Fórum RP/PvE/PvP serveru Legenda


    Prvni z Poslednich

    Share
    avatar
    Altash

    Posts : 25
    Join date : 10. 11. 15
    Age : 30
    Location : Frankurt am Main Deutschalnd

    Prvni z Poslednich

    Příspěvek pro Altash za Tue Nov 24, 2015 11:26 am

    Kedze som dostal novy topic tak zacnem pomaly prsuvat moj pribeh
    Kapitola I.:
    Obrovské Slunce se pomalu koulelo za horizont. Přicházela noc a s ní odlehčení od pálivé záře, která sežehla krajinu vhodnou akorát tak pro piráty. Žár slunce přes den byl nesnesitelný, jako kdyby vysával všechnu vůli k bytí. Horký bílý písek násobil teplo a měnil každý závan větru v boj o holý život. Malá elfka pomalu zkoušela konečky prstů, jestli mříže klece vystydly natolik, aby se o ně mohla opřít a konečně se alespoň trochu uvolnit. Jediné co jí z pod jednoduché látky, ve které byla zabalená, vykukovalo, byly dlouhé uši a smaragdově zelené oči. Jestli správně počítala, byl to třetí den po měsíční plavbě, co dorazili do Tanaris. Malá elfka se opřela o horoucí mříže. Ostatní děti v její kleci udělali totéž, byl to totiž jediný způsob jak přežít noční mrazy. Na začátku jich bylo víc než dvacet, teď jich kvůli dlouhé plavbě v hrozných podmínkách a pak teplu přes den a nočním mrazům zůstalo jen jedenáct. Nikdy nezapomene na ten pocit, když uviděla tvář jednoho z dětí, co znala od malička a věděla, že ono se už neprobudí. Jejich nehybná tělíčka ležela v kleci s ostatními dětmi i několik dní než to piráti zjistili a bez jakéhokoli soucitu hodili přes palubu. Její hlas utichl po prvním týdnu a slzy vyschly v druhém. Ve svém nitru cítila prázdnotu. Spánek byl takřka nemožný, jednak kvůli nepohodlí a chladu, nejhorší však byly smrtelné výkřiky, které se ozývaly v její hlavě, když se její oči třeba jen na chvilku zavřeli. Nikdy by ani jen nepomyslela na to, že ten osudný den skončí jako sirota. Slunce zapadlo a ohně pirátu se rozzářily. Alkohol, zpívání a bitky až do východu slunce byly na nočním pořádku. Malá elfka se třásla, ale ne zimou, už několikrát viděla, jak si opilí piráti vypůjčili jednu z holek, aby si s ní "pohráli".

    Její uši sebou škubly, jakmile k nim dolehnul zvuk kroků. Malá elfka se stáhla do klubíčka, očekávajíc že bude na řadě s "hraním" si s piráty. Zvuk co uslyšela, nebylo skřípaní dveří klece, ale kloktání. Její zrak zabloudil k strážci, co den co den stál při kleci. Elfkyne zelené oči se roztáhly doširoka, když spatřila člověka, co je strážil, dusit se vlastní krví. Začala se rychle ohlížet, aby spatřila toho, kdo to udělal. Jediné co však viděla, či už to bylo kvůli tmě, nebo únavě, byli ostatní spící děti a ohně pirátů a jejich divoké stíny. Hlasité vytí náhle přetnulo zvuk oslav. Mladé elfce proběhl mráz po zádech, co ji však samou udivilo, vytí jí přidalo na odvaze. Pomalu se zvedla a těžkými krůčky kráčela k mřížím. Její špičatá uška sebou znovu škubla, když zachytili zvuk tlumených pádů. Ohně poutaly pozornost jejích očí a plnili tak okolí ještě vetší temnotou. Její zrak znovu zabloudil k teď už nehybnému strážci. Okamžitě spatřila dýku, kterou měl strážce u opasku. V ten moment věděla, co chce. Mezery mezi mřížemi by normálně nestačili, aby jimi prostrčila co jen zápěstí, ale týdny hladu způsobili, že dokázala prostrčit ruku až po rameno. Co si ale za okamžik uvědomila, bylo, že na dýku stále nedosáhne. Shodila látku, co ji zakrývala a odhalila svoje zlaté vlasy sahající jí až po pás. Znovu se natáhla za dýkou. I když získala par cenných milimetrů, stále to nestačilo, aby se jí co jen dotkla. Díky svému počínání si vůbec nevšimla, že v táboře mezi tím vypuknul poplach. Piráti zmateně pobíhali kolem a snažili se najít toho, kdo zabil jejich společníky. K elfčině smůle si jeden z pirátů všimnul jejího chování. Uvědomila si to až po tom co ucítila ostrou bolest na ruce. Chtěla ruku rychle stáhnout, ale už bylo pozdě. Veliká bota piráta její ruku vtlačila do horkého písku. Malá elfka zapištěla, když ji horký písek popálil na ruce. Najednou však tlak na její ruce pominul. Elfka zdvihla zrak a spatřila černý úsměv na zarostlé mužské tváři. Pirát, oblečený v těžkém koženém oděvu hnědé barvy s pistolí u boku tiskl v ruce šavli a šklebil se na ni s polovinou zubů a více chlupy na bradě než na hlavě. V jediné sekundě se jeho šílený usměv změnil ve výraz plný bolesti. Něco za ním ho zvedlo se zemně a jeho tělo se začalo divně cukat. Elfka párkrát zamrkala, po chvilce se její oči přizpůsobily tmě a ona spatřila za Pirátem něco velikého a bílého. Ozvalo se hlasité prasknutí a údy piráta ochably a on se sesunul k zemi. Zpoza něj se vynořil sněhově bílý vlk velký jako kůň. Elfku zalil studený pot, když vlk udělal krok směrem ke kleci. Jeho obrovské drápy bez problémů pronikly těžkým koženým brněním piráta, kdys si na něj stoupnul. Několik silných prasknutí naznačovalo, že vlk měl taky správnou váhu k poměru svého těla. Bíla bestie sklonila hlavu a svůj čumák zarazila mezi mříže. Několik krát nasála vzduch přes nozdry tak silně ze se elfce dostal do očí písek zpod klece. Ozvalo se hlasité písknutí. Vlk sebou trhnul směrem, odkud přišlo, zastříhal ušima a třemi skoky zmizel tiše ve tmě. Elfka se rozhlédla a spatřila, že pirátské ohně pohasly a nastalo děsivé ticho. Ještě uslyšela dva tlumené výkřiky, než se opět vše ponořilo do ticha. Elka pocítila vedle sebe ostatní děti, které s ní hleděly to temnoty. Jediné co teď šlo slyšet, byl tichý příboj vln. Trvalo dobrou chvíli, než zase uslyšela něco jiného než moře. Silné odfouknutí prolomilo ticho. Z temnoty se znovu vynořil bílý vlk, na sobě měl naloženo plno věci, pres zbraně jako pušky, šavle, dýky, až po měšce pravděpodobně plné mincí. Nečekaně se zpoza vlka vynořila mužská postava v kožené róbě s kápí přes hlavu. Elfka pečlivě sledovala počínání postavy. Muž utáhnul popruhy na vlkovi a pak ho pohladil po hlavě, následně přeložil hlavu ze strany na stranu a sundal z vlka deset dýk, deset velkých vaků s vodou a pět měšců s mincemi. Postava se pak otočila směrem ke kleci. Tichými kroky prošla vzdálenost, která je dělila, a zůstala stát před zamknutými dveřmi. Všechny děti se natlačily na opačnou stranu kromě malé elfky, která ani na jeden okamžik nespustila oči z cizince. Když muž přistoupil k zámku a vyndal pomalým pohybem opásanou dýku, aby zámek vypáčil, malá elfka mu nakoukla pod kápi. Detaily tváře byly zahaleny tmou, ale všimla si, že muž měl oči převázané páskou. Muž zarazil dýku mezi mříž a zámek a rychlým pohybem zápěstí zámek odlomil. Za doprovodu skřípání dveře pomalu otevřel. Postava chvíli stála na místě, pak nasála vzduch přes nozdry, jak to udělal předtím vlk.

    „Jeďte na sever, podél moře, před svítáním dorazíte ke skalám, tam se na den schovejte. Vyrašte znovu po západu slunce, první vesnice je pak ještě půl noci cesty,“ zazněl mužův hlas. Nedalo se z něho vyčíst takřka nic. Muž se pak otočil a odkráčel směrem k vlkovi, toho pohladil a spolu se vydali na jih. Malá elfka vyskočila z klece, ostatní děti ji následovaly. Každému přidělila dýku a vodu, pěti chlapcům dala měšce s mincemi, byla překvapená, když viděla, že vyšlo na každého. Její pohled zabloudil zpátky ke kleci, v níž leželo nehybně jedenácté dítě. Zatřásla hlavou, jako kdyby z ní ten obraz chtěla dostat ven. Ostatní děti tomu nevěnovaly žádnou pozornost a pomalu začaly kráčet směrem na sever. Elfka však zůstala stát na místě a její pohled skákal z dětí do temnoty, kam zmizel muž s vlkem. Ostatní děti se zastavily a začaly ji volat, aby šla s nimi, malá elfka se jen usmála, opásala se dýkou, přehodila čutoru s vodou přes rameno a rozběhla do tmy, kam zmizel muž s vlkem.
    Kapitola II.:
    Elfku obklopila temnota noci. Kapky vody stékající po čutoře se jedna za druhou měnili na led. Každý krok byl neúprosný boj. Příboj vln a šepot písku malou elfku pomalu ukolébávali ke spánku. Jediné co stálo v cestě únavě, byl neutichající mrazivý vánek dorážející na tvář. Uběhlo asi deset minut, co se odpojila od skupiny dětí. Teď už neviděla ani děti, ani muže, kterého následovala. Písek, vítr a tma dělali její cíl takřka nemožným. Sama však byla překvapená, že i po předložení všech faktů její odhodlanost zůstávala neoblomná. Její smaragdově zelené oči fixovaly temný horizont v naději, že spatří bílý stín.

    Její uši se cukli, když zachytily nový zvuk. Kroky, ne běh, ze směru odkud přišla. Její tělo ztuhlo, když se mysl začala pohrávat s možnosti původu zvuku. Několik okamžiku její mysl pracovala na plné obrátky, ale ke konci jediné co by vše vysvětlilo, bylo, že spatří zdroj. Elfka se pomalu otočila. Severní horizont byl odět do ještě větší temnoty. Zvuk rychlých kroků pomalu sílil. Její ruka nervózně zabloudila k rukojeti dýky u pasu. Zvuk kroků ustal. Z temného závoje severního horizontu se vynořily obrysy pěti čtyřnohých zvířat. Opatrnými kroky zvířata zkrátila vzdálenost mezi nimi a elfkou na polovici. Jejich karmínově červená srst za světla měsíce tancovala v mrazivém vánku. Obrovské červené oči fixovali malou elfku která dávno před tím už tasila dýku. Za průvodu děsivého vrčení, šelmy cenřili své tesáky do černé noci. Plíživými kroky začali malou elfku obkličovat. Její uši se cukaly při každém zvuku, únava upadla do zapomnění. Tlukot jejího srdce bušil do mrazivé tmy. Elfčiny oči sledovaly každý pohyb šelem.

    Bez varování nebo náznaku útoku jedna z rudých šelem jediným skokem doslova přeletěla vzdálenost, která ji dělila od malé elfky. Rychlým přenesením váhy na pravou nohu a zatažením levé se malá elfka bravurně vyhnula útočníkovi, co více dostala se za něj a přesně mířeným bodnutím přeťala dýkou krční tepnu. Zvíře dopadlo na zem, zakvílelo a po krátkém cukání nohou vydechlo naposled. Tenhle manévr si však vyžádal hořkou daň. Poslední síly opouštěly malou elfku. Její kolena se zabořila hluboko do sametově jemného písku. Její ruce ochably a dýka se jí vykoulela z ruky. Všechny zbývající síly soustředila na to, aby udržela svá víčka otevřená, ale bezvýsledně. Oči malé elfky se zavřely. Skoro v tom samém momentu ucítila ve svém pravém rameně obrovskou bolest. Její oči se doširoka otevřely. Obrovské rudé oko koukalo přímo na ní s tesáky zabořenými v jejím mase. Otevřela ústa ale místo vzlyku z nich vyšel výkřik bojovníka. Elfka nahmatala svou dýku a zarazila ji do velikého oka. Zvíře zakvílelo a pustilo ji, hned tu však bylo druhý, které se připravovalo zaujat místo svého druha. Zvíře se odrazilo od země, ale nikdy nedopadlo. Sevřela se nad ním obrovská bílá tlama. Teplá rudá tekutina zalila její tvář. Řev, vrčení, praskání kostí, pak klid. Na elfčině tváři se objevil malinký úsměv. Její oči se zavřely a svět ji konečně nechal klidně spát.

