlínu do těch nejvyšších hor, jaké kdy svět viděl.
    Jejich vrchol byl rozeklaný a mnohem, mnohem později se mu začalo říkat Hyjal, ale to je jiná pohádka.
    Jenže bez srdce Pramatka začala chladnout... její hruď naplňovaly kousavé horské vichry, které naříkaly jako ztracené duše.
    Všem na Kalimdoru přestalo chutnat jídlo, jako by ztratilo chuť. Hudba už nebyla sladká ani veselá... a ani činy jejích dětí, těch, které ještě nepodlehly temným šepotům, ji nepotěšily.
    Pramatka poslala na svět laviny a ledové vichry, zemětřesení, aby umlčela ten temný šepot, který kazil vše, co kdy vytvořila.

    Ozvaly se hlasy jejích vyvolených strážných duchů, jelena, vlka, medvěda i želvy... prosili ji, aby se nestala tyranem.
    Našli se tací, co ji zkusili zabít... ale bytost bez srdce zabít nelze.
    Nakonec nezbyl žádný hrdina mezi Dětmi ani Bohy, který by se jí odvážil vzdorovat.
    Nebeský otec tehdy poslal své nejlepší děti... nejrychlejší, nejchytřejší a nejsilnější letce oblohy, aby prohledali nové zasněžené hory a našli ztracené Matčino srdce.
    Dravci a další ptáci hledali rok a den ale vrabčák, havran, sup a orel... dokonce i albatros a jestřáb neuspěli. Všichni se vrátili bez odpovědi a bez výsledku, prokřehlí, že sotva mohli létat.

    A pak se najednou objevil kur hrabavý z plání... obyčejný stepní pták, který ani neuměl létat. Nabídl se, že najde srdce Pramatky a ostatní ptáci se mu smáli.
    Kur je přeci přízemní tvor, polovinu svého života jen pobíhá a hrabe... a tu druhou se snaží vyskočit na místa, kam by ostatní ptáci doletěli.
    Nebeský otec mu ani nedal své požehnání, protože hory, kde se srdce mělo ukrývat, byly příliš drsné i na orly.
    Hrabavec se ale vydal na cestu tak jako tak. Vystoupal vysoko, po zasněžených úbočích.
    Nemohl létat, a tak se krčil u země a plazil, tiskl se k zemi a vydržel ty nejhorší horské větry a nakonec se dostal až do údolí, kde tlouklo srdce Pramatky.

    Bylo to údolí mezi dvěma ostrými štíty, kterým mnohem později začali říkat Hyjal... hlasitý tlukot ho dovedl k zlatému vejci.
    Jenže srdce bylo příliš těžké pro vše, co Matka cítila za dobu temného šepotu. Hrabavec ho nemohl unést, a tak válel zlaté vejce po sněhu dolů do nížin.
    Koulel jej níž a níž, z údolí dolů po útesu. Pak najednou přišel příkrý sráz a zlaté vejce dopadlo na zem.
    Samozřejmě se rozbilo a odhalilo srdce rudé jako nejvzácnější drahé kameny. Bylo plné bolesti tak, že nechybělo mnoho, aby puklo.
    Ta bolest přiměla Pramatku dojít se podívat, co se to děje... a když se přiblížila, její srdce skočilo zpět do její hrudi a ona byla opět celá... se vší tou bolestí.
    Strašlivá zima, která zasáhla svět, ustala, zatímco seděla a plakala nad svými Dětmi i nad sebou samotnou.
    Nebeský otec navrhl, aby její srdce uvěznili v jejím nitru kovovými a ledovými pásy, aby již nikdy neuprchlo...
    ...a tak se stalo.

    Málokdo tušil, že si Pramatka pro své slzy zanedlouho vyrve obě oči a stvoří tak to, co nyní Děti zvou Měsícem a Sluncem. Mu'shou a An'she.
    Lid severu ale nikdy nezapomněl na chrabrost hrabavého ptáka z plání i to, jak vydržel mráz a vítr, kterému neodolal ani nejvznešenější orel.
    Jenže od Rozdělení světa už Děti severu ani jednoho z těch vznešených ptáků nepotkali.
    I tak je prý ve svých příbězích, řezbách a svitcích ctí nade všechny vznešené dravce.


    Sponsored content

    Re: Pohádky a příběhy

    Příspěvek pro Sponsored content


      Právě je Mon Jul 23, 2018 7:58 am