    Elfka ucítila pálivou bolest v pravém rameni. Pomalu otevřela oči. První co viděla, byl jeskynní strop. Uvědomila si, že leží na divně formované bílé chlupaté posteli. Rozhlédla se kolem. Byla uvnitř prostorné jeskyně, na padesát kroků od vchodu, kde se světlo střetalo se stínem jeskyně. Nedaleko od ní doutnalo veliké ohniště, nad kterým viselo několik svlečených zvířat. Vůně pečeného masa a dýmu ji škádlila v nose. Opodál ohniště, se sušilo pět karmínově červených kožichů. Elfka se stáhla do klubíčka a slastně se protáhla. Okamžitě jí do pravého ramena vystřelila ukrutná bolest. V té samé chvíli, se u jejích nohou vzpřímili dva chlupaté rohy posteli, hned potom se pravá část posteli zvedla a natočila k elfce. Teď na ni koukala obrovská hlava bílého vlka, na kterém vlastně ležela. Dobrou chvíli si elfka s vlkem hluboce hleděli do očí. Oční souboj přerušil až vlk, který jediným nečekaným líznutím oslintal celou její tvář. Vlk se pak stáhnul do klubíčka, s elfkou uvnitř a položil svoji hlavu přes elfčino levé rameno. Dívka pohladila obrovské bíle zvíře na temeni, pak začala studovat své pravé rameno. Zeleně zbarvené obvazy fixovaly její pravou horní část těla. Tu a tam prorážely červené fleky. Jakákoliv snaha pohnout pravou rukou byla odměněna bolestí. Neviděla smysl dále se něco pokoušet, a k tomu byla její postel hezky měkká a hebká. Pomalé a klidné dýchání vlka ji ukolébalo ke spánku.

    Když se elfka znovu probudila, ucítila tahání na pravém rameni. Pomalu otevřela oči. Stál nad ní muž v kožené róbě s kápí na hlavě, která stínem zakrývala jeho tvář. Jeskyně teď byla osvětlována jen chabým světlem ohně. Elfka teď ležela na velikém kameni hned vedle ohniště. Mužská postava, sklánějící se nad ní, si přiložila ruku pod kápi. Když se ruka muže znovu vynořila ze stínu kápi, byla na ní zelená substance, kterou pravděpodobně vyplivl, a s ní pak zamířil k jejímu rameni. Pálivý pocit se začal šířit od místa a postupně projel celým jejím tělem, pak ustal. Bolest v jejím rameni otupěla natolik, že byla zanedbatelná. Muž pak obvázal její rameno čerstvými obvazy a staré spálil. Celý čas z něj elfka nespustila oči. Muž pak elfku posadil a navlékl na ni košili ne zrovna její velikosti. Elfka zamávala dlouhými rukávy a zachichotala se. Pod kápi muže se něco zacukalo. Osoba se sehnula k ohništi a pak se opět otočila k elfce. V ruce držela misku a v ní něco, co vypadalo jako vývar. Muž se posadil naproti elfce, do druhé ruky vzal lžíci. Děvče se pokusilo zvednout pravou ruku, aby si převzalo lžíci, ale k jejímu překvapení její pravá ruka odmítala vykonat jakýkoli úkol. Pod neustálým dohledem elfky nabral na lžíci male množství vývaru a vynesl ho do úrovně elfčiny tváře. Elfka očekávajíc otevřela pusu, ale muž se nehnul z pozice, v které byl předtím. Tušení, které malá elfka měla od chvíle, kdy prvně zvídavě nakoukla pod kápi cizince, se naplnilo. Muž byl slepý. Elfka se pomalu nahnula, vzala obsah lžíce do pusy a polkla. Její líce zrudly, její chuťové pohárky se probudily. Přisel na ní pocit, jakoby to bylo to nejlepší jídlo, jaké kdy jedla. Tekutina ohřívala její nitro, jak tekla do žaludku. Krmení pokračovalo, až snědla celý vývar. Muž pak odložil misku a lžíci, sebral malou elfku do náručí a položil ji na nedaleko ležícího vlka. Elfka chtěla protestovat, ale pocit měkkosti a tepla ji rázem uspal. Když se následně probudila, bylo to na hřbetu vlka kráčejícího po boku cizince směrem na jih.
    Kapitola III.:
    Dva dny, tak dlouho byli už na cestě. Muž a vlk neúnavně kráčeli zády ke Slunci. Cesta byla vyčerpávající a elfka několik krát usnula, když se pak vzbudila, změnil se její nositel, její obvazy byly vyměněné. Elfka však nikdy cizince a vlka neviděla odpočívat. Jedli a pili cestou. Každým vzbuzením se taky měnila scenérie, takže během jejího spánku muž s vlkem museli přejít pořádný kus cesty. Jedno však zůstávalo stejné. Písek, mnoho písku. Chráněná před spalující září slunce jen jemným bílým závojem, který muž skoro až magicky vytáhnul z brašny na vlkovi. Jemná látka ji až nepřirozeně úspěšně chránila před teplem a pískem.

    Byl podvečer druhého dne, když dorazili k zavřené bráně a hradbám z písku a hlíny. Její uši sebou cukly, když uslyšela tenký pisklavý hlásek. I když nerozuměla obsahu, zněl podle ní dost arogantně. Zvedla oči k vršku brány a uzřela dvě malé zelené potvůrky jak na nich z vrchu hledí. Znovu slyšela slova a k těm dvěma se přidala třetí a koukla dolu na ně. Vzápětí se otočila na ty dvě, co tam byli prvně a začala na ně křičet a mlátit je, dokud nezmizli z dohledu. Za několik okamžiků se brána zvedla a muž, následován vlkem s elfkou na hřbetu, vešli dovnitř. Děvče se zachichotalo, když spatřilo, jak zelená potvůrka stále mlátí ty ostatní dvě, zatím co ony obsluhovaly mechanizmus brány. Uvnitř hradeb bylo malé městečko s budovami z písku a bláta, nedaleko byl dokonce malý přístav. Stejná potvůrka pak doběhla k muži, zdvořile se uklonila a její papulka začala mlít svoji hatlaninou. Muž v kožené róbě se také uklonil a něco řekl té potvůrce. Bylo to poprvé, co slyšela jeho hlas. Na rozdíl od malé potvůrky byl hrubý, ale ne až tak hrubý jak hlas pirátů, co ji drželi. Jeho tón byl uklidňující a pokojný. Zelená příšerka pak něco zakřičela a rázem se objevilo mnoho dalších příšerek v každém odstínu zelené a spolu se vrhli na vlka. Začali z něj sundávat zbraně, brašny a měšce, když se však pokusili sundat ji, vlk na ně nemile zavrčel a muž něco vykřiknul v té jejích hatlanině. Příšerky se zarazily a pokračovaly se sundáváním, až když jim něco řekla příšerka stále stojící při muži, s kterým přišla. Po krátkém rozhovoru s příšerkou co vypadala, že má vyšší postavení, muž přišel k elfce a složil ji z vlka. Nepoložil ji však na zem, ale přenesl ji do jedné z nedalekých budov. Místo dveří byl vchod překrytý látkou, uvnitř byla pouze jedna místnost bez oken, jen s malým otvorem u stropu kudy dovnitř pronikalo světlo. Vybavena jen jednou postelí, ohništěm, uprostřed stolem a dvěma židlemi. Čeho si elfka hned všimla, bylo, že všechen nábytek byl na malé příšerky až moc velký. Odpověď, proč tomu tak je, dostala ještě před tím, než stihla položit otázku. Dovnitř domku totiž vešla elfka. Už jen její přítomností bylo v místnosti více světla. To se totiž odráželo od jejích bílých vlasů. Její safírově modré oči si pomalu prohlížely malou elfku. Její pohled byl hluboký a stejně tak tajemný jako láskyplný. Její tvář byla dokonalá, jinak to malá elfka nedokázala popsat. Elfka se zdvořile uklonila.

    "Bal'a dash, malanore." Zazvonil její hlas, jako kdyby zpívala píseň a naplnil dušičku dívky teplem. Pak se bělovlasá elfka usmála. Koutky děvčete se začaly samy od sebe zdvihat a taky se nakonec usmála. Cizinec malou elfku položil na postel, pak se otočil k bělovlasé ženě, a taky se uklonil.

    "Anu belore dela'na, quel Mihewi Sunhawk." Zdvořile odpověděl. Na to se bělovlasá kráska usmála ještě více.

    "Malanore, znovu musíme mít debatu o tom, jak mě máš oslovovat?" povzdechla si. "Víš, že s tím jen ztratíš čas, protože mi na konec i tak ustoupíš." Její hlas zněl poněkud smutně, ale úsměv z její tváře nezmizl. "Tohle je ona? Taraktan, říkal něco o tom, že sis přivedl malou nevěstu, ale předpokládám, že byl jen zmatený tím závojem. Nebo že by konečně?"

    "Ještě i ty s tím začínej." Řekl muž arogantně, jako by všechnu předešlou zdvořilost odvál vítr spolu s pískem.

    "Malanore." Začala elfka v klidu vysvětlovat. "Musíš chápat naše zmatení. Je to už nějaké desetiletí co jsme tě viděli s někým, zvířata nepočítajíc." Elfka vypadala, že chtěla ještě něco říct, ale přestala mluvit, když muž zdvihnul ruku.

    "Jen se na ní koukni a pak ji pošli s první lodí domu." Řekl rázně a vykročil směrem k východu. Hned se však zarazil, když ucítil jemné zatažení za róbu.

    "Jak na to koukám…" štěbetala Mihewi. "… někomu jsi za těch pět dní přirostl k srdci." Malá elfka pevně chytila róbu muže a neměla v úmyslu ji pustit. Několik okamžiků jen mlčky stáli, pak ale elfka nabrala odvahu.

    "Vezmi mne s sebou." Řekla tiše. Muž se ale rychlým cuknutím vysvobodil a svižným krokem bez slova odkráčel ven. Mihewi se na něj hrozivě podívala a pak přitančila k malé elfce.

    "Nic si z toho bručouna nedělej, zlatíčko, on byl vždy takový. Tak a teď se podíváme na tvoje zranění." Mihewi svlékla z elfky velikou košili a začala jí odmotávat obvazy. Malá elfka sledovala, jak úsměv z tváře Mihewi mizí.

    "Anar'alah!" vykřikla Mihewi, když sundala obvazy. Překvapená reakcí, se malá elfka podívala na svoje pravé rameno. Pět obrovských jizev se jí táhlo od podpaží až ke krku. Rameno bylo opuchlé a mělo nezdravou fialovou barvu. Tu a tam byla divná zelená substance, ale více jí zůstalo na obvazech.

    "Zlatíčko, určitě tě to musí strašně bolet." Řekla Mihewi ustrašeně, ale elfka jen zakroutila hlavou. Mihewi zúžila oči a jemně se dotkla ramene malé elfky, ona však dotyk vůbec necítila. Mihewi nabrala trochu zelené substance do rukou a přičichla k ní. Pak se znovu koukla na elfku.

    "Pamatuješ, odkud to vyndával?" Malá elfka si hned vzpomněla na obraz, jak se zelená substance objevila na ruce, když ji muž vyndal zpod kápě a řekla to Mihewi. Oči Mihewi vzplály modrým plamenem, její výraz se ale nezměnil. Otřela substanci do obvazů, znova se usmála na dívku, a vyběhla ven. V momentě když Mihewi přešla přes východ, malá elfka uslyšela z venku obrovský křik. Křik pokračoval hodnou chvíli, ale v tom samém momentu, kdy chtěla vykouknout, se Mihewi vrátila. Bělovlasá kráska měla v rukách vědro s vodou, a přes rameno přehozené osušky. Znovu se usmívala na malou elfku.

    "Tak tě umyjeme." Řekla a položila vědro vedle postele. "Tak mě napadá, ještě jsme si nebyly představené a bručoun tady teď není takže…" Mihewi si odkašlala "Mé jméno je Mihewi Sunhawk." řekla a uklonila se. Malá elfka seskočila z postele, uklonila se a řekla.

    "Já se jmenuju Nayeli Sungazer."
    Kapitola IV.:
    "Já se jmenuji Nayeli Sungazer, paní Sunhawk," řekla malá elfka.
    "Ráda tě poznávám Nayeli, ale nejsem žádná paní," Mihewi se usmála. "Klidně mi můžeš říkat Mihewi." Krásná elfka znovu vzala vědro a přišla s ním až k Nayeli. Obě se posadily na postel, Mihewi namočila ručník a začala malou elfku mýt. Smyla ji zbytky zelené substance a také sůl z kůže. Když byla čistá, Mihewi odložila ručník a přiložila ruce na fialové rameno a šeptem začala odříkávat zaklínadlo. Nayeli nejdříve ucítila jemné šimrání a pak se barva ramene začala měnit na přirozenější. Když Mihewi dokončila čarování, otok na rameni se zmírnil a barva byla zase přirozená.
    "Promiň zlatíčko," povzdechla Mihewi, "ale ať se budu snažit jakkoli ty jizvy ti už zůstanou."
    "To je v pořádku," řekla Nayeli s úsměvem.
    "Ruku nebudeš cítit ještě den a hýbat s ní budeš moci až za dva," řekla a malá elfka jen mlčky přikývla. "Nemělo, by to mít …" Mihewi se zasekla ve středu vety, když dovnitř nakoukla obrovská hlava člověka. Nayeli přešel mráz po zádech.
    "Mihewi!" zaduněl hrubým hlasem jak hrom během letní bouřky. "Není tady? Nemohu ho najít…" jeho oči zabloudily k polonahé malé elfce a jeho líce zrudly. Z látek, které sloužily jako dveře, se vynořila jeho obrovská ruka v plátovém brnění a on si s ní zakryl oči.
    "Grame!" vykřikla na něj Mihewi. "Tvoje negalantnost už překračuje všechny meze."
    "Já jen hle…" obr nestihnul dokončit větu, když po něm bělovlasá elfka znovu vyjela.
    "Stále si tady? Anar'alah, počkej venku, jestli něco chceš," Nayeli nemohla přemoci úsměv, když viděla obra, jak je poučován Mihewi, která mu byla sotva po prsa. Gram otevřel ještě jednou ústa, ale nevyšlo z nich nic, pak zmizel za látkami.
    "Thalassian se naučil, ale naučit ho chování, to je jak odnaučit Malanoreho, aby nesbíral vše, co najde," povzdechla si Mihewi a zatřásla hlavou, jako kdyby z ní chtěla něco dostat. Pak sebrala ručníky, co donesla a vytřídila z nich světložluté šaty.
    "Budou ti asi veliké, ale nic jiného nemám, jelikož tady nejsou žádné děti, a věci goblinů by ti byly malé." Nayeli si prohlídla šaty. Byli moc hezké a ušity z jemné látky, stejně ale stiskla pevně bílou košili, kterou dostala od cizince, levou rukou. S těžkým srdcem dovolila Mihewi ji do šatů navléct.
    "Určitě ti vyhládlo, nevím co ti Malanore dával jíst, ale určitě to nebylo nic dobrého."
    Malá elfka však rázem zavrtěla hlavou:
    "Ne, ne, bylo to moc dobré," řekla s velkým úsměvem. Mihewi ji úsměv vrátila i když s pochybnosti a obě vyšli ven.
    Zapadající slunce proměnilo městečko na jednu velkou show barev a světýlek, když se odráželo od písku a domků. Tohle bylo poprvé, co viděla písek v hezčím světle.
    "Malanore!" duněl Gramův hlas přes městečko. "Malanore!" řval, až se zvedal prach. Nayeli se ohlídla a zrakem hledala cizince, co ji přivedl. Jediné co však našla, byl bílý vlk, který ležel hned nalevo od vchodu do domku, ve kterém byli. Stočený do klubíčka tiše oddechoval do podvečerního řevu. Mezi Gramovými výkřiky dolehlo k uším malé elfky jemné cinknutí. Mihewi šťouchla do Nayeli aby upoutala pozornost, pak ukázala na vrch větrné věže. Na jejím vrcholu seděla osoba oděná v kožené róbě a zdálo se, že hází malé kamínky na nic netušícího obra.
    "Jako malé děti. Jeden horší než druhý," oddechla si Mihewi, pak vzala elfí holku za ruku a dovedla ji pod věž.
    "Malanore, připojíš se k nám na večeři," znělo to spíše jako rozkaz než nabídka.
    "Kde je, Mihewi? Kde se znovu schovává?" Gram se dožadoval pozice cizince.
    "Grame, Malanore je tam, kde vždy," ukázala nahoru, "nechápu, jak ho můžeš neustále hledat, když celou dobu, co je tady, tráví skoro jen na tom místě."
    Gram a Nayeli koukli znovu nahoru, ale postava už na věži nebyla.
    "Jdeme jíst," ozval se jim za zády tichý hlas. Gram a Nayeli rychle otočili pohled směrem, odkud přicházel hlas. Patřil muži, co byl ještě před několika okamžiky na věži. Skupinka pak zamířila k jedné z větších budov uprostřed městečka.
    Hned po vstupu si Nayeli všimla, že budova byla plná malých stolků a stoliček. Jediné dva veliké stoly byly oba obklopeny čtyřmi stoličkami. Muž zamířil přímo k nim, ostatní ho následovali. Muž vzal jednu ze stoliček a usadil se do čela stolu, Gram zabral celou podélní část a Mihewi si sedla tak aby mněla napravo muže v róbě a nalevo Nayeli. Hned k nim doběhly dvě zelené příšerky s polévkou. Mihewi se natočila k malé elfce, aby jí pomohla s jídlem. Hned si však všimla, že Nayeli pečlivě sleduje muže v kápi a také se otočila jeho směrem. Muž se nejdříve sklonil nad talíř a přivoněl. Pak zvedl ruce a shodil kápi na ramena, s pod ní se nejdříve vynořili jasně modré krátké vlasy, hned za nimi černá páska, která zakrývala oblast spánků a očí a nakonec dlouhé uši. Oči malé elfky se rozšířily, aby nepropásly ani jeden z detailů elfovy tváře. Na elfa měl muž moc ostré črty tváře. Nayeli ho sledovala, jak vzal lžíci, nabral polévku, zvednul hlavu a polévku si nalil do úst. Tímhle počínáním byla dost překvapena, čehož si všimla i Mihewi.
    "To zelené, co jsi mněla na rameni, jsou listy jedné rostliny. Používají se na tlumení bolesti, urychlují hojení, a při větších dávkách způsobují necitelnost až paralýzu," vysvětlovala Mihewi a mezitím nabrala polévku a začala krmit Nayeli, "ten blázen je žvýkal pět dní," Povzdechla si, "můžeme být rádi, že ještě může dýchat bez pomoci. Ale podle zranění, co jsi měla, neměl jinou možnost."
    Gram dojedl poslední lžíci polévky a otočil se na elfa:
    "Malanore!" zaduněl jeho hlas, "Rád bych si s tebou dal zase souboj."
    "Grame! Nech to na zítra," okřikla ho elfka. K Nayelinu pobavení začal Gram dělat štěněčí oči, ale bělovlasou elfku to neobměkčilo. Zelené příšerky pak donesly hlavní chod, dušené maso. Nayeli připomenulo chuť masa, co ji dával jíst její záchrance. Elf místo masa dostal další porci polívky, kterou snědl stejným způsobem jako předtím. Gram znovu skončil jako první a začal se nalívat vínem. Nakonec tam strávili něco přes hodinu. První se bezeslově vytratil elf. Po poháru vína také Mihewi usoudila, že by měli jít spát a vzala sebou i Nayeli. Cestu k domku jim osvětlovaly pochodně. V domku se převlékly do lehčích košilek a uložily se k spánku. Mihewi pevně objala Nayeli a v téhle pozici i usnuly. Malá elfka tvrdě spala a vzbudilo ji až nad ránem jemné cinkání. Když otevřela oči, spatřila Mihewi jak na ní kouká a uši se jí chvějí při každým cinknutí. Pomalu vyklouzla z obětí a vykoukla ven zpoza závěsů. Její zrak padnul na bok obrovského bílého vlka, na jehož hřbetu bylo připevněné sedlo. Na druhé straně za vlkem se pohybovala kožená kápě. V dáli spatřila u mola kotvící loď.
    Kapitola V.:
    Nayeli se vrátila dovnitř. Mihewi seděla na posteli a převlékala se.
    "Už ji osedlal?" zeptala se během převlíkaní. Nayeli jen bezeslovně přikývla.
    "A chceš jít vážně s ním?" Nayeli znovu jen přikývla. "Chci tě jen varovat, že někdy to s ním bude horší než u pirátů. On není hrdina ani zločinec, když něco udělá a zdá se to až bezdůvodně, věř, že tomu předcházely roky přemýšlení." Nayeli se usmála a s pochopením přikývla. Bělovlasá elfka si povzdechla.
    "A to jsem si myslela, že konečně budu mít nějakou normální společnost. Obleč se, já ho chvíli zdržím," Mihewi vstala z postele, nadzvedla matraci a vyndala par šatů.
    "Tohle si vezmi," řekla a vyběhla ven. Malé elfce trvalo jen několik minut než se převlíkla. Pravou rukou už mohla hýbat, ale stále ji necítila. Nohavice a košile zabalila do vaku smotaného z jedné z košil. Jak následně prošla látkami ven, uviděla elfa a bělovlasou elfku stát v docela intimní vzdálenosti u sebe. Elf držel Mihewi za ruku a druhou dlaň měl položenou na jejím temeni. Elfka vypadala, že pláče, pak se podívala směrem k Nayeli, usmála se, otřela si oči do rukávu a gestem ruky ji přivolala. Mihewi vzala od malé elfky vak s oblečením a začala věci z něj ukládat do jedné ze sedlových brašen. Elf mezitím beze slov dotahoval postroj na vlkovi. Mihewi se pak sklonila k Nayeli.
    "Dávej na něj pozor." řekla a usmála se, její oči se zaleskly. Mihewi se pak postavila a natočila k elfovi.
    "Al diel shala, Malanore." řekla a uklonila se.
    "Shorel'aran, Mihewi." odpověděl elf, stáhl si kápi do čela a vykročil směrem k přístavu. Nayeli poděkovala elfce, uklonila se a rozloučila. Malá elfka pak cupitala po boku muže v kožené róbě do přístavu.
    I když slunce ještě ani jen nevyšlo, v malém přístavu bylo rušno. Zelené potvůrky běhaly sem a tam, nosily zásoby a nakládaly zboží na loď. Dva obrovské stožáry se tyčily nad malinkatými domky. Loď byla úzká, stavěna spíše pro rychlost a manévrovatelnou než transport nákladu. Šlo to vidět i na velikosti posádky – byla menší než obvykle. Nayeli si loď dobře prohlédla a po zádech jí přeběhl mráz. Na pravoboku četla vypálený nápis "Plačící Hrom" v jazyce lidí a na stěžni vlála černá vlajka s bílou lebkou. Vstříc jim šel vyšší zarostlý muž, oblečený v obnošené důstojnické uniformě. Na levém boku měl připásanou šavli a na pravém pistoli.
    "Vy budete náš pasažér, pokud jsem těm zeleným skřetům rozuměl správně," promluvil na ně v lidském jazyce a zaujatě si prohlédl skupinku.
    "Jedno veliké zvíře a jeden muž." přikyvoval pro sebe, pak jeho oči uzřely Nayeli. Malá elfka si toho všimla a chytla se elfovy róby.
    "Chcete platit v… " námořník si odkašlal "… v naturáliích nebo jiným způsobem?"
    Elf vytáhnul z róby tři malé měšce a podal je muži:
    "Ve zlatě," řekl elf v jazyce lidí. Muž si vzal měšce a každý nejdříve potěžkal a pak nakoukl dovnitř. Hodnou chvíli mlčel.
    "Mělo by to být víc než dost." dodal elf.
    "Pro muže a vlka ano, ale jestli jede s námi i ona, tak ne. Námořníci jsou samí muži, a když budeme mít ženu na palubě během tak dlouhé plavby, nemůžu ručit za její bezpečí a…" muž ještě nedopověděl větu, když mu elf podal další měšec, o něco plnější než ty předtím. Muž ho znovu potěžkal a ohrnul nos.
    "To by šlo, následujte mě," námořník se otočil a vedl je na palubu, pak do podpalubí a nakonec do jedné ze dvou oddělených částí.
    "Není to nic moc, ale zase nejsme zvyklí na pasažéry," řekl a přitom zašlápl krysu, co mu vběhla pod botu. Vlk vešel dovnitř a ulehl do kouta.
    "To bude stačit," řekl elf a začal odvazovat náklad z vlka. Námořník to koutkem oka sledoval a přikývnul.
    "Tedy, když spolu máme strávit takovou dlouhou dobu, bylo by hezké znát vaše jméno. Já jsem kapitán Plačícího Hromu, Trevor Corvin."
    "Eliendir Dawnsong," odpověděl elf.
    "Dawnsong, uhm? Tedy těší mě, a dáma?"
    Nayeli už, už chtěla říct své jméno, když ji elf předběhnul.
    "Freya Dawnsong, moje dcera."
    Kapitán kývnul směrem k malé elfce na pozdrav.
    "Tedy, užívejte tohle místo podle libosti po čas naši plavby, já musím dohlédnout ještě na pár věcí. Poroučím se," řekl a svižně odkráčel pryč.
    "Stanovíme si několik pravidel," elf začal mluvit v thalassian. " Jestli máš cestovat se mnou, nikomu nebudeš říkat své pravé jméno. Po lodi nebudeš chodit nikdy sama, buďto budeš se mnou nebo se Sorou. Nebudeš s nikým mluvit bez mého svolení a vždy uděláš vše, co ti řeknu, ať to zní jakkoli divně. Otázky?"
    "Jen jednu. Jak se jmenuješ?" vyzvídala elfka.
    "Mám mnoho jmen. Malanore mi říkají elfové, Mihewi a Gram. Ti starší my říkají Vyhnanec a Vypovězený. Poutníkem mne nazývají lidé, ale také Stínem, Vrahem a spoustou dalších jmen. Můžeš si vybrat, je mi jedno jak mne budeš zvát," odpověděl elf.
    "Myslela jsem tvé pravé jméno."
    "To jsem zapomněl."
    "Zapomněl vlastní jméno? Ztráta paměti?"
    "Ne, prostě ti co si ho pamatovali, zemřeli a nikdo mne mým jménem dlouho neoslovoval, tak jsem zapomněl," odvětil elf a Nayeli to na nějakou chvíli umlčelo.
    Netrvalo dlouho a loď se pohnula. Vlk nepohodlím zavrčel. Elf, který do té chvíle seděl u vlka, se postavil.
    "Jdeme na palubu," řekl oznamovacím tónem. "Sora potřebuje klid, aby usnula, a já se potřebuji protáhnout." Malá elfka ho mlčky následovala. Hned jak vyšli z podpalubí, přilákali pozornost všech očí. Celá loď byla v jednom shonu, námořníci pobíhali sem a tam. Elf s Nayeli přešli pomalu až na příď. Zde bez jakéhokoli slova nebo varování vzal elf Nayeli do náruče a vykročil na špici. Nayeli se nejdříve bála, ale když muž i s ní na rukou, přešel hodný kus bez té nejmenší ztráty rovnováhy, trochu se zklidnila a vychutnávala si vítr a výhled. Na špici přídě se elf posadil a Nayeli si usadil do klína. Byl to úžasný pocit, vítr ji vál do tváře a vlasů. Malá elfka sledovala, jak si loď velikou rychlostí razí cestu přes vodu. Netrvalo dlouho a k lodi se přidali delfíni. Pak ji to napadlo.
    "Altash. Budu ti říkat Altash."
    Kapitloa VI.:
    Nayeli se vrátila dovnitř. Mihewi seděla na posteli a převlékala se.
    "Už ji osedlal?" zeptala se během převlíkaní. Nayeli jen bezeslovně přikývla.
    "A chceš jít vážně s ním?" Nayeli znovu jen přikývla. "Chci tě jen varovat, že někdy to s ním bude horší než u pirátů. On není hrdina ani zločinec, když něco udělá a zdá se to až bezdůvodně, věř, že tomu předcházely roky přemýšlení." Nayeli se usmála a s pochopením přikývla. Bělovlasá elfka si povzdechla.
    "A to jsem si myslela, že konečně budu mít nějakou normální společnost. Obleč se, já ho chvíli zdržím," Mihewi vstala z postele, nadzvedla matraci a vyndala par šatů.
    "Tohle si vezmi," řekla a vyběhla ven. Malé elfce trvalo jen několik minut než se převlíkla. Pravou rukou už mohla hýbat, ale stále ji necítila. Nohavice a košile zabalila do vaku smotaného z jedné z košil. Jak následně prošla látkami ven, uviděla elfa a bělovlasou elfku stát v docela intimní vzdálenosti u sebe. Elf držel Mihewi za ruku a druhou dlaň měl položenou na jejím temeni. Elfka vypadala, že pláče, pak se podívala směrem k Nayeli, usmála se, otřela si oči do rukávu a gestem ruky ji přivolala. Mihewi vzala od malé elfky vak s oblečením a začala věci z něj ukládat do jedné ze sedlových brašen. Elf mezitím beze slov dotahoval postroj na vlkovi. Mihewi se pak sklonila k Nayeli.
    "Dávej na něj pozor." řekla a usmála se, její oči se zaleskly. Mihewi se pak postavila a natočila k elfovi.
    "Al diel shala, Malanore." řekla a uklonila se.
    "Shorel'aran, Mihewi." odpověděl elf, stáhl si kápi do čela a vykročil směrem k přístavu. Nayeli poděkovala elfce, uklonila se a rozloučila. Malá elfka pak cupitala po boku muže v kožené róbě do přístavu.
    I když slunce ještě ani jen nevyšlo, v malém přístavu bylo rušno. Zelené potvůrky běhaly sem a tam, nosily zásoby a nakládaly zboží na loď. Dva obrovské stožáry se tyčily nad malinkatými domky. Loď byla úzká, stavěna spíše pro rychlost a manévrovatelnou než transport nákladu. Šlo to vidět i na velikosti posádky – byla menší než obvykle. Nayeli si loď dobře prohlédla a po zádech jí přeběhl mráz. Na pravoboku četla vypálený nápis "Plačící Hrom" v jazyce lidí a na stěžni vlála černá vlajka s bílou lebkou. Vstříc jim šel vyšší zarostlý muž, oblečený v obnošené důstojnické uniformě. Na levém boku měl připásanou šavli a na pravém pistoli.
    "Vy budete náš pasažér, pokud jsem těm zeleným skřetům rozuměl správně," promluvil na ně v lidském jazyce a zaujatě si prohlédl skupinku.
    "Jedno veliké zvíře a jeden muž." přikyvoval pro sebe, pak jeho oči uzřely Nayeli. Malá elfka si toho všimla a chytla se elfovy róby.
    "Chcete platit v… " námořník si odkašlal "… v naturáliích nebo jiným způsobem?"
    Elf vytáhnul z róby tři malé měšce a podal je muži:
    "Ve zlatě," řekl elf v jazyce lidí. Muž si vzal měšce a každý nejdříve potěžkal a pak nakoukl dovnitř. Hodnou chvíli mlčel.
    "Mělo by to být víc než dost." dodal elf.
    "Pro muže a vlka ano, ale jestli jede s námi i ona, tak ne. Námořníci jsou samí muži, a když budeme mít ženu na palubě během tak dlouhé plavby, nemůžu ručit za její bezpečí a…" muž ještě nedopověděl větu, když mu elf podal další měšec, o něco plnější než ty předtím. Muž ho znovu potěžkal a ohrnul nos.
    "To by šlo, následujte mě," námořník se otočil a vedl je na palubu, pak do podpalubí a nakonec do jedné ze dvou oddělených částí.
    "Není to nic moc, ale zase nejsme zvyklí na pasažéry," řekl a přitom zašlápl krysu, co mu vběhla pod botu. Vlk vešel dovnitř a ulehl do kouta.
    "To bude stačit," řekl elf a začal odvazovat náklad z vlka. Námořník to koutkem oka sledoval a přikývnul.
    "Tedy, když spolu máme strávit takovou dlouhou dobu, bylo by hezké znát vaše jméno. Já jsem kapitán Plačícího Hromu, Trevor Corvin."
    "Eliendir Dawnsong," odpověděl elf.
    "Dawnsong, uhm? Tedy těší mě, a dáma?"
    Nayeli už, už chtěla říct své jméno, když ji elf předběhnul.
    "Freya Dawnsong, moje dcera."
    Kapitán kývnul směrem k malé elfce na pozdrav.
    "Tedy, užívejte tohle místo podle libosti po čas naši plavby, já musím dohlédnout ještě na pár věcí. Poroučím se," řekl a svižně odkráčel pryč.
    "Stanovíme si několik pravidel," elf začal mluvit v thalassian. " Jestli máš cestovat se mnou, nikomu nebudeš říkat své pravé jméno. Po lodi nebudeš chodit nikdy sama, buďto budeš se mnou nebo se Sorou. Nebudeš s nikým mluvit bez mého svolení a vždy uděláš vše, co ti řeknu, ať to zní jakkoli divně. Otázky?"
    "Jen jednu. Jak se jmenuješ?" vyzvídala elfka.
    "Mám mnoho jmen. Malanore mi říkají elfové, Mihewi a Gram. Ti starší my říkají Vyhnanec a Vypovězený. Poutníkem mne nazývají lidé, ale také Stínem, Vrahem a spoustou dalších jmen. Můžeš si vybrat, je mi jedno jak mne budeš zvát," odpověděl elf.
    "Myslela jsem tvé pravé jméno."
    "To jsem zapomněl."
    "Zapomněl vlastní jméno? Ztráta paměti?"
    "Ne, prostě ti co si ho pamatovali, zemřeli a nikdo mne mým jménem dlouho neoslovoval, tak jsem zapomněl," odvětil elf a Nayeli to na nějakou chvíli umlčelo.
    Netrvalo dlouho a loď se pohnula. Vlk nepohodlím zavrčel. Elf, který do té chvíle seděl u vlka, se postavil.
    "Jdeme na palubu," řekl oznamovacím tónem. "Sora potřebuje klid, aby usnula, a já se potřebuji protáhnout." Malá elfka ho mlčky následovala. Hned jak vyšli z podpalubí, přilákali pozornost všech očí. Celá loď byla v jednom shonu, námořníci pobíhali sem a tam. Elf s Nayeli přešli pomalu až na příď. Zde bez jakéhokoli slova nebo varování vzal elf Nayeli do náruče a vykročil na špici. Nayeli se nejdříve bála, ale když muž i s ní na rukou, přešel hodný kus bez té nejmenší ztráty rovnováhy, trochu se zklidnila a vychutnávala si vítr a výhled. Na špici přídě se elf posadil a Nayeli si usadil do klína. Byl to úžasný pocit, vítr ji vál do tváře a vlasů. Malá elfka sledovala, jak si loď velikou rychlostí razí cestu přes vodu. Netrvalo dlouho a k lodi se přidali delfíni. Pak ji to napadlo.
    "Altash. Budu ti říkat Altash."
    avatar
    Altash

    Posts : 25
    Join date : 10. 11. 15
    Age : 30
    Location : Frankurt am Main Deutschalnd

    Re: Prvni z Poslednich

    Příspěvek pro Altash za Tue Nov 24, 2015 11:27 am

    Kapitola VII.:
    Altash přidal hned dalšího dne meditace po tréninku. Nayeli mněla na začátku problémy vůbec sedět na místě, ale netrvalo dlouho a zvykla si. Sama si meditaci nazvala "Dýchání s Altashem", protože to podle ní celou dobu dělali, dýchali. Na třetí den si sbalili věci a vyrazili z města. Hned jak přešli přes vchodovou jeskyni, se k nim připojila Sora a společně zamířili na sever. Před nimi se rozprostírala džungle, divoká jak Azeroth sám. Altash trval na tom aby Nayeli nesla jeden z těžších batohů a každý den ji tam trochu přiložil. Znovu viděla Altashovou neúnavní výdrž. Když byla Nayeli unavená tak že nemohla ani sama chodit Altash ji vysadil na Soru nebo vzal na vlastní záda a tam i spala, za pochodu. Čtyři dny se prodírali džungli, než se Sora unavila. Altash s Nayeli rozložili provizorní tábor. Vyčerpaná elfka se uložila ke spánku, zabalená do dek, se Sorou po boku.

    Následující ráno vzbudil Nayeli zvuk deště. Kapky doráželi na provizorní střechu z deky, kterou nad ní rozprostřel Altash. Poutník ani Sora však nebyli k nalezení. Zrakem bloudila po okolí, ale přes hustý déšť toho nebylo moc vidno. Po chvíli se však její uši cukly, když k nim dolehnul zvuk mluvy. Její smysly zbystřeli. Nayeli zavřela oči a soustředila se na poslech. Na začátku se nedalo z mluvy nic rozeznat, ale po chvíli byli slova srozumitelnější. Značilo to jen jedno, kdokoli to byl, byl čím dál blíže. Štěkot psů přerážel zvuk kapek dopadajících na opadané listí a deku.

    "Prach je mokrej, pušky budou nepoužitelné." stěžovala si jedna z osob v lidském jazyce.

    "Při našem počtu, bychom je ani nepoužili." řekla další osoba.

    "Jdeme už čtvrtý den. Jak daleko může zajít slepec a děcko?" stěžoval si zase první hlas.

    "Je to tvoje chyba, že si je ztratil, tak si neztěžuj!" do rozhovoru se připojila další osoba.

    Nayeli vstala, opásala si dýku, shrnula věci na kopu, strhla deku, co ji chránila před deštěm na kopu věcí a zahrabala je listím. Nohy se ji zabořili do bláta po kotníky a v hlavě jí svitnul nápad. Nayeli si se rychle vyválela v blátě. Pomocí dýky se pak vyškrábala na nejbližší strom. V stínu deště pak vyčkávala, co se bude dít. Teplé kapky ji dopadali na tvář. Netrvalo dlouho a malá elfka spatřila siluety prodírajíc se džunglí. Rozeznala tri psi a deset postav na koních.

    "Nezapomeňte, že živý je 2000 pro každého z nás a mrtvý jen 1000, tak ho omylem nezabijte a za tu malou také něco dostaneme." ozval se nový hlas. Nayeli bylo hned vše jasné, tyhle lidi poznali Altashe na plakátu. Psi skupinu zavedli až na místo kde byl před chvílí ještě tábor. Nayeli se ocitla přímo nad nimi. Důsledně neslídili celou oblast a netrvalo dlouho, než našli věci pod listím. Bahno zakrylo pach malé elfky a psi ji nevyčichali, pomalu ho však smýjel déšť. Zlatovlasá elfka měla ze své pozice výborný výhled. Pod ní se nacházelo deset mužů na koních v koženém brnění, vyzbrojených puškami a meči. Několik z nich dokonce poznala, byli to námořníci z Plačícího Hromu a muži, které pravidelně je vídala v hospodě, kde byli ubytovaní. Jeden z nich byl dokonce nevrlý hospodský, kterého střetli hned prvý den.

    "Oči na pozoru! Někde tady budou."

    "Takovou vzdálenost jen za čtyři dny. Není to doopravdy lovec démonů, jak se povídá?" zeptal se jeden z nich.

    "Já slyšel, že když se mu podíváš do očí, zkameníš." přidal se další.

    "Kdyby to bylo na těch správných místech, ani by my to nevadilo." rozesmál se jeden z nich a ostatní se přidali.

    "Moc hluční…" přeblesklo Nayeli hlavou. "… moc hluční na to aby byli profesionální lovci odměn." její pohled skákal od muže k muži. Kdyby neměli psi, mohla by prchnout, ale to by je nenašli v první radě. V ručke sevřela úchop dýky. Slyšela jak její srdce buší čím dál více. Automaticky se zhluboka nadechla a v momentě si vzpomněla na "Dýchání s Altashem". Pomocí dýchacích cviků, které se naučila od Altashe, se zklidnila a její mysl se rozjasnila. Bylo jich přece jen moc na to, aby zaútočila přímo, útek byl přece jen nejlepší možnost. Nayeli však při přemýšlení zapomněla na jednu podstatnou věc.

    "Tam je ta malá!" Byli slova, která ji vrátili do světa. Déšť smyl bláto z jejích vlasů a teď když vyšlo slunce, zářili, že je nebylo možné přehlídnout. Nayeli výkřik překvapil natolik, že na mokré kúře ztratila rovnováhu a padla do listí pod stromem. Malá elfka rychle vyskočila zpět na nohy, ale už bylo pozdě. Muži na koních ji obklíčili. Nayeli tasila dýku a zaujala bojový postoj.

    "Klídek maličká, my ti neublížíme." klidným tón sem k ní přihovořil hospodský. "Kde je tvůj táta?" Ať zněl jeho jakkoliv mile, štěkot psů a vrčení je moc neuklidňovalo. Její pohled hledal jakoukoli možnost k útěku. Její mysl pracovala na plné obrátky, ale pomalu ji plnil pocit úzkosti. Vidina toho, že znovu padne do zajetí a to, že ji zavrou do klece, jí bránilo v myšlení. Po druhý krát zavřela očí a zhluboka se nadechla a vydechla. Když oči znovu otevřela, její mysl se pročistila. Nayeli pevněji stiskla dýku a odrazila se směrem k psům. Co se pak odehrálo, bylo moc rychlé na to, aby to obyčejné lidské oči mohli sledovat.

    Psi se jí rozběhli naproti. Prvnímu se vyhnula do strany a zarazila mu dýku ze strany do krku. Zvíře zakvílilo a padlo k zemi. Druhý pes se chtěl do ní zakousnout, no jeho tlama cvakla naprázdno. Nayeli se přesmykla pod jeho tlamu, a dýku mu vrazila do hrudního koše. Hned po ní šel poslední, ten však taky zacvaknul na prázdno. Malá elfka moment hned využila a dýku mu vrazil shora do pysku. Hbitě se s její pomoci vyšvihla na horu a použila hlavu psa jako odrazový mostík. Když pak dopadla, bylo to na koně jednoho z mužů, kterému hned zarazila dýku do nechráněného krku. Rychlým pohybem shodila bezvládné tělo z koně a než se muži vzpamatovali, co se vlastně odehrálo, cválala už pryč.  
    Kapitola VIII.-IX.:
    Nayeli necválala dlouho, když začala být vyčerpaná. Sedlo nebylo vyrobeno na její výšku a křečovité svírání koně nohama ve veliké rychlosti ji ubíralo na síle. Nezvyk na jízdu na koni a únava způsobily, že netrvalo dlouho, než ji pronásledovatelé začali dobíhat. Křečovitě stisknula zuby, aby zapomenula na bolest z nohou. Ať se to snažila ignorovat sebevíc, její nohy začínaly ochabovat a nakonec vypověděly službu. Nayeli spadla ze sedla do listí a kůň bez povšimnutí pokračoval stejným tempem dále, až zmizel mezi stromy.
    Muži malou elfku doběhli a obklíčili. Zlatovlasé děvče se chtělo postavit na nohy, ale ty ji neposlouchaly.
    "Ale, ale," řekl jeden z mužů, "tolik zlosti, vždyť my jsme ti nechtěli ublížit… původně," muž se mrazivé usmál, "ale jak vidím, nedáváš nám moc na výběr," dodal a tasil meč.
    "Je jen na tobě, jestli to bude bolet trochu, nebo bolet moc," přidal se hospodský. První muž se k ní začal přibližovat a mečem mířil na ni. Pomalu jí špicí zvednul bradu a prohlédl si její tvář.
    "Bude škoda tě prodat, možná si tě nechám já," Nayeli při jeho slovech odvrátila pohled.
    "Tak je to lepší. Menší vzdor méně bolí, doufám, že jsi to pochopila," dodal a kleknul si, aby byl na její úrovni, pomalu se přisunul blíže. Byla to však poslední věc, co v životě udělal. Malá elfka čekala jen na příležitost, kdy se někdo dostane na dosah její dýky. Muž podcenil vzdálenost mezi nimi a zapomněl, že meč nestihne vykrýt malou hbitou čepel. Nayeli mu jediným řezem přeřízla hrdlo a muž se svalil k zemi, dusíc se vlastní krví, ostatní muži hned tasili své meče.
    "Nedělej to horší, než to je!" vykřiknul jeden z nich. Nayeli se začala smát, možná to bylo ze zoufalství, možná to bylo z bolesti, nebo to byly oba pocity dohromady, ale mělo to požadovaný účinek. Muži o krok ustoupili.
    Její smích náhle přerušilo svištění. Jeden z mužů nečekaně vykřiknul bolestí, pak další a další… a najednou všichni leželi mrtví na zemi. Nayeli z počátku nechápala, co se stalo, pak si všimnula šípů v tělech, které způsobily smrt jejích pronásledovatelů. Malá elfka se s nadějí otočila, ale z porostu za ní se místo postavy v kožené róbě vynořilo několik modrozelených příšerek. Problém byl, že i když vypadaly jako zelené příšerky, které už potkala dříve, tyhle byli minimálně o dvě hlavy vyšší, než lidi co jí pronásledovali. Poslední, co si pak pamatovala, byla silná rána zezadu do hlavy.
    Nayeli se probrala do světa, který dobře znala. Byl to svět, ve kterém se ocitala, vždy když spala, tedy od doby, co znala Altashe. Za časů svého otroctví nemohla zamhouřit oko, aniž by se jí vracely noční můry a výjevy z každého dne. Co potkala jeho, bylo to jiné.
    Tenhle svět snů se však lišil od toho obvyklého. V normálních snech se vše točilo kolem ní, tady se však cítila jako pozorovatel bez těla. Z počátku to bylo nepřirozené, ale nakonec si zvykla, dokonce se na ten pocit i trochu těšila. Každou noc sledovala jiný příběh, jiné dění, jinou pohádku. I když některé byly dost krvavé, stále se cítila bezpečně a v pohodlí, vysoko v oblacích nade všemi. Někdy si dokonce připadala, že některé z těch pocitů, co cítila, nebyly její. Ať to bylo jakkoliv, vždy to brala jen jako sen. Tentokrát v něm lítala bezcílně vysoko v oblacích a sem tam se dívala dolů na bezvýznamné smrtelníky věnující se každodenním záležitostem, naplňoval ji pocit volnosti a svobody. Najednou ji však zasáhl pocit nepohodlí, až hněvu, a otevřela oči.
    Malá elfka se probudila. První co spatřila, byl strop vyrobený z propleteného rákosu. Trochu se rozhlédla a zjistila, že leží v posteli uvnitř malé rákosové chatrče. Pomalu se posadila a zezadu se hned ozvalo místo, kam ji udeřili. Trochu nedůvěřivě se znovu podívala kolem sebe po místnosti. Kromě páru židlí a postele zde však nebylo nic k vidění. Nayeli se postavila a došla k otvoru, který sloužil jako dveře. Slunce ji oslepilo ihned, jak překročila práh domku. Po chvilce si zvykla a rozhlédla se. Spatřila více rákosových chatrčí, podobných té, ze které vyšla. Mezi nimi se míhaly modrozelené postavy, které hned poznala. Velké modré příšerky se od malých zelených lišily nejen výškou, ale i kly, které jim trčely z úst. Najednou spatřila, že jedna míří k ní. Na rozdíl od ostatních příšerek, co viděla, byla tahle o něco menší a pohybovala se ladněji. Když se přiblížila víc, Nayeli rozeznala ženské křivky. Za ní kráčel velký bílý vlk. Malé elfce na chvíli poskočilo srdce radostí, ale jen na chvilku. Při bližším pohledu totiž spatřila velikou černou skvrnu přímo na jeho čele. Zlatovlasá dívka se rychle vrátila do chýše a čekala, co se bude dít.
    Modrá příšerka vešla dovnitř. Na rozdíl od velkých příšerek, které viděla předtím, měla tahle o dost menší kly, ženské vnady a ladnější pohyby. Modrá dívka vypadala dost mladá, snad na prahu dospělosti. Hruď a bedra jí zakrývaly jen lehké kusy látky a dlouhé uši zdobilo nespočetné množství náušnic. Dlouhé zelené vlasy měla zapletené do spousty malých copánků.
    "Já zdravit Worl'Thaze'aka. Mé jméno být Mai. Worl'Thaze'aka mi rozumět?" optala se modrá dívka lámaně lidskou řečí. Nayeli přikývla, což Mai výrazně potěšilo, až si zatleskala. Pak si Mai ukázala za hlavu.
    "Ještě bolet?"
    "Trochu," odpověděla elfka a ohmatala si zátylek. Mai se usmála a vzala malou nádobku, co jí visela u pasu. Když ji otevřela, vůně dosáhla k malé elfce. Nayeli hned poznala, co v ní bylo, byla to stejná vůně jako listy, které jí Altash přikládal na rameno. Mai natáhla ruku s nádobkou k Nayeli. Zlatovlasá dívka nabrala z masti na dva prsty a nanesla ji na zátylek, bolest okamžitě ustoupila. Mai vypadala až příliš nadšeně, na prsty si natáčela jeden svůj copánek. Nayeli došlo, co Mai chce, až ve chvíli, když si pohladila rukou vlasy a Mai se zachvěla. Malá elfka vzala své vlasy do ruky a ukázala na ně s otázkou v očích. Mai začala dychtivě kývat hlavou. Nayeli souhlasně kývla a Mai přistoupila blíž. Modré děvče začalo její zlaté vlasy hladit a očichávat, dokonce odněkud vytáhlo cosi, co vypadalo jako hřeben, a začalo Nayeli česat. Mai dlouho a pečlivě česala zlaté vlasy, než se z venku ozvalo hlasité zavrčení.
    Mai rychle dočesala malou elfku, chytla ji za ruku a táhla ven. Venku už nervózně frkal veliký šedý vlk. Mai mu něco řekla řečí, které zlatovlasá elfka nerozuměla. Vlk byl výrazně větší než Sora a Nayeli se zdálo, že možná i o dost starší. Mai se pak otočila k elfce a ukázala na vlka.
    "Tallok," řekla, pak ukázala na Nayeli, "Worl'Thaze'aka," dodala. Nayeli hned pochopila a ukázala na sebe a řekla: "Naye-," malá elfka si hned uvědomila svou chybu, "Freya," opravila se.
    Mai na ni chvíli zmateně koukala.
    "On - Tallok," Mai znovu ukázala na vlka, "Ty - Worl'Thaze'aka," znovu ukázala na Nayeli.
    "Ale moje jméno je Freya," řekla Nayeli. K jejímu překvapení modrá dívka souhlasně přikývla.
    "Ty být Freya Dawnsong, ale taky být Worl'Thaze'aka," řekla Mai pevně.
    "Co je Wrol'Thake'ala?"
    "Worl'Thaze'aka," Mai ji opravila s vážnou tváří, "Worl být slovo v můj jazyk, Thaze být čepel, aka být cera. Ty být cera Worl'Thaze, Čepele-Slov," vysvětlila Mai a usmála se, jako kdyby byla na svůj výklad pyšná.
    "Worl'Thaze?" Nayeli stále nepochopila.
    "Worl'Thaze!" řekla Mai znovu vážně a ohlédla se, "Worl'Thaze," zopakovala, přistoupila k vlkovi a ukázala na něj, "Worl'Thaze!" znovu zopakovala, ale Nayeli jen kroutila hlavou. Mai opadla dlouhou srst vlka a přiložila si ji na oči jako pásku, "Worl'Thaze," zopakovala. Teď Nayeli konečně pochopila.
    "Alta… Eliendir!" Nayeli skoro až vykřikla.
    Mai na ni ukazovala a skákala od radosti: "Worl'Thaze!" stále opakovala.
    "Je Eliendir, tedy Worl'Thaze, tady?" zeptala se malá elfka. Hned jak se optala, přistoupil k ní šedý vlk a sklonil hlavu tak blízko, že se jí skoro dotýkal. Čenichem nasál vzduch, Nayeli a Mai ztichly, malá elfka se dokonce trochu otřásla. Vlk natáhnul hlavu za elfku, zuby ji chytil za košili a zdvihnul do vzduchu. Vlk se pak otočil a vykročil s Nayeli v tlamě směrem, odkud předtím přišel s Mai. Nayeli se hrozně lekla, ale Mai, která kráčela vedle vlka, ji uklidňovala.
    "Nemít strach! Tallok starý. Ty zapáchat jako vlk, on asi myslet, že ty malé vlk," Nayeli tahle slova trošku uklidila, ale stále se trochu bála. Jak ji vlk nesl, Mai na ni dál mluvila.
    "Tallok starý. On být nejstarší člen vesnice. Ani otec můj otec nebýt starší," štěbetala a stále se usmívala. Nayeli si všimla, že upoutali pohledy všech v okolí. Vlk ji donesl až na vyvýšenou plošinu ve středu vesnice a stále ji držel. Ve středu plošiny byla chatrč větší než ostatní, dokonce měla dvě patra, a do té šedý vlk zamířil.
    Hned jak vešel dovnitř, Nayeli si všimla bílého vlka ležícího na velikém pelechu ze slámy. Bílý vlk zdvihnul hlavu a otočil ji směrem k příchozím. Střihnul ušima a začal vrtět chvostem, když spatřil Nayeli, dokonce se pokusil postavit. Tallok si toho všimnul a zavrčel. Bílý vlk složil hlavu k zemi a začal kňučet. Velký šedý vlk donesl Nayeli až k pelechu a tady ji i položil vedle bílého vlka. Nosem ji pak jemně přitlačil, aby si sedla, Nayeli neprotestovala, protože nevěděla jak jinak reagovat. Tallok si pak lehnul vedle nich a začal olizovat hlavu bílému vlkovi. Nayeli se konečně odhodlala a pohladila bílého vlka.
    "Soro, to jsem ráda, že tě tady vidím," Sora ji jen olízla, protože Tallok jí toho víc nedovolil. Mai se posadila nedaleko a usmívala se, hladila Soru na zádech. Když Tallok skončil s olizováním Sory, obrátil pohled k Nayeli. Oči malé elfky se rozšířily, protože pochopila, co přijde. Jediným líznutím Tallok oslintal celou Nayeli od hlavy k patě. Jako kdyby to nestačilo, přidala se ještě Sora. Mai nemohla zadržet smích a rozesmála se na plné hrdlo. Elfka si otřela tvář a spatřila brašny za Sorou. Cíleně sáhla do jedné z nich a vytáhla novou košili, kterou jí Altash sehnal během poslední zastávky.
    Nayeli si ještě ani pořádně neupravila košili, když dovnitř vešly dvě vysoké příšerky s meči a luky, následované příšerkou ověšenou zlatými řetězy a Altashem v kožené róbě s páskou přes oči. Očividně o něčem diskutovali v jazyce příšerek. Nayeli se chtěla zvednout, avšak Mai ji chytila za košili a stáhla dolů. Když se podívala na Mai, očima žádajíc vysvětlení, Mai jen zakroutila hlavou a přiložila si prst k ústům. Zdálo se, že Altash se snažil něco vysvětlit, ale zlatem ověšená příšerka jen odmítavě kroutila hlavou.
    "Worl'Thaze požadovat něco, co nebýt lehké splnit," Mai šeptem překládala pro Nayeli.
    "Meč být u Gurubashi celé generace, předávat ho z rodič na potomek. Worl'Thaze musí rozumět, že vzdát se takový artefakt není pro Gurubashi lehké. I když já, Sa'jin, souhlasit, to rozhodnutí vesnice, a někdo nemuset souhlasit."
    "Když ty říkat, že meč silný, proč meč nikdo nikdy nepoužít?" Mai překládala, co říkal Altash," meč je nástroj a nástroj být na to aby být používán, ne viset a být trofej," na tohle ověšená příšerka odvrátila pohled.
    "To, Worl'Thaze, nebýt možné. Meč moc silný pro Gurubashi. Jíst sílu nositele. Mnoho bojovníku zkoušet, no ani jeden neunést. Nevědět přesně proč. Vědět jen že být kovat dávno, dávno kdy Azeroth stále jen jeden země. Ne kov, ale šupiny z dva modrý drak."
    Altash se chytnul za hlavu, viditelně iritován: "Nedat ani, když já ukázat, že já smět nosit meč?"
    Na tuhle otázku se ověšená příšerka otočila k těm dvěma, co s ní přišli, a začala něco šeptem rozebírat. Po chvíli se otočila zpět k Altashovi.
    "Když ukázat, my popřemýšlet."
    Při těchto slovech Altash vykročil směrem ke křeslu na druhé straně místnosti. Nad ním se lesknul doteď nepovšimnutý meč. Čepel meče byla úzká, na konci jemné zahnutá, broušena jen z jedné strany. Jemný modrý nádech čepele ladil se stříbrnou rukojetí. Pod ním visela vhodná pochva.
    Altash došel po meč a jemně ho uchopil do ruky. Nayeli se otočila na ostatní: všichni vypadali, jako kdyby na něco čekali, ale dlouhou dobu se nic nestalo. Altash sundal následně i pochvu, zasunul do ní meč a vrátil se ke Sa'jinovi.
    Kapitola X.:
    Slepý elf natočil rukojeť k Sa'jinovi a ten natáhnul ruku nad rukojeť meče a chvíli tak zůstal. Nakonec však stáhl ruku.
    "Meč být tvůj," řekl Sa'jin rezignovaně, otočil se a odkráčel pryč, následován dvěma strážci. Altash si povzdechnul a otočil se na skupinku v pelechu. Nayeli se opět chtěla postavit, ale znovu byla zadržená Mai se stejným vysvětlením. Tallok pomalu vstal a vykročil směrem k Altashovi. Elf mu vykročil naproti. Když se setkali, chvíli jen stáli u sebe, těsně jeden proti druhému, pak Tallok sklonil hlavu a položil ji Altashovi na čelo. Slepý elf zvedl ruku a podrbal obrovského šedého vlka za ušima, následně řekl něco řečí, kterou Nayeli dosud neslyšela. Tallok pak trochu odstoupil od Altashe a očichal ho, na to mu hned Altash položil ruku na čumák.
    "Vím, že smrdím jako pes, ale jestli se mne pokusíš olíznout nebo dotáhnout do pelechu tak dostaneš nakládačku, dědulo!" dodal v lidském jazyce. Až teď Mai pustila Nayeli a obě se Sorou došly k Altashovi. Mai začala něco říkat, ale hned se zarazila, když si Altash kleknul před Nayeli. Elf položil meč na zem vedle sebe a rukou přivolal malou elfku blíže a ona poslechla. Altash Nayeli chytil za ramena a jemně hmatem zkontroloval krk, tvář a pak celou hlavu. Následně se vrátil na ramena a přes paži, loket, předloktí, zápěstí a dlaň přešel až na jednotlivé prsty. Zlatovlasá elfka celou dobu mlčky držela. Altash tímhle způsobem pak prohlédl celé její tělo až po paty a k jednotlivým prstům na nohou. Mai jen ohromeně sledovala, co se děje.
    "Bolí tě něco?" zeptal se po prohlídce.
    "Už ne, bolelo mě v zadu na hlavě, ale dala jsem si na to mast od Mai," přiznala Nayeli. Altash se znovu přisunul a nahmatal s elfčinou pomocí ono místo.
    "Vypadá to jen pohmožděné," řekl elf, stáhnul ruce a pokusil se postavit, ale v tom momentě se mu kolem krku vrhla Nayeli s pláčem. Altashe to zaskočilo ale jen na chvilku, pak začal malou dívku hladit po zádech.
    "Bála jsem se," plakala. Zavalená přívalem emocí se z vraha bez svědomí proměnila zase v malé děvčátko: "Tak moc sem se bála! Oni přišli a ty ani Sora jste tam nebyli. Pak ti psi. Pak ti lidi! Nenávidím lidi! Proč jsou všichni lidé, co potkám, tak zlí?" plakala Altashovi do róby a její tělíčko se chvělo. Teď se i Mai přidala do skupinového objetí a Sora položila svojí hlavu na hlavu malé elfky.
    "Bála sem se," Nayeli opakovala. V kleče strávili hodnou chvíli než se Nayeli utišila. Pak si z jedné z Altashových brašen vytáhla kousek sušeného masa. Jednou rukou si utřela slzy a v druhé sevřela maso, vyškrábala se elfovi na klín a zakousla se do masa, jako kdyby týden nejedla.
    Altash následně vzal brašny a všichni, kromě Talloka, který mezitím usnul, se přesunuli do malé chatrče kde se Nayeli probudila. Tady se Nayeli dozvěděla Altashův plán pro její výuku magie. Jejím učitelem měla být Mai. I když na to nevypadala, malá elfka zjistila že Mai má nadání pro magii a co víc, že je další v řadě na duchovního vůdce vesnice. Také se dozvěděla, že ten kdo naučil Mai lidské řeči nebyl nikdo jiný než Altash, který ve vesnici strávil nějaký čas před pěti lety. Mai ze začátku říkala, že to, co dělá, není magie, ale Altash na to řekl něco jako: "Je jedno, jestli piješ čaj ze sklenky nebo z hrnku, stále je to čaj," ale Nayeli to moc nepochopila.
    Zlatovlasá elfka se během svého pobytu u Gurubashi trollů – tak jí Mai řekla, že se nazývají - hodně naučila. Její znalosti se rozšířili jak z kulturního hlediska, tak i ze sociálního, magického a kulinářského. I když se magii učila z pohledu šamanů, což Altash prohlašoval za jeden s nejlepších základů, jaké mohla dostat, nedělala skoro žádné pokroky. S Altashem se vídávala jen u jejich cvičení, pak vždy hned někam zmizel beze slov. Elf se následně objevil až na jedné ze stoliček v chýši, vždy když Nayeli ráno otevřela oči. To, že ho viděla hned po probuzení, ji moc uklidňovalo. Sora taky nebyla k nalezení. Sem tam měla Nayeli pocit, že zahlédla něco bílého koutkem oka, ale když se ohlédla, nic tam nebylo. Dny se táhly a elfka neměla náladu je ještě počítat. Stejně nepatrné byli i pokroky malé elfky v magii. Více se naučila o přírodě, o dějích v ní, koloběhu vody a života, než kouzel a magie, ale Altash trval na tom, aby pokračovala.
    Jednoho dne Mai přišla na jejich cvičení dost rozrušená. Netrvalo dlouho a svěřila se Nayeli.
    "Tallok, nebýt zdravý. Jen ležet od rána, nic nejíst a nepít. Vypadat, že mít bolesti a mast nepomáhat," Mai se pokoušela o plnohodnotnou hodinu šamanizmu, ale duchem byla jinde. Malá elfka také ztrácela koncentraci. Obě usoudily, že cvičení v tomhle stavu nemá smysl, a rozhodly se ho odložit a zajít za starým vlkem. Už při příchodu si všimly velkého množství trollů z vesnice, ale i některých, které Nayeli ještě nikdy neviděla. Díky Mai se prodraly až k rákosové chatrči. Hned, jak vešly dovnitř domku na plošině, všimly si klečícího Altashe se Sorou po boku a ...
    Nayeli musela zamrkat, protože nevěděla, jestli se jí nezdá. Vedle elfa seděla elfka s bílými vlasy oblečená v koženém brnění. I když byla bělovlasá elfka oblečená jinak, než si ji pamatovala, i tak ji poznala. Elf a elfka hladili sivého vlka, ležícího na boku. Tallok nevypadal nejlíp, a Altash mu šeptal něco v řeči, které Nayeli nerozuměla. Dívky si přisedly. Mihewi se otočila jejích směrem a usmála se, i když to byl trochu smutný úsměv. Objala nejprve Nayeli, a pak i Mai.
    "Nevypadá dobře, co mu je?" zeptala se tiše zlatovlasá elfka.
    "Dostihnul ho nepřítel, kterému dosud unikal," byla odpověď, kterou dostala od Mihewi. Malá elfka se zatvářila dost zmateně.
    "Nemoc, které nakonec všichni smrtelníci podlehnou."
    "Jaká nemoc?" Nayeli byla ještě více zmatená.
    "Věk," suše odpověděla Mihewi.
    "Jak to myslíš, že unikal před věkem?"
    "Nikdo ti to neřekl?" překvapeně se optala Mihewi, "Tallokovi je dobře 170 let."
    "Psích?"
    "Ne, Tallok žije už více než 170 lidských let,“ odpověděla bělovlasá žena. Tohle Nayeli ještě více překvapilo. Pamatovala si, že Mai něco říkala o tom, že je Tallok starý, ale tak moc, to nečekala.
    "Mihewi, můžeš, prosím tě…" Altash promluvil.
    "Ale samozřejmě," odpověděla Mihewi, položila ruce na vlka a začala něco odříkávat. Světlo zalilo vlka, a když pohaslo, vlk se převalil na břicho, a za pomoci obou elfů se postavil na nohy a otřásl se.
    "Udělala jsem vše, co mohu, ale zdá se, že to i tak dlouho nevydrží," dodala elfka.
    "Nevadí, to postačí, děkuji," řekl elf a doprovázen oběma vlky vykročil směrem k východu. Elfky a trolka je následovali. Davy venku vytvořily koridor a skupinka přešla až na konec vesnice. Nayeli si všimla, že trolů bylo ještě více, než když vešly. Z osady pak pokračovali na západ, následováni celou vesnicí. Netrvalo dlouho a přišli na vyvýšenou mýtinu, odkud byl výhled na moře. Tady Altash a jeho skupinka ustoupili a k Tallokovi přišli trollové. Mai jí vysvětlila, že to jsou vůdci vesnic, jako její praotec Sa'jin. Většina z nich prý pocházela z jejich vesnice a přišli vzdát poslední úctu vlkovi. Každý z nich řekl pár slov v Zandali, a pak přiložili svou hlavu k masivní hlavě vlka. Nayeli se tlačily slzy do očí, Mihewi si toho všimla a malou elfku k sobě přitulila. Altash stál bez jakéhokoli znatelného výrazu opodál.
    Poté co se vůdci všichni vystřídali, byl povolen přístup ještě prostým trolům. Nesli své potomky, po párech přistupovali k vlkovi a ten olíznul jejich děti. Mai vysvětlila, že to je pro štěstí. Když se vystřídali i ti, Mihewi dotáhla Nayeli a Mai před vlka který olíznul všechny tři. Poslední, který před vlka přistoupil, byl Altash.
    Elf vlka podrbal na hlavě a následně přitiskl svou hlavu k jeho. Altash začal mluvit v tom neznámem jazyce. Malá elfka nerozuměla, co říkal, ale měla pocit, jako by ji každé slovo zasáhlo hluboko uvnitř. Následně se stalo něco, co nečekala, jakmile Altash domluvil, tasil modrý meč, který měl připevněný na zádech a rychlým pohybem ho zarazil hluboko do hrudi sivého vlka. Malá elfka nedokázala pochopit, co se stalo. Celé její tělo chtělo křičet, ale z jejích úst nevyšla ani hláska. Mihewi ji objala pevněji a Nayeli ucítila dopadat její slzy na svoji hlavu. Altash mezitím položil Talloka na bok a vytáhnul meč, který byl překvapivě bez jediné kapky krve.
    "P-proč?" bylo jediné slovo, na které se malá elfka zmohla, když Altash prošel kolem ní a odešel z vyvýšeniny, ale od něj se odpovědi nedočkala. Nayeli ho chtěla nenásledovat, ale Mihewi ji nepustila se slovy:
    "On je ten z nás, kdo teď trpí nejvíce. Nech ho chvíli se sebou samým.“
    Kapitlola XI.:
    Nayeli Altashe už neviděla toho dne a ani dalšího. Tallokovo tělo té noci trollové spálili na vysoké hranici. Mai jako duchovní v učení mněla celý obřad na starosti a ani po tom jí nedali vydechnout, což způsobilo, že se jí na Nayeli neostávalo čas. Jediné vysvětlení, co se vlastně stalo a proč se tak stalo, dostala až druhý den od Mihewi.
    "Tallok byl starý. Při zmírňování jeho bolestí nepomáhala už ani magie. Malanore mu umožnil bezbolestný odchod. Tallok to dobře věděl a Malanore by nikomu jinému nedovolil to udělat," vysvětlovala krásná elfka.
    "Víš, zlatko, Tallok a Malanore … jak to vysvětlit. Tallok dělal Malanorovi společníka jako to teď dělá Sora. Tallok byl vlastně první, kdo mu dělal dlouhodobého společníka. Jeho potomci pak šli v jeho šlápějích a část svého života strávili jako Malanoreho společníci, Sora je také jedna z nich. Bude už pátá generace…? Ne… šestá … bude to už šestá," Mihewi se usmála.
    "Když si vzpomenu, že vše se to začalo tim, že jsem na to malé štěně nedohlédla a ten malý nezbeda se nalokal vody ze Slunečné studny…," Mihewi se usmívala, ale oči se jí začínaly lesknout a chvilku na to jí po lících začaly stékat slzy.
    "Víš, trollové v něm viděli boha… protože žádný normální vlk není tak velký a nežije tak dlouho, my ho nazývali přítelem a Malanore … vlastně ani nevím, jak ho viděl on," bělovlasá elfka se zachichotala a její smích zněl jako zvonění malých zvonků. Mihewi vyprávěla malé elfce mnoho dalších příhod s Tallokem. Obě se spolu se smály a i plakaly než nakonec Nayeli usnula.
    Když následujícího dne Nayeli vstala, Altash seděl na jedné ze židlí. Tisíce otázek se jí vynořilo v mysli, ale nepoložila ani jednu, jen tiše seděla na posteli a dívala se na slepého elfa. Modrovlasý elf seděl nehybně na židli a nebýt pravidelného dýchání, vypadal by jako vytesán z kamene. Jeho kůže byla pobledlá a Nayeli si poprvé taky všimla, že rysy jeho tváře byly na elfa až příliš ostré. Slova se pomalu dostávala na jazyk zlatovlasého děvčete, ale v momentu kdy je chtěla vyslovit, se Altash postavil a rychlým krokem vyšel ven. Nayeli to připadalo, jako kdyby přesně věděl, nač se ho chtěla zeptat, ještě před tím, než to věděla ona sama. Rychle se oblékla a vyběhla za elfem, venku však potkala Mihewi na velikém dvounohém ještěrovi, připravenou k odchodu.
    "Nayeli," oslovila ji. "Máš znovu na výběr. Můžeš jít se mnou nebo pokračovat s Malanorem," Nayeli se však usmála a zakroutila hlavou.
    "Já si nestěžuji," odpověděla a Mihewi se také usmála.
    "Uvidíme se dříve, než posledně, podle toho, co sem slyšela. Malanoreho kamínek tě popálil a to znamená jen jedno. Ale to ti řeknu až příště. Anu belore dela'na, Worl'Thaze'aka." rozloučila se bělovlasá elfka, pobídla ještěra patami a ten se s ní rozběhl na jih.
    "Zítra ráno odjíždíme," byla první a poslední slova, co toho dne od Altashe uslyšela.
    Ten den se ještě setkala s Mai na poslední hodinu magie. Dívky strávily více času mluvením o tom, co Mai poslední dny dělala, než učením. Den jí utíkal pomalu, tak ještě před večeři a balením lezla po stromech nedaleko vesnice. Tehdy si všimla, že jí to nedělá nejmenší problémy a její výdrž byla už mnohem větší, což také způsobilo, že měla problém usnout.
    Té noci se ji znovu zdálo o létání jako každou noc, tentokrát to bylo obrovskými lesy, které neměly konce. Nečekaně však pocítila nepříjemný pocit a ten jí přinutil, aby otevřela oči. Stolička, na které elf každé ráno sedával, byla prázdná. Malá elfka okamžitě propadla strachu a panice. Rychle vstala z postele a chtěla se obléci, ale v tom momentě ucítila, jako kdyby se její mysli něco dotklo. I když to bylo jen na chvilku, stačilo to na to, aby se uklidnila a strach a panika opadly. Oblékla se tedy pomalu a vyšla ven. Slunce už bylo vysoko na obloze a život ve vesnici běžel už na plné obrátky. Nayeli chvíli sledovala dění, a pak si uvědomila, že bylo až moc rušno. Její kroky ji donesly na plošinu vůdcovské chýše, tady spatřila Mai, Altashe a plno dalších trolů. Očividně se náčelník znovu o něčem hádal s Altashem v jazyce trolů. Mai malou elfku uviděla a přicupitala k ní.
    "Co se děje?" optala se Nayeli vyzvídajíc.
    "Starý otec mít předešlá noc sen o velký bílý leopard. A ten mu říct aby zabít všechny zbylá kůň a připravit hostinu. Worl'Thaze chtít odjet na kůň, proto se hádat," odpověděla mladá trolka.
    "Kůň? Vždyť má přeci Soru, ne?" Nayeli byla překvapená.
    "Oh, mladý bílí vlk dávno odejít," Mai odpověděla s úsměvem. Tohle Nayeli ještě více zaskočilo. Zatím, co Altash horlivě diskutoval s náčelníkem, ostatní trolové připravovali maso na plošině. Jak se maso hromadilo najednou Altash zmlknul uprostřed věty. Od kopy masa se ozvalo křupnutí. Zrak malé elfky dopadl na … ani nevěděla jak to popsat. Byl to bílý leopard, velký jako Tallok. Divné na něm bylo to, že jako kdyby tam byl ale zároveň nebyl. Z úst a oči stoupal jemný modrý dým. Všichni trolové padli na kolena a hlavu sklonili až na zem. Bílý leopard si pomalu pochutnával na koňském masu. Nikdo se ani nepohnul. Po spořádání asi třetiny masa se olíznul a vykročil k Altashovi. Ten byl od začátku v pohotovosti, rukou stále svíral rukojeť meče, připraven tasit i při nejmenším náznaku nebezpečí. Nayeli si také všimla, že elf vypadal dost zmateně, poprvé od té doby, co ho znala, jí připadal, že doopravdy nevidí. Leopard se pomalu přibližoval k elfovi. Nayeli proběhla hlavou myšlenka, že mu musí pomoci, ale dříve než jí převedla do činů, zareagoval Altash.
    "Zůstaň kde si!" zakřičel více se strachem v hlase než se zlostí. Nayeli se při těch slovech na chvilku zarazila, pak se sama přemluvila, že to nemohl myslet ji. Znovu se myšlenka na pohnutí ještě ani nedostala z mysli k jejím údům a Altash znovu zakřičel.
    "Ani se nehni! Nayeli, zůstaň, kde jsi!"
    To, že použil její skutečné jméno, muselo znamenat, že situace je vážnější než si malá elfka zprvu myslela. Jako přikovaná zůstala namístě s těžkým pocitem nemoci pomoct. Leopard se dostal až těsně před elfa, posadil se a začal si ho prohlížet. Po hodné chvíli se nahnul kepředu a nosem se dotknul Altashova čela. Nayeli si hned všimla, že se elf uvolnil. Následně sáhnul do kapsy a něco z ní vytáhnul a na dlani to nabídl leopardovi. Bílá kočka sklonila hlavu a spolkla, co bylo na ruce. Leopard se pak otočil na místě a zmizel.
    Kapitola XII.-XIII:
    „Kaala.“
    „Co?“ zeptala se Nayeli, když přišla k Altashovi.
    „Kaala,“ modrovlasý elf zopakoval a kývnul směrem ke kopě koňského masa. Nayeli se koukla směrem ke kopě, nad kterou se teď skláněl temný stín. Občasný záblesk bíle a zelené přerušoval světlo pohlcující černotu. Kopa masa se zmenšovala, až nakonec úplně zmizela. Záblesk něčeho růžového krátce přerušil monotónnost temnoty. Elfka to pochopila, až její zrak rozeznal kontury obrovské černé kočky. Ze stínu srsti na ni zasvítila dvě zelená světýlka. Po zádech ji přeběhnul mráz. Tichými kroky panter vykročil směrem ke dvojici, sledován davem trolů, kteří nevěděli co se děje. I když bylo úplné ticho, dopad pacek na tvrdou zem nevydával žádný zvuk. Jemné cinknutí zezadu přinutilo zlatovlasou elfku se otočit. Nayeli spatřila Altashe jak skládá na zem meč a odpásává dýku. Následně roztáhl ruce do stran a dlaně nasměroval ke kočce. Pohled Nayeli se vracel ke kočce, avšak ta ji předstihla a div ji neshodila na zem. Jemná srst temného zvířete se otřela o malou elfku. Čeho si Nayeli hned všimla, bylo, že kočkovitá šelma velkostí převyšovala Kanu a nechybělo mnoho, aby se v kohoutku rovnala starému vlkovi. Bez zastavení kočka přešla vedle dívky a zastavila se až těsně před elfem. Hodnou chvíli takhle nehybně stáli oproti sobě. První kdo se pohnul, byl panter. Za doprovodu tlumeného předení se začal otírat o Altashe. Elf mněl co dělat aby ho tahle kopa černých chlupů neshodila na zem. Nayeli nechápavě, ale zaujatě sledovala děj. Jakmile se pak kočka přestala otírat, odkráčela přes zmatený dav trolů směrem k Nayelině chýši.
    „To bylo co?“ byla první slova co z Nayeli vylezla.
    „Předpokládám, že se jí nelíbilo, že páchnu jak pes, tak mne vyhlásila za svůj majetek.“ odpověděl elf v klidu, zdvíhajíce meč a dýku.
    „Co?“
    „Kaala … bude… ehm,“ zakoktal se Altash.
    „Prostě pojď, uvidíš,“ dodal, chytnul dívku za ruku a dotáhl ji až k domku z rákosí. Noční strážce si už v klidu polehával před domkem. Jediné, co prozrazovalo, že bdí, byla dvě zelené světýlka místo očí. Elf bez dalších slov prošel vedle kočky do chýše. Nayeli ho opatrně následovala neustále hledíc na stín. Uvnitř elfové sbalili poslední věci.
    „Pocestujeme nalehko“ Altash přerušil ticho. „Vezmi si jen to nejdůležitější a nejvíce jeden batoh.“
    „A co ostatní věci?“
    „Ty pojedou před námi, protože budeme mít ještě jednu zastávku,“ byla odpověď co Nayeli dostala. Protože to nevypadalo, že by dalším vyptáváním docílila něčeho víc, tiše si vytřídila potřebné věci do jednoho batohu.
    Jejich odchod z vesnice by docela rychlý, žádné veliké loučení. Před nimi se opět rozprostřela džungle.
    „Počkej, dej mi tvůj batoh,“ oslovil ji Altash hned jak vyšli z vesnice.
    „Ty poneseš tohle.“
    Nayeli byla dost překvapená, když uviděla elfa, jak ji podává modrý meč, ale bez jakékoli poznámky shodila batoh a převzala meč. V té chvíli jak jí elf vložil meč do rukou, klesla na kolena pod čistou váhou meče.
    „Co to?“ vypadlo z mladé elfky. Pak to pochopila. Nebyl to meč, co byl tak těžký ale všechna její síla jako kdyby ji opustila. Byl to ten meč, co ji z ní vysával. Tohle byl důvod proč ho trollí válečníci nemohli nosit.
    „Dvě hodiny denně ho poneseš, pak poneseš své věci a moje, a pak zase meč,“ řekl modrovlasý elf. Elfka jen přikývla a přehodila si pochvu s mečem přes záda.
    Dva týdny šli na sever přes džungli. Nayeli hned v první den cesty zjistila že Kaala, jak Altash velikou černou kočku nazval, byla rozhodně jiná než Kana. Většinu cesty ji skoro ani neviděla, jen tu a tam zazřela koutkem oka více černoty, než by čekala. Nayeli nechápala, jak se může Altash tak dobře orientovat v hustém porostu skoro bez slunka, došlo ji to až po několika dnech. Byl to černý panter, kdo je vedl, ne Altash. Nějakým způsobem jakoby modrovlasý elf stále věděl, kde kočka právě je. Bičovaná pravidelným denním deštěm, s parazitem, jak Altash nazýval meč, na zádech, prodírajíc se hustým podrostem měla malá elfka obrovské problémy se vůbec držet na nohou. Tentokrát byl však Altash jediný kdo ji nosil i proti jejím protestům. V jednu chvíli usnula a v druhou se probudila na jeho zádech. Kdo ví, jak dlouho by šli, kdyby ji nenosil. Někdy kolem patnáctého nebo šestnáctého dne porost začal řídnout, až přešel v obyčejný les. Zde se utábořili na dva dny. Altash na pár hodin zmizel, překvapená elfka zůstala sama s kočkou, která vypadala na rozdíl od elfa, že by spala i pár dní. Netrvalo dlouho a Altash se zjevil v táboře se zásobami. Chléb, mléko a sýr napovědely zlatovlasé elfce, že nedaleko bude civilizace. Následný pochod ji ale zklamal, protože elf se očividně usedlostem vyhnul. Takhle putovali ještě týden, než se les změnil v step. Altash se držel cesty lemované poli. Kaala se jí ztratila z očí a malá elfka vůbec neměla tušení, kde by se tak velká kočka mohla v prériích schovat. Jeden večer s pomoci Nayeli Altash převázal pochvu meče a jílec do látky aby nevzbuzovali pozornost a následujícího dne skončili v městečku. Celá se třásla, když vešli do hospody. Když ji Altash stáhl kápi do čela, až vypískla, jak se lekla. Všechny oči se upřely na ně. Altash nevěda o pohledech přešel k pultu, následován malou elfkou.
    „Jeden pokoj pro mě a moji dceru.“ řekl rázně v lidské řeči. Hospodský si je oba dobře obhlídl.
    „Dvě stříbrné za jednu postel, pět za dvě.“
    Altash vyložil dvacet stříbrných a odpočítal pět. Hospodský vyvalil oči.
    „Taky někoho hledám,“ dodal Altash, „Erewin Tios.“
    Hospodský kouknul na elfa a pak na stříbrné v jeho ruce:
    „Možná znám, možná ne.“
    Nayeli spatřila jak se Altash pod kápi pousmál a následně položil ostatní stříbrné na stůl.
    „Erewin Tios žije na západě u moře, divný chlap. Ale pití platí i dluhy. Půl dne cesty a jste tam,“ odpověděl hospodský počítaje peníze. Altash se poděkoval, chytnul Nayeli za ruku a vyšli ven.
    „Nebudeme tady spát?“ překvapeně se zeptala Nayeli. Altash se zastavil a zamyšleně řekl:
    „Na jihu by to mělo být? Ne, jihozápad.“
    Po těchhle slovech Nayeli proběhnul mráz po zádech.
    „Tam jsi bydlela, že?“ zeptal se Altash. Malá elfka jen stiskla Altashovu ruku pevněji.
    „Chtěla bys…“ Altash ještě nedopověděl větu, když ho Nayeli přerušila:
    „Ne! Ne…. Ne,“ opakovala a její hlas utichal.
    „Dobrá,“ řekl Altash klidným tónem, „jen si něco vyřídím a půjdeme pryč. Nebude to na dlouho, slibuji.“
    Jejich další kroky směrovaly na západ. Trvalo to půl dne, přesně jak hospodský říkal. Hodnou chvíli než došli na místo Nayeli ucítila závan slaného vzduchu a pak se na horizontu objevilo moře. Domek Erwina Tiose stál nedaleko útesu obklopen poli a výběhy pro zvířata. Za zvuku vrzající verandy Nayeli dovedla Altashe ke dveřím na které následně zaklepali. Dveře otevřela pohledná lidská žena se zmateným výrazem v tváři.
    „Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se mile utírajíc si ruce do zástěry. Nayeli za jejími zády spatřila dvě zvědavě děti, jak se natahují, aby lépe viděly.
    „Promiňte, že obtěžujeme takhle v podvečer, ale bylo mi řečeno, že tady najdu pana Erewina Tiose. Jsem tu správně?“ zeptal se Altash až nepřirozeně slušně. Žena si důkladně prohlédla nejdříve elfa a pak malou elfku.
    „Smím vědět, kdo se ptá?“
    „Eliendir Dawnsong a tohle je moje dcera Freya. Erewin je můj starý známy,“ řekl Altash, shrnul si kápi na ramena a usmál se. Nayeli udělala totéž. Pohled ženy změkl, když dopadl na pásku, kterou měl modrovlasý elf přes oči.
    „Račte tedy dále,“ řekla žena tentokrát už s úsměvem, „já sem Mira, starám se o domácnost pana Tiose. Ten by se měl brzy vrátit z rybaření. Mohu vám nabídnout čaj?“
    „Dekuji, moc rád,“ odpověděl Altash.
    „Co přivádí elfa do těchto končin?“ Mira udržovala konverzaci, zatímco připravovala čaj.
    „Sliby. Původně jsem chtěl navštívit vesnici na jih odtud, ale bylo mi řečeno, že tam už není.“
    „Suncreek? Ten byl zničen piráty,“ řekla žena s povzdechem, „bude to už třetí měsíc. Já jsem odtud, můj manžel zahynul při jeho obraně. Hmm, je pravda, že tam bylo i par elfů.“ Nayeli se natiskla na Altashe a stiskla mu ruku.
    „Jste také ze Suncreeku?“ Optala se Mira a položila na stůl tác s čajem. Nalila do tří šálků, položila je před elfy a před sebe. Nayeli koukala na děti, jak na ně pokukují zpoza zábradlí na schodech do druhého patra. Po čase stráveném s Altashem poznala už pár jeho slabin a jedna z nich byla neúprosný boj s věcmi, které před něho někdo položil. Vzala tedy jeho ruku a položila ji na stůl a vložila mu do ní šálek s čajem. Mira je pobaveně sledovala.
    „Napůl,“ odpověděl elf s úsměvem, „jak jste se dostala k téhle práci?“
    „Po zničení Suncreeku nám nezůstalo nic, pan Tios byl tak hodný a poskytl nám útočiště,“ odpověděla s úsměvem a upila čaje. „Máte hezkou dceru. Kolik jí je?“
    Jejich konverzace pokračovala ve volném tempu dále ještě hodnou chvíli. Nayeli byla dost překvapená, protože nálada byla až moc volná, po chvilce si však všimla, že Altashův úsměv nebyl přirozený. Ať to bylo jakkoli, Nayeli se trochu uvolnila. Těžké kroky na verandě naznačovaly příchod pána domu. Nayeli zbystřila a všimla si, že i Altash zastříhal ušima. Bylo slyšet vrznutí dveří a kroky vešly dovnitř. Mira se postavila a přešla tiše směrem ke vchodu. Do místnosti vešel muž, vypadal tak na padesát let, v koženém kabátu a klobouku na hlavě. Pás stříbrných vlasů se mu táhl na spáncích. Mira k němu došla, pomohla mu sundat kabát.
    „Pane Tiosi, přišla vám návštěva,“ řekla.
    „Návštěva? Já nikoho nečekal,“ vyšlo z úst muže. Nayeli sledovala každý jeho pohyb, dobře totiž věděla, že on je ten důvod proč celou cestu sem absolvovali, ale stále netušila, proč. Muž si sundal klobouk a podíval se ke stolu na elfa a malou elfku a trochu přimhouřil oči. Nayeli na jeho tváři sledovala několik výrazů za sebou. Přemýšlení, zmatení, uvědomění a nakonec odhodlání.
    „Ty!“ bylo jediné slovo, které mu vyšlo z úst, následně se se muž natáhnul po zbrani visící na stěně, namířil a vystřelil směrem na elfa a malou elfku. Vše bylo tak rychlé že i Nayeli měla problém události sledovat. V momentě výstřelu ucítila, jak padá spolu s lavicí dozadu na zem, pak uviděla Atashe udělat kotrmelec a jediným skokem se ocitnout před mužem. Altash chytnul hlaveň zbraně a kopnul muže do hrudě tak prudce, že ten proletěl vstupními dveřmi ven. Opět se vše vrátilo do normálu a Altash pokojně za křiku služebné kráčel ven z domu a tasil meč. Nayeli se rychle vyhoupla na nohy a utíkala za Altashem. Venku následně uviděla elfa, jak míří mečem na muže, který si bolestí svírá hruď a plazí se od něho. Mira vyběhla taky ven a vběhla mezi elfa a člověka.
    „Pane, tohle musí být nějaký omyl. Jestli vám pan Tios něco dluží myslím, že nebude problém to splatit,“ křičela v slzách. Altash se jen usmál a na jeho tvář dopadly první dešťové kapky z mračen.
    „Splatí?“ zašeptal nahlas Altash, „Už jste se ho někdy zeptala, jak přišel ke svému majetku?“ Mira koukla na člověka a pak zpátky na elfa.
    „Na tom nikdy nezáleželo, sem mu vděčná že poskytnul příbytek v nouzi mě a mým dětem.“
    Altash se znovu jen usmál.
    „Nayeli,“ řekl Altash, „pojď ke mně.“
    Nayeli poslušně přišla. Při vyslovení jejího jména Mira zpozorněla.
    „Já znala jednu elfku jménem Nayeli. Byla dítětem jednoho člověka a elfky ze Suncreeku.“ Mirin pohled padl na malou elfku. Altash využil odvedení její pozornosti a zkrátil vzdálenost mezi ním a třesoucím se člověkem, který teď ležel v bahně před Nayeli.
    „Tohle je muž co zaprodal tvé rodiče, Suncreek, Nayeli… a taky tvého manžela, Miro.“
    Po těchhle slovech Nayeli začala vřít krev a sáhla po dýce, ale netasila ji. Mira se zhroutila kvílíc na kolena do bahna.
    „Erewine Tiosi, Quentine Lisare, za tvé zločiny vůči vlastní rase, sousedům, přátelům ale hlavně vůči lidskosti všeobecně svěřuji tvůj osud do rukou těch, kterým jsi ublížil nejvíce. Tedy Nayeli… co s ním budeš dělat?“
    Nayeli vytasila dýku a pevně stiskla její jílec v ruce, až zbledla. Teplé, těžké kapky letního deště dopadali na její tvář a ukryly tak slzy, které se ji ronili z očí. Nayeli se třikrát hluboce nadechla a nakonec vrátila dýku do pochvy.
    „Učil si mne, že nenávist plodí jen nenávist a život s touhou po pomstě není životem. Kdybych ho našla před dvěma měsíci, neváhala bych mu probodnout srdce. Ale každý si zaslouží druhou šanci, ať je jeho zločin jakkoli veliký. Bude se kát, svůj majetek obětuje na to, aby pomohl těm, co přežili útok na Suncreek.“
    „Jsi si jistá?“ zeptal se nedůvěřivě Altash, „Je tady před tebou, a když ho pustíš, každý jeho další zločin nebude jeho, ale tvůj vlastní.“
    „Pak přísahám, že ho najdu a dokončím, co jsem tady začala,“ řekla rázně Nayeli. Muž na zemi jen horlivě přikyvoval a dělal sliby.
    „To sem rád, že sis odnesla aspoň něco z mého učení.“ Altash se usmál, ale jen na chvíli. Jeho ruka stiskla meč pevněji a na jeho tváři se objevil výraz bez emocí. Tenhle výraz už jednou Nayeli viděla, byla to podobná situace jen naproti Altashovi nestál člověk ale vlk.
    „Další lekce zní Nayeli, život není vždy takový, jaký bychom ho chtěli mít, a tenhle muž svou první šanci před třiceti lety vyčerpal. Před třiceti lety jsem to byl já, kdo ho nechal jít, a co mi za to dal? Krev Suncreeku na mých rukou.“
    Rychleji než Nayeli stihla zareagovat nebo člověk na zemi pochopil co se děje, Altash vrazil modravý meč muži do krku. Muž se chvíli cukal a z jeho úst se vyvalila krev, pak jeho údy ochably a klesly k zemi. Altash se následně otočil a prošel kolem Miry do domu. Když se opět objevil ve dveřích, měl na hlavě přehozenou kápi na zádech svůj batoh, v pravé ruce batoh Nayeli a v levé měšec. Znovu prošel kolem Miry, ale tentokrát se zastavil před ní a hodil k ní měšec.
    „Je tam dost, aby jsi začala nový život se svými dětmi jinde.“
    Mira k němu zdvihla zrak.
    „Jestli se budou ptát, kdo to udělal, řekni, že to byl Eliendir Dawnsong,“ Altash se znovu otočil a vykročil na sever. Udělal pár kroku a pak se zastavil. Nayeli koukla na Miru a pak na Altashe, učinila tak ještě dvakrát a pak se rychlým krokem vydala k čekajícímu elfovi. Spolu pak za tichého padáni kapek zmizeli v obilí.

      Similar topics

      -

      Právě je Sat Jun 23, 2018 2:18 am